|
GUATEMALA, HONDURAS,
BELIZE A MEXIKO
3. - 20. 4. 2024
středa - čvrtek - pátek 3. - 5. dubna 2024:
Praha - Amsterodam - Los Angeles - Guatemala City - Panajachel
Snad nikdy netrvala cesta do počátečního místa poznávání nové destinace,
tak dlouho jako nyní. Když jsem to počítal dostal jsem
se na neuvěřitelných 34 hodin cesty. A to do toho
nepočítám již cestu z domova. Celá cesta byla tak trochu
divoká. Při odletu z Amsterodamu nás tahač vytáhl ze
stojánky a chcípnul. Takže se čekalo, až dojede druhý
tahač, který odtáhne nepojízdný a následně nás odtlačí
na dráhu. V Los Angeles jsme strávili více než hodinu
čekáním na imigrační kontrolu. PROČ? Vždyť přes USA jen
letíme, nikdo nejde mimo letiště. To člověku moc rozum
nebere. Posléze už samozřejmě nikde na ceduli nebylo
uvedeno na kterém pásu jsou kufry z Amsterodamu. Pozemní
personál nevěděl nic. Dobrý, kufry jsme našli. Takže je
vzít … a co? Znovu odevzdat. To rozum nebere? Proč je
nemůžou přeložit v rámci tranzitu? Welcome to USA …
Přesun na jiný terminál, opět kontrola a čekání u gatu
.. změna, bežte na jiný gate … následně změna, bežte na
ten původní. Neustále člověka drží ve střehu. Po příletu
do Guatemala City je nutno načíst QR kod a vyplnit
formulář pro vstup do země. A hádejte co? Nikoho to ani
nezajímá, co se do formuláře píše, nikdo nic nechce
vidět. Tak proč trávíme tolik času vypisováním podobných
nesmyslů, že? Hurá, už jsme v Guatemale!
Nyní nás čeká „jen“ přejezd z hlavního města Guatemaly k jezeru Atitlan,
rozkládajícímu se v horách, ve výšce 1500 metrů. Nyní už
nemusíme nikterak spěchat, protože ubytování v hotelu je
oficiálně až odpoledne. Zastavíme se tedy na snídani,
vyzkoušíme tedy to co si dávají místní. Jaké je
překvapení, když nám jako „předkrm“ donesou ovesnou kaši
v mléce, ale nosí to všem kdo v motorestu snídají. Tak
proč to nezkusit, jako předkrm dobrý. I „hlavní chod“
byl vynikající. Po snídani pokračujeme dál směr
Panajachel, ještě se zastávkou v obchodě.
V hotelu byly již některé pokoje připraveny, tak se mohli někteří
členové výpravy ubytovat. Se zbylými jsme se vypravili
do města, projít si hlavní ulici a využít čas. Město
Panajachel se rozkládá na břehu jezera Atitlan, žije zde
asi 7000 obyvatel. Uličky jsou úzké, proto jsme vyměnili
autobus za tuk-tuky. Procourali, někdo něco nakoupil a
ve finále jsme byli rádi zpět v hotelu. Načasování
návratu bylo také přesné. Poté, co jsme se ubytovali se
spustil liják a přihnala se bouřka. Členům výpravy zbylo
dostatek času na zalehnutí než jsme vyrazili tuk-tukama
na večeři. Při dešti se i dobře spalo. Po večeři ve
městě člověk neměl myšlenky na nic jiného než ulehnout a
pokračovat v odpočinku … konečně horizontální poloha a
klid na lůžku :o).
FOTOGALERIE
sobota 6. dubna 2024:
jezero Atitlan - San Juan - San Pedro - Santiago Atitlan
Ráno jsem se ještě před snídaní prošel kolem jezera, zdravil se
s místními. Někteří se na mne snažili mluvit, ale má
španělština je velmi chabá. Respektive místní potomci
Mayů ani španělsky nemluví, používají jeden z oficiálně
uznaných 23ti mayských jazyků. Díky pročištěnému vzduchu
bylo vidět vulkány lemující jezero. Ani se člověku
nechce věřit, že vrcholky dosahují 3000 metrů.
Snídaně v Panajachelu máme trošku speciální. Jsou venku v hotelové
zahradě. Hotel totiž není ani tak hotel, jako
apartmánový komplex, kde není restaurace. Proto nám
jídlo dovezla najata firma, připravila stoly, vše
nachystala a bylo super snídat venku pod hřejícím
sluníčkem.
Po snídani jsme se vydali kousek pěšky k molu, kde nás čekala loď a my
se s ní mohli vydat na poznávání městeček na březích
jezera Atitlán. Jezero samo o sobě má rozlohu 130 km2,
množství vody se uvádí cca 20 km3, hloubka minimálně 350
metrů, ale předpokládá se až 650 metrů. Jezero leží v kaldeře
vznikl po výbuchu sopky před 80 000 lety. V roce 1976,
při zemětřesení, které usmrtilo více než 23 000 obyvatel
Guatemaly, došlo během krátké doby k poklesu hladiny o 2
metry. Celá oblast je od roku 1956 vyhlášena národním
parkem.
Jezero je důležitou turistickou atrakcí a také opředeno mnoha legendami.
Jedna z nich praví, že na dně jezera se nachází Samabaj,
staré mayské sídlo. Místní rybáři zhruba před dvěma lety
našli pozůstatky dalšího mayského osídlení, které se
rozkládalo na 500 metrů dlouhé ostrově, jež již dnes
leží 2 metry pod hladinou. Archeologům se podařilo odsud
vylovit prastaré zbytky keramiky a další předmětů.
Kolem jezera nevede žádná okružní silnice, pouze klikatá cesta
stoupající a padající nahoru nebo dolů. Do některých
městeček silnice ani nevede a tak nejrychlejším způsobem
přepravy je loď. Dá se zde jezdit klasickou „MHD“,
kterou využívají místní obyvatelé a ta buď objíždí celé
jezero nebo spojuje jednotlivá městečka anebo si najmout
soukromou loďku a program si upravit podle sebe. Nabídka
lodí je zde obrovská, stačí přijít do přístavu a hned se
někdo objeví, kdo Vám bude nabízet projížďku po jezeře.
My dneska měli v plánu navštívit tři městečka - San Juan, San Pedro a
Santiago Atitlan. Z Panajachelu cesta na druhou stranu
jezera trvala cca 30 minut, ráno bylo ještě jasné počasí
a tak jsme se mohli kochat okolními 3 000 metrů vysokými
vulkány - dva z nich jsou vyhaslé a třetí je tak
částečně. Poslední erupci měl v roce 1853. Městečko San
Juan nás uvítalo malebným přístavem, malebnou uličkou
vedoucí z přístavu do kopce ke katedrále. Je sice hodně
turistické, ale pořád si zachovává svého ducha. Místní
obyvatelé jsou milí a pořád chodí v původním oblečení -
krásné, malebné, září různými barvami. Poté, co jsme
vyšlápli nahoru z přístavu, zastavili jsme se u sochy
(nebo jak to nazvat) mayského kalendáře, který měl
oznamovat konec světa v roce 2012. Konec světa se
nekonal a také jsme se dozvěděli proč - bylo to pro Maye
jen koncem období, rok 5125. Následovala zastávka a
prohlídka katedrály. Z původní zbylo jen průčelí, proto
to působí, že má katedrála 2 vchody. Stará katedrála
v roce 1976 byla zničena zemětřesením. Celá zastávka
byla ještě umocněna tím, že místní obyvatelé truchlili
za právě zesnulého starostu. Zemřel včera v nemocnici
v Guatemale.
Členy výpravy zajímalo, jak se vyrábí místní malebné látky, proto jsme
navštívili kooperativu, kde místní ženy látky tkají,
ukazují celý proces turistům a poté finální výrobky
samozřejmě prodávají. Tím si přilepšují k finanční
situaci rodiny. Poslední zastávkou ve městě byla
návštěvy centra věnující se ochraně včel, zpracování a
prodeji včelích produktů. Seznámili jsme se zde i
s mayskými včelami. Jsou malinké jako mušky, nemají
žihadla, ale koušou. Na rozdíl od evropských včel, kdy
úl vyprodukuje za rok 60 l medu, tak mayské včely
vyprodukují jen třeba 0,5 nebo 1 l.
V přístavu je už dobrý mumraj a zmatek, tak chvíli trvá, než objevíme
naši loď a přejíždíme za kopec na druhou zastávku, do
městečka San Pedro. To už je poklidné, není tak rušné,
turistické. Projdeme hlavní ulici kolem restaurací,
kaváren, zastavíme se v místní malířské dílně, kde
vznikají nádherná díla prodávající se snad všude a také
někteří členové výpravy nakoupí místní alkohol - Inditu.
Toto se míchá s různými bylinkami a tak vznikají
všelijaké příchutě. Mezi místními je to prý velmi
oblíbené.
O kousek dál leží naše poslední zastávka, město Santiago Atitlan. Když
přijíždíme, tak na mne nepůsobí nikterak zajímavě.
V přístavu se na nás seběhnou místní prodejci, někteří
už jsou docela dotěrní. Ale ve města nás čeká taková
třešnička na dortu. Návštěva Maximona. Co to je? To je
místní modla, taková kombinace křesťanství, mayských
náboženství a přírodních vlivů. Socha, která putuje
z rodiny do rodiny, vždycky je tam rok. Každá z rodin se
předhání, aby u nich Maximon mohl být. Je to jednak pro
ně čest a také dobrý přivýdělek. Každý návštěvník musí
za vstup zaplatit a pokud chce fotit, tak také. U
Maximona se místní modlí, rozsvěcí mu svíčky, dávají
ofertu. Kolem sedí opilí domorodci a nepřítomně vše
pozorují. Z jedné strany místností mají kříž a Ježiše a
z druhé strany tzv. San Simona, jakoby mafiánského
kmotra, jež na vše dohlíží.
Další zajímavostí ve městě je katedrála z roku 1547. Španělé ji
postavili na místě, kde Mayové mívali své centrum
náboženství, stály tu různé oltáře a Španělé při
konkvistě se takto snažili zlikvidovat právě domorodé
kořeny. Místní ženy v typickém oblečení potkáváme všude,
ale zde jsme měli i možnost vidět mužský kroj -
pruhované kraťasy, sako a kovbojský klobouk. Spousta
starších pánů sedělo takto u kostela.
Cestou zpět jsme prošli ještě tržiště a pak následoval docela rychlý
přesun zpět do Panajachelu, okolní hory opět přikryly
mraky a vypadlo, že bude pršet. Naštěstí, stejně jako
včera přišel déšť až po našem návratu do hotelu.
FOTOGALERIE
neděle 7. dubna 2024:
Panajachel - Iximche - Antigua
Je neděle ráno, místní obyvatelé se začínají sjíždět
k jezeru Atitlán, kde stráví krásný slunečný den
v přítomnosti těch, kteří jsou jim blízcí. Užijí si
určitě hromadu zábavy a odpočinku. Přijíždí jeden „chicken
bus“ za druhým a pomalu plní parkoviště u jezera. Ani
nevím, kde jich tolik v autobusech bere. Také proviantu
s sebou vezou přehršel. Jedna skupinka na břehu pořádá
bohoslužbu. A všichni jsou v pohodě, usmívají se, zdraví
… nikdo není zašklebený nebo nepříjemný. Čím to je?
Plyne tu čas jinak? Lidi jsou spokojení i s tím málem co
mají? Nehoní se za něčím co nikdy nedohoní? Pokaždé,
když je takto pozoruji, v různých zemích, tak nad tím
přemýšlím a snažím se je pochopit, snažím se nasát něco
z jejich nátury … o tom také to cestování je. Přivést si
s sebou domů část jejich duše, část přístupu k životu.
Neříkám, že se mi to daří … hlavně následně udržet. No
ještě mám mnoho dní, abych toho nasál z Guatemaly co
nejvíce. A musím říct, že mám já i ostatní členové
výpravy co nasávat, co předávat. Netušil jsem, jak
fantastická země to může být.
Opouštíme břehy jezera a přesouváme se zpět směrem
k hlavnímu městu. No, když jsem zmínil hlavní město,
musím říct, že vlastně dneska navštívíme dvě bývalá.
