TOPlist

 

HONDURAS

24. 11. - 4. 12. 2010

 

    

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

 

 

 



23. listopadu 2010: úterý
Kvasice – Praha
Začal bych asi otázkou, byť se to může některým čtenářům zdát nevhodné. Víte, kde je Honduras? Víte jaké je hlavní město této země? Mám docela ještě v živé paměti hodiny zeměpisu na otrokovickém gymnáziu, kdy nás pan profesor (nebudu jmenovat) neustále drtil slepými mapami a učením se hlavních měst všech států světa. Tehdy nebyl problém vyjmenovat hlavní města zemí jakéhokoliv kontinentu. Dnes je to už u nás všech slabší, než tehdy. Ale zpět k mým dvěma otázkám – ano, Honduras leží ve střední Americe, kousek od Nikaragui a Kostariky. A to hlavní město? No přeci Tegucigalpa, ne? Co Vás v tom zeměpise učili! A teď zpět k hodinám zeměpisu – asi si říkáte, k čemu je dobré znát hlavní města zemí světa? Ať tomu věříte nebo ne, mi to připadalo a stále připadá důležitější než např. nějaké hloupé matematické rovnice se samými X a Y a všemi různými zlomky a klikyháky, které člověk mnohdy ani neumí přečíst … ale je to věc názoru každého z Vás.

 

Nedokážu přesně zdůvodnit, proč zrovna Honduras? Asi je to tím, že jsem v roce 2003 navštívil Kostariku nebo také v minulosti plánoval Belize/Guatemalu. Asi je to tím, že jsem viděl nějaký cestopis nebo četl zajímavý článek na internetu či v časopise. Asi je to tím, že mi učarovaly majské památky a všechny mystické kultury procházející tímto krkem mezi oběma americkými kontinenty. Asi je to tím …. každopádně nápad se podařilo zrealizovat a já nyní sedím ve výšce cca 12 km a mířím směrem na západ. Dnes nejdříve do Atlanty v Georgii a zítra ráno do San Pedro Sula v západní části Hondurasu.

 

Popravdě řečeno, málem se nápad ani nepodařil zrealizovat. A to myslím ve velmi krátkodobém měřítku, tzn. vzhledem k dnešku. Stejně jako u minulých výprav jsem ráno vyrazil vlakem směr Přerov s plánovaným přesednutím na Pendolino v Olomouci. Nevím co se však stalo, ale pánové posunovači v Přerově snad dospávali nějaký deficit, protože jinak si nedokážu vysvětlit téměř 10 minutové čekání na posun a poté dalších 10 minut na odjezd. Všem je asi jasné, že když máte na přestup 15 minut, tak Pendolino na nikoho 20 minut čekat nebude. Jediné štěstí v neštěstí bylo, že zpožděný vlak také pokračoval do Prahy, s příjezdem o cca 45 minut později plus k tomu to 20ti minutové zpoždění. Naštěstí pan mašinfíra byl zkušeným parovodičem a podařilo se mu stáhnout. Já tak stihl autobus na letiště a celé zpoždění bylo jen cca 15 minutové. Členy výpravy jsem o všem uvědomil SMS, proto v klidu čekali až dorazím. I tak ale bylo nutné na poslední čtyři opozdilce ještě čekat. Záležitost s vlakem nebyla jediným dnešním zádrhelem. Při odbavení u přepážek v terminálu 2 přestal fungovat systém. Zavazadla bylo tedy třeba odbavit ručně, tzn. člověk u přepážky vypisoval jeden lístek na kufr za druhým a za třetím a za čtvrtým … a to stíhal jen s odřenýma ušima. Ráno jsem si dělal srandu a citoval Nohavicu „... Pendolinu zamrzly CD-ROMY …“ toto teď platilo o systému na letišti.

 

Následná kontrola u rentgenů probíhala dnes rovněž důkladněji. Automaticky už si sundávám opasek, z baťohu vytahuji počítač a obal na kinofilm. I bez opasku a mikiny sem pískal jako bych měl v kapse schovaného Kalašnikova. K personálu zde promlouval vedoucí, že jsou pod silným dohledem. Trošku mne z toho mrazilo v zádech, ale vždy si říkám, aby nás raději dvakrát zkontrolovali, než aby někdo něco propašoval do letadla. Stejně podrobnému zkoumání jsme byli podrobeni i v Amsterodamu na letišti.

 

Při čekání v Amsterodamu jsem se dozvěděl také smutnou zprávu, že přítel jedné z členek výpravy minulý týden zemřel. Věděl jsem od ní, že je na tom zdravotně špatně, ale i tak mne tato zpráva vzala. Ještě teď ve mně vše odeznívá … znal jsem ho z minulých výprav, jako člověka vitálního, plného optimismu, životní síly … a najednou zde není. Jen pro připomenutí jeho výkonů – byť kuřák, zdárně zdolal nejvyšší sjezdovku na světě v Bolívii – Chacaltaya – téměř 6 tis metrů. Pamatuji si, že tehdy mu ostatní členové výpravy gratulovali! Bude mi chybět … snad si v nebi přečte tato slova.

 

A jak že ubíhal více než devíti hodinový let? Nic převratného se neudálo. Snad jen dvě věci – letadlo byl kupodivu poloprázdné a tak sem seděl sám na 3sedadle. Takový komfort se nezažije každý den. Na druhou stranu byl ale snížen tím, že vím jak si připadá předmět, který dáte na 9 hodin do mražáku. Proč? Klimatizace v letadle fungovala extrémně dobře. I přes to, že jsem se zabalil do dvou dek , byla mi stále zima a rozmrzl sem až při pobíhání po letišti v Atlantě. I letuškám nebylo asi nejtepleji, ale i když se snažili s teplotou něco dělat, byl výsledek nulový. Nesmím opomenout rovněž jídlo – na výběr bylo z hovězího anebo z thajských nudlí (vegetariánské). Jelikož velká část letadla volila hovězí, na cestující v zadní části už zbyly jen nudle. Masové jídlo bylo s bramborovou kaší a červeným zelím. Trošku mi to připomnělo naše vepřo-knedlo-zelo … vzdáleně. Ke svačině byla zmrzlina a k večeři pizza kolečko, jehož sýr byl připečen na igelitový obal. Tož nadlábli jsme se, jen co je pravda … ještě teď mi kručí v břiše …

 

Kdybych se ale v letadle najedl, tak se mi špatně pobíhá po atlantském letišti. Přistáli jsme o 40 minut dříve, což bylo velmi příznivé. Nikdo ale netušil, že nám to nebude dvakrát platné. Tedy platné to bylo – nedostali jsme se do hotelu před půlnocí, ale po osmé hodině. Už zase předbíhám. Pěkně popořádku. Jelikož se do USA cestuje převážně s biometrickými pasy, není třeba vypisovat tzv. bílou kartičku, pouze celní prohlášení. Ti cestující, kteří mají ještě staré vízum ovšem kartičku vypisovat musejí. To bylo první zdržení. Ostatní členové výpravy ji také začali vypisovat a tak způsobili zmatky. Já prošel imigrační kontrolou mezi prvními a chtěl čekat za přepážkami, případně pomáhat. Neuvědomil sem si, že jsme v Americe, kde člověka nenechají jen tak stát a neustále ho pohánějí dál a pryč. Zkoušel jsem se dvakrát protlačit zpět s vysvětlením, že ti lidé neumějí anglicky a neví co dělat … bohužel mi vždy byla záporná odpověď. První kontrola byla zdárně zdolána.

 

Následovalo vyzvednutí zavazadel. I když jsem členy výpravy upozorňoval na odbavení kufrů do Atlanty, ne do Hondurasu, tak polovina si je nechala odbavit bohužel až do finální destinace. Je to ale zajímavé, když člověku u přepážky řeknete, kam chcete poslat kufr a on ho pošle stejně jinam. Na druhou stranu i v letadle hlásili, že si MUSÍME vyzvednout kufry a znova je odbavit. Prostě polovina lidí kufry nemá, tyto leží někde na letišti – byl jsem ujištěn paní u přepážky a budou zítra pokračovat … doufám.

 

U čekání na kufry nás obcházel celník s malým psíkem – identifikoval v kufrech potraviny – salámy, jablka apod. Smějete se? Našel v jednom kufříku krásně zabalený uherák. No a jak jinak, než tento byl zabaven. Dotyčný může být rád, že necestoval na Nový Zeland, tam by mu ještě napařili pokutu. Pejsek, vypadal jako Dášeňka, měl na těle obleček s nápisem AGRICULTURE CONTROL. Byl asi skvěle vycvičený, jelikož další členové měli v Amsterodamu v tašce jablka, nyní už snězené, ale i tak se psíkovi jejich taška zalíbila. Prý potraviny cítí i týden či dva po vyložení z tašky. Abych dokončil část se zavazadly – všechny, kdo měli kufr zabalený do fólie, tedy i mne, poslali na další zrentgenování, zda nevezeme něco nepřístojného.

 

Let z Amsterodamu přistál v jižní části letiště, spojenou s hlavním terminálem automatickým vlakem, jezdí každou minutu. Ale do vlaku Vás nepustí s kufry, to si nemyslete! Kufřík pěkně zase odevzdáte a tento zmizí neznámo kde, ve chřtánu letiště … jen pak doufáte, že se s ním někde potkáte. Pak už zase všichni bez kufrů jsme postoupili k další kontrole. Jako když vstupujete na letiště – vysvlíknout, vyzout, zrentgenovat. Máte v baťohu otevřenou vodu? Alkohol? Zabavit! Když byl tento v kufru, nevadilo. Trošku nerozumím principu, ale budiž … vítejte v Americe! Automatický vlak nás převezl na konečnou, kde byly dotyčné kufry zase vyloženy.

 

Z cesty vláčkem mám ještě dvě perličky – ztratil jsem dvě členky výpravy, naštěstí jsme se telefonicky našli a nakonec se nám všem ještě podařilo vystoupit o stanici dříve. Ale světe div se! Před námi je hala hlavního terminálu. Už jsme jednou nohou v Americe. Zde je několik pásů s kufry. Místní pracovník nás nasměroval k tomu správnému a všechny kufry se nakonec opět objevili. Jen mi to zde připadá takové podivné – terminál je volně otevřený veřejnosti, může sem kdokoliv přijít a vzít si jakýkoliv kufr. Vím, že je to Amerika, ale nepovídejte mi, že se zde takové věci nedějí. Nebudu tomu věřit!

 

Letištní anabáze už trvala skoro dvě hodiny a na všech byla znát únava. Já také vstával včera, před 24 hodinami. Krátký spánek v chladícím boxu – teda v letadle, mi moc nedal. Posledním bodem dnešního programu bylo ubytování. Zavolal sem do hotelu, aby pro nás poslali autobus. Paní z recepce mne navigovala, kde máme čekat – Ground Parking. Aha, kde to tak asi je? Opět mi pomohl u dveří stojící človíček. Najít ono místo už bylo pak hračkou. Autobusy dorazily cca po 15 minutách, naložili nás a za krátko (asi 10 minut) opět vyložili u hotelu Ramada Forest Park. Rozdání klíčů od pokojů bylo rychlé, doplněné pár informacemi k zítřku, několikeré zopakování, opětovné zopakování a počítám, že zítra budu vše opět opakovat, ale to nevadí. Buzení je domluvené, tak se snad všichni sejdeme na snídani a u autobusu na letiště!

 

 

24. listpadu 2010: středa

Atlanta – San Pedro Sula

Ráno nebylo tak krušné, jak jsem si včera představoval. Myslím tím kvůli časovému posunu. V noci jsem se probudil jen jednou a potom až chvilku před zazvoněním budíku celkem čilý. Příjemně teplou sprchou jsem ale nepohrdl a tak bylo mé probuzení dokonalé. Ne, ještě ne, chyběla mu maličkost – snídaně. Prázdný žaludek se ozýval už v noci, to ale pochopil zbytečnost svého snažení. Nyní, když už jsem se pohyboval, se už uchlácholit nenechal. Na snídani sem se vypravil s notebookem pod paží a flashkou v ruce – na ní byl nahraný včerejší zápisek. Počítač v recepci motelu byl volný, stejně jako jeho USB porty a tak bylo otázkou chvilky vše poslat. Na snídani už posedávalo pár členů výpravy. Na tu skutečnost, že jsme v Americe byla nabídka bohatá, jak sladké, tak slané pečivo, sýr, vejce, ovoce apod.  Při snídani jsem rozbalil notebook, připojil se na wifi a vyřídil emaily. Ještě pořád mi nedochází, že my vstáváme a u nás se jde z práce domů … teda skoro.

 

Na sedmou hodinu byl objednaný transfer na letiště. Nejdříve přijel jeden autobusek a když nás tam řidič viděl, tak se zhrozil a honem volal druhý. Je to zvláštní, protože večer jsem v recepci připomínal, že potřebujeme dva autobusky. Ale druhý se záhy objevil, tak nebylo co řešit. Při snídani jsem také zjistil, že nadcházející víkend je Díkůvzdání. Co to znamená? Že se stěhuje celá Amerika. Proto ty fronty a anabáze na letišti. S řidičem autobusku jsem prohodil pár slov o tomto svátku. Jako pravý Američan měl rád krocana. Na mysli mi vyvstal můj pobyt v USA. Země je to zvláštní, musíte si na ni zvyknout, ale potom vám tak nějak přiroste k srdci. Už slyším ty komentáře, že to je hloupost. U mě tomu tak ale bylo. „Zamáčkl“ jsem nostalgickou slzu a uvedl se opět ze vzpomínek do reality a obav, co že nás dneska na letišti zase čeká a nemine.

 

Opět jsme minuli obrovská parkoviště plná desítek či stovek aut. Jen nechápu jednu věc. Zaparkujete tady a jak potom své auto najdete? Já mám problém ho občas najít u supermarketu! A už je to opět zde – obrovské atlantské letiště s davy proudícími dovnitř jako malí mravenečci. Hned jak nás autobus vyložil, tak na parkovišti byly jakési venkovní odbavovací přepážky. To se mi zdálo divné, ale paní zde mi odpověděla, že máme jít dovnitř a odbavit se tam. Poslušni jejích slov jsme se tedy nechali pohltit budovou letiště. A co teď? Nebudu experimentovat, proto mé kroky vedly k nejbližší postávající paní. Vysvětlím situaci a ta nás posílá k samoodbavovacím kioskům. Zde se nás ujímá další paní. Opět vysvětlím celý problém. Přichází další pán. Když zjistí, že je nás třicet, tak ochotně otevře klasickou přepážku a snaží se pomoci. Trošku mu hatí plány předchozí paní, která část členů výpravy odvádí jinam. Ještě dalším zádrhelem se mohou stát palubenky vystavené Air France a ne Deltou. Pán říká, že je to problém, paní že ne. Nebudu riskovat a nechávám členům výpravy palubenky předělat. Uf, je to za námi. Jsem vděčný dotyčnému pánovi za pomoc, že nás neposlal někam... jinam. V tomto Američany obdivuji. U nás by se s vámi asi nikdo takto nebavil.

 

Všichni členové výpravy jsou na tom nyní stejně, bez kufrů. Dále nás čeká bezpečnostní kontrola – to znamená vyzout, vysvléct, vytáhnout vše z baťohů, projít rentgenem a zase to všechno naskládat zpátky. Další bod postupu k přepážce si můžeme odškrtnout! Teď už jen cesta vlakem na konečnou, pěšky k přepážce a je to! Jak by řekli v pohádce - „Volejte sláva a tři dny se radujte!“. Prozatím nemyslím na to, co nás čeká cestou zpět. Snad ale díky „pouhému“ přestupu to nebude tak složité.

 

Letadlo do San Pedro Sula vypadá nejdříve poloprázdné, ale ve finále byly obsazeny téměř všechny sedačky. Mne zde nejvíce zaujal emblém wi-fi na dveřích. Na letišti wi-fi fungovalo, ale jen na omezené stránky. Ostatní už se muselo zaplatit. Říkal sem si, že v letadle to musí přeci stát dvakrát tolik. Ale po vzletu ohlásili, že služba byla spuštěna teprve nedávno a tak je poskytována zdarma. Na vyzkoušení jsem měl cca 3 hodiny a proto jsem nelenil. Hned jak to bylo možné, pustil jsem notebook a snažil se připojit. Nejdříve to nešlo, pak zničehonic ano. Radostí, že můžu být připojený ve 12 tisících metrech nad zemí jsem poslal smsky všem komu se dalo a pak skypoval s mou Terezkou. Také byla podle řádků překvapená, jak to že můžu být připojený. Ale nechvalme dne před večerem – asi po hodině vše přestalo fungovat, z ničeho nic. Už sem se nepřipojil … Stejně v notebooku docházela baterka a do přistání už zbývala necelá hodina.

 

Dnešní trasa vedla nad mexickým Cancunem a poté podél pobřeží Belize. Ti co seděli u okna viděli krásné korálové útesy, teda aspoň podle řeči. Já v uličce měl utrum. Při dnešním letu nepodávali žádné jídlo. Bylo si možné občerstvení zakoupit. Ale ani s tím to nepřeháněli – džus, voda a káva byly zadarmo a k tomu ještě malá sušenka. Tak to stačilo. K prodeji neměli nic jiného než oříšky nebo sušenky. Toho bych se moc nenajedl.

 

Stejně jako včera jsme přistáli cca o 40 minut dříve. Tento čas nám byl opět k dobru při odbavení. Nebyla to taková anabáze jako včera, ale i tak úředníci u přepážky zkoumali pasy a vyplněné formuláře, jestli náhodou nechceme v Hondurasu asi zůstat. S velkou obavou jsem čekal, jestli dorazí všem kufry – myslím i těm, kteří je včera neměli. A dorazily! Opět důvod k radosti! Před východem z letiště nám je nezapomněli opět řádně zrentgenovat. Já přišel do příletové haly jako poslední. Průvodce nikde. Nevím jak vám, ale mi cesta do Hondurasu připadá čím dal barvitější a dobrodružnější.

 

Proč? Zachoval sem profesionální klid a chtěl zavolat na některé z telefonních čísel místní partnerské CK – ohlásilo se halali, tzn. „Volané číslo neexistuje“. Zkouším další číslo, zkouším jinou variantu vytočení, s mezinárodním předčíslím, bez něj … bohužel nic … to už sem začínal být nervózní, ale stále jsem doufal, že se někdo objeví. Nedaleko byl informační turistický stánek. Poprosil sem slečnu, co že jako mám vytáčet, když potřebuji volat na místní číslo. Minulý týden prý celý Honduras přečíslovali a všude přidali „2“. Zkouším, zkouším a nic! Už docela zoufalý poprosím tutéž slečnu, jestli mi může ona vytočit dané číslo ze svého mobilu. Děkuji ji takto ještě jednou, že mi pomohla. Z jejího vše fungovalo. Na druhé straně to zvedl nějaký pán a když sem mu popsal, co chci, odpověděl, že průvodce byl na letišti před hodinou. To byl samozřejmě nesmysl, protože měli aktuální letový řád, den před odletem sem vše opět posílal. Potom mi hlas sdělil, že vše prověří a zavolá zpátky. Osvětlil sem celou situaci ochotné slečně s telefonem, postával okolo a čekal až „mávne“, že volají zpátky. Za minutku skutečně volal, průvodce je prý už na cestě. A skutečně, za chvíli dorazil autobus! Uf, neštěstí zažehnáno. Sehnat členy výpravy a vyrazit. Někteří si mezitím šli vyměnit dolárky za lempiry, což způsobilo další malé zdržení, ale nevadí.

 

Stále uvažuju, jestli je tomu dobrodružství konec? Nevím, nevím. Cesta do hotelu byla rychlá. V recepci, byť jsem se ujišťoval, neměli nic nachystané a místní byrokracie je skutečně květnatá. Tři lidi se kolem nás motali – jeden vypisoval kartičky, druhý hledal v počítači a třetí předával klíče. Opět zvládnuto v rekordním čase. Hurá na pokoj! Už se těším na telefonát s Terezkou. Poslal sem jí číslo do hotelu – na recepci to bohužel nikdo nebere, zkouším druhé – stejný výsledek. Tak volám na recepci, aby mi řekli oni telefonní číslo. Je z poloviny stejné a z poloviny jiné, opět zde přibyla ona dvojka. Už jsem opět propadal beznaději. Poslední variantou bylo telefonování po Skypu. V počítači mi bohužel zmizel ze zařízení mikrofon … prostě co se může, tak se s... a hle! Telefon najednou zazvonil a na druhé straně byla moje Terezka!

 

Odpoledne bylo původně plánováno jako volné. Domluvil sem se Salvadorem, že nás vezme do města, na projížďku autobusem s krátkou zastávkou v centru. Toto ocenili téměř všichni členové výpravy a ve čtyři hodiny se vyráželo. Musím říct, že San Pedro Sula je takovým typickým středoamerickým městem, kde není nic zajímavého – domy, obchody, továrny, silnice plné aut. Slíbená zastávka byla u Central Parku s katedrálou sv. Petra. Na náměstí byla rozložená opoziční strana sesazeného prezidenta, vyhrávala zde hudba a náměstí bylo ozdobeno transparenty. Naproti tomu v katedrále byl klid. Obešli jsme ji a vrátili se zpět do autobusu. Začalo se už stmívat. Někteří členové výpravy měli chuť vyrazit do ulic, Salvador je však rázně zastavil, protože hrozilo okradení. Aby se necítili, že jim nedopřejeme, před návratem do hotelu jsme se ještě zastavili v luxusním nákupním středisku. Já, abych předešel všem možným nepříjemnostem spojeným s telefonování z ČR do Hondurasu, jsem se rozhodl koupit předplacenou honduraskou sim kartu za 50 lempir, tj. 50 Kč a mám klid. Terezka se mi dovolá kdekoliv budu a nemusíme nutně čekat až na hotel, což vzhledem k časovému posunu nikdy nepřipadá na příhodnou dobu.

 

Myslím si, že všichni členové výpravy byli rádi zpět v hotelu. Také na večeři to bylo poznat, každý rychle pojedl a těšil se určitě do postele. Včera tak únava z časového posunu znát nebyla. Vše na nás padlo dnes.

 

FOTOGALERIE

 

 

25. listpadu 2010: čtvrtek

San Pedro Sula – Copan Ruinas

Spánek cca 10 tis kilometrů od domova není přesně takový, jako bych byl doma. Vše je jednak způsobeno časovým posunem 7 hodin, když se doma vstává, já jdu spát. A také je každému jasné, že vlastní postel, je vlastní postel. Hotel v San Pedro Sula nebyl špatný, na můj vkus docela rušný. Asi bylo vše způsobeno umístěním pokoje hned vedle výtahu. Pokaždé, když se kabina pohybovala, vydávala zvuky, jakoby někdo něco vrtal. Díky včerejší únavě mi však brzy začalo být všechno jedno a s postupujícím časem i frekvence jízd ustala. Jedněm členům výpravy jsem před večeří pokoj měnil, měli podobný problém. Já ovšem v noci výtah ani jednou neslyšel, až ráno po páté hodině. Ke vstávání mi zpívali ptáčci a obloha byla blankytně modrá, s pár obláčky – předzvěst krásného počasí.

 

Včera jsem se ještě zapomněl zmínit o členech ochranky starající se o naši bezpečnost. V Hondurasu, všude kde jsou turisti nebo peníze, najdete docela těžce ozbrojenou gardu. Mnohdy jejich samopaly přesahují délkou dotyčnou osobu. V hotelu a jeho okolí se pohybovalo snad 20 členů gardy. Stejně tak i včera na ulicích v San Pedro Sula – postávali před bankami, směnárnami apod. Něco takového jsem zažil asi jen během mého působení v Izraeli. Zde se vojáci se zbraněmi také volně pohybovali po ulicích.

 

Posnídali jsme na stejném místě, jako byla včera večeře – já si dal lívance s javorovým sirupem a v 7:30 jsme vyrazili směrem na západ. Na mapě byla silnice označena jako „highway“ a už doma jsme se s Terezkou bavili, jaká bude asi její kvalita. Měla pravdu, žádná čtyřproudovka to nebyla. Běžná silnice, možná trošku širší. Do Copan Ruinas to bylo od hotelu cca 190 km. Highway je samozřejmě placená. Hned za San Pedro Sula jsme začali stoupat směrem k pohoří Amarilo, kde se nachází stejnojmenný park a za chvíli nás obklopilo mračno, nebylo vidět skoro ani na krok. Prý je to zde v listopadu běžné. Že by pravá londýnská mlha dorazila až do Hondurasu? Nene, za chvíli se mrak rozplynul a nad námi byla opět modrá obloha. Silnice procházela jednou vesnicí vedle druhé, převážně zemědělskými – pěstují se zde banány, káva, ananasy, cukrová třtina apod. Ze zvířat je nejběžnější kráva, sem tam i ovce.

 

Naše první zastávka byla asi v polovině cesty. Salvador s řidičem nakoupili vody pro členy výpravy a my si zatím v krátkosti prošli vesnici. Nedaleko byla benzinka Shell, kde nám byly doporučeny toalety. Já ji nepotřeboval, ale dle slov ostatních členů výpravy nebyly nic moc a tak raději volili přírodní variantu. V zemích podobného ražení asi ani nelze očekávat bůhví co. Po další hodině jízdy nás přivítalo městečko La Entrada – copak asi znamená jeho jméno v překladu? Toto už bylo ve srovnání s předchozím místem větší. Zde byla naplánovaná procházka po tržišti lemující hlavní silnici. Trošku jsme nasáli kolorit místa, poznali známé i neznámé ovoce a zeleninu a na závěr opět navštívili toalety v místním hotelu. Je až s překvapením, jak se změnila nálada okolních obyvatel. Včera v San Pedro Sula se na nás dívali jako na vetřelce. Zde se s námi všichni dávali do řeči a lámanou angličtinou se snažili zjistit odkud jsme apod. Působilo to na mne velmi pozitivně.

 

Z La Entrady to bylo už necelou hodinku do Copan Ruinas. Cesta byla vcelku ucházející až právě před finální městečko. Zde, díky velmi častým sesuvům půdy, byla silnice v žalostném stavu. Viděl jsem dokonce na jednom místě utrženou polovinu vozovky i s jakýmsi domkem a vše sjeté cca 10 metrů do svahu. Rychlost a kolíbání autobusu mi připomnělo cestování v Laosu – to byl ovšem extrém. Zde, mimo tento krátký úsek, jsou silnice v relativně dobrém stavu. Okolí před Copan Ruinas už lemují viditelné pozůstatky dávné majské civilizace – pod každou terénní vyvýšeninou je skrytý pozůstatek  budov z majského období. Proto je zde zakázáno stavět a majitelé pozemků je mohou obdělávat pouze shora. Mají přísný zákaz cokoliv vykopávat apod. Samotný archeologický park Copan leží cca kilometr před městečkem samotným. Návštěva je naplánován na zítra.

 

Město Copan Ruinas leží asi 12 km od guatemalských hranic a je velmi malebné. Na návštěvníky zde dýchá koloniální atmosféra – ulice jsou dlážděné kočičími hlavami (pro Neználky – ne skutečnými, ale žulovými), domy jsou úplně jako z doby před 100 lety. A samozřejmě autobus se do města také nedostane. Do hotelu museli všichni po svých, jen zavazadla převezli na náklaďáku. Hotel stojí téměř v centru, nedaleko hlavního náměstí. Po včerejšku byl každý z členů výpravy překvapený koloniální atmosférou ubytování a krásným bazénem na „nádvoří“ hotelu.

 

Celou atmosféru trošku pokazila domnělá ztráta jednoho zavazadla. Všechny kufry přivezli, jen jeden chyběl. Salvador proto volal do hotelu v San Pedro Sula, jestli tam nezůstal a řidič šel zkontrolovat úložný prostor. Byť byl přesvědčený, že vše vyložil, kufr stál vedle rezervy – guma černá, kufr černý a tak zde splynul. Naštěstí se našel a my mohli v klidu pokračovat v programu.

 

Nejdříve oběd v místní restauraci, nedaleko náměstí. Členové výpravy si vybírali podle jídelního lístku, tak vše zabralo nějaký čas. Já mezitím odzkoušel spojení s mou Terezkou. Volání na honduraské číslo funguje skvěle! Můžeme si tak volat kdykoliv bude chvilka a ne se omezovat návratem do hotelu. Po obědě, byť všichni najedeně funěli, nás čekala návštěva místního malého etnografického muzea. Exponáty se věnují jednotlivým etnikům žijícím v Hondurasu. Jelikož část muzea byla z důvodu špatného technického stavu uzavřena – asi sem moc turistů nechodí, zaskočili jsme ještě na radnici, kde je obrovský sál s expozicí fotografií věnujících se vykopávkám v Copánu. Vše uvidíme zítra na vlastní oči. Tím dnešní oficiální program skončil a Salvador ještě nakupování chtivé odvedl do obchodu se suvenýry. Toho jsem se už neúčastnil a raději se vydal zkoumat městečko.

 

Uličky zde mají hodně kopcovité. Odevšad je krásný výhled do okolí. Uprostřed je už zmíněné centrální náměstí s kostelem. Tam jsem také nakoukl, ale po straně zde seděli nějací lidé a dívali se na mne jako na vetřelce, tak sem rychle vycouval. Prokřižoval sem část města bočními uličkami a vyrazil na kafe do kavárny nedaleko od hotelu. Sem za chvíli dorazily i dvě členky výpravy a tak jsme poseděli na terase a užívali si výhledu na město doplněného místní dobrou kávou – ne brazilskou jako v Kulovém blesku, ale honduraskou a také místním pivem Salva Vida.

 

Po návratu do hotelu jsem stáhl fotky, pár jich vybral a poslal Terezce. Mezitím stihli vypnout elektřinu a už asi 40 minut běží venku generátor. Nevím, jestli je to zde běžné. V průvodci se lze ale dočíst, že je dobré si vzít do Hondurasu s sebou baterku. Tak uvidíme, jak dlouho nepoběží. Naposledy se něco podobného stávalo v Barmě. Tam na to byl člověk zvyklý a součástí výbavy na pokoji byla svítilna.

 

Nevím, jestli se po večeři vypravím do uliček městečka. Je zde prý naprosto bezpečně, ale vzhledem k vypnuté elektřině asi raději zůstanu v hotelu.

 

FOTOGALERIE

 

 

26. listpadu 2010: pátek

Copan – Guatemala

Myslel jsem si, že po pár dnech se budu pomalu aklimatizovat na 7 hodinový časový posun oproti 10 tisíc km vzdálenému domovu. Zatím mám ovšem pocit, že opak je pravdou. Necítím se nijak unavený nebo nevyspaný, ale například dneska sem se vzbudil o půl páté a už dále nemohl usnout. Proto jsem nic nelámal přes koleno. S pomocí anglického knižního průvodce jsem si doplnil znalosti o majském městě Copanu, dnes navštíveném místě. Hlavně z důvodu složitosti majských jmen a komplikovanosti majských vztahů v jednotlivých dynastiích. Toto mi někdy při překladu činí problémy, tak abych nevypadal jako oslík. Další část rána před snídaní jsem vyplnil krásným skypování se mojí Terezkou. Bylo to jako bychom seděli nedaleko sebe a ne na druhé straně světa, kdy ona jde z práce pomalu domů a mi ještě práce ani nezačala. Jaké to asi muselo být, když před sto lety vandrovníci sbalili buchty a vyrazili neznámo kam – do krajiny blízké či vzdálené. Jestliže se vrátili, tak třeba po roce a celou dobu o nich nikdo nevěděl. Pokud odjeli do Ameriky, tak se nevrátili nikdy a jediným kontaktem bylo psaní dopisů, jež tehdy samozřejmě šly celé týdny … Dneska člověk sedne k počítači, otevře mail, zjistí co se doma děje. Pustí si skype, pozdraví své blízké anebo pošle sms či přijme hovor … Je to super být takto ve spojení. Ovšem když některá z výše uvedených vymožeností vypadne, pak jsme nesví … vím o čem mluvím!

 

Snídaně nebyla formou švédských stolů, ale servírovaná – členy výpravy obcházel číšník a ptal se, kdo co chce. No nabídka nebyla nijak široká – míchaná vejce nebo volská oka. Já si vybral volské oko, tato varianta mi připadala více tepelně zpracovaná. Když jídlo přinesli, tak spíše míchaná vajíčka vypadala líp. Naštěstí vše dobře dopadlo a nikomu z členů výpravy nic nebylo. Vlastně bylo – necítili se dobře, že si mají objednávat jídlo a říct co chtějí. Z těch přehršlí švédských stolů s kvantem jídla jsme asi hodně zmlsaní. Nebo že by neměli vlastní názor ani na snídani …

 

Obloha, na rozdíl od včerejška byla potažena hustou peřinou a vypadala, jakoby se měla každou chvíli protrhnout. Sal nás ale uklidnil, že se jedná o opar, zde naprosto běžný. Vše se prý zlepší. Déšť na prohlídku archeologického naleziště není zrovna ideálním počasím. Tak nám nezbývalo než Salovi věřit a vyplatilo se. Autobus na nás čekal dneska na náměstí, ne jako včera kde nás vyložil. Trošku mi bylo záhadou, jak se tam dostal, protože uličky jsou zde velmi uzoučké a když na ní parkuje auto, tak je zde problém projet s druhým autem, natož s busem. Řidič – Maurizio je ale velmi šikovný. Z města k archeologickému parku je to necelý kilometr, z busu jsme vysedli asi za 5 minut, krásná projížďka, že? Zpět se jde po svých, žádné vožení.

 

V návštěvnickém centru jsme se nejdříve shromáždili kolem makety areálu a Sal zde udělal krátkou orientaci – co nás čeká, co uvidíme, jak daleko půjdeme apod. Další zastávka byla u mapy majského světa – rozkládala se od Mexika až po Honduras a byly zde zaznačeny všechny velké majské města – jen v krátkosti zmíním Chitzen Itza v Mexiku nebo honduraský Copan. Sousední Guatemala je rovněž plná pozůstatků majských měst a památek – např. Tikal. Z centra jsme už vstoupili do areálu samotného – vítali nás zda překrásní papoušci Ara. To byla snad větší atrakce než historie samotná. Ale dost bylo papoušku a jde se na památky.

 

Nejdříve tedy na Náměstí stél. Toto je lemováno auditoriem pro cca 30 tisíc diváků, podle toho archeologové odhadují počet obyvatel v době největšího rozkvětu města. Po jeho úpadku dosáhlo novodobé Copan Ruinas tohoto počtu až ve 20. století! Na náměstí jsou rozmístěny stély jednotlivých panovníků – jen v krátkosti se zmíním – 13. panovník se jmenoval 18. králík, další Kouřící jaguár, Jaguár Vodní lilie, Kouřící opice apod. Po chvíli jsem se já i členové výpravy ve jménech a vztazích 400 letých dynastií ztráceli. Bylo to na nich znát. Každopádně archeologický park je krásně upravený a odevšad zde na návštěvníky dýchá mystičností místa. Jako by se zde měli každou chvíli objevit Májové a třeba začít hrát míčovou hru na zápasišti, kdy dva týmy (asi po 5ti hráčích) mají za úkol trefit gumovým balonem, za pomocí ramen, loktů nebo kyčlí, oko papouška na šikmých plochách. Poražené družstvo je popraveno. V případě zápasu při náboženské oslavě je kapitán slavnostně obětován bohům – zaživa je mu otevřena hruď a vyjmuto srdce.

 

Nesmím také zapomenout zmínit překrásné hyeroglifické schodiště s více než 2500 hyeroglify na 63 schodech. Schodiště bylo bohužel nalezeno ve špatném stavu a tak jsou jednotlivé kameny poskládány aniž by na sebe motivy navazovali. Neexistuje žádná technologie, která by při skládání kamenů pomohla. Sal nás provedl pod obrovskými stromy s kořeny ve vzdálenosti snad 20 metrů od kmene a průměrem jako lidské tělo, kolem mnoha chrámů až k rezidenci posledního vládce Copanu. Po cestě jsme si mohli udělat obrázek, jak místo vypadalo před započetím výzkumu – stromy, kopečky, kamení. Majitel, který prodal pozemek archeologům za 50 dolarů se tehdy ťukal do čela, proč dávají tolik peněz za kamenitou zemi. Jeden z archeologů později napsal, že by za zemi dal i více peněz, ale to byl původního majitele asi kleplo úplně!

 

Skončila prohlídka areálu. Členové výpravy se vydali na oběd do restaurace u vstupu do parku. Návrat do hotelu byl individuální, po svých nebo kdo chtěl, mohl se svézt tuk-tukem, ale zpět do města to bylo skutečně kousek. Já jsem navštívil nedaleký obchod se suvenýry a koupil zde pohledy a také magnetku na ledničku, pro rozšíření sbírky. Odpoledne jsem se ještě s jednou členkou výpravy – mudlou, vydal hledat jedinou místní kešku. Včera sem si na internetu našel souřadnice a popis umístění. Nejdříve jsem si myslel, že je v archeologickém parku, ale nebyla. Umístění nás zavedlo na protější kopec. V Hondurasu je problém, že pozemky jsou obehnány ostnatým drátem a tak nikdy nevíte kde kdo na Vás může vyběhnout. Ale i přes ostnatý drát jsme našli vhodné místo pro vstup a pokračovali dále. Nejdříve pozvolna, trošku prudčeji a ještě prudčeji. Nad námi začalo kroužit hejno supů, což nevěstilo nic dobrého. Škrábali jsme se nahoru skoro po čtyřech a do zad nám pražilo polední slunce. Hned se mi na mysli vybavilo polední poznávání památek! V duchu jsem se modlil, aby to stálo aspoň za to! Mudlo-doprovod uklouzl a tak se černé oblečení stalo spíše šedým a zaprášeným. I mi se podařilo dvakrát řádně uklouznout a pomalu skončit ve křoví. Cestu jsme zdolali, ale na daných souřadnicích nic nenašli. Teda já. Mudlo-doprovod zůstal sedět kousek níž ve stínu stromů. Hledal jsem na pražícím slunci více než 30 minut, ale nenašel nic co by napovídalo přítomnosti kešky … Cesta dolů už byla rychlejší – podél plotu a následně po polní silnici na silnici vedoucí do města. Splavený jsem byl jako bych skočil do bazénu, nohy podřené, ruky podřené od prodírání trním … o zaprášení ani nemluvím.

 

Odpoledne nebyl naplánovaný hromadně žádný program a já se těšil, že si popovídám se svou Terezkou. Před hotelem mne však odchytili členové výpravy, že se jede na motýly a na papoušky, abych jel s nimi. To mi na telefonování moc času nezbývalo, ale každá chvilka je krásná. Honem jsem se ještě převlíkl z propoceného trička a vyrazil zase na další výlet. Nejelo se busem, ale tuk-tukama, což je zážitek sám o sobě. Trojkolka se kodrcá a kolíbá po dlažbě ve městě, ale statečně jede dál. Vzpomínal sem na výlet tuk-tukem do Bentoty na Srí Lance. Motýly a papoušky najdete v široké míře po světě. Myslím že všem členům výpravy se nejvíce líbil závěr výletu – i mně – zajížďka ke guatemalským hranicím a jejich krátké překročení – rozumějte jen tak pár metrů. Vyfotografování před cedulí GUATEMALA také nesmělo chybět!

 

V podvečer jsem si ještě jednou prošel městečko – náměstí a okolní ulice, udělal několik fotek místních chystajících stolky s občerstvením, potkal pobíhající členy výpravy, zaskočil s nimi na poštu poslat jejich zakoupené pohledy, popovídal s místníma na náměstí, byť neumím moc španělsky a pak se vrátil zpět do hotelu. Elektřina opět povážlivě poblikávala a tak se opět spustil generátor, abychom si mohli svítit. Včera ho vypnuli asi před desátou, tak uvidíme, jak dlouho poběží dnes.

 

FOTOGALERIE

 

 

27. listopadu 2010: sobota

Copan – Tela

Ani nevím, kdy včera vypnuli generátor, prostě bylo najednou ticho. Nepočítám-li dozvuky z diskotéky na náměstí – přesněji určeno na copanské radnici. Ve městě pravděpodobně nemají žádné jiné prostory k pořádání podobných akcí. Později, když jsem se v noci probudil, už bylo slyšel jen noční zvířátka, jak šustí okolo a vydávají různé zvuky. Vše doplňovali probouzející se ptáčci. Na obloze svítily hvězdičky a bylo příjemně chladno. Bylo by hříchem podobné krásy zaspat. Jen škoda, že se o ně nemůžu s Terezkou dělit hned a přímo. Ale i krásný ranní telefonát byl takovou malou kompenzací. Jako bychom se na ty hvězdičky na obloze dívali společně, jako bychom společně poslouchali zpívající ptáčky a jako bychom společně hádali, co za zvířátko může vydávat takový a makový zvuk … stejně bychom to neuhodli, ale to by vůbec nevadilo, dělil bych se o tuto radost přímo a tím byl byla dvojnásobná … určitě víte o čem mluvím!

 

Dopoledne bylo ve volnějším duchu, odjezd byl naplánovaný až na devět hodin, tak si někteří členové výpravy naposledy užili bazénu či procházky po malebném městečku. Teď, byť nás stále čekají přírodní krásy, města nebudou nijak zvlášť malebná … jen turistická a velká. Když se ještě vrátím ke Copanu – dle průvodce zde žije 38 000 obyvatel. Zajímalo by mne, kde jsou naskládaní. Já si prošel městečko křížem krážem a připadalo mi zde tak možná desetina lidí. Ale je pravda, že do počtu zahrnují asi i domky na přilehlých kopcích. To by potom vysvětlovalo tak vysoké číslo. Nebyl jsem ovšem jediný, kdo se podobnému údaji divil.

 

Před devátou hodinou už byli všichni připraveni k odjezdu. Dneska si každý řádně hlídal kufr, aby nedošlo k podobné události jako při příjezdu do Copanu. Autobus nás čekal u mostu, u vjezdu do města. Od hotelu to sem bylo co by kamenem dohodil. Pikolíci z hotelu mezitím naložili kufry do náklaďáku a převezli je k autobusu. Dopolední program byl rozšířen o návštěvu kávové plantáže, která leží asi 30 minut jízdy od Copanu. Teda o půl hodině mluvil Sal, mi to připadalo tak minimálně 45 minut, ale nevadilo. Čas nás netlačí. Dva členové výpravy se návštěvy kávové plantáže nezúčastnili – z důvodu oběda, prý se zde stále jí. Bylo mi líto, že nejdou, ale nutit je nemůžu. Proto na nás čekali celou dobu v návštěvnickém centru/obchodě s kávou. Pro zbylou část výpravy za chvíli z kopce sjel kostitřas … Co to je? Stařičký, dýchavičný, roztřepaný náklaďák jehož korba byla upravena na přepravu návštěvníků – byla zde dřevěná konstrukce s lavičkami.

 

Už jsme všichni, závozník zabouchne dveře a jedem! Či spíše škrábem se do kopce! Pěšky bych asi náklaďák předešel, ale nechám se v pohodlí vyvézt nahoru. Kopec měl místy snad i 40% sklon a tak každý obdivoval řidiče, možná spíše náklaďáček, že vše vydrží. Jednou dokonce zařadil i dvojku, ale to už během přeřazování vypadalo, že se nerozjedeme. Sal mi vykládal, že ještě on zažil podobné vozidla jako běžné prostředky hromadné dopravy, kdy silnice či spíše nesilnice vedly džunglí a průměrná rychlost cestování/kodrcání byla maximálně 20 km/hod. Ze San Pedro Sula do Tegucigalpy se tak jelo celý den! Nemusel mi nic moc barvitě líčit, stále ve mně jsou vzpomínky na přesuny ve Laosu a Vietnamu, bylo to asi to samé v bledě modrém. Zde alespoň před námi dokončovali silnici.

 

Na vrcholku kopce nás náklaďák vyložil a my dále sestupovali po svých. Upravená a krásně značená stezka vedla džunglí. Lemovaly ji cedulky s popisem fauny a flóry, informace o rostlinách – i tyto samotné měly cedulky s názvy. K vidění zde byly banánovníky, květiny a samozřejmě kávové keříčky s plody v různých stádiích zrání – zelené (nezralé) až po červené – zcela zralé. Vše se sbírá ručně a bobulky se pečlivě přebírají. Ke keříčku se trhač několikrát vrací, jak plody postupně dozrávají. Za jeden galon kávových bobů dostane sběrač 80 lempir, tzn. cca 4 USD … Asi v polovině stezky byla i mini zahrádka s léčivými rostlinkami – opět známými i neznámými. Pána, který se o zahrádku staral jsme potkali bohužel až o kus níže a už se nikomu k bylinkám nechtělo vracet. Největší atrakcí na stezce byla určitě visutá lávka – pěkná, lanová a také se krásně houpající. Všichni členové výpravy přechod zvládli a pohoupali se. Někdo rád, někdo míň. Bránit se ovšem moc nemohli, cesta zpět nevedla.

 

Návštěva plantáže zahrnovala i oběd. Restaurace byla téměř na konci stezky, kousek nad kávovou zpracovatelnou. Opět nám naservírovali místní speciality. Už si všichni zvykli, že 90% potravin zde má původ buďto ve fazolích nebo v kukuřici. Druhou zmíněnu surovinu dávají snad do všeho – do slaného i sladkého pečiva, dělají z ní i sirup na zalévání placek – obdobu javorového sirup apod. Mi osobně to nevadí, ale někteří členové výpravy už automaticky prohlašují, že v tom kterém jídle bude zase kukuřice … a to nejsme ještě na konci celého pobytu. Nevím, co budou říkat v pátek! Asi už se promění v kukuřičné klasy!

 

Na obědě kolem mne chodila místní kočka somračka, taková mourovatá, jakoby přímo z džungle. V jejím pohledu byl pozdrav pro naše kočky doma a otázka, zda nemám náhodou s sebou nějakou dobrou konzervu. Dole pod restaurací pobíhaly dvě koťátka – černé a rezavé. Mimo krátké mihnutí kočky včera v hotelu jsem tady žádnou neviděl. Hned byl svět veselejší, když jsem viděl ty vykulené kočičí očiska! Aby těch koček nebylo málo, tak nedaleko restaurace byl výběh ocelotí slečny, teda zasloužilé dámy, je jí prý 20 let. Na svůj věk vypadala velmi dobře a taky na nás kulila ty své oči. Měla je ještě větší než normální kočka. I na fotografie krásně pózovala.

 

A zde už procházka džunglí končí, dostáváme se ke zpracovatelně kávy. První zastavení je fermentační stanice. Zde se kávové boby nasypou do velkého trychtýře, podobně jako kvas, když se pálí slivovice. Dále se postup už ale liší. Stroj pod trychtýřem odšlupkuje kávové boby a odpad pošle na jednu stranu a boby na druhou. Šlupky se vracejí na místo činu – používají je jako hnojivo. Vše se zde hnojí organickým hnojivem, nepoužívají žádnou chemii. Boby jsou spláchnuty do fermentačních nádrží, kde se máčí ve vodě 3 dny. Poté se otevře výpusť a proces zpracování pokračuje – následuje ruční dočištění a „tobogán“ k sušičce. Existují dva způsoby sušení kávy. Buďto rozprostřené na dlažbě a užívající si sluníčka, nebo v mechanické sušičce. Nemusíte se bát, že by se do kávy sušením na zemi dostal odpad. Káva je poté ještě následně vzduchem čištěna a podruhé odšlupkována.

 

Na vysušených, bílých kávových zrnech, které už kávu připomínají, ale stále nechutnají po kávě, je neustále tenká blanka, kterou je nutné před pražením odstranit. Toto dělá další přístroj – vzduchem a zároveň ještě kávu čistí od nečistoty. Uschlé kávové zrna jsou od těch surových znatelně lehčí. Po finálním odšlupkování získají boby zelenou barvu. Následuje ruční kontrola a finální výběr špatných bobů. Už se blížíme do konce – zbývá pražení! Přístroj, který zde mají pochází z Kolumbie a lze v něm upražit najednou cca 70 kg kávy, při teplotě 400 – 450 oF, na Celsia si to přepočítejte sami. Káva se praží 20 – 25 minut a záleží na obsluze, jestli upraží světlejší nebo tmavší. Celý proces doplňuje mletí a balení. Samozřejmě nesmí chybět obchůdek, kde si koupěchtiví turisti mohou kávu odvézt domů. Někteří členové výpravy trošku polemizovali o údaji 2006 na pytlíku, byť kousek dále bylo datum sklizně. Ale i tak kupovali jako diví a podporovali místní ekonomiku.

 

Musím říct, že jsme měli štěstí, protože asi po 20 minutách jízdy autobusem zpět do San Pedro Sula a dále do Tely začalo pršet a pršelo až do konce cesty. San Pedro Sula jsme projeli vcelku bez zádrhelů, je sobota a tak většina aut směřovala ven z města. Nedaleko letiště jsme udělali zastávku na záchody. Zde se málem odehrál mezinárodní incident. Sal vybral pěknou benzinku a členové výpravy šli na záchod. Odněkud se objevil človíček z ochranky, se samopalem větším než on. Nejdříve všechny uctivě pouštěl dovnitř, ale pak z ničeho nic se postavil před záchody a začal pažbou odstrkovat jednotlivce stojící v řadě. Sal se šel zeptat co jako dělá, tak toho nechal, ale šel ke dveřím a držel dveře, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. To už bylo dost i na mne, ale prý měl od manažera rozkaz nepouštět do obchodu moc lidí. Jenže ve smyslu místních. Nakonec se kamsi odebral a nastal klid.

 

Celou cestu do Tely doprovázel déšť a nabýval na intenzitě. Obdivoval jsem řidiče, jak v té tmě skvěle jede a ještě zvládá otírat mlžící se přední okno. Asi byl ale také rád, že jsme o půl sedmé dorazili do hotelu. Na rozdíl od předchozího komorního hotýlku je tento megalomanský, úplné městečko a bludiště. Hosté při ubytování dostávají mapu, kde co se nachází, ale i tak jsem musel neustále opakovat orientační informace. Členové výpravy navíc drapli kufry a sami si je vezli na pokoj, nikdo si ho nenechal odvézt. Pak se zastavili jako stádečko a nikdo nevěděl kam jít. Kdyby si jednou kufry nechali odvézt, kdyby si jednou nechali ukázat, kde je pokoj … nic by se nestalo.

 

Malý zmatek zavládl dneska i u večeře. Měla být v restauraci na pláži. Když jsme sem se Salem došli, nevypadalo to, že nás očekávají. V hotelu zmastili rezervaci a usadili nás v nedaleké velké restauraci. Nikomu to nevadilo, možná změnu spíše přivítali. Mi se ta plážová také moc nelíbila.

 

FOTOGALERIE

 

 

28. listopadu 2010: neděle

Tela – Punta Sal

Mým dnešním velkým přáním při probuzení bylo, aby všechen včerejší déšť a všechny ty těžké, nacucané mraky byly ty tam … aby se nestalo, že kvůli dešti musíme změnit program či zrušit výlet do národního parku Punta Sal. Vůbec jsem neměl náladu na řešení podobných, byť možných problémů.

Včerejší předpověď uváděla, že má být dneska mírně oblačno s možností občasných přeháněk. Ospalá nedělní obloha ukazovala, že by jako mohlo být i pěkně. Asi si ještě nebyla 100% jistá. Ještě za šera jsem se oblíknul a vyrazil vše zkontrolovat zvenčí – nejdříve kolem bazénu a dále z pláže. Po včerejším dešti bylo vše promoklé, venku velké kaluže a mořské vlny rovněž nic moc teplé.

 

Pláž je v Tele předlouhá, ale moře je někde plné zelených rostlin, které na hladině dělají koberec – později jsem zjistil kde. Kousky utrhaných rostlin se totiž povalovaly po celé pláži. Stejný nápad podívat se po ránu na pláž měli i další hosté z hotelu, žádný z našich členů výpravy.

Jejich prioritou, jak jsem zjistil později, byla snídaně. Spěchali, spěchali, ale stejně je do restaurace nepustili dříve než v ohlášených 6:30. Vzhledem k tomu, že bylo nedělní ráno, tak vše teprve chystali z čehož někteří členové výpravy byli značně nervózní. Rád bych jim připomněl jeden bod z cestovatelského desatera, že si sami sobě kazí pobyt a země se jim nepřizpůsobí. Ale nechal jsem je být.

 

Ve včera ohlášených 7:30 se všichni členové výpravy shromáždili u recepce. Chyběl řidič a Sal. Ze zoufalství jsem Salovi volal, kde jsou.

Telefon mi nezvedl a vzápětí přijel taxík a z něj vyskočili oba dva. Uf, můžeme vyrazit směrem do přístaviště a zde se nalodit. Pod pojmem přístaviště jsem si představoval něco většího než dvorek mezi domy s polorozpadlým molem, dvěma zaprášenými čluny a vodní hladinou pokrytou neprostupným kobercem výše zmíněných rostlin, bohužel nevím jak se tyto jmenují. Odplouvat se mělo v 8. Nic tomu ale nenasvědčovalo. Prý až v 8:30, že je neděle a v neděli se prý jezdí až v 8:30. Nezbývalo opět než jen zatnout zuby a vyčkat, než vše připraví. První loď se nepodařilo kapitánovi a průvodci ani sesunout do vody. Museli jim vypomoct členové výpravy. Každý byl zvědavý na okamžik pravdy – jak že loď propluje mezi rostlinami? Udělá z nich špenát? Ne, loďka koberec odsunula na kraj a klidně pokračovala dál k polorozpadlému molu, kde nastoupila první část výpravy. Mezitím naložili palivo – v plastovém sudu, přimontovali k němu čerpadlo – hadičku a mohlo se vyrazit. Do člunu naložili ještě záchranné vesty, pro každý případ. Někteří členové výpravy si tyto dávali na sebe, ale stihl sem je ještě zastavit, že není třeba. Navíc byly notně nasáklé vodou.

 

Čluny pluly nejdříve po řece, či spíše kanále ústícím do moře přes písečný hrb. Zde, z důvodu nízké hladiny, bylo třeba vysednout a loď tlačit. První část výpravy to měla složitější, jejich loď vůbec neprojela a oni ji tlačili více než po pás ve vodě. To náš kapitán mistrně manévroval až kam to bylo možné a nakonec jsme loďku jen popostrčili a jelo se. Celou akci ze břehu pozorovalo hejno racků a určitě mezi sebou uzavírali sázky, zda se nám podaří dostat na moře nebo ne. Jakmile byly obě lodi na moři, rackové znechuceně odletěli.

 

Kapitán přidal rychlost a my se vydali směrem na západ do národního parku Punta Sal. Leží asi hodinu jízdy lodí od Tely. Mezitím se už začalo klubat sluníčko, vše bylo hned jasnější a zářivější. Když jsme ráno nasedali do autobusu, tak dokonce zase mrholilo.

 

Národní park má rozlohu 860 km a rozkládá se na poloostrově v němž návštěvníci najdou spoustu značených a i neznačených stezek. My se vydali společně s průvodcem po částečně značené. Hned zkraje nám ukázal kraba poustevníka, hnízdo termitů. Dozvěděli jsme se, že když se člověk pomaže hmotou, ze které si hnízdo staví, tak toto působí jako přirozený repelent. A také, že jsou termiti v případě nouze výbornou zásobárnou proteinů ano … zatím jsem ale neměl tu čest, byť v Pekingu před pár lety smažili na náměstí kde co.

 

Cestou nás doprovázelo několik opic a různé další zvuky z džungle.

Narazili jsme na druhého nejjedovatějšího pavouka v Hondurasu – obdoba černé vdovy. Druhým setkáním s nebezpečným tvorem byl banánový pavouk.

Tento nemá smrtící jed, pouze člověka na nějakou dobu ochromí. Raději dál od podobných tvorů. Zajímavé byly také různé druhy stromů. Mne zaujal jeden s velmi tvrdým dřevem, který piráti zde v minulosti kotvící, např. Henry Morgan, používali pro opravu lodí. A nejen to – plody stromu jsou tak tvrdé, že je lze použít namísto dělových koulí. Už mám jeden kufru!

 

I říši rostlin zde lze najít jedovaté zástupce – např. popínavou liánu, která obsahuje halucinogeny. Používali ji už Májové při obětování bohům.

Ovšem ne vše zde je nebezpečné a jedovaté. Jen asi tyto extrémy člověku utkvějí nejvíce v paměti. Stezka přes poloostrov měřila kolem kilometru, poslední úsek byl však nejnáročnější. Nejdříve se stoupalo po kamenech, korytem potoka a následně zase klesalo bahnitým terénem. Z důvodu včerejšího celodenního deště byla půda pěkně čvochtavá. Jedna členka výpravy na ní uklouzla a měla bláto až za ušima. Brala to ovšem sportovně, co jiného jí zbývalo. Na druhé straně poloostrova nás už čekaly opět čluny a následovala relaxační část výletu – koupání, potápění a oběd.

 

Honduras patří svým korálovým bohatstvím ke světové špičce. I na Punta Sal byly korály. Zájemci byli vysazeni dál od břehu, odkud postupně doplavali zpět k lodi. Já si na takovou dálku netroufl. Zvolil jsem variantu bezpečného šnorchlování u břehu. I zde bylo vidět několik pěkných korálů a rybek. Podvodní foťák byl stále v permanenci. Fungoval skvěle. Pískot oznámil, že je hotový oběd – rýže s fazolemi, ryba a banánové čipsy. Ryba byla vynikající. Už se těším, až si v Makru doma taky nějakou koupíme a uděláme! Nejzajímavější byly ale banánové čipsy – namísto brambor či hranolek. Dělají se z velkého druhu banánu – včera na kávové plantáži jej tam část výpravy ojídala, ale chuťově syrový nic moc. Je hodně dužnatý. Slouží pro zpracování v kuchyni. Pravděpodobně by Vás ale také nalákal a utrhli byste jej. Je asi 25 cm dlouhý, krásně žlutý, co říkáte?

 

Po obědě se šli všichni zase koupat a nikdo nebral vážně mé varování ohledně plavání s plným břichem. Já už do vody nešel. Převlíknul sem si plavky, přehodil karty v mobilu a snažil se spojit s Terezkou. Bohužel, dneska jsme se neslyšeli. Tedy já ano, ale můj vysílač byl nějaký divný.

Asi špatný signál, byli jsme uprostřed ničeho. Proto jsme nechali telefonování na večer (u mně). Zbytek doby do odjezdu jsem strávil v houpací síti, kde si mě pak členové výpravy fotili jako největší atrakci. Teď už je čas na návrat...

 

Sedíme všichni na lodi, kapitán zatočí motorem a nic … opět zatočí a nic … a nic … a nic … Druhá loďka se kousek vrátila a čekala, co bude dál.

Kapitán začal cosi řezat do šlauchů vedoucích palivo a různě je přepojovat. Hurá! Motor naskočil! Když jsme byli však asi kilometr od břehu, tak motor opět najednou zhasl … zničehonic … ticho, klid a ozývalo se jen šplouchání moře. I toto dobře dopadlo a my zdárně dopluli ke břehu – vysadili nás přímo na hotelové pláži. Neříká se tomu maximální komfort, než nastupovat do busu, kousek přejíždět a zase vystupovat?

 

Odpoledne jsem strávil u kávy a internetu v recepci. V pokoji, jak sem psal výše, mi net neběží.

 

FOTOGALERIE

 

 

29. listopadu 2010: pondělí

Tela – La Ceiba

Dopoledne v Tele si mohl každý užívat po svém. Někdo spánkem, někdo dlouhou snídaní, někdo plaváním v moři či v bazénu. Někdo lelkováním. Já si ho chtěl po pozdější snídani užít skypováním s mou Terezkou. Ale nebylo mi přáno. Seděl jsem si takhle v recepci, chvíli skypoval a když tu náhle se ve dveřích zjevili členové výpravy, že jim nejde otevřít pokoj. Běžná věc, říkám si, a tak jim paní v recepci přehrála karty – jak se říká v angličtině „piece of cake“, ne? Sednu k počítači, zase si píšu s Terezkou a kdo opět stojí ve dveřích? Ta samá osoba. Tentokrát jim vyměnili i karty, opět naprogramovali a ujistili, že to bude fungovat – ještě ověřili ve čtečce v počítači. Vše se zdálo v pořádku. Po chvíli se opět přiřítila tatáž členka výpravy, splavená venkovním vedrem a oprávněně rozzlobená. Manažerka z recepce vzala svou kartu a šla s námi. Celou dobu se snažila dovolat člověku z údržby. U pokoje si všichni ověřili, že zámek nefunguje – jak na kartu od pokoje, tak na speciální kartu manažerky. Asi za 15 minut přijel údržbář, na kole. S pomocí počítače pokoj alespoň otevřel. Zkusil karty a nic, světýlko zablikalo červeně. Tentokrát prohlásil, že jsou špatné karty, že je vymění. Členové výpravy, jelikož chtěli jít ještě k moři, se převlékli, sbalili kufry a čekali jsme. Za dalších 10 minut přišel další pikolík s kartami. Zkoušíme, zkoušíme a nic! Prý je v zámku vybitá baterka. Voláme opět údržbu … 10 minut a přichází jiný človíček, opět s počítačem. Všechny nás ujišťuje, že je vybitá baterka a prý ji hned donese. To už sem nevydržel a dal členům výpravy svou druhou kartu od pokoje, aby se mohli jít ještě okoupat a pak se měli kde osprchovat. Mezitím přišel zase úplně jiný údržbář a vyměnil v zámku baterku. Hodinová anabáze kvůli jedné, jediné tužkové baterii!!!

 

Věděl jsem, že Terezka už nebude u počítače, ale i tak jsem se sbalil a šel zpět na recepci vyřídit maily apod. Nesměl jsem opomenout vyfotit si vánoční stromeček stojící v recepci. Jak jsem psal, Santa všude kam se podíváš, ale sníh nikde. Podobný způsob Vánoc se mi zdá poněkud podivný. Já preferuji bílé Vánoce nebo alespoň pocit zimy, kdy by jako mohl být sníh. Také jsem nikdy přes Vánoce nebyl v tropech a nijak zvlášť po tom netoužím. V tomto směru mám velmi konzervativní duši! Vánoce s vůní cukroví, zimou a pohádkami … to je lepší než vedro, zpocený Santa a kýčovití sobi!

 

Po odjezdu v 11 hodin byla naše první zastávka v Lancetillo Botanical Garden. Druhé největší botanické zahradě na světě a největší ve Střední Americe. Původně jsme se zde měli zastavit při příjezdu do Tely, pak včera a ve finále až dneska. Nevadilo to, protože jinak by byl dnešní den pouhým transferem, nic by se v něm neudálo. Z mého pohledu toto bylo velmi chytré přesunutí bodu programu. Zahrada má obrovskou rozlohu 1700 hektarů a táhne se od silnice až do hor, do džungle. Návštěvníci se zde mohou i ubytovat v jednoduchých chatkách a potom ráno či večer vyrazit pozorovat divokou zvěř. My se raději vydali prohlédnout si výběr z 1 200 rostlin z celého světa.

 

Na návštěvnickou stezku se vstupuje hustým bambusovým tunelem. Hned vedle je několik „kanónových“ stromů – myslím tím strom, jehož plody piráti používali jako dělové koule. Včera jsme ho viděli na Punta Sal. V zahradě Lancetillo byly ovšem plody větších rozměrů. V zahradě je také největší počet asijských rostlin na západní polokouli. Celý areál byl založen ve 20. letech minulého století díky společnosti United Fruit Company. Nyní je už v rukou státu. Bohužel zakladatelka zemřela krátce po založení zahrady – snědla jeden z jedovatých plodů … Dnešní výpravu jsem pečlivě hlídal, aby nedošlo k něčemu podobnému. Naštěstí rostliny zde mají dobré značení – ovocné, okrasné, stavební a jedovaté. Poslední zmíněné označuje černá cedulka se symbolem lebky. Nesmím také opomenout krásný skleník s orchidejemi. Bohužel mnoho stromů zde nemělo plody – co jsme viděli byl např. rambutan, starfruit neboli karambola, kešu oříšky apod.

 

Sluníčko se na obloze přehouplo přímo nad hlavu, ale teplota se nijak rapidně nezvýšila. Vedro bylo už od rána, na tom se nic nemění, ale žaludky členů výpravy se začali ozývat. Včera sem je navnadil obědem v garifundské vesnici – plody moře, tak se všichni těšili. Asi po půl hodině jsme byli na místě. Garifundové jsou potomky černochů, kteří sem připluli z ostrova St. Vincent. Tam byli přepraveni jako otroci z Afriky. Mají svůj jazyk, ne dialekt a v Hondurasu jich žije asi 500 tisíc. Celé severní pobřeží je lemováno jejich vesnicemi. Asi stejně jako všude ve světě černochů, tak i zde vládne chaos. Vesnice prý ožívá hlavně o víkendu, kdy sem jezdí místní turisté. I my měli díky dnešnímu obědu možnost vyzkoušet garifundskou pohostinnost. Restaurace na pláži nebyla nic moc, ale výhled z ní byl krásný. Navíc se kolem začaly motat místní děti a odměnou za pózování při fotografování byly bonbony či žvýkačky. Jídlo objednávaná den dopředu trošku domotali, ale ve finále si snad všichni pochutnali na krevetách, rybách a humrech. I já měl krevety – tentokráte na grilu.

 

A co s načatým odpolednem? Nebylo jiného způsobu, než jej strávit v autobuse při dokončení přejezdu do La Ceiby, třetího největšího města země. Na rozdíl od Tegucigalpy, která vychovává lenochy a politiky a od San Pedro Sula, které vychovává dělníky, tak La Ceiba vychovává tanečníky … Město má snahu se stát centrem turismu v zemi. Důvodem je velké množství okolních atrakcí – např. Cayos Cochinos, Cuero y Salado, vycházky do okolí, rafting a mnoho dalšího. La Ceiba, byť relativně velké město, si zachovává stále ještě svou původní tvář a i obyvatelé se zde zdají být přátelští …

 

… teda až na slečnu v recepci hotelu. Nejdříve po nás chtěla vyplnit registrační karty – jméno, adresu, datum narození, číslo pasu a já nevím co ještě. To sem striktně odmítl, protože bychom tam byli asi ještě teď. Po vysvětlení, že v seznamu osob má vše co potřebuje, slevila ze svého požadavku na pouhé jméno a podpis. Pak už vše odsýpalo, také asi kvůli tomu, že jsem některé členy výpravy podepisoval sám. Ale ještě nebylo všem lapáliím konec. V některých pokojích neměli ručníky, proto jsem na recepci, tu samou slečnu, poprosil aby je zajistila. Neochotně mi odpověděla, že teď jdeme na večeři a pak se pro ně máme zastavit. To nebyla odpověď, která by mne uspokojila a proto sem trval, aby vše zařídila hned. Tvářila se, s prominutím, jako osina v prdeli, div že nevybouchla.

 

Dneska byly asi nějaké erupce na slunci. Při večeři totiž vše pokračovalo. V restauraci nedaleko hotelu nás umístili do druhého patra a děsně zde řvala muzika z jedné strany a z druhé zase fotbal. Poprosil sem, je zda můžou hudbu vypnut. Zeslabili ji. Ne ovšem natolik, abychom se slyšeli. Napružený ještě z hotelu, jsem chudákovi číšníkovi vyhrožoval, že jestli hudbu nevypne, jdeme jinam. Vypnul ji … na chvíli … po opětovné intervenci zase a ve finále přišel nějaký údržbář a přeřezal kabel u bedny, aby hudba hrála jinde, jen nám ne … Myslíte, že vše končí? Kdepak. Po večeři bylo nutné zaplatit vypitá piva. Přinesli nám společnou účtenku, tak jsem se jí ujal, že vyberu peníze. Jednak byla cena piva hloupá – 26 lempir, zaokrouhlili jsme ji na 30 a ve finále jsem vybral asi o 30 lempir míň … buď někdo nezaplatil asi 5 piv nebo nás hospoda ošulila … na to už nepřijdu. Vytáhl sem 30 lempir z kapsy a doplatil rozdíl … naposledy jsem se angažoval v podobné záležitosti.

 

Po návratu do hotelu sem se šel přesvědčit, zda přinesli ručníky na pokoje. Bohužel ani jedněm z těch členů výpravy nešel otevřít pokoj. Že by pomsta paní na recepci? Když mě viděla, jak se blížím, tak se raději schovala do zázemí recepce. Mi to nevadilo, lépe se mi jednalo s její nadřízenou. Karty přehrála. V jednom pokoji ručníky byly, ve druhém ne. Paní na recepci (ta nepříjemná) se před nadřízenou dušovala, že je tam nechala poslat. Pikolík tvrdil, že je dal na postel. Nic tam ale nebylo. Naštěstí měli pár kousku k dispozici na recepci a tak nebylo nutno čekat, až je někdo přinese.

 

Venku šumí moře a je teplíčko. Snad už všechny dnešní lapálie skončily … vlastně uvidí se ráno, objednával sem po telefonu buzení a asi mi odpovídala ta nerudná paní. Doufám, že se mi nepomstí a nevykašle se na to ….

 

FOTOGALERIE

 

 

30. listopadu 2010: úterý

La Ceiba – Cuerro y Salado

Nevím proč, ale dneska se mi v noci zdálo, že mi neustále někdo sahá na nohu. Možná to bylo otevřeným balkonem a průvanem, nebo mi tady v pokoji skutečně někdo chodil. Nikoho sem ale nezmerčil a žádný jiný rachot tady také nebyl. Uvidíme, jestli budu mít i dneska v noci podobné pocity. Balkon musím mít otevřený – venku je v noci relativně chladno a pak, zde v hotelu používají pro uklízení nějaký strašně parfemovaný čistící prostředek, který tak voní, že až smrdí. Neustále v pokoji větrám, ale situace se nijak nemění.

 

Tak jak si myslíte, že dopadlo buzení? Schválně jsem čekal do 6:15 … nic … 6:20 … nic … 6:30 … nic! To už jsem to nevydržel a volal na recepci. Nikdo zde nebral telefon, což mne vytočilo ještě víc. Šel jsem tam tedy osobně a byl tam někdo jiný, než včerejší slečna. Chudák pán to ode mne schytal, asi nechápal a pak mi ho bylo líto. Hned začal všechny pokoje obtelefonovávat. Členové výpravy mi pak říkali, že jim volali dvakrát. Tak paní asi schválně vynechala můj pokoj a ostatní ne!

 

Na to, jak je hotel velký, má jen velmi malou restauraci. Hosté tady asi nejí, jinak si to neumím vysvětlit. A my zde měli snídani. Přišel jsem kolem 6:45 a už tady seděli členové výpravy, před sebou prázdný talíř a koukali do nějakého lejstra. Hned mi bylo jasné, že je zase zle … servírovaná snídaně není pro našince, hlavně v případě španělsky psaného jídelního lístku. Všichni seděli jak opaření a točili lístkem dokola. Ze zmateně pobíhajícího pána se mi podařilo vylomit informaci o nabídce – talíř se slaninou, vajíčky, fazolemi nebo ovoce. Převážná část přítomných zvolila onen talíř. Žádná sláva, ale lepší než ovoce. Bohužel až když jsme byli po jídle a asi po milionech urgencích pán přinesl toasty. Vím, že jsme tady hosté, že země se kvůli nám nezmění, ale když chci mít restauraci, tak se naučím nějakému systému … kávy se převážná část výpravy nedočkala vůbec. Číšník totiž donesl vždy jeden hrnek a v konvičce trochu kávy. Asi je problém si kávu nalít už u baru nebo donést více hrnků a více kávy … no nebudeme to řešit. Hned za tepla jsem vše předal Salovi, který následně vše řešil s manažerem restaurace. Doufám, že zítra už bude snídaně formou švédských stolů a rychlejší.

 

Abych zamezil stížnostem členů výpravy, sdělil jsem ji, že na nápravě se pracuje a o ranní kávu nepřijdou. Mauricio nám zastavil u Dunkin Doughnouts, kde si mohli dát všichni velmi dobrou kávu. Hned jsme se na svět dívali pozitivněji a tak bylo možné vesele pokračovat dál, k cíli dnešního dne – do národního parku Cuerro y Salado. Vrátili jsme se kousek po včerejší cestě a asi 20 minut jízdy od La Ceiby se odbočilo do garifunské vesnice La Union. Z pohodlného autobusu všichni přesedli na hrkající, drncající a šílenou rychlostí 20 km/hod se řítící turistický vlak. Původně trať a určitě i vozy sloužili Standard Fruit Company, která zde svážela vypěstované banány, nakládala na loď a ta je odvážela na další překladiště. Asi 30 minutová cesta vlakem, ve 3 vagonech, z nichž prostřední byl lokomotiva vedla kolem stavení místních domorodců, kolem pastvin s dobytkem a kokosových palem. Musím se ještě zmínit o kokosech – když v roce 1998 zasáhl Honduras hurikán Mitch, přinesl s sebou nějakého škůdce kokosových palem. Ořechy jednoduše nedozrají. Od té doby se zvýšila cena plodů z 1 lempiry až na 20 lempir za kus!

 

Na konečné trati nás přivítali ochránci parku – regulérní vojáci, opět s bambitkami většími než oni sami. Tito prý kontrolují veškerý pohyb po parku a byl jsem svědkem, jak probírají krabici, kterou vezl nějaký místní na motorce. Jejich „základna“ působí ovšem dosti prostě – malý domek se střechou z kokosových listů  to je vše.

 

Vysedli jsme z vlaku, který se zase odebral s několika místními domorodci do La Union, teda jen jeho motorová část s jedním vagonkem, a my přešli do návštěvnického centra. Zde mne čekala další jobovka. Původně bylo domluveno, že se nalodíme na dva čluny a všichni najednou budeme poznávat kanály místního národního parku. V Hondurasu ale člověk může čekat změnu asi každou chvíli. Měli dva čluny, ale každý maximálně pro 8 osob. Naštěstí jsem včera členům výpravy říkal, aby si vzali plavky. Část skupiny se šla tedy koupat a část se mnou a Salem na loď. Dostupnost výkladu na druhém člunu byla zajištěna sluchátky. I když sem tam přenos vypadával, tak to nevadilo. Celá projížďka byla spíše o pozorování než o povídání.

 

Park byl založen v roce 1980 a stejně jako botanická zahrada Lanticello, je i on spravován vládním „Code Four“, což je oddělení mající na starost národní parky. Rozloha celých mokřin a džungle je více než 8 500 hektarů. Panoráma dokresluje 3. nejvyšší hora země – Pico Bonito – 2 487 metrů. Její vrcholek je bohužel stále pod pokličkou z mraků. Ani dneska se nám jej nepodařilo zahlédnout. Na druhou stranu jsme měli zase štěstí na zvířátka – viděli jsme 2 krokodýly, několik volavek, leguána, kačeny, mývaly, opičky malpy a netopýry. Druhá skupina tolik štěstí neměla. Projížďka po kanálech parku trvala cca 1,5 hod. Kapitán se sice snažil jezdit stínem, ale toho na kanálech moc nebylo. Za dvojí objížďku jsem byl dobře sežehnutý. Krém na opalování však odvedl svou práci dobře. Na rozdíl od Punta Sal jsem nebyl vůbec červený … jen zpocený i na zadku!

 

Abychom trošku kompenzovali druhé skupině menší počet zpozorovaných tvorů, vzali jsme je ještě do Zrcadlové laguny, kde vše, co je na břehu, uvidíte i na hladině. A skutečně tomu tak bylo. Ve vodě se zrcadlily jak rostliny, tak kopce i mraky na nebi. Vodní hladinu občas rozčísl člun s proplouvajícími domorodci. Asi nejmilejší byly dvě děti – kluk a holčička, nevím zda sourozenci, ale kluk pádloval a holčička se vezla. Když nás míjeli, tak nezapomněli pozdravit a zamávat … slušně vychované děti. Míjeli jsme se ještě jednou, při výjezdu z laguny. Snažil jsem se je ve fotografii nějak zakomponovat do snímku.

 

Vždycky, když se setkáme s domorodci, tak si říkám, co se jim asi honí v hlavě … jak se jim asi žije … jaké mají radosti a starosti … určitě nežijí ve stresu jako my a když není na snídani kafe na minutu přesně, tak se nerozčilují a berou věci tak jak jdou, jak plynou … asi si jsou vědomi, že stejně běh věcí nezmění. Byť nemají domy, nemají auta, mobily, je asi jejich život jednodušší a i s tím málem co mají jsou veselejší než kdoví jaký boháč.

 

Ale zpět od úvah k dnešnímu dění. Na „nádraží“ ještě nebyla motorová část s dalším vagonem. Sal prodal z „chlaďáku“ několik piv, paní v místní občerstvovně zase několik velmi dobrých káv. Neměla zde žádný presovač či podobný přístroj a tak je mi záhadou, jak docílila toho, aby byla káva tak dobrá. Je to možná vodou, to samé se přeci říká o pivu, ne? V Hondurasu jsem se asi naučil pít kávu bez mlíka. Jen tak si můžu vychutnat její chuť – mluvím o dobré kávě. Takovou snídaňovou břečku, kterou třeba dělají v letadlech si dám raději s mlékem. Zpět ke kávě – nevěřili byste, kolik za ni chtěla – 6 lempir! Neuvěřitelné. Když sem jí nechal dýško z 10, tak nechápavě koukala. Asi tu není zvykem nechávat spropitné. Toto se nestalo jen zde, ale i na jiných místech – spropitné prostě nechtějí. Zvláštní …

 

Mezitím přistavili zbytek vlaku a stejnou cestou jako ráno jsme se vrátili do nástupní stanice. Cestou zpět mi připadalo, že vlak se třese a kolébá ještě víc. Výhled na okolí byl ale fantastický. Těším se, až budu Terezce ukazovat fotky a také video, které sem tam natočím. Na konečné už čekal Mauricio s nastartovaným busem a my mohli vyrazit zpět do La Ceiby. Cestou jsme se ještě zastavili na ananasové plantáži. Spousta členů výpravy ještě neviděla, jak rostou ananasy. Tady se mohli na vlastní oči přesvědčit a byť jsem to zakazoval, tak si i trhali malé plodíky. Musím říct pravdu, že i já sem nakonec neodolal a jeden si vzal. Je škoda, že asi nevydrží cestu domů abychom ho mohli s Terezkou zbaštit společně. Ale zkusím to. Nezapomenu na vynikající ananasy na Srí Lance! Ty se úplně rozplývaly na jazyku.

 

Další zastávka byla v La Ceiba – v nákupním centru. Dneska jsme se nikde nestavovali na oběd a toto byla nejlepší a nejrychlejší volba – v horním patře jsou restaurace rychlého občerstvení, tak si každý mohl dát na co měl chuť. Já si dal hamburger ve Wendys. Ve zbylém čase jsem navštívil supermarket a koupil zde med, jak jinak, pak ještě pytlík kávy, místní piva v plechovce a malý rum. Ochutnáme, vypijem, sníme … to jsou nejlepší dárky, které můžu přivézt – nezavazí a nepadá na ně prach.

 

FOTOGALERIE

 

 

1. prosince 2010: středa

La Ceiba – Cayos Cochinos

Je středa večer, po večeři se za každým z členů výpravy zabouchly dveře od pokoje a stejně tak i za mnou. U mne ovšem s tím rozdílem, že já tu nemám svou drahou polovičku, se kterou bych se dělil o všechny radosti i strasti honduraského cestování. Když jsme spolu byli na Srí Lance nebo jsme na dovolené, pak je vše jiné, barvitější, radostnější. Jednoduše řečeno – čtyřma očima se na svět kouká radostněji než dvěma … Telefon, mail, sms či skype může blízkou osobu přiblížit, pomoci překročit deset tisíc kilometrů, ale víc nedokáže …

 

Poslední velký výlet v Hondurasu je tady! A na členech výpravy je vidět, že se na něj těší. Je to také způsobeno dobrou snídaní, kdy nemuseli čekat na jídlo nebo na kávu. Na rozdíl od nás byli teď ze švédských stolů vyvalení místňáci. Podobná varianta stolování zde asi není příliš rozšířená. Musel jim pomoci číšník, který je usadil, vzal talíř a z nabídky bufetu vybral jídlo a donesl zpět. Zvláštní, že? Bavil sem se o tom se Salem a i ten říkal, že to není obvyklý způsob stravování. Zde se prý nechávají obsluhovat. Nám podobný způsob ale vyhovuje a i proto bylo možné dnes odjet včas.

 

Vyrazili jsme na severovýchod od La Ceiby, do asi 20 km vzdálené garifunské vesnice Sambo Creek. Na rozdíl od té minule navštívené, tato působila uspořádanějším dojmem a silnice zde navíc byla asfaltovaná. V malém přístavišti u Sambo Creek Hotel už nás čekaly dvě lodě, kapitáni a posádka. Než jsem stihl vysednout, tak už si dotyční garifunové rozdělovali osazenstvo člunů. Já už jsem jim v tom moc nepomohl, jen jsem přeložil všem členům výpravy co se jako bude dít. Nasedání do člunů bylo opět s namočením a malým tlačením. Museli jsme se dostat přes vlny, jež narážely na pobřeží – dle mého názoru docela velké. Kapitán a ani posádka se tak netvářili. Vše se zvádlo a 30 km vzdálené Cayos Cochinos nás už očekávaly. Hádejte, co se nám stalo po cestě? Ano, opět motor. Najednou začal divně hučet a člun se zastavil. Kapitán v něm cosi porypkal … a nic … znovu porypkal … a … naskočil. Uf! Někteří členové výpravy už propadali panice, že to ke břehu budeme muset dopádlovat nebo doplavat. Přes ty vlny bych se nechtěl dostávat. Navíc ocelově šedé nebe nevěstilo nic dobrého. Nad pevninou bylo slunečno, ale jak jsme se blížili ke Cayos, povážlivě se zde zatahovalo a bylo jasné, že v některých místech prší.

 

Cayos Cochinos je od roku 1998 vyhlášeno za mořskou přírodní rezervaci. Na menším ze dvou velkých ostrovů je vědecká pozorovací stanice a také se zde návštěvníci musí zastavit a zapsat svůj vstup do parku. Z dalších 13ti ostrovů je obydlen pouze jediný – nebo dva, jak se to vezme. V prosinci je ostrov spojen s druhým písečnou šíjí. Během roku jsou tyto ostrovy rozděleny. Jmenují se také Dvojčata! Celá oblast je známá překrásným korálovým útesem, plným mořského života, mořskými želvami, které chodí na pláž většího ostrova snášet vejce a také zvláštním druhem hroznýše – růžovým. Jinak mají Cayos Cochinos vzhled lívanečků na azurově modrém moři. Něco podobného jako např. Maledivy.

 

I my jsme se zastavili nejdříve na ostrově s vědeckou stanicí, abychom se zaregistrovali a shlédli krátké video o souostroví. Asi po 30 minutách jsme nasedli zpět do lodí a pokračovali na velký ostrov. Část výpravy vysedla na pláži a mohla odpočívat a druhá část jela šnorchlovat. Já se přidal k té šnorchlovací. Odvezli nás lodí k útesu, plnému krásných ryb a korálů. Někdy tyto dorůstaly téměř až k hladině a tak nebylo jednoduché mezi nimi proplouvat. Člověk se musel skutečně vznášet jako list papíru, jinak by hrozilo, že jedním mávnutím ploutve zničí ve vteřině to, co zde rostlo třeba 200 let. Ani nevím, jak se všechny ty rybičky jmenují, ale vůbec mi to nevadilo. Nafotil jsem snad 200 fotek a tak mi to odpoledne dalo práci s probíráním. Podvodní foťák fungoval skvěle. Jen na závěr šnorchlovačky začala docházet baterka. Po hodině ve vodě, s varhánky na rukou a přismahlými zády už jsem toho měl docela dost a tak sem přeplaval na malou plážičku a tady sbíral kamínky, mušličky a mrtvé korály. Svolali nás zpět na loď, ale ještě jsme nejeli zpět na pláž.

 

Vydali jsme se hledat dříve zmíněného růžového hroznýše. Kousek jsme popojeli lodí a následně pokračovali po svých. Mezi pláží a pralesem byl pás odpadků … mega pás odpadků, správně řečeno. Je mi jasné, že tyto zde vyvrhlo moře během bouřek, ale když se jedná o park, čekal bych, že je někdo posbírá a zlikviduje. Po chvíli jsme vstoupili do pralesa a dozvěděli se několik málo zajímavostí o termitech – nesnášejí světlo, proto si staví pro pohyb po stromech tunely ze stejné hmoty, jako hnízda. A pak také, že „termiti“ je řecké slovo a znamená „začátek konce“. Stezka nás od termitiště zavedla do hlubokého pralesa a hle! Tady byl jeden růžový hroznýš – natažený na větvi, jako sousední větvička. O kousek druhý a třetího nám náš průvodce sundal ze stromu, abychom si ho mohli prohlídnout. Někteří členové výpravy se s ním fotili a já ho musel také na chvíli podržet. Je to zvláštní pocit. Pokožku měl suchou a nahřátou od sluníčka. Průvodce mu sundával jakési zakouslé breberky. Chudák had, sám by si je nesundal.

 

Na „koupací“ pláži jsme nabrali zbylé členy výpravy a pokračovali na Dvojčata, kde byl oběd. Já při vysedání na koupací pláži podcenil hloubku vody a zahučel do ní po hlavě. Nějak jsem se při tom praštil do nohy, ještě teď mě bolí. Naštěstí sem neměl na zádech baťoh, pro ten jsem právě šel na břeh. Přejezd na Dvojčata byl krátký. Nejdříve se zastávkou v jedné části, kde nám vylovili hvězdice a my ještě obdivovali kormorány sedící na přístavních kůlech – každý měl svůj a nikdo se o žádný nedělil. Na Dvojčatech je garifunská vesnice zaměřená asi spíše na turisty. V místní „restauraci“ nám udělali dobrou rybu, podobnou té z Punta Sal. Po obědě se šli zase všichni členové výpravy koupat s plnými břuchy a já se vydal zkoumat ostrov.

 

Garifunové zde mají dřevěné domky nalepené jeden na druhém. Vesnice má svou duši a své kouzlo. Obyvatelé, byť se jim po ostrově promenádují turisté, nejsou nijak nepříjemní či otravní. Můžete jim nakouknout téměř do kuchyně nebo do ložnice. Nic neřeknou a spíše se ještě pochlubí.

 

Volný čas jsem využil na telefonát s mou Terezkou. Já s utrženým sluchátkem – mobilem, ona s utrženým sluchátkem – přenosným telefonem a slyšíme se na 10 000 km! Neříká se tomu zázrak? Ale nechvalme to zase tak. Kvalita spojení sem je občas mizerná. Vypadávají kousky slov a někdy se spojení ztratí úplně, pak je to docela k vzteku.

 

Ve 14:30 byl naplánovaný odjezd zpět na pevninu. Upozorňovali nás, že kapitán má poslední slovo a když řekne, že se pojede dříve – kvůli rozbouřenému moři, tak se pojede dříve. Naštěstí se počasí vybralo už během šnorchlování a tak si všichni užívali sluníčka a pohody na ostrově až do ohlášeného času. Cesta zpět byla trošku dobrodružná v tom směru, že byly velké vlny, místy až 2 metrové a člun poskakoval po vodě jako papírek. Ale vše dobře dopadlo, na břeh jsme vystoupili zdraví a živí! Byl jsem rád, že se země pod námi nehoupe. Ještě teď večer, trošku cítím pohupování.

 

Odpoledne se začal zvedat vítr, po západu slunce už z toho byl vichr. Dle předpovědi mělo dneska pršet – nezmýlili se. Přišel i tropický liják. Jak přišel, tak už je pryč a venku je slyšet zase jen šplouchání moře.

 

 

FOTOGALERIE

 

 

2. prosince 2010: čtrtek

La Ceiba – San Pedro Sula

Kruh se pomalu uzavírá a naše putování po Hondurasu, zemi někomu známé, někomu neznámé, pomalu končí. Zítra vyrazíme z horkých tropů zpět do svých domovů, kde neustále padá sníh a jsou teploty kolem minus 10 – na rozdíl od místních 28 a sluníčka. Jen jak sem psal výše, tak mi tu nějak nesedí ta vánoční výzdoba, která je všude častější.

 

Po probuzení jsem se necítil dvakrát ve své kůži, ale říkal Jsem si, že je to jen únavou po tom cestování. K snídani jsem si dal dneska toasty s marmeládou. Už nemůžu vidět vajíčka, fazole a smažené banány. Také sem nechtěl nijak dráždit žaludek. Ne že by mi bylo špatně, ale říkám si co kdyby, před dlouhou cestou domů … pomerančová marmeláda byla také dobrá.

 

V 8:30 zájemci vyrazili na dopolední poslední nákupy v La Ceibě. Nejdříve do obchodu se suvenýry, kde ohlášených 30 minut bylo málo. Následovala krátká zastávka na poště a poslání pohledů domů. Já tedy ne, ale ostatní členové výpravy posílali. Je zajímavé vidět rozdíl našich a místních poštovních úřadů. Ty místní jsou jako z filmů ze 40. let. Oprýskané zdi, hučící ventilátor na stropě, človíček za přepážkou, na stolíku lepidlo na lepení známek … Mělo to svou atmosféru.

 

Poslední navštívené místo bylo tržiště. Autobus zastavil kousek bokem a my na něj přešli kolem Central Parku pěšky. Hodinový rozchod by měl být dostatečný, říkal Jsem si. Já si také prošel uličky se stánky. Lovil Jsem zde ale fotky než nějaké nákupy. Pak mi najednou přišlo tak nějak divně. Zavítal jsem proto do kostela na náměstí a tam odpočíval mezi místními modlícími se. Nějaká paní, když procházela, tak každému asi žehnala, co jsem pochopil z její řeči a tak mám honduraské požehnání. Jen mému stavu moc nepomohlo – začala se mi točit hlava, dělat mžitky před očima. Naštěstí do kostela zašli i jiní členové výpravy, tak by mě nějak dotáhli k autobusu. Cesta k němu nebyla nijak veselá, motal jsem se a ve finále byl rád, že sedím. U hotelu se mi nechtělo ani vysedat. Zbylý čas do odjezdu jsem využil k odpočinku. Bohužel mě otravovala moucha, tak se nedalo moc spát, až po přetažení prostěradla přes hlavu byl klid … ale zase horko.

 

Odpoledne, nadopovaný prášky, jsem nahnal členy výpravy do busu a vyrazili jsme směr San Pedro Sula. Už dneska jsem rozdal dotazníky, vybral peníze na Mauricia a Salvadora. Mauricio s námi dneska končí, zítra nás na letiště poveze jiný bus a řidič. Cesta probíhala bez problémů, pršelo a bylo zatažené, tak většina členů výpravy pospávala. Zastavili jsme se na oběd v nějakém motorestu. Já si dal ale jen dvě velké sušenky a pak velký megasuchý koláček, který mě málem zadusil a proto jsem rezignoval při jeho dojezení. Cestou jsme viděli dopravní nehodu – jeep v příkopě, kolo nad příkopem a pod plachtou někdo přikrytý. Je pravdou, že zde asi jezdí trošku divoce, ale za celou dobu to byla první nehoda. Trošku asi každého zamrazilo v zádech … Do San Pedro Sula nás Mauricio dovezl ještě před pátou hodinou a i ubytování bylo rychlé, ne jako minule. Nyní měli vše připraveno. Já po příchodu na pokoj zalehl, hodil na sebe ještě deku, trošku mnou třásla zimnice a podřimoval. Z ohlášené večeře na 7 hodin jsem se Salvadorovi omluvil.

 

Ještě jednou jsem se rozloučil s Mauriciem. Celý rozzářený mi ukazoval kolo, které koupil po dceru. Mauricia bych dával za vzor spokojenosti. Ať už se to bere od jídla – bylo vidět s jakým gustem se do jídla pouštěl a neupejpal si říct i o část porce někoho jiného, když ji nesnědl. Včera na večeři jedna členky nesnědla bramboru v alobalu. Mauricio to zmerčil a posunky naznačil, že by si ji dal – anglicky uměl jen několik slovíček. Gestikulací jsem mu naznačil, aby ji z talířku „šlohnul“, jak se dotyčná nebude dívat. Vtom se otočila a viděla, co s Mauricieem nacvičujeme. Říkám, že by Mauricio dal její bramboru, tak mu ji přesunula na talíř a on si na ní s gustem pochutnal. Mauricio byl celkově spokojený človíček. Kéž by takoví, bezstresoví, byli všichni …

 

Večeři jsem tedy dneska vynechal. Zatelefonovali jsme si s Terezkou, dnes raději na pevnou, abychom se slyšeli bez vypadávání. Bylo to milionkrát lepší, když se člověk nemusel domýšlet, co ten druhý říká. Po telefonátu jsem ještě dobalil kufr. Je zvláštní, jak se věci při přeskládání smrsknou a vše se do kufru vejde lépe. Jen kdyby tou vlhkostí nenabývaly na objemu.

 

FOTOGALERIE

 

 

3. prosince 2010: pátek

San Pedro Sula – Atlanta - Amsterodam

Dnes je skutečný závěr pobytu v Hondurasu … stále prší, Sal říká, že to země pláče kvůli našemu odjezdu a že nás nepustí domů.

 

Probudil jsem se celkem odpočatý a fit. U snídaně ovšem ostatní členové výpravy hlásili různé potíže – průjem, bolesti hlavy apod. Snad přežijeme cestu domů.

 

Na letiště už nás vezl jiný autobus a také jiný řidič. Oproti Mauriciovi jednak přijel později, ale to nám nijak nevadilo a pak se tak neusmíval jako Mauricio. Ale na tu chvíli to nikomu nevadilo. Asi za 30 minut jsme byli na letišti, rozloučili se se Salem a šli se odbavit. Při vážení jsem zjistil, že mám asi kilo a půl nadváhu a paní za to chtěla doplatit 56 dolarů, tak sem ji poslal někam a přendal z kufru do baťohu časopisy. Váha klesla a bylo to v pořádku. Nevím, o co jim jde, stejně ta váha v letadle je. A to jsem se schválně odbavoval s jednou členkou výpravy, která měla jen takovou malou tašku. Prý není možné sčítat váhu … Následovalo zaplacení odletové taxy 37 dolarů a pak už průchod rámem, kde se jim nelíbily baterky v baťohu a GPS logger. Teď sedíme před odletovou přepážkou a máme hromadu času. Celkem zde jsou 3 obchody, tak mají členové výpravy asi hodinu na jeden ...

 

Část letu jsem prodřímal a druhou část strávil čtením mailů a posíláním sms. Jak jsme se dostali nad americkou pevninu, tak bylo zase možno se připojit na internet. Jen tak mimochodem jsem se zkusil podívat na atlantské letiště, jak je na tom náš let. Zhrozil jsem se, protože na odletech/příletech měl náš let zpoždění. To by v reálu znamenalo, že nestíháme náš přípoj v Amsterodamu. Po přistání a projítí všemi formalitami se moje obava proměnila ve skutečnost. Rozpustil sem členy výpravy a vydal se k přepážce Delta Airlines. Zde mi paní vytiskla 9 palubenek a když jsem zjišťoval zbytek, tak mi neochotně odvětila, že je to let KLM ať si počkám, až budou u přepážky. Že ona nic víc neví. Rozdal jsem tedy oněch zmíněných 9 palubenek a začal zjišťovat jak to bude dál. Zbylým členům výpravy jsem oznámil, že pro ně nemám žádnou informaci, jak poletí, kdy poletí. Někeří asi nerozuměli slovu NEVÍM A NEMÁM, protože neustále chodili za mnou a vyptávali se, kdy poletí, jak poletí. I když jsem jim řekl, že za nima hned jakmile budu něco vědět, přijdu, tak asi ani tomu nerozuměli. Někteří dokonce začali řešit, že by chtěli sedět tam a onde. Nejdůležitější pro mne v tomto okamžiku bylo je dostat do letadla. Toto asi nechápali. Pomohl jsem tady i dalším Čechům, kteří si nevěděli se situací rady a také pár Slovákům. Nejhorší je, že člověku nikdo nic neřekne. Byl jsem na přepážce Delty asi 3x, pak už mě vyhazovali. Volal jsem na informace Delty a také na Servisní linku agentury, přes kterou jsme měli koupené letenky. Ti mi nepomohli vůbec. Od letecké společnosti nedostaneme žádnou kompenzaci, protože je linka zpožděná z důvodu počasí. Ať mi ale někdo nevykládá, že je v Amsterodamu sníh … navíc letadlo odletělo z Holandska včas. Při průchodu imigračními úředník zde jen tak na půl pusy procedil, že na východě – New York a Washington je sněhová bouře, což asi způsobuje odklánění letů a tím i zpoždění.

Z Atlanty jsme odletěli ve 23:00 hod. Ve skrytu duše jsem doufal, že stihneme třeba let v 16:30 a ne až v 18:00. Nikdo ale v tom okamžiku netušil, do čeho letíme a co nás ještě dneska čeká ... asi bychom tomu ani nevěřili! V Amsterodamu napadl sníh a celé letiště tak bylo ochromeno. Fungovala jen jedna přistávací dráha, všude stovky lidí, obrovské fronty, zmatek ... U jedněch transferových přepážek řada snad 500 metrů, u druhých o něco málo kratší, čekání, nevědomost, stres. Když jsme se dostali na řadu, tak nám oznámili, že let v 18:00 hod je také zrušen. Na displeji ještě svítil osamoceně, mezi všemi ostatními zrušenými lety. Další je teoreticky v 19:25 hod. Tak nás přehodili na něj. Co ovšem ostatní členové výpravy, kteří měli palubenky už Atlanty? Jak je zde seženu? Telefonicky? Zkusil sem 3 a všichni měli telefony vypnuté. Naštěstí se za chvíli ozvali sami. Na let v 19:25 se už nedostali. Mají místa až na 7:25 hod ráno. Nocovat budou v hotelu ... nebo tak to bylo myšleno. Pomohl sem jim najít přepážku, kde si lze zařídit hotel na náklady KLM. Opět řada ... kde má ale konec? Nikdo neví. Táhla se snad kilometr někam do podzemí. Členové výpravy usoudili, že nemá smysl si tady cokoliv vyřizovat. Bylo to tak na 3- 4 hodiny stání, pak transfer do hotelu, ubytování a už můžou jet zpět. Zůstali proto na letišti.

 

Let v 19:25 byl posunut na 20:00 hod. Bylo 20:20 hod a letadlo nikde. Kolem kroužili nervózní cestující a jakmile se letadlo objevilo, bylo přivítáno potleskem! Ve 21:00 hod zavřeli dveře a následovalo další čekání na ošetření nemrznoucím nástřikem. Toto bylo jako v nějakém sci-fi - letadlo zahalila mlha a oknem bylo vidět jen míhající se světlo - úplný únos ufony. Následovalo popojíždění v řadě letadel a start po 22:00 hod. Vše končí? Letíme do Prahy, ale to ještě nic neznamená. Po přistání jsme zjistili, že do letadla nenaložili jediný kufr! Nic, prostě ani kousek! To už bylo nad mé síly. Naštěstí v Praze už si každý reklamační protokol zařídil sám individuálně.

 

Dnes, tj. v pondělí, ještě kufr nemám a neustále mi v ČSA slibují, že je už nachystaný na naložení ... Ale pozor, včera, v úterý, mi volali z pražského letiště, že tam mají kufr podobný tomu mému, ale že je na něm jméno jedné z členek výpravy, se kterou jsem se odbavoval. Chytráci v San Pedro Sula nalepili opačně štítky. Dotyčná, jelikož přiletěla v neděli ráno, si vzala zavazadlo z pásu, ale nezkoumala, jaké je na něm jméno. A ten můj chudák kufr osamocený stál v Praze ... vše se rozběhlo až sem poslal na ČSA detailní popis s inventářem. Tři dny se radujte!!!

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert