TOPlist

 

MEXIKO

26. 11. - 7. 12. 2012

 

 

 


 

26. listopadu 2012: pondělí

Kvasice – Paříž – Mexico City

Den první, nevím kolikáté výpravy začíná … Myslím to vážně, protože počítám lety, počítám navštívené země, ale nikdy jsem nepočítal, kolika výprav do zemí blízkých i vzdálených jsem se za zúčastnil. Jednoduše řečeno, bylo jich už určitě hodně.


Na rozdíl od mé poslední cesty směřující na východ, tak ta dnešní je oproti tomu na zcela jinou stranu světa. Do země, kterou jsem ještě nenavštívil, do země, která dala světům mayskou a aztéckou kulturu, posléze byla podrobena Španěly a dnes nese honosné, byť trošku archaické pojmenování „Spojené státy Mexické“. Ano, zkráceně je to Mexiko.


Rozdíl oproti cestě do Austrálie není jen v jiném časovém posunu – dneska minus 7 hodin, ale také v délce a počtu letů. Na rozdíl od Austrálie se do Mexika dostáváme po jednom dni cestování.


Více než dvacetimilionové město nás vítá už delší dobu. Je to skutečně obrovská aglomerace, a tak i i letadlo jako je Jumbo má co dělat než se dostane z jedné strany na druhou. Dalším fenoménem je nadmořská výška. Sedíte v letadle a díváte se na displej a čekáte, že hodnota bude klesat. Klesá, ale jen chvíli. Poté se ustálí na cca 2800 metrů a letadlo už jde na přistání. Říkáte si, že to je nějaká zrada, vždyť to musí ukazovat míň! Nemusí, město totiž leží v nadmořské výšce cca 2300 metrů. Díky tomu mohou mít citlivější jedinci problémy – bolest hlavy nebo nevolnost. Také se zde rychleji zadýcháte a pozor – alkohol leze rychleji do hlavy!


 

27. listopadu 2012: úterý

Mexico City – Bazilika Panny Marie Guadaloupské - Teotihuacan (mapa)

Den druhý … Posunout hodinky na ruce je jedna věc. Srovnat si ale biologické hodiny uvnitř sebe je věc druhá a maličko složitější. Díky posunu je člověk večer ospalý, ale v noci se budí, protože už by jako vstával. Doufám, že to bude každým dnem lepší a lepší.


Program dnešního dne začíná zastávkou u jednoho z nejdůležitějších katolických míst na kontinentu a možná i na světě – v Bazilice Panny Marie Guadaloupské. Ve skutečnosti ji tvoří několik kostelů a kalí obklopujících ohromné vydlážděné náměstí. Součástí areálu je také schodiště na kamenný vršek, kde se měly odehrát slavné zázraky vedoucí k založení místa. Nejslavnější mexická patronka Panna Guadalupská je stále nejpopulárnější svatou všech Mexičanů. Její obrázky byste našli v domech po celé zemi.


Podle staré legendy šel jednoho rána v prosinci 1531 pokřtěný domorodec Juan Diego přes kopec, který byl kdysi zasvěcen aztécké bohyni země Tonantzin, do kláštera v Tlatelolu. Uprostřed cesty se před ním zjevila Panna Marie, která mu v jazyce Nahuatl nařídila, aby šel za biskupem a požádal ho, aby na tomto kopci nechal postavit kostel. Chlapec sice vzkaz vyřídil, ale jeho prosba neudělala na biskupa valný dojem. Poté se Marie zjevila 12. prosince znova a nařídila Diegovi, aby na kopci nasbíral růže a donesl je biskupovi. Diego vložil květiny do ponča a když se je pokusil předat biskupovi, zjistil, že je v látce otištěn obraz Panny Marie s tmavou kůží. Tato látka je dnes k vidění v nové bazilice nad oltářem.


První kostel byl na pahorku postaven už v roce 1533, ale současná veliká barokní katedrála pochází z 18. století. Návštěvníky upoutá jednak svými gigantickými rozměry, ale také tím, že se naklání a propadá. Vše je dáno místním podložím. Město leží na místě vysušených jezer a tudíž není podloží nijak pevné. Mnoho budov ve městě už klesalo až spadlo nebo muselo být zbouráno. Stará bazilika prošla v posledních 25ti letech velkou rekonstrukcí. Během zavření baziliky zaujala její místo bazilika nová – ohromný modernistický kostel z roku 1976, který pojme až 10000 věřících. Když se otevřou všechny přístupové cesty do kostela, tak se mže může zúčastnit až 4x tolik lidí. Uvnitř jakoby se neustále odehrávala mše – slouží se zde od rána od 7 hodin, do večera do 19 hodin, každou hodinu.


Dalším bodem programu byly pyramidy města Teotihuacan, ležící asi 50 km na sever. Těsně před návštěvou areálu jsme však udělali zastávku v místním řemeslném a suvenýrovém centru, kde jsme se dozvěděli více o obsidiánech, krystalech a dalších kamenech, které zde lze nalézt. A co by to bylo za návštěvu Mexika, kdybychom neochutnali tequilu vyráběnou z agáve.


Teď ale už honem do nejpůsobivějšího archeologického areálu v zemi. Vzestup a pád Teotihuacanu odpovídá časově událostem ve starověkém Římě. Od roku 600 př. n.l. zde jsou důkazy o prvotním zemědělském osídlení a okolo roku 200 př. n. l. už zde bylo založeno město. Od té doby až do přelomu letopočtu počet obyvatel rostl a město nabývalo svých rozměrů – byly postaveny pyramidy Slunce a Měsíce, byly položeny základy Cesty mrtvých. Rozvoj dále pokračoval až do roku 250, kdy zde vyrostly další velkolepé chrámy a docházelo k rozvoji umění a věd. Až do roku 450 vliv města sílí a dále do roku 650 město dosáhlo rozkvětu. Na konci tohoto období se ovšem začínají objevovat příznaky úpadku a krize. Během dalšího století bylo město vyrabováno, vypáleno a opuštěno. Říká se, že za vše mohou nájezdy severních kmenů Toltéků. Taková obrovská katastrofa měla ovšem i ekologické příčiny – vykácení okolních lesů, což způsobilo obrovskou půdní erozi.


Když sem přišli Aztékové, bylo město už ve značném stupni rozkladu. Tento kmen ovšem místo považoval za posvátné z pradávných dob a byli to právě oni, kdo dali městu současný název – Místo, kde se z lidí stali bohové.


Prohlídku areálu jsme začali výstupem na Pyramidu Měsíce. Píšu sice výstupem, ale až nahoru už se nesmí. I přesto vystoupat půlmetrové schody ve výšce 2300 metrů dá člověku zabrat. Výška pyramidy je 42 metrů. Naproti tomu očividně vyšší Pyramida Slunce (65 metrů) má vrcholek ale ve stejném nadmořské výšce. Pyramida Měsíce vypadá ovšem o něco elegantněji. Možná je to její menší velikostí, možná přiléhajícím Náměstím Měsíce. Z vrcholku je krásný výhled na celé naleziště a také na Třídu mrtvých.


Třída mrtvých má celkovou délku 2 km. Původně vedla ještě další 1.5 km na jih a tvořila osu, kolem které se rozkládalo město. Cesta je široká asi 40 metrů a spojuje všechny významné stavby města. Postavena byla tak, aby vypadala velmi působivě a vše umocňují nízké obřadní budovy, které ji lemují po celé délce. Ve skutečnosti ovšem ulice nemá nic společného s mrtvými, ale Aztékové věřili, že nízké budovy postavené podél cesty, jsou hrobkami starých králů, což není pravda. Pravý účel není dodnes zcela objasněn, ale je zřejmé, že každý z nich měla posvátný význam.


Pyramida Slunce je nejvýraznější budovou v Teotihuacanu. Je to masivní stavba 65 metrů vysoká a v celém Mexiku je větší pouze pyramida v Cholule, která je ovšem zřícená. Základna Pyramidy Slunce je skoro stejně velká jako základna Cheopsovy pyramidy. Seshora je opět krásný výhled na Třídu mrtvých, Pyramidu Měsíce, náměstí La Ciudadela a Quetzalcoatlůl chrám. Více než 2,5 milionu tun kamene a zeminy sem bylo přepraveno bez použití kola a kameny byly opracovány bez znalosti železných nástrojů. Současný vzhled pyramidy pochází z roku 1908. V roce 1971 archeologové narazili na důkaz, proč byla stavba postavena právě zde – objevili tunel vedoucí do jeskyně ve tvaru čtyřlístku, nacházející se přímo pod středem pyramidy. Jednalo se pravděpodobně o vnitřní svatyni. Jeskyni pravděpodobně vytvořil podzemní pramen, který místní obyvatelé spojili s Tlalokem, bohem deště.


Na závěr prohlídky jsme autobusem přejeli k hlavnímu vchodu, kde se rozkládá La Ciudadela – ohromné zahloubené náměstí, které bylo administrativní centrem města a kolem byly postaveny domy hlavních kněží a šlechticů. Na druhé straně otevřeného prostrou stojí velká pyramida, kde byl objeven Quetzalcoatlův chrám.


Sluníčko už pomalu zapadalo nad okolní vyhaslé vulkány a také se značně ochladilo. Mysticitu místa dokresloval vítr vířící veškerý prach, jakoby nás bohové vyháněli z areálu pryč …

 

FOTOGALERIE


 

28. listopadu 2012: středa

Mexico City – antropologické muzeum – Zocalo - Xochimilco (mapa)

Ne, už nebudu psát, kolikátý den výpravy tento je … ohraný vtip už není vtipem, ne? Jednoduše a prostě, dneska je středa a nadešel náš předposlední den v Mexico City. I když to tak zprvu nevypadalo, byl dosti našlapaný a program byl od rána do večera.


Hned začerstva jsme se vypravili do Chapultepeckého parku – ohromné zelené plochy o rozloze 400 hektarů. Park je poset stromy muzei – mezi něž patří právě navštívené Antropologické muzeum, jezírky s lodičkami, zahradami a ZOO. Je to velmi oblíbené místo, kam prchají davy Mexičanů o víkendech před ruchem velkoměsta. Návštěvníků sem chodí tolik, že určité rostliny je třeba oplotit, aby se mohly zbrchat a dokonce se mluvilo o zavření parku na 3 roky, aby mohla opět vyrůst tráva. Jméno parku je odvozeno od skalnatého parku Chapultepec (Kopec kobylek). Tento je poprvé zmíněn v toltécké mytologii, ale do historie vešel ve 13. století, kdy to byl pouze jeden z ostrůvků v jezeře. Zde se také usídlil na krátko potulný kmen Mexiků.


Nás dnes ani tak nezajímal park, jako Antropologické muzeum, jedno z nejzajímavějších světových muzeí známé svými rozsáhlými sbírkami. Muzeem nás prováděl jiný průvodce, než máme na Mexiko. Zde je třeba mít specialistu na antropologii. Jaké byl překvapení, když jsme se představili – já Daniel, on Daniel. Muzeum bylo otevřeno v roce 1964 a vévodí mu obrovské nádvoří s „deštníkem“, po jehož sloupu stéká voda. Každé historické období zde má svou expozici – předklasické období, Teotihuacán, Toltékové, Mexikové …. Jelikož náš čas byl omezen, zaměřili jsme se snad na nejdůležitější expozici věnovanou Aztékům, v průvodci často nazývaná jako Mexická expozice. Je to největší a nejoslnivější ze všech expozic muzea. Hned u vstupu Vás přivítají dvě sochy jaguára a orla. Hlavně jaguár je zajímavý – na zádech má prohlubeň, kam se vkládala srdce lidských obětí. Další zajímavou sochou je Coatlicue, bohyně země, života a smrti. Nad rameny má dva hady, kteří představují tekoucí krev, náhrdelník má z rukou a srdcí a oděv tvoří propletení hadi. Místnosti vévodí 24 tunový Piedra del Sol neboli Kámen slunce – Aztécký kalendářní kámen. Kámen objevili už první kolonisté, ale opět jej zakopali, aby se vyhnuli nepokojů mezi domorodci. Opět byl vykopán při rekonstrukci Zocala v roce 1790. Na kameni je vyobrazeno pět reinkarnací slunce – jaguár, vítr, voda, ohnivý déšť a uprostřed Tonatiuha.


Po návštěvě muzea jsme po Paseo de la Reforma, nejpůsobivější ulici pokračovali dále. Základy ulice položil císař Maxmilián. Bulvár měl být srovnatelný s bulváry v evropských metropolích.


Zócalo, obrovská otevřená plocha, s oficiálním názvem Plaza de la Constitucion je po Rudém náměstí v Moskvě druhým největším náměstím na světě a je politickým a náboženským středem města. Název pochází ze 40. let 19. století, kdy tu chtěl prezident santa Ana postavit památník nezávislosti. Bohužel tento plán nedošel realizace a postavil zde jen podstavec sochy – odtud plyne jméno Zocalo. Na náměstí najdete radnici a sídlo federální vlády. Naproti radnici stojí Katedrála, první stavba která každého ihned upoutá. Hned vedle Katedrály probíhá archeologický výzkum na Templo Mayor. Zajímavostí jsou zde také indiánští šamanové praktikující na přihlížejících lidové léčitelství (za malý poplatek). Těžko říct, zda tomu sami věří, nebo jestli jde jen o atrakci pro turisty.


Katedrála, jejíž stavba byla zahájena 1573 a dokončena 1813 není ovšem oficiálně dostavěna. Myslím tím, že stejně jako ostatní těžké budovy, i tato se pomalu potápí a klesá. Neustále proto probíhají záchranné práce a různé úpravy. Nejzajímavější je uvnitř oltář pro indiány, kteří konvertovali ke křesťanství. Je zde černý Ježíš na kříži. Kousek dál, na místě, kam už indiáni nemohli je překrásný Oltář králů, kde jsou scény ze života evropských panovníků. A co je nejzajímavější, tak je zde vyobrazena podobizna Boha.


Náměstí Zocalo vévodí také ještě obrovský sloup s vlajkou, která je každý večer ceremoniálně spouštěna. Z prezidentského paláce vyjde jednotka stráže, spustí ohromnou vlajku a provede rituál, na jehož konci skončí krásně složená vlajka v náručí jednoho z vojáků.


Odpolední program byl domluven s členy výpravy operativně na místě. Původně měli mít volno, ale aby se nenudili, zařídil jsem návštěvu jižní strany města – Xochimilca, neboli plovoucích zahrad. Je to předměstí, které je známé pěstováním ovoce, zeleniny a hlavně květin. Každý rok zde probíhají dva velké květinové festivaly a mnoho menších. Předměstí je prošpikováno vodními kanály, které byly v minulosti vyčištěny, aby se zamezilo poklesu vody. Předměstí je také víkendovým azylem pro obyvatele Mexico City. Je to zároveň jedno z posledních míst, kde si lze představit, jak vypadal Tenochtitlán a jeho živo na kanálech. Snad ke každé loďce se přilepí neodbytný obchodník nabízející různé deky či ponča, za chvíli k vám připluje loď s hudebníky – mariachi a budou vás za mírný poplatek doprovázet. Nudit se během projížďky nebudete. Plovoucí ostrovy už v současnosti moc neplují. Jsou to v podstatě vory z bahna a rákosí, které jsou připoutány ke dnu jezera hustou spletí koření rostlin.


Cesta zpět do města byla dost náročná. Poznali jsme, co znamená pořádná zácpa, kdy malou část jedete více než 2 hodiny! Únava z tohoto přejezdu byla znát na každém z členů výpravy.

 

FOTOGALERIE


 

29. listopadu 2012: čtvrtek

Mexico City – Merida (mapa)

Poslední chladné ráno v mnohamilionovém Mexico City. Už na sebe člověk nebude muset vrstvit několik přikrývek nebo si přitápět klimatizací, aby v noci nezmrzl! To přijde až po návratu do domoviny, kde dle předpovědi počasí má na konci týdne přijít výrazné ochlazení a ledovka. Podle slov mé Terezky to ale zatím tak nevypadalo – venku prý 15 stupňů a krásně. No ale zpět na západní polokouli do výšky více než 2300 metrů.


Čtvrteční ráno je právě tím dnem, kdy z Mexico City přelétáme na poloostrov Yuacatán. K přeletu zkoušíme místní aerolinky – Interjet. Odbavení jim jde sice jako „psovi pastva“, ale ve finále jsou všichni členové výpravy hotovi. Imigrační kontrolu na letišti vykonávají dvě policistky na vozíčku. Je to originální nápad, jak zaměstnat invalidy. Nikde jinde ve světě jsem nic podobného neviděl. Další zvláštností na letišti v Mexico City je to, že Vás pošlou do odletové haly, ne ke gatu. I přesto halu překládají jako „gate“ a potom je člověk dosti zmatený, když je v odletové hale B, ale dle palubenky hledá „gate B“. Až posléze jsem zjistil, že je třeba sledovat monitory s informacemi o odletech a tam se posléze písmenko B promění v číslo odletové přepážky (gate). Nemám informace o místní společnosti Interjet, ale vše vypadá standardně, žádné letadélko káně a dokonce i občerstvení jsme dostali. I přes to všechno má ode mne černý puntík – dokázala ztratit zavazadlo na vnitrostátním letu, což se nám ještě nikde nestalo a další dvě poškodit … Poškození budeme řešit až v Praze při návratu, ale zatoulání je horší. Dle informací, které jsem získal po dvou telefonátech na letiště, by měl kufr dorazit dnes večer …


Na letišti v Meridě nás už čekal průvodce – Raul. Veselý a kyprý to mužík. Ale jako průvodce je to člověk na svém místě. Trošku jsme zápasili s naložením kufrů do autobusu. Na rozdíl od toho v Mexico City měl tento nějak menší zavazadlový prostor. Nebo že by členové výpravy už měli přikoupené kufry? Řidič se v meridských 29oC trošku zapotil, vše ovšem zvládly a my mohli vyrazit do hotelu. Transfer jsme trošku spojili už s poznáváním města. Dnešní autobus ovšem kvalitativně nebyl nic moc, tak členové výpravy sedící v zadní části moc neslyšeli. Zítra bude prý jiný, modernější.


Merida, neboli Bílé město, byla založena Franciscem de Montejo (mladším) v roce 1542, na základech a částečně také z materiálu pobořeného mayského města Tiho. Stejně tak jako ostatní města na poloostrově, byla i Merida odtržena od zbytku Mexika až do poloviny 20. století. I přesto však udržovala čilé obchodní styky s Evropou. Na přelomu 19. a 20. století byla Merida prosperující město plné zazobaných statkářů, kteří vydělávali peníze na dřině bezzemkůl a napůl zotročených indiánů. Právě v tomto období vyrostli na předměstí grandiózní rezidence. Merida získala bohatství právě na pěstování a obchodu se sisalem, který se vyráběl z místní agáve henequen. Peníze sem plynuly až do doby objevu nylonového vlákna.


Prohlídku města jsme začali krátkým přejezdem autobusem k památníku nazvaném jednoduše „Vlajka“. Je postavený z růžového vápence a vyzdobený mayskými motivy. Sám autor, sochař, je pod památníkem pohřben, což bylo jeho přání. Právě zde, u památníku kde vlaje státní vlajka, se při oslavách setkávají davy lidí. Něco podobného jako na Václavském náměstí u koně.


Další zastávkou bylo hlavní náměstí – Zocalo nebo Plaza de la Constitucion nebo Plaza Mayor nebo Plaza Grande. Náměstí má prostě mnoho jmen a mnoho tváří. Jednoduše se dá ale říct, že je velmi příjemným místem. Je to starobylé srdce města a ohnisko všech důležitých událostí. Obklopují ho nejstarší meridské pamětihodnosti v čele s katedrálou San Idelfonso, která byla postavena ve druhé polovině 16. století. Výzdoba kaple je jednoduchá. Nejzajímavější památkou je Cristo de Las Ampollas, neboli Popálený Kristus. Podle prastarého příběhu byla tato socha vyřezána ze stromu z vesnice Ichmul, který hořel celou noc a přesto nevykazoval sebemenší známky poškození.


Na jižní straně náměstí stojí Case de Monejo, který si tu nechal v roce 1549 postavit sám Francisco de Montejo a ve kterém až do roku 1980 bydleli jeho přímí potomci.


Další impozantní budovou je radnice ze 16. století – Palacio Municial s vysokou zvonicí. Opodál stojí zelenobílý Palacio de Gobierno s murály (malbami) zachycujícími důležité události yucatánské historie. Pro našince jsou malby příliš ponuré a příliš depresivní. Raul je ale vyzdvihoval jako ty nejkrásnější obrazy.


Na závěr prohlídky jsme ještě navštívili katedrálu, kde byla večerní mše. Vše mělo své krásné a mystické kouzlo. Všichni členové výpravy, kteří se šli do kostela podívat si závěr pochvalovali.

 

FOTOGALERIE


 

30. listopadu 2012: pátek

Merida – Kabah - Uxmal (mapa)

Dle kalendáře končí listopad … dle mayského kalendáře končí svět za tři týdny … Hm, to nezní moc pozitivně, že? Tak tedy znova … kalendář se přehupuje do prosince a za chvíli budou vánoce … mayský kalendář končí prostě, protože jej dál nenapsali. To už je lepší, ne? A i přesto, že končí listopad, tak tomu venku nic nenapovídá. Stromy se zde zelenají, lidé chodí v tričku a teplota pomalu šplhá k předpovídané třicítce … ti se tady mají, nemusejí řešit topení, zimní oblečení, zimní gumy apod. Na druhou stranu v květnu tady prý bývá přes 40. I když to u nás taky. Podle místních je ale právě konec listopadu tím nejlepším kalendářním obdobím, kdy sem přijet a poznávat okolí.


A právě to bylo dneska na programu. Dvě mayská sídla – Kabah a Uxmal (čteno jako Ušmal). Dle slibu byl ráno přistaven jiný, lepší autobus než včera a zároveň i s jiným řidičem. Včerejší připomínal „zahradníka“ z reklam nejmenované zahradnické firmy nebo také hrál ve filmech s Banderasem. Věřte mi, jako by mu z oka vypadl. Teda ne Banderasovi, ale zahradníkovi. Jen nože a hvězdice mu chyběly. To ovšem nový řidič – Rolando, ten vypadal zase jako mexická verze Bruce Willise. Je to tady asi samý dvojník, nebo si z Hollywoodu odskočil za hranice do Mexika.


Vyrazili jsme na jih z Meridy, až téměř k hranicím se sousedním státem Campeche a asi po hodině jízdy skrze venkovskou krajinu udělali zastávku ve vesnic Muna. Všechny okolní vesnice obývají potomci Mayů. Vzhledově nejsou nijak zvláštní, jen možná tím, že mají zvláštně zakroucené uši – viděno u několika jedinců, tak to bude asi příznačné. Ale proč jsme se zde zastavili – jednak se porozhlídnout po vesnici a také navštívit řemeslnou dílnu, kde se vyrábějí naprosto dokonalé repliky mayských sošek, nádobí a ozdob. Navštívená dílna je pravidelně oceňována při různých výstavách a soutěží. Je také velmi často navštěvována archeology, kteří za majiteli jezdí konzultovat různé nalezené předměty a také způsoby restaurace. Dílna se proto pyšní mnoha certifikáty a děkovnými listy. Předměty, která nám ukázaly byly neuvěřitelně věrné. Na cenu jsem se raději ani nedíval a se strachem a respektem se předmětů dotýkal. A právě zde nám také ukázali mayský posvátný strom, nebo strom života – Seiba.


Okolní krajina státu Yuacatán a celého poloostrova je víceméně placatá. Jen zde, u vesnice Muna, se zvedá několik pahorků. Na jednom z nich je pro turisty připravená vyhlídka s občerstvením a opět nezbytnou prodejnou suvenýrů. Trošku odlišných než dole ve vesnici a také za přijatelnější ceny. Měli jsme štěstí, počasí nám přálo a tak v dálce, za planinou, nebo za údolím Sv. Heleny byla vidět Mágova pyramida v Uxmalu. Okolí krásně dokreslovala neprostupná džungle a obrovské kaktusy s dlouhými stvoly.


Přicházelo poledne, tak bylo konečně třeba už navštívit nějakou tu památku a nechat na sebe dopadat ostré paprsky mexického slunce, ne? A tak se stalo. Za chvíli nás vítal menší Kabah. V překladu název znamená „Mocná ruka“. Valná část tohoto města není ještě prozkoumána. Neustále zde probíhají výzkumy a cca před 4 měsíci zde byly objeveny pozůstatky velké kuchyně se zbytky nádobí, kostí a míst, kde hořel oheň. Anebo to mohlo být také smetiště a spalovna … to už záleží na interpretaci archeologů. Návštěvníky ale hned od brány přivítá Codz Poop nebo Palác masek. Jeho přední strana je pokryta 260 maskami boha Chaka – boha deště. Proč zrovna 260? Je to v mayské mytologii významné číslo – právě tolik dnů má mayský náboženský kalendář – 13 měsíců po 20ti dnech. Naproti tomu civilní kalendář má 18 měsíců po 20ti dnech plus ještě tzv. období špatných pěti dní, tzn. celkem 365 dní. Maska boha Chaka je typická vypoulenýma očima a nosem ve tvaru chobotu. Je škoda, že většina chobotů je uražená a poškozená, ale i tak je palác velmi krásný a působivý. Spousta kamenných masek – reliéfu stále čeká na své umístění a leží na zemi před palácem. Druhá strana stavby je diametrálně odlišná – zdobená výjevy z mayské kosmologie a sochou bojovníků nebo panovníků, kteří měli pravděpodobně v rukou nějakou zbraň. Měly zastrašovat příchozí se zlými úmysly. Jelikož se jedná o východní stranu paláce, tak právě sochy byly tím prvním, kam dopadaly sluneční paprsky a tím zde vzniká spojení s bohem slunce.


Dvacet kilometrů od Kabahu leží ale větší pozůstatky mayské civilizace – Uxmal (vyslovuj Ušmal) nebo „Třikrát stavěný“. Místo představuje nejdokonalejší ukázku puucké architektury, kterou charakterizují klasické proporce a tvary staveb, kdy horní část zdobí neustále se opakující geometrické vzory. Stejně jako v Kabahu, tak i zde se objevuje tvář boha deště Chaka. Právě tento bůh hrál důležitou roli v životě města. Na rozdíl od ostatních mayských měst zde nebyly žádné cenoty, neboli přírodní nádrže na vodu. Tyto musely být vybudovány uměle – vyhloubené v zemi. O historii města se toho vcelku moc neví, ale je jisté, že největší vrchol slávy přišel v pozdně klasickém období. Cca v roce 900 n.l. začalo město upadat a kolem roku 1200 byl Uxmal opuštěn. Příčiny nejsou zcela jasné – spekuluje se o občanské válce mezi městskými státy nebo o ekologické katastrofě a přerušení obchodních kontaktů s Tulou.


Jakmile návštěvník vstoupí za brány areálu Uxmalu, který už je mnohem rušnější a také více turistický než Kabah, tak první co mu padne do očí je Mágova pyramida. Tato stavba je odlišná v tom, že byť je pyramidou, tak má oválný tvar. Nahoru vedou cca 30 metrů neuvěřitelně strmá schodiště – naštěstí je zde zákaz vstupu, tak žádného z členů výpravy nenapadlo tam lézt. Jméno pramení z příběhu, který vypráví, že pyramidu postavil za jedinou noc tajemný trpaslík. Skutečnost je ovšem mnohem prozaičtější. Archeologové při výzkumech objevili pět různých pater se základy pěti chrámů, které byly přestavovány v intervalu 52 let.


Na západ od pyramidy je další zajímavá stavba – Čtverhran jeptišek, krásný komplex 4 podlouhlých budov kolem náměstí. Pojmenování je poněkud zavádějící, ale přesto místo člověku připomíná klášter, i když jeho účel byl asi jiný. Některé teorie mluví o vojenské akademii jiné zase o místě, kde lidské oběti trávili poslední dny na zemi.


Podloubím s červenými otisky lidských rukou projdete na hřiště pelotu, kde se odehrávaly zvláštní míčové hry a vítězný tým byl vždy popraven … Tudy jsme prošli k tzv. „holubníku“ - paláci s výzdobou připomínající otvory pro vlet holubů.


Poslední navštívené místo byl Guvernérův palác, o kterém prohlásil John Stephens v roce 1840, že kdyby stále v Hyde Parku nebo v Paříži, tak by stal základem nového architektonického řádu ve světě. Pravděpodobně z kosmologických důvodů je palác obrácen čelem k východu, stranou k budovám, které ho obklopují. Vchod je osově spojen se sloupovým oltářem před palácem a bodem na obloze, kde vychází Venuše. Výzdobu paláce opět tvoří tváře boha Chaka. Vnitřní část je nepřístupná, ale je zde velký, 20 metrů dlouhý sál.


Kousek od paláce ještě stojí Želví palác. Toto zvíře je v mayské kultuře uznáváno ze dvou důvodů – žije dlouho a má opět spojitost s vodou. Vidíte sami, že zde se stále vše točí kolem vody … bytí a nebytí. Živé želvy jsme tady neviděli, zato je areál plný leguánů – větších nebo menších. Rádi se návštěvníkům vytavuji, ale jak vidí foťák, tak frnk a jsou pryč. Asi se lekly našeho průvodce Raula, který o nic mluvil, že chutnají jako kuřata!

 

FOTOGALERIE


 

1. prosince 2012: sobota

Merida – Chichen Itzá (mapa)

Začal bych dnešní zápisek opět zmínkou o kalendáři. Ne ovšem ve smyslu katastrofickém, ale ve smyslu, že když vykouknu ven, tak mi nic nenapovídá, že dneska začal poslední měsíc v roce. I když se město Merida teprve probouzí a okolní ulice halí stále raní mlha, tak je jasné, že se ve finále vyklube sluníčko, které opět zalije okolní krajinu paprsky. Pardon, musím říct, že je zde jeden důkaz o závěru roku – v recepci hotelu stojí už vánoční stromeček! Ale odlišný od těch našich, mají co dohánět.


Jako každý den putování po Mexiku jsme vyrazili v 9 hodin. Členové či spíše členky výpravy si u prodejců ještě nakoupili sombréra jak z komiksu a také hamaky (houpací sítě). Jen si nedokážu představit, co s tím budou doma dělat … Včera nás poznávání Yucatánu zavedlo na jih, dneska na východ. Pomalu se už blížíme k finálnímu místu, k Riviera Maya. Mezitím nás ale ještě čeká třešnička na dortu co se týče poznávání a sblížení s mayskou kulturou. A to je archeologický areál Chichen Itzá, mimo jiné zahrnutý na seznam Nových 7 divů světa.


Na rozdíl od včerejšího Kabahu je areál Chichen Itzá plný lidí. Denně sem prý přijíždí více než 10 000 návštěvníků. 7 z 10 sem míří právě v rámci jednodenních výletů z oblasti Cancúnu. Kabah, to je komorní místo pro klidné poznávání, přemýšlení, rozjímání. Chichen Itzá je fabrika na turisty – na začátku Vás schramstne a na závěr vyplivne s rukama plnýma nesmyslných suvenýrů, které se vám místní prodejci snaží vnutit na každém kroku. Během prohlídky zakopáváte o Rusi, kteří k místu nemají žádný vztah a jedou sem, protože je z pláže už tlačí zadky. Přál bych si, moc bych si přál si areál projít brzo ráno, kdy okolní budovy hladí nízké paprsky vycházejícího slunce. Nebo naopak v pozdním odpoledni, kdy místo ztichne a zůstanou zde jen lidé, kteří si chtějí návštěvu užít jinak než uhýbáním mezi motajícími se davy. Vzpomněl jsem si dneska na návštěvu Barmy, kdy jsme jednoho rána vyrazili na východ slunce. S námi na místě bylo jen pár nadšencům, kteří byli naladěni na stejné vlně. Všichni jsme seděli na okraji chrámu a s němým úžasem pozorovali ten zázrak východu slunce. Píšu zázrak, protože to člověk bere jako samozřejmost, což je škoda …


Většina návštěvníků pokládá Chichen Itzá za typický obrázek mayského světa, ve skutečnosti je to právě jeho jedinečnost a odlišnost od klasické mayské civilizace, kvůli které ho archeologové považují za tak fascinující a neobyčejně historicky cenný.Historie místa je předmětem mnoha hypotéz. Archeologové jsou si jisti pouze tím, že jeho největší rozkvět nastal v pozdním klasickém období (800 – 1000 n.l.) a že byl ostaven zhruba o 500 let dříve, ale kdo a proč ho nechal vybudovat uprostřed yucatánské džungle, zůstává záhadou. Většina objevených nálezů – pozůstatky lidských obětí, obrovské hřiště na pelotu (10x větší než v Uxmalu) a reliéfy oslavující boj a válečné hrdiny, svědčí o silném vlivu středomexických kultur – Toltéků a Aztéků. Právě s Toltéky je zde pravděpodobně největší spojitost o čemž mluví i nápadná podoba Chrámu válečníků ve vzdálené Tule a četná zobrazení nejmocnější toltéckého boha, opeřeného hada Quetzlcoatla. Mayové ho nazývali Kukulkán.


Největším monumentem v areálu je El Castillo – Kukulkanova pyramida. Dříve, do roku 2007, se dalo na pyramidu vystoupat. Dnes už není možné stoupat či nějak se dotýkat kterékoliv památky. Styl pyramidy je čistý až strohý – ve skutečnosti symbolizuje mayský kalendář. Tvoří ji celkem 9 stupňů, každé schodiště má 91 schodů a když k nim přičtete velký schod u hlavního vchodu, dostáváte číslo 365. Stejně jako Mágova pyramida v Uxmalu, tak i Kukulkanova obsahuje vnitřní chrám, který je nepřístupný, což je škoda. Uvnitř se totiž skrývá největší skvost celého města – oltář připomínající trůn ve tvaru jaguára natřeného temně rudou barvou krve s jadeitovými očima a pravými jaguářími tesáky.


Kukulkanova pyramida stojí na centrálním náměstí celého Chichen Itzá Nuovo a právě v jejím těsném sousedství se nacházejí všechny důležité budovy, jako je např. Hřiště na pelotu, které je největším známým hřištěm svého druhu v celém doposud objeveném, starověkém latinskoamerickém světě. Na délku měří neuvěřitelných 90 metrů a je postaveno v klasickém mayském stylu. Asi uprostřed jsou kamenné otvory, kam hráči museli dostat pelotu. Zde s pomocí „baseballových“ pálek. Spodní část lemuje pás vyzdobený scénami zachycujícími hráče v různých pozicích. Význam této hry není zcela jasný, ale rozhodně se nejednalo o obyčejnou zábavu na sobotu. Hráči jsou na stěnách vyobrazeni čelem k centrálnímu kruhu, symbolu smrti.Jeden z hráčů je zobrazen jako oběť popravy, zatímco druhý hráč drží jeho hlavu a obřadní nůž. Jen ještě jedna další zajímavost – když se na jednom konci hřiště opřete o zeď a zašeptáte, na druhém konci vás bude krásně slyšet.


Zpět na hlavním náměstí stojí Chrám válečníků, který připomíná reliéfní výzdobou a také rozvržením cca 1700 km vzdálené město Tula. Chrám je bohatě zdobený reliéfy a sochami (původně v pestrých barvách) jaguárů a orlů s lidským srdcem v otevřeném chřtánu, opeřenými hady, válečníky ale také maskami boha Chaka. Na vrcholu chrámu jsou umístěné dvě sochy Chac-moolů v podobě polosedících postav, na jejich pupek s pokládaly obětní dary. Chac-moolové měli asi představovat jakési posly, jejichž prostřednictvím byl dar předán bohům.


Uličkou lemovanou desítkami krámků nabízející možné i nemožné suvenýry dorazíte po staré mayské cestě až k Cenote Sagrado. Jde o jedinečný úkaz, přirozené vytvořenou nádrž, téměř dokonale kruhového tvaru ve vápencovém podloží, s poloměrem asi 60 metrů a hloubkou 40 metrů, která je skoro do půlky zaplněná vodou. Právě díky této studni dokázalo město přežít velká sucha a jiné útrapy. Dokonce jí vděčí za své jméno – Chichen Itzá znamená „Na hraně studny národa Itzá“. Cenot byl považován za bránu do podsvětí a Mayové do ní s oblibou vhazovali různé obětiny – kadidlo, sošky, jadeit a také lidské oběti (bylo zde nalezeno 200 koster). Ti, kteří obětování přežili, byli podle Mayů obdařeni kouzelnou mocí, protože nikdo jiný se nedostal tak blízko k bohům jako oni.


Areál sestává i ze staré části – Chichen Viejo – jižní části, která má i pro dnešní Maye neobvykle silný náboženský význam. Bohužel není dostatek financí na zajištění prostoru pro návštěvníky, proto je tato část téměř nepřístupná. Kolem Hrobky velekněze, kde bylo uvnitř nalezeno několik hrobů, což se zcela vymyká mayským zvyklostem, se projde k místu nazvanému jednoduše Observatoř – kulaté věži s kupolí postavenou na dvou základnách s obdelníkovým půdorysem. Ze střechy ovšem netrčí žádný teleskop. Místo toho je tu několik podélných zářezů a průhledů, kterými pradávní astronomové pozorovali hvězdy a jiné důležité body na obloze.


Odpoledne, aby bylo dnešní poznávání kompletní, jsme se jeli okoupat do cenote Ik Kil. Nevím, jak ostatní členové výpravy, ale já měl představu opuštěného místa, kde bude v zemi cenote s krásnou vodou a kolem jen pár lidí. Vždyť kolem je více než 8000 podobných míst, tak jestli se chce někdo okoupat, tak může jinde. Opak byl ovšem pravdou. Komerce došla až sem – velké parkoviště, vstupné 70 peset, vstupní brána, obchod se suvenýry, šatny, bar a všude řvoucí davy … moje představa o klidném místě se okamžitě rozplynula, podobně jako ráno při příjezdu do Chichen Itzá. Anebo když jsme byli v Austrálii na Green Islandu. Opět bych zde preferoval klidně delší a náročnější cestu do džungle, do míst, kde bude člověk skutečně sám uprostřed mocné přírody, která dokáže vytvořit něco tak zajímavého a krásného, jako cenote je.


Dnes nocujeme v hotelu hned vedle areálu Chichen Itzá, uvidíme, co se bude členům výpravy zdát, jestli jim do snů vstoupí nějaký útržek mayské historie nebo příběhu …

 

FOTOGALERIE


 

2. prosince 2012: neděle

Chichen Itzá – Coba – Tulum – Playa Carmen (mapa)

Cikády bzučí, palmy šumí, posluha dobrá, ceny mírné … tak by se dala nazvat noc v hotelu nedaleko Chichen Itzá. Skutečně, když jsem si večer před spaním pootevřel okno, tak se zvenčí neozývalo nic jiného než cvrkot cikád, šumění palem a na obloze svítilo obrovské kolo měsíce. A i sny jsem měl kvůli přítomnosti mayského města všelijaké. Jediné co mi tady chybělo byl večerní telefonát s mou drahou polovičkou. Na pokojích totiž nejsou telefony a internet zde funguje tak nějak sporadicky, či spíše vůbec. Všeobecně i se signálem je to tady na štíru. Chvíli je, chvíli není …


Jak jsem dneska zjistil, tak někteří členové výpravy už byli přehlceni památkami starých kultur. Nyní jsem jim ale mohl slíbit, že dneska už jsou poslední dvě místa, která navštívíme – Coba a Tulum. Pak už nebudou mít více památek. Leda by si sami vyžádali přídavek. Určitě by nebyl problém nějaké v džungli najít a navštívit. Jen trošku nerozumím přístupu těchto členů – nečetli si program? Netušili, že Mexiko není jen All Inclusive resort na břehu Karibiku, který Vás na začátku schramstne a na závěr vyplivne? Pak můžete říkat „Ano, byli jsme v Mexiku. Co jste viděli? Hm... bazén a moře ...“ Ne, tak to raději ne, to se člověk nemusí trmácet na druhou stranu světa!


Takže vzhůru na památky! Nejdříve nás čeká Coba ukrytá v tropickém pralese asi 50 km od Tulum. Jednotlivé stavby jsou rozmístěny kolem dvou jezer a celkem daleko od sebe. Celým městem se proplétá síť původních mayských stezek. Ovšem úsilí, které věnujete Cobě nebudete litovat. Památky totiž obklopuje překrásná divočina, která je domovem tukanů, volavek a motýlů. Coba se také více podobá guatemalským nebo honduraským stavbám. Město bylo osídleno od roku 100 n.l. až do příchodu Španělů a je o něm dokonce také zmínka v mayském proroctví Chilam Balam (obdobě naší Bible). Největší rozkvět však město zažilo až v kolem roku 800 n.l. Hned za vchodem Vás uvítá mohutná stavba Kostel – obětní a ceremoniální místo s nedalekým hřištěm na peloty. Jelikož je areál rozsáhlý, je lepši si zde půjčit kolo za 35 peset nebo se nechat svézt na rikši za 100 peset. Záleží na Vaší fyzické kondici. Je to super zážitek projíždět se na kole pralesem a pozorovat jednak odkryté památky, ale také kopečky informující, že pod nimi je určitě něco zajímavého ukryté. Město Coba je také zajímavé přítomností dvou hřišť na peloty, sítí stezek s „chrámy“ na křižovatkách a na závěr vás čeká něco jedinečného – honosný chrám Nohoch Mul, nejvyšší objevená pyramida v Yucatánu – má výšku 42 metrů a sama stojí na vyvýšeném pahorku. A co víc – dá se na ni vylézt a naskytne se odsud překrásný pohled na pralesní koberec. Pyramida sama o sobě připomíná špičaté pyramidy v guatemalském Tikalu.


Několikrát jsme během prohlídky zmokli či byli spíše skropeni dešťovými kapkami. Až při sestupu z pyramidy se rozpršelo jako z konve. Naštěstí ne na dlouho. Za chvíli se obloha zase vybarvila do azurova a my se mohli vrátit na parkoviště. Při přejezdu do Tulum nás ovšem potkala pěkná průtrž a já si v duchu přál, aby podobně nedopadla prohlídka Tulum. Naštěstí se mraky umoudřili a odtáhly zkrápět někoho jiného.


Tulum, to je místo, které mi učarovalo asi nejvíce. I v průvodci je uvedeno, že patří k nejmalebnějším místům na mapě mayských památek. A to právě skutečnosti, že stojí na hraně 15ti metrového útesu přímo nad azurovým Karibským mořem. Když ho spatřili poprvé Španělé v roce 1518, tak jej přirovnali k domovské Seville. Do areálu se vchází nejdříve přes nutné zlo – obrovské náměstí s krámky. Poté Vás k samotné vstupní bráně čeká procházka asi 600 metrů nebo se můžete nechat svézt vláčkem za 20 peset. Do města samotného se vchází brankou ve zdi, která sloužila jako obraná zeď a obepíná měst ze tří stran. Dominantou města je Hrad, který spatříte ihned při vstupu – tyčí se ve své kráse vysoko nad mořem. Nejdříve ale projdete kolem Casa de Chultun se sloupovým a střechou, která přestála dlouhé věky a propadla se teprve v polovině 20. století. Hned vedle stojí Palác Fresek s částečně zrekonstruovanými nástěnnými malbami uvnitř chrámu. Tyto malby původně zdobily starší chrám a zachoval se jen proto, že je chránila stavba vnější galerie. Dojdete-li k Hradu, pak se Vám naskytne fantastický výhled na všechny strany – jak na Karibik, tak na areál samotný. Význam Hradu je zřejmý ihned – sloužil jako maják.


V Tulumu byste se, přes jeho miniaturnost, mohli toulat klidně půl dne a neustále byste objevovali nová a krásná místa. Dojem ovšem trošku kazí turisté s all inclusive pásky na rukou, kteří sem vyrážení z nedalekých hotelů bez většího zájmu o poznávání. Jediným magnetem je pro ně možnost vykoupání pod starověkým městem. Tisíciletá historie kráčí zcela mimo ně …

 

FOTOGALERIE


 

3. prosince 2012: pondělí

Playa Carmen (mapa I & mapa II)

Pro většinu členů výpravy nadešel vytoužený den, kdy se nemusí nikam přesouvat, nechrlím na ně informace o historii Mayů a neorganizuji jim čas, tak abychom všechno stihli. Dneska mají volno, klid, pohodičku … podobně jsem na tom i já … bohužel … volné dny jsou pro mne krizové, neustále potřebuji něco poznávat a dělat. Ale jeden den se dá přežít …


Playa Carmen, bývalá zapadlá rybářská vesnička si podle Guinessovy knihy rekordů v několika posledních letech vybudovala dvouznačnou pověst nejrychleji se rozvíjejícího a expandujícího města na světě. Což s sebou nese samozřejmě negativní dopad na původní vzhled. Není zde nic jiného než hotely All Inclusive táhnoucí se téměř od Tulum až po Cancun … 120 km hotelů a infrastruktury točící se kolem turistů. Podíváte-li se na mapu, tak Playacar leží na Mayské riviéře, neodmyslitelné zastávce výletních lodí.


V říjnu 2005 bylo místo zasaženo a poničeno hurikánem Wilma, ale velmi rychle prošlo obnovu, stejně jako nedaleký Cancun a nyní už zase slouží turistům se vším všudy.


Dříve bylo Playacar známé jako Xaman-Ha, což znamená "Vody severu". Bylo to místo, odkud vyjížděly už odpradávna lodě na nedaleký ostrov Cozumel, kde byla uctívána bohyně plodnosti Ixchel. Rovněž zde už historičtí cestovatelé mohli nakoupit zásoby na dlouhé plavby. Mayská obchodní námořní trasa se táhla od Veracruz v Mexiku do Hondurasu. V Playacar najdete tři různé archeologické zóny a také pozůstatky prastarých městských zdí, které místo chránily před nájezdy útočníků.


Právě tyto památky zde tvoří únik před davy turistů. Já si je mohl v klidu užít. Mimo mě a několika vyhřívajících se leguánů zde nikdo nebyl. Turisty ležící na pláži přeci hromada kamení nezajímá … přišli by tak o své drinky u bazénu.

 

FOTOGALERIE


 

4. prosince 2012: úterý

Playa Carmen – Cancún – Isla Mujeres (mapa)

Jupí! Dnešní den se bude něco dít! Není ve znamení courání po okolí! Dneska uvidíme kousek Cancúnu, ale hlavně Isla Mujeres – Ostrov žen.


Tak jak bylo domluveno, vyrážíme v 9:30. Předtím si členové výpravy vyzvedli ještě balíčky se svačinou-obědem, aby se necítili ošizeni, když tady v hotelu mají All Inclusive a já je vezu pryč z lůna takového komfortu, do míst, kde si budou muset za pití platit. To jsem ale, co …? Namísto ohlášeného minibusu pro nás dorazil luxusní autobus pro 60 lidí. To se vyplatí, když 24 osob jede v takovém „parníku“, ne? Po dálnici to bylo do Cancúnu, odkud jsme odplouvali, něco málo přes hodinu. Cancún je naprosto typickým úkazem toho, že když se chce, všechno jde – a to v cukuletu. To, co bylo v roce 1970 zapadlá rybářská vesnička se sotva 120 obyvateli (jaké to muselo být romantické a krásné), je dnes metropole čítající téměř 600 000 stálých obyvatel, k nimž každou sezonu přibude 2 miliony turistů. Dnes už se málo ví, že místo pro vystavění turistického mega-letoviska bylo vybráno počítačem a nutno přiznat, že co do strategického umístění se umělá inteligence trefila. Z Cancúnu je to blíž do Miami než do Mexico City a jediné co tady je k vidění jsou hotelové komplexy (All Inclusive) táhnoucí se podél bělostných pláží. Veškerá zábava a dění se odehrává kolem turistů a nabídek pro jejich zabavení – golf, potápění, skoky padákem a bujarý noční život. Nevím, jestli sem jezdí milovníci památek, ale když už se někdo rozhodne podívat se třeba do Chichen Itzá nebo do Tulum, tak to má kousek. Město bylo v roce 2005 zcela poničeno hurikánem Vilma a další ránu dostalo v době, kdy ve světě propukla rádoby epidemie prasečí chřipky. Tehdy sem turisté přestali téměř jezdit.


Náš trajekt na ostrov Isla Mujeres odplouval z přístavu Puerta Juarez, moderního přístavního komplexu připraveného na nájezdy turistů mířící na Ostrov žen. Nevím proč, ale já sám měl představu, že nás čeká panenská příroda na hony vzdálená nedalekému Cancúnu. Opak byl ovšem pravdou. Už zdálky je vidět, jak je nevelký ostrov zastavěný.


Ostrov měří na délku cca 8 km a v nejširším bodě má sotva kilometr. Z jedné strany lemuje jeho klidné pobřežní vody silnice, z druhé východní strany je ostrov neustále ošlehávaný větrem a divokým příbojem. Velká pláž s bílým pískem a klidným mořem je Playa Norte v hlavním městě. Na východní straně ostrova najdete také několik pláží, ale díky velkým vlnám je zde koupání na vlastní riziko.


Ostrov získal pojmenování podle toho, že zde Mayové měli svou svatyni věnovanou Ixchel – bohyni plodnosti a lásky. Když sem Španělé v roce 1517 dorazili, našli zde obrovské množství ženských sošek. Další legenda vypráví, že ostrov bylo používán jako útočiště pro piráty a obchodníky s otroky. Právě jeden z nejbohatších pirátů Fermin Mundaca zde nechal postavit haciendu pro jednu místní dívku, do které se zamiloval. Ruiny domu tento příběh neustále připomínají. Ostrov byl poté postupně opuštěn a žilo zde jen několik rybářů, kteří si ostrov chránili jako velký klenot uložený v Karibském moři. Až v novodobých dějinách došlo k expanzi ostrova.


Musím uznat, že současná tvář místa už vůbec nepřipomíná klid, který zde asi vládl v minulosti. Všude jsou restaurace, bary, naháněči na výlety, půjčovny kol, mopedů a golfových vozítek. I já udělal členům výpravy při příjezdu orientaci – část si zaplatila šnorchlování, část si půjčila golfové vozítko a část šla na pláž. Já se také vypravil směrem na pláž a poté se coural asi hodinu uličkami. Objevil sem, že tvář, kterou návštěvník vidí pří příjezdu je výkladní skříní ostrova. Zajdete-li, ale na druhou stranu, uvidíte skutečný vzhled – polorozbořené domky. Asi jsem divný, ale zde mi vše připadalo mnohem zajímavější. Podél promenády jsem dorazil na hlavní náměstí – Zocalo s kostelem, kde mne zaujala ikona facebooku odkazující na stránky kostela.


Ve finále jsem si také půjčil golfové vozítko – 180 peset na hodinu. Dle slov v půjčovně hodina stačí. Kecají, nevěřte jim, nestačí. Jen jsem si uvědomil, že nemám u sebe žádný doklad totožnosti, tak vzali za vděk kartou od pokoje. Ale stejně, s vozítkem odsud neodjedete. Chvíli trvalo, než sem se naučil vozítko ovládat, na silnici tancovalo jako traktor, blinkry nikde, boční zrcátka také, jen středové. Byla to trošku dobrodužná jízda. Vezmete-li v potaz, že na silnici je velké množství retardérů, některé označené, některé ne, pak Vám ve vozítku skáče vše sem a tam. A jak se to ovládá? Do zapalování strčíte klíček, jak jsem později zjistil, tak i tento krok je zbytečný. Prostě šlápnete na plyn, vozítko naskočí a jedete. Má to jen jednu rychlost a tak nerušeně uháníte s větrem ve vlasech, které vám občas nadskočí na zmíněných retardérech. Jel jsem spíše podél východní strany ostrova a udělal několik zastávek. Při druhé jsem zjistil, že nemám klíček v zapalování, ale vozítko jelo. Lekl sem se, že klíček leží někde u silnice. Vracím se zpět, ale naštěstí sem za chvíli zjistil, že mám klíček v kapse. Uf, už jsem ho pak nevytahoval. Z jižního cípu sem se vydal po druhé straně ostrova zpět – kolem želví rezervace, parku Garafon a ejhle … najednou silnice končí. Tak zpět kolem laguny Makax. Bohužel jsem přijel do půjčovny o 10 minut později a chtěli po mně uhradit další hodinu. Tak sem se sbalil a ještě jel poznávat další místa ostrova.


Napodruhé se mi vozítko podařilo vrátit v čas a tak jsem pak měl ještě hodinku do odjezdu. Využil jsem ji jednak na svlažení hrdla u piva a poté projítím zbylé části ostrova. I přesto, že je to komerční záležitost, tak si myslím, že místo má svůj druh kouzla.

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert