TOPlist

 

MALAJSIE: KUALA LUMPUR & TIOMAN

2. - 12. 5. 2012

 

 

 


 

2. května 2012: středa

Kvasice – Praha – Dubaj

Je to necelý měsíc, co jsem se vrátil z míst, kam dneska opět odlétám. Před měsícem to byla Kambodža a zítra přistaneme v malajském Kuala Lumpur. Samozřejmě nelze tyto dvě země jakkoliv srovnávat. Kambodža byl poznávací zájezd a naprosto syrový. Malajsie je pro odpočinkové cestovatele a naprosto rozvinutý svět 21. století. V roce 2008 jsem navštívil malajské Borneo, tzn. tu vzdálenou, východní část země, kam někteří obyvatelé za celý život nezavítají. Část země, která je spíše pro milovníky přírody a neporušené divočiny. I přesto jsem zvědavý, co nám hlavní město země ukáže a jaký bude maličký ostrov Tioman. Jestliže Vás to také zajímá, tak čtěte dále a sledujte veškeré zápisky a fotky. Jak zde, tak třeba i na facebooku.

 

 

3. května 2012: čtvrtek

Dubaj – Kuala Lumpur

Let z Dubaje do Kuala Lumpur byl výjimečný dvěma způsoby. První – letadlo bylo poloprázdné a tak kdo to stihl, obsadil volné sedadla a na 7 hodin se natáhl. A za druhé, letěli jsme největším dopravním letadlem na světě Airbusem A380-800. Na první pohled nevypadal nijak zvlášť veliký, jen takový baculatý. Až při bližším ohledání zjistíte, že je to vlastně dvoupatrové letadlo. Uvnitř je ale znát moderní design a hlavně během startu je letadlo několikanásobně tišší než jiné stroje.

 

Po přistání mě čekalo nemilé překvapení. Jedna členka výpravy cestuje business třídou a vystoupila z letadla jinudy. Bohužel na nás nečekala a tak jsem běhal po letišti jak zmatený ve snaze ji najít. Dokonce jsem přesvědčoval pozemní personál, aby mě pustili zpátky do letadla, jestli tam nezůstala. Nakonec se mi jí podařilo dovolat, uf! Aby těch zádrhelů nebylo málo, tak jejímu spolucestujícímu nedorazil zase kufr. Jednoduše ho nenaložili v Praze. Tak prý zítra dorazí.

 

Hledáním členky výpravy a řešením kufru se vše protáhlo a na cestu do hotelu, cca 70 km už nezbývalo času jak bylo plánováno. Naštěstí náš směr do města byl průjezdný a tak někteří členové výpravy zvládli i bazén.

 

Večerní program zahrnoval návštěvu čínského tržiště, krátkou projížďku městem a večeři v otáčející se restauraci KL Towers na Ananasovém pahorku. Z důvodu zácpy jsme odvolali čínské tržiště, bylo odloženo na zítra a krokem se prokousávali skrze město. Mimo různé parky a sultánův palác jsme se zastavili na Náměstí nezávislosti a také u soutoku dvou řek, kde bylo město založeno. A hurá na večeři! Restaurace je ve výšce 250 metrů. Výtah sem návštěvníky doveze za několik málo vteřin a občas si připadáte jako v komiksu, kdy se vám vnitřnosti vyhrnou nahoru a potom zase klesnou až na podlahu. Jak vyhlídka, tak jídlo bylo vynikající. Jen jsem si nějak nemohl zvyknout na to, že prostřední část, se stoly se pohybuje. Když jste hledali záchody, tak byly neustále někde jinde, když jste si šli na jídlo, tak i toto odjelo zase o kus dál. Nebo se Vám stalo, že jste se vydali na opačnou stranu a hledali svůj stůl, který již mezi tím odjel na jiné místo. Tady ale nehrozilo nic jiného, než že oběhnete střední část a dostanete se ke stolu odjinud.

 

Po večeři jsem zašel ještě s některými členy výpravy vyfotit nasvícené Petronas Towers. Vypadají úchvatně jak ve dne, tak i v noci! Hned jsem si vzpomněl na film se Seanem Connerym a Cathrinou Zetou Jones – Past, jak visí na můstku spojující obě věže, respektive na světýlkách, které jej zdobily a tento řetěz se pomalu trhá a trhá ...

 

FOTOGALERIE

 

 

4. května 2012: pátek

Kuala Lumpur - Melaka

V dobách, kdy Kuala Lumpur nebyl víc než malárií zamořenou bažinou a Penang se teprve měl stát perlou Orientu, Melaka již byla jedním z největších obchodních přístavů jihovýchodní Asie. Ale ani ona nevydržela dlouho na výsluní a předala své žezlo nedalekému Singapuru. A právě poznávání Melaky, hlavního města nejmenšího státu malajské federace nás dneska čekalo. Je to příjemný jednodenní výlet, kam zamíří asi většina návštěvníků Kuala Lumpur. Jednak proto, že se jedná o příjemné přímořské město, ale také aby unikli ruchu velkoměsta. Melaka naopak působí až ospalým dojmem. Koupat se sem nejezdí téměř nikdo, což je způsobeno nepříliš vysokou kvalitou vody v Melacké úžině – jedné z nejrušnějších námořních cest na světě. Proto stejně jako my, i ostatní návštěvníci zavítají za památkami zahrnutými od roku 2008 na seznam organizace UNESCO.

 

Melaka byla založena ve 14. století hinduistickým princem Paramešváou ze Sumatry. Žádný svatoušek to rozhodně nebyl. On i jeho družina byli skalní piráti a proto nebyli nikde vítání a neustále museli měnit své působiště. Až v Melace spatřili její potenciál a usadili se zde. O Paramešvárovi se říkalo, že se jedná o přímého potomka Alexandra Velikého a že vlastní polokouzelné předměty pocházející ze Šalamounova pokladu. Důvod proč se zde usadïl vypráví příběh, kdy během lovu zahnal bílý kančil (zvíře podobné jelenovi, ale menší) jednoho z princových psů. Prince tato udatnost natolik uchvátila, že se rozhodl zde usadit. Místo pojmenoval podle stromu, pod kterým odpočíval – melaky. Je to něco jako náš angrešt, ale několikanásobně kyselejší. Princ se později oženil s muslimskou princeznou, čímž otevřel dveře islámu do země.

 

Paramešvára v roce 1414 umírá, ale to je již Melaka mocným obchodním státem o jehož věhlasu se dozvěděli Portugalci. Ti sem připlouvají v roce 1509. Samozřejmě nešlo o nic jiného než o válečné tažení směrem na východ, aby našli zdroj koření. Melačané pochopili, že Portugalci jednají „pod záštitou Boha, země a národa“ a vzepřeli se. Podařilo se jim na chvíli Evropany přemoci, ale v roce 1511 sem připlouvá další portugalská flotila vedená kapitánem Alfonsem de Albuquerque, která obsazuje město a staví pevnost A Famosa.

 

V roce 1640 se Melaka dostává na 150 let do rukou Holanďanům, kteří se starají spíše o výdělky než o Boha a národ. Holanďané měli ovšem svou základnu v Batávii (Jakartě) a proto se o Melaku nestarali jak by si zasloužila. V roce 1795 přicházejí Angličané a bourají portugalskou pevnost. Nebýt sira Stamforda Rafflese, singapurského guvernéra, tak by bylo snad zbouráno celé město. V roce 1824 přechází Melaka trvale do rukou Britů. Po Portugalcích zde zůstal „křesťanský jazyk“, po Holanďanech radnice a po Britech? Důstojnický klub, jak jinak.

 

Nejtypičtější melackou pamětihodností je právě výše zmiňovaná radnice. Původně bílá budova je nyní červená. Ať tomu věříte nebo ne, tak prý ji jednoho večera poplivali místní obyvatelé rozžvýkaným betelem a červenohnědá barva už nešla nijak očistit. Proto bylo rozhodnuto o jejím přemalování na červeno. Jedná se zároveň o guvernérovu rezidenci, kde pozoroval každý den lodě proplouvající po nedalekém kanále. Budova nese další nej – nejstarší holandská budova na Východě - byla postavena v roce 1641. Z podobné doby pochází také nedaleký kostel – nejdříve presbyteriánský a později anglikánský. V současnosti je v budově bývalé radnice etnografické muzeum. Kostel je stále funkční a každou neděli se v něm konají mše.

 

Na pahorku nad Town Square s fontánou královny Viktorie stojí pozůstatky kostela Sv. Pavla. Cestou nahoru se návštěvníkům ještě naskytne překrásný výhled na melacké uličky a moře v dálce. Před 500 lety bylo moře těsně u úpatí pahorku. Nyní je asi 500 metrů daleko. Když byste se vydali přes Melackou úžinu směrem dále na jih (mimo jiné – byli jsme na 2. rovnoběžce), dorazíte za 6 hodin do Indonésie. Nás ale čekal krátký výstup k ruinám kostela z roku 1521. V průvodci se o místě píše, jako o „vzdušném svatostánku“. Nepředstavoval jsem si raději nic, ale jestli tím průvodce myslí bez střechy a polorozpadlý, tak to souhlasí. Před kostelem stojí socha Sv. Františka Xaverského, jednoho ze zakladatelů Tovaryštva Ježíšova, který místo navštěvoval. Bohužel při své cestě do Číny zemřel a loď, která vezla jeho tělo zpět byla poškozena a František byl pohřben po 4 měsíce pod podlahou kostela. Poté byl převezen do Goa, kde je pohřben. Místo jeho hrobu je k nahlédnutí, ale není to nic zajímavého. Oplocená díra do země. Jediné, co z kostela dodnes zbylo jsou obvodové zdi a rytinami zdobené náhrobní kameny holandských šlechticů. Kostel se přestal používat v roce 1590. Během nadvlády Britů zde stál maják a budova kostela sloužila jako muniční sklad. Ve skutečnosti však vše více než 150 let chátralo.

 

Zajímavá je socha Sv. Františka vyvedená z mramoru a tiše hledící dolů na město, jako svědek všech událostí. Soše ale chybí pravá ruka – od zápěstí. Nikdo neví přesně proč, nebo kde by ruka mohla být. Říká se, že jelikož je František světec, tak ruka je stále někde, aby konala zázraky a žehnala. Kdo ví, co je na tom pravdy.

 

Pod kostelem stojí malý zbyteček portugalské pevnosti A Famosa nebo také Porta de Santiago z roku 1511. O rozboření se zasloužili Holanďané a o zachování tohoto malého zbytku opět sir Raffles.

 

Odpoledne naše prohlídka Melaky pokračovala. Vedro ale začínalo být čím dál horší, tak byla na členech výpravy znát únava, proto procházka po Jokor Street v Čínském městě byla trošku urychlena. Nejdříve jsme prošli kolem mešity Kampung Kling – je to nejstarší mešita v Melace a architektura není čistě islámská. Podobá se spíše hinduistickým stavbám z Bali. Je to typicky raná mešita ze Sumatry.

 

O kousek dál stojí nejstarší čínský chrám Cheng Hn Teng z roku 1646. Ulice k němu vedoucí je tzv. funerální ulicí. Prodávají se zde pouze předměty, které pozůstalí posílají zesnulým na onen svět – papírové domy, auta, falešné peníze apod. Po modlitbě je předmět zapálen a se stupajícím dýmem se tak dostává k zesnulému. Pamatuji si jedu historku, kdy v Česku bylo zabaveno velké množství "peněz" právě pro funerální obřady. Dovozce je za pravé ani nevydával, ovšem česká inspekce toto vyhodnotila jako riziko a peníze byly zlikvidovány. Nejednalo se ovšem o nic jiného, než právě o funerální peníze určené pro asijskou komunitu žijící u nás …

 

Po krátkém volnu na nakupování, které bylo ovšem rozumnější strávit ve stínu restaurace a nad dobrou kávou nebo pivem, jsme se vydali zpět do Kuala Lumpur. Stejně jako cestou sem, tak i zpět, jsme zastavili na odpočívadle. Proč to ale píšu? Na rozdíl od ostatních odpočívadel ve světě zde byl dokonalý pořádek, žádné smetí na chodníku, žádné nedopalky. Je až s podivem, jak je tato kultura vychovaná, že když mám odpadek, tak s ním dojdu k popelnici, případně si jej s sebou vezmu domů. Ani v Kuala Lumpur nenajdete na ulicích povalovat se odpadky. Zde by se měly některé národy učit!

 

Po příjezdu do města jsme vyložili část skupiny v Čínském městě. Většina ale pokračovala do hotelu, protože vedro venku bylo dneska nesnesitelné. Na obloze se zvedaly kupky mraků, jakoby se schylovalo k bouřce, ale nic. Venku to vypadá, že je jasno.

 

FOTOGALERIE

 

 

5. května 2012: sobota

Kuala Lumpur - Tioman

Opouštíme malajské velkoměsto, opouštíme betonovou džungli a přesouváme se do džungle pravé. Na jeden z nejkrásnějších malajských ostrovů s poetickým jménem Tioman. Já se raduju, že budeme konečně z města pryč, někteří členové výpravy by ještě ve městě pobyli. I nebesa asi pláčou, že odjíždíme jinam. Už od rána bylo totiž zataženo a cestou na letiště se rozpršelo. Dle předpovědi počasí je východní pobřeží Malajsie a Singapur bičován bouřkou. Nic ideálního po dnešní den, nic ideálního pro let malým letadlem. Naštěstí se bouřka vypařila neznámo kam, a tak byl let bez potíží … tedy téměř.

 

Prvním zádrhelem byla nadváha zavazadel. Členové výpravy věděli, že je limit 15 kg na osobu a každé další kilo se připlácí. Nabídnutou variantou bylo uschování zavazadel v hotelu v Kuala Lumpur. Mimo jednoho toho nevyužil nikdo. Letadlo je tak malé, že do něj nelze vzít ani příruční zavazadlo velikosti a tvaru kufříku, které jsou cestující zvyklí běžně převážet ve velkých letadlech. Zde byli striktní. Vše se muselo odbavit. Paradoxně můj megafoto baťoh nikomu nevadil, prý se dá zmáčkout … nevěděli, že nedá, ale já to nikde neventiloval. Už i v Kambodži jsem měl problém ho dostat do přihrádky nad hlavou a musel jsem ho mít mezi nohama. Ale zpět k nadváze.

 

Obavil jsem všechny členy výpravy, pán u přepážky spočítal 56 kg navíc a chtěl 750 ringitů. Uf, pěkná šupa. To se mi nějak nezdálo, a proto jsme se jali vše kontrolovat. Ve finále byla nadváha 36 kg a doplatek 555 ringitů. Část uhradili členové výpravy, kteří si byli nadváhy vědomi a zbylou část jsem uhradil ze svého. Samozřejmě ne na trvalo, ale po ostatních členech výpravy jsem chtěl částku vrátit. Někteří se dívali, jako bych je kasíroval do své vlastní kapsy … vlastně teď ano, protože jsem to z ní nejdříve vydal. Nedokázali porozumět, že letecká společnost má své regule ohledně váhy a nabídnutou variantu uložení kufru v hotelu nevyužili. Mají alespoň o čem týden přemýšlet … prostě si nedají tři nebo čtyři piva a částka se jim vrátí.

 

Jak už jsem se zmínil, bouřka zmizela a naše letadélko káně se zdárně dovrtělo až do svého cíle, na ostrov Tioman. Co asi nikdo nečekal, dostali jsme malé občerstvení a i teplota ve finále v kabině klesla na přijatelnou úroveň, zprvu tam bylo nedýchatelno. Ještě se musím zmínit o startu – letadlo na konci dráhy zvyšovalo otáčky, postupně se natřásalo víc a víc, jako když je běžec nervózní před startem a čeká na ten okamžik, kdy může vyrazit, kdy se celý klepe … stejně tak se klepalo i naše letadélko, nedočkavě čekalo až mu kapitán uvolní brzdy a rozjelo se s takovou vervou, jak se tryskové letadlo nerozjíždí. Připadalo mi to takové zvláštní a směšné zároveň. Díky nízké letové výšce bylo z letadla krásně vidět – nejdříve na Kuala Lumpur a jeho betonovou džungli a poté na pravou, zelenou a neprostupnou džungli ve vnitrozemí.

 

Ostrov Tioman nás přivítal svým blankytně modrým mořem a zeleným pralesem. Letiště je zde maličké, raději neměřit. Bude asi stačit, když řeknu, že na jedné straně je moře a na druhé straně kopec … „Odbavení“ zde bylo velmi rychlé. Než vyložili kufry, tak jsme zaplatili poplatek za vstup do národního parku. Pán, který částku vybíral měl na jedné ruce 6 prstů! Z palce mu vyrůstal regulerní další prst. V tom ke mně přiskočila jedna členka výpravy, že někde vytratila pěněženku se všema penězma. Dost prekérní situace. Už jsem doufal, že všechny jobovky zájezdu skončily, ale zdá se že ne. Vypravil jsem se s ní k letadlu a policajtovi vysvětlil co tam jdeme dělat. Už byl v obraze. Personál peněženku našel a dotyčné ji donesl. Uf, planý poplach. Kdyby ji ale nechala v Kuala Lumpur, tak by měla smůlu.

 

Na letišti nás čekal pán z hotelu, naložil nás do takového prazvláštního náklaďáku upraveného pro přepravu osob – s plastovými sedadly, do klece nacpal kufry a mohlo se vyrazit. Letiště je od hotelu asi dva kilometry. Následně šlo vše ráz na ráz a během krátké chvíle byli všichni členové ubytováni.

 

Tioman má jakoby polynéskou atmosféru díky spoustě rozkvetlých ibišků, zeleným srázům a korálovým útesům. Ostrov má na délku 20 km a na šířku 11, je na něm nespočet překrásných pláží. Převážnou část obyvatel tvoří turisté. Místních domorodců zde žije jen hrstka a osidlují venice kolem pobřeží, proto si Tioman zachovává vesnický charakter i dodnes. Horská džungle uprostřed ostrova je domovem pestré flóry a fauny – opice, kaloni, varani … ale nežijí v ní žádní lidé. Hlavním „městem“ je Tekek, kde je jediná banka, přístav a 95% aut na ostrově. Tioman je také bezcelní zónou, proto je zde velmi levný alkohol a cigarety.

 

Volné odpoledne jsem nestrávil koupáním v moři, mimo jiné byl docela silný odliv, ale vypravil jsem se podél pláže, až kam to půjde. Překvapivě písečná pláž skončila brzy, narazil jsem na obrovské kameny zerodované do fantastických až neuvěřilných tvarů. Za nimi stezka končila a bylo třeba vystoupat po starých schodech kolem golfového hřiště k apartmánovému komplexu. Zde končí i silnice vedoucí z Tekeku po západní straně ostrova. Dále už se vinula jen stezka. Času bylo spousta, horko pořád stejné, tak proč nejít dál. A dobře jsem udělal. Jednak jsem objevil želví rezervaci, o které se opět ani průvodce nezmiňuje a také krásnou, písečnou a liduprázdnou pláž. Škoda, že v želví rezervaci nikdo nebyl, abych se dozvěděl více. Cestu zpátky mi zpestřil západ slunce, které se skrze mraky rozhodlo vykouknut na nás pozemšťany.

 

FOTOGALERIE

 

 

6. května 2012: neděle

Tioman - Juara

Jelikož je několik dalších členů výpravy podobné nátury jako já, není pro něj přijatelné ležet na pláži a nepoznat blízké nebo vzdálenější okolí hotelu, nepoznat okolní krajinu, přírodu či domorodce. Domluvili jsme se s malou skupinkou, že podnikneme trek džunglí, na druhou stranu ostrova a zažijeme pocit podobný, jako zažil Robinson, když zjistil, že není na pevnině, ale kolem kol je moře a nic jiného než moře …

 

Po Tiomanu vede několik stezek, lépe či hůře značených. Asi nejznámější a nejčastější je do vesnice Juara neboli Kampung Juara. Jsou dvě varianty, jak se tam dostat – po příkře stoupající betonové silnici, odbočka je nedaleko hotelu nebo delší, ale o to zajímavější stezkou džunglí. Navíc před tím musíte projít celý Tekek. Mapa v navigaci obsahovala i naši dnešní trasu, ale jak jsem psal výše, patří mezi nejčastější a nejoblíbenější. Znalý situace z Evropy jsem předpokládal, že budeme potkávat další skupinky, ale opak byl pravdou. Většina hostů se sem asi jede jen válet nebo hrát golf. Proto na naši skupinku okolní domorodci pokřikovali „Happy treking“ a významně se usmívali. Asi to není časté, vidět bílé, jak se dobrovolně jdou potit do pralesa.

 

Stezka měří z Tekeku do Juary 7 km, celá námi zdolaná trasa byla o něco málo přesáhla 10 km a díky ní jsme si dokonale vychutnali bohatství pozoruhodného vnitrozemí. V průvodci se uvádí, že nejde o namáhavý terén. S tím souhlasím, ale trasa neustále stoupá a téměř 100% vlhko také nijak výšlap neulehčuje. Naštěstí na Vás nepraží sluníčko. Původní skupinka 10 výletníků se ještě v Tekeku zredukovala na 9, což bylo dobře. Odpadlá členka by trasu dozajista neušla. Dle cedulky v Tekeku odbočujeme kousek od druhého přístavu a po výšlapu na konec ulice se nedaleko mešity noříme do zeleně džungle. Ta nás pohltila na další dvě hodiny. Stezku tvoří přerušované betonové schody střídající se s balvany a blátem. Džungle působí impozantně a opět jsem si připomenul nicotnost člověka. Tato zelená síla, když se rozhodne, tak pohltí vše bez návratu … Prales byl plný mohutných stromů sahajících do neuvěřitelných výšek, palem a dalších rostlin. Pomocníkem pro výletníky je svazek elektrických kabelů táhnoucí se nad hlavami nebo na zemi kolem stezky. Řekl bych, že se zde nedá zabloudit, stačí se držet podél elektrického vedení. Na trase je nejdříve jeden vodopád, kde je ovšem zakázáno koupat se. Slouží jako zásobárna pitné vody na ostrově. Na blížící se civilizaci upozorňuje žlutá dopravní značka – oznamuje křižovatku, ale stojí ještě hluboko v džungli, tak asi na tváři mnoha návštěvníků vyvolává úsměv.

 

Asi kilometr před Juarou je neznačená stezka vedoucí ke druhému vodopádu. Místní domorodec nás na ni hned upozornil. Stezka je hodně bahnivá a uklouzaná, někteří členové dnešní výpravy ji částečně sjížděli po zadku, naštěstí bez úhony. Vodopád je krásný, maličký ale osvěžující. Potkali jsme se tady s místními a zažili malé dobrodružství, kdy jeden z nich uklouzl na kameni a hlavou zahučel po kameni do vody. Vypadalo to, že je po něm! Po chvíli se jen otřepal a pak už v sedě vše rozdýchával.

 

Obloha se pomalu začala zatahovat a těžké, tmavé mraky nevěstili nic dobrého. Proto jsme přidali do kroku, abychom se před blížícím deštěm schovali v nějaké hospodě. Juara je svět sám pro sebe. Vypadá opuštěně a dýchá klidnou, až ospalou atmosférou, která je vlastní odlehlým koutům světa. Jednoduše řečeno KRÁSA! Žádné davy, žádní turisté, kteří si místo nezaslouží výšlapem. Cesta autem nebo lodí sem je totiž docela drahá a tak si to každý rozmyslí. A že by měl jít pěšky? No zbláznili jste se? Pláže zde jsou dvě, oddělené od sebe malým kopečkem a skálou. Severní pláž – Barok je klidnější, zatímco Mentawak je oblíbena surfaři. Celá oblast je navíc prohlášena johorským sultánem za zelenou zónu, tzn. že je zde zakázána výstavba jakýchkoli velkých nových komplexů. To je opět dobře! Obě pláže využívají také želvy pro kladení vajec.

 

Po příchodu k pláži jsme se u jedné domorodkyně informovali na cenu lodní přepravy, což byl původní záměr, jak se dostat zpět. Na tabuli měla cenu 80 ringitů, ale to je prý za osobu, což nám trošku vyrazilo dech. Skupinová sleva 25 ringitů za osobu už byla přijatelnější. Tak jsme se domluvili, že se po pivě vrátíme zpátky. V nedalekém Santai Bistro, vedle přístaviště, což je kombinace baru a restaurace, jsme obsadili velký stůl. Obsluhujícího pána trošku zarazil náš požadavek na 9 piv. Prý už nemá, ale že zajede. Tím nás potěšil. Při druhé rundě se už vymlouval, že už nikam nepojede. Nakonec jel. Mezitím se ovšem pokazilo počasí natolik, že návrat lodí byl nemožný. Zvedl se pořádný vítr, až začali létat i plechovky s pivem. Jedinou možností bylo auto. Pán ihned operativně nabídl přepravu za stejnou cenu jako byla loď. I když by cesta lodí byla určitě zábavnější, počasí tomu nechtělo. Místní způsob přepravy na korbě džípu také nepřicházel v úvahu, tak se jelo dvěma auty. Betonová silnice spojující Juaru se západní stranou ostrova je místi dost prudká. Bez čtyřkolky by nebyla šance, jak ji vyjet a na druhé straně sjet. Déšť mezitím sílil a sílil, někde byla silnice už řádně zalitá vodou. Ale vše jsme zvládli a řidiči nás vyložili u restaurace, kde se dalo suchou nohou vysednout. Teď nastalo dilema … počkat? Jak dlouho? Proběhnout ten proud valící se z nebe nebylo možné. Bohužel nebe nevypadalo, že by chtělo něco dát zadarmo, tak nezbývalo nic jiného než vzít nohy na ramena a v co nejkratším čase se dostat do pokoje.

 

Je škoda, že nás z Juary vyhnal déšť. Dokázal bych v této ospalé vísce strávit delší čas, nejlépe se tam i ubytovat a jen tak si užívat nerušeného klidu, s minimem vymožeností civilizace. Ale to by tady člověk nesměl být sám ...

 

Venku stále prší, občas do nejvyššího kopce Gunung Kajang (1 038 metrů) práskne blesk až se vše zatřepe a nevypadá to, že by déšť chtěl přestat. Doufám, že se do zítřka vyprší a ráno nás přivítá opět modrá obloha!

 

FOTOGALERIE

 

 

7. května 2012: pondělí

Tioman - Salang

Po včerejším treku džunglí by měl následovat odpočinek, ne? Bohužel jsem člověk, kterému to nedá, aby neustále neprozkoumával okolí a život na ostrově. Vždy si vzpomenu na naše soukromé putování po Černé Hoře. Já s Terezkou jsme ji měli projetou křížem krážem, ale na rafting jsme se vydali v rámci organizovaného výletu. Tehdy řidič minibusu zastavoval po cestě a ukazoval ostatním, co že je v Černé Hoře k vidění a lidé koukali jak vyjevení. Znali jen Budvu a její pláž, nic jiného ...

 

Můj dnešní plán nebyl nijak náročný - jít se podívat na letiště na přistávající letadlo a možná odlovit nedalekou kešku. Těšil jsem se, že nebe bude dneska jak vymetené. Kde by se na něm vzala další voda, když padala celé včerejší odpoledne. Zpočátku to tak skutečně vypadalo, ale během snídaně se zatáhlo z hor i z moře a těžké, temné mraky nevěstily nic dobrého. Členové výpravy, kteří se mnou původně chtěli jít na letiště to odvolali, tak jsem se vydal sám po pláži, jen tak courat. Během chvilky začlo poprchat, pak víc a víc a nakonec se opět spustil regulerní tropický liják. Tak tak jsem stihl doběhnout pod střechu restaurace. Uf, že by další propršený den? To snad ne. Doběhl jsem ještě do pokoje a snažil se usušit mokré oblečení. Nakonec mě sušení tak zmohlo, že jsem usnul a probudila mě až klepající uklizečka. Venku se mraky pomalu protrhávaly a to bylo znamení, že můžu vyrazit.

 

Už známou cestou jsem se pozvolna vydal směr Tekek. Kolem domorodecké jídelny, částečně po pláži, částečně po silnici. Kousek přede mnou tlačila kočárek nějaká žena, když v tom se zarazila, otočila a jela zpět. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale pak mě oslovila, jestli jdu do Tekeku a jestli se může přidat. Prý se bála opic okukujících nás z elektrického vedení a stromů. Uklidnil jsem ji, že jí nic neudělají, ale že klidně může jít se mnou. Byla to Ruska z Moskvy, její angličtina tomu ale nijak nenapovídala. V Tekeku jsem odbočil do přístaviště jachet a paní šla už sama dál. Přístav jachet je podle průvodce nevýrazný. Nedosahuje samozřejmě malebnosti přístavů v Itálii nebo Francii, ale já si jeho návštěvu užil i takto. Pokračoval jsem kolem něj dále až na molo, kde byl pěkný výhled na bouřící moře. Asi musela být někde pěkná bouřka, ráno bylo moře klidnější.

 

Cestou z přístavu jsem opět potkal onu Rusku, došla akorát do obchodu nedaleko odbočky k přístavu a už mířila zpět. Nezávidím jí tlačit kočárek do toho strku ... Kolem nijak zvlášť udržovaných bezcelních obchodů a místních restaurací, kde snad na každé je nabídka "burger", mě cesta dovedla až k letišti. Domnělému dnešnímu cíli. Zde, po chvíli studování mapy, jsem potkal další členy výpravy, jak okukují nabídku alkoholu v bezcelním obchodě. Pravda, pivo, které nám včera v Juaře prodali za 6 ringitů tady stálo 2.50. Jen tak na okraj - v Kuala Lumpur, v otáčivé restauraci, za něj chtěli 35! I ostatní členové výpravy čekali na letadlo, které dneska přiletělo včas. Bohužel focení příletu nebylo nijak snadné a fotky také nejsou nic moc. Ve výhledu nám bránil zelený plot. Škoda, že v něm nebyla nějaká díra na prostrčení foťáku. Za 20 minut mělo letadlo odlétat, tak jsme ještě počkali. Našel jsem si ale už lepší místo - ze svodidel podél silnice byl nerušený výhled.

 

Co s načatým odpolednem? Ostatní se také nechtěli vracet do hotelu, tak jsem jim navrhl, že můžeme jít podél moře dále, kam až dojdem, třeba do Salangu na severu ostrova. To jsem ještě netušil, že má nabídka je "vražedná". Po promenádě vyzdobené betonem, skrze typickou místní zástavu jsme dorazili k Marine Center na konci Tekeku. Zde silnice končila a chodník se nořil do pralesa. Oproti včerejšímu chodníku vypadal naprosto pohodově. Brnkačka, řekli byste si ... Ano, tento krásný chodník nás dovedl do Air Batang neboli ABC. Je to takové hlavní tiomanské centrum baťůžkářů. Nebudu citovat průvodce, jak se zmiňuje o plážich apod. Jednoduše řečeno místo bokem od komerční civilizace, s krásnou pláží, s bungalovy a zcela jinou atmosférou. Jako byste přešli do 60. let minulého století. Trošku mi to připomnělo můj výšlap v Kambodži z Ocheutal Beach na vedlejší pláž, která byla také baťůžkářská. Jestliže v Tekeku máte pocit "no stress", pak tady je to "mega mega no stress". Jak jsem aktivní člověk, tak strávit tady jeden den pohupováním v síti ve stínu stromů, pojídáním ryb, to by určitě dokázalo nabít energií ... jen jednu vadu to má, podmínkou je být zde s milovanou osobou. Bez ní to naprosto ztrácí význam. O to je pak zážitek perfektnější, ale to lze říci celkově o cestování a poznávání. Musím zmínit místní zajímavé sajdkáry - motorka s krabicí na jednom kole a v krabici plastiková židlička. Tak se zde jezdí. ABC je ještě plný potápěčských center, ani nevím kolik jich lemovalo stezku.

 

Na okraji ABC jsme potkali další členy výpravy, ty se kterými jsem byl původně domluven na dnešní trek. Byl jsem rád, že oni šli beze mě, ne já bez nich, aby mi pak něco nevyčítali. Vraceli se spokojení, v domnění že byli na Monkey Beach, kde si dali dobrý oběd. To nevěděli a ani my, co to obnáší dostat se na Monkey Beach! Na konci ABC stezka začala více stoupat a stávala se kluzkou. U Bamboo Hill stoupá přímo nahoru a občas je nutno šplhat po přivázaných lanech, aby se člověk dostal nahoru. Asi po 10ti minutách šplhání, klouzání a přeskakování kamenů jsme došli do Panuba Bay s hotelem na kuřích nožkách. Po krátké kávozastavce, na konci zálivu, jsme se opět ponořili do džungle. Mezitím jsem zasvětil členy výpravy do tajů geochachingu. Odlov kešky byl dílem okamžiku. Potkali jsme zde dva Francouze, kteří se ptali, jestli také jdeme na Monkey Beach. Připadalo mi to divné, protože přeci Monkey Beach, jak jsme si mysleli, jsme už minuli - byla to právě Penuba. Ale nikdo z nás tomu nevěnoval pozornost a šlapalo se dál v domnění, že za chvíli musíme přeci dojít do Selangu.

 

V průvodci se uvádí, že z ABC do Selangu je to asi 3.5 km. Tomu bych si dovolil trošku oponovat, možná tak vzdušnou čarou. Stezka džunglí je zde hodně náročná, více než byla včera. Tu včerejší bych nazval procházkou. Dneska to byl řádný trek se vším všudy. Bohužel členové výpravy, kteří se ke mně přidali nebyli na toto vybaveni - žabky, kabelky, téměř bez vody ... ale šlapali statečně dále. Asi po hodině těžkého terénu, kde se stezka ztrácí a jediným orientačním bodem je elektrické vedení, jsme se objevili na pláži. Cestu sem ještě ztěžoval polorozpadlý a zatopený mostek, který je třeba přebrodit. To ale přeci už musí být Selang, myslel si každý! Z omylu nás vyvedli až následující frantíci. Společně jsme prozkoumali mapu v knížce a hle. Toto je teprve Monkey Beach!!! Už dlouho jsem se necítil tak hrozně, šlapeme džunglí několik hodin a jsme teprve tady! Trošku nám spravil náladu obrovský varan "slunící" se na vyhřátém písku, byl to pořádný macek.

 

Na konci pláže jsme se pokoušeli najít stezku. Bez úspěchu. Druhý pokus uprostřed vyšel. Sice by byla třeba mačeta, ale dalo se mezi lijánami a dalšími neznámými rostlinami projít, či mnohdy spíše proplazit, pomalu po kolenou. Až tady si člověk trošku více představí, jak musí být náročný pohyb v džungli pro vojáky. I navigace už vypověděla službu, mapa končila na Monkey Beach. Dále už byla jen bílá místa ... nahoru a dolů, dolů a nahoru. Občas někoho šlehla lijána, více či méně a najednou stezka končí v Monkey Bay. Díky odlivu nijak malebnému. Co teď? Kam teď. V dálce seděl u dýmajícího ohně nějaký baťůžkář. Ten nám řekl, že stezka pokračuje na konci mostu a do Selangu je to tak 40 minut.

 

Vzhledem k pokročilému času už byl další přechod téměř nemožný. Tma zde padne velmi rychle a ztratit se v šeru v džungli není určitě nic příjemného. I přesto jsme se pokoušeli najít stezku. Most byl na svém místě, ale stezka nikde. Elekrické vedení pokračovalo za asi 7 metrový balvan. Na ten se dalo vyšplhat, ale z druhé strany nebylo možno sejít dolů. Maximálně sjet po zadku, ale bez možnosti návratu. Navíc se nezdálo, že by tam někde stezka pokračovala. Proto jsme se vrátili na pláž, už pomalu smířeni s tím, že zde přenocujeme a ráno budeme pokračovat do Selangu. Zkoušel jsem obvolávat nějaké hotely z průvodce. Polovina čísel ale nefungovala nebo neexistovala. Na jediném, kam jsem se dovolal mi řekli, že pro nás lodí nepřijedou. Nu což, nocování v džungli není také o nic míň dobrodružné. Najdeme si fleka někde poblíž onoho baťůžkáře a bude to. Určitě se tam najde o pár míst více. Chatrče, kde pobýval sice už měly své nejlepší za sebou, ale jako provizorní ubytování budou stačit.

 

A potom! Deus Ex Machina! Zázrak! V dálce se objevil člun vplouvající do zálivu. Začali jsme na něj mávat a ukazovat, že bychom chtěli odsud. Kapitán pochopil a snažil se připlout co nejblíže. Bohužel odliv a korálové podloží mu to nedovolilo, tak nám nezbývalo nic jiného než se k němu přebrodit. Moře naštěstí sahalo něco málo nad kolena. Koukal na nás jako na zjevení, co tam chceme a jak jsme se tam vzali. Dohodli jsme cenu 20 ringitů za osobu a my šťastni, že se vrátíme zpět do civlizace jsme ani nesmlouvali. Měl na palubě ještě další 3 domorodce, že šnorchlují. Tak jsme chvilku počkali, až došnorchlují kousek dále, jeden náš se k nim dokonce i přidal, tak spojil příjemné s užitečným. Pak už kapitán zamířil k přístavu. Nejdříve vyložil své původní zákazník a později nás. Namísto 20 ringitů od každého dostal 25 a my se šťastně vylodili v Tekeku.

 

Z našeho treku plyne - do Salangu se NELZE džunglí dostat. Průvodce sice uvádí, že stezka vede přes prudký a dlouhý kopec. Věřte mi, nevede, není zde. Po 13 km chůze civilizací i opuštěnou džunglí jsme ji nenašli. Ani makakové jávští nám ji neukázali, spíše se asi posmívali, co to zde jde za odvážlivce, kteří se vydají skrze neprostupnou džungli do neznáma!

 

FOTOGALERIE

 

 

8. května 2012: úterý

Tioman – Pulau Tulai (Korálový ostrov)

Se včerejším zachráncem – Indrou, jsem po vylodění v Tekeku domluvil na dneska výlety pro členy výpravy. Už zkraje se mě někteří ptali a já jim to slíbil, že určitě můžeme zorganizovat šnorchlování na ostrově, nad kterým jsme přelétali v sobotu při přistání – Pulau Tulai neboli také Coral Island. Leží na severozápadní straně a dominuje mu krásná pláž s bílým pískem. Indra mi slíbil, že se ozve, jakmile bude vědět cenu a skutečně ještě před večeří zavolal jeho šéf a vše bylo domluveno. Přihlásilo se mi 13 zájemců, což bylo více než jsem očekával.

 

V devět hodin ráno jsme se všichni sešli u hlavní brány do hotelu a už zde byl človíček se dvěma autama. Naložili jsme se do kabiny, někteří na korbu a vyrazilo se do jachetního přístavu, kam už připlouvaly dvě loďky. V jedné byl náš včerejší zachránce Indra. Cesta na ostrov trvala asi 20 minut a moře bylo naprosto klidné a zrcadlilo v sobě azurovou oblohu s pár mráčky. Dnešní den je jako stvořený pro šnorchlování. Bylo vidět i na ostatních členech, že se jim výlet hned zkraje líbí a že se těší na pěkný den. Hotelová pláž není špatná, ale jestliže si chce někdo zašnorchlovat, tak tam nic neuvidí. Nedaleký ostrov Rengis už toho nabízí více, ale díky blízkosti hotelu je kvalita také nízká. Nejsměšnější je, že hotel nabízí přívoz na ostrov za 40 ringitů. Je to asi za 100 metrů, které lze v pohodě doplavat. My jeli na druhou stranu ostrova na půldenní výlet za 60 ringitů …

 

První šnorchlování bylo na oné zmíněné pláži, kterou lze vidět i z letadla. Písek tady byl bílý jak sníh, moře naprosto průsvitné … Karibik se může jít zahrabat. I ve vodě toho bylo docela dost k vidění. Zkraje teda byly korály mrtvé, ale když se přeplavalo kousek ke skále, asi 100 metrů, tak zde už byly krásně barevné. Drzejší ryby, než zde, jsem ještě neviděl. Připlouvali k člověku, ďobali do objektivu a asi čekaly co jim dám dobrého.

 

Tioman je fascinujícím ostrovem, protože jeho relativní izolovanost způsobila, že fauna i flóra se odlišuje od pevninských druhů – už oni zmínění draci – varani, na malajské pevnině nežijí. V moři žijí delfíni, hejna exotických ryb, karety pravé, karety obrovské a také žraloci velrybí. Celkem zde žije 233 druhů ryb a 180 druhů korálů. Naštěstí má Tioman a přilehlé ostrovy status mořského parku a platí zde přísná pravidla. V okolí ostrova je asi 20 snadno přístupných lokalit pro potápění a šnorchlování. Nedaleko Pulau Tulai navíc leží na dně dvě potopené válečné lodi britského námořnictva z druhé světové války – HMS Repulse a HMS Prince of Wales, ke kterým se dá potápět.

 

Nejen podmořský život jsme dneska viděli. Na pláži, mezi baťohy se bezostyšně procházel nejdříve jeden, pak dva a nakonec asi pět varanů. Chodili sem a tam, jakoby se nechumelilo, nechali se fotit a někteří dokonce krásně pózovali a vyplazovali svůj hadí jazyk. Kamarádi mezi sebou asi nebyli. Když se dva přiblížili k sobě, začal větší vždy pocukávat hlavou a zahnal menšího na útěk. Byli to ale řádní mackové. Konečně bylo splněno mé přání, abych viděl draka!

 

K pláži se začaly sjíždět další loďky s turisty, tak jsme popojeli o kousek dál, ke vztyčené skále čouhající z moře. Zde bylo připraveno pro návštěvníky plovoucí molo. Jinak bychom museli do moře vysedat přímo z loďky. Původně byly plánovány jen dvě zastávky na šnorchlování. Jelikož zde u skály se členové výpravy začali vracet nějak brzo, Indra nás na závěr zavezl ještě do malé zátoky, opět s bílou pláží v dálce. Ale i zde se nepřijíždělo až ke břehu, ale opět se vysedalo přes plovoucí molo. Myslím, že pro všechny bylo dnešní šnorchlování příjemné a navíc cestou zpět nás vyložili hned u hotelu, nebylo tedy třeba se přesouvat auty jako ráno.

 

FOTOGALERIE

 

 

9. května 2012: středa

Tioman – Paya - Genting

Možnosti, kam na ostrově Tioman vyrazit nebo co vidět se už smrskly na jednu jedinou. Teda už to nebude takové novum, jako když člověk vyrazí někam poprvé, ale napůl ano. Viděli jsme východní pobřeží, mířili jsme na sever, šnorchlovali jsme na Korálovém ostrově a teď ... počkejte si ... teď zbývá jižní strana ostrova. Možnosti treků a výletlů jsou zde omezené přítomností či spíše domnělou přítomností stezek. Ale musím uznat, že mapy, které jsem si z Open Street Map stáhl, jsou docela přesné a velkou většinu stezek zde mají. Také jsem se přesvědčil, že pokud stezka skončí na mapě, myslí to vážně. Prostě dál nechodit a nezkoušet. Nevyjde to! O tom jsme se přesvědčili při treku do Selangu.

 

Ale zpět k dnešnímu dni. Členové výpravy se mě ptali, co budu podnikat, jelikož jsou znalí mé zvědavosti. Domluvili jsme se, že jediné místo, které se dá zdolat je jižní část ostrova. Nejdříve již navštívená želví rezervace, ale dle průvodce a dle mapy, stezka vede dál. První den jsem ji neobjevil a to je dobře. Tehdy, bez vody, bych to určitě nedal. Čekalo to až na dnešek. Již známou trasou kolem golfového hřiště, kolem apartmánů na kopci a vysílače, jsme dorazili na konec asfaltky. Zde se silnice přeměnila na šotolinovku. Udivovalo mě, že tady ale jezdí nahoru motorky a nevracejí se zpět. Kam asi jedou? Že by to bylo průjezdné až za želví rezervaci? To se mi nějak nezdálo, protože první den, kdy jsem tudy bloumal, tam žádná silnice nebo stezka sjízdná motorkou nevedla. Za zatáčkou jsem ale objevil jádro pudla. Byli to elektrikáři a spravovali jediné vodítko při treku džunglí, elektrické vedení. Jak už jsem se dříve zmiňoval, budete-li se držet elektrického vedení, tak toto víceméně kopíruje stezku v džungli. Bohužel někdy dráty vedou nad skálou a dál už není cesty - viz dobrodružná cesta do Selangu.

 

Kousek před želví rezervací jsem pozoroval varana, jak si kutá díru do země, asi na kladení vajíček. Vůbec mě nevnímal a chudák, jak mě zmerčil, tak asi i kožku na místě nechal, jak rychle vystřelil. Snad to nebyla paní varanice, aby z toho šoku nepotratila. Tímto se jí na dálku omlouvám. Po krátkém pochodu po pláži jsem našel stezku vedoucí směr Kampung Paya neboli vesnice Paya, podobně jako naše černá britská potvůrka doma. Asi, když bude zlobit, tak jí tady domluvíme pobyt. Nevím, ale jestli by to byl trest nebo odměna. Kočky zde vypadají dobře živené a užívají si tropického sluníčka. Stezka džunglí opět kopíruje elekrické vedení a místy je dosti náročná, klasické stoupání doplňuje o to strmější klesání a tak stále dokola. Na moře není moc vidět, jen místy. Na okraji Paya je něco, co připomíná slepé rameno, kde kotví místní své loďky. Dva domorodci si je tady opravovali, rádio jim tam vyřvávalo do širokého okolí. Paya by se dala popsat, jako úzký pruh pláže s bílým pískem, který je lemovaný bungalovy, restauracemi a obchody. Stezka vlastně vede přes jeden z resortů, jinak byste se nedostali ani dál. Průvodce odrazuje od koupání, že zde jsou skály. Pár jich tady bylo, ale koupačka je tady určitě dobrá.

 

Po krátké zastávce na doplnění sil a prozkoumání mapy pokračujeme dál. Stezka začíná za posledním domem v Payi a trošku připomíná smetiště, ale neděste se. Jakmile přeskáčete úvodní balvany, budete si užívat krásné, široké, betonové dálnice, jakou svět neviděl. Dokonce tady postavili přes strky i betonové mostky a místy mají i pouliční osvětlení. Jedno z nich stále svítilo. Co kdybychom náhodou na cestu neviděli, že? Ze stezky do Gentingu je více vidět na moře a tak je vše zajímavější než pouhé propocování trika v džungli. Ale pozor! Tato stezka není pro tlusté. Ne že by to nezvládli fyzicky, to je jedna věc, ale v polovině je průchod mezi kameny, který je dost úzký a nedá, skutečně nedá se obejít. Za tímto průchodem se už dostáváte na "předměstí" Gentingu - do Meliny. Pláže jsou zde lemovány fotogenickými balvany a bělostným pískem. Každá z chat zde je jiná, nenajdete dvě stejné a jsou kreativně pojaté. Je to takové spojení došků, dřeva a plexiskla. Místo má velmi poklidnou atmosféru, na hony vzdálenou Berjayi.

 

O kousek dál stojí poslední místo na trase, kam lze dojít po svých - Genting. Musím dát za pravdu průvodci, který uvádí, že se jedná o nejzastavěnější pláž. Obě strany stezky lemují domky, chaty, restaurace a obchody. Na pláž pomalu není ani vidět. Ale zde jsem objevil krásného pavoučka, kterého se mi podařilo pěkně nafotit - viz fotogalerie.

 

Zde stezka už téměř končí. Pokračuje kousek dál k baťůžkářskému centru na jihu - na pláž Nipah. Zde si můžete užít blaha izolace. Až sem jsme ale nedošli. Naše cesta dneska, při zachování zdravého rozumu, končila v Gentingu. Ale co teď? Vrátit se tou štrekou zpět? Nepřijatelné! Pronajmout si loď? To bude stát asi dost peněz. Tak se ptám místních, jestli tu jezdí nějaká loď do Tekeku. Pán s dítětem, který má hlas jako paní a i tak trošku vypadá, neumí moc anglicky. Ptá se manželky (asi), ta nás odkazuje na minimarket. První člověk zde neumí anglicky, druhý trochu. To nevadí. Ptám se na přívoz, jestli jezdí a kdy? Oba koukají do mobilu a svorně nám tvrdí, že ve 12, by měl jet trajekt. Když jim říkám, že je půl jedné, tak je to nerozhodí. Prostě ještě nejel a pojede až pojede. Máme jít na molo a čekat. Pokud nechceme vše šlapat zpátky, nezbývá nám než je uposlechnout.

 

Vidím, že v nedalekém baru čeká skupinka místních, tak mě to uklidní. Jak ale takový trajekt vypadá? Velká či malá loď? Jedna připlouvá, relativně velká. Na mou otázku pán kroutí hlavou, tak ten do Tekeku nejede. Nu což. Přicházejí nějací obtloustlí domorodci, tak se jich ptám, jestli také chtějí do Tekeku nebo kam? Ti jedou bohužel na pevninu - do Mersingu. Hm, tak to nic. Opodál stojící pán slyší mé dotazy, tak říká, že příští přívoz pojede do Tekeku nebo jestli ne, tak nás tam vezme, že poveze lidi na letiště. Skvělá nabídka!

 

Zase se dostaneme nějak do hotelu. Mezitím přijíždí ale od pevniny přívoz, který nás nabírá a my už spokojeně směřujeme do Tekeku. Pravda, částka 35 ringitů je v počátku dosti vysoká, ale to ještě nevíme, co nás za ni čeká. Přívoz zastavuje v Paya a další zastávka je Tekek. Ale ouha, loď jede dál! Tak se jdu zeptat pána, co nám prodával lístky, kam jedem. Prý do Selangu a až potom Tekek. Uf! Tak to vidíte, nakonec i Selang uvidíme, aniž bychom to tušili. To jsme se tam nemuseli tak plahočit přes kopce a divokou džunglí. Loď ještě zastavuje v ABC (Air Batang) a až poté následuje Tekek. Za ty prachy prostě krásná okružní jízda kolem západní strany ostrova. Dle mapy v navigaci je vidět, jaký krásný okruh jsme dneska udělali. Částečně pěšky, částečně na lodi, i nějaké dobrodružství zažili, byť to tak ráno nevypadalo.

 

FOTOGALERIE

 

 

10. května 2012: čtvrtek

Tioman

Všechny možnosti výletů po ostrově jsou vyčerpány. Leda by si člověk pronajal loď o ještě ostrov objel kolem dokola a zastavil se na místech, kam nedošel pěšky nebo kam některé členy výpravy nezavezlo auto či motorka. Proto i já, člověk činorodý, trávím čtvrtek v chladivém hávu klimatizace a jelikož je venku vedro na padnutí, tak ani nos nevystrkuji.

 

 

11. května 2012: pátek

Tioman – Kuala Lumpur

A je to tady! Nastal poslední den pobytu v Malajsii. Poslední ráno na Tiomanu a poslední odpoledne a večer v Kuala Lumpur. Člověk si říká – škoda, že ty pomalé transfery k domovu a čekání na další lety, nejde nějak přeskočit, posunout … už by mohli také konečně vymyslet nějaký jiný způsob přepravy.

 

Pidiletadlo na pidiletiště v Tekeku přiletělo skoro načas. Členové výpravy, světe div se, neměli také nadváhu na zavazadlech. Mimo pár, kteří s tím ale počítali. Jen tak přemýšlím, kam asi nacpali všechny věci, které jim zatížily kufr cestou sem? Vyhodili? Snědli? Vypili? Každopádně už nemusejí opakovaně řešit, jak byli nuceni platit za nadváhu při letu. Dneska jsme byli v letadle téměř jen my a pár dalších turistů. Počítám ne více, jak 25 lidí. Pěkně se tak každý mohl pohodlně usadit a pozorovat ubíhající krajinu pod námi. Za něco málo než hodinu přistáváme na letišti Supang v Kuala Lumpur a zde nás čeká opět nám známá Rozie, průvodkyně. Cesta z letiště do hotelu autobusem trvalo více, než samotný let z Tiomanu. Čím jste blíže částečnému nebo úplnému cíli, tak je přeprava pomalejší.

 

Odpoledne tráví členové výpravy individuálně – nákupy, koupáním v bazénu, odpočinkem. To se dozvím, až pojedeme večer z hotelu na večeři a následně na letiště. To už ale bude úplný konec putování do exotické Malajsie! Doufám, že se Vám povídání a i fotky líbily!

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert