|
MEXIKO
26. 11. - 7. 12. 2012
26. listopadu 2012: pondělí
Kvasice –
Paříž – Mexico City
Den první,
nevím kolikáté výpravy začíná … Myslím to vážně, protože
počítám lety, počítám navštívené země, ale nikdy jsem
nepočítal, kolika výprav do zemí blízkých i vzdálených
jsem se za zúčastnil. Jednoduše řečeno, bylo jich už
určitě hodně.
Na rozdíl od mé poslední cesty směřující na východ, tak
ta dnešní je oproti tomu na zcela jinou stranu světa. Do
země, kterou jsem ještě nenavštívil, do země, která dala
světům mayskou a aztéckou kulturu, posléze byla
podrobena Španěly a dnes nese honosné, byť trošku
archaické pojmenování „Spojené státy Mexické“. Ano,
zkráceně je to Mexiko.
Rozdíl oproti cestě do Austrálie není jen v jiném
časovém posunu – dneska minus 7 hodin, ale také v délce
a počtu letů. Na rozdíl od Austrálie se do Mexika
dostáváme po jednom dni cestování.
Více než dvacetimilionové město nás vítá už delší dobu.
Je to skutečně obrovská aglomerace, a tak i i letadlo
jako je Jumbo má co dělat než se dostane z jedné strany
na druhou. Dalším fenoménem je nadmořská výška. Sedíte v
letadle a díváte se na displej a čekáte, že hodnota bude
klesat. Klesá, ale jen chvíli. Poté se ustálí na cca
2800 metrů a letadlo už jde na přistání. Říkáte si, že
to je nějaká zrada, vždyť to musí ukazovat míň! Nemusí,
město totiž leží v nadmořské výšce cca 2300 metrů. Díky
tomu mohou mít citlivější jedinci problémy – bolest
hlavy nebo nevolnost. Také se zde rychleji zadýcháte a
pozor – alkohol leze rychleji do hlavy!
27. listopadu 2012: úterý
Mexico
City – Bazilika Panny Marie Guadaloupské - Teotihuacan (mapa)
Den druhý …
Posunout hodinky na ruce je jedna věc. Srovnat si ale
biologické hodiny uvnitř sebe je věc druhá a maličko
složitější. Díky posunu je člověk večer ospalý, ale v
noci se budí, protože už by jako vstával. Doufám, že to
bude každým dnem lepší a lepší.
Program dnešního dne začíná zastávkou u jednoho z
nejdůležitějších katolických míst na kontinentu a možná
i na světě – v Bazilice Panny Marie Guadaloupské. Ve
skutečnosti ji tvoří několik kostelů a kalí
obklopujících ohromné vydlážděné náměstí. Součástí
areálu je také schodiště na kamenný vršek, kde se měly
odehrát slavné zázraky vedoucí k založení místa.
Nejslavnější mexická patronka Panna Guadalupská je stále
nejpopulárnější svatou všech Mexičanů. Její obrázky
byste našli v domech po celé zemi.
Podle staré legendy šel jednoho rána v prosinci 1531
pokřtěný domorodec Juan Diego přes kopec, který byl
kdysi zasvěcen aztécké bohyni země Tonantzin, do
kláštera v Tlatelolu. Uprostřed cesty se před ním
zjevila Panna Marie, která mu v jazyce Nahuatl nařídila,
aby šel za biskupem a požádal ho, aby na tomto kopci
nechal postavit kostel. Chlapec sice vzkaz vyřídil, ale
jeho prosba neudělala na biskupa valný dojem. Poté se
Marie zjevila 12. prosince znova a nařídila Diegovi, aby
na kopci nasbíral růže a donesl je biskupovi. Diego
vložil květiny do ponča a když se je pokusil předat
biskupovi, zjistil, že je v látce otištěn obraz Panny
Marie s tmavou kůží. Tato látka je dnes k vidění v nové
bazilice nad oltářem.
První kostel byl na pahorku postaven už v roce 1533, ale
současná veliká barokní katedrála pochází z 18. století.
Návštěvníky upoutá jednak svými gigantickými rozměry,
ale také tím, že se naklání a propadá. Vše je dáno
místním podložím. Město leží na místě vysušených jezer a
tudíž není podloží nijak pevné. Mnoho budov ve městě už
klesalo až spadlo nebo muselo být zbouráno. Stará
bazilika prošla v posledních 25ti letech velkou
rekonstrukcí. Během zavření baziliky zaujala její místo
bazilika nová – ohromný modernistický kostel z roku
1976, který pojme až 10000 věřících. Když se otevřou
všechny přístupové cesty do kostela, tak se mže může
zúčastnit až 4x tolik lidí. Uvnitř jakoby se neustále
odehrávala mše – slouží se zde od rána od 7 hodin, do
večera do 19 hodin, každou hodinu.
Dalším bodem programu byly pyramidy města Teotihuacan,
ležící asi 50 km na sever. Těsně před návštěvou areálu
jsme však udělali zastávku v místním řemeslném a
suvenýrovém centru, kde jsme se dozvěděli více o
obsidiánech, krystalech a dalších kamenech, které zde
lze nalézt. A co by to bylo za návštěvu Mexika,
kdybychom neochutnali tequilu vyráběnou z agáve.
Teď ale už honem do nejpůsobivějšího archeologického
areálu v zemi. Vzestup a pád Teotihuacanu odpovídá
časově událostem ve starověkém Římě. Od roku 600 př.
n.l. zde jsou důkazy o prvotním zemědělském osídlení a
okolo roku 200 př. n. l. už zde bylo založeno město. Od
té doby až do přelomu letopočtu počet obyvatel rostl a
město nabývalo svých rozměrů – byly postaveny pyramidy
Slunce a Měsíce, byly položeny základy Cesty mrtvých.
Rozvoj dále pokračoval až do roku 250, kdy zde vyrostly
další velkolepé chrámy a docházelo k rozvoji umění a
věd. Až do roku 450 vliv města sílí a dále do roku 650
město dosáhlo rozkvětu. Na konci tohoto období se ovšem
začínají objevovat příznaky úpadku a krize. Během
dalšího století bylo město vyrabováno, vypáleno a
opuštěno. Říká se, že za vše mohou nájezdy severních
kmenů Toltéků. Taková obrovská katastrofa měla ovšem i
ekologické příčiny – vykácení okolních lesů, což
způsobilo obrovskou půdní erozi.
Když sem přišli Aztékové, bylo město už ve značném
stupni rozkladu. Tento kmen ovšem místo považoval za
posvátné z pradávných dob a byli to právě oni, kdo dali
městu současný název – Místo, kde se z lidí stali
bohové.
Prohlídku areálu jsme začali výstupem na Pyramidu
Měsíce. Píšu sice výstupem, ale až nahoru už se nesmí. I
přesto vystoupat půlmetrové schody ve výšce 2300 metrů
dá člověku zabrat. Výška pyramidy je 42 metrů. Naproti
tomu očividně vyšší Pyramida Slunce (65 metrů) má
vrcholek ale ve stejném nadmořské výšce. Pyramida Měsíce
vypadá ovšem o něco elegantněji. Možná je to její menší
velikostí, možná přiléhajícím Náměstím Měsíce. Z
vrcholku je krásný výhled na celé naleziště a také na
Třídu mrtvých.
