|
JAPONSKO
6. - 20. 5. 2014
úterý 6. května 2014
Kvasice – Istanbul – Tokyo
Moje současná cesta zavede jak mne,
tak i Vás čtenáře, daleko na východ. Do země vzdálené
téměř 12 tisíc kilometrů od naší domoviny. Je to země,
jak se říká, kde vychází slunce … má podle toho i své
pojmenování. Také je to země pro našince velmi exotická
a i pro všechny cestovatele či obchodníky byla dlouho
uzavřená. Ano, je to Japonsko. Po následujících 14 dnů
Vám budu přinášet snad to nejzajímavější z mého
putování. Máte-li zájem, můžete se pravidelně či občas
kouknout a přečíst si, co zde přibylo.
středa 7. května 2014 (mapa)
Tokyo
První den v Japonsku není nijak
vyplněn programem či poznáváním. Po 11ti hodinách v
letadle člověk už moc síly nemá. Proto všeho s mírou.
Stejně i dnes jsme všichni na toto pravidlo pamatovali.
Tokyo, dnes téměř 30ti milionové
město táhnoucí se v délce více než 130 km nás přivítalo
vcelku přívětivým jarním počasím. A to je pro putování
naprosto ideální. Z mezinárodního letiště cesta trvá po
dálnici asi hodinu a půl, je to téměř 80 km. Naše první
kroky vedly na uměle vybudovaný ostrov – Odaiba, ležící
v klidných vodách Tokijského zálivu. Název se dá
přeložit jako podesta pro děla, což odkazuje na dobu,
kdy do zátoky roku 1853 místní šógun umístil
dělostřeleckou baterii, která měla město chránit před
útokem Černé lodě komodora Perryho. Dnes už z vojenské
pevnosti mnoho neuvidíte. Ostrov je zastavěn spíše
moderními budovami. S pevninou je od roku 1993 spojen
Duhovým mostem o délce 800 metrů.
Po návštěvě ostrova jsme se
přesunuli na Císařské náměstí a do přilehlých Císařských
zahrad. Náměstí je neobyčejně rozlehlé a tvoří ochrannou
hráz před moderním Císařským palácem. V dávných dobách
šogunátu si zde mohli nejvěrnější panovníkovi přívrženci
stavět své domy a paláce, ale v roce 1899 byly strženy a
uvolnily místo velkým plochám dokonale zastřižené trávy
a pečlivě opečovávaným borovicím. Císařský palác se
veřejnosti otevírá jen dvakrát ročně. Jednou je to 2.
února a podruhé 23. prosince.
Člověk, ale nemusí klesat na duchu,
když zde zrovna v tento den není. Určitě bude i spokojen
s návštěvou Východní zahrady – Higaši Gjoen. Zahrada
obklopená vodním příkopem byla poprvé veřejnosti
zpřístupněná v roce 1968 při příležitosti dokončení
nového Císařského paláce. Nyní je to klidné místo zvoucí
k procházkám. V období šogunátu zde ovšem stával hrdý a
mocný hrad skrytý za mocnými hradbami a silnými branami.
Hlavní vstupní branou do zahrady je Ote-mon. Při vstupu
dostanete žeton, který při odchodu musíte zase odevzdat.
Klikatě vlnící se stezka vás zavede pod zdi hlavní
citadely a poté ke Svahu pozorování, odkud bylo v
dávných dobách možné zahlédnout Edský záliv, který je
dnes skryt za betonovými budovami. Kousek dál je
rozlehlá travnatá plocha, kde dříve stávaly správní
budovy, poté meteorologická observatoř a nyní už je
plocha prázdná. Na konci stojí kamenné základy Honmaru
(vnitřní citadely), odkud je krásný výhled do okolí.
Mimo jiné zde stojí také Císařský hudební sál z roku
1963, postavený u příležitosti 60. narozenin císařovny.
Jen na okraj bych se také rád
zmínil o císařské rodině. V Japonsku nemá žádné
politické funkce a je nejdéle souvisle vládnoucí
dynastií světa. Císař Akihito je 125. císařem, který
odvozuje svůj původ od císaře Džimua z roku 660 před
n.l. Do druhé světové války na rodinu bylo pohlíženo
jako na božskou. Lidé je nesměli zahlédnout natož
zaslechnout jejich hlas. Až v srpnu roku 1945, kdy císař
Hirohito oznámil kapitulaci Japonska došlo ke zlomu a
rodina již nadále není považována za potomky bohů.
FOTOGALERIE
čtvrtek 8. května 2014: Tokyo (mapa)
Dnes jsou již všichni členové
výpravy odpočinutí a plni elánu na poznávání hlavního
města Japonska. Takže můžeme vyrazit … Nevím, jestli je
to jen můj pocit, ale na to, že by zde mělo žít tak
obrovské množství lidí, jsou ulice téměř liduprázdné,
nejsou zde žádné zácpy a co víc, na ulicích se také
neválejí žádné odpadky! Je to pro našince až k neuvěření
a někteří členové výpravy si proto fotografovali i
podlahu ve vlaku!
Prvním dnešním navštíveným místem
je relativně nová věc – Tokyo Sky Tree Tower. Nejvyšší
věž na světě – má výšku 636 metrů. Je dokonce zapsána v
Guinessově knize rekordů. Stavět se začala v roce 2008 a
dokončena byla v březnu 2012. Letos slaví své dvouleté
výročí. V roce 2011, kdy zde bylo velké zemětřesení, tak
byla ověřena pevnost věže. Je odolná díky svému
trojúhelníkovému půdorysu o délce strany 28 metrů.
Půdorys se postupně zakulacuje a ve výšce 320 metrů už
je dokonale kulatý. Případné otřesy navíc tlumí
železobetonový sloup zavěšený uprostřed, který dokonale
tlumí výkyvy věže. Nejedná se ovšem o nový stavitelský
prvek. Tohoto vynálezu už bylo využito při stavbě
pětipatrové pagody u chrámu Asakusa. K věži není možno
se dostat autobusem, tak jsme alespoň již dnes okusili,
jak se v Tokyu jezdí městskou dopravou – vlakem. Sice
jen jednu stanici, ale i to bylo určitě pro členy
výpravy zajímavé. A co na věži? Nahoru, na první
vyhlídkovou plošinu se návštěvníci dostanou jedním ze
čtyř rychlovýtahů – jede rychlostí 600 metrů/minutu 36
km/hod). Konečně vím, jak si připadají kreslené
postavičky, když jedou výtahem a vnitřnosti jim lítají
nahoru a dolů … Vyhlídka z věže, z výšky 350 metrů Vám
vezme dech. Máte tendenci neustále obcházet dokola a
neustále se kochat. A co teprv ti, kteří se chtějí
projít „ve vzduchu“? O dvě patra níže je část podlahy
prosklená, tak vzhůru do toho!
Vlakem jsme se opět vrátili zpět. I
když to nebylo tak jednoduché. Jedné člence výpravy se
vysypaly baterky z foťáku, a tak než je posbírala, vlak
odjel. Naštěstí tam s ní zůstala místní průvodkyně Keiko
a obě dorazily dalším spojem. Uf!
Od moderní architektury postupně
přecházíme k historické – chrámu Asakusa. Jedná se o
nejuctívanější chrám celého města se svatyní Senso-dži.
Hlavní branou, ještě před stometrovou řadou krámků, je
monumentální Hromová brána Kaminari-mon s obrovským
lampionem zavěšeným nad vstupem. Svatyně Senso-dži byla
postavena v polovině 7. století, jako schrána pro
maličkou sošku bohyně slitování Kannon, kterou ve svých
sítích našli dva místní rybáři. Dalši branou je
Pokladnice Hozo-mon, zde si všimněte obrovských sandálů
z rýžových stébel. V bronzové kadidelnici si očistěte
božím dechem – kouřem stoupajícím z vonných tyčinek.
Tento má prý při doteku s lidským tělem léčivé účinky. V
samotné svatyni toho moc nenajdete. Samotná soška je
tajná a tudíž skryta zrakům veřejnosti. Opodál ještě
stojí šintoistická svatyně Asakusa-džindža zasvěcená
právě výše zmíněné dvojici bratrů rybářů. Svatyně
pochází z poloviny 17. století a byla postavena na
příkaz šoguna Tokugawy a jde o původní stavbu. Místní jí
říkají Sandžasama, tedy Svatyně tří ochránců a je
centrem velmi rušné, největší tokijské oslavy Sandža
Macuri, která se koná pravidelně každý rok třetí víkend
v květnu. Dav tehdy nese uliemi Asakusy stovku
přenosných svatyní mikoši. Jelikož se jedná o
šintoistickou svatyni, tak vstupní branou je tori,
připadající jako řecké písmeno pí.
Odpoledne nás čekala hodinová
projížďka lodí po řece Sumida. Loď projíždí pod 13ti
tokijskými mosty a přiblíží se i k Duhovému mostu. Poté
zatočí a ukončí plavbu v Hinode. Je to další způsob, jak
poznat Tokyo. I když spíše takový odpočinkový.
A na závěr jsme se s členy výpravy
přesunuli k chrámu Meidži-džingu – nejvýznamnějšímu a
pravděpodobně nejznámějšímu šintoistickému chrámu ve
městě. Připomíná éru císaře Meidži, který zemřel v roce
1912. Svatyně vznikla v roce 1920 a skládá se z Vnitřní
a Vnější zahrady. Významnější je Vnitřní zahrada s
císařovým hrobem, kosatcovou zahradou císařovny,
Pokladnicí a rozsáhlým parkem. Na konci druhé světové
války byl i tento chrám poškozen a proto byl v roce 1958
přestavěn a opraven. V období oslav Nového roku místo
navštíví 3.5 milionu poutníků. Vstupní brána do Vnitřní
zahrady – Ó-tori je největší branou postavenu ve stylu
Mjodžin v celém Japonsku. Je vyrobena z 1500 let starého
cypřiše z Tchaj-wanu. Další brána Kita-mon (Severní
brána) Vás dovede k centrální chrámové síni Honden.
Stavby ze dřeva japonského cypřiše se zelenými měděnými
střechami jsou skvělou ukázkou tradiční šintoistické
architektury, kde je zřejmé souznění s přírodou.
FOTOGALERIE
pátek 9.
května 2014 (mapa)
Nikko
Včera město … dneska příroda.
Respektive hory. To je plán pátečního poznávání
Japonska. Myslím, že členové výpravy jsou zvědaví i na
jiné zajímavosti než nabízí hlavní město země, a to i
přesto že národní park Nikko leží cca 160 km od Tokya,
což znamená asi 3 hodinový přejezd autobusem.
Jedná se jak o národní park, tak o
místo zapsané na seznam světového dědictví organizace
UNESCO a také o poutní místo, kde je k vidění nádherná
svatyně Tóšogú. Tento chrámový komplex čeká návštěvníky
uprostřed nádherných hor, jejichž svahy jsou protkány
mnoha zajímavými, různě náročnými a dlouhými trasami.
Tóšógú, v překladu „sluneční svit“ je protikladem
střídmých šintoistických chrámů. Mnoho návštěvníků i
odborníků chrám považuje za přezdobený a nevkusný a
právě proto možná po celý rok přitahuje nekonečné davy
poutníků a turistů z celého světa. Nejvíce se jich zde
sjíždí každý rok 18. května na oslavu festivalu – Velké
slavnosti, kdy se rekonstruuje velkolepý pohřeb šóguna
Tokugawy. Účastní se ho více než tisíc kněží v dobových
kostýmech a procesí bojovníků.
Nikko je posvátným místem už po
tisíce let, a to jak co se týče buddhismu, tak i
šintoismu. V osmém století zde vznikla první poustevna a
do povědomí se místo dostala po smrti šóguna Tokugawy
Iejasu v roce 1616. Ten přímo ve své poslední vůli
nařídil, aby zde postavili na jeho počest svatyni. První
stavba z roku 1617 nebyla považována za dostatečně
reprezentativní a tak jeho vnuk nechal celý komplex
přestavět a vzniklo to, co návštěvníci vidí dnes.
Nejzajímavějšími budovami v
komplexu (mimo svatyni samotnou) je Posvátné skladiště a
Posvátná stáj. Právě u stáje si všimněte jedněch z
nejkrásnějších rytin, kterými je komplex také známý –
Tři opice - „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“,
které představují tři základní zásady tendai buddhismu.
Dále se po schodišti dostanete ke Sluneční bráně, která
je momentálně pod lešením. Opět ji a okolí zdobí desítky
propracovaných rytin. Opodál stojí Zvonice, oznamující
smrt a Bubnová věž, oznamující zrození. Hned za Bubnovou
věží se nachází Hondži-dó, malá síň se 16ti metrovou
stropní malbou řvoucího nebo také plačícího draka –
místní kněží vám ochotně ukáže, jak je možno malbu
nechat rozeznít. Další rytina je vcelku nenápadná a
určitě byste ji přehlídli – je přímo nad branou Sakašita-mon
vedoucí na hřbitov šógunů. Je to rytina spící kočky s
vlaštovkou. Toto spojení má symbolizovat mír v zemi.
Cca 10 km od Nikko se nachází
jezero Čúzendži-ko a vodopád Kegon ležící ve výšce 1600
metrů nad mořem. Dostanete se sem po kroutivé silnici –
nahoru je to 20 a dolů 28 zatáček. Každý směr má totiž
svou trasu. Jezero a i vodopád vznikl pravděpodobně před
tisíci lety při poslední erupci sopky Nantai, která
vytrhla tolik lávy, že zacpala přístup do údolí a
vznikla tak přírodní přehrada. Voda vytékající z jezera
živí právě vodopád Kegon, který chrlí tunu vody za
vteřinu! K patě vodopádu se nejpohodlněji dostanete
výtahem z parkoviště. Narozdíl od včerejšího výtahu na
Tokyo Sky Tree Tower, tento jezdí pouze 100 metrů za
minutu … žabaři, že?
FOTOGALERIE
sobota 10.
května 2014 (mapa)
Kamakura
Včera hory, sníh, déšť a zima …
dneska moře, teplo a sluníčko. Tak bych asi začal další
zápisek z Japonska. Střídáme oblasti jako se včera na
horách střídalo počasí. Je třeba poznat nejen Tokyo,
hory, ale i velice oblíbenou přímořskou oblast Kamakura.
A musím říct, že včerejších 10 stupňů asi nijak
nenadchlo žádného člena výpravy. Natož mne. Zmrzlý jsem
byl … slušně řečeno … jako psí čumák
Dnes to ale bude jiné! Jednak
nejedeme tak daleko a hlavně budeme v teple! Předpověď
počasí vše potvrdila. Jak Tokyo, tak Kamakura uvádějí
příjemných 22 stupňů a sluníčko. Co více si přát! Tak
neváhejme a jedem směrem k moři do pobřežního města
Kamakura, které vyniká přátelskou a uvolněnou
atmosférou. Navíc se nachází malebně mezi horami a
mořským pobřežím. Kamakura je místo opět s bohatou
historií, mnohé ze zdejších 65ti chrámů a 19ti svatyní
jsou staré přes osm století, poněvadž pocházejí z doby,
kdy na krátkou a velmi bouřlivou chvíli byla Kamakura
politickým a vojenským centrem země. Historie se datuje
až do roku 1185, kdy skončil boj o moc mezi rodovými
klany Taira a Minamoto. Oblastní vládce a vůdce klanu
Minamoto Jortomo se stal prvním stálým šógunem a vlastně
vládcem celého tehdejšího Japonska. O sedm let později
se mu podařilo prosadit se také vojensky a jako
administrativní centrum si vybral Kamakuru.
Po krátké zastávce na pláži Tichého
oceánu jsme se přesunuli k Velkému Buddhovi – Daibucu na
pozemku chrámu Kotoku-in. Propagační materiály dělají z
Buddhy něco výjmečného. I já jsem si myslel, že bude
stát na kopci a přehlížet celý kamakurský záliv. Ale
opak je pravdou. Najednou se před Vámi objeví, sedící
zde už osm století. Ale pojďte blíže a podívejte se do
Buddhovy klidné tváře a okamžitě začne kouzlo působit i
na Vás. Buddha se širokými rameny sedí na kamenném
podstavci a je zjevně pohroužen do hluboké meditace.
Hlavu má mírně skloněnou, což je následek zemětřesení ve
20. letech minulého století. Po tváři a šatech mu
přebíhají sluneční paprsky, které po sobě za dlouhá
staletí zanechaly šedozelené pruhy o jejichž dobarvení
se zasloužil vítr a déšť. Nad sochou původně stál
přístřešek. Třikrát byl zbořen, a čtyřikrát postaven.
Když jej tsunami zbořila počtvrté, tak už od snahy
stavět střechu nad Buddhou upustili. Třináct metrů
vysoká socha představuje Amitábhu, budoucího Buddhu,
jenž získal pod svou vládu čistou „Západní zemi“. Socha
vznikla na příkaz Minamota Joritoma, který chtěl
překonat větší Buddhovu sochu v Naře. Dokončena byla v
roce 1252 a je vyrobena z bronzových plátů, které jsou
pospojovány nýty. Zde se dokonce můžete podívat dovnitř
sochu! Extra vstupné je symbolických 20 jenů. Říká se,
že socha byla pokryta zlatými plátky. Je neuvěřitelné,
že socha stále stojí na svém místě i přes veškeré
přírodní neštěstí, které se zde prohnaly. Poslední bylo
velké zemětřesení Kanto v roce 1923. Původně zde stávala
dřevěná socha, která ale neměla zdaleka tolik štěstí.
Postavena byla 1243 a už v roce 1248 ji zničila mocná
bouře.
Dalším navštíveným chrámem bylo
Hase-dera, která stojí vysoko na kopci a nabízí krásný
výhled na Kamakuru, přes pláž Juigamaham až na
poloostrov Miura. Současné uspořádání chrámového
komplexu pochází ze 13.
století, podle místní legendy byl chrám založen již v
roce 736, kdy na nedalký břeh moře vyplavilo dřevenou
sochu bohyně Kanon s jedenácti tvářemi. Šlo údajně o
jednu ze dvou soch vyřezaných z jednoho kmene kafru asi
v roce 721 mnichem v původním Hase, nedaleko Nary. Jednu
Kannon její tvůrce umístil v místním chrámu a druhou
pustil do vln Tichého oceánu, po nichž se dostala až
sem. Kamakura Kannon je vysoká o něco málo než 9 metrů a
je zdobená zlatými plátky a dekoracemi ze 14. století.
Nedaleko svatyně stojí budova z 15. století s bohem
štěstí – Daikoku-ten. Další chrámovou stavbou je
depozitář Sutra, kde se nachází otočný buben obsahující
kompletní sadu buddhistických textů. Pokud se Vám podaří
otočit kolo o 360 stupňů, znamená to, že jste o
buddhismu přečetli vše podstatné. Nelze zde přehlédnout
stovky sošek boha Džizo, který je patronem zemřelých a
nenarozených děti. Na závěr si můžete prohlédnout
jeskyni se sochami bohyně Benten a jejich 16 děti.
Odpoledne nás čekala návštěva
posledního dnešního chrámu Curugaoka Hačiman-gu. Tato
byla zpestřena právě probíhající svatbou. Možná nás i
zvali na hostinu, ale pozvání bohužel nikdo nerozuměl.
Anebo nám říkali, co že tam tak čumíme … Vstup do
komplexu označuje majestátní brána tori. Součástí
komplexu je i strážná svatyně klanu Minamoto, kterou zde
založil v roce 1063. Chrám Hačiman-gu (zkrácený název),
zde byl přenesen v roce 1191 a od té doby byl svědkem
mnoha krvavých a násilných epizod místních dějin. Určitě
při prohlídce nevynechejte umělá jezera Genpei-Ike. V
jednom z nich žijí želvy. Jezirka vznikla údajně podle
vlastního návrhu Minamotovy ženy Hodžo Masako a danou
symbolikou se snažila přivolat porážku konkurenčního
klanu Taira. Právě pro tuto ženu zde vznikla promenáda
dlouhá více než 500 metrů lemovaná sakurami. Projděte se
po ní a zažijte pocity, jako byste se vrátili o 800 let
zpět a byli členy rodiny Minamoto.
FOTOGALERIE
neděle 11. května 2014 (mapa)
Fuji &
Hakone
Včera moře a teplíčko … tak bych
mohl opět začít popis dnešního dne … dneska hory a …
hádejte co? No přeci se nemůže dvakrát po sobě opakovat
škaredé počasí, ne? Hory, azuro, sníh a sluníčko! Tak by
se dal popsat dnešní den. Ještě k tomu musím přidat –
blyštivá hladina jezera Ashino-ko. Jak mi řekli někteří
členové výpravy - „krásná neděle“.
Ráno opouštíme hlavní město Japonska Tokyo a přesouváme
se směrem na jih. Teď už nebudeme tak dlouho na jednom
místě a tolik nocí v jednom hotelu. Nyní už budeme
střídat ubytování častěji a někdy to bude i trošku
náročnější, protože kufr pojede někam jinam než pojedou
jeho majité. Byť s tím někteří členové výpravy mají
trable, tak vše se zvládne. Vždyť člověk potřebuje málo,
jen si to musí uvědomit.
Moudrý muž vystoupí na Fuji jednou v životě, blázen
dvakrát. Tak praví staré japonské přísloví. A neznámý
autor určitě věděl o čem mluví. Nás také dneska čekalo
poznávání této svaté, majestátní a nejvyšší hory
Japonska. V žádném případě nikdo z členů výpravy
nezvažoval, že by se nahoru do výšky 3776 metrů vydal po
svých. Výstup není nijak jednoduchý a i zkušení horalé
jdou cca 6 – 8 hodin, než vrcholu dosáhnou.
Fuji už nás vítala z dálky a doprovázela notný kus cesty
o dálnici. Její zasněžený vrcholek je typickým námětem,
se kterým se setkáte na fotografiích, malbách řezbách a
ani nevím, kde ještě. Jak jsem psal už výše, tak se
jedná o posvátnou horu. Poprvé byla zdolána na počátku
7. století neznámým buddhistickým mnichem. Poté v 8. -
9. století měla zvýšenou vulkanickou aktivitu, proto se
obyvatelé domnívali, že se na ně hora zlobí. Od 12.
století už dochází k erupci každých 300 let. Poslední
byla v roce 1707, takže se předpokládá, že brzo dojde k
další. Při té poslední bylo Tokyo, ve vzdálenosti cca
100 km pokryto 2 cm vrstvou popela. V případě, že by
došlo k erupci nyní, musí se evakuovat více než 500 000
obyvatel z blízkého okolí. Naštěstí se nic takového
dneska nestalo a doufám, že ani zítra k tomu nedojde.
Snad jsme horu nijak nerozzlobili, když jsme autobusem
vyjeli do výšky 2306 metrů, do tzv. „páté stanice“,
nejvyššího místa, kam vede silnice, kde končí pás lesů a
začíná „pás bohů“ a také je toto místo výchozím pro
výpravy nahoru. Ještě jsem zapomněl zmínit, že sezona
pro výstupy je červenec-srpne. Samozřejmě lze i mimo
tyto měsíce, ale musíte počítat s nevyzpytatelným
počasím a možným uzavřením horských chat.
Myslím si, že hora Fuji nechala v každém členovi výpravy
hluboký vjem. Cestou dolů to bylo znát, každý zadumaně
seděl v autobuse a přebíral se myšlenkami a zážitky z
návštěvy tohoto velikána! Cestou dolů jsme udělali ještě
krátkou zastávku v návštěvnickém centru a na závěr
navštívili místní supermarket, protože členové výpravy
byli chtiví světských požadavků – nákupu saké a zeleného
čaje. S oběma se seznámili pří výkladu v autobuse či na
puštěných DVD.
Odpoledne vedla naše cesta směrem k Hakone – mimořádně
malebné jezerní oblasti s řadou hor a vyhlášenými
lázeňskými centry. Z odpoledního podřimování a rozjímání
jsem členy výpravy vytrhl cca kilometr před naším cílem
– Owakudani. Náš autobus zůstal stát v zácpě a vypadalo
to, že se nehne. Proto jsem rozhodl, že vysedneme a
finální kilometr dojdeme pěšky. Zvládli to všichni na
jedničku! A stálo to za to. Před námi se na vrcholku
otevřelo údolí plné neustále bublajících a kouřících
minerálních pramenů, které zde vzniklo během sopečného
výbuchu před 3 000 lety. Přidali jsme se k procesí
turistů stoupajících nahoru podél řady lávových formací
k horkým jezírkům, kde si můžete koupit černé vejce.
Nemyslím takové to čínské, zkažené, ale uvařené v sirné
vodě. Toto vejce má jen černou skořápku, jinak je
normální. Opět mají Japonci rčení, že když sníte jedno,
je to OK, sníte-li dvě, tak také, ale sníte-li tři, tak
se pos...e. Když se Vám nelíbí černé vejce, které je pro
Japonce posvátné, tak si můžete dát černou zmrzlinu!
Odsud nás čekala cesta lanovkou dolů k jezeru Ašino-ko a
poté dále lodí připomínající galéru ze 17. století podél
břehu do Hakone-moto a následně Hakone-machi. To už byl
ale závěr našeho putování. Zbývalo několik posledních
kilometrů do Kanagawy. Zde v hotelu mohou členové
výpravy využít horkých pramenů – koupání v lázních. V
Japonsku se ale koupe odděleně, žádné společné lázně pro
muže a ženy.
FOTOGALERIE
pondělí 12. května 2014 (mapa)
Odawara – Nagoya - Takayma
Pondělí je tím dnem, na který se
určitě těší nejeden technicky založený člen výpravy.
Myslím si, že ale jízda super rychlým moderním vlakem
šinkanzen láká kohokoliv, kdo je v Japonsku. Ať je to
muž či žena, ať se zajímá o vlaky či nikoliv. Nemám
pravdu? Ano, můžete polemizovat, že čínský maglev jede
rychleji, ale ten nejede po kolejích, ale po magnetickém
polštáři.
V Japonsku začal šinkanzen jezdit před olympiádou v
Tokyu v roce 1964 a postupně docházelo k rozvoji a
nárůstu tratí. Je to vcelku logické – doprava autem je v
Japonsku pomalá (i když v Tokyu zácpy nejsou moc časté)
a jedete-li na dlouhou vzdálenost, pak je vlak
pohodlnější a lepší jak letadlo, i když cena jízdenky se
vyrovná vnitrostátním letenkám. Všechny asi překvapí
nejdříve rychlost – šinkanzeny jezdí rychlostí 250 – 300
km/hod. Nejrychlejší je „Nozomi“ a druhý nejrychlejší „Hikari“.
Když stojíte na nádraží a prořítí se kolem vás, tak si
připadáte, jako při zemětřesení. Ani nestihnete
zareagovat a většinou 16ti vozový vlak o celkové délce
až 400 metrů je fuč. Frnk … frnk a je pryč! Dále je
třeba vědět, že musíte stát naprosto přesně na
nástupišti na označeném místě. Vlak přijede, stojí
minutu a jede dál, nečeká, neptá se … Uvnitř je to jako
v letadle s tím rozdílem, že zde máte více místa na
nohy. Kéž by něco takového bylo i v letadle … Při
rozjezdu ani nepoznáte, že jedete. Vlastně pořádně nic
nevidíte, vše se kolem okének míhá šílenou rychlostí a
vlak jede velice často v tunelech. Představte si, že by
se naše pendolíno řítilo dvounásobnou rychlostí! Z
Moravy byste byli za hodinu v Praze .. neuvěřitelné.
Musím ale říct, že v Japonsku i ta nejobyčejnější
lokálka jezdí rychleji než právě ono pendolíno!
Naše cesta šinkanzenem začala v Odawaře v 10:08 a v
Nagoyi, našem přestupním místě, jsme byli přesně podle
jízdního řádu 11.17. Každý turista si asi myslí, že
Japonci alespoň trošku mluví anglicky. No, musíte mít
hodně velkou fantazii, abyste se s nima anglicky
domluvili. Opak je pravdou. Uvědomte si, že Japonci mají
tři abecedy – kanji (znaky převzaté z čínštiny) a poté
hiraganu a katakanu, kde mnohdy podobné znaky znamenají
něco odlišného. A přidáte-li si k tomu naši latinku, tak
vzniká pěkný babylon, co říkáte? Proto je vše zde psáno
„rozsypaným čajem“ a i veškeré informace ve vlaku nijak
nevybočují. Naštěstí hlášení o další stanici mají i v
angličtině a i na displeji se to na chvíli objeví v
něčem srozumitelném. Zde se navíc můžete spolehnout na
časový rozvrh. Čili, když máte být na místě v tolik a v
tolik, tak je jasné, že tam budete.
V Nagoya jsme přesedli na vlak nazvaný „limited
express“. Je to pomalejší motorák. Ale ve smyslu, že je
rychlejší než naše běžné vlaky a dosahuje rychlosti
pendolina. Co se týče kvality uvnitř, tak o tom se
nevyjadřuji. Opět podobný komfort jako v šinkanzenu.
Tento druhý vlak z Nagoye do Takayamy byl spíše
scénický. Trasa vedla skrze údolí Hida a stoupala z
nulové nadmořské výšky až do 563, tak se bylo na co
dívat. Jen škoda, že se nám dneska pokazilo počasí a na
závěr cesty začalo i pršet. Příjezd do Takayamy byl
podle jízdního řádu 14.08. Schválně jsem čekal, jestli
dojedeme na čas. Co byste řekli? Na hodinách skočilo
14.08 a vlak otevřel dveře … neuvěřitelné.
Pěšky jsme přešli do hotelu nedaleko nádraží a po malé
přestávce se vydali na procházku Takayamou. Město leží v
centrální části Japonských Alp a v překladu znamená
Vysoká hora. Je to paradox, protože sama o sobě není
horou, ale tyto ji obepínají. Takayama je nyní rušné
turistické město, jež v minulosti proslulo zejména
zručnými tesaři, kteří pro císaře a místní vládce
stavěli honosné paláce a chrámy. V Japonsku je Takayama
známá také dvěma velkými festivaly – Sanno Macuri
(duben) a Hačiman Macuri (říjen). V jejich průběhu se
ulicemi města pohybují velké, bohatě zdobené alegorické
vozy, kdy největší dosahuje výšky 8 metrů. Tyto vozy si
můžete prohlédnout v muzeu vedle svatyně Sakurajama
Hačiman-gu, společně se zlacenou svatyní mikoši. Vozy v
muzeu jsou 300-400 let staré a stále používané při výše
uvedených festivalech. Každá čtvrť má odlišný vůz.
Součástí vstupenky je také další sál s budovami chrámu v
Nikko ve velikosti 1:10. Odsud nás vyhnal déšť, tak si
každý z členů výpravy určitě rád modely budov prohlédl.
Tvořilo je 33 řezbářů celkem 15 let a vše je skutečně
propracováno do nejmenšího detailu.
Takayama má také překrásné staré město – historickou
čtvrť San-Mači Sudži s dlouhými řadami tradičních
dřevěných kupeckých domů s krytými balkony. Domy
pocházejí přibližně z poloviny 19. století. Nyní jsou
zde obchody se suvenýry, saké a jinými místními
specialitami. Saké je zde prý nejlepší z celého
Japonska, že díky horám je právě tady voda nejčistší.
FOTOGALERIE
úterý 13. května 2014 (mapa)
Takayma – Shirakawago - Kanazawa
Ohajo gozaimasu! Co to žvatlám?
Nemluvím z cesty, ale japonsky Vám přeji dobré ráno!
Když ale dneska roztáhnu závěsy v okně, tak bych
nejraději prohlásil něco jiného. Na dobré ráno to vůbec
ale nevypadá. Na okolních kopcích leží napíchnutá těžká
mračna. Vrcholky kolem Takayamy mají kolem 3000 metrů,
tak se zasloužily o protržení všech mraků. Od včerejšího
večera totiž neustále prší a do údolí se valí další a
další mračna. Co by se muselo stát, aby déšť ustal? Leda
zázrak! A světe div se! Asi se stal nebo si někdo
umoudřil bohy počasí. Po snídani déšť ustal a sem tam se
dokonce začala objevovat modrá obloha. Tolika radosti
najednou si snad ani nezasloužíme jsem si říkal!
Program začal opět „nožmo“. Včera nám bohužel čas
nedovolil navštívit všechna místa a tak bylo třeba vše
dohnat. Takayma je známá také svými ranními trhy – asa
iči. Probíhají každý den od 6.00 (v zimě od 7.00) do cca
12.00. Den co den do města přicházejí ženy z okolních
horských vesnic, aby zde nabízely vypěstovanou zeleninu,
ovoce a květiny. Tyto trhy jsou v Takaymě dva. Jeden je
přímo před palácem Takajama džinja, ale zajímavější a i
námi navštívený je ten, který se rozkládá podél řeky
Mija mezi mosty Kadži-baši a Jajoi-baši. Nevím, nakolik
je to dnes atrakce pro turisty, ale ti sem směřují v
houfech. Tomu odpovídá i nabídka produktů. Z původní
ovoce a zeleniny už zde zůstává jen velmi málo.
Nedaleko trhu stojí bývalé feudální sídlo městské správy
– Takajama-džinja z roku 1615. Je to jediná dochovaná
stavba svého druhu v Japonsku a byla sídlem vrchního
správce oblasti Hida, kterého vybíral šógun. Podstatná
část staveb, včetně mučírny, pochází z roku 1816, kdy
zde proběhla velká rekonstrukce. Uvnitř si lze sami nebo
s průvodcem projít jednotlivými místnosti pro níže či
výše postavené úředníky. Právě zde zjistíte, nakolik
byla japonská společnost rozdělená do tříd, které se
nemohly ani potkat. Výzdoba komplexu není nijak bohatá,
jen v šógunovi místnosti najdete na zdech modrobílou
výzdobu ve formě vln. Ostatní je velmi jednoduché – z
japonského papíru, dřeva a na zemi leží 5 cm silné
rýžové tatami sloužící jako izolant, ale také pohlcovač
pachů.
Tím naše návštěva Takayami skončila a jede se dál. Nyní
už zase autobusem najíždíme na silnici spojující
pacifické pobřeží na jihu se severním pobřežím
Japonského moře. Než se přesunete z jednoho konce
pobřeží na druhé trvá to cca 2.5 hod a na trase je 56
tunelů různých délek. Náš cca 60ti kilometrový úsek vedl
z 80ti % tunely a podařilo se nám projet jedním z
nejdelších silničních tunelů v délce 10.9km. Uf,
připadal mi nekonečný a na konci jste skutečně ocenili,
že vidíte světlo na konci tunelu! Mezi tím se počasí
umoudřilo a my se v Shirakawago vyloupli do sluníčka!
Jaká to proměna! Ó nebesa, děkujeme. Když bychom měli
místo navštívit za deště, mlhy či mrholení, tak by to
stálo za starou bačkoru.
Tato oblast je mimořádně zajímavá a proslulá starobylou
architekturou. Místo patřilo k poslednímu útočišti členů
kdysi mocného rodu Taira. Dneska už oblast není v žádném
případě tak izolovaná jako kdysi. Ale až do poloviny 20.
století byla vesnice s nezaměnitelnými doškovými domy ve
tvaru písmene A zcela odříznuta od zbytku rozvíjející se
země. V 60. letech byla přehrazena řeka Šo a oblast
začala být ohrožena a vypadalo, že zcela zmizí z mapy.
Problémem byl také odliv lidí do měst. Odborníci se
proto domnívali, že země přijde o jedinečné domy gasšo-zukuri.
V roce 1971 se poslední obyvatelé pustili do boje za
záchranu a jejich úsilí bylo úspěšné. Od roku 1995 je
také zahrnuto na seznam světového dědictví UNESCO. Nikde
jinde se návštěvníkům takový pohled na doškové střechy
domů zasazených do zeléného údolí obklopeného
zasněženými vrcholky, nenabídne.
Návštěva vesnice Ogimači, ležící ve stínu posvátné hory
Hakusan, začala na vyhlídce s překrásným pohledem do
údolí. Je zde soustředěno právě největší množství gasšó-zukuri
domů. Je skvělé, pokud z plošiny můžete sejít dolů
pěšky. Je to asi 10 minut, ale skutečně to stojí za to.
Hned z kraje vesnice už procházíte kolem doškových domů
a opodál stojí jeden z nich, který zve k návštěvě.
Vesnice je živá, bydlí zde běžní lidé a jen málo domů je
možno si prohlédnout. Wada-ke je právě jedním z nich. Až
zde uvidíte, jak tlustá je došková střecha, jak silný
musí být centrální trám nesoucí tuto váhu. Jen tak na
okraj – v zimě při zasněžení střechy metrem sněhu
dosahuje váha až 10 tun! Spodní patro domu sloužilo jako
obytná část a horní dvě patra jako skladiště pro kokony
bource morušového. Název gasšó-zukuri znamená v překladu
„ruce sepjaté k modlitbě“, protože toto střechy na první
pohled připomínají. Důvod je ale mnohem prozaičtější,
aby po nich sníh sklouzl dolů. V zimě je zde prý 2-3
metry sněhu a letos zde ležel ještě před třemi týdny.
Došky se vyrábí z rákosu susuki, ale každých třicet –
čtyřicet let je třeba střechu měnit. To se pak sejde
celá vesnice a zdarma pomáhá kdo může – v průměru 200
osob. Výměna střechy vyjde na 20 milionů jenů a proto se
není čemu divit, že japonská vláda ve snaze zachránit
tuto oblast začala vše dotovat.
Z hor se naše trasa vrátila po dálnici zase k moři – do
města Kanazawa, které bývalo v polovině 19. století
čtvrtým největším městem s krásným hradem – správním
centrem. Kanazawa v překladu znamená „Zlatá bažina“ a
její dějiny sahají daleko do minulosti. Má se za to, že
je místo staré 700 let, kdy se to zde jmenovalo Kaga.
Největšího rozmachu se místo dočkalo na konci 15.
století, kdy skupina farmářů a buddhistických mnichů
svrhla vládnoucí rod Togaši a Kanazawa se stala jediným
japonským nezávislým buddhistickým státem. Autonomie
skončila v roce 1583 a i poté prosperovala jako
nejbohatší provincie s mimořádnou produkcí rýže.
Prvním navštíveným místem v Kanazawě bylo Namagači
Juzenkan – ateliér a řemeslná dílna, kde se můžete
podrobně seznámit se všemi etapami barvení hedvábí pro
ozdobné textilie nebo kimona. A také si namalovat svůj
motiv. Zde jsme se poprvé setkali s tím, že Japonci mají
na záchod speciální přezůvky!
O kousíček dál je velice půvabná čtvrť Namagači s
křivolakými dlážděnými uličkami a potoky. Stojí zde
starobylé domy s hliněnými stěnami a střechami pokrytými
keramickými kachlemi. Právě zde žili v minulosti místní
samurajové a bohatí obchodníci. I tato čtvrť je živá,
proto jen některé domy se dají prohlédnout. Jeden z nich
je Nomurův dům, který stojí za zastávku kvůli pěkné i
kdy nepříliš velké zahradě s potůčkem, vodopádem a
kamennými lucernami.
Kanazawa je kromě Kjota jediným
místem v Japonsku, kde se provádí výuka gejš. V Kjotu se
tyto jmenují geiko. Děje se tak ve čvrti Higaši Čaja.
Označení profesionálních společnic, ne prostitutek
pochází ze slova gej (umění) a ša (přítomnost). Jejich
úkolem bylo a je bavit muže ve společnosti tancem a
zpěvem. Atmosféra čtvrti je taková lechtivá, ale možná
spíše nadsazená pro turisty. Stejně jako u samurajů, tak
i gejš se můžete podívat do jednoho z jejich domů –
Očaja Šima. Prý se jedná o nejtradičnější podnik.
Náš dnešní hotel stojí naproti kanazawskému nádraží.
Nepleťte si to prosím. Zde neplatí, jako u nás, když je
něco naproti nádraží, tak je to špatné. Tady je to
naopak. Budovy kolem nádraží jsou na nejdražších
pozemcích a nájmy zde jsou obrovské! Zmiňuji to proto,
že kanazawské nádraží dostalo v roce 2011 ocenění jako
architektonický skvost – připomíná přilbici samuraje.
Patří také mezi nejkrásnější nádraží na světě!
FOTOGALERIE
středa 14.
května 2014 (mapa)
Kanazawa -
Kjóto
Sedím takhle v Kjótu, před sebou
šálek kávy … pravda trošku nestylové, ale zelený čaj
není má parketa, a přemýšlím, jak bych začal popis
středy. Včera jsem Vás všechny japonsky pozdravil,
dneska bych se mohl rozloučit, ale to si ještě pár dnů
musíme počkat. Tak prostě … bylo, nebylo …
Kanazawa není tak velká, abyste si ji nestihli
prohlédnout během dvou dnů. I my jsme stihli část
dnešního programu zahrnout do včerejšího dne a tudíž
bylo možno program rozšířit o další místa. První je ale
třeba dodržet místa, která jsou uvedená. První zastávka
byla u kanazawského hradu. Původně na vrcholku nad
městem tedy hrad stával, ale bohužel při požáru v roce
1881 byl zcela zničen a nebyl obnoven. Na místě měla
kasárna armáda, po druhé světové válce zde sídlila
univerzita a až vcelku nedávno se pozemek vrátil městu.
To se rozhodlo hrad obnovit. Současný vzhled tedy není z
19. století, ale z roku 2001, byť byl postaven tak, aby
vypadal autenticky. Nejstarší částí je brána a kamenné
základy, oboje dvoje pamatuje ještě éru samurajů.
Daleko zajímavějším místem jsou naproti ležící zahrady
Kenroku-en, které vznikly v průběhu 170ti let. Původně
šlo o pozemky hradu Kanazawa a tedy o soukromou zahradu
vládnoucího rodu Maeda. Veřejnosti byla zahrada
zpřístupněna v roce 1871. Jméno znamená v překladu „Šest
spojených zahrad“. Je to skutečně mimořádně půvabné
místo ke klidným procházkám, třeba kolem vyvýšeného
jezírka na kopci, které plní velmi důmyslný systém
potrubí s pumpami, což platí také zdejších kašnách, mezi
nimiž se nachází vůbec nejstarší na celém území
Japonska. Nejstarší částí zahrady je Tykvové jezírko,
které získalo název podle svého tvaru, stáří je 300 let.
Své sídlo zde měla i matka vládce. Pěkná dvoupatrová
budova pochází z roku 1863 a právě díky jí zahrada
obsahuje i řadu překrásných květin, což je v japonských
zahradách neobvyklý jev. K sídlu přiléhá moderní část –
nyní muzeum věnující se řemeslné výrobě v kanazawské
oblasti. Díky časovému prostoru jsme mohli i my muzeum
navštívit. Zde si udělá návštěvník pěkný přehled o
jednotlivých řemeslech a skvostech, které dokážou umělci
vyrobit.
Jakmile se pokochaní členové výpravy sešli, pokračovali
jsme už v rozšířené části programu – návštěvou tržnice,
převážně rybí, Omicho. Jako ostatně většina jiných míst,
tak i tržnice je stará 300 let a fungovala už ve
feudálním období. Tržnice má přezdívku Kanazawská
kuchyně, jelikož právě zde se můžete setkat s tím
nejlepším co lze ochutnat – od ryb, přes maso, zeleninu,
ovoce až po různé sladkosti či slanosti.
Nakrmili jsme tělo a teď bylo třeba ještě nakrmit ducha.
Opět díky časovému prostoru bylo možno zavítat do
Kanazawského muzea současného umění 21. století. Od roku
2004 co je otevřeno, přitahuje velké množství
návštěvníků. Chytrým tahem města bylo to, že část slouží
spíše jako park a je tudíž zdarma. Supermoderní vzhled
přízemní kruhové, bohatě prosklené budovy je výsledek
projektu architektonické japonské dvojice. Zdejší
expozice se pravidelně obměňují, ale dají se zde nalézt
i stálé expozice. K nim patří Obloha Modré planety od
Jamese Turrella, která je součástí prostoru v němž se
můžete na chvíli zastavit a pozorovat plující mraky.
Zajímavý je také Bazén od Leandra Elricha, který je
skutečnou vodní nádrží nabízející pohled z pod vody.
Dvanáct trub vystupujících z trávníku kolem galerie
propojují prostor pomocí zvuku. Stačí abyste do některé
promluvili a váš hlas se ozve na zcela neočekávaném
místě.
Odpoledne jsme opět vyzkoušeli, jak se jezdí japonskými
vlaky. Dnes to byl „pouze“ limited express, nebo
„courák“ jedoucí 130 km/hod. Ale elektrifikovaný. Cesta
trvající něco málo před dvě hodiny měla zpestření v
množství a délce tunelů a poté trať vedle kolem
největšího japonského jezera Biwako. Počasí nám ovšem
moc nepřálo a vše, včetně rýžových políček, bylo hodně v
oparu. Ale co se dneska stalo, to bylo hrozné – japonský
vlak dorazil do stanice o minutu později!!! Věřili byste
tomu?
Město Kjoto, kterému se budeme následující dny věnovat
má na rozdíl od Tokya dlouhou historii. Bylo hlavním
městem více než 1200 let, takže se zde člověk setká se
stopami minulosti na každém kroku. Dávný význam
dosvědčují početné buddhistické chrámy, velkolepé paláce
a zahrady různých tvarů a významů. Kjoto je synonymem
klasického Japonska z doby před reformami v 19. století.
Ulice lemují malebné dřevěné domy a díky vyhlášce z roku
2007 zde nestojí mnoho výškových budov. Nejvyšší je zde
budova Kyoto Tower ze 60. let minulého století.
Naše podvečerní poznávání začalo procházkou Nishiko Food
Market, neboli předlouhou ulicí naplněnou různými
obchůdky s nejrůznějšími dobrotami, specialitami a
zvláštnostmi, které je možno v Japonsku ochutnat či
požít. Nejzajímavější jsou zde sklenice nakládané
zeleniny – cukemono. Tržnice pochází ze 17. století.Na
konci této ulice stojí malebný šíntoistický chrám
zasvěcený bohu vzdělání. Právě proto sem míří tolik
studentů se pomodlit právě před důležitou zkouškou.
Všimněte si zde a také sáhněte na sochu krávy, která
vyobrazuje onoho boha a také se věří, že léčí.
Podél pomalu tekoucí řeky Kamo jsme přešli do populární
čtvrti gejš – Pontočo, kam je asi lepší se vypravit v
noci, kdy úzké ulici romanticky osvětlí slabé barevné
světlo lampionů. Nyní je ovšem tato čtvrť plná
exkluzivních restaurací, které se navíc během letních
měsíců rozprostírají až k břehům řeky samotné.
Přes řeku jsme se dostali do další slavné čtvrti – Gion,
kjotské nejznámější čtvrti gejš. Nyní je plná obchodů,
restaurací a ochaya – čajoven, kde gejši baví hosty.
Podařilo se nám tady najít několik domů, kde si můžete
„zamluvit“ gejšu. Na dřevěných destičkách jsou napsána
jejich jména. Také se nám poštěstilo vidět „rozvrh“ pro
gejši. Uvádí, kdy mají lekce hudby, tance, zpěvu apod.
Myslím si, že staré město, čtvrť Gion jsme procourali
dokonale. I já sám už jsem byl trošku zamotaný a
nevěděl, kterou uličku se dostat tam a zpět.
Na rozdíl od Tokya působí Kjoto jako živé město. Jestli
je to dáno historií? Nevím. Možná spíše i tím, že na
rozdíl od Tokya nebylo za druhé světové války
vybombardované a mnoho památek tak zůstalo zachováno pro
současné obdivovatele.
FOTOGALERIE
čtvrtek 15.
května 2014 (mapa)
Kjóto
Včera večer začalo pršet a všichni členové výpravy
se obávali, že déšť bude pokračovat i dnes, při
prohlídce bývalého hlavního města. Hned z rána se tomu
tak naštěstí nestalo. Chvílemi vypadalo, jakoby dokonce
mělo vysvitnout sluníčko. Čtenáře mých zápisků asi
trošku zklamu, že se tomu tak nestalo a nakonec nás
přeci jen trápil déšť. Ale pěkně postupně …
Kjoto se stalo hlavním sídlem císařského dvora a
správním centrem země na konci osmého století, když se
sem z Nary přestěhoval císař Kammu. Město získalo první
název Heian-kjo, „Sídlo Míru a Klidu“. Kjoto bylo
vybudováno podle příkladu hlavního města čínské
provincie Tant Čangan, což v praxi znamenalo, že se tu
objevily pravidelně souřadnicově uspořádané ulice. V
roce 894 skončily pravidelné vztahy s Čínou a město si
začalo získávat svůj osobitý styl. Osud města a obyvatel
byl trošku jako na horské dráze. Na konci 12. století je
prakticky celé zničil požár, o dvě století později
šogunové mocného klanu Ašikaga budovali nejkrásnější
památky, mimo jiné Zlatý a Stříbrný pavilon. Ve stejné
době tu vznikly slavné zenové chrámy a umění dosáhlo
vyšší úrovně. Opět ale přišla katastrofa ve formě
občanské války Onin. Vzhledem k desetiletému konfliktu
bylo mnoho pamětihodností a památek zničeno. Kjoto bylo
mimo jiné také na seznamu míst, kde měli Američané
svrhnout atomovou bombu. Naštěstí tehdejší ministr
obrany je vyškrtl ze seznamu, protože si byl vědom
kulturní a historické důležitosti.
Naštěstí tomu tak! Jinak byste asi nečetli tyto zápisky
z cesty anebo by zde bylo popisováno jiné město. Jelikož
náš čas na každé zastávce při putování Japonskem je
omezen, musíme vybírat to nejlepší co dané místo
momentálně nabízí. Myslím, že i v Kjotu se stalo stejně.
Hned dopoledne jsme navštívili chrám Heian, pojmenovaný
jako staré město. Pochází z konce 19. století, kdy se
císař Meidži přestěhoval s celým dvorem do Tokia. Správa
města cítila, že by měla nějakým způsobem pozvednout
roli Kjota coby tradičního centra. Jedním z výsledků
snahy byla stavba chrámu Heian-džingu. Svatyně byla
postavena jako zmenšená verze původní Císařské síně z 8.
století. Dokončena byla v roce 1895 při oslavě 1100
výročí založení města a byla zasvěcena císařům Kammuovi
a Komeiovi, tedy prvním a poslednímu císaři sídlícímu v
Kjotu. Současný vzhled je výsledkem rekonstrukce z roku
1979. Právě zde je vidět nezaměnitelná čínská atmosféra.
Je zde velké nádvoří na jehož konci je svatyně samotná
obklopená dvěma křídly, které představují ochránce –
Modrého draka a Bílého tygra. Nám se zde ráno poštěstilo
vidět šintoistickou ceremonii.
Dneska byl v Kjoto jeden z festivalů a tak bylo snahou
průvodkyně, abychom se dostali co nejblíže průvodu.
Bohužel se nám to nepodařilo. Doprava byla v této části
města zavřená a také začínalo pršet. Proto jsme
pokračovali v našem programu – ke Zlatému pavilonu. Či
spíše se zařadili do stužky autobusů táhnoucích se z
města až na parkoviště. Ne, tak hrozné to nebylo, ale na
rozdíl třeba od Tokia se zde popojíždí dosti pomaleji.
Zlatý pavilon stojí na úpatí zalesněných kopců pohoří
Kitajama. Pavilon původně tvořil součást rozlehlé
venkovské vily postavené na příkaz bývalého šoguna
Ašikagy Jošimica na místě staršího aristokratického
sídla. Po jeho smrti byl přeměněn na zenový chrám.
Jelikož byl šogun velkým příznivcem čínského umění,
nikoho nepřekvapí velká řada čínských motivů. Co vás
první udeří do očí jsou davy, které sem proudí.
Vatikánská muzea hadra! Na křižovatkách regulovčíci, aby
se lidi neušlapali! Další pohled samozřejmě padne na
velkolepý chrám. Odlesky zlaté výzdoby (20 kg zlata ve
formě lístků) jsou vidět již z dálky. Jakmile stojíte
naproti němu, vidíte jej v celé kráse, jakoby se vznášel
nad hladinou jezírka Kjoko-či (Zrcadlového). Chrám po
staletí odolával požárům, až jej v roce 1950 zapálil
neopatrný mnich. Replika byla dokončena za pět let a v
roce 1987 bylo dokončeno nákladné zlacení. Projděte si
také stezku vinoucí se zahradou až k čajovně, kde byl
oficiálně pozván císař. Až zde uvidíte obrovský rozdíl
mezi tradiční jednoduchostí a šogunskou okázalostí.
Jarní měsíce jsou ideální pro školní výlety a i my měli
tu čest se neustále potkávat s japonskými školáky. Jak
oni pro nás byli exotičtí, tak i my pro ně. Pokusily se
mne zde zastavit dvě studentky, že musejí do angličtiny
vypracovat nějaký úkol, zodpovědět nějaké otázky. Mrzelo
mě to, ale vůbec jsem nerozuměl na co se ptají.
Děti na výletě a i my se pomalu přesunuli k dalšímu
zajímavému místu v Kjotu – Stříbrnému pavilonu (Ginkaku-dži).
Dá se k němu dostat pohodlně autobusem nebo trošku
asketicky po Stezce mudrců (filozofů) vedoucí podél
kanálu sakurovou alejí. Název vznikl podle uznávaného
japonského učence Nišidu Kitaro, který žákům přednášel
právě zde na stezce. Na stezce také leží další z
vyhlášených památek – Stříbrný chrám. Byl stavěn podle
svého předchůdce Zlatého pavilonu (Kinkaku), tak budova
stojí stranou centrální plochu zaujímá zahrada, které
dominuje pečlivě tvarovaná hromada písku představující
horu Fuji. Pavilon byl původně součástí větší vily
postavené v 15. století pro šoguna Ašikagu Jošimasu,
vnuka Ašikagy Jošimiscua. Práci bohužel přerušila
občanská válka Onin a z ní vyplývající nedostatek
financí. Celkem stavba trvala 30 let. Název Stříbrný
pavilon je trošku matoucí, protože zde žádné stříbrné
zdobení není. Jsou zde názory, že nikdy postříbřený
neměl být anebo že nebylo dost peněz na to vše dokončit.
Svůj název získal tím, že je zahalen měsíčním svitem a
působí stříbrně. Místní zahrada, kterou byste také
neměli vynechat, je tzv. suchá. Nejsou v ní zurčivé
potůčky a ani vodopády. Jen jeden rybníček.
Chrámů je stále nedostatek a proto musíme jejich počet
každý den navyšovat. Musím ale říct, že ten dnešní,
závěrečný budhistický chrám Kijomizu-dera, byl odlišný
od dříve navštívených. Jednak počtem turistů, kteří
plynuli úzkou uličkou lemovanou obchůdky a restauracemi
směrem vzhůru. Chrám se svou nápadnou a především
typickou dřevěnou terasou podepřenou sloupy nad ostře
klesajícím svahem je jedna z hlavních kjotských
pamětihodností. Chrám zde stával již roku 778, kdy jistý
mnich narazil na pramen dokonale čisté vody (kijo-mizu).
Současné budovy pocházejí z roku 1683. Zvláštností
chrámu je jeho došková střecha vyrobená z cedrových
větviček.
Závěr dnešní prohlídky byl završen divadelním
představením v Gion Corner. Je to takový průřez
japonskou kulturou pro turisty. Během hodiny zde uvidíte
čajový obřad, ikebanu (vázání květin), dvorní tanec a
hudbu, komickou hru o neposlušnosti zaměstnanců, kteří
pijí pánovi saké, tanec maiko (geiša studentek) a poto
milostnou tragédii ve formě loutkohry. Cestou k autobusu
se nám ještě poštěstilo letmo geiko (kjotskou geišu)
mizící rychle v útrobách domu. Opodál ale zase nasedaly
dvě geiko do taxíku, tak to vypadalo jako při předávání
oskarů!
FOTOGALERIE
pátek 16.
května 2014 (mapa)
Nara
Po čtvrtku známe Kjoto jako své boty, nemyslíte?
Trávit zde další den nemá cenu. Je třeba vyrazit někam
jinam. Nebojte, nebudu zde nyní skutečně popisovat další
bloumání Kjotem. Je to město s duší a životem. Když mám
srovnat Kjoto a Tokyo, tak je to jako bych srovnával San
Francisco a Los Angeles. Z obou měst máte podobné
pocity. Kjoto ale před Tokyem nebylo prvním hlavním
městem. Je třeba zmínit a také poznat nedalekou Naru.
Před tím, než se Kjoto v roce 794 stalo dalším hlavním
městem, tak náležela tato role městu Nara. Město se
nachází v místech, které je považováno za kolébku
japonské civilizace. Tehdejší aristokraté, kteří přijali
buddhismus, ve velké míře podporovali výstavbu
velkolepých chrámů. Jednoznačně největší zajímavostí a
lákadlem je monumentální Buddhova socha v chrámu Todai-dži.
Chrám byl založen v roce 745 císařem Šomou, aby odvrátil
hrozivé epidemie, které pravidelně sužovaly jeho národ,
ale také proto aby si více upevnil pozici na trůnu.
Stavba chrámu zabrala více než 15 let a císař docela
zruinoval svůj mladý národ. Návštěvníky proto
nepřekvapí, když zjistí, že hlavní síň je doposud
největší dřevěnou stavbou světa. Ale i přesto si musíte
uvědomit, že současný vzhled pochází z roku 1709 a je
asi třetinový oproti původnímu. Do chrámu se dostanete
skrze Velkou jižní bránu – Nandai-Mon, která byla ve 13.
století přestavěna a můžete v ní spatřit monumentální
strážné bohy Nio o výšce 7 metrů. Opodál již stojí Velká
Buddhova síň s největší japonskou bronzovou sochou. 15
metrů vysoká tmavá postava sedí na lotosovém květu. Jde
o Kosmického Buddhu, známého jako Rušana, který vládne
všem úrovním buddhistického vesmíru. Až zde si
uvědomíte, že v době svého vzniku musela socha působit
ještě monumentálněji než dnes. Několik pokusů o její
odlití bylo neúspěšných. Teprve v roce 752 mohli
Buddhovi „otevřít oči“, tzn. vymalovat mu je. Bohužel
Buddha neměl tolik štěstí jako v Kamakuře. Chrám zasáhlo
zemětřesení, několikrát vyhořel, a tak pouze spodní část
je stará 1250 let, hrudník 800 let a hlava 300 let.
V okolí chrámu se setkáte snad s tisícem jelenů. Je to
místní posvátné zvíře a žijí si zde volně a nerušeně v
symbióze s člověkem. Pravidelně sice dostávají krmení,
ale turisté je navíc krmí speciálními sušenkami, které
zde jsou k zakoupení a tak si snadno získají pozornost
jelenů. Někdy mohou být tato zvířata až nepříjemně
vlezlá, proto pozor na to.
Opodál leží překrásná japonská zahrada Isuien. V
průvodcích se o ní mnoho nedočtete, ale i tak Vám
doporučuji ji navštívit. Po návštěvě výše uvedeného
chrámu je to naprostý ráj na zemi. Děti na školních
výletech zde nezavítají, proto se zde můžete nerušeně
procházet nebo si sednut a jen tak meditovat. Zahrada
není velká, pokud byste se však unavili, tak v době
oběda si zde můžete objednat nějakou typickou
specialitu.
Stejně tak jako se nesetkáte s dětmi v zahradě, tak ani
ve svatyni Tisíce luceren – Kasuga Taiša. Svatyně byla
založena v roce 768 pod dohledem mocné rodiny Fudžiwarů,
takže se není čemu divit, že zaujímala důležitou roli v
šintoistickém náboženském životě, dodnes sem císař
posílá svého zástupce, aby se účastnil bohoslužeb a
rituálů. Samotná svatyně asi návštěvníka nezaujme
natolik jako tisíce kamenných nebo bronzových luceren.
Jedná se o dary různých prosebníků či bohatých rodiny.
Kamenná lampa stojí prý milion a půl jenů a bronzová
polovic. Kupují se ale po dvou … Na nádvoří chrámu jsme
shlédli část představení divadla No a také se zastavili
u 800 let staré vistárie.
Po obědové přestávce nedaleko narského nádraží nás čekal
návrat zpět do Kjota. Ne tak ale zcela. Nedaleko města
se rozkládá nedávno zrekonstruovaný chrám Byodoin.
Půdorys připomíná fénixe, bájného ptáka. Také na střeše
kláštera můžete vidět dva zástupce tohoto mystického
druhu. Prý je jeden sameček a druhá samička. Ale nikdo
neví kdo je kdo. K chrámu přiléhá nové, moderní muzeum s
originálními exponáty z chrámu.
Členové výpravy ještě neměli dost chrámů či svatyň. Čas
nám dovoloval navštívit ještě jedno velmi zajímavé místo
– Svatyni tisíce bran – Fušimi-Inari. Svatyně je
zasvěcena bohyni plodnosti Inari, která je zodpovědná za
dostatečnou úrodu rýže a saké, ale také za výkonnost
japonského průmyslu. Svatyně byla založena v roce 711
místním rodem Hata. Svatyně stojí na úpatí hory Inari-san.
Doporučuji si povšimnout svatyni Go-Honden, která je
významnou kulturní památkou a poslední přestavbou prošla
v roce 1499, poté co byla poničena během občanských
válek Onin. Návštěvníky také vítá brána Romon z roku
1589. To, co ale všechny láká, je asi 4 km stezka tisíce
tori bran, které vytvářejí mystické tunely. Chvílemi
jsou tak blízko sebe, že mezi ně nepadá příliš mnoho
světla, nebo naopak je světla tak maličko, že vypadá
jako by vycházelo zevnitř sloupu. Sloupy jsou opět dary
obchodníků, kteří si chtějí zajistit úspěch a nápisy na
nich poukazují na jméno dárce.
FOTOGALERIE
sobota 17.
května 2014 (mapa)
Miyajama
&
Hiroshima
Začal poslední
víkend při dlouhém japonském putování. Mně i některým
členům výpravy se zdá, že už jsme zde měsíc. I zápisek
je dle toho dostatečně dlouhý a nemluvě o fotkách,
jejichž letmý výběr je možno vidět zatím na facebooku.
Ty se mi nevejdou už na harddisk počítače a tak musím
promazávat více a více. To ale není na škodu, než mít
pět fotek jednoho místa, tak raději vyberu jednu
nejlepší, ne?
V Japonsku už jsme šinkanzenem jeli,
sobotní jízda bude ale jiná v tom, že to bude Nozomi
vlak, tzn. ten nejrychlejší z nejrychlejších – 300
km/hod. Na nástupišti jsme před příjezdem vlaku
pozorovali „tanec“ nádražáka. Při každém příjezdu či
odjezdu vlaku ukazoval rukou na jednu stranu, otočil se
a na druhou stranu a následně doprostřed směrem k
obrazovkám, jak jsme posléze zjistili. Co to je ale za
taneček, to nikdo neví. Občas ještě něco řekl do
vysílačky, která je napojena na nádražní hlásiče a to se
ozvalo v amplionech. A tak pořád dokola. Sám pán viděl,
že je pro nás atrakcí, ale i přesto si zachovával vážnou
tvář. Vyloudil z ní jen maličký úsměv.
Vlak přijel na čas, jak jinak.
Nástupní dveře byla opět přesně tam, kde je člověk
čekal. Zmatek zde způsobila izraelská skupina, která
čučela kolem a kolem a nenastupovala, tak mi nezbylo nic
jiného než upozornit zvýšeným hlasem i je, že vlak
nečeká a jede. Nastoupili jsme tak tak … nevím, co by se
stalo, kdyby některý z cestujících zůstal z půlky čouhat
ven … Bylo poznat, že tento druh šinkanzenu dosahuje
nejvyšších rychlostí – jak při rozjezdu, tak při jízdě.
Obdivuji tuto techniku, že se udrží na kolejích. Není
tam žádný polštář, ale naprosto normální dvě koleje. 400
metrový vlak je schopný se rozpohybovat do 300 km
rychlosti, udržet se na kolejích a poté bez nejmenšího
zaváhání zastavit … co to musí být za techniku. Uf!
Na vteřinu přesně „přistáváme“ v
Hirošimě, největším městě západního Honšú. Na návštěvu
tohoto místa v Japonsku jsem se těšil, zajímalo mne vše
kolem tragické události ze 6. srpna 1945, odkdy je město
mementem pro celý svět, synonymem ničivých účinků
atomové bomby. V místech, kde v 8.15 hod ráno dopadla
atomová bomba a nezbylo zde nic než prach, je nyní
moderní pulzující město – větší, světlejší a rušnější
než před tím. Je to jedinečný důkaz, jak nezdolná je
síla života v boji s ničivými silami. Nemá smysl se
nějak zmiňovat o historii. Jak dávné, ta je ve stínu
událostí 6. srpna, tak o nedávné. O té všichni tak nějak
víme. Jen v krátkosti – proč zrovna Hirošima? Bylo to
posádkové místo japonské armády. Byť bylo vyhledávaným
cílem, tak bylo zničujících náletů ušetřeno, čímž byli
Japonci uspáni. Když se bombardér Enola Gay vydal z
tichomořského ostrova na svou smrtící misi, měl na výběr
ze tří cílů – Hirošima, Nagasaki a Kokura. Osud Hirošimy
byl zpečetěn po hlášení průzkumného
letounu, že nad městem vládne dobré počasí. Když bomba
Little boy v 8.15 explodovala ve výšce 580 metrů
uvolnila energii o síle 15 000 tun TNT. Jednalo se o
uraniovou bombu s náloží 50 kg této jaderné látky.
Naštěstí došlo k jaderné reakci „pouze“ 1 kg z 50
naložených kg. Bomba byla vypuštěna ve výšce 9800 metrů
nad Hirošimou a cílem byl „téčkový“ most Aioi. Bomba
explodovala kousek od něj, nad nemocnicí, kde bylo v té
době 80 osob. Já vím, že těch 80 osob je nepodstatné
číslo v celkovém počtu okamžitých 70 000 obětí, ale i
tak to uvádím. Z 92 000 budov bylo zničeno okamžitě 60
000. Celkový počet obyvatel města byl tehdy 350 000. Do
konce roku zemřelo dalších 60 000 obyvatel na
popáleniny, zranění a nemoci z ozáření. V hirošimském
pamětním muzeu míru se uvádí celkový počet 140 000 s
odchylkou 10 000. Mnozí z těch, kteří přežili hleděli do
budoucnosti s obrovskými obavami. Vládlo přesvědčení, že
kontaminovaná půda bude neúrodná 80 let. Naděje přišla
ale relativně záhy, když cca rok po výbuchu bylo možno
na stromech pozorovat nové pupeny a posléze se objevily
květy. To vlilo obyvatelům do žil novou krev a začali
město obnovovat.
Výše uvedený odstavec píšu jen tak na
úvod. My jsme se k válečným hrůzám měli dostat až
odpoledne. Nejdříve nás čekala příjemnější zastávka na
ostrově Mijadžima se svatyní Icukušima-džindža. Na
ostrov jezdí nespočet přívozů a cesta trvá méně než 10
minut. Po celém světě je chrám proslaven červenou
tradiční bránou tori stoupající přímo z moře. Je
považována za jednu z největších zajímavostí celého
Japonska, kde se řadí mezi Tři slavné scenérie. Ze
starobylých záznamů vyplývá, že se lidé na ostrově
klaněli mořským bohům již v průběhu 6. století. Je ovšem
podloženo že samotná svatyně zde vznikla v roce 1168,
kdy získala svůj dnešní, oslnivý vzhled, díky přízni
vládce Taira-no-Kijomorio. Slavná brána tori má 16 metrů
a pochází z roku 1875. Jde o 17. inkarnaci od chvíle,
kdy zde na příkaz Taira-noKijomoriho vztyčili originál.
Z pozice na mořské hladině je patrné, že celý ostrov je
posvátným šintoistickým místem. Proto zde nesměla být
nemocnice, nesmělo se zde pohřbívat, umírat a rodit. To
platí i do dnešních dnů. Dříve mi šintoizmus připadal
jako zajímavý, nyní už je složitější a složitější a
některé názory jsou dost extrémní. Žádné přírodní živly,
ale bohové apod. Ostrov je zase plný jelenů jako
posvátných zvířat. Zde jsou ale na rozdíl od Nary dost
otravnější a sežerou na co přijdou – maso, zmrzlinu nebo
papírovou mapu.
Přívoz nás zavezl zase zpět na
pevninu a my se vydali zpět do Hirošimi, abychom
dokončili to, co jsme po příjezdu začali.
„Nejvhodnějším“ místem pro začátek prohlídky Hirošimi je
bezprostřední okolí pokroucené a vyhořelé stavby, zbytku
Průmyslového výstavního sálu z roku 1914 od českého
architekta Jana Letzela. Budova se nachází nedaleko
epicentra výbuchu, který byl na bývalou nemocnici, asi
100 metrů od paláce. Je jednou z mála budov, které po
explozi zůstaly stát. Může za to železobetonová
konstrukce a také místo. Tlaková vlna šla spíše seshora
než ze strany. Od druhé světové války je udržována jako
memento v původním stavu. Na protilehlém břehu řeky
Motojasu čeká na turisty nádherně zelený Pamětní park
míru, kde je několik desítek soch a památníků
připomínajících tuto událost. Nejdojemnější je asi
Míroví památník dětí, socha mladé dívky na vrcholu
protáhlé kopule drží v rukou obřího jeřába origami.
Tradice skládání jeřábů má tradici v roce 1955, kdy
onemocněla leukémií Sasaki Sadako. Začala skládat jeřáby
a věřila, že kdych jich složí tisíc, tak se uzdraví.
Zemřela, než se jí podařilo úkol dokončit. Její
spolužáci však v tom pokračovali a přispěli ke stavbě
zdejšího památníku. Hlavním památníkem je Pamětní
kenotaf, který je vytvarovaný podle rituálních předmětů,
které se nalézaly v prastarých hrobech. Pod obloukem se
nachází rakev se jmény všech přímých i nepřímých obětí.
Opodál hoří věčný Plamen míru, který zhasne, až na zemi
nebude jediná jaderná zbraň. Na závěr parku stojí Muzeum
míru. Má dvě části – první se věnuje pozadí hirošimské
tragédie a druhá přímo tomu, co se zde stalo. Právě ta
druhá je nejpůsobivější a na závěr si už nechcete číst
žádnou z cedulek a vidět žádný z exponátu. Sevře se vám
hrdlo a nemůžete z něj vydat ani hlásku … K tomu stačí
pár předmětů a pár informací o lidech, jimž patřily …
Některé z nich jsou docela drsné – stín člověka, který
seděl na schodech banky a vypařil se …. tříkolka dítěte,
které shořelo následkem
atomového kataklyzmatu … oblečení, rozpuštěné lahve,
fotografie … nemusím pokračovat … Uf. Ještě teď, když si
to představím, tak mi běhá mráz po zádech … není k tomu
více třeba psát.
FOTOGALERIE
neděle 18.
května 2014 (mapa)
Kurashiki & Okayma
Nevím, jak ostatním členům výpravy, ale mi se po
návštěvě muzea neusínalo dvakrát nejlíp. Neustále jsem
musel přemýšlet nad tím co se zde stalo a proč je toho
člověk schopný. Nijak neomlouvám Japonce. Když jsem byl
na Borneu nebo v Barmě, viděl jsem zase, jaké zvěrstva
páchali oni. Bohužel to vždycky ale odnášel nevinný
člověk. Ať už v případě Japonců nebo následného shození
bomby. Nedokázal jsem si Hirošimu nijak představit. Teď
už odjíždím s ucelenějším obrazem a pocitem v duši,
abychom si maximálně vážili svých blízkých a snažili se
s nimi být jen jak je to možné. Nikdy nevíte, co se může
stát a poté vám zůstanou jen oči pro pláč a vzpomínky …
No nic, uzavřeme kapitolu Hiroshima, nasedněme do
šinkanzenu Kodari, tzn. ta nejpomalejší verze ve smyslu,
že zastavuje na každé zastávce a posuňme se v putování
po Japonsku zase o kus dále. Nyní jsme už 800 km od
Tokya, což je pořádná vzdálenost. Při přejezdech
rychlovlaky vám to ani nepřijde. Frnk, frnk a jste tam …
frnk a jste onde. Jen cena lístků by nemusela být tak
vysoká. Lístek Tokyo – Hiroshima stojí v přepočtu 200
USD … na to bych řekl, ne hirošima, ale divočina!
Je neděle, tak tu by bylo slušné strávit nějakou
příjemnou procházkou po malebném městečku nebo po parku,
není-liž pravda? Oboje se nám dneska vyplnilo. Nejdříve
ta procházka. Šinkanzen nás zavezl do Kurašiki. Na první
pohled nezajímavé japonské městečko. Řeknete si, proč
jsme tady zastavili? Jsou zde jen výškové budovy, nic
víc. Chyba lávky. Nenechte se mýlit. Městečko má
překrásné centrum kolem kanálu. Výškové budovy zde zmizí
a nahradí je černobílé kupecké domečky mačija a
skladiště kura pocházející z doby největšího rozkvětu
města, během Edo éry, kdy bylo Kurašiky mimořádně
významným centrem obchodu s rýží a rákosem. Historická
čtvrť známá jako Bikan je protnutá vrbami lemovaným
kanálem s labutěmi a gondolami. Ano, čtete správně – po
hladině kanálu, který dříve sloužil jako dopravní tepna
plujou loďky vcelku podobné benátským gondolám. Mimo
malebné domy, kde jsou nyní obchody se suvenýry a
restaurace stojí za zmínku ještě Oharovo muzeum umění,
které se věnuje západnímu umění, modernímu japonskému
umění a také místním řemeslům. Dneska jsme měli štěstí,
že zde probíhal festival Su-Inkyo, kdy mladí lidé v
maskách připomínajících staré muže a ženy jdou městem s
legendárním lvem ochráncem v přenosné svatyni. Vycházejí
ze svatyně Achi. I když se mnoho dětí těchto masek bojí,
mnoho rodičů sem během festivalu děti přivádějí, aby
viděly Su-Inkyo a věří, že když se vás dotknu vějířem,
budete navždy zdraví a inteligentní! No neberte takovou
příležitost!
Nedaleko starého města ještě probíhal řemeslný trh,
další taková příjemná nedělní událost. Ne že by tu
člověk chtěl něco kupovat, ale je zajímavé si trh projít
a podívat se na výrobký místních řemeslníků, kteří v
Bikanu mají dokonce i své muzeum. Možná ještě
zajímavější bylo pozorovat japonské rodiny, jak nerušeně
tráví neděli s dětmi cáchajícími se v místní fontáně …
naprosto nerušeně a bezprostředně. Opět mi zde bohužel
vytanuly na mysli vzpomínky na Hirošimu. Kolik dětí
takto trávilo bezstarostně 6. srpna, když došlo k
výbuchu bomby … ach jo. Asi to na mne doléhá více, že na
mne doma čeká má 7mi měsíční sladká dcera. Opět mi zde
najednou bylo tak nějak úzko a proto jsem se vrátil zpět
do Bikanu.
Autobusem jsme se odpoledne přesunuli do nedaleké
Okajamy, centra stejnojmenné prefektury. Co že je zde k
vidění? Jednak „Černý hrad“ a také slavný park Korakuen,
kerý je všeobecně považován za jeden ze tří
nejkrásnějších v zemi. Dnešní řidič, asi nejhorší ze
všech za celou dobu poznávání Japonska, nás vyložil u
vstupu do hradu, u vodního příkopu. Hradu se přezdívá U-džo,
Vraní hrad a tato odkazuje na tmavé dřevěné obložení
hlavní věže z jejíhož 6tého patra se vám naskytne
úchvatný pohled do okolí, škoda že jen přes skla oken.
Hrad byl založen v roce 1573 místním vládcem Ukitou
Hideiem, adoptivním synem velkého válečníka Tojotomi
Hidejošiho, ale během reforem císaře éry Meidži a druhé
světové války utrpěl mnoho šrámů, takže jeho původní
částí je v současné době věž k pozorování měsíce Cukimi
Jagura na západní straně areálu. Během prohlídky si
můžete ve věži bez příplatku vyzkoušet kimono,
samurajské brnění nebo jak se cestovalo v nosítkách.
Již z hradu bylo vidět na park Korakuen založený v roce
1686 místním vládcem Ikedou Cunamasem. Ještě před
vstupem všichni členové výpravy ochutnali broskvovou
zmrzlinu, která je zde prý nejlepší. No dle mého názoru
nechutnala nijak odlišně od té naší. Je pravdě, že u nás
ale máte většinou jen vanilkovou a čokoládovou. Zde se
můžete mimo sezamové a zeleno-čajové setkat i s wasabi …
prý je ale dosti nechutná! Zahrady byly dokončeny v roce
1700 a jsou vyhlášené svými širokými, nádhernými
trávníky, které jsou zase v zahradní architektuře
neobvyklé. Jinak se zde setkáte se všemi běžnými prvky
včetně čajovny, umělých jezer, ostrůvků a vyvýšenin. Mi
zahrada spíše připomínala golfové hřiště. Jediný rozdíl
je Černý hrad v pozadí. V zahradě je také voliéra s
jeřáby mandžuskými.
Už se vše chýlí ke konci a proto dneska jedem naposledy
šinkanzenem do Osaky. Naštěstí je to ta nejrychlejší
verze Nozomi. Je to takové důstojné rozloučení s
japonskými železnicemi. Žádný ze členů výpravy nebude
teď asi nikdy spokojený s Českými drahami ...
FOTOGALERIE
pondělí 19.
května 2014 (mapa)
Osaka
Vše má jednou konec a podobně končí i naše téměř
dvoutýdenní putování po Japonsku. Závěrečné místo, kam
jsme dorazili je Osaka. Město je opět naprosto odlišné
od sterilního Tokya, historického Kjota nebo včerjšího
ospalého Kurašiki. Bylo znát už včera při příjezdu, že
je zde naprosto odlišná atmosféra!
Osaka je po Tokyu a Jokohamě třetí největší japonské
město. Mezi zahraničními turisty získalo v minulosti
špatnou pověst a tuto se snaží nyní napravit. Město se
chce do roku 2016 stát centrem moderních technologií,
futuristickým kyberprostorem uměleckých koncepcí 21.
století. Nenajdete zde stále malebná zákoutí jako v
Kjotu. Na druhou stranu Osaka dokáže návštěvníka
zaujmout svým rychlým životním tempem, ale také
nenucenou atmosférou a milými lidmi, kteří umí po práci
odpočívat a užívat si radostné stránky života. Obyvatelé
zde mluví jedním z nejzemitějších japonských dialektů
Osaka-ben. Na rozdíl od ostatních částí Japonska se zde
zdraví slovy Mo kari-makka? Tzn. „Vyděláváš peníze?“,
ale zároveň se umí bavit a užívat si čas po práci. Osaka
je také jedním z nejvyhlášenějších kulinářských center
Japonska. Zdejší obyvatelé nejsou v tomto směru žádní
snobi. Typickou místní specialitou je takojaki,
grilované kulicky s kousky chobotnice, které se rodávají
v nespočetných pouličních stáncích.
Dějiny Osaky sahají daleko do pátého století našeho
letopočtu, kdy byla zdejší osada známá jako Naniwa a
její přístav sloužil jako přirozená vstupní brána pro
posly přinášející nepoměrně vyspěleješí kulturu z Koreje
a Číny. Po nějakou dobu také Osaka fungovala jako hlavní
město. V následujících neklidných století ale ztratilo
svůj význam, přejmenovalo se na Osaka a stalo se
chrámovým městem. Právě na místě chrámu Išijama Hongan-dži
se místní vládce Tojotomi Hedejoši roku 1583 rozhodl
postavit svůj hrad. Po jeho smrti v roce 1598
následovalo další období nestability. Navíc se zde
objevil Tokugawa Iejasu, jenž přesunul hlavní město do
Eda, dnešní Tokyo. Zdejší hrad byl šogunovými vojáky v
roce 1614 zničen. Později, když měli Osaku pevně v
rukou, dovolil rod Tokugawa přestavění hradu a město se
mohlo rozvíjet jako hospodářské a obchodní centrum.
Během druhé světové války byla Osaka zasažena americkým
bombardováním a stala se nejbohatší oblastí země s
domácím produktem vyšším než Kanada.
Osacký hrad Osaka-džo je uváděn jako nejnavštěvovanější
památka, protože v Osace není nic jiného než tato
pevnost. Hrad prošel v roce 1997 rozsáhlou opravou,
která stála 7 miliard jenů. Opraven byl příkop a nový
vzhled dostala již opět zářivá věž. O té vtipálci
říkali, že má v sobě skrytý výtah. Nyní má, po
rekonstrukci, výtahy dva. Už u jižní brány Sakura-mon
návštěvníky zaujme největší stavební kámen –
Chobotnicový kámen nebo li Tako-iši o váze 130 tun.
Jedná se o největší stavební kámen použiý při kontrukci
původních hradních zdí. Vypravíte-li se do věže, nyní se
dvěma výtahy, pak z 8. patra máte krásný výhled na
městské panorama zvýrazněné množstvím výškových budov. V
expozici se můžete seznámit s životem Tojotomi
Hidejošiho a rušnými dějinami místa.
Čtvrť Umeda, ležící severním směrem
od centra, nabízí mnoho zajímavostí. Největší z nich je
asi Umeda Sky Building. Jedná se o jeden z
nejpůsobivějších mrakodrapů města s vyhlídkovou
plošinou, kam dojedete proskleným výtahem. Plošina má
patřičný název – Observatoř plovoucí zahrady, která je
skutečně zavěšena mezi oběma pilíři celých 170 metrů nad
zemí. Včera právě slavili 20té výročí vyzvednutí
plošiny. Zvedal ji speciální mechanismus rychlostí 30
cm/minutu. Celá akce trvala cca 8 hodin. Určitě
doporučuji místo navštívit. A dostanete-li hlad, sjeďte
zase do přízemí, kde lze navštívit velké množství
restaurací. Dražších i levnějších. Já si zde dal oběd ve
formě hotovky v krabičce za 500 jenů.
Další navštívené místo – Dotonbori, se rozkládá
paralelně se stejnojmenným kanálem a je místem, kde
naleznete bezpočet restaurací a obchodů. Členové výpravy
už ale byli unaveni luxusními obchody a načančaným
prostředím. Proto jsme průvodce přemluvili, aby nám
ukázal něco jiného - druhou tvář Osaky. Pravda, trošku
se zdráhal a divil se, že to chceme vidět, že všichni
chtějí luxus apod. Nepřesvědčil nás, trvali jsme na
svém. Upozornil nás, že zážitek může být trošku
drsnější, ale to nám nevadilo. Nejdříve cesta vedla
skrze Kuromon market - 600 metrů dlouhé tržiště s více
než 170 stánky s ovocem, zeleninou a jídlem. Místu se
přezdívá „osacká kuchyně“ a to tuším právem. Pak už byla
prohlídka ale zajímavější - nejdříve tzv. Geek town s
videohernami, obchody s elektronikou a o třídu nižšími
restauracemi. Opodál stojí symbol Osaky - Osekai Tower.
Tato čtvrť už prý zobrazuje Osaku 30-40 let zpět. A to
myslím chtěl každý ze členů výpravy zažít. Navíc je tato
čtvrť oblastí, kde žijí bezdomovci, zkrachovalé
existence a také zde mají tzv. "red light district". Do
posledně jmenovaného nás ale průvodce už odmítl vzít. I
procházka bezdomoveckou částí města už byla dost drsná.
Nedivím se mu, určitě se také o nás bál a také pořád
říkal, že to nesmíme nikde říct. Myslím, že jsme měli
štěstí na průvodce, který byl ochotný ukázat i jinou,
odvrácenou tvář města. A na závěr jsme ještě vyzkoušeli
jízdu osackým metrem, aby bylo poznávání města dokonalé
a my poznali i podzemí!
Do odjezdu na letiště zbývalo ještě
pár hodin, a tak si členové výpravy zažili poslední
okamžiky luxusu. Musím říct, že Osaka nás překvapovala
až do posledního okamžiku. Letiště Kansai je také
specialitou. V okolí není dostatek místa pro stavbu
letiště a proto bylo vybudováno na umělém ostrově.
Stavba se díky komplikacím při potápění podloží o rok
protáhla a i nyní musí být vše vyvažováno speciálními
písty. Letiště se také pyšní nejdelší "místností" na
světě - odletová hala má 1.7km! A právě odsud opouštíme
Japonsko. Zemi, kterou má každý zažitou jako
supermoderní, ale ona je pod pokličkou vlastně silně
tradiční. To poznáte ale až na místě samotném!
FOTOGALERIE
|
