TOPlist

 

ALBÁNIE

11. - 20. 5. 2016

 

 

 

 


 

středa 11. května 2016
Praha - Istanbul - Tirana - Durres

Cesta na Maledivy v dubnu se obešla bez cestopisu. Jednak to nebyla má první návštěva země a pak zde není vcelku co popisovat. Člověk to musí zažít nebo mu o Maledivách udělají obrázek mé fotografie. Květnová cesta do Albánie je ovšem již jiná, fotky bude doplňovat cestopis, tak jak jste zvyklí. Proč Albánie? Ti z Vás, kteří mne neznáte si možná ťukáte na čelo, co že je v této zemi k viděni. Ti z Vás, kteří mne znáte zase víte, že si vybírám země, kde skutečně je stále co k vidění a pokud možno, kam ještě nevtrhli turisté. Nápad navštívit Albánii nosím v hlavě již několik let. Dalo by se říct od doby, kdy jsme s Terezkou byli v Černé Hoře u Skadarského jezera. Tam je to taková malá Albánie. A jak píšu, prozatím je to země neoraná, neobjevená a turistům velmi přívětivá.

Zní to zvláštně, ale abychom se dostali do této malé balkánské země, museli jsme nejdříve putovat na východ do tureckého Istanbulu, posunout si hodinky o hodinu dopředu a teprve poté se vrátit zpět na západ a posunout si hodinky na náš čas. Mezipřistání v Istanbulu jsem pro členy výpravy zpestřil návštěvou náměstí Sultanahmet, kde se nachází Modrá mešita, Haia Sofia, palác Topkapi a Podzemní cisterna. Někteří členové výpravy si zopakovali minulé návštěvy v Istanbulu, někteří si je zažili poprvé.

Krátký let z Istanbulu přistál na Letišti Matky Terezy v hlavním albánském městě, Tiraně. Naše putování ovšem ještě pokračovalo směrem na západ, do největšího albánského přístavu Durres neboli česky Drač - jedno z nejstarších evropských měst založili řečtí osadníci už v 7. století př. n. l. pod názvem Epidamnos. V roce 229 zabrali tento přirozený přístav Římané, přejmenovali ho na Dyrrachium a učinili z něj východisko cesty Via Egnatia, která vedla od Jadranu do Konstantinopole. Blízko se dokonce odehrála bitva mezi římskými vojevůdci Caesarem a Pompeiem. V moderní době byl Durrës mezi lety 1914-1918 hlavním městem nově nezávislé Albánie a dodnes je nejvýznamnějším přístavem v zemi. Takto bohatá historie musela samozřejmě zanechat otisk na tváři města. Nachází se tu vůbec největší římský amfiteátr na Balkáně ze 2. století, který pojal až 15 000 diváků. Jeho součástí je dnes i byzantská kaple s mozaikou. Byzantinci zanechali po sobě také městské hradby, výrazně zpevněné Benátčany, kteří tu panovali v 15. století. Turci zase mešitu Fatih, jejíž jméno pochází od sultána Mehmeda II., který si po dobytí Konstantinopole začal říkat Dobyvatel ("Fatih"). Památkou na krále Zogu je jeho palác. V blízkosti Durrës jsou ale také oblíbené písečné pláže lemující Jadran. Pokud se přesunete na jih k Jónskému moři, pláže se stanou oblázkovými.

 

FOTOGALERIE
 


čtvrtek 12. května 2016
Durres - Kruja - Skoder (mapa)

Na nebi se převalují těžké mraky … kouknu na mobil a předpověď počasí není také jak by si cestovatel přál. Teď si budu přát, aby nezačlo pršet hned z rána. Přání bylo vyslyšeno, ale bez sluníčka není poznávání tím pravým. Navíc, když Vám neustále kape za krk a otřepáváte ze sebe vodu, tak to rovněž není ideální.

Nejdříve nás čekal cca hodinový přejezd do Kruji, ležící severovýchodně od Tirany, v nadmořské výšce 560 metrů, na úbočí hory Sari-Salltiku, rodného města národního hrdiny Gjergjiho Kastriotiho Skanderbega. Už ve 12. století bylo krátce hlavním městem nezávislého Arberešského knížectví, v 15. století potom centrem odporu proti osmanským dobyvatelům pod Skanderbegovým vedením. Zdejší hrad byl součástí komunikační linie albánského odboje. Dodnes se v jeho areálu zachovaly např. části opevnění, turecké lázně a svatyně muslimského řádu bektaši.

Město je nejen historicky zajímavým místem, ale i výchozím bodem pro treky do okolních hor. Každý z návštěvníků si ale uděla chvilku, aby navštívil pevnost, Skanderbegovo muzeum a neméně zajímavé Etnografické muzeum umístěné do původního šlechtického domu. Na úpatí Kruje leží „předměstí“ - Krujská pole, kam v roce 2007 přijel americký prezident George Bush. Navštívil místní kavárnu a pekárnu. Obě dvě místa automaticky přijala jeho jméno za vlastní a přejmenovala se. Celkově by se dalo říct, že Albánie je hodně proamerickou zemí.

Během prohlídky členům výpravy vyhládlo a určitě se také chtěli podívat blíže na tretky na místním bazaru. Po hodinovém volnu jsme vyrazili do Shkodry - centra severní části země, které bylo v historii často velmi významným městem. Sídlila tu ilyrská královna Teuta, která sváděla boje s Římany. Mnohem později se stala Shkodra hlavním městem polonezávislého pašaliku ovládaného rodinou Bushatiů. Bylo to až v době, kdy Osmanská říše slábla. Ve Shkodre (italsky Scutari) také býval tradičně silný italský vliv. V roce 1396 ovládli blízkou pevnost Rozafa Benátčané a ztratili ji až po druhém těžkém obléhání v roce 1479. Byla to vůbec poslední pevnost v zemi, která se před Turky udržela. Ze stejného důvodu zůstalo město baštou katolicismu.

Počasí se nám trošku umoudřilo, a tak jsme využili času bez deště a vydali se podívat na pevnost Rozafa (Rozafat), jež se majestátně tyčí nad městem Shkodra. Jedná se o strategické místo 130 m nad hladinou moře u soutoku řek Drina, Kira a Buna bylo podle vykopávek osídleno už v době bronzové. Později si zde Illyrové postavili pevnost, kterou pak osídlili Benátčané a Turci. Všechny tyto národy se podepsaly na architektonickém vzhledu pevnosti, ze které se dodnes bohužel dochovaly jen rozvaliny. Z nich je však pěkný výhled na město i na Skadarské jezero hraničící s Černou Horou. V areálu dnes najdeme pobořený kostel, mohutné hradby, skladiště, vězení i hradní muzeum. Místní legenda praví, že původní pevnost dostala své pojmenování podle ženy, která je zde zazděna. Tou měla být manželka jednoho z bratrů, který pevnost stavěl. Pověrčivé ženy přicházejí ze zdi, kde by žena měla být zazděna a sbírají rozpuštěný vápenec, který poté vypijí, aby jim byla zajištěna dobrá laktace.

Máme trošku poruchový aubotus, včera při přejezdu z Tirany se na palubovce rozsvítilo velkým STOP a kontrolka vody. Řidič jel ale nerušeně dál. Dneska pro změnu mrkala kontrolka dobíjení. To už řidič řešil více. Naštěstí pomohla výměna řemene a my zdárně dorazili zpět do Durres.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 13. května 2016:

Durres - Ardenica - Apolonie - Vlore - Rradhime (mapa)

Ty jo … dneska je pátek 13.! Ne že bych byl pověrčivý, ale pokaždé ve mně toto datum vyvolá mírné mravenčení. Ovšem počasí vůbec nanapovídalo nějakému krizovému dni! Na obloze bylo sice pár mráčku, ale jinak vše konečně doplňovaly sluneční paprsky. Jaderské moře u hotelu v Durres mělo hned jinou barvu a možná i pinie u bazénu voněly nějak jinak!

Zamáváme přístavnímu městu Durres a zamíříme na jih, podél albánské riviéry. Krajinou políček a vinic jsme se dostali nejdříve ke starému klášteru Ardenica. Komplex shlíží do údolí již stovky let. S největší pravděpodobností se zde usadili již staří Ilyrijci a založili první pohanský chrám. Na jeho základech stojí dnešní pravoslavný klášter a kostel. Pán, který nám otevřel se moc nadšeně netvářil. Navíc zde byla značka, že se nesmí fotografovat. Místo bylo ovšem tak malebné, že to členové výpravy nevydrželi a fotili. Později přijel školní výlet a studentům byla nějaká značka šuma-fuk, tak se začlo fotit ve velkém. Komplex a kostel Zrození Panny Marie měl během komunistického období velké štěstí. Nikdo jej nezavřel, nebo nijak neomezoval. Proto dnes nyní můžete shlédnout překrásnou výzdobu a ikony. Každý rok v srpnu sem přicházejí poutníci, aby vzdali hold Panně Marii.

Z kláštera jsme pokračovali dále na jih a také hlouběji do historie. Tedy ne hned. Další zastávka byla historií nedávnou, u jednoho z mnoha bunkrů, pojmenovaného Hi Mom!, dle nápisu na stěně. Zde, podél pobřeží je možno najít desítky či stovky bunkrů, sloužící původně k obraně země v případě napadení … co k tomu dodat? Snad jen to, že nyní jsou bunkry přestavěné na sklípky nebo obydlí.

Přes město Fier jsme dorazili do ruin starobylého města Apolonia, významného starořeckého města v oblasti Ilýrie. Ležela na pravém břehu řeky Aoös (dnešní Vjosë). Založili ji roku 588 př. n. l. řečtí kolonisté z Korintu a z jemu podřízeného ostrova Korfu, a to na místě, které dříve obývaly ilyrské kmeny. Svého času šlo o významný přístav, který konkuroval Epidamnu (pozdější Dyrrachion, dnešní Drač). V římském období Apollonia přímo kvetla, existovala tu významná filosofická škola. Místo navštívil císař Julius Caesar a jeho synovec Augustus zde studoval společně s Agrippou. Město je rovněž zmíněno v Bibli, kdy apoštol Pavel promlouvá právě k Agrippovi. Město Apolonia existovalo cca od 6. století př. n. l. až do 4. st. n. l., kdy jej obyvatelé kvůli zemětřesení a posunu koryta řeky opustili. Vše začalo chátrat a stavby byly postupně rozebírány na jiné projekty. Z materiálu byl částečně postaven i nedaleký kostel Pann Marie s velmi zajímavým muzeem.

Stejnou trasou jsme se vrátili na halvní silnici a pokračovali do Vlora (cca 50 minut) - druhého největšího albánského přístavu na rozhraní Jaderského a Jónského moře. Známý je už z římských dob pod názvem Aulos, později se často používal také název Valona. Drobná mešita Muradi pochází z turecké doby. Nezávislost Albánie byla v roce 1912 vyhlášena právě zde. Původně byl plán navštívit Muzeum nezávislosti (nebylo na programu), ale většina členů výpravy se rozhodla návštěvy neúčastnit, tak jsem ji zrušil. Raději jsme se šli podívat do přístavu a strávit čas u dobré kávy.

Pobřežní silnice nás zavedla do Rradhime, ve Vlorském zálivu, naproti největšímu albánskému poloostrovu Karaburn, kde byl v komunistickém období zakázán vstup. Musím ještě také zmínit letní dům bývalého komunistického diktátora Hoji- 3 patrovou vilu stojící na útesu nad zálivem. V minulosti, když sem diktátor přijel, byl tunel vedoucí na silnicí uzavřen.

 

FOTOGALERIE


 

sobota 14. května 2016:

NP Llogara (mapa)

Předpověď počasí na sobotu ukazovala nádherný den, plný sluníčka … po snídani se zde objevily už mráčky, ale nic závažného. Radoval jsem se, jako ostatní členové výpravy, jak si užijeme poloostrov Karaburn, který na nás vyhlíží z druhé strany zálivu. Začalo trošku foukat … začalo foukat víc a majitel lodi za mnou přišel, že to bude trošku houpat. Že zkusíme raději počkat, aby se vítr uklidnil. Když se všichni členové výpravy sešli, foukalo už docel hodně. Mé varování ohledně houpání nikoho neodradilo, což bylo fajn. Posléze se vlny na hladině začaly lámat a loď se zmítala uvázaná u mola, jen tak tak, že se neutrhla. To byla asi poslední kapka k tomu, že jsem se rozhodl výlet na Karaburn zrušit. Obával jsem se, že by asi nedopadl dobře. Čili protější polostrov bude námi nenavštíven … třeba příště. A tak to bylo krásně naplánované – projížďka kolem námořní základny, poté nakouknutí do jeskyně, kde se v 18. století schovávali piráti z černohorského Ulcinje, pobyt na pláži či trek a na závěr oběd. Dokonalé, co myslíte. Bohužel příroda byla proti nám. Vlastně i technika – náš autobus má vymontovanou část motoru a čeká na náhradní díl z Tirany.

Ale samozřejmě na hotelu jsme nezůstali. Náhradní program byl přejezd do národního parku Llogara a výšlap po jedné ze stezek. Národní park zahrnuje pobřežní pás hor mezi Oricumem a Dhërmi. Horské pásmo se táhne nad Albánskou riviérou. Dominantním vrcholem je Maja i Anastaius (Anastáziova hora), jejíž nadmořská výška přesahuje 1 300 m. Zdejší svahy jsou porostlé borovicemi a jedlemi.

Od moře bylo třeba nejdříve vystoupat do 900 metrů, kde byl výchozí bod a poté už dál po svých. Na vrcholku kopce byl ovšem napíchnut tmavý mrak, nevěstící nic dobrého. Po chvíli šlapání se nám otevřel krásný výhled na moře a nedaleký řecký ostrov Korfu. Tím ale výhledy skončili. Pomalu, ale jistě naše kroky vedly do klesajícího mraku a sílícího větru. Výšlap by byl mnohem krásnější, kdyby byl doplněn výhledy, ale člověk nemůže chtít všechno. Llogarský národní park známe pouze s větrem a mlhou. Nebyli jsme ovšem jedinými turisty, jež se dnes rozhodli pro výšlap. Ccca 5 km stoupání z 900 do 1300 metrů trvalo něco málo přes hodinu a půl. Otočkou byl nejvyšší bod s vysílačem. A bylo i dobře, že se nešlo dál. Vítr sílil víc a víc, podle mne dosahoval rychlosti kolem 60-70 km/hod a stejně tak klesaly mraky. Někteří členové výpravy navíc nebyli na takové počasí připraveni a šlapali v žabkách apod … co k tomu dodat. Cestou zpět jsme se zastavili v obchodě, kde si členové výpravy mohli zakoupit ohnivou vodu pro zahřátí. To si myslím, že bylo nejvíce kvitováno.

Po krátkém odpočinku jsme se zájemci vyrazili směr Vlora, ale ne do města samotného, spíše na kopec nad ním – Kus Baba. Je zajímavý jednak velmi pěknou vyhlídkou na hlavní ulici Vlory, od Vlajkového náměstí až po Památník nezávislosti a pak také je zde chrám islámské sekty beštake. Toto jsou šítší muslimové, kteří vyznávají refomovaný islám. Mohou malovat tváře, zapalují svíčky jako křesťané, ženy nemusejí chodit zahalené. To se samozřejmě běžným muslimům nelíbí, a proto byli ze svých domovin vyhnáni a našli útočiště zde v Albánii. Jejich počet se uvádí kolem 100 000. Malou část naleznete také v Kosovu. Právě na kopci Kus Baba je pohřben jeden z jejich „arcibiskupů“ a také ostatní vysocí náboženští činitelé sekty.

Cestou zpět nám krásně na zálivem zapadalo sluníčko a nebe se zbarvilo do ruda, což znamená změnu počasí. A skutečně dle předpovědi zítra má zase přijít déšť. Tak trošku v hloubi duše doufám, že to nebude pravda ...

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 15. května 2016:

Rradhime - Saranda (mapa)

Dneska vstupujeme do druhé poloviny putování po balkánské Albánii. Odpoledne dorazíme do nejjižnějšího města země - Sarandy. Píšu města, protože ještě dál leží několik vesniček a také archeologické naleziště Butrint. Pak už bude následovat otočka na sever a také odklon od „albánské riviéry“. Musím říct, že i těch několik málo dní mi stačilo, abych mohl o Albánii prohlásit, že je to skutečně opomíjená perla Balkánu. Možná pro to mluví její bývalá izolovanost nebo ta skutečnost, že zde byli napadeni a zabiti dva čeští turisti. To, že se jednalo o chorého útočníka a že prostě byli ve špatný okamžik na špatném místě našince asi nepřesvědčí. S klidným svědomím můžu říct, že země stojí za návštěvu.

Předpověď počasí skutečně vyšla. Ráno se nad zálivem stahovaly mraky, jež nevěstily nic dobrého. Navíc přejezd přes Llogarský průsmyk byl ještě ponurejší než po včerejším treku. Mrak napíchnutý na kopci byl temný a vítr cloumal autobusem i okolními stromy tak, že nikdo u „Vlajkové borovice“ nevystoupil … ona nebyla ani pořádně vidět. Jedná se o místní symbol, strom ohnutý větrem do tvaru vlajky. Mraky se rozestoupily až na druhé straně kopce, kde se otevřel výhled na riviéru a přilehlé pláže. Z té výšky vypadaly jako písečné, byly ovšem oblázkové.

Silnice se klikatila a chvíli klesala, potom zase chvíli stoupala a tak pořád dokola. To byla cesta po riviéře. Vše dokreslovaly změny počasí. Tak jako cesta, měnilo se i počasí. Chvíli pršelo, chvíli ne. Člověk si v hloubi srdce přál, aby vysvitlo sluníčko. To jako by se s námi dneska odmítalo kamarádit!

První zastávka byla na pláži Juno. Ne na koupání, ale jelikož nedaleko nad zálivem stojí armádní budovy, kde se v minulosti tajná policie setkávala se svými tajnými agenty. Nyní jsou budovy stále ve vlastnictví armády, ale je zde ubytovací kapacita pro vojáky. Nepíšu hotel či ubytovna, ani jedno to nesplňuje. Někteří členové výpravy se zajímali o toto místo, někteří zase o nabídku plážového baru. Každý si našel své.

Nedalekou vesnici Himara jsme jen projeli a pokračovali do Port Palermo rozkládajícího se na břehu Palermského zálivu nedaleko obce Qëparo na jihu Albánie. Během období nadvlády komunistů zde bývala ponorková základna. Dodnes je patrný tunel proražený do skalního útesu, který sloužil jako kotviště pro ponorky během Hodžovy éry. Jižní části zátoky dominuje dobře zachovalá pevnost Ali Paši Tepelenského postavená na počátku 19. století, která je přístupná veřejnosti. Zajímavostí je, že kromě všudypřítomných bunkrů zde na stráních ještě najdeme porosty agáve, které byly vysázeny v době Hodžovy nadvlády na ochranu proti nepřátelským výsadkářům. V zálivu, na ostrově uměle spojeném s pevninou stojí hrad Ali Pasha, dar pro generálovu manželku, postavený v roce 1820. Jakmile jsme vysedli z autobusu, přihnala se na nás bouřka a my se jen tak tak schovali v příbytku nějakého bezdomovce. Naštěstí nebyl doma a vedlejší místnost plná šalvěje krásně voněla. Jakmile déšť ustal, vydali jsme se na prohlídku hradu. Místní „průvodce“, strejda nás přivítal krásným pozdravem „dobrý den“ a seznámil s hradem. Na první dojem působí stavba jako maličká. Jakmile ovšem vejdete dovnitř, tak zjistíte, že je velmi členitá a občas jsem měl pocit, že se zde ztratím. Z terasy je navíc krásný výhled do okolí. Škoda jen neustávající bouřky.

Vesničky zde už mají typický řecký charakter a jsou všechny pravoslavné. Až tedy na jednu - Borsh (neplést prosím s polévkou). Ještě před Borshem jsme navštívili místní výrobnu olivového oleje. Prohlídka mi trošku připomínala film Marečku, podejte mi pero a scénu „Hujer, meteleskum bleskum!“ Každopádně zde byly uspokojeny potřeby členů výpravy na nákup místního olivového oleje.

Z Borshe jsme plánovali hodinový výstup na hrad nad vesnicí. Počasí nám opět zhatilo plány, proto jsme raději zavítali do místní restaurace s poetickým názvem Vodopád na oběd. Stavba se rozkládá nad hřmícím vodopádem. Členové výpravy ocenili tento gastronomický zážitek – jehněčí žebírka spokojeným odfukováním při pokračování jízdy do našeho cíle Sarandy. Byli určitě rádi, že jsem je nehnal na hrad. Snad někdy příště.

Saranda asi každému vyrazila dech. Nejdříve příjezdem … špinavé předměstí plné stavebních strojů se přeměnilo v malebné město rozprostírající se na svazích nad zálivem s výhledem na Korfu. Přestalo navíc pršet a vysvitlo sluníčko. Příjemné letovisko Albánské riviéry na dohled od řeckého ostrova Korfu se pyšní několik set metrů dlouhou pobřežní promenádou s datlovými palmami. Bílé domy se svažují k zálivu ve tvaru mořské podkovy. V restauracích podél pláže se prodávají čerstvé rybky, pečené nebo uzené. Jméno přístavu má původ v řeckém slově saranda, tj. čtyřicet, protože zdejší raně křesťanský kostel byl na začátku 20. století zasvěcen čtyřiceti křesťanským mučedníkům. Sarandë bylo však osídleno už ve starověku, na což nás upozorňují i zbytky půlkruhových hradeb ze 4. století. Z přístavu Sarandy jezdí rakety (rychlolodě) na Korfu. Já osobně si tuto loď pamatuju z roku 1980, kdy jsem byl s rodiči v bulharském Sozoplu a jednou jsme s ní jeli. Škoda jen, že je zde oblázková pláž, ne písečná. Pak by k dokonalosti nic nechybělo!

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 16. května 2016:

Saranda - Butrint - Gjirokastra (mapa)

Albánské Monte Carlo učarovalo asi všem členům výpravy, ale i tak musíme pokračovat dál. Dnes téměř na hranice se sousedním Řeckem, k národnímu parku a archeologickému nalezišti Butrint. Je to jedna z nejjižnějších částí Albánie. Nevím, jestli jsem se zmiňoval, ale ze Skadaru na severu až sem je to cca 450 km. Není to vzdálenostně nijak daleko, jen po místních kroutivých silnicích to vcelku trvá.

I do Butrintu jsme se dostali oklikou. Přímo to kvůli probíhající stavbě silnice nešlo. Nejvýznamnější antický areál v Albánii je pozůstatkem starověkého města Buthrotum. V roce 1992 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2000 tu byl založen Butrintský národní park (Parku Kombëtar i Butrintit), který chrání nejen přírodní krásy, jako tomu bývá u národních parků ve většině zemí, ale především kulturní památky areálu. Památky a stavby, které zde byly nalezeny, sahají od doby bronzové až do 19. století. Okolní příroda je však také zajímavá, jsou tu lesy a ekosystém závislý na vodách blízkého sladkovodního jezera Butrint, které je kanálem Vivari odvodňováno do Jónského moře. Voda v okolí vytváří mokřady, které jsou součástí mezinárodní Ramsarské úmluvy pro ochranu mokřadů. Archeologický areál Butrint leží na úplném jihu Albánie, nedaleko řecké hranice a naproti řeckému ostrovu Korfu, cca 18 km na jih od letoviska a přístavu Sarandë. Je umístěný na kopci a shlíží na kanál Vivari a celý národní park. Silnice ze Sarandë do Butrintu byla postavena v roce 1959 u příležitosti návštěvy sovětského vůdce Nikity Chruščova.

V národním parku by člověk mohl strávit několik hodin, den či i více dní, záleží na hloubce zájmu o historii místa. Nejstarší osídlení sahá až do 8. století př. n. l. Poté pokračují helénistické stavby, římské, turecké a benátské. Jsou zde pozůstatky pohanských chrámů, vil bohatých římských občanů, křtitelnice, baziliky apod. Vše se zde dokonale prolíná a navazuje na sebe. Na rozdíl od navštívené Apolonie je místo mnohem rozsáhlejší, dokonaleji zpracované a vykopávky krásnější.

Po prohlídce a krátké zastávce u místa, kde se kanál Vivari vlévá do Jónského moře, s vyhlídkou na Korfu, jsme se zastavili v letovisku Ksamil (nebo Xamil). Stejně tak jako v Sarandě, tak i zde probíhají horlivé stavební práce, aby toho stačili co nejvíce dokončit před sezónou. Na rozdíl od jmenovaného města zde ale není kamenitá pláž. Je na ní jemňoučký bílý štěrk, téměr jako písek. Sice z něj nejdou postavit bábovičky, ale na rozdíl od sarandských šutrů je to velká změna. Moře zde má barvu jako na Sardinii nebo na Maledivách. Malebnou atmosféru dokresluje Xamilské souostroví se zelenými háji. A zastávka nebyla jen pastvou pro oči, členové výpravy ji využili k ochutnání místních specialit a vína.

Poobědový přejezd si možná většina členů výpravy nepamatuje, ale vedl kolem řeky Bistrica, přes Širokou horu a další národní park Blue Eye (Modré oko). Je to „vodní“ národní park, kdy nádrž kam vyvěrá pramen má tvar oka a také barvu modré duhovky. Pramen chrlí neuvěřitelných 6 kubických metrů vody za sekundu a poskytuje vodu říčce Bistrici tekoucí umělým, 25 km dlouhým kanálem do Jónského moře. Teplota vody je 13 stupňů Celsia a její tmavě modrá barva v centru a světlejší po stranách dala vyvěračce její jméno. Při pokusu zjistit hloubku se potápěčům podařilo dostat do hloubky 70 metrů, ale dna nedosáhli. Zmizel v úzkých a nepřístupných prostorách. Domnívají se, že vede ještě 2-3 km pod zemí, kam se není možno už dostat.

Po průjezdu Muzinským průsmykem se před námi otevřelo Drinské údolí, pojmenované podle řeky Drina. Je fantasticky zařezáno mezi dvojici pohoří a rozprostírá se zde jako koberec. Jakmile se sjede dolů z kopce, tak silnice vedoucí doprava končí na hranicích. Zatímco doleva projedete kolem řeckých vesniček, byť jste v Albánii, až do města Gjirokastra.

Město Gjirokastra je součástí světového kulturního dědictví UNESCO jako jedno z mála zachovalých měst z osmanské éry na Balkáně. Je známo také jako město bílých střech, protože unikátní domy připomínající věže mají střechy z kamenů vybělených sluncem. Jejich krásu doplňují dřevěné balkóny, a pokud se vám podaří některý z domů navštívit, objevíte dechberoucí vyřezávané dřevěné stropy. Překrásné město Gjirokastra s bouřlivou minulostí inspirovalo také mnoho básníků i spisovatelů.

Už z moderního města obklopujícího historickou část v kopci můžete vidět jeden z největších historických domů ve městě – dům rodiny Zekate. Jedná se vlastně o opevněnou věž (známou jako „kullë“ – slovo pro věž v turečtině). Podobné domy patřily většinou bohatým rodinám obchodníků nebo úředníků. Spodní část byla kamenná a vršek, který obývala rodina, dřevěný. Ve stěnách byly střílny, které sloužily pro obranu domu v době ohrožení.

Zekate house byl postaven v letech 1811–1812 a skládá se ze dvou mohutných věží a velkého klenutého průčelí. V přízemí byly skladovací prostory, kuchyně a také cisterna se zásobou vody. Prostředkem domu vede schodiště, které nás zavede do prvního a druhého patra, jehož obytné místnosti byly určeny pro různé příbuzné. Ve třetím patře je velký přijímací pokoj a dvě menší místnosti. Zdi zdobí překrásné malby květin a krása dřevěných stropů je nepopsatelná. Velkému pokoji vévodí krb a zajímavé jsou také skříně s vestavěným schodištěm vedoucím na balkón nad skříněmi, který sloužil pro muslimské ženy, které ne vždy měly být viděny. Součástí posledního patra je také rozlehlý balkón s výhledem na celé město i hory zvedající se za řekou Drinit.

Ve čtvrti Palorto, která je nejzachovalejší částí starého města, se nachází etnografické muzeum. Dům, ve kterém muzeum sídlí, je rodným domem Envera Hodži, komunistického diktátora z let 1944 až 1985. Dům byl v podstatě nově postaven po požáru v roce 1966. Vypadá jako tradiční osmanský dům starých časů, jeho jednotlivé části byly zkopírovány od tradičních domů ve městě Gjirokastra. Má čtyři podlaží, z nichž všechny jsou otevřeny pro veřejnost a jsou plné tradičních kusů nábytku a dalších historických exponátů – domácích předmětů, lidových krojů a kulturních artefaktů typických pro bohaté rodiny obchodníků a osmanských správců z Gjirokastry 19. století.

Výborný stav domu etnografického muzea kontrastuje s některými ostatními domy – věžemi – ve starých čtvrtích. Ty většinou patřily bohatým rodinám a tak byly vyvlastněny v době Hodžovy vlády a o mnoho z nich se nikdo pořádně nestaral. Dnes, kdy jsou pod ochranou UNESCO, je zase problém s vysokými náklady na jejich opravu. A tak je řada domů nenávratně zničena, těžké kamenné střechy se propadají a demolují dřevěné stropy.

Nad městem se tyčí hrad, jehož první část byla postavena již ve 12. století. Největší stavební práce byly provedeny za sultána Beyazida II. kolem roku 1490. Nádvoří dominující věž s hodinami i akvadukt přivádějící do hradu vodu ze vzdálenosti větší jak 10 km z hor byly vystavěny za vlády Ali Paši Tepelenského.

Hned po průchodu bránou opevnění se dostanete do dlouhé galerie lemované děly. Všechny tyto zbraně pochází od italských a německých okupačních vojsk z druhé světové války. Na konci galerie vás čeká krásný výhled na město a také letadlo Lockheed T-33 Shooting Star. Letadlo muselo přistát na letišti Rinas (nedaleko Tirany) v prosinci roku 1957 kvůli technickým problémům. V prostorech hradu se také nachází vojenské muzeum věnované boji partyzánů proti italským a německým okupačním silám v letech 1939 až 1944. Z něj je možné si prohlédnout vězení, které bylo vybudováno za krále Zogu a používáno až do roku 1968 komunistickým režimem.

 

FOTOGALERIE


 

úterý 17. května 2016:

Gjirokastra - Byllis - Berat (mapa)

Sluníčko vychází na albánské nebe a vypadá, že dneska nás bude doprovázet. Ale nemůžeme chválit dne před večerem. Pohybujeme se v horách, takže změny jsou zde více než časté a tudíž i když předpověď ukazuje hezky, může se rychle změnit. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo. Vyhlídka z restaurace na snídani byla také velmi pozitivní – albánská vlajka a gjirokastrijské domy vše doplňovaly.

Primárně byly našim cílem ruiny antického města Byllis. Podle informací měla cesta do Byllis trvat skoro tři hodiny. To mě trošku zarazilo, protože podle mapy to bylo 140 km. Jak už ale vím, kilometrová vzdálenost zde nic neznamená. A jak jsem se později přesvědčil, bylo tomu tak i zde. Cesta Drinským údolím byla nejdříve dokonalá, jakoby dálnice. Pak se ale začala více kroutit a vlnit a bylo nutno jet pomaleji. Od města Ballsh už to šlo jen krokem. Utržené krajnice, zvlněný asfalt … to bylo to co nás doprovázelo. Špatné značení nás také trošku zmátlo, a tak bylo nutno se v Ballshi otočit a vrátit se kus přes ropná pole. Ano, čtete správně – ropná pole. Ballsh a okolí je známý tím, že se zde těží a předzpracovává. Poté se ale vozí do Řecka na dokončení procesu a poté zase zpět. Z toho je jasné, že se na všem někdo pěkně přiživí.

Byllis neleží také na hlavní turistické trase. Areál oproti dříve navštíveným působil opuštěně a navíc začalo pršet. Déšť ovšem netrval dlouho a my se mohli vydat na prohlídku. Nejdříve vše vypadalo, jako ostatní areály s vykopávkami. Ovšem jakmile jsme došli na druhou stranu planiny, kde město leželo, otevřela se před námi vyhlídka na koryto řeky Vjosa, poloostrov Karaburn, ostrov Sezan, Vlorský záliv a v dálce na Llogarský průsmyk. To asi vzalo všem členům výpravy dech a nezbývalo než se jen kochat!

Město pravděpodobně vzniklo v polovině 4. století př. Kr. a možná bylo založeno samotným králem Pyrrhem. Mísila se zde illyrská kultura s řeckou, která však převládala a nakonec Byllis úplně helenizoval. Ještě z 5. století po Kr. existují doklady, že v Byllisi sídlil biskup. Město zaniklo někdy v raném středověku. Aglomerace Byllis se rozkládala na 30 ha, obklopovalo ji přes 2 km hradeb se 6 bránami a přes město vedla významná cesta z Apollonie do Makedonie. Význam Byllis dokládá i nalezené vlastní městské mince.

Po nutné přestávce u kávy v nedaleké kavárně jsme vyrazili přes všechna města začínající na B … už v tom mám trošku zmatek – Butrint, Byllis, Ballsh a spíme v Beratu. Kdo se v tom má vyznat. Cesta se vlnila mezi horami, mezi městečky, řekami … Nedaleko od Beratu jsme se zastavili ve vinárně Kantina E Veres Cobo na prohlídku vinařství a ochutnávku místních produktů. O víně toho členové výpravy ví už hodně, takže je spíše lákala samotná ochutnávka na závěr. A dočkali se. Vína zde mají více než vynikající. Doufám, že doma ocení mou volbu!

A to už bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel do dnešního cíle – Beratu, nejstaršího města v Albánii. Samotné město si necháváme na zítra. Dneska už jsem po náročném přejezdu nechtěl členy výpravy nijak trápit. Odpočinek je potřeba.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 18. května 2016:
Berat - Lushnja - Tirana (mapa)

Nevím proč, ale dneska už má od rána čtvrtek, s tím že zítra odlítáme z Albánie domů … Ale ne, ještě musíme prohlídnout Berat a strávit nějaký čas v hlavním městě Tiraně.

Včera, když jsme přijeli do hotelu, tak byl Berat vidět v dálce. Tuším ale, že žádný z členů výpravy netušil, co jej dneska čeká. Ač to tak nevypadalo, tak program skutečně graduje tomu nejlepšímu. Snad tuto reputaci nepokazí Tirana. Ono už to u hlavních měst bývá, že někdy člověka jen rozzlobí … slušně řečeno. Stejně tak i gradují jednotlivé hotely. Jen počasí nám občas nepřeje. Azurová obloha nad Beratem ovšem vypadá, že k dešti se neschyluje.

Z nové části města, poblíž asi bývalé textilní továrny jsme kolem hřbitova vystoupali k parkovišti u citadely. Zároveň zažili dobrodružné chvíle vyhýbání dvou autobusů. Berat je malebné město, jehož charakteristické bílé domky s červenými střechami jsou naskládané jeden na druhém ve svahu kopce. Jedná se o starou muslimskou čtvrť Mangelem s uzounkými uličkami. Na kopci stojí citadela, kde se z neuvěřitelného počtu 42 pravoslavných kostelíků zachovalo 8. V době vlády Turků žili v pevnosti křesťané, kteří si udrželi svoji víru a kulturu. V kostelech i v malém muzeu se tu dochovaly nádherné ikony velkého albánského mistra Onufriho. Pod kopcem stojí několik starobylých mešit a na druhé straně řeky Osum křesťanská čtvrť Gorica. Celé město je navíc obklopeno horami, vrchol Partizanit blízkého pohoří Tomorri dosahuje výšky 2 416 m. Berat je také nazývaný Albánský Bělehrad a v roce 2005 bylo město spolu s městem Gjirokastër zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Dneska se tu slavilo také 30. let od otevření Onufriho muzea, takže se sjížděla smetánka z širokého okolí, dokonce i televize tu byla a pana starostu jsme potkali …

Závěr prohlídky byl na pěší promenádě, kde členové výpravy mohli vyzkoušet místní specialitu – tzv. burek (plněnou placku) anebo jen tak relaxovat u kávy a pozorovat okolní život.

Cestou do Tirany jsme se ještě zastavili ve městě Lushnja, odkud burek pochází a kde je nejlepší. Zde si mohli členové výpravy dát s ricottou, masem nebo špenátem a k tomu albánský redbull – jogurt smíchaný s vodou a solí. Já vyzkoušel burek, pivo a jogurt … vše najednou … ale přežil jsem.

Albánská kuchyně je ovlivněná řeckou, tureckou, italskou a obecně středomořskou kuchyní. Její kouzlo spočívá především v přírodním charakteru všech surovin. Farmáři nemají prostředky na nákup pesticidů a umělých hnojiv, a tak jsou jejich produkty skutečně „bio“. Hodně se tu jedí rajčata, okurky, papriky a olivy, ze kterých se připravuje salát zalitý (celkově hojně používaným) olivovým olejem a octem se solí. Nechybí ani lilky, fazole, mrkev, zelí či brambory. Na zimu se zelenina nakládá do vinného octa. Stejně dobře nakoupíte na tržištích v sezóně i čerstvé ovoce.
 

Jako jinde na Balkáně je tu oblíbené grilované maso, především skopové, ale i vepřové, telecí a jiné. Telecí maso můžete dostat např. s vlašskými ořechy nebo fazolemi. Především na pobřeží si můžete objednat vynikající a čerstvé ryby a mořské plody, sladkovodní ryby i ve vnitrozemí. Z dostupných ryb je možné jmenovat levrek (morčák evropský), kocë (mořská pražma), merluc (štikozubec), qefull (parmice), ngjalë (úhoři), kapry a z mořských plodů krevety, humry či slávky (ty se dokonce chovají v Butrinském zálivu). 

Maso a ryby se koření klasickými středomořskými bylinkami jako tymián, oregano, černý pepř, máta, bazalka a rozmarýn. Často však připravovaná jídla bývají jednoduchá a používá se jen jeden druh koření. Tradiční albánská kuchyně využívá na doplnění masa často zeleninu, jogurt a sýr. Kromě následujících jídel stojí z albánské kuchyně za zmínku např. ještě lilek plněný sýrem či pečené pórky. Ze salátů se můžete setkat kromě klasického „řeckého“ i s bramborovým, fazolovým nebo zelným salátem. U každého jídla je všudypřítomný chléb (bukë).

Albánci pijí nejčastěji minerální vodu, slazené nealkoholické nápoje, víno (z místní produkce není špatný merlot, cabernet či tokajské víno) a pivo (v hlavním městě se vyrábí Tirana, v Korcë stejnojmenná značka Korcë). Zrádná je čirá pálenka z vinných hroznů zvaná raki, kterou Albánci pijí ve velkém množství. Může být vyrobena i z moruší či švestek. Docela dobrá je místní brandy (koňak) značky Skandërbeu. Narazit můžete i na nápoj z bylinek známý i tady jako fernet.
 

Charakteristická pro albánskou kulturu je turecká káva (kafe turke) připravovaná tradičním způsobem (v džezvě), která je velmi sladká.

Při příjezdu do Tirany nám zbývalo něco času, tak jsme navštívili Tiranskou mozaiku. Archeologické naleziště, kde stála římská vila. Ruiny byly nalezeny v 70. letech při výstavbě okolních domů. Měli jsme štěstí a potkali se s archeologem, který jednak působil v Butrintu a také zde v Tiraně. Byl členům výpravy připraven odpovídat na všetečné otázky. Nakonec se debata svedla na dělostřelecké koule a systém palby.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 19. května 2016:
Tirana - Pellumbasi - Petrela - Tirana (mapa)
Výlet do okolí Tirany a odpolední „city tour“ je poslední, co nás z programu v Albánii čeká. Země je teď každému daleko bližší a otevřenější, než tomu bylo minulý týden ve středu. Očekávání členů výpravy se pravděpodobně liší od toho, co zde čekali. Žádní kozáci, žádný středověk, žádní střílející horalé … ale velmi příjemná, rozvíjející se a bohatá země. Tím se dá Albánie nejlépe popsat. Asi sem ale musí člověk jet, jinak mu to nikdo a nikdy nevymluví. Dneska vyšel na internetu krásný článek o albánských horách. Samozřejmě mi to nedalo a přispěl jsem do diskuze. Já další reakce nečetl, ale členové výpravy mi říkali, že můj komentář ihned někdo doplnil, že nás mají všechny v Albánii postřílet. Co k tomu dodat? Chudák člověk, co píše komentáře podobného ražení.

S pečlivostí jsem sledoval předpověď počasí, protože v dešti by náš program nešel uskutečnit. Počasí k nám bylo ovšem milostivé a jen odpoledne se ukazovala možnost deště. Za sluníčka jsme tedy vyrazili z Tirany a a asi po hodině dorazili k prvnímu místu – do vesnice Pellumbasi. Cílem byla jeskyně vysoko na skále. Jeskyně je také známá jako Černá jeskyně. Jeskyně leží ve výšce 560 metrů a předpokládá se, že byla již v pradávnu obývána. Nyní návštěvníky uchvátí stalaktity a stalagmity. Stezka z vesnice má cca 3 km a stoupání je někdy dosti náročné, vine se podél řeky Erzen, jež zde pramení. Odměnou pro návštěvníky jsou ale úchvatné výhledy na kaňon, řeku a okolní hory. To, že se po cestě trošku zamažete od bláta, je nic oproti tomu, jak dopadnete v jeskyni. Kéž by to ale v jeskyni bylo jen bláto … ne netopýří bobky (guano). Stezka v jeskyni je velmi, velmi kluzká a některým členům výpravy se stalo, že se vyvalili a klouzali. Je zvláštní, navštívit „surovou“ jeskyni, bez světel, stezek, hlídačů … prostě jen vy, tma a netopýři. I přes výše uvedené občasné potíže stála cesta za to. Při návratu do vesnice se nám podařilo maličko zakufrovat a přijít na místo setkání z druhé strany.

Po krátkém občerstvení program pokračoval návštěvnou hradu Petrela, ležícího asi 30 minut od jeskyní. Členům výpravy jsem sliboval, že nebude už žádný výšlap do kopce. Jen krátký … ale i na hrad Petrela stál za to. Jednak strmý, ale doprovázený krásným výhledem do údolí. Petrela je známá tím, že zde žila Skanderbegova sestra Mamica a vládla okolí. I sám Skanderbeg měl místo oblíbené. Hrad je maličký, s jednou věží a nádvořím. Nyní vše zabírá restaurace, kde doporučuji zkusit masový mix nebo jehněčí … to tu umí ze všeho nejlíp.

Po návratu do Tirany a krátkém odpočinku a čase na převlečení, někteří členové výpravy byli stále od bláta, jsme se vydali na procházku Tiranou. Tato se stala hlavním městem teprve v roce 1920 a vděčí za to prakticky jen své geografické poloze ve středu země. Do té doby byla jen malým bezvýznamným městečkem. Její rychlý rozvoj ve 20. století z ní však udělal důstojnou metropoli. Od dvacátých let se tu velmi činili italští architekti, kteří vystavěli celou řadu státních a vládních budov. Centrem je obrovské Skanderbegovo náměstí, z nějž se rozbíhají široké bulváry. Takové, jaké se zdály vhodné Mussolinimu pro fašistické pochody… Kromě novějších budov celostátních úřadů a institucí, Parlamentu a řady velvyslanectví si můžete v Tiraně prohlédnout také starší Ethem Bejovu mešitu vyzdobenou freskami. Vystoupit můžete i na 35 metrů vysokou hodinovou věž, z níž se nabízí pěkný výhled. Zvláštní budova Pyramidy měla sloužit komunistickému vůdci Enveru Hodžovi jako mauzoleum, dnes ovšem chátrá jako mauzoleum komunismu.



FOTOGALERIE

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
Popovice 89
768 12 Rataje
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 323

Počet zemí: 91

 

 

Profile for Daniel_Linnert