|
CHORVATSKO & ČERNÁ HORA
25. 6. - 7. 7. 2007
25. června
2007: pondělí
Odjezd
Vyjeli jsme ve 3:30 hod z Kvasic směr Brno a Mikulov. Do Rakouska jsme vstoupili ve 4:30 hod a Vídní projížděli v 6 hodin. Někteří již mířili do práce, my na dovolenou! Za Vídní jsme zastavili na benzince, dali si české koláčky s tvarohem a dopili zásobu kafe z domu. Pokračujeme směr Graz, Maribor, Ljubljana, Koper a Pula.
Kolem půl deváté vjíždíme do Slovinska, celníci jen mávají ať neotravujeme, mají asi zrovna snídani. Ve Slovinsku platíme za průjezd každým tunelem a přejezd přes most. Nejsou to vysoké částky, ale platí se na několikrát vždy po pár euro. Před 12. hodinou stojíme frontu na vstupu do Chorvatska, nějak to tam vázne, zřejmě se jim v tom horku moc nechce pracovat. V Chorvatsku již není dálnice proto pokračujeme pomalejším tempem. Silnice je nová, ale úzká, dost se klikatí a předjíždění pomalejších řidičů je velmi nesnadné.
Úderem 13. hodiny vjíždíme do Puly, města na jihu Istrijského poloostrova. Podle průvodce je to město bohaté na archeologické vykopávky, proto se sem velmi těšíme. Dojet do centra není problém, vše je přehledně značeno. Navíc nepřehlédnutelný římský amfiteátr nám orientaci značně zjednodušuje.
Vyzbrojeni průvodcem, kloboučky, slunečními brýlemi a foťákem vyrážíme na náš první výlet a tím vlastně zahajujeme naši letošní dovolenou. V Pule jsme prošli již zmíněný amfiteátr, který se ale nedá rozhodně srovnávat s Koloseem v Římě a zamířili do uliček tohoto městečka. Mapa v průvodci nebyla zrovna přesná, nicméně podařilo se nám podle ní najít hrad, který se tyčí nad městem a z nějž je překrásný výhled na celé město a přístav.
Protože bylo poledne a tudíž velké horko, vypravili jsme se zpět dolů do městečka s úkolem sehnat něco studeného na pití. Po cestě jsme objevili katedrálu (vstupné 5 kun a v dlouhých kalhotách nám znemožnilo prohlédnutí zevnitř) a také malou hospůdku s milou obsluhou a točeným pivem Karlovacka. Malé pivko nás přišlo na 9 kun a nealko stejné značky na 12 kun.
Osvěžení jsme se prošli podél přístavu zpět k autu, které se zatím řádně vyhřálo na sluníčku.
Za naším dnešním finálním cílem – ostrovem Krk – jsme vyrazili v zápětí. Čekalo nás posledních 200 km a pak už jen sehnat ubytování a odpočívat.
Cesta probíhala bez problémů, po nám již známých klikatících se úzkých, ale nových cestách. Jen jedno malé zabloudění a už jsme přejížděli spojovací most z pevniny na ostrov Krk. Známými nám byl doporučen kemp v Bašce, tak jsme zamířili přes celý ostrov, právě k tomuto letovisku. Kemp jsme hledali, hledali, ale nenašli. Baška má totiž dvě části – starou a novou. Hledali jsme ve staré části, ta se táhne opravdu až na konci ostrova a končí tam i silnice. Vesnice je to malinká, uzounká, táhnoucí se po kraji útesu s jednosměrnou ulicí ze shora až dolů k moři. I když jsme kemp nenašli (teda našli, ale určitě to nebyl on) pořídili jsme několik krásných fotek.
Vrátili jsme se zpět do městečka Punat, kterým jsme už předtím projížděli a všimli si, že je v něm kemp. Bohužel neměli jsme štěstí, kemp byl pro stany obsazen a protože po všech dnes ujetých kilometrech jsme se už nechtěli vracet a hledat další, rozhodli jsme se, že využijeme služeb některého z „privátů“, kterých je podél cesty opravdu hodně.
Po krátkém smlouvání s majitelkou jsme se dohodli na ceně 80 EUR za dvě noci a zmožení a upatlaní jsme se vrhli do sprchy. Doporučila nám také nedalekou restauraci (byla zařízená výhradně na německé zákazníky, ale nám to na hladu rozhodně neubralo), dali jsme si saláty – řecký a s mozzarelou a samozřejmě pivo (jaké jiné než německé).
Celý den jsme završili procházkou u moře, bylo to krásné, romantické a osvěžující, protože od moře foukal svěží větřík. Přinesli jsme také malý úlovek v podobě mušliček a kamínků, ale opravdu mini, protože celá pláž připomíná betonové Bibione a je tedy dobře vysbíraná.
V bufetu u pláže jsme objevili zvláštní pečivo, jmenuje se „Burek“. Je to taková plněná slaná buchta (maso a sýr) a zítra ji určitě ochutnáme. Vypadala moc dobře!
FOTOGALERIE
26. června 2007: úterý
Krk
Ráno jsme si přispali malinko déle, abychom si pořádně odpočinuli po cestě. Vstávali jsme kolem deváté, udělali jsme si snídani. Včera jsme byli v místním superminimarketu a koupili jsme si půlku chleba (bílý chleba vzdáleně připomínající veku) a dvě piva Karlovačko (zachutnalo nám a skoro všude ho tady mají). Pivo popíjíme teď (večer :-)) ale chleba jsme si dali ráno na snídani s cottagem a marmeládou, uvařili jsme si kafe a vychutnávali si sladké nicnedělání. Po desáté jsme se vypravili na pláž, včera jsme si vyhlídli místečko, roztáhli deku a začali rozkládat slunečník... Musím říct, že dnes velice foukal vítr a pláže jsou tady kamínkové, takže jsme s roztažením a ukotvením slunečníku měli velké problémy. Píchnout do země se nedal a i kdyby chtěl, tak nemohl držet, protože by ho vítr okamžitě odnesl. Proto jsme ho museli položit na zem, zezadu zatížit kameny a zepředu ho píchnout zešikma do kamínku a ještě ho dvěma velkými balvany přiklopit. No více méně
držel, jen jednou nám uletěl a jednou se převrátil. Po jedné hodině se stejně zatáhlo a už jsme ho nepotřebovali. Byly také velké vlny a tak jsme si koupání opravu užili. K obědu jsme si koupili včera vyhlídnutý Burek. Byl opravdu moc dobrý, sýrový a masový. Sýrový byl prý lepší. Byly velké a tak jsme se málem i přejedli! Před třetí hodinou jsme se vypravili zpět do našeho bydlení, osprchovali se a vyrazili na okruh ostrovem.
Naším prvním cílem byl Vrbnik – malinké městečko na vrcholku kopce, kde se pěstuje a draho prodává místní víno Žlahtina a má úzké uličky, ve kterých jsme se málem ztratili.
Odtud jsme se vypravili do Šila – malého přímořského letoviska. Na kose na konci městečka je malý majáček, muselo se jít pěšky cestou a pak i necestou přes ostré skály, aby jsme se tam vůbec dostali. Kousek od majáku byl „žebřík“ na lovení tuňáků, jak nám prozradil průvodce, jak se to ale prakticky provádělo nevíme, vypadalo to dost krkolomně. Po cestě jsme viděli odbočku na „Ostatky rimske vili 650 m“ tak jsme zahnuli a vyšplhali se do prudkého kopce. Po pár stech metrech jsme zaparkovali auto, nedaleko další cedule, opět se 650-ti metry. Nakonec to nebylo ani tak daleko, ale utvrdilo nás to, že Chorvatským vzdálenostem není radno věřit. Vila moc jako vila nevypadala a nevím, kdo usoudil, že měla něco společného s Římany. Vypadá spíš jako kousek zdi postavené z kamenů, které se válely všude kolem. Ale byl odtamtud moc pěkný výhled na protější pevninu a město Crikvenicu.
Začínal už hodně foukat vítr, v dáli bylo vidět, že se schyluje k dešti a nás ještě čekalo město Dobrinj. Do něj byl zakázán vjezd a tak jsme auto nechali stát na parkovišti před městečkem. Po pár krocích jsme dorazili na náměstíčko s kostelem, za nímž byl překrásný výhled do kraje a v dáli i na moře. Vítr stále sílil a náš hlad také. Rozhodli jsme, že uspíšíme náš odjezd a vyrazili jsme směr město Krk – hlavní město ostrova.
V Krku jsme zaparkovali nedaleko centra a rychlým krokem, hnáni hladem, jsme spěchali po promenádě směr blízké restaurace. Začínalo poprchat, pak pršet a když začalo lít, už jsme neváhali a zavítali do první restaurace, která byla po ruce. Najedli jsme se výborně! Dali jsme si pizzu – 4 sýry a s místní šunkou – prosciuto. Večeři jsme korunovali pivem – jak jinak než Karlovacko – dokonce i řidič si dal alkoholické. Mezi tím přestalo pršet a mohli jsme zahájit prohlídku tohoto pěkného města. Nedalekou Malou bránou jsme zahnuli do historické části a kochali se úzkými uličkami a všudypřítomnými stánky se suvenýry, pohledy a zmrzlinou. Opět začalo malinko poprchat. Přišli jsme k Mariánské katedrále, která měla na věži jako korouhev trubače. Při procházce uličkami se skutečně moc rozpršelo a tak jsme se schovali blízko vyhlídky na pláž a moře, pod vzrostlými borovicemi. A protože pršelo a zároveň svítilo zapadající slunce utvořila se duha – byla
velice blízko, zářila sytými barvami a končila i začínala nedaleko nás v moři. Byla to úchvatná podívaná, ke které se sešli všichni návštěvníci, ale i místní z restaurací i krámků. Jakmile přestalo úplně pršet zamířili jsme pomalu zpět přes historické centrum k parkovišti. Po příjezdu na privát jsme si otevřeli pivíčko a malinko poklidili, protože zítra už odjíždíme – směr Plitvická jezera.
FOTOGALERIE
27. června 2007:
středa
Plitvická jezera
Ráno jsme si malinko přivstali a po snídani na naší malé terásce jsme se sbalili a v půl deváté vyrazili směr Rijeka – pryč z ostrova Krk. Cesta podle itineráře z internetu měla trvat asi 2 a půl hodiny. Projížděli jsme nejprve po pobřeží, cesta se klikatila stejně jako strmé útesy nad mořem. Ve městě Senj jsme odbočili do vnitrozemí a začali šplhat v koloně dalších aut do hor. Zdálo se, že velmi vysokých, ale ve skutečnosti pouhých 800 m. n. m. Jenže když se stoupá právě od toho moře, je to výška opravdu značná a ještě musíme připočíst časté zastávky a pomalou jízdu, kvůli opravám vozovky, která zrovna probíhala. Pomalu jsme přestávali slibovaným 2 a ½ hodinám věřit. Po dosažení vrcholku hor jsme se pohybovali malebnou krajinou úrodných údolíček, lesů a luk. Kolem cesty prodávali sýr a med a míjeli jsme mnoho opuštěných, často rozstřílených domů. Po cestě k Plitvickým jezerům jsme se zastavili v supermarketu, protože už se nám ztenčili zásoby vody. Slibovali
jsme si, že v takovém velkém marketu bude výrazně levnější. Malinko jsme se přepočítali a stále nám zůstává rozum stát nad tím, proč obyčejná voda, kterou lze u nás koupit za 4,50 stojí tady nejméně 4,50 kun (tj. asi 18 korun). No nic jiného nám nezbylo, tak jsme utratili a vyrazili dál, mnoho nám už nezbývalo, k dnešnímu cíli.
Před 13 hodinou jsme po krátkém hledání našli naše další útočiště – privát Zafran. Ubytování jsme měli předem dohodnuté přes internet, ale bylo to zřejmě zbytečné, protože v okolí Plitvických jezer je v každém domě alespoň jeden pokojík k pronajmutí, na což upozorňují četné cedule podél silnice. Naše ubytování je krásné, nové a rodina, u které bydlíme velmi přátelská s mnoha dětmi (3-4???). Osvěžili jsme se vychlazeným nealko pivem a vyrazili na Jezera, na která se moc těšíme.
Po zaplacení vstupného (110 kun za osobu, nelze platit jinak než kunami nebo kartou) jsme vstupem č. 1 zahájili prohlídku tohoto krásného místa. Na vstupenkách je přehledná mapa celé oblasti, také jsme byli vyzbrojeni radami pana domácího a vybrali jsme si trasu C – druhou nejdelší. Procházeli jsme se asi 5 hodin, chvílemi uzavřeni v davu turistů z různých zemí i světadílů, chvílemi docela sami na zdánlivě opuštěných chodnících. V parku fungují také lodě (na prostředním velkém jezeře) a „vláček“, který unavené turisty dopraví z nejvzdálenějšího konce jezer zpět k parkovišti. Po cestě jsme se kochali překrásnými výhledy na jezera, vodopády i jeskyně. Chodníčky byly klikaté, úzké – pro tolik turistů a někdy i malinko nebezpečné, chybělo zábradlí takže neopatrný krok, zakopnutí či drobné žduchnutí znamenalo mnohdy pád do studené vody jezera. Nicméně jsme žádného topícího se turistu nezahlédli, takže se zdá, že všichni byli nesmírně opatrní.
Musím také poznamenat, že dnešní den jsme vzhledem k šíleným cenám a zásobám z domova, pojali velmi ekonomicky, ač jsme se na to nijak nechystali. K obědu jsme si po cestě v MaxiMarketu koupili zvláštní jakoby bagetu, ale měkoučkou vláčnou, sypanou slaným sýrem. Ke svačince jsme si v Plitvických jezerech koupili nanuk a na večeři jsme snědli bulky (také z MaxiMarketu) s paštikou a jako předkrm jsme si uvařili polévku „do hrnečku“.
S jídlem je také spojená jedna perlička: když jsme se ubytovávali, ptali jsme se po kuchyni. Bylo nám řečeno, že v případě nutnosti můžeme použít jejich soukromou. Bylo nám to hloupé obtěžovat je s vařením vody, tak jsme jako správní zálesáci sáhli po plynovém vařiči a vodu uvařili na něm v miniaturní koupelničce na zemi. No kdyby nás viděli, tak nás snad i vykážou. Ale co, jsme přece z Moravy. Ať žiji klobáskovi!
FOTOGALERIE
28. června 2007:
čtvrtek
Knin - Šibenik -
Trogir - Omiš
Dnešní zápis píšu ze stanu! Na baterce mi zbývá 29%, musím být stručná!
Vstali jsme a vyjeli jako obvykle, k snídani byla káva a čaj uvařené na vařiči pod WC v našem přepychovém bydlení. V půl deváté jsme už byli na cestě směr Omiš.
Cestou jsme se zastavili ve městě Knin, kde je velmi rozlehlá a krásná pevnost s širokým výhledem do okolí. Vstupné je opravu symbolické – 10 kun. Celou cestu z Plitvických jezer do Kninu a pak i dál do Šibeníku jsme projížděli zvlněnou krajinou, která nápadně připomínala scenérie z filmů o Vinetuovi a vůbec divoký západ, tak jak nám je vykreslen ve všech westernech. Jsou to opravdu dechberoucí výhledy. Zároveň jsme velmi často projížděli vesnicemi, ve kterých nebyl snad žádný dům obydlen. Většina z nich byla vyhořená a nebo rozstřílená, případně obojí. Čím více jsme se ale blížili pobřeží, tím častěji se objevovali tyto domy pomalu opravované a obývané. Také jsme viděli několik cedulí hlásajících minové pole. Zvláštní, tolik let po skončení válečného konfliktu v této zemi.
Další naší zastávkou po Kninu byl Šibeník – přímořské město s pevností a velkou katedrálou sv. Jakuba. Najít ji nebylo vůbec těžké, její věž byla z dálky vidět. Celé město se zdvihá od moře do vysokých kopců, takže ulice jsou spíše nikdy nekončícím schodištěm. K obědu jsme si zde dali každý kopec zmrzliny – výborná.
Trogir – náš další cíl – jsme prošli za chvilinku, je to skutečně malinkaté městečko na ostrově, má pouze pár ulic. Nejpůsobivější je asi přístav a kostel svatého Vavřince, ve kterém lze navštívit také věž s výhledem na celé město. Příchod i ulice tohoto ostrovního města lemují všudypřítomné stánky se suvenýry.
Cíl naší dnešní cesty – město Omiš jsme navštívili večer. Před tím jsme se ale ubytovali v kempu. Podél cesty jich bylo nepočítaně. Některé jen na zahrádce rodinného domku, jiné velké s mnoha karavany i stany. My jsme se ubytovali menším kempu mezi hlavní silnicí a pláží.
První jsme samozřejmě stavěli stan. Při tom jsme se potýkali s neřešitelnou otázkou, jak zatlouct do země, tvrdé jako skála, kolíky. Při každém úderu kladivem se kolíky deformovaly a křivily a zem stále odolávala. Protože byl kemp ze 75% zaplněn Čechy, jednoho Pražáka se nás zželelo a půjčil nám místo kolíků hřebíky, s nimi to pak už šlo snadno. Jako poděkování jsme mu dali dvě česká piva, která přijal s velkým nadšením a zvoláním: „Zlaté české pivo!“. Ráno nám z vděčnosti ty hřebíky věnoval, prý památka na Pražáky. S díky jsme přijali.
Poté, co jsme úspěšně v obrovském větru a vypětím všech sil postavili stan, vyrazili jsme osvěženi pivem směr pláž.
Koupání bylo osvěžující a pláž čistá s oblázky na břehu a jemným pískem v moři. Drobné vlny nám zpestřily slastné čvachtání a snad jen hlad nás přinutil jít do sprchy.
V Omiši jsme zaparkovali v boční ulici nedaleko starého města a vyrazili úzkými uličkami najít příjemnou restauraci za rozumnou cenu. Dnes jsme měli chuť na nějakou rybku a vzhledem k tomu, že jsme byli u moře, byla zaručena její čerstvost a kvalita. Moc jsme si pochutnali, obsluha byla příjemná a myslím, že po celém náročném dni jsme si to zasloužili.
Po večeři jsme se prošli klikatými uličkami starého města, dostali se až k věži pevnosti, která se vypíná nad celým městem, ale nahoru nás už nepustili, byla tma a po zavírací době. Pán, který prodával vstupenky se nedal obměkčit i když jsem mu vysvětlovala, že zítra už tady nebudeme...
FOTOGALERIE
29. června 2007: pátek
Omiš - Černá Hora
Noc v kempu byla šíííílená!!! Jsme poučeni, že ubytování na hlavním tahu mezi Omišem a Dubrovníkem není ideální. Celou noc jsme slyšeli tůrování motorek, troubení bezpočtu klaksonů a rachot projíždějících náklaďáků, kteří přesně věděli, kdy dělat ten největší hluk. Do toho šustění listí na stromě nad námi, které nás neustále strašilo, že prší a ráno budeme mít mokrý stan a nebudeme ho moct složit. Celé naše noční trápení uzavíral neustálý „vítr“, což nebyl vítr, ale příboj moře, které jsme měli asi 20 metrů za stanem. Prostě je vidět, že spaní ve stanu není naše parketa a líp se cítíme v pohodlné posteli některého z privátů. Na druhou stranu cena 10 E za dvě osoby, stan a auto je bezkonkurenční, takže člověk musí něco zkousnout.
Ráno jsme vstávali v obvyklou dobu – po sedmé hodině. Ale výprava nám trvala o malinko déle, museli jsme přece zbourat stan a to nějakou dobu vezme.
Před 9 hodinou jsme už byli na cestě směr Dubrovník, jediný náš dnešní cíl. Cesta šla velmi, ale velmi pomalu. Šplhali jsme úzkou silnicí na kamiony do kopce a pak se zase šinuli z kopce samými zatáčkami.
Cestou jsme se zastavili u jednoho z četných stánků u silnice a koupili si meruňky, sušené fíky a flašku medu. Meruňky byly měkké a sladké, jako u nás v parném létě, fíky osvěžující, ještě nám malinko zbylo. Při cestě do Dubrovníku je nutné překročit (asi na 15 km) hranice Bosny a Hercegoviny, na hranicích jen mávají a pasy nikdo vidět nechce. Minuli jsme jediné město Neum, ve kterém bylo mnoho hotelů a jiných ubytovacích kapacit, i přes to, že moře, díky těsné blízkosti protilehlého ostrova Korčula, připomíná spíše jezero.
Do Dubrovníku jsme dorazili značně přehřátí, i když klimatizaci jsme měli samozřejmě puštěnou. Po zaparkování (před Španělským konzulátem, jinde nebylo místo) jsme vyrazili směr staré město, které sice není velké, ale ukrývá opravdové skvosty.
Prošli jsme několik kostelů, nejen podle průvodce, ale i po vlastní trase, shlédli jsme mnoho krásných budov a sešli a vyšlapali neskutečně dlouhé a příkré schody do starého města. K obědu jsme si dali každý skrojek pizzy, já sýrovou, Danek šunkovou (á 10 kun), koupili pohlednice a jen tak se procházeli uličkami a využívali příjemného stínu.
Protože jsme z Dubrovníku odjížděli už po 15 hodině, rozhodli jsme se, že dnes už nebudeme spát v Chorvatsku, ale přejedeme do Černé Hory, jejíž hranice jsou nedaleko.
Cesta od Dubrovníku probíhala nesrovnatelně hladčeji, provoz byl mnohem menší a jedinou komplikací byla oprava vozovky v jednom městečku a s tím spojená zácpa. Výjezd z Chorvatska a vstup co Černé Hory proběhl hladce, bez zbytečných průtahů. Na hranicích chtěli vidět pouze pasy, zelenou kartu a zrovna jsme jim podali také techničák. Naše obavy z průtahů a zbytečných prostojů se naštěstí nevyplnily.
Po překročení hranic a zachycení signálu mobilního operátora Černé Hory jsme zastavili a domluvili se s naší budoucí paní domácí, zda by pro nás neměla ubytování už o den dříve. Náš apartmán je sice obsazen, ale má pro nás jeden pokoj s příslušenstvím, kde můžeme do zítřka zůstat. Zaradovali jsme se a vydali se podél Boky Kotorské směr Budva – naše letovisko pro příštích 7 dní.
Rozhodli jsme se nevyužít trajektu přes Boku, i přes to, že průvodce hlásal cestu trvající pouhých 15 minut a cenu 3,5 E. Dobře jsme udělali. Čas nás netlačil, takže jsme si cestu kolem celého zálivu, po úzké klikatící se cestě pěkně užili. Bylo vidět, že mnoho turistů tudy nejezdí.
Po příjezdu do Budvy jsme našli celkem bez problémů naše ubytování a prohlédli si naše dočasné i příští útočiště. Po osprchování jsme se vydali do centra za dobrou večeří a malou procházkou.
Dali jsme si opět rybku, byla moc dobrá, pivíčko a prošli se po promenádě u pláže. Je zde mnoho stánků se suvenýry, různými tretkami, oblečením a občerstvení. Pláž v centru je velmi zanedbaná, plná odpadků. Krajní pláž (sice dražší – 8 E) je hezčí, čistá, oblázková s komfortními lehátky a slunečníky. Uvidíme, jestli ji někdy využijeme.
Od začátku dovolené, jsme k dnešnímu dni – tedy po dosažení cíle naší cesty – Černé Hory – jsme najeli 1 850 km.
FOTOGALERIE
30. června 2007:
sobota
Budva - Petrovac -
Sv. Štefan - Ulcinj
Dnešní den jsme zasvětili poznávání pobřeží na jih od Budvy – našeho dočasného domova. Ráno jsme si malinko přispali, připravili jsme si snídani, opět na vařiči, protože v pokoji, kde jsme byli jen na jednu noc nebyla kuchyňka. Po desáté hodině jsme se vypravili směr Sveti Štefan – náš první cíl. Zaparkovali jsme na konci Pržna (vesnice před tím) a pěšky se vydali kolem hotelových komplexů směr moře. Minuli jsme dvě pláže, z toho jednu příslušící hotelu Miločer a došli jsme na skálu nad ostrovem Sveti Štefan. Byla to krásná podívaná, jen škoda, že už to není rybářská vesnička jako kdysi, ale předražené bydlení pro zazobané turisty. Sešli jsme ještě dolů, abychom se na ostrov podívali také z druhé strany a v sílícím vedru jsme se vydali zpět k autu.
Průchod všemi těmi plážemi nás motivoval k hledání pláže, na které bychom se sami okoupali. Ráno jsme si za tímto účelem nabalili plavky i ručníky a tak jsme se už moc těšili, až se v chladném moři osvěžíme. Nakonec jsme si vybrali, podle průvodce, klidnou písčitou pláž Buljarica, která moc klidná nebyla a písčitá vůbec. Když jsme ale poodešli kousek od hlavního vstupu našli jsme si na této oblázkové pláži kousek místa a hurá do moře. K obědu jsme si dali zmrzlinu. Zdrželi jsme se asi do dvou hodin, převlékli se zase do turistického a vyrazili dál po pobřeží, ještě nás toho hodně čeká!
Minuli jsme Petrovac a pokračovali přes Sutomore do Baru. Přesněji do Starého Baru, což je stará pevnost, která se rozrůstala odnepaměti až do konce 19. století. Poté začala upadat, lidé se stěhovali k moři, až ji v roce 1979 nenapravitelně poničilo silné zemětřesení. Do roku 1990 probíhaly vykopávky a snahy o obnovení – je zde několik kompletně zrekonstruovaných budov, poté se tok finančních prostředků zastavil, vzhledem ke konfliktu, který hýbal celou zdejší oblastí a nebyl obnoven doposud. Ještě musíme poznamenat, že vstupné je skutečně symbolické – pouhé 1 E, pohlednice po padesátníku a mají zde – věřte nebo ne – průvodce v českém jazyce (1 E). Celá pevnost je opravdu velmi impozantní a rozhodně stojí za návštěvu!
Při návratu k autu jsme si koupili v malinkém stánku domácí olivy (flašku za 3E). Diplom, který měli opřený o zeď hlásal, že tato rodina získala 2. místo v nějaké olivové soutěži.
Cestou z Baru do Ulcinju jsme se zastavili (po americku) u nejstaršího stromu v Evropě – více než 2 000 let starého olivovníku. Cesta k němu je dobře značená, jen těsně před ním (asi 20 metrů) je křižovatka ve tvaru T, kdy nevíte, zda jet vlevo nebo vpravo. Olivovníků je všude kolem spousta, takže nám nezbylo než se zeptat prodavače ovoce, který si svůj stánek rozložil přímo u této křižovatky. Pobaveně nám ukázal doprava a když jsme pak odjížděli ještě stále se smál.
Cesta do Ulcinju probíhala pomalu, cestou nebyly žádné zajímavé scenérie ani místa, takže po přečtení obsáhlého článku v průvodci jsme jen čekali, kdy se před námi Ulcinj vyloupne. Dočkali jsme se... nicméně cesta ke starému městu je tak bídně značená, že jsme ji prostě nenašli. Nejblíže jsme se dostali na protější kopec, ze kterého se nám naskytl krásný výhled.
Při našem bloudění Ulcinjem nás předjelo auto, zajelo na krajnici, zatroubilo a dožadovalo se naší pozornosti. Oslovil nás pán, lámanou češtinou, jestli jsme Češi a jestli hledáme ubytování. Překvapeni, že slyšíme rodný jazyk jsme zdvořile odmítnuli. Za chvíli nás chlapík zase předjížděl a na pozdrav aspoň zatroubil.
Blížilo se půl šesté, byli jsme unavení, přehřátí a hladoví. U hlavní cesty jsme si koupili Burek, byl jiný než ten co prodávají tady u nás v Budvě a který jsme jedli v Chorvatsku. S chutí jsme ho spořádali a vydali se na zdlouhavou cestu podél pobřeží do Budvy. Ještě před vyjetím z Ulcinju jsme viděli srocení davů lidí, auta se zastavovala, aby se podívala, tančili tam tanečníci v krojích a podle vyzdobených aut jsme poznali, že se jedná o svatbu.
Na naší dnešní cestě jsme poznali, že Černohorci mají skutečně zvláštní zvyklosti při řízení auta. Například, troubí – kdykoliv a při jakékoliv příležitosti. Skoro nikdy nelze přijít na to proč. Když stojíte na červené, klidně Vás objedou, jakoby byli barvoslepí a vyrazí bezhlavě vpřed, a snad si ještě myslí, že jsme divní, že stojíte. Jezdí vozidly, která by z 95% u nás neprošla technickou, natož pak emisemi. Na mnohých chybí jedna z poznávacích značek, většinou zadní.
Příjemnou změnou oproti Chorvatsku je absence Českých turistů, naše domácí auta jsou spíš velkou vzácností a když vidíme naši značku tak se radujeme, že tady nejsme sami. V Ulcinju jsme dokonce viděli zlínské auto!
Také jazyk je značně jiný. Zatímco v Chorvatsku nám rozuměli, tady si většinou myslí, že jsme Rusové a naše domluva s nimi je spíš nohama rukama.
Po návratu do Budvy do našeho bydlení, jsme se přestěhovali z dočasného pokoje do apartmánu, vybalili a osprchovali. Zkoukli spálené záda, asi z dnešního poledního koupání v moři a natřeli si je vzájemně Panthenolem. Zároveň jsme zhodnotili, že se nám asi nikam na večeři nechce a že zůstaneme při zemi – teda při paštice a sýru. Vypravili jsme se tedy alespoň do pekárny, zeleniny a marketu, které jsou ve vzdálenosti do 100 metrů od našeho apartmánu. V pekárně jsme si koupili sýrové pečivo a také koláčky na snídani. V zelenině rajčata (chutnají jinak než ty naše, Danek si myslí, že to je tím sluníčkem) a nektarinky (když jsem panu prodavači vytknula, že jsou zelené, bylo mi objasněno že to je taková odrůda a že jsou sladké, uvidíme ráno, dnes už jsme je nechutnali). No a v marketu jsme si chtěli koupit víno. Překvapily nás velmi nízké ceny – nejvyšší byla 5,5E, koupili jsme levnější za 2,5 E, jmenuje se Vranac a je moc dobré (zrovna ho popíjíme).
Při odchodu na pokupky jsme s sebou vzali flašku slivovice, kterou jsme jako dárek pro pana a paní domácí, vezli z domu. Byl velmi mile překvapen a jako odplatu nám dal zase jejich pálenku – z hroznů. Voní stejně jako naše slivovice, zatím jsme ji nechutnali. Před chvílí tady někdo zpíval, dělali jsme si legraci, že už tu naši slivovici ochutnal :-)
Celý dnešní den jsme opět prožili velmi úsporně. Vždy se nad cenami moc podivujeme, oproti cenám v jiných evropských zemích a hlavně Chorvatsku, ze kterého jsme včera přijeli jsou neskutečně nízké. Dnes jme za veškeré jídlo utratili méně než 10E!
FOTOGALERIE
1. července 2007:
neděle
Cetinje - Jezersky
Vrh
Dnes jsme na dovolené přesně týden! Přivstali jsme si a na cestu se dnes vydali už po osmé hodině. Náš dnešní cíl je prostý – Cetinje a okolí.
Cesta z Budvy do Cetinje je po ránu jen pro silné žaludky. Kroutí se a zdvíhá v nesčetných serpentinách, na jedné straně skalnatá stěna na druhé sešup dolů k moři. Naskýtají se však překrásné výhledy na Budvu, Svatý Štefan a snad ještě dál. Když jsme se pak po několika desítkách minut vyšplhali k vrcholkům hor, nevěřili jsme, že jsme pouze kolem 900 m. n. m. Projížděli jsme mezi skálami směrem k „hlavnímu městu“ Cetinje. Oficiálním hlavním městem je samozřejmě Podgorica, ale pouze od roku 1948. Do té doby bylo hlavním městem starobylé město Cetinje. Centrum města je bohužel špatné značené, v plánku v průvodci jsme se ne a ne najít, takže nám nějakou dobu zabralo, než jsme našli parkoviště a informační centrum. V centru jsme nakoupili krásné velkoplošné pohlednice a zdarma obdrželi velkou brožurku s geniálně přehledným plánkem města, v angličtině. Podle plánku jsme se vydali ke starému klášteru, ve kterém jsou uloženy ostatky krále Nikoly a
jeho manželky. Pokračovali jsme ke klášternímu muzeu a prošli si muzeum Njegoši a panoramatickou mapu celé Černé hory, kterou si král Njegoša nechal postavit ke strategickým účelům. Muzeum Njegoši (vstupné 3 E) bylo celkem malé, ale pěkné i když bez popisků v nějakém světovém jazyce. Nicméně paní pokladní a snad i průvodkyně v jedné osobě, vládla skvělou angličtinou, takže nás dostatečně instruovala. Ptali jsme se po nějakém průvodci po muzeu, prý se připravuje, tak třeba, když se tak někdo vydá po nás, bude již k dispozici. Panoramatická mapa (vstupné 1 E) se nachází v zahradě výše zmíněného muzea v prosklené budově. Od dob krále Njegoši tam zřejmě kromě nás nikdo nebyl, stálo by zato ji alespoň někdy omést. Ale i přes horko a zatuchlé klima této nelákavé místnosti jsme na mapě s nadšením našli Budvu, Cetinje, Boku, Podgoricu, Sv. Štefan a další místa. V zahradě bylo také mnoho koček i koťátek :-)
Prošli jsme si zbytek Cetinje, kolem zpustlých ambasád různých evropských zemí přes park zpět k autu. Cestou se na nás zavěsil toulavý pes – naštěstí se k nám do auta nehrnul, takže jsme ho úspěšně setřásli.
Naše další putování nás mělo zavést na vysokou horu Jezersky Vrh (1657 m.), kde se nachází Njegušovo mauzoleum. Cesta k němu je dlouhá 20 km a z Cetinje opět bídně značená. Po několikátém klikatém projetí celé Cetinje jsme konečně narazili na jedinou ceduli, která nás neomylně nasměrovala na správnou výpadovku. Cesta nahoru je vcelku úzká – pro jedno auto akorát, když někoho potkáte do protivky musíte oba najet na kraj a opatrně, pomalu, někdy se sklopenými zrcátky, se vyhnout. Nemusím snad ani psát, že celá cesta je samá serpentina, ale krajina malebná, krasová, kde holé bílé skály střídá šťavnatý zelený trávník a řídké lesíky. Asi v 1/3 cesty se platí vstupné do celého národního parku Lovcen – opět symbolické, jako snad všude v Černé hoře – 1 E. Až skoro nahoru k mauzoleu vede krásná asfaltka. Poslední etapu už musí každý zvládnout po svých a dělí nás od vrcholu Jezersky Vrh pouhých 461 schodů! Jediné štěstí je, že teplota v poledne dosahuje
jen 17oC a více než polovina schodů vede tunelem vytesaným ve skále, kde je skoro zima. Na vrcholu je hranatá obdélníková stavba mauzolea ukrývající kromě nezbytného sarkofágu krále Njegoše, také řadu mramorových soch, stánek s pohledy a možnost převléci se do národního kroje a vyfotit se (čehož jsme nevyužili). K našemu překvapení jsme museli zaplatit vstupné – 2 E, což jsme rádi dali. Po projití památníkem jsme se dostali na panoramatickou 360o vyhlídku na veškeré okolí. Bylo vidět z jedné strany na Boku, z druhé na Skadarské jezero a Cetinje, ze které jsme před chvílí vyjížděli, jako by nám leželo u nohou. Opravdu úchvatné! V průvodci jsme si přečetli povídání o Njegošim, snědli svačinku (nektarinky ze včerejška, byly opravdu sladké) a pomalu se vydali na cestu zpět dolů k autu.
Vypravili jsme se dál směr Kotor, s malou odbočkou do Njegušinu, což je vesnička, která se proslavila rodnou „kučou“ krále Njeguše a také výborným domácím vínem a pršutem, který je údajně nejlepší právě odsud. Rodný dům Njeguše byl zavřený, cedulka na dveřích hlásala něco o 15ti minutách, více jsme nerozuměli. Nikdo se během půlhodiny nedostavil, takže jsme usoudili, že tam ta cedulka může být klidně od včerejška a vypravili se k jedné zahrádce u cesty, kde seděl hodný pán a cedulka nabízela vyhlášený pršut. Nerozuměli jsme mu ani slovo, kromě ceny, ale to vůbec nevadilo. Kromě kila pršutu, který nám ochotně nakrájel na plátky (14 E) nám ještě vnutil kelímek vína na ochutnávku (než nakrájel pršuta, tak jsme ho pomalu vypili a také nám k němu každému ukrojil malý plátek masíčka, na zkoušku). Víno nám zachutnalo, tak jsme si koupili 2 litry (6 E) s sebou domů. Ještě nám ukázal, kde se pršut suší, byla to malá temná místnost, provoněná a viselo v
ní snad 100 kýt! Seběhly se nám sliny a věděli jsme, co bude dnes k večeři.
Cesta z Njeguše k Boce Kotorské trvala neskutečně dlouho. Úzkými serpentinami jsme klesali snad hodinu a do Budvy jsme dorazili značně upečení, protože teplota se z horských 17oC dostala na přímořských 30oC.
Po převlečení a kafíčku jsme ještě vyrazili k moři, tentokrát ke Svatému Štefanovi. Oproti Buljarici, kde jsme se koupali včera, byl Sv. Š. prázdnější, ale v moři plavaly nejrůznější odpadky, počínaje papírovýma krabicemi konče igelitovými sáčky. Za parkovné chtěli 10E!!! tak jsme demonstrativně zaparkovali hned za první zatáčkou před bránou zadarmo. Když jsme se vraceli od moře tak kolem nás stálo dalších 6 aut, zřejmě jsme založili nové parkoviště :-) U moře mně navíc pokousal asi nějaký hmyzák, kousnutí mi slušně napuchlo a na druhé noze mi dokonce tekla krev... divné. Ale do vody jsem víckrát nešla, odvážný Danek ano.
Při cestě zpět domů (před 6 hodinou) jsme se zastavili ve staré známé pekárně na chleba (jako naše veka 0,3 E) a v obchodě na mlíčko do kafe, citron do zavánějící ledničky a sirup (na který jsme ve finále zapomněli a musíme ho koupit zítra).
Večeři jsem už malinko naznačila, byla bohatá: domácí olivy ze včerejška (ještě stále jich máme hodně), 2 rajčata, čerstvý chleba a vynikající domácí pršut. Byla by to ryze domorodá večeře nebýt dvou „Kozlíků“ z domoviny, kterými jsme celou večeři zalili.
FOTOGALERIE
2. července
2007: pondělí
Skadarské jezero -
Podgorica
Dnes jsme vyrazili směr Skadarské jezero. Rozhodli jsme pro cestu přes Petrovac, která se nám zdála méně serpentinová než kdybychom jeli přímo z Budvy a také o něco kratší. Zhruba za ¾ hodiny se před námi otevřel výhled na celé Skadarské jezero. Na protější břeh, který je už za hranicemi Albánie jsme ani nedohlédli. Vydali jsme se směr Virpazar, odkud podle průvodce vyjíždí výpravy lodí na jezero. Nějakým záhadným způsobem jsme jej minuli a všimli si toho až po několika málo kilometrech. Mírné zajížďky jsme se pokusili využít ve svůj prospěch – návštěvou úplně prvního hlavního města Černé Hory – Žabljak Crnojevic. Podle mapy jsme začali s hledáním a mírně spoléhali, že bude vše řádně značené, když jsou Černohorci takoví vlastenci, jisté nezapomenou na své „rodiště“. V tomto jsme se bohužel mýlili, ale i přes to jsme se hned napoprvé trefili na správnou odbočku z hlavní silnice. Čekal nás most přes řeku Moraču a pak velká neznámá. Cesta se zhoršila a vlnila se mezi
břehem řeky a venkovskými staveními na druhé straně. My – plní optimismu, z evidentního prvního správného zabočení – jsme se pomalu posunovali po mapě směrem k předpokládané další odbočce, opět na silnici nižší kategorie. Právem jsme očekávali odbočku na šotolinu a tak jsme na první podobně vypadající zahnuli. No nebyla to ona a po chvíli nás vyplivla opět na původní silničku, jen o kus dál. Ať jsme se rozhlíželi sebevíc, kopec, na kterém by stálo cokoliv, co by připomínalo staré rozbořené město jsme neviděli. Začali jsme podléhat panice a já, ve snaze zachránit situaci, jsem se obrátila pro průvodce. Na příslušné stránce stálo mimo jiné, že kopec se starým Žabljakem je po většinu roku ostrovem. Když už jsme ale dojeli tak daleko, nevzdali jsme se. Prvního pána (jeli jsme dlouho, než se mezi staveními vyloupla nějaká osoba) jsme se zeptali na Žabljak a mávali mu před obličejem mapou, ve které byla sice úzká, ale jasně vyznačená cesta. Mávnul rukou a šeptavým
hlasem nám naznačil doleva, za zatáčkou byla opravdu odbočka, stále po asfaltu a po ní jsme opravdu dojeli do malinké osady s pár baráčky na úpatí nízkého kopce, na kterém bylo opravdu pár pobořených domečků bez střechy a vše bylo obehnáno hradbami. Silnice končila prostranstvím hned z kraje a bylo vidět, že dál už musíme po svých. Ale kudy? Žádný oficiální chodník nebo stezku jsme neviděli a jasně jsme pochopili, že těch 5 stavení, které vidíme je přístupných právě z prostranství, na kterém jsme stáli a další, že se v osadě určitě nenachází. Zeptali jsme se na cestu místního „strýca“, který seděl pod stromem a evidentně neměl co na práci. Ochotně nás zavedl nahoru, sami bychom cestu určitě netrefili a hodně dlouho bychom bloudili. Nutno podotknout, že se cestou notně zapotil, zafuněl a nahoře si musel dát pauzu ve stínu. Tím ale jeho průvodcování neskončilo, ochotně nás provedl celou malou pevností a ukázal nám, kde se co odehrávalo a na co je odkud výhled. Díky
němu jsme získali alespoň nějaké povědomí. Ještě musím dodat, že my neovládáme černohorštinu a pán neovládal jiný jazyk, ale rozuměli jsme si dokonale. Dokonce se naučil dvě česká slovíčka – studna a rok :-). Za jeho průvodcovské služby jsme se mu pokoušeli vnutit 10E, nic si nevzal. Dali bychom mu pivo, ale to bylo v Budvě v lednici, takže ...
Když už jsme byli tak blízko současného hlavního města – Podgorice, rozhodli jsme se že překonáme ještě 12 km, které nás od něj dělí a prohlédneme si jej také. V průvodci jsem si přečetli, že je to město opravdu nové, bylo totiž celé zničené při bombardování ve 2. sv. válce. Vzali jsme to po americku, protože z tohoto místa opravdu čišel socialistický styl výstavby, což nás neuchvátilo. Jediné, co stálo za pohled byl kostel sv. Jiří. Z Podgorice jsme vyrazili směr Skadarské jezero, což byl oficiální cíl naší dnešní cesty a bylo by záhodno se k němu konečně dostat. Cestou do Žabljaku a i teď z Podgorice na nás útočili billboardy s upoutávkou na Plavnicu, kde stálo NP Skadarské jezero a obrázek naznačoval plachetnice, výletní loď i malé rybářské loďky. Domnívali jsme se, že odtamtud začne naše poznávání tohoto NP. Jak jsme se mýlili. Na konci cesty nás čekala snobská restaurace, prázdný bazén a jedna výletní loď, která v žádném případě
nevypadala, že by se chystala každou chvíli vyplout. Znechucení jsme se vrátili zpět na hlavní cestu, rozhodnutí najít Virpazar a rozhodně ho neminout tak, jako ráno. Po pár kilometrech se před námi opět vylouplo Skadarské jezero. Odbočku na Virpazar jsme opět úspěšně minuli, ale hned při nejbližší příležitosti jsme se otáčeli. V tom nás dohonilo auto a řidič na nás volá, jestli jsme Češi a nechceme projížďku po jezeře, že má loď (už podával z okýnka do okýnka letáčky) a že nás tam odvede. Jeli jsme za ním a po cestě jsme přemýšleli, kolik může za takovou projížďku chtít, že jsme se nezeptali a jaký to bude trapas, když řekne příliš vysokou částku. Vrátili jsme se zpět do Virpazaru, jeho manželka nám ukázala, kde zaparkovat a už se nás ujal 3. člen týmu, který nám sdělil cenu (10 E za osobu/hodinu a 1 E vstupné do NP), ukázal nám, kde je WC, oznámil, že za hodinu bude připravená loď a doporučil nám jejich restauraci. Všeho jsme nadšeně využili a k jídlu si
objednali něco lehkého – míchaný salát a domácí sýr. Obojí bylo výtečné, sýr byl takový čerstvý chutný a míchaný salát obsahoval (k Dankově neskonalé radosti) kromě jiného také grilovanou papriku. Během našeho pomalého jídla jsme si všimli, že pan „odchytávač“ byl velmi úspěšný a přiváděl stále další a další auta, také čtyřčlennou rodinu z Prahy.
Asi po hodině si pro nás pán přišel, že loď čeká. Jaké bylo naše překvapení, když jsme sami dva usedli do malé rybářské loďky a s kapitánem vypluli směr jezero. Projížďka byla opravdu krátká, hodina utekla jako nic. Na jezeře to řádně houpalo, skoro jako bychom byli na moři. Kapitán neovládal žádný jazyk, ale i tak nám ukázal kormorána a různá místa, která jsme mohli z jezera vidět, mimo jiné také Žabljak, který jsme ráno navštívili. Cestou mi náš milý kapitán utrhl kvetoucí lekníny – jeden bílý a druhý žlutý – bylo to od něj moc hezké a mám je teď ve „flaškovázičce“ vystavené u nás v apartmánu. Jako pozornost jsme mu dali malé spropitné, které přijal s povděkem.
Po návratu z projížďky jsme využili nedávno otevřeného tunelu (dlouhého skoro 4 200 m), který vyúsťoval v Sutomore, což nám značně zkrátilo cestu domů. Po cestě jsme se ještě chtěli vykoupat v moři, stavili jsme se na pláži Čanj, která ovšem připomínala malé „bibione“, tak jsme se přesunuli na naši starou známou pláž v Buljarici. Ta nás rozhodně nezklamala, dali jsme si zmrzlinu a po šesté hodině se vydali domů.
Večer jsme chtěli jít na večeři na promenádu k pláži a také do internetové kavárny, abychom nastudovali zpáteční cestu domů, ale už se nám nikam nechtělo. V obvyklých obchodech (zelenina, pekárna, market Piča) jsme dokoupili zásoby rajčat, nektarinek a dnes měli už čerstvé fíky, chleba a v marketu jsme vlastně nic nekoupili. K večeři jsme zopakovali včerejší žranici, jen místo piva jsme si dali domácí víno od hodného pána z Njeguše.
Předpověď počasí hlásá od zítřka zataženo, zatím tomu nic nenasvědčuje, snad se nevyplní.
FOTOGALERIE
3. července
2007: úterý
Ostrog - Nikšič -
Červená stěna
Po snídani jsme se vypravili na náš další výlet, tentokráte přes Podgoricu do Danielovgradu, který se měl stát hlavním městem na konci 19. století, nikdy k tomu nedošlo a tak v tomto relativně novém městě není nic zajímavého k vidění. Posunuli jsme se tedy dál na severozápad ke klášteru Ostrog. Odbočku nelze minout a také celá cesta je pěkně značena. Autem se dá vyjet až na samý konec cesty, přímo před brány kláštera. Autobusy však finální užší úsek cesty nevyjedou a tak musí poutníci zdolat nejnáročnější úsek pěšky. My jsme se tedy vysoukali až nahoru autem a po zaparkování jsme se vypravili do tohoto krásného pravoslavného kláštera, který je jakoby přilepený ve výklenku ve skále. Do hloubky má opravdu jen tolik co dovoluje velikost výklenku – snad jen 5m, víc určitě ne, ale má několik pater a z těch nejvyšších je překrásný výhled do okolí. Pravoslavní věřící si mohou v krámu na nádvoří kláštera koupit svíčky – velikost a počet dle potřeby a v příslušné
místnosti je zapálit, při současném zaříkávání modlitbiček a proseb. Dále mohou nakoupit svěcenou vodu, svaté obrázky, různé publikace, přívěšky a podobně. Pro nás obyčejné návštěvníky jsou k mání jen pohledy, zato pěkné a vcelku levné. Do kláštera je nutné mít delší kalhoty nebo sukni, která zakrývá kolena a alespoň šátek na zakrytí holých ramen. Věřící dívky a ženy pak nezbytnou pokrývku hlavy. Podél cesty nahoru lze zakoupit různé domácí výrobky (med, sušené fíky, bylinky apod.) a ovoce a zeleninu.
Z kláštera jsme se vrátili zpět na hlavní cestu do Nikšiče a za pár minut jsme do něj dorazili. Podívali jsme se do kostela svatého Petra a Pavla, opět pravoslavný (jiné tady snad ani nejsou) a tedy krásně vyzdobený. Měli jsme už opravdu velký hlad, bylo po poledni a od snídaně daleko. V okolí kostela však byly jen krámky s umělými květinami. Rozhodli jsme se situaci nedramatizovat a vše nechat náhodě, že něco objevíme a koupíme si dle chuti.
V Nikšiči jsme ještě chtěli navštívit pevnost, v kostele byla přehledná mapa celého města, takže jsme si vyhlédli, kudy se musíme dát. Hned napoprvé jsme trefili správnou odbočku a po pár desítkách metrů jsme narazili na zdviženou bránu a u ní ochranka! Pán nám ukázal, kde můžeme zaparkovat a řekl, že nám půjde odemknout. Provedl nás ochotně celou pevností. Nebyl tak výřečný jako pan „průvodce“ včera v Žabljaku, ale ukázal nám kde co bylo, na co je vidět do blízkého okolí a co je kterým směrem, protože pevnost nebyla na žádném vysokém kopci, ale jen pár metrů nad městem na malé vyvýšenince. Za jeho ochotu jsme mu dali České pivo, nebránil se a bylo na něm poznat, že asi úplatky přijímat nesmí, schoval si ho pomalu do rukávu, když se vracel zpět ke své hlídací budce.
Opustili jsme Nikšič a vydali se dál, směr Bosna a Hercegovina s cílem najít Červenou skálu, místo s mnoha pravěkými nálezy, něco jako jeskyni, ve které stále probíhaly archeologické práce – jak sliboval průvodce. Po cestě jsme míjeli upoutávací cedule, tak je to tady zvykem a cesta se nám příjemně krátila. Zastavili jsme se ještě na Slaném jezeře, které jak se ukázalo nebylo slané, ale vypadalo fotogenicky a také jsme zahnuli podle směrovky u cesty k nějakému mostu, který jsme nenašli, protože směrovky bez varování skončili, jak se často stávalo. Objevili jsme však mezi loukami krásný kamenný opuštěný kostelík, tak jsme si ho aspoň vyfotili. Náš hlad sílil a protože už byli 2 hodiny, tak jsme popravdě šilhali hlady. Čím více jsme se blížili k hranicím Černé Hory, tím byla civilizace řidší. Když jsme dorazili k městečku (5 domů, z toho 2 opuštěné jsou tady považovány za městečko) Vitusi, kde jsme měli sjet z hlavní cesty, rozhodli jsme se, že
najdeme obchod a aspoň si koupíme nějaké pečivo. Toto městečko se skládalo asi z 10-ti domů, pár jich bylo opuštěných, ale byli tam dva obchody, horní a o 2 domy níž byl dolní. Protože jsme zaparkovali blíže hornímu, hnali jsme se jak dva hladoví psi k němu. Když jsme na paní, která na nás koukala jak z jara vybalili, že chceme „chlieb“ a museli jsme to nejmíň 2x zopakovat tak to po nás sama ještě pro jistotu opakovala, jako, jestli slyší dobře a pak řekla, s překvapeným výrazem, že nemá. Vycouvali jsme z obchodu, otřeseni zjištěním, že nemá chleba a že jsme odkázáni na strašlivou smrt hladem. Rychlými kroky jsme zamířili k dolnímu obchodu a tam se na nás hned za dveřmi smály 4 štrycle bílého veko-chleba, hned jsme po jedné sáhli a přikoupili ještě 2 paštiky, obě stejné, ale ta jedna ještě pamatovala republiku Srbsko-Černá Hora, i tak byla dobrá :-) Oba obchody byly vlastně jen místnost o velikosti běžného pokojíčku po strop napěchované zbožím všeho druhu. Zřejmě
byli jediné v okolí. Na parkovišti před obchodem jsme ve stoje shltli krajíčky chleba s paštikou a uvědomili jsme si, že jsme si mohli koupit pivo. Vypravila jsem se tedy zpět do dolního obchodu (do horního už nepáchnem, nemají ani chleba) a prosila paní o bezalkoholové pivo, nevěděla co myslím, tak jsem jí naznačila jakože řídím a točím volantem a vysvětlila, že to je pivo pro řidiče. Řekla, že to nezná a dala mi klasické 0,33 nikšičské pivo v plechu. Vzala jsem ho, no co. Dali jsme si ho napůl a vyrazili zpět na cestu směrem k Červené stěně.
Poslední ukazatel na tuto pamětihodnost byl na odbočce z hlavní cesty, pak už jsme ho neviděli, stává se to tady běžně a nenechali jsme se vyvézt z míry. Průvodce celkem podrobně popisoval cestu přeš tři různé vesnice. Jaké bylo ale naše překvapení, když ani v jedné ze dvou map, které jsme měli s sebou tyto vesnice nebyly uvedené a po projetí celé trasy jsme zjistili, že vůbec neexistují. Kraj, kterým jsme projížděli byl liduprázdný, vesnice obvykle dlouhá několik kilometrů a v ní jen 2 nebo 3 stavení, spíš zemědělská (chlívky) a živého člověka jsme potkali jen jednou, pán co hnal krávy. Nezaváhali jsme a zeptali se ho na cestu. Řekl nám, že jsme přejeli, máme se vrátit 5 km zpět a odbočit ke klášteru. To jsme udělali, protože odbočka ke klášteru byla nepřehlédnutelně označená. Začalo vydatně pršet, pak lít a tak náš už tak pomalý postup se ještě protáhl. Z tohoto důvodu jsme už žádného dalšího živáčka nepotkali. Mniši asi nebyli doma, měli
zavřenou bránu a nebo nechtěli být rušeni v rozjímání. Povzbuzeni radou pána od krav, jsme se vydali různými odbočkami a později i šotolinovkami, kterých tady bylo požehnaně a projížděli je, kochajíce se krajinou. Zase začalo pršet, za chvíli přestalo a Danek poznamenal, že tady jezdíme tak zmateně, abychom se neztratili. Jeli jsme na vysokém srázu nad jezerem, které již bylo na území Bosny a Hercegoviny, jindy jsme zase uvízli pod prudkým kopcem s kamením kluzkým od deště a cestou vhodnou spíš pro Jeepy s náhonem 4x4 a ne pro naše milé autíčko. V jednom místě Danek zahlédl nápis na skále „Srbska krajina“ a to ho dohnalo k panice, v průvodci se totiž dočetl, že takhle jsou označena území, o která se mezi Srbskem+Černou horou a Bosnou+Hercegovinou vedly krvavé spory a snad že by tady ještě mohli žít nějací partyzáni a že bychom měli ale urychleně vypadnout. Jak řekl, tak udělal, šlápli jsme na plyn a Červenou stěnu pustili k vodě. Po tomto odlehlém kraji jsme se
potulovali minimálně 2 hodiny a nic jsme neobjevili. Až doma jsme zjistili, že jsme se vesele pohybovali za hranicemi Černé Hory, což pro nás mohlo být nebezpečné.
Po návratu na hlavní cestu jsme odbočili na cestu směr Risan – město na Boce Kotorské, celou cestu jsme měli klesat serpentinami. Cesta to byla velmi, ale velmi zdlouhavá, úzká a klikatá. 2x jsme se málem čumákem sťukli s protijedoucím autem. Černohorci jsou opravdu na silnici velmi neukáznění. Jedou hlava nehlava, velkou rychlostí v zatáčkách, kde vůbec neví, jestli něco nemůže vyjet proti nim. A co je nám pak platné, že my jedeme skoro krokem, když se proti nám z nepřehledné zatáčky vyřítí 50 km rychlostí auto a z jedné strany uzounké silnice, kde se sotva vejdeme sami máme skálu a z druhé prudký sráz bez svodidel. No zapotili jsme se řádně a s radostí jsme po 2 ½ hodinách projížděli Boku Kotorskou, byla jsem tak nadšená, že jsme se zbavili těch nekonečných serpentin a že má cesta zase dva pruhy, že si ze mně Danek dělal srandu, jestli nemá zastavit, abych políbila zem, jako to dělával papež po přistání :-)
Cestou jsme se zastavili ve větším supermarketu a dokoupili vodu, sirup, piva a kraví sýr. Doma jsme si dali napůl pivo a plátek pršuta, jako příslib blížící se večeře, za kterou jsme mířili na pobřežní promenádu.
Tam jsme vyhledali internetovou kavárnu, za 2E na 30 min jsme si našli cestu domů, bude to zabíračka – 18 hodin, ale rozložíme si to na 2 dny a jsme dva řidiči, tak to musíme zvládnout. Napsali jsme také krátký mail domů a už jsme se hnali koupit si kousek pizzy (1 E), protože nás opět honil hlad. Prošli jsme celou promenádu až dokonce a v Bankomatu doplnili tvrdou měnu – Eura. Cestou zpět jsme si na čtvrtek objednali výlet – Rafting na řece Tara (60 E), už se moc těšíme. Ještě jsme si změřili jak dlouho nám bude trvat cesta z apartmánu do nástupního místa a už nás nečeká nic než sprcha a sladký (dnes opravdu zasloužený) spánek.
K dnešnímu dni jsme ujeli celkem 2 604 km, je to vůbec možné!?
FOTOGALERIE
4. července 2007:
středa
Budva - Kotor -
Herceg Novy
Dnešek jsme zasvětili poznávání okolí Kotorského zálivu. Naše první zastávka byla jen o pár křižovatek od našeho současného domova – ve staré Budvě. Úplně sami jsme se po deváté hodině toulali úzkými uličkami starého města, které nás zavedly až na náměstíčko s kostelem a pevnosti na okraji moře. I přes to, že teprve umývali schodiště a vše připravovali na nový pracovní den a nápor turistů, měli otevřeno. Paní po nás chtěla vstupné 4E, ale když jsme na ni vytáhli 20E bankovku, tak nám nemohla vrátit a tak ať se prý podíváme a pak až půjdeme pryč, že jí to zaplatíme. Prošli jsme si krásnou stylovou knihovnu s mnoha zajímavými výtisky a mapami, nádvoří a hradby s vyhlídkou na město i daleké moře. Po cestě z pevnosti paní neměla stále drobné, tak jsme jí slíbili, že si někde koupíme pohledy, rozměníme a vrátíme se. Krámek s pohledy byl nedaleko, ale naši 20 E nám prodavačka odmítla vzít, protože podle ní neměla všechny ochranné prvky a tvářila se na nás jako na
nějaké padělatele. Jiný obchod s pohledy tam nebyl, takže jsme ušetřili 4 E za vstup, ale nechtěně paní ošidili (i když popravdě asi nečekala, že se vrátíme).
Naše další zastávka byl Kotor s překrásným starým městem a domorodým tržištěm, kam jsme se také vypravili. Parkování v Kotoru není snadnou záležitostí, parkovacích míst je méně, než poptávka po nich, takže po vystání fronty na volné místo jsme zamířili směr tržnice, kde jsme objevili milého pána s výbornými domácími sýry (dal nám ochutnat) a také jiné krámky se zeleninou a ovocem, rybami a různými domácími výrobky. Rozhodli jsme se, že cestou z prohlídky města se zastavíme a něco málo pokoupíme. Ve starém městě jsme prošli mnoha klikatými uličkami a byli znovu překvapení množstvím kostelů, které se všude po Černé Hoře nacházejí. Po prohlídce jsme zamířili zpět do tržnice, nakoupili pár drobností pro naše milé doma a už jsme hledali pána se sýry. Ten když viděl, že se vracíme, jak jsme mu slíbili, nabalil nám během 10ti vteřin 2 kg sýrů, vyplázli jsme 10 E a otřesení vypochodovali ven z tržnice. Až pak jsme se tloukli do hlavy, proč jsme mu
neřekli, že to nechceme, vždyť to nemůžeme ve dvou osobách sníst a nejspíš se nám to zkazí. Navíc nás během dneška čeká ještě mnoho zastávek, domů nedorazíme dřív než před pátou hodinou a lednička v autě se při neustálých zastávkách a delších stáních na sluníčku mění spíš na mikrovlnku. No prostě, pán nás svou rychlostí tak ochromil, že jsme nebyli schopni soudné reakce.
Vrátili jsme se na parkoviště a přemýšleli, co uděláme. Protože bylo právě dvanáct hodin, rozhodli jsme se, že část sýra sníme „k obědu“. Neměli jsme sice žádné pečivo, ale nevadilo nám to. Koupili jsme dva druhy sýrů (tedy nijak jsme to nemohli ovlivnit, pán se neptal co chceme) – jeden byl takový měkký čerstvý a druhý spíš tvrdší, připadal nám trvanlivější. Toho měkkého mohlo být tak k jednomu kilo. Skoro celý jsme ho na parkovišti snědli. Zbytek jsme dali do teplající ledničky a doufali, že se dožije večera a my že se z toho domácího sýra nepo...
Dále jsme pokračovali kolem Boky a zastavili se v Perastu, ze kterého je krásný výhled na malé ostrůvky s kostely sv. Jiří a Gospa od Škrpelja. Prošli jsme se po silničce, která je z jedné strany lemována domy a z druhé ji uzavírá moře, minuli jsme kostel a kochali si výhledem na horské masívy i Kotorský záliv. Oslovili nás s nabídkou projížďky po zátoce, ale odmítli jsme.
Čekala nás ještě cesta do Risanu a dál do Herzegu Noviho. V Risanu jsme se příliš nezdrželi, neshledali jsme v něm nic zajímavého, snad jen mozaiku z období Římanů, kterou jsme celkem snadno našli, ale bohužel zrovna prodělávala rekonstrukci a tak jsme ji nemohli shlédnout.
Cestou do Hercegu Noviho jsme minuli Kamenari, odkud odplouvá trajektový přívoz na druhou stranu Boky a jehož jsme chtěli při zpáteční cestě využít. V Hercegu jsme si opět, jako skoro každý den, zahráli na detektivy, při hledání Španělské pevnosti. Z hlavní cesty byla značená odbočka mezi obytné domy. Pokračovali jsme stále dál a zároveň nahoru, pod mylnou představou, že i když tady nejsou žádné cedule, které by nás k pevnosti nasměrovali, dovedou nás k ní červeno bílé značky podél silnice. Nestalo se tak. Jakmile se cesta z asfaltu změnila na šotolinu, stále jsme ještě pokračovali, ale když i ta skončila a změnila se v pěšinu, rozhodli jsme se rezignovat a vrátit se zpět na hlavní a pokračovat do starého města Herzegu. Cestou zpět jsme si ale všimli, že na vedlejším kopečku jsou nějaké hradby a snad i vlajka (později jsme zjistili, že to byl vysilač), vydali jsme se tedy po čuchu a skutečně jsme našli tuto Španělskou pevnost. Připomínala nám
silně bunkry a pevnosti, které zbyly v Polsku po Nacistech (Vlčí hnízdo apod.). Hradby byly opravdu masivní, protože v nich nebyla jediná trhlina, uvnitř hradeb se nacházelo několik staveb, kterým scházeli pouze podlaží a samozřejmě (kromě jediné) i střechy. Na hradby se dalo vyjít pohodlným schodištěm a byl z nich překrásný výhled na moře i Herceg Novi, který se prostíral přímo pod námi. Do této pevnosti se neplatilo žádné vstupné, ani tady nebyla žádná ochranka, jako jsme zažili včera.
Po návratu k autu jsme sjeli níž, zpět na hlavní cestu, kde jsme hned zaparkovali a pěšky přešli do menší pevnosti Kanli-Kula (v současnosti divadlo), která dříve sloužila jako obranná pevnost a zároveň vězení. I z ní byl pěkný výhled na město, moře i blízké okolí. Od starého města nás dělil „pouze“ nespočet příkrých schodů. Vydali jsme se tedy dolů na náměstí s kostelem sv. Jeronýma, který je maličký a působí útulným dojmem. Pokračovali jsme ještě níž – až k moři, kde se nacházela věž s hodinami, což je prý dominanta města. Musím ještě poznamenat, že i přes to, že blízko našeho parkoviště stálo několik zájezdových autobusů, se ve starém městě kromě nás pohybovalo jen velmi málo lidí, z nich většina tam bydlela, leží mi v hlavě kam teda šli??? Cestou zpět jsme museli zdolat neskutečné převýšení, jak jinak než po schodech. Zvolili jsme si jinou cestu, než kterou jsme přišli a na směrovkách stálo, že nás to zavede zpět k pevnosti Kanli-Kula. Po
překročení vstupní branky nás zarazil asi 30-ti letý chlapík, že chce 2 E. Ptali jsme se za co, a prý že vstupné do pevnosti. Marně jsme se mu snažili vysvětlit, že jen procházíme na parkoviště, trval na svém. Danek na něj vybalil, že už jsme v pevnosti byli, ze shora a že po nás nikdo žádné vstupné nechtěl. Chlapík se velmi podivoval, ale dál nás nepustil. Později jsme nad tím přemýšleli, že to asi stejně žádný právoplatný výběrčí nebyl, neměl žádnou průkazku ani vstupenky, jen seděl na židli a v kapse mu cinkaly drobné, které vybral od návštěvníků před námi. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se opět v tom šíííííleném horku vrátit dolů a vyjít znovu ty šíííílené schody, tentokrát stejnou cestou, kterou jsme přišli cestou dolů.
Schvácení po tak náročném výstupu jsme si v autě pustili klimatizaci, sýry vyndali z vytopené ledničky a strčili pod sedadlo, kde foukal studený vzduch a vypravili se na poslední úsek naší cesty – cesta domů. Jak jsem se zmínila, mířili jsme do Kamenari, kde nás čekal přívoz, který nám hodně zkrátil cestu. Zaplatili jsme 4E a hned se nalodili a jen čekali, asi 10 minut, než se nás sejde dost, abychom mohli vyplout. Celá plavba netrvala déle než 15 minut a během chvilky jsme ušetřili mnoho kilometrů, benzínu i času. Poslední etapu jsme zvládli bez komplikací a kolem páté jsme už pelášili i s plavkami, ručníky a ostatním vybavením na pláž – kam jinam než na „naši“ Buljaricu. V lednici jsem ještě vzala plátek pršuta, kterého jsme s chutí snědli po cestě jako malou svačinku.
I přes to, že jsme se byli koupat na této pláži už několikrát a nikdy po nás nikdo nic za parkování nechtěl (kromě včerejška, kdy přišel výběrčí, řekl si o 2 E a než jsme se rozkoukali, byl pryč a tak jsme mu nic nedali) museli jsme tentokrát zaplatit. Když jsme na výběrčího vybalili 20 E bankovku, neměl na vrácení, tak nás obral aspoň o veškeré drobné – tj. 1,60 E a prý až budeme odcházet tak mu to doplatíme. Na zmrzlinu jsme dnes neměli chuť, takže moc nehrozilo, že to zvládneme rozměnit a tak jsme spoléhali na to, že než budeme odcházet bude už dědek dávno doma.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme na pláži zjistili, že ve vodě skoro nikdo není a objasnili jsme důvod. Byly opravdu vysoké vlny, které se o pobřeží divoce rozbíjely a zároveň s sebou nesly natrhané chaluhy a různé vodní trávy, takže voda ve vzdálenosti 10ti metrů od pobřeží měla úplně černou barvu. Nenechali jsme se odradit a vyrazili do toho mohutného příboje. Nedošli jsme daleko, jednak nás málem porazily vysoké vlny a za druhé nás odradily ty nechutné trhance chaluh, které se na nás nalepily a nešly v žádném případě dolů. Odšourali jsme se (do pasu mokří) zpět k dece, že si teda aspoň užijeme sluníčka, budeme si číst a až uschneme, oprášíme chaluhy a půjdeme domů. Leželi jsme asi hodinu a když jsme se rozkývali, že teda půjdeme, zjistili jsme, že se na nás to svinstvo nalepilo tak, že nejde za nic na světe oloupat! Oblékli jsme se, sbalili deku, slunečník, „Alíka“, ručníky, batoh s knížkami, pití, nasoukali si nohy obalené zaschlýma
chaluhami do bot a vydali se zpět k autu s obavami, že je ještě brzo a že po nás dědek bude chtít těch 40 centů. Ještě tam byl, ale naštěstí nás (obalené chaluhami) asi nepoznal, protože nevylezl.
Doma jsme se osprchovali (chaluhy pod náporem sladké vody povolily a odplavali) a udělali si večeři, opět pršut, rajče, chleba, olivy, víno a navíc dnešní sýr – vše domácí a domorodé.
Zítra musíme brzy vstávat, vyrážíme na výlet do kaňonu Tary na raft. Snad se z toho sýra nikde nepo...
FOTOGALERIE
5. července 2007:
čtvrtek
Rafting na řece
Tara
Jak už jsem předeslala včera, dnes jsme museli vstávat už po páté hodině, abychom na 6:30 byli v recepci hotelu Slovenska Plaža, kde nás čekal Branko (pán, co je strašně svalnatý a vypadá jako by ztratil melouny). Branko s námi nejel, ale nijak nám to nevadilo. Jeli jsme malým autobuskem – tranzitem Mercedes Sprinter a z 18 míst bylo obsazeno 14 + řidič (jmenoval se Ilja). Národnostní složení bylo celkem jednostranné – Bělorusi, Ukrajinci (ti vedli), Rusi a my dva z Moravy. Oni si mezi sebou velice dobře rozuměli, Danek sem tam něco, já nic (tak jsem se aspoň usmívala). Vyrazili jsme tedy kolem třičtvrtě na sedum za krásného počasí směr Cetinje, Podgorica, Danilovgrad. Cestou jsme několikrát zastavovali na focení a pan řidič nám povídal, kde je co zajímavého. Protože už máme za sebou všechny naše pojížďky po Černé Hoře, veškerá místa jsme už znali, ale i přesto jsme vždy vystoupili a fotili, jako ostatní. U Danilovgradu jsme zastavili na benzince a z plánované
10-ti minutové zastávky byla naráz 20-ti minutová. Poté jsme se vydali dál směr Nikšič.
Po pár minutách jízdy zazvonil Iljovi telefon. Nebylo by na tom nic divného, protože on měl telefony dva a co jsme vyjeli, tak pořád telefonoval, buď on sám, nebo mu někdo volal, jednou se dokonce stalo, že mluvil na jednom telefonu a druhý mu zvonil. O hands-free asi nikdy neslyšel, takže jak řídil a telefonoval a potřeboval přeřadit, tak si jednoduše přidržel volant kolenem, aby mohl volnou rukou řadit. Nemusím podotýkat, že cesta vedla horami a s těmi jsou neodmyslitelně spojené serpentiny. Když tentokrát Ilja zdvihl telefon, okamžitě zvolnil, pak zastavil a my jsme pochopili, že se něco stalo. Začal se otáčet, za námi se už otáčeli další dva minibusy, které se k nám postupně přidávali z různých koutů pobřeží a mířili stejně jako mi do kaňony Tary na rafting. Po otočení nám Ilja řekl, že se stala vážná nehoda několika automobilů a celá cesta do Nikšiče je zablokovaná a bude ještě několik hodin. Vrátili jsme se na odbočku ke klášteru Ostrog
a když se tam ptal na cestu sdělili mu, že jeden z řidičů jiného minibusu (Nikolaj) zná cestu. Důvěřivě jsme ho následovali a zpočátku se zdálo, že si cestu jen doplníme o malé dobrodružství po úzké klikaté šotolinové cestě nad strmým srázem. Vše probíhalo hladce, dívali jsme se dolů do údolí, kde jsme viděli na hlavní silnici stát kamiony a autobusy v koloně, která se nehýbala a říkali jsme si, jak je dobře, že máme tak šikovné řidiče, kteří si dokáží v každé situaci poradit. Nebyli jsme však sami, kdo si rozhodl zkrátit tudy cestu, nejen že za námi jela kolona aut a před námi také, ale i do protisměru začali jezdit auta, nejprve jednou za čas dvě tři, později celé štrúdly aut a co bylo nejhorší, touto uzounkou cestou (jistě to dřív byla mulí stezka) se vydaly i nákladní auta a autobus!!! Osobní auta si vždy našla nějaké širší místečko, kde se vyhnula, někdy se pocouvlo, někdy popojelo a šlo to. Ale s náklaďákem nebo autobusem to bylo horší. No chvílemi to
vypadalo, že snad ani na ten rafting nedojdeme a budeme se vracet. Nakonec jsme vše překonali, ale nabrali přitom přes hodinu zpoždění.
Uháněli jsme s větrem o závod, abychom dohnali aspoň, co bylo v silách řidiče. Za Nikšičem doprava hodně prořídla a pomalu jsme začali stoupat k jezeru Piva. Jezero je opravdu rozlehlé, stojí na něm vodní elektrárna a je zaklíněno mezi skalami. Řeka Piva pak pokračuje dál kaňonem stejného názvu. My jsme však už zahlédli ceduli kaňon Tara – 17 km a vycítili, že se blíží konec naší cesty. A opravdu za několik okamžiků jsme minuli nově budovaný (zatím nefunkční) hraniční přechod do Bosny a Hercegoviny a pak už jsme parkovali ve výchozím bodě naší pouti. Před odjezdem na rafting pro nás měli připravenou „snídani“, ale vzhledem k tomu, že bylo před jednou hodinou, byl to spíše lehký oběd. Dostali jsme čaj, chleba a obložený talíř s volským okem, plátkem pršuta, sýra a šunky. Hladově jsme to zhltli a už jsme pospíchali do výdejny vodáckého oblečení. Každý z nás vyfasoval slušivé botky, neoprenovou kombinézu (s krátkým rukávem a krátkými nohavicemi) a
samozřejmě záchrannou vestu zářivé barvy. Voda v řece Tara má pouhých 9 – 12oC, tak se není čemu divit, že jsme se bez neoprenů neobešli.
Ještě jsem zapomněla napsat, že výchozí tábor byl velmi spartánský – dva turecké záchody (pro pány i dámy společný) a převlékárna žádná. Skočili jsme za autobus, převlékli se do plavek, hodili na sebe trička, neopren, botky a vesty. Ještě „poslední“ foto a už na nás volají ať nasedáme, že se odjíždí. Starým omláceným tranzitem, ve kterém jsme seděli až v kufru na nějakých krabicích, nás vezli asi 20 minut proti proudu řeky. Tam už jsme sešli posledních pár desítek metrů pěšky, vyfasovali pádla a nasedli do člunu s kapitánem, který neuměl jinak než po svojem a tedy i rusové byli nahraní.
Žádnou instruktáž jsme nepodstoupili a vše jsme zjišťovali až na vodě. Kapitán v podstatě udílel pouze tři příkazy: pádlovat, pádlovat silně a nepádlovat. Celou cestu jsme si krásně užili se dvěma přestávkami, jednou hned zkraje pod prvními většími peřejemi a druhou skoro na konci u velkého vodopádu. Po celou dobu jsme se pohybovali v hlubokém kaňonu (až 1 km), ale kolem nás byli jen zřídka holé skály. Častěji jsme viděli zelené stromy, mechem porostlé skalky, kameny a kmeny, vše doplňoval zpěv ptáků a hukot vody. Řeka nebyla příliš divoká, ale v některých větších peřejích jsme se pořádně smočili a my ženské také zaječeli, co si budeme povídat. Byl to každopádně nevšední zážitek.
Celá cesta trvala asi 3 hodiny a po příjezdu jsme od řeky vyšli do strmého srázu zpět do základního tábora. Spěšně jsme se převlékli z mokrých neoprenů a plavek do suchého oblečení a hladoví jako vlci spěchali do jídelny, kde na nás čekal oběd (spíš večeře, bylo před pátou). Připravili pro nás panáka rakije – na zahřátí jsme ji potřebovali, vydatnou masovo-zeleninovou polévku, zeleninový salát a dle výběru buď rybu nebo jehněčí s bramborem. Danek si dal maso a já rybu, obojí bylo vynikající. Kolem půl šesté jsme už vyráželi na cestu zpět. Ta proběhla bez větších komplikací, většina z nás klimbala po vyčerpávajícím výkonu a tak když jsme míjeli Nikšič a místo ranní velké nehody, málo kdo viděl zbytky ohořelého auta. V Budvě jsme byli po deváté hodině, stavili jsme se ještě v pekárně, paní už nás důvěrně zná a tak je na ní vždy vidět velká radost, když se večer zastavíme na půlku chleba. Ještě jsem si k večeři koupila čokoládový kroasant a už
jsme spěchali domů.
Dnes je v Budvě nějaká sláva – Noční Fotbalový zápas – před chvílí práskal ohňostroj. Když jsme se pomalu ploužili směrem k domovu míjely nás davy místních mířící opačným směrem a všechny chodníky se proměnily v dočasné parkoviště, takže jsme se proplétali mezi kouřícími a troubícími auty, které se většinou vzhledem k situaci, která tu dnes večer panuje hnaly až moc rychle. Těšíme se do postele, víc než kdy jindy, ale i teď k nám doléhá píšťalka rozhodčího a mocný hlas fotbalového komentátora. Hřiště je totiž asi 500 m od našeho bydlení, takže: Dobrou noc!
FOTOGALERIE
6. července 2007:
pátek
Volný den
Protože se zítra chystáme domů, zasvětili jsme dnešní den odpočinku a lenošení na pláži. Po snídani jsme se lehce sbalili, nachystali věci na pláž a vyrazili. Tentokrát ne na Buljaricu, kterou jsme si oblíbili ale na nedalekou pláž Jaz. Cestou jsme minuli zvláštní staveniště a až cestou zpět jsme poznali, že zde připravují pódium, tribuny a zázemí pro nadcházející koncert Rolling Stones, kteří tady mají vystupovat v pondělí (9/7). To bude větší vzrůšo než včerejší fotbal!
Pláž Jaz je písčitá, dlouhá asi 400 m. Dá se zde pronajmout slunečník a lehátka, čehož jsme nevyužili, protože vždy nosíme svůj. Voda byla velmi chladná, usoudili jsme, že to bude tím, že se do moře asi ve ¾ pláže vlévá velmi studená říčka z vnitrozemí, což zřejmě ovlivňuje teplotu moře v celé zátočině.
K obědu jsem si dala tenkou francouzskou palačinku s marmeládou a Danek sýrový burek. Později, kolem 4 hodiny jsme si dali zmrzku a po páté už jsme jeli zpět domů, osprchovat se a nachystat na večerní procházku po promenádě a po pláži tady v Budvě.
Zašli jsme si také na večeři v příjemné restauraci ve starém městě Budvy – dali jsme si oba těstoviny, každý s jinou omáčkou a červený Vranac. Opravdu příjemné zakončení dovolené.
Při procházení jsme 2x potkali pána, který byl s náma včera na raftu a dle vzhledu a chování jsme mu začali přezdívat Veverka. Při první zastávce si na benzince koupil oříšky a jedl je skutečně jako tento hlodavec, proto ta přezdívka.
No a zítra v 7 hodin ráno vyrážíme domů – přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Dle plánu má trvat 18 hodin a mít více než 1 200 km.
FOTOGALERIE
7. července
2007: sobota
Odjezd domů
Ráno jsme si přivstali už po páté hodině, spěšně se dobalili, naskládali věci do auta a posnídali koláčky, které jsme si koupili včera večer v naší oblíbené pekárně. Těsně před sedmou hodinou jsme ještě udělali fotky našeho bydlení a 6:59 jsme už seděli v autě. Rozloučit se s námi přišla jen stará paní domácí, ostatní vyrazili dle jejich slov „za Bělehrad“. Zamávala nám, popřála šťastnou cestu a my jsme podle plánu vyrazili domů.
Dali jsme se směr Sutomore, tunelem do Podgorice, přes Mojkovac a Bělo Polje směrem na Bělehrad.
Projížděli jsme různorodou krajinou, většinou hornatou, později kopcovitou. Samé serpentiny, prudké zatáčky a velká stoupání střídaná s jízdou z kopce. Prvních 250 km jsme jeli neuvěřitelných 5 hodin! Jednoduchou matematikou lze spočítat že naše průměrná rychlost byla 50 km / hodinu. Cestou jsme v Srbsku zastavili a řekli si, že si musíme někde obstarat něco na oběd, protože už jsme měli opravdu velký hlad. Tady se ovšem neplatí Eurem, ale mají svou měnu Dináry, které jsme neměli. Naštěstí v minimarketu u cesty nám paní ochotně přepočítala cenu za chleba a dvě paštiky na Eura. Před Bělehradem se náš postup malinko zrychlil, ale stejně jsme se těšili za něj, kde podle mapy měla konečně začít dálnice.
Ale i mapa se může mýlit a čekala nás obyčejná, sice široká, ale i tak jen dvouproudová silnice. Navíc zpoplatněná nehoráznou částkou – 10 E! Po přejetí hranic do Maďarska se pomalu začalo sluníčko chýlit k západu a konečně jsme se rozjeli trochu slušnou rychlostí, protože začala krásná, nová dálnice. Na první benzince jsme zastavili a koupili si místní dálniční známku. Poté jsme projeli napříč celý Maďarskem na Slovensko, kde jsme už za tmy vyjeli v Bratislavě. Opět nás hostila hned první benzinka, kde bylo nezbytné obstarat si slovenskou dálniční známku a kafe pro řidiče. Vždyť už jsme za sebou měli neuvěřitelných 15 hodin jízdy. Sice jsme se střídali v řízení, ale i tak na nás byla znát velká únava.
Po přejetí hranic do ČR jsme se rozhodli jet z Břeclavi klasickou cestou přes Strážnici a Uherské Hradiště, raději než po dálnici, kde bychom si asi zajížděli.
V 00:59 jsme vjeli do Kvasic, přesně 18 hodin poté, co jsme v 6:59 opouštěli náš apartmán v Budvě.
Za celou dovolenou jsme najeli 4 015 km, celkem jsme 8 krát brali plnou nádrž benzínu (a ještě nám zbylo!).
FOTOGALERIE
|
