|
KAPVERDY
16. - 24. 5. 2011
16. května 2011: pondělí
Praha – Lisabon – Cabo Verde (Sal)
Drobečky západně od Afriky. Pár flíčků, které není ani
vidět na mapě. Místo, které je oblíbené mezi kittery.
Ne, to nejsou zmatené neúplné věty, ale mé vysvětlování
osobám nezasvěceným, kde se Kapverdy nacházejí. Ale
musím uznat i já, že jsem před pár lety nevěděl, kam
zemi pod tímto názvem zařadit. Před pár lety se o tomto
místě zmínil známý, který sem jel na kitting – rozuměj
nechat se unášet po souši či moři větrem. Je pravda, že
souostroví je mezi vyznavači tohoto sportu velmi známé a
oblíbené.
Souostroví původně patřilo Portugalsku a až koncem
minulého století získalo svou nezávislost. Tím pádem je
turisty prozatím neobjevené a díky tomu zde mnoho
návštěvníků nalézá rajský klid. Může za to možná i jeho
izolovanost. Jsme blíže Brazílii než Evropě – do
Lisabonu to sem je cca 2700 km a až domů cca 5200 km.
Navigace už neukazuje východní zeměpisný údaj, ale
naopak západní. Na druhou stranu je Afrika – Senegal.
Jelikož se jedná o původně portugalské souostroví, pak
je nejlepší spojení samozřejmě přes Lisabon s národním
portugalským dopravcem TAP. Díky přestupu v
portugalském hlavním městě je let příjemně rozdělen na
cca 4 hodinové úseky. Cestovatel jen nesmí zapomenout na
časové posuny. Do Lisabonu o hodinu a na Kapverdy o
další dvě hodiny oproti naší zemičce.
17. května 2011: úterý
Cabo Verde (Sal)
Přistání na ostrově je trošku v drastickou dobu –
chviličku po půlnoci. Díky malému zpoždění, které jsme
nabrali při startu v Lisabonu jsme dorazili asi o půl
jedné, tzn. o půl čtvrté našeho času. Cestování a
nedostatek spánku byl na všech členech výpravy znát.
Následovala ještě pasová kontrola, vyzvednutí zavazadel
a transfer do hotelu.
Prvního jsem se obával nejvíce. Proč? Jako ve všech
podobných státech potřebuje našinec vízum, respektive
„povolení“ ke vstupu. Jedná se o víceméně formální
úhradu daného poplatku. Vše nám zařizovala místní CK,
čili mělo být vše OK. Ale víte, že našinec je druh
nedůvěřivý, proto čeká zádrhele. Naštěstí k nim nedošlo.
Kontrola a razítko do pasu bylo otázkou okamžiku. Na
kufry jsme si chviličku počkali – nakládali je v
Lisabonu asi jako první, proto zde vyjely jako poslední
– naštěstí všechny. Průvodce na nás také čekal a
nezbývalo než se přepravit do hotelu, ubytovat se a spát
…
Nařídil jsem si budík na devátou hodinu, abych náhodou
nezaspal. Jak jsem zjistil ráno, vše bylo zbytečné.
Biologicky jsem měl 10 hodin dopoledne a tak (i přes
nevyspání) se mi už kolem sedmé místního času nechtělo
spát. Venku pofukoval vítr, na obloze pluly mráčky, ale
bylo příjemně teploučko. Tak žádné zahálení, obléknout
se a šup na snídani. Po ní jsem se vypravil odlovit
místní kešku – pro neznalé „krabičku s pokladem“ - vice
na
www.geocaching.com
nebo
www.geocaching.cz.
Už po příletu jsem zkontroloval její umístění a zjistil,
že je velmi blízko hotelu – vzdušnou čarou 540 metrů,
tzn. u nedalekého majáku. Areál hotelu je ovšem oplocen
a tak bylo nutné se vydat k danému místu trošku oklikou,
přes kousek vesnice Santa Maria a také přes staveniště.
Okolí nepůsobilo nijak přívětivě. Samotný starý maják
ovšem měl svou mystičnost. Fotili se u něj nějací
mudlové, ale za chvíli odešli. Jen tak po očku
pokukovali co tam dělám. Samotný nález byl dílem
okamžiku. Až kešku zaloguji, tak to tuším bude
nejvzdálenější, nejjižnější a také nejzápadnější.
Po
nálezu jsem už pospíchal zpět do hotelu, protože na 11.
hodinu byla domluvena schůzka s místním průvodcem –
Andym, tedy Ondřejem. Proč Ondřejem? Je to Čech jak
poleno, pochází z Prostějova a tady žije už 3 roky se
svou manželkou a dětmi. Svět je malý. Pro všechny členy
výpravy je to určitě příjemné, když se domluví přímo a
není třeba nic tlumočit jako u ostatních výprav. Na
schůzce nám Ondra doplnil informace k výletům, pověděl
více o souostroví a asi po hodině byla schůzka ukončena.
Já s ním následně dořešil „papírování“ kolem celé akce a
pak se přesunul využívat možností All Inclusive – tedy
doplnit minerály u místního piva. Andy, jako správný
Čech, nám doporučil abychom raději volili pivo namísto
vody. Jedinou zvláštností zde v hotelu je samoobslužné
doplňování nápojů – sami si načepujete pivo, nalijete
víno, vodu či kafe. Nikde jinde jsem se s podobným
přístupem nesetkal.
Odpolední horko mě zahnalo zpět do pokoje. Chvíli jsem
řešil pracovní věci – úpravu počtu členů výpravy pro
výlety a zbytek času si četl. Po telefonátu s mou
Terezkou jsem se vypravil na obchůzku okolí – po pláži
na druhou stranu, na písečnou dunu, kde se pořádá
mistrovství ve windsurfingu – pláž se jmenuje Ponta
Preta neboli Krásná pláž. Je to prý jediná písečná duna
zde na ostrově Sal a i ta se díky probíhající výstavbě
zmenšuje. Výstup na ni nebyl snadný. Ne, že by byla tak
vysoká, ale do protivky foukal silný vítr a do nohou
člověku šlehal rozvířený písek – bylo to jako tisíce
malých jehliček. Za dunou se trošku změnil ráz krajiny,
přibylo více kamení a okolí se stalo téměř liduprázdné.
V dálce sem tam proběhl nějaký pes a přede mnou byla
pouze dřevěná restaurace, ale zavřená … člověka zde
stísňoval pocit izolovanosti. Nevím kde se tu vzal,
kousek od moře se objevil mikrobus. Měl otevřené dveře,
hrálo v něm rádio, ale nikde nikdo. Až cestou zpět kolem
bouřícího moře se u něj objevil řidič. Bylo to zvláštní
– nikde nikdo a najednou minibus. Ještě sem se zastavil
u zvláštního vraku – z dálky připomínal „vyvrženou“ loď,
ale zblízka bylo poznat, že je z betonu, což není asi
ideální materiál na stavbu lodí. Taková místní záhada.
Už
vím, proč se zde pořádá mistrovství světa - vlny zde
jsou skutečně luxusní a to dnes nijak nefouká. Cestu
zpět dokreslil západ slunce nad ostrovem Sal a lodičky v
dálce. První den zde je za námi a zítra nás čeká
celodenní výlet a poznávání dalších míst!
FOTOGALERIE
18. května 2011: středa
Cabo Verde (Sal) – okruh ostrovem
Časový posun, byť malý, stále způsobuje, že se vzbudím
dříve než bych čekal nebo než mám nastavený budík. Také
mě vždycky vzbudí šumění větru zvenčí. Přes ostrov Sal
vane severozápadní pasát, který s sebou přináší písek ze
Sahary. Souostroví Kapverdy je vzdáleno od Sahary
necelých 400 km a pro tento relativně silný vítr není
uvedená vzdálenost žádnou překážkou. Některé z ostrovů
mají problém se zasypáváním pískem a snaží se tomu
všemožně zamezit. Postavené zdi ovšem způsobí ve finále
vznik nové pouště. Písek jednoduše nemá kam pokračovat,
tak se usazuje a zasypává okolní krajinu. Město je tak
chráněno, ale okolí trpí.
Dnes
nás čekalo poznávání ostrova Sal. Vzhledem k jeho
velikosti si může člověk říct: „Co zde budeme celý den
poznávat?“. Ale i v té maličkosti má ostrov co ukázat.
Nebudu zde povídat rozsáhle o probíhajících stavebních
investicích, které se zde uskutečňují – pobřeží lemují
staveniště, kdy se jeden projekt předhání před dalším,
který bude luxusnější a ten ještě luxusnější než luxusní
a ten bude mít golfové hřiště a ten pokoje vybavené
plazmovými televizemi a ten počítači a tak stále dokola.
Nedokážu si představit, jak tak malý ostrůvek, kde ještě
před 15ti lety žilo pouhých 700 lidí, nyní jich je zde
asi 17 tisíc, může vše utáhnout. V dokončených
komplexech hotelů bude asi dalších 25 tisíc lůžek!
Nezapomeňte prosím, že ostrov nemá žádné přírodní
zdroje, vše se musí dovážet, voda se odsoluje a i tak je
jí nedostatek, elektřinu zajišťují dva dieslové agregáty
… na jednu stranu je fajn, že obyvatelé budou mít
zajištěnu práci, ale na druhou stranu to zde bude za pár
let vypadat jako na Kanárech, kouzlo krajiny bude
převálcováno turisty. Ovšem takovými, kteří se zavřou do
resortu a nebude je zajímat co je za jeho branami. Ale
zpět k poznávání ostrova, to jsem myšlenkami uhnul kam
jsem nechtěl.
Krajina ostrova je převážně písečná s ojedinělými stromy
ohnutými ve směru vanoucího větru, suchou trávou a
několika kopci sopečného původu. Nejvyšší „hora“ má 406
metrů. Neustále nás doprovázela svou siluetou v pozadí.
V minulosti byl prý ostrov zeleným. Nyní je zelený pouze
2 měsíce v roce, kdy zde zaprší. Za vše mohou Španělé,
kteří zde „vysadily“ kozy a ty se postaraly o zbytek
zkázy. Ostrov měl být zásobovací stanicí pro lodě
dobyvatelů plujících do Ameriky a následně pro
zaoceánské parníky. Z toho plyne kácení stromů,
likvidace ekosystému a následná eroze. Ostrov má
spádovitý charakter a tak veškerá voda, která zde spadne
s sebou nese úrodnou půdu směrem do moře. Musím ovšem
podotknout, že tato eroze má i pozitivní stránku –
hlavně pro geology. Pro ně je ostrov velmi zajímavým
cílem. O tomto jsme se mohli i my přesvědčit hned z
kraje projížďky ostrovem – v jednom ze zálivů byla
okolní hornina zerodována do prazvláštních tvarů.
Kousek odsud – na Salu je vše kousek – je typická
kapverdská vesnice Palmeira. Tuto jsme měli možnost si
prohlédnout na vlastní oči, ne jen z autobusu. Místní
obyvatelé se k turistům nechovají ještě nevraživě,
nechají se rádi fotit, stejně jako děti. Obávám se, že
za pár let tomu už bude jinak. Malý okruh vesnicí
zahrnoval policejní stanici, radnici, poštu, městskou
vodárnu, školu a další zajímavé stavení. Zajímavá byla
městská vodárna – budova, pod níž je velký zásobník na
vodu, do kterého je odsolená voda svážena nákladními
vozidly. Ve vesnici není zavedený fungující vodovod a
místním nezbývá tudíž nic jiného než sem neustále
docházet s kanystry. Za symbolický poplatek 20 escudos
neboli 20 eurocentů si mohou vždy nabrat vodu do
přivezených nádob. Těmi jsou různé kanystry přivážené
sem na univerzálním dopravním prostředku – kolečkách.
Píši univerzálním, protože se používá na vše – dopravu
vody, zboží i lidí. Závěr prohlídky vesnice byl
samozřejmě v obchodě se suvenýry. Já si zde koupil
kilový balík místní kávy. Není teda úplně místní, ale ze
sopečného ostrova Fogo, který je znám svou úrodností.
