TOPlist

 

LISABON & AZORSKÉ OSTROVY

12. - 21. 10. 2016

 

 

 

 


 

středa 12. října 2016:

Praha - Lisabon

Na jaře Albánie … na podzim Azorské ostrovy, vše je to od A, velebnosti … Ale vyšlo to pěkně, uceleně, pod jedním písmenem abecedy. Na závěr roku to trošku kazí Zanzibar, což ovšem bude z druhého konce, čili zase až tak nekazí.

 

Azorské ostrovy jsou pro našince dostupné nejlépe přes Lisabon, stále patří pod Portugalsko, tudíž je ideální pro let zvolit domácí leteckou společnost nabízející přímé spojení do pevninské metropole. Zádrhelem je fakt, že zde musíte nocovat.

 

 

 

 

čtvrtek 13. října 2016:

Lisabon - Terceira

Nocleh v Lisabonu není ovšem nikdyna škodu. Město jsem již navštívil několikrát a pořád zde mám co objevovat. Patří mezi města jako Řím, Barcelona apod., rád se tam vracím a pokaždé si i rád projdu známá místa a objevím něco málo neznámých míst. Zajímá-li Vás tedy Lisabon, koukněte na jiné místo mých stránek a nezapomeňte na fotky.

 

Let do Lisabonu trval 3.5 hodiny … dnešní let na Terceiru byl sice o hodinu kratší, ale dvojnásobně nudnější. Možná to bylo tím, že namísto večeře jsme dostali jen maličký sendvič, tak člověk nemohl strávit část letu pojídáním, možná už jsem chtěl mít let za sebou … nevím. Pilot ale nepochopitelně dlouho stoupal a pak stejně dlouho klesal. Nejsem letecký odborník či specialista, jenže nikdy to tak dlouho netrvalo, ani snad s velkým letadlem.

 

Přesun do hlavního města ostrova Angra do Heroismu byl pak otázkou cca 20 minut, byť ze severu na jih, ale po dálnici, ano po skutečné dálnici, to šlo rychle. Večer jsem ještě využil volné chvíle a prošel se po nádherně nasvíceném náměstí Praca Velha až k nedalekému přístavu plachetnic. Venku teploučko, svítil měsíc, nic nenasvědčovalo tomu, že by zítra měl být den deštivý.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 14. října 2016:

Terceira

Zarazilo mne, že se zde rozednívá tak pozdě … půl sedmé - tma, sedm - tma, půl osmé - teprve se rozednívá. Těžké, šedé mraky, převalující se na obloze nevěstí nic pěkného. Tatam je bezoblačné včerejší nebe. Předpověď uváděla déšť od osmi hodin.

 

Ještě před odjezdem z hotelu jsem se zašel podívat znovu do přístavu. Přišla osmá a začalo pršet. Využil jsem tedy času a zastavil se v jedné z místních kaváren na vynikající kávu - ta hotelová se nedá pít. Ceny více než příznivé - za 60 centů, levnější než Itálie a káva, jak by řekla Emi, eňo ňuňo! Pršet přestalo, využil jsem proto zbylého času a vydal se do katedrály v centru města. Kostel mi poskytl alespoň útočiště před další vlnou deště.

 

Společně se všemi členy výpravy jsme vyrazili nejdříve na nedalekou Monte Brasil,dominantu angerského zálivu. Místo je jednak oblíbeným výletištěm domorodců a také stále částečně pod kontrolou portugalské armády, má tady své kasárna a část posádky. Kopec lemují piknikoviště, dětská hřiště, stezky a nahoře, od kříže, je krásný výhled na celé město Angra do Heroismo a dále na jihozápadní pobřeží s vesnicí Sao Mateus. Přehlédli jsme všechny kostely ve městě, všechny důležité budovy, přístav, opevnění, památník kde stál první hrad a klikatící se silnicí opět sjeli zpět do města. Déšť se střídal s mrholením a vypadalo to, že nás bude doprovázet jak na jih, tak na sever či západ … my jeli ovšem na východ, ale i tady pršelo.

 

Další zastávka byla na vyhlídce na rozpůlený Ostrov koz (Ilheus das Cabras). Chudáček ostrov měl tolik smůly, že leží na tektonickém zlomu a při jednom ze zemětřesení došlo k jeho rozpůlení vedví. Nyní je to samozřejmě zajímavá atrakce pro turisty, kteří jej pozorují z pevniny anebo se sem vydají lodí. Jen škoda, že my jsme jej viděli se šedou oponou deště a mraků.

 

To ovšem ve vesnici Porto Judeu už počasí vypadalo lépe. Na náměstí zde stojí gotický kostel a naproti kaple Svatého ducha s překrásnou fasádní výzdobou. Neopomeňte se zastavit na náměstí, naproti kostela, v námořnické knajpě, stojí to za to!

 

Druhé velké město na trase, Praia da Vittoria získala pojmenování podle vítězství v bitvě v portugalské občanské válce. Najdete zde také jedinou písečnou pláž na ostrově, dnes sice opuštěnou, ale věřím že v sezonu hojně využívanou. Krásnou vyhlídku na přístav a město si vychutnáte z nedaleké vyhlídky Ponta da Merenda. Nahoře to není socha tučňáka, skutečně ne. Je to Panna Marie. Místo je geologickým fenoménem. Město, tedy země, kde je nyní město, původně bylo ve stejné výšce jako vyhlídka na útesu. Působením tektonických sil se však propadlo a je o několik desítek metrů níže.

 

Stará kostková silnice nás dovedla do centra ostrova Terceira, k jeskyním Algar do Carvao. Nejedná se až tak o jeskyně, jako spíše o sopečný komín. Na jeho dno sestoupáte po 340 schodech. Místo bylo objeveno náhodou farmáři hledajícími svůj dobytek, ten se bohužel dírou v zemi propadal do hlubin komína. Na ostrově jsou ještě jedny jeskyně - Gruta du Natal, ty ovšem nejsou tak návštěvnicky přívětivé, musíte se do nich dostat v podřepu.

 

Neopomeňte se zastavit ještě na vyhlídce Sera do Cume s větrnými elektrárnami. Odsud si uděláte překrásnou představu o „patchworku“ místních políček. A to dole, ty tečky, to nejsou mravenci, ale dobytek.

 

Vrátili jsme se na severní stranu ostrova a ve vesnici Biscoitos navštívili vinařské muzeum. Vstup je zdarma, nečekejte ovšem žádnou ochutnávku, tak jak se někteří členové výpravy domnívali. Je ovšem smutné, že i když by chtěli nějaké víno koupit, tak paní nebyla ochotná rozlít z otevřených lahví, chyba marketingu.

 

Podél úpatí nejvyšší hory ostrova - Santa Barbara (1022 m), jsme se dostali na západní, rozeklátější stranu ostrova s vyššími útesy. Zde jsme zaskočili do sýrárny na ochutnávku a možnost nákupu. Členové výpravy, tedy někteří si to zřejmě spletli s večeří, proto na talířcích nezůstal kousek sýra … možná ani talířky tam nezbyly …?

 

A to už byl závěr poznávání třetího největšího ostrova Azorského souostroví, jehož rozloha je 400 km2, tzn. cca 20x20 km, ostrov je kulatý. Zapomněl jsem ještě říct, že zde žije 55 tis obyvatel a na každého obyvatele připadají 2 ks dobytka.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 15. října 2016:

Terceira - Faial

Zamáváme ostrovu Terceira a přeletíme na pátý největší ostrov souostroví Faial. To je v jednoduchosti dnešní plán. Terceira má velmi pěkné, civilně-vojenské letiště. Nenajdete zde sice mnoho obchodů, ale také na druhou stranu žádné davy. K letadlu jdete pěšky, na palubence nemáte ani žádné sedadlo. Prostě si sedněte kde je místo. A ejhle! V letadle už sedí nějací cestující. To bude tím, že let je „sběrací“, zvládne více ostrovů najednou. Díky pěknému počasí byl start dokreslen výhledem na pobřeží, později se v mracích objevil vrcholek ostrova Pico a i přílet na Faial byl se sluníčkem.

 

Faial je pátým ostrovem souostroví, co se týče rozlohy. Je velký 173 km2. Horta je hlavní a jediné město. Dále tu najdete 13 vesnic převážně rozesetých kolem pobřeží. Jen jedna, vlámská, je v údolí. Ostrov vypadá zase trošku jinak než Terceira. Přibylo zde hortenzií a představte si, že tyto kytky se používají jako hraniční ploty mezi políčky a pastvinami. Kravám prostě nechutnají … Horta je známá svým pomalovaným námořním molem. Každý jachtař, který sem připluje musí navštívit Peter´s Caffe, dát si zde gin s tonikem, ve vedlejším obchodu se suvenýry si koupit tričko a poté namalovat logo své lodi či obrázek se jmény na zeď mola v přístavu. Zeď už bohužel nestačí, proto je zde pomalovaná zem a i ostatní zdi v přístavu. Mezi převážně norskými vlajkami jsem našel i dvě české a jednu slovenskou.

 

Prohlídka ostrova pokračovala na vyhlídku nad přístavem. Kříž se sochou Panny Marie se zde tyčí do výšky 26 metrů a nabízí se Vám vyhlídka jak na Hortu, tak na přístav a i na druhou stranu ostrova. Kousek od Horty se tyčí ještě poloostrov Monte da Guia, podobně jako včera na Terceiře Monte Brasil. Sem sem ale dá dostat buďto pěšky anebo malým autem. Podíváte-li se do vnitrozemí, pak se před Vámi zvedá vrcholek Caldeira do Faial s výškou cca 1000 metrů. Byť bylo u moře pěkné počasí, tak u kráteru o hloubce 400 metrů a obvodu 8 km nám počasí nepřálo. Vše bylo v mlze a mraku. Tak snad někdy příště.

 

Polní cesta nás dovedla na severní stranu ostrova a my dále po regulérní silnici pokračovali na západ do Capelinhos. Mimo jiné, když byste chtěl objet ostrov, tak je to asi 70 km. Mys Capelinhos je známý tím, že zde v letech 1957-58 došlo k podmořské vulkanické erupci, jež jednak zasypala přilehlý maják vrstvou popela, ale také přidala ostrovu Faial 2.5 km2 pevniny. Jakmile sem přijedete, tak se šťavnatá, zelená krajina promění v měsíční, vyprahlou. Více informací se dozvíte v nově postaveném návštěvnickém centru. Doporučuji vystoupat nahoru na maják, odkud je krásný výhled na krajinu a vrstvy popela.

 

Přes piknikový park Parco do Capelo jsme se vrátili zpět do Horty a měli tak dostatek času navštívit jak pomalované jachtařské molo, tak i Peter´s club a dát si zde jako správný námořník gin s tonikem. Postupně se zde sešli téměř všichni členové výpravy.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 16. října 2016:

Faial - Pico

Pico … druhý největší Azorský ostrov s rozlohou 447 km2 a o geologickém stáří cca 300 000 let. To je to, co nás dneska čekalo, další z devíti kusů pevniny Azorského souostroví. Zároveň bylo nutno asi vstávat nejčasněji. Na ostrov Pico, vzdálený 10 km, jsme vyrazili ještě za tmy, prvním trajektem v 7:30. A že s tím měli někteří členové výpravy potíže. Cestu na sousední ostrov nám dokresloval Měsíc v úplňku vznášející se nad Hortou. Bylo to velmi malebné. Na druhé straně, kde již pomalu vycházelo sluníčko se zase rýsovala nejvyšší portugalská hora Pico - 2351 metrů, jež je také 3. nejvyšší horou v Atlantiku. Každý z členů výpravy si asi kladl otázku, zda uvidíme vrcholek hory …

 

Ostrov Pico je známý svými vinicemi, zapsanými na seznam UNESCO od roku 2004. Musím říct, že jsou velmi zajímavé, nic podobného jsem nikde jinde ve světě neviděl. Na ostrově Terceira jsou také vinice ohraničené zídkami ze sopečného kamene. Zde je ovšem vše dovedeno ještě dále. Na původním lávovém poli, prohlášeném za neúrodnou půdu, vysázeli františkánští mniši rostlinky vinné révy. Prý aby si mohli dělat mešní víno … to jen tak na oficialitu. Samozřejmě se jednalo o praktický krok. No ale na druhé straně zúrodnili nechtěný kout ostrova. A vínu se zde dařilo až do poloviny 19. století, kdy i sem dorazily plísně a nemoci, jež zdevastovali celá pole vinné révy. Trvalo sto let, než se pěstování postavilo zpět na nohy. My se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak takové místní vinice vypadají. Žádné vyrovnané řady jako u nás či ve Francii, malé čtvercovité polička a v nich na zemi se plazící rostlina. Panorama vinice dokresloval vlámský větrný mlýn a vrchol Pico v pozadí (stále v mraku).

 

Jak jsem psal výše, ostrov je starý 300 000 let a ještě zde nestačili udělat písečné pláže. Proto se turisté i místní koupou opět v lávových bazéncích. Nemyslím tím, že by zde byla termální voda, jen se jedná o separované bazénky od moře ohraničené lávou.

 

Je neděle, a tak je třeba jít do kostela. I my jsme byli povinni této skutečnosti a ve vesnici Sao Mateus navštívili kostel Panny Milosrdné, ještě před místní mší. Prve v kostele téměř nikdo nebyl a až kolem desáté se začali věřící sjíždět. Na Azorech je 95 % katolíků a 50% z  nich chodí do kostela …

 

Podél jižního pobřeží ostrova jsme pokračovali v dalším poznávání a počasí se postupně vylepšovalo. Mraky mizeli i z vrcholku Pico, ale ne zcela. Špičku si kopec nechával skrytu. Další zastávka byla ve velrybářském muzeu v Lajes do Pico. Jsem sice masožravec, mám rád i ryby, ale zde bylo skličující vidět, jak jsou tito gigantičtí tvorové loveni. Azořané nepoužívali k lovení těžkou techniku jako Norové nebo Japonci, žádná děla. Velrybu pronásledovala malá loď se sedmi muži na palubě. Šest pádlovalo a sedmý házel po velrybě harpuny. Představte si nerovný boj … jedna tuna ku 30ti tunám velryby. Proto pokud lovec velrybu špatně zasáhl, tak bylo rozhodnuto o vítězi. 50% lodí bylo během lovů zničeno a posádka zahynula. Lovec musel velrybu zasáhnout do plic nebo do srdce.  V případě úspěchu posádka do velryby zapíchla červenou vlajku a odplula. O ostatní se postarala posádka na větší lodi. Lov velryb zde probíhal až do roku 1984, dva roky před oficiálním zákazem lovu. Důvodem byla hodnota lidského života. Velrybáři se tomuto nevěnovali na plný úvazek, ale pouze příležitostně. Říká se také, že na Azorech lidé velryby nejedli. Kdo ví, co je na tom pravdy …

 

Na návštěvu velrybářského muzea navázala ještě návštěva Industriálního velrybářského muzea, kde byly exponáty ze zpracování velryb - hlavně nádrže na velrybí tuk, jehož bylo tělo plné. I proto Azořané velrybu nekonzumovali.

 

Pico je známé svým silným aperitivním vínem Verdelho, proto bylo nutno zavítat i do vinařství. Ovšem zde měli malé zásoby tohoto vína, takže se nedostalo na všechny členy výpravy. Snad budou mít štěstí jinde.

 

Na závěr dne nás čekalo vinařské muzeum. Dle slov průvodkyně něco jiného než na Terceiře, dle mého názoru dosti podobné. Mají zde problém s marketingem. Sice je vstup zdarma, ale kdyby lidé sedící v recepci prodávali víno, tak by ještě vydělali. Ne, ani zde, ani na Terceiře víno neprodávají.s

 

Ráno jsme jeli z Horty prvním trajektem, večer jsme se vraceli zase posledním. Vrcholek Pico se nám za celý den neukázal. Až teď večer to vypadalo nadějně … vítr ovšem fouknul z druhé strany a byl poklizeno. Snad zítra z letadla!

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 17. října 2016:

Faial - Sao Miguel

Včera večer svítil na přístav v Hortě krásně měsíc, osvětloval svými paprsky celé panoráma, jako by byl sluníčkem. Úplněk nám ovšem nebyl nijak nápomocen v tom, že máme jít pozorovat velryby. Spíše naopak. Ale jak se říká, přírodu neovlivníš ...

 

Ráno nic nenapovídalo tomu, že by mohlo z velryb sejít. Sluníčko vyšlo jako běžně, později než u nás, vítr nefoukal a bylo krásné počasí. Dokonce i protější vrcholek Pico se nám začal ukazovat. Po snídani už sem tam vyšel mráček a začalo pofukovat. Nikoho to nevzrušovalo. Když jsme ale došli do kanceláře, odkud pořádají výlety na velryby, tak mořský biolog Viktor se snažil všemocně protahovat prezentaci. Už to mi bylo trošku podezřelé. Nakonec ovšem došlo k tomu, že na 80% nikam nepojedem, ať počkáme do půl jedenácté. Ovšem už v deset hodin za mnou došel, že se nikam nejede … na moři jsou velké vlny a fouká silný vítr. Což vše byla pravda. Asi to bylo lepší řešení, než aby se všichni pozvraceli a žádnou velrybu neviděli.

 

Náhradním programem byl trek na Monte Guia nebo vedlejší Sao Sebastian. Někteří členové zvládli jeden kopec, někteří na něj vyjeli autem. Já zvládnul obě a ještě se projít po Hortě, po místech, kam jsme se ještě nedostali. Zajímavá byla určitě místní pláž z černého písku.

 

Odpoledne nás čekal přelet na poslední navštívený ostrov Sao Miguel. A i zde nám místní průvodce řekl, že výlety na velryby byly zrušené kvůli větru … tak snad někdy příště. Samozřejmě nám nabízeli, že můžeme jet na velryby ze San Miguelu, ale raději jsem na tuto nabídku nepřistoupil.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 18. října 2016:

Sao Miguel (východ & sever)

Poznávání posledního ostrova, který máme v itineráři nám zabere tři dny. Je totiž největší. Žije na něm 140 000 obyvatel a polovina z toho v hlavním městě Ponta Delgada. Na délku má ostrov 65 km a na šířku 8-15 km. V překladu znamená název Ostrov svatého Michala.

 

Já ještě před odjezdem se všemi členy výpravy vyrazil nakouknout do nedalekého přístavu a podařilo se mi zachytit východ sluníčka. Zároveň zde byl zajímavý takový ten ranní ruch. Děti do školy, rodiče do práce … já jen mezi nimi bloumal, koukal a fotil. Tak nějak jsem si to užíval. Za chvilku budu muset také pracovat.

 

Ostrov San Miguel je známý tím, že vulkanická aktivita zde ještě neskončila a proto se bude místní poznávání neustále točit kolem této skutečnosti. I první navštívené místo Villa Franca, původně hlavní město ostrova, má s tímto co do činění. V roce 1630 zde byla velká erupce, která vyhnala obyvatele z města a přinutila je založit nové hlavní město Ponta Delgada. Villa Franca je jinak velmi příjemné přímořské městečko. Pokud budete mít možnost, navštivte kapli Panny Marie nad městem, lze sem dojet autem. Nabízí se odsud krásná vyhlídka na záliv.

 

Jezero Lagoa das Furnas se svou rozlohou 24 km2 je dalším svědkem vulkanické aktivity. Jednak se jedná o kalderu, tzn. vyhaslý kráter a hned vedle se v dírách v zemi připravuje známý pokrm cozido, což je pomalu pečené maso a zelenina v hrnci zastrčeném do díry, kde uniká pára z vulkanické činnosti. Ještě k jezeru - je tak velké, že by se do něj vlezl nejmenší Azorský ostrov Corvo, ten má 17km2.

 

Opodál leží lázeňské městečko Furnas s nesčetnými fumaroly a typickým sírovým zápachem. Návštěvníci se mohou jít podívat do centra městečka na oplocené fumaroly, ochutnat minerálku a na závěr navštívit překrásnou botanickou zahradu Terra Nostra Garden. Budete-li mít čas, můžete se zde okoupat ve vodě teplé 43o. Jen pozor na plavky, voda je rezavá, tak je možno, že bílé plavky již nebudou bílé.

 

Poté, co jsme shlédli vytahování hrnců ze země a ochutnali výledek pomalého, někdy až 8 hod vaření, pokračovali na vyhlídku Pico do Ferro, Železnou horu. Odsud se členům výpravy naskytl překrásný výhled na jezero pod námi, plné sinic a také místo, kde se připravuje onen zmíněný pokrm cozido. Z vyhlídky bývá vidět i ostrov Santa Maria, ale moře bylo v oparu.

 

Pokračovali jsme kolem golfového hřiště do jediné nejdéle fungující čajové továrny Gorreana Tea Estate. Existuje zde a funguje od roku 1883. Se stejnými stroji, se stejným procesem. Jen nyní se čaj nesbírá již ručně, ale za pomocí stroje. Po prohlídce zařízení jsme měli možnost ochutnat místní zelený a černý čaj, byl vcelku chutný.

 

Poslední zastávka byla na vyhlídce Porto Fermoso, kde se v 19. století odehrála velká námořní bitva mezi králem Pedrem IV. a jeho bratrem Miguelem o portugalský trůn. Pedro vyhrál a tudíž mohla monarchie dále pokračovat. Nás spíše zajímala vyhlídka na severní pobřeží ostrova - s rozeklanými útesy a divočejším vzhledem. Neznám ostrov, který by měl severní stranu mírnou či přívětivější než jižní.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 19. října 2016:

Sao Miguel (západ) & Ponta Delgada

Včera východ a sever, dneska západ ostrova. Tam nás putování po největším Azorském ostrově přivedlo. Musím říct, že i když se jedná jeden ostrov, tak každá strana je jiná, má co jiného nabídnout. A stejně tak i středeční poznávání bylo jiné než včera.

 

Kousek od Ponta Delgady, řekl bych ještě v hranicích města, leží farma věnující se pěstování ananasů. Ano, čtete správně, ananasů. Včera čaj a dneska ananasy. Dokonce i tabák se na Azorech pěstuje. Chybí jim tu jen káva. Samozřejmě produkce ananasů nedosahuje masové úrovně a rozměry plodů jsou rovněž menší. Také namísto 6ti měsíců jako v Brazílii tyto zde zrají měsíců hned 24! Vše ve sklenících. Na rozdíl od brazilských jsou ale místní ananasy více šťavnatější a tolik neštípou jako exotické. Součástí zastávky byl rovněž nedílný obchod s ochutnávkou ananasového likéru … děsný tlamolep.

 

Cesta začala stoupat do kopců k Sete Cidades. Na vrcholku byl ovšem zlověstně napíchnutý mrak. Náš průvodce se snažil rozebrat členy výpravy tím, že na Azorách je prostě nestálé počasí a i když jste zde v létě, tak můžete mít z týdne jeden slunečný den … no nevypadalo, že by to fungovalo. Naštěstí, jakmile jsme vysedli na vyhlídce nad Zeleným a Modrým jezerem, mraky se rozestoupily a na jezera bylo vidět. Ne jako na Faialu u kaldery, kde nebyl vidět ani nos mezi očima. Neméně zajímavá byla vedlejší stavba - ruiny bývalého francouzského hotelu z 90. let minulého století. Postavili jej, rok a půl fungoval a pak opustili a od té doby chátrá. Nyní je již na mapách namalován jako zřícenina … hotel duchů. Škoda, že nebylo více času na jeho prozkoumání. Vzpomněl jsem si, jak jsem se toulal opuštěným hotelem na Arubě.

 

Jezera dělí mostek - zelené má svou barvu kvůli řasám a tomu, že je mělčí. Modré zase odráží nebeskou modř. Ve městečku Sete Cidades, nazvané tak podle toho, že si mořeplavci domnívali, že právě zde nalezli zbytky bájné Atlantidy, nás autobus vyložil a zájemci mohli projít spojovací odvodňovací tunel. Když zde totiž zaprší, tak voda nemá kam odtékat a městečko bývalo zaplavováno. Ve 30. letech minulého století zde postavili tunel, kudy voda odtéká na druhou stranu hor a dále se vlévá do moře. Tunel o délce 1.3 km je nyní i turistickou atrakcí. Sice náš průvodce byl trošku překvapený zájmem o průchod, ale nic proti tomu neměl. Tedy řekl, že on tam nepůjde, že je to na naši zodpovědnost, ale nebránil nám jinak. Na druhé straně nás měli čekat, opravovala se zde ovšem silnice, tak jsme museli ještě půl hodiny šlapat z kopce až do místa, kde nás autobus naložil. Troška adrenalinu a rozhýbání ale žádnému ze členů výpravy neublížila, byť jsme byli trošku od bláta, protože závěrečná pasáž byla mokřejší než se čekalo.

 

Odpoledne jsme se společně prošli Ponta Delgadu, tedy její starou část - náměstí sv. Františka, kostel Panny Marie se sochou Krista, kostel sv. Josefa. Opodál, v pevnosti ze 17. století Sao Bras se nachází vojenské muzeum. Pevnost je stále v držení armády, proto se zde nesetkáte s civilními zaměstnanci. Muzeum není špatné, ale nemá co vcelku nabídnout nebo nic co by člověk ještě neviděl. Jedině je z něj pěkná vyhlídka na přístav postavený v roce 1943 Američany, poté co se zde v roce 1941 snažila ukrýt německá ponorka. Odsud jsme se vydali do nejdůležitějšího kostela San Sebastian, který se stavěl na tři etapy. Na závěr stavební dělníci nedostali zaplaceno, a tak má jeden ze zvířecích chrličů penis, koukněte na první chrlič na levé stěně. Závěrem procházky jsme ochutnali sýry v místním obchodě a navštívili tržiště.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 20. října 2016:

Sao Miguel (střed) - Lisabon

Poslední den na Azorských ostrovech nadešel … týden poznávání utekl jak voda. Když se podíváte výše, tak je zřejmé, že jsme opět projeli kus země, některým lidem téměř neznámé. Dneska dopoledne nás čeká ještě poslední část ostrova Sao Miguel, to je okolí Lagoa Fogo a Caldera Velha. Jedná se také o nejmladší část ostrova - vzniklou asi před 250 000 lety.

 

Přes noc vydatně pršelo, což trošku narušilo mé pozitivní očekávání počasí posledního dne. Dle předpovědi mělo být jasno. Mrak na Ohňové hoře tomu ale moc nenapovídal. Proto jsme do programu nejdříve zařadili návštěvu keramické dílny ve městě Lagoa. Nic co by člověk ještě neviděl, ale i toto bylo zpestření programu.

 

Mezi tím se počasí umoudřilo a vyšlo sluníčko. Vystoupali jsme tedy na vyhlídku ve výšce 960 metrů nad mořem. Zde bylo ovšem vše zahaleno mlhou, proto se náš průvodce rozhodl zastavit až na druhé vyhlídce. Zde bylo vše lepší. Jezero získalo své jméno buďto za poslední sopečné erupce, kdy byly vidět plameny z kráteru na velkou vzdálenost, erupce probíhala téměř 9 měsíců. Anebo podle řas v jezeře, které se čas od času zbarví do žluta a vše vypadá jako hořící voda. Těžko říct … vyberte si sami. Každopádně z vyhlídky byl na jezero krásný pohled. Když by zde člověk byl déle, můžete se vypravit dolů na jednu z pláží, sestup trvá asi 30 minut, nahoru pak hodinu. Kolem jezera vede více turistických tras. Už vím, kam pojedeme na turistiku s Terezkou. Konkrétně zde na Miguelu je tras spousta a jsou dobře značené.

 

V plánu byla ještě návštěva likérky v Ribeira Grande, což ovšem členové výpravy odpískali a tak jsme zbytek času strávili v Caldera Velha (Starém kráteru), což je opět krásná botanická zahrada se dvěma bazénky na koupání. Jeden u vodopádu s teplotou vody 25 stupňů a druhý o kousek níže s vodou teplou přes 40o. Nahoře voda vytéká z podzemí a je zde varující cedulka, že voda má 60o. V zahradě najdete spoustu endemických rostlin a také přivezených. Převažují a určitě Vás zaujmou obrovské australské kapradiny.

 

Od zahrady naše trasa už směřovala na letiště Jana Pavla II., který Sao Miguel navštívil v roce 1991 a od té doby nese jeho jméno. A co dál? Dál už Lisabon a cesta domů. Caldera Velha byla závěrečným místem putování po ostrovech. Z devíti jsme navštívili 4. Určitě stojí za návštěvu Flores, Corvo a Santa Maria. Sao Jorge prý není nic moc. Takže příště na výše zmíněné ostrovy. I když návštěva Corvo zabere asi hodinu … 17km2 a 400 obyvatel, to je jako malá vesnička. Flores je poplatný svému jménu - kvetoucí ostrov. Sana Maria je jediný z ostrovů, kde najdete bílé písčité pláže.

 

FOTOGALERIE

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
Popovice 89
768 12 Rataje
 

daneczek75@gmail.com

 

 

P

Počet letů: 323

Počet zemí: 91

 

 

Profile for Daniel_Linnert