TOPlist

 

KAMBODŽA

24. 3. - 5. 4. 2012

 

 

 


 

24. března 2012: sobota

Kvasice – Praha – Helsinki

Kruh se pomalu uzavírá a mé kroky vedou do jedné z posledních zemí jihovýchodní Asie, kterou jsem ještě neměl možnost navštívit, do Kambodže. V minulosti jsem procestoval Vietnam (sever i jih), Laos, Barmu a Malajsii. Můžete podotknout, že mi zde chybí i Thajsko. Pravda, odpovím. Naneštěstí konkrétně tato země mě láká ze všeho nejméně. Možná by stála za úvahu severní část. Té jižní, plné turistů a hlavně Rusů, bych se zatím vyhnul.

 

Kambodža má také u nás stále punc ne zrovna bezpečné destinace. Je pravdou, že občanská válka zde skončila teprve na přelomu století. I přesto však dnes patří mezi bezpečná místa. Řekl bych, že v sousedním Thajsku Vám hrozí větší nebezpečí. Proč nastiňuji i tuto otázku? Mnoho lidí, kteří když se dozvěděli, že jedu Kambodže, si pomalu ťukalo na hlavu, co že jako tam budu dělat … ale když budou pravidelně číst mé zápisky, tak se dozví, co se dá v Kambodži pěkného vidět a jak je to tu ve skutečnosti s bezpečností.

 

Možná Vás také zarazí, proč je v úvodu zápisků uvedeno finské hlavní město Helsinki. Důvod je prozaický, letíme totiž s finským národním dopravcem, který nabízí na tuto část světa jedno z nejlepších spojení. Přestup v Helsinkách mnoho členů výpravy trošku zmátl. U nás začíná jaro, krásně svítí sluníčko. Zde, na severu těžké mraky, 1 stupeň nad nulou a všude hromady sněhu. Každého z nás zamrazilo a byli jsme rádi, že jsme měli do letadla přibalenou bundu. Na letišti letadlo zůstalo stát mimo „rukáv“ a tak bylo nutné jet autobusem. Většinou klimatizovaným, dneska příjemně vytopeným! Naštěstí přípoj do thajského Bangkoku už stál u rukávu a my mohli sychravému počasí jen zamávat.

 

 

25. března 2012: neděle

Bangkok – Siem Reap

Téměř 10ti hodinový přelet přes Rusko, Afghánistán a kolem Himalájí byl bez zádrhelu. Zpočátku to ale nevypadalo na klidný let – musím se vrátit až do Prahy, kde u přepážky měli nějaké problémy s rezervacemi. Dokonce to vypadalo tak, že se do letadla ani všichni nedostaneme. Opak byl skutečností a jak píšu výše tak vše probíhalo v pořádku.

 

Před posledním úsekem letu, tj. z Bangkoku do kambodžského Siem Reap, jsem se potkal s naším průvodcem – Čech, žijící v Thajsku už 14 let a věnující se průvodcování v zemích jihovýchodní Asie. Doprovázela ho majitelka spolupracující cestovky. Ta už byla Thajka. Poslední část cesty jsme absolvovali takovým malým letadélkem, skoro až „Kánětem“, vrtulovým. Sotva se někteří členové výpravy vešly do sedadla. Já měl problém nacpat svůj fotobaťoh do přihrádky nad hlavami, tak skončil pod sedákem. Pravda, kdo ho viděl, uzná že není nejmenší.

 

V Kambodži nás přivítalo teploučko – více než 30 stupňů uštědřilo při vysedání na „mezinárodním“ letišti v Siem Reap každému lískaneček. Po otřepání se vesele pokračovalo k místu, kde se udělovala víza. Zajímavý to způsob. U cca 15 metrů dlouhého pultu sedělo nespočet úředníků. Na jedné straně jsme odevzdali pas s formulářem, fotkou a 20 USD. Poté nás poslali na druhou stranu, kde se pas s vízem vydával. Za chvíli už jen vyvolali křestní jméno dotyčné osoby a bylo vše hotovo. Bez stresu a včetně žertování. Stejně jak šlo pohodově vyřízení víz, tak to bylo pohodové i u kufrů. Než jsme stihli vše vyřídit, byly zde. Všechny, žádný zatoulaný ani rozbitý.

 

Siem Reap je víceméně uměle rozšířené město. Nyní má cca 60 tis obyvatel a k jeho rozvoji přispěla přítomnost nedalekého chrámového komplexu Angor Wat. V současnosti je takovou výkladní skříní země. Nenajdete zde nic jiného než hotely, restaurace, turistické kanceláře a spoustu turistů. Doufám, že ostatní putování zemí bude jiné. Mě konkrétně zajímá spíše běžný život a ne turistická centra. Po ubytování v hotelu a rozpuštění členů výpravy jsme se s průvodcem a ještě jedním členem výpravy domluvili na návštěvě nedalekého Válečného muzea. Od hotelu nás sem zavezl tuk-tuk za přijatelných 6 USD (zpáteční). Ceny je ale třeba nejdříve usmlouvat. Vstupné do muzea je 5 USD a skutečně návštěva stoji za to. Když bych měl citovat průvodce Rough Guide, tak ten se o tomto místě financovaném kambodžskou vládou, vyjadřuje jak jinak než nepříliš pozitivně. Tomu se není bohužel co divit, protože jsem sem mockrát přesvědčil, že tento průvodce vyzvedává naprosté nesmysly a zajímavé věci potápí, či se o nich nezmiňuje. V areálu muzea je k vidění několik tanků, BVP, děl a dokonce vrtulník a jeden MIG. Projít si místo můžete sami nebo za doprovodu místního správce, který se účastnil různých bojů v minulosti Kambodže. Ochotně Vám povypráví kolikrát byl zasažen, kolik má v sobě šrapnelů a ukáže protézu nohy … I když jsou jeho příběhy k jednotlivým exemplářům přibarvené, dýchá na návštěvníky hrůza spojená s boji docela nedávnými. Čas zde strávený určitě stojí za to!

 

Po návratu a krátkém vykoupání v bazénu jsem se ještě s dalšími členy výpravy vydali do místních ulic. Bohužel díky turističnosti místa zde není nic zajímavého. Snad až „rybí pedikúra“ - kdy namočíte nohy do nádrže a rybky vás oždibávají. A tak jsme ve finále skončili u místního pivního moku – Anchor a tak strávili čas před večeří.

 

Součástí večeře bylo představení apsarských – tradičních khmerských - tanců, které jsou velmi podrobně zachyceny na zdech Angkoru. Ženy jsou oblečeny do pestrobarevných, zářivých sukní a nedílnou součástí je propracovaná pokrývka hlavy se zlatým vyšíváním, která znemožňuje rychlejší pohyb. Následoval odlehčený taneční příběh – rybářský tanec, který humorně podává žánrové venkovské romance. Závěrem byl živý tanec, který vypráví khmerskou verzi hinduistického eposu Rámájana, kde figurují 4 postavy – muž, žena, obr a opice.

 

FOTOGALERIE

 

 

26. března 2012: pondělí

Siem Reap: chrámy Angkoru – Rolous group & Angkor Wat (mapa)

Včerejší únava po dlouhém letu je zapomenuta, tedy spíše zaspána, ponechána v předchozím dni, aby měl člověk plno sil na symbol Kambodže! Na archeologický areál Angkor. Záměrně píšu jen Angkor, protože u nás se má zažité, že je to jen ten všem známý chrám Angkor Wat, ale není. Čtěte prosím dál a já budu mít tolik odvahy, abych Vás vyvedl z tohoto velkého a smutného omylu!

 

V 8:30 hod odjíždíme z hotelu. Někteří členové výpravy se v recepci sešli už po osmé hodině. Trošku jsem se divil, proč tady jsou tak brzo. Nakonec z nich vypadlo, že si pamatují čas 8:10. Snažil jsem se je přesvědčit, ale i přesto se mnou nesouhlasili a tvrdili, že čekají ve správný čas. Jen tak na okraj … proč bychom odjížděli v tak hloupý čas, že? Čili 8:30 a přes to vlak nejede. Čeká nás celkem 3 denní poznávání areálu Angkor … uf, tři dny chrámů, šutrů a historie. No, jsem zvědavý, jak to budou členové výpravy snášet. Snad se nezačnou bouřit, že už toho mají dost. Musíme jim prohlídku maximálně zatraktivnit a nedat čas na pochyby. Ostatně, sami si někteří v prvopočátku přípravy zájezdu přáli, aby doba zde bylo prodloužena. U hlavní brány jsme vyfasovali 3denní vstupenku, která obsahuje fotku, nepříliš kvalitní. Vše je tištěno na inkoustové tiskárně, proto musíme vstupenku zasunout do visaček, kterými jsme byli obdarováni včera. V kapse by se tento kousek papíru velice rychle slil do nerozeznatelného fleku.

 

Silnice od hlavní brány pokračuje k té největší a nejznámější atrakci – samotnému chrámu Angkor Wat. Sem my ale hned ráno nejedeme. Z několika důvodů. Aby prohlídka gradovala, postupovali jsme v časové linii, protože sem míří všechny skupiny a také že je chrám orientován na západ. Tudíž bychom se ráno na něj koukali v protisvětle.

 

Jak jsem psal výše, tak Angkor není jen ten jeden proslulý a známý chrám. V celém areálu rozkládajícím se v blízkosti města Siem Reap se v různém stupni zachovalosti a restaurovanosti nalézá více než 100 kamenných chrámů, které ovšem bývaly obklopeny početnějšími paláci a dalšími přidruženými budovami ze dřeva, které bohužel nepřečkaly staletí. Zachované jsou dnes jen ty nejdůležitější a masivní stavby z kamenných kvádrů. V hinduistickém světě tehdejších Khmerů platilo pravidlo, že kamenné stavby mohli mít pouze bohové.

 

Architektonické památky zde a v okolí jsou pozůstatky chrámů vybudovaných v sídlech khmerských králů a v hlavních městech angorské říše mezi 9. - 12. stoletím. Tehdejší města se mohla chlubit neuvěřitelně početným obyvatelstvem – uvádí se až 1 milion, což vyžadovalo velké množství obytných a veřejných účelových staveb a také rozsáhlou kultivaci. Existenci Angkoru vzala Evropa na vědomí až v polovině 19. století a ihned se stal obrovskou senzací. Tento turistický ruch, objevování a vykrádání památek bylo přerušeno událostmi před i po vietnamské válce a vše, tedy snad až na to vykrádání,  bylo obnoveno až na konci minulého století.

 

Naše dnešní poznávání začíná v samotném počátku Angkoru, u těch nejstarších a relativně malých chrámů. Tato skupina, souhrnně pojmenovaná Rolous Group, leží asi 15 km od města. Ve skutečnosti jde o první hlavní město Angkorské říše nazvané Hariharalaya. Jméno je odvozeno od pradávného hinduistického božstva Harihara, jehož tělo tvoří polovina Šivy a polovina Višnu, neboli jak zde rádi říkají tzv. ladyboy. První hlavní město bylo založeno v polovině 9. století a slouží takto až do počátku 10. století, kdy bylo přeneseno do oblasti dnešního Angkoru. Místní ruiny působí ve srovnání se zachovaností  a monumentálností chrámů v Angkoru poněkud zanedbaně. Kdo chce ale budování říše porozumět, měl by navštívit i toto místo. Ne všichni návštěvníci  tak bohužel činí.

 

Nejstarší a první navštívený chrám se jmenuje Preah Ko. Nechal ho postavit král Indravarman I. v roce 879. Jméno Preah Ko znamená Posvátný býk a je odvozeno od tří kamenných soch posvátného býka Nandi, které stojí před chrámem. Dochované zbytky komplexu tvoří šest menších cihlových věží na pískovcové platformě. Věže byly stavěny z nepálených cihel, kdy uvnitř stavby byl následně rozdělaný oheň a cihly se tak vypálily. Je úchvatné s jakou přesností na sobě cihly leží. Jako spojovací materiál byla používána směs klihu, rozdrcených mušlí a další, čistě přírodní materiály. A stavby stojí dodnes, bez spár, kam by se dala strčit čepel nože.

 

Na místě nás neuvítal jen chrám samotný, ale pořádné horko, dusno, prach a všudypřítomné děti prodávající turistům různé tretky. Mnohdy děti vypadají, že skoro mluvit neumí, ovšem s písničkou „one dolar“ se už asi rodí.

 

O kousek dál stojí mnohem rozsáhlejší komplex – Bakong. Jedná se o první chrámovou horu v dějinách angkorského stavitelství. Opět byl postaven králem Indravarmanem I. v roce 881 a byl zasvěcen Šivovi. Až do přestěhování hlavního města fungoval jako státní chrám. Celý komplex zabírá plochu 900 x 700 metrů a je obklopen dvěma vodními příkopy a hradbami. Centrální část připomíná pyramidu a na rozdíl od předchozího chrámu byla postavena z pískovcových kvádrů. Věž samotná pochází až asi ze 12. století.

 

Dopolední program uzavřel maličký chrám – Lolei, který je také nejmladší. Původně stál na umělém ostrůvku uprostřed Indratataka, první z obrovitých nádrží zde vybudovaných. Dnes je nádrž vyschlá a těžko byste ji v krajině rozeznali. Chrám byl postaven králem Yasovarmanem I. v roce 893 a byl zasvěcen Šivovi. Těsně vedle chrámu stojí buddhistický chrám z dřívější doby. Bohužel za běsnění polpotovců v 70. letech minulého století byli vyvražďováni i mniši a komplex chrámu sloužil jako skladiště sušeného kravského trusu. Dnes už ale opět slouží svému účelu. Měli jsme to štěstí, že se mnichové zrovna scházeli na oběd. Myslím, že tato skutečnost zajímala členy výpravy více, než „hromada suti a cihel“.

 

Podívejte se na YouTube na video Kambodžský koncert

 

Odpolední program už členům výpravy sliboval tu největší atrakci areálu – chrám Angkor Wat. Nejdříve jsme se ale zastavili na „letišti“, odkud zájemci mohli za 15 USD vystoupat v heliem naplněném balonu nad areál. Naskládalo se nás docela dost, ale kvůli větru bylo třeba skupinku porozdělovat po 8 lidech. Balon je uvázán na laně a vystoupá do výšky 200 metrů. Nebojte, lano je dostatečně silné. Když by se balon dneska utrhl, tak doletí asi až do Vietnamu, foukal východní vítr. Jen škoda, že Angkor Wat byl trošku v oparu.

 

Ale teď už k chrámu samotnému. Je určitě nejznámější ze všech kambodžských památek. Jeho silueta je na státní vlajce, protože je symbolem nejslavnější éry khmerské historie. Název Angkor Wat by se dal do češtiny přeložit jako „Chrám město“. Lepší překlad by byl asi Svaté město. Angkor Wat nechal vybudovat jeden z největších angkorských panovníků, král Suryavarman II. v první polovině 12. století – tedy v období vrcholu moci. Předpokládá se, že stavba trvala asi 30 let. Angkor Wat je uváděn jako jedna z posledních staveb zasvěcená hinduistickému bohu Višnuovi. Sloužil pravděpodobně jako státní chrám a také jako pohřební svatyně pro krále. Silueta chrámu je všem známá – je to masivní pyramida tvořená třemi terasami, které nesou pět mohutných věží. Angkor Wat jako jediný ze všech chrámů dávné říše pravděpodobně nebyl nikdy zcela opuštěn a ponechán zapomenutý na pospas vegetaci, ale byl používán bez přerušení buddhistickými mnichy. Chrám byl překonvertován z hinduismu na buddhismus, sochy boha Višny nahradil Buddha.

 

Angkor Wat spolu s celých archeologickým areálem je světovou kulturní památkou UNESCO od roku 1992.

 

Splavení a uchození členové výpravy byli rádi, že dnešní chrámový den končí. Ještě ale nebyl konec programu. Vše vrcholilo „výstupem“ na vyhaslou sopku Phnom Bakheng. Návštěvníci sem chodí pozorovat západ slunce. Dneska obšem byl jednak opar a také bychom zde museli čekat ještě hodně dlouho. Proto se na kopec šlo jen na vyhlídku. Někteří členové výpravy zůstali pod kopcem. Já se nahoru také nevydal. Ne, že by se mi nechtělo. Ale asi 2 km od parkoviště je jedna z mála kambodžských keší – u Terasy slonů. Ještě s jednou členkou výpravy, která se geocachingu také věnuje jsme si pronajali tuk tuka a společně s jejím manželem se vydali na lov. Výzva byla splněna. Keška nalezena a zalogována! Jak jsem později zjistil, v malé lékovce měly být 4 geocoiny. Samozřejmě tam nebyl ani jeden. Po návratu na parkoviště jsme chvíli čekali na zbylé členy výpravy. Tento čas jsem využil k malé premiéře – ochutnávce durianu. Zvláštnímu plodu, který trochu připomíná šišku, nebo také chlebovník. Vůní připomíná shnilé mango a uvnitř je bílá dutina se žlutou mazlavou hmotou kolem pecky. A právě to žluté mazlavé se jí. Někomu toto ovoce chutná, někdo ho nenávidí. Musím říct, že já se kloním k té skupině, kterým chutná.

 

Po návratu do hotelu, krátké relaxaci, stažení a protřídění fotek jsme společně s některým členy výpravy vyrazili do „víru velkoměsta“. Do místní Pub Street, neboli něco jako „kambodžská Stodolní“. Někteří jeli tuk tukama, já šel s ostatními pěšky. Bylo to asi 10 minut. Nejdříve jsme ale trošku zakufrovali, zahnuli do poněkud tmavší uličky, kde bylo jasné, že jdeme špatně. Ale po chvíli jsme našli zkratku a objevili i onu ulici plnou restaurací, barů a nedalekého nočního tržiště. Nedílnou součástí jsou i tuktukáři, kteří mimo převozu z místa na místo fungují i jako dohazovači na „speciální masáže“. Každému je asi jasné, o co se jedná. Ještě jsem zapomněl říct, že tato ulice byla před 15ti lety jedinou, pro Evropana přijatelnou ulicí v Siem Reap. Nikde jinde nebyla žádná restaurace nebo guest house, pouze zde.

 

FOTOGALERIE

 

 

27. března 2012: úterý

Siem Reap: chrámy Angkoru – Angkor Tom & Ta Prohm (mapa)

Program poznávání Kambodže se začíná rozjíždět na plné obrátky. Hádejte co následuje dneska? Jasně, další chrámy archeologického areálu Angkor. Přesně jste to uhádli. Získáváte malé bezvýznamné plus. Jak jsem psal včera, tak v celém areálu je chrámů více než 100. Toto číslo, ale nemusíme nijak splnit. Úplně nám budou stačit ty naplánované.

 

Takže posnídat a vzhůru na hory kamení, zajímavých kamenných reliéfů a také do narůstajícího horkého dne. Stejně jako včera, to dneska vypadalo na „příjemných“ 32 stupňů. Někde se navíc nehne ani větévka, tak to pak stojí za to … vlhkost zde není ale tak vysoká jako bude u moře. Jen nějakých 70%. Do areálu, který nás čekal hned dopoledne jsem už nakouknul včera večer při lovení kešky. Kambodžský průvodce se divil, že už jsem tam byl. Když jsem se ho zeptal, jestli ví, co je to geocaching, tak byl v obraze, ale netušil, že u Sloní zdi je jedna keš schovaná. Anebo kecal, že zná geocaching, tak nevím. Jelikož vjezd do areálu Angkor Thom je velice úzký, náš autobus by se tam nedostal, jezdili jsme celý den ve dvou menších.

