|
MALAJSIE: KUALA
LUMPUR & TIOMAN
2. - 12. 5. 2012
2. května 2012: středa
Kvasice – Praha – Dubaj
Je to
necelý měsíc, co jsem se vrátil z míst, kam dneska opět
odlétám. Před měsícem to byla Kambodža a zítra
přistaneme v malajském Kuala Lumpur. Samozřejmě nelze
tyto dvě země jakkoliv srovnávat. Kambodža byl poznávací
zájezd a naprosto syrový. Malajsie je pro odpočinkové
cestovatele a naprosto rozvinutý svět 21. století. V
roce 2008 jsem navštívil malajské Borneo, tzn. tu
vzdálenou, východní část země, kam někteří obyvatelé za
celý život nezavítají. Část země, která je spíše pro
milovníky přírody a neporušené divočiny. I přesto jsem
zvědavý, co nám hlavní město země ukáže a jaký bude
maličký ostrov Tioman. Jestliže Vás to také zajímá, tak
čtěte dále a sledujte veškeré zápisky a fotky. Jak zde,
tak třeba i na facebooku.
3. května 2012: čtvrtek
Dubaj
– Kuala Lumpur
Let z
Dubaje do Kuala Lumpur byl výjimečný dvěma způsoby.
První – letadlo bylo poloprázdné a tak kdo to stihl,
obsadil volné sedadla a na 7 hodin se natáhl. A za
druhé, letěli jsme největším dopravním letadlem na světě
Airbusem A380-800. Na první pohled nevypadal nijak
zvlášť veliký, jen takový baculatý. Až při bližším
ohledání zjistíte, že je to vlastně dvoupatrové letadlo.
Uvnitř je ale znát moderní design a hlavně během startu
je letadlo několikanásobně tišší než jiné stroje.
Po
přistání mě čekalo nemilé překvapení. Jedna členka
výpravy cestuje business třídou a vystoupila z letadla
jinudy. Bohužel na nás nečekala a tak jsem běhal po
letišti jak zmatený ve snaze ji najít. Dokonce jsem
přesvědčoval pozemní personál, aby mě pustili zpátky do
letadla, jestli tam nezůstala. Nakonec se mi jí podařilo
dovolat, uf! Aby těch zádrhelů nebylo málo, tak jejímu
spolucestujícímu nedorazil zase kufr. Jednoduše ho
nenaložili v Praze. Tak prý zítra dorazí.
Hledáním členky výpravy a řešením kufru se vše protáhlo
a na cestu do hotelu, cca 70 km už nezbývalo času jak
bylo plánováno. Naštěstí náš směr do města byl průjezdný
a tak někteří členové výpravy zvládli i bazén.
Večerní program zahrnoval návštěvu čínského tržiště,
krátkou projížďku městem a večeři v otáčející se
restauraci KL Towers na Ananasovém pahorku. Z důvodu
zácpy jsme odvolali čínské tržiště, bylo odloženo na
zítra a krokem se prokousávali skrze město. Mimo různé
parky a sultánův palác jsme se zastavili na Náměstí
nezávislosti a také u soutoku dvou řek, kde bylo město
založeno. A hurá na večeři! Restaurace je ve výšce 250
metrů. Výtah sem návštěvníky doveze za několik málo
vteřin a občas si připadáte jako v komiksu, kdy se vám
vnitřnosti vyhrnou nahoru a potom zase klesnou až na
podlahu. Jak vyhlídka, tak jídlo bylo vynikající. Jen
jsem si nějak nemohl zvyknout na to, že prostřední část,
se stoly se pohybuje. Když jste hledali záchody, tak
byly neustále někde jinde, když jste si šli na jídlo,
tak i toto odjelo zase o kus dál. Nebo se Vám stalo, že
jste se vydali na opačnou stranu a hledali svůj stůl,
který již mezi tím odjel na jiné místo. Tady ale
nehrozilo nic jiného, než že oběhnete střední část a
dostanete se ke stolu odjinud.
Po
večeři jsem zašel ještě s některými členy výpravy
vyfotit nasvícené Petronas Towers. Vypadají úchvatně jak
ve dne, tak i v noci! Hned jsem si vzpomněl na film se
Seanem Connerym a Cathrinou Zetou Jones – Past, jak visí
na můstku spojující obě věže, respektive na světýlkách,
které jej zdobily a tento řetěz se pomalu trhá a trhá
...
FOTOGALERIE
4. května 2012: pátek
Kuala
Lumpur - Melaka
V
dobách, kdy Kuala Lumpur nebyl víc než malárií zamořenou
bažinou a Penang se teprve měl stát perlou Orientu,
Melaka již byla jedním z největších obchodních přístavů
jihovýchodní Asie. Ale ani ona nevydržela dlouho na
výsluní a předala své žezlo nedalekému Singapuru. A
právě poznávání Melaky, hlavního města nejmenšího státu
malajské federace nás dneska čekalo. Je to příjemný
jednodenní výlet, kam zamíří asi většina návštěvníků
Kuala Lumpur. Jednak proto, že se jedná o příjemné
přímořské město, ale také aby unikli ruchu velkoměsta.
Melaka naopak působí až ospalým dojmem. Koupat se sem
nejezdí téměř nikdo, což je způsobeno nepříliš vysokou
kvalitou vody v Melacké úžině – jedné z nejrušnějších
námořních cest na světě. Proto stejně jako my, i ostatní
návštěvníci zavítají za památkami zahrnutými od roku
2008 na seznam organizace UNESCO.
Melaka
byla založena ve 14. století hinduistickým princem
Paramešváou ze Sumatry. Žádný svatoušek to rozhodně
nebyl. On i jeho družina byli skalní piráti a proto
nebyli nikde vítání a neustále museli měnit své
působiště. Až v Melace spatřili její potenciál a usadili
se zde. O Paramešvárovi se říkalo, že se jedná o přímého
potomka Alexandra Velikého a že vlastní polokouzelné
předměty pocházející ze Šalamounova pokladu. Důvod proč
se zde usadïl vypráví příběh, kdy během lovu zahnal bílý
kančil (zvíře podobné jelenovi, ale menší) jednoho z
princových psů. Prince tato udatnost natolik uchvátila,
že se rozhodl zde usadit. Místo pojmenoval podle stromu,
pod kterým odpočíval – melaky. Je to něco jako náš
angrešt, ale několikanásobně kyselejší. Princ se později
oženil s muslimskou princeznou, čímž otevřel dveře
islámu do země.
Paramešvára v roce 1414 umírá, ale to je již Melaka
mocným obchodním státem o jehož věhlasu se dozvěděli
Portugalci. Ti sem připlouvají v roce 1509. Samozřejmě
nešlo o nic jiného než o válečné tažení směrem na
východ, aby našli zdroj koření. Melačané pochopili, že
Portugalci jednají „pod záštitou Boha, země a národa“ a
vzepřeli se. Podařilo se jim na chvíli Evropany přemoci,
ale v roce 1511 sem připlouvá další portugalská flotila
vedená kapitánem Alfonsem de Albuquerque, která obsazuje
město a staví pevnost A Famosa.
V roce
1640 se Melaka dostává na 150 let do rukou Holanďanům,
kteří se starají spíše o výdělky než o Boha a národ.
Holanďané měli ovšem svou základnu v Batávii (Jakartě) a
proto se o Melaku nestarali jak by si zasloužila. V roce
1795 přicházejí Angličané a bourají portugalskou
pevnost. Nebýt sira Stamforda Rafflese, singapurského
guvernéra, tak by bylo snad zbouráno celé město. V roce
1824 přechází Melaka trvale do rukou Britů. Po
Portugalcích zde zůstal „křesťanský jazyk“, po
Holanďanech radnice a po Britech? Důstojnický klub, jak
jinak.
Nejtypičtější melackou pamětihodností je právě výše
zmiňovaná radnice. Původně bílá budova je nyní červená.
Ať tomu věříte nebo ne, tak prý ji jednoho večera
poplivali místní obyvatelé rozžvýkaným betelem a
červenohnědá barva už nešla nijak očistit. Proto bylo
rozhodnuto o jejím přemalování na červeno. Jedná se
zároveň o guvernérovu rezidenci, kde pozoroval každý den
lodě proplouvající po nedalekém kanále. Budova nese
další nej – nejstarší holandská budova na Východě - byla
postavena v roce 1641. Z podobné doby pochází také
nedaleký kostel – nejdříve presbyteriánský a později
anglikánský. V současnosti je v budově bývalé radnice
etnografické muzeum. Kostel je stále funkční a každou
neděli se v něm konají mše.
Na
pahorku nad Town Square s fontánou královny Viktorie
stojí pozůstatky kostela Sv. Pavla. Cestou nahoru se
návštěvníkům ještě naskytne překrásný výhled na melacké
uličky a moře v dálce. Před 500 lety bylo moře těsně u
úpatí pahorku. Nyní je asi 500 metrů daleko. Když byste
se vydali přes Melackou úžinu směrem dále na jih (mimo
jiné – byli jsme na 2. rovnoběžce), dorazíte za 6 hodin
do Indonésie. Nás ale čekal krátký výstup k ruinám
kostela z roku 1521. V průvodci se o místě píše, jako o
„vzdušném svatostánku“. Nepředstavoval jsem si raději
nic, ale jestli tím průvodce myslí bez střechy a
polorozpadlý, tak to souhlasí. Před kostelem stojí socha
Sv. Františka Xaverského, jednoho ze zakladatelů
Tovaryštva Ježíšova, který místo navštěvoval. Bohužel
při své cestě do Číny zemřel a loď, která vezla jeho
tělo zpět byla poškozena a František byl pohřben po 4
měsíce pod podlahou kostela. Poté byl převezen do Goa,
kde je pohřben. Místo jeho hrobu je k nahlédnutí, ale
není to nic zajímavého. Oplocená díra do země. Jediné,
co z kostela dodnes zbylo jsou obvodové zdi a rytinami
zdobené náhrobní kameny holandských šlechticů. Kostel se
přestal používat v roce 1590. Během nadvlády Britů zde
stál maják a budova kostela sloužila jako muniční sklad.
Ve skutečnosti však vše více než 150 let chátralo.
Zajímavá je socha Sv. Františka vyvedená z mramoru a
tiše hledící dolů na město, jako svědek všech událostí.
Soše ale chybí pravá ruka – od zápěstí. Nikdo neví
přesně proč, nebo kde by ruka mohla být. Říká se, že
jelikož je František světec, tak ruka je stále někde,
aby konala zázraky a žehnala. Kdo ví, co je na tom
pravdy.
Pod
kostelem stojí malý zbyteček portugalské pevnosti A
Famosa nebo také Porta de Santiago z roku 1511. O
rozboření se zasloužili Holanďané a o zachování tohoto
malého zbytku opět sir Raffles.
Odpoledne naše prohlídka Melaky pokračovala. Vedro ale
začínalo být čím dál horší, tak byla na členech výpravy
znát únava, proto procházka po Jokor Street v Čínském
městě byla trošku urychlena. Nejdříve jsme prošli kolem
mešity Kampung Kling – je to nejstarší mešita v Melace a
architektura není čistě islámská. Podobá se spíše
hinduistickým stavbám z Bali. Je to typicky raná mešita
ze Sumatry.
O
kousek dál stojí nejstarší čínský chrám Cheng Hn Teng z
roku 1646. Ulice k němu vedoucí je tzv. funerální ulicí.
Prodávají se zde pouze předměty, které pozůstalí
posílají zesnulým na onen svět – papírové domy, auta,
falešné peníze apod. Po modlitbě je předmět zapálen a se
stupajícím dýmem se tak dostává k zesnulému. Pamatuji si
jedu historku, kdy v Česku bylo zabaveno velké množství
"peněz" právě pro funerální obřady. Dovozce je za pravé
ani nevydával, ovšem česká inspekce toto vyhodnotila
jako riziko a peníze byly zlikvidovány. Nejednalo se
ovšem o nic jiného, než právě o funerální peníze určené
pro asijskou komunitu žijící u nás …
Po
krátkém volnu na nakupování, které bylo ovšem rozumnější
strávit ve stínu restaurace a nad dobrou kávou nebo
pivem, jsme se vydali zpět do Kuala Lumpur. Stejně jako
cestou sem, tak i zpět, jsme zastavili na odpočívadle.
Proč to ale píšu? Na rozdíl od ostatních odpočívadel ve
světě zde byl dokonalý pořádek, žádné smetí na chodníku,
žádné nedopalky. Je až s podivem, jak je tato kultura
vychovaná, že když mám odpadek, tak s ním dojdu k
popelnici, případně si jej s sebou vezmu domů. Ani v
Kuala Lumpur nenajdete na ulicích povalovat se odpadky.
Zde by se měly některé národy učit!
Po
příjezdu do města jsme vyložili část skupiny v Čínském
městě. Většina ale pokračovala do hotelu, protože vedro
venku bylo dneska nesnesitelné. Na obloze se zvedaly
kupky mraků, jakoby se schylovalo k bouřce, ale nic.
Venku to vypadá, že je jasno.
FOTOGALERIE
5. května 2012: sobota
Kuala
Lumpur - Tioman
Opouštíme malajské velkoměsto, opouštíme betonovou
džungli a přesouváme se do džungle pravé. Na jeden z
nejkrásnějších malajských ostrovů s poetickým jménem
Tioman. Já se raduju, že budeme konečně z města pryč,
někteří členové výpravy by ještě ve městě pobyli. I
nebesa asi pláčou, že odjíždíme jinam. Už od rána bylo
totiž zataženo a cestou na letiště se rozpršelo. Dle
předpovědi počasí je východní pobřeží Malajsie a
Singapur bičován bouřkou. Nic ideálního po dnešní den,
nic ideálního pro let malým letadlem. Naštěstí se bouřka
vypařila neznámo kam, a tak byl let bez potíží … tedy
téměř.
Prvním
zádrhelem byla nadváha zavazadel. Členové výpravy
věděli, že je limit 15 kg na osobu a každé další kilo se
připlácí. Nabídnutou variantou bylo uschování zavazadel
v hotelu v Kuala Lumpur. Mimo jednoho toho nevyužil
nikdo. Letadlo je tak malé, že do něj nelze vzít ani
příruční zavazadlo velikosti a tvaru kufříku, které jsou
cestující zvyklí běžně převážet ve velkých letadlech.
Zde byli striktní. Vše se muselo odbavit. Paradoxně můj
megafoto baťoh nikomu nevadil, prý se dá zmáčkout …
nevěděli, že nedá, ale já to nikde neventiloval. Už i v
Kambodži jsem měl problém ho dostat do přihrádky nad
hlavou a musel jsem ho mít mezi nohama. Ale zpět k
nadváze.
Obavil
jsem všechny členy výpravy, pán u přepážky spočítal 56
kg navíc a chtěl 750 ringitů. Uf, pěkná šupa. To se mi
nějak nezdálo, a proto jsme se jali vše kontrolovat. Ve
finále byla nadváha 36 kg a doplatek 555 ringitů. Část
uhradili členové výpravy, kteří si byli nadváhy vědomi a
zbylou část jsem uhradil ze svého. Samozřejmě ne na
trvalo, ale po ostatních členech výpravy jsem chtěl
částku vrátit. Někteří se dívali, jako bych je kasíroval
do své vlastní kapsy … vlastně teď ano, protože jsem to
z ní nejdříve vydal. Nedokázali porozumět, že letecká
společnost má své regule ohledně váhy a nabídnutou
variantu uložení kufru v hotelu nevyužili. Mají alespoň
o čem týden přemýšlet … prostě si nedají tři nebo čtyři
piva a částka se jim vrátí.
Jak už
jsem se zmínil, bouřka zmizela a naše letadélko káně se
zdárně dovrtělo až do svého cíle, na ostrov Tioman. Co
asi nikdo nečekal, dostali jsme malé občerstvení a i
teplota ve finále v kabině klesla na přijatelnou úroveň,
zprvu tam bylo nedýchatelno. Ještě se musím zmínit o
startu – letadlo na konci dráhy zvyšovalo otáčky,
postupně se natřásalo víc a víc, jako když je běžec
nervózní před startem a čeká na ten okamžik, kdy může
vyrazit, kdy se celý klepe … stejně tak se klepalo i
naše letadélko, nedočkavě čekalo až mu kapitán uvolní
brzdy a rozjelo se s takovou vervou, jak se tryskové
letadlo nerozjíždí. Připadalo mi to takové zvláštní a
směšné zároveň. Díky nízké letové výšce bylo z letadla
krásně vidět – nejdříve na Kuala Lumpur a jeho betonovou
džungli a poté na pravou, zelenou a neprostupnou džungli
ve vnitrozemí.
Ostrov
Tioman nás přivítal svým blankytně modrým mořem a
zeleným pralesem. Letiště je zde maličké, raději
neměřit. Bude asi stačit, když řeknu, že na jedné straně
je moře a na druhé straně kopec … „Odbavení“ zde bylo
velmi rychlé. Než vyložili kufry, tak jsme zaplatili
poplatek za vstup do národního parku. Pán, který částku
vybíral měl na jedné ruce 6 prstů! Z palce mu vyrůstal
regulerní další prst. V tom ke mně přiskočila jedna
členka výpravy, že někde vytratila pěněženku se všema
penězma. Dost prekérní situace. Už jsem doufal, že
všechny jobovky zájezdu skončily, ale zdá se že ne.
Vypravil jsem se s ní k letadlu a policajtovi vysvětlil
co tam jdeme dělat. Už byl v obraze. Personál peněženku
našel a dotyčné ji donesl. Uf, planý poplach. Kdyby ji
ale nechala v Kuala Lumpur, tak by měla smůlu.
Na
letišti nás čekal pán z hotelu, naložil nás do takového
prazvláštního náklaďáku upraveného pro přepravu osob – s
plastovými sedadly, do klece nacpal kufry a mohlo se
vyrazit. Letiště je od hotelu asi dva kilometry.
Následně šlo vše ráz na ráz a během krátké chvíle byli
všichni členové ubytováni.
Tioman
má jakoby polynéskou atmosféru díky spoustě rozkvetlých
ibišků, zeleným srázům a korálovým útesům. Ostrov má na
délku 20 km a na šířku 11, je na něm nespočet
překrásných pláží. Převážnou část obyvatel tvoří
turisté. Místních domorodců zde žije jen hrstka a
osidlují venice kolem pobřeží, proto si Tioman zachovává
vesnický charakter i dodnes. Horská džungle uprostřed
ostrova je domovem pestré flóry a fauny – opice, kaloni,
varani … ale nežijí v ní žádní lidé. Hlavním „městem“ je
Tekek, kde je jediná banka, přístav a 95% aut na
ostrově. Tioman je také bezcelní zónou, proto je zde
velmi levný alkohol a cigarety.
Volné
odpoledne jsem nestrávil koupáním v moři, mimo jiné byl
docela silný odliv, ale vypravil jsem se podél pláže, až
kam to půjde. Překvapivě písečná pláž skončila brzy,
narazil jsem na obrovské kameny zerodované do
fantastických až neuvěřilných tvarů. Za nimi stezka
končila a bylo třeba vystoupat po starých schodech kolem
golfového hřiště k apartmánovému komplexu. Zde končí i
silnice vedoucí z Tekeku po západní straně ostrova. Dále
už se vinula jen stezka. Času bylo spousta, horko pořád
stejné, tak proč nejít dál. A dobře jsem udělal. Jednak
jsem objevil želví rezervaci, o které se opět ani
průvodce nezmiňuje a také krásnou, písečnou a
liduprázdnou pláž. Škoda, že v želví rezervaci nikdo
nebyl, abych se dozvěděl více. Cestu zpátky mi zpestřil
západ slunce, které se skrze mraky rozhodlo vykouknut na
nás pozemšťany.
FOTOGALERIE
6. května 2012: neděle
Tioman
- Juara
Jelikož je několik dalších členů výpravy podobné nátury
jako já, není pro něj přijatelné ležet na pláži a
nepoznat blízké nebo vzdálenější okolí hotelu, nepoznat
okolní krajinu, přírodu či domorodce. Domluvili jsme se
s malou skupinkou, že podnikneme trek džunglí, na druhou
stranu ostrova a zažijeme pocit podobný, jako zažil
Robinson, když zjistil, že není na pevnině, ale kolem
kol je moře a nic jiného než moře …
Po
Tiomanu vede několik stezek, lépe či hůře značených. Asi
nejznámější a nejčastější je do vesnice Juara neboli
Kampung Juara. Jsou dvě varianty, jak se tam dostat – po
příkře stoupající betonové silnici, odbočka je nedaleko
hotelu nebo delší, ale o to zajímavější stezkou džunglí.
Navíc před tím musíte projít celý Tekek. Mapa v navigaci
obsahovala i naši dnešní trasu, ale jak jsem psal výše,
patří mezi nejčastější a nejoblíbenější. Znalý situace z
Evropy jsem předpokládal, že budeme potkávat další
skupinky, ale opak byl pravdou. Většina hostů se sem asi
jede jen válet nebo hrát golf. Proto na naši skupinku
okolní domorodci pokřikovali „Happy treking“ a významně
se usmívali. Asi to není časté, vidět bílé, jak se
dobrovolně jdou potit do pralesa.
Stezka
měří z Tekeku do Juary 7 km, celá námi zdolaná trasa
byla o něco málo přesáhla 10 km a díky ní jsme si
dokonale vychutnali bohatství pozoruhodného vnitrozemí.
V průvodci se uvádí, že nejde o namáhavý terén. S tím
souhlasím, ale trasa neustále stoupá a téměř 100% vlhko
také nijak výšlap neulehčuje. Naštěstí na Vás nepraží
sluníčko. Původní skupinka 10 výletníků se ještě v
Tekeku zredukovala na 9, což bylo dobře. Odpadlá členka
by trasu dozajista neušla. Dle cedulky v Tekeku
odbočujeme kousek od druhého přístavu a po výšlapu na
konec ulice se nedaleko mešity noříme do zeleně džungle.
Ta nás pohltila na další dvě hodiny. Stezku tvoří
přerušované betonové schody střídající se s balvany a
blátem. Džungle působí impozantně a opět jsem si
připomenul nicotnost člověka. Tato zelená síla, když se
rozhodne, tak pohltí vše bez návratu … Prales byl plný
mohutných stromů sahajících do neuvěřitelných výšek,
palem a dalších rostlin. Pomocníkem pro výletníky je
svazek elektrických kabelů táhnoucí se nad hlavami nebo
na zemi kolem stezky. Řekl bych, že se zde nedá
zabloudit, stačí se držet podél elektrického vedení. Na
trase je nejdříve jeden vodopád, kde je ovšem zakázáno
koupat se. Slouží jako zásobárna pitné vody na ostrově.
Na blížící se civilizaci upozorňuje žlutá dopravní
značka – oznamuje křižovatku, ale stojí ještě hluboko v
džungli, tak asi na tváři mnoha návštěvníků vyvolává
úsměv.
Asi
kilometr před Juarou je neznačená stezka vedoucí ke
druhému vodopádu. Místní domorodec nás na ni hned
upozornil. Stezka je hodně bahnivá a uklouzaná, někteří
členové dnešní výpravy ji částečně sjížděli po zadku,
naštěstí bez úhony. Vodopád je krásný, maličký ale
osvěžující. Potkali jsme se tady s místními a zažili
malé dobrodružství, kdy jeden z nich uklouzl na kameni a
hlavou zahučel po kameni do vody. Vypadalo to, že je po
něm! Po chvíli se jen otřepal a pak už v sedě vše
rozdýchával.
Obloha
se pomalu začala zatahovat a těžké, tmavé mraky
nevěstili nic dobrého. Proto jsme přidali do kroku,
abychom se před blížícím deštěm schovali v nějaké
hospodě. Juara je svět sám pro sebe. Vypadá opuštěně a
dýchá klidnou, až ospalou atmosférou, která je vlastní
odlehlým koutům světa. Jednoduše řečeno KRÁSA! Žádné
davy, žádní turisté, kteří si místo nezaslouží výšlapem.
Cesta autem nebo lodí sem je totiž docela drahá a tak si
to každý rozmyslí. A že by měl jít pěšky? No zbláznili
jste se? Pláže zde jsou dvě, oddělené od sebe malým
kopečkem a skálou. Severní pláž – Barok je klidnější,
zatímco Mentawak je oblíbena surfaři. Celá oblast je
navíc prohlášena johorským sultánem za zelenou zónu,
tzn. že je zde zakázána výstavba jakýchkoli velkých
nových komplexů. To je opět dobře! Obě pláže využívají
také želvy pro kladení vajec.
Po
příchodu k pláži jsme se u jedné domorodkyně informovali
na cenu lodní přepravy, což byl původní záměr, jak se
dostat zpět. Na tabuli měla cenu 80 ringitů, ale to je
prý za osobu, což nám trošku vyrazilo dech. Skupinová
sleva 25 ringitů za osobu už byla přijatelnější. Tak
jsme se domluvili, že se po pivě vrátíme zpátky. V
nedalekém Santai Bistro, vedle přístaviště, což je
kombinace baru a restaurace, jsme obsadili velký stůl.
Obsluhujícího pána trošku zarazil náš požadavek na 9
piv. Prý už nemá, ale že zajede. Tím nás potěšil. Při
druhé rundě se už vymlouval, že už nikam nepojede.
Nakonec jel. Mezitím se ovšem pokazilo počasí natolik,
že návrat lodí byl nemožný. Zvedl se pořádný vítr, až
začali létat i plechovky s pivem. Jedinou možností bylo
auto. Pán ihned operativně nabídl přepravu za stejnou
cenu jako byla loď. I když by cesta lodí byla určitě
zábavnější, počasí tomu nechtělo. Místní způsob přepravy
na korbě džípu také nepřicházel v úvahu, tak se jelo
dvěma auty. Betonová silnice spojující Juaru se západní
stranou ostrova je místi dost prudká. Bez čtyřkolky by
nebyla šance, jak ji vyjet a na druhé straně sjet. Déšť
mezitím sílil a sílil, někde byla silnice už řádně
zalitá vodou. Ale vše jsme zvládli a řidiči nás vyložili
u restaurace, kde se dalo suchou nohou vysednout. Teď
nastalo dilema … počkat? Jak dlouho? Proběhnout ten
proud valící se z nebe nebylo možné. Bohužel nebe
nevypadalo, že by chtělo něco dát zadarmo, tak nezbývalo
nic jiného než vzít nohy na ramena a v co nejkratším
čase se dostat do pokoje.
Je
škoda, že nás z Juary vyhnal déšť. Dokázal bych v této
ospalé vísce strávit delší čas, nejlépe se tam i
ubytovat a jen tak si užívat nerušeného klidu, s minimem
vymožeností civilizace. Ale to by tady člověk nesměl být
sám ...
Venku
stále prší, občas do nejvyššího kopce Gunung Kajang (1
038 metrů) práskne blesk až se vše zatřepe a nevypadá
to, že by déšť chtěl přestat. Doufám, že se do zítřka
vyprší a ráno nás přivítá opět modrá obloha!
FOTOGALERIE
7. května 2012: pondělí
Tioman
- Salang
Po
včerejším treku džunglí by měl následovat odpočinek, ne?
Bohužel jsem člověk, kterému to nedá, aby neustále
neprozkoumával okolí a život na ostrově. Vždy si
vzpomenu na naše soukromé putování po Černé Hoře. Já s
Terezkou jsme ji měli projetou křížem krážem, ale na
rafting jsme se vydali v rámci organizovaného výletu.
Tehdy řidič minibusu zastavoval po cestě a ukazoval
ostatním, co že je v Černé Hoře k vidění a lidé koukali
jak vyjevení. Znali jen Budvu a její pláž, nic jiného
...
Můj
dnešní plán nebyl nijak náročný - jít se podívat na
letiště na přistávající letadlo a možná odlovit
nedalekou kešku. Těšil jsem se, že nebe bude dneska jak
vymetené. Kde by se na něm vzala další voda, když padala
celé včerejší odpoledne. Zpočátku to tak skutečně
vypadalo, ale během snídaně se zatáhlo z hor i z moře a
těžké, temné mraky nevěstily nic dobrého. Členové
výpravy, kteří se mnou původně chtěli jít na letiště to
odvolali, tak jsem se vydal sám po pláži, jen tak
courat. Během chvilky začlo poprchat, pak víc a víc a
nakonec se opět spustil regulerní tropický liják. Tak
tak jsem stihl doběhnout pod střechu restaurace. Uf, že
by další propršený den? To snad ne. Doběhl jsem ještě do
pokoje a snažil se usušit mokré oblečení. Nakonec mě
sušení tak zmohlo, že jsem usnul a probudila mě až
klepající uklizečka. Venku se mraky pomalu protrhávaly a
to bylo znamení, že můžu vyrazit.
Už
známou cestou jsem se pozvolna vydal směr Tekek. Kolem
domorodecké jídelny, částečně po pláži, částečně po
silnici. Kousek přede mnou tlačila kočárek nějaká žena,
když v tom se zarazila, otočila a jela zpět. Nevěnoval
jsem tomu pozornost, ale pak mě oslovila, jestli jdu do
Tekeku a jestli se může přidat. Prý se bála opic
okukujících nás z elektrického vedení a stromů. Uklidnil
jsem ji, že jí nic neudělají, ale že klidně může jít se
mnou. Byla to Ruska z Moskvy, její angličtina tomu ale
nijak nenapovídala. V Tekeku jsem odbočil do přístaviště
jachet a paní šla už sama dál. Přístav jachet je podle
průvodce nevýrazný. Nedosahuje samozřejmě malebnosti
přístavů v Itálii nebo Francii, ale já si jeho návštěvu
užil i takto. Pokračoval jsem kolem něj dále až na molo,
kde byl pěkný výhled na bouřící moře. Asi musela být
někde pěkná bouřka, ráno bylo moře klidnější.
Cestou
z přístavu jsem opět potkal onu Rusku, došla akorát do
obchodu nedaleko odbočky k přístavu a už mířila zpět.
Nezávidím jí tlačit kočárek do toho strku ... Kolem
nijak zvlášť udržovaných bezcelních obchodů a místních
restaurací, kde snad na každé je nabídka "burger", mě
cesta dovedla až k letišti. Domnělému dnešnímu cíli.
Zde, po chvíli studování mapy, jsem potkal další členy
výpravy, jak okukují nabídku alkoholu v bezcelním
obchodě. Pravda, pivo, které nám včera v Juaře prodali
za 6 ringitů tady stálo 2.50. Jen tak na okraj - v Kuala
Lumpur, v otáčivé restauraci, za něj chtěli 35! I
ostatní členové výpravy čekali na letadlo, které dneska
přiletělo včas. Bohužel focení příletu nebylo nijak
snadné a fotky také nejsou nic moc. Ve výhledu nám
bránil zelený plot. Škoda, že v něm nebyla nějaká díra
na prostrčení foťáku. Za 20 minut mělo letadlo odlétat,
tak jsme ještě počkali. Našel jsem si ale už lepší místo
- ze svodidel podél silnice byl nerušený výhled.
Co s
načatým odpolednem? Ostatní se také nechtěli vracet do
hotelu, tak jsem jim navrhl, že můžeme jít podél moře
dále, kam až dojdem, třeba do Salangu na severu ostrova.
To jsem ještě netušil, že má nabídka je "vražedná". Po
promenádě vyzdobené betonem, skrze typickou místní
zástavu jsme dorazili k Marine Center na konci Tekeku.
Zde silnice končila a chodník se nořil do pralesa.
Oproti včerejšímu chodníku vypadal naprosto pohodově.
Brnkačka, řekli byste si ... Ano, tento krásný chodník
nás dovedl do Air Batang neboli ABC. Je to takové hlavní
tiomanské centrum baťůžkářů. Nebudu citovat průvodce,
jak se zmiňuje o plážich apod. Jednoduše řečeno místo
bokem od komerční civilizace, s krásnou pláží, s
bungalovy a zcela jinou atmosférou. Jako byste přešli do
60. let minulého století. Trošku mi to připomnělo můj
výšlap v Kambodži z Ocheutal Beach na vedlejší pláž,
která byla také baťůžkářská. Jestliže v Tekeku máte
pocit "no stress", pak tady je to "mega mega no stress".
Jak jsem aktivní člověk, tak strávit tady jeden den
pohupováním v síti ve stínu stromů, pojídáním ryb, to by
určitě dokázalo nabít energií ... jen jednu vadu to má,
podmínkou je být zde s milovanou osobou. Bez ní to
naprosto ztrácí význam. O to je pak zážitek
perfektnější, ale to lze říci celkově o cestování a
poznávání. Musím zmínit místní zajímavé sajdkáry -
motorka s krabicí na jednom kole a v krabici plastiková
židlička. Tak se zde jezdí. ABC je ještě plný
potápěčských center, ani nevím kolik jich lemovalo
stezku.
Na
okraji ABC jsme potkali další členy výpravy, ty se
kterými jsem byl původně domluven na dnešní trek. Byl
jsem rád, že oni šli beze mě, ne já bez nich, aby mi pak
něco nevyčítali. Vraceli se spokojení, v domnění že byli
na Monkey Beach, kde si dali dobrý oběd. To nevěděli a
ani my, co to obnáší dostat se na Monkey Beach! Na konci
ABC stezka začala více stoupat a stávala se kluzkou. U
Bamboo Hill stoupá přímo nahoru a občas je nutno šplhat
po přivázaných lanech, aby se člověk dostal nahoru. Asi
po 10ti minutách šplhání, klouzání a přeskakování kamenů
jsme došli do Panuba Bay s hotelem na kuřích nožkách. Po
krátké kávozastavce, na konci zálivu, jsme se opět
ponořili do džungle. Mezitím jsem zasvětil členy výpravy
do tajů geochachingu. Odlov kešky byl dílem okamžiku.
Potkali jsme zde dva Francouze, kteří se ptali, jestli
také jdeme na Monkey Beach. Připadalo mi to divné,
protože přeci Monkey Beach, jak jsme si mysleli, jsme už
minuli - byla to právě Penuba. Ale nikdo z nás tomu
nevěnoval pozornost a šlapalo se dál v domnění, že za
chvíli musíme přeci dojít do Selangu.
V
průvodci se uvádí, že z ABC do Selangu je to asi 3.5 km.
Tomu bych si dovolil trošku oponovat, možná tak vzdušnou
čarou. Stezka džunglí je zde hodně náročná, více než
byla včera. Tu včerejší bych nazval procházkou. Dneska
to byl řádný trek se vším všudy. Bohužel členové
výpravy, kteří se ke mně přidali nebyli na toto vybaveni
- žabky, kabelky, téměř bez vody ... ale šlapali
statečně dále. Asi po hodině těžkého terénu, kde se
stezka ztrácí a jediným orientačním bodem je elektrické
vedení, jsme se objevili na pláži. Cestu sem ještě
ztěžoval polorozpadlý a zatopený mostek, který je třeba
přebrodit. To ale přeci už musí být Selang, myslel si
každý! Z omylu nás vyvedli až následující frantíci.
Společně jsme prozkoumali mapu v knížce a hle. Toto je
teprve Monkey Beach!!! Už dlouho jsem se necítil tak
hrozně, šlapeme džunglí několik hodin a jsme teprve
tady! Trošku nám spravil náladu obrovský varan "slunící"
se na vyhřátém písku, byl to pořádný macek.
Na
konci pláže jsme se pokoušeli najít stezku. Bez úspěchu.
Druhý pokus uprostřed vyšel. Sice by byla třeba mačeta,
ale dalo se mezi lijánami a dalšími neznámými rostlinami
projít, či mnohdy spíše proplazit, pomalu po kolenou. Až
tady si člověk trošku více představí, jak musí být
náročný pohyb v džungli pro vojáky. I navigace už
vypověděla službu, mapa končila na Monkey Beach. Dále už
byla jen bílá místa ... nahoru a dolů, dolů a nahoru.
Občas někoho šlehla lijána, více či méně a najednou
stezka končí v Monkey Bay. Díky odlivu nijak malebnému.
Co teď? Kam teď. V dálce seděl u dýmajícího ohně nějaký
baťůžkář. Ten nám řekl, že stezka pokračuje na konci
mostu a do Selangu je to tak 40 minut.
Vzhledem k pokročilému času už byl další přechod téměř
nemožný. Tma zde padne velmi rychle a ztratit se v šeru
v džungli není určitě nic příjemného. I přesto jsme se
pokoušeli najít stezku. Most byl na svém místě, ale
stezka nikde. Elekrické vedení pokračovalo za asi 7
metrový balvan. Na ten se dalo vyšplhat, ale z druhé
strany nebylo možno sejít dolů. Maximálně sjet po zadku,
ale bez možnosti návratu. Navíc se nezdálo, že by tam
někde stezka pokračovala. Proto jsme se vrátili na pláž,
už pomalu smířeni s tím, že zde přenocujeme a ráno
budeme pokračovat do Selangu. Zkoušel jsem obvolávat
nějaké hotely z průvodce. Polovina čísel ale nefungovala
nebo neexistovala. Na jediném, kam jsem se dovolal mi
řekli, že pro nás lodí nepřijedou. Nu což, nocování v
džungli není také o nic míň dobrodružné. Najdeme si
fleka někde poblíž onoho baťůžkáře a bude to. Určitě se
tam najde o pár míst více. Chatrče, kde pobýval sice už
měly své nejlepší za sebou, ale jako provizorní
ubytování budou stačit.
A
potom! Deus Ex Machina! Zázrak! V dálce se objevil člun
vplouvající do zálivu. Začali jsme na něj mávat a
ukazovat, že bychom chtěli odsud. Kapitán pochopil a
snažil se připlout co nejblíže. Bohužel odliv a korálové
podloží mu to nedovolilo, tak nám nezbývalo nic jiného
než se k němu přebrodit. Moře naštěstí sahalo něco málo
nad kolena. Koukal na nás jako na zjevení, co tam chceme
a jak jsme se tam vzali. Dohodli jsme cenu 20 ringitů za
osobu a my šťastni, že se vrátíme zpět do civlizace jsme
ani nesmlouvali. Měl na palubě ještě další 3 domorodce,
že šnorchlují. Tak jsme chvilku počkali, až došnorchlují
kousek dále, jeden náš se k nim dokonce i přidal, tak
spojil příjemné s užitečným. Pak už kapitán zamířil k
přístavu. Nejdříve vyložil své původní zákazník a
později nás. Namísto 20 ringitů od každého dostal 25 a
my se šťastně vylodili v Tekeku.
Z
našeho treku plyne - do Salangu se NELZE džunglí dostat.
Průvodce sice uvádí, že stezka vede přes prudký a dlouhý
kopec. Věřte mi, nevede, není zde. Po 13 km chůze
civilizací i opuštěnou džunglí jsme ji nenašli. Ani
makakové jávští nám ji neukázali, spíše se asi
posmívali, co to zde jde za odvážlivce, kteří se vydají
skrze neprostupnou džungli do neznáma!
FOTOGALERIE
8. května 2012: úterý
Tioman
– Pulau Tulai (Korálový ostrov)
Se
včerejším zachráncem – Indrou, jsem po vylodění v Tekeku
domluvil na dneska výlety pro členy výpravy. Už zkraje
se mě někteří ptali a já jim to slíbil, že určitě můžeme
zorganizovat šnorchlování na ostrově, nad kterým jsme
přelétali v sobotu při přistání – Pulau Tulai neboli
také Coral Island. Leží na severozápadní straně a
dominuje mu krásná pláž s bílým pískem. Indra mi slíbil,
že se ozve, jakmile bude vědět cenu a skutečně ještě
před večeří zavolal jeho šéf a vše bylo domluveno.
Přihlásilo se mi 13 zájemců, což bylo více než jsem
očekával.
V
devět hodin ráno jsme se všichni sešli u hlavní brány do
hotelu a už zde byl človíček se dvěma autama. Naložili
jsme se do kabiny, někteří na korbu a vyrazilo se do
jachetního přístavu, kam už připlouvaly dvě loďky. V
jedné byl náš včerejší zachránce Indra. Cesta na ostrov
trvala asi 20 minut a moře bylo naprosto klidné a
zrcadlilo v sobě azurovou oblohu s pár mráčky. Dnešní
den je jako stvořený pro šnorchlování. Bylo vidět i na
ostatních členech, že se jim výlet hned zkraje líbí a že
se těší na pěkný den. Hotelová pláž není špatná, ale
jestliže si chce někdo zašnorchlovat, tak tam nic
neuvidí. Nedaleký ostrov Rengis už toho nabízí více, ale
díky blízkosti hotelu je kvalita také nízká.
Nejsměšnější je, že hotel nabízí přívoz na ostrov za 40
ringitů. Je to asi za 100 metrů, které lze v pohodě
doplavat. My jeli na druhou stranu ostrova na půldenní
výlet za 60 ringitů …
První
šnorchlování bylo na oné zmíněné pláži, kterou lze vidět
i z letadla. Písek tady byl bílý jak sníh, moře naprosto
průsvitné … Karibik se může jít zahrabat. I ve vodě toho
bylo docela dost k vidění. Zkraje teda byly korály
mrtvé, ale když se přeplavalo kousek ke skále, asi 100
metrů, tak zde už byly krásně barevné. Drzejší ryby, než
zde, jsem ještě neviděl. Připlouvali k člověku, ďobali
do objektivu a asi čekaly co jim dám dobrého.
Tioman
je fascinujícím ostrovem, protože jeho relativní
izolovanost způsobila, že fauna i flóra se odlišuje od
pevninských druhů – už oni zmínění draci – varani, na
malajské pevnině nežijí. V moři žijí delfíni, hejna
exotických ryb, karety pravé, karety obrovské a také
žraloci velrybí. Celkem zde žije 233 druhů ryb a 180
druhů korálů. Naštěstí má Tioman a přilehlé ostrovy
status mořského parku a platí zde přísná pravidla. V
okolí ostrova je asi 20 snadno přístupných lokalit pro
potápění a šnorchlování. Nedaleko Pulau Tulai navíc leží
na dně dvě potopené válečné lodi britského námořnictva z
druhé světové války – HMS Repulse a HMS Prince of Wales,
ke kterým se dá potápět.
Nejen
podmořský život jsme dneska viděli. Na pláži, mezi
baťohy se bezostyšně procházel nejdříve jeden, pak dva a
nakonec asi pět varanů. Chodili sem a tam, jakoby se
nechumelilo, nechali se fotit a někteří dokonce krásně
pózovali a vyplazovali svůj hadí jazyk. Kamarádi mezi
sebou asi nebyli. Když se dva přiblížili k sobě, začal
větší vždy pocukávat hlavou a zahnal menšího na útěk.
Byli to ale řádní mackové. Konečně bylo splněno mé
přání, abych viděl draka!
K
pláži se začaly sjíždět další loďky s turisty, tak jsme
popojeli o kousek dál, ke vztyčené skále čouhající z
moře. Zde bylo připraveno pro návštěvníky plovoucí molo.
Jinak bychom museli do moře vysedat přímo z loďky.
Původně byly plánovány jen dvě zastávky na šnorchlování.
Jelikož zde u skály se členové výpravy začali vracet
nějak brzo, Indra nás na závěr zavezl ještě do malé
zátoky, opět s bílou pláží v dálce. Ale i zde se
nepřijíždělo až ke břehu, ale opět se vysedalo přes
plovoucí molo. Myslím, že pro všechny bylo dnešní
šnorchlování příjemné a navíc cestou zpět nás vyložili
hned u hotelu, nebylo tedy třeba se přesouvat auty jako
ráno.
FOTOGALERIE
9. května 2012: středa
Tioman
– Paya - Genting
Možnosti, kam na ostrově Tioman vyrazit nebo co vidět se
už smrskly na jednu jedinou. Teda už to nebude takové
novum, jako když člověk vyrazí někam poprvé, ale napůl
ano. Viděli jsme východní pobřeží, mířili jsme na sever,
šnorchlovali jsme na Korálovém ostrově a teď ...
počkejte si ... teď zbývá jižní strana ostrova. Možnosti
treků a výletlů jsou zde omezené přítomností či spíše
domnělou přítomností stezek. Ale musím uznat, že mapy,
které jsem si z Open Street Map stáhl, jsou docela
přesné a velkou většinu stezek zde mají. Také jsem se
přesvědčil, že pokud stezka skončí na mapě, myslí to
vážně. Prostě dál nechodit a nezkoušet. Nevyjde to! O
tom jsme se přesvědčili při treku do Selangu.
Ale
zpět k dnešnímu dni. Členové výpravy se mě ptali, co
budu podnikat, jelikož jsou znalí mé zvědavosti.
Domluvili jsme se, že jediné místo, které se dá zdolat
je jižní část ostrova. Nejdříve již navštívená želví
rezervace, ale dle průvodce a dle mapy, stezka vede dál.
První den jsem ji neobjevil a to je dobře. Tehdy, bez
vody, bych to určitě nedal. Čekalo to až na dnešek. Již
známou trasou kolem golfového hřiště, kolem apartmánů na
kopci a vysílače, jsme dorazili na konec asfaltky. Zde
se silnice přeměnila na šotolinovku. Udivovalo mě, že
tady ale jezdí nahoru motorky a nevracejí se zpět. Kam
asi jedou? Že by to bylo průjezdné až za želví
rezervaci? To se mi nějak nezdálo, protože první den,
kdy jsem tudy bloumal, tam žádná silnice nebo stezka
sjízdná motorkou nevedla. Za zatáčkou jsem ale objevil
jádro pudla. Byli to elektrikáři a spravovali jediné
vodítko při treku džunglí, elektrické vedení. Jak už
jsem se dříve zmiňoval, budete-li se držet elektrického
vedení, tak toto víceméně kopíruje stezku v džungli.
Bohužel někdy dráty vedou nad skálou a dál už není cesty
- viz dobrodružná cesta do Selangu.
Kousek
před želví rezervací jsem pozoroval varana, jak si kutá
díru do země, asi na kladení vajíček. Vůbec mě nevnímal
a chudák, jak mě zmerčil, tak asi i kožku na místě
nechal, jak rychle vystřelil. Snad to nebyla paní
varanice, aby z toho šoku nepotratila. Tímto se jí na
dálku omlouvám. Po krátkém pochodu po pláži jsem našel
stezku vedoucí směr Kampung Paya neboli vesnice Paya,
podobně jako naše černá britská potvůrka doma. Asi, když
bude zlobit, tak jí tady domluvíme pobyt. Nevím, ale
jestli by to byl trest nebo odměna. Kočky zde vypadají
dobře živené a užívají si tropického sluníčka. Stezka
džunglí opět kopíruje elekrické vedení a místy je dosti
náročná, klasické stoupání doplňuje o to strmější
klesání a tak stále dokola. Na moře není moc vidět, jen
místy. Na okraji Paya je něco, co připomíná slepé
rameno, kde kotví místní své loďky. Dva domorodci si je
tady opravovali, rádio jim tam vyřvávalo do širokého
okolí. Paya by se dala popsat, jako úzký pruh pláže s
bílým pískem, který je lemovaný bungalovy, restauracemi
a obchody. Stezka vlastně vede přes jeden z resortů,
jinak byste se nedostali ani dál. Průvodce odrazuje od
koupání, že zde jsou skály. Pár jich tady bylo, ale
koupačka je tady určitě dobrá.
Po
krátké zastávce na doplnění sil a prozkoumání mapy
pokračujeme dál. Stezka začíná za posledním domem v Payi
a trošku připomíná smetiště, ale neděste se. Jakmile
přeskáčete úvodní balvany, budete si užívat krásné,
široké, betonové dálnice, jakou svět neviděl. Dokonce
tady postavili přes strky i betonové mostky a místy mají
i pouliční osvětlení. Jedno z nich stále svítilo. Co
kdybychom náhodou na cestu neviděli, že? Ze stezky do
Gentingu je více vidět na moře a tak je vše zajímavější
než pouhé propocování trika v džungli. Ale pozor! Tato
stezka není pro tlusté. Ne že by to nezvládli fyzicky,
to je jedna věc, ale v polovině je průchod mezi kameny,
který je dost úzký a nedá, skutečně nedá se obejít. Za
tímto průchodem se už dostáváte na "předměstí" Gentingu
- do Meliny. Pláže jsou zde lemovány fotogenickými
balvany a bělostným pískem. Každá z chat zde je jiná,
nenajdete dvě stejné a jsou kreativně pojaté. Je to
takové spojení došků, dřeva a plexiskla. Místo má velmi
poklidnou atmosféru, na hony vzdálenou Berjayi.
O
kousek dál stojí poslední místo na trase, kam lze dojít
po svých - Genting. Musím dát za pravdu průvodci, který
uvádí, že se jedná o nejzastavěnější pláž. Obě strany
stezky lemují domky, chaty, restaurace a obchody. Na
pláž pomalu není ani vidět. Ale zde jsem objevil
krásného pavoučka, kterého se mi podařilo pěkně nafotit
- viz fotogalerie.
Zde
stezka už téměř končí. Pokračuje kousek dál k
baťůžkářskému centru na jihu - na pláž Nipah. Zde si
můžete užít blaha izolace. Až sem jsme ale nedošli. Naše
cesta dneska, při zachování zdravého rozumu, končila v
Gentingu. Ale co teď? Vrátit se tou štrekou zpět?
Nepřijatelné! Pronajmout si loď? To bude stát asi dost
peněz. Tak se ptám místních, jestli tu jezdí nějaká loď
do Tekeku. Pán s dítětem, který má hlas jako paní a i
tak trošku vypadá, neumí moc anglicky. Ptá se manželky
(asi), ta nás odkazuje na minimarket. První člověk zde
neumí anglicky, druhý trochu. To nevadí. Ptám se na
přívoz, jestli jezdí a kdy? Oba koukají do mobilu a
svorně nám tvrdí, že ve 12, by měl jet trajekt. Když jim
říkám, že je půl jedné, tak je to nerozhodí. Prostě
ještě nejel a pojede až pojede. Máme jít na molo a
čekat. Pokud nechceme vše šlapat zpátky, nezbývá nám než
je uposlechnout.
Vidím,
že v nedalekém baru čeká skupinka místních, tak mě to
uklidní. Jak ale takový trajekt vypadá? Velká či malá
loď? Jedna připlouvá, relativně velká. Na mou otázku pán
kroutí hlavou, tak ten do Tekeku nejede. Nu což.
Přicházejí nějací obtloustlí domorodci, tak se jich
ptám, jestli také chtějí do Tekeku nebo kam? Ti jedou
bohužel na pevninu - do Mersingu. Hm, tak to nic. Opodál
stojící pán slyší mé dotazy, tak říká, že příští přívoz
pojede do Tekeku nebo jestli ne, tak nás tam vezme, že
poveze lidi na letiště. Skvělá nabídka!
Zase
se dostaneme nějak do hotelu. Mezitím přijíždí ale od
pevniny přívoz, který nás nabírá a my už spokojeně
směřujeme do Tekeku. Pravda, částka 35 ringitů je v
počátku dosti vysoká, ale to ještě nevíme, co nás za ni
čeká. Přívoz zastavuje v Paya a další zastávka je Tekek.
Ale ouha, loď jede dál! Tak se jdu zeptat pána, co nám
prodával lístky, kam jedem. Prý do Selangu a až potom
Tekek. Uf! Tak to vidíte, nakonec i Selang uvidíme, aniž
bychom to tušili. To jsme se tam nemuseli tak plahočit
přes kopce a divokou džunglí. Loď ještě zastavuje v ABC
(Air Batang) a až poté následuje Tekek. Za ty prachy
prostě krásná okružní jízda kolem západní strany
ostrova.
Dle mapy v navigaci je vidět, jaký krásný okruh jsme
dneska udělali. Částečně pěšky, částečně na lodi, i
nějaké dobrodružství zažili, byť to tak ráno nevypadalo.
FOTOGALERIE
10. května 2012: čtvrtek
Tioman
Všechny možnosti výletů po ostrově jsou vyčerpány. Leda
by si člověk pronajal loď o ještě ostrov objel kolem
dokola a zastavil se na místech, kam nedošel pěšky nebo
kam některé členy výpravy nezavezlo auto či motorka.
Proto i já, člověk činorodý, trávím čtvrtek v chladivém
hávu klimatizace a jelikož je venku vedro na padnutí,
tak ani nos nevystrkuji.
11. května 2012: pátek
Tioman
– Kuala Lumpur
A je
to tady! Nastal poslední den pobytu v Malajsii. Poslední
ráno na Tiomanu a poslední odpoledne a večer v Kuala
Lumpur. Člověk si říká – škoda, že ty pomalé transfery k
domovu a čekání na další lety, nejde nějak přeskočit,
posunout … už by mohli také konečně vymyslet nějaký jiný
způsob přepravy.
Pidiletadlo na pidiletiště v Tekeku přiletělo skoro
načas. Členové výpravy, světe div se, neměli také
nadváhu na zavazadlech. Mimo pár, kteří s tím ale
počítali. Jen tak přemýšlím, kam asi nacpali všechny
věci, které jim zatížily kufr cestou sem? Vyhodili?
Snědli? Vypili? Každopádně už nemusejí opakovaně řešit,
jak byli nuceni platit za nadváhu při letu. Dneska jsme
byli v letadle téměř jen my a pár dalších turistů.
Počítám ne více, jak 25 lidí. Pěkně se tak každý mohl
pohodlně usadit a pozorovat ubíhající krajinu pod námi.
Za něco málo než hodinu přistáváme na letišti Supang v
Kuala Lumpur a zde nás čeká opět nám známá Rozie,
průvodkyně. Cesta z letiště do hotelu autobusem trvalo
více, než samotný let z Tiomanu. Čím jste blíže
částečnému nebo úplnému cíli, tak je přeprava pomalejší.
Odpoledne tráví členové výpravy individuálně – nákupy,
koupáním v bazénu, odpočinkem. To se dozvím, až pojedeme
večer z hotelu na večeři a následně na letiště. To už
ale bude úplný konec putování do exotické Malajsie!
Doufám, že se Vám povídání a i fotky líbily!
FOTOGALERIE
|
