SARDINIE & ITÁLIE

10. - 24. 7. 2008

 

• 10. července - čtvrtek - FOTOGALERIE & VERNISÁŽ

• 11. července - pátek - FOTOGALERIE

• 12. července - sobota - FOTOGALERIE

• 13. července - neděle - FOTOGALERIE

• 14. července - pondělí - FOTOGALERIE

• 15. července - úterý - FOTOGALERIE

• 16. července - středa - FOTOGALERIE

• 17. července - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 18. července - pátek - FOTOGALERIE

• 19. července - sobota - FOTOGALERIE

• 20. července - neděle - FOTOGALERIE

• 21. července - pondělí - FOTOGALERIE

• 22. července - úterý - FOTOGALERIE

• 23. července - středa - FOTOGALERIE

• 24. července - čtvrtek

10. července 2008: čtvrtek

Kvasice - Cesenatico
Rok se opět s rokem sešel a my vyrazili na naši vysněnou dovolenou. Dlouho jsme zvažovali cíl cesty. Navnadila nás loňská Černá Hora a Chorvatsko (to už méně), a proto nás nelákaly nabídky různých CK a opět volba padla na individuálně zorganizované trávení volného času. Ale opět zpátky k cíli cesty. Tyto byly různé, od divoké Albánie, která padla jelikož s námi nikdo nechtěl jet a sami jsme měli strach se sem vydat až po současnou Itálii a Sardinii. Proč zrovna tyto dvě? Itálie nás láká neustále a má nám stále co nabídnout a Sardinie na doporučení, jako jedné z nejkrásnějších destinací v Evropě stále "neodhalené" turismem.

Cestě předcházely klasické přípravy sepisování co nezapomenout, aby pak stejně člověk zjistil, že se něco zapomnělo. Nákupy všeho možného i nemožného a půjčování věcí, které jinak nepoužíváme či nepotřebujeme. Takto jsme si půjčili box na střechu, tzv. "rakev". Jeli jsme pro ni až do Lukavce, kde má Terezka poznala zbytek příbuzných z taťkové strany. Shodou okolností zde měl taťkův strýc vernisáž - Pavel Werner (umělecký sklář - více na jeho internetové prezentaci ZDE, níže je ke shlédnutí i několik málo fotek z této vernisáže). Spojili jsme užitečné s příjemným. Jen Terezka při představování byla trošku vykulená z toho, že se jí všichni představovali "Sokol".

Dalším předmětem, který běžně nepoužíváme je měnič napětí do auta. Tento jsme nejdříve zakoupili v Makru, pro splnění půlročního limitu, že se občas bude hodit. Po měsíci, při testování, nám po zapnutí shořel - zadýmilo se z něj a hotovo. Bohužel v makru reklamace nefunguje tak jako jinde, že by se vyměnil kus za kus, tak jsme čekali. Ještě před dovolenou byla reklamace vyřízena - chtěli nám vrátit peníze, tak jsme se domluvili že nám ho vymění kus za kus. Souhlasili a my poučení předchozí zkušeností jsme vyměněný převaděč vyzkoušeli ještě na parkovišti. Zapípal, roztočil se ventilátor a zhasl. Opětovná zkouška nepomohla, stav setrvalý. Tentokrát nám už vrátili peníze. Netušil jsem však, že měnič spálil v autě pojistku. To jsem zjistil až když sem zkoušel, jestli se rozžhaví cigaretový zapalovač. Takže ještě pár hodin před odjezdem na dovolenou mne čekala návštěva servisu - naštěstí "dvorní" servisman je stále v dílně, tak závadu odhalil a opravil. Pojistku vyměnil pro jistotu za silnější.

O kočky a o byt se nám opět stará Lucka, Terezčina sestra a ta nám také pomáhala při chystání - teda smažení řízků. My jsme si sbalili všechny nachystané věci - prostě možné i nemožné, protože tentokrát budeme spát i několik nocí v kempu. Máme koupený i nový stan. Původně toto nebylo plánováno, ale starý, půjčený od Králů, není nijak prostorný. Toto také začalo nevině, kouknutím na Aukro, co že tam prodávají z turistických věcí. Zaujala nás tam jedna nabídka a tu jsme stále sledovali. Po prozkoumání parametrů a dalších nabídek jsme ji však zavrhli a objednali velký stan, prý až pro 4 osoby, nám je však tak akorát. Je i s předsíňkou. Samozřejmě jsme jej museli vyzkoušet postavit na zahradě. Prostě jako malý hrad.

Dovolená začala před 3. hodinou ráno - vstáváním, dobalením zbytku věcí, rychlou snídaní. Vyrazili jsme před čtvrtou hodinou ráno směrem Břeclav, Vídeň, Graz, Udine atd. Na moravském a rakouském území nás doprovázel déšť a teplota ne vyšší než 15-16 st., ale jakmile jsme se přehoupli do Itálie, začalo se příjemně oteplovat ... až moc, to už jsme pouštěli klimatizaci.

Na rakouské dálnice máme koupenou známku a na italské tzv. Via Card, tedy přednabitou kartu, kdy se nemusí stát v řadě na mýtném a čekat na zaplacení. Při prvním průjezdu jsme maturovali. Dobrali jsme se k okamžiku placení a strčení karty do automatu. Nejdříve do špatného otvoru a pak do dobrého. Ale ouha, karta není platná. Co teď? Podruhé, potřetí, pak jsem rezignoval a použil platební kartu. Ale co s Via Card? Naštěstí u dálnice jsou tzv. PonteBlue, kde se tyto karty dají zakoupit. Otazníkem bylo, jak se tam domluvíme. Pán uměl trochu anglicky, tak po vysvětlení situace, pochopil a jal se vše řešit. Vyzkoušel kartu ve vlastní čtečce a skutečně zjistil, že je nějaká špatná. Pak se s kolegou dobrali řešení pomocí telefonu - kartu nám vyměnil. Při dalším sjezdu už bylo vše v pořádku.

Ještě jedna událost nás potkala – při průjezdu dálnicí jsem si na vedlejším poli všiml vířícího se prachu a slámy stoupající do výšky. Při pozornějším pohledu jsme zjistili, že tam není žádný stroj ani nikdo, kdo by toto způsoboval. Jediné co bylo vidět byl vzduchový vír, kterým se toto dostávalo vzhůru. Viděli jsme malé tornádo v Itálii!

Díky výše zmíněnému zdržení a nepříliš plynulému postupu po dálnici jsme zrušili návštěvu Ferrary a jeli přímo na Rimini hledat ubytování. Teda ne přímo v Rimini, spíše někde dál, ale u moře. Navigátor, Terezka, zvolila Cesenatico. Hned zkraje nás zaujal kemp s názvem Zadina. Tady seděl u recepce človíček, říkejme mu strýc, vysvětlil nám cenu a že místo je. Ať se jedem podívat. Sedl na moped a my ho následovali autem. Vše se nám zamlouvalo - i cena i místo a tak jsme byli rádi, že máme ubytování hned na první pokus.

Stavba stanu byla natrénovaná ze zahrádky a proto nám nezabrala celý večer. Zbyla i chvilka na okoupání v teploučkém moři. Po příchodu na pláž jsme viděli "bibione" na vlastní oči. Deštníky se táhly od nevidím do nevidím!

K večeři jsme dojedli zásoby řízků. Před tím jsme navštívili místní supermarket, kde mají vše ke kempování potřebné. Chtěli jsme primárně pečivo, ale jelikož měli otevřeno do 20:30 a my tam byli ve 20:20, tak nebylo moc na výběr. Vzali jsme zavděk balenými bulkami pro hamburgery. Koupili jsme si ještě rohož do předsíňky stanu (není tu podlaha) a pivo.

Unaveni cestou, koupáním, horkem a taky trochu pivem jsme šli brzo spát - na nové nafukovací matračce, už žádné tlačivé karimatky jako vloni v Omiši.

FOTOGALERIE VERNISÁŽE

FOTOGALERIE

11. července 2008: pátek

San Marino
Ráno nás čekalo probuzení před sedmou hodinou. Teda ještě předtím několikrát v noci, nejdříve kolem půlnoci, při návratu spolubydlících do dočasných domovů, potom každou chvilku, protože nás rušila žárovka rozsvícená u vedlejšího, i když neobývaného, přívěsu. Ve tři také moje tělesná potřeba. Procházkou na toalety jsem zjistila, že se venku docela ochladilo a do stanu jsem se vrátila se studenýma nohama. Do rána jsme se snažili zahřát pod dekou a prostěradlem, které nám slouží místo peřiny, přioblékli jsme se, ale i tak nám bylo dost chladno.

Ale zpět k ránu a vstávání. Snídaně se odehrála skoro jako doma. Uvařili jsme si kafe a čaj na zapůjčeném vařiči od kamarádky Jany, který nám dobře posloužil i loni. Dojedli jsme tvarohové buchty ještě z domova a dojedli se včera zakoupenými hamburgerovými houskami s máslem a jahodovou marmeládou. Musím podotknout, že housky nestály za nic, při jídle se člověk nesměl příliš nadechovat, moc nevoněly, ale chutnaly celkem "normálně".

Před odjezdem na dnešní výlet jsme ještě navštívili supermarket v kempu. Bojujeme od včerejška s mravenci. Před stanem jsme objevili jejich hnízdo a pár jsme jich už zabili i uvnitř stanu. Oba jsme také docela pokousaní a natíráme se intenzivně Fenistilem, což zabírá, ale stejně jsme opuchlí a škrábeme se. V obchodě jsme koupili za necelých 5 E takové jedovaté domečky. Na obale je nakresleno, že zvědavý a mlsný mravenec vleze dovnitř, olízne jed a pak vyjde ven a svou "nákazu" rozšíří mezi své kamarády. Tímto postupem, bychom měli zůstat ve stanu jen my dva. Po nastražení 4 domečků do různých částí stanu i předsíně jsme ve vypravili na celý den na výlet. Večer po návratu jsme zjistili, že se zakoupené domečky mravencům asi nelíbí. Přes předsíň si vytvořili dálnici a nikde žádné mrtvolky nebyly. Danek vzteky vystříkal celou předsíň Offem, což částečně pomohlo. Umístila jsem ještě jeden domeček hned u vchodu a pozorovala, jestli uvidím nějakého mravence vlézt dovnitř, opouštět domeček a později kolabovat ve smrtelné agónii. Nejsem žádný sadista, ale musím uznat, že jsem se škodolibě na tu podívanou těšila. Bohužel mravenec po opuštění jedovaté pastičky běhal, jako by se nechumelilo! Jestli ovšem zemřel někde za rohem netuším. Snad nás dnes v noci nesní...

Kolem 10 hodiny jsme vyrazili směr SantaSargelo Di Romagna. Že Vám to nic neříká? To je městečko, asi 15 km od Rimini ve vnitrozemí, kde tráví 14ti denní dovolenou naše kolegyně z práce, která tady byla jistou dobu provdána. A protože jsme se s ní dohodli, že se v době naší dovolené spojíme a něco společně podnikneme, vypravili jsme se za ní a v tomto městě jsme si prošli tradiční trhy. Protože to nebylo v turistické oblasti, nakupovali na tržiště opravdu jen místní lidé. Výběr zboží byl přes ovoce, sýry, maso, oblečení, květiny až po domácí potřeby a koberce. Ceny byly také lidové, stánky se zbožím "vše za 1 E" nechyběly. My jsme si koupili kloboučky proti slunci. Danek si svůj odvezl na zahrádku a tam také zůstal a mně se tam jeden moc líbil, tak jsem si jej také koupila. Pro osvěžení jsme si taky koupili nektarinky, které jsme hned ochutnali.

Po cestě do SantaSargela jsme zjistili, že nám přestala fungovat rozdvojka do zásuvky v autě, na kterou jsme měli zapojenou ledničku a nabíječku k notebooku. I přes Dankovu usilovnou snahu se nám nepodařila rozjet. Rozhodli jsme se tedy, že se příležitostně zastavíme na nějaké benzince a zkusíme, jestli nedostaneme koupit novou. Pak jsme si taky vzpomněli, že v Rimini je OBI, kde by snad toto mohli také nabízet. Po cestě ze SanMarina jsme skutečně zmíněné OBI navštívili, ovšem rozdvojku neměli. Poté jsme zastavili na dvou benzinkách, ale nikdo nic podobného nenabízel a dokonce snad ani nevěděli na co bychom to mohli potřebovat! Kdyby kroutili hlavami ještě víc, asi by jim upadli. Danek se však nevzdal naděje a nedaleko našeho dočasného domova objevil obrovské nákupní centrum (opravdu obrovské, to jsem u nás ještě neviděla, ani v Praze) a tam, světe div se, jsme hned v prvním elektru (Media World - skrytá reklama, po dnešku jsme spokojení zákazníci) pořídili. Paní na informacích nám dala číslo regálu - což bylo skutečně, vzhledem k velikosti obchodu, nutné - a v něm jsme našli rozdvojku hned ve dvojím provedení!

Toto vše se odehrálo odpoledne při návratu do našeho kempu, ovšem SantaSargelo jsme opouštěli směrem k SanMarinu, zkratkou, kterou nám kolegyně poradila. Půlhodinová cesta nás přivedla do státu SanMarino, které se z velké části rozprostírá na úpatí kopce. Zaparkovali jsme na parkovišti, které se rozkládalo nedaleko spodní stanice lanovky, která vedla až nahoru do historické části SanMarina. Protože jsem v 96tém roce byla v SanMarinu se svými rodiči, a moc dobře si pamatuji úmornou cestu nahoru, rozhodli jsme se využít nabízených služeb, zvlášť, když lístek nebyl moc drahý. Já jsem jen měla velký strach z lanovky a z výšky, kterou bez použití jediného sloupu v průběhu trasy, zdolávala. Cesta trvala jen asi necelou minutu, spíš to bylo jako ve výtahu, který je celý prosklený. Ven jsem se neodvážila pohlédnout, seděla jsem na jediném sedátku v celé kabině, asi určeném pro imobilní cestující a s pohledem zařezaným do podlahy jsem absolvovala cestu nahoru. Nebýt toho sedátka, vynášeli by mně ven nohama napřed.

SanMarino je osobité městečko, které se nachází na špičce kopce. Protkáno je úzkými uličkami, které přetékají obchody se suvenýry a lačnými turisty. Češtinu jsme zaslechli jen jedinkrát, zato Ruština byla častá, což potvrzovaly i ruské nápisy na obchodech. Staré město jsme prošli velice pečlivě, navštívili Baziliku Svatého a nakoukli do Chrámu sv. Petra. Ve stínu stromu u První Věže (jsou celkem 3, spojené hradbami - dominantní panorama SanMarina viditelné už z dálky) jsme si přečetli českého průvodce, kterého jsme si zde koupili a pomalu se vydali na cestu dolů, tentokrát pěšky. V mapkách se nabízela cesta pro pěší, parkem, pod stromy... Ale ejhle, asi v půli cesty nás zastavil stavbař, že dál "NO" a že máme jet lanovkou. Naše smutné až srdceryvné pohledy (byli jsme asi v polovině klesání, tj. čekalo by nás šíííílené stoupání zpět do SanMarina) nebyly k ničemu, nedal se obměkčit. Zašli jsme za roh a řekli si, že se zpět vracet nebudeme a že zkusíme sejít jinudy. Jinudy v tomto případě znamenalo asi kilometr po krajnici silnice, italské silnice, kde neplatí pravidla silničního provozu a prostému Čechovi hrozí přejetí. Naštěstí jsme v pořádku sešli až dolů na parkoviště. No měli jsme to i s dobrodružstvím, ne? Ještě jsme si počkali až pojede lanovka nahoru, udělali fotku čím a kam jsme jeli a pak jsme vyrazili na cestu do Rimini a do kempu. Cestou jsme se stavili v tom obrovském nákupním centru, jak jsem už zmínila a protože nás přepadl hlad, využili jsme nabídky místního McDonalda. Skoro jako doma, jen nebrali stravenky a k salátu jsme kromě vidličky (kterou dostaneme i doma) obdrželi pytlík olivového oleje, jak jinak než extra virgin, krutony a tyčinky. Mňamka.

Po příjezdu do kempu jsme se rychle převlékli do plavek a vybaveni Bobíkem, našim společníkem do vody, a nafukovacím balónem, který používáme jako plovák-bójku, ne na házení, vypravili na pláž. Moře bylo opět velmi teplé, snad až horké. Vlny obrovské a moc jsme si to užili. Vraceli jsme se řádně prosolení a pěkně vyráchaní. Následovala sprcha a večeře. Vyrazili jsme do místního Supermarketu, který sousedí s pizzerií. Tam jsme si objednali čtyřsýrovou pizzu s olivami s sebou do krabice, mezitím navštívili supermarket za účelem nákupu piva, které jsme včera ochutnali a je moc dobré (i cenově). Obhlídli jsme také sortiment obchodu a musíme uznat, že je vybaven přímo přepychově! Mezitím už byla hotová pizza. Moc nám chutnala. Následovalo psaní zápisu, nejdříve Danek - ze včerejška a pak můj, dnešní. Bohužel baterka se, díky problémům s rozdvojkou, nenabila dostatečně, takže teď už sedíme u místní umývárny, hned vedle nádob na mytí nohou, dopíjíme pivo, Danek si čte a já dopisuji dnešní zápis. Takže, dobrou noc!

FOTOGALERIE

12. července: sobota

Urbino
Dnes jsme měli dle plánu pokračovat skrze vnitrozemí Itálie na její západní pobřeží se zastávkou v Assisi, Tivoli či případně Ostii Antice. Trošku jsme se rozhodli naše plány přeorganizovat a zůstat déle v kempu u moře, než skládat stan, hledat vhodný kemp a pak zase vše na jednu noc rozkládat. Proto se nám usínalo lépe, s vědomím, že zítra nikam nebalíme. Lépe je řečeno čistě teoreticky, protože jakýkoliv pohyb s sebou přináší šílené zpocení - teploty tady jsou neustále přes 30 stupňů. V noci, okolo 2 hodiny se zase prudce ochladí a člověk se přikrývá vším co má. I teplé spací ponožky od babičky přišly vhod. Ráno už je zase hic.

Zpět ke změně našeho plánu. Zůstali jsme tedy o den déle a jen doufali, že to v recepci kempu nebude vadit. Hned po snídani, kdy jsme vyrazili do Urbina, jsme se zastavili v recepci vše oznámit. Problém to nebyl. Jen když jsem chtěl vrátit občanku a zaplatit vše najednou, tak mi řekli, že se platí až při odjezdu a že to vyřídíme zítra ráno. Nikomu nevadil ani brzký odjezd v 7 hodin.

Ještě jsme chtěli vybrat v bankomatu peníze, ale ani na několikerý pokus se nám to nepodařilo. Doufali jsme jen, že je to chyba bankomatu a ne karty či něco podobného. Bylo by nepříjemné zůstat v cizině bez peněz. Z našeho původního plánu zůstala tedy jen návštěva Ubari - horského univerzitního městečka vzdáleného asi hodinu jízdy od Rimini.

Kvůli nefunkčnosti bankomatu v kempu jsme se zastavili v centru Cesenatica, kde byla banka a tak i větší šance, že bankomat bude funkční a penízky nám vydá. Tato akce dopadla dobře. Prošli jsme se zde i po nábřeží a vyfotili kotvící, krásně vyzdobené, lodičky. Zabili jsme tak dvě mouchy jednou ranou! Dalšími pobřežními městečky jsme už neprojížděli jako včera, ale vyjeli přímo na dálnici vedoucí nejdříve do Rimini (tato je zdarma a v hrozném stavu) a pak dále po placené a kvalitativně lepší, směrem na Fano. Nedaleko od něj začalo naše dnešní dobrodružství. Autíčko opět začalo stávkovat a na palubovce se rozsvítila kontrolka autíčka s klíčem. Po konzultaci manuálu jsme se dočetli, že se jedná o pravděpodobnou chybu elektroniky motoru, což nezní nijak pozitivně, není-liž pravda. Díky tomu jsme se viděli, jak jedeme domů z dovolené, nebo přinejmenším se nám nevydaří náš dnešní výlet. Sjeli jsme z dálnice, že se vrátíme do Rimini a tady navštívíme Opel servis, byla ovšem sobota, skoro 11 hodin a tak jsem tomu nevkládal příliš velké naděje. Rozhodli jsme se zavolat našemu dvornímu servismanovi, který mne ujistil, že se může jednat o prkotinu a jestli se auto chová normálně, tak se nemám rozrušovat. I tak jsme pokračovali zpět na Rimini a podél cesty (teda kousek od ní) byla cedule Auto Uffici - což jsem vypozoroval, je autoopravna. Říkal jsem si, třeba nám poradí či nějak pomůže. Človíček neuměl ani slovo anglicky, já ani slovo italsky a tak jediné řešení bylo mu ukázat, co máme jako za problém. Chvilku koukal, přemýšlel a pak přinesl přenosné diagnostické zařízení, aby zjistil co to jako je za problém. Vše souvisí s lambda sondou, uklidnil nás ale, že v klidu můžeme jet dál, jediné co to může dělat je cukání, ale to se vše zase za chvíli upraví. Taktéž něco podobného mi sdělil i náš servisman. Pán z nás měl asi prču a měl doma co vykládat, že jej navštívili dva Češi, kterým se pokazilo auto, ale vůbec mu nerozuměli, a i přesto se nějak domluvili.

Nu což, když už to není taková hrůza a kontrolka zhasla, tak jsme se vydali zpět přes Fano na dálnici a do Ubari. Díky zdržení v servisu jsme do Urbina dorazili až po našem obvyklém poledním čase. Městečko je opět na kopci a parkoviště dole. Jediný způsob, jak se tam dostat je samozřejmě po svých. Na druhé straně, jak jsme zjistili, bylo ještě jedno parkoviště, odkud jezdil nahoru do města výtah. Ale my, sportovně ladění turisti se přeci nepovezeme výtahem, ne? U ostatních návštěvníků jsme viděli malé mapy, asi z turistických informací, ale my je ne a ne najít. Naštěstí nahoře ve městě, na hlavním náměstí bylo naše snažení korunováno úspěchem a i my získali mapu. Hned na tomto hlavním náměstí stála překrásná Katedrála, kde jsme se na chvilku zastavili. Mimo krásnou výzdobu těchto budov si užíváme vždy i skvělého chládku a příšeří.

Jelikož už bylo dost po poledni, přišel na nás oba hlad. Hned na náměstí byly asi dvě restaurace, ale poučení zkušenostmi z jiných měst, třeba Říma, jsme volili variantu nějaké boční restaurace. Jednu jsme objevili, vypadala dobře. I širokou nabídku pizz měla. Paní nám ovšem sdělila, že pizzu dělají pouze k večeři. Tak nic, žádný kšeft, zvedli jsme se a šli pryč. Paní koukala jako sůva z nudlí, ale co nadělá. O kousek dál bylo naše oblíbené "hladové okno", tentokrát se širokou nabídkou pizza kousků. Hned naproti byla zase typická italská Gelaterie, teda zmrzlinárna, ale zmrzlinu bychom do sebe už nedostali. Pokračovali jsme proto v prohlídce a dostali se na další náměstí a pak nad ono zmíněné parkoviště s výtahem. Odtud vedla zkratka na hlavní náměstí a pak k oné zmíněné zmrzlinárně. Na výběr měli malou, střední a velkou porci. Naše volba padla na střední - Terezka karamelovou a pistáciovou a já hořkou a bílou čokoládu. Kopec (2 EUR za zmrzlinu) byl obrovský, sníst se to nedalo, ale chuť nesrovnatelná s ochuzenými zmrzlinami u nás.

Cestou zpět jsme koupili pohled na doplnění fotografií a bočními uličkami, Terezka vedla, se vydali dolů, zpět na parkoviště. Z Ubari jsme nejeli do kempu po dálnici, ale zvolili cestu vnitrozemím. Sice delší, ale o to malebnější. Vedla z kopce do kopce a vše doplňovala skutečně krásná panorámata výhledu do údolí a na okolní horské městečka či hrady. Zní to možná jako letákové klišé, ale byl to nádherný pohled. Navigace měla občasné výpadky - jakože Terezka usla, tak jsem se spoléhal na to, že jedem zhruba směr San Marino nebo Rimini. Ale dojeli jsme dobře. Mám raději takové cestování než po dálnici, odkud člověk nic moc nevidí. Klidně pomaleji, s občasnými zastávkami!

Spečení, spaření a nevím co ještě jsme se rychle převlékli do plavek a skočili do moře. Dneska nebyly takové vlny jako včera a také jelikož je sobota, nájezdní den, bylo zde spoustu "čerstvého masa", jak turistů, tak místních. I u našeho stanu přibylo několik nových.

Večeře se pořídila z vlastních zásob - pytlíková polévka a paštika. Koupili jsme jen rajčata a mozzarelu. Rajčata chutnala úplně jinak než u nás. Je to asi sluníčkem nebo jiným druhem, kdo ví.

Teď sedíme, sluníčko už zapadlo a tím klesla i teplota z dnešních 35 na snesitelnější hodnoty. Psychicky se připravujeme na balení věcí a zítřejší brzké vstávání, složení stanu, cestu bez poruch a zácep, Terezka z trajektu a vln, já z nalodění, páč jsem nikdy nic podobného neabsolvoval. Snad vše dopadne dobře. Oba se už těšíme na primární cíl naší dovolené, Sardinii! Doufám, že se tam v pořádku dostaneme!
 

FOTOGALERIE

13. července 2008: neděle

Cesenatico - Civitavecchia - Golfo Arranci (Sardínie)
Vzbudili jsme se 4 minuty před budíkem, který jsme měli nastavený na 6:00. Bleskurychle jsme se převlékli, nanosili zbytek věcí ze stanu do auta, složili židličky i stůl a nakonec přišel na řadu i stan. Se vším jsme byli hotoví chvíli po půl sedmé a tak ještě zbyla chvilka času, abych si natočila, na to dnešní putování, vlasy. 7:06 jsme už opouštěli kemp v Cesenaticu, který nám byl příjemným dočasným domovem pro minulé tři noci.

Vydali jsme se směr Cesena - Sansepolcro - Arezzo a odtud po placené dálnici do Orte a pak už mimo dálnici do Civitavecchie, kde nás čekalo nalodění na trajekt na Sardínii do Golfo Aranci.

Hned za Cesenou jsme narazili na první drobný problém a zdržení. Na okraji hor se stala velká dopravní nehoda, policie bleskurychle rozdělala svodidla, zastavila provoz v protilehlém pruhu dálnice a odkláněla všechna vozidla zpět. Naštěstí jsme tedy nemuseli zdlouhavě čekat než bude nehoda odstraněna, jak by tomu bylo jistě u nás, ale otočili jsme se, na nejbližším sjezdu jsme opustili dálnici a pokračovali asi 10 km k dalšímu nájezdu. Bohužel tohle nebyl poslední zádrhel dnešního putování.

Musím konstatovat, že neplacené dálnice v Itálii za těmi placenými v kvalitě velmi pokulhávají. Tu vnitrozemskou, po které jsme jeli my se snažili opravovat, nebo snad jen zakonzervovat stávající situaci, těžko říct. Na mnoha místech byl provoz stažen do jednoho pruhu do protějšího směru a jednou dokonce úplně mimo dálnici, po úzké velice se klikatící cestě mezi kopečky.

(Danek, Terezka už spí) Včera jsem se zmiňoval, že se nám na palubovce rozsvítila další kontrolka - autíčka s klíčkem. Dnešní cesta byla ve znamení jeho neustálého rozsvěcení a zhasínání. Ale po včerejší "konzultaci" se servismanem v italštině mne to nechávalo klidným. Spíše jsem byl překvapený, že po chvíli kontrolka zhasla.

Po opětovném nájezdu na dálnici na nás přišel hlad. V kempu jsme neřešili snídani, vaření kafe či čaje a zvolili italskou variantu snídaně - kafe a croisant na benzince u dálnice. K tomu jsme se ovšem dostali po 8. hodině a tak jsme hlady už skoro švidrali. Stejný nápad jako my mělo i snad dalších tisíc Italů a tak se na benzince vytvořila docela fronta. Ta však rychle postupovala a my si dali náš vysněný croisant a já (Danek) café latte.

Zbytek cesty probíhal bez problémů a my jsme s radostí sledovali, že náš příjezd do přístaviště bude v hodinu, kterou jsme si naplánovali, tedy krátce po poledni. Jen nás neustále doprovázel déšť,s přestávkami i silný lijavec. Jak jsme se večer dozvěděli, tak i u nás nebylo zrovna zvlášť hezké počasí. Také silnice do Civitavecchie už zjevně nestačí a na mapě plánovaná dálnice je nutností. Otázkou však zůstává, kdy tato bude vybudována, jelikož v okolí po nějaké práci nebylo ani památky.

U vjezdu do přístavu jsme si vyzvedli lístek, aby se zvedla závora pro vjezd. Tento lísteček jsme si uschovali, ale není nám doposud znám důvod, proč jej máme. Vzhledem k tomu, že cestou zpět plujeme do Livorna, tedy o několik set kilometrů dál, jistě jej nebudeme moci použít při cestě z přístaviště pryč.

Za touto bránou byly informační tabule, jako třeba na poště nebo ve spořitelně, kde problikávaly čísla mol, ze kterých odjíždí jednotlivé lodě. Snadno jsme našli, že Corsica Ferries do Golfo Aranci vyráží z mola č. 20. Následovali jsme ostatní auta, kterých přijíždělo opravdu neskutečné množství a brzy jsme našli naše číslo. Zahnuli jsme na molo a trochu nás překvapilo, že zde nebylo jediné auto, ba ani jediný člověk, kterému bychom ukázali naše lodní lístky. Váhavě jsme zase vyjeli zpět s tím, že zkusíme odbočku před tím a tentokrát jsme se trefili. Na okno auta jsme dostali čárový kód a byli vpuštěni.

Po zaparkování pěkně do řady za ostatní auta nachystaná na nalodění jsme si řekli, že už máme hlad a šli do odbavovací haly pro "pěšáky" - pro ty, kteří přijedou autobusem a lodí jedou sami. Připomínala malé letišťátko a nepohrdli jsme malým občerstvením v podobě místného jakobysendviče. Já jsem si dala s mozzarelou a rajčetem a Danek se špekem, který se ukázal být slaninou. Pochutnali jsme si.

Při jídle jsme si všimli, že se z moře blíží loď a podle času, barvy a velikosti, jsme správně uhodli, že je to ta naše. Podívali jsme se ještě jak přistává, sklápí zadní dveře a šli jsme do auta. Z lodi se líně vinula šňůra aut a nám připadalo, že snad nemůžou dovnitř ani všechna vejít. Jakoby jezdila pořád dokola, prostě jednou stranou tam a druhou ven.

Když byla loď prázdná přišli jsme na řadu my, čekající. Jedna řada aut, druhá třetí, teď my a po nás ještě spousty a spousty aut. Rychle vzít nachystané baťůžky v nich pití, čtivo a mikiny, zamknout auto a pěkně s davem na horní paluby. Našli jsme si místo k sezení a zabrali se do čtení časopisů, málem bychom si ani nevšimli, že už vyplouváme!

Cesta začínala ve 14:00 a měla končit v 18:45, tj. 4 a 3/4 hodiny. Celou cestu foukal velký vítr a před vyplutím se blýskalo, bouřilo a pršelo, takže jsme vyjeli malinko později a ještě nabrali zpoždění, které se nepodařilo dohnat.

Loď byla velká, pěkná. Celou jsme si ji prošli, v butiku si koupili brambůrky a nakoukli i na venkovní paluby. Úplně nahoře byl dokonce bazén a vířivka, obojí nefunkční, protože opravdu velmi silně foukal vítr. Spolu s námi u stolku seděl italsko-anglický pár. Teda hádali jsme odkud pán asi je. Mluvili spolu italsko-anglicky, plynně přecházeli z jednoho jazyka do druhého. Bylo to takové zvláštní. Později jsme se dozvěděli, že jsou z Říma a jedou na Sardinii už podruhé. Vloni že tam strávili dva týdny a udělali jižní stranu ostrova. Nyní jedou jen na týden, jako my, a také na severní stranu. Že bychom se příští rok věnovali zase my jihu?

Loď se pomalu blížila do přístavu a lidičky se už zvedali, také naši spolucestující se už odebrali k autu. My jsme se tedy také zvedli. Čekali jsme však u schodů na parkovací palubu (stáli jsme na 3A). Neustále něco o třetí palubě vyhlašovali, ale nejdříve v italštině a pak v angličtině, které nešlo ani za nic rozumět. Zkoušeli jsme se poptat u nějakých Němců, jestli rozuměli a také kroutili hlavami. Dle výrazu okolo stojících Italů to nebylo nic pozitivního. Naštěstí se fronta začala pohybovat a my se mohli dostat na třetí palubu. Chvilku trvalo, než se dostala při výjezdu řada i na nás, stáli jsme čumákem obráceně, proto bylo nutné se nejdříve otočit a pak vyjet. Bylo to jako když se mravenci tlačí z mraveniště. Vyjíždělo se po silnici, která byla zjevně obousměrná a i na konci se na ni tlačily auta, ale početně neměli šanci se tam dostat.

Jak už psala Terezka, loď měla zpoždění na odjezdu a tak naše vylodění proběhlo chvíli před 20. hodinou. Po výjezdu jsem chtěl poslat sms do kanceláře, kde jsme měli rezervované ubytování, ale číslo bylo jen na pevnou, tak jsem musel volat. Paní naštěstí byla v obraze což bylo dobré znamení. Počítali jsme, že do Isola Rossy dorazíme tak ve 21:30. Téměř jsem se trefil, byli jsme tu okolo 22:00.

Cesta z přístavu do Isola Rossy vede buďto podél pobřeží nebo vnitrozemím. My jsme zvolili tu druhou variantu. Vycházela časově lépe a také dle mapy by na pobřeží měla být dálnice a já raději vnitrozemské cestičky, kde člověk něco vidí. Sardinská, stejně jako italské, mapy je trošku načančaná, protože tam kde by měla být dálnice je jen "lepší" silnice, kde je červená, tak odpovídá žluté atp. Ale naštěstí nejezdilo vnitrozemím moc aut, tak se jelo dobře. Hned u Olbie jsme ještě udělali "pap" pauzu. Na lodi se nedalo nic rozumného koupit a tak nás trápil problém zvaný hlad. Na benzince se jako jediné jídlo nabízela nějaká placka a lá pizza se sýrem a šunkou. Mi spíše připomněla černohorský burek. Byla docela dobrá, ale vyšla nás na 6 EUR, dle cenovky měla stát buď 1.8 nebo 2.5.

Už se oba těšíme, jak budeme projíždět Sardinií, vesničkami, pobřežím a navštěvovat různá místa. Dneska, téměř za tmy, toho k vidění bylo málo, ale i to málo má svůj půvab a krásu.

V Isole Rossa jsme jeli dle popisu spolupracující CK, trošku zmateně nás poslal na odbočku vpravo, ale tam jsme vůbec neměli jet. Dle přiložené mapy jsme se ale zorientovali a kancelář našli. Teda na té správné ulici jsme "vlezli" k někomu domů a ten se tvářil, že jsme na správném místě. Až potom nás poslal do kanceláře agentury. Tak nevím, co to mělo jako znamenat. Tady už nás čekal správný človíček - Martin. A jak mi bylo řečeno, nemluví anglicky. Opět nohama a rukama jsme se domluvili na placení a že ještě chceme ložní prádlo - tady pomohl Terezčin nákres postele. Předali jsme dárky - domácí marmeládu a Linnertovici (slivovici), hned věděl, že je to na zimu - žádná voda, jen tohleto!

Netušili jsme jakým způsobem nás dovede k apartmánu - prve jsme se domnívali, že pojede s námi autem, ale on šel pěšky a že máme jet za ním, tak jsme ho následovali. Probíhal nějakou rozestavěnou částí a pak okolo kolotočů a naštěstí zahnul do boční uličky. Bydlíme ve velkém apartmánu, pro 4 osoby, v patře s balkonem.

Zítra je naplánován odpočinek, raní nákup pečiva, jelikož nám už žádné nezbylo a prozkoumání okolí.
 

FOTOGALERIE

14. července 2008: pondělí

Tempio - Monte Limbara
Tak jsem si přečetla Dankův zápis a zvlášť mně zaujala poslední věta – Zítra je naplánován odpočinek atd. Když se v myšlenkách vrátím zpět k dnešku, musím konstatovat, že ho za ty roky neznám až tak dobře a má celkem podivné představy o odpočinku. Děsím se dnů, kdy napíše, že zítřek bude náročný… Ale pěkně popořádku.

V noci mně budily bouchající okenice, tak jsem kolem třetí hodiny obešla celý byt, všechny okna a elaborovala potmě s okny a okenicemi, jak je uchytit, aby s nimi vítr necloumal. Zbytek noci proběhl v klidu a konečně jsme se pořádně bez častého buzení vyspali.

Ono spát ve stanu není zas takový problém, ale budí Vás světlo z venkovních lamp, rachot za tenkou plachtou stanu a také pohyb toho druhého na jedné posteli s Vámi a nás v neposlední řadě také zima, na kterou jsme rafinovaně vyzráli až při třetí noci.

I přesto, že jsme šli spát až po půlnoci jsme se ráno probudili už po sedmé hodině a vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné pečivo, vypravili jsme se hledat nějaký obchod, nejlépe pekárnu. Z té jsme slevili pro pár stovkách metrů, kdy jsme nenarazili na žádný obchod. Posléze jsme zjistili, že jsme zvolili úplně špatný směr a že se jeden z obchodů nachází jen asi 100 metrů od našeho dočasného domova.

Nakonec jsme si tedy koupili pečivo za 0,99E – takové trojúhelníkové, jako Dankova dlaň velké housky, které chuťově připomínaly maxipletýnky z Teska. K snídani jsme si uvařili kafe a čaj, jako obvykle a moc jsme si pochutnali.

Po snídani jsme se dohodli, kam dnes vyrazíme na výlet. Včera večer jsme se přijížděli několika městečky a krásnou krajinou, jak jsme mohli při zapadajícím slunci a houstnoucím šeru vidět. Rozhodli jsme se tedy, že se vrátíme po vlastních stopách a projedeme část trasy znovu.

Naše cesta vedla z Isola Rosy nahoru do kopce, kde jsme uchváceni výhledem zastavili asi po 3 kilometrech, fotili a dalekohledem si prohlíželi městečko i blízké okolí. Při návratu zpět k autu jsem s hrůzou zjistila, že na dnešní výlet nejsem vhodně obutá! Hned jsem si vzpomněla na výrok z filmu S tebou mně baví svět „Barborka má bačkorky, v čem bude lyžovat?“ Já jsem si zapomněla obout své terénní sandály a zůstala v domácích žabkách. I vydali jsme se zpět dolů abych se mohla přezout. Když už jsem se vracela, tak sem si prozřetelně převlékla také nátělník za tričko. Dobře jsem udělala.

Při našem druhém startu jsme už nic nezapomněli a vyrazili do vnitrozemí – do hor – přes Trinitá do Valle d Luna – měsíční údolí. Toto jsme již měli možnost včera vidět za svitu měsíce a musím říct, že to byla dech vyrážející podívaná. Opravdu stačilo jen otisknout botu a vztyčit vlajku! Dnes při sluníčku vypadala krajina také zvláštně a zase úplně jinak. Zajímalo by nás, jak něco takového vzniklo, jak se na zvlněné krajině může ocitnout najednou tolik balvanů nejrůznějších velikostí, dohladka zakulacených. Udělali jsme několik fotek a pokračovali dál přes Aggius do Témpia.

Zde jsme při hledání minerálních pramenů narazili na vyhlídkovou cestu, která ještě nebyla zcela dodělána (a vypadalo to, že se na jejím dodělávaní přestalo dělat už před velmi velmi dlouhou dobou), což nám až tak nevadilo. Byl odtud krásný výhled na celé město a dál do kraje. Posléze jsme úspěšně našli i minerální prameny. Přesněji jeden funkční, ukrytý v malebném parku mezi stromy. Do kelímku, který jsme si za tím účelem vzali ráno s sebou, jsme si trochu nabrali a ochutnali. Žádná Vincentka to nebyla, prostě voda. Uhasili jsme žízeň a pomalu procházkou se vraceli k autu. V Tempiu jsme ještě zastavili u kostela svatého Josefa a nahlédli dovnitř. Působil nově, moderně, líbil se nám.

Z Tempia jsme se vypravili dál do hor a naším cílem byla hora Monte Limbara (1 359 m). Protože nahoře stojí mnoho vysilačů jak televizních, telefonních tak i obrovských vojenských, vede až na vrchol asfaltová silnice. Kvalita sice v poslední 1/3 velmi pokulhává, což jsme překonali bez následků (máme asi měsíc nové tlumiče). Pár set metrů cesty před vrcholem jsme odstavili auto a vyšli na vyhlídku u Pany Marie. Z vyhlídky jsme mnoho neměli, foukal vítr, který podrážel nohy. Dalekohled se nedal udržet u očí a jako na potvoru někdo sebral řetěz z chatrného zábradlí, které jediné stálo v cestě pádu dolů ze skály. I přes tyto nepřekonatelné povětrnostní podmínky se Dankovi podařilo udělat pár fotek a pokračovali jsme kousek dál ke kapličce. Za ní šel chodník více dozadu, před námi si vykračoval italský pár, tak jsme je následovali, že se jako chvilku po chodníčku projdeme. Šlo se lesíkem, nefoukalo tak moc, bylo to příjemné. Ovšem asi po 200 metrech chodníček končil, pěšinka která z něj zbyla se stáčela prudce do kopce a byla tvořena kořeny stromů. Italy to odradilo, nás však nikoliv. Ani nevím, jestli nás víc hnala touha po dobrodružství nebo fakt, že se nám oběma chtělo čůrat. Rozhodli jsem se kousek pokračovat. Z kousku se nakonec stala asi hodinová horolezecká procházka. Jako kamzíci jsme stále lezli výš a výš, už ne lesíkem, ale po kamenech opět bičování šíleným větrem, který nás chvílemi málem převracel zpět. Odměnou nám však byli překrásné výhledy na všechny strany do okolí, fotky, které bychom jinde neudělali a také trocha adrenalinu. Když už se výš nedalo vylézt a nebylo také už kam, slézali jsme pomalu dolů. U auta jsme ještě nabrali vodu ze studánky do 5 litrového kanystru, který jsme už vypili a vyjeli ještě zbytek asfaltky až nahoru, těsně pod vysílače. Odtamtud se nám opět naskytl nový výhled nejen do okolí, ale také na vzdušnou erozí omleté skály do nejrůznějších tvarů. Hnáni hladem a s větrem v zádech jsme se pustili serpentinami pomalu dolů.

(Danek) Sjezd mi připadal náročnější než výjezd, serpentinu stíhala serpentina a byl jsem rád, že jsme už dole. Navíc i brzdám takový prudký sešup dle linoucí se „vůně“ nesvědčil. V září tuto cestu budeme vyjíždět a sjíždět autobusem, tak jsem zvědavý, jak se tam bude točit. Ale dle zkušeností z Korsiky vím, že jsou šikovní.

Hodina pokročila, už bylo skoro půl druhé a na nás oba přišel hlad. Nejdříve malý a pak už větší. V půlce sjezdu je „osada“ – Valicciola, kde byla cedule na restauraci. Když jsme tam však zatočili, tak nepůsobila nijak zvlášť důvěryhodně, proto jsme pokračovali dál do městečka Calangiánus, známého zpracováním kůry z korkového dubu, který je na Sardinii všudypřítomný. Chyba lávky, byť bylo už po druhé hodině a teoreticky by měly obchůdky či restaurace otevírat, tak nikde nebyla ani noha. V centru jsme našli nějakou luxusní restauraci, vypadala plně a menu stálo 15EUR, což bylo mimo náš rozpočet. Slevili jsme ze svých požadavků a jali se hledat i pizzerii. Byly tu dvě. Hádejte – opět zavřené. Rezignovaně jsme se přesunuli do Tempio, kde po chvíli hledání a snažení bylo vše korunováno úspěchem. Nebyla to restaurace, nebyla to trattoria ani pizzeria, ale druh hladového okna, kde za 2 EUR prodávali velký kus foccacie se šunkou, sýrem a rajčaty. Já to snědl z největším úsilím a Terezka si to nechala na později. Pojedli jsme ve stínu stromů na náměstí. Pak i pod slunečním svitem, protože dneska neustále fouká vítr a je chladno. Nahoře na Monte Limbara bylo jen 15 stupňů a dole v Tempio 21. V Tempio jsme zaparkovali na místě, kde nebylo zřejmé jak a kolik se platí, naše italština je bídná, ale den ode dne se zlepšujeme, proto jsme spěchali zpět, abychom autíčko našli tam kde bylo zaparkováno.

Asi 2 km od Tempio ještě leží archeologické naleziště s nuragem, jedním z největších na Sardinii – Nuraghe Maiori. Cesta k němu je dobře značená a před vstupem do objektu se zdarma parkuje. Po cca 5ti minutách chůze z parkoviště jsme došli do areálu. Na mapě to vypadalo, jakože půjdeme tak 2km, proto jsme se vybavili vším potřebným – vodou i mikinami. Za vstup se platí 2.50 EUR a navíc vyfasujete malou brožurku, či spíše letáček a baterku. Baterka není až tak na prohlídku nuragu, ale na prohlídku netopýrů hnízdících v jedné z místností nuragu. Následujíce značení mezi korkovými duby jsme asi po 5 minutách dorazili k nuragu. Je to taková kulatá věž o dvou patrech, kdy ke vstupní chodbě přiléhají dvě menší místnosti. V jedné byli už zmínění netopýři. Kulili na nás očka a jakoby nadávali, proč je budíme. Naštěstí na nás nepustili své guano. Druhá místnost byla beze stropu. Chodbou se prošlo na „nádvoří“ a tudy na „terasu“. Z této byl krásný výhled do okolí, pouhých několik metrů nad korunami korkových dubů. Cestou zpět jsme ještě navštívili malou prodejnu se suvenýry, koupili si pohled a několik zaručeně pravých korkových špuntů. Obsluhovala zde malá holčička a při dotazu na cenu špuntu nám odpověděla italsky – 50 centů za kus. Toto jsme se však pouze dohadovali, ale bylo to tak. Takže další slovíčko do naší italské slovní zásoby.

Dnešní plán nebyl úplně splněn, ale člověk není na dovolené od toho aby se honil, ale aby odpočíval, že? Proto jsme už vyrazili zpět do Isola Rossy. Terezka vybrala zkratku po silnici vedoucí skrze korkové háje. Tady jsme udělali zastávku a kousek korkové kůry také odloupli.

Na kraji Isola Rossy je odbočka na další pláž, tak jsme se tam jeli podívat. Byl to úžasný pohled. Ne až tak na koupání – 3 metrové vlny a černá vlajka. Chvilku jsme pobyli, pokochali, já udělal pár fotek a jeli zpátky. Myslím, že i pro surfaře to bylo dost silné kafe. Voda jinak studenější než v Cesenaticu.

Cestou „domů“ jsme se zastavili ještě v obchodě a nakoupili suroviny na výrobu sendvičů. Odmítáme totiž hladově pobíhat po okolí a hledat něco, kde bychom se mohli najíst. Proto na zítřejší výlet budeme vybaveni jako správní turisti, jen ty řízky nám budou chybět. V obchodě jsme zvolili variantu nákupu sýrů a šunky na váhu – domluva probíhala rukama nohama a ve finále jsme dostali co jsme chtěli. Nákup byl doplněn sardinským vínem.

Když nám nevyšel oběd, tak jsme se těšili na večeři. Říkali jsme si, že když je Isola Rossa u moře, tak tu musejí v každé restauraci dělat nějakou dobrou rybu. Vyrazili jsme proto na promenádu. Ještě jsme se stavili v agentuře zprostředkující ubytování, pozdravit Martina a zjistit nějaké další informace. Pak už, hladoví, jsme hledali vhodnou restauraci na jídlo. Odmítali jsme pizzu a podobné jídla, ale bohužel jsme nenašli nic vhodného kromě restaurace Crocodile (disco baru). Terezka si dala špagety s tuňákem a olivami a já jehněčí stejk. Vše bylo moc dobré. Zalili jsme to vínem a zmrzlí, poněvadž neustále fouká vítr, šli „domů“.

Včera jsem psal, že dnešní den bude odpočinkový. Takže teď píšu, že zítřejší bude náročný a plný dění. V plánu je totiž Castelsardo neboli Sardský hrad, Porto Torres a část nazvaná Stintino.
 

FOTOGALERIE

15. července 2008: úterý

Castelsardo - Porto Torres - Stintino
Protože jsme si včera večer zavřeli okenice v ložnici, aby nám přes noc nebouchali, ráno jsme si dali trochu na ucho a vzbudili se až v 8 hodin. Danek vyrazil do nedalekého obchůdku pro housky na snídani a já zatím uvařila kafe a čaj. Vrátil se se stejnými jako jsme koupili včera (ale dražšími) a také se zjištěním, že se vítr utišil, moře také nebylo slyšet, že by bouřilo a tak jsme se zaradovali a přibalili si na dnešek s sebou plavky, že se někde cestou, kde se nám to bude líbit, okoupeme.

Po zkušenostech s obědem ze včerejška jsem udělala dvě svačinky z ingrediencí koupených včera večer. Vypadaly skoro jako ty, které si lze zakoupit v různých hladových oknech. Po půl desáté, vyzbrojeni ledničkou, pitím, plavkami a nezbytnou mapou a průvodci jsme vyrazili na dnešní výlet. Nečeká nás nic menšího než přejet z Isola Rosy až na konec severního pobřeží do Stintina – Capo del Falcone.

Naše první zastavení bylo u nuragu Se Tesoru blízko města Castelsardo. Nurag nelze přehlédnout, protože stojí na kopečku hned vedle cesty, kterou se projíždí. Je za plotem, proto jsme se museli spokojit jen s pohledem z cesty a samozřejmě jsme udělali fotečku. Pokračovali jsme ještě asi 500 metrů dál ke skále L’Elefante, která se zdvihá do výšky nad silnici. Opět se dá parkovat kousíček od ní. Jak už název naznačuje svým zerodováním připomíná slona. Hornina je sopečného původu načervenalé barvy. Daneček se vrátil do dětských let a vyšplhal do jednoho z přírodních oken, jak zachycuje pořízená fotografie. Na parkovišti se rozkládalo několik stánkařů – se sardinskými noži (vyráběné z jednoho kusu parůžku a velmi kvalitní oceli) a šperky z červeného korálu, jež se tady může lovit (se speciální licencí).

A teď hurá do samotného městečka Castelsardo, na které se oba moc těšíme. Castelsardo – Sardský hrad –se tyčí nad městečkem má velmi bohatou historii. Uličky starého města pod hradem jsou malebné, terasovitě naskládané v prudkém kopci. Celé staré město je obehnáno hradbami s různými zastaveními a vyhlídkami. Až nahoru k hradu se dá dojet pohodlně autem, což nás potěšilo, protože se blíží poledne, teplota stoupá a jak jsem se už zmínila hrad stojí na strmém kopečku nad mořem. Zaplatíme parkovné a vyrážíme podle ukazatelů směr hrad - Castello. Za vstupné 2 E na osobu jsme vpuštěni na malé nádvoří. Odtamtud se vydáváme doprava na terasy nacházející se na střeše hradu, odkud je překrásný výhled na celé město a ještě dál – až na korsické pobřeží! Danek si zavzdychá, zavzpomíná na loňský rok, kdy Korsiku navštívil, uděláme 1. naše společné foto z dovolené a vydáme se dál poznávat krásy hradu. U vstupu také prodávají brožurky za 0.50 E, sice angličtině, což nám až tak nevadí. Danek ji hned překládá a tak se dozvídáme podrobnosti z historie hradu i okolního kraje. Velká část hradu je věnována muzejním sbírkám týkajícím se košíkářství, které má v tomto kraji velkou tradici. V několika místnostech jsou vystaveny košíky různých tvarů, použití i materiálů z nichž jsou vyrobeny. Na hradě se nacházejí také docela čisté toalety, které jsme před odchodem s povděkem navštívili.

Hned před hradní bránou jsme nakoukli do prodejny suvenýrů. Opravdu velká prodejna nabízela snad vše, co si lze domů přivézt pro sebe jako upomínku, nebo pro blízké. Zakoupili jsme dva pohledy – jeden z Castelsarda a druhý z Isola Rosy, u nás jsme totiž zatím na žádné pohlednice nenarazili.

Pomalu jsme scházeli prudkými uličkami, po schodištích dolů ke spodním hradbám, kde se podle mapy měla nacházet katedrála Di Sant´Antonio Abate. A skutečně, našli jsme ji. S vysokou věží, střechou vykládanou keramikou. Dovnitř jsme nešli, chtěli 2,5 E za jednu osobu, což nám připadalo opravdu hodně. Vlevo od katedrály a také za ní se nachází terasa, ze které je vidět dolů pod hradby a na skaliska neustále bičovaná mořem. Najednou se nad námi rozezněly zvony, pohled na hodinky nás utvrdil v tom, že je poledne. Po zvonech následovala krátká zvonkohra, bylo to krásné a celý tento rozruch vyplašil holuby, kteří se po doznění posledního tónu pomalu vraceli zpět na vrcholek věže.

Opět jsem začali pomalu stoupat uličkami, po schodišti nahoru ke kostelu Chiesa di Santa Maria. V mnoha domečcích měli pootevírané dveře nebo okna a v nich vyložené košíky a jiné zboží. Ručně pletené košíky, které mají v tomto kraji tradici a vypadají přesně jako exempláře z hradního muzea se nám zalíbili a okukovali jsme nabídku. V jedné zapadlé uličce seděla babka i s manželem, košíky nejen nabízela ale i pletla! Chvilinku jsme ji pozorovali a pak se rozhodli, že si jeden vybereme. Kromě obrovské nabídky, kterou prezentovala všude kolem sebe, nám přinesla ještě odněkud z domu košíky stejných rozměrů, ale s různými vzory. Vybrali jsme si a za 15 E jsme si jeden odnášeli – bude nám připomínkou naší dovolené vždy při snídani a večeři – bude to ošatka na chleba. Dokonce jsme se i italsky zeptali, kolik košík stojí a poté „rukama, nohama“ dobrali ceny. Paní se smála, my taky a obchod byl uzavřen.

Při naší cestě ke kostelu nás zastavovali ještě další dvě tetky a snažily se nás zlanařit k nákupu právě jejich výrobků, ale my už jsme si ten náš nesli. U jedné z nich, šíleně tlusté, která Terezce nakukovala až do tašky, ležely tři kočky – dvě černé a jedna bílá, šíleně vychrtlé a ležely způsobně na páničkových botách, přeci nebudou ležet na holé zemi. Mimo tyto kočky jsme ještě potkali jednu, která se po městečku pohybovala ve „svém světě“, tedy šíleném mruku. Měla hlas, že by přeřvala tygra! Nebo také značně vychlastaný neustálými kočičími pařbami.

Konečně jsme vystoupali až ke kostelu Chiesa di Santa Maria. Tento byl otevřen zdarma, nahlédli jsme tedy dovnitř. Nabídl se nám velmi potemnělý vnitřek s těžkým vzduchem. Celý kostel je zasazen do skály, pod úrovní ulice, ze které se vstupuje dovnitř. Nejvýznamnější památkou je kříž ze 13. století – Critu Nieddu. Zvenčí ani nepoznáte, že se jedná o kostel, vypadá jako běžný dům. Prohlédli jsme si jej a pomalu se vydali zpět k autu.

(Danek) Po prohlídce Castelsarda jsme pokračovali směrem na Porto Torres. Ještě před vyjetím z města jsme minuli malou městskou pláž a na hranicích města udělali zastávku na finální fotku Castelsarda, jakou najdete na pohlednicích. Domy pod hradem mají skutečně pastelové barvy a vypadají, jako by byly k hradu přilepeny.

Jak už Terezka výše napsala, dnes jsme si vezli oběd s sebou, nehodlali jsme se spoléhat na otevřenou restauraci či zase vzít za vděk pizzou. Čekaly nás dva velké a chutně vypadající sendviče. Nyní k dokonalosti chybělo jen nalézt vhodné místo k polednímu odpočinku. Nejlépe někde ve stínu stromů, v příjemném chládku. Toto se však zdálo být problém. Na rozdíl od včerejška, kdy cestu víceméně neustále lemovaly korkové duby, tady byla krajina holá s keři. Až po chvíli se její ráz změnil a my našli vytoužený stín v piniovém hájí. Podle parkujících aut jsme tak nečinili pouze my. Tam stál osobák, tam mobilhouse (obytný automobil) a všichni do sebe něco tlačili či jen tak odpočívali. Zítra musíme k obědu přibalit ještě plechovečku či dvě birrelu (ještě z CZ zásob).

Měli jsme před sebou ještě několik míst k navštívení, tak jsme vyrazili. Prvním z nich byla věž Torre di Abbacurente. Nebyla naplánována, ale zaujala nás natolik, že jsme zastavili a došli k ní pěšky. Kromě věže zde byl krásný výhled na okolní pláže, jak vpravo, tak vlevo. Voda měla zcela neuvěřitelnou barvu. Idylku trošku narušovaly okolo přítomné odpadky. Je škoda, že když si někdo něco přiveze, tak si to s sebou poté neodveze. To se mi líbil slogan na Borneu – Neodnášej nic, jen fotografie a zážitky, nezanechávej nic jen otisk své boty.

Porto Torres – i průvodce upozorňoval, že je to vcelku nehezké přístavní město s ničím zajímavým. Jedinými dvěma místy, která stojí za návštěvu je Basilica di San Gavino a archeologické naleziště Parco Archeologico. Byť jsme Porto Torres projeli dvakrát – jednou při cestě tam a podruhé při cestě zpátky (dvěma různými trasami), jeli jsme na centrum, tak jsme ani kostel, ani archeo park neobjevili. Jinak skutečně nehezké, přístavní město s komíny, příslušným smradem. Proto není důvod se zde zastavovat. I my jsme uháněli pryč odsud, směrem na Stintino.

Má navigace (Terezka) měla opět výpadek, tak jsem se musel spoléhat na vlastní úsudek. Naštěstí cesta nevedla nikam jinam než na Capo del Falcone. Prohlídku městečka Stintino jsem nechal na zpáteční cestu. Už krátce před příjezdem na výše zmíněný mys nás uchvátila barva vody – neuvěřitelná hra odstínů modré barvy. Nevydržel jsem a probudil Terezku a oba koukali s vyvalenýma očima. Myslel jsem si, že mys bude jako např. Capo da Rocca v Portugalsku. Ale chyba lávky. Najednou byl konec silnice a všude parkující auta a paní vybírající za parkování. Přemluvili jsme ji, že jdeme jen udělat fotky a hned pojedeme, tak po nás nechtěla platit. Z mysu je krásný výhled na přilehlé ostrovy národního parku Asinara. Dle průvodce nejkrásnější pláž Pelosa byla plná „velryb“. Všude byl krásný, bílý písek, moře mělo až neuvěřitelnou barvu … ale … na náš vkus moc lidí a tím se romantika místa kazí a rozplývá do komerce. Z terasy restaurace jsme udělali pár fotek okolí, ostrova a věže Torro dela Finanza. Domluvený čas na bezplatné parkování vypršel a tak jsme jeli zpět se zastávkou ve Stintinu. Po cestě na mys byla na Stintino odbočka s poznámkou „panoramico“ a tu jsem hledal, ale nejdříve nenašel. Proto jsme odbočili na první odbočce a projeli město. Mi se ovšem nezdálo, že bychom projeli celé centrum, tak při výjezdu jsem se vrátil a odbočil na „centro“, opět jsme si Stintino projeli, tentokráte trošku jinak. Smířil jsem se s tím, že panoramatická odbočka nebude a už definitivně vyjel ze Stintina. A hle odbočka byla na světě. A tak znova, do třetice. Čili Stintino známe naprosto dokonale.

Nedaleko odsud stála další věž – Torre delle Saline. Prve jsme ji nepovažovali za nijak zajímavou, tak maximálně na fotku ze silnice „po americku“, ale pak jsem bokem oka viděl mihnout se nějakou bílou plochu a ta mne zaujala. Na kruháči jsme se otočili a sjeli na parkoviště. Odsud to bylo kousíček pěšky. První úvaha byla, že uděláme fotky a vrátíme se pro plavky a okoupeme se. Zastávka stála za to. Sice jsme se nekopali, v moři byly ze včerejší bouřky řasy, ale jak samotná věž, blankytně modré moře s oblohou i bílým pískem stálo za fotky. A nejen to – to bílé, co jsem ze silnice zahlédl byla obrovská plocha, kam pravděpodobně zatékala mořská voda a poté se zde vypařovala. Vše bylo pokryto bílou krustou, jak polevou na dortu s tím rozdílem, že vše bylo slané. Skrze plochu vedl zpevněný chodníček, tak jsme samozřejmě po něm vyrazili.

Jak už jsem psal výše, cestou zpět jsme zkusili v Porto Torres najít podruhé baziliku a archeo park. Bohužel bez úspěchu. Objevili jsme ale jinou zajímavost – něco jako kopule střílen. Na jednom místě jich bylo snad 10 a pak, po cestě dále, bylo několik z nich odhaleno – částečně vykopáno.

V dnešním plánu bylo i koupání, jelikož ráno se moře krásně uklidnilo. Odbočili jsme na pláž s poetickým názvem Lido Dolce Vita. Tady nebylo moc lidí. Foukal ale opět vítr a odnášel písek z pláže, jako by to bylo na poušti – když mne na Sahaře zastihla písečná bouře. Převlíkli jsme se do plavek a vyrazili. Vlny však byly tak velké, že téměř znemožňovaly se do moře dostat, proto jsme se jen tak „vyblbnuli“. Po převlečení jsme doplnili energii nektarinkou a já Tatrankou. Oklepali, vytřepali písek a jeli dál. Byť nebylo koupání nic moc, pláž se mi moc líbila. Měla takové své zvláštní kouzlo. Už asi i tím, že tu bylo jen pár lidiček. Nebo k tomu možná přispíval vítr unášející písek …

Cestou jsme udělali zastávku v Castelsardu, v supermarketu na doplnění zásob. Dnešní večeře byla domácí. Koupili jsme si nudle – vypadající jako malé pružinky, k tomu omáčku, sýr a olivy. Na mlsání pár plátku pršutu a jeli dál.

Včera jsme doplnili vodu ze studánky a i dnes jsme míjeli odbočku na prameny – tyto měly být v Santa Maria Coghinas nebo S.M. Coghinas nebo S. Maria – to píšu z toho důvodu, že na každé odbočce byl jiný název označující to samé místo a na mapě je to také různě. Městečko se honosilo názvem lázeňské, tak jsme žili v domnění, že tu budou určitě nějaké volně vyvěrající prameny. Cedulka nás odvedla kousek od města, směrem do kopců. Tady je nutno zaparkovat auto na odstavném parkovišti a dál jít pěšky. Vyrazili jsme s bandaskou na vodu, ale žádnou nedonesli zpět. Proč? Z místa, kde by měly být „lázně“ tekla jakási divně vypadající řeka. Místní se v ní sice koupali – mezi řasami a divnými věcmi, ale do řeky tekla pouze horká voda, přiváděná hadicí. Žádný krásný pramen jako včera.

Po příjezdu do Isola Rossy jsme ještě zaskočili do obchodu – nekoupili jsme sůl. Ani jeden z nás nevěděl, jak se sůl řekne. Prve jsme ji hledali a když nenašli tak jsme se rozhodli, že se zeptáme. Ale jak to říct. Dobrou volbou bylo podívat se na složení nějakého jídla a tam určitě musí být sůl napsaná, ne? Když už jsme se chtěli zeptat, tak jsme ji objevili.

Dnešní večeře, jak jsem psal výše, byla „domácí“, doplněná místním bílým vínem. Jelikož nás dnešní den zmohl, vypustili jsme i večerní korzo po promenádě a pro zítřejší den byl zvolen skutečně odpočinek, teda půl dne. Na zbylého půl dne vyrazíme do Santa Teresa di Gallura ležící asi nejseverněji na Sardinii. Odsud je to do korsického Bonifaccia necelých 20km.

Dneska jsme nazvaly Italy pizzo-žrouty, protože v jídelním lístku nemají nic jiného a také vajco-žrouty, protože sousedi, bydlící pod náma, večeří už druhý den vajica!

FOTOGALERIE

16. července 2008: středa

Santa Theresa di Gallura
Na rozdíl od včerejška jsme si nechali okenice otevřené, aby nás sluníčko probudilo dříve, ne až v 8 hodin. Ne že by pospání nebylo příjemné, ale není třeba prospat dovolenou. Mezi ranní procedury jako každý den patřila návštěva nedalekého minimarketu na pečivo, nevím jestli jsem se o tom zmiňoval, pán ho tam má o dost dražší než ve velkém marketu, ale ten už je vzdálenější. Dále sbalení a dohodnutí, jaký že teda dneska bude program.

Dnešní den byl naplánován v klidnějším duchu než ostatní, chtěli jsme se někde i okoupat. Včera jsem psal, že se budeme koupat u nás, ale trošku se to změnilo. Ale skutečně jen trošku.

Vyrazili jsme směrem na sever – dnešní cíl byl Santa Theresa di Gallura, samozřejmě že ne přímou cestou ale s malýma či většíma zastávkami na plážích či jiných zajímavých místech. Mezi ty první patřilo Costa del Paradiso. Na mapě označený jako Top Ten. Jedná se o soukromý komplex apartmánů zasazený do kopce, zeleného porostu a žulových masivů. Jednotlivé domky jsou mezi stromy rafinovaně ukryty. Prostředí pěkné. Jen nám nějak uniklo, jak že se ti lidi dostávají na pláž. My jsme projeli celým komplexem, kdy směrem k moři koncentrace domků a služeb houstne. Po cca 2km jsme se dostali k moři, kde bylo maličké parkoviště, plné aut hledající místo k zaparkování – podotýkám, že bylo ráno. Pláž ale nikde. Jen podél skal vedla stezka končící nám neznámo kde. Udělali jsme pár fotek, prohlídli malebný přístav a utíkali odsud. Tak takhle bychom dovolenou ani jeden trávit nechtěli. Obávám se, že pláž byla určitě také velmi maličká a přecpaná lidmi.

Cesta se na chvíli odklonila od pobřeží a vedla mezi domky či farmami nabízející domácí sýry – tzv. pecorino, kterých je několik druhů a vyrábí se z ovčího mléka. Cestou zpět jsme se zastavili a nějaký také koupili, ale nebudu předbíhat.

Jakmile jsme se vrátili k pobřeží, tak skrze stromy prosvítaly menší či větší pláže, kempy a turistické vesničky. My jsme si pomalu vybírali pláž, kde bychom se cestou zpět ze Santa Theresy zastavili. Některé byly jako „bibione“ a některé poloprázdné. Všem ale dominoval bílý písek. Už jsme se těšili na dnešní odpočinek a křišťálově čisté moře.

Před námi byla však ještě prohlídka městečka Santa Theresa – nebo spíše zastávka v něm. Historicky toto městečko není nijak významné byť bylo založeno už Římany. Jeho dnešní podoba se dotvořila v 60. letech minulého století, jak rostl turistický ruch. Nejdříve bylo však nutno najít místo na zaparkování, což se jevilo jako velký problém. Naštěstí jsme našli místo v boční ulici a tak mohli vyrazit na prohlídku. Měli jsme i jiný úkol – najít nějakou internetovou kavárnu či knihovnu, kde se dá poslat email. Na pomoc jsme se obrátili do turistického informačního střediska. Tady nám sdělili, že jsou dvě možnosti. První je internet zdarma v něčem co připomínalo knihovnu – tady po nás chtěli vyplnit nějaký formulář, jako na průkazku ke vstupu, to jsme vzdali a vydali se do druhého místa, kde se sice za net platilo, ale nikdo po nás nechtěl žádné papírování. Odsud se nám podařil email do domoviny poslat. A co že jsme to vlastně posílali? Část našich zápisků z cest, aby se i rodinní příslušnici mohli dozvědět více o naší cestě.

Santa Theresa je také místem, odkud je to na Korsiku 17 km a díky pěknému počasí a dalekohledu jsme dohlídli do korsického Bonifaccia. Byly vidět Aragonské schody, po kterých jsem vloni šlapal dolů a nahoru a také bílé útesy. Na konci přístavu stojí také další španělská věž ze 16. století Torre di Longonsardo odkud se naskýtá překrásný výhled do okolí a na přilehlou, městskou pláž Renna Bianca. O této se průvodce vyjadřuje jako o velmi pěkné, dle mého názoru je malebná, ale nebýt těch „velryb“ zde ležících. Další místo, které jsme raději nezvolili ke koupání. Naopak mne na mapě zaujala nedaleká pláž La Marmorata, stejně tak i v průvodci se o ní nevyjadřovali nejhůř, tak jsme se tam vypravili. Nebyla špatná, ale na náš vkus moc rozparcelovaná a organizovaná.

Nedaleký výběžek Capo Testa jsme už nenavštívili. Pak by se z dnešního dne stal opět poznávací a ne plážový den. Člověk nemůže vidět všechno. Dle fotek je to ale také pěkné místečko se žulovými, erozí opracovanými balvany.

Při zpáteční cestě padl náš výběr na pláž Rena Matteo. Sestup k ní byl sice náročnější, ale stálo to za to. Nebylo tu ani moc lidí, pláž byla krásně písčitá a okolí dokreslovaly skály. Jedinou chybičkou na kráse byly řasy v moři, stále následek bouřky. Naštěstí tyto byly jen těsně u břehu a poté se v nich rozestupovala laguna s čistou vodou. Převlékli jsme se do plavek, vybalili propriety a vyrazili. Voda nebyla nejteplejší, ale i tak jsme v moři vydrželi docela dlouho. Pak už následovalo jen slunění a focení. Na pláži nás zaujala skupinka surfařů. Řeknete si nic neobvyklého, ale byla to matka se 3 dětmi, kdy jedno bylo černé jak bota, druhé jako Jamajčan a třetí snad italského vzhledu. Surfovat se teprve učili, jen ten malý Jamajčan už vypadal zkušeně. Bohužel nebyly tak velké vlny, aby se jim dařilo.

Cestou zpět do Isola Rossy jsme se zastavili na nákup už zmíněného sýra – pecorino. Existuje jich několik druhů – římský a sardinský a také se liší zráním – od nejčerstvějšího až po nejvyzrálejší (6 měsíců). My si vybrali ten střední. Původně jsme si chtěli koupit víc druhů, ale pán byl neoblomný, že kus, který nám ukazuje je minimální nákup, tak jsme koupili jen jeden a basta (tak se to řekne italsky). Kdyby nám toho dal míň, mohl mít větší kšeft.

Po návratu do Isola Rossy jsme si udělali hostinu – sýry, pršut, rajčata, konzervovaný hrášek s mrkví (domácí dovoz) a pečivo. Pochutnali jsme si a pak vyrazili do kanceláře, která tu zprostředkovává pronájem apartmánů. Chtěl jsem vidět luxusnější apartmány Tonca Torre, ve kterých bude bydlet část lidiček ze zářijového zájezdu. Trošku mne zarazilo, že nemohli najít kolik tam vlastně máme lidí, pak vše našli, snad nekecali. Apartmány jsou ve srovnání se standardem, kde bydlíme my očividně lepší, tak ten příplatek není jen tak ledabylý.

Odsud jsme šli směrem k aragonské věži, která v Isola Rosse také je, obešli si přístav, prohlídli restaurace. Jedna z nich měla být rybí, na doporučení Vitorie z agentury, ale po nahlédnutí do jídelního lístku jsme zjistili, že ryby jsou mražené. Ob jednu ulici nahoře přitom prodávají čerstvé ryby. No comment … Podél korza už zase rozkládaly své stánky černoši, Vietnamci i místní se vším možným i nemožným. Dnes jich tam bylo ve srovnání s jinými dny více.

Dnešní pobyt na pláži nás trošku osmahl, byť jsme byli schovaní pod slunečníkem. Aspoň nepřijedeme z dovolené jako bledé tváře.
 

FOTOGALERIE

17. července 2008: čtvrtek

Sassari - údolí nuragů - Alghero - Neptunovy jeskyně
Dneska je to 4 roky od svatby s mou milovanou Terezkou. Letošní výročí trávíme na naší dovolené, na Sardinii. I přesto, že dnešek byl naším soukromým výročím, měli jsme naplánovaný dost nahuštěný program.

Podruhé na dovolené jsme museli vstávat s budíkem, divné co? Tyto dvě věci nejdou moc dohromady, ale abychom vše stihli jinak to nešlo. A vstávání to bylo hned v 7 hodin, abychom už v 8 dle plánu byli v autě. Tento se nám podařil téměř splnit, vyrazili jsme v 8:15. Dneska jsem ani nestihl zajít na housky a k snídani se dojídaly včerejší a předvčerejší zbytky pečiva.

A co že byl náš dnešní plán? Nejdříve Sassari, poté Basilica della Santissima Trinita di Saccargia, Údolí nuragů, Alghero a na závěr Neptunovy jeskyně.

Při odjezdu se Isola Rossa teprve probouzela, i když někteří jedinci se pomalu už vydávali na pláž. Bylo to divné, protože ráno bylo naprosto zatažené a teplota ne větší než 23 stupňů. Určitě se dopoledne u moře dvakrát neohřáli. Na naše cestování to bylo počasí naprosto optimální i když na fotky by to chtělo alespoň více sluníčka.

Čili jak jsem psal – první zastávka byla město Sassari ležící asi hodinu jízdy od Isola Rossy. Je to druhé největší město Sardinie a věčný soupeř hlavního města Cagliari. Skutečně je ve srovnání s ostatními městy, která jsme měli možno poznat velké. Jak dopravou, tak ruchem i počtem obyvatel. Už při příjezdu je vidět z dálky jeho rozlehlost. K jeho pamětihodnostem patří i to, že se zde narodilo několik významných sardinských politiků a také je zde nejstarší univerzita na Sardinii ze 16. století. My jsme tady měli vybranou hlavně návštěvu katedrály Duomo di San Nicola ležící v srdci středověké čtvrti. Tuto jsme našli celkem bez problémů, významné památky jsou zde značeny na hnědých cedulích, stejně tak tomu bylo u katedrály. Zaparkovali jsme na náměstí Piazza Mazzoti a hned byli svědkem neúspěšného výjezdu jednoho z automobilů zde parkujících. Bohužel to dopadlo tak, že si utrhl lištu z bočních dveří a tyto si i promáčkl. Nevypadal vše, že by ho to nějak zvlášť vzrušilo. Mapa z průvodce nás rychle dovedla ke katedrále – vlastně byla hned ve vedlejší ulici. Byla otevřená a vstup zdarma, tak jsme neváhali a navštívili ji. Průvodce říká, že vnitřní výzdoba je ve srovnání s venkovní barokní výzdobou chudá. Nám se ale tak nezdálo. Úzkými uličkami jsme se dostali na hlavní třídu Corso Vittorio Emanuele II. V současnosti jde o rušnou obchodní ulici, ale kdysi to bylo místo, kde žila městská šlechta. Bohužel se dochovalo jen málo památek ze středověké historie města. Mezi ty, které nelze na korzu přehlédnout patří Casa Farris – nyní dům ve velmi zuboženém stavu, ale jeho gotická okna jsou důkazem toho, že se budově daří překonávat zub času několik století. Mezi další patří Casa d Re Enzo – stavba katalánské gotiky z 15. století, kde je nyní obchod s oblečením. Naproti němu je Teatro Civico z roku 1826, postavené na místě Palazzo della Citta jako divadelní budova. Nyní je zcela zrekonstruována. V uličkách jsme objevili i malou pekárnu – obchůdek a koupili si malé dopolední občerstvení. Bylo snědeno než jsme došli k autu. Naštěstí zaparkované autíčko přežilo bez úhon a my mohli vyrazit k našemu dalšímu cíli. Teda nejdříve nás čekalo promotání se velmi úzkými a ještě užšími uličkami starého města, kdy na některých místech bylo nutno sklápět zrcátka, abychom projeli.

Asi 20km od Sassari leží Basilica della Santissima Trinita di Saccargia. Jedná se o hodně známý sardinský pisansko-románský kostel z 12. století. Objevuje se na hodně fotografiích ze Sardinie. Návštěvníky zaujme svou čedičovo-vápencovou (proužkovanou) fasádou. Samotný kostel byl ve 20. století zrekonstruován a nyní se za vstup platí poplatek 1.5 EUR. Z budov bývalého kláštera toho moc nezbylo. Prohlídli jsme si vnitřek a okolí, koupili pohled, skočili na záchod, kde se platilo 50 centů. Nikdo tam ale nebyl, tak jsme přeskočili turniket jako vlk v metru a bylo to. Nikdo nás nehonil.

V nedaleké horské vesnici Codrongianos nás zaujal ještě kostel San Michelle di Salve Nero. Vesnička pěkná, taková typická horská. Kostely tu ale měli dva a tak jsme nevěděli, který z nich by to měl být. Zajímavější se zdál ten, který byl očividně rozpadlejší a v jehož zvonici sídlili holubi.

Nedaleko odsud leží tzv. Valle de Nuragi – údolí, kde se zcela změní ráz krajiny – je totiž sopečného původu a vyhaslé sopky jsou zde zřejmé. Podíváte-li se na mapu Sardinie, tak z je hned jasné, že nuragů je tady nepočítaně. Mezi největší a nejznámější patří Santu Antine. Platí se vstupné 3 EUR. Z počátku mi tato částka připadala jako přehnaná, když se na Nurag Maiori platí jen 2.5, ale po prozkoumání celé stavby jsme toho nelitovali. Předpokládá se, že místo vzniklo více než 1600 let před Kristem. Je umístěno uprostřed polí a obklopeno okolními vyhaslými vulkány. Pohled na ně je opravdu nádherný. V zakoupeném letáku (anglickém) jsme zjistili více podrobností o stavbě – komplex byl stavěn v několika etapách. Nejdříve vznikla třípatrová hlavní věž (vysoká 25 metrů), pak tři nižší věže spojené zdmi. Z vnější strany stěn byla zřejmě další stavba. Ostatní budovy vznikly až v době příchodu Římanů, kteří pravděpodobně poničili původní stavbu. Nikdo přesně neví, k čemu se nuragy používaly, jestli měly ochrannou funkci či fungovaly jako shromažďovací či náboženské centrum.

V nedaleké horské vesnici Torralba nás zaujal ještě kostel San Pietro di Sorres. Opět postavený ve stejném stylu jako výše zmíněná Trinita. Přiléhá k němu i klášter a obě budovy byly dlouho opuštěné. Až v 50. letech minulého století se do nich vrátil život díky malé benediktinské komunitě. Klášter byl zrekonstruován a na kostele se ještě pracuje. Když jsme ke kostelu přicházeli se záměrem prohlédnout si jej i zevnitř. Vycházeli zrovna ven dva turisti, zaradovali jsme se, že je otevřený a budeme moci také nahlédnout. Bohužel, jak nás velebníček uviděl, rychle začal dveře zavírat, i když nás zcela určitě musel vidět. Odcházející Italové se za námi ohlíželi a smáli se nám. Své zajížďky jsme přesto nelitovali, byl odsud krásný výhled do okolí.

Dneska jsme kvůli brzkému výjezdu neměli s sebou své sendviče a došlo opět k tomu, že v okamžiku ozvání se hladu, nebylo možné najít žádný obchod či vhodné místo k zakoupení kousku jídla. Proto, jedete-li na Sardinii, nevyrážejte do vnitrozemí bez svačiny. Umřete hlady! Toto není žádná hloupá rada, ale argument podložený vlastními zkušenostmi! Trošku nám pomohl trojúhelníčkový sýr, ještě z domoviny, který nás zasytil. Neměli jsme s sebou ovšem žádné pečivo, proto jsme každý spořádali dva kousky pro zahnání největšího hladu.

Až v Algheru jsme narazili na McDonalds, tak naše volba byla jasná. Díky informačním cedulím jsme jej nalezli snadno. Druhým problémem bylo parkování. Osobně jsem si myslel, že Italové jsou dobří řidiči. Ale chyba lávky. Mimo to, že jediné co umí je porušovat pravidla, tak nic víc neumějí. Ani parkovat. Není neobvyklé, když auto stojí různě zešikma či na dvou místech namísto jednoho atp. Museli jsme z toho důvodu okolí několikrát objet dokola, proplést se jednosměrkami a až tuším po 3. objížďce se nám podařilo najít místo k parkování. A teď honem na jídlo. Bohužel jsme narazili asi na odpolední „špičku“ kdy na všechny přišel hlad a napadlo je jít do McDonalds. V řadě jsem čekal snad 35 minut a mezitím už šilhal hlady, stejně jako Terezka.

Předposledním místem v našem dnešním plánu bylo Alghero. Svým vzhledem připomíná Barcelonu a také se jí katalánskými vlastenci přezdívá Malá Barcelona (Barcelonetta). Katalánský vliv je zde stále patrný – ať už od architektury, oblékání, tak i po jazyk, kdy obyvatelé mluví starým katalánským nářečím. Stejně tak je zde nainstalováno i staré, katalánské, značení ulic – vedle italských názvů. Nejdříve jsme navštívili turistickou kancelář, vyptali si mapu, zjistili, že dneska je tady večer folklorní festival (škoda že nemůžeme vidět) a vyrazili do ulic starého města obehnaného hradbami. Díky zdržení v McDonalds jsme si vybrali pouze několik málo uliček a katedrálu Cattedrale di Santa Maria – novoklasický kostel ze 16. století. Uvnitř hrály varhany a tak byla prohlídka ještě barvitější. Poté jsme vystoupali hned na městské hradby s jednou z několika věží. Cesta zpět vedla skrze náměstí Piazza Civica s domem Palazzo d´Albis odkud Karel V. kynul davům a v roce 1541 prohlašoval „Všichni jste rytíři!“. Na závěr jsme prošli okolo kostela Chiesa di San Francisco – tady byl však vchod uzavřen.

Závěrečným bodem programu dnešního dne byly Neptunovy jeskyně neboli Grotto di Nettune. K těm se dá dostat jednak lodí z Alghera (jede asi hodinu) nebo autem podél malebného zálivu Caccio (asi za 40 minut). Jedete-li autem, pak počítejte s fyzickým výkonem – k jeskyním vede 650 schodů (podobné těm Aragonským z Korsiky). U začátku schodů je malé parkoviště, které nestačí pojmout nápor turistů. I dnes se parkovalo podél cesty a v sezonu to zde musí být mnohem horší. Vstupné do jeskyní je 10 EUR, platí se až dole u vstupu, myslím po zdolání všech schodů. Do jeskyní se chodí po hodině a skupina má pokaždé snad milion lidí. Nám vyšla prohlídka v 17 a nechápali jsme, kolik lidí vychází z předchozí skupiny neustále z jeskyně. Pak jsme pochopili, v naší skupině bylo odhadem asi 100 – 120 osob, počítali jsme, že při vstupném 10 E na osobu si přijdou na slušné peníze. Vše vedou dvě průvodkyně – jedna na začátku, druhá na konci a jedna z nich mluví do bezdrátového mikrofonu – italsky a pak anglicky (bohužel, díky nedostatku tolerance italsky mluvících turistů, kteří nedokážou vydržet zticha není angličtině moc rozumět). Celá trasa má asi 200 metrů a vede okolo slaného jezera. Bohužel jeskyně je dle našeho názoru už docela poškozená návalem turistů a ve srovnání s jeskyněmi u nás nemá zase až tak tolik co ukázat. Ale to je náš názor. Zároveň vede celá prohlídková trasa pouze „mrtvou“ částí jeskyně. Tedy tou, kde již není žádná voda, krápníky nerostou a jsou velmi poškozené. Ono se není čemu divit, vždyť uhlídat tolik lidí, kdy ani všechny není možné vidět, opravdu nelze. Na druhou stranu bylo povolené focení, čehož všichni hojně využívali, otázka je, kolik fotek se podaří… Za prohlídku každopádně stojí, ale za těch 10 EUR ne. Ale když nic víc, můžete se doma chlubit, že jste sešli a vyšli 1300 schodů. Prohlídka díky počtu lidí trvá asi 50 minut – ano těch 200 metrů! Hádejte co nás čekalo na závěr? Ano výstup všech těch schodů. Zvládli jsme to jen se 2 přestávkami, šikulky, ne? Schody se po celé délce táhnou na západní straně, tedy kolem 18 hodiny, kdy jsme strmě stoupali nahoru, pařilo sluníčko až neskutečně moc, asi aby nám to co nejvíce ztížilo. K výstupu nahoru ještě musím poznamenat, že schody nejlépe zdolávaly děti. Asi jsou vyběhanější a trénovanější než my dospělí, sedící celé dny v práci na zadku. Dospělí, rudli, funěli a byli rádi, že se vyplahočili nahoru. Děti poskakovali, nahoře si zatleskali a vypadaly, že mají ještě rezervy.

Bylo už po 18. hodině a čekala nás už jen cesta domů. Zastávku jsme udělali v Castelsardu na nákup a poté už pokračovali do Isola Rossy. Domů jsme dorazili okolo 20. hodiny a přišel na nás hlad. Co teď? Pečivo doma žádné, v obchodě také neměli a tak volba padla na oblíbenou restauraci Crocodile a dneska na pizzu. Doma nás čekal ještě vzkaz z agentury, že se mám zastavit. Včera jsem všechny poplašil ohledně apartmánů, tak z toho měli dneska trochu halo. Jen mne chtěli ujistit, že je vše OK.

K večeři jsme si dali Primavera pizzu – s rukolou a baby rajčátky. Koukali na nás, že si dáváme pizzu na půl. No jo, my nejsme velcí jedlíci a vůbec v 9 hodin, to se u nás už ani nejí. Pizzu stejné velikosti si dával například chlapeček u vedlejšího stolu, bylo mu asi 5 a snědl ji celou sám! Také nám k vínu a vodě přinesli jednu sklenici. Asi když je jedna pizza, tak je jedna sklenice či co. Ale pizza byla dobrá. Dneska na korzu nebyl jediný krámek a to jsme šli vcelku pozdě, vždycky tam chodíme moc brzo, když je teprve rozkládají. Dneska prostě nikdo.

Máme spolunocležníka – malého gekona, který na nás kouká ze zdi v kuchyni. Sám jsem si ho hned po příchodu všiml, ale Terezce jsem to neříkal. Hned jak ho uviděla, mohla vyskočit z kůže. Pak ji zaujal natolik, že si ho fotila a pozorovala ho. Už jsou z nich kamarádi.

Ještě jedno vzrůšo jsme měli. Píšu zápis z dnešního dne a zvonek, jednou, dvakrát. Vykouknu z balkonu a nějaký Ital spustí po jejich. Když mu vysvětlím, že nerozumím, tak přejde na angličtinu. Bydlí naproti – mezi našima oknama (z naší ložnice, k nim nevím kam) je terasa a že si zabouchl klíče, jestli může přelézt od nás k nim. Tak sem ho pustil. Snad tam skutečně bydlel.
 

FOTOGALERIE

 

18. července 2008: pátek

Capo Testa
Dnešní den jsme si naplánovali jako odpočinkový. Ráno vstaneme až se vyspíme, po snídani vypereme nějaké prádlo, aby přes den uschlo. Půjdeme na pláž a uděláme si procházku kolem skal nedaleko pláže. Jsme přece na dovolené, tak si musíme také odpočinout a ne pořád někde lítat.

A skutečně plán jsme dodržovali až do snídaně. Vstávali jsme pozdě až k 9 hodině, pohled ven nás však ujistil, že dnes se jistojistě nepůjdeme koupat. Nebe bylo trošku pokryté mráčky, foukal vítr a slyšeli jsme moře, což je neomylné znamení, že se bouří.

Danek skočil do obchodu pro snídaňové bulky a při jídle jsme přemýšleli kam vyrazíme. Nechceme jet moc daleko, ona i krátká vzdálenost se při zdejších serpentinách urazí za dlouhý čas. Proto naše volba padla na Capo Testa, které se nachází nedaleko Santa Teresy a je nejsevernějším cípem Sardinie.

V průvodci o tomto místě psali krásně, panenská příroda, krásné zátočiny a dech beroucí skalní útvary zerodované do různých tvarů. Túra naplánovaná průvodcem slibovala 4hodinový pochod spojený s lezením. Něco pro nás! Vyzbrojeni mapami, průvodci, obědovými sendviči, pitím a vším potřebným jsme vyrazili směr Santa Teresa. Cesta trvá asi ¾ hodiny autem. Přibalili jsme si také tašku s plavkami, kdyby byla túra kratší a počasí se umoudřilo.

Capo Testa jsme našli bez problémů, opět vše dobře značené. Ovšem zarážela nás přítomnost lidí se slunečníky, v plavkách a podobně. Čím více jsme se ke Capo Testa blížili, tím sílila jejich koncentrace. Záhy jsme pochopili. Nedaleko poloostrůvku se nachází pláže, zřejmě oblíbené pro svou polohu. No uvažte! Kdo se může pochlubit, že se koupal na nejsevernějším místě Sardinie!? My tedy ne! Vzhledem k velkému počtu velryb, vyhledávajících pouze slanou vodu a bílý písek jsme měli problém s parkováním. Miniparkoviště snad nemůže stačit ani mimo sezónu. Stáli jsme tedy po vzoru ostatních řidičů na kraji cesty asi 150 metrů od konce silnice – samozřejmě v protisměru, jak je zde obvyklé. Snad nám to nezůstane do domoviny, tam bychom za takové parkování dostali pokutu. Ale tady to nikdo neřeší, asi nemají tolika botiček.

Vstup na samotný Capo Testa je uzavřen bránou. Malá branka vpustí všechny pěší turisty. Kolik jich pustí ven to už je otázka výdrže a délky trasy. Proudily zde opravdu davy lidí, většina z nich však došla nejdál k jednomu z majáků, který trůní asi 200 metrů od vstupu na vrcholku kopečku. My jsme se vydali na opačnou stranu a pomalu sestupovali k první zátočině. Poté jsme se vydali do srdce poloostrova. Danek vyšplhal po příkrých schodech – spíš jako žebřík – ke starému majáku odkud je vidět na druhé dva – nový a starší. Tento starý je vlastně jen polorozbořená zídka na velice špidlaté skále. Odtud nevedla jiná cesta, než mezi balvany strmě nahoru. Výstup hraničil s horolezectvím a připadali jsme si trochu jako kamzicí skákající z kamene na kámen. Z vrcholku byl ale úchvatný výhled.

Odtamtud už bylo jen kousek ke staršímu majáku s vyhlídkovým ochozem. Celou trasu kolem Capo Testa jsme plánovali projít dle instrukcí v průvodci. Záhy jsme však zjistili, že toto není možné. Orientační body v něm uvedené absolutně nesouhlasily. Vypravili jsme se tedy na vlastní pěst, s tím, že někde se objevíme. Prodírali jsme se hustým porostem - macchiemi, které nás škrábaly do noh, hopali po kamenech a sestupovali prašnými sotva znatelnými pěšinami. Chvílemi jsme se zastavovali a snažili se podle skromných indicií v průvodci zorientovat, kde asi můžeme být. Nedařilo se nám. Nakonec na skálním hřbetu nad mořem jsme pomocí fotky v průvodci a porovnáváním okolních skalisek zjistili, kde jsme. Sestoupali jsme do údolí Valle do Luna (to je samozřejmě jiné, než které jsme viděli u Tempia) a rozhodli se, že naši túru mírně upravíme.

Při toulkách vnitrozemím poloostrova jsme narazili na polorozbořené stavení, ve kterém někdo bydlel, že by poustevník? Pokynutím hlav jsme ho pozdravili a pelášili dál. A také před sestupem do Valle do Luna jsme mezi nízkými stromy viděli divné ležení, rozvěšené oblečení na stromech upozorňovalo na přítomnost člověka. A všem překvapením nebyl ještě konec! Při strmém sestupu do VdL nás předběhl člověk bydlící ve stromovém ležení nahoře. Letěl dolů neskutečným tempem. My jsme se zatím pomalu ploužili dolů, vážili každý krok, abysme náhodou nedošlápli špatně, nebo nám neujela noha. Potkali jsme další dva lidi, ti naopak stoupali nahoru, vypadali celkem normálně, ale nesli v ruce slunečník. To se nám jevilo jako nepochopitelné, vzhledem ke skalám všude kolem nevíme, kam si ho chtěli zarazit.

Před sestupem dolů jsme v údolí viděli jakýsi pohyb, říkali jsme si (neměli jsme dioptrické brýle, jen sluneční a v nich vidíme opravdu prd), že jsou to asi nějací lidé s loděmi a budou vyplouvat na moře. Po sestoupení dolů jsme zjistili svůj omyl. V údolů Valle de Luna žila jakási zvláštní komunita lidí. Chodili bosky, oblečení do tepláků do půli těla či do sukní. Na hlavě dredy, všech věkových skupin… Prodávali tam jakési suvenýry, evidentně ručně zhotovené – to byly ty domnělé lodě – a mezi sebou jako by také něco šmelili, raději jsme nepátrali co. Na minipláži mezi skalami byla jakási rodinka, ti jediní vypadali „normálně“. Usedli jsme na skalku pod stromem, kde byl jediný stín široko daleko a snědli obědové sendviče. Při jídle jsme pozorovali dění dole v údolí. Jakýsi človíček v teplákách postával nedaleko od nás, ruce rozpřažené, na jedné noze a zvláštně se klátil. Jiný chodil a sbíral odpadky. Také přišli 4 mladí kluci, táhli dvě lednice (že by na orgány?), tašku a slunečník. S těmi lednicemi, tak daleko od civilizace také nepůsobili příliš normálně. Vypravili jsme se pomalu na cestu zpět. Rychlými kroky jsme prošli kolem „stánků se suvenýry“ a pelášili ústím Valle de Luna pryč.

Cestou se nám opět naskytly nádherné skalní útvary, říkali jsme si, co nám, která skála připomíná a Danek fotil o sto šest. Kousek od ležení těch divňochů jsme našli u skály opřené dvě kola, nevím jak se tam dostali, přes ta skaliska a hned u nich byl ze skály vytesaný gauč.

Do civilizace jsme se vyloupli asi 1,5 km od auta a návrat k němu jsme zdolali po silnici. Nebylo to nic příjemného, protože po obou stranách parkovala auta a další přijížděla, nebo odjížděla. V autě jsme odložili batoh a sešli ještě zpět ke vstupu, kde byl u brány stánek s občerstvením a pohlednicemi. Jednu jsme si koupili a přidali dva nanuky, které nás neskutečně osvěžili. Ale málem jsme bránou prošli znova a udělali repete celého okruhu. Mezi auty parkujících velryb bylo jedno liberecké a pražské.

S plánem zastavit se někde na pláži a okoupat se, jsme vyrazili k domovu s malou zastávkou v městečku asi kilometr od poloostrova, kde se měl nacházet Tombe di Giganto (hrobu gigantů). Jak už jste asi pochopili, nenašli jsme ho. S námi ho hledali další tři auta, ovšem naše snažení nebylo korunováno úspěchem. Cestu před námi razilo auto modré a za námi uzavíralo bílé. Byly to malé Fiaty, asi Pandy. Následovali jsme vedoucí vůz až k šílenému sjezdu, kde bychom se asi „zlomili“. Pán, když nás viděl, tak mával ať stojíme a pak se za námi rozběhl. Prvně italsky, pak anglicky vysvětlil situaci dole a na výjezdu. My jsme to raději vzdali. Bílé auto to asi sjelo a vyjelo.

Ráno, cestou na sever jsme si vyhlídli pláž na 49. kilometru ve směru na Santa Teresu. Ovšem vítr a rozbouřené moře, které jsme většinu cesty sledovali, nám dávalo tušit, že se asi neokoupeme. Pláž Riu di Li Saldi byla krásná, kamínková, se skalkami trčícími z moře. Za jiných okolností bysme neváhali, skočili do plavek a poté do moře. Silný vítr nám naháněl husí kůži a to jsme nebyli mokří. Posbírali jsme pár oblázků se záměrem, dát si je doma do akvária a pomalu se vraceli k autu. Pláž byla také zajímavá tím, že příchod k ní byl chladným borovicovým lesíkem, hned pod ním bylo sladkovodní minijezírko (z řeky, která tekla z vnitrozemí) a písek na pláži byl červený! V jezírku byla potopená loďka, asi Titanic.

U auta jsem Danečka prosila, aby vyndal z lednice vodu a on vytáhl dvě piva (nealkoholická), která nás osvěžila daleko víc než nějaká obyčejná voda! Po příjezdu domů jsme začali opět plnit dnešní plán – vyprala jsem prádlo a chladná sprcha nám oběma přišla vhod.

Ještě jsme zapomněli napsat, že zde bojujeme s mouchami. Zabydleli se potvory u nás a ani jasná hrozba sežrání od kamaráda Gekona je neodradí. Danek se proto ujal role slavného lovce Pampaliniho a s průvodcem „To nejlepší z Florencie“ (kam se chystáme) zavraždil ty, které se nechaly. Musím uznat, že se mu opravdu zadařilo, zdolal je 3 a zbyly tu už jen 2. Jedna tlustá, stará a jedna malá hubená.

Dneska byla večeře v úsporném režimu. Dojedli jsme vrtule – těstoviny. Museli jsme si jít ale koupit omáčku. Minule byla naši volbou ragu – neboli boloňská. Pro dnešek, aby byla změna, nám do oka padla tuňáková. Nákup byl doplněn ještě dalšími drobnostmi a už i nějakými dárky pro příbuzenstvo. Paní u kasy, šíleně důležitá a ukecaná – zvládá kasírovat, bavit se s kamarádkou a telefonovat, to jsem ještě neviděl, se nás patrně ptala, jestli chceme tašku. Bylo to nějakou italskou angličtinou a tak jsme jí to odkývali. Ona se ale ptala znova a když viděla že, i přes odkývání, jí asi moc nerozumíme, tak se ptala nějakého taloša za námi, ten to řekl správně anglicky. Ona ale řekla (co jsme pochopili), že prostě tašku dostaneme a basta! Tuňáková omáčka nebyla nic moc, boloňská byla lepší volba.

Také jsme si, téměř před odjezdem, upravili terasu, abychom na ní mohli sedět. Je to taková dlouhá nudle a za rohem s výklenkem, kde stál sušák prádla. Ten jsme přesunuli a do výklenku si dali plastový stůl a židle. A ejhle! Posezení bylo hotovo. Hned jsme ho využili a večer si tam, až do tmy, zahráli karty a popíjeli pivo značky Birra Moretti. Toto měli i v kempu u Rimini. Docela se dá pít.

FOTOGALERIE

19. července 2008: sobota

koupání
Nově vzniklé posezení bylo rovněž využito i při snídani. Výhled na modrou oblohu, chladivý vánek a čerstvé pečivo – to byla naše dnešní idylka. Když už jsem u toho pečiva – zítra je neděle a tak jsme si nebyli jisti, zda bude otevřeno nebo zda bude pekař péct, proto jsme koupili namísto běžného počtu pečiva dvojnásobné a já se při tom naučil další slovíčko – už umím italsky počítat do osmi!

Dneska je sobota, výměnný den v apartmánech. Někteří už odjeli včera, někteří až dneska. Ve většině apartmánů se smejčilo a uklízelo pro příjezd dalších rekreantů. Nás čeká odjezd zítra. Snad uklidí i po nás, protože při příjezdu nebylo bydlení dvakrát uklizeno. Důvodem je to, že původně jsme měli být v jiném apartmánu, ale z toho bychom se museli na poslední noc stěhovat, protože narušujeme týdenní rotaci sobota – sobota. Tak nám ubytování na poslední chvíli změnili a proto můžeme celou dobu zůstat tady. Akorát po změně asi apartmán moc nezkontrolovali.

Předposlední den na Sardince jsme chtěli věnovat plazení, čili pobytu na pláži a koupání. Obloha byla modrá, bez mráčku, ale vítr opět pofukoval. Toho jsme nedbali, sbalili jídlo, pití a vyrazili na pláž. Ne na městskou, nýbrž na nedalekou, ležící kousek za kopcem. Na název si nemůžu vzpomenout, ale je tam odbočka k baru Cormoran, prostě když se jede z Isola Rossy, tak na horizontu na křižovatce doleva a pak z kopce. Teoreticky se sem dá dojít i pěšky, z křižovatky je to asi 500 metrů.

Protože jsme si dneska dali opět na ucho, vyráželi jsme na pláž docela pozdě a tak už nebylo téměř kde parkovat. Pláž se nám nejprve zdála docela plná, ale místečko jsme si našli asi v polovině. Jak jsme zjistili hned vedle bratrů Slováků, kteří přišli před námi. Pláž je dlouhá asi 400 metrů a jak už je zmíněno nahoře, my jsme byli asi uprostřed. Tj. v místě, kde nejvíc foukalo a také se zde lámaly vlny. Z tohoto důvodu jsme měli celý den krásný výhled na surfaře, kteří jediní měli z takových vln radost. Koupat jsme se chodili na pravou stranu pláže, která byla zřejmě více krytá skalami a moře bouřilo jen do té míry, že se dalo do něj vejít. Ovšem vylézt ven, to bylo opravdové umění.

Abychom jen neleželi a neváleli si šunky, vypravili jsme se na „poznávačku“ po pláži. Nejdříve směrem doleva, kde se zdálo byla největší koncentrace lidí a dětí. Po příchodu sem bylo jasno proč. Tato část byla krytá asi nejvíce a vlny tu byly nejmenší. Na konci stála malá skalka a za ní „laguna“. Tak jsme do ní vlezli, jakože skálu obejdeme. Najednou proud vody a Terezku to nechtělo pustit ven. Nakonec jsem ji ale vytáhl a vlna byla poražena!

Slováci se v poledne sbalili domů a za chvíli obsadila uvolněné místo italská rodinka se dvěma dětmi. Byla to zvláštní společnost a my jsme měli legraci postaráno. V celém jejich ležení panoval neskutečný nepořádek, takže nebylo vlastně ani poznat, kde je jejich plácek a kde už leží někdo jiný. Chlapci (asi 11 let) se po pár chvilkách u moře, něco pochroumalo na noze a spustil neskutečné křik. Matka ho odvlekla do ležení (doslova – v náručí, jako malé dítě) a jala se mu nohu ošetřovat. Shluklo se tam z okolních ležení asi 5-6 bab různých věkových kategorií, každá něco přinesla, kluk ječel a ony rozhazovaly rukama. Až to všechno utichlo, okukovali jsme zvědavě zranění, ale nic jsme na postižené noze neobjevili, tak nevím…

Všude na pláži se válely takové zvláštní kuličky různých velikostí, ušoulané přírodou a mořem z různých řas, vlákýnek a písku. Tyto jsme při procházce využívali jako fotbalový míč, nebo spíše míček. Problém byl v tom, že při každé větší vlně nám moře kuličku sebralo! Naštěstí jich bylo všude dostatek. Mezi kuličkami se ještě válely zvláštní houby, vypadaly jako papriky – kápie, ale byly na omak tvrdé jako okurka i podobné barvy.

Výše zmíněná italská rodinka si na místě, kde kuliček bylo mnoho (byly totiž naplaveny i dost vysoko po pláži) rozložila své věci. Při ošetřování zraněné nohy se paní nalepila jedna tato kulička (celkem hodně velká) zezadu na spodní díl plavek. Chodila s ním dost dlouho, nikdo ji na to neupozornil a my jsme se celou dobu za břicha popadali, protože to vypadalo jako slušný bobek. Při každém kroku se jí velmi směšně pohupoval, ještě teď, když to píšu musím se chechtat.

Všem jejich dobrodružstvím ještě nebyl konec! Zazvonil jim pravděpodobně mobil a dcerka s ním utíkala za tátou, který byl na samém okraji velmi rozbouřeného moře. Ten se jal telefonovat, otočil se k moři zády a to neměl dělat. Obrovská vlna, kterou neviděl mu zezadu podrazila nohy, už to vypadalo, že to ustojí, ale druhá ho dorazila. Plácl sebou pozadu i s tím telefonem do moře. Nejen, že utopil telefon, ale ztratil také potápěčské brýle, které měl v tu chvíli jen tak nasazené na hlavě. Snažili se je hledat, ale rozbouřené moře je v momentě odneslo kdo ví kam. Ještě po hodině třepali z mokrého telefonu vodu, ten už určitě nepojede.

My jsme při jedné procházce na kraj pláže za koupáním, našli vyvrženého žraloka. Takového gumového s velkou hubou plnou zubů, dlouhého asi 10 centimetrů. Už je náš! Je opravdu k podivu, co všechno moře vyplivne.

Taky jsme v písku vedle našeho ležení našli nohu. Skutečnou, nefalšovanou nohu … rozhlíželi jsme se po pláži, ale nikomu nechyběla, tak jsme ji pro jistotu vystavili na Terezčinu botu, kdyby ji někdo hledal. Ale do konce pobytu na pláži se nikdo nepřihlásil! Nakonec jsme to odhalili … byla to malinká noha z panenky.

Den na pláži doplňovali neustále procházející „prodavači“ všeho možného – od stínítek do auta, přes hračky, plavky (nikdo si je nezkoušel), šaty, tetování až po masáže. Prostě kompletní servis. Jednou se tu také objevil člověk s čerstvě nakrájeným kokosem – toto bylo i v Rimini. Než jsme na něj mávli, tak byl pryč a zpátky už nešel. Buď to prodal nebo vyhodil, tak nevíme.

V duchu odpočinku, čtení časopisu, knížek, luštění křížovek jsme prožili téměř celý den a kolem půl čtvrté se sbalili a vypravili k domovu. Zjistili jsme, že jsme se celkem pěkně opálili, na některých místech až osmahli. Další nemilé zjištění nás čekalo doma. Netušíme jak je to možné, ale rapidně poklesl tlak vody. Dokonce do té míry, že když napouštěla nádržka splachovače od WC, neteklo nic z kohoutku. O teplé vodě ani nemluvě, bojler je totiž až u stropu. Nicméně, nějak jsme to zvládli a osvěžení jsme se dali do pořádání věcí na zítřejší odjezd. Hlavně je třeba uvážlivě vybrat oblečení a další potřebné věci na zítřejší noc, kterou strávíme na trajektu, kde jsme si připlatili kajutu.

Před večeří jsme si ještě zahráli karty na balkoně, vypili poslední pivo a dojedli pršuta, šunku a část Pekorína, které by jistě nepřežili cestu domů.

Na večeři jsme zamířili do oblíbené restaurace Krokodýl. Tentokrát bylo úplně narváno a obsluha viditelně nestíhala, objednali jsme si až po 20 minutách sezení. Už nám řádně kručelo v břiše. Jakmile obsluha donesla pití, tak jsme si vyptali ještě košík s chlebem – pane (další slovíčko do sbírky). Vrhli jsme se na měkký chleba jak hladovci – posypali si ho přineseným parmezánem. Poté následoval sardinský chleba – je ve formě tvrdé placky, ale už i na ten jsme si zvykli.

Pozorovali jsme okolní pizzožrouty – jako taloše. Nic jiného snad nejedí a pizzu už servírují i dětem ve věku dvou let. Nevím proč se říká, že když by Ital viděl pizzu u nás, tak by kroutil hlavou. Tady na pizzu dají kde co – např. místní specialita – pizza s hranolkama. No není to nechutné?

Dali jsme si oba těstoviny. Já tortily, byly obrovské asi domácí, plněné ricottou a špenátem s rajčatovou omáčkou. Danek si dal gnočety, což jsme si mysleli, že jsou klasické bramborové noky, které Vám dají u nás. Přinesli ovšem malé těstoviny ve tvaru jakoby mušliček, ale takových válcovitých. Měl je s rajčatovou omáčkou, masem a velkými kousky rozpuštěného Pekorína. Oba jsme si opravdu pošmákli. Zalili jsme to jako vždycky bílým vínem a šli do korza.

Překvapilo nás, že i když je sobota chybí v korzu obvyklí prodejci různých suvenýrů. Už včera tady nebyli a dnes opět ne. Je nám to divné, obzvlášť, když dnes dorazilo „čerstvé maso“ v podobě nových rekreantů, kteří dnes nastoupili svůj týdenní pobyt.

Obešli jsme si přistav, zastavili se u stánku s atrakcí pro děti kde se lovily labutě, nakoukli do několika obchůdku s pohlednicemi a jeden koupili. Prostě jsme se pomalu loučili s Isola Rossou, která nám byla na týden domovem.

Zítra vyrážíme po 9 hodině směr východ a večer ve 21 hodin odplouváme trajektem na pevninu do Livorna.
 

Tak tedy ciao a arrivederci Isola Rossa!

FOTOGALERIE
 

20. července 2008: neděle

Palau - La Maddalena - Capo d´Orso - Arzachena - Costa Smeralda - Olbia - Golfo Aranci (trajekt)
Dnešek je naším posledním dnem na Sardinii. Včera večer jsme se už trochu pobalili, aby toho ráno nebylo tolik a tak nám zbývalo to jen naskládat do auta. Připadá mi, že nám ubývá věcí, ale to bude asi tím, že špinavé věci se přesunuly do boxu na střechu a také část jídla zmizela.

V noci nás ještě probudily řvoucí kolotoče, díky jejichž produkci jsme museli mít zavřené okno, čímž bylo v pokoji nesnesitelné vedro. Tabulky v oknech nám vibrovali, div nevyskočili z rámů. Po půlnoci naštěstí hudba trochu ztichla, tak se dalo spát. Později už jsem mohl otevřít okno a tak se dalo spát klidně až do rána.

Před odjezdem jsem si ještě omyl okna a zrcátka, byly po týdnu na Sardinii hrozně zaprášené. Naskládali jsme věci do auta a pak ještě pěšky zašli do agentury vrátit klíče od apartmánu. Po cestě kolem kolotočů už u jednoho apartmánu stálo policejní auto a jedna tetka jim cosi italsky líčila. Podle gestikulace a ukazování jsme pochopili, že je zavolala na dotyčné kolotočáře. Nedivím se jí. Já jsem měl v noci sto chutí jít a useknout hlavní napájecí kabel. A to jsme bydleli o ulici dál. Dá se pochopit, že k letnímu letovisku patří určitý ruch, ale toto bylo dnes v noci dost i na nás.

Trajekt nám z Golfo Aranci odjížděl až ve 21:00, tak jsme měli celý den volný a tomu jsme i přizpůsobili náš program. Byl docela našlapaný a také díky tomu, že dneska bylo nejtepleji za celou dobu pobytu na Sardince, tak i náročný. Teploměr v autě ukazoval 36,5oC! Na obloze zpočátku ani mráček a vítr jen tak jemně pofukoval.

Z Isola Rossa jsme se vydali, nám už známou cestou, na Santa Theresu, podél prodejen se sýrem, vínem a dalšími sardinskými produkty. Píšu prodejen, ale to jsou farmy, kde se sjede ze silnice a přímo od domorodců vše nakupuje. Samozřejmě po prvotní ochutnávce. Jeden z domečků, tyto produkty nabízející, nás zaujal už při předchozím projíždění – byl bílý a celý pomalovaný nápisy „Formaggio“, jako sýry. Dneska stál před ním navíc uvázaný oslík.

Cestou do Palau, městečka odkud jsme jeli na La Maddalenu, jsme udělali odbočku k vojenské pevnosti z 19. století. Tato sídlila majestátně na kopci. Nechtěli jsme jít dovnitř, jen udělat fotku. Pevnost byla stejně zavřená, jak mi sdělil jeden příchozí. Také odsud byl pěkný výhled na záliv a přístav Palau. Mezi malýma loďkama zde bylo vidět i jeden z trajektů jezdících z Palau do La Maddalena. Sjeli jsme z kopce a po krátké chvíli našli v Palau místo na parkování – centrální parkoviště u přístavu. No hned to nebylo. Nejdříve jsme ho objeli, a pak našli vjezd. Systém placení parkování zde byl odlišný od ostatních. Asi v rámci šetření papírem při vjezdu nedostal člověk vytisknutý lístek, ale malý (zelený) žeton. Nechápali jsme, jak z něho bude zřejmé, kdy jsme jako přijeli, ale neřešili jsme to. Cestu z parkoviště k trajektu doprovázeli budky nabízející výlety po celém souostroví Maddalena, které je národním parkem. Výlet trvá asi 7 hodin, ale nepodařilo se nám nikde objevit cenu. Asi je tajná. Mělo by to být něco okolo 35 EUR.

Souostroví Di La Maddalena nebo také Arcipelago Di La Maddalena je tvořeno ze 7 hlavních a pak 40 menších ostrůvků. V roce 1996 byla oblast vyhlášena národním parkem. V minulosti zde bylo údolí spojující Korsiku a Sardinii. Tyto ostrovy jsou vlastně vrcholky kopců. Ale to už bylo dávno …

V přístavní hale jsme si koupili lístky na trajekt společnosti Enermar, jezdí jich tu několik. Zároveň využili bankomatu a vybrali docházející penízky. Za lístek jsme dali celkem 20 EUR (zpáteční). Loď byla celá červená a odjížděla z mola 3. Jezdí co 30 minut. Nám to vyšlo akorát – stihli jsme spoj v 11:45. Na ostrov se dá přeplavit i s autem – lístek potom stojí o 26 EUR víc. Pokud nehodláte ale po Maddaleně jezdit autem, tak je to zhola zbytečné.

Po 20ti minutách nás loď dopravila do nejosídlenějšího města – La Maddalena na ostrově Isola Della Maddalena. Městečko nenabízí turistům nic zvláštního. Je malebným přístavním městem s kostelem, za kterým je muzeum (2 EUR vstupné, nebyli jsme) a úzkými uličkami. Dle mapy na lodi jsme hledali turistickou kancelář. Našli jsme, ale byla zabedněná, jako by neměla fungovat. Asi to bylo tím, že je neděle.

Isola della Maddalena je hrází se silnicí spojena s vedlejším ostrovem Isola Caprera. Tento je známý tím, že zde žil Garibaldi a vlastníma rukama si postavil i svůj dům. Zde je nyní jeho muzeum. Na zahradě je rodinný hřbitov. Tak daleko jsme se ovšem nevydali – dle mapy je to min. 4km tam a zase 4 zpátky. Bez auta nesmysl letět takový kus. Proto jsme si prošli městečko, koupili pizzu do ruky k obědu, doplnili naše pohledy a cukříky, které sbírám pro všechny zanícené sběratele a pak podél přístavu objevili ještě další část města s restauracemi a obchůdky. Čas pomalu postoupil a tak jsme se vrátili zpět k přístavu a nasedli na loď jedoucí v 13:15. Až teď večer jsem si všimnul na lístku, že tam byl i natisknutý zpáteční čas, ale toto nikdo neřešil. Jako se tu neřeší spousta věcí. Paní se nás při prodeji ani neptala, v kolik že to pojedeme zpátky.

Cestou zpět jsme na okolní skále viděli jakýsi skalní útvar připomínající orlí hlavu. Až po bližším prozkoumání nám došlo, že se jedná o Capo D´Orsa – neboli medvědí skála. Toto bylo naším dalším zastavením.

Ještě ale musím dovysvětlit způsob placení parkovného. Naštěstí to měli zde i trochu v angličtině. Jednoduše řečeno – vezme se žeton a při odjezdu se vhodí do automatu, ten sdělí kolik se platí, zaplatí se a pak zase vypadne žeton (pořád zelený), ten se pak vhodí do dalšího automatu u brány a zvedne se závora - je to snadné. Víceméně jako s papírovým lístkem, jen se vše odehrává s kolečkem jako dáváme u nás do košíku.

Capo D´Orso leží asi 10 minut od Palau (autem). Dá se dojet až těsně pod něj, kde je parkoviště – opět placené – 1,5EUR. Bylo prázdné, tak jsme mohli krásně zaparkovat ve stínu. Cesta ke skále trvá asi také 10 minut tentokrát ovšem pěšky do prudkého kopce a je doplněna vysvětlujícími tabulkami. Kromě jediné dole u parkoviště tyto byly v italštině. Cesta nahoru není nijak náročná, ale díky dnešnímu šílenému vedru to nebyla žádná lahůdka. V některých místech se vzduch nehnul, ba ani větvička. Úsilí vydané výstupem stojí však za to. Jak samotná skála je úchvatná, tak i výhled odsud. Polechtali jsme kamenného méďu na pupíku a seběhli dolů.

Z Capo D´Orso jsme pobřežní silnicí chtěli přejet do Arzacheny, ale byť jsme ji našli, tak na ní byla značka že je slepá – z důvodu přítomnosti jakéhosi apartmánového komplexu. Proto jsme se vydali zpět skrze Palau, směr Arzachena. Město samotné není ničím zajímavé, spíše jeho okolí, které je vyhlášeno za archeologický park. Opět je zde velké množství nuragů a všelijakých divných staveb – např. jeden z nejdůležitějších Tombe di Giganto – tento se jmenuje Coddu Vecchiu. Dle směrových cedulek byl vcelku rychle nalezen, a to i přesto že navigace měla své polední výpadky. Nebylo se čemu divit, venku bylo zmíněných 36,5 a i vítr foukající okýnky auta byl rozpálený. Klimatizaci při pojížďkách nepouštíme, auto by se stejně nevyklimatizovalo a pak by to byl pro nás šok při každém zastavení.

Při nákupu vstupenky na Coddu Vecchiu jsme si nechali od paní doporučit nákup víceúčelové vstupenky. Na samotný Coddu Vecchiu stojí 3 EUR, ale když si koupíte i na nurag ležící cca 7 km – Albucciu, tak už platíte jen 5 EUR (místo 6E, kdyby se kupovaly na každou památku zvlášť). Nedaleko nuragu leží ještě významný chrám Malchittu, ale tam se musí 2 km pěšky a na to nikdo z nás neměl sílu.

Konečně jsme viděli obří hrobku – velký náhrobní kámen s malým, jako když vstupním otvorem. Okolí dokreslovaly olivovníky a kopečky s vinicemi. Vcelku malebný kraj.

Další zastávka byla u nuragu Albucciu. Tady nám v informačním středisku odškrkli na vstupence i vstup na nurag. Cesta k němu vedla pod silnicí. Těšili jsme se, že tu bude trochu chládek, ale nic. Vedro, jako všude. Jen v informačním středisku měl pán puštěnou klimatizaci, tak odtamtud se nám nechtělo. Albucciu je odlišný od ostatních nuragů tím, že je zasazen do skály. Nejedná se tedy o samostatně stojící komplex. Tento také z velké části využívá skály jako nosné zdi. Před vchodem do nuragu byla informační cedule, takový stojánek „A“. Odtáhli jsme si ho do stínu a k místu, kde jsme si mohli sednout a nerušeně přečíst. Nevšimli jsme si, že v nuragu byli další turisti. Vyběhnul odtamtud malý klučina, který si chtěl snad ceduli přečíst a zarazil se, když nás viděl. Do nuragu také vedl kabel od elektriky – říkali jsme si, že to je třeba pro osvětlení, že tam visí žárovky a tak. Částečně jsme měli pravdu, až na to, že žárovku si každý nosil sám – byla tam natažena taková lampa, která se používá v servisech. V nuragu bylo krásně chladno, proto se nám odtamtud nechtělo.

Na mapě jsme viděli, že těsně za informačním střediskem a parkovištěm je další obří hrob. Našli jsme jej! Byl oplocen, ale neudržován, ve vysoké trávě. Také nebyl tak rozsáhlý jak Coddu Vecchiu.

Abychom se cítili jako boháči a slavné osobnosti, vypravili jsme se na jeden z „top ten“ Sardinie – Smaragdové pobřeží – Costa Smeralda, které vzniklo v 60. letech minulého století díky Aga Khanovi, bohatému šejku. Od té doby je tato oblast známá mezi VIP lidmi. Stahují se sem, jako vosi na bombon. Což o to, zálivy a moře tu mají pěkné, ale vzhledem k počtu „parkujících“ jachet a dalších plavidel jsme toto nepovažovali zase až tak za skvělé místo. Asi je to dáno naším úhlem pohledu. Mezi nejznámější přístaviště Costa Smeraldy patří Porto Cervo. Opět nic zajímavého, kromě apartmánů vypadajících jako z Hvězdných válek tu nic není.

Díky Costa Smeraldě jsme také natankovali benzin v jediné otevřené benzince v okolí. Dneska je neděle a všechny benzinky měly zavřeno. Teda bez obsluhy, jen na nějaký automat, do kterého se nacpou bankovky či karta. Ale nepochopili jsme, jak to funguje.

Bylo ještě brzo, abychom se přesunuli do Golfo Aranci, proto jsme na krátko navštívili nedalekou Olbii. Větší přístavní město. Dle průvodce tady krom kostela, knihovny a korza není nic zajímavé. Během hledání místa k parkování jsme vše našli. Knihovnu úplně náhodou – v restauraci naproti ní jsme si dávali večeři – dneska jen saláty, díky horku.

Po 18. hodině jsme se vydali do Golfo Arranci. Díky „skvělému“ značení jsme trochu bloudili, ale nakonec vše našli. V dálce se už blížil trajekt a tak jsme šlápli do pedálů. Měli jsme obavy z příjezdové cesty do přístavu, která při našem vylodění byla zcela ucpaná. Naštěstí se na nalodění jezdí jinudy. Opět jsme vyfasovali cedulku na auto, zaparkovali na lodi - -dneska v „podzemí“ – na druhé palubě a šli k recepci abychom se ubytovali. Okolo se rozkládali lidi bez kajuty a u recepce byl frmol – prý jako na Titaniku, říkala Terezka. Naštěstí to šlo rychle. Máme kajutu 5402, je pro 4 lidi, ale jsme tu jen dva, naštěstí.

Po ubytování jsme se ospršili a teď už ležíme a chystáme se spát. Do Livorna dorazíme zítra před 7 hodinou ráno.
 

FOTOGALERIE
 

21. července 2008: pondělí

Livorno (trajekt) - Pisa - Lucca - Florencie
Noc na trajektu nebyla spojena s nijak kvalitním spaním. Nemyslím tím drkotání, kterému se člověk nevyvaruje. Větším problém bylo horko v kabině. Zkoušel jsem točit kolečkem klimatizace, ale nemělo to většího účinku. Až ráno jsme zjistili, že otevírátko a zavírátko vzduchu je špatně natočené, přestože jsem s tím točil. Takže bylo vlastně celou noc zavřené. Pak se není čemu divit. Terezce se navíc zdály jakési divoké sny o nějaké ženské, která ji stahuje z postele. Asi jsme byli oba dva rádi, že už můžeme vstávat – budili nás v 5:30 hlášením a pak ještě klepáním na dveře kajut. Já se díky horku potil jak saně v létě, tak jsem se ještě před odchodem z kajuty osprchoval.

Před vyloděním jsme si dali snídani – dva croisanty, dva čokoládové koláčky, kafe a džus. Obsluha u snídaně byla jak zabržděná. Chtěl jsem dvakrát croisant a koláček, paní nám to dala jen jednou. Až po chvíli pochopila, že teda jednou mi to nestačí. Podávala mi to jen tak. Při dotazu na talíř nereagovala, tak jsem se obrátil na klučinu vedle. Ten vyřízení mého dotazu zvládl skvěle. Problém měl ale u placení. Nevěděl, kolik mi vrátil, kolik toho mám atd. Nakonec mi připadá, že nám stejně nezapočítal všechno. Ale jeho chyba.

Při snídani jsme pozorovali okolní italské rodiny a shodli se na tom, že jsou to vlastně chudáci. Pořádně nesnídají, k obědu si dají pizzu a k večeři nudle. Žádná rozmanitost kuchyně zde neexistuje. Také svým dětem při nesli akorát čokoládu a své kafe si osladili hromadou cukru. To my ten cukr dostaneme do svého těla raději v jiné formě.

Do Livorna jsme připluli na čas – v 6:30 hod už jsme přijížděli do přístavu. Tentokrát jsme šli k východu ke garážím skoro až když to vyhlašovali i když já byl z toho dost nervózní. Také jsme nemohli najít to správné schodiště, tak jsme trošku bloudili. Pak se v dáli chodby objevila řada, tak nám bylo jasné, že jsme správně. Nejdříve se vždy „vykládá“ třetí paluba, protože ostatní jsou na ní závislí – buďto se vyjíždí ze spodní paluby nebo se sjíždí z hornější. Jak jsem včera psal, tak my byly tentokrát na druhé palubě. Dnešní výjezd nám blokovalo auto stojící za námi, museli jsme chvilku čekat. Pak to přišlo – opět jsme se valili jako mravenci z mraveniště! Obrovská šňůra aut bez konce! Člověk se až diví, kolik se toho na jednu loď vlastně vejde.

V Livornu bylo zpočátku zataženo a nepříjemné vlhko – říkali že 24 stupňů. Toto počasí nás doprovázelo až do nedaleké Pisy, města se známým architektonickým kiksem – šikmou věží. Centrum města jsme nalezli vcelku bez potíží – zvykli jsme si totiž na italské značení. Cedule je, je a pak najednou není a pak zase je. Nebo je jeden směr a do toho se prostě nevejdou všechny názvy měst v tom směru, tak se na cedulích různě střídají. Toto bylo časté hlavně na Sardinii. Italové řeší problém zkratkami – např. FI-PI-LI, toto znamená Florencie (Firenze)-Pisa-Livorno. Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti, prve jsem ho přejel a museli jsme se vracet. Systém placení stejný jako v Palau – zelené žetony.

Za parkoviště jsme museli už po svých pokračovat na Campo De Miracoli, kde leží všechny pamětihodnosti Pisy – Šikmá věž, Katedrála a Baptiserium. Nebylo ještě osm hodin ráno, ale stánkaři se také už probouzeli. Zvykli si asi na to, že když trajekt vyplivne turisty, velké množství se vydá právě do Pisy. Toto ale nepochopili provozovatelé památek či WC. Prostě dodržují svou otevírací hodinu. Prošli jsme se po náměstí, prohlídli si vše zvenčí, pofotili a pokračovali dále. Terezka zachránila Šikmou věž, podepřela ji, aby nespadla. Mimo jiné, na věž je vstupné 17 EUR, což je nejdražší, které jsem zatím kde viděl. Neví vydřiduši, co by za to chtěli – nic tam není, vyšlápnete si cca 300 schodů nahoru, uděláte fotku a jdete dolů. No nekupte to za ty peníze.

Počasí, které nás tu doprovázelo se moc nelišilo od počasí v Livornu – dusno a vlhko, tak jsme byli rádi, že už jedeme dál. Našim dalším cílem byla Lucca ležící asi 20 minut od Pisy. Na rozdíl od ní má turistům co nabídnout. Nestrávíte v ní pouze 30 minut, ale i klidně půl dne či více. Záleží čistě na Vás, jak důsledně budete procházet uličkami a památky. Zaparkovali jsme na uvnitř městských bran a po krátké orientaci našli turistické informační centrum. Paní zde byla velmi ochotná a do mapy nám zakreslila celou trasu prohlídky se všemi pamětihodnostmi, což bylo super. Hned jsme podle jejího doporučení vyrazili. Okružní trasa vedla nejdříve po městských hradbách s výhledem do krásných zahrad Palalazzo Pfanner, dále okolo kostela San Frediano, Piazza Amfiteatro (toto náměstí leží na místě bývalého římského amfiteátru), až k Dómu a pak zase přes další uličky a památky zpět na parkoviště. Také zde byla nějaká demonstrace, ale té jsme se raději neúčastnili, protože jsme nevěděli za co vlastně demonstrují. Raději jsme se občerstvili v jedné z mnoha kaváren – dali si jakousi placku s mozarellou a rajčaty a já kafe – pravé italské presso – piccolo. Čas na parkovišti nám vypršel tak akorát, jen o 4 minuty jsme přetáhli.

Cesta do Florencie už byla trochu delší. Trvala nám po dálnici více jak hodinu. Naším úkolem zde bylo si najít i ubytování v kempu, z čehož jsme měli největší obavy. U moře není problém najít kemp, stačí jen zastavit a je to. Ale tady poblíž města, kde není moře, nevím nevím. V samotné Florencii byly na mapě jen asi dva nebo tři. Jeden jsme minuli hned při příjezdu do města. Druhý jsme našli náhodně, byl to spíše hostel s možností kempování. Vše bylo v areálu jako když zámku. Cena nebyla špatná – 23 EUR za noc, ale nelíbilo se nám tam. Sociálky staré, nehezké a ani místo na stan nebylo nic moc. Další věcí byla skutečnost, jestli bychom kemp při návratu našli. Tak nic, jedem dál.

Terezka objevila v mapě nedalekou vesnici či teď už spíše část Florencie – Fiesolo. Mimo archeo areál tady byl i kemp. Já byl spíše nakloněn kempu mimo města a vyplatilo se. Cena sice není nijak nízká – 38 EUR za noc je dost. Kemp se jmenuje Panoramico a „bydlíme“ na místě s krásným výhledem na Florencii. Stín nám zajišťují vzrostlé cedry, jako z filmu Gladiátor! Jelikož je kemp v kopci, tak jsou místa terasovitá s hodně tvrdou půdou. Naštěstí po loňské zkušenosti z Omiše jsme vybaveni hřebíky. Bez nich bychom stan dneska nepostavili. Stavba nám už šla docela od ruky, jen jsme se při tom značně zpotili. Řešením bylo následné okoupání v bazénu – docela velkém, opět s výhledem na Florencii. Jediným zádrhelem byla povinnost použití koupacích čepic. Ničím takovým vybaveni samozřejmě nejsme. Naposledy jsem to měl na hlavě někdy na základní škole, asi si každý pamatuje odporné gumové „šprcky“, které při nasazováni či sundávání servaly půlku vlasů z hlavy. I na takové turisty jsou zde připraveni – pohotově, za 2 EUR, čepici prodají. Není to naštěstí žádná gumová hrůza. Takže pokoupáníčko se nakonec konalo!

Do Florenci se mi nechtělo jet autem. Naštěstí z Fiesole, neboli Fazole, jak tomu přezdívám, jezdí autobus č. 7 až do centra Florencie, k nádraží. Paní v recepci kempu nám prodala za 4.5 EUR lístek pro čtyři jízdy a my autem sjeli do centra Fiesole. Tady jsme, opět na doporučení paní z recepce, zaparkovali auto a dále vyrazili busem. Teda jeden nám ujel před nosem, tak jsme čekali 20 minut na další. Cesta do Florenci trvá asi 30 minut. Nevěděli jsme na které zastávce přesně vystoupit, tak jsme se trošku prošli. Opět jsme nejdříve navštívili turistické středisko, abychom získali mapu a další případné informace.

Florencie je krásné město, jen si musíme zvyknout na ty davy turistů zde proudících, protože na Sardinii jich nebylo v žádném případě tolik. Tady mi to trošku připomíná Řím, ale v jiném slova smyslu. Stavby jsou jiné, centrum je kompaktnější, ale těch turistů, galerií a muzeí je stejně.

Podle mapy a průvodce jsme si zvolili jednu z prohlídkových tras. Ťapkali jsme po městě asi dvě hodiny a po dnešním poznávacím dni toho měli dost. Během prohlídky jsme na jednom z náměstí shlédli představení jednoho z místních umělců – klauna, který parodoval okolo jdoucí lidi. Na závěr nám opět před nosem ujel bus nahoru do Fiesole, smůlečka.

Večeři jsme si dali dneska ve Florencii – nudle – Terezka špagety carbonara a já „trubky“ s pestem. Včetně vody nás to stálo 19 EUR a byli jsme poklizení. V kempu jsme si koupili na večer víno – červené z oblasti Chianty, které je tím nejtypičtějším Toskánském. Také se tam chystáme. Při popíjení vína jsme pozorovali zářící Florencii.

Zítra nás čeká zbytek Florencie a také Fiesolo, kde je nejedna památka nejen z doby Římanů, ale i Etrusků, které odsud Římané nemohli vyhnat.
 

FOTOGALERIE

22. července 2008: úterý

Florencie
Po nevalném spaní na trajektu jsme se oba těšili na noc bez třasotu a horka. Chyba lávky, dnešní noc nebyla ani bez otřesů ani bez teplotních extrémů. Tím prvním myslím to, že v noci začal foukat vítr, který postupně sílil a pak zase slábl. Nejdříve jsem si myslel, že prší, ale to na stan padalo jehličí a šištičky z okolních cedrů. Některé z nich byly pořádné a tak to byla i sem tam velká rána. Jedna spadla na nedaleký odpadkový koš přikrytý plechovou poklicí a to v nočním kempu způsobilo obrovskou ránu s následnou čurací reakci (vysvětlím později). Co se týče teplotních extrémů, tak jak bylo na trajektu vedro, tady nám byla v noci zima. My, nezkušení kempaři, jsme nechali spacáky doma a spíme pouze pod dekou a prostěradlem. V Itálii, na jihu, by mělo být horko a ne zima. V Rimini tomu tak bylo, teda vždy až do okamžiku nad ránem, Pak tam byla také zima, a to jsme se oblíkali a zavírali stan. Ale zpátky k Fiesole – teplota v noci padala snad k bodu mrazu a tak jsme hledali vše čím bychom se přikryli nebo na sebe navlékli. Dostalo se i na mikiny, které leželi v autě. Při té příležitosti jsme navštívili záchody – to je ta čurací reakce a ani ve dne snad není takového provozu na záchodkách. Trousili se sem snad všichni „bydlící“ v kempu. Takže další spaní už nebylo valné kvality. Na dnešní noc jsme se už připravili, vzali jsme si dokonce i deku, kterou máme v kufru auta jako podložkou. Tu máme na nohách, oblečení v mikinách, Terezka jako Eskymák – viz foto. Má navíc dvoje fusky a zvažuje i klobouk z auta.

Jakž takž jsme se dospali osmé hodiny ranní, kdy nás začal budit okolní ruch v kempu. Také v níže položeném centru městečka bimbaly kostelní zvony. Vykoukli jsme ze stanu, obloha modrá, bez mráčku, ale jinak kosa jako čert. Sluníčko bylo ještě za kopcem a tak jsme se rozhodli zůstat v mikinách. V těchto jsme i snídali. Jelikož nebylo snídat co, v místním kempovém obchodě jsme nakoupili jakési pečivo. Vypadalo dost divně, barvu žádnou. A co chuť? Tu jsme zjistili až u snídaně. No prostě hnusná! Neslaná, nemastná. Naštěstí pán v obchodě přinesl plato croissantů, nebo italsky cornetto a ty nás zachránily. Po bližším ohledání jsme ale také zjistili, že jsou včerejší. Zlatý kemp v Rimini s velkým výběrem! Bulky jsme nesnědli všechny, už nebylo v našich silách tu nechutnost do sebe natlačit!

Dneska bylo v programu dokončit prohlídku Florencie, tak jsme nikam ráno nespěchali. Já nastudoval průvodce, kam ještě jít a co vidět a k doporučené trase jsme přidali několik míst. Z kempu jsme vyrazili okolo 10 hodiny. Ještě jsme včera uvažovali o tom, že bychom se ráno okoupali v bazénu. Tomu však zabránily dvě okolnosti – zima samotná, která ovšem po vykouknutí sluníčka ustala. Druhým faktem bylo to, že v bazénu běhal čistící robotek a smrděl tu chlor. Robotek sám jezdil nahoru a dolů, sem a tam a čistil bazén. Něco podobného bychom potřebovali i my.

Ještě před odjezdem jsme do společné lednice, naproti recepce, přidali do naší tašky máslo a víno. Je dobré, že tu něco takového je. Máme tam i mrazit vložky do ledničky a tak můžeme koupit jako dárek či suvenýr nějakou pochutinu. Také mi docházela baterka v notebooku a dneska nebyly v plánu velké pojížďky, kdy by se notebook nabil v autě, tak jsme využil možnosti nechat si jej nabít v recepci. Paní tam měla různé mobily a baterky, už neměla kam to strkat do zásuvky. Asi by měli vymyslet nějaké zlepšovadlo ve formě dobíjecích skříněk. V recepci jsme se také optali na cestu na Piazza Michelangelo, odkud je krásný výhled na Florencii. V průvodci psali autobus číslo 12 a 13 a paní nás utvrdila, že tam jezdí jen 13.

Opět jsme sjeli z kempu do městečka a dneška chtěli zaparkovat na místě bližším náměstí, ale bohužel bez úspěchu, už tam bylo plno. Na našem včerejším parkovišti bylo stále místa dost. Nebylo se čemu divit, odsud je to k busu pěkně do kopce. Nu což. Dneska nám bus neujel, teda tak tak jsme ho stihli. Už zavíral dveře a my ho přes podivný italský kruháč dobíhali a stihli. Píšu podivný. Tady je ještě v mezích normálnosti, ale v Rimini byly takové, že uprostřed křižovatky bylo sprejem nakreslené kolco anebo několik značek a byl z toho kruháč. Člověk teda musel dávat velký pozor, aby náhodou takový kruháč nepřehlédnul.

Mimo dobíhání busu jsme měli dneska při cestě kontrolu italského revizora. Samozřejmě jsme měli řádně koupený lístek. Pokuta se může totiž vyšplhat až na 240 EUR! Dneska měli asi nějakou akci, protože jsme je viděli ještě během dne několikrát a i s úspěšnými úlovky.

Jelikož náš dnešní program začínal na Piazza Michelangelo, jeli jsme až na konečnou busu č. 7 – na vlakové nádraží. Během cesty jsme ještě zjistili, že jsme v autě zapomněli průvodce a mapu. Naštěstí v každém info centru vám dají mapu novou. Poblíž nádraží také jedno bylo, ale díky jeho poloze tady byl docela cvrkot a dlouhé fronty a my měli na to necelých 10 minut. Proto jsem se rozhodl chovat nefér – předběhnout se s tím, že chceme jen mapu. Paní za přepážkou se to nelíbilo, tak se tvářila, jako bych jí šlápl na kuří oko, ale mapu nám dala. Autobus číslo 13, jedoucí na Piazza Michelangelo, měl jet v 11:02. Čekali jsme, čekali a stále nic. Některé čísla jela dokonce už podruhé či potřetí, tak jsme začali propadat pesimismu. A hle, po 15 minutách se objevil i náš bus. Dle plánu zastávek s námi měl objíždět ale půlku města, tak cesta byla spojena i s prohlídkou z autobusu. Proto nám asi paní z recepce kempu doporučila toto číslo a ne 12.. Cesta na Piazza Michelangelo trvala víc jak 30 minut. Ale stálo to za to. Z busu jsme viděli místa, kam bychom se asi pěšky nedostali a finální zastávka s výhledem na Florencii byla jedinečná! Viděli jsme odsud vše – Dóm a další kostely a památky!

Z vrcholku kopce jsme sešli pěšky po nábřeží řeky Arno, protékající Florencií až na náměstí Santa Croce se stejnojmennou bazilikou. Na náměstí jsme si dali ke svačině pravou italskou zmrzlinu. Já už nevím, jakou jsem si dával já, ale Terezka měla „Nocce“. Všechny byly moc dobré. Dále přes Casa Buonarroti, neboli Michelangelův dům na tržiště Mercato di San Ambrogio. Tady jsme litovali, že jsme už měli svačinku. Proč? Tolik dobrot, co tu nabízeli jsme dlouho neviděli. Pominu-li různé lákadla, tak zde až zrak přecházel nad nabídkou sýrů, salámů, ovoce a zeleniny. Ať nám pánové ve vládě netvrdí, že vše musí být kvůli EU maximálně hygienické, když tady se prodávají potraviny na tržišti, jak tomu bylo u nás dříve a po vstupu do EU vše skončilo!

Uličkami jsme došli až k synagoze s krásným parkem. Dneska jsme měli celkem pocit že procházíme mezi jednotlivými národy – čínská čtvrť, židovská čtvrť, indická a další. Velkým dnešním cílem byla návštěva Dómu. Včera jsme tam dorazili až po páté hodině a to už byl zavřený. Dopoledne, když jsme jeli okolo busem, tak tu byla na vstup nekonečná fronta. Odpoledne už to bylo lepší, jen za jeden roh a postupovala rychle. Vnitřek 4. největší evropské katedrály je pro návštěvníka asi zklamáním. Exteriér je krásně zdobený, ale uvnitř není zase až tolik co ke koukání. Jednoduše se jedná o turistickou atrakci. Proto jsme odsud pokračovali na Piazza de Anunciata. Dnes je zde galerie, ale v minulosti toto místo bylo prvním italským sirotčincem.

Zmrzlinová svačinka už vyprchala a dneska jsme navštívili opět osvědčený McDonalds. V Itálii je kampaň, kdy ke každému menu dostane host skleničku Coca-Cola ve formě plechovky. Existují v různých barvách, už máme růžovou a modrou, ale dneska jsme opět dostali růžovou, prý se barvy mění až příští týden. Smůlečka, to tady už nebudeme.

Po obědě naše kroky vedly na Piazza San Lorenzo se stejnojmennou katedrálou. Tato sloužila jako jediná katedrála ve Florencii před dokončením Dómu. Pochází ze 4. století a před tím na jejím místě stály další svatyně. Katedrála byla jediným placeným kostelem, který jsme ve Florencii navštívili. Bylo to jako muzeum obrazů místně působících umělců. Součástí vstupenky bylo i přilehlé muzeum církevních relikvií. V katedrále jsme potkali naše dánské sousedy z kempu, jak je ten svět malý.

V dnešním plánu bylo ještě jedno tržiště a to Mercato Centrale nacházející se v budově z 19. století. Mělo být otevřeno až do 17 hodin, ale byť jsme tu byli před čtvrtou, tak už bylo zavřeno. Prošli jsme si přilehlé uličky s krámky a unavení se odebrali na autobus zpět do kempu. Dneska jsme šli na nádraží, přímo na počáteční zastávku, abychom si mohli sednout. Bus dorazil o 10 minut dříve a nechal nás nastoupit, tzn. pěkně jsme se usadili a odpočívali.

Po návratu z Florencie jsme chtěli ještě projít Fiesolo, ale nedostatek sil nám to neumožnil. Možná zítra, kdo ví. Jediné, čeho jsme byli schopni, byl nákup pečiva – chleba. Snad nebude tak nedobrý jako kempové pečivo. Taky jsme přidali koláček k odpolední svačince. Hurá k autu a do kempu! Náš kemp, Panoramico je dokonce uveden v průvodci!

Po návratu jsme vyzvedli notebook na recepci, koupili pohledy a jeli ke stanu. Tady jsme zjistili, že na místě, které nám sloužilo jako parkoviště stojí karavan, nějací němci asi dederoni, koho by napadlo si stoupnout na parkoviště a do míst, které je vyhrazené pro stany. Zaparkovali jsme tedy před stanem a vytvořili si tak hradbu z aut.

I když dneska nebylo dvakrát horko, skočili jsme se ovlažit do bazénu. V kempu dneska přibylo hodně lidí a tak u bazénu, na rozdíl od včerejška, si nebylo ani kam lehnout. Já ještě udělal rezervačku na dnešní večer v přilehlé restauraci – stůl s výhledem na Florencii. Jedenkrát jsme se okoupali, odpočívali a pak se šli osprchovat.. Na 20:00 jsme měli rezervaci v restauraci, stůl byl pěkně umístěný. Problém byl ten, že byť nám číšník donesl jídeláky, tak si nás následujících 20 minut nevšímal. Už jsem měl sto chutí odejít a až pak přišel pro objednávku. Dali jsme si oba pizzu – Terezka Quatro Stagioni a já Diavolo. S čekáním jsme neměli očividně problém pouze my, ale i ostatní. Stejně tak při placení jsem se raději zvedl a šel zaplatit ke kase. Paní, co to tam měla na starosti, se rozčilovala, že máme počkat u stolu, ale ještě s jedním cizincem jsme se jí snažili vysvětlit, že už tam čekáme dost dlouho, proto jsme zvolili tuto variantu. Číšníci z rozčilující se paní měli očividně prču.

Do restauračky přišli i tři kluci, Slováci. Nejdříve se vytočili, protože bylo plno a pak se vrátili. Seděli u stolu, ale nikdo si jich nevšímal, až po notné chvíli. Zítra už tam nejdeme!

Na dnešní noc jsme udělali „protimrazové“ přípravy, tak se snad dobře vyspíme. Nefouká ani tak vítr, jako včera a předpověď na zítra je dobrá, spíše až horko. Zítra jedem do „pravého“ Toskánska, oblasti Chianty, která je jakoby vypadla z katalogů! Oba se těšíme!

FOTOGALERIE

23. července 2008: středa

Chiantignana - Greve, Redda - Sienna - San Gimignano
Po minulé noc strávené zimou a hledáním všech možných způsobů a prostředků na zahřátí – jak jsem psal včera, využili jsme i podložky do kufru auta, nás dneska zima netrápila. Nefoukal také vítr jako noci předchozí. Jediné co nás občas budilo byly ruchy v kempu, ale s tím člověk počítá a zase po chvíli usne. Vedle bydlící dederóni, rozuměj němci, také sbalili jakousi stolní hru po 23. hodině, tak byl klid. Na dnešní, poslední noc v kempu a naší dovolené jsme vybaveni podobně.

Poslední den dovolené byl opět nabit programem, žádné leháro či flákačka u bazénu, jak to provádí někteří spolubydlící v kempu – např. oni zmínění dederoni. Nechápeme, co to je za způsob trávení dovolené, být nedaleko Florencie či krásného Toskánska a být v kempu u bazénu. Usuzujeme tak podle toho, že my jsme dneska vyráželi okolo 10. hodiny a z dederonského karavanu se nelinul žádný hlásek.

Takže zpět k našemu dni a programu. K snídani byl dneska chleba, který jsme zakoupili včera v pekárně v domnění, že bude jiný než pečivo z kempu. Bohužel opak byl pravdou. Opět se jednalo o neslané, jakoby nekvašené pečivo, chutnající vodově. Jediné, co jsme mohli udělat bylo jej osolit a mít slanou snídani. I tak neustále chutnal nedobře. Program byl dneska následující – projet si silnici č. SS222, tzv. Chiantiagnu, vedoucí překrásnou a malebnou krajinou vinic, olivovníků a starých typických domů a vinných sklepů.

Silnice vede třemi hlavními vesničkami – Strada, Greve a Radda (všechna mají ještě ve jménu „in Chianti“). První jmenovanou jsme pouze projeli, nezmiňoval se o ní průvodce a krom náměstíčka v ní nebylo nic zajímavého. Nedaleko před Chianti jsme jen tak odbočili do kopců, okolo vinic a stoupali vzhůru. Cedulka vedla ke Castello Verazzano. Nezrajíce souvislostí jsme se prošli po areálu, udělali spoustu fotek, potkali skupiny turistů, které sem jezdí na prohlídku a řízenou degustaci. Po návratu do auta jsme zjistili, že Giovanni da Verazzano byl prvním Evropanem, který v roce 1524 uviděl ostrov Manhattan. Pravděpodobně nebylo jeho zájmem pouze cestování a objevování, ale i vinařství a to je dobře. Pod kopcem, na kterém castello leží byl na parkovišti krámek s přímým prodejem vína z Verazzano sklepů. Ceny začínaly na 12 EUR a poté strmě šplhaly výše. Nic jsme tu nekoupili, jen jsme si vzali etiketu ze sklepů na doplnění albumu s fotkami.

Po několika málo kilometrech nás čekalo Greve in Chianti. Další z městeček na trase. Toto už je trochu více turisticky zprofanované. Také tím, že byl natočen film „Mnoho povyku pro nic“ od Kenetha Branagha. Jméno filmu je mi povědomé, ale jinak mi to nic neříká. Až se vrátíme, tak se na film budeme muset podívat, abychom byli v obraze. Krajina v Toskánsku je celkově zajímavá pro filmaře. Ani bych nedokázal spočítat filmy, které zde byly natočeny, jak Američany, tak Evropany.

Centrum Greve zabírá nevelké náměstí se sochou Verazzana (náměstí se také stejně jmenuje). Kolem vede podloubí v nichž je velké množství suvenýrových obchodů, obchodů s vínem, sýry a také restaurace. My jsme navštívili tzv. macelerii, čili masnu Falorni – tato se na náměstí nalézá od roku 1729. I průvodce ji doporučuje. My jsme do ní opět vlezli nevědomky. Píšu masna, ale nejedná se pouze o úzce zaměřený prodej. Najdete zde v několika částech prodej vína, olivového oleje, sýrů a masa. K prohlídce obchodu patří také degustace masa a sýrů (zdarma) či vína, tato už za poplatek. Navštívit lze také sklep, kde sýry zrají. Našeho Pepu tam neměli. Z množství pršutů a různých salámů nám až přecházel zrak, nevěděli jsme co vybrat. Chtěli jsme tu pořešit nákup dárků pro příbuzenstvo. Nakonec, asi po 40 minutách se nám to podařilo. Snad budou spokojení.

Pokračovali jsme dále podloubím a narazili na záhadnou frontu končící kdesi v obchodě. Terezka tam nakoukla a zjistila, že je to pekárna s velmi pěkně vypadajícími koláčky. My jsme však byli namlsaní masem a sýry, proto jsme hledali nějaký bar, kde se dá zakoupit sendvič. Jeden jsme našli a nakukovali dovnitř až se nám prodavač smál – asi jsme vypadali hladově. Já si koupil s mozarellou a rajčaty a Terezka čistě pršutový. V podloubí na lavečce jsme je spořádali a pak se vypravili už k autu – končil nám parkovací čas.

Ani nevím, kolik zastávek na fotky jsme udělali a kolika vesničkami jsme projeli. Šla nám z toho až hlava kolem. Posledním městečkem na trase bylo Radda in Chianti. Centrum leží trošku v kopci a vévodí mu náměstí Piazza Ferrucci s kostelem. Na hlavní uličce jsou převážně opět prodejny s víny, sýry a těstovinami. Do některých jsme nakoukli, ale už nic nekupovali. Potkali jsme tu také český zájezd cyklistů. Jedou na kolech a kdo nemůže tak busem, případně jedou všichni busem a kola na přívěsu. Bylo to divné, když tolik Čechů chodilo v uplých oblečcích mezi turisty. Některé české cyklistky vyvalovali své rezervní pneumatiky o sto šest. Při procházce jsme zavítali také do nejstaršího vinného sklepa v Raddě – ze 14. století. Zastávky jsme také využili na čur-pauzu, tentokrát v místním kině.

Trase se pomalu odkláněla od SS222, odbočili jsme na největší středověké město Siennu, věčného konkurenta Florencie. Během sjezdu jsme předjížděli několik kilometrů dlouhou skupinu oněch zmíněných českých cyklistů. Nebyli vůbec disciplinovaní a nedrželi se u sebe.

Město Siena je celé obklopené hradbami, něco jako Lucca. Je však turisty více navštěvované a tak byl problém s parkováním. Nakonec jsme našli jedno místo, hned vedle místňáka. Nebyla zde značka o zákazu, nic. Ale asi jsme se nelíbili místním policajtům a po návratu z prohlídky města nás čekal za stěračem vypsaný lístek na pokutu 74 EUR za špatné parkování. Máme aspoň suvenýr do alba k fotkám. Navíc parkování bylo blbé, na druhé straně města! Tak nevím co se mu nezdálo. Abychom se dostali na náměstí Il Campo, museli jsme ujít pěkný kus cesty!

Siena působí kompaktnějším dojmem než Florencie. Také zde jsou podobně vysoké budovy, kdy si můžete vykroutit krk. Centrum města tvoří zvláštní náměstí Il Campo, svažuje se k Palazzo Publico a je v půlkruhovém tvaru. Zajímavostí je, že se zde 2xročně pořádají koňské dostihy – Palio. Ano, přímo na náměstí, které se vysype pískem a vyloží matracemi. Závody jsou trochu brutální a neplatí při nich téměř žádná pravidla. Městské ulice lemovaly vitríny s fotografiemi ze závodů, takže si návštěvník může udělat obrázek, co se zde asi odehrává.

Z náměstí Il Campo, jehož vycházející ulice město vlastně rozdělují na tři části jsme přešli k Dómu, který je opět postaven v pisánském – černobílém stylu. Vystoupali jsme k němu ze zadní strany okolo Baptisteria. Dóm patří mezi největší katedrály v Itálii a původně měl být přestavěn na úplně největší. Díky moru k tomu nedošlo a o této snaze dokládá pouze rozestavěná část, která měla býti hlavní chrámovou lodí. Když si vše představíte, muselo se jednat o velkolepý projekt. Do Dómu se platí vstupné 3 EUR, ale stojí za to jej vidět. Vstupenka zahrnuje také vstup do knihovny Liberia Piccolominy s překrásnými malbami a knihami (trochu na náš vkus velkými).

Cestou zpět jsme se ještě zastavili na poslední italskou zmrzlinu – Terezka kokos a pistácie a já bílou a úplně černou čokoládu. Byla vynikající a o vzhledu opět dosvědčují fotografie.

Po zjištění výše zmíněné pokuty za parkování a po vymotání z města nás čekal poslední cíl dnešního dne. Nepříliš velké městečko San Gimignano. Já o něm nevěděl, až spolucestující z trajektu na Sardinii nám o něm řekli. Musím jim dát za pravdu, že stojí za to město navštívit. Dominují mu vysoké věže, jako by středověké mrakodrapy z 12. a 13. století. Vše vzniklo díky soupeření znesvářených šlechticů. Nebo spíše jako důkaz toho, že já na to mám … Město je každopádně velmi malé, z jednoho konce na druhý ho lze projít asi tak za 30 minut. Mezi zajímavosti patří také Dóm (my nenavštívili, vstupné 3.50 EUR), ve kterém jsou fresky z doby inkvizice, které měly běžného smrtelníka zastrašit – zobrazují výjevy z podsvětí a pekla – napichování, pálení atd.

Ze San Gimignana jsme odjížděli až po 20. hodině a sluníčko už klesalo, tím měnilo celou tvář krajiny. Nedalo nám to a ještě zabloudili do vedlejších uliček a našli vhodný čuč point – místo s výhledem, na krajinu a město. Fotky jsme zkoušeli tentokrát s různými filtry, tak jsme zvědaví, co z toho bude.

Po dálnici a přes Florencii jsme se vrátili do kempu. Ve Florencii jsme trošku bloudili kvůli nesmyslnému způsobu značení, kdy jednou je to vpravo, pak vlevo a na křižovatce vůbec. V kempu jsme vyřídili zaplacení, protože zítra odjíždíme po 7 hodině ráno a recepce je otevřena až v 8. Zašel jsem také do restauračky koupit pizzu. Původně jsem chtěl Quatro Formaggio, tu neměli, tak Capriciosa. Po rozbalení však vypadala naprosto stejně jako Terezčina včerejší Quatro Stagioni. Naštvali nás, na poslední večer!

Zítra vstáváme v 6 hodin a po sbalení vyrážíme 1000 km směr k domovu. Mrzí nás, že dovolená končí, ale na druhou stranu se už oba těšíme domů … do naší vesničky střediskové a na kočičky!

FOTOGALERIE
 

24. července 2008: čtvrtek

... domů!
Cesta domů, to je to co nás dneska čeká a nemine. Dlouhé kilometry strávené na dálnici, spousta hodin a večerní příjezd.

Vstávali jsme dle plánu v 6:00 hodin, udělali ranní hygienu a začali vše pěchovat do auta. Na závěr nás čekalo složení stanu – doma jej musíme opětovně rozložit, protože spodní část byla úplně vlhká. Vše jsme měli sbaleno a nachystáno asi v 7:30 hod. Cestou přes Fiesole jsme se ještě zastavili v pekárně na pečivo – snídani – croissanty. Kafe až na dálnici.

Cesta probíhala vcelku dobře až na zácpy u Mestre – Benátek, kde jsme víc jak hodinu popojížděli kvůli mýtné bráně. Tady jsme si cestu urychlili pomocí karty Via Card, ale na druhé straně brány se 6 pruhů sjíždělo do 2, tak si dokážete představit, jak to asi vypadalo.

Rakouské dálnice byly o poznání volnější. Teda až na Vídeň. Když jsme jeli na dovolenou, tak na výjezdu z Vídně byla asi 15 km kolona, toho jsme se báli. Naštěstí nás zde čekal volný průjezd. Ovšem díky nesmyslnému značení průjezdu Vídní a opravám mostu jsme se zácpě nevyhli – opět víc jak hodinu popojíždění. Navíc se pokazilo počasí – začalo pršet a ochladilo se na 15 stupňů.

V Břeclavi jsme se zastavili u Králů a poté pokračovali domů – dorazili jsme před 23. hodinou. Unavení po celodenním trmácení v autě. Kočičky se na nás už těšily a vůbec nebyly nazlobené, že jsme byli pryč!

Na dovolené jsme ujeli celkem 4 315 km. Na Via Card nám, z původních 75 EUR, pro další cesty zbylo ještě necelých 20 EUR.