V
Palmeiře už končí silnice a dále se musí po polních
stezkách. Tak člověk pozná blíže a na „vlastní tělo“
místní krajinu. Je však zajímavé, že i tyto polní
silnice jsou na mapě vyznačeny a sem tam je dokonce
lemují informační tabule. Další záhadou mi byly i sem
tam se pohybující osoby. Nevím, kam zde v této pustině
šli …
Ostrov nenabízí jen vesničky, ale i přírodní zajímavosti
– jednou z nich je tzv. Olho Magico, neboli Magické oko.
Zvláštní útvar opět vytvořený erozí. Z malého zálivu
prosvítá sluneční paprsek jako laser do nedaleké
prolákliny. Vše působí velmi magicky. Odtud plyne i
samotný název. Mysticita místa je dokreslena nedalekou
vyhaslou sopkou, vanoucím větrem a bombardujícími zrnky
písku … Určitě by stálo za to být zde navečer, při
západu slunce nebo i nocovat pod tisíci hvězdami a
poslouchat vítr a bombardování zrnky písku. My bohužel
museli pokračovat dále, směrem zpět na hlavní město
Espargos neboli chřest. V programu prohlídky nebyla
zahrnuta severní část ostrova s lávovými poli.
Hlavní město nebo chcete-li vesnice leží nedaleko
mezinárodního letiště a nenabízí návštěvníkovi nic
zvláštního. Domečky různých tvarů a stavů, nemocnice,
škola, náměstí, kostel. Ještě bych se vrátil k letišti –
původně bylo vybudováno Mussolinim jako přestupná
stanice. Tento diktátor měl zakázáno přistávat svými
letadly v jakékoliv africké zemi. Ostrovy jsou ovšem
bokem od kontinentu. Dále bylo letiště využíváno i
Sovětskou armádou během operací v Angole. Tato zde
postavila i první dva hotely.
My
ovšem v hlavním městě nijak nepobyli a vydali se směrem
na Pedra de Lume, neboli hořící kameny a místní atrakci
– slané nádrže s vodou 26x slanější než mořská voda.
Uvádí se dokonce, že je o 2 procenta slanější než voda v
Mrtvém moři. Místo má dlouhou historii – bylo objeveno
už v roce 1 460 a od té doby až do konce 19. století zde
byla ve velkém těžena sůl. Na konci 19. století zde
němečtí inženýři postavili i lanovku, která svážela sůl
dolů do přístavu. Přepravní kapacita lanovky byla 26 tun
za hodinu! Sůl se z přístavu přepravovala do vesnice
Santa Maria speciálním vlakem poháněným plachtami.
Zpátky vagony táhli osli. Z lanovky zde zůstaly pouze
dřevěná torza. Ale i tyto do místní „měsíční“ krajiny
zapadají a jsou turisty hojně fotografovány. V době své
prosperity muselo být určitě zajímavé vidět vše v
provozu. K samotné Salině se vstupuje skrze tunel
vyhloubený do skály. Na nás se ale tímto otvorem řítilo
nějaké dravé zvíře … ne, přeháním. Z tunelu se linul
šílený rachot a namodralý dým. Že by drak? Ne bylo to
prastarý traktor, na první pohled vypadající jako z doby
provozu lanovku. Tak tak, že se do tunelu vešel. Členové
výpravy měli necelou hodinku na okoupání v solných
nádržích. Já tuto dobu využil k obhlídce okolí a
fotografování.
Po
druhé hodině už na všechny přišel obrovský hlad a tudíž
nás autobus odvezl do kapverdské knajpy. Schválně místo
nenazývám restaurací, aby to neznělo moc honosně. K
jídlu byla ryba a tzv. kačupa neboli místní specialita –
takový eintopf, obsahoval fazole, čočku, hovězí a
vepřové maso, něco málo ze zeleniny. Konzistencí to bylo
jako hustá polévka. Byl to téměř nadlidský výkon zmoci
plný talíř této speciality.
Po
obědě se už výlet ostrovem chýlil ke konci. Následovala
vyhlídka z kopce, kde stál vojenský radar. Hlavní město
odsud bylo jako na dlani. Z letiště zrovna startovalo
letadlo, tak „nám lízalo ofinku“.
Úplný
závěr byl ve vesnici Santa Maria. Zde jsme se také
prošli pěšky – z náměstí směrem k molu, kde každý den
rybáři přivážejí své úlovky. Zítra se sem chystám
podívat. Prý je to velmi zajímavé. Dneska byly na molu
pouze prodavači mušlí a místní omladina.
FOTOGALERIE
19.
května 2011: čtvrtek
Cabo Verde (Sal) –
Santa Maria
Volný den, žádný
program pro všechny členy výpravy. Hm, co budu dělat já?
Určitě nebudu jen tak sedět v hotelu a koukat, jak se
všichni ostatní dobrovolně opékají na spalujícím slunci.
Proto jsem se ještě s dalšími členy výpravy domluvil a
po snídani jsme vyrazili do nedaleké vesnice Santa
Maria. Hotel leží víceméně na jejím okraji.
Cestou ven z
hotelového komplexu mě zaujala cedulka Cats Caffe.
Vrtalo mi hlavou, co že je to za kavárnu s tak poetickým
názvem a že se o ní nezmiňuje žádný hotelový leták.
Musel jsem tedy celou záležitost řádně vyzkoumat.
Postupoval jsem po šipkách a najednou mi bylo vše jasné.
Smíchy jsem se za břicho popadal. Že mne to nenapadlo
dřív. Jak se říká, stačilo mít oči a rozum otevřené!
Popravdě řečeno jsou v hotelu tyto Cats Caffe dvě. Jedno
v blahodárném stínu stromu a druhé hned vedle plotu.
Abych Vás už nenapínal, je to místečko, kde místní micky
dostávají svou baštu. Jednoduše – Cats Caffe! Už jsem
měl tu čest se u snídaně seznámit s černobílou a dneska
také s rezavou zástupkyní. Jsou vyhublé, ale to je dáno
druhem kočky. Hlady tady určitě netrpí.
Záhada odhalena a
mohli jsme pokračovat do vesnice. Nejdříve vyježděnou
cestou podél plotu a následně jsme uhnuli směrem k moři
a pláži – do nekonečných písečných dun, do stovek metrů
bílého a hebkého písku, který nás vzhledem ke stále
vanoucímu pasátu neúnavně bombardoval do noh stovkami až
tisícovkami jemných a mnohdy až mikroskopických zrníček.
Písečné duny se ztrácejí v obzoru, kde se moře spojuje s
nebem a vzniká dojem konce světa … jak tvrdili staří
mořeplavci – kde vody moří padají s řevem do hlubin.
Cesta po pláži byla náročnější než po nedaleké
promenádě, ale o to zajímavější. V dálce už bylo vidět
rybářské molo, kde se každý den sjíždějí rybáři, aby
prodali své úlovky. I dnes se to kolem mola jen hemžilo
lodičkami. Když jsme šli, tak to vypadalo, že molo někdo
neustále posouvá dál a dál. Nevím čím to bylo, jestli
bořícím se pískem, docela silným protivětrem nebo že by
nějaká fata morgána? Ale podařilo se. Molo už bylo na
dosah a my se mohli připojit k pokřikujícím domorodcům
radujícím se nad úlovky a následnými prodeji. Zrovna
připlula další loďka. Neměla bůhví jaký úlovek, ale
jedna ryba byla zajímavá a určitě ne jedlá – jak je
vidět z fotky, pak by ji člověk na první pohled v moři
přehlédl. Ale podle toho, jak nám ji domorodec ukazoval,
tak jedovatá asi nebyla. Nebo věděl, jak na ni sáhnout.
Úlovky byly následně zpracovány dalšími domorodci opodál
a tito se už starali o další krok obchodu. Občerstvení
zajišťovala „máma“ domorodkyně. Měla plný box jakoby
koblih a všem je nabízela. Neviděl sem je ale platit.
Možná zpětně. Když sem ji vyfotil, tak se začala
rozčilovat. Jak je vidět, už i zde jsou domorodci, kteří
chtějí za fotografování platit. Ostatním rybářům či
prodávajícím toto naštěstí nevadilo, proto je dnešní
fotografický úlovek velmi bohatý.
Cestou z mola jsme se
ještě zastavili u prodejce mušlí. Měl skutečně velmi
pěkné kousky a tak jsme mu slíbili, že se zastavíme po
cestě zpátky a v duchu doufali, že se nám podaří jeho
docela vysoké ceny usmlouvat. Jsme přeci v Africe a
prvně navržená cena nemůže být finální, ne? Já jsem se
dále krátce zastavil v kanceláři společnosti Baraccuda
Tours, se kterou celou akci organizuji. Šéf, se kterým
jsem komunikoval byl ovšem mimo, tak mi alespoň
poradili, kde najdu nejbližší internetovou kavárnu. Byla
hned za rohem. Ceny mírné – za hodinu 2 EUR ve srovnání
s vydřiduchy v hotelu – 9 EUR za hodinu – to bylo
zadarmo. I připojení bylo velmi rychlé, proto jsem mohl
konečně poslat veškeré předchozí zápisky i fotky Terezce
a také chvíli poskypovat. Zalogoval jsem také dvě
protazím nalezené kapverdské keše a vrátil se k
doprovázejícím členům výpravy. Ti už stihli navštívit
okolní obchůdky a také tržnici. Já na tržnici v
krátkosti také nakouknul a pak jsme pokračovali směrem
ke „hřbitovu mušlí“. Při krátké zastávce v obchůdku jsem
koupil magnetku na ledničku a pohled s mapou Kapverd.
Mezi domy jsme našli místní poštu, jedna členka výpravy
poslala pohled a uličkou dorazili na pláž. Písek zde byl
jako jinde sněhobílý a moře azurové. Idylku dotvářela
plážová sedačka – opět v duchu místního hesla No Stress!
My jí odolali a pokračovali po pláží ještě kousek dál,
až k „hřbitovu mušlí“. Proč se místo tak jmenuje? Na
kamenech pláže leží kousky tisíce mušlí. Nechápu, proč
jen zde, proč zrovna tato část pláže je přitahuje. Pěkné
kousky ovšem sesbírají domorodci a zbytek se díky velkým
lávovým kamenům roztříští. I přesto se mi podařilo najít
dvě relativně zachovalá torza mušlí.
Cestou zpět jsme
udělali ještě zastávku na molu, abychom zkontrolovali,
jaké ryby prodávají teď. Stálo to za to. Dorazila
dodávka velkých ryb – asi tuňák a další neznámé druhy.
Ruch zde zhoustl a opět bylo co fotit. Zastavili jsme se
také u prodejce mušlí a začali smlouvat. Nedal si říct,
trval si na své ceně. Tak jsme s nepořízenou šli pryč.
Ani to ho nevyvedlo z míry. Do hotelu jsme se vrátili už
po promenádě. I tak cesta trvala cca 30 minut. Na závěr
jsem ještě objevil zvláštní vozítko – se širokými
pneumatikami. Až pak nám došlo, že je to kittovací
vozítko. Fotka mé maličkosti na něčem podobném nesmí
chybět.
Na odpoledne už nebyl
naplánovaný žádný program a tak jsem se mohl nerušeně
začíst do knížky. Stránky se obracely tak rychle, jakoby
jimi listoval stále vanoucí pasát a já za chvíli
zjistil, že je čas na večeři. Vůbec se mi od knížky
nechtělo odtrhnout! Skvělé doporučení mé Terezky!
FOTOGALERIE
20.
května 2011: pátek
Cabo Verde (Sal) –
výlet na 4kolkách
Neustálé šumění větru v korunách palem by docela určitě
uspalo i největšího nespavce. Přes noc je ale vítr
docela chladný, proto se raději přikrývám i dekou.
Pouštět klimatizaci nebo ventilátor v pokoji během noci
je naprosto zbytečné. Také když sedím u snídaně, ve
venkovní části restaurace, tak nebývá žádné velké teplo.
Podle informací z domova je u nás asi stejné teplo, jako
zde.
Většina členů výpravy se „opéká“ na pláži, pouze ti
akčnější se snaží najít jiný způsob trávení volného
času. Odpočívat můžete doma u bazénu nebo v pergole a
není třeba lítat více než 5 000 km od domova. Tedy pro
ty akčnější jsem na dnešek domluvil vyjížďku 4kolkami do
okolí Santa Maria.
Velkou část ostrova jsme sice už projeli autobusem, ale
cítit ostrov na vlastní kůži je něco jiného. Pravda,
nebylo nás moc a v daný čas se všichni zúčastnění, tj. 5
a já, sešli v recepci. Z organizující firmy dorazil
mikrobus a my se přesunuli do Santa Marie. Tady řidiči
podepsali smlouvu. Následovalo krátké zaškolení a mohli
jsme vyrazit. Nejdříve uličkami Santa Marie a po krátké
chvíli už pouze písečnými a prašnými stezkami pustiny.
V čele jel průvodce a my po dvou za ním v řadě, jak nám
nakázal. Vyfasovali jsme samozřejmě přilby a byl jsem
také rád, že mám brýle. Bez nich by bylo nemožné řídit.
Ne až tak kvůli sluníčku, ale kvůli hustému prašnému
oblaku, který se neustále vznášel kolem, a to i přesto,
že jej vítr odnášel bokem. Trasa pro výlet nebyla pevně
daná a myslím, že je pokaždé trošku jiná, podle
momentálního rozpoložení průvodce. Nebyla to projížďka
bez zastavení. Nejdříve jsme přibrzdili u slaných dolů
Santa Marie. Je to stejná salina, jako předevčírem, kde
se někteří členové výpravy koupali. Tato je ovšem
několikanásobně menší. Při této zastávce jsem uložil
foťák do baťohu jedné z členek výpravy. Původně sem
myslel, že se zas až ta prášit nebude, ale skutečnost
byla opakem. Ve finále sem byl rád, že sem ho neměl
celou dobu přes rameno.
Stezka přecházela z prašné na písečnou. Zde v dunách
jedna ze 4kolek zapadla a průvodce s ní musel vyjet. Teď
už vím, jak se cítí závodníci na Dakaru – prach, písek,
neustálá ostražitost, aby někam nezapadli … Z písku se
najednou staly kameny a bylo nutné manévrovat, aby se
4kolka nepřevrátila nebo nedošlo k proražení pneumatiky.
Vyjeli jsme na nedaleký kopec a otevřela se nám
překrásná vyhlídka do okolí. V dálce Santa Maria a pod
námi jeden z mnoha zálivů na ostrově. Myslím, že se všem
zúčastněným tajil z vyhlídky dech.
Po
další chvilce naše malá skupinka dorazila do Shark´s Bay,
který je oblíbený mezi surfaři a kittery. Vlny zde byly
skutečně luxusní. Ve vodě dovádělo několik kitterů a
nechali se unášet „drakem“, z vln vyskakovali až do
výšky několika metrů. Na břehu se mezitím připravovali
další. Opodál pouštěla jedna dvojice „šarkana“ neboli
jak říkáme my s Terezkou řiditelného draka, kterého s
oblibou doma také pouštíme. Tento byl ale trošku větší,
asi tak 2x. Asi budeme toho našeho muset upgradovat.
Opět
jsme sjeli na prašnou stezku, chvíli jeli po silnici.
Kolem Murdeiry, čtvrti milionářů, jsme se dostali na
překrásnou plážičku – Calheta. Jelikož je přirozeně
uzavřená, vůbec tady nebyly vlny. Písek byl trošku
hrubější a tmavší. Společnost nám tady dělala 3 milá
koťátka. Určitě by se ráda vydala s námi.
Před
Santa Marií jsme minuli jednu z přilehlých oáz s
pozůstatky pevnosti. Na okraji Santa Marie jsme doplnili
benzín a pak už následoval závěr naší cca 2 hodinové
projížďky. Na každém z členů výpravy bylo zřejmé, čím
prošel. Řidiči nebyli zvlášť zaprášení, ale spolujezdci
na sobě měli slušný nános prachu. Jak na zádech, tak i
zepředu. Dalo by se říct – takový prašný make-up. Z
hotelu nás naštěstí nevyhodili, ale koukali se divně.
Proto mé kroky vedly okamžitě do sprchy. I zde jsem se
musel hodně snažit, abych ze sebe smyl všechen prach.
Stejně pečlivou údržbu sem věnoval i foťáku. Naštěstí,
díky uložení v baťohu, nebyl nijak zvlášť poznamenaný.
Na rozdíl od baťohu – ten bych asi vyhodil. Nevím,
jestli se to té dotyčné podaří vyprášit.
Většina členů výpravy se „opéká“ na pláži, pouze ti
akčnější z nás vzpomínají na dopolední výlet na 4kolkách
… Dnes už není naplánován žádný program. Počítám, že ona
zmíněná většina se bude dále opékat. Já si udělám
odpolední procházku do Santa Marie. Pošlu zápisek o
pobytu na Kavperdách a také zkusím opět přemluvit
prodavače mušlí, aby mi prodal vybranou mušli za
rozumnější peníz ...
FOTOGALERIE
21. května 2011: sobota
Cabo Verde (Sal) – autem po ostrově
Již doma uzrála
v mé hlavě myšlenka na zapůjčení auta a individuálního
projetí ostrova. Původně jsem plánoval tuto akci ve dvou
osobách a ve finále jsme byli čtyři. Nečekal sem, že by
se k nám mohl někdo přidat, protože ostrov jsme de facto
projeli hned zkraje pobytu autobusem s průvodcem. Ale
další osoby byly určitě vítány. Čím více spřízněných
duší, tím větší sranda. Navíc ony dotyčné členky výpravy
nepatřily mezi plážové typy.
Ve smluvený čas čekáme v recepci a já si říkám, jestli
vůbec auto přivezou. Vše bylo domluveno a potvrzeno už
dříve. Ale jsme v Africe, tak bych se vůbec nedivil.
Naštěstí, relativně přesně, se dostavil mladík nemluvící
nijak jinak než portugalsky. Naštěstí smlouva na
zapůjčení auta se tvářila býti v angličtině. Posunky
jsme se domluvili co a jak, ukázal nám ovládání auta –
tedy vlastně jen kolik je tam benzínu, neuvědomuji si,
že by se s nějakým dalším vysvětlováním obtěžoval.
Prostě poraď si sám. Jednalo se o minijeep Suzuki Jimny,
dokonce to byla i 4kolka, jak jsme později velmi
ocenili. Tak nasednout a honem jedem! Den je krátký a
auto půjčené jen na 24 hodin.
Trasa našeho putování ostrovem byla víceméně jasná už
předem. Trošku jsme se inspirovali předchozím
autobusovým výletem a přidali k trase několik obměn.
První zastávka byla už v nám známé Palmeiře, v
přístavišti. Zde jsme doplnili poznávání o procházku
přístavem. V sobotní dopoledne zde posedávalo množství
domorodců, kteří byli vděčným námětem pro fotografování.
Přístavem se šířil nesmírný zápach. Trošku to člověk
bere, že se jedná o rybinu, ale jakmile jsme popošli
dále, tak nám zdroj byl jasný – skládka odpadu a také
„veřejné záchodky“. Bylo tudíž nutno dávat pozor, kam se
šlape. Ale finální snímek polopotopené lodi stál za to!
Dále přes molo už ovšem nebylo možno se dostat, a tak
jsme se vrátili, pronásledováni prodavači suvenýrů, zpět
do auta. Dle doporučení průvodce jsme jej nezamykali.
Samozřejmě veškeré baťohy a věci jsme si brali s sebou.
Důvod nezamykání auta je jasný, když jej bude chtít
někdo vykrást, tak jej v klidu otevře, zjistí, že tam
nic není a nebude auto nijak poškozovat. Jinak může
dojít k rozbití okénka, což je nejčastější problém při
půjčení auta zde na ostrově. U přístavního parkoviště
stál ve stínu stromu policista, tak bylo auto dokonale v
bezpečí.
Podél pobřeží plula nákladní loď a podobný výjev nebylo
možno si nechat ujít. Po chvíli hledání vhodného místa k
záběru už byla loďka uložena na paměťové kartě foťáku.
Podobně jako u společného výletu, i nyní jsme zamířili k
Buraconě nebo Olho Magico. Dnes jsme měli větší štěstí.
Jednak zde nebyli žádní turisti a také svítilo sluníčko.
Nebylo ještě natolik vysoko jako předchozí den. Za
vzájemné pomoci – držení za rukojeť baťohu, který jsem
měl na zádech, jsme tu krásu spatřili! Skutečně je to
jako, když by někdo laserem prosvětloval mořskou
hladinu. Navíc světlo se lámalo jakoby v nějakém
krystalu. Je to neuvěřitelný pohled. Určitě by stálo za
to se zde potopit a vše pozorovat ze dna prohlubně. Já
jsem zde ještě více prozkoumal okolí, navštívil malou
„jeskyni“, našel krustu kraba a také neodlovenou kešku.
Při předchozí návštěvě jsem trpěl snad geoslepotou.
Dneska mne místo přímo praštilo do očí. Dohrčeli další
turisti, a tak jsme se odebrali jinam...
… jinam, tím myslím do pustiny – na severní stranu
ostrova, daleko od běžných turistických tras. To, že
nejedem po silnici, byť navigace mnoho z místních stezek
měla zaznamenány, nebylo nic neobvyklého. Dlážděné či
asfaltované silnice končily v Palmeiře a začínaly zase
až v Espargos. To, že stezky byly také extrémně prašné a
na autě byl za chvíli téměř centimetrový nános písku
nebylo také nic neobvyklého. Horší byla skutečnost, že
stezky se objevovaly a zase mizely, přecházely z písku
do prachu a kamení – menšího či většího. Na otázku
řidiče, kam má jet, následovala jasná odpověď – TAM.
Jednoduše na sever. Přesnější cíl nebylo možné určit.
Cestou na Ponta Norte jsme se zastavili u malého
vulkánu, samozřejmě vyhaslého. Je to podobná formace,
jako je u nás u Nového Boru, tzv. varhany z Pyšné
princezny. Mi to nedalo a musel sem vyšplhat na
vrcholek, celých 60 metrů nad mořem! Zezhora byl krásný
výhled na jednu stranu, odkud jsme přijeli. Ovšem když
jsem se podíval na stranu druhou, směrem k moři, zhrozil
sem se. Pod tímto krásným kopcem se rozkládala obrovská
skládka odpadu! Cesta dolů nebyl vůbec jednoduchá. Kudy
jsem vylezl nahoru, tak to dolů vůbec nešlo.
Cestou, necestou se pokračovalo dále na sever,
respektive podél pobřeží k Ponta Norte. Díky kamenitému
terénu byla průměrná rychlost 10 km za hodinu a občas
bylo nutno hledat místo k projetí tak, abychom nezůstali
břichem auta trčet na nějakém šutříku. Občas se zpod
auta ozvalo hrůzostrašné zarachocení. Olej z nás ale
nezačal stříkat. Během krátké zastávky jsme se
přesvědčili, jak asi vypadá konec světa, kde vody
obrovským rachotem padají do pekel. Něco podobného jsem
viděl před pár lety na karibském Guadeloupe. Vlny zde
obrovskou silou bušili do čedičového pobřeží. Dle
omletých skalisek bylo jasné, kam až asi moře dokáže
hnát vodu v případě své nespokojenosti. V takových
chvílích bych zde nechtěl být … i když na druhou stranu
to může být úžasná podívaná.
Sjízdná stezka skončila a my se museli otočit a hledat
jinou. Naštěstí jich bylo na výběr tolik, že jedna z
nich byla správná. Najednou se v zrcátku objevil oblak
prachu, to neznačilo nic jiného než blížící se auto. A
blížilo se velmi rychle. Proto jsme ho nechali předjet.
Bylo nám jasné, že jede asi na stejné místo jako my.
Vůbec ale auto nešetřil. Aby té dopravní špičky nebylo
málo, zničehonic se odněkud objevili 3 domorodci na
kolech. Vůbec nechápu, co v podobné pustině dělali,
odkud a kam jeli. Mezitím se před námi už objevil Ponta
Norte s pozůstatky majáku a asi správcovské budovy. Opět
se před námi otevřel výhled na divoké a nespoutané moře.
I prohlídka rozpadlých budov byla velmi zajímavá, až
přímo tajemná. Ponta Norte bylo také z toho důvodu
vybráno pro uložení kešky. Opět odlovena.
Kolem torza autobusu a mobilhousu jsme se vrátili zpět
na „hlavní“, rozuměj širší a vysypanou stezku. Auto bylo
vybaveno klimatizací, proto jsme zavřeli okénka a
zamezili tak všudypřítomnému prachu se na nás dále
usazovat. Puštění klimatizace ale mělo za následek
vyfouknutí obrovského oblaku prachu dovnitř do auta.
Chvilku jsme museli tuto událost rozdýchávat, ale pak už
vše bylo v pořádku a my mohli pokračovat dál. Největší
zábavou přesunu směrem do Espargos se stalo
fotografování „písečné bouře“, rozuměj okamžikům, kdy
nás náš vlastní prach „předjel“ a usazoval se z levé či
pravé strany auta, jako by na nás padal sníh. V onen
okamžik nebylo vidět ven ani na pár metrů. Také jsme
pochopili, k čemu mají v těchto končinách stěrače. Ne na
vodu, ale na nánosy prachu. Bez nich bychom asi nic
neviděli.
Příjezd do hlavního města zvěstoval přilehlý slum. Po
americku jsme si jej vyfotografovali a pokračovali dále
k hlavnímu městu. Mezitím nás předjelo další auto. To
byl najednou cvrkot, během hodiny dvě auta! To asi
značilo, že se blížíme k hlavnímu městu. Při projíždění
pustinou a po opuštěných stezkách jsme si dělali legraci
a neustále hlídali strany, když jsme se napojovali na
jinou či hlavnější stezku. Co kdybychom přehlídli auto a
nedali mi přednost z prava? To bychom mohli pak dostat i
pokutu, že?
Čas pokročil a bylo nutno se zastavit na nějaké
občerstvení. Chvilku zklidnit rozhrkané kosti, smýt
prach a tak … vybrali jsme proto kavárnu Bom Diem v
Espargosu. Dle informací průvodce nejznámější a nejlepší
co tady mají. No u nás by to spíše připomínalo nádražní
bistro, ale budiž. Vzhledem k místním poměrům si
nemůžeme moc vyskakovat. Řidič si dal malé občerstvení,
ostatní členové výpravy jen pivo. Musím uznat, že bylo
dobré, ale také šíleně „ožralé“. Navigace najednou
začala stávkovat a GPS signál se neustále ztrácel.
Dalším cílem byl hřbitov za městem, směrem na Salinu.
Ten ale nebylo možno minout. Štěstí nám ovšem nepřálo.
Na bráně se houpal velký zámek, samozřejmě zavřený. Plot
byl naštěstí nízký a tak bylo možno alespoň takto
nakouknout, jak se zde místním odpočívá. Na rozdíl od
našich urovnaných hrobečků, zde byly pouze dřevěné kříže
a nakupená hlína na hrobě, tak jako u nás je čerstvý
hrob.
Rozhodli jsme se navštívit ještě nedalekou Salinu, tedy
se spíše vyfotit jen u tunelu vytesaného do skály –
přístupové cesty do kráteru vyhaslé sopky. Podruhé jsme
už vstupné neplatili a pan hlídač nás nepustil dál než k
bráně. Nehádali jsme se s ním a raději vyjeli autem na
okraj kráteru, odkud se nám naskytnul krásný výhled na
celý kráter se všemi slanými poli a jezírky. Cestou zpět
jsme se ještě zastavili u konečné solné lanovky. Nyní už
značně zchátralé budovy, která hrozí že každým okamžikem
spadne. Vůbec sem nechápal, jak může ještě stát. V zadní
části je původní strojovna s kompletním vybavením –
francouzskými motory (dle štítku). Já osobně mám podobná
technomísta velmi rád. Představuji si, jak vše asi
vypadalo za plného provozu a rozkvětu. Je smutné, že ve
finále takto zchátrají a zmizí z povrchu zemského …
Cesta z Espargos už vedla po dálnici, skutečné asfaltové
silnici. Jen nikdo nechápeme, proč na silnici mají
takové díry. Nemrzne tu, prší jen zřídka … možná je to
podložím, možná je to solí obsaženou v půdě? Těžko
hádat. Ráno nás ještě zaujal obloukovitý most a tak jsme
k němu sjeli. Z blízka už nebyl tak impozantní. Vše ale
vyvážilo zapadající slunce nad Lví horou v pozadí.
Abychom si ještě užili jeepu, vydali jsme se ne po
silnici, ale podél pobřeží. To nám bylo málem osudné.
Nejdříve se nám čumák auta najednou zabořil do slaného
písku, který na první pohled vyhlížel velmi tvrdě. Náhon
na všechny 4 kola situaci zvládl. Pobřeží lemují
staveniště mnoha nových hotelu. Chtěli jsme mezi nimi
najít průjezd na hlavní silnici. Bohužel neúspěšně. A
navíc zde byl pouze písek, také vyhlížející tvrdě, ale
naopak velmi sypký. Zde byla situace ještě vážnější než
před chvíli. Uf, vyjeli jsme! Honem z podobého terénu
pryč a najít normální silnici. Podařilo se! Před Santa
Marií bylo ještě nutno doplnit pohonné hmoty. Nepíši
záměrně benzín nebo naftu, protože nikdo z nás nevěděl
co se tam leje. Konzultovali jsme přiloženou kopii
techničáku a zjistili, že benzin. První benzinka byla
zavřená. Nedaleko naštěstí byla Shellka … teda spíše dvě
budky s nápisem Shell. Zde jsme natankovali a unavení z
celodenního natřásání za chvíli dorazili do hotelu.
Poznali jsme ostrov zase z jiného úhlu pohledu, projeli
i jiná místa a nikdo dne plného nepohodlí a prachu
nelitoval.
FOTOGALERIE
22. května 2011: neděle
Cabo Verde (Sal) – lodní výlet
Nedělní ráno se
na Kapverdách ničím nelišilo od těch ostatních … svítí
sluníčko, moře šumí, vítr fouká. Členové zájezdu se
postupně scházeli na snídani, řádně využít všech
možností služeb all inclusive. Ale ne, nedělní snídaně
se lišila – hned po ránu zde servírovali šampaňské. Já
už se v hloubi duše, tak aby to ostatní neviděli, těším
na normální snídani doma a hlavně ve společnosti mé
Terezky.
V 9:30 jsme šli vrátit zapůjčené auto. Pán ho obhlídl,
zkontroloval benzín a vrátil bez řeči zálohu.Ne, že by
toho moc namluvil. Jak už sem psal včera, on moc
anglicky nevládnul. Důležité ale bylo, že přes nánosy
prachu auto poznal. Následně jsem zůstal už v recepci,
protože na 9:45 byl naplánován odjezd části skupiny – 5
lidí, na výlet lodí podél pobřeží s pozorováním velryb a
šnorchlováním. Druhá část – tj. já a další dva zase jeli
odpoledne. Andy mě jen seznámil s řidičem, že odpoledne
už on nepřijede. Zamával jsem malé skupince a šel dočíst
napínavou knížku. Neseděl sem na pokoji, ale dočítal ji
ve stínu mohutného slunečníku u baru a kávy. Jedna z
místních koček, rezavá, se bezostyšně uvelebila na
vedlejším křesle a jako správná kočka domácí zatočila do
klubíčka a spokojeně pochrupkávala. Je tady přeci doma,
vždyť má i svou „restauraci“. Hoteloví hosté ji
samozřejmě obkukovali, ale všichni respektovali.
Kolem poledne skupinka výletníků dorazila. Velryby prý
neviděli a byli mokří od mořské vody. Těžko říci,
nakolik se jim líbilo nebo nelíbilo. Možná od toho měli
jiné očekávání, ale šnorchlovali na dvou místech, kdy to
druhé bylo zajímavější. Druhou skupinku sem k lodi pouze
doprovodil. Já se rozhodl výletu neúčastnit. Jelikož
byli na lodi pouze dva, tak měli více volnosti a byli
spokojenější. Já mezitím poslal nový zápisek a fotky
Terezce, zalogoval kešky a zkontroloval co nového ve
světě.
Zjistil sem, že je mezi členy výpravy jedna kačerka a
tak jsme včera večer uspořádali malý event. Ani
nevěděla, že za hotelem je v majáku keška. Na mé
doporučení ji tam nenechala ležet a dneska už se
zalogovala a získala tak zajímavý bodík do profilu.
Během „eventu“ jsem jí poradil pár fíglů a rad pro další
lovy. Teprve začíná, tak to je každá rada dobrá.
Od internetu, ze Santa Marie sem šel plážovou promenádou
pěšky zpět do hotelu. Každá cesta mi připadá už kratší a
kratší. Nevím, jestli je to tím, že už promenádu znám,
nebo že mi zase foukal vítr do zad. Podle informací
hotelu je promenáda dlouhá 1.5 km, ale jelikož to jdu
rychlou chůzí cca 30 minut, typoval bych to tak na
dvojnásobek. Po návratu do hotelu sem zavítal do baru na
pivo, ale nevím co tady dneska udělali s pípou, strašně
pěnilo. To dříve nedělalo. Proto se mne pána u baru
zželelo a načepoval mi ho. Holt na to má svůj fígl.
Dneska jsem také zjistil, že někteří členové výpravy za
celou dobu pobytu, mimo společný výlet, „nevytáhli paty“
z hotelového komplexu. Trošku mi uniká smysl pobytu na
druhé straně světa, když člověk nemá zájem poznat, co je
za branami hotelu. To pak můžu ležet doma u bazénu.
Pochopím třeba jednodenní válení, i když i to je pro mne
velmi náročné, ale celou dobu být jen v „rezervaci“?
Zatím nerozumím a nechápu.
23. května 2011:
pondělí
Cabo Verde (Sal) – volný den
Dnešek je
poslední dnem pobytu na Kapverdách. Někteří členové
výpravy by možná rádi zůstali déle, dle mého názoru je
to tak akorát, aby domů nepřijeli příliš spálení nebo
následkem systému stravování All Inclusive s několika
kilogramy tělesné váhy navíc. Navíc, kdo chtěl, tak z
Kapverd viděl hodně. Kdo nechtěl, tak už ho válení u
moře nebo bazénu nemůže bavit.
Já jsem poslední den strávil krátkou dopolední
procházkou k nedalekému majáku. Udělal sem tady několik
černobílých fotek a potom se podél vln vrátil oklikou k
hotelové pláži. Zaujal mne tady zvláštní druh ptáčka –
na dlouhých nohách s dlouhým zobákem. Neustále pobíhal
po pláži, těsně za vlnou a něco vyzobával z písku. Jak
voda ustupovala, tak ji pronásledoval. Za chvíli se
situace obrátila a on byl zase pronásledován vlnou. Když
už frekvence nožiček nestíhala, tak pouletěl. Bylo
legrační pozorovat jeho počínání a neustálé pobíhání tam
a zpátky. Určitě se nenudil a za den naběhal mnoho
kilometrů.
Já jsem dočetl během zbytku dne veškerou literaturu,
kterou jsem měl, osvěžil si italská slovíčka, sbalil
kufr a večer si zatelefonoval s Terezkou. Dneska měli v
recepci nějakou méně schopnou paní, která nedokázala
hovor spojit. Až napotřetí se jí to podařilo. Vlastně tu
měli v hotelu dnes podobných problémů povíce – v jedné
části jim praskla voda, tak před ubytovacím blokem
vzniklo takové jezírko a v jedné z restaurací přestaly
fungovat sporáky, tak tu neměli nic k jídlu a my se
museli přesunout u oběda do restaurace druhé. Ještě že
už jedeme domů!
|
