Kolem světa ... poznejte svět okolo Vás!

Kvasice – Brno – Vídeň – Catania – Letojanni - Taormina

Když odjíždím na zájezd odlétající z Vídně, tak už se stalo nepsaným pravidlem, že musím jet z Brna prvním busem – ve 3:15. Jen jedinkrát – při letu na Srí Lanku se odlétalo později, ale to jsem zase letěl z Prahy a opět bez normálního vyspání – viz zápis ze Srí Lanky. Ale takové útrapy jsou asi údělem všech cestovatelů. Jak říkám já, odpočívat člověk může doma … ale je pravdou, že už mne to začíná trošku zmáhat.

Kam že sem se to tentokrát vydal? Do oblíbené země na jihu připomínající tvarem botu. Ano, je to opět Itálie, respektive její „autonomní“ ostrov Sicílie. Pravda, tento už botu nepřipomíná a i italština zde je od té pevninské maličko odlišná. Už jako roční student italštiny se snažím pochytit co nejvíce z mluvy. Mluví-li domorodec, je to horší, mluví-li cizinec, tak to vcelku pochytávám. Určitě ten rok k něčemu byl a třeba to už příští rok bude lepší.

Proč zrovna Sicílie? Je to další místo plné historie a kultury, zajímavé svou polohou nedaleko severní Afriky, místo křižovatky obchodních cest a také je to Itálie! Bylo to také jedno z míst, kam jsme s Terezkou zvažovali, že se podíváme. Bohužel daleká cesta autem nás odradila a také jsme nenašli nikoho do party, kdo by jel s námi a podělil se o benzín. A trajektový lístek také vycházel nekřesťansky draho. Tak jsem se sem dostal alespoň já a moje Terezka má vše přenášeno v „přímém“ přenosu mýma očima – v mých zápiscích a fotkách.

Ráno jsme do Brna dorazili s časovou rezervou, půl hodiny jsme ještě seděli v autě a čekali, až přijede autobus. Po rozloučení se Terezka vydala zpět k domovu a já se nalodil do autobusu jedoucím směr Vídeň. Díky nové dálnici se cesta na letiště o něco málo zkrátila. Autobus má ale stejně stále zastávku nedaleko Pratru, tak stejně zajíždí do centra. Na letišti jsme byli dle jízdního řádu – v 5:30. Všechny členy výpravy, kteří jeli busem z Prahy nebo Brna, jsem jako obvykle dovedl do odletové haly. Zde bylo nemilým překvapením, že každý cestující si musí u odbavovacího stánku sám vytisknout palubenku a poté jít do fronty odevzdat kufr. Nerozumím tomuto systému, když stejně dotyčný stojí ve frontě, tak pro člověka u přepážky nemůže být problém palubenku vytisknout. Na druhou stranu, když se něco ve frontě zasekne, tak palubní personál z letadla alespoň ví, že jste někde na letišti. Kdežto takto, když se stojí ve frontě, tak o Vás nevěděli. No ale představte si, že s sebou máte 30 starších lidí, kteří neumějí anglicky a na odbavovací stánek hledí jak bača do tuzexu. I já se s ním musel nejdříve naučit zacházet a pak už to šlo jako po másle. Byly to mašinky, které spíše nestíhaly a my museli čekat, až vyplivnou palubenku.

Časově jsme stíhali vše tak akorát, protože sobotní letiště bylo jaksi přeplněné, všude fronty a neustálé kontroly. Do letadla jsem nasedal mezi posledníma okolo 7. hodiny. Jakmile jsem sedl, zavřel oči a nevěděl ani, kdy se startovalo. Probudil mne až rachot roznášeného jídla, tedy rozpečené bulky se sýrem. Chutnala nevalně, ale bylo to lepší jak drátem do oka. Dneska jsem neměl na letišti ani čas sníst vandrovnické buchty. Vždycky na letišti máme tak 2 až 3 hoďky čekání a dneska ne. Jen v buse jsem snědl jednu řadu buchet. Proto mi i bulka se sýrem přišla vhod. A opět jsem „omdlel“ a probudil se až při průletu kolem Etny. Když jsem sedl do letadla, tak jsem si nachystal mobil na focení – zapl tzv. Fligh Mode, kdy je vypnutý mobil, ale vše ostatní běží. Vyfotil jsem několik fotek, no sám jsem zvědavý, jak budou vypadat.

Přistání v Catanii bylo jako do peřin. Jen měli nějaký problém s rukávem k letadlu. Za pultíkem seděl člověk, furt cosi mačkal, rukáv jezdil sem a tam a ne a ne k letadlu. Nakonec se jim to povedlo a my mohli vystoupit a vyzvednout si kufry.

Průvodkyně, která s námi letěla už z Vídně zatím zkontaktovala řidiče. Už na nás čekal v příletové hale a následně nás zavedl do autobusu. Celkem je nás 31 v autobuse pro 53 osob, čili sezení více než pohodlné a řidič zatím také šikovný. Z letiště do Letojani to byla cca hodinka po dálnici.

Tentokrát máme opět českou průvodkyni. Po zkušenosti s „Berounem“ ze Srí Lanky jsem měl trošku strach, ale vše vypadá naprosto v pohodě. Neustále mluví a zdá se, že bude mít o čem mluvit celý týden.

V Letojani se autobus nedostane až k hotelu, musel zastavit na silnici a z hotelu poslali dodávku, kam se naložily kufry a my podchodem přešli na promenádu a do hotelu samotného. Je to typický italský hotel. Stojí na pěkném místě, hned u moře a kupodivu v recepci vše fungovalo hladce. Tak se mohli jít všichni členové výpravy velmi rychle ubytovat a zrelaxovat.

I já jsem byl rád, že sebou můžu na chvíli praštit na postel. Původně jsem si říkal, že budu do dvou ležet a pak se půjdu projít po promenádě. Skutečnost byla jiná – ve dvě se mi nechtělo vstávat, jsme tady přeci celý týden, tak procházku můžu nechat na jindy. Vstal jsem až na plánovanou 3. hodinu a mezi prvníma se dostavil do recepce. Zde bylo téma rozhovoru jasné – výsledky voleb. Sice tyto byly neoficiální, ale podle nich vypadalo, že paroubkovci nezískali naštěstí tolik hlasů, jak to zpočátku vypadalo. Nebylo možno debatující dostat ani do autobusu, jak byli zapálení. Naštěstí se všichni na výlet těšili, tak přerušili povolební debatu a přesunuli se do autobusu.

Okouzlující městečko Taormina, rozložené na terase mezi dvěma širokými zálivy, vysoko na úbočím vrchu Monte Tauro, je nejznámějším rekreačním střediskem na Sicílii. Úchvatná poloha nad mořem se zasněženou Etnou v pozadí řadí město k nejkrásnějším v Itálii vůbec. Nádherná scenérie a pozůstatky antického divadla sem lákaly projíždějící cestovatele již od středověku. Mezi známé osobnosti, které Taorminu navštívily, patří např. J. W. Goethe. Hlavní ulici tvoří řada paláců, postavených v období 15. - 19. století, a malých náměstíček, stranou od města je také hrad.

Nás autobus dovezl na níže položené parkoviště. Dále velké autobusy nemohou. Bohužel někdy zákazu neuposlechnou, jako i dnes a stane se, že cesta se kompletně zablokuje. Nikdo pak nemůže ani nahoru a ani dolů. I my jsme proto museli na parkovišti asi 30 minut čekat, než se silnice uvolní a přijede pro nás kyvadlový minibus. Vystoupili jsme nedaleko Porta Messina, výchozího bodu pro poznávání staré Taorminy. Je to vstupní brána do města.

Nejproslulejší památkou je bezesporu řecké divadlo, Teatro Greco. Návštěvníci by jej určitě měli navštívit. I když je nepřitahují antické památky, tak alespoň pro nezapomenutelný pohled, který se odtud naskýtá na moře, jižní Kalábrii, sicilské pobřeží a zasněženou Etnu (ano, zasněženou!). Divadlo vybudovali Řekové ve 3. století př. n. l., dnešní pozůstatky ovšem pocházejí z římské přestavby, která byla realizována na konci 1. století n. l., kdy bylo město pod nadvládou Říma. Tato rekonstrukce zcela změnila charakter divadla.

Po prohlídce divadla jsme se vrátili opět na hlavní ulici – Corso Umberto, ke kostelu S. Caterina. Tento stojí na Piazza Vittorio Emanuele. Za kostelem jsou pozůstatky římského odeonu a nedaleko ne příliš navštěvované památky je Palazzo Corvaio. Po hlavní promenádě, kolem nekonečné šňůry obchůdků a kaváren jsme se dostali do „centra“ - na náměstí Piazza IX Aprile. Toto je jako terasa s překrásnou vyhlídkou na Etnu a záliv. Jsou zde dva kostely – Sant Agostino a větší San Giuseppe. Dominanou náměstí je věž Torre dell´Orologio z 12. století.

Nedaleko Porta Catania, druhé vstupní brány je další náměstí – Piazza del Duomo. Jak je z názvu zřejmé, je zde katedrála. Náměstí je oproti tomu dříve zmíněnému uzavřené a krásu dokresluje barokní fontána s minotaurem. Také je zde pítko, kde si mohou turisté nabrat vodu. Jinak voda je na Sicílii pitná a velmi dobrá. Za zmíněnou Porta Catania je Piazza San Antonio se stejnojmenným kostelem. Je zajímavý obrovským betlémem – jesličkami. Sicilané neslaví Vánoce, ale spíše až 3. krále a tradičně nemívají doma stromeček. Tento nahrazují právě jesličky. Velice si na tom v minulosti zakládali, ale dnes tato tradice ustupuje do pozadí a doma se víc a víc začíná objevovat klasický vánoční stromek a pod ním dárky.

Kouzlo Taorminy nespočívá jen v romantické atmosféře vytvářené antickými ruinami, ale též v půvabu jejich ulic a uliček se starými panskými sídly a balkony plnými květin. Stranou od města je také středověká pevnost Castello Saraceno, která stojí na vrchu Monte Tauro. K této se dá vystoupat po stezce vedoucí z města.

I já si po rozchodu prošel boční uličky. Zde už není tolika obchodů a návštěvník více přičichne k místnímu koloritu a životu. Sraz pro návrat byl až v 19:15, bylo tedy dost času. Poslední půlhodinku jsem strávil na schodech u kostela Sv. Kateřiny a pozoroval místní ruch. I když je Taormina turistické město, tak se ke kostelu scházeli domorodci a společně zde diskutovali. Nad čím? Těžko říct, třeba také řešili naše volby.

Po návratu do hotelu sem ještě zaskočil do nedalekého obchodu koupit si vodu a honem na večeři. Už jsem hlady švidral. Byl to dlouhý den a v Taormině jsem si koupil jen čipsy. Večeře, jako všude v Itálii, je zde obřadem. Začala salátem – já si liboval hlavně v cizrně a smažených špenátových placičkách. Vyzkoušel jsem také fenykl nasekaný jako čínské zelí. Nikdy před tím jsem to nejedl, zajímavé. Následoval předkrm – lasagne, hlavní jídlo – přírodní řízek a poté dezert – ovoce. Člověk neznalý věci, myslím některé účastníky výpravy, se nacpali salátem a pak vyjeveně koukali na další chody. Z večeře se snad všichni spíše odvalili, než odešli.

V 10 hodin mi někdo klepal na dveře – jedni členové výpravy, že mají v pokoji mravence. Tak jsem jim na recepci vyptal prášek na hubení. Věc byla ale složitější – měli plný pokoj létajících mravenců, kteří když je člověk rozplácl, vše zabarvovali šarlatovou barvou – připomínající krev. Naštěstí byl volný jiný pokoj, tak se přestěhovali. Jen mne zarazilo to, že o tom neřekli dříve. Prý už tam ti mravenci byli odpoledne. Ale asi je lepší čekat do 10-ti do večera. Nu což. Snad už bude vše v pořádku.

Jakmile byl pokoj vyměněn, tak už jsem se konečně dočkal a mohli jsme se s mojí Terezkou slyšet. Při tom jsem zjistil, že mi nějak blbne telefon. Zítra ho musím nechat vyměnit. Špatně jsme se slyšeli. Po krásném a dlouhém telefonátu sem padl a spal jako zabitý! Dnešní den byl dlouhý a náročný.

Dnešní noc byla bezesná, spal jsem jako by mě do vody hodil. V 7:30 mě vzbudil nedaleký kostel, pěkně vyzváněl, ale mě k návštěvě nezlákal. Já se raději převalil a ještě chvíli ležel. Venku bylo zataženo, snad nezačne dneska pršet. Horko není ideální, sluníčko se ovšem také hodí.

Před snídaní jsem připravil nástěnku s informacemi pro členy výpravy, aby měli vše jak na dlani a nemuseli se vyptávat. Otázkou je, jestli se na ni někdo někdy koukne, že? Snídaně nebyla italská, rozuměj krosant a káva. Vlasně krosanty tady úplně chyběly. Ale nevadí, pečivo bylo poživatelné a navíc zde byl salám, šunka, sýr a marmelády. Myslím, že každý si vybral. Jen mohli doplnit něco ze zeleniny z večeře. Někteří členové výpravy se řádně připravili na přežití dne bez oběda … „přeci jim to tady nenecháme, velebnosti“. Nedaleko je přitom obchod, kde se dá koupit sendvič za 1 – 2 EUR.

Po snídani jsem ještě s některými členy výpravy řešil přiobjednání výletů, individuálně přes hotel a také půjčení auta. Vykoukl jsem z hotelu, no počasí a ani teplo nic moc. Ale nedalo mi, abych nešel smočit nohu do moře. Pravda, bylo trochu studenější! Raději jsem pro moji Terezku nasbíral několik kamínků. Po ulici korzovalo několik členů výpravy, tak jsem byl pozván na panáka – kalvados, 9 let odležený v dubových sudech. Pěkně zahřál.

Dnešní den je volný, někteří členové výpravy vyrazí individuálně do Taorminy, kde už to znají. Asi se tam také vydám a zkusím vystoupat k saracénskému hradu na městečkem.

Zbytek dopoledne a část odpoledne, čas kdy mají místní domorodci siestu jsem strávil čtením a sledováním seriálu M.A.S.H., který nikdy neomrzí. Nejdříve jsem chtěl vyrazit busem už ve 13:20, ale nějak jsem se zapomněl a tento bych nestihl. Také mne napadlo, že bych byl v Taormině zbytečně brzo. Další spoj jel v 15:20. Zastávka měla být dle paní z recepce hotelu na Piazza Durante, což je náměstí vedle hotelu. Prý někde u kostela. Ulici jsem prošel tam a zpět ale zastávka nikde. Přes náměstí jsem viděl zastávku na promenádě, ale při bližším ohledání to byla opačná. Tak zpět přes náměstí a už sem se zeptal domorodce. Poslal mne asi 100 metrů, bylo to sice dál, ale zastávka byla na světě. Dle jízdního řádu toto už byla další, ne na Piazza Durante, tak nevím, kde se mi schovala. Autobus měl jet v 15:22, ale pořád se nikde neobjevoval. Pravda, je neděle, odpoledne, tak minuta sem či tam nehraje žádnu roli. Objevil se až po půl. Opět jsem využil rok italské výuky – koupil jsem si za 2.80EUR zpáteční jízdenku, sedl a kochal se krajinou. Dneska ovšem celý den nesvítilo sluníčko, po obloze se valily těžké mraky a chvilkami jako by poprchalo, takže pohled to byl takový šedivý.

Po 5ti zastávkách mne autobus vyložil u Porta Messina. Kolem kostela Sv. Kateřiny, římského odeonu a dále ulicí směrem do kopce jsem se dostal nejdříve na křížovou cestu klikatící se svahem k Sanctuario Madonna della Rocca – malé kapli tyčící se na útesu nad městem. Bohužel bylo zavřeno, jen přes prosklené dveře bylo možno nahlédnout dovnitř. Cesta pokračovala dál za kostel a odsud byl krásný výhled na další městečko na skále – Castelmola. Dle průvodce se sem dá asi za hodinu dostat pěšky, bohužel sem neměl odhad na čas a bál se, abych stihl autobus odjíždějící zpět v 18:45. U kostela byl malý krámek s občerstvením. Italsky jsme požádal o vodu a navíc dostal bonus ve formě sladké meruňky, nevím jestli to už je letošní sklizeň – místní, nebo dovezená. Chodníčkem vedoucím dále do kopce se dalo vystoupat až k bráně Saracénského hradu. Bohužel rezavý řetěz na vratech dokazoval, že sem už dlouho nikdo nevstoupil. Je to škoda, určitě i toto místo stojí za prohlídku. Cestou zpět, z křížové cesty, jsem odbočil a po „kozí“ stezce se dostal pod hradby. Dále to ale už nešlo. I přesto odsud byl krásný výhled do okolí – na Taorminu, řecké divadlo, přístav s kotvícími výletními loděmi v dálce … jen kdyby toho sluníčka bylo trošku víc!

Boční uličky mě zavedly zpátky do města a po hlavním korzu až na náměstí Piazza IX Aprile. Mezi nedělními nažehlenými nakupovači/korzovači sem se cítil trošku divně? Proč? Zpocený a zaprášený sem „spadl“ z kopce do města. Ale jinak mě to netrápilo. Poseděl jsem na náměstí a pak ještě u kostela Sv. Kateřiny, našel zastávku a čekal na autobus zpět. Zastávka je v kopci a neustále zastavující a rozjíždějící auta mají někdy problém se do kopce rozjet, trošku o tom svědčí pálící se spojka. Bylo tomu tak snad u každého třetího či čtvrtého auta. Autobus tentokrát dorazil včas a už byl docela plný. Na zastávce také stálo dost lidí, tak sem neváhal a stejně jako ostatní se snažil dostat dovnitř. Další bus jel totiž až za 3 hodiny! Ale podařilo se a dokonce sem si i sedl. Po výstupu či spíše sestupu z kopce sem to potřeboval, nožky mne docela bolely.

Cesta zpět do Letojanni trvala cca 15 minut a bus má, jak sem psal výše, zastávku hned před hotelem. Zaskočil sem ještě do marketu, ale byl zavřený. Naštěstí mám vodu do zásoby ze včerejška, jen zítra musím zase nakoupit. Je blbé, že na pokoji mi nefunguje lednička, tak si ji nemám ani kde vychladit. No alespoň mě nebude bolet v kku, že?

Po náročném dni mi docela vyhládlo, tak sem se těšil na večeři. Salátový bar byl dneska jiný – chyběla cizrna a špenátové placičky, tak snad zítra budou. Předkrmem byly dnes makarony se zeleninou (lilek a cuketa), hlavní jídlo ryba a dezert čokoládový puding (mňam). Na zítra sem si objednal grilovaného tuňáka!

Po večeři sem se těšil na telefonát s mojí Terezkou. V recepci byl pán, který moc neuměl přepojovat, tak se podařilo navázat spojení až asi po páté a také po mé intervenci přímo u něj. Snad už to bude zítra umět nebo by tam mohla být ta paní co včera. Té se vše podařilo hned napoprvé!

Pondělní výlet byl původně naplánován na pátek, ale kvůli nadcházejícím změnám v jízdních řádech lodní společnosti (od června jsou nové jízdní řády) bylo nutno přehodit výlet na Etnu na pátek a Liparské ostrovy na dnes. Na druhou stranu je to také výhodné, protože výlet na Liparské ostrovy je vůbec nejdelší ze všech a kdybychom jej organizovali v pátek, tak by na sobotní let domů byli všichni moc unavení. Etna bude také náročná, ale ne tak dlouhá. Vrátíme se dříve.

Budíček byl domluven na 5:00 hod. Dvě členky výpravy mi u snídaně říkali, že jim někdo zvonil telefonem už v 1:00 hod ráno a jak byly duševně seznámené s brzkým vstáváním, tak po zazvonění telefonu vyskočili z postele jak na pérkách a už se připravily, že se jde na snídani. Až potom je napadlo se podívat na hodinky. A hle byla jedna hodina ráno. Prý se jim to stejně nějak nezdálo – že se cítily nevyspané. Takový malý nácvik na vstávání v pět, alespoň to potom měli už jednodušší.

Po rychlé snídani (kdy se opět někteří členové výpravy nezapomněli řádně vybavit svačinkami) jsme prošli známou stezkou a tunelem pod tratí na hlavní silnici. Autobus právě přijížděl, tak vše krásně klapalo. Do přístavu v Milazzu to bylo asi 90 km. Nejdříve dálnice vedla po východním pobřeží, kolem Jónského moře a Messinské úžiny, která je známá svými silnými proudy. O síle proudů je zmínka i v antické literatuře, kdy dle pověsti na každé strané úžiny byla jedna Siréna a ta znemožňovala mořeplavcům snadné proplutí. Je zajímavé, jak si lidská představivost dokáže upravit mnohdy nevysvětlitelnou skutečnost a dát jí mystický rozměr …

Nad Messinou dálnice zahýbá směrem na západ – na Palermo. My jsme zde udělali na odpočívadle krátkou zastávku s výhledem na přístav a katedrálu ve městě. Messina vypadá jako pěkné, třpytící se město rozprostírající se na kopci za srpovitě zahnutým přístavem. Bohužel zdání klame. Messina byla nejvíce ze všech měst na Sicílii postižena bombardováním za druhé světové války a předtím rekordním počtem daších katastrof. Po celé 18. a 19. století sužovaly Messinu mor, cholera a zemětřesení a tento sled nešťastných dějů vyvrcholil v roce 1908 zemětřesením, při němž přišlo o život 84 000 lidí, město bylo srovnáno se zemí a břeh klesl přes noc o půl metru. V roce 1943 město opakovaně bombardovali Spojenci, takže velká část oprav po ničivém zemětřesení byla ta tam. Katedrála, jejíž kopuli bylo možné ze zastávky vidět, je pečlivou a věrnou rekonstrukcí středověkého dómu, který nechal postavit král Roger II. Z původní stavby se zachoval pouze nádherný portál a několik soch. Vedle katedrály stojí 60 metrů vysoká kampanila (zvonice) s údajně největším orlojem na světě. Každý den v poledne mohou návštěvníci sledovat celé představení, vizuálně impozantní sestavu pohybujících se pozlacených postav včetně kokrhajícího kohouta, řvoucího lva a holubic, na konci se v doprovodu andělů zjeví postava Madony.

Na druhé straně od Messiny je vidět italská pevnina, respektive město Villa S. Giovanni, odkud jezdí trajekty. V nejužším místě má Messinská úžina šířku cca 3.5 km a do budoucna zde bude stát most spojující pevninu s ostrovem. Toto se samozřejmě domorodcům nezamlouvá. Jak jsem zmiňoval výše, Sicilané mají svou autonomii a v Palermu dokonce i svůj parlament. Postavení mostu považují tudíž logicky za „připoutání“ k Itálii a ztrátu své identičnosti. Bůh ví, zda most vůbec bude a kdy bude dokončen. Je ještě nutno zmínit že nedaleko od Villa S. Giovanni je vidět hlavní město Kalábrie – Réggio di Calábria.

Po další krátké zastávce na benzince už nás přivítalo Milazzo se svým přístavem. Severní pobřeží ostrova už omývá Tyrhénské moře. Vždycky mi jeho vody připadaly modřejší a čistší než kterékoliv ostatní moře. Nevím, zda je to pravda či jen mé zdání. Milazzo leží na výběžku a samo o sobě nepatří mezi lákavá místa. Hyzdí je obrovská ropná rafinérie. Důležitost si Milazzo získalo jako hlavní přístav, odkud vyjíždějí lodě na Liparské ostrovy. A i my jsme odtud vyrazili poznávat toto velmi zajímavé souostroví. Čekání na loď zpestřil ještě místní domorodec prodávající meruňky, asi letošní a místní. Za euro nabízel plnou misku krásných plodů. Když však člověk ujedl ty krásné horní, zjistil, že spodní jsou scvrklé a flekaté, nevhodné k jídlu. Nu což, i tak se vydělává, že? I přesto byly dobré.

Liparské nebo také Aiolské ostrovy jsou vulkanického původu, tvoří je vyhaslé nebo téměř vyhaslé sopky. Své jméno ostrovy získaly po řeckém bohu větru Aiolovi, který držel větry zavřené v jedné z mnoha jeskyní na ostrově. Podle Homéra sem připlul Odysseus a bůh Aiolos mu daroval pytel s uvězněnými nepříznivými větry, aby se mohl se svými loděmi dostat domů. Ale ve chvíli, kdy Odysseus již na dohled rodného ostrova usnul, jeho podezřívaví námořníci pytel otevřeli, větry rozpoutaly bouři a zahnaly lodě zpět k ostrovu svého pána.

Ostrovy byly ceněné pro své minerální bohatství, těžba obsidiánu (sopečného skla) dala základ prosperitě ostrova. Později přilákala strategická poloha souostroví Řeky, kteří začátkem 6. století př. n. l. osídlili ostrov Lipari. Mocná řecká flotila držela své nepřátele v patřičných mezích, posléze však ostrovy dobyli Kartaginci. V polovině 3. století př. n. l. pak ostrovy přešly do područí Římanů. Od té doby se datuje jejich úpadek, ostrovy se staly útočištěm pirátů a sloužily také jako místo vyhnanství. Teprve nedávno začali ostrované lákat turisty. Centrální skupina ostrovů Vulcano, Lipari, Panarea, Salina a Stromboli je dobře známá a přitahuje návštěvníky.

Dopravu na ostrovy zajišťují trajekty nebo rychlolodě z Milazza. Jezdí každý den a tak často, že není nutná rezervace. I my jsme vyrazili rychlolodí. Na rozdíl od běžné lodi je povinnost cestujících během plavby sedět a loď pluje na rozdíl od běžné dvounásobnou rychlostí. První zastávka lodi byla na ostrově Vulcano, zde jsme v tuto chvíli nevysedali nevysedali. Ostrov byl naším cílem až odpoledne. Po krátké době loď – raketa pokračovala na ostrov Lipari. Když jsem vykoukl z okna tak sem si říkal, že to moře je nějak nakřivo, jako když ho fotím a pak musím rovnat v počítači. Nedošlo mi, že lodní příď se po vyplutí zvedne na plováky a tak sníží odpor vody. Pravda, po ránu jsem byl trochu ospalý.

Pluli jsme asi 10 minut a zde už byl ostrov Lipari se stejnojmenným hlavním městem. Ostrov patří mezi nejoblíbenější a také nejrozmanitější. Hlavní město je rušným místem. Rozkládá se mezi dvěma přístavy a samotný příjezd sem je skutečný zážitek. Už z lodi je vidět Horní město rozkládající se uvnitř pevnosti, je to také nejatraktivnější část města. Cesta z přístavu sem vede po ulici dlážděné kočičími hlavami a následně se musí vystoupat po širokém schodišti na jeho konci návštěvníky vítá katedrála Sv. Bartoloměje svým stínem a chladnými stěnami. Barokní kostel je uvnitř krásně vyzdoben a i Sv. Bartoloměj zde má svůj oltář se stříbrnou sochou. Domorodci věří, že právě na Sicílii připlulo tělo tohoto světce a je uloženo pod kostelem. Tolik jen pověst. Skutečnost je taková, že ostatky jsou rozeseté po světě – dva z nich jsou např. i v Česku.

Z hradeb Horního města je vidět krásně na celé město a oba přístavy – malý a velký. V dálce se navíc tyčí nejvyšší hora ostrova M. Chirica (602 m).

Od kostela Sv. Bartoloměje jsem se ještě vydal výše a zavítal do pevnosti z druhé strany a mimo jiné přispěl na „kočičí modelky“ - ve stínu barokní budovy zde odpočívalo několik kočiček a jejich opatrovník zpeněžil fotografování tak, že nedaleko od nich leží miska s prosbou o příspěvek na žrádýlko. Proč ne, když si je turisté fotografují. Kočičky vypadaly navíc vyhuble, i když spokojeně.

Městečka na ostrovech, ale i na pevnině mají své kouzlo a já miluju, když se můžu ponořit do stínu úzkých uliček, mimo ruch hlavních nákupních ulic, nezakopávat o turisty a kochat se tím, co je běžnému turistovi skryto. Občas zde sice potkám podobné blázny, ale takových moc není. Krásně si tak můžu vychutnat klid a pohodu středomořského ostrova a maličko se vcítit do kůže domorodců, kteří při otevřených dveřích sledují televizi, obědvají či jen tak odpočívají. Nečekají, že by se zde mohlo objevit mnoho turistů a když jdete okolo, tak se na Vás usmějí a zdraví vás. Toto člověk korzující po hlavní ulici nezažije. Asi si kladete otázku, jestli se nebojím, že bych se ztratil? Ne. Uličky stejně končí z jedné strany v přístavu nebo ze strany druhé na některé hlavní ulici.

Před návratem do přístavu jsem koupil Terezce ještě fíkový med a malý kousek hematitu, kamene těžkého jako kov a hrajícího všemi barvami. Navštívil jsem také občerstvení a koupil si sendvič s rukolou a pršutem k obědu.

Naše loď na Volcano odplouvala ve 12:15 hod. Naštěstí se žádný ze členů výpravy neopozdil a v přístavišti jsme se sešli v plném počtu. Jinak by případným opozdilcům hrozilo, že se budou muset do Milazza k autobusu dostat sami. Cesta na Vulcano utekla velmi rychle, netrvala ani 15 minut. Během této doby jsme se všichni alespoň vystřídali na toaletě a mohli tak nerušeny vyrazit poznávat další z Liparských ostrovů. Vulcano leží nejblíže sicilské pevnině. Rychlolodí cesta trvá asi 45 minut, nejpomalejší lodí asi 1.5 hod. Návštěvníky vítá ostrov v přístavu Porto di Levante. Nad ním se tyčí Gran Cratere, který je vedle návštěvy bahenních lázní dalším cílem turistů.

Nejdříve jsme si udělali v přístavu, u mapy, orientaci a poté se přesunuli k bahenním lázním (sirným). Celým ostrovem prostupuje tento pronikavý zápach a návštěvníky podle něj neomylně poznáte – smrdí jako pekelníci. Jezírko s lázněmi je taková bahenní louže, platí se zde vstupné 2 EUR a dle informací průvodkyně jezírko neustále vysychá. Stejně jako u mrtvého moře se mohou koupající i zde poplácat blátem, nechat ho na sobě zatvrdnout a poté smýt v moři. I nedaleká pláž, náležející k areálu lázní, je ale díky vtékající sirné vodě maličko radioaktivní a i zde občas vybublávají podzemní plyny. Před vstupem do lázní je ovšem vědět, že se člověk sirného zápachu nezbaví po několik následujících dní a že zde korodují šperky.

Ostrov je na rozdíl od Lipari klidnější, menší a Porto di Levante je jediným centrem s krátkým korzem končícím opět v přístavu. Tím procházka po ostrově skončila. Někdo se šel koupat a já jsem, společně s dalšími asi 10 členy výpravy, vyrazil zdolat Gran Cratere. Úvodní kousek ke kase je pěkně schůdný. Až zaplatíte vstupné 3 EUR, tak se cesta zhoršuje a vy už stoupáte po sopečném prachu, hliněné či kamenité stezce. Mnohdy je třeba dávat velký pozor, aby vám neujela noha a vy nesjeli kus dolů. Okolní svahy lemují asi do jedné třetiny keře macchií, dobře známé a neprostupné to keře např. z Korsiky, Sardinie nebo Elby. V další třetině se už začínáte setkávat s fumaroly – sirnými výduchy a i země se začíná jinak zabarvovat. Spodní část je černá, zde přechází do hnědé a v místech fumarolů samozřejmě do krásně žluté. Kráter se dá pohodlně obejít dokola, je jen třeba dávat pozor, kudy člověk jde – nadýchat se sirných výparů není zrovna příjemné. Navíc toto může popálit nebo poleptat, když je návštěvník neopatrný. Dnes byla prý aktivita fumarolů obzvláště vysoká. V jedné části byla stezka až neprostupná. Zkoušel jsem jak je síra pevná, ale vždy kolem fumarolů to byly jen sirné krystalky, které se hned rozpadly. A sirná pára pekelně pálila – jen jsem se zkoušel trošku přiblížit a hned ucuknul! Nejvyšší místo kráteru má dle GPS loggeru 400 metrů. Převýšení je to značné. Dle průvodce celková cesta trvá cca 2 hod. Já sám to nestopoval, navíc se často zastavuju na focení. Nahoře pěkně foukalo, místy úplné poryvy větru. Ne nadarmo se ostrovy jmenují podle boha větru!

Musíte uznat, že jsem si po sestupu zasloužil odměnu. Zavítal jsem tedy do nejbližšího baru na korzu a dal si místní točené pivo. Zasyčelo ve mně, ale bodlo. Ještě zbývalo dost času, tak jsem se šel podívat do Porto di Ponente na krásnou černou pláž. Nikdo se zde nekoupal. Jednak byly vlny a pak moře na pláž neustále vyvrhovalo medúzy – průsvitné s růžovými vnitřnostmi. Nejdříve jsem myslel, že je to nějaký kámen, ale nebyl.

Loď měla odplouvat v 17:15, proto už po páté byli všichni v přístavu. Uplynulo 10 minut, 15 minut a nic. Proto se průvodkyně ptala místní obsluhy v přístavu co se jako děje. Ti jí řekli, že loď má zpoždění, že se nemáme vzrušovat. Uplynulo dalších 20 minut a stále nic. Proto se šla zeptat do kanceláře. Tam jí řekli, že „brutto mare“ - že jsou vlny, ale loď prý už vyplula z Lipari. Po dalších 15 minutách šel do kanceláře nervózní Ital. Odpověď dostal stejnou. Ale už mu řekli, že špatné počasí je na Salině. Přitom nebylo vidět v dálce nic, co by tomu odpovídalo. Nakonec jsme z Volcano odjeli s hodinovým zpožděním. Zpáteční cesta lodí byla popravdě trošku houpající, vlny stříkaly kolem oken až nahoru. Ale těžko říct, zda to bylo rychlostí (jeli jsme namísto 50 km/hod až 70). Posádka průvodkyni řekla, že za celý den nasbírali zpoždění a že špatné počasí bylo v Messinské úžině. Jsme v Itálii, tak není třeba se rozčilovat. Je lepší přijmout věci tak ,jak jsou, jinak si člověk sám sobě kazí pobyt. Místní obyvatele nikdo nezmění … přitom ale po celý den lodě jezdily dle daných časů.

Chudák řidič na nás celou dobu v Milazzu čekal a byl rád, že už jsme zpět a můžeme se vydat do hotelu. Aby nebylo vše tak jednoduché, tak sjezd z dálnice na Letojanni byl uzavřen, proto se muselo projet posledními 3 vesnicemi po okresní silnici. Naštěstí v pondělí večer nebyla doprava nijak hustá. Z dálnice bychom neviděli městečka jako je Santa Teresa di Riva a další. Okresní silnice křižuje i trať s hustým železničním provozem a náš bus musel jednou čekat cca 8 minut, než vlak projede. Dle vzhledu vagonů bych řekl, že místní železnice není nic moc. Ve 20:30 jsme zdárně dorazili do hotelu, vyhladovělí a smrdící jako pekelnící. Nikoho toto ale netrápilo. Všichni členové výpravy zamířili hned na večeři. Den to byl dlouhý, ale krásný a myslím, že si ho všichni užili! Zítra nás čeká volno, tak mohou všichni nerušeně relaxovat.

Volno a relaxace, to je mottem dnešního dne. A asi toto platí i pro sluníčko. Také asi zalehlo do peřin mraků a rozhodlo se, že nás bude doprovázet pouze při výletech. Ze včerejška jsme všichni krásně opálení.

Ráno jsem nikam nepospíchal, sice jsem měl nastavený budík, ale nebylo třeba. Po vykouknutí z okna mi bylo jasné, že mraky napíchnuté nad Taorminou se jen tak nehnou. Po snídani sem se proto vydal prozkoumat Letojanni – po korzu na jednu stranu, pak zpět a uličkami až na druhou stranu. Neobjevil jsem nic zajímavého a proto sem šel do marketu nakoupit vodu, něco k jídlu a místní pivo Messina. Uvidíme, jaké bude chuti.

Někteří členové výpravy autobusem vyrážejí do Taorminy, někteří pěšky jen tak do okolí a někteří už vyzkoušeli i moře. Já trávím den dopisováním zápisku ze včerejška a relaxací, tzn. sledováním oblíbeného seriálu M.A.S.H., čtením a učením italštiny. Jak jsem dneska zjistil, tak sem si bohužel neokopíroval gramatiku z 8. lekce a také první část slovíček.

Okolo 15. hodiny vykouklo zpoza mraků konečně sluníčko. Musel jsem toho okamžitě využít a nejdříve jsem udělal několik fotek z okna. Na kopcích nad námi však byly stále napíchnuty černé mraky. Bydlím v 5. patře, nad námi je ještě jedno a velká terasa spojující obě křídla hotelu. Odsud byl krásný výhled na celé pobřeží a krásně nasvícené moře. Později odpoledne se sluníčko umoudřilo a už svítilo pořád. Ale i přesto pofukoval větřík a celkově nebylo moc teplo. I když ve srovnání s počasím u nás, kde pořád prší, je tu krásně.

Je den výletu, svítí sluníčko, jak jinak by tomu mělo být, ne? Přeci nebude na poznávání Syrakus škaredě. Dneska se vytáhlo – svítí už od rána, na obloze ani mráček, teda sem tam nějaký. V noci mi byla docela zima a dneska se asi vybavím po ruce dekou. Nezavírám si okno, ráno mě krásně budí štěbetající vlaštovky, které mají nedaleko mého okna hnízda.

Kvůli brzkému vstávání bylo opět domluveno na recepci buzení – na 6:30. Mě už pro jistotu volali v 6:20, ale to nevadilo, byl jsem stejně vzhůru. U snídaně nikdo neříkal, že by měli nácvik buzení v nočních hodinách, jako tomu bylo u minulého výletu. Když jsem zmínil snídani, tak zde jsme se setkali s velkou skupinou němců, kteří také jeli někam na výlet. Z toho plynula velká fronta u jídla trošičku se dle toho musel operativně upravit odjezd. Netlačila nás však loď, proto o nic nešlo. Důležité je, aby se členové výpravy dobře nasnídali a také si přeci musí nachystat do baťůžků svačinky, co kdyby si náhodou museli koupit sendvič za 2 EUR! To by přeci neunesli. Že bych se k nim zítra přidal a nabalil se celou tašku? Do země bych se musel hanbou propadnout! Však také po chvíli jízdy se autobusem začala linout vůně mortadely a čerstvých svačinek. Kdopak je asi vytáhnul …

Autobus byl dneska jiný, modernější a dokonce vybavený i několika sedadly u stolku, jako barovými. To asi bylo pamatováno na ty svačinkáře, aby si nedrobili do klína. Ještě že si u snídaně nikdo neslévá kávu do termosky. Ta by byla v buse cítit!

Cesta vedla přes Catanii, Augustu až do našeho cíle. Celkem to bylo cca 2 hodiny jízdy i včetně zastávky u Agipu na toaletu. Dneska je v Itálii státní svátek – vyhlášení republiky v roce 1946, a tak probíhalo stěhování národů – jako by byla neděle nebo by začala Italská dovolená. No, zase tak hrozné to nebylo, zažil jsem i plnější benzínky a větší fronty na záchodech. Namísto 15 minut jsme zde stáli 30, ale jak říkám, dneska nás nic netlačí, nebylo kam spěchat, jeli jsme přeci na výlet. Když jsme se blížili k Syrakusám, tak se začala obloha zatahovat a dokonce to vypadalo, že začne pršet. Přitom v Letojanni tak krásně svítilo sluníčko. Letos je to počasí jakési zašmodrchané, asi skutečně za vše může islandská sopka. I řidič říkal, že takové počasí nepamatuje. Ale známe tvrzení domorodců o počasí, že? Např. ze Sardinie – nikdy zde nebývají takové vlny či takový déšť … Pořád na tom jsme ale líp jak v Česku, kde jsou neustále přívalové deště a prší a prší a prší. To jsem se těšil, že je tomu už konec a že se budeme konečně koupat v bazénu …

Ještě musím zmínit, že během přejezdu jsme se dozvěděli moc o sicilské flóře. Netušil sem, že na Sicílii roste 2 000 druhů rostlin. Např. na Sardinii jen 1 000. Velký podíl na tom má tažné ptactvo, které přes ostrov přelétá a upustí tu či tam nějaké to exotické semínko. Díky místnímu klimatu se toto zde snadno ujme a rostlince se zde daří. Mezi zajímavé exotické rostliny patří např. opuncie neboli indické fíky nebo agáve. Zvláště druhá jmenovaná je zvláštní. Je to takový dlouhatánský stonek se zvláštními větvičkami. Roste rok a poté rok zase usychá. Je to bylina, ne strom. Také jsme měli možnost dneska vidět květy kapary. Vůbec jsem netušil, jak vypadají. Na to, jaká nedobrota z toho vyroste je kvítečko krásné!

Ale to už se blížíme k Syrakusám, založenými Řeky z Koryntu v roce 733 př. n. l. na ostrůvku při pobřeží, který bylo snadné ubránit. Navíc se zde nacházely dva přírodní přístavy a na pevnině se rozkládala úrodná nížina. V průběhu 300 let se město stalo tak mocným, že samo vysílalo své kolonisty na jih a na západ. Po úspěšně vedených válkách s Karthágem se Syrakusy staly hlavním centrem na Sicílii a přístavem světového významu. Syrakusy měly v dobách své slávy asi 300 000 obyvatel a byly mnohem rozsáhlejší než dnešní město. Původní řecká osada se nacházela na opevněném ostrově Ortygia.

My jsme nechali město prozatím za zády a nejdříve se vydali do archeologického areálu. Autobus nás vyložil u krámků se suvenýry. Není zde parkoviště, pouze vyložiště a naložiště turistů. Hned zkraje areálu jsou pozůstatky Oltáře Hierona II. Obrovská plocha oltáře ze 3. st. př. n. l. sloužila pro provádění veřejných obětí. Pokračujeme dále a před námi se objevuje Řecké divadlo. Dle průvodce by to mělo být překrásné místo, kam se vešlo v minulosti 15 000 diváků. Dneska je bohužel celé zabedněné, aby ho snad někdo neošlapal. Čili z celé památky vidíte sem tam něco. Jinak všude kolem bednění. Hrůza! Mě už se dvakrát nelíbilo zrekonstruované divadlo v Taormině a tak sem si od syrakuského sliboval více. Bohužel i toto mne zklamalo. Od divadla nás stezka zavedla k nedalekému vápencovému lomu Latomia del Paradiso známému svou jeskyní neobvyklého tvaru, nazývanou Ucho Dionýsovoa (Orecchio di Dionisio). Jeskyně má tvar písmene S a je vysoká 23 m a dlouhá 65 m. Jméno dostala od renesančního malíře Caravaggia, kterého v 16. století zaujal nejen tvar jejího vchodu, ale i výborná akustika. Tuto jsme hned vyzkoušeli zpěvem moravských a českých písniček. Kolem jdoucí Italové jen koukali a ostatní málem zakopávali o jejich jazyky, jak měli otevřené huby! K jeskyni se váže legenda, že sem chodil naslouchat tyran Dionysios o čem si povídají vězni v lomech. Druhá jeskyně, Grotta dei Cordari (Jeskyně provazníků), kde ve starověku měli dílny tito řemeslníci, je dnes podepřena a není přístupná. Cestou ven z areálu jsme ještě navštívili Římský amfiteátr ze 3. st. n. l. Není zrekonstruovaný jako řecký a působí mnohem realističtěji. Mně se tento líbil více.

Po krátkém rozchodu k nákupu suvenýrů a návštěvě toalety nás naložil autobus a periferií města jsme se přesunuli na parkoviště poblíž ostrova Ortygia. Nelze toto místo nazývat ostrovem, ale spíše ostrůvkem o šířce půl a délce jednoho kilometru. Tvarem připomíná zatnutou pěst se vztyčeným prstem. Historie místa má však téměř 3 000 let. Na ostrov jsme přešli po Ponte Nuovo, který ústí na náměstí Piazza Pancali. Zde už začalo naše setkání s historií – v malé parku obehnaném zábradlím jsme viděli pískovcové pozůstatky Apollonova chrámu, který je nejstarší dórskou svatyní na Sicílii. Chrám byl postaven v roce 570 př. n. l. ale dnes se z něj už mnoho nezachovalo.

Boční ulice – Via Cavour nás dovedla na Piazza del Duomo, které je nejpůvabnějším místem starého města. Protáhlé náměstí je obklopeno impozantními budovami. Jednou z nich je radnice ze 17. století, která byla postavena na základech původního iónského chrámu. Tento chrám nahradil v 5. st. př. n. l. mnohem velkolepější Athénin chrám, který dnes tvoří základ Dómu. Chrám byl ušetřen úplného zničení, byl totiž v 6. st. n. l. adaptován na křesťanský kostel. K náměstí také přiléhá další zajímavý kostel Santa Lucia alla Badia s překrásnou majolikovou podlahou.

Po Via Picherali, stínem domů, uchráněni poledního sluníčka, které nakonec vyšlo, jsme se dostali na náměstí s Arethusininým pramenem, který je známou romantickou lokalitou Syrakus. Pramen pitné vody, který dnes již není ani pramenem, natož pak pitnou vodou, má své místo v řecké mytologii. V řece Alfeios v řecké Elidě se koupala nymfa Arethusa z lovecké družiny bohyně Artemidy. Bůh této řeky – Alfeios - se do ní zamiloval a začal jí pronásledovat. Arethusa přivolala na pomoc bohyni Artemidu a ta ji proměnila v pramen, ukryla ji pod zemí a na tomto místě v Syrakusách pramen opět vynesla na povrch a Arethusa znovu spatřila světlo světa.

Následovalo opět volno k individuální prohlídce ostrůvku. Já se nejdříve vydal směrem k jižnímu cípu – k pevnosti Castello Maniace z roku 1239. Nechal ji postavit císař Fridrich II. a dnes bohužel není přístupná – jsou zde kasárna. Kousek po nábřeží a uličkami jsem prochodil zbytek ostrova. Krátkou zastávku jsem udělal u Palazzo Bellomo, paláce ze 13. století, kde je nyní muzeum. K obědu jsem si koupil caprese sendvič v místním baru a opět trošku procvičil mou velmi, velmi nedokonalou italštinu. Než sem jej snědl, otevřela se přede mnou Piazza Archimede s krásnou Dianinou fontánou. Cestu zpět na místo srazu jsem ještě Terezce koupil med z indických fíků, nějaké pohledy a pití. Sluníčko se skutečně rozhodlo svítit pořádně a žízeň byla veliká.

Z parkoviště autobusů jsme vyrazili zpět do Letojanni něco málo po 15:30. Následovala krátká zastávka na toalety, protože členové výpravy neměli 50 centů na WC na parkovišti, u benzinky. Ráno, když jsme projížděli kolem Etny, tak byla krásně vidět, doufám, že tomu tak bude i v pátek. Zpátky už byl na vrcholku napíchnutý mrak a vypadalo, že tam i prší. My ale jedeme na tento výlet také dopoledne, tak snad bude ještě pěkné počasí, abychom něco viděli. Na páteční výlet se těším. Bude to další sopka do sbírky. Vloni jsme s Terezkou navštívili Vesuvio, v pondělí zde Gran Volcano na ostrově Volcano a v pátek Etnu. Ještě chybí Stromboli. Ale to až příště. Musím říct, že Sicílie mi učarovala a musíme se sem vypravit s Terezkou na naši dobrodružnou a poznávací dovolenou!

V Letojanni jsme byli kolem 17:30. Já jen tak pro zkoušku zaskočil do obchodu, ale byl zavřený. Je přeci státní svátek a Italové toto dodržují. Naštěstí mám ještě vodu nakoupenou ze včerejška, tak stačí, když tam skočím zítra.

Dnešní den nebyl tak dlouhý jako v pondělí, ale moc se mi Syrakusy líbily. Bylo to jak být jednou nohou v nedaleké Africe. Zde skutečně cítíte prolínání tisícileté historie a mnoha různých národů.

V noci mě probudil zvláštní zvuk – jakoby někdo sekal trávu. Kouknu na hodinky a byly dvě hodiny. Po chvilce rachot ustal, ale za okamžik vše začalo znova. Nechápal sem, kdo ve dvě hodiny seká trávu. A to ještě v Itálii. Přinutil sem se vykouknut z okna a jelikož má okna jsou nejblíže železniční trati, bylo mi hned jasné co se děje. Dělníci zde něco opravovali. Trošku mne to zarazilo, že v Itálii, teda pardon na Sicílii, se pracuje tak brzo ráno, ale jindy asi nemají prostor tyto opravy provádět. Vlaky zde projíždějí velmi často. Pomohlo naštěstí zavření okna, hluk už nebyl tak velký. Také bylo fajn, že dnes máme volno, žádný organizovaný výlet, a tak mohou členové výpravy případný spánkový deficit dohnat ráno nebo během polední siesty, kterou určitě každý po vzoru Italů drží, o tom zase nepochybuji.

Ráno mne probudil nastavený budík, chtěl jsem být brzo na snídani. Nebo relativně brzo, abych se vyhnul případné frontě. Naštěstí zde mimo několika ranních ptáčat nikdo nebyl. Už zde seděli i někteří z členů naší výpravy a diskutovali o hadech či podobném tématu. Jedni z přítomných měli domluvené půjčení auta a řešili, že nepojedou v sandálech, ale v pevných botách. Nevím, i když sem toho už procestoval spoustu, něčím podobným jsem se nezabýval. Hlavně pokud má člověk půjčené auto, tak chodí maximálně po horských vesničkách nebo na nějaký čuč point. Spíše se snaží maximálně využít času, po který je auto k dispozici. Navíc jsem neslyšel, že by zde bylo nějaké příliš vysoké množství jedovaté havěti. Ve finále jsem na snídani zůstal až do 9 hodiny, kdy už tady byli téměř všichni.

Hned ze snídaně jsem vyrazil do obchodu, tentokrát jiného, abych mohl porovnat. Nevím, zda je zde levněji, jak někteří říkali, ale nabídka je větší, hlavně ve vínech. Toto budu ale řešit zítra odpoledne nebo v sobotu ráno, stejně jako třeba nějaké těstoviny nebo omáčku, kterou doma nekoupíme. Nakoupil sem zde jako vždy vodu a nějaké sušenky na dnešní vysokohorský výlet do vesnice Forza d´Agro. V obchodě byli i další členové výpravy a přebírali se ve vínech. Koukali na nějaké kořeněné a doslazované. Naštěstí uznali, že to není ta správná volba. Nevím, co nakonec vybrali. Já měl možnost ochutnat červené víno, to bylo dobré. Další den bílé, ale to bylo sladké. Nevím, jestli tak chutnají všechny, ale myslím, že je zde hodně sluníčka, proto asi ano. Pro nákup domů zvolím asi červené. Vzpomínám na dovolenou vloni na Elbě – zde měli Elba Bianco, zvláštní název, není-liž pravda. Ale toto je skutečně odrůda!

Den volna krásně dokresluje sluníčko a sem tam nějaký mráček. Je fajn, že členové výpravy, kteří si netroufají na individuální výlet, se mohou tak vyvalit na pláži a relaxovat. Ne tak já. Jak sem psal výše – mým dnešním cílem se stala horská vesnice Forza d´Agro. Leží ve vzdálenosti 9 km od Letojanni a díky autobusové lince Interbus, odjíždějící od hotelu, se sem dá pohodlně za 1.70 EUR dostat. Zpět už je to složitější, ale to nevadí.

Autobus odjížděl skoro na čas, tedy chvilku po 10. hodině. Přidali se ke mně ještě další dva členové výpravy. Vesnice Forza d´Agro je konečnou linky autobusu, proto nemůže nikdo zabloudit. Cesta nejdříve vede po okresní silnici a následně u normandského hradu odbočí směrem do kopce. Finální serpentiny mají 4 km. Nic pro slabé žaludky, cesta se skutečně klikatí, ale za každou zatáčkou se objevují nové a krásnější výhledy na pobřeží. Chvilkami je vidět i samotnou vesnici. Její siluetu bohužel hyzdí dva jeřáby z rekonstrukce hradu tyčícího se nad vesnicí.

Konečná zastávka je na náměstí Piazza San Francesco. Důležitá místa ve vesnici jsou naštěstí velmi dobře značená. Ne že bych toto potřeboval, ale určitě člověku napomohou k orientaci. Nejdříve mé kroky vedly ke katedrále – Cattedrale Maria S. Annunziata e Assunta z 15. století. Měl jsem štěstí, jak tento tak i další kostely byly otevřené. Celkem jsem v této malé vesnici napočítal 4 kostely, jeden klášter a hrad. Bohužel posledně jmenované místo – hrad, prochází rekonstrukcí, ale asi hodně dlouhou. Hlavní vstup na místo je uzavřen opět rezavým řetězem a tyčí se zde dva jeřáby, které znemožňují pořízení pěkné fotografie místa. Naštěstí všechny okolní uličky fotografování přímo vyvažují. Dalo by se jimi chodit hodiny a člověk by objevoval neustále další a další krásná místa, tajemná zákoutí a neuvěřitelně krásné výhledy. Škoda, že toto vše nelze sdělit ve slovech a snad ani fotografie nejsou dostatečně vypovídající, člověk to musí prostě zažít. Místní obyvatelé, které jsem během procházení uliček potkával, se také netvářili nějak nepřátelsky, byť jsem nebyl místní domorodec. Ochotně odpovídali na pozdrav a netvářili se nijak zapškle. Spousta domů je zde však opuštěných a polorozpadlých. Naprosto chápu – staří usedlíci umřeli a mladí zde nemají zájem zůstávat. Život v takovém místě není určitě jednoduchý. Vybavil sem si jednu z lekcí italštiny věnující se tématu ideálního domu a skutečného bydlení. I zde není možné se k domu dostat autem, vše je v kopci, ve skále, místnosti nejsou určitě nijak velké nebo plné světla … Na druhou stranu, z mnoha míst se ozývala sbíječka a byl vidět stavební ruch. Z toho plyne, že místo se stává zajímavým a nehrozí mu vymření.

Další kostely ve vesnici jsou Ss. Trinita s klášterem Agostiniano z 15. století a kostel S. Francesco ze století 16. Je zde ještě jeden kostel, či spíše kaple, přímo pod hradem, ale nezapamatoval sem si jeho jméno. Vesnice si také získala věhlas díky filmařům, kteří zde natáčeli některé scény z filmu Il Padrino, neboli Kmotr. Turistů zde však mnoho nebylo, to se mi líbilo. Asi není tolika bláznů, kteří než by leželi u moře, tak vymetají vykopávky, kostely a hrady … ale o tom víme své jen já a má Terezka.

Zpět z vesnice jsem se vydal po klikaté silnici vedoucí na křižovatku k normandskému hradu. Nebyla nijak dlouhá – jen 4 km, ale klikatila se jako had … asi takových hadů se lekli ti členové výpravy, které jsem potkal u snídaně. Ani nevím, jak dlouho jsem šel dolů, za každou zatáčkou byl nový a jiný výhled na krajinu, moře, hrad … prostě nádhera. Sluníčko se trošku začalo schovávat za mraky, ale to nevadilo. Bílá oblaka přidala fotografiím na plastičnosti. Po silnici nejezdilo ani moc aut, což bylo fajn.

Na křižovatce se okresní silnicí jsem ještě vystoupal k normandskému hradu, ale jaké bylo mé zklamání, když sem zjistil, že je v soukromých rukou. Tak to vidíte – na Sicílii jsou hrady buďto zavřené nebo soukromé. Takže je nemáte moc možnost navštívit a to mě docela mrzí. Už se těším, až vyrazíme s Terezkou na nějaký v Česku nebo i na Slovensku!

Teď nastalo dilema, jak se dostat zpět do Letojanni? Po okresní silnici se nešlo dvakrát dobře, byl zde velký provoz a silničáři nepamatovali na chodce. Podél pobřeží žádný chodník či jiná silnice nevedla. Hned nedaleko hradu sem naštěstí narazil na zastávku a hle, bus jel za 10 minut. No byla u něj poznámka „feriale“. Bohužel jsem nevěděl, co to znamená, ale Terezka SMSkou poradila, že se jedná o všední den. Za chvíli na zastávku přišla i další paní, tak bylo jasné, že nemusím šlapat těch dalších cca 6 km, ale opět za 1.70 EUR se můžu svézt. Autobus dorazil na čas, se stejným řidičem a prázdný. Nevím, kde zůstali ti další dva členové výpravy, kteří mě ráno doprovázeli. Buďto ještě ve vesnici nebo už jeli dříve. Nahoře ve vesnici byla i nějaká turistická značka do Taorminy. O této se ovšem řidič vyjádřil, že je „periculoso“ - tzn. nebezpečná.

Před hotelem postával jeden z koupajících se členů výpravy. Na mou otázku jaké je moře, mi sdělil, že připluly medúzy. Ráno prý v moři nebyli. Plavčík je prý odrazoval od koupání, že žahají. Neviděl sem je, ale asi to budou podobné potvůrky, které moře vyplavovalo na černé pláži ostrova Volcano. Snad brzo odplují a bude možné se v moři zase nerušeně koupat.

Já odpoledne trávím psaním zápisku a relaxací. Opět musím oprášit italská slovíčka či pak zkouknout nějaký díl seriálu MASH.

Dneska jsem také dofotil černobílý film. Vše ostatní už je zase na digitál. Ne že bych na něj nefotil, ale pečlivě jsem vybíral co by bylo lepší na klasiku. Dneska ráno na snídani jsem s jednou členkou výpravy vedl debatu, zda to není krok zpátky. Musím prohlásit, že není. Jak neustále říkám, černobílé fotky mají duši … není to jen cvak, cvak, cvak … však z toho něco bude. Navíc při každém vyvolávání filmu nebo následně fotek se mi i Terezce zatajuje dech, jak to vyjde a jaký bude finální obrázek. Prostě je to velmi osobní záležitost, která je asi určena jen úzkému kruhu lidí. A to je dobře, vždyť digitální zrcadlovku už má kde kdo a tváří se, jak umí fotografovat.

Je páteční odpoledne a nad ospalým Letojanni se už nějakou hodinku vznáší bouřková mračna, sem tam oblohu pročísne záblesk světla vše doprovází mohutný hrom. Zatím jen hřmí, když jsme se vrátili z Etny, tak nás doprovázel i déšť. Doufejme, že to nepřinese nějakou vichřici. Nebe nad mořem je pořádně černé.

Zítra odlítáme domů a všichni členové výpravy se těšili, že dnešní odpoledne stráví na pláži. No vyšší síly jim jejich plány překazily. Včera to byly medúzy a dneska počasí. Nebo že by někdo dbal na jejich zdraví? Třeba by se spálili nebo nastydli v nepříliš teplé vodě. Stejně i já trávím odpoledne psaním zápisku, tříděním fotek a pomalou přípravou na zítřejší balení. Z mého seriálu MASH mi zbývá poslední díl, tak si ho musím šetřit. Po 4. hodině sem se vypravil do obchodu, ale Sicilané předčili mé očekávání. Siesta je až do 17:00. To už pak ani nestojí za to obchod otevírat. Nechápu, proč neotevřou už ve 4. Takže budu muset dát druhé kolo za hodinku.

Může se zdát, že se dneska nic neudálo, když píšu nejdříve o konci dnešního dne. Není tomu tak. I dneska bylo dopoledne plné zážitků, protože jsme se vypravili na Etnu, aktivní sopku a horu vysokou 3 323 metrů. No možná i o něco více, protože během každé erupce navyšuje svoji výšku.

Takže jak bývá v seriálech … před několika hodinami … (to abych trošku popíchnul moji Terezku, která tyto scény nemá ráda) ...

V 7:30 hod ráno jsme opět vyrazili z našeho odjezdového místa na okresní silnici směrem na Catanii. Z dálnice jsme sjeli u města Giarre a odtud už postupovali po místních silnicích. Už v okolí vesnice Zafferana Etnea jsme se začali blíže setkávat s působením vulkánu. Nejdříve v podobě staveb z vulkanického kamene – ploty, domy, silnice, chodníky až po počínající jazyky zatvrdlé lávy z jednotlivých erupcí v minulosti. Vesnice je také známá sochou Madonny, která se dle pověsti zasloužila o zastavení toku lávy. Skutečným důvodem byla spolupráce japonských vědců a amerického letectva, ale tomu místní nevěří. Na konci vesnice skutečně stojí dům – obydlený, kterému na zahrádce končí lávový jazyk. Jaké to muselo asi pro obyvatele být, když už se s domkem rozloučili, zachránili co se dalo a čekali, až ho láva pohltí, když tu se najednou zastavila a začala tvrdnout …

Ze Zafferana Etnea se už silnice začala klikatit směrem vzhůru – stoupalo se ze 765 metrů do 1 960 metrů. Krajina byla nejdříve porostlá janovci, makiemi a dalšími keři, které se postupně zmenšovali až zůstaly jen traviny a skalničky. Jizvy jednotlivých erupcí jsou na krajině stále viditelné ve větší či menší míře. Pustá lávová pole jsou jednou z nejpozoruhodnějších scenérií, které můžete v Itálii vidět. Jak už jsem psal výše, Etna je stále činnou sopkou a některé její erupce byly opravdu zkázonosné, proto není radno brát výstup na lehkou váhu. V letech 1169, 1329 a 1381 dosáhl proud lávy až k moři, v roce 1669 byla valící se lávou zničena celá Catania a místní hrad byl obklopen roztavenou skálou. Ve 20. století byla železnice Circumetnea opakovaně přerušena tokem lávy, v roce 1971 zničila láva observatoř, která měla varovat před erupcemi. Další výbuch v roce 1983 zničil lanovku vedoucí ke kráteru a od roku 1998 se vulkán nachází v téměř nepřetržité erupční činnosti, z nichž k zatím poslední došlo v roce 2002, kdy láva pohltila letovisko Piano Provenzana na severním svahu vulkánu. Na okraji hlavního kráteru v roce 1979 zahynulo 9 lidí.

My jsme se autobusem dostali až do zmíněných 1 960 metrů, kde je výchozí stanice lanovky vedoucí do výšky 2 600 metrů. Celá oblast byla také poničena během poslední erupce sopky. Dnes už zde nenajdete viditelné důkazy po poničení. Parkoviště lemují krámky se suvenýry a občerstvení. Všude nabízejí to samé. Netušil sem také, že se dá na Etně lyžovat. Z druhé strany, než jsme přijeli jsou prý lyžařská střediska a i lanovku nahoru lemoval vlek. Musí to být zajímavé lyžovat na sopce … Lanovka z Rifugio Sapienza je kabinková, podobná alpským lanovkám. Na boku je dokonce místo na odložení lyží. Cestuje se po 6ti osobách. Nahoru kabinka jede asi 10 – 15 minut a vše dokreslují neuvěřitelné scenérie měsíční krajiny se skalničkami.

Zde ale cesta nekončí. Dále jsou dvě možnosti – buďto pokračoval do místa, kde stála observatoř pěšky. Nedokážu odhadnout, ale musí to trvat tak hodinu či dvě než se tam člověk vyškrábe, ale zase si může říct, že něco dokázal. My jsme bohužel neměli tolika času nebo i fyzický stav členů výpravy není takový, aby toto zvládli. Proto nás čekala ta rychlejší a pohodlnější varianta – vyvezení speciálními autobusy od Mercedesu – jmenují se Unimog. Vypadají jako expediční vozidla a každé pojme asi 30 osob. Sedíte pěkně vysoko a užíváte si dalšího stoupání. Jen chudáci jdoucí okolo jsou každým průjezdem vozidla zavalení oblaky prachu. Jak lanovka, tak tyto „jeepy“ jsou na jeden lístek – je stejný, jako na vlek a to i včetně turniketů. Jeepy vyvážejí návštěvníky do Torre del Filosofo ve výšce 2 920 metrů. Odtamtud už musejí všichni po svých. Stezka vede kolem dvou zpřístupněných, stále aktivních, kráterů a v pozadí lze obdivovat majestátní Centrální a Jihovýchodní kráter.

Bylo trošku znát, že se pohybujeme skoro ve 3 000 metrech, občas se hledal dech, ale zakrátko dorazil za mnou. Také upozornění pro všechny návštěvníky – nikdy si nezapomeňte vzít teplé oblečení. Dneska, 4. června zde byl sníh a řádně foukalo. Nevím, jaká mohla být teplota, ale byl jsem rád, že mne Terezka přesvědčila k přibalení rukavic. I čepice, kterou jsem neměl by bodla. Měli jsme také štěstí na počasí. Vrcholek Etny byl jen mírně zahalen v mracích, které opět fotkám dodávali na plastičnosti. Dole pod námi už byla výchozí stanice lanovky pod mrakem. Jeden jsme také při stoupání busem projížděli, ale pak se někam rozplynul. Celá procházka kolem kráterů trvá asi 40 – 50 minut, bohužel sem to nestopoval. Když procházíte dýmem vystupujícím z kráteru tak není tak sirný jako na Gran Volcano, ale i z něj cítíte sílu, která je hluboko pod vámi.

Cesta zpět už byla rychlejší – nejdříve opět jeepo-busem na mezizastávku a potom lanovkou. Jak tato klesala, bylo jasné, že počasí ve výchozí stanici už nebude bůh ví co. Z lanovky byly také vidět krásně I crateri Silvestri – nedaleké vyhaslé krátery, jež je možné také navštívit. Vstup je od stanice lanovky vzdálený asi 150 metrů. Na parkovišti jsem udělal ještě zastávku u auta nabízejícího místní produkty. Pán byl velice ochotný, dal mi ochutnat všechno možné – pistáciovou pastu, mandlovou pastu, různé medy a marmelády až jsem se v tom ztrácel. Nejvíce mě zaujala pistáciová pasta smíchaná s medem. Neodolal jsem a koupil ji. Snad bude Terezce chutnat. Krátery Silvestri nebo také Silvestrini jsou maličké a jak sem psal, vyhaslé. Určitě ale také doporučuji je jít navštívit. Jestliže budete mít více času, dá se vystoupat na protější kráter nabízející krásný výhled. Já tam nešel, protože čas už nebyl a taky byla všude mlha, tak bych moc neviděl.

V krámcích na parkovišti jsem koupil reprodukci staré pohlednice. Ty moderní mě bohužel nijak nezaujali. Neměl sem „připravenou sváču“ jako členové výpravy, tak sem si zaskočil do Tavola Calda, neboli něco jako bufáče či tak podobně a dal si kousek pizzy z mozarellou a rukolou. Mňam!

Ve 13:00 hod se už členové výpravy sešli u autobusu a pochvalovali si dobré načasování. Kdybychom přijeli na Etnu později, tak nic nevidíme a to by byla škoda. Vyrazili jsme zpět do hotelu. Zpočátku to vypadalo, že u moře svítí sluníčko, ale najednou se přihnal dešťový mrak a doprovázel nás více či méně až do Letojanni.

Je páteční odpoledne a nad ospalým …. to už znáte, že? Jo jo, jsme zpět tam, kde jsem před hodinou začal. Venku neustále bouří, ale prosvítá i sluníčko. Je po páté hodině, obchod bude snad otevřený. Do třetice už bych tam asi nešel …

Všichni členové výpravy se pomalu loučí s ostrovem a rekapitulují, co vlastně za ten týden viděli. Kdo si nedělal poznámky, tak si určitě za pár dnů nevzpomene. Neustále se něco dělo, tak to člověku může připadat, že tu byl být minimálně dvakrát tak dlouho … Poznali jsme skutečně jen malý kousek ostrova, ale nikdo nikomu nebrání, aby se sem v budoucnu vrátil a vypravil se do jiných míst!

Poslední ráno na Sicílii se opět vytáhlo. Sluníčko svítilo jako o závod, nebo jakoby spíše chtělo dohnat těch několik prvních dnů mraků. Dneska na to ovšem už nemělo dostatek času. Jen několik málo hodin dopoledne.

Po snídani jsem napěchoval kufr a divil se, že ne nějaký nafouklejší než když sem před týdnem příjížděl. To sem si vezl jednu flašku vody. Pravda, teď je v kufru flaška vína, kamínky a několik skleniček s medem, ale že by se tím tak nafoukl. No nevím, je to nějaké podezřelé. Dobu do uvolnění pokojů, tj. do 10:00 sem strávil opakováním italských slovíček a gramatiky. Už jsem neměl v zásobě žádný díl seriálu MASH, tak sem se musel chtě-nechtě vrhnout na studium. V pondělí máme v italštině psát nějakou písemku, tak abych nepropadl zase do prvního ročníku kurzu.

Po 10. hodině sem zavezl kufr do recepce, chvilku tady pobyl a pak šel ven. Na promenádě sem udělal několik fotek krásně ozářeného moře, náměstí Piazza Durante, pojmenované podle Francesca Durante (jeho sochu sem na náměstí objevil až dneska, je pod lešením), kostela a pak zašel koupit pití do obchodu. Zbytek času do 12:00 sem seděl na lavečce na náměstí, opět si opakoval slovíčka a užíval si slunečného dopoledne na Sicílii.

Ve 12:00 hodin nás autobus čekal na obvyklém místě a tak se mohlo vyrazit směr letiště v Catanii. Hned za Taorminou se opět objevila v dálce silueta Etny. Na rozdíl od dní minulých její vršek pokrývalo více sněhu. Návštěva Etny nám teda včera vyšla akorát. Jelikož teplota na vrcholku byla určitě kolem nuly, tak během deště a bouřky, která byla okolo Letojanni, muselo na Etně sněžit. Ty jo, říkal sem si, zažít sněhovou bouři v červnu na Etně! To musí být něco! A já sem se včera nedůvěřivě díval na jeden z autobusů, které nás vezly od lanovky ke kráteru, měl obrovský pluh a řetězy. Teď už vím proč. Není asi zase tak neobvyklé, aby na Etně byl sníh i během léta.

Před 13:00 nás autobus vyložil na letišti a chvíli jsme čekali, až otevřou přepážku. Letiště v Catanii je velké a vypadá moderně. O moc lepší než třeba ve Vídni. Má jen jednu nevýhodu – v odbavovací hale nenajdete jedinou lavečku na sezení a také zabalení kufru stojí 9EUR! Nekřesťanské peníze. Odbavení proběhlo bez problémů. Jen dvojí členové výpravy se nám postarali o zábavu. První – vezli obrovské terakotové sluníčko, které si chtějí dát na dům. Měli ho zabalené v kartonu pro zdárnou přepravu. Úředník u přepážky jim ho nechal vzít do kabiny. Druhá, mnohem zajímavější, akce byla s „hůlkou proti hadům“. Co že to je? Toto je obyčejná násada na koště, kterou jedna členky výpravy našla během procházky po okolí a „ťukala s ní, aby odehnala hady“. Asi jí tolik přirostla k srdci, že si tento kus dřeva chtěla vzít domů. No, mě by nenapadlo něco takového tahat domů ani když bych jel autem, natož letadlem. Na Sicílii jsou asi úředníci benevolentnější, tak jí tento klacek odbavili jako nadměrné zavazadlo a snad se s ním, nebo jeho částmi, setká ve Vídni.

K obědu sem si koupil sendvič s pršutem, jako rozloučení s Itálii a teď čekám, až nás v 15:45 hod pustí do letadla.

Je půl deváté večer a právě vyjíždíme z Vídně autobusem do Brna. Kéž by šlo finální úsek nějak časově přeskočit a být už v Kvasicích. A co že se během těch několika málo hodin událo? Co jiného než čekání, let a zase čekání. Z Catanie jsme odstartovali podle leteckého řádu. Měl jsem z toho docela strach, protože na „přestup“ na bus ve Vídni byla jen hodina a půl. Let probíhal bez problémů, bylo krásně vidět na Liparské ostrovy, Neapol a následně Gargano – místo, kde jsme původně plánovali dovolenou, ale kvůli financím se až tak na jih asi nedostaneme. Ale uvidíme, jak to dopadne. K jídlu jsme v letadle dostali jakýsi vídeňský hot dog, nebo nevím, jak tuto pochoutku nazvat – posuďte sami – dva krajíce tmavého chleba, plátek sýra, nějaký rakouský speck a do toho ještě zeli. Vonělo to zvláštně a ještě zvláštněji to chutnalo … spousta lidí tento sendvič vracelo, nepůsobil dvakrát důvěryhodně. Jen Rakušáci jej do sebe tlačili seč to šlo.

Při přiblížení k Vídni jsme začali klesat, ale těsně před dosednutím na dráhu pilot prudce zvedl čumák letadla a začali jsme zase stoupat. Vskutku nemám rád podobné situace. Už sem měl v minulosti tu čest je zažít při přistání na Borneu – tehdy to bylo v bouřce a už jsme jeli po zemi, když se letadlo zvedlo. Tady se jen přiblížil. Udělali jsme nové kolečko a druhý pokus přistání už byl úspěšný. Z toho plyne malé zpoždění, asi 10 minut.

Kufry dorazily všem a v pořádku a pak jsme v odletové hale jen hoďku počkali a venku už stál bus. Parkoviště pro příjezd busů před letištěm prošel od minula rekonstrukcí, nemyslím od doby před týdnem, ale od podzimu, kdy jsme odlétali do Turecka. Je to takové přehlednější a míň zmatečné.

A už sem zase zpět v autobuse. Čeká nás jen cesta do Brna, kde si mne vyzvedne má Terezka a budeme pokračovat k domovu. Naštěstí je zítra neděle, tak se každý z členů výpravy, včetně mne může v klidu po cestě srovnat.