TOPlist

 

JAPONSKO

6. - 20. 5. 2014

 

 

 


 

úterý 6. května 2014

Kvasice – Istanbul – Tokyo

Moje současná cesta zavede jak mne, tak i Vás čtenáře, daleko na východ. Do země vzdálené téměř 12 tisíc kilometrů od naší domoviny. Je to země, jak se říká, kde vychází slunce … má podle toho i své pojmenování. Také je to země pro našince velmi exotická a i pro všechny cestovatele či obchodníky byla dlouho uzavřená. Ano, je to Japonsko. Po následujících 14 dnů Vám budu přinášet snad to nejzajímavější z mého putování. Máte-li zájem, můžete se pravidelně či občas kouknout a přečíst si, co zde přibylo.


 

středa 7. května 2014 (mapa)

Tokyo

První den v Japonsku není nijak vyplněn programem či poznáváním. Po 11ti hodinách v letadle člověk už moc síly nemá. Proto všeho s mírou. Stejně i dnes jsme všichni na toto pravidlo pamatovali.

 

Tokyo, dnes téměř 30ti milionové město táhnoucí se v délce více než 130 km nás přivítalo vcelku přívětivým jarním počasím. A to je pro putování naprosto ideální. Z mezinárodního letiště cesta trvá po dálnici asi hodinu a půl, je to téměř 80 km. Naše první kroky vedly na uměle vybudovaný ostrov – Odaiba, ležící v klidných vodách Tokijského zálivu. Název se dá přeložit jako podesta pro děla, což odkazuje na dobu, kdy do zátoky roku 1853 místní šógun umístil dělostřeleckou baterii, která měla město chránit před útokem Černé lodě komodora Perryho. Dnes už z vojenské pevnosti mnoho neuvidíte. Ostrov je zastavěn spíše moderními budovami. S pevninou je od roku 1993 spojen Duhovým mostem o délce 800 metrů.

 

Po návštěvě ostrova jsme se přesunuli na Císařské náměstí a do přilehlých Císařských zahrad. Náměstí je neobyčejně rozlehlé a tvoří ochrannou hráz před moderním Císařským palácem. V dávných dobách šogunátu si zde mohli nejvěrnější panovníkovi přívrženci stavět své domy a paláce, ale v roce 1899 byly strženy a uvolnily místo velkým plochám dokonale zastřižené trávy a pečlivě opečovávaným borovicím. Císařský palác se veřejnosti otevírá jen dvakrát ročně. Jednou je to 2. února a podruhé 23. prosince.

 

Člověk, ale nemusí klesat na duchu, když zde zrovna v tento den není. Určitě bude i spokojen s návštěvou Východní zahrady – Higaši Gjoen. Zahrada obklopená vodním příkopem byla poprvé veřejnosti zpřístupněná v roce 1968 při příležitosti dokončení nového Císařského paláce. Nyní je to klidné místo zvoucí k procházkám. V období šogunátu zde ovšem stával hrdý a mocný hrad skrytý za mocnými hradbami a silnými branami. Hlavní vstupní branou do zahrady je Ote-mon. Při vstupu dostanete žeton, který při odchodu musíte zase odevzdat. Klikatě vlnící se stezka vás zavede pod zdi hlavní citadely a poté ke Svahu pozorování, odkud bylo v dávných dobách možné zahlédnout Edský záliv, který je dnes skryt za betonovými budovami. Kousek dál je rozlehlá travnatá plocha, kde dříve stávaly správní budovy, poté meteorologická observatoř a nyní už je plocha prázdná. Na konci stojí kamenné základy Honmaru (vnitřní citadely), odkud je krásný výhled do okolí. Mimo jiné zde stojí také Císařský hudební sál z roku 1963, postavený u příležitosti 60. narozenin císařovny.

 

Jen na okraj bych se také rád zmínil o císařské rodině. V Japonsku nemá žádné politické funkce a je nejdéle souvisle vládnoucí dynastií světa. Císař Akihito je 125. císařem, který odvozuje svůj původ od císaře Džimua z roku 660 před n.l. Do druhé světové války na rodinu bylo pohlíženo jako na božskou. Lidé je nesměli zahlédnout natož zaslechnout jejich hlas. Až v srpnu roku 1945, kdy císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska došlo ke zlomu a rodina již nadále není považována za potomky bohů.

 

FOTOGALERIE


 

čtvrtek 8. května 2014: Tokyo (mapa)

Dnes jsou již všichni členové výpravy odpočinutí a plni elánu na poznávání hlavního města Japonska. Takže můžeme vyrazit … Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale na to, že by zde mělo žít tak obrovské množství lidí, jsou ulice téměř liduprázdné, nejsou zde žádné zácpy a co víc, na ulicích se také neválejí žádné odpadky! Je to pro našince až k neuvěření a někteří členové výpravy si proto fotografovali i podlahu ve vlaku!

 

Prvním dnešním navštíveným místem je relativně nová věc – Tokyo Sky Tree Tower. Nejvyšší věž na světě – má výšku 636 metrů. Je dokonce zapsána v Guinessově knize rekordů. Stavět se začala v roce 2008 a dokončena byla v březnu 2012. Letos slaví své dvouleté výročí. V roce 2011, kdy zde bylo velké zemětřesení, tak byla ověřena pevnost věže. Je odolná díky svému trojúhelníkovému půdorysu o délce strany 28 metrů. Půdorys se postupně zakulacuje a ve výšce 320 metrů už je dokonale kulatý. Případné otřesy navíc tlumí železobetonový sloup zavěšený uprostřed, který dokonale tlumí výkyvy věže. Nejedná se ovšem o nový stavitelský prvek. Tohoto vynálezu už bylo využito při stavbě pětipatrové pagody u chrámu Asakusa. K věži není možno se dostat autobusem, tak jsme alespoň již dnes okusili, jak se v Tokyu jezdí městskou dopravou – vlakem. Sice jen jednu stanici, ale i to bylo určitě pro členy výpravy zajímavé. A co na věži? Nahoru, na první vyhlídkovou plošinu se návštěvníci dostanou jedním ze čtyř rychlovýtahů – jede rychlostí 600 metrů/minutu 36 km/hod). Konečně vím, jak si připadají kreslené postavičky, když jedou výtahem a vnitřnosti jim lítají nahoru a dolů … Vyhlídka z věže, z výšky 350 metrů Vám vezme dech. Máte tendenci neustále obcházet dokola a neustále se kochat. A co teprv ti, kteří se chtějí projít „ve vzduchu“? O dvě patra níže je část podlahy prosklená, tak vzhůru do toho!

 

Vlakem jsme se opět vrátili zpět. I když to nebylo tak jednoduché. Jedné člence výpravy se vysypaly baterky z foťáku, a tak než je posbírala, vlak odjel. Naštěstí tam s ní zůstala místní průvodkyně Keiko a obě dorazily dalším spojem. Uf!

 

Od moderní architektury postupně přecházíme k historické – chrámu Asakusa. Jedná se o nejuctívanější chrám celého města se svatyní Senso-dži. Hlavní branou, ještě před stometrovou řadou krámků, je monumentální Hromová brána Kaminari-mon s obrovským lampionem zavěšeným nad vstupem. Svatyně Senso-dži byla postavena v polovině 7. století, jako schrána pro maličkou sošku bohyně slitování Kannon, kterou ve svých sítích našli dva místní rybáři. Dalši branou je Pokladnice Hozo-mon, zde si všimněte obrovských sandálů z rýžových stébel. V bronzové kadidelnici si očistěte božím dechem – kouřem stoupajícím z vonných tyčinek. Tento má prý při doteku s lidským tělem léčivé účinky. V samotné svatyni toho moc nenajdete. Samotná soška je tajná a tudíž skryta zrakům veřejnosti. Opodál ještě stojí šintoistická svatyně Asakusa-džindža zasvěcená právě výše zmíněné dvojici bratrů rybářů. Svatyně pochází z poloviny 17. století a byla postavena na příkaz šoguna Tokugawy a jde o původní stavbu. Místní jí říkají Sandžasama, tedy Svatyně tří ochránců a je centrem velmi rušné, největší tokijské oslavy Sandža Macuri, která se koná pravidelně každý rok třetí víkend v květnu. Dav tehdy nese uliemi Asakusy stovku přenosných svatyní mikoši. Jelikož se jedná o šintoistickou svatyni, tak vstupní branou je tori, připadající jako řecké písmeno pí.

 

Odpoledne nás čekala hodinová projížďka lodí po řece Sumida. Loď projíždí pod 13ti tokijskými mosty a přiblíží se i k Duhovému mostu. Poté zatočí a ukončí plavbu v Hinode. Je to další způsob, jak poznat Tokyo. I když spíše takový odpočinkový.

 

A na závěr jsme se s členy výpravy přesunuli k chrámu Meidži-džingu – nejvýznamnějšímu a pravděpodobně nejznámějšímu šintoistickému chrámu ve městě. Připomíná éru císaře Meidži, který zemřel v roce 1912. Svatyně vznikla v roce 1920 a skládá se z Vnitřní a Vnější zahrady. Významnější je Vnitřní zahrada s císařovým hrobem, kosatcovou zahradou císařovny, Pokladnicí a rozsáhlým parkem. Na konci druhé světové války byl i tento chrám poškozen a proto byl v roce 1958 přestavěn a opraven. V období oslav Nového roku místo navštíví 3.5 milionu poutníků. Vstupní brána do Vnitřní zahrady – Ó-tori je největší branou postavenu ve stylu Mjodžin v celém Japonsku. Je vyrobena z 1500 let starého cypřiše z Tchaj-wanu. Další brána Kita-mon (Severní brána) Vás dovede k centrální chrámové síni Honden. Stavby ze dřeva japonského cypřiše se zelenými měděnými střechami jsou skvělou ukázkou tradiční šintoistické architektury, kde je zřejmé souznění s přírodou.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 9. května 2014 (mapa)

Nikko

Včera město … dneska příroda. Respektive hory. To je plán pátečního poznávání Japonska. Myslím, že členové výpravy jsou zvědaví i na jiné zajímavosti než nabízí hlavní město země, a to i přesto že národní park Nikko leží cca 160 km od Tokya, což znamená asi 3 hodinový přejezd autobusem.

 

Jedná se jak o národní park, tak o místo zapsané na seznam světového dědictví organizace UNESCO a také o poutní místo, kde je k vidění nádherná svatyně Tóšogú. Tento chrámový komplex čeká návštěvníky uprostřed nádherných hor, jejichž svahy jsou protkány mnoha zajímavými, různě náročnými a dlouhými trasami. Tóšógú, v překladu „sluneční svit“ je protikladem střídmých šintoistických chrámů. Mnoho návštěvníků i odborníků chrám považuje za přezdobený a nevkusný a právě proto možná po celý rok přitahuje nekonečné davy poutníků a turistů z celého světa. Nejvíce se jich zde sjíždí každý rok 18. května na oslavu festivalu – Velké slavnosti, kdy se rekonstruuje velkolepý pohřeb šóguna Tokugawy. Účastní se ho více než tisíc kněží v dobových kostýmech a procesí bojovníků.

 

Nikko je posvátným místem už po tisíce let, a to jak co se týče buddhismu, tak i šintoismu. V osmém století zde vznikla první poustevna a do povědomí se místo dostala po smrti šóguna Tokugawy Iejasu v roce 1616. Ten přímo ve své poslední vůli nařídil, aby zde postavili na jeho počest svatyni. První stavba z roku 1617 nebyla považována za dostatečně reprezentativní a tak jeho vnuk nechal celý komplex přestavět a vzniklo to, co návštěvníci vidí dnes.

 

Nejzajímavějšími budovami v komplexu (mimo svatyni samotnou) je Posvátné skladiště a Posvátná stáj. Právě u stáje si všimněte jedněch z nejkrásnějších rytin, kterými je komplex také známý – Tři opice - „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“, které představují tři základní zásady tendai buddhismu. Dále se po schodišti dostanete ke Sluneční bráně, která je momentálně pod lešením. Opět ji a okolí zdobí desítky propracovaných rytin. Opodál stojí Zvonice, oznamující smrt a Bubnová věž, oznamující zrození. Hned za Bubnovou věží se nachází Hondži-dó, malá síň se 16ti metrovou stropní malbou řvoucího nebo také plačícího draka – místní kněží vám ochotně ukáže, jak je možno malbu nechat rozeznít. Další rytina je vcelku nenápadná a určitě byste ji přehlídli – je přímo nad branou Sakašita-mon vedoucí na hřbitov šógunů. Je to rytina spící kočky s vlaštovkou. Toto spojení má symbolizovat mír v zemi.

 

Cca 10 km od Nikko se nachází jezero Čúzendži-ko a vodopád Kegon ležící ve výšce 1600 metrů nad mořem. Dostanete se sem po kroutivé silnici – nahoru je to 20 a dolů 28 zatáček. Každý směr má totiž svou trasu. Jezero a i vodopád vznikl pravděpodobně před tisíci lety při poslední erupci sopky Nantai, která vytrhla tolik lávy, že zacpala přístup do údolí a vznikla tak přírodní přehrada. Voda vytékající z jezera živí právě vodopád Kegon, který chrlí tunu vody za vteřinu! K patě vodopádu se nejpohodlněji dostanete výtahem z parkoviště. Narozdíl od včerejšího výtahu na Tokyo Sky Tree Tower, tento jezdí pouze 100 metrů za minutu … žabaři, že?

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 10. května 2014 (mapa)

Kamakura

Včera hory, sníh, déšť a zima … dneska moře, teplo a sluníčko. Tak bych asi začal další zápisek z Japonska. Střídáme oblasti jako se včera na horách střídalo počasí. Je třeba poznat nejen Tokyo, hory, ale i velice oblíbenou přímořskou oblast Kamakura. A musím říct, že včerejších 10 stupňů asi nijak nenadchlo žádného člena výpravy. Natož mne. Zmrzlý jsem byl … slušně řečeno … jako psí čumák

 

Dnes to ale bude jiné! Jednak nejedeme tak daleko a hlavně budeme v teple! Předpověď počasí vše potvrdila. Jak Tokyo, tak Kamakura uvádějí příjemných 22 stupňů a sluníčko. Co více si přát! Tak neváhejme a jedem směrem k moři do pobřežního města Kamakura, které vyniká přátelskou a uvolněnou atmosférou. Navíc se nachází malebně mezi horami a mořským pobřežím. Kamakura je místo opět s bohatou historií, mnohé ze zdejších 65ti chrámů a 19ti svatyní jsou staré přes osm století, poněvadž pocházejí z doby, kdy na krátkou a velmi bouřlivou chvíli byla Kamakura politickým a vojenským centrem země. Historie se datuje až do roku 1185, kdy skončil boj o moc mezi rodovými klany Taira a Minamoto. Oblastní vládce a vůdce klanu Minamoto Jortomo se stal prvním stálým šógunem a vlastně vládcem celého tehdejšího Japonska. O sedm let později se mu podařilo prosadit se také vojensky a jako administrativní centrum si vybral Kamakuru.

 

Po krátké zastávce na pláži Tichého oceánu jsme se přesunuli k Velkému Buddhovi – Daibucu na pozemku chrámu Kotoku-in. Propagační materiály dělají z Buddhy něco výjmečného. I já jsem si myslel, že bude stát na kopci a přehlížet celý kamakurský záliv. Ale opak je pravdou. Najednou se před Vámi objeví, sedící zde už osm století. Ale pojďte blíže a podívejte se do Buddhovy klidné tváře a okamžitě začne kouzlo působit i na Vás. Buddha se širokými rameny sedí na kamenném podstavci a je zjevně pohroužen do hluboké meditace. Hlavu má mírně skloněnou, což je následek zemětřesení ve 20. letech minulého století. Po tváři a šatech mu přebíhají sluneční paprsky, které po sobě za dlouhá staletí zanechaly šedozelené pruhy o jejichž dobarvení se zasloužil vítr a déšť. Nad sochou původně stál přístřešek. Třikrát byl zbořen, a čtyřikrát postaven. Když jej tsunami zbořila počtvrté, tak už od snahy stavět střechu nad Buddhou upustili. Třináct metrů vysoká socha představuje Amitábhu, budoucího Buddhu, jenž získal pod svou vládu čistou „Západní zemi“. Socha vznikla na příkaz Minamota Joritoma, který chtěl překonat větší Buddhovu sochu v Naře. Dokončena byla v roce 1252 a je vyrobena z bronzových plátů, které jsou pospojovány nýty. Zde se dokonce můžete podívat dovnitř sochu! Extra vstupné je symbolických 20 jenů. Říká se, že socha byla pokryta zlatými plátky. Je neuvěřitelné, že socha stále stojí na svém místě i přes veškeré přírodní neštěstí, které se zde prohnaly. Poslední bylo velké zemětřesení Kanto v roce 1923. Původně zde stávala dřevěná socha, která ale neměla zdaleka tolik štěstí. Postavena byla 1243 a už v roce 1248 ji zničila mocná bouře.

 

Dalším navštíveným chrámem bylo Hase-dera, která stojí vysoko na kopci a nabízí krásný výhled na Kamakuru, přes pláž Juigamaham až na poloostrov Miura. Současné uspořádání chrámového komplexu pochází ze 13. století, podle místní legendy byl chrám založen již v roce 736, kdy na nedalký břeh moře vyplavilo dřevenou sochu bohyně Kanon s jedenácti tvářemi. Šlo údajně o jednu ze dvou soch vyřezaných z jednoho kmene kafru asi v roce 721 mnichem v původním Hase, nedaleko Nary. Jednu Kannon její tvůrce umístil v místním chrámu a druhou pustil do vln Tichého oceánu, po nichž se dostala až sem. Kamakura Kannon je vysoká o něco málo než 9 metrů a je zdobená zlatými plátky a dekoracemi ze 14. století. Nedaleko svatyně stojí budova z 15. století s bohem štěstí – Daikoku-ten. Další chrámovou stavbou je depozitář Sutra, kde se nachází otočný buben obsahující kompletní sadu buddhistických textů. Pokud se Vám podaří otočit kolo o 360 stupňů, znamená to, že jste o buddhismu přečetli vše podstatné. Nelze zde přehlédnout stovky sošek boha Džizo, který je patronem zemřelých a nenarozených děti. Na závěr si můžete prohlédnout jeskyni se sochami bohyně Benten a jejich 16 děti.

 

Odpoledne nás čekala návštěva posledního dnešního chrámu Curugaoka Hačiman-gu. Tato byla zpestřena právě probíhající svatbou. Možná nás i zvali na hostinu, ale pozvání bohužel nikdo nerozuměl. Anebo nám říkali, co že tam tak čumíme … Vstup do komplexu označuje majestátní brána tori. Součástí komplexu je i strážná svatyně klanu Minamoto, kterou zde založil v roce 1063. Chrám Hačiman-gu (zkrácený název), zde byl přenesen v roce 1191 a od té doby byl svědkem mnoha krvavých a násilných epizod místních dějin. Určitě při prohlídce nevynechejte umělá jezera Genpei-Ike. V jednom z nich žijí želvy. Jezirka vznikla údajně podle vlastního návrhu Minamotovy ženy Hodžo Masako a danou symbolikou se snažila přivolat porážku konkurenčního klanu Taira. Právě pro tuto ženu zde vznikla promenáda dlouhá více než 500 metrů lemovaná sakurami. Projděte se po ní a zažijte pocity, jako byste se vrátili o 800 let zpět a byli členy rodiny Minamoto.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 11. května 2014 (mapa)

Fuji & Hakone

Včera moře a teplíčko … tak bych mohl opět začít popis dnešního dne … dneska hory a … hádejte co? No přeci se nemůže dvakrát po sobě opakovat škaredé počasí, ne? Hory, azuro, sníh a sluníčko! Tak by se dal popsat dnešní den. Ještě k tomu musím přidat – blyštivá hladina jezera Ashino-ko. Jak mi řekli někteří členové výpravy - „krásná neděle“.


Ráno opouštíme hlavní město Japonska Tokyo a přesouváme se směrem na jih. Teď už nebudeme tak dlouho na jednom místě a tolik nocí v jednom hotelu. Nyní už budeme střídat ubytování častěji a někdy to bude i trošku náročnější, protože kufr pojede někam jinam než pojedou jeho majité. Byť s tím někteří členové výpravy mají trable, tak vše se zvládne. Vždyť člověk potřebuje málo, jen si to musí uvědomit.


Moudrý muž vystoupí na Fuji jednou v životě, blázen dvakrát. Tak praví staré japonské přísloví. A neznámý autor určitě věděl o čem mluví. Nás také dneska čekalo poznávání této svaté, majestátní a nejvyšší hory Japonska. V žádném případě nikdo z členů výpravy nezvažoval, že by se nahoru do výšky 3776 metrů vydal po svých. Výstup není nijak jednoduchý a i zkušení horalé jdou cca 6 – 8 hodin, než vrcholu dosáhnou.


Fuji už nás vítala z dálky a doprovázela notný kus cesty o dálnici. Její zasněžený vrcholek je typickým námětem, se kterým se setkáte na fotografiích, malbách řezbách a ani nevím, kde ještě. Jak jsem psal už výše, tak se jedná o posvátnou horu. Poprvé byla zdolána na počátku 7. století neznámým buddhistickým mnichem. Poté v 8. - 9. století měla zvýšenou vulkanickou aktivitu, proto se obyvatelé domnívali, že se na ně hora zlobí. Od 12. století už dochází k erupci každých 300 let. Poslední byla v roce 1707, takže se předpokládá, že brzo dojde k další. Při té poslední bylo Tokyo, ve vzdálenosti cca 100 km pokryto 2 cm vrstvou popela. V případě, že by došlo k erupci nyní, musí se evakuovat více než 500 000 obyvatel z blízkého okolí. Naštěstí se nic takového dneska nestalo a doufám, že ani zítra k tomu nedojde. Snad jsme horu nijak nerozzlobili, když jsme autobusem vyjeli do výšky 2306 metrů, do tzv. „páté stanice“, nejvyššího místa, kam vede silnice, kde končí pás lesů a začíná „pás bohů“ a také je toto místo výchozím pro výpravy nahoru. Ještě jsem zapomněl zmínit, že sezona pro výstupy je červenec-srpne. Samozřejmě lze i mimo tyto měsíce, ale musíte počítat s nevyzpytatelným počasím a možným uzavřením horských chat.


Myslím si, že hora Fuji nechala v každém členovi výpravy hluboký vjem. Cestou dolů to bylo znát, každý zadumaně seděl v autobuse a přebíral se myšlenkami a zážitky z návštěvy tohoto velikána! Cestou dolů jsme udělali ještě krátkou zastávku v návštěvnickém centru a na závěr navštívili místní supermarket, protože členové výpravy byli chtiví světských požadavků – nákupu saké a zeleného čaje. S oběma se seznámili pří výkladu v autobuse či na puštěných DVD.


Odpoledne vedla naše cesta směrem k Hakone – mimořádně malebné jezerní oblasti s řadou hor a vyhlášenými lázeňskými centry. Z odpoledního podřimování a rozjímání jsem členy výpravy vytrhl cca kilometr před naším cílem – Owakudani. Náš autobus zůstal stát v zácpě a vypadalo to, že se nehne. Proto jsem rozhodl, že vysedneme a finální kilometr dojdeme pěšky. Zvládli to všichni na jedničku! A stálo to za to. Před námi se na vrcholku otevřelo údolí plné neustále bublajících a kouřících minerálních pramenů, které zde vzniklo během sopečného výbuchu před 3 000 lety. Přidali jsme se k procesí turistů stoupajících nahoru podél řady lávových formací k horkým jezírkům, kde si můžete koupit černé vejce. Nemyslím takové to čínské, zkažené, ale uvařené v sirné vodě. Toto vejce má jen černou skořápku, jinak je normální. Opět mají Japonci rčení, že když sníte jedno, je to OK, sníte-li dvě, tak také, ale sníte-li tři, tak se pos...e. Když se Vám nelíbí černé vejce, které je pro Japonce posvátné, tak si můžete dát černou zmrzlinu!


Odsud nás čekala cesta lanovkou dolů k jezeru Ašino-ko a poté dále lodí připomínající galéru ze 17. století podél břehu do Hakone-moto a následně Hakone-machi. To už byl ale závěr našeho putování. Zbývalo několik posledních kilometrů do Kanagawy. Zde v hotelu mohou členové výpravy využít horkých pramenů – koupání v lázních. V Japonsku se ale koupe odděleně, žádné společné lázně pro muže a ženy.

 

FOTOGALERIE


 

pondělí 12. května 2014 (mapa)

Odawara – Nagoya - Takayma

Pondělí je tím dnem, na který se určitě těší nejeden technicky založený člen výpravy. Myslím si, že ale jízda super rychlým moderním vlakem šinkanzen láká kohokoliv, kdo je v Japonsku. Ať je to muž či žena, ať se zajímá o vlaky či nikoliv. Nemám pravdu? Ano, můžete polemizovat, že čínský maglev jede rychleji, ale ten nejede po kolejích, ale po magnetickém polštáři.


V Japonsku začal šinkanzen jezdit před olympiádou v Tokyu v roce 1964 a postupně docházelo k rozvoji a nárůstu tratí. Je to vcelku logické – doprava autem je v Japonsku pomalá (i když v Tokyu zácpy nejsou moc časté) a jedete-li na dlouhou vzdálenost, pak je vlak pohodlnější a lepší jak letadlo, i když cena jízdenky se vyrovná vnitrostátním letenkám. Všechny asi překvapí nejdříve rychlost – šinkanzeny jezdí rychlostí 250 – 300 km/hod. Nejrychlejší je „Nozomi“ a druhý nejrychlejší „Hikari“. Když stojíte na nádraží a prořítí se kolem vás, tak si připadáte, jako při zemětřesení. Ani nestihnete zareagovat a většinou 16ti vozový vlak o celkové délce až 400 metrů je fuč. Frnk … frnk a je pryč! Dále je třeba vědět, že musíte stát naprosto přesně na nástupišti na označeném místě. Vlak přijede, stojí minutu a jede dál, nečeká, neptá se … Uvnitř je to jako v letadle s tím rozdílem, že zde máte více místa na nohy. Kéž by něco takového bylo i v letadle … Při rozjezdu ani nepoznáte, že jedete. Vlastně pořádně nic nevidíte, vše se kolem okének míhá šílenou rychlostí a vlak jede velice často v tunelech. Představte si, že by se naše pendolíno řítilo dvounásobnou rychlostí! Z Moravy byste byli za hodinu v Praze .. neuvěřitelné. Musím ale říct, že v Japonsku i ta nejobyčejnější lokálka jezdí rychleji než právě ono pendolíno!


Naše cesta šinkanzenem začala v Odawaře v 10:08 a v Nagoyi, našem přestupním místě, jsme byli přesně podle jízdního řádu 11.17. Každý turista si asi myslí, že Japonci alespoň trošku mluví anglicky. No, musíte mít hodně velkou fantazii, abyste se s nima anglicky domluvili. Opak je pravdou. Uvědomte si, že Japonci mají tři abecedy – kanji (znaky převzaté z čínštiny) a poté hiraganu a katakanu, kde mnohdy podobné znaky znamenají něco odlišného. A přidáte-li si k tomu naši latinku, tak vzniká pěkný babylon, co říkáte? Proto je vše zde psáno „rozsypaným čajem“ a i veškeré informace ve vlaku nijak nevybočují. Naštěstí hlášení o další stanici mají i v angličtině a i na displeji se to na chvíli objeví v něčem srozumitelném. Zde se navíc můžete spolehnout na časový rozvrh. Čili, když máte být na místě v tolik a v tolik, tak je jasné, že tam budete.


V Nagoya jsme přesedli na vlak nazvaný „limited express“. Je to pomalejší motorák. Ale ve smyslu, že je rychlejší než naše běžné vlaky a dosahuje rychlosti pendolina. Co se týče kvality uvnitř, tak o tom se nevyjadřuji. Opět podobný komfort jako v šinkanzenu. Tento druhý vlak z Nagoye do Takayamy byl spíše scénický. Trasa vedla skrze údolí Hida a stoupala z nulové nadmořské výšky až do 563, tak se bylo na co dívat. Jen škoda, že se nám dneska pokazilo počasí a na závěr cesty začalo i pršet. Příjezd do Takayamy byl podle jízdního řádu 14.08. Schválně jsem čekal, jestli dojedeme na čas. Co byste řekli? Na hodinách skočilo 14.08 a vlak otevřel dveře … neuvěřitelné.


Pěšky jsme přešli do hotelu nedaleko nádraží a po malé přestávce se vydali na procházku Takayamou. Město leží v centrální části Japonských Alp a v překladu znamená Vysoká hora. Je to paradox, protože sama o sobě není horou, ale tyto ji obepínají. Takayama je nyní rušné turistické město, jež v minulosti proslulo zejména zručnými tesaři, kteří pro císaře a místní vládce stavěli honosné paláce a chrámy. V Japonsku je Takayama známá také dvěma velkými festivaly – Sanno Macuri (duben) a Hačiman Macuri (říjen). V jejich průběhu se ulicemi města pohybují velké, bohatě zdobené alegorické vozy, kdy největší dosahuje výšky 8 metrů. Tyto vozy si můžete prohlédnout v muzeu vedle svatyně Sakurajama Hačiman-gu, společně se zlacenou svatyní mikoši. Vozy v muzeu jsou 300-400 let staré a stále používané při výše uvedených festivalech. Každá čtvrť má odlišný vůz. Součástí vstupenky je také další sál s budovami chrámu v Nikko ve velikosti 1:10. Odsud nás vyhnal déšť, tak si každý z členů výpravy určitě rád modely budov prohlédl. Tvořilo je 33 řezbářů celkem 15 let a vše je skutečně propracováno do nejmenšího detailu.


Takayama má také překrásné staré město – historickou čtvrť San-Mači Sudži s dlouhými řadami tradičních dřevěných kupeckých domů s krytými balkony. Domy pocházejí přibližně z poloviny 19. století. Nyní jsou zde obchody se suvenýry, saké a jinými místními specialitami. Saké je zde prý nejlepší z celého Japonska, že díky horám je právě tady voda nejčistší.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 13. května 2014 (mapa)

Takayma – Shirakawago - Kanazawa

Ohajo gozaimasu! Co to žvatlám? Nemluvím z cesty, ale japonsky Vám přeji dobré ráno! Když ale dneska roztáhnu závěsy v okně, tak bych nejraději prohlásil něco jiného. Na dobré ráno to vůbec ale nevypadá. Na okolních kopcích leží napíchnutá těžká mračna. Vrcholky kolem Takayamy mají kolem 3000 metrů, tak se zasloužily o protržení všech mraků. Od včerejšího večera totiž neustále prší a do údolí se valí další a další mračna. Co by se muselo stát, aby déšť ustal? Leda zázrak! A světe div se! Asi se stal nebo si někdo umoudřil bohy počasí. Po snídani déšť ustal a sem tam se dokonce začala objevovat modrá obloha. Tolika radosti najednou si snad ani nezasloužíme jsem si říkal!


Program začal opět „nožmo“. Včera nám bohužel čas nedovolil navštívit všechna místa a tak bylo třeba vše dohnat. Takayma je známá také svými ranními trhy – asa iči. Probíhají každý den od 6.00 (v zimě od 7.00) do cca 12.00. Den co den do města přicházejí ženy z okolních horských vesnic, aby zde nabízely vypěstovanou zeleninu, ovoce a květiny. Tyto trhy jsou v Takaymě dva. Jeden je přímo před palácem Takajama džinja, ale zajímavější a i námi navštívený je ten, který se rozkládá podél řeky Mija mezi mosty Kadži-baši a Jajoi-baši. Nevím, nakolik je to dnes atrakce pro turisty, ale ti sem směřují v houfech. Tomu odpovídá i nabídka produktů. Z původní ovoce a zeleniny už zde zůstává jen velmi málo.


Nedaleko trhu stojí bývalé feudální sídlo městské správy – Takajama-džinja z roku 1615. Je to jediná dochovaná stavba svého druhu v Japonsku a byla sídlem vrchního správce oblasti Hida, kterého vybíral šógun. Podstatná část staveb, včetně mučírny, pochází z roku 1816, kdy zde proběhla velká rekonstrukce. Uvnitř si lze sami nebo s průvodcem projít jednotlivými místnosti pro níže či výše postavené úředníky. Právě zde zjistíte, nakolik byla japonská společnost rozdělená do tříd, které se nemohly ani potkat. Výzdoba komplexu není nijak bohatá, jen v šógunovi místnosti najdete na zdech modrobílou výzdobu ve formě vln. Ostatní je velmi jednoduché – z japonského papíru, dřeva a na zemi leží 5 cm silné rýžové tatami sloužící jako izolant, ale také pohlcovač pachů.


Tím naše návštěva Takayami skončila a jede se dál. Nyní už zase autobusem najíždíme na silnici spojující pacifické pobřeží na jihu se severním pobřežím Japonského moře. Než se přesunete z jednoho konce pobřeží na druhé trvá to cca 2.5 hod a na trase je 56 tunelů různých délek. Náš cca 60ti kilometrový úsek vedl z 80ti % tunely a podařilo se nám projet jedním z nejdelších silničních tunelů v délce 10.9km. Uf, připadal mi nekonečný a na konci jste skutečně ocenili, že vidíte světlo na konci tunelu! Mezi tím se počasí umoudřilo a my se v Shirakawago vyloupli do sluníčka! Jaká to proměna! Ó nebesa, děkujeme. Když bychom měli místo navštívit za deště, mlhy či mrholení, tak by to stálo za starou bačkoru.


Tato oblast je mimořádně zajímavá a proslulá starobylou architekturou. Místo patřilo k poslednímu útočišti členů kdysi mocného rodu Taira. Dneska už oblast není v žádném případě tak izolovaná jako kdysi. Ale až do poloviny 20. století byla vesnice s nezaměnitelnými doškovými domy ve tvaru písmene A zcela odříznuta od zbytku rozvíjející se země. V 60. letech byla přehrazena řeka Šo a oblast začala být ohrožena a vypadalo, že zcela zmizí z mapy. Problémem byl také odliv lidí do měst. Odborníci se proto domnívali, že země přijde o jedinečné domy gasšo-zukuri. V roce 1971 se poslední obyvatelé pustili do boje za záchranu a jejich úsilí bylo úspěšné. Od roku 1995 je také zahrnuto na seznam světového dědictví UNESCO. Nikde jinde se návštěvníkům takový pohled na doškové střechy domů zasazených do zeléného údolí obklopeného zasněženými vrcholky, nenabídne.


Návštěva vesnice Ogimači, ležící ve stínu posvátné hory Hakusan, začala na vyhlídce s překrásným pohledem do údolí. Je zde soustředěno právě největší množství gasšó-zukuri domů. Je skvělé, pokud z plošiny můžete sejít dolů pěšky. Je to asi 10 minut, ale skutečně to stojí za to. Hned z kraje vesnice už procházíte kolem doškových domů a opodál stojí jeden z nich, který zve k návštěvě. Vesnice je živá, bydlí zde běžní lidé a jen málo domů je možno si prohlédnout. Wada-ke je právě jedním z nich. Až zde uvidíte, jak tlustá je došková střecha, jak silný musí být centrální trám nesoucí tuto váhu. Jen tak na okraj – v zimě při zasněžení střechy metrem sněhu dosahuje váha až 10 tun! Spodní patro domu sloužilo jako obytná část a horní dvě patra jako skladiště pro kokony bource morušového. Název gasšó-zukuri znamená v překladu „ruce sepjaté k modlitbě“, protože toto střechy na první pohled připomínají. Důvod je ale mnohem prozaičtější, aby po nich sníh sklouzl dolů. V zimě je zde prý 2-3 metry sněhu a letos zde ležel ještě před třemi týdny. Došky se vyrábí z rákosu susuki, ale každých třicet – čtyřicet let je třeba střechu měnit. To se pak sejde celá vesnice a zdarma pomáhá kdo může – v průměru 200 osob. Výměna střechy vyjde na 20 milionů jenů a proto se není čemu divit, že japonská vláda ve snaze zachránit tuto oblast začala vše dotovat.


Z hor se naše trasa vrátila po dálnici zase k moři – do města Kanazawa, které bývalo v polovině 19. století čtvrtým největším městem s krásným hradem – správním centrem. Kanazawa v překladu znamená „Zlatá bažina“ a její dějiny sahají daleko do minulosti. Má se za to, že je místo staré 700 let, kdy se to zde jmenovalo Kaga. Největšího rozmachu se místo dočkalo na konci 15. století, kdy skupina farmářů a buddhistických mnichů svrhla vládnoucí rod Togaši a Kanazawa se stala jediným japonským nezávislým buddhistickým státem. Autonomie skončila v roce 1583 a i poté prosperovala jako nejbohatší provincie s mimořádnou produkcí rýže.


Prvním navštíveným místem v Kanazawě bylo Namagači Juzenkan – ateliér a řemeslná dílna, kde se můžete podrobně seznámit se všemi etapami barvení hedvábí pro ozdobné textilie nebo kimona. A také si namalovat svůj motiv. Zde jsme se poprvé setkali s tím, že Japonci mají na záchod speciální přezůvky!


O kousíček dál je velice půvabná čtvrť Namagači s křivolakými dlážděnými uličkami a potoky. Stojí zde starobylé domy s hliněnými stěnami a střechami pokrytými keramickými kachlemi. Právě zde žili v minulosti místní samurajové a bohatí obchodníci. I tato čtvrť je živá, proto jen některé domy se dají prohlédnout. Jeden z nich je Nomurův dům, který stojí za zastávku kvůli pěkné i kdy nepříliš velké zahradě s potůčkem, vodopádem a kamennými lucernami.

 

Kanazawa je kromě Kjota jediným místem v Japonsku, kde se provádí výuka gejš. V Kjotu se tyto jmenují geiko. Děje se tak ve čvrti Higaši Čaja. Označení profesionálních společnic, ne prostitutek pochází ze slova gej (umění) a ša (přítomnost). Jejich úkolem bylo a je bavit muže ve společnosti tancem a zpěvem. Atmosféra čtvrti je taková lechtivá, ale možná spíše nadsazená pro turisty. Stejně jako u samurajů, tak i gejš se můžete podívat do jednoho z jejich domů – Očaja Šima. Prý se jedná o nejtradičnější podnik.


Náš dnešní hotel stojí naproti kanazawskému nádraží. Nepleťte si to prosím. Zde neplatí, jako u nás, když je něco naproti nádraží, tak je to špatné. Tady je to naopak. Budovy kolem nádraží jsou na nejdražších pozemcích a nájmy zde jsou obrovské! Zmiňuji to proto, že kanazawské nádraží dostalo v roce 2011 ocenění jako architektonický skvost – připomíná přilbici samuraje. Patří také mezi nejkrásnější nádraží na světě!

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 14. května 2014 (mapa)

Kanazawa - Kjóto

Sedím takhle v Kjótu, před sebou šálek kávy … pravda trošku nestylové, ale zelený čaj není má parketa, a přemýšlím, jak bych začal popis středy. Včera jsem Vás všechny japonsky pozdravil, dneska bych se mohl rozloučit, ale to si ještě pár dnů musíme počkat. Tak prostě … bylo, nebylo …


Kanazawa není tak velká, abyste si ji nestihli prohlédnout během dvou dnů. I my jsme stihli část dnešního programu zahrnout do včerejšího dne a tudíž bylo možno program rozšířit o další místa. První je ale třeba dodržet místa, která jsou uvedená. První zastávka byla u kanazawského hradu. Původně na vrcholku nad městem tedy hrad stával, ale bohužel při požáru v roce 1881 byl zcela zničen a nebyl obnoven. Na místě měla kasárna armáda, po druhé světové válce zde sídlila univerzita a až vcelku nedávno se pozemek vrátil městu. To se rozhodlo hrad obnovit. Současný vzhled tedy není z 19. století, ale z roku 2001, byť byl postaven tak, aby vypadal autenticky. Nejstarší částí je brána a kamenné základy, oboje dvoje pamatuje ještě éru samurajů.


Daleko zajímavějším místem jsou naproti ležící zahrady Kenroku-en, které vznikly v průběhu 170ti let. Původně šlo o pozemky hradu Kanazawa a tedy o soukromou zahradu vládnoucího rodu Maeda. Veřejnosti byla zahrada zpřístupněna v roce 1871. Jméno znamená v překladu „Šest spojených zahrad“. Je to skutečně mimořádně půvabné místo ke klidným procházkám, třeba kolem vyvýšeného jezírka na kopci, které plní velmi důmyslný systém potrubí s pumpami, což platí také zdejších kašnách, mezi nimiž se nachází vůbec nejstarší na celém území Japonska. Nejstarší částí zahrady je Tykvové jezírko, které získalo název podle svého tvaru, stáří je 300 let. Své sídlo zde měla i matka vládce. Pěkná dvoupatrová budova pochází z roku 1863 a právě díky jí zahrada obsahuje i řadu překrásných květin, což je v japonských zahradách neobvyklý jev. K sídlu přiléhá moderní část – nyní muzeum věnující se řemeslné výrobě v kanazawské oblasti. Díky časovému prostoru jsme mohli i my muzeum navštívit. Zde si udělá návštěvník pěkný přehled o jednotlivých řemeslech a skvostech, které dokážou umělci vyrobit.


Jakmile se pokochaní členové výpravy sešli, pokračovali jsme už v rozšířené části programu – návštěvou tržnice, převážně rybí, Omicho. Jako ostatně většina jiných míst, tak i tržnice je stará 300 let a fungovala už ve feudálním období. Tržnice má přezdívku Kanazawská kuchyně, jelikož právě zde se můžete setkat s tím nejlepším co lze ochutnat – od ryb, přes maso, zeleninu, ovoce až po různé sladkosti či slanosti.


Nakrmili jsme tělo a teď bylo třeba ještě nakrmit ducha. Opět díky časovému prostoru bylo možno zavítat do Kanazawského muzea současného umění 21. století. Od roku 2004 co je otevřeno, přitahuje velké množství návštěvníků. Chytrým tahem města bylo to, že část slouží spíše jako park a je tudíž zdarma. Supermoderní vzhled přízemní kruhové, bohatě prosklené budovy je výsledek projektu architektonické japonské dvojice. Zdejší expozice se pravidelně obměňují, ale dají se zde nalézt i stálé expozice. K nim patří Obloha Modré planety od Jamese Turrella, která je součástí prostoru v němž se můžete na chvíli zastavit a pozorovat plující mraky. Zajímavý je také Bazén od Leandra Elricha, který je skutečnou vodní nádrží nabízející pohled z pod vody. Dvanáct trub vystupujících z trávníku kolem galerie propojují prostor pomocí zvuku. Stačí abyste do některé promluvili a váš hlas se ozve na zcela neočekávaném místě.


Odpoledne jsme opět vyzkoušeli, jak se jezdí japonskými vlaky. Dnes to byl „pouze“ limited express, nebo „courák“ jedoucí 130 km/hod. Ale elektrifikovaný. Cesta trvající něco málo před dvě hodiny měla zpestření v množství a délce tunelů a poté trať vedle kolem největšího japonského jezera Biwako. Počasí nám ovšem moc nepřálo a vše, včetně rýžových políček, bylo hodně v oparu. Ale co se dneska stalo, to bylo hrozné – japonský vlak dorazil do stanice o minutu později!!! Věřili byste tomu?


Město Kjoto, kterému se budeme následující dny věnovat má na rozdíl od Tokya dlouhou historii. Bylo hlavním městem více než 1200 let, takže se zde člověk setká se stopami minulosti na každém kroku. Dávný význam dosvědčují početné buddhistické chrámy, velkolepé paláce a zahrady různých tvarů a významů. Kjoto je synonymem klasického Japonska z doby před reformami v 19. století. Ulice lemují malebné dřevěné domy a díky vyhlášce z roku 2007 zde nestojí mnoho výškových budov. Nejvyšší je zde budova Kyoto Tower ze 60. let minulého století.


Naše podvečerní poznávání začalo procházkou Nishiko Food Market, neboli předlouhou ulicí naplněnou různými obchůdky s nejrůznějšími dobrotami, specialitami a zvláštnostmi, které je možno v Japonsku ochutnat či požít. Nejzajímavější jsou zde sklenice nakládané zeleniny – cukemono. Tržnice pochází ze 17. století.Na konci této ulice stojí malebný šíntoistický chrám zasvěcený bohu vzdělání. Právě proto sem míří tolik studentů se pomodlit právě před důležitou zkouškou. Všimněte si zde a také sáhněte na sochu krávy, která vyobrazuje onoho boha a také se věří, že léčí.


Podél pomalu tekoucí řeky Kamo jsme přešli do populární čtvrti gejš – Pontočo, kam je asi lepší se vypravit v noci, kdy úzké ulici romanticky osvětlí slabé barevné světlo lampionů. Nyní je ovšem tato čtvrť plná exkluzivních restaurací, které se navíc během letních měsíců rozprostírají až k břehům řeky samotné.


Přes řeku jsme se dostali do další slavné čtvrti – Gion, kjotské nejznámější čtvrti gejš. Nyní je plná obchodů, restaurací a ochaya – čajoven, kde gejši baví hosty. Podařilo se nám tady najít několik domů, kde si můžete „zamluvit“ gejšu. Na dřevěných destičkách jsou napsána jejich jména. Také se nám poštěstilo vidět „rozvrh“ pro gejši. Uvádí, kdy mají lekce hudby, tance, zpěvu apod. Myslím si, že staré město, čtvrť Gion jsme procourali dokonale. I já sám už jsem byl trošku zamotaný a nevěděl, kterou uličku se dostat tam a zpět.


Na rozdíl od Tokya působí Kjoto jako živé město. Jestli je to dáno historií? Nevím. Možná spíše i tím, že na rozdíl od Tokya nebylo za druhé světové války vybombardované a mnoho památek tak zůstalo zachováno pro současné obdivovatele.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 15. května 2014 (mapa)

Kjóto
Včera večer začalo pršet a všichni členové výpravy se obávali, že déšť bude pokračovat i dnes, při prohlídce bývalého hlavního města. Hned z rána se tomu tak naštěstí nestalo. Chvílemi vypadalo, jakoby dokonce mělo vysvitnout sluníčko. Čtenáře mých zápisků asi trošku zklamu, že se tomu tak nestalo a nakonec nás přeci jen trápil déšť. Ale pěkně postupně …

Kjoto se stalo hlavním sídlem císařského dvora a správním centrem země na konci osmého století, když se sem z Nary přestěhoval císař Kammu. Město získalo první název Heian-kjo, „Sídlo Míru a Klidu“. Kjoto bylo vybudováno podle příkladu hlavního města čínské provincie Tant Čangan, což v praxi znamenalo, že se tu objevily pravidelně souřadnicově uspořádané ulice. V roce 894 skončily pravidelné vztahy s Čínou a město si začalo získávat svůj osobitý styl. Osud města a obyvatel byl trošku jako na horské dráze. Na konci 12. století je prakticky celé zničil požár, o dvě století později šogunové mocného klanu Ašikaga budovali nejkrásnější památky, mimo jiné Zlatý a Stříbrný pavilon. Ve stejné době tu vznikly slavné zenové chrámy a umění dosáhlo vyšší úrovně. Opět ale přišla katastrofa ve formě občanské války Onin. Vzhledem k desetiletému konfliktu bylo mnoho pamětihodností a památek zničeno. Kjoto bylo mimo jiné také na seznamu míst, kde měli Američané svrhnout atomovou bombu. Naštěstí tehdejší ministr obrany je vyškrtl ze seznamu, protože si byl vědom kulturní a historické důležitosti.

Naštěstí tomu tak! Jinak byste asi nečetli tyto zápisky z cesty anebo by zde bylo popisováno jiné město. Jelikož náš čas na každé zastávce při putování Japonskem je omezen, musíme vybírat to nejlepší co dané místo momentálně nabízí. Myslím, že i v Kjotu se stalo stejně. Hned dopoledne jsme navštívili chrám Heian, pojmenovaný jako staré město. Pochází z konce 19. století, kdy se císař Meidži přestěhoval s celým dvorem do Tokia. Správa města cítila, že by měla nějakým způsobem pozvednout roli Kjota coby tradičního centra. Jedním z výsledků snahy byla stavba chrámu Heian-džingu. Svatyně byla postavena jako zmenšená verze původní Císařské síně z 8. století. Dokončena byla v roce 1895 při oslavě 1100 výročí založení města a byla zasvěcena císařům Kammuovi a Komeiovi, tedy prvním a poslednímu císaři sídlícímu v Kjotu. Současný vzhled je výsledkem rekonstrukce z roku 1979. Právě zde je vidět nezaměnitelná čínská atmosféra. Je zde velké nádvoří na jehož konci je svatyně samotná obklopená dvěma křídly, které představují ochránce – Modrého draka a Bílého tygra. Nám se zde ráno poštěstilo vidět šintoistickou ceremonii.

Dneska byl v Kjoto jeden z festivalů a tak bylo snahou průvodkyně, abychom se dostali co nejblíže průvodu. Bohužel se nám to nepodařilo. Doprava byla v této části města zavřená a také začínalo pršet. Proto jsme pokračovali v našem programu – ke Zlatému pavilonu. Či spíše se zařadili do stužky autobusů táhnoucích se z města až na parkoviště. Ne, tak hrozné to nebylo, ale na rozdíl třeba od Tokia se zde popojíždí dosti pomaleji. Zlatý pavilon stojí na úpatí zalesněných kopců pohoří Kitajama. Pavilon původně tvořil součást rozlehlé venkovské vily postavené na příkaz bývalého šoguna Ašikagy Jošimica na místě staršího aristokratického sídla. Po jeho smrti byl přeměněn na zenový chrám. Jelikož byl šogun velkým příznivcem čínského umění, nikoho nepřekvapí velká řada čínských motivů. Co vás první udeří do očí jsou davy, které sem proudí. Vatikánská muzea hadra! Na křižovatkách regulovčíci, aby se lidi neušlapali! Další pohled samozřejmě padne na velkolepý chrám. Odlesky zlaté výzdoby (20 kg zlata ve formě lístků) jsou vidět již z dálky. Jakmile stojíte naproti němu, vidíte jej v celé kráse, jakoby se vznášel nad hladinou jezírka Kjoko-či (Zrcadlového). Chrám po staletí odolával požárům, až jej v roce 1950 zapálil neopatrný mnich. Replika byla dokončena za pět let a v roce 1987 bylo dokončeno nákladné zlacení. Projděte si také stezku vinoucí se zahradou až k čajovně, kde byl oficiálně pozván císař. Až zde uvidíte obrovský rozdíl mezi tradiční jednoduchostí a šogunskou okázalostí.

Jarní měsíce jsou ideální pro školní výlety a i my měli tu čest se neustále potkávat s japonskými školáky. Jak oni pro nás byli exotičtí, tak i my pro ně. Pokusily se mne zde zastavit dvě studentky, že musejí do angličtiny vypracovat nějaký úkol, zodpovědět nějaké otázky. Mrzelo mě to, ale vůbec jsem nerozuměl na co se ptají.

Děti na výletě a i my se pomalu přesunuli k dalšímu zajímavému místu v Kjotu – Stříbrnému pavilonu (Ginkaku-dži). Dá se k němu dostat pohodlně autobusem nebo trošku asketicky po Stezce mudrců (filozofů) vedoucí podél kanálu sakurovou alejí. Název vznikl podle uznávaného japonského učence Nišidu Kitaro, který žákům přednášel právě zde na stezce. Na stezce také leží další z vyhlášených památek – Stříbrný chrám. Byl stavěn podle svého předchůdce Zlatého pavilonu (Kinkaku), tak budova stojí stranou centrální plochu zaujímá zahrada, které dominuje pečlivě tvarovaná hromada písku představující horu Fuji. Pavilon byl původně součástí větší vily postavené v 15. století pro šoguna Ašikagu Jošimasu, vnuka Ašikagy Jošimiscua. Práci bohužel přerušila občanská válka Onin a z ní vyplývající nedostatek financí. Celkem stavba trvala 30 let. Název Stříbrný pavilon je trošku matoucí, protože zde žádné stříbrné zdobení není. Jsou zde názory, že nikdy postříbřený neměl být anebo že nebylo dost peněz na to vše dokončit. Svůj název získal tím, že je zahalen měsíčním svitem a působí stříbrně. Místní zahrada, kterou byste také neměli vynechat, je tzv. suchá. Nejsou v ní zurčivé potůčky a ani vodopády. Jen jeden rybníček.

Chrámů je stále nedostatek a proto musíme jejich počet každý den navyšovat. Musím ale říct, že ten dnešní, závěrečný budhistický chrám Kijomizu-dera, byl odlišný od dříve navštívených. Jednak počtem turistů, kteří plynuli úzkou uličkou lemovanou obchůdky a restauracemi směrem vzhůru. Chrám se svou nápadnou a především typickou dřevěnou terasou podepřenou sloupy nad ostře klesajícím svahem je jedna z hlavních kjotských pamětihodností. Chrám zde stával již roku 778, kdy jistý mnich narazil na pramen dokonale čisté vody (kijo-mizu). Současné budovy pocházejí z roku 1683. Zvláštností chrámu je jeho došková střecha vyrobená z cedrových větviček.

Závěr dnešní prohlídky byl završen divadelním představením v Gion Corner. Je to takový průřez japonskou kulturou pro turisty. Během hodiny zde uvidíte čajový obřad, ikebanu (vázání květin), dvorní tanec a hudbu, komickou hru o neposlušnosti zaměstnanců, kteří pijí pánovi saké, tanec maiko (geiša studentek) a poto milostnou tragédii ve formě loutkohry. Cestou k autobusu se nám ještě poštěstilo letmo geiko (kjotskou geišu) mizící rychle v útrobách domu. Opodál ale zase nasedaly dvě geiko do taxíku, tak to vypadalo jako při předávání oskarů!

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 16. května 2014 (mapa)

Nara
Po čtvrtku známe Kjoto jako své boty, nemyslíte? Trávit zde další den nemá cenu. Je třeba vyrazit někam jinam. Nebojte, nebudu zde nyní skutečně popisovat další bloumání Kjotem. Je to město s duší a životem. Když mám srovnat Kjoto a Tokyo, tak je to jako bych srovnával San Francisco a Los Angeles. Z obou měst máte podobné pocity. Kjoto ale před Tokyem nebylo prvním hlavním městem. Je třeba zmínit a také poznat nedalekou Naru.

Před tím, než se Kjoto v roce 794 stalo dalším hlavním městem, tak náležela tato role městu Nara. Město se nachází v místech, které je považováno za kolébku japonské civilizace. Tehdejší aristokraté, kteří přijali buddhismus, ve velké míře podporovali výstavbu velkolepých chrámů. Jednoznačně největší zajímavostí a lákadlem je monumentální Buddhova socha v chrámu Todai-dži.

Chrám byl založen v roce 745 císařem Šomou, aby odvrátil hrozivé epidemie, které pravidelně sužovaly jeho národ, ale také proto aby si více upevnil pozici na trůnu. Stavba chrámu zabrala více než 15 let a císař docela zruinoval svůj mladý národ. Návštěvníky proto nepřekvapí, když zjistí, že hlavní síň je doposud největší dřevěnou stavbou světa. Ale i přesto si musíte uvědomit, že současný vzhled pochází z roku 1709 a je asi třetinový oproti původnímu. Do chrámu se dostanete skrze Velkou jižní bránu – Nandai-Mon, která byla ve 13. století přestavěna a můžete v ní spatřit monumentální strážné bohy Nio o výšce 7 metrů. Opodál již stojí Velká Buddhova síň s největší japonskou bronzovou sochou. 15 metrů vysoká tmavá postava sedí na lotosovém květu. Jde o Kosmického Buddhu, známého jako Rušana, který vládne všem úrovním buddhistického vesmíru. Až zde si uvědomíte, že v době svého vzniku musela socha působit ještě monumentálněji než dnes. Několik pokusů o její odlití bylo neúspěšných. Teprve v roce 752 mohli Buddhovi „otevřít oči“, tzn. vymalovat mu je. Bohužel Buddha neměl tolik štěstí jako v Kamakuře. Chrám zasáhlo zemětřesení, několikrát vyhořel, a tak pouze spodní část je stará 1250 let, hrudník 800 let a hlava 300 let.

V okolí chrámu se setkáte snad s tisícem jelenů. Je to místní posvátné zvíře a žijí si zde volně a nerušeně v symbióze s člověkem. Pravidelně sice dostávají krmení, ale turisté je navíc krmí speciálními sušenkami, které zde jsou k zakoupení a tak si snadno získají pozornost jelenů. Někdy mohou být tato zvířata až nepříjemně vlezlá, proto pozor na to.

Opodál leží překrásná japonská zahrada Isuien. V průvodcích se o ní mnoho nedočtete, ale i tak Vám doporučuji ji navštívit. Po návštěvě výše uvedeného chrámu je to naprostý ráj na zemi. Děti na školních výletech zde nezavítají, proto se zde můžete nerušeně procházet nebo si sednut a jen tak meditovat. Zahrada není velká, pokud byste se však unavili, tak v době oběda si zde můžete objednat nějakou typickou specialitu.

Stejně tak jako se nesetkáte s dětmi v zahradě, tak ani ve svatyni Tisíce luceren – Kasuga Taiša. Svatyně byla založena v roce 768 pod dohledem mocné rodiny Fudžiwarů, takže se není čemu divit, že zaujímala důležitou roli v šintoistickém náboženském životě, dodnes sem císař posílá svého zástupce, aby se účastnil bohoslužeb a rituálů. Samotná svatyně asi návštěvníka nezaujme natolik jako tisíce kamenných nebo bronzových luceren. Jedná se o dary různých prosebníků či bohatých rodiny. Kamenná lampa stojí prý milion a půl jenů a bronzová polovic. Kupují se ale po dvou … Na nádvoří chrámu jsme shlédli část představení divadla No a také se zastavili u 800 let staré vistárie.

Po obědové přestávce nedaleko narského nádraží nás čekal návrat zpět do Kjota. Ne tak ale zcela. Nedaleko města se rozkládá nedávno zrekonstruovaný chrám Byodoin. Půdorys připomíná fénixe, bájného ptáka. Také na střeše kláštera můžete vidět dva zástupce tohoto mystického druhu. Prý je jeden sameček a druhá samička. Ale nikdo neví kdo je kdo. K chrámu přiléhá nové, moderní muzeum s originálními exponáty z chrámu.

Členové výpravy ještě neměli dost chrámů či svatyň. Čas nám dovoloval navštívit ještě jedno velmi zajímavé místo – Svatyni tisíce bran – Fušimi-Inari. Svatyně je zasvěcena bohyni plodnosti Inari, která je zodpovědná za dostatečnou úrodu rýže a saké, ale také za výkonnost japonského průmyslu. Svatyně byla založena v roce 711 místním rodem Hata. Svatyně stojí na úpatí hory Inari-san. Doporučuji si povšimnout svatyni Go-Honden, která je významnou kulturní památkou a poslední přestavbou prošla v roce 1499, poté co byla poničena během občanských válek Onin. Návštěvníky také vítá brána Romon z roku 1589. To, co ale všechny láká, je asi 4 km stezka tisíce tori bran, které vytvářejí mystické tunely. Chvílemi jsou tak blízko sebe, že mezi ně nepadá příliš mnoho světla, nebo naopak je světla tak maličko, že vypadá jako by vycházelo zevnitř sloupu. Sloupy jsou opět dary obchodníků, kteří si chtějí zajistit úspěch a nápisy na nich poukazují na jméno dárce.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 17. května 2014 (mapa)

Miyajama & Hiroshima

Začal poslední víkend při dlouhém japonském putování. Mně i některým členům výpravy se zdá, že už jsme zde měsíc. I zápisek je dle toho dostatečně dlouhý a nemluvě o fotkách, jejichž letmý výběr je možno vidět zatím na facebooku. Ty se mi nevejdou už na harddisk počítače a tak musím promazávat více a více. To ale není na škodu, než mít pět fotek jednoho místa, tak raději vyberu jednu nejlepší, ne?


V Japonsku už jsme šinkanzenem jeli, sobotní jízda bude ale jiná v tom, že to bude Nozomi vlak, tzn. ten nejrychlejší z nejrychlejších – 300 km/hod. Na nástupišti jsme před příjezdem vlaku pozorovali „tanec“ nádražáka. Při každém příjezdu či odjezdu vlaku ukazoval rukou na jednu stranu, otočil se a na druhou stranu a následně doprostřed směrem k obrazovkám, jak jsme posléze zjistili. Co to je ale za taneček, to nikdo neví. Občas ještě něco řekl do vysílačky, která je napojena na nádražní hlásiče a to se ozvalo v amplionech. A tak pořád dokola. Sám pán viděl, že je pro nás atrakcí, ale i přesto si zachovával vážnou tvář. Vyloudil z ní jen maličký úsměv.


Vlak přijel na čas, jak jinak. Nástupní dveře byla opět přesně tam, kde je člověk čekal. Zmatek zde způsobila izraelská skupina, která čučela kolem a kolem a nenastupovala, tak mi nezbylo nic jiného než upozornit zvýšeným hlasem i je, že vlak nečeká a jede. Nastoupili jsme tak tak … nevím, co by se stalo, kdyby některý z cestujících zůstal z půlky čouhat ven … Bylo poznat, že tento druh šinkanzenu dosahuje nejvyšších rychlostí – jak při rozjezdu, tak při jízdě. Obdivuji tuto techniku, že se udrží na kolejích. Není tam žádný polštář, ale naprosto normální dvě koleje. 400 metrový vlak je schopný se rozpohybovat do 300 km rychlosti, udržet se na kolejích a poté bez nejmenšího zaváhání zastavit … co to musí být za techniku. Uf!


Na vteřinu přesně „přistáváme“ v Hirošimě, největším městě západního Honšú. Na návštěvu tohoto místa v Japonsku jsem se těšil, zajímalo mne vše kolem tragické události ze 6. srpna 1945, odkdy je město mementem pro celý svět, synonymem ničivých účinků atomové bomby. V místech, kde v 8.15 hod ráno dopadla atomová bomba a nezbylo zde nic než prach, je nyní moderní pulzující město – větší, světlejší a rušnější než před tím. Je to jedinečný důkaz, jak nezdolná je síla života v boji s ničivými silami. Nemá smysl se nějak zmiňovat o historii. Jak dávné, ta je ve stínu událostí 6. srpna, tak o nedávné. O té všichni tak nějak víme. Jen v krátkosti – proč zrovna Hirošima? Bylo to posádkové místo japonské armády. Byť bylo vyhledávaným cílem, tak bylo zničujících náletů ušetřeno, čímž byli Japonci uspáni. Když se bombardér Enola Gay vydal z tichomořského ostrova na svou smrtící misi, měl na výběr ze tří cílů – Hirošima, Nagasaki a Kokura. Osud Hirošimy byl zpečetěn po hlášení průzkumného letounu, že nad městem vládne dobré počasí. Když bomba Little boy v 8.15 explodovala ve výšce 580 metrů uvolnila energii o síle 15 000 tun TNT. Jednalo se o uraniovou bombu s náloží 50 kg této jaderné látky. Naštěstí došlo k jaderné reakci „pouze“ 1 kg z 50 naložených kg. Bomba byla vypuštěna ve výšce 9800 metrů nad Hirošimou a cílem byl „téčkový“ most Aioi. Bomba explodovala kousek od něj, nad nemocnicí, kde bylo v té době 80 osob. Já vím, že těch 80 osob je nepodstatné číslo v celkovém počtu okamžitých 70 000 obětí, ale i tak to uvádím. Z 92 000 budov bylo zničeno okamžitě 60 000. Celkový počet obyvatel města byl tehdy 350 000. Do konce roku zemřelo dalších 60 000 obyvatel na popáleniny, zranění a nemoci z ozáření. V hirošimském pamětním muzeu míru se uvádí celkový počet 140 000 s odchylkou 10 000. Mnozí z těch, kteří přežili hleděli do budoucnosti s obrovskými obavami. Vládlo přesvědčení, že kontaminovaná půda bude neúrodná 80 let. Naděje přišla ale relativně záhy, když cca rok po výbuchu bylo možno na stromech pozorovat nové pupeny a posléze se objevily květy. To vlilo obyvatelům do žil novou krev a začali město obnovovat.


Výše uvedený odstavec píšu jen tak na úvod. My jsme se k válečným hrůzám měli dostat až odpoledne. Nejdříve nás čekala příjemnější zastávka na ostrově Mijadžima se svatyní Icukušima-džindža. Na ostrov jezdí nespočet přívozů a cesta trvá méně než 10 minut. Po celém světě je chrám proslaven červenou tradiční bránou tori stoupající přímo z moře. Je považována za jednu z největších zajímavostí celého Japonska, kde se řadí mezi Tři slavné scenérie. Ze starobylých záznamů vyplývá, že se lidé na ostrově klaněli mořským bohům již v průběhu 6. století. Je ovšem podloženo že samotná svatyně zde vznikla v roce 1168, kdy získala svůj dnešní, oslnivý vzhled, díky přízni vládce Taira-no-Kijomorio. Slavná brána tori má 16 metrů a pochází z roku 1875. Jde o 17. inkarnaci od chvíle, kdy zde na příkaz Taira-noKijomoriho vztyčili originál. Z pozice na mořské hladině je patrné, že celý ostrov je posvátným šintoistickým místem. Proto zde nesměla být nemocnice, nesmělo se zde pohřbívat, umírat a rodit. To platí i do dnešních dnů. Dříve mi šintoizmus připadal jako zajímavý, nyní už je složitější a složitější a některé názory jsou dost extrémní. Žádné přírodní živly, ale bohové apod. Ostrov je zase plný jelenů jako posvátných zvířat. Zde jsou ale na rozdíl od Nary dost otravnější a sežerou na co přijdou – maso, zmrzlinu nebo papírovou mapu.


Přívoz nás zavezl zase zpět na pevninu a my se vydali zpět do Hirošimi, abychom dokončili to, co jsme po příjezdu začali. „Nejvhodnějším“ místem pro začátek prohlídky Hirošimi je bezprostřední okolí pokroucené a vyhořelé stavby, zbytku Průmyslového výstavního sálu z roku 1914 od českého architekta Jana Letzela. Budova se nachází nedaleko epicentra výbuchu, který byl na bývalou nemocnici, asi 100 metrů od paláce. Je jednou z mála budov, které po explozi zůstaly stát. Může za to železobetonová konstrukce a také místo. Tlaková vlna šla spíše seshora než ze strany. Od druhé světové války je udržována jako memento v původním stavu. Na protilehlém břehu řeky Motojasu čeká na turisty nádherně zelený Pamětní park míru, kde je několik desítek soch a památníků připomínajících tuto událost. Nejdojemnější je asi Míroví památník dětí, socha mladé dívky na vrcholu protáhlé kopule drží v rukou obřího jeřába origami. Tradice skládání jeřábů má tradici v roce 1955, kdy onemocněla leukémií Sasaki Sadako. Začala skládat jeřáby a věřila, že kdych jich složí tisíc, tak se uzdraví. Zemřela, než se jí podařilo úkol dokončit. Její spolužáci však v tom pokračovali a přispěli ke stavbě zdejšího památníku. Hlavním památníkem je Pamětní kenotaf, který je vytvarovaný podle rituálních předmětů, které se nalézaly v prastarých hrobech. Pod obloukem se nachází rakev se jmény všech přímých i nepřímých obětí. Opodál hoří věčný Plamen míru, který zhasne, až na zemi nebude jediná jaderná zbraň. Na závěr parku stojí Muzeum míru. Má dvě části – první se věnuje pozadí hirošimské tragédie a druhá přímo tomu, co se zde stalo. Právě ta druhá je nejpůsobivější a na závěr si už nechcete číst žádnou z cedulek a vidět žádný z exponátu. Sevře se vám hrdlo a nemůžete z něj vydat ani hlásku … K tomu stačí pár předmětů a pár informací o lidech, jimž patřily … Některé z nich jsou docela drsné – stín člověka, který seděl na schodech banky a vypařil se …. tříkolka dítěte, které shořelo následkem atomového kataklyzmatu … oblečení, rozpuštěné lahve, fotografie … nemusím pokračovat … Uf. Ještě teď, když si to představím, tak mi běhá mráz po zádech … není k tomu více třeba psát.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 18. května 2014 (mapa)

Kurashiki & Okayma
Nevím, jak ostatním členům výpravy, ale mi se po návštěvě muzea neusínalo dvakrát nejlíp. Neustále jsem musel přemýšlet nad tím co se zde stalo a proč je toho člověk schopný. Nijak neomlouvám Japonce. Když jsem byl na Borneu nebo v Barmě, viděl jsem zase, jaké zvěrstva páchali oni. Bohužel to vždycky ale odnášel nevinný člověk. Ať už v případě Japonců nebo následného shození bomby. Nedokázal jsem si Hirošimu nijak představit. Teď už odjíždím s ucelenějším obrazem a pocitem v duši, abychom si maximálně vážili svých blízkých a snažili se s nimi být jen jak je to možné. Nikdy nevíte, co se může stát a poté vám zůstanou jen oči pro pláč a vzpomínky …

No nic, uzavřeme kapitolu Hiroshima, nasedněme do šinkanzenu Kodari, tzn. ta nejpomalejší verze ve smyslu, že zastavuje na každé zastávce a posuňme se v putování po Japonsku zase o kus dále. Nyní jsme už 800 km od Tokya, což je pořádná vzdálenost. Při přejezdech rychlovlaky vám to ani nepřijde. Frnk, frnk a jste tam … frnk a jste onde. Jen cena lístků by nemusela být tak vysoká. Lístek Tokyo – Hiroshima stojí v přepočtu 200 USD … na to bych řekl, ne hirošima, ale divočina!

Je neděle, tak tu by bylo slušné strávit nějakou příjemnou procházkou po malebném městečku nebo po parku, není-liž pravda? Oboje se nám dneska vyplnilo. Nejdříve ta procházka. Šinkanzen nás zavezl do Kurašiki. Na první pohled nezajímavé japonské městečko. Řeknete si, proč jsme tady zastavili? Jsou zde jen výškové budovy, nic víc. Chyba lávky. Nenechte se mýlit. Městečko má překrásné centrum kolem kanálu. Výškové budovy zde zmizí a nahradí je černobílé kupecké domečky mačija a skladiště kura pocházející z doby největšího rozkvětu města, během Edo éry, kdy bylo Kurašiky mimořádně významným centrem obchodu s rýží a rákosem. Historická čtvrť známá jako Bikan je protnutá vrbami lemovaným kanálem s labutěmi a gondolami. Ano, čtete správně – po hladině kanálu, který dříve sloužil jako dopravní tepna plujou loďky vcelku podobné benátským gondolám. Mimo malebné domy, kde jsou nyní obchody se suvenýry a restaurace stojí za zmínku ještě Oharovo muzeum umění, které se věnuje západnímu umění, modernímu japonskému umění a také místním řemeslům. Dneska jsme měli štěstí, že zde probíhal festival Su-Inkyo, kdy mladí lidé v maskách připomínajících staré muže a ženy jdou městem s legendárním lvem ochráncem v přenosné svatyni. Vycházejí ze svatyně Achi. I když se mnoho dětí těchto masek bojí, mnoho rodičů sem během festivalu děti přivádějí, aby viděly Su-Inkyo a věří, že když se vás dotknu vějířem, budete navždy zdraví a inteligentní! No neberte takovou příležitost!

Nedaleko starého města ještě probíhal řemeslný trh, další taková příjemná nedělní událost. Ne že by tu člověk chtěl něco kupovat, ale je zajímavé si trh projít a podívat se na výrobký místních řemeslníků, kteří v Bikanu mají dokonce i své muzeum. Možná ještě zajímavější bylo pozorovat japonské rodiny, jak nerušeně tráví neděli s dětmi cáchajícími se v místní fontáně … naprosto nerušeně a bezprostředně. Opět mi zde bohužel vytanuly na mysli vzpomínky na Hirošimu. Kolik dětí takto trávilo bezstarostně 6. srpna, když došlo k výbuchu bomby … ach jo. Asi to na mne doléhá více, že na mne doma čeká má 7mi měsíční sladká dcera. Opět mi zde najednou bylo tak nějak úzko a proto jsem se vrátil zpět do Bikanu.

Autobusem jsme se odpoledne přesunuli do nedaleké Okajamy, centra stejnojmenné prefektury. Co že je zde k vidění? Jednak „Černý hrad“ a také slavný park Korakuen, kerý je všeobecně považován za jeden ze tří nejkrásnějších v zemi. Dnešní řidič, asi nejhorší ze všech za celou dobu poznávání Japonska, nás vyložil u vstupu do hradu, u vodního příkopu. Hradu se přezdívá U-džo, Vraní hrad a tato odkazuje na tmavé dřevěné obložení hlavní věže z jejíhož 6tého patra se vám naskytne úchvatný pohled do okolí, škoda že jen přes skla oken. Hrad byl založen v roce 1573 místním vládcem Ukitou Hideiem, adoptivním synem velkého válečníka Tojotomi Hidejošiho, ale během reforem císaře éry Meidži a druhé světové války utrpěl mnoho šrámů, takže jeho původní částí je v současné době věž k pozorování měsíce Cukimi Jagura na západní straně areálu. Během prohlídky si můžete ve věži bez příplatku vyzkoušet kimono, samurajské brnění nebo jak se cestovalo v nosítkách.

Již z hradu bylo vidět na park Korakuen založený v roce 1686 místním vládcem Ikedou Cunamasem. Ještě před vstupem všichni členové výpravy ochutnali broskvovou zmrzlinu, která je zde prý nejlepší. No dle mého názoru nechutnala nijak odlišně od té naší. Je pravdě, že u nás ale máte většinou jen vanilkovou a čokoládovou. Zde se můžete mimo sezamové a zeleno-čajové setkat i s wasabi … prý je ale dosti nechutná! Zahrady byly dokončeny v roce 1700 a jsou vyhlášené svými širokými, nádhernými trávníky, které jsou zase v zahradní architektuře neobvyklé. Jinak se zde setkáte se všemi běžnými prvky včetně čajovny, umělých jezer, ostrůvků a vyvýšenin. Mi zahrada spíše připomínala golfové hřiště. Jediný rozdíl je Černý hrad v pozadí. V zahradě je také voliéra s jeřáby mandžuskými.

Už se vše chýlí ke konci a proto dneska jedem naposledy šinkanzenem do Osaky. Naštěstí je to ta nejrychlejší verze Nozomi. Je to takové důstojné rozloučení s japonskými železnicemi. Žádný ze členů výpravy nebude teď asi nikdy spokojený s Českými drahami ...

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 19. května 2014 (mapa)

Osaka
Vše má jednou konec a podobně končí i naše téměř dvoutýdenní putování po Japonsku. Závěrečné místo, kam jsme dorazili je Osaka. Město je opět naprosto odlišné od sterilního Tokya, historického Kjota nebo včerjšího ospalého Kurašiki. Bylo znát už včera při příjezdu, že je zde naprosto odlišná atmosféra!

Osaka je po Tokyu a Jokohamě třetí největší japonské město. Mezi zahraničními turisty získalo v minulosti špatnou pověst a tuto se snaží nyní napravit. Město se chce do roku 2016 stát centrem moderních technologií, futuristickým kyberprostorem uměleckých koncepcí 21. století. Nenajdete zde stále malebná zákoutí jako v Kjotu. Na druhou stranu Osaka dokáže návštěvníka zaujmout svým rychlým životním tempem, ale také nenucenou atmosférou a milými lidmi, kteří umí po práci odpočívat a užívat si radostné stránky života. Obyvatelé zde mluví jedním z nejzemitějších japonských dialektů Osaka-ben. Na rozdíl od ostatních částí Japonska se zde zdraví slovy Mo kari-makka? Tzn. „Vyděláváš peníze?“, ale zároveň se umí bavit a užívat si čas po práci. Osaka je také jedním z nejvyhlášenějších kulinářských center Japonska. Zdejší obyvatelé nejsou v tomto směru žádní snobi. Typickou místní specialitou je takojaki, grilované kulicky s kousky chobotnice, které se rodávají v nespočetných pouličních stáncích.

Dějiny Osaky sahají daleko do pátého století našeho letopočtu, kdy byla zdejší osada známá jako Naniwa a její přístav sloužil jako přirozená vstupní brána pro posly přinášející nepoměrně vyspěleješí kulturu z Koreje a Číny. Po nějakou dobu také Osaka fungovala jako hlavní město. V následujících neklidných století ale ztratilo svůj význam, přejmenovalo se na Osaka a stalo se chrámovým městem. Právě na místě chrámu Išijama Hongan-dži se místní vládce Tojotomi Hedejoši roku 1583 rozhodl postavit svůj hrad. Po jeho smrti v roce 1598 následovalo další období nestability. Navíc se zde objevil Tokugawa Iejasu, jenž přesunul hlavní město do Eda, dnešní Tokyo. Zdejší hrad byl šogunovými vojáky v roce 1614 zničen. Později, když měli Osaku pevně v rukou, dovolil rod Tokugawa přestavění hradu a město se mohlo rozvíjet jako hospodářské a obchodní centrum. Během druhé světové války byla Osaka zasažena americkým bombardováním a stala se nejbohatší oblastí země s domácím produktem vyšším než Kanada.

Osacký hrad Osaka-džo je uváděn jako nejnavštěvovanější památka, protože v Osace není nic jiného než tato pevnost. Hrad prošel v roce 1997 rozsáhlou opravou, která stála 7 miliard jenů. Opraven byl příkop a nový vzhled dostala již opět zářivá věž. O té vtipálci říkali, že má v sobě skrytý výtah. Nyní má, po rekonstrukci, výtahy dva. Už u jižní brány Sakura-mon návštěvníky zaujme největší stavební kámen – Chobotnicový kámen nebo li Tako-iši o váze 130 tun. Jedná se o největší stavební kámen použiý při kontrukci původních hradních zdí. Vypravíte-li se do věže, nyní se dvěma výtahy, pak z 8. patra máte krásný výhled na městské panorama zvýrazněné množstvím výškových budov. V expozici se můžete seznámit s životem Tojotomi Hidejošiho a rušnými dějinami místa.

 

Čtvrť Umeda, ležící severním směrem od centra, nabízí mnoho zajímavostí. Největší z nich je asi Umeda Sky Building. Jedná se o jeden z nejpůsobivějších mrakodrapů města s vyhlídkovou plošinou, kam dojedete proskleným výtahem. Plošina má patřičný název – Observatoř plovoucí zahrady, která je skutečně zavěšena mezi oběma pilíři celých 170 metrů nad zemí. Včera právě slavili 20té výročí vyzvednutí plošiny. Zvedal ji speciální mechanismus rychlostí 30 cm/minutu. Celá akce trvala cca 8 hodin. Určitě doporučuji místo navštívit. A dostanete-li hlad, sjeďte zase do přízemí, kde lze navštívit velké množství restaurací. Dražších i levnějších. Já si zde dal oběd ve formě hotovky v krabičce za 500 jenů.

Další navštívené místo – Dotonbori, se rozkládá paralelně se stejnojmenným kanálem a je místem, kde naleznete bezpočet restaurací a obchodů. Členové výpravy už ale byli unaveni luxusními obchody a načančaným prostředím. Proto jsme průvodce přemluvili, aby nám ukázal něco jiného - druhou tvář Osaky. Pravda, trošku se zdráhal a divil se, že to chceme vidět, že všichni chtějí luxus apod. Nepřesvědčil nás, trvali jsme na svém. Upozornil nás, že zážitek může být trošku drsnější, ale to nám nevadilo. Nejdříve cesta vedla skrze Kuromon market - 600 metrů dlouhé tržiště s více než 170 stánky s ovocem, zeleninou a jídlem. Místu se přezdívá „osacká kuchyně“ a to tuším právem. Pak už byla prohlídka ale zajímavější - nejdříve tzv. Geek town s videohernami, obchody s elektronikou a o třídu nižšími restauracemi. Opodál stojí symbol Osaky - Osekai Tower. Tato čtvrť už prý zobrazuje Osaku 30-40 let zpět. A to myslím chtěl každý ze členů výpravy zažít. Navíc je tato čtvrť oblastí, kde žijí bezdomovci, zkrachovalé existence a také zde mají tzv. "red light district". Do posledně jmenovaného nás ale průvodce už odmítl vzít. I procházka bezdomoveckou částí města už byla dost drsná. Nedivím se mu, určitě se také o nás bál a také pořád říkal, že to nesmíme nikde říct. Myslím, že jsme měli štěstí na průvodce, který byl ochotný ukázat i jinou, odvrácenou tvář města. A na závěr jsme ještě vyzkoušeli jízdu osackým metrem, aby bylo poznávání města dokonalé a my poznali i podzemí!

 

Do odjezdu na letiště zbývalo ještě pár hodin, a tak si členové výpravy zažili poslední okamžiky luxusu. Musím říct, že Osaka nás překvapovala až do posledního okamžiku. Letiště Kansai je také specialitou. V okolí není dostatek místa pro stavbu letiště a proto bylo vybudováno na umělém ostrově. Stavba se díky komplikacím při potápění podloží o rok protáhla a i nyní musí být vše vyvažováno speciálními písty. Letiště se také pyšní nejdelší "místností" na světě - odletová hala má 1.7km! A právě odsud opouštíme Japonsko. Zemi, kterou má každý zažitou jako supermoderní, ale ona je pod pokličkou vlastně silně tradiční. To poznáte ale až na místě samotném!

 

FOTOGALERIE

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
Popovice 89
768 12 Rataje
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 323

Počet zemí: 91

 

 

Profile for Daniel_Linnert