Nejdříve Iximche a pak dorazíme do Antigua. Naším
dýchavičným autobusem (je nový, ale se slabým motorem)
vystoupáme nejdříve na vyhlídku nad jezero, s mezizastávkou
u vodopádu. Škoda, že není úplně jasné počasí, abychom
dohlédli až na druhý břeh a na vrcholky protějších
vulkánů tyčících se až do výšky 3000 metrů. Člověk
nemůže mít ale vše … a to je to, co píšu výše. Radujme
se, že můžeme být na druhé straně světa, v zemi, o které
jsme se učili v zeměpise a člověk si ani v divokém snu
nedokázal představit, že jednou stane svou nohou na její
půdě. Ale zpět k dnešnímu programu, stejnou cestou
přijíždíme k odbočce odkazující na archeologické
naleziště. Projedeme novým Iximché, kde náš řidič trošku
váhá, zažíváme vzrušující situace s úzkými průjezdy až
dorazíme na prašné parkoviště a můžeme vyrazit na první
setkání s mayskou historií.
Iximché je předkolumbovské archeologické naleziště v
západní vysočině Guatemaly. Od svého založení v roce
1470 až do svého opuštění v roce 1527 bylo Iximche
hlavním městem království Kaqchikel v pozdní postklasice.
Architektura místa zahrnuje řadu pyramidálních chrámů,
paláců a dvou mezoamerických hřišť. Během vykopávek na
místě byly objeveny zbytky malovaných nástěnných maleb -
ve špatném stavu - v některých budovách a rozsáhlé
důkazy o lidských obětech. V 17. století byly ruiny
Iximche poprvé popsány guatemalským historikem. V 19.
století je několikrát navštívili vědci, kteří zveřejnili
plány a popisy místa. Ve 40. letech 20. století začalo
seriózní zkoumání naleziště, které sporadicky
pokračovalo až do počátku 70. let. V roce 1980, během
guatemalské občanské války, se v Iximche konalo setkání,
kde se setkali domorodí vůdci a partyzáni, aby potvrdili
svůj závazek k obraně práv domorodců. Na oslavu Waqxaqi'
Batz', v roce 1987, byl poprvé proveden rituál, aby
Iximché bylo obnoveno jako posvátné místo pro domorodé
obřady. Areál není nikterak velký, na rozdíl od
ostatních mayských sídlišť, která nás ještě po cestě
čekají. Jen si musíme uvědomit, že město fungovalo
necelých 60 let než bylo opuštěno. Na závěr prohlídky
jsme se ještě zastavili u dočasného oltáře, kde i
doposud mayský šamani provádí své obřady.
Po prohlídce jsme se ještě zastavili na oběd a
pokračovali dál do druhého hlavního města Antigua,
zapsaného na seznam UNESCO, které bylo několikrát
zničeno mohutnými zemětřeseními. Hlavní město tak ke
konci XVIII. století muselo být přemístěno do dnešní
Ciudad de Guatemala. Na začátku minulého století bylo
rozhodnuto, že se Antigua musí opravit a uchovat tak
cenné památky. Dnes je toto romantické městečko jedním z
nejkrásnějších v celé Střední Americe!
FOTOGALERIE
pondělí 8. dubna 2024:
Antigua
Antigua nás přivítala slunečným ránem a kdo si přivstal, mohl vidět i
Volcan de Agua (3762 metrů), jež se mnohokrát přičinil o
poškození města. Kdo si nepřivstal, viděl už jen
špičečku v oparu.
Já se vydal po snídani na krátkou procházku okolím a stálo to za to.
Podobně jako v ostatních středoamerických městečcích, i
zde jsou barevné domečky, dlážděné hrbolaté ulice,
spousta kostelů a bohužel mnoho důkazů o ničivých
přírodních katastrofách, jež město pronásledovaly
v historii. Právě proto bylo rozhodnuto, že hlavní město
bude přestěhováno do současného Guatemala City.
Antigua Guatemala je město v centrální Guatemale, přibližně 22 km
jihozápadně od Ciudad de Guatemala. Leží v departementu
Sacatepéquez. V okolí města jsou 3 sopky - Fuego, Volcan
de Agua a Acatenango, které ovlivnily dějiny města. Z
architektonického hlediska je město známé pro zachovalé
stavby i ruiny z koloniálního období s renesančními a
barokními prvky, díky kterým je od roku 1979 historické
centrum zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví
UNESCO. Žije zde přibližně 59 tisíc osob. Je
vyhledávanou guatemalskou turistickou lokalitou.
S výstavbou se začalo v roce 1543. Předešlé hlavní město se rozkládalo
na úpatí sopky Volcan de Agua a bylo zničeno povodní.
Antigua hned od svého založení měla významné postavení v
celém místokrálovství Nové Španělsko, v období svého
největšího rozkvětu bylo město kulturním a hospodářským
centrem regionu a svým přepychem si nezadalo s Ciudad de
México nebo Limou. Rychlý konec rozvoje města nastal 29.
června 1773, kdy zemětřesení zničilo podstatnou část
města. Roku 1776 bylo hlavní město přemístěno do Ciudad
de Guatemala, kde je dodnes.
Během naší prohlídky s místním průvodcem jsme prošli náměstí s vodní
nádrží, kolem nemocnice San Pedro, spousty kostelů,
jadeitové dílny, tržiště s rukodělnými výrobky, kolem
oblouku Arco de Santa Catalina, překrásného kostela La
Mercad do Central parku s radnicí a fontánou Mořských
panen, Catedral de San José (ráno byla otevřená,
odpoledne už ne). Procházku jsme zakončili v Casa de Rom
Zacapa, kde si členové výpravy pokoupili určitě dobré
rumy. Já se potom ještě sám vydal si prohlídnout
pozůstatky Katedrály. Stavba první katedrály Antigua
Guatemala začala v roce 1545. Tato budova se zřítila v
důsledku zemětřesení. V roce 1669 začala nová stavba
katedrály, která byla slavnostně otevřena v roce 1680.
Poté byla opět zničena zemětřesením a už nebyla nikdy
obnovena.
FOTOGALERIE
úterý 9. dubna 2024:
Antigua - Copan Ruinas (Honduras)
Slunečné ráno, pohodička v hotelu a my opouštíme naši další zastávku a
pokračujeme dneska dále a dále. Máme před sebou
dlouuuuuhýýýý přejezd do Hondurasu. Já už tuto zemi
navštívil v roce 2010, tak mi nepřibude zářez v počtu
navštívených zemí.
Náš řidič dostal hned po ránu před hotelem pokutu, že tam stojí moc
dlouho. Nu což … Tak honem nasedneme a jedeme nejdříve
na vyhlídku nad městem. Je tam příjemný parčík plný
voňavých borovic a eukalyptů. Na město vidět je, jen
sopka v povzdálí se již ukryla do oparu. Připomněli jsme
si naši včerejší procházku městem, kde jsme se motali
tam a zpět. Z ptačího pohledu to tak člověku nepřišlo.
Vyrážíme směr hlavní město Guatemala City, ale kvůli dopravě volíme
alternativní cestu. Směrem na jih, ne přes hlavní město.
Ušetříme tak cca 2 hodiny v autobuse. Carlos, náš
průvodce, ještě domluvil cestou zastávku v domě jeho
sestry, která pro nás připravila oběd - kuřecí vývar
s rýží. Byla to příjemná zastávka a poznání místní
rodiny. Sám Carlos odsud pochází, ale ve věku 2 let se
přestěhoval s rodiči poblíž Flores, kde byla půda
zadarmo. Jeho sestra, bylo jí 7 let, zde zůstala
s prarodiči … takové zvláštní. Nedokážu si představit,
že bych někde nechal svou dceru s babičkou a dědečkem a
viděl ji třeba 2x ročně.
Po obědě už pokračujeme směr honduraská hranice. Odbavení probíhá jako
za starých časů. Vysednout, pas do ruky, dostat razítko
na výstupu z Guatemaly, dostat razítko na vstupu do
Hondurasu a zaplatit 3 USD. Z hranic je to do Copan
Ruinas už jen 10 km, tak za chvíli jsme v hotelu.
FOTOGALERIE
středa 10. dubna 2024:
Copan Ruinas (Honduras)
Přemýšlel jsem dlouho, ve kterém hotelu jsem bydlel před 14ti lety. A
světe div se, v úplně tom samém, Marina Copan. Jen mi
tehdy připadal nějaký jiný. Možná byl možná se mi to jen
zdá.
Ráno jsem se po snídani prošel uličkami města, po nedalekém náměstí a
vyrazil i k místnímu hřbitovu. Pak už následovala
společná návštěva archeologického naleziště. V
návštěvnickém centru jsme se nejdříve shromáždili kolem
makety areálu a místní průvodce zde udělal krátkou
orientaci - co nás čeká, co uvidíme, jak daleko půjdeme
apod. Další zastávka byla u mapy mayského světa -
rozkládala se od Mexika až po Honduras a byly zde
zaznačeny všechna velká mayská města - jen v krátkosti
zmíním Chitzen Itza v Mexiku nebo honduraský Copan.
Sousední Guatemala je rovněž plná pozůstatků mayských
měst a památek - např. Tikal. Z centra jsme už vstoupili
do areálu samotného - vítali nás zda překrásní papoušci
Ara. To byla snad větší atrakce než historie samotná.
Ale dost bylo papoušku a jde se na památky.
Nejdříve tedy na Náměstí stél. Toto je lemováno auditoriem pro cca 30
tisíc diváků, podle toho archeologové odhadují počet
obyvatel v době největšího rozkvětu města. Po jeho
úpadku dosáhlo novodobé Copan Ruinas tohoto počtu až ve
20. století! Na náměstí jsou rozmístěny stély
jednotlivých panovníků - jen v krátkosti se zmíním - 13.
panovník se jmenoval 18. králík, další Kouřící jaguár,
Jaguár Vodní lilie, Kouřící opice apod. Archeologický
park je krásně upravený a odevšad zde na návštěvníky
dýchá mystičností místa. Jako by se zde měli každou
chvíli objevit Májové a třeba začít hrát míčovou hru na
zápasišti, kdy dva týmy (asi po 5ti hráčích) mají za
úkol trefit gumovým balonem, za pomocí ramen, loktů nebo
kyčlí, oko papouška na šikmých plochách. Kapitán
vítězného družstva, v případě zápasu při náboženské
oslavě, je kapitán slavnostně obětován bohům - zaživa je
mu otevřena hruď a vyjmuto srdce.
Nesmím také zapomenout zmínit překrásné hieroglyfické schodiště s více
než 2500 hieroglyfy na 63 schodech. Schodiště bylo
bohužel nalezeno ve špatném stavu a tak jsou jednotlivé
kameny poskládány aniž by na sebe motivy navazovali.
Neexistuje žádná technologie, která by při skládání
kamenů pomohla. Prošli jsme pod obrovskými stromy s
kořeny ve vzdálenosti snad 20 metrů od kmene a průměrem
jako lidské tělo, kolem mnoha chrámů až k rezidenci
posledního vládce Copanu. Po cestě jsme si mohli udělat
obrázek, jak místo vypadalo před započetím výzkumu -
stromy, kopečky, kamení. Majitel, který prodal pozemek
archeologům za 50 dolarů se tehdy ťukal do čela, proč
dávají tolik peněz za kamenitou zemi. Jeden z archeologů
později napsal, že by za zemi dal i více peněz, ale to
byl původního majitele asi kleplo úplně!
FOTOGALERIE
čtvrtek 11. dubna 2024:
Copan Ruinas (Honduras) - Rio Dulce (Guatemala)
Opouštíme Honduras a vracíme se zpět do Guatemaly, kde nás ještě čeká
hodně míst k navštívení. Procedura na hranicích je velmi
rychlá, do pasu nám přibylo další razítko na honduraské
straně a pak na guatemalské. Vše je v jedné budově, jen
přejdeme metr … možná metr a půl.
Dnešní cesta celkem odsýpá, je jen zbržděná dvěma nehodami. První, to
„spinkal“ kamion na kraji silnice, docela nechápu, jak
se mu to podařilo, ale dokonce potrhal sloupy
elektrického vedení. Druhá nehoda byla už kousek před
Rio Dulce a to pickup trefil či nějak narazil do
traktoru …také celkem nepochopitelné.
Projeli jsme městem Zacapá, odkud pochází jednak rum, který nakupovali
v Antigua a také se zde nedaleko nacházejí jadeitové
doly, o kterých jsme se dozvěděli při prohlídce
jadeitové dílny také v Antigua. Další zajímavostí na
trase bylo mayské archeologické naleziště Quiringa, jež
je na seznamu UNESCO a patří mezi místa s největšími
mayskými stélami. Historicky bylo ale ovlivněno
honduraským Copanem. My jsme se zde nezastavovali, jen
jsem to zmínil cestou kolem. Průvodce se mě ptal, jestli
tam chceme zajet, ale myslím že mayských archeologických
nalezišť máme dost, tak není třeba přidávat další.
Mayské památky na straně jedné, největší guatemalské jezero Izabal na
straně druhé. Má rozlohu 590 km2, délku 45 km
a 20 km, maximální hloubku 18 metrů. Z jezera vytéká
řeka Rio Dulce, na kterou se zítra máme vypravit lodí.
FOTOGALERIE
pátek 12. dubna 2024:
Rio Dulce - Livingstone
Včera vedro na padnutí, že když člověk dýchal, tak se potil. V noci
zapršelo, přišel vítr a ráno už to bylo pomalu na
mikinu. Chladnější počasí určitě lepší než to sparno
jako včera, jen jsem se bál, abychom na lodi nezmokli.
Dneska nás čeká plavba po Rio Dulce, s nakouknutím na
jezero Izabal u hradu San Felipe a pak plavba až ke
Karibiku.
Naštěstí dopoledne „jen“ foukalo a bylo zataženo. V deset hodin jsme se
nalodili na člun, který na nás čekal u hotelu a
vyrazili. Nejdříve směrem pod nejdelším guatemalským
mostem, k největšímu guatemalskému jezeru, ke hradu San
Felipe, který byl postaven v roce 1650 jako obranná
pevnost proti pirátům snažícím se ohrozit obchodní lodě
vezoucí zboží ze Střední Ameriky. Dříve zde stála
dřevěná pevnost a po jejím požáru byla postavena
současná. Pokud byste chtěli dovnitř, platí se
nekřesťanské vstupné 75 quetzalů. Na to, jak je pevnost
malá, tak dost přemrštěná cena. My jsme pevnost zkoukli
jen z lodi a jeli dál. Prý na dně leží několik
potopených pirátských lodí.
Přes Rio Dulce Golfete pokračujeme až do kaňonu Rio Dulce. Kapitán lodi
zpomalí u vesniček domorodců, objede s námi ptačí
ostrovy - hlavně zde hnízdí kormoráni, volavky a ještě
kvakoši. Vápencové útesy v kaňonu se tyčí do výšky více
než 30 metrů. Co žije pod vodou? Okouni, sumci a
kapusťnáci. Cestou se nabízí zastávka u termálních
pramenů, kde se dá za 10 quetzalů okoupat, ale my
pokračujem dál do ústí řeky Rio Dulce, až k městečku
Livingstone, garifunské osadě. Tato vznikla na konci 17.
století a byla založena člověkem, jehož matka byla
černoška a otec Španěl. Původně sem přišli černoši,
garifunové, z Afriky. Byli vyhnáni z ostrova San
Vincenc, přišli na honduraský Roatan a pak pokračovali
až sem, kde se usadili. Místo je velmi izolované,
cokoliv sem chtějí přivést, tak jedině po vodě - jídlo,
materiál, auta …
Ve vesnici se nás ujal místní průvodce, jméno už si bohužel nepamatuji.
Mluví se zde směsicí angličtiny, francouzštiny,
španělštiny a kreolštiny. Takže se zde moc nedomluvíte.
Od přístavu jsme vyrazili do města, ochutnali místní
šíleně sladkou specialitu - kokosový chleba, pak
uličkami šli k pláži, ke kostelu, trhem, kolem párty
„hospod“, kde místní o víkendu paří zase zpět do
přístavu. Zajímavé toto místo vidět, zažít. Potkali jsme
zde i několik bílých. Jeden takový hippík, ok. Pak ale
ze školy šel zrzavý, bílý kluk … ten sem moc nezapadal.
Livingstone určitě stojí za vidění, takové bordeliště.
Možná zajímavější je ho vidět o víkendu nebo při
oslavách Garifundů 25-27/11, každý rok, kdy všichi paří
a tančí.
Cestou zpět jsme se zastavili ve „vodní“ restauraci, na řece na místní
specialitu tapado, kterou si nikdo nedal, protože malá
porce stála 110 quetzalů a větší 195 quetzalů, tj. 15
nebo 25 dolarů. Tak místní specialitu s mořskými plody
nikdo neochutnal … nu což. Asi to bylo moc peněz nebo se
báli střevních problémů. Chvíli po návratu z lodního
výletu začalo zase pršet. To už jsme byli naštěstí
všichni schovaní.
FOTOGALERIE
sobota 13. dubna 2024:
Rio Dulce - Yaxhá - Flores
Ráno zamáváme Rio Dulce, přejedeme přes most a až poté sdělím členům
výpravy to, že od roku 2015 most technicky nevyhovuje
provozu a že se plánuje jeho rekonstrukce :o). Naštěstí
to rozdýchali, byli jsme už na druhé straně.
Krajinou guatemalské nížiny pokračujeme směrem k těm nejzajímavějším
mayským sídlištím a archeologickým areálům. Cestou, ve
vesnici La Union, ale zažíváme něco neskutečného. Je
sobota a zde se pořádá koňská přehlídka. Jednotlivé
skupiny koňáků jdou v průvodu a jejich koně tančí na
hudbu linoucí se z repráků aut jedoucích před nimi. I
když nás tato zastávka zdržela dobře hodinu, možná i
více, tak to stálo za to. Určitě živější, barevnější než
mayské vykopávky. I když náš průvodce Carlos se těšil,
jak nám je ukáže.
Po pozdním a rychlém obědě jsme zamířili již do areálu druhého
největšího mayského sídliště Yaxhá. Nejprve je třeba se
zaregistrovat a poté přejet ještě kus cesty ke vstupu
samotnému. Vysedneme, jdeme k prvnímu místu s výkladem,
poté začne poprchat. Tak se s některými členy výpravy
vracíme zpět do busu pro deštníky/pláštníky a dobře
děláme.
Yaxha je mezoamerické archeologické naleziště na severovýchodě Petén v
dnešní Guatemale. Jako obřadní centrum předkolumbovské
mayské civilizace byla Yaxha třetím největším městem v
regionu a zažila svou maximální moc během raného
klasického období (asi 250 - 600 n. l.).
Město se nacházelo na hřebeni s výhledem na jezero Yaxha. Název města
pochází z mayského výrazu „modrozelená voda“; je to
pozoruhodné přežití klasického dobového místního jména
do moderní doby. Odhaduje se, že království Yaxha
pokrylo plochu 237 km2 a mělo nejvyšší
populaci 42 000 v období pozdní klasiky mezoamerické
chronologie.
První osada zde byla založena někdy ve středním předklasickém období
(asi 1000 - 350 př.n.l). Během pozdního předklasického
období (asi 350 př. n. l. - 250 n. l.) se vyvinulo v
největší město ve východní oblasti jezer Petén a během
rané klasiky (asi 250 - 600 n. l.) se rozrostlo v
obrovské město. V této době, stejně jako ostatní
lokality v Peténu, vykazuje silný vliv ze vzdálené
metropole Teotihuacan v údolí Mexika. Během pozdní
klasiky (asi 600 - 900 n. l.) byl zastíněn sousedním
Naranjem, ale nikdy nebyl zcela ovládnut. Město bylo
opuštěno v postklasickém období (asi 900 - 1525).
O ruinách města poprvé informoval Teoberto Maler, který je navštívil v
roce 1904. Místo bylo zmapováno ve 30. letech a znovu v
70. letech a stabilizační práce začaly koncem 80. let.
Ruiny zahrnují pozůstatky více než 500 staveb. Na místě
bylo objeveno přibližně 40 mayských stél, z nichž asi
polovina obsahuje sochy.
Déšť pomalu ustal, ale západ slunce jsme neviděli. Mohli jsme se kochat
výhledem na jezero, na krajinu. To nám stačilo. Při
sestupu z poslední pyramidy začalo už lít pořádně, a tak
jsme spěchali zpět do autobusu. Do hotelu jsme dorazili
už za tmy. Docela obdivuji našeho řidiče, že je schopný
v noci na místních silnicích řídit. Protijedoucí auta
vůbec nerespektují nějaké osvícení. Čím více světelných
ramp na autě mají, tím lépe a září do noci teda pořádně.
FOTOGALERIE
neděle 14. dubna 2024:
Flores - Tikal
Na poslední den v Guatemale máme naplánovánu návštěvu toho nejlepšího,
největšího mayského města, Tikalu. Carlos, náš průvodce,
jelikož pochází odsud, je natěšený, jak nám místo ukáže,
seznámí nás se vším, co o tom ví. No to by členové
výpravy museli ty informace přijímat. Když jsme přijeli
a zastavili se u první stély, kterou popisoval, tak bylo
vidět na lidech znudění. Poprosil jsem Carlose, aby to
nebral tak do hloubky, že si to stejně nepamatují … byl
z toho trochu smutný.
Tikal je ruina starověkého města, které se pravděpodobně jmenovalo Yax
Mutal nalezené v deštném pralese v Guatemale. Je to
jedno z největších archeologických nalezišť a městských
center předkolumbovské civilizace Mayů. Nachází se v
archeologické oblasti Petén Basin na území dnešní severu
Guatemaly. Lokalita je součástí guatemalského národního
parku Tikal a v roce 1979 byla prohlášena za světové
dědictví UNESCO.
Tikal byl hlavním městem dobyvatelského státu, který se stal jedním z
nejmocnějších království starých Mayů. Ačkoli
monumentální architektura na místě sahá až do 4. století
před naším letopočtem, Tikal dosáhl svého vrcholu během
klasického období, cca. 200 až 900. Během této doby
město politicky, ekonomicky a vojensky ovládalo velkou
část mayského regionu, zatímco interagovalo s oblastmi
po celé Mezoamerice, jako je velká metropole Teotihuacan
ve vzdáleném údolí Mexika. Existují důkazy, že Tikal
dobyl Teotihuacan ve 4. století našeho letopočtu. Po
konci pozdního klasického období nebyly v Tikalu
postaveny žádné nové významné památky a existují důkazy,
že elitní paláce byly vypáleny. Tyto události byly
spojeny s postupným úbytkem obyvatelstva, který
vyvrcholil opuštěním lokality koncem 10. století.
Tikal je nejlépe srozumitelným ze všech velkých nížinných mayských měst
s dlouhým seznamem dynastických vládců, objevením hrobek
mnoha vládců na tomto seznamu a průzkumem jejich
památek, chrámů a paláců.
V Tikalu byste prý mohli strávit 3 dny a stále byste měli co objevovat.
My jsme naši prohlídku začali u Chrámu č. 4, což je
nevyšší přístupná stavba v areálu. Nahoru se vystoupá po
bočním schodišti a ten výhled odsud stojí za to.
Obdivujete vrcholky okolních stromů a také chrámů. Odsud
jsme se vydali na pyramidu, astronomickou observatoř,
opět přístupná. Jen to schodiště sem je nějaké strmější
či co. Výstup byl náročnější. Opět výhled fantastický!
Na závěr nás čekalo hlavní náměstí s tím nejlepším, co
nám může areál nabídnout. To je Chrám č. 1 neboli také
Jaguáří chrám. Výjimečně v něm archeologové našli hrob
jednoho z panovníků, plný překrásných a vzácných
artefaktů. Z jedné strany náměstí je poté nekropole a
z druhé strany akropole. Měli jsme to štěstí a mohli zde
pozorovat i živoucí přírodu, nosála, který hledal
potravu u posedávajících turistů.
Tikal je překrásný areál a určitě si zaslouží vícero návštěv nebo delší
prozkoumání. Carlos nás zde vodil i mimo oficiální
místa, protože zde pracoval od 11ti let. Zná to zde jako
své boty. Jen členové výpravy byli už unaveni horkem,
dusnem a tím, že se nehnul ani lísteček. Ale prostě
krása!
FOTOGALERIE
pondělí 15. dubna 2024:
Flores - Belize - San Pedro
Po snídani se vydáváme na poslední cestu po silnicích Guatemaly. Kam?
Míříme k hraničnímu přechodu do Belize, cca hodinu a
půl. Přechod přes hranice je vcelku pohoda, není zde
téměř nikdo, jen pár místních. Výstup z Guatemaly, další
razítko do pasu. Pak se rozloučíme s průvodcem a
přejdeme na belizskou stranu. Odevzdáme formulář, další
razítko Naložíme kufry a můžeme pokračovat.
Autobus je také Toyota, jako v Guatemale, jen je asi o tisíc let starší,
dýchavičnější než předchozí. Zajímalo by mne, co do toho
dávají za motory, když přijde kopec, tak se musí jet na
jedničku a někdy máte pocit, že nakonec bude raději
couvat. Navíc bus strašně rachotil a chvíli před
zastávkou poblíž hlavního města Belmopanu se začalo
kouřit ze zadních brzd. Od benzinky jsme ještě vyjeli na
hlavní silnici, ale dál už ne. Řidič zastavil, oznámil
situaci – zablokované brzdy, a že přijede nový autobus,
tak za hodinu. Sedíme, sedíme, najednou rána … praskne
hadice od chladiče. Tak to už byla pro autobus poslední
kapka. Chvíli jsme seděli uvnitř, ale s vypnutým motorem
a bez klimatizace se to nedalo dlouho vydržet. Rozbili
jsme tedy tábor ve stínu nedalekého stromu. Pobavení
domorodci se přišli zeptat, co se ději. Já s pomocí
řidičových dat informoval všechny zúčastněné strany, že
dorazíme později. Snahou bylo chytit water taxi v 15:00.
Nyní jsem si říkal snad v 16:30 nebo pak 17:30
nejpozději.
Naštěstí nový bus dorazil skutečně za zmíněnou hodinu, přeložili jsme
kufry a jeli dál. Nyní přímo letěli. Nedostali jsme
stejnou herku, ale pořádný bus. Krajina je v zemi
zajímavá, sem tam kopeček, ale jinak placka. Není zde
takový nepořádek jako v Guatemale, přitom je to chudší
země. Kolem silnice je spousta polorozpadlých rančů, asi
ještě z doby, kdy země byla pod anglickou korunou. Nyní
zde vše chátrá. Domky všelijakého stavu, vesměs na
sloupech. Kolem cest také bylo mnoho vrakovišť, což
odpovídalo kvalitě místního vozového parku.
Do Belize City, největšího města země, jsme dorazili chvíli po 15.
hodině. Odbavili kufry, já vyzvedl lístky, místní sim
kartu a pak zbývalo než jen chvíli počkat a nasednout na
water taxi jedoucí směr ostrov San Pedro. Cesta trvá cca
1:45 hod, se zastávkou na dalším ostrově Caye Caulker,
kde vysedala část lidí. Cestu nám zpestřil krásný západ
sluníčka nad mořem. Bohužel loď byla plná, z boku
oplachtovaná, tak nebylo možno moc popocházet. Do San
Pedra připlouváme už skoro za tmy, sluníčko ještě trošku
probleskuje mezi domy. Počkáme, než nám vyloží kufry,
nasedneme do připravených taxíků a jedem do hotelu.
Uličky San Pedra jsou uzoučké, všichni tu jezdí na
golfových vozících, a tak jde cesta pomalu. Navíc,
jakmile se vyjede mimo města, je dokonalá tma. Ale i ve
tmě jsme zdárně dorazili do hotelu. Recepce zavírá
v sedm, tak nás ubytovali pikolíci z ochranky, ale vše
nakonec dobře dopadlo. I přes porouchaný bus, zdržení
apod. U večeře už byli členové výpravy zamklí, unavení
nebo už toho cestování mají dost. No pomalu se již blíží
závěr putování.
FOTOGALERIE
úterý 16. dubna 2024:
San Pedro - Hol Chan
Není možné, abychom poznali za tu chvíli Belize. Dneska nás čeká jen
taková ochutnávka, ale na tom nejlepším, co může země
nabídnout. V roce 2014 bylo San Pedro v Belize, jeho
okolní moře, druhý největší korálový útes na světě
prohlášeno za nejlepší místo na strávení dovolené. Musím
říci, že ostrov má takové zvláštní kouzlo, byť je
zaprášený, plný turistů. Místní jsou ale celkem příjemní
a ne nikterak vlezlí. Nějak tak si tady žijí vlastním
pomalým, ostrovním, životem. No stress, no rush.
Nás dneska čekal přejezd do San Pedra, hlavního města ostrova, konečně
vidíme vše za světla. Tady nasedáme na člun po blankytně
modrém moři, nad korály, se vydáváme poznávat podmořský
život v mořské přírodní rezervaci Hol Chan. Již cestou
nás kapitán upozorňuje na rejnoka a bude líp. Při
příjezdu na Hol Chan je zde „narváno“. V plovoucí kase
vyzvedneme pásky dokazující úhradu vstup a jedeme raději
dál, do Shark Ray Alley. Zde tolik lodí není. A už při
příjezdu nás vítají chňapalové a žraloci. Jedná se ovšem
o nedravé žraloky, kteří nikterak nejeví zájem o lidi.
Kapitán háže do vody slanečky a voda se jen vaří. Je to
super pozorovat mumraj nad i pod hladinou. Ale co … my
se máme s těmito tvory potápět. No člověk se necítí
dvakrát ve své kůži, když kolem něj mají plout žraloci.
Prostě to tak nějak máme zakořeněné, že žralok je
dravec.
Poté se vracíme k samotné rezervaci Hol Chan, kde je již situace
klidnější. Pozorování rybiček, korálů a murén. Korálový
útes hraje všema barvama, a to i nad hladinou. Je super
pozorovat v dálce, jak končí a začíná hluboké moře. Na
těch místech se lámou vlny.
Po druhé zastávce se již vracíme zpět do San Pedra. Kapitán stáhne
střechu lodi, abychom se všichni prohřáli. Počasí nám
přeje a sluníčko krásně prosvětluje okolní moře. V San
Pedru musíme chvíli počkat na taxíky, ale dá se čekat
v přístavním baru, tak to není takový problém. Následně
jede část členů výpravy zpět do hotelu a další část
jedeme na Secret Beach, která tedy není zase až tak
secret. Její výhoda je, že je otočená k pevnině a ne do
volného oceánu. Nejsou zde tudíž sargasové řasy, jichž
je pláž u hotelu plná. Pláž možná někdy byla Secret, ale
nyní je zde nespočet barů, atrakcí, stolíků ve vodě,
masáží apod. Určitě to ale stálo za to se sem vypravit a
vidět i tuto stranu ostrova.
