TOPlist

 

BRAZÍLIE

2. - 11. 4. 2011

    

Rio de Janeiro Foz d´Iguazzu Amazonie Salvador

 

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

 

 

 



2. dubna 2011: sobota

Praha – Lisabon - Rio de Janeiro
Za okny je slyšet bubnování deště … není to ale lecjaký déšť nýbrž déšť na jižní polokouli, déšť ve městě cukrových homolí, donedávna ještě největší sochy žehnajícího Ježíše a také karnevalu. Kdo hádá, že se jedná o Rio de Janeiro, tak uhodl správně. Je to počáteční místo našeho putování po Brazílii. Jak bude zápisek každým dnem rozšiřován, tak budou přibývat i další navštívená místa. Která to budou? To zatím neprozradím, abych všechny čtenáře řádně napnul a přitáhl ke čtení zápisku.

 

Jako u většiny mých cest, tak i nyní se odlétalo z Prahy. Nejdříve měl být odlet ve 4:40 a týden před tím ho letecká společnost TAP (Air Portugal) posunula na 3:30. Noc před odletem byla velmi krátká, spal sem asi dvě a půl hodiny, ale i to člověka trošku vzpružilo. Večer před tím jsem si nemohl nechat ujít kešku, která byla asi 200 metrů od hotelu! Všichni účastníci zájezdu se dostavili na čas a asi nebýt nás, letadlo by odlétalo do Lisabonu prázdné. Bylo příjemné se natáhnout na volná sedadla. Jen kdyby v letadle nebyla taková zima. Ani jsme nečekali na plánovaný čas odletu. Všichni na palubě, tak se letí … klidně i o 20 minut dříve. Hlavní město Portugalska ještě spalo a náš přílet ho určitě ze sladkého spánku nevytrhl. Na obloze se povalovaly těžké mraky a rozednívalo se až po 7 hodině. Mezitím pootvírali už všechny obchody a kavárny na letišti, tak svět po kávě vypadal hned veseleji. Zaoceánský let byl oproti tomu předchozímu plnější, i když i zde se našlo nějaké to volné místečko. 10 hodin strávených v letadle, kdy si člověk připadal jako v mražáku, bylo nějak nekonečných.

 

A již nás vítá brazilské Rio! Venku 29 stupňů, na obloze sem tam mráček, ale jinak sluníčko. Přistání bylo hladké. Okamžitě jsem si pustil mobil, abych se přesvědčil, že funguje a já budu moci  být v kontaktu se svou drahou a nedílnou polovičkou – Terezkou. Vše naběhlo, jak mělo. Vítej tedy v 66. navštívené zemi, po 198. letu … Během současného putování překročím 200. let a přidám ještě jednu navštívenou zemi – Argentinu. Po asi 15 minutovém pojíždění letadlo zakotvilo u rukávu a my mohli vystoupit do teplíčka. Jak příjemné! Pasové odbavení se táhlo a vypadalo rovněž nekonečně jako celý let. Některé členy zájezdu asi porovnávali s mezinárodně hledanými, protože si skenovali několikrát pas a neustále něco v počítači prohlíželi. Ale nakonec všichni stanuli na brazilské půdě. Závěrečným krokem letištní anabáze bylo vyzvednutí kufrů. Nějak se jim nechtělo na pás, snad je z letadla nosili po jednom či co. Po asi 30 minutách čekání jsme se dočkali! Hurá vyměnit peníze a snad nás bude čekat místní průvodce s autobusem. A co byste řekli? Jo, byl tam!

 

Cesta z letiště trvala asi 45 minut, ale autobus byl nový a komfortní, tak si to všichni užívali. Z mezinárodního letiště Galeo v severní části jsme přejeli do jižní, kde najdete světoznámý kus písku – pláž Copacabana. Hotel je zasazen do okolních budov, není moc velký. Má tedy 18 pater, ale na každém patře jen 6 pokojů, i když relativně velkých.

 

Na 20:00 byla rezervována večeře v nedaleké populární restauraci. Po ubytování všech účastníků zájezdu jsem se tam zašel podívat a pak se těšil na telefonát s Terezkou. Díky časovému posunu – je zde o 5 hodin míň než u nás, je vše složitější, ale vždycky najdeme nějaké to řešení optimálního času, abychom se přenesli přes cca 10 000 km a mohli být spolu prostřednictvím telefonu. Zpět k večeři – nevěděl jsem přesně, co si mám přestavit pod pojmem brazilská restaurace. Teď už to vím. Bohatý salátový bar, kde si účastníci zájezdu naložili co se dalo. To ale ještě nevěděli, co bude následovat. Naběhli pikolíci s masisky napíchnutými na obrovských jehlách a každému uřezávali na talíř masa co hrdlo ráčilo! Tam pohodili stejk, tam uřízli jehněčí, tam telecí, tam se sýrem, tam přírodní. Nutno také zmínit vynikající grilované banány, které mezitím přistály na stolech a další hordy jídla. Jedním slovem obžerství! Zítra tam jdeme zase, tak už se tuším nikdo nebude nacpávat zeleninou a bude se těšit na maso!

 

Cestou z večeře začalo poprchat, tak jsem jen rychle v nedalekém krámě koupil vodu a spěchal do hotelu. Ještě jsem se nechal zlákat na vyhlídku z 18. patra, od bazénu na osvícenu Copacabanu s asi 4 metrovými vlnami, na nábřeží a v dálce na Ježíše. Škoda, že už pršelo moc a nedalo se koukat déle … škoda, že se na celou tu krásu nemůžu dívat s mou Terezkou …

 

Za okny je slyšet bubnování deště … ale to už vlastně znáte … tak si počkejte do zítřka na zápisek z poznávání šesti milionového města!

 

 

3. dubna 2011: neděle

Rio De Janeiro

Všechen časový posun a včerejší cestování mělo za následek tvrdý spánek. Ze kterého by mě neprobudil ani výstřel z děla. Teda asi trošku přeháním, protože mě probudilo chrápání spolubydlícího. Nacvičená finta z domova – zabalení hlavy do polštáře proti kočičímu mňoukání a škrábání osvědčeně fungovala i zde. Po pár minutách zpestřených ještě doprovodným mlaskáním jsem opět nevěděl o světě a probudil se až ráno - zde v 5:30, biologicky ještě ale stále v 10:30. Proto není divu, že jsem se cítil vyspaný. A také jsem si mohl v klidu vychutnat snídani.

 

Počasí venku nebylo nijak pozitivní. Teda, když pominu že ještě stále byla tma, tak silnice před hotelem byla mokrá. Obloha po rozednění také nevěstila nic dobrého. Ale člověk si říká, je teprve ráno a u moře se počasí mění každou chvíli, tak proč bychom měli mít deštivý den, ne? No, opak by pravdou.

 

Po snídani jsem si prošel před hotelem začínající farmářský trh. Mimo známého ovoce a zeleniny zde byly i jiné, našinci neznámé druhy. V průvodci jsem se dočetl, že mnoho druhů ovoce nebo zeleniny se do Evropy ani nevyváží a jsou specifické pouze pro tuto oblast. Z toho plyne skutečnost, že nemají ani české pojmenování. Mimo ovoce a zeleniny zde prodejci připravovali ryby a jiné maso. Jen tak, bez nějakých chladících boxů „a lá nařízení EU“. Ale křivdil bych jim – ryby byly umístěné a pultech obsypaných ledem. Ale To je asi tak všechno …

 

Od hotelu jsme odjeli dle plánu v 8 hodin. Dneska nás autobus nemohl naložit tam, kde nás vyložil včera. Díky farmářskému trhu byla ulice uzavřena. A co že to bylo dneska vlastně v plánu? No přeci Corcovado … že nevíte co to je? Dobrá, pak tedy socha Ježíše Krista, donedávna nejvyšší na světě, ale zařazená na seznam 7 divů světa, žehnající světu z jednoho z vrcholků kolem Rio de Janeira. Jméno Corcovado v překladu nezní nijak poeticky – prostě Hrb. Tak jako kopce u nás. Sem jsme zamířili jako první. Ale skupiny mají přesně určený čas pro výjezd zubačkovým vlakem nahoru a náš byl až ve 13:40. To ale nikomu nevadilo, protože všichni doufali, že se počasí umoudří a Ježíš a cca 700 metrů vysoký kopec vystoupí z mraků.

 

Přesunuli jsme se tedy ke druhé dnešní největší atrakci – Cukrové homoli. Nejedná se o jediný pahorek z granitu (žuly), ale vlastně o dvojici. První se jmenuje Orca a je vysoký 290 metrů. Samotná Cukrová homole stojí nedaleko a je o něco vyšší – 390 metrů. Návštěvníci se nahoru dostanou lanovkou, přestoupí a poté pokračují opět lanovkou. Cesta netrvá nijak dlouho a lanovka je relativně nová. Poslední rekonstrukce zde byla v roce 2008. Nyní používá švýcarskou technologii. První lanovka z roku 1912 byla německá, druhá ze 70. let minulého století italská. Budeme tedy věřit Švýcarům, ne? Nelze se však spoléhat na počasí. Nevypadalo, že by se chtělo umoudřit a proto jediný výhled z Cukrové homole byl do bílého nic … Nesmím ale místnímu počasí křivdit – občas foukl vítr a v mlze se objevily náznaky toho, co bychom za běžných podmínek viděli. Dokonce i Ježíš na Corcovadu na chvíli ukázal svou siluetu.

 

Na některých členech výpravy bylo vidět zklamáni a tak jsem doufal, že je projížďka městem přivede do lepší nálady. Co jsme viděli nebo navštívili? Krátce jsme se zastavili u Katedrály Sv. Sebastiana, patrona města. Abych byl upřímný, ošklivější stavbu jsem už dlouho neviděl. Něco jako pyramida zvenčí vůbec nepřipomínala katedrálu nebo cokoliv, co by mohlo být kostelem. Zpětně si uvědomuju, že zde nebyl ani žádný kříž. Vnitřní vitrážová výzdoba mé mínění o budově poupravila. Katedrála navíc stojí zasazena mezi sídla finančních společností, v nové části centra města. Deset minut u této divnostavby stačilo a my mohli pokračovat dál – k sambodromu, kde se každý rok odehrávají během karnevalu přehlídky umění a kostýmů místních samba škol. V Riu jich je 12 a každý den se zde představí 4 školy – každá má 5 000 účastníků! Cestou k laguně, kde se budou odehrávat v roce 2016 během olympijských her v Riu veslařské závody, jsme viděli operu, radnici, národní muzeum a národní knihovnu. Neméně zajímavá byla také královská rezidence, nyní sídlo guvernéra. 

 

Byť je dneska neděle, tak se ve městě odehrávají trhy. Jednak ten zmíněný farmářský u hotelu, tak v centru města tzv. hippie market. Zde jsme strávili cca hodinu obdivováním a někteří i nakupováním různých uměleckých nebo rukodělných předmětů, které již na první pohled nesly stopy spojitosti s místní hippies komunitou. Já jsem si tržiště obešel a pak se zašel podívat na nedalekou pláž Copacabana. Až později jsem zjistil, že jsme asi 300 metrů od hotelu!

 

Z dnešního programu už zbývalo pouze Corcovado … stále zahalené rouškou mraků a ne a ne vykouknout. Naštěstí nás hustá mračna od návštěvy neodradila. Sem se nejezdí lanovkou, ale vlakem – zubačkou. Stoupání bych se v některých místech ani neodvažoval odhadovat! Trať vede uměle vytvořeným pralesem Tijuca a cesta nahoru trvá asi 20 minut. V několika místech je nutno čekat na protijedoucí vlak, aby se vagony mohly vyhnout. Kousek od vrcholku musí nahoru jedoucí vlak zajet na slepou kolej a po projetí protijedoucí soupravy začne sjíždět jakoby zpět … ale to jen aby se dostal na správnou kolej. Po příjezdu nahoru můžete pokračovat po svých (cca 200 schodů) nebo jet výtahem  poté eskalátory až k podstavci Ježíše. Já zvolil pěší variantu a nelitoval sem. Z mraků vždy jako mávnutím proutku vykukovaly jednotlivé části města. Sem tam dokonce i nasvícené sluníčkem. Někdy, než jsem vybral ten správný záběr, tak se opět ukryl pod peřinou mraků a já musel čekat několik minut, než se zase objevil. Z vyhlídkové plošiny Corcovado je vidět Cukrová homole, kterou jsme navštívili ráno. Na druhé straně zase jeden z největších fotbalových stadionů na světě – Maracaná, kam se vejde 200 000 diváků. V 8 metrů vysokém podstavci Ježíše je kaple, kde dneska probíhal křest malé holčičky. Kaple byla ovšem plná domácích, tak nebylo možné se do ní dostat.

 

Kontrolu jízdenek pro cestu dolů prováděl místní černý kocour. Seděl panovačně na lavečce a nechal se obdivovat a fotit turisty, jako by on byl tou největší atrakcí. A třeba byl, kdo ví … Po cca 20 minutách nás dole čekal autobus a my se vrátili zpět do hotelu. Cestou jsme ještě projeli kolem hřbitova Sv. Jana Křtitele – obrovské nekropole uprostřed města! Na hřbitov byl nejlepší pohled z vyhlídkové plošiny Corcovado. Tím dnešní společný program končí následuje pouze večeře. Je ve stejné restauraci jako včera. Dneska už jsou všichni poučení, že se nemají nacpat salátem a že je třeba čekat na flákotu masa ...

 

FOTOGALERIE

 

 

4. dubna 2011: pondělí

Rio De Janeiro - Iguazzu

Brzo ráno mne probudil zvonící telefon. Bohužel jsem si neuvědomil, že je pondělí a někteří nadšenci budou hned vyvolávat. Však podle časového posunu bylo u nás 8 ráno, ale v Brazílii se ještě tvrdě spalo … Další zvonění jsem už tvrdě zaspal a probudil se stejně jako včera. Venku bylo slyšel kapkání vody. Zatrnulo ve mně, že tam musí být úplná průtrž, ale nebyla … teda prozatím. Vše mělo přijít a také přišlo během snídaně. Venku se setmělo jakoby měla přijít noc, snad se někde rozsvítily i pouliční lampy … to trošku kecám, ale během snídaně takové počasí nepůsobilo moc pozitivně.

 

Ještě musím zmínit dvě včerejší události, které se ke mně dostaly až pozdě večer a tudíž jsem je nepopsal a nezahrnul do včerejšího zápisku. Kterou chcete slyšet jako první? Nelze vybrat dobrou nebo špatnou, nelze vybrat ani podle konce. Obě měly naštěstí dobrý konec. První byl pokus okrást jednu z členek výpravy během večerní procházky po ulici. Ony šly tedy celkem 4, ale i tak si na ně troufl malý klučina, který dotyčné strhl z krku řetízek či spíše řetaz. Dotyčná, pevná to moravská roba, zachránila řetízek mezi svýmy ňadry krev a mlíko a také ještě duchapřítomně malého zlodějíčka drapla. Ten se taky asi lekl a tak nebyl schopný dokončit celou akci. Dotyčná členka výpravy byla však z celé události dost rozhozená, no kdo by nebyl, že? Druhá událost se odehrála na pláži Copacabana, kdy další z členů výpravy se šli koupat. Bohužel nedbali mého varování, že jsou zde více než 3 metrové vlny a tudíž vstup do moře není pozvolený. Také, že není radno si zahrávat s živlem, jakým Atlantik určitě je. Co čert nechtěl, proud je odnesl dále od břehu, s manželkou člena výpravy voda několikrát zatočila a to, že ztratila v tomto okamžiku brýle (ne určitě levné), bylo to nejmenší co se mohlo stát. Grazie cielo, jak říkají Itaové neboli díky Bohu se tento manželský pár dostal zdárně na břeh bez další úhony.

 

Ale pojďme od dramatu k událostem všedního dne, tedy pondělí 4. února! Na dnešní dopoledne byla naplánována prohlídka centra města a staré části města St. Tereza. Před smluveným časem jsme snesli do recepce kufry, aby byly někam uloženy do našeho odpoledního odjezdu. Původně jsme měli začínat v 9, ale abychom stihli navštívit odpoledne zlatnictví, posunul jsem odjezd na 8:30. Už před tímto časem se v recepci objevil človíček od Jeep Tours, která celou dnešní akci zastřešovala, a jak sem posléze zjistil, průvodkyně už zde byla. Jmenovala se Linda. Usadili nás do dvou jeepů, v každém 10 lidí a mohlo se vyrazit. Trasa začala jak jinak než podél pláže Copacabana. Nevěděl jsem, že se o povznesení místa zasloužil Hollywood, respektive kačer Donald, jehož kamarád – Zakariáš (či tak podobně) odsud pocházel. Paní průvodkyně nám ukázala obrázky, jak na Copacabeně postupně během minulého století přibývaly domy. Na začátku zde byl jen široký pás písku … dnes je vše zastavěno.

 

První zastávka byla u památníku neznámého vojína z 2. světové války. Odsud bylo krásně vidět na záliv Guanabara, cukrovou homoli, Ježíše zahaleného do mlhy, novou (děsnou) katedrály, operu a další části centra města. Zrovna zde pochodovalo družstvo vojáků a za pokřikování povelů běhali z jednoho místa památníku na druhé. Po krátkém přejezdu jsme opět vysedli – tentokrát už v samotném centru, srdci města – na náměstí 15. listopadu (na oslavu vyhlášení republiky). Za náměstím se rozkládal bývalý portugalský přístav, kam lodě přivážely otroky. Vedle náměstí stojí bývalá královská rezidence a přes ulici budovy kláštera, kde bydlela králova matka. Náměstí bývalo svědkem různých událostí, zvratů, převratů a oslav. Samozřejmě jako každé jiné náměstí, i zde probíhaly trhy. S tím souvisí nedaleká ulička starého města, kde měli trhovci, obchodníci a řemeslníci své dílny, skladiště a také v horních patrech domů bydleli. Přes tuto obchodnickou uličku nás paní průvodkyně zavedla do jednoho z místních kostelíků, k typicky portugalskému domu vyzdobenému modrými kachlemi, jako  mají v Lisabonu – zde také filmaři točili nějaký film nebo útržek nebo bůhví co, ale také byli zpestřením dnešního dopoledne.

 

Úplně jsem zapomněl na déšť, který nám ráno znepříjemňoval pohled na Rio. Jak jsme nasedli do jeepů, tak přestalo pršet, když jsme se pohybovali po městě, tak sem tam poprchalo, ale nijak výrazně. Opět jsme měli štěstí. Navíc dnes bychom z Corcovada vůbec nic neviděli.

 

Prohlídka centra města pokračovala kolem bývalé celnice, Banco Brazil, do dalšího kostela – Candelaria. Tento byl postaven, jako poděkování přeživšího námořníka Bohu. Původně zde stála malá kaple, až později byl vystavěn honosný kostel, jaký vidíme dneska. Stavěl se ovšem od 16. století až do počátku století minulého. Kostel připomíná katedrálu, ale v ohledu náboženské důležitosti nestojí na přední příčce. Naopak je důležitý co se týče společenského života – odehrávají se zde promoce, svatby slavných osob a podobně.

 

Jeepy nás popovezly dál, k Benediktinskému klášteru s barokním kostelem. Zvenčí je kostel velmi jednoduchý, ale uvnitř je překrásně zdobený – vyřezávaný reliéf je zdoben zlatem! Celé okolí stále funkčního kláštera je také překrásně upraveno. Řidiči využili přestávku k opravě druhého jeepu, protože se z něj po příjezdu trošku kouřilo.

 

Pomalu jsme se dostávali  dnešnímu vrcholu programu – čtvrti St. Teresa. Do této čtvrti se odbočuje nedaleko bývalého akvaduktu ze 17. století. Nyní je tato stavba využívána pro jedinou tramvajovou linku ve městě. Přejede se pár metrů a rázem, jako by byl člověk v jiném světě, naprosto odlišném od toho co jsme zatím viděli. St. Teresa na první pohled působí jako favela (slum), ale není tomu tak. Pouze domy jsou zde více pomalované, na ulicích se válí více odpadků a vše je zde více zchátralé. Důvod je jednoduchý – kdysi honosná čtvrť plná velkých domů místních bohatých rodin se začala postupně vylidňovat a tím mnoho domů ztratilo svého majitele. Co se s nimi stalo? Jednoduše začaly chátrat. Až v nedávné době je začali kupovat umělci různých profesí a vytvořil z ní „braziský Montmartr“. Celou atmosféru archaičnosti dokresluje žlutá tramvaj, jež zde má dvě linky a výhybky se přehazují stále ručně. Prý zde byly snahy o její zrušení, ale místní se postavili za její zachování. Je to skutečně velkou atrakcí, vidět jak tramvaj ověšená lidmi šplhá do kopce a následně tramvaják klackem a ručně přehazuje výhybku.

 

Musím také ještě zmínit velmi zajímavé místo – schodiště jednoho z místních umělců – je celé ozdobené kachlemi. Původně to by nápad o vyčištění části města a pak se rozvinul v masovou akci, kdy dotyčnému umělci i lidé z celého světa posílají domácí kachle určené na výzdobu schodiště.

 

Pralesem Tijuaca jsme se vrátili zpět ze Santa Terezy do města a navštívili ještě klenotnictví. Brazílie je prý jedním z nejlepších producentů drahých kamenů. Je pravda, že zde měli velmi krásné kousky. Jen ceny se pohybovaly v řádech tisíců dolarů...

 

Odpoledne nás už čekala jen cesta z hotelu na letiště, odbavení a dvouhodinový let do Iguazzu. Na cestu nám svítilo sluníčko a na závěr letu bylo krásně vidět na okolní krajinu – řeky Paraná a Iguazzu. Letiště je zde maličké, jen jedna budova, jeden pás na zavazadla. Jelikož nás bylo v letadle pět a půl, vše šlo velmi rychle. Náš nový pan průvodce – Ortiz nás už čekal i s autobusem. Cestou do hotelu nám popsal co nás zítra čeká. No vypadá to dobrodružně, někteří členové výpravy se neustále dokola vyptávali a nestačilo jim jedno zopakování.

 

FOTOGALERIE

 

 

5. dubna 2011: úterý

Iguazzu – Argentina – Iguazzu

Obrovská masa vody a nepředstavitelný hukot … tak by se dal popsat dnešní, velmi zajímavý den strávený u vodopádů Iguazzu. Nevím, zda je vůbec možné atmosféru místa popsat, ale slibuju všem, kdo mé zápisky čtete, že se o to budu maximálně snažit. Vše také dokresluje několik málo fotografií. Dneska jsme navštívili nejen světoznámé a také největší vodopády, ale i Argentinu, tzn. mou 97. zemi. Snad nebude nikdo namítat, že půlden v Argentině se nepočítá. Já říkám, že počítá a navíc vše můžu doložit záznamem trasy z GPS trackeru, který nosím poctivě u sebe a nikdy nezapomínám zapnout.

 

Včerejší přistání na miniletišti v Iguazzu doprovázelo krásné počasí a stejně tak i cestu do hotelu svítící hvězdičky. Proto jsem si říkal, že přeci dneska nemůže být jinak než krásně. Že už to nepříliš pozitivní počasí z Ria musí skončit. Po snídani ale tomu venku nic nenapovídalo! Na město padla šílená, neprostupná a nepopsatelná mlha. Nebylo vidět na krok. Když jsem vše šel zkontrolovat ven, málem sem nemohl najít cestu zpět do hotelu. Až zapnutá signalizační světla a houkající hotelová siréna mne správně navedla zpět. Nevěříte … můžete se v hotelu Continental Inn v Iguazzu optat. Vše Vám zde dosvědčí, ale pozor – pouze v portugalštině. Každopádně ten bod s mlhou je snad uvěřitelný, ne?

 

Průvodce Ortiz přišel na čas a ještě chvíli se čekalo na autobus. Všechny účastníky zájezdu zaujaly Ortizovy trackové boty. Ne, že by byly nějak veliké, tož až sám Ortiz říkal, že je má o číslo větší, že menší nebyly a mu se líbily, ale protože my jsme měli trackové sandále nebo tenisky. Vše ještě završil informacemi o 45 hadech, z nichž 39 je jedovatých. To každého myslím uklidnil. Ale dost povídání o hadech, jedem poznávat vodopády. Nejdříve z argentinské strany. Na brazilské celnici jsme byli za chviličku a žádná byrokracie se nekonala. Na argentinskou se přejelo přes most, kde se také začala rozpouštět zmíněná mlha. Z mostu nám Ortiz ukazoval, že v dálce je Paraguay, další ze států hraničících s touto oblastí. Na argentinské celnici byla situace trošku komplikovanější. Už i Ortiz upozorňoval, že zde více dbají na papírování – každý pas musí otevřít a obumážkovat. I tak jsme mohli asi za 15 minut pokračovat.

 

Park otevírá v 8:00 hod a my stáli u brány ještě před tímto časem. Trošku mi to připomínalo, když jezdíme na lyže – vlek ještě nefunguje a my už stojíme u turniketu. Díky brzkému příjezdu jsme stihli první ekologický vlak v 8:30. Před nasednutím nám ještě Ortiz udělal malý orientační výklad, co jako uvidíme a jaká dobrodružství dnes zažijeme. Určitě Vás zarazilo slovíčko „ekologický“ vlak. Takto je to uvedené ve všech materiálech a důvod je jasný – vlak jezdí na plyn. Proto nijak svou cca 4 km dlouhou jízdou k Ďáblovu hrdlu neznečišťuje prostředí parku. Po vysednutí jsme pokračovali za Ortizem po železné lávce. Cestu lemovaly i pozůstatky staré lávky, která byla stržena velkou vodou v roce 2007. Ještě nesmím zapomenout, Ortiz nám ukazoval fotky z roku 2006, kdy byly vodopády téměř vyschlé. Naproti tomu rok na to zde bylo tolik vody, že došlo k poškození lávky pro návštěvníky. V průměru proteče vodopády 1,5 milionu litrů vody za vteřinu. Dneska byl průtok skoro dvojnásobný. Však to bylo také znát. Abych toto množství převedl na reálná čísla, tak prý je to tolik vody, aby dalo každému člověku na zemi 1 litr tekutiny každých 7 minut! Dokážete si to představit? Já tedy ne!

 

Prvním navštíveným místem bylo už zmíněné Ďáblovo hrdlo. Dávalo o sobě znát už z dálky, odfukujícím sloupcem vodní sprchy. Až když člověk přišel blíž, pocítil, nebo zde zatím spíše uviděl tu obrovskou masu valící se vody a s tím související nepředstavitelné množství energie. Nevím do jaké hloubky se zde voda valila dolů, odhaduji tak 20 metrů. Skutečně si zde člověk připadal jako na konci světa, kde se vody mořské valí s hukotem do hlubin pekla. Nás naštěstí nestáhla, ale pokoušela se o to vystrkováním svých pařátů – vodní sprchou, která nás neustále zkrápěla a dorážela nejen na nás, ale i na všudypřítomnou audio/video techniku. Já nejdříve fotil voděodolným kompaktem a až potom jsem se osmělil a vytáhl zrcadlovku z baťohu.

 

Na další navštívené místo, tj. horní okruh jsme popojeli kousek vlakem – jednu stanici. Z horního okruhu je pěkný výhled na řeku Rio Iguazzu, na níž vodopády leží. Jak se říká, z argentinské strany máme jedinečný výhled a z brazilské na tomto výhledu jsme. Myslím tím vyfocení od turistů na druhé straně. Snad každý z vodopádů má své jméno, buďto více nebo méně poetické. Na konci prohlídky horního okruhu byl prodavač s ručně malovanými magnety na ledničku, tak už mám další koupený. Park nejsou jen vodopády, ale také zvířata. Už zkraje jsem zmínil hady, ale jsou tu také různí savci a znakem parku je nosál. Nedokázal jsem si pod tímto pojmenováním nic představit, ale jedna rodinka nosálů nám při odchodu z parku šla po chodníku vstříc. Je to zvířátko podobné mývalovi, patří také o stejné rodiny. Dalším nejvíce fotografovaným zvířetem je motýl. V parku jich žije několik desítek druhů. Neušil jsem, že motýl žije 9 dní a samička 12. Některé, větší, druhy se však mohou dožít i 30 dnů. Místní motýli jsou tak oprsklí, že si bez obavy sedají lidem na hlavu nebo tělo. Keř motýlovník, který máme na zahrádce a svými květy láká různé druhy motýlů, je pak slabým odvarem. Pod nohama nám několikrát přeběhl leguán a také se rád nechal vyfotografovat. U tukana tomu však bylo jinak. Pořád něco ďobal ve stromě a ani chvilku nepostál. Lidi mu ale očividně také nevadili. Posledním zástupcem z říše ptactva byl zvláštní, modro-žlutý, ptáček – tzv. lady bird.

 

Mimo horní okruh jsme navštívili i spodní prohlídkový okruh. Před tím jsme se však převlékli do plavek či jinak připravili na to, že budeme mokří. Nikdo ale pořádně netušil, jak moc mokří budeme. Na spodním okruhu je velkou atrakcí plošina vedoucí až skoro pod vodopád. Někteří se tam odvážili jít … mezi nimi i já. Až při téměř samotném kontaktu s vodní masou si člověk uvědomí sílu tohoto živlu – na plošině se nedalo pořádně ani dýchat, jakou měla padající voda sílu! To, že byl člověk totálně zmáčený, je to nejmenší … s tím na plošinu jde. Pokračovali jsme po kamenných schodech na místo, kde se nasedalo na loď. Díky tomu, že jsme zde z argentinské strany, tak nás loď zavezla jak Ďáblovu hrdlu, tak kolem ostrova Sv. Martina až ke kaskádám vodopádů na argentinské straně. Vše, co jsme nepotřebovali zůstalo na břehu. Myslím, že ani zapůjčené pytle by nezabránily vodě vniknout do kamer či foťáků. Projížďka lodí trvala asi 20 minut a několikrát s námi zajeli skoro až pod vodopád. Adrenalin to byl pěkný! Tím prohlídka argentinské strany parku skončila a my vyrazili, po převlečení, směr východ.

 

Z argentinské strany je na brazilskou vidět. Dostat se ale z jedné na druhu není jednoduché. Nejdříve musíte projít imigračním sítem úředníků a pak ujet 67 km. Kdyby byl na místě most, pak by vše vyřešilo několik set metrů.

 

Brazilská strana je odlišná od argentinské. Byť je zde park 3x větší, tak stezka zde vedoucí má jen 1 200 metrů. Neříkám, že by byla nějak horší, je zde vidět celá krása z jednoho místa a na závěr si můžete vychutnat opět přiblížení k padajícím vodám z plošiny … na vodu si můžete doslova sáhnout! Zpět na místo, kde nasednete do autobusu vyjedete panoramatickým výtahem. Veškerá další doprava se odehrává autobusem, zde nemají žádný ekologický vlak.

 

Při odjezdu nám zamávala na rozloučenou rodinka nosálů. Už i při nasedání do výtahu se zde jeden zjevil a procházel se, jako by se nechumelilo. Nejsladší byli ale ti v Argentině, kteří ťapkali proti nám po chodníku.

 

FOTOGALERIE

 

 

6. dubna 2011: středa

Iguazzu – Sao Paolo - Manaus

03:50 … budík zvoní, oko se ani nechce rozlepit a mozek si říká, že to musí být velký omyl, aby den začínal v tuto nekřesťanskou hodinu, musí to být moc ošklivý sen … ne, sen to není, je to skutečnost a přes všechnu snahu je silnější než já. I proto mi nezbývá nic jiného, než se vyhrabat z postele a přitom jen lehce zakopnout o včera sbalený kufr, který mi připomíná, že vše je skutečné. Na druhou stranu se uklidňuju, že během putování Brazílií se už takto brzo vstávat nebude a během letu můžu přeci spát.

 

Chvilku po čtvrté už jsem v recepci, abych zaplatil účet a zkontroloval, jestli skutečně připravili snídani, jak bylo večer domluveno. Super, tady vše funguje, bez výmluv a zdržování. Na snídani však bylo 15 minut, někteří členové výpravy ještě míň, např. 15 vteřin … 04:35 už sedíme všichni v autobuse a míříme nočním Iguazzu na letiště. Do nočních, nebo ranních ulic se opět pomalu vkrádá mlha, snad hustější než včera. Mlha naštěstí letadlu ve startu nevadí. Chvilku po páté hodině jsme všichni odbavení, rozloučení s Ortizem a čekáme v odletové hale, až nás pustí do letadla. V Iguazzu je malé letiště, a tak se nejezdí autobusem nebo nechodí rukávem. Pěkně po letištní ploše, jako za starých časů.

 

Můj 200. let! Odlétáme na čas a míříme do Sao Paola, největšího brazilského města. Uvádí se, že zde žije (včetně předměstí) 20 milionů lidí! Na další část letu jsme měli už palubenku a na ní byla vytištěna přepážka, ale i přesto jsem se po přistání přesvědčil, zda vše platí. V daný čas se všichni členové výpravy shromáždili na určeném místě. U přepážky zmateně pobíhaly odbavovací paní a vykřikovali destinaci předchozího letu. Na displeji svítilo neustále „last call“, ale lidi beze spěchu stále chodili, tak nevím … Zároveň na obrazovce celou dobu svítil náš let do Manausu. Chvíli před tím, když už se měl objevit, tak prostě zmizel. První jsem tomu nevěnoval pozornost, ale po chvíli jsem znervózněl a šel zjišťovat co se děje. Prý letadlo má 2 hodiny zpoždění. Pán cosi žblekotal o pozdním startu z Manaus. To je ale nesmysl, to by museli vědět už dopředu a ne až teď. Rozpustil jsem zájezdníky a šel volat do cestovky, která zajišťuje služby v Manaus. Mobilní číslo bylo nefunkční, ale pevná linka zvonila. Slíbili mi, že vše zařídí. Jelikož se jedná o zpoždění, začal jsem pátrat, jestli máme nárok na nějaké občerstvení – měl jsem už hlad … U přepážky, odkud se mělo letět už rozdávali sendviče a pití. Sehnal jsem proto všechny členy výpravy, aby si tam zašli.

 

Na displeji nejdříve svítil předpokládaný odlet 11:30, pak se posunul na 12:00. Někteří členové výpravy začali vyšilovat, že co budeme dělat a kdy poletíme. Neměl sem slov. Uklidnil jsem je tedy informací, že můžou celý let zrušit. Naštěstí nezrušili. Před jedenáctou oznámili, že se máme neprodleně dostavit k přepážce. Tak jsem tam šel. Tady už zase ty stejné ženské lítaly a vykřikovali Manaus. Rychle nás nacpali do busu a následně do letadla. Říkám si, super, to poletíme dřív. Ale chyba lávky – do oněch 12 jsme seděli na zemi. Já ale většinu času i letu prospal.

 

Manaus, hlavní město Amazonie je se svými 1.7 miliony obyvatel asi pátým největším městem Brazílie. Přivítal nás polojasnou oblohou, 100% vlhkostí a horkem. Na letišti už čekal náš průvodce – Markus. Samozřejmě, že nic o posunu letových časů nevěděl. Naštěstí si všechno zjistil sám. Když mluvím o posunu času, tak Manaus je oproti Rio de Janeiru ještě o hodinu posunutý a od ČR je zde o 6 hodin míň. Autobus nás zavezl do přístaviště. Mimo nás zde jeli ještě turisti z Taiwanu. Našinci na ně koukali, co jako dělají v našem buse. Asi se báli, aby je nekousli. Po 20 minutách jízdy jsme přesedli na loď a za dalších 20 minut plavby po Rio Negro už loď připlouvala do hotelu. Nenazýval bych místo přímo hotelem – bungalovy zasazené do bujné zeleně jsou pěkně, ale jednoduše zařízené. Postrádám zde telefon, aby mi mohla zavolat má Terezka. Mobil tu, uprostřed divočiny, funguje. Internet teprve chystají …

 

Po ubytování byl chvíli rozchod a v 16:45 jsme se sešli v recepci. Těstě před nastoupením na lodě, začalo pršet – nebylo to nic jiného než tropický lijavec s bouřkou v pozadí. Počkali jsme tedy všichni pod střechou a já doufal v brzký konec. Mezitím se s námi seznámila skoro celá výprava Asiatů z autobusu – jsou to Taiwanci. Včera večer do Iguazzu přijela taky skupinka Asiatů, ale nedokázal jsem je identifikovat. Až po zeptání bylo vše jasné – Japonci …

 

Vzhledem ke zpožděnému letu bylo nutné upravit program. Dneska jsme měli odpoledne jet ještě na opičí ostrov. Ten ale navštívíme zítra. Dneska se jelo rybařit a následně hledat ve tmě krokodýly. Jak sem psal výše, začalo pršet a tak se odjíždělo asi o 15 minut později, to ale nikomu nevadilo. První bod odpoledního programu bylo rybaření. Na „plovoucí rybářské stanici“ jsme vyfasovali bambusové pruty s háčky a návnadou. Zezačátku se nikomu nedařilo, ale jak se mělo odjíždět, tahali jsme z vody další a další kousky. Teda nic poživatelného – piraně a nějaké sumečky, kteří mají ve vousech drogu podobnou LSD.

 

Když padla tma, vyrazili jsme na krokodýly. Pánové na lodi měli na toto speciální udělátko – na autobaterii připojenou halogenovku a tak si svítili do okolí. Aligátor nebo i kajman má v oku jako když blánu, která má za následek červený odraz světla. Několik podobných kousků jsme viděli v dálce, ale než bychom k nim dorazili, tak by uplavali. Objevili jsme hnízdo s asi měsíčními miminky. Jednoho nám kapitán přinesl ukázat. Byl to miloučký, neškodný kajman. Markus nám o nich popovídal, zjistili jsme, že je to sameček a pak už jsme se pomalu vraceli do hotelu.

 

I když bychom žádného krokodýla nenašli, tak plavba noční džunglí, zvláště když se zhasla lampa a vypnul motor, byla nezapomenutelná. Nic nevidět a jen poslouchat zvuky divočiny. V dálce se jemně blýskla obloha a to bylo vše. Stejně tak jako včera u vodopádu, tak i zde si člověk uvědomí svoji nicotnost ve srovnání s tímto živlem! Stačí pár okamžiků a už ho nikdo, nikdy nenajde … jestli by ho vůbec začal bůhví kdy hledat.

 

Za okny znějí zvuky džungle a jen se dohaduji, co který zvuk vydává jaký tvor … zítra to během procházky určitě rozluštíme!

 

FOTOGALERIE

 

 

7. dubna 2011: čtvrtek

Amazonie – procházka pralesem – návštěva u indiánů

02:00 … žádný budík nezvoní, ale venku začíná prazvláštní syčení, jakoby ucházel papiňák … k tomu se za chvíli přidá bubnování na střechu bungalovu. Ne, nic nám neskáče po střeše, to začíná tropický liják. Zažil jsem jich několik, ale zde byl asi nejintenzivnější. Dával o sobě vědět až do rána. Počítal jsem, že stejně jako v Riu nebo Iguazzu bude i zde v 6 hodin ještě tma. Nebyla. Nedošlo mi hned, že jsme asi 450 km od rovníku a tudíž v 6 zapadne sluníčko a zase v 6 vyjde. Opravuji, mělo by vyjít. Přes ty dešťové mraky se nějak nemůže prodrat.

 

Na snídani jsem se vybavil deštníkem, jinak bych byl už zrána mokrý až na kost. A to nás dopoledne čekala cca 2 hod procházka pralesem. Bylo mi trošku záhadou jak to provedeme. Jestli půjdeme s deštníky nebo v pláštěnkách, kdy je člověk mokrý za chvíli i ze spodní strany. Z mých úvah mě vytrhl obrovský papoušek Ara, který proletěl přes jídelnu a usadil se na nedalekém stromě. Jemu očividně déšť nevadil, vychutnával si ho jako sprchu, úplně se tak nakrucoval a pročechrával si peří. Po chvíli, asi už měl dost vody, dostal hlad a přeletěl na židli k jednomu stolu. Pokukoval po vedle sedícím pánovi, až mu dal kousek chleba. Papoušek způsobně stoloval, jako každý jiný strávník. Teda trošku víc drobil, asi jako Ital, ale jinak byl nejobdivovanějším tvorem v jídelně.

 

Sraz byl naplánován na 8:30 v recepci. Nevěřili byste, ale přesně v ten okamžik přestalo pršet! Skvělé načasování. Markus už na nás čekal a zároveň s ním i indiánský průvodce. Oba vybaveni mačetami. Po krátkém úvodu u mapy jsme vyrazili za nejposlednější bungalovy hotelu … porost zde byl čím dál hustší a stezka se klikatila mezi liánami, palmami s ostny i bez ostnů, přes potoky vody, spadané stromy … Procházka byla velmi zajímavá. Před pár lety jsme na Borneu zažili něco podobného, tady ale stezka vedla po krásném, širokém, dřevěném chodníku. Zde bylo vše reálnější. Člověk si na džungli mohl sáhnout, cítit vše na vlastní kůži a nejen koukat jakoby přes sklo. Indiánský průvodce se v prostředí skvěle orientoval – cestou jsme objevili i jednoho z místních jedovatých hadů. Okamžitě ho viděl. Našinec by na něj šlápnul, jakoby to byla větvička. Žádné jiné zvíře jsme neviděli. Ale vlastně ano – mravence. Dva druhy jeden se v překladu jmenoval „kulkový“ mravenec – rozuměj jako kulka do zbraně, žádná jiná. Proč takové jméno? Jeho kousnutí bolí jako zásah kulkou. Některé indiánské kmeny používají tyto mravence pro přijímací rituál mezi dospělé muže, kdy mladík strčí ruku do rukavice plné těchto mravenců. Následky kousanců na sebe nenechají dlouho čekat, začne se svíjet v bolestech, dostane horečku. Bohužel někteří při rituálu zemřou. Ti co přežijí si na kousance vytvoří protilátky a v budoucnu, když je mravenec, štír nebo vosa kousne, tak nic neřeší. Další mravenci se jmenovali „majští“. Jejich feromon funguje jako repelent. Zná-li člověk podobné fígle jak ze světa zvířat, tak ze světa rostlin, dokáže z džungle využívat vše pro své dobro. Indiáni nepotřebují lékaře, vystačí si s tím co si předávají z generace na generaci. Nemyslete si, v džungli nejsou pouze zdravé rostlinky, ale i jedovaté – např. kořen produkující toxin jako kurare, který když se rozpustí do vody, tak ochromí ryby a úspěch lovu je zaručen. Následným tepelným zpracováním je toxin z ryby uvolněn a dá se jíst. Tak by se dalo pokračovat, stejně jako pokračovala naše procházka džunglí. Na závěr bylo jasné, že se brzo spustí déšť. Zpočátku nám to nevadilo, protože několik pater stromů kapky nepropustilo. Za pár minut ovšem začal opět klasický tropický liják. Naštěstí jsme právě vycházeli z pralesa. Opět skvělé načasování!

 

Od tohoto okamžiku pršelo přes oběd až do 3 hodin. Někteří členové výpravy se ptali, jestli se odpolední návštěva u indiánů bude konat. Za ten den v Amazonii jsem pochopil, že zde se déšť neřeší, tak jako v naší zeměpisné šířce. Je to jen voda a zase se vypaří a zase na Vás spadne a zase vypaří a tak dokola. Je to místní věčný koloběh. Stejně se k indiánům jelo hodinu lodí, proto odpolední program zůstal beze změny. A ejhle, opět přestalo pršet, jakoby mávnutím proutku. Přes poledne se přes nás přehnala pěkná tropická bouřka, kdy skrze padající vodu nebylo vidět na několik metrů před sebe. Dobře se v takovém počasí odpočívalo. Ne že bych se špatně vyspal, ale poobědové pohoupání v hamace (houpací síti) bylo příjemné. Indiáni prý znají 16 poloh milování v hamace! Já sám teda nevím, jak bych se v něčem podobném mohl pohodlně vyspat a ne tak milovat …

 

Cesta lodí k indiánům byla zpestřena, zaspáním jedné ze zahraničních turistek, která s námi na lodi jela. Musel ji z hotelu přivézt rychlý člun. Později jsme zjistili, že je to Polka. Včera s námi byla i na rybolovu. Nejvíce zarážející je, že je zde sama. Nevím, mne by samotného nebavilo cestovat. Vždycky je lepší, když se můžu o vše podělit se svou Terezkou … i když zde se mnou není, dělím se o zážitky alespoň smskami nebo zápisky s fotografiemi …

 

Asi po hodině plavby loď zakotvila nedaleko indiánské vesnice a na břehu na nás už čekaly indiánské děti. Vyfasovali dávku bonbonů a žvýkaček a dovedly nás na místo, kde nám náčelník a několik dalších členů kmene Tupako zatančili několik tanců a následně o kousek dál prodávali korálky, foukačky a různé rukodělné výrobky z místních dostupných předmětů. Škoda, že nám neukázali svou vesnici, to by bylo určitě zajímavější než několik dupáků. Taková jednoduchá atrakce pro turisty. Zpět do hotelu nás loď zavezla opět po hodině plavby. Nad přítokem Rio Negro se obloha zbarvila zapadajícím sluníčkem, na hladině se zrcadlily okolní stromy a prales se postupně ukládal ke spánku … či spíše se ze spánku probouzel – nám neznámí tvorové postupně ladili své nástroje na celonoční koncert. Tak jako nám doma koncertují při usínání žáby …

 

Pralesní koncert mi uchvátil natolik, že jsem se ho cestou z večeře rozhodl natočit na mobil. Zde se mi stala prazvláštní událost. Nahrávám, nahrávám a jdu a jdu … najednou zjistím, že jsem úplně někde jinde než sem chtěl jít. Nechápu, jak jsem se sem dostal, celou dobu jsem měl pocit, že jdu stejnou cestou, ale nešel jsem. Naštěstí jsem se brzo „našel“.

 

FOTOGALERIE

 

 

8. dubna 2011: pátek

Amazonie – soutok Rio Negro & Rio Solimoes

V noci bylo něco divného, něco jakoby z džungle chybělo. Ráno jsem zjistil co – prostě nepršelo! To bylo dobře, protože část členů výpravy měla na 6 hodin ráno domluvenou procházku džunglí v korunách stromů. Já podobnou atrakci absolvoval na Borneu, tak už jsem se neúčastnil. Zde má vše na starosti kanadská nadace Green Heart. Stavba vycházkové konstrukce v délce 300 metrů trvala 5 let. Do jedné z věží jim prý už stihl praštit blesk a tím ji složit k zemi. Nyní zde pracují na rozšíření délky plošiny. Členové výpravy si procházku užili a měli dokonce přímý kontakt s přírodou – jedna z opic si je vyhlédla a usadila se člence výpravy na zádech. A očividně se jí to asi líbilo (opici), protože když ji chtěli sundat, tak se přitiskla a neměla se k ničemu. Na dalšího člena výpravy byla prý i zlá. Vše naštěstí skončilo dobře, nikdo nebyl poškrábaný, ani pokousaný …

 

V obvyklou hodinu, tzn. 8:30, všichni nastoupili na loď a těšili se na dnešní program – návštěvu místa soutoku dvou řek – Rio Negro (Černé řeky) a Rio Solimoes (Amazonky). Vezli jsme se na stejné lodi, jako včera na návštěvu k indiánům. Přítokem Rio Negro jsme dopluli k řece samotné. Otevřelo se před námi asi 6 km široké koryto Rio Negro tekoucí z Kolumbie. Svou barvu řeka získala díky organismům v ní žijící – rozkládají tuny listí, které do vody každý den spadnou. Také místo v Kolumbii, odkud řeka teče, má sopečné podloží. Voda má barvu jako kofola. Chuťově ovšem nevím, to jsem nezkoušel. Hloubka řeky v místě přítoku našeho ramene je prý 120 metrů. Celková délka řeky před splynutím s Amazonkou je asi 1600 km.

 

Břehy ramene lemovaly buďto plovoucí domy nebo stavení na kůlech. Ty prvně jmenované mají výhodu v období dešťů. Jednoduše se se stoupající vodou zvednou. Ty druhé by měly být bezpečné, ale výška hladiny se mění, tak se stává, že mají vodu v prvním patře. Nikdo se ale nestěhuje. Jakmile voda opadne, obyvatelé se vrátí do spodního patra, jakoby se nic nedělo. V místě přítoku ramene do řeky – Pt. Negro už stojí moderní budovy – výškové hotely. Před 30ti lety zde ovšem byla jen neprostupná džungle. Nyní se jedná o předměstí Manausu. Samotné, 2 milionové město, leží ještě několik desítek minut plavby odsud. Nejdříve loď proplula pod 6 km mostem spojujícím dva břehy řeky. Most měl být hotov v říjnu loňského roku. Poté dokončení odsunuli na listopad, Nový rok, duben 2011 … ale stále není dokončen. Jakmile bude otevřen, pak bude překročení řeky trvat cca 15 minut, namísto hodiny lodí. Bohužel nikdo neví, kdy se tomu stane.

 

Město Manaus bylo založeno v 17. století a největšího rozkvětu dosáhlo v období rozvoje těžby kaučuku, který zde byl objeven. Město se začalo rozvíjet na konci 19. století a do 20. let století 20. zažívalo zlaté časy. Poté došlo k pádu kaučukového trhu a s ním se propadlo i město samotné. Z té doby ve městě zůstala budova celnice, rybího trhu, pivovar, plovoucí přístav a další. Břeh řeky lemují domečky na kůlech, všudypřítomné lodě větších či menších rozměrů, plovoucí čerpací stanice a kouzelný chaos. Od plovoucího přístavu vyrobeného v Anglii je vidět kopule opery. Nedaleko odsud leží moderní námořní přístav s obrovským překladištěm kontejnerů. Amazonka je natolik hluboká, že umožňuje obchodním lodím vplout 1600 km do vnitrozemí a tak vyložit či naložit zboží pohodlně v Manausu. Bez toho by město asi nemohlo vůbec existovat. Jediná silnice sem vedoucí je z Venezuely – 2 dny cesty. Do všech ostatních směrů se dostanete pouze letadlem nebo po řece. Do delty Amazonky u města Belém je to cca 2 hod letadlem nebo 4-6 dnů lodí. Cesta lodí zpět trvá 8-10 dní. Mimo obchodní lodě se zde pohybují ještě tzv. říční autobusy – dvoupatrové lodi, které plují po celé délce řeky, tam a zpět. Na loď si není možno koupit místenku. Je třeba být s dostatečným, asi 8 hod, časovým předstihem na „zastávce“ a zavěsit si svou hamaku na nejlepší místo na horní palubě, kde pofukuje větřík. Pokud přijdete pozdě, pak je třeba vzít za vděk místem na palubě spodní, kde sídlí většinou posádka a „řve“ motor lodi.

 

Soutok řek je od Manausu vzdálen necelou hodinu plavby. Už dlouho dopředu se na obzoru objeví zvláštní čára – předěl mezi těmito dvěma řekami. O co se vlastně jedná? Rio Soliomes teče z Peru a vodu získává z horských ledovců. Cestou sbírá velké množství sedimentů a má bahnivou barvu. Teplota řeky je cca 22oC, rychlost proudu cca 8-10 km/hod. Oproti tomu Rio Negro teče z Kolumbie se sopečným podložím, teplota vody je cca 28oC a rychlost proudu 2-3 km/hod. Rovněž hustota vody je odlišná. Díky těmto skutečnostem řeky víceméně tečou souběžně 14-16 km, než dojde k jejich spojení. Délka závisí na aktuálním množství vody. Je to zvláštní, jak se „černý čaj“ Rio Negro snaží smísit s bahnitou Rio Solimoes a nějak to nejde … a odsud se tok už jmenuje oficiálně Amazonka. V Amazonce žije také více než 2500 druhů ryb, kdežto v Rio Negro pouhých 400.

 

Kousek od soutoku loď zakotvila na jednom z místních ostrovů a my šli navštívit vesnici domorodců. Ne indiánů, ale míšenců. Po včerejším vydatném dešti bylo „náměstí“ trošku rozbahněné. Vesnice sestávala opět z domečků na sloupech pro případ vysoké hladiny. Okolní stromy, ale i budovy nesly stopy po vysoké vodě. Očividně mnohdy vyšší než podlaha stavení. Náměstí lemovaly jak obytné budovy, tak nezbytný kostel a škola. Obyvatelé na nás koukali stejně jako my na ně – jako na exoty. Když se nám podařilo nakouknout do domku, tak zde bylo vybavení velmi jednoduché – hamaka a nezbytný televizor. Venku stála velká satelitní anténa – jelikož jsme skoro na rovníku, tak mířící kolmo k nebi. My vesnicí prošli na samý konec, kde už nás v kaučukovníkové aleji čekal místní pán – Mauricio a ukázal nám, jak se kaučuk těží – strom se nařeže a do připevněné nádoby se nechá vytékat latex. Tento se během dne sbírá a další člověk jej na mírném ohni zahřívá a pak se tuhnoucí hmota namotává na klacek. Takto vzniká surový kaučuk. Vše se následně exportovalo do Anglie, kde se pomocí technických chemikálií vše rozpustilo a zpracovalo na potřebný účel. Bohužel k zániku kaučukové velmoci v Brazílii přispěli sami kaučukoví baroni. Jak? Začali sadit stromy v Asii. Ne už nahodile, jako rostly v Brazílii, ale do vyrovnaných alejí. Asie byla také dopravně přístupnější. Tím byla produkce kaučuku z jižní Ameriky odrovnaná. Země nemohla držet krok s Asií. I přesto byl výklad pro členy výpravy zajímavý a neméně zajímavý byl následný nákup suvenýrů. Já si koupil gumový balonek z čistého latexu … zajímavý suvenýr, ne? K tomu mám ještě několik semínek kaučukovníku a šupinu z největší ryby v Amazonce – dorůstá až 2 metrů a váží více než 200 kg. Už si ale nevzpomenu na jméno – ale začíná na „A“.

 

Cestou zpět na loď nám ještě Markus ukázal místní ovoce – některé nám bylo známé, některé nikoliv. Zvláště všechny zaujal kailabaš – jakoby by bowlingové koule zelené barvy rostoucí na stromech. Tyto plody nejsou poživatelné, používají se pro výrobu misek nebo suvenýrů. Ještě jsem zapomněl poznamenat, že u místa s výkladem o kaučuku nám ukázali postup zpracování manioku. Jsou ho dva druhy – bílý je bez problémů, ale žlutý obsahuje toxin podobný kyanidu. Aby se dal jíst, musí se podrtit, naložit na 4 dny do vody a poté upražit na obrovské pánvi. Nemá bůhví jakou nutriční hodnotu, ale má vysoký obsah karbohydrátů, čímž rychle a na dlouho zasytí. Dneska jsem ho měl k večeři, tak doufám, že byl dobře zpracovaný.

 

Na jiném místě ostrova nás čekal oběd v další vesnici. Cestou z lodi po dřevěném chodníčku mě zaujaly zeleninové záhonky, zvláště plantážička s okurkami – stejně jako u nás je pěstují namotané na kůlech! Po obědě venku čekala místní holčička v náručí nesla malého lenochoda. Díky fotografiím členů výpravy takto přispěla do rodinného rozpočtu. Nyní nás čekala už jen cesta zpět. Obloha se povážlivě zatáhla a v dálce bylo vidět, že prší. Nás to naštěstí nijak během plavby nezasáhlo. Jelikož loď plula proti proudu, dle GPS navigace šílenou rychlostí 12 km/hod, přistáli jsme u hotelového mola až po půl šesté. Trasu 90 km jsme jeli cca 6 hodin.

 

FOTOGALERIE

 

 

9. dubna 2011: sobota

Amazonie – opičí ostrov – Manaus – Salvador

Poslední noc a poslední den v Amazonii … Dneska jsem se snad poprvé za celou dobu putování Brazílií nebudil už předčasně, jako bych byl doma. Po týdnu jsem se srovnal s časovým posunem a zítra už letíme domů.

 

Program posledního dne nebyl nijak nabitý. Dopoledne víceméně volné, jen si sbalit své propriety a v půl jedenácté se sejít v recepci hotelu, odkud jsme se loďkami, stejnýma jako první den, přesunuli do opičí rezervace. Světe div se, někteří členové výpravy nepochopili, že na loďky se nasedá odzadu, že se obsazují sedadla kompletně, ne že si jeden sedne sem a druhý tam … pak to vypadá jako v mateřské školce, kdy jeden napláká, že chce sedět vedle toho a ne vedle toho.

 

Opičí rezervace, neboli také Opičí ostrov, jak tomu místní přezdívají není vůbec žádný ostrov, není to ani rezervace v pravém slova smyslu. Vše sestává z jedné klece pro nemocné opice, budky služby starající se o opice a několika konstrukcí pro krmení. A co zde je k vidění – opičky Uli, v překladu „s velkým bříškem“ a potom „anglická“ opice s červenou tváří, prý jako když se angláni opijí. Smečka se krmí 2x denně – v 11 a pak v 16 hodin. Očividně jsou opičky zvyklé na lidi, protože na příchozí si vylezou a dělají si z ních rozhlednu. Některým členům výpravy je toto příjemné, některým méně. Druhá, anglická, opička zase má ve zvyku přebírat breberky ve vlasech. Z míry ji však vyvedl plešatý turista. Opička seděla, koukala a potom se otočila zády. Čím jsou opičky krmeny? Vařeným vajíčkem a samozřejmě banány. Vždycky si naberou plné dlaně a utečou s jídlem na stromy odkud potom odhazují kousky vajíčka na kolem stojící – chutná jim totiž pouze žloutek. S anglickou opičkou mají secvičeno ještě dolování vajíčka z dlaně turisty. Divím se, že ještě žádná opice nikoho nepokousala nebo nepoškrábala.

 

Před půl dvanáctou jsme se nalodili na čluny a vydali se do hotelu. Opět zde byl problém s nastupováním, ale už nebudu nic komentovat … naštěstí dále jezdíme autobusem. Na hotelovém molu všichni přesedli na velkou loď, kde už byly částečně naloženy kufry a čekali jsme, než naloží zbytek a také na zbytek hotelových hostů, ne z naší skupiny. Jakmile byli všichni na palubě, mohlo se vyplout směr Manaus, respektive místo, kde na nás čekal autobus – toto bylo ještě před Punto Negra. Zbytek cesty pokračoval autobusem a rovněž odbavení na letišti bylo rychlé. Jen malá zajímavost – u přepážky jsem paní říkal, že chci sedadlo do uličky, vše mi odkývala. Kde sedím? Do uličky, ale směrem na křídlo …

 

Přistání v Salvadoru je plánováno na 21:28 hod. Neustále jsem řešil, proč je let tak dlouhý. Zjistili jsme vše až na letišti – letadlo je takovým sběračem. Letí Manaus – hlavní město Brasilia – Salvador a Reclife. Ech, dlouhá to trasa, ale jestli dostaneme 3x najíst, tak mi to nebude vadit. Při čekání na letišti zde nebylo nic k zakoupení, jen nevzhledně vypadající sendviče, pak jsem objevil tuňákovo-olivový, který vypadal ze všech nejlíp, byl asi nejlevnější a také celkem chuťově dobrý.

 

Let do hlavního města Brasilia utekl za pomoci rozdaného sendviče a piva vcelku rychle. Z podřimování mne vyrušilo pár turbulencí. Až když jsme se blížili k letišti, tak nás asi schválně všechny pilot vzbudil klesáním a následným dvojnásobným zvednutím čumáku letadla. Nevím, co to jako mělo znamenat, jakoby chtěl znova stoupat. Odměnou byl ale výhled na osvícené hlavní město! Je vidět, že se jedná o uměle vybudované sídlo – ulice jsou rovné jako když střelí. O jeho výstavbu se zasloužil prezident českého původu – Kubitschek. Jeho rodiče přišli do Brazílie a on se z chudých poměrů vybudoval až do pozice prezidenta. Jeho smrt při nehodě automobilu je ale dosud zahalena tajemstvím.

 

V Brasilia část cestujících vystoupila a my, zbylí jsme počkali v letadle až budeme moci zase pokračovat. Naložení, vyložení trvalo cca hodinu a už zase pokračujeme do Salvadoru. Je vidět, že se stejným pilotem, protože hned po startu naklonil letadlo, jakoby chtěl zatočit, ale za chvíli si vše rozmyslel a vrátil stroj zpět. Venkovní turbulence jsou snad skutečné a ne vyvolané pilotem. Ještě že už do Reclife nepokračujeme!

 

FOTOGALERIE

 

 

10. dubna 2011: neděle

Salvador

Dobré ráno Salvadore, copak nám to ukazuješ za svou tvář? Copak nám to ukazuješ za počasí? To se dělá budit nás do posledního dne tropickým lijákem, kdy není z okna vidět na palmy vzdálené 20 metrů od okna? To se přeci nedělá … Ale jakoby si to město uvědomilo, že se nám má ukázat z té lepší stránky, déšť zeslábl a hle, v dálce se objevil oceán! V čas odjezdu už se dokonce na obloze objevovalo sem tam sluníčko.

 

Jak bylo dohodnuto včera, namísto půldne pojíždění po plážích jsme raději zůstali ve městě. Autobus, dnes poloviční oproti včerejšku, nás nejdříve zavezl k salvadorskému majáku Farol da Barra – teda spíše pevnosti postavené Portugalci a majáku postavenému Angličany. Jedná se o nejstarší dochovaný maják v jižní Americe. Byl odsud skvělý výhled na celou zátoku, kde byl Salvador v 16. století založený, tak i na protější ostrovy, respektive na ten největší, kde žije přes 40 000 lidí. Pevnost jsme nenavštívili, pouze ji obešli po chodníku okolo. Na druhé straně, v dálce, podél pobřeží byl vidět dokonce i náš hotel. Když jsem po snídani vyjel na terasu v 8. patře, tak jsem si neuvědomil, že v dálce maják vidím. Ještě jedna zajímavost s 8. patrem, trošku odbočím, recepce byla v 5. patře, a 8. patro bylo nejvyšší. Hotel je postavený v kopci, tak se patra počítají spíše dolů. Už jsem se s podobným systémem setkal a pro některé členy výpravy je matoucí.

 

Ale zpět k prohlídce města – dopoledne, mimo pár zastávek, jsme vše projížděli autobusem, jednalo se o spodní město. A co jsme viděli dalšího? Přístav, několik významných budov z koloniálního období, různá náměstí – např. Nezávislosti (v Salvadoru byla nezávislost vyhlášena později než v ostatních částech Brazílie). Mezi zmíněné zastávky patřil kostel sv. Bonfina. Co to je? Kdo to je? Je to obdoba Ježíše. Salvador je ale takovou miskou, kde se mísí africká, portugalská a indiánská kultura, život a s tím samozřejmě i náboženství. Ve městě je více než 1200 chrámů afrického náboženství a kolem 300 křesťanských kostelů. Kostel sv. Bonfina je ale zvláštní v tom, že je přístupný jak africkému náboženství, tak i křesťanství. My jsme sem dorazili v neděli v poledne a zrovna zde probíhala mše. Byl to velmi impresivní zážitek vidět davy modlících se lidí stojících před kostelem, linoucí se hudba nebyla varhanní ale spíše jako folk. Myslím, že to na každého zanechalo hluboký dojem.

 

Stejně jako Rio de Janeiro, má i Salvador svůj karneval. Nemají zde sambodrom, ale celá akce se dělí do několika průvodů, s různými místy počátku a různými délkami. Jeden z nich, ten nejkratší, ale nejdůležitější začíná u výše zmíněného majáku. Další jde např. kolem pobřeží a turistického přístavu. My jsme u turistického přístavu udělali také krátkou zastávku. Původně na fotky, ale následně na žádost některých členů výpravy bylo třeba vyhledat toalety. Jedinou možností byla keramická dílna, kde vyrábí kachle – podobně jako v Lisabonu. Sám bych neřekl, že v podobném domě může být dílna s tak zajímavými předměty. Členové výpravy ocenili zastávku nejen kvůli toaletám, ale i kvůli možnosti nákupu kachlů jako suvenýrů. Myslím, že i domácí byli rádi za podobnou zastávku.

 

Během přejezdu na Mont Serrat se náš autobus málem proměnil v ponorku! Díky včerejšímu a dnešnímu dešti zde byla ulice, kterou jsme projížděli, totálně zaplavená! Všichni čekali, kdy začne voda proudit dovnitř! Naštěstí vše dobře dopadlo a my mohli v klidu vystoupit u bývalé vojenské pevnosti na Mont Serrat. Dnes zde nic není. Komplex býval muzeem zbraní, ze kterých zbylo pár kousků kolem budovy. Výhled odsud byl opět impozantní. Vlastně se dá říct, že i když se po plážích samotných nejezdilo, hodně jsme jich viděli. V dálce se zvedalo komerční centrum města se svými mrakodrapy, na nedaleké pláži odpočívali místní obyvatelé a vůbec se nezdálo, že by jim mělo vadit, že je voda prý studená – teda dle průvodkyně by měla mít 27oC. To na můj vkus studeně nezní. Na této zastávce jsem ještě nabízel členům výpravy ochutnat vodu z kokosového ořechu, nikdo ale neměl zájem.

 

Z projížďky spodním městem musím ještě zmínit anglickou část – Viktorinu ulici. I Angličané zde za těch pár let působnosti zanechali hodně stop. Ulice je kopií typické londýnské ulice. Jen to vedro tomu až tak neodpovídalo.

 

Salvador, bývalé hlavní město země, první založená osada Portugalci, centrum obchodu s otroky, je věrnou kopií Lisabonu. První osadníci si zde vše chtěli připodobnit své domovině, protože v 16. století nebyl jisté, zda se do své vlasti ještě vrátí. Stačí se podívat na osud prvního guvernéra a biskupa – oba dva byli snězeni indiány! Když myslím kopií Lisabonu, tak zde nesmí chybět ani výtah, jaký mají v Lisabonu. Není tak impozantní, ale stejně jako v portugalské metropoli, tak i zde spojuje spodní město s horním.

 

Prohlídka horního města už probíhala pěšky. Autobus nás vysadil na náměstí lemovaném guvernérovou rezidencí, stanicí výtahu, současné radnice (moderní, nevkusná budova) a rezidencí radních. Z vyhlídkové terasy bylo krásně vidět všechna navštívená místa a také rozpadající se budovy seshora. Je smutné, jak  zde budovy chátrají a velice málo se z nich v budoucnu zachová. Bylo vidět, že pouze jediná prochází rekonstrukcí a bude z ní hotel Hilton.

 

Horní město – Pelourinha – bylo během nedělního odpoledne vylidněné. To nám zase až tak nevadilo, nemuseli jsme se zde přetahovat s ostatními turisty, strkat apod. Všeobecně se dá říct, že místo je přehlídkou kostelů, na jednom náměstí jsou 4! Na kostelech návštěvníka ale zaujme jedna nesouměrnost – mají pouze 1 věž, druhá je rozestavěná. Tedy mimo Katedrálu. Důvod je velice jednoduchý – budova pak není stále dokončena a nebylo třeba z ní platit daně! Náměstí také lemovaly zrekonstruované koloniální budovy. Místo je od roku 1985 vyhlášeno organizací UNESCO kulturní památkou a do roku 1993 zde probíhala rekonstrukce. To však s sebou přineslo i stinnou stránku věci – původní obyvatelé se museli vystěhovat a po opětovném otevření budov už nemají peníze na jejich udržování. S místními se zde setkáte jen v restauracích, obchodech se suvenýry nebo jako žebráky. Místo je také známé koncentrací bezprizorních dětí. I průvodkyně nás na to upozorňovala.

 

Po 45 minutovém volnu naše prohlídka pokračovala návštěvou františkánského kláštera a kostela. Nebyla zahrnuta v ceně, proto bylo nutno zaplatit extra vstupné 5 reálů, ale stálo to za to. Nádvoří kláštera je vyzdobeno krásnými modrými kachli s motivy z antické mytologie. Bohužel autor kachlů není známý. Jen se jedná o kopie výjevů z obrazů vlámských umělců. To nejkrásnější ale přijde, jakmile vstoupíte do kostela samotného. Je celý vyřezán z cedru nebo jakarandy a následně pozlacen. Zajímavé je, že sem mohli i otroci – měli zde vyhrazenu nevyzdobenou část. A jelikož nemohli vidět na hlavní oltář, v postranní lodi mají dva černé svaté.

 

Od kostela jsme přešli uličkami na náměstí s neuvěřitelným výhledem na klášter karmelitánek a vedle stojící kostel postavený osvobozenými otroky. Náměstí je rovněž známé, jako místo, kde se trestali otroci – převážně věšeli. Každý z členů výpravy myslím ocenil tuto „třešničku na dortu“ a do autobusu se všichni vraceli velmi spokojení.

 

Během návratu do hotelu jsme se zastavili ještě v supermarketu na nákup kávy a dalších podobných propriet. I já chtěl domů něco dovézt. Bohužel u kasy mi platební terminál nevzal kartu. Nepomohlo přejít ani k jinému místu. Podobný problém mělo několik členů výpravy. Platím kartou po celém světě a tady odmítala fungovat. Nu což, tak sem tam nákup nechal a šel pryč.  Bohužel problém s kartou pokračoval i v hotelu při odjezdu. Nechápu, co to má znamenat. Navíc zde nechtěli vzít na uhrazení účtu dolary, tak jsem byl zvědavý, co budou dělat. Jestli si mě tam nechají vše odpracovat či co. Průvodkyně mi vyměnila potřebné peníze a já mohl zaplatit a odjet na letiště. Schválně jsem chtěl vyzkoušet, jestli karta bude fungovat zde – na jednom místě (s jiným platebním terminálem) mi to kartu vzalo, jinak bych asi umřel hlady. V obchodě se ale problém vrátil, zde ale braly dolary.

 

FOTOGALERIE

 

  

11. dubna 2011: pondělí

Salvador – Lisabon – Praha

Téměř 6 500 km dlouhý let přes oceán jsem více méně prospal. Paní u přepážky v Salvadoru pochopila, co to znamená ulička, tak nebylo třeba nikoho přeskakovat. Má to ale zase tu nevýhodu, když vystrčíte nohy, tak vám je buďto nešetrně přejedou vozíkem nebo o vás někdo (schválně) zakopne. Teď zbývá už jen přelet do Prahy. Několik členů výpravy se vydalo do Lisabonu, jsem zvědavý, jestli se stihnou vrátit nebo poletí jindy ….

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert