|
KAMBODŽA
24. 3. - 5. 4. 2012
24. března 2012: sobota
Kvasice – Praha – Helsinki
Kruh
se pomalu uzavírá a mé kroky vedou do jedné z posledních
zemí jihovýchodní Asie, kterou jsem ještě neměl možnost
navštívit, do Kambodže. V minulosti jsem procestoval
Vietnam (sever i jih), Laos, Barmu a Malajsii. Můžete
podotknout, že mi zde chybí i Thajsko. Pravda, odpovím.
Naneštěstí konkrétně tato země mě láká ze všeho nejméně.
Možná by stála za úvahu severní část. Té jižní, plné
turistů a hlavně Rusů, bych se zatím vyhnul.
Kambodža má také u nás stále punc ne zrovna bezpečné
destinace. Je pravdou, že občanská válka zde skončila
teprve na přelomu století. I přesto však dnes patří mezi
bezpečná místa. Řekl bych, že v sousedním Thajsku Vám
hrozí větší nebezpečí. Proč nastiňuji i tuto otázku?
Mnoho lidí, kteří když se dozvěděli, že jedu Kambodže,
si pomalu ťukalo na hlavu, co že jako tam budu dělat …
ale když budou pravidelně číst mé zápisky, tak se dozví,
co se dá v Kambodži pěkného vidět a jak je to tu ve
skutečnosti s bezpečností.
Možná
Vás také zarazí, proč je v úvodu zápisků uvedeno finské
hlavní město Helsinki. Důvod je prozaický, letíme totiž
s finským národním dopravcem, který nabízí na tuto část
světa jedno z nejlepších spojení. Přestup v Helsinkách
mnoho členů výpravy trošku zmátl. U nás začíná jaro,
krásně svítí sluníčko. Zde, na severu těžké mraky, 1
stupeň nad nulou a všude hromady sněhu. Každého z nás
zamrazilo a byli jsme rádi, že jsme měli do letadla
přibalenou bundu. Na letišti letadlo zůstalo stát mimo
„rukáv“ a tak bylo nutné jet autobusem. Většinou
klimatizovaným, dneska příjemně vytopeným! Naštěstí
přípoj do thajského Bangkoku už stál u rukávu a my mohli
sychravému počasí jen zamávat.
25. března 2012: neděle
Bangkok – Siem Reap
Téměř
10ti hodinový přelet přes Rusko, Afghánistán a kolem
Himalájí byl bez zádrhelu. Zpočátku to ale nevypadalo na
klidný let – musím se vrátit až do Prahy, kde u přepážky
měli nějaké problémy s rezervacemi. Dokonce to vypadalo
tak, že se do letadla ani všichni nedostaneme. Opak byl
skutečností a jak píšu výše tak vše probíhalo v pořádku.
Před
posledním úsekem letu, tj. z Bangkoku do kambodžského
Siem Reap, jsem se potkal s naším průvodcem – Čech,
žijící v Thajsku už 14 let a věnující se průvodcování v
zemích jihovýchodní Asie. Doprovázela ho majitelka
spolupracující cestovky. Ta už byla Thajka. Poslední
část cesty jsme absolvovali takovým malým letadélkem,
skoro až „Kánětem“, vrtulovým. Sotva se někteří členové
výpravy vešly do sedadla. Já měl problém nacpat svůj
fotobaťoh do přihrádky nad hlavami, tak skončil pod
sedákem. Pravda, kdo ho viděl, uzná že není nejmenší.
V
Kambodži nás přivítalo teploučko – více než 30 stupňů
uštědřilo při vysedání na „mezinárodním“ letišti v Siem
Reap každému lískaneček. Po otřepání se vesele
pokračovalo k místu, kde se udělovala víza. Zajímavý to
způsob. U cca 15 metrů dlouhého pultu sedělo nespočet
úředníků. Na jedné straně jsme odevzdali pas s
formulářem, fotkou a 20 USD. Poté nás poslali na druhou
stranu, kde se pas s vízem vydával. Za chvíli už jen
vyvolali křestní jméno dotyčné osoby a bylo vše hotovo.
Bez stresu a včetně žertování. Stejně jak šlo pohodově
vyřízení víz, tak to bylo pohodové i u kufrů. Než jsme
stihli vše vyřídit, byly zde. Všechny, žádný zatoulaný
ani rozbitý.
Siem Reap je víceméně uměle
rozšířené město. Nyní má cca 60 tis obyvatel a k jeho
rozvoji přispěla přítomnost nedalekého chrámového
komplexu Angor Wat. V současnosti je takovou výkladní
skříní země. Nenajdete zde nic jiného než hotely,
restaurace, turistické kanceláře a spoustu turistů.
Doufám, že ostatní putování zemí bude jiné. Mě konkrétně
zajímá spíše běžný život a ne turistická centra. Po
ubytování v hotelu a rozpuštění členů výpravy jsme se s
průvodcem a ještě jedním členem výpravy domluvili na
návštěvě nedalekého Válečného muzea. Od hotelu nás sem
zavezl tuk-tuk za přijatelných 6 USD (zpáteční). Ceny je
ale třeba nejdříve usmlouvat. Vstupné do muzea je 5 USD
a skutečně návštěva stoji za to. Když bych měl citovat
průvodce Rough Guide, tak ten se o tomto místě
financovaném kambodžskou vládou, vyjadřuje jak jinak než
nepříliš pozitivně. Tomu se není bohužel co divit,
protože jsem sem mockrát přesvědčil, že tento průvodce
vyzvedává naprosté nesmysly a zajímavé věci potápí, či
se o nich nezmiňuje. V areálu muzea je k vidění několik
tanků, BVP, děl a dokonce vrtulník a jeden MIG. Projít
si místo můžete sami nebo za doprovodu místního správce,
který se účastnil různých bojů v minulosti Kambodže.
Ochotně Vám povypráví kolikrát byl zasažen, kolik má v
sobě šrapnelů a ukáže protézu nohy … I když jsou jeho
příběhy k jednotlivým exemplářům přibarvené, dýchá na
návštěvníky hrůza spojená s boji docela nedávnými. Čas
zde strávený určitě stojí za to!
Po
návratu a krátkém vykoupání v bazénu jsem se ještě s
dalšími členy výpravy vydali do místních ulic. Bohužel
díky turističnosti místa zde není nic zajímavého. Snad
až „rybí pedikúra“ - kdy namočíte nohy do nádrže a rybky
vás oždibávají. A tak jsme ve finále skončili u místního
pivního moku – Anchor a tak strávili čas před večeří.
Součástí večeře bylo představení apsarských – tradičních
khmerských - tanců, které jsou velmi podrobně zachyceny
na zdech Angkoru. Ženy jsou oblečeny do pestrobarevných,
zářivých sukní a nedílnou součástí je propracovaná
pokrývka hlavy se zlatým vyšíváním, která znemožňuje
rychlejší pohyb. Následoval odlehčený taneční příběh –
rybářský tanec, který humorně podává žánrové venkovské
romance. Závěrem byl živý tanec, který vypráví khmerskou
verzi hinduistického eposu Rámájana, kde figurují 4
postavy – muž, žena, obr a opice.
FOTOGALERIE
26. března 2012: pondělí
Siem
Reap: chrámy Angkoru – Rolous group & Angkor Wat (mapa)
Včerejší únava po dlouhém letu je zapomenuta, tedy spíše
zaspána, ponechána v předchozím dni, aby měl člověk plno
sil na symbol Kambodže! Na archeologický areál Angkor.
Záměrně píšu jen Angkor, protože u nás se má zažité, že
je to jen ten všem známý chrám Angkor Wat, ale není.
Čtěte prosím dál a já budu mít tolik odvahy, abych Vás
vyvedl z tohoto velkého a smutného omylu!
V
8:30 hod odjíždíme z hotelu. Někteří členové výpravy se
v recepci sešli už po osmé hodině. Trošku jsem se divil,
proč tady jsou tak brzo. Nakonec z nich vypadlo, že si
pamatují čas 8:10. Snažil jsem se je přesvědčit, ale i
přesto se mnou nesouhlasili a tvrdili, že čekají ve
správný čas. Jen tak na okraj … proč bychom odjížděli v
tak hloupý čas, že? Čili 8:30 a přes to vlak nejede.
Čeká nás celkem 3 denní poznávání areálu Angkor … uf,
tři dny chrámů, šutrů a historie. No, jsem zvědavý, jak
to budou členové výpravy snášet. Snad se nezačnou
bouřit, že už toho mají dost. Musíme jim prohlídku
maximálně zatraktivnit a nedat čas na pochyby. Ostatně,
sami si někteří v prvopočátku přípravy zájezdu přáli,
aby doba zde bylo prodloužena. U hlavní brány jsme
vyfasovali 3denní vstupenku, která obsahuje fotku,
nepříliš kvalitní. Vše je tištěno na inkoustové
tiskárně, proto musíme vstupenku zasunout do visaček,
kterými jsme byli obdarováni včera. V kapse by se tento
kousek papíru velice rychle slil do nerozeznatelného
fleku.
Silnice od hlavní brány pokračuje k té největší a
nejznámější atrakci – samotnému chrámu Angkor Wat. Sem
my ale hned ráno nejedeme. Z několika důvodů. Aby
prohlídka gradovala, postupovali jsme v časové linii,
protože sem míří všechny skupiny a také že je chrám
orientován na západ. Tudíž bychom se ráno na něj koukali
v protisvětle.
Jak
jsem psal výše, tak Angkor není jen ten jeden proslulý a
známý chrám. V celém areálu rozkládajícím se v blízkosti
města Siem Reap se v různém stupni zachovalosti a
restaurovanosti nalézá více než 100 kamenných chrámů,
které ovšem bývaly obklopeny početnějšími paláci a
dalšími přidruženými budovami ze dřeva, které bohužel
nepřečkaly staletí. Zachované jsou dnes jen ty
nejdůležitější a masivní stavby z kamenných kvádrů. V
hinduistickém světě tehdejších Khmerů platilo pravidlo,
že kamenné stavby mohli mít pouze bohové.
Architektonické památky zde a v okolí jsou pozůstatky
chrámů vybudovaných v sídlech khmerských králů a v
hlavních městech angorské říše mezi 9. - 12. stoletím.
Tehdejší města se mohla chlubit neuvěřitelně početným
obyvatelstvem – uvádí se až 1 milion, což vyžadovalo
velké množství obytných a veřejných účelových staveb a
také rozsáhlou kultivaci. Existenci Angkoru vzala Evropa
na vědomí až v polovině 19. století a ihned se stal
obrovskou senzací. Tento turistický ruch, objevování a
vykrádání památek bylo přerušeno událostmi před i po
vietnamské válce a vše, tedy snad až na to vykrádání,
bylo obnoveno až na konci minulého století.
Naše
dnešní poznávání začíná v samotném počátku Angkoru, u
těch nejstarších a relativně malých chrámů. Tato
skupina, souhrnně pojmenovaná Rolous Group, leží asi 15
km od města. Ve skutečnosti jde o první hlavní město
Angkorské říše nazvané Hariharalaya. Jméno je odvozeno
od pradávného hinduistického božstva Harihara, jehož
tělo tvoří polovina Šivy a polovina Višnu, neboli jak zde
rádi říkají tzv. ladyboy. První hlavní město bylo
založeno v polovině 9. století a slouží takto až do
počátku 10. století, kdy bylo přeneseno do oblasti
dnešního Angkoru. Místní ruiny působí ve srovnání se
zachovaností a monumentálností chrámů v Angkoru poněkud
zanedbaně. Kdo chce ale budování říše porozumět, měl by
navštívit i toto místo. Ne všichni návštěvníci tak
bohužel činí.
Nejstarší a první navštívený chrám se jmenuje Preah Ko.
Nechal ho postavit král Indravarman I. v roce 879. Jméno
Preah Ko znamená Posvátný býk a je odvozeno od tří
kamenných soch posvátného býka Nandi, které stojí před
chrámem. Dochované zbytky komplexu tvoří šest menších
cihlových věží na pískovcové platformě. Věže byly
stavěny z nepálených cihel, kdy uvnitř stavby byl
následně rozdělaný oheň a cihly se tak vypálily. Je
úchvatné s jakou přesností na sobě cihly leží. Jako
spojovací materiál byla používána směs klihu,
rozdrcených mušlí a další, čistě přírodní materiály. A
stavby stojí dodnes, bez spár, kam by se dala strčit
čepel nože.
Na
místě nás neuvítal jen chrám samotný, ale pořádné horko,
dusno, prach a všudypřítomné děti prodávající turistům
různé tretky. Mnohdy děti vypadají, že skoro mluvit
neumí, ovšem s písničkou „one dolar“ se už asi rodí.
O
kousek dál stojí mnohem rozsáhlejší komplex – Bakong.
Jedná se o první chrámovou horu v dějinách angkorského
stavitelství. Opět byl postaven králem Indravarmanem I.
v roce 881 a byl zasvěcen Šivovi. Až do přestěhování
hlavního města fungoval jako státní chrám. Celý komplex
zabírá plochu 900 x 700 metrů a je obklopen dvěma
vodními příkopy a hradbami. Centrální část připomíná
pyramidu a na rozdíl od předchozího chrámu byla
postavena z pískovcových kvádrů. Věž samotná pochází až
asi ze 12. století.
Dopolední program uzavřel maličký chrám – Lolei, který
je také nejmladší. Původně stál na umělém ostrůvku
uprostřed Indratataka, první z obrovitých nádrží zde
vybudovaných. Dnes je nádrž vyschlá a těžko byste ji v
krajině rozeznali. Chrám byl postaven králem
Yasovarmanem I. v roce 893 a byl zasvěcen Šivovi. Těsně
vedle chrámu stojí buddhistický chrám z dřívější doby.
Bohužel za běsnění polpotovců v 70. letech minulého
století byli vyvražďováni i mniši a komplex chrámu
sloužil jako skladiště sušeného kravského trusu. Dnes už
ale opět slouží svému účelu. Měli jsme to štěstí, že se
mnichové zrovna scházeli na oběd. Myslím, že tato
skutečnost zajímala členy výpravy více, než „hromada
suti a cihel“.
Podívejte se na YouTube na video Kambodžský koncert
Odpolední program už členům výpravy sliboval tu největší
atrakci areálu – chrám Angkor Wat. Nejdříve jsme se ale
zastavili na „letišti“, odkud zájemci mohli za 15 USD
vystoupat v heliem naplněném balonu nad areál.
Naskládalo se nás docela dost, ale kvůli větru bylo
třeba skupinku porozdělovat po 8 lidech. Balon je uvázán
na laně a vystoupá do výšky 200 metrů. Nebojte, lano je
dostatečně silné. Když by se balon dneska utrhl, tak
doletí asi až do Vietnamu, foukal východní vítr. Jen
škoda, že Angkor Wat byl trošku v oparu.
Ale
teď už k chrámu samotnému. Je určitě nejznámější ze
všech kambodžských památek. Jeho silueta je na státní
vlajce, protože je symbolem nejslavnější éry khmerské
historie. Název Angkor Wat by se dal do češtiny přeložit
jako „Chrám město“. Lepší překlad by byl asi Svaté
město. Angkor Wat nechal vybudovat jeden z největších
angkorských panovníků, král Suryavarman II. v první
polovině 12. století – tedy v období vrcholu moci.
Předpokládá se, že stavba trvala asi 30 let. Angkor Wat
je uváděn jako jedna z posledních staveb zasvěcená
hinduistickému bohu Višnuovi. Sloužil pravděpodobně jako
státní chrám a také jako pohřební svatyně pro krále.
Silueta chrámu je všem známá – je to masivní pyramida
tvořená třemi terasami, které nesou pět mohutných věží.
Angkor Wat jako jediný ze všech chrámů dávné říše
pravděpodobně nebyl nikdy zcela opuštěn a ponechán
zapomenutý na pospas vegetaci, ale byl používán bez
přerušení buddhistickými mnichy. Chrám byl překonvertován
z hinduismu na buddhismus, sochy boha Višny nahradil
Buddha.
Angkor Wat spolu s celých
archeologickým areálem je světovou kulturní památkou
UNESCO od roku 1992.
Splavení a uchození členové výpravy byli rádi, že dnešní
chrámový den končí. Ještě ale nebyl konec programu. Vše
vrcholilo „výstupem“ na vyhaslou sopku Phnom Bakheng.
Návštěvníci sem chodí pozorovat západ slunce. Dneska
obšem byl jednak opar a také bychom zde museli čekat
ještě hodně dlouho. Proto se na kopec šlo jen na
vyhlídku. Někteří členové výpravy zůstali pod kopcem. Já
se nahoru také nevydal. Ne, že by se mi nechtělo. Ale
asi 2 km od parkoviště je jedna z mála kambodžských keší
– u Terasy slonů. Ještě s jednou členkou výpravy, která
se geocachingu také věnuje jsme si pronajali tuk tuka a
společně s jejím manželem se vydali na lov. Výzva byla
splněna. Keška nalezena a zalogována! Jak jsem později
zjistil, v malé lékovce měly být 4 geocoiny. Samozřejmě
tam nebyl ani jeden. Po návratu na parkoviště jsme
chvíli čekali na zbylé členy výpravy. Tento čas jsem
využil k malé premiéře – ochutnávce durianu. Zvláštnímu
plodu, který trochu připomíná šišku, nebo také
chlebovník. Vůní připomíná shnilé mango a uvnitř je bílá
dutina se žlutou mazlavou hmotou kolem pecky. A právě to
žluté mazlavé se jí. Někomu toto ovoce chutná, někdo ho
nenávidí. Musím říct, že já se kloním k té skupině,
kterým chutná.
Po
návratu do hotelu, krátké relaxaci, stažení a protřídění
fotek jsme společně s některým členy výpravy vyrazili do
„víru velkoměsta“. Do místní Pub Street, neboli něco
jako „kambodžská Stodolní“. Někteří jeli tuk tukama, já
šel s ostatními pěšky. Bylo to asi 10 minut. Nejdříve
jsme ale trošku zakufrovali, zahnuli do poněkud tmavší
uličky, kde bylo jasné, že jdeme špatně. Ale po chvíli
jsme našli zkratku a objevili i onu ulici plnou
restaurací, barů a nedalekého nočního tržiště. Nedílnou
součástí jsou i tuktukáři, kteří mimo převozu z místa na
místo fungují i jako dohazovači na „speciální masáže“.
Každému je asi jasné, o co se jedná. Ještě jsem zapomněl
říct, že tato ulice byla před 15ti lety jedinou, pro
Evropana přijatelnou ulicí v Siem Reap. Nikde jinde
nebyla žádná restaurace nebo guest house, pouze zde.
FOTOGALERIE
27. března 2012: úterý
Siem
Reap: chrámy Angkoru – Angkor Tom & Ta Prohm (mapa)
Program poznávání Kambodže se začíná rozjíždět na plné
obrátky. Hádejte co následuje dneska? Jasně, další
chrámy archeologického areálu Angkor. Přesně jste to
uhádli. Získáváte malé bezvýznamné plus. Jak jsem psal
včera, tak v celém areálu je chrámů více než 100. Toto
číslo, ale nemusíme nijak splnit. Úplně nám budou stačit
ty naplánované.
Takže
posnídat a vzhůru na hory kamení, zajímavých kamenných
reliéfů a také do narůstajícího horkého dne. Stejně jako
včera, to dneska vypadalo na „příjemných“ 32 stupňů.
Někde se navíc nehne ani větévka, tak to pak stojí za to
… vlhkost zde není ale tak vysoká jako bude u moře. Jen
nějakých 70%. Do areálu, který nás čekal hned dopoledne
jsem už nakouknul včera večer při lovení kešky.
Kambodžský průvodce se divil, že už jsem tam byl. Když
jsem se ho zeptal, jestli ví, co je to geocaching, tak
byl v obraze, ale netušil, že u Sloní zdi je jedna keš
schovaná. Anebo kecal, že zná geocaching, tak nevím.
Jelikož vjezd do areálu Angkor Thom je velice úzký, náš
autobus by se tam nedostal, jezdili jsme celý den ve
dvou menších.
Město
v podobě, jak ho známe ze zachovaných památek, pochází z
druhé poloviny 12. století. Bylo to období
znovuobjevování moci Khmerů po vypálení Angkoru při
vpádu a dočasném vítězství Čamů. Tito byli později
poraženi nejslavnějším z angkorských vládců, králem
Džavarjamanem VII. Angkor Thom, neboli Velký Angkor, byl
posledním hlavním městem říše. Město je obezděno 8
metrovými hradbami, obehnáno 100 metrů širokými vodními
příkopy, kde bylo dostatečné množství lidožravých
krokodýlů. Původně do města vedly 4 brány, až později
byla probourána Brána vítězství, aby sem mohla vstoupit
vítězná královská vojska. Uprostřed stojí Bayon, státní
královská svatyně.
Ještě
před vstupem do města jednou z bran, jsme udělali
zastávku na mostě z jižní strany. Jižní brána má výšku
23 metrů a most (nebo hráz) k ní vedoucí má 100 metrů.
Jeho kraje jsou lemovány 54 božskými postavami s
mandlovýma očima na jedné straně a stejným počtem
kruhookých démonů na straně druhé. Bohužel se většinou
už jedná o kopie. Originály byly v minulosti zničeny
nebo rozkradeny. Obě skupiny se usilovně přetahují o
obrovského hada, což je připomínkou ústředního motivu o
Stloukání oceánu mléka. Spodní část vstupní věže s
bránou zdobí socha boha Indry, který sedí na tříhlavém
slonovi.
Ale
teď k příběhu o stloukání oceánu mléka. Jedná se o velmi
oblíbené téma khmerského umění. Jde o jeden z mýtů
stvoření pocházející z hinduistického eposu, který je
popisem různých inkarnací Višnua. Na samém počátku stojí
Devy (bohyně dobra) a Asury (démoni) na protějších
stranách břehu a společnými silami se snaží pomocí
posvátné hory Mandary vířením stlouct oceán mléka, aby z
něj zachránily vzácný elixír nesmrtelnosti amrita.
Současně tahají za oba konce hada Vasukiho, jehož tělo
je ovinuto kolem hory. Přes všechnu snahu se jim nedaří
moře zahustit. Višnu jim poradí, aby tahaly střídavě,
ale hora se jim začíná potápět pod hladinu. Vše
komplikuje had samotný, který vyvrženým jedem ohrožuje
jak bohyně, tak démony. Brahma požádá Šivu, aby jed
vypil. Ten mu ale sežehne hrdlo, které od té doby
zůstává modré. Na scéně se objevuje Višnu v reinkarnaci
želvy a potápějící horu krunýřem podepře, stloukání tak
může pokračovat dalších tisíc let, po jejichž uplynutí
se konečně objeví elixír nesmrtelnosti. Zmocní se jej
však asury (démoni) a pomoc opět přichází od Višnua.
Výsledkem stloukání je také záchrana mytických bytostí
včetně tříhlavého slona Airavany, bohyně krásy Lakšmí,
která se stane Višnuovou ženou a božských tanečnic apsar.
Složité a těžko představitelné...
Samotný chrám Bayon, jak už bylo řečeno výše, leží
uprostřed areálu. Byl postaven za krále Džajavarmana
VII. na konci 12. století. Říká se, že pokud kromě
Angkor Watu máte čas shlédnout už jen jeden chrám, měl
by to být právě Bayon. Nemůže být sporu, že společně s
Angkor Watem a Ta Phromem tvoří trojici
nejatraktivnějších angkorských památek. Návštěvníka
okamžitě upoutají obrovské kamenné tváře s tajuplným
úsměvem. Byly to právě tyto tváře, které po objevu
místa, způsobily v Evropě největší poprask. Tehdy nikdo
neměl nejmenší představu, jaký mohl být jejich význam a
původ, a to vyvolávalo ty nejfantastičtější dohady. Dnes
již je známo, že obrovité hlavy, shlížející z teras
Bayonu svými čtyřmi usměvavými tvářemi do čtyř světových
stran patří Avalokitéšvarovi, nejznámějšímu z
mahajánových dódhisatvů. Je to důkazem toho, že král
Džavarjaman VII., jako první z khmerských vládců v
historii Kambodže zavedl jako státní ideovou koncepci
mahajánový buddhismus. Předchozí chrámy byly
hinduistickými svatyněmi.
Nedaleko ležící monumentální pískovcová hora skrývá
další skvost areálu – chrám Baphuon. Byl postaven za
vlády Udayadityavarmana II. v roce 1060 a je zasvěcen
jako symbol bájné hory Meru, Šivovi. Původně byla tato
stavba, včetně bronzové věže, vysoká téměř 50 metrů.
Dnes jeho monumentalitu umocňuje 200 metrový most, kdysi
lemovaný hady Nága. Ve své době toto byla největší
stavba v Angkoru. Celý vnitřek je vyplněn pískem a to
způsobilo ranou nestabilitu stavby. V 15. století byl na
jeho zadní stěnu přidán obrovský 70 metrový ležící
Buddha, nikdy nedokončený. Rekonstrukční práce téměř
zhrouceného chrámu byly zahájeny v 60. letech minulého
století a v roce 2011 bylo dokončeno skládání největšího
puzzle na světě. Všech 300 tisíc okolo ležících
kamenných kvádrů bylo 3D naskenováno a pomocí složitého
programu byla stavba v počítači znovu vystavěna. Posléze
i ve skutečnosti!
Král
Džavarjaman II. nezačal stavět na zelené louce ani na
pustém rýžovišti. Stavěli tu už před ním jiní králové. A
právě z té doby, tj. konce 10. století zde stojí další
zajímavá stavba – kamenný chrám Phimeanakas. V té době
byl na jeho místě původní střed královského sídelního
města. Na vrcholu chrámu údajně bývala zlatá věž,
obývaná hadem, který se každou noc měnil v dívku –
sluneční královnu, aby se s ní mohl khmerský král
milovat. Kdyby byl jednou vynechal, byl by padl on nebo
celá říše. Na restaurování tohoto chrámu se podílí v
rámci projektu Gopura i Česká republika.
Závěrem prohlídky Angkor Thom byla Terasa slonů a Terasa
malomocného krále. Na těchto terasách stávaly
ceremoniální budovy a paláce. Bohužel jelikož byly ze
dřeva, tak se z nich nic nedochovalo. Terasy sloužily
jako starověké tribuny. Terasa slonů, jedna ze dvou
zachovaných, byla postavena králem Džajvaamanem VII. na
konci 12. století. Své jméno získala dle výzdoby – jsou
na ní reliéfy slonů a garud. O kousek dále je Terasa
malomocného krále. Byla tak novodobě pojmenována dle
kopie soch jednoho z khmerských králů, který se nakazil
malomocenstvím. Podle jiného výkladu socha zpodobňuje
boha smrti. Pak by její umístění na terase znamenalo, že
se zde konaly smuteční obřady.
Ani
odpoledne ještě nemáme dostatečně nachrámováno. Určitě
by to některé členy výpravy mrzelo, kdybychom vynechali
nějaký chrám či chrámeček a oni by neviděli některou z
hor kamení. Čili následuje chrám Ta Phrom. Cestou k němu
mi navigace signalizovala přítomnost kešky, ale ne zde,
nýbrž v cca 2 km vzdáleném jiném chrámu Ta Nei. Bohužel
dneska jsem zde byl s celou výpravou, tak keška zůstala
tam kde byla a my šli poznávat tzv. Pralesní chrám.
Pochází z přelomu 12. - 13. století a byl postaven za
krále Džajavarmana VII. jako buddhistický klášter na
počest a památku královy matky. Byla to poslední ze
série monumentálních angkorských staveb. O místě
samotném se nám dochovaly velmi přesné údaje. Ví se, že
v tomto rozsáhlém komplexu s 39 věžemi žilo 18
velekněží, 2700 mnichů, 600 chrámových tanečnic a mnoho
tisíc sloužících. Přináleželo k němu asi 3000 vesnic. Ta
Phrom je asi nejznámější z angkorských památek hned po
Angkor Watu a asi z něj pochází největší množství
atraktivních fotografií. Byl totiž jako jediný z
místních chrámů úmyslně ponechán zarostlý vegetací.
Ohromní pralesní velikáni tady rostou ze střech budov a
jejich mohutné kořeny se liánami proplétají se sutinami
dávných dvorů, sálů a chodeb. Místo je oblíbeno také
filmaři. Jedním z filmů, který zde byl natáčený je např.
Lara Croft – Tomb Raider s Angelinou Joly.
Čas
se už pomalu naklonil a nás čekal ještě poslední chrám –
Pre Rup z 10. století, postavený za vlády krále
Rajendravamarmana II. Zde byl jako stavební materiál
použit laterit (vyvřelá hornina), pískovec a cihly.
Chrám má 17 věžiček. Dříve se uvádělo, že sloužil jako
pohřební chrám. Usuzovalo se tak z jeho názvu Pre Rup
znamená něco jako otáčet tělem a také podle velké
kamenné vany za vchodem, o které se předpokládalo, že
sloužila ke kremacím.
Angkor nejsou jen chrámy, ale také vodní nádrže. Sice
nejsou tak impozantní, tak zajímavé, jako chrámy
samotné, ale jsou rovněž důkazem o stavitelském umu
khmerských králů. Tyto nádrže hrály obrovskou roli v
zavlažování polí, bez kterého by nebylo možné uživit
takovou masu lidí. Jedna z teorií o zániku této kultury
tvrdí, že právě nedostatkem vody došlo k její zkáze.
Těsně
před návratem do hotelu jsme se s členy výpravy
zastavili na malé exkurzi na nejlepší dentální klinice v
Siem Reap. Jelikož členové výpravy jsou zubaři, tak s
povděkem kvitovali tuto neplánovanou zastávku.
FOTOGALERIE
28. března 2012: středa
Siem
Reap: Banteay Srei & jezero Tonle Sap (mapa)
Jupíííí!!! Dneska nás čeká
už jen jeden chrám, co to říkám, div ne chrámeček! Už
nebudeme běhat po tisíciletých stavbách nahoru a dolů,
už na nás nebudou chrlit neopakovatelná jména a
letopočty, které člověk stejně za chvíli zapomene.
Dneska už se vše změní!
Ještě
před vstupem do areálu nám průvodce udělal přednášku o
pěstování rýže. Jakým způsobem se sadí, kolikrát ročně
se sklízí, kolik vody je třeba, jaké jsou druhy rýže,
jaká je výnosnost apod. Teď už jsou všichni členové
výpravy odborníky na pěstování této důležité plodiny.
Banteay Srei leží nějakých
30 km od Siem Reap, takže se už člověk podívá i někam
jinam než do blízkého okolí města samotného. Ne, že by
chrámy Angkoru nebyly zajímavé, ale už se člověku
slévají do jednoho. Posuďte to sami na fotografiích.
Nepřipadají Vám některé z chrámů podobné či stejné?
Dnešní chrámeček je ale odlišný. Je postaven z krásného,
velmi jemně zrnitého narůžovělého pískovce a jeho
výzdoba – kamenné reliéfy patří snad k tomu nejlepšímu
co mohou chrámy Angkoru nabídnout. Chrám nepostavil
žádný král, tím se také vše zjednodušuje, ale dva místní
rádcové, kterým byl věnován pozemek a povolení od krále
chrám vybudovat. Jak už jsem psal výše, chrám je maličký
a jeho rozvržení je jednoduché. Do chrámu se vstupuje
gopurou, která měla být čtvrtým, nikdy neexistujícím,
nádvořím. Od ní vede dlouhá, dlážděná obřadní cesta.
Stavby lemující cestu i chrámové stavby jsou vyzdobeny
motivy květin a výjevy z hinduistické mytologie. Když
byste zde byli v období dešťů, tak je přístupová cesta
zaplavena vodou, ve které se potom odráží pozůstatky
okolních staveb. Dle našeho průvodce to místu přidává na
magičnosti.
Nedaleko navštíveného místa je posvátné pohoří Phnom
Kulen, skrývající další množství chrámů. Bohužel tyto
není možné navštívit kvůli velkému množství min
položenými Rudými Khmery a vládními vojáky během
dlouhých a krvavých bojů v 70. letech minulého století.
A také zde neexistuje žádná silnice nebo cesta. Problém
min je v zemi obrovský. Odstraňování min se věnuje
několik zahraničních organizací, ale práce je to velmi
pomalá, protože neexistují žádné záznamy o umístění min.
Není k dispozici žádná mechanizace. V praxi to funguje
tak, že po vytipování zaminované oblasti je tato
rozparcelována a trénovaní hledači se po břiše vydávají
do své části a centimetr po centimetru tenkou čepelí
zkoumají terén. Nalezené miny jsou většinou odpáleny na
místě nálezu. Bohužel i vyčištěná oblast může být
nebezpečná, kdy po období dešťů jsou odhaleny miny
skryté hluboko v zemi. Statistiky uvádějí, že 40 000
Kambodžanů má amputovanou končetinu z důvodu šlápnutí na
minu. Zranění minou je ovšem bohužel velice často
fatální. V zasažených oblastech nefunguje žádná lékařská
péče a zranění umírají na šok nebo na vykrvácení.
Po
prohlídce chrámu, poslechnutí si koncertu místní kapely
prodávající CD jsme se pomalu vypravili zpět k autobusu.
Bylo třeba nejdříve projít nákupní zónou, kde se na
vracející turisty neustále vrhali prodejci všeho možného
i nemožného. Já zde nekoupil žádný suvenýr, ale udělal
si opět malou ochutnávku – tzv. jackfruit, neboli
chlebovník. Sytě žluté kousky, připomínající barvou
ananas vypadaly víc než lákavě. No nekupte to za dolar,
celkem jich tam bylo asi 10 a tudíž jsem se podělil i s
ostatními členy výpravy. Chuť to mělo zvláštní, vůně
ještě zvláštnější. Uvnitř, stejně jako u durianu, byla
pecka. Tuto sem si schoval a třeba doma vyklíčí.
Dopoledne nám průvodce hrozil ještě jedním chrámem, ale
naštěstí k tomu nedošlo. Bylo už docela dost hodin a
cestou byla naplánována zastávka u krámku, kde prodávali
produkty spojené s cukrovou palmu, místním
„chlebodárcem“. Stejně jako rýži mají ji Kambodžané ve
velké vážnosti a umí s ní dobře nakládat. Prakticky
neexistuje část, již by nedokázali ke svému užitku
zpracovat. Nejdůležitější je hustá šťáva, kterou lze
získat naříznutím kůry. Ta poté stéká do nádob
zavěšených v koruně stromu. Sběrači nahoru šplhají po ne
zrovna stabilních žebřících. Ze zkvašené šťávy se dělá
tzv. palmové pivo, nebo by se dalo říct burčák. Další
produkt, palmový cukr, se používá při vaření. Zahříváním
se z něj vytvoří jakoby karamelky medové barvy. Stejně
jako šťáva jsou důležité i palmové listy – používají se
jako krytina na střechu, do matrací, výztuha stěn, pro
výrobu košíků nebo obalů. Plodem palmy je koule o
velikosti tenisového míčku. Uvnitř je hmota
připomínající huspeninu a společně s palmovou šťávou se
jí jako zákusek. Kořeny mají potom využití v
léčitelství, hlavně při léčení nevolností.
Odpolední program už s chrámy neměl nic společného.
Nejdříve jsme se zastavili v bývalém uprchlickém táboře,
kde je nyní areál dílny na výrobu hedvábí. Místní
průvodce nás blíže seznámil s aspekty a složitostmi
výroby této jemné a také drahé textilie. Na závěr mohli
členové výpravy, jako obvykle, nakupovat v místním
obchůdku.
Odsud
jsme chvíli jeli po asfaltové silnici a jako mávnutím
proutku jsme z 21. století přešli do středověku … do
míst, kde stojí dřevěné domy na kůlech, kde děti na sobě
nemají nic nebo naprosté minimum, kde jsou rozlehlá
rýžová políčka, na kterých se poklidně pasou vodní
buvoli … no pravda, stále jedeme autobusem, stále mám v
kapse mobil a na konci užší a užší silnice přesedáme na
motorový člun. Jezero Tonle Sap je největší sladkovodní
plocha celé jihovýchodní Asie a dominantou Kambodže.
Jezero slouží jako zásobník pitné vody, protipovodňová
nádrž, dopravní tepna a domov mnoha lidí, kteří žijí buď
přímo na jeho hladině nebo v okolí. Dneska nebyla
hladina jezera moc vysoko, řekl bych že v něm bylo tak
maximálně metr vody. Uměle vyhloubené kanály byly také
dost vyschlé a proto jsme museli přesednout na loď o kus
blíže jezeru. Jezero má v období sucha cca 3 000 km2,
v období dešťů 10 000 km2.
Za vše mohou odtávající ledovce v Himalájích a voda
proudící Mekongem má takovou sílu, že dokáže obrátit tok
řeky Tonle Sap a tím se jezero velmi rychle naplní.
Jezero je od roku 1997 vyhlášeno biosférickou rezervací
organizace UNESCO
Na
jezeře je možné vidět a navštívit některou z bezpočtu
plovoucích vesnic, kde se lidé živí převážně rybolovem.
Domy, bez jakéhokoliv sociálního zařízení jsou velmi
skromně vybavené. Postavené jsou na bambusových vorech a
navzájem svázány lýkovými provazy. V období dešťů se tak
domy zvednou a mohou odplout na jiné místo. Krátká
projížďka člunem nás zavedla do jedné takové vesnice a
až zde člověk pochopí, s čím lidé dokážou vyžít a být
šťastní. Neřešit přehršel informací, neřešit problémy
EU, problémy korupce apod …. tzv. Easy Life.
FOTOGALERIE
29. března 2012: čtvrtek
Siem
Reap – Phnom Penh (mapa)
Opouštíme tzv. výkladní skříň Kambodže, odjíždíme z
města Siem Reap, které vzniklo více méně jako základna
pro podnikání výletů do archeologických památek Angkor.
Je škoda, že si toto místo nezachovalo více svoji tvář a
vše je zde podřízeno turistům a dolaru. Být zde tak před
10ti lety, bylo by bývalo vše jiné. Pravda, drsnější,
ale přirozenější.
Ještě
před opuštěním Siem Reap jsou na programu dvě zastávky.
První v další pobočce řemeslné dílny, kde jsme včera
byli zkouknout výrobu hedvábí. Dnešní je větší a věnuje
se kamenosochařství, dřevorytectví, zlatotepectví a
malování na hedvábí. Stejně jako včera i dnes jsou zde
zaměstnáni hlavně hendikepovaní lidé, dalo by se říct,
že se jedná o podobu naší chráněné dílny. A po návštěvě
Artisan d´Angkor byla ještě zastávka na krokodýlí farmě.
Netušil jsem, že něco podobného může v dnešní době
existovat. Chovají se zde krokodýli na kůži a maso. Z
kůže se vyrábějí všemožné kabelky, opasky, boty apod.
Bylo mi chudáků krokodýlů líto, že tady ve smrdutých
nádržích žijí svůj bezútěšný život, aby ve finále
skončili jako kabelka na rameni nějaké obtloustlé
rozežrané Evropanky … Nikdy jsem neviděl tolik krokodýlů
pohromadě. Nádrže byly rozděleny podle věku těchto
tvorů. Jedna malá nádrž sloužila také jako invalidovna,
kde byli krokodýli bez ocasu nebo pokroucení či jinak
postižení. Byl jsem rád, že z takového místa odjíždíme …
brrr! Rozmar, nic než rozmar nenasytných turistů.
Cesta
do hlavního města Kambodže – Phnom Penh měří cca 320 km
a vede po relativně dobré silnici – je asfaltovaná a
nestaví ji přímo před námi, jak už jsem tomu byl
několikrát svědkem. Příjezd do hotelu byl naplánován na
cca 17:00. Nejeli jsme ale nonstop. První zastávka byla
u lateritového mostu Naga Spien ze 12. století. Je až s
podivem, že se procházíme po 1 000 let starém silničním
mostě. Povrch dnešních silnic se za dva roky od
vybudování začne kroutit, praskat a všelijak vlnit a
tento most je zde němým svědkem téměř tisícileté
historie. Na druhé straně jsme měli možnost ochutnat
místní dezert – Nam Čong. Takový rýžovo-kokosový dortík
sbalený do banánového listu. Chutnal výtečně!
Po
jednoduchém obědě v místním zájezdním hostinci nás
čekala ještě jedna zastávka – na tržišti Skhun Market,
kde se servírují místní speciality – smažené kobylky,
švábi, plněné žáby a také pavouci na česneku. Pavouk
vypadal jako kus osmaženého plastu, tmavý, zvláštní.
Nešlo moc poznat, o co se jedná. Žádný z členů výpravy
neměl odvahu pavouka ochutnat. Později si někteří
koupili pytlík cvrčků a ty chroustali jako brambůrky.
Prý dobré. Ale já toto nedal! Já jsem raději okukoval
sladké brambory, co vypadaly jako mango, pak tamarind
(něco jako buráky) a koupil jsem sladkokyselou variantu
pro mlsný jazýček mé Terezky. Už pro ni mám několik
specialit, tak tato je doplňuje.
No a
poté už následovala jen jízda krajinou s rýžovými
políčky, pochodujícími krávami, zapadajícím sluníčkem a
houstnoucí dopravou. Do hlavního města jsme dorazili už
za tmy, sluníčko tu zapadá po 6. hodině večer. Město nás
přivítalo svým snad nikdy neutuchajícím ruchem. Téměř
dvoumilionová metropole už trpí stejnými neduhy, jako
známe u nás – dopravní zácpy.
Později jsem se šel ještě projít – nedaleko je keška,
ale nedal jsem ji. Místní přes plot na bodě nula
pozorovali jakýsi koncert. Tak snad zítra ...
FOTOGALERIE
30. března 2012:
pátek
Phnom Penh
(mapa)
Hlavní město Kambodže vítá všechny své obyvatele i
návštěvníky do pátečního rána. Ještě není šest hodin a
sluníčko se už pomalu vykuluje nad Mekong, vykuluje se
také nad Sap a nad Bassac. Všechny tyto tři řeky
svlažují svými vodami břehy města, které zažilo vzestup,
zažilo i svůj pád a téměř likvidaci v historii nedávné,
před 30ti lety. Ještě není šest hodin a všude po okolí
se rozléhá zvuk ožívajícího nedalekého tržiště, kam
vedly mé první dnešní kroky. Ještě před započetím
společného programu jsem vzal foťák a zcela se ponořil
do křivolakých a mnohdy ne zrovna voňavých uliček
areálu. Byl jsem tady jediným falangem, rozuměj bílým
nebo cizincem, ovšem nikdo z místních se na mě nedíval
nijak zle. Právě naopak, asi já jsem byl pro ně větším
exotem než oni pro mě. Návštěva tržišť, byť mnohdy pro
otrlé povahy je tím nejlepším co můžete v jakékoliv zemi
udělat. Tak poznáte kulturu národa, sblížíte se nejvíce
s místními obyvateli a zažijete neopakovatelné chvíle.
Město
si dodnes uchovalo velkou část svého dávného šarmu.
Téměř zde chybí výškové budovy. Pravda, už zde nějaké
stojí, ale ne tak jako v jiných městech, kdy ruší dojem
z koloniálního města. Obyvatelé zde jsou milí, usměvaví
a lze jen těžko uvěřit že před 30ti lety zde vládl jeden
z nehrůznějších režimů na světě, zcela pokřivený
polpotovský režim Rudých Khmerů. Je nepředstavitelné, že
obyvatelé města nejdříve tyto zvrácence vítalo jako
osvoboditele, ale po 3 dnech bylo město zcela vylidněno
a obyvatelé na pokraji likvidace.
Největší turistickou zajímavostí města je komplex
Královského paláce a Stříbrné pagody. Je obklopen cca
kilometr dlouhými zdmi se starověkými střílnami. Celý
areál je postaven v tradičním khmerském stylu. Areál je
stále oficiálním sídlem panovníka a je starý ne více než
100 let. V minulosti na tomto místě stával palác krále
Norodoma, prapradědečka současného panovníka, jenž v
roce 1863 přestěhoval dvůr z Oudongu do Phmon Penhu a
učinil z něj opět hlavní město země. Tento byl postaven
na základech paláce krále Ponhea Yata z roku 1434, z
těchto se ale nic do dnešních dob nezachovalo.
Návštěvníka ihned po vstupu uchvátí překrásně udržovaná
zahrada a oslnivě ozářený Trůnní sál z roku 1919. Tento
je dokonalou reprodukcí dřevěného paláce krále Norodoma.
Sál slouží pro korunovaci nového panovníka a také jako
audienční sál pro zahraniční návštěvy. Jednu takovou zde
čekali, protože zahrada byla vyzdobena čínskými vlajkami
a venku nacvičovali vojáci přehlídku.
O
kousek dál stojí Stříbrná pagoda z roku 1962, kterou
nechal postavit král Sihanouk jako náhradu dřevěné
pagody. Jméno získala kvůli 5329 stříbrným dlaždicím,
kdy každá má délku víc jak 20 cm a váží více jak 1 kg!
Na vrcholku pětistupňové podesty sedí Smaragdový Buddha
(z jadeitu) pohroužený do hluboké meditace.
Mezi
nejdůležitější chrámy ve městě patří Wat Ounalom. Je
jedním z nejstarších v Phnompenhu. Jeho počátky se
datují do doby vlády krále Ponhea Yata – tj. do 15.
století. V 70. letech minulého století zde žilo více než
pět set mnichů, kteří se mimo jiné starali o knihovnu
Buddhistického institutu, ale podobně jako ostatní
budovy, byla i tato Rudými Khméry zničena. Jméno získala
pagoda díky své roli úložiště ounalomu, řasy z Buddhova
obočí.
Dalším navštíveným chrámem byl Wat Phnom. Nyní je toto
místo vyhledávaným centrem oddechu místních obyvatel.
Chrám samotný se nachází na nejvyšším místě ve městě, ve
výšce celých 27 metrů a poslední přestavba pochází z
roku 1926. Chrámový park byl vybudován francouzskými
kolonisty v 19. století. Chrám byl v minulých dobách
srdcem francouzské čtvrtě s honosnými budovami a
rozlehlými bulváry.
Odpoledne následovala prohlídka míst spojených s
nepříliš světlou historií země. Nejdříve Muzeum genocidy
v Toul Svay, neboli S-21. Tato neblaze známá a ostře
střežená věznice z let 1975 – 1979 zde byla zřízena v
prostorách bývalé střední školy. Jejími branami prošlo
cca 30 000 lidí. Spolehlivé záznamy neexistují, protože
v roce 1977 dostal ředitel vězníce příkaz, aby tolik
neplýtval papírem a pořizoval jen pokud možno
nejstručnější seznam vězňů. Všeobecně se uvádí, že pobyt
ve věznici přežilo jen 7 lidí. S-21 bylo vězením pro
elitu národa – lékaře, vědce, učitele apod. Přiváželi
sem ženy, děti, starce. Nedělali si s výběrem žádnou
hlavu. Někdy i batolata, která končila také na
popravišti. Vězni byli umístěni v bývalých třídách,
připoutáni jeden ke druhému. I v současné době jsou
pavlače stále omotány ostnatým drátem, který měl
zabraňovat vězňům, aby se vrhli vstříc předčasné smrti.
Celá prohlídka je zakončena muzeem s fotografiemi obětí,
s nákresy mučících postupů, s obrazy, přeloženými a
smyšlenými výpověďmi obětí …
S
výše uvedeným místem souvisí Cheoung Ek, neboli tzv.
Killing Field – Vražedná pole, kam byli vězni z Toul
Slengu odváženi a po desítkách stříleni. Uprostřed stojí
jako němý svědek všech těchto hrůz novodobý památník,
kde jsou uloženy lebky, kosti a šaty obětí exhumovaných
z masových hrobů. Uvádí se, že celkem zde bylo nalezeno
cca 9 000 těl, z čehož 166 byli bez hlavy, pravděpodobně
vojácí Kambodždské armády. Celkem je zde 86 hromadných
hrobů, z nichž byla otevřena polovina. Celkový počet těl
se předpokládá na 17 000. Procházíte-li kolem hrobů,
musíte si dál pozor, abyste nešlapali po kostech,
kterými je chodník doslova posetý. Na okrajích hrobů
jsou stále zřetelné oděvy obětí …
Dost
bylo ale temných stránek historie, zpátky do města! A na
trh! Tentokráte Ruský. Ale to pouze jménem. Jinak nemá s
Ruskem nic společného. Opět to byly žně pro můj foťák.
Jen kdo má ty fotky pak přebírat.
Závěrem dnešního dne byla návštěva restaurace FCC,
neboli Foreign Corespondent´s Club – Klubu zahraničních
dopisovatelů. Zde skutečně novináři psali během
konfliktů v zemi své reportáže a byla to taková oáza
klidu v tehdejších neklidných dobách. Nemyslím tím ale
období Rudých Khmerů, to zde nefungovalo nic. Myslím tím
během předchozích konfliktů. Místo je opět zmíněno v
britském oskarovém filmu Killing Fields.
FOTOGALERIE
31. března 2012: sobota
Phnom Penh - Sihanoukville (mapa)
Zastávka v hlavním městě Kambodže nebyla nijak dlouhá,
ono tu vcelku není zase až tak co k vidění, z důvodů
uvedených ve včerejším zápisku. Návštěvník si musí
uvědomit, že město bylo téměř opuštěno a do dnešních dnů
se vzpamatovalo ze všech těch hrůz ne více než z 50%! A
je otázkou, zda se zcela někdy vůbec vzpamatuje, nebo
jak dlouho to bude trvat. Opouštíme Phnom Penh a
vydáváme se po silnici nazvané honosně National Highway
4 dolů na jih, na kambodžskou riviéru.
Přejezd předměstím hlavního města a dalšími vesničkami
lemující silnici měřil 230 km a i s přestávkou jsme ho
zvládli za 5 hodin. Mezitím jsme zažili několik mýtných
bran vybírající symbolický poplatek za průjezd po této
silnici, nechápu proč …, zažili jsme prašné vesnice a
bouřku kdy se voda lila z nebes jako kdyby se tam něco
protrhlo a také jsme zažili hrůzu při jízdě po místních
silnicích. Připadalo mi, že vesničané, kteří řídí
automobily nemají o silničních pravidlech ani ponětí.
Jedou si jak chtějí, předjíždějí podobně tak a z toho
Vám potom vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Silnice č. 4 vede skrze rýžová políčka, plantážemi
cukrových a olejových palem, plantážemi manga a dalšího
ovoce. Po chvíli se její vzhled dosti dramaticky změní,
protože se v dálce objeví modravé vrcholky Kardamonových
hor a z druhé strany krajinu dokreslí zase Sloní hory.
Nejznámější kambodžské přímořské letovisko Sihanoukville
leží na kopcovitém poloostrově zvedajícím se nad
okolními vodami posetými maličkými ostrůvky, které
připomínají třpytivé perly. Celé město a jeho šest
nádherných, mírně se svažujících pláží pokrytých jemným
pískem ovívá příjemný vánek z oceánu. Oficiální název
město získalo na počest krále, místní obyvatelé jej
znají spíše jako Kompong Som, což byl název maličké
vesnice, která zde stála dávno předtím, než zde v roce
1956 vznikl hlubokomořský přístav. Město nevyniká
nikterými architektonickými nebo historickými památkami.
Vládne zde uvolněná a přátelská atmosféra, která Vás
rychle vtáhne.
Mimo
šesti pláží je místo známé svou bohatou nabídkou
mořských plodů. Návštěvníci zde mohou ochutnat, za
nejnižší peníz v zemi jakoukoliv specialitu z této
oblasti.
Náš
hotel stojí nedaleko nejznámější pláže Ochheuteal. Je to
nejoblíbenější městská pláž, měřící přibližně 3 km,
lemovaná nespočtem barů a restaurací. Jestliže ale
hledáte klid a soukromí, tak to zde jako jediné
nenajdete. Dalo by se říct že zde je ruch 24 hodin
denně. Dneska byla sobota, tak zde bylo velké množství
kambodžských rodin. Je zvláštností, že místní obyvatelé
se snaží co nejméně opálit a proto se koupou oblečení.
Na nás, turisty, potom nahlížejí jako na exoty, kteří
svá bílá těla vystavují slunci.
Členům výpravy, kteří nemají dosti nakupování, je ve
městě k dispozici centrální tržnice – Trade Center.
Bohužel původní tržnice Psar Leu v roce 2008 vyhořela a
není nikoho, kdo by ji obnovil. Je to škoda, protože dle
informací průvodce se zde dala např. v rybářské části
koupit všelijaká mořská havěť – mořští ježci,
chobotnice, obří krabi a další lahůdky. Hodně stánků
bylo vždy zavaleno hromadami čerstvého ovoce nebo
zeleniny.
Ve
městě je jinak k vidění několik pagod – Wat Leu stojí na
vrcholu Phnom Shanoukville a Wat Krom je na kameny
posetém svahu. Zajímavý je také vysoký hotel
Independence Hotel, který se tyčí nad severním koncem
pláže Independence a byl dlouhá léta opuštěn a silně
zchátral. Až v poslední době se dočkal rekonstrukce a je
nyní zase plný turistů. V minulosti hostil známé
celebrity ze světa showbyznysu, např. francouzskou
filmovou hvězdu Catherine Deneuveovou. Bohužel během let
1975 – 79 zde sídlili pohlaváři Rudých Khmerů. Říká se,
že v době jejich krutovlády byl místní bazén zakryt a
sloužil jako vězení. Po roce 1979 se zde ukrývali různí
zloději a pašeráci až do začátku 90. let, kde jej do
správy převzaly jednotky UNTAC. Vzhledem k pohnuté
minulosti není divu, že nynější luxusní hotel s lázněmi
je podle místních lidí plný duchů.
Říká
se také, že zde jsou ty nejkrásnější západy slunce v
celé zemi. Byli jsme sice na pláži v podvečer, ale kvůli
oparu a zatažené obloze nebylo sluníčko nikde vidět. Jen
hordy místních korzovaly kolem a nabízeli vše možné i
nemožné. Někteří členové výpravy chtějí být účastni
místního života a koloritu. Když je ovšem člověk přiveze
do centra dění, tak se ostýchají a jsou z toho nesví …
uvidím, jak se s tím do zítřka poperou!
FOTOGALERIE
1. dubna 2012: neděle
Sihanoukville – NP Ream (mapa)
Venku
padla tma tmoucí. Žádné světlo, jako u nás, až do 8 do
večera. V Kambodži prostě v 6 večer padne tma a hotovo.
Někde dokonce vypnou elektřinu a někam také žádná
elektřina nevede. Obrovské množství kambodžského venkova
je totiž neelektrifikováno. Za vše opět mohou Rudí
Khmerové, kteří přerušili veškeré elektrické vedení ve
snaze vytvořit prvobytně pospolnou společnost a také ve
snaze udržet kontrolu nad obyvatelstvem. Nechtěl jsem
začínat dnešní zápisek úvahou nad kambodžskou minulostí,
ale neustále ve mně hlodá smutek nad hrůzami, které se
zde děly. Asi na to má vliv ta skutečnost, že zde
neustále potkávám zmrzačené lidi – bez nohou, rukou či
všelijak znetvořené buďto zásluhou někoho jiného nebo
zásluhou Rudých Khmerů. Ještě než jsem začal psát dnešní
zápisek, četl jsem si na internetu o Pol Potovi,
vlastním jménem Saloth Sar.
Článek se zabýval úvahou, proč se z milého chlapce,
narozeného v roce 1928, stal jeden z nejkrutějších
masových vrahů dějin. To ale asi nikdo nikdy neodhalí.
Navíc je člověku záhadou, proč se přiklonil ke
komunistické ideologii, když jeho rodiče měli poblíž
Kompong Thomu farmu, byli vzdělaní a sám Sar byl poslán
společně se svým bratrem na vzdělání do Phnom Penhu,
které bylo přístupné pouze privilegovaným vrstvám.
Jestli nastal zlom v Paříži, kam byl v roce 1949 poslán
jako vynikající student? Těžko říct. Ale zde ho oslovila
Francouzská komunistická strana. Zpět se vrátil v roce
1952 a vstoupil do Komunistické strany Indočíny. V tomto
okamžiku se objevuje jeho snaha o realizaci myšlenky
komunistického převratu v Kambodži. Také začíná
vystupovat pod přezdívkou Pol, která paradoxně v
khmerštině nic neznamená. Vstupuje také do Komunistické
strany Kambodže. Nebyl nijak nápadný, nijak nevynikal,
ale svou pílí a vytrvalostí se z řadového člena
vypracoval až do funkce tajemníka strany. V roce 1963
začíná jeho pronásledování králem Sihanoukem, který ho
doposud podporoval. Proto Pol utíká do ústraní na
hranice s Vietnamem. Stává se také obdivovatelem
„úspěchů“ Mao C´Tunga v Číně a jeho velký skok, který
zahubil miliony čínských obyvatel a další uvrhl do
hladomoru. V roce 1975 se z něj stává Bratr Pol nebo
také První bratr. Svou identitu skrývá díky dodnes
záhadné skupině Angkar. V roce 1979, kdy do země vtrhla
vietnamská armáda, Pol Pot neuznával svou vinu, svaloval
vše právě na Vietnamce a uprchl do Thajska, kde nerušeně
dál žil a pokračoval v šíření své ideologie. V roce 1993
se vrátil do Kambodže a usadil se poblíž Anlong Vengu,
odkud organizoval partyzánské výpady proti nově zvolené
vládě. V roce 1997 byl za zavraždění dlouholetého
přítele Sun Sena a jeho rodiny uvězněn a potrestán
doživotním vězením. Po necelém roce ovšem umírá. Těžko
říct jestli přirozenou cestou nebo rukou někoho jiného.
Bizarně ovšem působí fakt, že i dnes je zde Pol Pot
považován za kultovní postavu a místo jeho zpopelnění u
Anlong Vengu je vyhlášenou turistickou atrakcí.
Dost
bylo ale úvah nad minulostí a informacemi související s
minulostí. Podívejme se, co že se v kambodžském
Sihanoukville dělo dneska. Teda nevím, co se dělo u
ostatních téměř 700 tisíc lidí, ale dokážu naprosto
přesně říct, co jsem dělal já s ostatními členy výpravy.
A to byla návštěva jednoho z místních národních parků.
Konkrétně se jednalo o NP Ream, který je mezi místními
známý spíše jako Preah Sihanouk. Nutno podotknout, že je
v kambodžských poměrech jedinečný. Rozkládá se na ploše
210 km2, na souši i na moři a zahrnuje
překrásnou pobřežní scenérii, mangrovníkové bažiny,
zelené lesy a ostrovy Koh Thmei a Koh Ses. Žije zde cca
155 druhů ptáků, hlavně v řece Prek Toeuk Sap – orli,
čápi, ledňáčci a další. Mezi savce patří srnky,
divočáci, kočky rybářské - malé kočkovité šelmy
obývající bažiny a mangrovníkové porosty jihovýchodní
Asie, ale jsou velmi plaché, proto častěji zahlédnete
opice.
My
jsme se na prohlídku vydali lodí v doprovodu správců
parku, což jsou podle mého názoru ti nejzasvěcenější
průvodci. Pracuje jich zde 40, což je pro tak rozsáhlou
oblast nedostatečné. Myslím tím i pro ostatní parky.
Ochráncům nechybí nadšení, ale chybí finance. Jasným
dokladem toho, jak špatně ve skutečnosti funguje
ochrana, jsou dlouhé řady prodejců lemujících silnice po
celé zemi, kde si můžete koupit výrobky ze vzácného
dřeva, které pochází v naprosté většině z ilegálního
kácení. Místní se soustředí především na topivo a
dřevěné uhlí stejného původu, které se vyrábí v
početných, narychlo postavených pecích. O dřevěné uhlí
mají velký zájem především lidé z města, kde stále
převládá názor, že jídlo nejlépe chutná, když je
připraveno na otevřeném ohni ze dřeva nebo dřevěného
uhlí. Podobná situace je se zvířaty. V zemi žije velké
množství ohrožených druhů, mezi ně patří i tygr. Je
ironií, že založení národních parků napomohlo pytlákům v
lovu a prodeji zvířat, nejvíce na asijský trh, kde se
používají jen určité části – na léčivé extrakty a
talismany. Až do roku 2001, kdy vláda proti pytlákům
zakročila se tato zvěřina běžně nabízela v restauracích
podél silnice č. 4. Dnes, byť se situace zlepšila, tak
vláda nechce výrazněji prosazovat další kroky proti
pytlákům. Dalším problémem jsou povolení zahraničním
společnostem, které v pobřežních vodách hledají ložiska
drahých kovů a ropy.
Naše
plavba lodí po řece Prek Toep Sap trvala nejdříve asi 40
minut. Celou trasu, cca 14 km lemovaly mangrovníkové
pralesy a bažiny. Řeka je také částečně slaná a částečně
sladká. Záleží na přílivu a odlivu. Toto má na svědomí
také období sucha a dešťů. Prostě, když je vody málo,
tak se moře tlačí více do vnitrozemí. Když prší a v řece
je více vody, tak je naopak sladká. A musím říct, že teď
byla voda ne moc, ale byla slaná. Součástí prohlídky byl
i trek džunglí. Průvodci zastavili u mola, vysedli jsme
a po lávce přešli cca 500 metrů k betonové konstrukci,
která sloužila jako rozhledna. Nepůsobila moc fortelně,
byla sice uvázaná, ale slabší povahy to vzdaly. Navíc v
horním patře nějaký rybář, dle slov průvodce, propálil
díru do prken a dřevo ještě doutnalo. Takže když bychom
sem nepřišli, tak by jim rozhledna shořela. Cestou nám
ještě ukazovali bahenní kraby, které člověk díky
maskování ani neviděl a pak takové zvláštní „šulínky“
trčící z bahna. To byly malé mangrovníky. Rozšiřují se
pomocí plodů ze stromů – vypadá jako dlouhý fazolový
lusk. Jakmile uzraje, spadne do vody, zapíchne se do
bahna a už si vesele roste. Po chvíli jsme se vrátili do
člunů a pokračovali dalších asi 40 minut v plavbě. Toto
ale nebyla ona zamýšlená procházka džunglí, jak jsem onu
skutečnost nazval. Ta nás všechny teprve čekala. Za
chvíli se před námi ukázalo otevřené moře a rybáři z něj
se vracející. Prý je nějaká předpověď blížící se bouře
od Vietnamu, tak se všichni raději vraceli domů. Pouze
na řece jsme potkávali rybáře, sběrače mušlí a
sladkovodních krevet. Projeli jsme kolem ostrova Chong
Thmei a kapitán nasměroval loďku otočkou ke břehu.
Zde,
z místní rybářské vesnice, začal ten pravý trek, tedy
správně nazváno „procházka“ džunglí. Vesnice, samozřejmě
neelektrifikovaná, proto jsem dnešní zápisek začal tou
zmínkou o tmě, nás přijala jako exoty. My koukali na
místní a oni na nás. Ale užili si to tuším obě strany.
Zastavili jsme se v křesťanské škole – jedna budova,
čtyři třídy dohromady, jeden učitel a chodí se do školy
na dvě směny. Vzdělání je jak pro děti, tak pro rodiče
něčím výsostným a uvědomují si jeho potřebu. Ovšem jeho
kvalita je v nejlepším případě mizerná a to samé se dá
říct o výuce jazyků. Opět si všichni uvědomují, že bez
jazyka nic nedokážou. Kuňkavé khmerštině nikdo nerozumí
a tak jediným způsobem komunikace je angličtina. Ale
nemyslím písníčku „one dolar“, ale skutečně použitelnou
řeč. Opět problém – učitelů málo a výuka drahá. Když je,
tak mizerné kvality, děti se učí pouhým memorováním
textů.
Naše
procházka džunglí měla mít dle slov průvodce asi 600,
pak 900 a pak 1000 metrů. No ve finále to podle mapy
vypadá tak na 3 km. To by nevadilo, ale zkuste jít v 35
stupňovém vedru, při 80% vlhkosti pralesem do kopce, z
kopce, do kopce … Potili jsme vlastní duši, jak jinak.
Proto, jak všichni dorazili ke slíbené pláži, vrhli se
nejdříve na pivo či jiné pitivo. Další pecka – v
místech, kde donedávna nebyla silnice, kde byl božský
klid a dalo se přijet pouze lodí, tak právě zde bude za
3 roky obrovský hotel postavený čínským investorem.
Pozemek má pronajatý od vlády na 90 let. Už dneska sem
vede snad nejlepší silnice v Kambodži.
Ještě
před koupáním jsem s průvodcem šel do autobusu pro
krabice s obědem. Bláhově jsem se domníval, že to v
pohodě uneseme. Nesl sem to já, průvodce a řidič. Těžké
to bylo jak čert (slušně řečeno) a zpotili jsme se při
tom snad dvakrát tolik, než při treku džunglí.
Členové výpravy dostali volno ke koupání a já šel sbírat
mušličky a snímky. Mušličky tady mají prazvláštní,
takové vrtáky – větší, menší, do dřeva, do betonu, do
železa a tak … Mám jich nasbíranou pěknou hromádku. Jen
doufám, že v nich už nikdo nebydlí a nerozutečou se mi
po umyvadle. Zatím to ale vypadá, že v budkách nikdo
není.
Při
návratu zpět do Sihanoukville jsem slíbil zastávku na
tržišti. Členky výpravy chtěli nakupovat nějaké
Kiplingy. Tak jsem si říkal, že by jako tak toužili po
klasické četbě? Nebo co by to mělo být. Věc je daleko
prostší – jedná se o tašky a kabelky, někdy dosti
infantilní, ale budiž. Do autobusu se vracely s plnými
taškami a úsměvem na tváří. Takže asi pořídily a my se
mohli v klidu vrátit do hotelu.
FOTOGALERIE
2. dubna 2012: pondělí
Sihanoukville – NP Bokor (mapa)
Pondělí bylo původně naplánováno jako jeden ze dvou
volných dnů u moře, které mohou členové výpravy strávit
lenošením na jedné z pláži kambodžské riviéry. Nebyl
bych to ovšem já a několik dalších „zběsilých“ členů
výpravy, abychom nevymysleli program pro neúčastnící se
válení na pláži nebo u bazénu. Už během prvních dnů
putování Kambodžou mi do oka, respektive do ucha, padlo
jméno Bokor, národní park Bokor. Propátral jsem tedy
průvodce a internet a zjistil o místě samém vše, co jsem
potřeboval zjistit a věděl jsem, že tam se musím
podívat. Zároveň jsem v hloubi duše doufal, že nebudu
jediný, kdo by měl podobný ztřeštěný nápad! A nebyl
jsem. Nakonec nás bylo 10!
Domluvil jsem tedy s místním průvodcem pronájem auta s
řidičem. Sám průvodce se nabídl, že s námi pojede. Nikdo
nebyl proti, ba naopak. Řidič samotný by nám informace
asi nepodal. Přijel pro nás minibus. Prý pro 15 lidí. No
já tam napočítal 13 sedadel, ale je možné, že počítali
15 místních. To jsme později pochopili, protože do
podobného vozidla se vejde 30 i více lidí a náklad – viz
moje fotky. Cesta nejdříve vedla po silnici č. 4, kterou
už máme řádně projetou a poté odbočila směr provinční
město Kampot – včera jsem ho přejmenoval na Kompot a
nikdo z členů výpravy proti tomu nic neměl. Asi v
polovině jsme udělali jednu krátkou zastávku na obhlídku
vesnické „čerpací“ stanice. Rozuměj u stánku, kde byly
ve stojanu litrové flašky od Coca Coly naplněné
benzínem. Už dříve mě to zaujalo a říkal jsem si, co v
těch lahvích prodávají. A on to benzín. Litr benzínu
tady stojí 3000 rialů, tzn. polovic než u běžné
"kamenné" pumpy.
Další
zastávka při jízdě pobřežní silnicí lemovanou domečky
domorodců, plantážemi kokosových palem a rýžových
políček, byla jedna z rybářských vesnic. Minibus nás
vyložil na „návsi“ a odtamtud jsme se procházeli pěšky.
Nejdříve na most s vyhlídkou na rybářské domky a potom
po jedné z hlavních ulic do hloubi vesnice. Pravda, mají
tady vše potřebené – obchod s mobily, koloniál, holiče,
krejčí a na konci rybáře, který vyrábí nechutně
vyhlížející rybí omáčku … ale moc dobrou (získává se ze
zkvašených ryb). Vrátili jsme se na náves, kde stavěli
podobné minibusy, kterým jsme jeli i my. Nás v něm bylo
10 a cítili se pohodlně. Domorodců se do podobného
vozidla vejde 30 i více, obrovský, čouhající náklad a
třeba i pár dalších na střechu. Tomu se říká maximálně
vytížené vozidlo. Vždy, jakmile zastavilo na návsi,
seběhli se k němu prodavači nabízející občerstvení a
nápoje. Určitě to musí být dost dobrodružné v něčem
takovém cestovat. A taky jen pro otrlé jedince.
Ještě
před provinčním městečkem Kampot jsme odbočili z hlavní
silnice a začali stoupat do Sloních hor, kde ve výšce 1
050 metrů n. m. stojí staré rekreační centrum založené
ve 20. letech Francouzi. Právě v té době sem proudil
velký počet návštěvníků, které kromě čerstvého vzduchu
lákala zdejší luxusní ubytovací zařízení a zábavní
podniky. Od té doby bylo místo dvakrát zcela opuštěno.
Poprvé ve 40. letech, když během druhé světové války
Japonci obsadili Kambodžu a pak znovu v letech 70., kdy
se vlády zmocnili Rudí Khmerové. V roce 1979 se na území
současného národního parku odehrála dlouhá a krvavá
bitva mezi vietnamskými jednotkami a Rudými Khmery (jsme
tu 40 km od Vietnamu). Obě strany, jednu ukrytou v
hotelu a druhou v katolickém kostele, od sebe dělilo
pouhých 500 metrů. Stopy po bojích jsou na kostele
patrné dodnes. Na hotelu už bohužel ne, ten byl letos
28. března, to znamená před 5 dny po rekonstrukci
otevřen hostům. Oficiální označení získal národní park v
roce 1993 a do roku 1998 byl veřejnosti nepřístupný, do
té doby se zde zdržovaly skupiny různých zlodějů a
banditů. Park se zvedá vysoko nad hladinu moře a pokrývá
hustě zalesněné části svahů. Když je dobrá viditelnost a
my se přesvědčili o tom, že to je spíše výjimkou, tak je
krásně vidět na vody Thajského zálivu. Na území
národního parku moc zvířat neuvidíte, ale dle průzkumů
zde žije více než 300 druhů savců a ptáků. Žije zde prý
i tygr, asijský slon a páv zelený.
Bohužel národní park už ztrácí svůj klid a atmosféru
dávno zapomenuté doby kolonií. Jak jsem psal výše, hotel
už je zcela zrekonstruovaný a nedávno otevřený. Dříve se
dalo nahoru dostat jen džípy, dneska sem vede krásná,
široká a vyasfaltovaná silnice. Návštěvníky přivítá
Visitors centrum s modelem, jak to zde má vypadat. A
tady se všem protáhly obličeje – hotel, kasíno, letiště,
lanovka, rezidenční čtvrť atd. Místní jsou na to
patřičně hrdí, to bylo vidět i na našem průvodci. My
jeho nadšení ovšem nesdíleli... Jeho hrdost však byla
nepřehlédnutelná, takže jsme celé budoucí dílo uctivě
pochválili.
Zrekonstruovaný hotel jsme ponechali bez povšimnutí a
nejdříve jsme se vydali téměř na konec areálu – ke
skalám s vodojemem a vyhlídkou na krokodýlí skálu. Odsud
je vidět na „královskou rezidenci“, zrekonstruované
kasino a bývalou horskou chatu pod vysílačem. Posledně
jmenovaný objekt je obsazen domorodci nabízejícími
občerstvení a tak jsme se raději šli podívat do
královské rezidence s terasou a altánkem poskytujícím
výhled do údolí. Všechny budovy lemují cedulky
zakazující přespávání. Dříve to zde prý bylo jen pro
nejotrlejší baťůžkáře, kteří sem přijížděli hlavně
přespat. Muselo být naprosto fantastické sedět večer na
„terase“ a pozorovat zapadající slunce, přicházející tmu
a říkat si, jestli tady straší nebo ne … Dneska se Vám
něco takového už nepoštěstí. Je zde stavební ruch a u
kasina jsou ubytováni stavební dělníci.
Další
z budov, která si zachovala ještě svou původní tvář je
katolický kostel s malým oltářem, nyní pomalovaným
graffiti. Interiér kostela působí zvláštně, je totiž
dodatečně předělen stěnou, za kterou byla snad
zákristie, později kuchyně nebo ložnice? Těžko říct. Nad
kostelem, na malé terase stávalo dělo, jako památník
bojům, které zde probíhaly. Bohužel to bylo vládou
odtaženo bůhví kam a už zde nic není. Je odsud ale vidět
na ostrov Phu Quoc – sporné území. Zeměpisně je na
úrovni Kambodži, ale patří Vietnamu. Kambodžané na něj
mají blíže než Vietnamci, ale potřebují ke vstupu víza.
Ostrov je obsazen vietnamským vojskem a prý každou
chvíli dojde k nějakému konfliktu se zbloudilým
domorodým rybářem.
Rozloučili jsme se Hill Station a pomalu se vydali zpět
na úroveň moře. Cestou bylo v džungli vidět více podobně
opuštěných a rozpadlých budov. Po cca 20ti minutách
jízdy jsme se zastavili pod gigantickou sochou Buddhy a
nedaleko ní stály další džunglí pohlcené rezidence.
Jedna byla opět obsazena domorodci prodávajícím
občerstvení. Prý tito bydleli nahoře v Bokoru – asi v
hotelu nebo kasínu a byli vytlačeni jinam.
Ještě
nás dneska čekal oběd v restauraci v půvabném a
kompaktně působícím, malém městě Kampot, které se pyšní
skvělou polohou, jednou z nejúchvatnějších v celé zemi.
Leží na severním břehu řeky Teuk Chhou a z města se
otevírá překrásný výhled na zalesněné svahy Bokoru. V
minulosti byl Kampot rušný přístav. Dneska zde žije
početná čínská menšina. Po obědě v restauraci se
zvláštním jménem Rikitikitavi, kde si členové výpravy
dávali převážně vynikající krémovou rajskou polévku a já
kuřecí hamburger, jsme se vydali zpět do Sihanoukville.
FOTOGALERIE
3. dubna 2012: úterý
Sihanoukville
Volno
… nic nedělání … válení se u moře nebo u bazénu … tak by
se dalo nazvat úterý 3. dubna. Pro mě podobné dny
znamenají spíše utrpení než možnost odpočinku, a proto
hledám způsob, jak volný čas smysluplně užít. Rozhodl
jsem se tedy vydat po pláži dál, než jsem došel minule.
Můj cíl byl cca 4.5 km, ne na pláži Occheuteal, ale až
za skalnatým výběžkem, na pláži Otres.
Hlavním důvodem, proč se sem vydat byla přítomnost jedné
ze dvou sihanoukvillských keší. První, ta je druhým
směrem, do města a dle logů někde v areálu, kde musíte
uplatit hlídače. Mnou vybraná měla být právě na klidném
místě, nerušeně odlovitelná. Navíc ta první nebyla dle
posledního logu nalezena. Nejdříve jsem zvažoval, že se
nechám svézt tuk tukem. Dobře jsem ale udělal, že jsem
šel pěšky. Průvodce Rough Guide se nad pláží Ochheuteal
rozplývá, jak je krásná, jak je skvělá. Mno, musím říct,
že nic horšího sem nikde ve světě nezažil. Odpadky,
restaurace na restauraci, žebráci, otravní prodejci,
rachot, smrad … děs běs. Opět jsem se přesvědčil, že
kniha dokáže vychvalovat naprosto nesmyslná místa a
ostatní bezhlavě utápět nebo se o nich vůbec nezmiňovat.
V polovině mé cesty jsem pochopil, proč je pláž
Ochheuteal tak špinavá a proč zde voda tak smrdí. Před
skalnatým výběžkem, u mostu, zde totiž do moře vytéká
stoka … dle mapy to má název Ochheuteal Creek. Potok to
není ani náhodou. Prochází kolem odsolovacích pánví, pak
skrze rybářskou vesnici a naprosto černá a neuvěřitelně
smrdutá voda pak vytéká do mořem a tento černý hnus míří
k pláži. Ještě že jsem do vody nevlezl.
Přešel jsem ale most, prošel takovým malým resortem s
bungalovy a sešel na pláž Otres. Jako bych se ocitnul v
jiném světě! Čistá pláž, čisté moře … žádní prodejci,
žádní žebráci … v dálce ostrovy, modré nebe s obláčky a
to je vše. Samozřejmě, že i zde jsou restaurace a
ubytování. Ale v bungalovech, takové jednodušší a určitě
příjemnější než je u nás. Po pláži se povalovalo pár
sjetých a vysmátých baťůžkářů, nikdo jiný. V místních
restauracích nabízeli „bagetu“ (jestli někdo sleduje
seriál Jak jsem poznal Vaši matku, tak rozumí), neboli
jointa za 1.5 USD nebo veselou pizzu. Prostě pohodička a
žádný stres, žádné proudící průvody, žádná špína. Já se
sem vydal původně najít onu zmíněnu kešku. Nenašel sem.
Našel jsem bod nula, našel jsem strom, našel veškeré
indicie, ale krabičku samotnou ne. Navíc ve stromě, kde
měla být bydlelo nějaké zvířátko, které vydávalo ne
zrovna přátelské zvuky. Po třetím pokusu krabku ve
stromě nahmátnout jsem to raději vzdal, aby mě něco
nepokousalo nebo nepoštípalo. Za to to nestojí. I já se
cestou zpět zastavil doplnit minerály – jedno místní
pivko vše spraví, a také si pohovět v lenoškách a
pozorovat pláž …. pozorovat nic dění na pláži. Divili
byste se, jak je takové nicdění zajímavé. Můžu
dosvědčit, protože když jsem šel tam, tak takový
„zamrzlý“ baťůžkář seděl na pláži, hned zkraje a když
jsem šel zpět, tak tam stále seděl, tzn. asi po 3
hodinách. Ale ještě zpět k pláži Otres. Tuto bych nazval
rájem, toto bych nazval místem, kam bych se se svou
Terezkou vrátil a strávil zde pár dnů. Zde to člověka
přímo vybízí k onému nicnedělání. Tady to není tak
únavné. Co na tom že zde není hotel a doufám, že dlouho
nebude, co na tom, že tady jsou jen bungalovy a co na
tom, že Rough Guide se o místě zmiňuje, že tady nic
není, že se sem nevyplatí chodit. Ještě že tak a doufám,
že tomu tak dlouho zůstane! Tak jsem si představoval
pláž v Kambodži, klidnou, prázdnou a čistou ...
FOTOGALERIE
|