FOTOGALERIE
středa 17. dubna 2024:
San Pedro - Chetumal - Cancun
Dneska byla domluvená snídaně na brzo, protože musíme jet lodí v 8:30
hod ze San Pedro do Chetumalu. Pán v restauraci večer
oznamoval, že tam bude už v 5:30, tak můžeme dojít
klidně dříve. Jaké bylo všem naše překvapení, když
v 6:10 ještě bylo všude zavřené a zhaslé. Tak jsem si
říkal, že nám ten přesun do Mexika zase dobře začíná.
Naštěstí jsem sehnal člověka z ochranky a ten dotyčnému
zavolal. Za chvilku dorazil, že se mu pokazilo auto.
Pomohli jsme mu trochu s chystáním snídaně a on mezitím
s kuchařem rychle dodělal omelety. Vše se stihlo a
vyrazili jsme „jen“ o 10 min později.
V přístavu se nám podařilo dorazit právě včas. Po nás se už u přepážky
na kontrolu pasů tvořila fronta. Uf. No stejně pak
následovalo kolečko výstupní platby z Belize 20 USD a
kontrola pasu na imigračním. Loď nakonec vyplula s cca
40 min zpožděním. Na rozdíl od water taxi z Belize City
toto byla menší loď, jen asi tak pro 50 lidí. Nás zde
bylo kolem 30, tak se každý mohl uvelebit kde chtěl. Cca
2 hod cestu dokreslovalo blankytné moře a azurová
obloha. Příjemné rozloučení s Belize.
V mexickém Chetumalu následovala pasová kontrola, zaplacení vstupního
poplatku 700 peset (cca 40 USD, dá se platit jen
kartou). Bohužel se tady dvakrát nepřetrhnou a rychlost
práce byla „obdivuhodná“. Na druhé straně haly nás už
čekala paní na doprovod do Cancunu a autobus. Žádná
dýchavičná herka a taky dojel v pořádku. Jen cesta z Chetumalu
do Cancunu trvá více než 5 hod. Původně byla naplánována
až na zítra, ale z bezpečnostních důvodů jsme ji
absolvovali již dnes a zítra to máme na letiště 20
minut. Z Mexika toho už bohužel moc neuvidíme.
Projížděli jsme přes Tulum, kde jsou jediné mayské
památky na břehu moře, ten si dobře pamatuji z roku
2012, kdy jsme zde dělali poznávačku, byl pěkný. Dle
paní, která nás doprovázela tam ale nic pěkného není …
no nevím. Asi bych ji zde za průvodkyni nechtěl …
Hotel, kde jsme se ubytovali je uprostřed města. Hraje si na „byznys“
hotel, ale v recepci nikdo nemluvil anglicky a také
kdyby pracovali pomaleji, tak couvají … strašná rychlost
práce …
A zítra přejedeme přes „hotel strip“, jako v Miami a jen počátek cesty
domů …
FOTOGALERIE
čtvrtek 18. dubna 2024:
Cancun - Atlanta
Když jsem včera psal zápisek, tak jsem myslel jen na to, abychom stihli
přestup v Atlantě, kde jsme měli necelé 2,5 hod. V USA,
ale musíte vyzvednout kufry a znova je „odložit“. No,
netušil jsem, že stíhat přestup je už zbytečná obava.
Proč? Na letišti v Cancunu měl spoj letící před náma
zpoždění, 2 hod. Při odbavení se člověk u přepážky
zarazil a začal něco řešit. Po chvíli z nich vylezlo, že
i náš spoj má 2 hod zpoždění a co budeme chceme dělat.
Čas na přestup je nedostatečný. Domluvili jsme se, že se
nám pokusí najít nový spoj už v Cancunu, ať to nemusíme
řešit v Atlantě a máme na výběr více spojů. První
varianta padla na spoj letící z Atlanty s 1 denním
zpoždění. Pak byla ve hře varianta přes Amsterodam, asi
o hodinu dříve. Nakonec se nás podařilo dostat, po 2 hod
telefonátu na AirFrance do letadla letícího v 16:35 do
Paříže. Bohužel někteří členové výpravy nedokázali
pochopit, proč neletíme jiným letem, třeba napřímo nebo
s jiným dopravcem. To je bohužel při každém zpoždění. A
je těžko vysvětlovat, že pokud je letenka dopravce
v jedné alianci, tak dopravce z aliance druhé nebude
nikoho zadarmo přepravovat. Také zaznívaly názory, proč
neletíme odjinud. Vysvětlování, že z Belize nelítá skoro
nic a vracet se do Guatemala City je nesmysl, opět
nepomáhalo. Nejvíce mne dojaly dotazy, zda si v letadle
budou moci sednout k okýnku apod. Sorry, ale já jsem
vždycky rád, že lidi dostanu na nejbližší spoj a ne si
vybírat sedadlo.
Takže do Atlanty jsme dorazili v sedm večer, honem vybavit hotel a další
formality … paní se moc nepřetrhla, ale spolupracovala,
což je důležité. Dostat se na bus do hotelu, ubytovat se
a je deset večer. Uf … Na jídlo jsme obdrželi vouchery
v hodnotě 12 USD, trochu směšné … hlavně, když se
někteří členové výpravy ptali na kapesné … co k tomu
dodat.
pátek - sobota 19. - 20. dubna 2024:
Atlanta - Paříž - Praha
Nocleh v Atlantě byl trochu rušný. Hotel leží přímo pod hlavní trasou.
Takže každé 2 minuty tu startovalo letadlo. Kolem
půlnoci ruch trochu utichl.
Cestu na letiště a odbavení jsme zvládli. Jen 5 členů výpravy nedostalo
palubenky, že si je máme vyzvednout až v Paříži. Nu co
už, komplikací je během cesty dost. Palubenky nám
v Paříži bez problémů vydali a my mohli pokračovat do
Prahy. Zde ovšem vše nekončí. Právě těm 5ti lidem, kteří
neměli palubenky (i já) zůstaly kufry v Paříži. Fakt
dobrodrůžo až do konce. Ale naštěstí mi ho v neděli
navečer dovezli …
FOTOGALERIE
|