Třída mrtvých má celkovou délku 2 km. Původně vedla
ještě další 1.5 km na jih a tvořila osu, kolem které se
rozkládalo město. Cesta je široká asi 40 metrů a spojuje
všechny významné stavby města. Postavena byla tak, aby
vypadala velmi působivě a vše umocňují nízké obřadní
budovy, které ji lemují po celé délce. Ve skutečnosti
ovšem ulice nemá nic společného s mrtvými, ale Aztékové
věřili, že nízké budovy postavené podél cesty, jsou
hrobkami starých králů, což není pravda. Pravý účel není
dodnes zcela objasněn, ale je zřejmé, že každý z nich
měla posvátný význam.
Pyramida Slunce je nejvýraznější budovou v Teotihuacanu.
Je to masivní stavba 65 metrů vysoká a v celém Mexiku je
větší pouze pyramida v Cholule, která je ovšem zřícená.
Základna Pyramidy Slunce je skoro stejně velká jako
základna Cheopsovy pyramidy. Seshora je opět krásný
výhled na Třídu mrtvých, Pyramidu Měsíce, náměstí La
Ciudadela a Quetzalcoatlůl chrám. Více než 2,5 milionu
tun kamene a zeminy sem bylo přepraveno bez použití kola
a kameny byly opracovány bez znalosti železných
nástrojů. Současný vzhled pyramidy pochází z roku 1908.
V roce 1971 archeologové narazili na důkaz, proč byla
stavba postavena právě zde – objevili tunel vedoucí do
jeskyně ve tvaru čtyřlístku, nacházející se přímo pod
středem pyramidy. Jednalo se pravděpodobně o vnitřní
svatyni. Jeskyni pravděpodobně vytvořil podzemní pramen,
který místní obyvatelé spojili s Tlalokem, bohem deště.
Na závěr prohlídky jsme autobusem přejeli k hlavnímu
vchodu, kde se rozkládá La Ciudadela – ohromné
zahloubené náměstí, které bylo administrativní centrem
města a kolem byly postaveny domy hlavních kněží a
šlechticů. Na druhé straně otevřeného prostrou stojí
velká pyramida, kde byl objeven Quetzalcoatlův chrám.
Sluníčko už pomalu zapadalo nad okolní vyhaslé vulkány a
také se značně ochladilo. Mysticitu místa dokresloval
vítr vířící veškerý prach, jakoby nás bohové vyháněli z
areálu pryč …
FOTOGALERIE
28. listopadu 2012: středa
Mexico
City – antropologické muzeum – Zocalo - Xochimilco (mapa)
Ne, už
nebudu psát, kolikátý den výpravy tento je … ohraný vtip
už není vtipem, ne? Jednoduše a prostě, dneska je středa
a nadešel náš předposlední den v Mexico City. I když to
tak zprvu nevypadalo, byl dosti našlapaný a program byl
od rána do večera.
Hned začerstva jsme se vypravili do Chapultepeckého
parku – ohromné zelené plochy o rozloze 400 hektarů.
Park je poset stromy muzei – mezi něž patří právě
navštívené Antropologické muzeum, jezírky s lodičkami,
zahradami a ZOO. Je to velmi oblíbené místo, kam prchají
davy Mexičanů o víkendech před ruchem velkoměsta.
Návštěvníků sem chodí tolik, že určité rostliny je třeba
oplotit, aby se mohly zbrchat a dokonce se mluvilo o
zavření parku na 3 roky, aby mohla opět vyrůst tráva.
Jméno parku je odvozeno od skalnatého parku Chapultepec
(Kopec kobylek). Tento je poprvé zmíněn v toltécké
mytologii, ale do historie vešel ve 13. století, kdy to
byl pouze jeden z ostrůvků v jezeře. Zde se také usídlil
na krátko potulný kmen Mexiků.
Nás dnes ani tak nezajímal park, jako Antropologické
muzeum, jedno z nejzajímavějších světových muzeí známé
svými rozsáhlými sbírkami. Muzeem nás prováděl jiný
průvodce, než máme na Mexiko. Zde je třeba mít
specialistu na antropologii. Jaké byl překvapení, když
jsme se představili – já Daniel, on Daniel. Muzeum bylo
otevřeno v roce 1964 a vévodí mu obrovské nádvoří s
„deštníkem“, po jehož sloupu stéká voda. Každé
historické období zde má svou expozici – předklasické
období, Teotihuacán, Toltékové, Mexikové …. Jelikož náš
čas byl omezen, zaměřili jsme se snad na nejdůležitější
expozici věnovanou Aztékům, v průvodci často nazývaná
jako Mexická expozice. Je to největší a nejoslnivější ze
všech expozic muzea. Hned u vstupu Vás přivítají dvě
sochy jaguára a orla. Hlavně jaguár je zajímavý – na
zádech má prohlubeň, kam se vkládala srdce lidských
obětí. Další zajímavou sochou je Coatlicue, bohyně země,
života a smrti. Nad rameny má dva hady, kteří
představují tekoucí krev, náhrdelník má z rukou a srdcí
a oděv tvoří propletení hadi. Místnosti vévodí 24 tunový
Piedra del Sol neboli Kámen slunce – Aztécký kalendářní
kámen. Kámen objevili už první kolonisté, ale opět jej
zakopali, aby se vyhnuli nepokojů mezi domorodci. Opět
byl vykopán při rekonstrukci Zocala v roce 1790. Na
kameni je vyobrazeno pět reinkarnací slunce – jaguár,
vítr, voda, ohnivý déšť a uprostřed Tonatiuha.
Po návštěvě muzea jsme po Paseo de la Reforma,
nejpůsobivější ulici pokračovali dále. Základy ulice
položil císař Maxmilián. Bulvár měl být srovnatelný s
bulváry v evropských metropolích.
Zócalo, obrovská otevřená plocha, s oficiálním názvem
Plaza de la Constitucion je po Rudém náměstí v Moskvě
druhým největším náměstím na světě a je politickým a
náboženským středem města. Název pochází ze 40. let 19.
století, kdy tu chtěl prezident santa Ana postavit
památník nezávislosti. Bohužel tento plán nedošel
realizace a postavil zde jen podstavec sochy – odtud
plyne jméno Zocalo. Na náměstí najdete radnici a sídlo
federální vlády. Naproti radnici stojí Katedrála, první
stavba která každého ihned upoutá. Hned vedle Katedrály
probíhá archeologický výzkum na Templo Mayor.
Zajímavostí jsou zde také indiánští šamanové
praktikující na přihlížejících lidové léčitelství (za
malý poplatek). Těžko říct, zda tomu sami věří, nebo
jestli jde jen o atrakci pro turisty.
Katedrála, jejíž stavba byla zahájena 1573 a dokončena
1813 není ovšem oficiálně dostavěna. Myslím tím, že
stejně jako ostatní těžké budovy, i tato se pomalu
potápí a klesá. Neustále proto probíhají záchranné práce
a různé úpravy. Nejzajímavější je uvnitř oltář pro
indiány, kteří konvertovali ke křesťanství. Je zde černý
Ježíš na kříži. Kousek dál, na místě, kam už indiáni
nemohli je překrásný Oltář králů, kde jsou scény ze
života evropských panovníků. A co je nejzajímavější, tak
je zde vyobrazena podobizna Boha.
Náměstí Zocalo vévodí také ještě obrovský sloup s
vlajkou, která je každý večer ceremoniálně spouštěna. Z
prezidentského paláce vyjde jednotka stráže, spustí
ohromnou vlajku a provede rituál, na jehož konci skončí
krásně složená vlajka v náručí jednoho z vojáků.
Odpolední program byl domluven s členy výpravy
operativně na místě. Původně měli mít volno, ale aby se
nenudili, zařídil jsem návštěvu jižní strany města –
Xochimilca, neboli plovoucích zahrad. Je to předměstí,
které je známé pěstováním ovoce, zeleniny a hlavně
květin. Každý rok zde probíhají dva velké květinové
festivaly a mnoho menších. Předměstí je prošpikováno
vodními kanály, které byly v minulosti vyčištěny, aby se
zamezilo poklesu vody. Předměstí je také víkendovým
azylem pro obyvatele Mexico City. Je to zároveň jedno z
posledních míst, kde si lze představit, jak vypadal
Tenochtitlán a jeho živo na kanálech. Snad ke každé
loďce se přilepí neodbytný obchodník nabízející různé
deky či ponča, za chvíli k vám připluje loď s hudebníky
– mariachi a budou vás za mírný poplatek doprovázet.
Nudit se během projížďky nebudete. Plovoucí ostrovy už v
současnosti moc neplují. Jsou to v podstatě vory z bahna
a rákosí, které jsou připoutány ke dnu jezera hustou
spletí koření rostlin.
Cesta zpět do města byla dost náročná. Poznali jsme, co
znamená pořádná zácpa, kdy malou část jedete více než 2
hodiny! Únava z tohoto přejezdu byla znát na každém z
členů výpravy.
FOTOGALERIE
29. listopadu 2012: čtvrtek
Mexico
City – Merida (mapa)
Poslední
chladné ráno v mnohamilionovém Mexico City. Už na sebe
člověk nebude muset vrstvit několik přikrývek nebo si
přitápět klimatizací, aby v noci nezmrzl! To přijde až
po návratu do domoviny, kde dle předpovědi počasí má na
konci týdne přijít výrazné ochlazení a ledovka. Podle
slov mé Terezky to ale zatím tak nevypadalo – venku prý
15 stupňů a krásně. No ale zpět na západní polokouli do
výšky více než 2300 metrů.
Čtvrteční ráno je právě tím dnem, kdy z Mexico City
přelétáme na poloostrov Yuacatán. K přeletu zkoušíme
místní aerolinky – Interjet. Odbavení jim jde sice jako
„psovi pastva“, ale ve finále jsou všichni členové
výpravy hotovi. Imigrační kontrolu na letišti vykonávají
dvě policistky na vozíčku. Je to originální nápad, jak
zaměstnat invalidy. Nikde jinde ve světě jsem nic
podobného neviděl. Další zvláštností na letišti v Mexico
City je to, že Vás pošlou do odletové haly, ne ke gatu.
I přesto halu překládají jako „gate“ a potom je člověk
dosti zmatený, když je v odletové hale B, ale dle
palubenky hledá „gate B“. Až posléze jsem zjistil, že je
třeba sledovat monitory s informacemi o odletech a tam
se posléze písmenko B promění v číslo odletové přepážky
(gate). Nemám informace o místní společnosti Interjet,
ale vše vypadá standardně, žádné letadélko káně a
dokonce i občerstvení jsme dostali. I přes to všechno má
ode mne černý puntík – dokázala ztratit zavazadlo na
vnitrostátním letu, což se nám ještě nikde nestalo a
další dvě poškodit … Poškození budeme řešit až v Praze
při návratu, ale zatoulání je horší. Dle informací,
které jsem získal po dvou telefonátech na letiště, by
měl kufr dorazit dnes večer …
Na letišti v Meridě nás už čekal průvodce – Raul. Veselý
a kyprý to mužík. Ale jako průvodce je to člověk na svém
místě. Trošku jsme zápasili s naložením kufrů do
autobusu. Na rozdíl od toho v Mexico City měl tento
nějak menší zavazadlový prostor. Nebo že by členové
výpravy už měli přikoupené kufry? Řidič se v meridských
29oC trošku zapotil, vše ovšem zvládly a my
mohli vyrazit do hotelu. Transfer jsme trošku spojili už
s poznáváním města. Dnešní autobus ovšem kvalitativně
nebyl nic moc, tak členové výpravy sedící v zadní části
moc neslyšeli. Zítra bude prý jiný, modernější.
Merida, neboli Bílé město, byla založena Franciscem de
Montejo (mladším) v roce 1542, na základech a částečně
také z materiálu pobořeného mayského města Tiho. Stejně
tak jako ostatní města na poloostrově, byla i Merida
odtržena od zbytku Mexika až do poloviny 20. století. I
přesto však udržovala čilé obchodní styky s Evropou. Na
přelomu 19. a 20. století byla Merida prosperující město
plné zazobaných statkářů, kteří vydělávali peníze na
dřině bezzemkůl a napůl zotročených indiánů. Právě v
tomto období vyrostli na předměstí grandiózní rezidence.
Merida získala bohatství právě na pěstování a obchodu se
sisalem, který se vyráběl z místní agáve henequen.
Peníze sem plynuly až do doby objevu nylonového vlákna.
Prohlídku města jsme začali krátkým přejezdem autobusem
k památníku nazvaném jednoduše „Vlajka“. Je postavený z
růžového vápence a vyzdobený mayskými motivy. Sám autor,
sochař, je pod památníkem pohřben, což bylo jeho přání.
Právě zde, u památníku kde vlaje státní vlajka, se při
oslavách setkávají davy lidí. Něco podobného jako na
Václavském náměstí u koně.
Další zastávkou bylo hlavní náměstí – Zocalo nebo Plaza
de la Constitucion nebo Plaza Mayor nebo Plaza Grande.
Náměstí má prostě mnoho jmen a mnoho tváří. Jednoduše se
dá ale říct, že je velmi příjemným místem. Je to
starobylé srdce města a ohnisko všech důležitých
událostí. Obklopují ho nejstarší meridské pamětihodnosti
v čele s katedrálou San Idelfonso, která byla postavena
ve druhé polovině 16. století. Výzdoba kaple je
jednoduchá. Nejzajímavější památkou je Cristo de Las
Ampollas, neboli Popálený Kristus. Podle prastarého
příběhu byla tato socha vyřezána ze stromu z vesnice
Ichmul, který hořel celou noc a přesto nevykazoval
sebemenší známky poškození.
Na jižní straně náměstí stojí Case de Monejo, který si
tu nechal v roce 1549 postavit sám Francisco de Montejo
a ve kterém až do roku 1980 bydleli jeho přímí potomci.
Další impozantní budovou je radnice ze 16. století –
Palacio Municial s vysokou zvonicí. Opodál stojí
zelenobílý Palacio de Gobierno s murály (malbami)
zachycujícími důležité události yucatánské historie. Pro
našince jsou malby příliš ponuré a příliš depresivní.
Raul je ale vyzdvihoval jako ty nejkrásnější obrazy.
Na závěr prohlídky jsme ještě navštívili katedrálu, kde
byla večerní mše. Vše mělo své krásné a mystické kouzlo.
Všichni členové výpravy, kteří se šli do kostela podívat
si závěr pochvalovali.
FOTOGALERIE
30. listopadu 2012: pátek
Merida –
Kabah - Uxmal (mapa)
Dle
kalendáře končí listopad … dle mayského kalendáře končí
svět za tři týdny … Hm, to nezní moc pozitivně, že? Tak
tedy znova … kalendář se přehupuje do prosince a za
chvíli budou vánoce … mayský kalendář končí prostě,
protože jej dál nenapsali. To už je lepší, ne? A i
přesto, že končí listopad, tak tomu venku nic
nenapovídá. Stromy se zde zelenají, lidé chodí v tričku
a teplota pomalu šplhá k předpovídané třicítce … ti se
tady mají, nemusejí řešit topení, zimní oblečení, zimní
gumy apod. Na druhou stranu v květnu tady prý bývá přes
40. I když to u nás taky. Podle místních je ale právě
konec listopadu tím nejlepším kalendářním obdobím, kdy
sem přijet a poznávat okolí.
A právě to bylo dneska na programu. Dvě mayská sídla –
Kabah a Uxmal (čteno jako Ušmal). Dle slibu byl ráno
přistaven jiný, lepší autobus než včera a zároveň i s
jiným řidičem. Včerejší připomínal „zahradníka“ z reklam
nejmenované zahradnické firmy nebo také hrál ve filmech
s Banderasem. Věřte mi, jako by mu z oka vypadl. Teda ne
Banderasovi, ale zahradníkovi. Jen nože a hvězdice mu
chyběly. To ovšem nový řidič – Rolando, ten vypadal zase
jako mexická verze Bruce Willise. Je to tady asi samý
dvojník, nebo si z Hollywoodu odskočil za hranice do
Mexika.
Vyrazili jsme na jih z Meridy, až téměř k hranicím se
sousedním státem Campeche a asi po hodině jízdy skrze
venkovskou krajinu udělali zastávku ve vesnic Muna.
Všechny okolní vesnice obývají potomci Mayů. Vzhledově
nejsou nijak zvláštní, jen možná tím, že mají zvláštně
zakroucené uši – viděno u několika jedinců, tak to bude
asi příznačné. Ale proč jsme se zde zastavili – jednak
se porozhlídnout po vesnici a také navštívit řemeslnou
dílnu, kde se vyrábějí naprosto dokonalé repliky
mayských sošek, nádobí a ozdob. Navštívená dílna je
pravidelně oceňována při různých výstavách a soutěží. Je
také velmi často navštěvována archeology, kteří za
majiteli jezdí konzultovat různé nalezené předměty a
také způsoby restaurace. Dílna se proto pyšní mnoha
certifikáty a děkovnými listy. Předměty, která nám
ukázaly byly neuvěřitelně věrné. Na cenu jsem se raději
ani nedíval a se strachem a respektem se předmětů
dotýkal. A právě zde nám také ukázali mayský posvátný
strom, nebo strom života – Seiba.
Okolní krajina státu Yuacatán a celého poloostrova je
víceméně placatá. Jen zde, u vesnice Muna, se zvedá
několik pahorků. Na jednom z nich je pro turisty
připravená vyhlídka s občerstvením a opět nezbytnou
prodejnou suvenýrů. Trošku odlišných než dole ve vesnici
a také za přijatelnější ceny. Měli jsme štěstí, počasí
nám přálo a tak v dálce, za planinou, nebo za údolím Sv.
Heleny byla vidět Mágova pyramida v Uxmalu. Okolí krásně
dokreslovala neprostupná džungle a obrovské kaktusy s
dlouhými stvoly.
Přicházelo poledne, tak bylo konečně třeba už navštívit
nějakou tu památku a nechat na sebe dopadat ostré
paprsky mexického slunce, ne? A tak se stalo. Za chvíli
nás vítal menší Kabah. V překladu název znamená „Mocná
ruka“. Valná část tohoto města není ještě prozkoumána.
Neustále zde probíhají výzkumy a cca před 4 měsíci zde
byly objeveny pozůstatky velké kuchyně se zbytky nádobí,
kostí a míst, kde hořel oheň. Anebo to mohlo být také
smetiště a spalovna … to už záleží na interpretaci
archeologů. Návštěvníky ale hned od brány přivítá Codz
Poop nebo Palác masek. Jeho přední strana je pokryta 260
maskami boha Chaka – boha deště. Proč zrovna 260? Je to
v mayské mytologii významné číslo – právě tolik dnů má
mayský náboženský kalendář – 13 měsíců po 20ti dnech.
Naproti tomu civilní kalendář má 18 měsíců po 20ti dnech
plus ještě tzv. období špatných pěti dní, tzn. celkem
365 dní. Maska boha Chaka je typická vypoulenýma očima a
nosem ve tvaru chobotu. Je škoda, že většina chobotů je
uražená a poškozená, ale i tak je palác velmi krásný a
působivý. Spousta kamenných masek – reliéfu stále čeká
na své umístění a leží na zemi před palácem. Druhá
strana stavby je diametrálně odlišná – zdobená výjevy z
mayské kosmologie a sochou bojovníků nebo panovníků,
kteří měli pravděpodobně v rukou nějakou zbraň. Měly
zastrašovat příchozí se zlými úmysly. Jelikož se jedná o
východní stranu paláce, tak právě sochy byly tím prvním,
kam dopadaly sluneční paprsky a tím zde vzniká spojení s
bohem slunce.
Dvacet kilometrů od Kabahu leží ale větší pozůstatky
mayské civilizace – Uxmal (vyslovuj Ušmal) nebo „Třikrát
stavěný“. Místo představuje nejdokonalejší ukázku puucké
architektury, kterou charakterizují klasické proporce a
tvary staveb, kdy horní část zdobí neustále se opakující
geometrické vzory. Stejně jako v Kabahu, tak i zde se
objevuje tvář boha deště Chaka. Právě tento bůh hrál
důležitou roli v životě města. Na rozdíl od ostatních
mayských měst zde nebyly žádné cenoty, neboli přírodní
nádrže na vodu. Tyto musely být vybudovány uměle –
vyhloubené v zemi. O historii města se toho vcelku moc
neví, ale je jisté, že největší vrchol slávy přišel v
pozdně klasickém období. Cca v roce 900 n.l. začalo
město upadat a kolem roku 1200 byl Uxmal opuštěn.
Příčiny nejsou zcela jasné – spekuluje se o občanské
válce mezi městskými státy nebo o ekologické katastrofě
a přerušení obchodních kontaktů s Tulou.
Jakmile návštěvník vstoupí za brány areálu Uxmalu, který
už je mnohem rušnější a také více turistický než Kabah,
tak první co mu padne do očí je Mágova pyramida. Tato
stavba je odlišná v tom, že byť je pyramidou, tak má
oválný tvar. Nahoru vedou cca 30 metrů neuvěřitelně
strmá schodiště – naštěstí je zde zákaz vstupu, tak
žádného z členů výpravy nenapadlo tam lézt. Jméno
pramení z příběhu, který vypráví, že pyramidu postavil
za jedinou noc tajemný trpaslík. Skutečnost je ovšem
mnohem prozaičtější. Archeologové při výzkumech objevili
pět různých pater se základy pěti chrámů, které byly
přestavovány v intervalu 52 let.
Na západ od pyramidy je další zajímavá stavba –
Čtverhran jeptišek, krásný komplex 4 podlouhlých budov
kolem náměstí. Pojmenování je poněkud zavádějící, ale
přesto místo člověku připomíná klášter, i když jeho účel
byl asi jiný. Některé teorie mluví o vojenské akademii
jiné zase o místě, kde lidské oběti trávili poslední dny
na zemi.
Podloubím s červenými otisky lidských rukou projdete na
hřiště pelotu, kde se odehrávaly zvláštní míčové hry a
vítězný tým byl vždy popraven … Tudy jsme prošli k tzv.
„holubníku“ - paláci s výzdobou připomínající otvory pro
vlet holubů.
Poslední navštívené místo byl Guvernérův palác, o kterém
prohlásil John Stephens v roce 1840, že kdyby stále v
Hyde Parku nebo v Paříži, tak by stal základem nového
architektonického řádu ve světě. Pravděpodobně z
kosmologických důvodů je palác obrácen čelem k východu,
stranou k budovám, které ho obklopují. Vchod je osově
spojen se sloupovým oltářem před palácem a bodem na
obloze, kde vychází Venuše. Výzdobu paláce opět tvoří
tváře boha Chaka. Vnitřní část je nepřístupná, ale je
zde velký, 20 metrů dlouhý sál.
Kousek od paláce ještě stojí Želví palác. Toto zvíře je
v mayské kultuře uznáváno ze dvou důvodů – žije dlouho a
má opět spojitost s vodou. Vidíte sami, že zde se stále
vše točí kolem vody … bytí a nebytí. Živé želvy jsme
tady neviděli, zato je areál plný leguánů – větších nebo
menších. Rádi se návštěvníkům vytavuji, ale jak vidí
foťák, tak frnk a jsou pryč. Asi se lekly našeho
průvodce Raula, který o nic mluvil, že chutnají jako
kuřata!
FOTOGALERIE
1. prosince 2012: sobota
Merida –
Chichen Itzá (mapa)
Začal bych
dnešní zápisek opět zmínkou o kalendáři. Ne ovšem ve
smyslu katastrofickém, ale ve smyslu, že když vykouknu
ven, tak mi nic nenapovídá, že dneska začal poslední
měsíc v roce. I když se město Merida teprve probouzí a
okolní ulice halí stále raní mlha, tak je jasné, že se
ve finále vyklube sluníčko, které opět zalije okolní
krajinu paprsky. Pardon, musím říct, že je zde jeden
důkaz o závěru roku – v recepci hotelu stojí už vánoční
stromeček! Ale odlišný od těch našich, mají co dohánět.
Jako každý den putování po Mexiku jsme vyrazili v 9
hodin. Členové či spíše členky výpravy si u prodejců
ještě nakoupili sombréra jak z komiksu a také hamaky
(houpací sítě). Jen si nedokážu představit, co s tím
budou doma dělat … Včera nás poznávání Yucatánu zavedlo
na jih, dneska na východ. Pomalu se už blížíme k
finálnímu místu, k Riviera Maya. Mezitím nás ale ještě
čeká třešnička na dortu co se týče poznávání a sblížení
s mayskou kulturou. A to je archeologický areál Chichen
Itzá, mimo jiné zahrnutý na seznam Nových 7 divů světa.
Na rozdíl od včerejšího Kabahu je areál Chichen Itzá
plný lidí. Denně sem prý přijíždí více než 10 000
návštěvníků. 7 z 10 sem míří právě v rámci jednodenních
výletů z oblasti Cancúnu. Kabah, to je komorní místo pro
klidné poznávání, přemýšlení, rozjímání. Chichen Itzá je
fabrika na turisty – na začátku Vás schramstne a na
závěr vyplivne s rukama plnýma nesmyslných suvenýrů,
které se vám místní prodejci snaží vnutit na každém
kroku. Během prohlídky zakopáváte o Rusi, kteří k místu
nemají žádný vztah a jedou sem, protože je z pláže už
tlačí zadky. Přál bych si, moc bych si přál si areál
projít brzo ráno, kdy okolní budovy hladí nízké paprsky
vycházejícího slunce. Nebo naopak v pozdním odpoledni,
kdy místo ztichne a zůstanou zde jen lidé, kteří si
chtějí návštěvu užít jinak než uhýbáním mezi motajícími
se davy. Vzpomněl jsem si dneska na návštěvu Barmy, kdy
jsme jednoho rána vyrazili na východ slunce. S námi na
místě bylo jen pár nadšencům, kteří byli naladěni na
stejné vlně. Všichni jsme seděli na okraji chrámu a s
němým úžasem pozorovali ten zázrak východu slunce. Píšu
zázrak, protože to člověk bere jako samozřejmost, což je
škoda …
Většina návštěvníků pokládá Chichen Itzá za typický
obrázek mayského světa, ve skutečnosti je to právě jeho
jedinečnost a odlišnost od klasické mayské civilizace,
kvůli které ho archeologové považují za tak fascinující
a neobyčejně historicky cenný.Historie místa je
předmětem mnoha hypotéz. Archeologové jsou si jisti
pouze tím, že jeho největší rozkvět nastal v pozdním
klasickém období (800 – 1000 n.l.) a že byl ostaven
zhruba o 500 let dříve, ale kdo a proč ho nechal
vybudovat uprostřed yucatánské džungle, zůstává záhadou.
Většina objevených nálezů – pozůstatky lidských obětí,
obrovské hřiště na pelotu (10x větší než v Uxmalu) a
reliéfy oslavující boj a válečné hrdiny, svědčí o silném
vlivu středomexických kultur – Toltéků a Aztéků. Právě s
Toltéky je zde pravděpodobně největší spojitost o čemž
mluví i nápadná podoba Chrámu válečníků ve vzdálené Tule
a četná zobrazení nejmocnější toltéckého boha, opeřeného
hada Quetzlcoatla. Mayové ho nazývali Kukulkán.
Největším monumentem v areálu je El Castillo –
Kukulkanova pyramida. Dříve, do roku 2007, se dalo na
pyramidu vystoupat. Dnes už není možné stoupat či nějak
se dotýkat kterékoliv památky. Styl pyramidy je čistý až
strohý – ve skutečnosti symbolizuje mayský kalendář.
Tvoří ji celkem 9 stupňů, každé schodiště má 91 schodů a
když k nim přičtete velký schod u hlavního vchodu,
dostáváte číslo 365. Stejně jako Mágova pyramida v
Uxmalu, tak i Kukulkanova obsahuje vnitřní chrám, který
je nepřístupný, což je škoda. Uvnitř se totiž skrývá
největší skvost celého města – oltář připomínající trůn
ve tvaru jaguára natřeného temně rudou barvou krve s
jadeitovými očima a pravými jaguářími tesáky.
Kukulkanova pyramida stojí na centrálním náměstí celého
Chichen Itzá Nuovo a právě v jejím těsném sousedství se
nacházejí všechny důležité budovy, jako je např. Hřiště
na pelotu, které je největším známým hřištěm svého druhu
v celém doposud objeveném, starověkém latinskoamerickém
světě. Na délku měří neuvěřitelných 90 metrů a je
postaveno v klasickém mayském stylu. Asi uprostřed jsou
kamenné otvory, kam hráči museli dostat pelotu. Zde s
pomocí „baseballových“ pálek. Spodní část lemuje pás
vyzdobený scénami zachycujícími hráče v různých
pozicích. Význam této hry není zcela jasný, ale rozhodně
se nejednalo o obyčejnou zábavu na sobotu. Hráči jsou na
stěnách vyobrazeni čelem k centrálnímu kruhu, symbolu
smrti.Jeden z hráčů je zobrazen jako oběť popravy,
zatímco druhý hráč drží jeho hlavu a obřadní nůž. Jen
ještě jedna další zajímavost – když se na jednom konci
hřiště opřete o zeď a zašeptáte, na druhém konci vás
bude krásně slyšet.
Zpět na hlavním náměstí stojí Chrám válečníků, který
připomíná reliéfní výzdobou a také rozvržením cca 1700
km vzdálené město Tula. Chrám je bohatě zdobený reliéfy
a sochami (původně v pestrých barvách) jaguárů a orlů s
lidským srdcem v otevřeném chřtánu, opeřenými hady,
válečníky ale také maskami boha Chaka. Na vrcholu chrámu
jsou umístěné dvě sochy Chac-moolů v podobě polosedících
postav, na jejich pupek s pokládaly obětní dary. Chac-moolové
měli asi představovat jakési posly, jejichž
prostřednictvím byl dar předán bohům.
Uličkou lemovanou desítkami krámků nabízející možné i
nemožné suvenýry dorazíte po staré mayské cestě až k
Cenote Sagrado. Jde o jedinečný úkaz, přirozené
vytvořenou nádrž, téměř dokonale kruhového tvaru ve
vápencovém podloží, s poloměrem asi 60 metrů a hloubkou
40 metrů, která je skoro do půlky zaplněná vodou. Právě
díky této studni dokázalo město přežít velká sucha a
jiné útrapy. Dokonce jí vděčí za své jméno – Chichen
Itzá znamená „Na hraně studny národa Itzá“. Cenot byl
považován za bránu do podsvětí a Mayové do ní s oblibou
vhazovali různé obětiny – kadidlo, sošky, jadeit a také
lidské oběti (bylo zde nalezeno 200 koster). Ti, kteří
obětování přežili, byli podle Mayů obdařeni kouzelnou
mocí, protože nikdo jiný se nedostal tak blízko k bohům
jako oni.
Areál sestává i ze staré části – Chichen Viejo – jižní
části, která má i pro dnešní Maye neobvykle silný
náboženský význam. Bohužel není dostatek financí na
zajištění prostoru pro návštěvníky, proto je tato část
téměř nepřístupná. Kolem Hrobky velekněze, kde bylo
uvnitř nalezeno několik hrobů, což se zcela vymyká
mayským zvyklostem, se projde k místu nazvanému
jednoduše Observatoř – kulaté věži s kupolí postavenou
na dvou základnách s obdelníkovým půdorysem. Ze střechy
ovšem netrčí žádný teleskop. Místo toho je tu několik
podélných zářezů a průhledů, kterými pradávní
astronomové pozorovali hvězdy a jiné důležité body na
obloze.
Odpoledne, aby bylo dnešní poznávání kompletní, jsme se
jeli okoupat do cenote Ik Kil. Nevím, jak ostatní
členové výpravy, ale já měl představu opuštěného místa,
kde bude v zemi cenote s krásnou vodou a kolem jen pár
lidí. Vždyť kolem je více než 8000 podobných míst, tak
jestli se chce někdo okoupat, tak může jinde. Opak byl
ovšem pravdou. Komerce došla až sem – velké parkoviště,
vstupné 70 peset, vstupní brána, obchod se suvenýry,
šatny, bar a všude řvoucí davy … moje představa o
klidném místě se okamžitě rozplynula, podobně jako ráno
při příjezdu do Chichen Itzá. Anebo když jsme byli v
Austrálii na Green Islandu. Opět bych zde preferoval
klidně delší a náročnější cestu do džungle, do míst, kde
bude člověk skutečně sám uprostřed mocné přírody, která
dokáže vytvořit něco tak zajímavého a krásného, jako
cenote je.
Dnes nocujeme v hotelu hned vedle areálu Chichen Itzá,
uvidíme, co se bude členům výpravy zdát, jestli jim do
snů vstoupí nějaký útržek mayské historie nebo příběhu …
FOTOGALERIE
2. prosince 2012: neděle
Chichen
Itzá – Coba – Tulum – Playa Carmen (mapa)
Cikády
bzučí, palmy šumí, posluha dobrá, ceny mírné … tak by se
dala nazvat noc v hotelu nedaleko Chichen Itzá.
Skutečně, když jsem si večer před spaním pootevřel okno,
tak se zvenčí neozývalo nic jiného než cvrkot cikád,
šumění palem a na obloze svítilo obrovské kolo měsíce. A
i sny jsem měl kvůli přítomnosti mayského města
všelijaké. Jediné co mi tady chybělo byl večerní
telefonát s mou drahou polovičkou. Na pokojích totiž
nejsou telefony a internet zde funguje tak nějak
sporadicky, či spíše vůbec. Všeobecně i se signálem je
to tady na štíru. Chvíli je, chvíli není …
Jak jsem dneska zjistil, tak někteří členové výpravy už
byli přehlceni památkami starých kultur. Nyní jsem jim
ale mohl slíbit, že dneska už jsou poslední dvě místa,
která navštívíme – Coba a Tulum. Pak už nebudou mít více
památek. Leda by si sami vyžádali přídavek. Určitě by
nebyl problém nějaké v džungli najít a navštívit. Jen
trošku nerozumím přístupu těchto členů – nečetli si
program? Netušili, že Mexiko není jen All Inclusive
resort na břehu Karibiku, který Vás na začátku
schramstne a na závěr vyplivne? Pak můžete říkat „Ano,
byli jsme v Mexiku. Co jste viděli? Hm... bazén a moře
...“ Ne, tak to raději ne, to se člověk nemusí trmácet
na druhou stranu světa!
Takže vzhůru na památky! Nejdříve nás čeká Coba ukrytá v
tropickém pralese asi 50 km od Tulum. Jednotlivé stavby
jsou rozmístěny kolem dvou jezer a celkem daleko od
sebe. Celým městem se proplétá síť původních mayských
stezek. Ovšem úsilí, které věnujete Cobě nebudete
litovat. Památky totiž obklopuje překrásná divočina,
která je domovem tukanů, volavek a motýlů. Coba se také
více podobá guatemalským nebo honduraským stavbám. Město
bylo osídleno od roku 100 n.l. až do příchodu Španělů a
je o něm dokonce také zmínka v mayském proroctví Chilam
Balam (obdobě naší Bible). Největší rozkvět však město
zažilo až v kolem roku 800 n.l. Hned za vchodem Vás
uvítá mohutná stavba Kostel – obětní a ceremoniální
místo s nedalekým hřištěm na peloty. Jelikož je areál
rozsáhlý, je lepši si zde půjčit kolo za 35 peset nebo
se nechat svézt na rikši za 100 peset. Záleží na Vaší
fyzické kondici. Je to super zážitek projíždět se na
kole pralesem a pozorovat jednak odkryté památky, ale
také kopečky informující, že pod nimi je určitě něco
zajímavého ukryté. Město Coba je také zajímavé
přítomností dvou hřišť na peloty, sítí stezek s „chrámy“
na křižovatkách a na závěr vás čeká něco jedinečného –
honosný chrám Nohoch Mul, nejvyšší objevená pyramida v
Yucatánu – má výšku 42 metrů a sama stojí na vyvýšeném
pahorku. A co víc – dá se na ni vylézt a naskytne se
odsud překrásný pohled na pralesní koberec. Pyramida
sama o sobě připomíná špičaté pyramidy v guatemalském
Tikalu.
Několikrát jsme během prohlídky zmokli či byli spíše
skropeni dešťovými kapkami. Až při sestupu z pyramidy se
rozpršelo jako z konve. Naštěstí ne na dlouho. Za chvíli
se obloha zase vybarvila do azurova a my se mohli vrátit
na parkoviště. Při přejezdu do Tulum nás ovšem potkala
pěkná průtrž a já si v duchu přál, aby podobně nedopadla
prohlídka Tulum. Naštěstí se mraky umoudřili a odtáhly
zkrápět někoho jiného.
Tulum, to je místo, které mi učarovalo asi nejvíce. I v
průvodci je uvedeno, že patří k nejmalebnějším místům na
mapě mayských památek. A to právě skutečnosti, že stojí
na hraně 15ti metrového útesu přímo nad azurovým
Karibským mořem. Když ho spatřili poprvé Španělé v roce
1518, tak jej přirovnali k domovské Seville. Do areálu
se vchází nejdříve přes nutné zlo – obrovské náměstí s
krámky. Poté Vás k samotné vstupní bráně čeká procházka
asi 600 metrů nebo se můžete nechat svézt vláčkem za 20
peset. Do města samotného se vchází brankou ve zdi,
která sloužila jako obraná zeď a obepíná měst ze tří
stran. Dominantou města je Hrad, který spatříte ihned
při vstupu – tyčí se ve své kráse vysoko nad mořem.
Nejdříve ale projdete kolem Casa de Chultun se sloupovým
a střechou, která přestála dlouhé věky a propadla se
teprve v polovině 20. století. Hned vedle stojí Palác
Fresek s částečně zrekonstruovanými nástěnnými malbami
uvnitř chrámu. Tyto malby původně zdobily starší chrám a
zachoval se jen proto, že je chránila stavba vnější
galerie. Dojdete-li k Hradu, pak se Vám naskytne
fantastický výhled na všechny strany – jak na Karibik,
tak na areál samotný. Význam Hradu je zřejmý ihned –
sloužil jako maják.
V Tulumu byste se, přes jeho miniaturnost, mohli toulat
klidně půl dne a neustále byste objevovali nová a krásná
místa. Dojem ovšem trošku kazí turisté s all inclusive
pásky na rukou, kteří sem vyrážení z nedalekých hotelů
bez většího zájmu o poznávání. Jediným magnetem je pro
ně možnost vykoupání pod starověkým městem. Tisíciletá
historie kráčí zcela mimo ně …
FOTOGALERIE
3. prosince 2012: pondělí
Playa
Carmen (mapa
I &
mapa II)
Pro většinu
členů výpravy nadešel vytoužený den, kdy se nemusí nikam
přesouvat, nechrlím na ně informace o historii Mayů a
neorganizuji jim čas, tak abychom všechno stihli. Dneska
mají volno, klid, pohodičku … podobně jsem na tom i já …
bohužel … volné dny jsou pro mne krizové, neustále
potřebuji něco poznávat a dělat. Ale jeden den se dá
přežít …
Playa Carmen, bývalá zapadlá rybářská vesnička si podle
Guinessovy knihy rekordů v několika posledních letech
vybudovala dvouznačnou pověst nejrychleji se
rozvíjejícího a expandujícího města na světě. Což s
sebou nese samozřejmě negativní dopad na původní vzhled.
Není zde nic jiného než hotely All Inclusive táhnoucí se
téměř od Tulum až po Cancun … 120 km hotelů a
infrastruktury točící se kolem turistů. Podíváte-li se
na mapu, tak Playacar leží na Mayské riviéře,
neodmyslitelné zastávce výletních lodí.
V říjnu 2005 bylo místo zasaženo a poničeno hurikánem
Wilma, ale velmi rychle prošlo obnovu, stejně jako
nedaleký Cancun a nyní už zase slouží turistům se vším
všudy.
Dříve bylo Playacar známé jako Xaman-Ha, což znamená
"Vody severu". Bylo to místo, odkud vyjížděly už
odpradávna lodě na nedaleký ostrov Cozumel, kde byla
uctívána bohyně plodnosti Ixchel. Rovněž zde už
historičtí cestovatelé mohli nakoupit zásoby na dlouhé
plavby. Mayská obchodní námořní trasa se táhla od
Veracruz v Mexiku do Hondurasu. V Playacar najdete tři
různé archeologické zóny a také pozůstatky prastarých
městských zdí, které místo chránily před nájezdy
útočníků.
Právě tyto památky zde tvoří únik před davy turistů. Já
si je mohl v klidu užít. Mimo mě a několika
vyhřívajících se leguánů zde nikdo nebyl. Turisty ležící
na pláži přeci hromada kamení nezajímá … přišli by tak o
své drinky u bazénu.
FOTOGALERIE
4. prosince 2012: úterý
Playa
Carmen – Cancún – Isla Mujeres (mapa)
Jupí! Dnešní
den se bude něco dít! Není ve znamení courání po okolí!
Dneska uvidíme kousek Cancúnu, ale hlavně Isla Mujeres –
Ostrov žen.
Tak jak bylo domluveno, vyrážíme v 9:30. Předtím si
členové výpravy vyzvedli ještě balíčky se
svačinou-obědem, aby se necítili ošizeni, když tady v
hotelu mají All Inclusive a já je vezu pryč z lůna
takového komfortu, do míst, kde si budou muset za pití
platit. To jsem ale, co …? Namísto ohlášeného minibusu
pro nás dorazil luxusní autobus pro 60 lidí. To se
vyplatí, když 24 osob jede v takovém „parníku“, ne? Po
dálnici to bylo do Cancúnu, odkud jsme odplouvali, něco
málo přes hodinu. Cancún je naprosto typickým úkazem
toho, že když se chce, všechno jde – a to v cukuletu.
To, co bylo v roce 1970 zapadlá rybářská vesnička se
sotva 120 obyvateli (jaké to muselo být romantické a
krásné), je dnes metropole čítající téměř 600 000
stálých obyvatel, k nimž každou sezonu přibude 2 miliony
turistů. Dnes už se málo ví, že místo pro vystavění
turistického mega-letoviska bylo vybráno počítačem a
nutno přiznat, že co do strategického umístění se umělá
inteligence trefila. Z Cancúnu je to blíž do Miami než
do Mexico City a jediné co tady je k vidění jsou
hotelové komplexy (All Inclusive) táhnoucí se podél
bělostných pláží. Veškerá zábava a dění se odehrává
kolem turistů a nabídek pro jejich zabavení – golf,
potápění, skoky padákem a bujarý noční život. Nevím,
jestli sem jezdí milovníci památek, ale když už se někdo
rozhodne podívat se třeba do Chichen Itzá nebo do Tulum,
tak to má kousek. Město bylo v roce 2005 zcela poničeno
hurikánem Vilma a další ránu dostalo v době, kdy ve
světě propukla rádoby epidemie prasečí chřipky. Tehdy
sem turisté přestali téměř jezdit.
Náš trajekt na ostrov Isla Mujeres odplouval z přístavu
Puerta Juarez, moderního přístavního komplexu
připraveného na nájezdy turistů mířící na Ostrov žen.
Nevím proč, ale já sám měl představu, že nás čeká
panenská příroda na hony vzdálená nedalekému Cancúnu.
Opak byl ovšem pravdou. Už zdálky je vidět, jak je
nevelký ostrov zastavěný.
Ostrov měří na délku cca 8 km a v nejširším bodě má
sotva kilometr. Z jedné strany lemuje jeho klidné
pobřežní vody silnice, z druhé východní strany je ostrov
neustále ošlehávaný větrem a divokým příbojem. Velká
pláž s bílým pískem a klidným mořem je Playa Norte v
hlavním městě. Na východní straně ostrova najdete také
několik pláží, ale díky velkým vlnám je zde koupání na
vlastní riziko.
Ostrov získal pojmenování podle toho, že zde Mayové měli
svou svatyni věnovanou Ixchel – bohyni plodnosti a
lásky. Když sem Španělé v roce 1517 dorazili, našli zde
obrovské množství ženských sošek. Další legenda vypráví,
že ostrov bylo používán jako útočiště pro piráty a
obchodníky s otroky. Právě jeden z nejbohatších pirátů
Fermin Mundaca zde nechal postavit haciendu pro jednu
místní dívku, do které se zamiloval. Ruiny domu tento
příběh neustále připomínají. Ostrov byl poté postupně
opuštěn a žilo zde jen několik rybářů, kteří si ostrov
chránili jako velký klenot uložený v Karibském moři. Až
v novodobých dějinách došlo k expanzi ostrova.
Musím uznat, že současná tvář místa už vůbec nepřipomíná
klid, který zde asi vládl v minulosti. Všude jsou
restaurace, bary, naháněči na výlety, půjčovny kol,
mopedů a golfových vozítek. I já udělal členům výpravy
při příjezdu orientaci – část si zaplatila šnorchlování,
část si půjčila golfové vozítko a část šla na pláž. Já
se také vypravil směrem na pláž a poté se coural asi
hodinu uličkami. Objevil sem, že tvář, kterou návštěvník
vidí pří příjezdu je výkladní skříní ostrova.
Zajdete-li, ale na druhou stranu, uvidíte skutečný
vzhled – polorozbořené domky. Asi jsem divný, ale zde mi
vše připadalo mnohem zajímavější. Podél promenády jsem
dorazil na hlavní náměstí – Zocalo s kostelem, kde mne
zaujala ikona facebooku odkazující na stránky kostela.
Ve finále jsem si také půjčil golfové vozítko – 180
peset na hodinu. Dle slov v půjčovně hodina stačí.
Kecají, nevěřte jim, nestačí. Jen jsem si uvědomil, že
nemám u sebe žádný doklad totožnosti, tak vzali za vděk
kartou od pokoje. Ale stejně, s vozítkem odsud
neodjedete. Chvíli trvalo, než sem se naučil vozítko
ovládat, na silnici tancovalo jako traktor, blinkry
nikde, boční zrcátka také, jen středové. Byla to trošku
dobrodužná jízda. Vezmete-li v potaz, že na silnici je
velké množství retardérů, některé označené, některé ne,
pak Vám ve vozítku skáče vše sem a tam. A jak se to
ovládá? Do zapalování strčíte klíček, jak jsem později
zjistil, tak i tento krok je zbytečný. Prostě šlápnete
na plyn, vozítko naskočí a jedete. Má to jen jednu
rychlost a tak nerušeně uháníte s větrem ve vlasech,
které vám občas nadskočí na zmíněných retardérech. Jel
jsem spíše podél východní strany ostrova a udělal
několik zastávek. Při druhé jsem zjistil, že nemám
klíček v zapalování, ale vozítko jelo. Lekl sem se, že
klíček leží někde u silnice. Vracím se zpět, ale
naštěstí sem za chvíli zjistil, že mám klíček v kapse.
Uf, už jsem ho pak nevytahoval. Z jižního cípu sem se
vydal po druhé straně ostrova zpět – kolem želví
rezervace, parku Garafon a ejhle … najednou silnice
končí. Tak zpět kolem laguny Makax. Bohužel jsem přijel
do půjčovny o 10 minut později a chtěli po mně uhradit
další hodinu. Tak sem se sbalil a ještě jel poznávat
další místa ostrova.
Napodruhé se mi vozítko podařilo vrátit v čas a tak jsem
pak měl ještě hodinku do odjezdu. Využil jsem ji jednak
na svlažení hrdla u piva a poté projítím zbylé části
ostrova. I přesto, že je to komerční záležitost, tak si
myslím, že místo má svůj druh kouzla.
FOTOGALERIE
|