 

Město v podobě, jak ho známe ze zachovaných památek, pochází z druhé poloviny 12. století. Bylo to období znovuobjevování moci Khmerů po vypálení Angkoru při vpádu a dočasném vítězství Čamů. Tito byli později poraženi nejslavnějším z angkorských vládců, králem Džavarjamanem VII. Angkor Thom, neboli Velký Angkor, byl posledním hlavním městem říše. Město je obezděno 8 metrovými hradbami, obehnáno 100 metrů širokými vodními příkopy, kde bylo dostatečné množství lidožravých krokodýlů. Původně do města vedly 4 brány, až později byla probourána Brána vítězství, aby sem mohla vstoupit vítězná královská vojska. Uprostřed stojí Bayon, státní královská svatyně.

 

Ještě před vstupem do města jednou z bran, jsme udělali zastávku na mostě z jižní strany. Jižní brána má výšku 23 metrů a most (nebo hráz) k ní vedoucí má 100 metrů. Jeho kraje jsou lemovány 54 božskými postavami s mandlovýma očima na jedné straně a stejným počtem kruhookých démonů na straně druhé. Bohužel se většinou už jedná o kopie. Originály byly v minulosti zničeny nebo rozkradeny. Obě skupiny se usilovně přetahují o obrovského hada, což je připomínkou ústředního motivu o Stloukání oceánu mléka. Spodní část vstupní věže s bránou zdobí socha boha Indry, který sedí na tříhlavém slonovi.

 

Ale teď k příběhu o stloukání oceánu mléka. Jedná se o velmi oblíbené téma khmerského umění. Jde o jeden z mýtů stvoření pocházející z hinduistického eposu, který je popisem různých inkarnací Višnua. Na samém počátku stojí Devy (bohyně dobra) a Asury (démoni) na protějších stranách břehu a společnými silami se snaží pomocí posvátné hory Mandary vířením stlouct oceán mléka, aby z něj zachránily vzácný elixír nesmrtelnosti amrita. Současně tahají za oba konce hada Vasukiho, jehož tělo je ovinuto kolem hory. Přes všechnu snahu se jim nedaří moře zahustit. Višnu jim poradí, aby tahaly střídavě, ale hora se jim začíná potápět pod hladinu. Vše komplikuje had samotný, který vyvrženým jedem ohrožuje jak bohyně, tak démony. Brahma požádá Šivu, aby jed vypil. Ten mu ale sežehne hrdlo, které od té doby zůstává modré. Na scéně se objevuje Višnu v reinkarnaci želvy a potápějící horu krunýřem podepře, stloukání tak může pokračovat dalších tisíc let, po jejichž uplynutí se konečně objeví elixír nesmrtelnosti. Zmocní se jej však asury (démoni) a pomoc opět přichází od Višnua. Výsledkem stloukání je také záchrana mytických bytostí včetně tříhlavého slona Airavany, bohyně krásy Lakšmí, která se stane Višnuovou ženou a božských tanečnic apsar. Složité a těžko představitelné...

 

Samotný chrám Bayon, jak už bylo řečeno výše, leží uprostřed areálu. Byl postaven za krále Džajavarmana VII. na konci 12. století. Říká se, že pokud kromě Angkor Watu máte čas shlédnout už jen jeden chrám, měl by to být právě Bayon. Nemůže být sporu, že společně s Angkor Watem a Ta Phromem tvoří trojici nejatraktivnějších angkorských památek. Návštěvníka okamžitě upoutají obrovské kamenné tváře s tajuplným úsměvem. Byly to právě tyto tváře, které po objevu místa, způsobily v Evropě největší poprask. Tehdy nikdo neměl nejmenší představu, jaký mohl být jejich význam a původ, a to vyvolávalo ty nejfantastičtější dohady. Dnes již je známo, že obrovité hlavy, shlížející z teras Bayonu svými čtyřmi usměvavými tvářemi do čtyř světových stran patří Avalokitéšvarovi, nejznámějšímu z mahajánových dódhisatvů. Je to důkazem toho, že král Džavarjaman VII., jako první z khmerských vládců v historii Kambodže zavedl jako státní ideovou koncepci mahajánový buddhismus. Předchozí chrámy byly hinduistickými svatyněmi.

 

Nedaleko ležící monumentální pískovcová hora skrývá další skvost areálu – chrám Baphuon. Byl postaven za vlády Udayadityavarmana II. v roce 1060 a je zasvěcen jako symbol bájné hory Meru, Šivovi. Původně byla tato stavba, včetně bronzové věže, vysoká téměř 50 metrů. Dnes jeho monumentalitu umocňuje 200 metrový most, kdysi lemovaný hady Nága. Ve své době toto byla největší stavba v Angkoru. Celý vnitřek je vyplněn pískem a to způsobilo ranou nestabilitu stavby. V 15. století byl na jeho zadní stěnu přidán obrovský 70 metrový ležící Buddha, nikdy nedokončený. Rekonstrukční práce téměř zhrouceného chrámu byly zahájeny v 60. letech minulého století a v roce 2011 bylo dokončeno skládání největšího puzzle na světě. Všech 300 tisíc okolo ležících kamenných kvádrů bylo 3D naskenováno a pomocí složitého programu byla stavba v počítači znovu vystavěna. Posléze i ve skutečnosti!

 

Král Džavarjaman II. nezačal stavět na zelené louce ani na pustém rýžovišti. Stavěli tu už před ním jiní králové. A právě z té doby, tj. konce 10. století zde stojí další zajímavá stavba – kamenný chrám Phimeanakas. V té době byl na jeho místě původní střed královského sídelního města. Na vrcholu chrámu údajně bývala zlatá věž, obývaná hadem, který se každou noc měnil v dívku – sluneční královnu, aby se s ní mohl khmerský král milovat. Kdyby byl jednou vynechal, byl by padl on nebo celá říše. Na restaurování tohoto chrámu se podílí v rámci projektu Gopura i Česká republika.

 

Závěrem prohlídky Angkor Thom byla Terasa slonů a Terasa malomocného krále. Na těchto terasách stávaly ceremoniální budovy a paláce. Bohužel jelikož byly ze dřeva, tak se z nich nic nedochovalo. Terasy sloužily jako starověké tribuny. Terasa slonů, jedna ze dvou zachovaných, byla postavena králem Džajvaamanem VII. na konci 12. století. Své jméno získala dle výzdoby – jsou na ní reliéfy slonů a garud. O kousek dále je Terasa malomocného krále. Byla tak novodobě pojmenována dle kopie soch jednoho z khmerských králů, který se nakazil malomocenstvím. Podle jiného výkladu socha zpodobňuje boha smrti. Pak by její umístění na terase znamenalo, že se zde konaly smuteční obřady.

 

Ani odpoledne ještě nemáme dostatečně nachrámováno. Určitě by to některé členy výpravy mrzelo, kdybychom vynechali nějaký chrám či chrámeček a oni by neviděli některou z hor kamení. Čili následuje chrám Ta Phrom. Cestou k němu mi navigace signalizovala přítomnost kešky, ale ne zde, nýbrž v cca 2 km vzdáleném jiném chrámu Ta Nei. Bohužel dneska jsem zde byl s celou výpravou, tak keška zůstala tam kde byla a my šli poznávat tzv. Pralesní chrám. Pochází z přelomu 12. - 13. století a byl postaven za krále Džajavarmana VII. jako buddhistický klášter na počest a památku královy matky. Byla to poslední ze série monumentálních angkorských staveb. O místě samotném se nám dochovaly velmi přesné údaje. Ví se, že v tomto rozsáhlém komplexu s 39 věžemi žilo 18 velekněží, 2700 mnichů, 600 chrámových tanečnic a mnoho tisíc sloužících. Přináleželo k němu asi 3000 vesnic. Ta Phrom je asi nejznámější z angkorských památek hned po Angkor Watu a asi z něj pochází největší množství atraktivních fotografií. Byl totiž jako jediný z místních chrámů úmyslně ponechán zarostlý vegetací. Ohromní pralesní velikáni tady rostou ze střech budov a jejich mohutné kořeny se liánami proplétají se sutinami dávných dvorů, sálů a chodeb. Místo je oblíbeno také filmaři. Jedním z filmů, který zde byl natáčený je např. Lara Croft – Tomb Raider s Angelinou Joly.

 

Čas se už pomalu naklonil a nás čekal ještě poslední chrám – Pre Rup z 10. století, postavený za vlády krále Rajendravamarmana II. Zde byl jako stavební materiál použit laterit (vyvřelá hornina), pískovec a cihly. Chrám má 17 věžiček. Dříve se uvádělo, že sloužil jako pohřební chrám. Usuzovalo se tak z jeho názvu Pre Rup znamená něco jako otáčet tělem a také podle velké kamenné vany za vchodem, o které se předpokládalo, že sloužila ke kremacím.

 

Angkor nejsou jen chrámy, ale také vodní nádrže. Sice nejsou tak impozantní, tak zajímavé, jako chrámy samotné, ale jsou rovněž důkazem o stavitelském umu khmerských králů. Tyto nádrže hrály obrovskou roli v zavlažování polí, bez kterého by nebylo možné uživit takovou masu lidí. Jedna z teorií o zániku této kultury tvrdí, že právě nedostatkem vody došlo k její zkáze.

 

Těsně před návratem do hotelu jsme se s členy výpravy zastavili na malé exkurzi na nejlepší dentální klinice v Siem Reap. Jelikož členové výpravy jsou zubaři, tak s povděkem kvitovali tuto neplánovanou zastávku.

 

FOTOGALERIE

 

 

28. března 2012: středa

Siem Reap: Banteay Srei & jezero Tonle Sap (mapa)

Jupíííí!!! Dneska nás čeká už jen jeden chrám, co to říkám, div ne chrámeček! Už nebudeme běhat po tisíciletých stavbách nahoru a dolů, už na nás nebudou chrlit neopakovatelná jména a letopočty, které člověk stejně za chvíli zapomene. Dneska už se vše změní!

 

Ještě před vstupem do areálu nám průvodce udělal přednášku o pěstování rýže. Jakým způsobem se sadí, kolikrát ročně se sklízí, kolik vody je třeba, jaké jsou druhy rýže, jaká je výnosnost apod. Teď už jsou všichni členové výpravy odborníky na pěstování této důležité plodiny.

 

Banteay Srei leží nějakých 30 km od Siem Reap, takže se už člověk podívá i někam jinam než do blízkého okolí města samotného. Ne, že by chrámy Angkoru nebyly zajímavé, ale už se člověku slévají do jednoho. Posuďte to sami na fotografiích. Nepřipadají Vám některé z chrámů podobné či stejné? Dnešní chrámeček je ale odlišný. Je postaven z krásného, velmi jemně zrnitého narůžovělého pískovce a jeho výzdoba – kamenné reliéfy patří snad k tomu nejlepšímu co mohou chrámy Angkoru nabídnout. Chrám nepostavil žádný král, tím se také vše zjednodušuje, ale dva místní rádcové, kterým byl věnován pozemek a povolení od krále chrám vybudovat. Jak už jsem psal výše, chrám je maličký a jeho rozvržení je jednoduché. Do chrámu se vstupuje gopurou, která měla být čtvrtým, nikdy neexistujícím, nádvořím. Od ní vede dlouhá, dlážděná obřadní cesta. Stavby lemující cestu i chrámové stavby jsou vyzdobeny motivy květin a výjevy z hinduistické mytologie. Když byste zde byli v období dešťů, tak je přístupová cesta zaplavena vodou, ve které se potom odráží pozůstatky okolních staveb. Dle našeho průvodce to místu přidává na magičnosti.

 

Nedaleko navštíveného místa je posvátné pohoří Phnom Kulen, skrývající další množství chrámů. Bohužel tyto není možné navštívit kvůli velkému množství min položenými Rudými Khmery a vládními vojáky během dlouhých a krvavých bojů v 70. letech minulého století. A také zde neexistuje žádná silnice nebo cesta. Problém min je v zemi obrovský. Odstraňování min se věnuje několik zahraničních organizací, ale práce je to velmi pomalá, protože neexistují žádné záznamy o umístění min. Není k dispozici žádná mechanizace. V praxi to funguje tak, že po vytipování zaminované oblasti je tato rozparcelována a trénovaní hledači se po břiše vydávají do své části a centimetr po centimetru tenkou čepelí zkoumají terén. Nalezené miny jsou většinou odpáleny na místě nálezu. Bohužel i vyčištěná oblast může být nebezpečná, kdy po období dešťů jsou odhaleny miny skryté hluboko v zemi. Statistiky uvádějí, že 40 000 Kambodžanů má amputovanou končetinu z důvodu šlápnutí na minu. Zranění minou je ovšem bohužel velice často fatální. V zasažených oblastech nefunguje žádná lékařská péče a zranění umírají na šok nebo na vykrvácení.

 

Po prohlídce chrámu, poslechnutí si koncertu místní kapely prodávající CD jsme se pomalu vypravili zpět k autobusu. Bylo třeba nejdříve projít nákupní zónou, kde se na vracející turisty neustále vrhali prodejci všeho možného i nemožného. Já zde nekoupil žádný suvenýr, ale udělal si opět malou ochutnávku – tzv. jackfruit, neboli chlebovník. Sytě žluté kousky, připomínající barvou ananas vypadaly víc než lákavě. No nekupte to za dolar, celkem jich tam bylo asi 10 a tudíž jsem se podělil i s ostatními členy výpravy. Chuť to mělo zvláštní, vůně ještě zvláštnější. Uvnitř, stejně jako u durianu, byla pecka. Tuto sem si schoval a třeba doma vyklíčí.

 

Dopoledne nám průvodce hrozil ještě jedním chrámem, ale naštěstí k tomu nedošlo. Bylo už docela dost hodin a cestou byla naplánována zastávka u krámku, kde prodávali produkty spojené s cukrovou palmu, místním „chlebodárcem“. Stejně jako rýži mají ji Kambodžané ve velké vážnosti a umí s ní dobře nakládat. Prakticky neexistuje část, již by nedokázali ke svému užitku zpracovat. Nejdůležitější je hustá šťáva, kterou lze získat naříznutím kůry. Ta poté stéká do nádob zavěšených v koruně stromu. Sběrači nahoru šplhají po ne zrovna stabilních žebřících. Ze zkvašené šťávy se dělá tzv. palmové pivo, nebo by se dalo říct burčák. Další produkt, palmový cukr, se používá při vaření. Zahříváním se z něj vytvoří jakoby karamelky medové barvy. Stejně jako šťáva jsou důležité i palmové listy – používají se jako krytina na střechu, do matrací, výztuha stěn, pro výrobu košíků nebo obalů. Plodem palmy je koule o velikosti tenisového míčku. Uvnitř je hmota připomínající huspeninu a společně s palmovou šťávou se jí jako zákusek. Kořeny mají potom využití v léčitelství, hlavně při léčení nevolností.

 

Odpolední program už s chrámy neměl nic společného. Nejdříve jsme se zastavili v bývalém uprchlickém táboře, kde je nyní areál dílny na výrobu hedvábí. Místní průvodce nás blíže seznámil s aspekty a složitostmi výroby této jemné a také drahé textilie. Na závěr mohli členové výpravy, jako obvykle, nakupovat v místním obchůdku.

 

Odsud jsme chvíli jeli po asfaltové silnici a jako mávnutím proutku jsme z 21. století přešli do středověku … do míst, kde stojí dřevěné domy na kůlech, kde děti na sobě nemají nic nebo naprosté minimum, kde jsou rozlehlá rýžová políčka, na kterých se poklidně pasou vodní buvoli … no pravda, stále jedeme autobusem, stále mám v kapse mobil a na konci užší a užší silnice přesedáme na motorový člun.  Jezero Tonle Sap je největší sladkovodní plocha celé jihovýchodní Asie a dominantou Kambodže. Jezero slouží jako zásobník pitné vody, protipovodňová nádrž, dopravní tepna a domov mnoha lidí, kteří žijí buď přímo na jeho hladině nebo v okolí. Dneska nebyla hladina jezera moc vysoko, řekl bych že v něm bylo tak maximálně metr vody. Uměle vyhloubené kanály byly také dost vyschlé a proto jsme museli přesednout na loď o kus blíže jezeru. Jezero má v období sucha cca 3 000 km2, v období dešťů 10 000 km2. Za vše mohou odtávající ledovce v Himalájích a voda proudící Mekongem má takovou sílu, že dokáže obrátit tok řeky Tonle Sap a tím se jezero velmi rychle naplní. Jezero je od roku 1997 vyhlášeno biosférickou rezervací organizace UNESCO

 

Na jezeře je možné vidět a navštívit některou z bezpočtu plovoucích vesnic, kde se lidé živí převážně rybolovem. Domy, bez jakéhokoliv sociálního zařízení jsou velmi skromně vybavené. Postavené jsou na bambusových vorech a navzájem svázány lýkovými provazy. V období dešťů se tak domy zvednou a mohou odplout na jiné místo. Krátká projížďka člunem nás zavedla do jedné takové vesnice a až zde člověk pochopí, s čím lidé dokážou vyžít a být šťastní. Neřešit přehršel informací, neřešit problémy EU, problémy korupce apod …. tzv. Easy Life.

 

FOTOGALERIE

 

 

29. března 2012: čtvrtek

Siem Reap – Phnom Penh (mapa)

Opouštíme tzv. výkladní skříň Kambodže, odjíždíme z města Siem Reap, které vzniklo více méně jako základna pro podnikání výletů do archeologických památek Angkor. Je škoda, že si toto místo nezachovalo více svoji tvář a vše je zde podřízeno turistům a dolaru. Být zde tak před 10ti lety, bylo by bývalo vše jiné. Pravda, drsnější, ale přirozenější.

 

Ještě před opuštěním Siem Reap jsou na programu dvě zastávky. První v další pobočce řemeslné dílny, kde jsme včera byli zkouknout výrobu hedvábí. Dnešní je větší a věnuje se kamenosochařství, dřevorytectví, zlatotepectví a malování na hedvábí. Stejně jako včera i dnes jsou zde zaměstnáni hlavně hendikepovaní lidé, dalo by se říct, že se jedná o podobu naší chráněné dílny. A po návštěvě Artisan d´Angkor byla ještě zastávka na krokodýlí farmě. Netušil jsem, že něco podobného může v dnešní době existovat. Chovají se zde krokodýli na kůži a maso. Z kůže se vyrábějí všemožné kabelky, opasky, boty apod. Bylo mi chudáků krokodýlů líto, že tady ve smrdutých nádržích žijí svůj bezútěšný život, aby ve finále skončili jako kabelka na rameni nějaké obtloustlé rozežrané Evropanky … Nikdy jsem neviděl tolik krokodýlů pohromadě. Nádrže byly rozděleny podle věku těchto tvorů. Jedna malá nádrž sloužila také jako invalidovna, kde byli krokodýli bez ocasu nebo pokroucení či jinak postižení. Byl jsem rád, že z takového místa odjíždíme … brrr! Rozmar, nic než rozmar nenasytných turistů.

 

Cesta do hlavního města Kambodže – Phnom Penh měří cca 320 km a vede po relativně dobré silnici – je asfaltovaná a nestaví ji přímo před námi, jak už jsem tomu byl několikrát svědkem. Příjezd do hotelu byl naplánován na cca 17:00. Nejeli jsme ale nonstop. První zastávka byla u lateritového mostu Naga Spien ze 12. století. Je až s podivem, že se procházíme po 1 000 let starém silničním mostě. Povrch dnešních silnic se za dva roky od vybudování začne kroutit, praskat a všelijak vlnit a tento most je zde němým svědkem téměř tisícileté historie. Na druhé straně jsme měli možnost ochutnat místní dezert – Nam Čong. Takový rýžovo-kokosový dortík sbalený do banánového listu. Chutnal výtečně!

 

Po jednoduchém obědě v místním zájezdním hostinci nás čekala ještě jedna zastávka – na tržišti Skhun Market, kde se servírují místní speciality – smažené kobylky, švábi, plněné žáby a také pavouci na česneku. Pavouk vypadal jako kus osmaženého plastu, tmavý, zvláštní. Nešlo moc poznat, o co se jedná. Žádný z členů výpravy neměl odvahu pavouka ochutnat. Později si někteří koupili pytlík cvrčků a ty chroustali jako brambůrky. Prý dobré. Ale já toto nedal! Já jsem raději okukoval sladké brambory, co vypadaly jako mango, pak tamarind (něco jako buráky) a koupil jsem sladkokyselou variantu pro mlsný jazýček mé Terezky. Už pro ni mám několik specialit, tak tato je doplňuje.

 

No a poté už následovala jen jízda krajinou s rýžovými políčky, pochodujícími krávami, zapadajícím sluníčkem a houstnoucí dopravou. Do hlavního města jsme dorazili už za tmy, sluníčko tu zapadá po 6. hodině večer. Město nás přivítalo svým snad nikdy neutuchajícím ruchem. Téměř dvoumilionová metropole už trpí stejnými neduhy, jako známe u nás – dopravní zácpy.

 

Později jsem se šel ještě projít – nedaleko je keška, ale nedal jsem ji. Místní přes plot na bodě nula pozorovali jakýsi koncert. Tak snad zítra ...

 

FOTOGALERIE

 

 

30. března 2012: pátek

Phnom Penh (mapa)

Hlavní město Kambodže vítá všechny své obyvatele i návštěvníky do pátečního rána. Ještě není šest hodin a sluníčko se už pomalu vykuluje nad Mekong, vykuluje se také nad Sap a nad Bassac. Všechny tyto tři řeky svlažují svými vodami břehy města, které zažilo vzestup, zažilo i svůj pád a téměř likvidaci v historii nedávné, před 30ti lety. Ještě není šest hodin a všude po okolí se rozléhá zvuk ožívajícího nedalekého tržiště, kam vedly mé první dnešní kroky. Ještě před započetím společného programu jsem vzal foťák a zcela se ponořil do křivolakých a mnohdy ne zrovna voňavých uliček areálu. Byl jsem tady jediným falangem, rozuměj bílým nebo cizincem, ovšem nikdo z místních se na mě nedíval nijak zle. Právě naopak, asi já jsem byl pro ně větším exotem než oni pro mě. Návštěva tržišť, byť mnohdy pro otrlé povahy je tím nejlepším co můžete v jakékoliv zemi udělat. Tak poznáte kulturu národa, sblížíte se nejvíce s místními obyvateli a zažijete neopakovatelné chvíle.

 

Město si dodnes uchovalo velkou část svého dávného šarmu. Téměř zde chybí výškové budovy. Pravda, už zde nějaké stojí, ale ne tak jako v jiných městech, kdy ruší dojem z koloniálního města. Obyvatelé zde jsou milí, usměvaví a lze jen těžko uvěřit že před 30ti lety zde vládl jeden z nehrůznějších režimů na světě, zcela pokřivený polpotovský režim Rudých Khmerů. Je nepředstavitelné, že obyvatelé města nejdříve tyto zvrácence vítalo jako osvoboditele, ale po 3 dnech bylo město zcela vylidněno a obyvatelé na pokraji likvidace.

 

Největší turistickou zajímavostí města je komplex Královského paláce a Stříbrné pagody. Je obklopen cca kilometr dlouhými zdmi se starověkými střílnami. Celý areál je postaven v tradičním khmerském stylu. Areál je stále oficiálním sídlem panovníka a je starý ne více než 100 let. V minulosti na tomto místě stával palác krále Norodoma, prapradědečka současného panovníka, jenž v roce 1863 přestěhoval dvůr z Oudongu do Phmon Penhu a učinil z něj opět hlavní město země. Tento byl postaven na základech paláce krále Ponhea Yata z roku 1434, z těchto se ale nic do dnešních dob nezachovalo. Návštěvníka ihned po vstupu uchvátí překrásně udržovaná zahrada a oslnivě ozářený Trůnní sál z roku 1919. Tento je dokonalou reprodukcí dřevěného paláce krále Norodoma. Sál slouží pro korunovaci nového panovníka a také jako audienční sál pro zahraniční návštěvy. Jednu takovou zde čekali, protože zahrada byla vyzdobena čínskými vlajkami a venku nacvičovali vojáci přehlídku.

 

O kousek dál stojí Stříbrná pagoda z roku 1962, kterou nechal postavit král Sihanouk jako náhradu dřevěné pagody. Jméno získala kvůli 5329 stříbrným dlaždicím, kdy každá má délku víc jak 20 cm a váží více jak 1 kg! Na vrcholku pětistupňové podesty sedí Smaragdový Buddha (z jadeitu) pohroužený do hluboké meditace.

 

Mezi nejdůležitější chrámy ve městě patří Wat Ounalom. Je jedním z nejstarších v Phnompenhu. Jeho počátky se datují do doby vlády krále Ponhea Yata – tj. do 15. století. V 70. letech minulého století zde žilo více než pět set mnichů, kteří se mimo jiné starali o knihovnu Buddhistického institutu, ale podobně jako ostatní budovy, byla i tato Rudými Khméry zničena. Jméno získala pagoda díky své roli úložiště ounalomu, řasy z Buddhova obočí.

 

Dalším navštíveným chrámem byl Wat Phnom. Nyní je toto místo vyhledávaným centrem oddechu místních obyvatel. Chrám samotný se nachází na nejvyšším místě ve městě, ve výšce celých 27 metrů a poslední přestavba pochází z roku 1926. Chrámový park byl vybudován francouzskými kolonisty v 19. století. Chrám byl v minulých dobách srdcem francouzské čtvrtě s honosnými budovami a rozlehlými bulváry.

 

Odpoledne následovala prohlídka míst spojených s nepříliš světlou historií země. Nejdříve Muzeum genocidy v Toul Svay, neboli S-21. Tato neblaze známá a ostře střežená věznice z let 1975 – 1979 zde byla zřízena v prostorách bývalé střední školy. Jejími branami prošlo cca 30 000 lidí. Spolehlivé záznamy neexistují, protože v roce 1977 dostal ředitel vězníce příkaz, aby tolik neplýtval papírem a pořizoval jen pokud možno nejstručnější seznam vězňů. Všeobecně se uvádí, že pobyt ve věznici přežilo jen 7 lidí. S-21 bylo vězením pro elitu národa – lékaře, vědce, učitele apod. Přiváželi sem ženy, děti, starce. Nedělali si s výběrem žádnou hlavu. Někdy i batolata, která končila také na popravišti. Vězni byli umístěni v bývalých třídách, připoutáni jeden ke druhému. I v současné době jsou pavlače stále omotány ostnatým drátem, který měl zabraňovat vězňům, aby se vrhli vstříc předčasné smrti. Celá prohlídka je zakončena muzeem s fotografiemi obětí, s nákresy mučících postupů, s obrazy, přeloženými a smyšlenými výpověďmi obětí …

 

S výše uvedeným místem souvisí  Cheoung Ek, neboli tzv. Killing Field – Vražedná pole, kam byli vězni z Toul Slengu odváženi a po desítkách stříleni. Uprostřed stojí jako němý svědek všech těchto hrůz novodobý památník, kde jsou uloženy lebky, kosti a šaty obětí exhumovaných z masových hrobů. Uvádí se, že celkem zde bylo nalezeno cca 9 000 těl, z čehož 166 byli bez hlavy, pravděpodobně vojácí Kambodždské armády. Celkem je zde 86 hromadných hrobů, z nichž byla otevřena polovina. Celkový počet těl se předpokládá na 17 000. Procházíte-li kolem hrobů, musíte si dál pozor, abyste nešlapali po kostech, kterými je chodník doslova posetý. Na okrajích hrobů jsou stále zřetelné oděvy obětí …

 

Dost bylo ale temných stránek historie, zpátky do města! A na trh! Tentokráte Ruský. Ale to pouze jménem. Jinak nemá s Ruskem nic společného. Opět to byly žně pro můj foťák. Jen kdo má ty fotky pak přebírat.

 

Závěrem  dnešního dne byla návštěva restaurace FCC, neboli Foreign Corespondent´s Club – Klubu zahraničních dopisovatelů. Zde skutečně novináři psali během konfliktů v zemi své reportáže a byla to taková oáza klidu v tehdejších neklidných dobách. Nemyslím tím ale období Rudých Khmerů, to zde nefungovalo nic. Myslím tím během předchozích konfliktů. Místo je opět zmíněno v britském oskarovém filmu Killing Fields.

 

FOTOGALERIE

 

 

31. března 2012: sobota

Phnom Penh - Sihanoukville (mapa)

 

Zastávka v hlavním městě Kambodže nebyla nijak dlouhá, ono tu vcelku není zase až tak co k vidění, z důvodů uvedených ve včerejším zápisku. Návštěvník si musí uvědomit, že město bylo téměř opuštěno a do dnešních dnů se vzpamatovalo ze všech těch hrůz ne více než z 50%! A je otázkou, zda se zcela někdy vůbec vzpamatuje, nebo jak dlouho to bude trvat. Opouštíme Phnom Penh a vydáváme se po silnici nazvané honosně National Highway 4 dolů na jih, na kambodžskou riviéru.

 

Přejezd předměstím hlavního města a dalšími vesničkami lemující silnici měřil 230 km a i s přestávkou jsme ho zvládli za 5 hodin. Mezitím jsme zažili několik mýtných bran vybírající symbolický poplatek za průjezd po této silnici, nechápu proč …, zažili jsme prašné vesnice a bouřku kdy se voda lila z nebes jako kdyby se tam něco protrhlo a také jsme zažili hrůzu při jízdě po místních silnicích. Připadalo mi, že vesničané, kteří řídí automobily nemají o silničních pravidlech ani ponětí. Jedou si jak chtějí, předjíždějí podobně tak a z toho Vám potom vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

 

Silnice č. 4 vede skrze rýžová políčka, plantážemi cukrových a olejových palem, plantážemi manga a dalšího ovoce. Po chvíli se její vzhled dosti dramaticky změní, protože se v dálce objeví modravé vrcholky Kardamonových hor a z druhé strany krajinu dokreslí zase Sloní hory.

 

Nejznámější kambodžské přímořské letovisko Sihanoukville leží na kopcovitém poloostrově zvedajícím se nad okolními vodami posetými maličkými ostrůvky, které připomínají třpytivé perly. Celé město a jeho šest nádherných, mírně se svažujících pláží pokrytých jemným pískem ovívá příjemný vánek z oceánu. Oficiální název město získalo na počest krále, místní obyvatelé jej znají spíše jako Kompong Som, což byl název maličké vesnice, která zde stála dávno předtím, než zde v roce 1956 vznikl hlubokomořský přístav. Město nevyniká nikterými architektonickými nebo historickými památkami. Vládne zde uvolněná a přátelská atmosféra, která Vás rychle vtáhne.

 

Mimo šesti pláží je místo známé svou bohatou nabídkou mořských plodů. Návštěvníci zde mohou ochutnat, za nejnižší peníz v zemi jakoukoliv specialitu z této oblasti.

 

Náš hotel stojí nedaleko nejznámější pláže Ochheuteal. Je to nejoblíbenější městská pláž, měřící přibližně 3 km, lemovaná nespočtem barů a restaurací. Jestliže ale hledáte klid a soukromí, tak to zde jako jediné nenajdete. Dalo by se říct že zde je ruch 24 hodin denně. Dneska byla sobota, tak zde bylo velké množství kambodžských rodin. Je zvláštností, že místní obyvatelé se snaží co nejméně opálit a proto se koupou oblečení. Na nás, turisty, potom nahlížejí jako na exoty, kteří svá bílá těla vystavují slunci.

 

Členům výpravy, kteří nemají dosti nakupování, je ve městě k dispozici centrální tržnice – Trade Center. Bohužel původní tržnice Psar Leu v roce 2008 vyhořela a není nikoho, kdo by ji obnovil. Je to škoda, protože dle informací průvodce se zde dala např. v rybářské části koupit všelijaká mořská havěť – mořští ježci, chobotnice, obří krabi a další lahůdky. Hodně stánků bylo vždy zavaleno hromadami čerstvého ovoce nebo zeleniny.

 

Ve městě je jinak k vidění několik pagod – Wat Leu stojí na vrcholu Phnom Shanoukville a Wat Krom je na kameny posetém svahu. Zajímavý je také vysoký hotel Independence Hotel, který se tyčí nad severním koncem pláže Independence a byl dlouhá léta opuštěn a silně zchátral. Až v poslední době se dočkal rekonstrukce a je nyní zase plný turistů. V minulosti hostil známé celebrity ze světa showbyznysu, např. francouzskou filmovou hvězdu Catherine Deneuveovou. Bohužel během let 1975 – 79 zde sídlili pohlaváři Rudých Khmerů. Říká se, že v době jejich krutovlády byl místní bazén zakryt a sloužil jako vězení. Po roce 1979 se zde ukrývali různí zloději a pašeráci až do začátku 90. let, kde jej do správy převzaly jednotky UNTAC. Vzhledem k pohnuté minulosti není divu, že nynější luxusní hotel s lázněmi je podle místních lidí plný duchů.

 

Říká se také, že zde jsou ty nejkrásnější západy slunce v celé zemi. Byli jsme sice na pláži v podvečer, ale kvůli oparu a zatažené obloze nebylo sluníčko nikde vidět. Jen hordy místních korzovaly kolem a nabízeli vše možné i nemožné. Někteří členové výpravy chtějí být účastni místního života a koloritu. Když je ovšem člověk přiveze do centra dění, tak se ostýchají a jsou z toho nesví … uvidím, jak se s tím do zítřka poperou!

 

FOTOGALERIE

 

 

1. dubna 2012: neděle

Sihanoukville – NP Ream (mapa)

Venku padla tma tmoucí. Žádné světlo, jako u nás, až do 8 do večera. V Kambodži prostě v 6 večer padne tma a hotovo. Někde dokonce vypnou elektřinu a někam také žádná elektřina nevede. Obrovské množství kambodžského venkova je totiž neelektrifikováno. Za vše opět mohou Rudí Khmerové, kteří přerušili veškeré elektrické vedení ve snaze vytvořit prvobytně pospolnou společnost a také ve snaze udržet kontrolu nad obyvatelstvem. Nechtěl jsem začínat dnešní zápisek úvahou nad kambodžskou minulostí, ale neustále ve mně hlodá smutek nad hrůzami, které se zde děly. Asi na to má vliv ta skutečnost, že zde neustále potkávám zmrzačené lidi – bez nohou, rukou či všelijak znetvořené buďto zásluhou někoho jiného nebo zásluhou Rudých Khmerů. Ještě než jsem začal psát dnešní zápisek, četl jsem si na internetu o Pol Potovi, vlastním jménem Saloth Sar.

 

Článek se zabýval úvahou, proč se z milého chlapce, narozeného v roce 1928, stal jeden z nejkrutějších masových vrahů dějin. To ale asi nikdo nikdy neodhalí. Navíc je člověku záhadou, proč se přiklonil ke komunistické ideologii, když jeho rodiče měli poblíž Kompong Thomu farmu, byli vzdělaní a sám Sar byl poslán společně se svým bratrem na vzdělání do Phnom Penhu, které bylo přístupné pouze privilegovaným vrstvám. Jestli nastal zlom v Paříži, kam byl v roce 1949 poslán jako vynikající student? Těžko říct. Ale zde ho oslovila Francouzská komunistická strana. Zpět se vrátil v roce 1952 a vstoupil do Komunistické strany Indočíny. V tomto okamžiku se objevuje jeho snaha o realizaci myšlenky komunistického převratu v Kambodži. Také začíná vystupovat pod přezdívkou Pol, která paradoxně v khmerštině nic neznamená. Vstupuje také do Komunistické strany Kambodže. Nebyl nijak nápadný, nijak nevynikal, ale svou pílí a vytrvalostí se z řadového člena vypracoval až do funkce tajemníka strany. V roce 1963 začíná jeho pronásledování králem Sihanoukem, který ho doposud podporoval. Proto Pol utíká do ústraní na hranice s Vietnamem. Stává se také obdivovatelem „úspěchů“ Mao C´Tunga v Číně a jeho velký skok, který zahubil miliony čínských obyvatel a další uvrhl do hladomoru. V roce 1975 se z něj stává Bratr Pol nebo také První bratr. Svou identitu skrývá díky dodnes záhadné skupině Angkar. V roce 1979, kdy do země vtrhla vietnamská armáda, Pol Pot neuznával svou vinu, svaloval vše právě na Vietnamce a uprchl do Thajska, kde nerušeně dál žil a pokračoval v šíření své ideologie. V roce 1993 se vrátil do Kambodže a usadil se poblíž Anlong Vengu, odkud organizoval partyzánské výpady proti nově zvolené vládě. V roce 1997 byl za zavraždění dlouholetého přítele Sun Sena a jeho rodiny uvězněn a potrestán doživotním vězením. Po necelém roce ovšem umírá. Těžko říct jestli přirozenou cestou nebo rukou někoho jiného. Bizarně ovšem působí fakt, že i dnes je zde Pol Pot považován za kultovní postavu a místo jeho zpopelnění u Anlong Vengu je vyhlášenou turistickou atrakcí.

 

Dost bylo ale úvah nad minulostí a informacemi související s minulostí. Podívejme se, co že se v kambodžském Sihanoukville dělo dneska. Teda nevím, co se dělo u ostatních téměř 700 tisíc lidí, ale dokážu naprosto přesně říct, co jsem dělal já s ostatními členy výpravy. A to byla návštěva jednoho z místních národních parků. Konkrétně se jednalo o NP Ream, který je mezi místními známý spíše jako Preah Sihanouk. Nutno podotknout, že je v kambodžských poměrech jedinečný. Rozkládá se na ploše 210 km2, na souši i na moři a zahrnuje překrásnou pobřežní scenérii, mangrovníkové bažiny, zelené lesy a ostrovy Koh Thmei a Koh Ses. Žije zde cca 155 druhů ptáků, hlavně v řece Prek Toeuk Sap – orli, čápi, ledňáčci a další. Mezi savce patří srnky, divočáci, kočky rybářské - malé kočkovité šelmy obývající bažiny a mangrovníkové porosty jihovýchodní Asie, ale jsou velmi plaché, proto častěji zahlédnete opice.

 

My jsme se na prohlídku vydali lodí v doprovodu správců parku, což jsou podle mého názoru ti nejzasvěcenější průvodci. Pracuje jich zde 40, což je pro tak rozsáhlou oblast nedostatečné. Myslím tím i pro ostatní parky. Ochráncům nechybí nadšení, ale chybí finance. Jasným dokladem toho, jak špatně ve skutečnosti funguje ochrana, jsou dlouhé řady prodejců lemujících silnice po celé zemi, kde si můžete koupit výrobky ze vzácného dřeva, které pochází v naprosté většině z ilegálního kácení. Místní se soustředí především na topivo a dřevěné uhlí stejného původu, které se vyrábí v početných, narychlo postavených pecích. O dřevěné uhlí mají velký zájem především lidé z města, kde stále převládá názor, že jídlo nejlépe chutná, když je připraveno na otevřeném ohni ze dřeva nebo dřevěného uhlí. Podobná situace je se zvířaty. V zemi žije velké množství ohrožených druhů, mezi ně patří i tygr. Je ironií, že založení národních parků napomohlo pytlákům v lovu a prodeji zvířat, nejvíce na asijský trh, kde se používají jen určité části – na léčivé extrakty a talismany. Až do roku 2001, kdy vláda proti pytlákům zakročila se tato zvěřina běžně nabízela v restauracích podél silnice č. 4. Dnes, byť se situace zlepšila, tak vláda nechce výrazněji prosazovat další kroky proti pytlákům. Dalším problémem jsou povolení zahraničním společnostem, které v pobřežních vodách hledají ložiska drahých kovů a ropy.

 

Naše plavba lodí po řece Prek Toep Sap trvala nejdříve asi 40 minut. Celou trasu, cca 14 km lemovaly mangrovníkové pralesy a bažiny. Řeka je také částečně slaná a částečně sladká. Záleží na přílivu a odlivu. Toto má na svědomí také období sucha a dešťů. Prostě, když je vody málo, tak se moře tlačí více do vnitrozemí. Když prší a v řece je více vody, tak je naopak sladká. A musím říct, že teď byla voda ne moc, ale byla slaná. Součástí prohlídky byl i trek džunglí. Průvodci zastavili u mola, vysedli jsme a po lávce přešli cca 500 metrů k betonové konstrukci, která sloužila jako rozhledna. Nepůsobila moc fortelně, byla sice uvázaná, ale slabší povahy to vzdaly. Navíc v horním patře nějaký rybář, dle slov průvodce, propálil díru do prken a dřevo ještě doutnalo. Takže když bychom sem nepřišli, tak by jim rozhledna shořela. Cestou nám ještě ukazovali bahenní kraby, které člověk díky maskování ani neviděl a pak takové zvláštní „šulínky“ trčící z bahna. To byly malé mangrovníky. Rozšiřují se pomocí plodů ze stromů – vypadá jako dlouhý fazolový lusk. Jakmile uzraje, spadne do vody, zapíchne se do bahna a už si vesele roste. Po chvíli jsme se vrátili do člunů a pokračovali dalších asi 40 minut v plavbě. Toto ale nebyla ona zamýšlená procházka džunglí, jak jsem onu skutečnost nazval. Ta nás všechny teprve čekala. Za chvíli se před námi ukázalo otevřené moře a rybáři z něj se vracející. Prý je nějaká předpověď blížící se bouře od Vietnamu, tak se všichni raději vraceli domů. Pouze na řece jsme potkávali rybáře, sběrače mušlí a sladkovodních krevet. Projeli jsme kolem ostrova Chong Thmei a kapitán nasměroval loďku otočkou ke břehu.

 

Zde, z místní rybářské vesnice, začal ten pravý trek, tedy správně nazváno „procházka“ džunglí. Vesnice, samozřejmě neelektrifikovaná, proto jsem dnešní zápisek začal tou zmínkou o tmě, nás přijala jako exoty. My koukali na místní a oni na nás. Ale užili si to tuším obě strany. Zastavili jsme se v křesťanské škole – jedna budova, čtyři třídy dohromady, jeden učitel a chodí se do školy na dvě směny. Vzdělání je jak pro děti, tak pro rodiče něčím výsostným a uvědomují si jeho potřebu. Ovšem jeho kvalita je v nejlepším případě mizerná a to samé se dá říct o výuce jazyků. Opět si všichni uvědomují, že bez jazyka nic nedokážou. Kuňkavé khmerštině nikdo nerozumí a tak jediným způsobem komunikace je angličtina. Ale nemyslím písníčku „one dolar“, ale skutečně použitelnou řeč. Opět problém – učitelů málo a výuka drahá. Když je, tak mizerné kvality, děti se učí pouhým memorováním textů.

 

Naše procházka džunglí měla mít dle slov průvodce asi 600, pak 900 a pak 1000 metrů. No ve finále to podle mapy vypadá tak na 3 km. To by nevadilo, ale zkuste jít v 35 stupňovém vedru, při 80% vlhkosti pralesem do kopce, z kopce, do kopce … Potili jsme vlastní duši, jak jinak. Proto, jak všichni dorazili ke slíbené pláži, vrhli se nejdříve na pivo či jiné pitivo. Další pecka – v místech, kde donedávna nebyla silnice, kde byl božský klid a dalo se přijet pouze lodí, tak právě zde bude za 3 roky obrovský hotel postavený čínským investorem. Pozemek má pronajatý od vlády na 90 let. Už dneska sem vede snad nejlepší silnice v Kambodži.

 

Ještě před koupáním jsem s průvodcem šel do autobusu pro krabice s obědem. Bláhově jsem se domníval, že to v pohodě uneseme. Nesl sem to já, průvodce a řidič. Těžké to bylo jak čert (slušně řečeno) a zpotili jsme se při tom snad dvakrát tolik, než při treku džunglí.

 

Členové výpravy dostali volno ke koupání a já šel sbírat mušličky a snímky. Mušličky tady mají prazvláštní, takové vrtáky – větší, menší, do dřeva, do betonu, do železa a tak … Mám jich nasbíranou pěknou hromádku. Jen doufám, že v nich už nikdo nebydlí a nerozutečou se mi po umyvadle. Zatím to ale vypadá, že v budkách nikdo není.

 

Při návratu zpět do Sihanoukville jsem slíbil zastávku na tržišti. Členky výpravy chtěli nakupovat nějaké Kiplingy. Tak jsem si říkal, že by jako tak toužili po klasické četbě? Nebo co by to mělo být. Věc je daleko prostší – jedná se o tašky a kabelky, někdy dosti infantilní, ale budiž. Do autobusu se vracely s plnými taškami a úsměvem na tváří. Takže asi pořídily a my se mohli v klidu vrátit do hotelu.

 

FOTOGALERIE

 

 

2. dubna 2012: pondělí

Sihanoukville – NP Bokor (mapa)

Pondělí bylo původně naplánováno jako jeden ze dvou volných dnů u moře, které mohou členové výpravy strávit lenošením na jedné z pláži kambodžské riviéry. Nebyl bych to ovšem já a několik dalších „zběsilých“ členů výpravy, abychom nevymysleli program pro neúčastnící se válení na pláži nebo u bazénu. Už během prvních dnů putování Kambodžou mi do oka, respektive do ucha, padlo jméno Bokor, národní park Bokor. Propátral jsem tedy průvodce a internet a zjistil o místě samém vše, co jsem potřeboval zjistit a věděl jsem, že tam se musím podívat. Zároveň jsem v hloubi duše doufal, že nebudu jediný, kdo by měl podobný ztřeštěný nápad! A nebyl jsem. Nakonec nás bylo 10!

 

Domluvil jsem tedy s místním průvodcem pronájem auta s řidičem. Sám průvodce se nabídl, že s námi pojede. Nikdo nebyl proti, ba naopak. Řidič samotný by nám informace asi nepodal. Přijel pro nás minibus. Prý pro 15 lidí. No já tam napočítal 13 sedadel, ale je možné, že počítali 15 místních. To jsme později pochopili, protože do podobného vozidla se vejde 30 i více lidí a náklad – viz moje fotky. Cesta nejdříve vedla po silnici č. 4, kterou už máme řádně projetou a poté odbočila směr provinční město Kampot – včera jsem ho přejmenoval na Kompot a nikdo z členů výpravy proti tomu nic neměl. Asi v polovině jsme udělali jednu krátkou zastávku na obhlídku vesnické „čerpací“ stanice. Rozuměj u stánku, kde byly ve stojanu litrové flašky od Coca Coly naplněné benzínem. Už dříve mě to zaujalo a říkal jsem si, co v těch lahvích prodávají. A on to benzín. Litr benzínu tady stojí 3000 rialů, tzn. polovic než u běžné "kamenné" pumpy.

 

Další zastávka při jízdě pobřežní silnicí lemovanou domečky domorodců, plantážemi kokosových palem a rýžových políček, byla jedna z rybářských vesnic. Minibus nás vyložil na „návsi“ a odtamtud jsme se procházeli pěšky. Nejdříve na most s vyhlídkou na rybářské domky a potom po jedné z hlavních ulic do hloubi vesnice. Pravda, mají tady vše potřebené – obchod s mobily, koloniál, holiče, krejčí a na konci rybáře, který vyrábí nechutně vyhlížející rybí omáčku … ale moc dobrou (získává se ze zkvašených ryb). Vrátili jsme se na náves, kde stavěli podobné minibusy, kterým jsme jeli i my. Nás v něm bylo 10 a cítili se pohodlně. Domorodců se do podobného vozidla vejde 30 i více, obrovský, čouhající náklad a třeba i pár dalších na střechu. Tomu se říká maximálně vytížené vozidlo. Vždy, jakmile zastavilo na návsi, seběhli se k němu prodavači nabízející občerstvení a nápoje. Určitě to musí být dost dobrodružné v něčem takovém cestovat. A taky jen pro otrlé jedince.

 

Ještě před provinčním městečkem Kampot jsme odbočili z hlavní silnice a začali stoupat do Sloních hor, kde ve výšce 1 050 metrů n. m. stojí staré rekreační centrum založené ve 20. letech Francouzi. Právě v té době sem proudil velký počet návštěvníků, které kromě čerstvého vzduchu lákala zdejší luxusní ubytovací zařízení a zábavní podniky. Od té doby bylo místo dvakrát zcela opuštěno. Poprvé ve 40. letech, když během druhé světové války Japonci obsadili Kambodžu a pak znovu v letech 70., kdy se vlády zmocnili Rudí Khmerové. V roce 1979 se na území současného národního parku odehrála dlouhá a krvavá bitva mezi vietnamskými jednotkami a Rudými Khmery (jsme tu 40 km od Vietnamu). Obě strany, jednu ukrytou v hotelu a druhou v katolickém kostele, od sebe dělilo pouhých 500 metrů. Stopy po bojích jsou na kostele patrné dodnes. Na hotelu už bohužel ne, ten byl letos 28. března, to znamená před 5 dny po rekonstrukci otevřen hostům. Oficiální označení získal národní park v roce 1993 a do roku 1998 byl veřejnosti nepřístupný, do té doby se zde zdržovaly skupiny různých zlodějů a banditů. Park se zvedá vysoko nad hladinu moře a pokrývá hustě zalesněné části svahů. Když je dobrá viditelnost a my se přesvědčili o tom, že to je spíše výjimkou, tak je krásně vidět na vody Thajského zálivu. Na území národního parku moc zvířat neuvidíte, ale dle průzkumů zde žije více než 300 druhů savců a ptáků. Žije zde prý i tygr, asijský slon a páv zelený.

 

Bohužel národní park už ztrácí svůj klid a atmosféru dávno zapomenuté doby kolonií. Jak jsem psal výše, hotel už je zcela zrekonstruovaný a nedávno otevřený. Dříve se dalo nahoru dostat jen džípy, dneska sem vede krásná, široká a vyasfaltovaná silnice. Návštěvníky přivítá Visitors centrum s modelem, jak to zde má vypadat. A tady se všem protáhly obličeje – hotel, kasíno, letiště, lanovka, rezidenční čtvrť atd. Místní jsou na to patřičně hrdí, to bylo vidět i na našem průvodci. My jeho nadšení ovšem nesdíleli... Jeho hrdost však byla nepřehlédnutelná, takže jsme celé budoucí dílo uctivě pochválili.

 

Zrekonstruovaný hotel jsme ponechali bez povšimnutí a nejdříve jsme se vydali téměř na konec areálu – ke skalám s vodojemem a vyhlídkou na krokodýlí skálu. Odsud je vidět na „královskou rezidenci“, zrekonstruované kasino a bývalou horskou chatu pod vysílačem. Posledně jmenovaný objekt je obsazen domorodci nabízejícími občerstvení a tak jsme se raději šli podívat do královské rezidence s terasou a altánkem poskytujícím výhled do údolí. Všechny budovy lemují cedulky zakazující přespávání. Dříve to zde prý bylo jen pro nejotrlejší baťůžkáře, kteří sem přijížděli hlavně přespat. Muselo být naprosto fantastické sedět večer na „terase“ a pozorovat zapadající slunce, přicházející tmu a říkat si, jestli tady straší nebo ne … Dneska se Vám něco takového už nepoštěstí. Je zde stavební ruch a u kasina jsou ubytováni stavební dělníci.

 

Další z budov, která si zachovala ještě svou původní tvář je katolický kostel s malým oltářem, nyní pomalovaným graffiti. Interiér kostela působí zvláštně, je totiž dodatečně předělen stěnou, za kterou byla snad zákristie, později kuchyně nebo ložnice? Těžko říct. Nad kostelem, na malé terase stávalo dělo, jako památník bojům, které zde probíhaly. Bohužel to bylo vládou odtaženo bůhví kam a už zde nic není. Je odsud ale vidět na ostrov Phu Quoc – sporné území. Zeměpisně je na úrovni Kambodži, ale patří Vietnamu. Kambodžané na něj mají blíže než Vietnamci, ale potřebují ke vstupu víza. Ostrov je obsazen vietnamským vojskem a prý každou chvíli dojde k nějakému konfliktu se zbloudilým domorodým rybářem.

 

Rozloučili jsme se Hill Station a pomalu se vydali zpět na úroveň moře. Cestou bylo v džungli vidět více podobně opuštěných a rozpadlých budov. Po cca 20ti minutách jízdy jsme se zastavili pod gigantickou sochou Buddhy a nedaleko ní stály další džunglí pohlcené rezidence. Jedna byla opět obsazena domorodci prodávajícím občerstvení. Prý tito bydleli nahoře v Bokoru – asi v hotelu nebo kasínu a byli vytlačeni jinam.

 

Ještě nás dneska čekal oběd v restauraci v půvabném a kompaktně působícím, malém městě Kampot, které se pyšní skvělou polohou, jednou z nejúchvatnějších v celé zemi. Leží na severním břehu řeky Teuk Chhou a z města se otevírá překrásný výhled na zalesněné svahy Bokoru. V minulosti byl Kampot rušný přístav. Dneska zde žije početná čínská menšina. Po obědě v restauraci se zvláštním jménem Rikitikitavi, kde si členové výpravy dávali převážně vynikající krémovou rajskou polévku a já kuřecí hamburger, jsme se vydali zpět do Sihanoukville.

 

FOTOGALERIE

 

 

3. dubna 2012: úterý

Sihanoukville

Volno … nic nedělání … válení se u moře nebo u bazénu … tak by se dalo nazvat úterý 3. dubna. Pro mě podobné dny znamenají spíše utrpení než možnost odpočinku, a proto hledám způsob, jak volný čas smysluplně užít. Rozhodl jsem se tedy vydat po pláži dál, než jsem došel minule. Můj cíl byl cca 4.5 km, ne na pláži Occheuteal, ale až za skalnatým výběžkem, na pláži Otres.

 

Hlavním důvodem, proč se sem vydat byla přítomnost jedné ze dvou sihanoukvillských keší. První, ta je druhým směrem, do města a dle logů někde v areálu, kde musíte uplatit hlídače. Mnou vybraná měla být právě na klidném místě, nerušeně odlovitelná. Navíc ta první nebyla dle posledního logu nalezena. Nejdříve jsem zvažoval, že se nechám svézt tuk tukem. Dobře jsem ale udělal, že jsem šel pěšky. Průvodce Rough Guide se nad pláží Ochheuteal rozplývá, jak je krásná, jak je skvělá. Mno, musím říct, že nic horšího sem nikde ve světě nezažil. Odpadky, restaurace na restauraci, žebráci, otravní prodejci, rachot, smrad … děs běs.  Opět jsem se přesvědčil, že kniha dokáže vychvalovat naprosto nesmyslná místa a ostatní bezhlavě utápět nebo se o nich vůbec nezmiňovat. V polovině mé cesty jsem pochopil, proč je pláž Ochheuteal tak špinavá a proč zde voda tak smrdí. Před skalnatým výběžkem, u mostu, zde totiž do moře vytéká stoka … dle mapy to má název Ochheuteal Creek. Potok to není ani náhodou. Prochází kolem odsolovacích pánví, pak skrze rybářskou vesnici a naprosto černá a neuvěřitelně smrdutá voda pak vytéká do mořem a tento černý hnus míří k pláži. Ještě že jsem do vody nevlezl.

 

Přešel jsem ale most, prošel takovým malým resortem s bungalovy a sešel na pláž Otres. Jako bych se ocitnul v jiném světě! Čistá pláž, čisté moře … žádní prodejci, žádní žebráci … v dálce ostrovy, modré nebe s obláčky a to je vše. Samozřejmě, že i zde jsou restaurace a ubytování. Ale v bungalovech, takové jednodušší a určitě příjemnější než je u nás. Po pláži se povalovalo pár sjetých a vysmátých baťůžkářů, nikdo jiný. V místních restauracích nabízeli „bagetu“ (jestli někdo sleduje seriál Jak jsem poznal Vaši matku, tak rozumí), neboli jointa za 1.5 USD nebo veselou pizzu. Prostě pohodička a žádný stres, žádné proudící průvody, žádná špína. Já se sem vydal původně najít onu zmíněnu kešku. Nenašel sem. Našel jsem bod nula, našel jsem strom, našel veškeré indicie, ale krabičku samotnou ne. Navíc ve stromě, kde měla být bydlelo nějaké zvířátko, které vydávalo ne zrovna přátelské zvuky. Po třetím pokusu krabku ve stromě nahmátnout jsem to raději vzdal, aby mě něco nepokousalo nebo nepoštípalo. Za to to nestojí. I já se cestou zpět zastavil doplnit minerály – jedno místní pivko vše spraví, a také si pohovět v lenoškách a pozorovat pláž …. pozorovat nic dění na pláži. Divili byste se, jak je takové nicdění zajímavé. Můžu dosvědčit, protože když jsem šel tam, tak takový „zamrzlý“ baťůžkář seděl na pláži, hned zkraje a když jsem šel zpět, tak tam stále seděl, tzn. asi po 3 hodinách. Ale ještě zpět k pláži Otres. Tuto bych nazval rájem, toto bych nazval místem, kam bych se se svou Terezkou vrátil a strávil zde pár dnů. Zde to člověka přímo vybízí k onému nicnedělání. Tady to není tak únavné. Co na tom že zde není hotel a doufám, že dlouho nebude, co na tom, že tady jsou jen bungalovy a co na tom, že Rough Guide se o místě zmiňuje, že tady nic není, že se sem nevyplatí chodit. Ještě že tak a doufám, že tomu tak dlouho zůstane! Tak jsem si představoval pláž v Kambodži, klidnou, prázdnou a čistou ...

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert