TOPlist

 

KAPVERDY

16. - 24. 5. 2011

    

 

 

 


 

16. května 2011: pondělí

Praha – Lisabon – Cabo Verde (Sal)

Drobečky západně od Afriky. Pár flíčků, které není ani vidět na mapě. Místo, které je oblíbené mezi kittery. Ne, to nejsou zmatené neúplné věty, ale mé vysvětlování osobám nezasvěceným, kde se Kapverdy nacházejí. Ale musím uznat i já, že jsem před pár lety nevěděl, kam zemi pod tímto názvem zařadit. Před pár lety se o tomto místě zmínil známý, který sem jel na kitting – rozuměj nechat se unášet po souši či moři větrem. Je pravda, že souostroví je mezi vyznavači tohoto sportu velmi známé a oblíbené.

 

Souostroví původně patřilo Portugalsku a až koncem minulého století získalo svou nezávislost. Tím pádem je turisty prozatím neobjevené a díky tomu zde mnoho návštěvníků nalézá rajský klid. Může za to možná i jeho izolovanost. Jsme blíže Brazílii než Evropě – do Lisabonu to sem je cca 2700 km a až domů cca 5200 km. Navigace už neukazuje východní zeměpisný údaj, ale naopak západní. Na druhou stranu je Afrika – Senegal.

 

Jelikož se jedná o původně portugalské souostroví, pak je nejlepší spojení samozřejmě přes Lisabon s národním portugalským dopravcem TAP.  Díky přestupu v portugalském hlavním městě je let příjemně rozdělen na cca 4 hodinové úseky. Cestovatel jen nesmí zapomenout na časové posuny. Do Lisabonu o hodinu a na Kapverdy o další dvě hodiny oproti naší zemičce.

 

 

17. května 2011: úterý

Cabo Verde (Sal)

Přistání na ostrově je trošku v drastickou dobu – chviličku po půlnoci. Díky malému zpoždění, které jsme nabrali při startu v Lisabonu jsme dorazili asi o půl jedné, tzn. o půl čtvrté našeho času. Cestování a nedostatek spánku byl na všech členech výpravy znát. Následovala ještě pasová kontrola, vyzvednutí zavazadel a transfer do hotelu.

 

Prvního jsem se obával nejvíce. Proč? Jako ve všech podobných státech potřebuje našinec vízum, respektive „povolení“ ke vstupu. Jedná se o víceméně formální úhradu daného poplatku. Vše nám zařizovala místní CK, čili mělo být vše OK. Ale víte, že našinec je druh nedůvěřivý, proto čeká zádrhele. Naštěstí k nim nedošlo. Kontrola a razítko do pasu bylo otázkou okamžiku. Na kufry jsme si chviličku počkali – nakládali je v Lisabonu asi jako první, proto zde vyjely jako poslední – naštěstí všechny. Průvodce na nás také čekal a nezbývalo než se přepravit do hotelu, ubytovat se a spát …

 

Nařídil jsem si budík na devátou hodinu, abych náhodou nezaspal. Jak jsem zjistil ráno, vše bylo zbytečné. Biologicky jsem měl 10 hodin dopoledne a tak (i přes nevyspání) se mi už kolem sedmé místního času nechtělo spát. Venku pofukoval vítr, na obloze pluly mráčky, ale bylo příjemně teploučko. Tak žádné zahálení, obléknout se a šup na snídani. Po ní jsem se vypravil odlovit místní kešku – pro neznalé „krabičku s pokladem“ - vice na www.geocaching.com nebo www.geocaching.cz. Už po příletu jsem zkontroloval její umístění a zjistil, že je velmi blízko hotelu – vzdušnou čarou 540 metrů, tzn. u nedalekého majáku. Areál hotelu je ovšem oplocen a tak bylo nutné se vydat k danému místu trošku oklikou, přes kousek vesnice Santa Maria a také přes staveniště. Okolí nepůsobilo nijak přívětivě. Samotný starý maják ovšem měl svou mystičnost. Fotili se u něj nějací mudlové, ale za chvíli odešli. Jen tak po očku pokukovali co tam dělám. Samotný nález byl dílem okamžiku. Až kešku zaloguji, tak to tuším bude nejvzdálenější, nejjižnější a také nejzápadnější.

 

Po nálezu jsem už pospíchal zpět do hotelu, protože na 11. hodinu byla domluvena schůzka s místním průvodcem – Andym, tedy Ondřejem. Proč Ondřejem? Je to Čech jak poleno, pochází z Prostějova a tady žije už 3 roky se svou manželkou a dětmi. Svět je malý. Pro všechny členy výpravy je to určitě příjemné, když se domluví přímo a není třeba nic tlumočit jako u ostatních výprav. Na schůzce nám Ondra doplnil informace k výletům, pověděl více o souostroví a asi po hodině byla schůzka ukončena. Já s ním následně dořešil „papírování“ kolem celé akce a pak se přesunul využívat možností All Inclusive – tedy doplnit minerály u místního piva. Andy, jako správný Čech, nám doporučil abychom raději volili pivo namísto vody. Jedinou zvláštností zde v hotelu je samoobslužné doplňování nápojů – sami si načepujete pivo, nalijete víno, vodu či kafe. Nikde jinde jsem se s podobným přístupem nesetkal.

 

Odpolední horko mě zahnalo zpět do pokoje. Chvíli jsem řešil pracovní věci – úpravu počtu členů výpravy pro výlety a zbytek času si četl. Po telefonátu s mou Terezkou jsem se vypravil na obchůzku okolí – po pláži na druhou stranu, na písečnou dunu, kde se pořádá mistrovství ve windsurfingu – pláž se jmenuje Ponta Preta neboli Krásná pláž. Je to prý jediná písečná duna zde na ostrově Sal a i ta se díky probíhající výstavbě zmenšuje. Výstup na ni nebyl snadný. Ne, že by byla tak vysoká, ale do protivky foukal silný vítr a do nohou člověku šlehal rozvířený písek – bylo to jako tisíce malých jehliček. Za dunou se trošku změnil ráz krajiny, přibylo více kamení a okolí se stalo téměř liduprázdné. V dálce sem tam proběhl nějaký pes a přede mnou byla pouze dřevěná restaurace, ale zavřená … člověka zde stísňoval pocit izolovanosti. Nevím kde se tu vzal, kousek od moře se objevil mikrobus. Měl otevřené dveře, hrálo v něm rádio, ale nikde nikdo. Až cestou zpět kolem bouřícího moře se u něj objevil řidič. Bylo to zvláštní – nikde nikdo a najednou minibus. Ještě sem se zastavil u zvláštního vraku – z dálky připomínal „vyvrženou“ loď, ale zblízka bylo poznat, že je z betonu, což není asi ideální materiál na stavbu lodí. Taková místní záhada.

 

Už vím, proč se zde pořádá mistrovství světa - vlny zde jsou skutečně luxusní a to dnes nijak nefouká. Cestu zpět dokreslil západ slunce nad ostrovem Sal a lodičky v dálce. První den zde je za námi a zítra nás čeká celodenní výlet a poznávání dalších míst!

 

FOTOGALERIE

 

 

18. května 2011: středa

Cabo Verde (Sal) – okruh ostrovem

Časový posun, byť malý, stále způsobuje, že se vzbudím dříve než bych čekal nebo než mám nastavený budík. Také mě vždycky vzbudí šumění větru zvenčí. Přes ostrov Sal vane severozápadní pasát, který s sebou přináší písek ze Sahary. Souostroví Kapverdy je vzdáleno od Sahary necelých 400 km a pro tento relativně silný vítr není uvedená vzdálenost žádnou překážkou. Některé z ostrovů mají problém se zasypáváním pískem a snaží se tomu všemožně zamezit. Postavené zdi ovšem způsobí ve finále vznik nové pouště. Písek jednoduše nemá kam pokračovat, tak se usazuje a zasypává okolní krajinu. Město je tak chráněno, ale okolí trpí.

 

Dnes nás čekalo poznávání ostrova Sal. Vzhledem k jeho velikosti si může člověk říct: „Co zde budeme celý den poznávat?“. Ale i v té maličkosti má ostrov co ukázat. Nebudu zde povídat rozsáhle o probíhajících stavebních investicích, které se zde uskutečňují – pobřeží lemují staveniště, kdy se jeden projekt předhání před dalším, který bude luxusnější a ten ještě luxusnější než luxusní a ten bude mít golfové hřiště a ten pokoje vybavené plazmovými televizemi a ten počítači a tak stále dokola. Nedokážu si představit, jak tak malý ostrůvek, kde ještě před 15ti lety žilo pouhých 700 lidí, nyní jich je zde asi 17 tisíc, může vše utáhnout. V dokončených komplexech hotelů bude asi dalších 25 tisíc lůžek! Nezapomeňte prosím, že ostrov nemá žádné přírodní zdroje, vše se musí dovážet, voda se odsoluje a i tak je jí nedostatek, elektřinu zajišťují dva dieslové agregáty … na jednu stranu je fajn, že obyvatelé budou mít zajištěnu práci, ale na druhou stranu to zde bude za pár let vypadat jako na Kanárech, kouzlo krajiny bude převálcováno turisty. Ovšem takovými, kteří se zavřou do resortu a nebude je zajímat co je za jeho branami. Ale zpět k poznávání ostrova, to jsem myšlenkami uhnul kam jsem nechtěl.

 

Krajina ostrova je převážně písečná s ojedinělými stromy ohnutými ve směru vanoucího větru, suchou trávou a několika kopci sopečného původu. Nejvyšší „hora“ má 406 metrů. Neustále nás doprovázela svou siluetou v pozadí. V minulosti byl prý ostrov zeleným. Nyní je zelený pouze 2 měsíce v roce, kdy zde zaprší. Za vše mohou Španělé, kteří zde „vysadily“ kozy a ty se postaraly o zbytek zkázy. Ostrov měl být zásobovací stanicí pro lodě dobyvatelů plujících do Ameriky a následně pro zaoceánské parníky. Z toho plyne kácení stromů, likvidace ekosystému a následná eroze. Ostrov má spádovitý charakter a tak veškerá voda, která zde spadne s sebou nese úrodnou půdu směrem do moře. Musím ovšem podotknout, že tato eroze má i pozitivní stránku – hlavně pro geology. Pro ně je ostrov velmi zajímavým cílem. O tomto jsme se mohli i my přesvědčit hned z kraje projížďky ostrovem – v jednom ze zálivů byla okolní hornina zerodována do prazvláštních tvarů.

 

Kousek odsud – na Salu je vše kousek – je typická kapverdská vesnice Palmeira. Tuto jsme měli možnost si prohlédnout na vlastní oči, ne jen z autobusu. Místní obyvatelé se k turistům nechovají ještě nevraživě, nechají se rádi fotit, stejně jako děti. Obávám se, že za pár let tomu už bude jinak. Malý okruh vesnicí zahrnoval policejní stanici, radnici, poštu, městskou vodárnu, školu a další zajímavé stavení. Zajímavá byla městská vodárna – budova, pod níž je velký zásobník na vodu, do kterého je odsolená voda svážena nákladními vozidly. Ve vesnici není zavedený fungující vodovod a místním nezbývá tudíž nic jiného než sem neustále docházet s kanystry. Za symbolický poplatek 20 escudos neboli 20 eurocentů si mohou vždy nabrat vodu do přivezených nádob. Těmi jsou různé kanystry přivážené sem na univerzálním dopravním prostředku – kolečkách. Píši univerzálním, protože se používá na vše – dopravu vody, zboží i lidí. Závěr prohlídky vesnice byl samozřejmě v obchodě se suvenýry. Já si zde koupil kilový balík místní kávy. Není teda úplně místní, ale ze sopečného ostrova Fogo, který je znám svou úrodností.

 

V Palmeiře už končí silnice a dále se musí po polních stezkách. Tak člověk pozná blíže a na „vlastní tělo“ místní krajinu. Je však zajímavé, že i tyto polní silnice jsou na mapě vyznačeny a sem tam je dokonce lemují informační tabule. Další záhadou mi byly i sem tam se pohybující osoby. Nevím, kam zde v této pustině šli …

 

Ostrov nenabízí jen vesničky, ale i přírodní zajímavosti – jednou z nich je tzv. Olho Magico, neboli Magické oko. Zvláštní útvar opět vytvořený erozí. Z malého zálivu prosvítá sluneční paprsek jako laser do nedaleké prolákliny. Vše působí velmi magicky. Odtud plyne i samotný název. Mysticita místa je dokreslena nedalekou vyhaslou sopkou, vanoucím větrem a bombardujícími zrnky písku … Určitě by stálo za to být zde navečer, při západu slunce nebo i nocovat pod tisíci hvězdami a poslouchat vítr a bombardování zrnky písku. My bohužel museli pokračovat dále, směrem zpět na hlavní město Espargos neboli chřest. V programu prohlídky nebyla zahrnuta severní část ostrova s lávovými poli.

 

Hlavní město nebo chcete-li vesnice leží nedaleko mezinárodního letiště a nenabízí návštěvníkovi nic zvláštního. Domečky různých tvarů a stavů, nemocnice, škola, náměstí, kostel. Ještě bych se vrátil k letišti – původně bylo vybudováno Mussolinim jako přestupná stanice. Tento diktátor měl zakázáno přistávat svými letadly v jakékoliv africké zemi. Ostrovy jsou ovšem bokem od kontinentu. Dále bylo letiště využíváno i Sovětskou armádou během operací v Angole. Tato zde postavila i první dva hotely.

 

My ovšem v hlavním městě nijak nepobyli a vydali se směrem na Pedra de Lume, neboli hořící kameny a místní atrakci – slané nádrže s vodou 26x slanější než mořská voda. Uvádí se dokonce, že je o 2 procenta slanější než voda v Mrtvém moři. Místo má dlouhou historii – bylo objeveno už v roce 1 460 a od té doby až do konce 19. století zde byla ve velkém těžena sůl. Na konci 19. století zde němečtí inženýři postavili i lanovku, která svážela sůl dolů do přístavu. Přepravní kapacita lanovky byla 26 tun za hodinu! Sůl se z přístavu přepravovala do vesnice Santa Maria speciálním vlakem poháněným plachtami. Zpátky vagony táhli osli. Z lanovky zde zůstaly pouze dřevěná torza. Ale i tyto do místní „měsíční“ krajiny zapadají a jsou turisty hojně fotografovány. V době své prosperity muselo být určitě zajímavé vidět vše v provozu. K samotné Salině se vstupuje skrze tunel vyhloubený do skály. Na nás se ale tímto otvorem řítilo nějaké dravé zvíře … ne, přeháním. Z tunelu se linul šílený rachot a namodralý dým. Že by drak? Ne bylo to prastarý traktor, na první pohled vypadající jako z doby provozu lanovku. Tak tak, že se do tunelu vešel. Členové výpravy měli necelou hodinku na okoupání v solných nádržích. Já tuto dobu využil k obhlídce okolí a fotografování.

 

Po druhé hodině už na všechny přišel obrovský hlad a tudíž nás autobus odvezl do kapverdské knajpy. Schválně místo nenazývám restaurací, aby to neznělo moc honosně. K jídlu byla ryba a tzv. kačupa neboli místní specialita – takový eintopf, obsahoval fazole, čočku, hovězí a vepřové maso, něco málo ze zeleniny. Konzistencí to bylo jako hustá polévka. Byl to téměř nadlidský výkon zmoci plný talíř této speciality.

 

Po obědě se už výlet ostrovem chýlil ke konci. Následovala vyhlídka z kopce, kde stál vojenský radar. Hlavní město odsud bylo jako na dlani. Z letiště zrovna startovalo letadlo, tak „nám lízalo ofinku“.

 

Úplný závěr byl ve vesnici Santa Maria. Zde jsme se také prošli pěšky – z náměstí směrem k molu, kde každý den rybáři přivážejí své úlovky. Zítra se sem chystám podívat. Prý je to velmi zajímavé. Dneska byly na molu pouze prodavači mušlí a místní omladina.

 

FOTOGALERIE 

 

 

19. května 2011: čtvrtek

Cabo Verde (Sal) – Santa Maria

Volný den, žádný program pro všechny členy výpravy. Hm, co budu dělat já? Určitě nebudu jen tak sedět v hotelu a koukat, jak se všichni ostatní dobrovolně opékají na spalujícím slunci. Proto jsem se ještě s dalšími členy výpravy domluvil a po snídani jsme vyrazili do nedaleké vesnice Santa Maria. Hotel leží víceméně na jejím okraji.

 

Cestou ven z hotelového komplexu mě zaujala cedulka Cats Caffe. Vrtalo mi hlavou, co že je to za kavárnu s tak poetickým názvem a že se o ní nezmiňuje žádný hotelový leták. Musel jsem tedy celou záležitost řádně vyzkoumat. Postupoval jsem po šipkách a najednou mi bylo vše jasné. Smíchy jsem se za břicho popadal. Že mne to nenapadlo dřív. Jak se říká, stačilo mít oči a rozum otevřené! Popravdě řečeno jsou v hotelu tyto Cats Caffe dvě. Jedno v blahodárném stínu stromu a druhé hned vedle plotu. Abych Vás už nenapínal, je to místečko, kde místní micky dostávají svou baštu. Jednoduše – Cats Caffe! Už jsem měl tu čest se u snídaně seznámit s černobílou a dneska také s rezavou zástupkyní. Jsou vyhublé, ale to je dáno druhem kočky. Hlady tady určitě netrpí.

 

Záhada odhalena a mohli jsme pokračovat do vesnice. Nejdříve vyježděnou cestou podél plotu a následně jsme uhnuli směrem k moři a pláži – do nekonečných písečných dun, do stovek metrů bílého a hebkého písku, který nás vzhledem ke stále vanoucímu pasátu neúnavně bombardoval do noh stovkami až tisícovkami jemných a mnohdy až mikroskopických zrníček. Písečné duny se ztrácejí v obzoru, kde se moře spojuje s nebem a vzniká dojem konce světa … jak tvrdili staří mořeplavci – kde vody moří padají s řevem do hlubin. Cesta po pláži byla náročnější než po nedaleké promenádě, ale o to zajímavější. V dálce už bylo vidět rybářské molo, kde se každý den sjíždějí rybáři, aby prodali své úlovky. I dnes se to kolem mola jen hemžilo lodičkami. Když jsme šli, tak to vypadalo, že molo někdo neustále posouvá dál a dál. Nevím čím to bylo, jestli bořícím se pískem, docela silným protivětrem nebo že by nějaká fata morgána? Ale podařilo se. Molo už bylo na dosah a my se mohli připojit k pokřikujícím domorodcům radujícím se nad úlovky a následnými prodeji. Zrovna připlula další loďka. Neměla bůhví jaký úlovek, ale jedna ryba byla zajímavá a určitě ne jedlá – jak je vidět z fotky, pak by ji člověk na první pohled v moři přehlédl. Ale podle toho, jak nám ji domorodec ukazoval, tak jedovatá asi nebyla. Nebo věděl, jak na ni sáhnout. Úlovky byly následně zpracovány dalšími domorodci opodál a tito se už starali o další krok obchodu. Občerstvení zajišťovala „máma“ domorodkyně. Měla plný box jakoby koblih a všem je nabízela. Neviděl sem je ale platit. Možná zpětně. Když sem ji vyfotil, tak se začala rozčilovat. Jak je vidět, už i zde jsou domorodci, kteří chtějí za fotografování platit. Ostatním rybářům či prodávajícím toto naštěstí nevadilo, proto je dnešní fotografický úlovek velmi bohatý.

 

Cestou z mola jsme se ještě zastavili u prodejce mušlí. Měl skutečně velmi pěkné kousky a tak jsme mu slíbili, že se zastavíme po cestě zpátky a v duchu doufali, že se nám podaří jeho docela vysoké ceny usmlouvat. Jsme přeci v Africe a prvně navržená cena nemůže být finální, ne? Já jsem se dále krátce zastavil v kanceláři společnosti Baraccuda Tours, se kterou celou akci organizuji. Šéf, se kterým jsem komunikoval byl ovšem mimo, tak mi alespoň poradili, kde najdu nejbližší internetovou kavárnu. Byla hned za rohem. Ceny mírné – za hodinu 2 EUR ve srovnání s vydřiduchy v hotelu – 9 EUR za hodinu – to bylo zadarmo. I připojení bylo velmi rychlé, proto jsem mohl konečně poslat veškeré předchozí zápisky i fotky Terezce a také chvíli poskypovat. Zalogoval jsem také dvě protazím nalezené kapverdské keše a vrátil se k doprovázejícím členům výpravy. Ti už stihli navštívit okolní obchůdky a také tržnici. Já na tržnici v krátkosti také nakouknul a pak jsme pokračovali směrem ke „hřbitovu mušlí“. Při krátké zastávce v obchůdku jsem koupil magnetku na ledničku a pohled s mapou Kapverd. Mezi domy jsme našli místní poštu, jedna členka výpravy poslala pohled a uličkou dorazili na pláž. Písek zde byl jako jinde sněhobílý a moře azurové. Idylku dotvářela plážová sedačka – opět v duchu místního hesla No Stress! My jí odolali a pokračovali po pláží ještě kousek dál, až k „hřbitovu mušlí“. Proč se místo tak jmenuje? Na kamenech pláže leží kousky tisíce mušlí. Nechápu, proč jen zde, proč zrovna tato část pláže je přitahuje. Pěkné kousky ovšem sesbírají domorodci a zbytek se díky velkým lávovým kamenům roztříští. I přesto se mi podařilo najít dvě relativně zachovalá torza mušlí.

 

Cestou zpět jsme udělali ještě zastávku na molu, abychom zkontrolovali, jaké ryby prodávají teď. Stálo to za to. Dorazila dodávka velkých ryb – asi tuňák a další neznámé druhy. Ruch zde zhoustl a opět bylo co fotit. Zastavili jsme se také u prodejce mušlí a začali smlouvat. Nedal si říct, trval si na své ceně. Tak jsme s nepořízenou šli pryč. Ani to ho nevyvedlo z míry. Do hotelu jsme se vrátili už po promenádě. I tak cesta trvala cca 30 minut. Na závěr jsem ještě objevil zvláštní vozítko – se širokými pneumatikami. Až pak nám došlo, že je to kittovací vozítko. Fotka mé maličkosti na něčem podobném nesmí chybět.

 

Na odpoledne už nebyl naplánovaný žádný program a tak jsem se mohl nerušeně začíst do knížky. Stránky se obracely tak rychle, jakoby jimi listoval stále vanoucí pasát a já za chvíli zjistil, že je čas na večeři. Vůbec se mi od knížky nechtělo odtrhnout! Skvělé doporučení mé Terezky!

 

FOTOGALERIE

 

 

20. května 2011: pátek

Cabo Verde (Sal) – výlet na 4kolkách

Neustálé šumění větru v korunách palem by docela určitě uspalo i největšího nespavce. Přes noc je ale vítr docela chladný, proto se raději přikrývám i dekou. Pouštět klimatizaci nebo ventilátor v pokoji během noci je naprosto zbytečné. Také když sedím u snídaně, ve venkovní části restaurace, tak nebývá žádné velké teplo. Podle informací z domova je u nás asi stejné teplo, jako zde.

 

Většina členů výpravy se „opéká“ na pláži, pouze ti akčnější se snaží najít jiný způsob trávení volného času. Odpočívat můžete doma u bazénu nebo v pergole a není třeba lítat více než 5 000 km od domova. Tedy pro ty akčnější jsem na dnešek domluvil vyjížďku 4kolkami do okolí Santa Maria. Velkou část ostrova jsme sice už projeli autobusem, ale cítit ostrov na vlastní kůži je něco jiného. Pravda, nebylo nás moc a v daný čas se všichni zúčastnění, tj. 5 a já, sešli v recepci. Z organizující firmy dorazil mikrobus a my se přesunuli do Santa Marie. Tady řidiči podepsali smlouvu. Následovalo krátké zaškolení a mohli jsme vyrazit. Nejdříve uličkami Santa Marie a po krátké chvíli už pouze písečnými a prašnými stezkami pustiny.  V čele jel průvodce a my po dvou za ním v řadě, jak nám nakázal. Vyfasovali jsme samozřejmě přilby a byl jsem také rád, že mám brýle. Bez nich by bylo nemožné řídit. Ne až tak kvůli sluníčku, ale kvůli hustému prašnému oblaku, který se neustále vznášel kolem, a to i přesto, že jej vítr odnášel bokem. Trasa pro výlet nebyla pevně daná a myslím, že je pokaždé trošku jiná, podle momentálního rozpoložení průvodce. Nebyla to projížďka bez zastavení. Nejdříve jsme přibrzdili u slaných dolů Santa Marie. Je to stejná salina, jako předevčírem, kde se někteří členové výpravy koupali. Tato je ovšem několikanásobně menší. Při této zastávce jsem uložil foťák do baťohu jedné z členek výpravy. Původně sem myslel, že se zas až ta prášit nebude, ale skutečnost byla opakem. Ve finále sem byl rád, že sem ho neměl celou dobu přes rameno.

 

Stezka přecházela z prašné na písečnou. Zde v dunách jedna ze 4kolek zapadla a průvodce s ní musel vyjet. Teď už vím, jak se cítí závodníci na Dakaru – prach, písek, neustálá ostražitost, aby někam nezapadli … Z písku se najednou staly kameny a bylo nutné manévrovat, aby se 4kolka nepřevrátila nebo nedošlo k proražení pneumatiky. Vyjeli jsme na nedaleký kopec a otevřela se nám překrásná vyhlídka do okolí. V dálce Santa Maria a pod námi jeden z mnoha zálivů na ostrově. Myslím, že se všem zúčastněným tajil z vyhlídky dech.

 

Po další chvilce naše malá skupinka dorazila do Shark´s Bay, který je oblíbený mezi surfaři a kittery. Vlny zde byly skutečně luxusní. Ve vodě dovádělo několik kitterů a nechali se unášet „drakem“, z vln vyskakovali až do výšky několika metrů. Na břehu se mezitím připravovali další. Opodál pouštěla jedna dvojice „šarkana“ neboli jak říkáme my s Terezkou řiditelného draka, kterého s oblibou doma také pouštíme. Tento byl ale trošku větší, asi tak 2x. Asi budeme toho našeho muset upgradovat.

 

Opět jsme sjeli na prašnou stezku, chvíli jeli po silnici. Kolem Murdeiry, čtvrti milionářů, jsme se dostali na překrásnou plážičku – Calheta. Jelikož je přirozeně uzavřená, vůbec tady nebyly vlny. Písek byl trošku hrubější a tmavší. Společnost nám tady dělala 3 milá koťátka. Určitě by se ráda vydala s námi.

 

Před Santa Marií jsme minuli jednu z přilehlých oáz s pozůstatky pevnosti. Na okraji Santa Marie jsme doplnili benzín a pak už následoval závěr naší cca 2 hodinové projížďky. Na každém z členů výpravy bylo zřejmé, čím prošel. Řidiči nebyli zvlášť zaprášení, ale spolujezdci na sobě měli slušný nános prachu. Jak na zádech, tak i zepředu. Dalo by se říct – takový prašný make-up. Z hotelu nás naštěstí nevyhodili, ale koukali se divně. Proto mé kroky vedly okamžitě do sprchy. I zde jsem se musel hodně snažit, abych ze sebe smyl všechen prach. Stejně pečlivou údržbu sem věnoval i foťáku. Naštěstí, díky uložení v baťohu, nebyl nijak zvlášť poznamenaný. Na rozdíl od baťohu – ten bych asi vyhodil. Nevím, jestli se to té dotyčné podaří vyprášit.

 

Většina členů výpravy se „opéká“ na pláži, pouze ti akčnější z nás vzpomínají na dopolední výlet na 4kolkách … Dnes už není naplánován žádný program. Počítám, že ona zmíněná většina se bude dále opékat. Já si udělám odpolední procházku do Santa Marie. Pošlu zápisek o pobytu na Kavperdách a také zkusím opět přemluvit prodavače mušlí, aby mi prodal vybranou mušli za rozumnější peníz ...

 

FOTOGALERIE

 

 

21. května 2011: sobota
Cabo Verde (Sal) – autem po ostrově
Již doma uzrála v mé hlavě myšlenka na zapůjčení auta a individuálního projetí ostrova. Původně jsem plánoval tuto akci ve dvou osobách a ve finále jsme byli čtyři. Nečekal sem, že by se k nám mohl někdo přidat, protože ostrov jsme de facto projeli hned zkraje pobytu autobusem s průvodcem. Ale další osoby byly určitě vítány. Čím více spřízněných duší, tím větší sranda. Navíc ony dotyčné členky výpravy nepatřily mezi plážové typy.

Ve smluvený čas čekáme v recepci a já si říkám, jestli vůbec auto přivezou. Vše bylo domluveno a potvrzeno už dříve. Ale jsme v Africe, tak bych se vůbec nedivil. Naštěstí, relativně přesně, se dostavil mladík nemluvící nijak jinak než portugalsky. Naštěstí smlouva na zapůjčení auta se tvářila býti v angličtině. Posunky jsme se domluvili co a jak, ukázal nám ovládání auta – tedy vlastně jen kolik je tam benzínu, neuvědomuji si, že by se s nějakým dalším vysvětlováním obtěžoval. Prostě poraď si sám. Jednalo se o minijeep Suzuki Jimny, dokonce to byla i 4kolka, jak jsme později velmi ocenili. Tak nasednout a honem jedem! Den je krátký a auto půjčené jen na 24 hodin.

Trasa našeho putování ostrovem byla víceméně jasná už předem. Trošku jsme se inspirovali předchozím autobusovým výletem a přidali k trase několik obměn. První zastávka byla už v nám známé Palmeiře, v přístavišti. Zde jsme doplnili poznávání o procházku přístavem. V sobotní dopoledne zde posedávalo množství domorodců, kteří byli vděčným námětem pro fotografování. Přístavem se šířil nesmírný zápach. Trošku to člověk bere, že se jedná o rybinu, ale jakmile jsme popošli dále, tak nám zdroj byl jasný – skládka odpadu a také „veřejné záchodky“. Bylo tudíž nutno dávat pozor, kam se šlape. Ale finální snímek polopotopené lodi stál za to! Dále přes molo už ovšem nebylo možno se dostat, a tak jsme se vrátili, pronásledováni prodavači suvenýrů, zpět do auta. Dle doporučení průvodce jsme jej nezamykali. Samozřejmě veškeré baťohy a věci jsme si brali s sebou. Důvod nezamykání auta je jasný, když jej bude chtít někdo vykrást, tak jej v klidu otevře, zjistí, že tam nic není a nebude auto nijak poškozovat. Jinak může dojít k rozbití okénka, což je nejčastější problém při půjčení auta zde na ostrově. U přístavního parkoviště stál ve stínu stromu policista, tak bylo auto dokonale v bezpečí.

Podél pobřeží plula nákladní loď a podobný výjev nebylo možno si nechat ujít. Po chvíli hledání vhodného místa k záběru už byla loďka uložena na paměťové kartě foťáku. Podobně jako u společného výletu, i nyní jsme zamířili k Buraconě nebo Olho Magico. Dnes jsme měli větší štěstí. Jednak zde nebyli žádní turisti a také svítilo sluníčko. Nebylo ještě natolik vysoko jako předchozí den. Za vzájemné pomoci – držení za rukojeť baťohu, který jsem měl na zádech, jsme tu krásu spatřili! Skutečně je to jako, když by někdo laserem prosvětloval mořskou hladinu. Navíc světlo se lámalo jakoby v nějakém krystalu. Je to neuvěřitelný pohled. Určitě by stálo za to se zde potopit a vše pozorovat ze dna prohlubně. Já jsem zde ještě více prozkoumal okolí, navštívil malou „jeskyni“, našel krustu kraba a také neodlovenou kešku. Při předchozí návštěvě jsem trpěl snad geoslepotou. Dneska mne místo přímo praštilo do očí. Dohrčeli další turisti, a tak jsme se odebrali jinam...

… jinam, tím myslím do pustiny – na severní stranu ostrova, daleko od běžných turistických tras. To, že nejedem po silnici, byť navigace mnoho z místních stezek měla zaznamenány, nebylo nic neobvyklého. Dlážděné či asfaltované silnice končily v Palmeiře a začínaly zase až v Espargos. To, že stezky byly také extrémně prašné a na autě byl za chvíli téměř centimetrový nános písku nebylo také nic neobvyklého. Horší byla skutečnost, že stezky se objevovaly a zase mizely, přecházely z písku do prachu a kamení – menšího či většího. Na otázku řidiče, kam má jet, následovala jasná odpověď – TAM. Jednoduše na sever. Přesnější cíl nebylo možné určit. Cestou na Ponta Norte jsme se zastavili u malého vulkánu, samozřejmě vyhaslého. Je to podobná formace, jako je u nás u Nového Boru, tzv. varhany z Pyšné princezny. Mi to nedalo a musel sem vyšplhat na vrcholek, celých 60 metrů nad mořem! Zezhora byl krásný výhled na jednu stranu, odkud jsme přijeli. Ovšem když jsem se podíval na stranu druhou, směrem k moři, zhrozil sem se. Pod tímto krásným kopcem se rozkládala obrovská skládka odpadu! Cesta dolů nebyl vůbec jednoduchá. Kudy jsem vylezl nahoru, tak to dolů vůbec nešlo.

Cestou, necestou se pokračovalo dále na sever, respektive podél pobřeží k Ponta Norte. Díky kamenitému terénu byla průměrná rychlost 10 km za hodinu a občas bylo nutno hledat místo k projetí tak, abychom nezůstali břichem auta trčet na nějakém šutříku. Občas se zpod auta ozvalo hrůzostrašné zarachocení. Olej z nás ale nezačal stříkat. Během krátké zastávky jsme se přesvědčili, jak asi vypadá konec světa, kde vody obrovským rachotem padají do pekel. Něco podobného jsem viděl před pár lety na karibském Guadeloupe. Vlny zde obrovskou silou bušili do čedičového pobřeží. Dle omletých skalisek bylo jasné, kam až asi moře dokáže hnát vodu v případě své nespokojenosti. V takových chvílích bych zde nechtěl být … i když na druhou stranu to může být úžasná podívaná.

Sjízdná stezka skončila a my se museli otočit a hledat jinou. Naštěstí jich bylo na výběr tolik, že jedna z nich byla správná. Najednou se v zrcátku objevil oblak prachu, to neznačilo nic jiného než blížící se auto. A blížilo se velmi rychle. Proto jsme ho nechali předjet. Bylo nám jasné, že jede asi na stejné místo jako my. Vůbec ale auto nešetřil. Aby té dopravní špičky nebylo málo, zničehonic se odněkud objevili 3 domorodci na kolech. Vůbec nechápu, co v podobné pustině dělali, odkud a kam jeli. Mezitím se před námi už objevil Ponta Norte s pozůstatky majáku a asi správcovské budovy. Opět se před námi otevřel výhled na divoké a nespoutané moře. I prohlídka rozpadlých budov byla velmi zajímavá, až přímo tajemná. Ponta Norte bylo také z toho důvodu vybráno pro uložení kešky. Opět odlovena.

Kolem torza autobusu a mobilhousu jsme se vrátili zpět na „hlavní“, rozuměj širší a vysypanou stezku. Auto bylo vybaveno klimatizací, proto jsme zavřeli okénka a zamezili tak všudypřítomnému prachu se na nás dále usazovat. Puštění klimatizace ale mělo za následek vyfouknutí obrovského oblaku prachu dovnitř do auta. Chvilku jsme museli tuto událost rozdýchávat, ale pak už vše bylo v pořádku a my mohli pokračovat dál. Největší zábavou přesunu směrem do Espargos se stalo fotografování „písečné bouře“, rozuměj okamžikům, kdy nás náš vlastní prach „předjel“ a usazoval se z levé či pravé strany auta, jako by na nás padal sníh. V onen okamžik nebylo vidět ven ani na pár metrů. Také jsme pochopili, k čemu mají v těchto končinách stěrače. Ne na vodu, ale na nánosy prachu. Bez nich bychom asi nic neviděli.

Příjezd do hlavního města zvěstoval přilehlý slum. Po americku jsme si jej vyfotografovali a pokračovali dále k hlavnímu městu. Mezitím nás předjelo další auto. To byl najednou cvrkot, během hodiny dvě auta! To asi značilo, že se blížíme k hlavnímu městu. Při projíždění pustinou a po opuštěných stezkách jsme si dělali legraci a neustále hlídali strany, když jsme se napojovali na jinou či hlavnější stezku. Co kdybychom přehlídli auto a nedali mi přednost z prava? To bychom mohli pak dostat i pokutu, že?

Čas pokročil a bylo nutno se zastavit na nějaké občerstvení. Chvilku zklidnit rozhrkané kosti, smýt prach a tak … vybrali jsme proto kavárnu Bom Diem v Espargosu. Dle informací průvodce nejznámější a nejlepší co tady mají. No u nás by to spíše připomínalo nádražní bistro, ale budiž. Vzhledem k místním poměrům si nemůžeme moc vyskakovat. Řidič si dal malé občerstvení, ostatní členové výpravy jen pivo. Musím uznat, že bylo dobré, ale také šíleně „ožralé“. Navigace najednou začala stávkovat a GPS signál se neustále ztrácel. Dalším cílem byl hřbitov za městem, směrem na Salinu. Ten ale nebylo možno minout. Štěstí nám ovšem nepřálo. Na bráně se houpal velký zámek, samozřejmě zavřený. Plot byl naštěstí nízký a tak bylo možno alespoň takto nakouknout, jak se zde místním odpočívá. Na rozdíl od našich urovnaných hrobečků, zde byly pouze dřevěné kříže a nakupená hlína na hrobě, tak jako u nás je čerstvý hrob.

Rozhodli jsme se navštívit ještě nedalekou Salinu, tedy se spíše vyfotit jen u tunelu vytesaného do skály – přístupové cesty do kráteru vyhaslé sopky. Podruhé jsme už vstupné neplatili a pan hlídač nás nepustil dál než k bráně. Nehádali jsme se s ním a raději vyjeli autem na okraj kráteru, odkud se nám naskytnul krásný výhled na celý kráter se všemi slanými poli a jezírky. Cestou zpět jsme se ještě zastavili u konečné solné lanovky. Nyní už značně zchátralé budovy, která hrozí že každým okamžikem spadne. Vůbec sem nechápal, jak může ještě stát. V zadní části je původní strojovna s kompletním vybavením – francouzskými motory (dle štítku). Já osobně mám podobná technomísta velmi rád. Představuji si, jak vše asi vypadalo za plného provozu a rozkvětu. Je smutné, že ve finále takto zchátrají a zmizí z povrchu zemského …

Cesta z Espargos už vedla po dálnici, skutečné asfaltové silnici. Jen nikdo nechápeme, proč na silnici mají takové díry. Nemrzne tu, prší jen zřídka … možná je to podložím, možná je to solí obsaženou v půdě? Těžko hádat. Ráno nás ještě zaujal obloukovitý most a tak jsme k němu sjeli. Z blízka už nebyl tak impozantní. Vše ale vyvážilo zapadající slunce nad Lví horou v pozadí.

Abychom si ještě užili jeepu, vydali jsme se ne po silnici, ale podél pobřeží. To nám bylo málem osudné. Nejdříve se nám čumák auta najednou zabořil do slaného písku, který na první pohled vyhlížel velmi tvrdě. Náhon na všechny 4 kola situaci zvládl. Pobřeží lemují staveniště mnoha nových hotelu. Chtěli jsme mezi nimi najít průjezd na hlavní silnici. Bohužel neúspěšně. A navíc zde byl pouze písek, také vyhlížející tvrdě, ale naopak velmi sypký. Zde byla situace ještě vážnější než před chvíli. Uf, vyjeli jsme! Honem z podobého terénu pryč a najít normální silnici. Podařilo se! Před Santa Marií bylo ještě nutno doplnit pohonné hmoty. Nepíši záměrně benzín nebo naftu, protože nikdo z nás nevěděl co se tam leje. Konzultovali jsme přiloženou kopii techničáku a zjistili, že benzin. První benzinka byla zavřená. Nedaleko naštěstí byla Shellka … teda spíše dvě budky s nápisem Shell. Zde jsme natankovali a unavení z celodenního natřásání za chvíli dorazili do hotelu. Poznali jsme ostrov zase z jiného úhlu pohledu, projeli i jiná místa a nikdo dne plného nepohodlí a prachu nelitoval.

 

FOTOGALERIE



22. května 2011: neděle
Cabo Verde (Sal) – lodní výlet
Nedělní ráno se na Kapverdách ničím nelišilo od těch ostatních … svítí sluníčko, moře šumí, vítr fouká. Členové zájezdu se postupně scházeli na snídani, řádně využít všech možností služeb all inclusive. Ale ne, nedělní snídaně se lišila – hned po ránu zde servírovali šampaňské. Já už se v hloubi duše, tak aby to ostatní neviděli, těším na normální snídani doma a hlavně ve společnosti mé Terezky.

V 9:30 jsme šli vrátit zapůjčené auto. Pán ho obhlídl, zkontroloval benzín a vrátil bez řeči zálohu.Ne, že by toho moc namluvil. Jak už sem psal včera, on moc anglicky nevládnul. Důležité ale bylo, že přes nánosy prachu auto poznal. Následně jsem zůstal už v recepci, protože na 9:45 byl naplánován odjezd části skupiny – 5 lidí, na výlet lodí podél pobřeží s pozorováním velryb a šnorchlováním. Druhá část – tj. já a další dva zase jeli odpoledne. Andy mě jen seznámil s řidičem, že odpoledne už on nepřijede. Zamával jsem malé skupince a šel dočíst napínavou knížku. Neseděl sem na pokoji, ale dočítal ji ve stínu mohutného slunečníku u baru a kávy. Jedna z místních koček, rezavá, se bezostyšně uvelebila na vedlejším křesle a jako správná kočka domácí zatočila do klubíčka a spokojeně pochrupkávala. Je tady přeci doma, vždyť má i svou „restauraci“. Hoteloví hosté ji samozřejmě obkukovali, ale všichni respektovali.

Kolem poledne skupinka výletníků dorazila. Velryby prý neviděli a byli mokří od mořské vody. Těžko říci, nakolik se jim líbilo nebo nelíbilo. Možná od toho měli jiné očekávání, ale šnorchlovali na dvou místech, kdy to druhé bylo zajímavější. Druhou skupinku sem k lodi pouze doprovodil. Já se rozhodl výletu neúčastnit. Jelikož byli na lodi pouze dva, tak měli více volnosti a byli spokojenější. Já mezitím poslal nový zápisek a fotky Terezce, zalogoval kešky a zkontroloval co nového ve světě.

Zjistil sem, že je mezi členy výpravy jedna kačerka a tak jsme včera večer uspořádali malý event. Ani nevěděla, že za hotelem je v majáku keška. Na mé doporučení ji tam nenechala ležet a dneska už se zalogovala a získala tak zajímavý bodík do profilu. Během „eventu“ jsem jí poradil pár fíglů a rad pro další lovy. Teprve začíná, tak to je každá rada dobrá.

Od internetu, ze Santa Marie sem šel plážovou promenádou pěšky zpět do hotelu. Každá cesta mi připadá už kratší a kratší. Nevím, jestli je to tím, že už promenádu znám, nebo že mi zase foukal vítr do zad. Podle informací hotelu je promenáda dlouhá 1.5 km, ale jelikož to jdu rychlou chůzí cca 30 minut, typoval bych to tak na dvojnásobek. Po návratu do hotelu sem zavítal do baru na pivo, ale nevím co tady dneska udělali s pípou, strašně pěnilo. To dříve nedělalo. Proto se mne pána u baru zželelo a načepoval mi ho. Holt na to má svůj fígl.

Dneska jsem také zjistil, že někteří členové výpravy za celou dobu pobytu, mimo společný výlet, „nevytáhli paty“ z hotelového komplexu. Trošku mi uniká smysl pobytu na druhé straně světa, když člověk nemá zájem poznat, co je za branami hotelu. To pak můžu ležet doma u bazénu. Pochopím třeba jednodenní válení, i když i to je pro mne velmi náročné, ale celou dobu být jen v „rezervaci“? Zatím nerozumím a nechápu.

 

Kočky v hotelu se mají dobře Kočky v hotelu se mají dobře Pěkný úlovek
Kapverdskými plážemi Kapverdskými plážemi Kapverdskými plážemi
   
  Všimněte si zajímavého nápisu na ceduli

u dětského koutku

 




23. května 2011: pondělí
Cabo Verde (Sal) – volný den
Dnešek je poslední dnem pobytu na Kapverdách. Někteří členové výpravy by možná rádi zůstali déle, dle mého názoru je to tak akorát, aby domů nepřijeli příliš spálení nebo následkem systému stravování All Inclusive s několika kilogramy tělesné váhy navíc. Navíc, kdo chtěl, tak z Kapverd viděl hodně. Kdo nechtěl, tak už ho válení u moře nebo bazénu nemůže bavit.

Já jsem poslední den strávil krátkou dopolední procházkou k nedalekému majáku. Udělal sem tady několik černobílých fotek a potom se podél vln vrátil oklikou k hotelové pláži. Zaujal mne tady zvláštní druh ptáčka – na dlouhých nohách s dlouhým zobákem. Neustále pobíhal po pláži, těsně za vlnou a něco vyzobával z písku. Jak voda ustupovala, tak ji pronásledoval. Za chvíli se situace obrátila a on byl zase pronásledován vlnou. Když už frekvence nožiček nestíhala, tak pouletěl. Bylo legrační pozorovat jeho počínání a neustálé pobíhání tam a zpátky. Určitě se nenudil a za den naběhal mnoho kilometrů.

Já jsem dočetl během zbytku dne veškerou literaturu, kterou jsem měl, osvěžil si italská slovíčka, sbalil kufr a večer si zatelefonoval s Terezkou. Dneska měli v recepci nějakou méně schopnou paní, která nedokázala hovor spojit. Až napotřetí se jí to podařilo. Vlastně tu měli v hotelu dnes podobných problémů povíce – v jedné části jim praskla voda, tak před ubytovacím blokem vzniklo takové jezírko a v jedné z restaurací přestaly fungovat sporáky, tak tu neměli nic k jídlu a my se museli přesunout u oběda do restaurace druhé. Ještě že už jedeme domů!

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert