|
LISABON
& AZORSKÉ OSTROVY
12. - 21. 10. 2016
středa 12. října
2016:
Praha - Lisabon
Na jaře Albánie … na
podzim Azorské ostrovy, vše je to od A, velebnosti … Ale
vyšlo to pěkně, uceleně, pod jedním písmenem abecedy. Na
závěr roku to trošku kazí Zanzibar, což ovšem bude z
druhého konce, čili zase až tak nekazí.
Azorské ostrovy jsou
pro našince dostupné nejlépe přes Lisabon, stále patří
pod Portugalsko, tudíž je ideální pro let zvolit domácí
leteckou společnost nabízející přímé spojení do
pevninské metropole. Zádrhelem je fakt, že zde musíte
nocovat.
čtvrtek 13. října
2016:
Lisabon - Terceira
Nocleh v Lisabonu
není ovšem nikdyna škodu. Město jsem již navštívil
několikrát a pořád zde mám co objevovat. Patří mezi
města jako Řím, Barcelona apod., rád se tam vracím a
pokaždé si i rád projdu známá místa a objevím něco málo
neznámých míst. Zajímá-li Vás tedy Lisabon, koukněte na
jiné místo mých stránek a nezapomeňte na fotky.
Let do Lisabonu trval
3.5 hodiny … dnešní let na Terceiru byl sice o hodinu
kratší, ale dvojnásobně nudnější. Možná to bylo tím, že
namísto večeře jsme dostali jen maličký sendvič, tak
člověk nemohl strávit část letu pojídáním, možná už jsem
chtěl mít let za sebou … nevím. Pilot ale nepochopitelně
dlouho stoupal a pak stejně dlouho klesal. Nejsem
letecký odborník či specialista, jenže nikdy to tak
dlouho netrvalo, ani snad s velkým letadlem.
Přesun do hlavního
města ostrova Angra do Heroismu byl pak otázkou cca 20
minut, byť ze severu na jih, ale po dálnici, ano po
skutečné dálnici, to šlo rychle. Večer jsem ještě využil
volné chvíle a prošel se po nádherně nasvíceném náměstí
Praca Velha až k nedalekému přístavu plachetnic. Venku
teploučko, svítil měsíc, nic nenasvědčovalo tomu, že by
zítra měl být den deštivý.
FOTOGALERIE
pátek 14. října 2016:
Terceira
Zarazilo mne, že se
zde rozednívá tak pozdě … půl sedmé - tma, sedm - tma,
půl osmé - teprve se rozednívá. Těžké, šedé mraky,
převalující se na obloze nevěstí nic pěkného. Tatam je
bezoblačné včerejší nebe. Předpověď uváděla déšť od osmi
hodin.
Ještě před odjezdem z
hotelu jsem se zašel podívat znovu do přístavu. Přišla
osmá a začalo pršet. Využil jsem tedy času a zastavil se
v jedné z místních kaváren na vynikající kávu - ta
hotelová se nedá pít. Ceny více než příznivé - za 60
centů, levnější než Itálie a káva, jak by řekla Emi, eňo
ňuňo! Pršet přestalo, využil jsem proto zbylého času a
vydal se do katedrály v centru města. Kostel mi poskytl
alespoň útočiště před další vlnou deště.
Společně se všemi
členy výpravy jsme vyrazili nejdříve na nedalekou Monte
Brasil,dominantu angerského zálivu. Místo je jednak
oblíbeným výletištěm domorodců a také stále částečně pod
kontrolou portugalské armády, má tady své kasárna a část
posádky. Kopec lemují piknikoviště, dětská hřiště,
stezky a nahoře, od kříže, je krásný výhled na celé
město Angra do Heroismo a dále na jihozápadní pobřeží s
vesnicí Sao Mateus. Přehlédli jsme všechny kostely ve
městě, všechny důležité budovy, přístav, opevnění,
památník kde stál první hrad a klikatící se silnicí opět
sjeli zpět do města. Déšť se střídal s mrholením a
vypadalo to, že nás bude doprovázet jak na jih, tak na
sever či západ … my jeli ovšem na východ, ale i tady
pršelo.
Další zastávka byla
na vyhlídce na rozpůlený Ostrov koz (Ilheus das Cabras).
Chudáček ostrov měl tolik smůly, že leží na tektonickém
zlomu a při jednom ze zemětřesení došlo k jeho rozpůlení
vedví. Nyní je to samozřejmě zajímavá atrakce pro
turisty, kteří jej pozorují z pevniny anebo se sem
vydají lodí. Jen škoda, že my jsme jej viděli se šedou
oponou deště a mraků.
To ovšem ve vesnici
Porto Judeu už počasí vypadalo lépe. Na náměstí zde
stojí gotický kostel a naproti kaple Svatého ducha s
překrásnou fasádní výzdobou. Neopomeňte se zastavit na
náměstí, naproti kostela, v námořnické knajpě, stojí to
za to!
Druhé velké město na
trase, Praia da Vittoria získala pojmenování podle
vítězství v bitvě v portugalské občanské válce. Najdete
zde také jedinou písečnou pláž na ostrově, dnes sice
opuštěnou, ale věřím že v sezonu hojně využívanou.
Krásnou vyhlídku na přístav a město si vychutnáte z
nedaleké vyhlídky Ponta da Merenda. Nahoře to není socha
tučňáka, skutečně ne. Je to Panna Marie. Místo je
geologickým fenoménem. Město, tedy země, kde je nyní
město, původně bylo ve stejné výšce jako vyhlídka na
útesu. Působením tektonických sil se však propadlo a je
o několik desítek metrů níže.
Stará kostková
silnice nás dovedla do centra ostrova Terceira, k
jeskyním Algar do Carvao. Nejedná se až tak o jeskyně,
jako spíše o sopečný komín. Na jeho dno sestoupáte po
340 schodech. Místo bylo objeveno náhodou farmáři
hledajícími svůj dobytek, ten se bohužel dírou v zemi
propadal do hlubin komína. Na ostrově jsou ještě jedny
jeskyně - Gruta du Natal, ty ovšem nejsou tak
návštěvnicky přívětivé, musíte se do nich dostat v
podřepu.
Neopomeňte se
zastavit ještě na vyhlídce Sera do Cume s větrnými
elektrárnami. Odsud si uděláte překrásnou představu o „patchworku“
místních políček. A to dole, ty tečky, to nejsou
mravenci, ale dobytek.
Vrátili jsme se na
severní stranu ostrova a ve vesnici Biscoitos navštívili
vinařské muzeum. Vstup je zdarma, nečekejte ovšem žádnou
ochutnávku, tak jak se někteří členové výpravy
domnívali. Je ovšem smutné, že i když by chtěli nějaké
víno koupit, tak paní nebyla ochotná rozlít z otevřených
lahví, chyba marketingu.
Podél úpatí nejvyšší
hory ostrova - Santa Barbara (1022 m), jsme se dostali
na západní, rozeklátější stranu ostrova s vyššími útesy.
Zde jsme zaskočili do sýrárny na ochutnávku a možnost
nákupu. Členové výpravy, tedy někteří si to zřejmě
spletli s večeří, proto na talířcích nezůstal kousek
sýra … možná ani talířky tam nezbyly …?
A to už byl závěr
poznávání třetího největšího ostrova Azorského
souostroví, jehož rozloha je 400 km2, tzn. cca 20x20 km,
ostrov je kulatý. Zapomněl jsem ještě říct, že zde žije
55 tis obyvatel a na každého obyvatele připadají 2 ks
dobytka.
FOTOGALERIE
sobota 15. října
2016:
Terceira - Faial
Zamáváme ostrovu
Terceira a přeletíme na pátý největší ostrov souostroví
Faial. To je v jednoduchosti dnešní plán. Terceira má
velmi pěkné, civilně-vojenské letiště. Nenajdete zde
sice mnoho obchodů, ale také na druhou stranu žádné
davy. K letadlu jdete pěšky, na palubence nemáte ani
žádné sedadlo. Prostě si sedněte kde je místo. A ejhle!
V letadle už sedí nějací cestující. To bude tím, že let
je „sběrací“, zvládne více ostrovů najednou. Díky
pěknému počasí byl start dokreslen výhledem na pobřeží,
později se v mracích objevil vrcholek ostrova Pico a i
přílet na Faial byl se sluníčkem.
Faial je pátým
ostrovem souostroví, co se týče rozlohy. Je velký 173
km2. Horta je hlavní a jediné město. Dále tu najdete 13
vesnic převážně rozesetých kolem pobřeží. Jen jedna,
vlámská, je v údolí. Ostrov vypadá zase trošku jinak než
Terceira. Přibylo zde hortenzií a představte si, že tyto
kytky se používají jako hraniční ploty mezi políčky a
pastvinami. Kravám prostě nechutnají … Horta je známá
svým pomalovaným námořním molem. Každý jachtař, který
sem připluje musí navštívit Peter´s Caffe, dát si zde
gin s tonikem, ve vedlejším obchodu se suvenýry si
koupit tričko a poté namalovat logo své lodi či obrázek
se jmény na zeď mola v přístavu. Zeď už bohužel nestačí,
proto je zde pomalovaná zem a i ostatní zdi v přístavu.
Mezi převážně norskými vlajkami jsem našel i dvě české a
jednu slovenskou.
Prohlídka ostrova
pokračovala na vyhlídku nad přístavem. Kříž se sochou
Panny Marie se zde tyčí do výšky 26 metrů a nabízí se
Vám vyhlídka jak na Hortu, tak na přístav a i na druhou
stranu ostrova. Kousek od Horty se tyčí ještě poloostrov
Monte da Guia, podobně jako včera na Terceiře Monte
Brasil. Sem sem ale dá dostat buďto pěšky anebo malým
autem. Podíváte-li se do vnitrozemí, pak se před Vámi
zvedá vrcholek Caldeira do Faial s výškou cca 1000
metrů. Byť bylo u moře pěkné počasí, tak u kráteru o
hloubce 400 metrů a obvodu 8 km nám počasí nepřálo. Vše
bylo v mlze a mraku. Tak snad někdy příště.
Polní cesta nás
dovedla na severní stranu ostrova a my dále po regulérní
silnici pokračovali na západ do Capelinhos. Mimo jiné,
když byste chtěl objet ostrov, tak je to asi 70 km. Mys
Capelinhos je známý tím, že zde v letech 1957-58 došlo k
podmořské vulkanické erupci, jež jednak zasypala
přilehlý maják vrstvou popela, ale také přidala ostrovu
Faial 2.5 km2 pevniny. Jakmile sem přijedete, tak se
šťavnatá, zelená krajina promění v měsíční, vyprahlou.
Více informací se dozvíte v nově postaveném
návštěvnickém centru. Doporučuji vystoupat nahoru na
maják, odkud je krásný výhled na krajinu a vrstvy
popela.
Přes piknikový park
Parco do Capelo jsme se vrátili zpět do Horty a měli tak
dostatek času navštívit jak pomalované jachtařské molo,
tak i Peter´s club a dát si zde jako správný námořník
gin s tonikem. Postupně se zde sešli téměř všichni
členové výpravy.
FOTOGALERIE
neděle 16. října 2016:
Faial - Pico
Pico … druhý největší
Azorský ostrov s rozlohou 447 km2 a o geologickém stáří
cca 300 000 let. To je to, co nás dneska čekalo, další z
devíti kusů pevniny Azorského souostroví. Zároveň bylo
nutno asi vstávat nejčasněji. Na ostrov Pico, vzdálený
10 km, jsme vyrazili ještě za tmy, prvním trajektem v
7:30. A že s tím měli někteří členové výpravy potíže.
Cestu na sousední ostrov nám dokresloval Měsíc v úplňku
vznášející se nad Hortou. Bylo to velmi malebné. Na
druhé straně, kde již pomalu vycházelo sluníčko se zase
rýsovala nejvyšší portugalská hora Pico - 2351 metrů,
jež je také 3. nejvyšší horou v Atlantiku. Každý z členů
výpravy si asi kladl otázku, zda uvidíme vrcholek hory …
Ostrov Pico je známý
svými vinicemi, zapsanými na seznam UNESCO od roku 2004.
Musím říct, že jsou velmi zajímavé, nic podobného jsem
nikde jinde ve světě neviděl. Na ostrově Terceira jsou
také vinice ohraničené zídkami ze sopečného kamene. Zde
je ovšem vše dovedeno ještě dále. Na původním lávovém
poli, prohlášeném za neúrodnou půdu, vysázeli
františkánští mniši rostlinky vinné révy. Prý aby si
mohli dělat mešní víno … to jen tak na oficialitu.
Samozřejmě se jednalo o praktický krok. No ale na druhé
straně zúrodnili nechtěný kout ostrova. A vínu se zde
dařilo až do poloviny 19. století, kdy i sem dorazily
plísně a nemoci, jež zdevastovali celá pole vinné révy.
Trvalo sto let, než se pěstování postavilo zpět na nohy.
My se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak takové místní
vinice vypadají. Žádné vyrovnané řady jako u nás či ve
Francii, malé čtvercovité polička a v nich na zemi se
plazící rostlina. Panorama vinice dokresloval vlámský
větrný mlýn a vrchol Pico v pozadí (stále v mraku).
Jak jsem psal výše,
ostrov je starý 300 000 let a ještě zde nestačili udělat
písečné pláže. Proto se turisté i místní koupou opět v
lávových bazéncích. Nemyslím tím, že by zde byla
termální voda, jen se jedná o separované bazénky od moře
ohraničené lávou.
Je neděle, a tak je
třeba jít do kostela. I my jsme byli povinni této
skutečnosti a ve vesnici Sao Mateus navštívili kostel
Panny Milosrdné, ještě před místní mší. Prve v kostele
téměř nikdo nebyl a až kolem desáté se začali věřící
sjíždět. Na Azorech je 95 % katolíků a 50% z nich chodí
do kostela …
Podél jižního pobřeží
ostrova jsme pokračovali v dalším poznávání a počasí se
postupně vylepšovalo. Mraky mizeli i z vrcholku Pico,
ale ne zcela. Špičku si kopec nechával skrytu. Další
zastávka byla ve velrybářském muzeu v Lajes do Pico.
Jsem sice masožravec, mám rád i ryby, ale zde bylo
skličující vidět, jak jsou tito gigantičtí tvorové
loveni. Azořané nepoužívali k lovení těžkou techniku
jako Norové nebo Japonci, žádná děla. Velrybu
pronásledovala malá loď se sedmi muži na palubě. Šest
pádlovalo a sedmý házel po velrybě harpuny. Představte
si nerovný boj … jedna tuna ku 30ti tunám velryby. Proto
pokud lovec velrybu špatně zasáhl, tak bylo rozhodnuto o
vítězi. 50% lodí bylo během lovů zničeno a posádka
zahynula. Lovec musel velrybu zasáhnout do plic nebo do
srdce. V případě úspěchu posádka do velryby zapíchla
červenou vlajku a odplula. O ostatní se postarala
posádka na větší lodi. Lov velryb zde probíhal až do
roku 1984, dva roky před oficiálním zákazem lovu.
Důvodem byla hodnota lidského života. Velrybáři se
tomuto nevěnovali na plný úvazek, ale pouze
příležitostně. Říká se také, že na Azorech lidé velryby
nejedli. Kdo ví, co je na tom pravdy …
Na návštěvu
velrybářského muzea navázala ještě návštěva
Industriálního velrybářského muzea, kde byly exponáty ze
zpracování velryb - hlavně nádrže na velrybí tuk, jehož
bylo tělo plné. I proto Azořané velrybu nekonzumovali.
Pico je známé svým
silným aperitivním vínem Verdelho, proto bylo nutno
zavítat i do vinařství. Ovšem zde měli malé zásoby
tohoto vína, takže se nedostalo na všechny členy
výpravy. Snad budou mít štěstí jinde.
Na závěr dne nás
čekalo vinařské muzeum. Dle slov průvodkyně něco jiného
než na Terceiře, dle mého názoru dosti podobné. Mají zde
problém s marketingem. Sice je vstup zdarma, ale kdyby
lidé sedící v recepci prodávali víno, tak by ještě
vydělali. Ne, ani zde, ani na Terceiře víno
neprodávají.s
Ráno jsme jeli z
Horty prvním trajektem, večer jsme se vraceli zase
posledním. Vrcholek Pico se nám za celý den neukázal. Až
teď večer to vypadalo nadějně … vítr ovšem fouknul z
druhé strany a byl poklizeno. Snad zítra z letadla!
FOTOGALERIE
pondělí 17. října
2016:
Faial - Sao Miguel
Včera večer svítil na
přístav v Hortě krásně měsíc, osvětloval svými paprsky
celé panoráma, jako by byl sluníčkem. Úplněk nám ovšem
nebyl nijak nápomocen v tom, že máme jít pozorovat
velryby. Spíše naopak. Ale jak se říká, přírodu
neovlivníš ...
Ráno nic nenapovídalo
tomu, že by mohlo z velryb sejít. Sluníčko vyšlo jako
běžně, později než u nás, vítr nefoukal a bylo krásné
počasí. Dokonce i protější vrcholek Pico se nám začal
ukazovat. Po snídani už sem tam vyšel mráček a začalo
pofukovat. Nikoho to nevzrušovalo. Když jsme ale došli
do kanceláře, odkud pořádají výlety na velryby, tak
mořský biolog Viktor se snažil všemocně protahovat
prezentaci. Už to mi bylo trošku podezřelé. Nakonec
ovšem došlo k tomu, že na 80% nikam nepojedem, ať
počkáme do půl jedenácté. Ovšem už v deset hodin za mnou
došel, že se nikam nejede … na moři jsou velké vlny a
fouká silný vítr. Což vše byla pravda. Asi to bylo lepší
řešení, než aby se všichni pozvraceli a žádnou velrybu
neviděli.
Náhradním programem
byl trek na Monte Guia nebo vedlejší Sao Sebastian.
Někteří členové zvládli jeden kopec, někteří na něj
vyjeli autem. Já zvládnul obě a ještě se projít po Hortě,
po místech, kam jsme se ještě nedostali. Zajímavá byla
určitě místní pláž z černého písku.
Odpoledne nás čekal
přelet na poslední navštívený ostrov Sao Miguel. A i zde
nám místní průvodce řekl, že výlety na velryby byly
zrušené kvůli větru … tak snad někdy příště. Samozřejmě
nám nabízeli, že můžeme jet na velryby ze San Miguelu,
ale raději jsem na tuto nabídku nepřistoupil.
FOTOGALERIE
úterý 18. října 2016:
Sao Miguel (východ
&
sever)
Poznávání posledního
ostrova, který máme v itineráři nám zabere tři dny. Je
totiž největší. Žije na něm 140 000 obyvatel a polovina
z toho v hlavním městě Ponta Delgada. Na délku má ostrov
65 km a na šířku 8-15 km. V překladu znamená název
Ostrov svatého Michala.
Já ještě před
odjezdem se všemi členy výpravy vyrazil nakouknout do
nedalekého přístavu a podařilo se mi zachytit východ
sluníčka. Zároveň zde byl zajímavý takový ten ranní
ruch. Děti do školy, rodiče do práce … já jen mezi nimi
bloumal, koukal a fotil. Tak nějak jsem si to užíval. Za
chvilku budu muset také pracovat.
Ostrov San Miguel je
známý tím, že vulkanická aktivita zde ještě neskončila a
proto se bude místní poznávání neustále točit kolem této
skutečnosti. I první navštívené místo Villa Franca,
původně hlavní město ostrova, má s tímto co do činění. V
roce 1630 zde byla velká erupce, která vyhnala obyvatele
z města a přinutila je založit nové hlavní město Ponta
Delgada. Villa Franca je jinak velmi příjemné přímořské
městečko. Pokud budete mít možnost, navštivte kapli
Panny Marie nad městem, lze sem dojet autem. Nabízí se
odsud krásná vyhlídka na záliv.
Jezero Lagoa das
Furnas se svou rozlohou 24 km2 je dalším svědkem
vulkanické aktivity. Jednak se jedná o kalderu, tzn.
vyhaslý kráter a hned vedle se v dírách v zemi
připravuje známý pokrm cozido, což je pomalu pečené maso
a zelenina v hrnci zastrčeném do díry, kde uniká pára z
vulkanické činnosti. Ještě k jezeru - je tak velké, že
by se do něj vlezl nejmenší Azorský ostrov Corvo, ten má
17km2.
Opodál leží lázeňské
městečko Furnas s nesčetnými fumaroly a typickým sírovým
zápachem. Návštěvníci se mohou jít podívat do centra
městečka na oplocené fumaroly, ochutnat minerálku a na
závěr navštívit překrásnou botanickou zahradu Terra
Nostra Garden. Budete-li mít čas, můžete se zde okoupat
ve vodě teplé 43o. Jen pozor na plavky, voda je rezavá,
tak je možno, že bílé plavky již nebudou bílé.
Poté, co jsme shlédli
vytahování hrnců ze země a ochutnali výledek pomalého,
někdy až 8 hod vaření, pokračovali na vyhlídku Pico do
Ferro, Železnou horu. Odsud se členům výpravy naskytl
překrásný výhled na jezero pod námi, plné sinic a také
místo, kde se připravuje onen zmíněný pokrm cozido. Z
vyhlídky bývá vidět i ostrov Santa Maria, ale moře bylo
v oparu.
Pokračovali jsme
kolem golfového hřiště do jediné nejdéle fungující
čajové továrny Gorreana Tea Estate. Existuje zde a
funguje od roku 1883. Se stejnými stroji, se stejným
procesem. Jen nyní se čaj nesbírá již ručně, ale za
pomocí stroje. Po prohlídce zařízení jsme měli možnost
ochutnat místní zelený a černý čaj, byl vcelku chutný.
Poslední zastávka
byla na vyhlídce Porto Fermoso, kde se v 19. století
odehrála velká námořní bitva mezi králem Pedrem IV. a
jeho bratrem Miguelem o portugalský trůn. Pedro vyhrál a
tudíž mohla monarchie dále pokračovat. Nás spíše
zajímala vyhlídka na severní pobřeží ostrova - s
rozeklanými útesy a divočejším vzhledem. Neznám ostrov,
který by měl severní stranu mírnou či přívětivější než
jižní.
FOTOGALERIE
středa 19. října 2016:
Sao Miguel (západ)
&
Ponta Delgada
Včera východ a sever,
dneska západ ostrova. Tam nás putování po největším
Azorském ostrově přivedlo. Musím říct, že i když se
jedná jeden ostrov, tak každá strana je jiná, má co
jiného nabídnout. A stejně tak i středeční poznávání
bylo jiné než včera.
Kousek od Ponta
Delgady, řekl bych ještě v hranicích města, leží farma
věnující se pěstování ananasů. Ano, čtete správně,
ananasů. Včera čaj a dneska ananasy. Dokonce i tabák se
na Azorech pěstuje. Chybí jim tu jen káva. Samozřejmě
produkce ananasů nedosahuje masové úrovně a rozměry
plodů jsou rovněž menší. Také namísto 6ti měsíců jako v
Brazílii tyto zde zrají měsíců hned 24! Vše ve
sklenících. Na rozdíl od brazilských jsou ale místní
ananasy více šťavnatější a tolik neštípou jako exotické.
Součástí zastávky byl rovněž nedílný obchod s
ochutnávkou ananasového likéru … děsný tlamolep.
Cesta začala stoupat
do kopců k Sete Cidades. Na vrcholku byl ovšem zlověstně
napíchnutý mrak. Náš průvodce se snažil rozebrat členy
výpravy tím, že na Azorách je prostě nestálé počasí a i
když jste zde v létě, tak můžete mít z týdne jeden
slunečný den … no nevypadalo, že by to fungovalo.
Naštěstí, jakmile jsme vysedli na vyhlídce nad Zeleným a
Modrým jezerem, mraky se rozestoupily a na jezera bylo
vidět. Ne jako na Faialu u kaldery, kde nebyl vidět ani
nos mezi očima. Neméně zajímavá byla vedlejší stavba -
ruiny bývalého francouzského hotelu z 90. let minulého
století. Postavili jej, rok a půl fungoval a pak
opustili a od té doby chátrá. Nyní je již na mapách
namalován jako zřícenina … hotel duchů. Škoda, že nebylo
více času na jeho prozkoumání. Vzpomněl jsem si, jak
jsem se toulal opuštěným hotelem na Arubě.
Jezera dělí mostek -
zelené má svou barvu kvůli řasám a tomu, že je mělčí.
Modré zase odráží nebeskou modř. Ve městečku Sete
Cidades, nazvané tak podle toho, že si mořeplavci
domnívali, že právě zde nalezli zbytky bájné Atlantidy,
nás autobus vyložil a zájemci mohli projít spojovací
odvodňovací tunel. Když zde totiž zaprší, tak voda nemá
kam odtékat a městečko bývalo zaplavováno. Ve 30. letech
minulého století zde postavili tunel, kudy voda odtéká
na druhou stranu hor a dále se vlévá do moře. Tunel o
délce 1.3 km je nyní i turistickou atrakcí. Sice náš
průvodce byl trošku překvapený zájmem o průchod, ale nic
proti tomu neměl. Tedy řekl, že on tam nepůjde, že je to
na naši zodpovědnost, ale nebránil nám jinak. Na druhé
straně nás měli čekat, opravovala se zde ovšem silnice,
tak jsme museli ještě půl hodiny šlapat z kopce až do
místa, kde nás autobus naložil. Troška adrenalinu a
rozhýbání ale žádnému ze členů výpravy neublížila, byť
jsme byli trošku od bláta, protože závěrečná pasáž byla
mokřejší než se čekalo.
Odpoledne jsme se
společně prošli Ponta Delgadu, tedy její starou část -
náměstí sv. Františka, kostel Panny Marie se sochou
Krista, kostel sv. Josefa. Opodál, v pevnosti ze 17.
století Sao Bras se nachází vojenské muzeum. Pevnost je
stále v držení armády, proto se zde nesetkáte s
civilními zaměstnanci. Muzeum není špatné, ale nemá co
vcelku nabídnout nebo nic co by člověk ještě neviděl.
Jedině je z něj pěkná vyhlídka na přístav postavený v
roce 1943 Američany, poté co se zde v roce 1941 snažila
ukrýt německá ponorka. Odsud jsme se vydali do
nejdůležitějšího kostela San Sebastian, který se stavěl
na tři etapy. Na závěr stavební dělníci nedostali
zaplaceno, a tak má jeden ze zvířecích chrličů penis,
koukněte na první chrlič na levé stěně. Závěrem
procházky jsme ochutnali sýry v místním obchodě a
navštívili tržiště.
FOTOGALERIE
čtvrtek 20. října
2016:
Sao Miguel (střed) -
Lisabon
Poslední den na
Azorských ostrovech nadešel … týden poznávání utekl jak
voda. Když se podíváte výše, tak je zřejmé, že jsme opět
projeli kus země, některým lidem téměř neznámé. Dneska
dopoledne nás čeká ještě poslední část ostrova Sao
Miguel, to je okolí Lagoa Fogo a Caldera Velha. Jedná se
také o nejmladší část ostrova - vzniklou asi před 250
000 lety.
Přes noc vydatně
pršelo, což trošku narušilo mé pozitivní očekávání
počasí posledního dne. Dle předpovědi mělo být jasno.
Mrak na Ohňové hoře tomu ale moc nenapovídal. Proto jsme
do programu nejdříve zařadili návštěvu keramické dílny
ve městě Lagoa. Nic co by člověk ještě neviděl, ale i
toto bylo zpestření programu.
Mezi tím se počasí
umoudřilo a vyšlo sluníčko. Vystoupali jsme tedy na
vyhlídku ve výšce 960 metrů nad mořem. Zde bylo ovšem
vše zahaleno mlhou, proto se náš průvodce rozhodl
zastavit až na druhé vyhlídce. Zde bylo vše lepší.
Jezero získalo své jméno buďto za poslední sopečné
erupce, kdy byly vidět plameny z kráteru na velkou
vzdálenost, erupce probíhala téměř 9 měsíců. Anebo podle
řas v jezeře, které se čas od času zbarví do žluta a vše
vypadá jako hořící voda. Těžko říct … vyberte si sami.
Každopádně z vyhlídky byl na jezero krásný pohled. Když
by zde člověk byl déle, můžete se vypravit dolů na jednu
z pláží, sestup trvá asi 30 minut, nahoru pak hodinu.
Kolem jezera vede více turistických tras. Už vím, kam
pojedeme na turistiku s Terezkou. Konkrétně zde na
Miguelu je tras spousta a jsou dobře značené.
V plánu byla ještě
návštěva likérky v Ribeira Grande, což ovšem členové
výpravy odpískali a tak jsme zbytek času strávili v
Caldera Velha (Starém kráteru), což je opět krásná
botanická zahrada se dvěma bazénky na koupání. Jeden u
vodopádu s teplotou vody 25 stupňů a druhý o kousek níže
s vodou teplou přes 40o. Nahoře voda vytéká z podzemí a
je zde varující cedulka, že voda má 60o. V zahradě
najdete spoustu endemických rostlin a také přivezených.
Převažují a určitě Vás zaujmou obrovské australské
kapradiny.
Od zahrady naše trasa
už směřovala na letiště Jana Pavla II., který Sao Miguel
navštívil v roce 1991 a od té doby nese jeho jméno. A co
dál? Dál už Lisabon a cesta domů. Caldera Velha byla
závěrečným místem putování po ostrovech. Z devíti jsme
navštívili 4. Určitě stojí za návštěvu Flores, Corvo a
Santa Maria. Sao Jorge prý není nic moc. Takže příště na
výše zmíněné ostrovy. I když návštěva Corvo zabere asi
hodinu … 17km2 a 400 obyvatel, to je jako malá vesnička.
Flores je poplatný svému jménu - kvetoucí ostrov. Sana
Maria je jediný z ostrovů, kde najdete bílé písčité
pláže.
FOTOGALERIE
| 
