TOPlist

 

UZBEKISTÁN

5. - 13. 9. 2019

 

 

 

 

 

 


 

čtvrtek 5. září - pátek 6. září 2019:

Praha - Moskva - Taškent

100! Co to je? Co to znamená? Pro mnohé možná vcelku nic důležitého, ale pro mne milník v cestování. Uzbekistán je totiž mou 100. navštívenou zemí. Pravda, podle statistiky mi ještě téměř jednou tolik chybí, na druhé straně jsou místa, která asi nikdy nenavštívím, jako Pákistán nebo Afghánistán. Ta mi na mapě navštívených zemí budou chybět. Tak vzhůru poznávat stou zemi, středoasijský Uzbekistán.

 

Proč zrovna Uzbekistán? Už si ani nevzpomenu, co bylo prvním počinem sem zorganizovat výpravu. Jestli mi to někdo doporučil, nebo jsem něco četl či slyšel. Nebo to bude tím, že mimo západněji položenou Arménii a Gruzii je tato mapa pro mne bílá ... skutečně už nevím. Ale skutečností je, že tato postsovětská republika má turistovi co nabídnout. Na druhou stranu je výhoda, že zde turistů není prozatím mnoho.

 

Země východním směrem si bohužel žádají noční cestování, tudíž následný den členové výpravy balancují nad bdělostí a spánkem. Podle toho byl upraven i první den, poznávání hlavního města Taškentu. Základy města byly položeny již kolem 5. století př. n. l. Stejně jako v dobách slávy Hedvábné stezky je i dnes Taškent městem s otevřenou náručí pro cestovatele ze všech koutů světa. Město, které několikrát změnilo své jméno, bylo dobito Čingischánem, zničeno zemětřesením a bylo dlouholetou součástí Sovětského Svazu, je dodnes místem stále nepoznamenaným masovým turismem.

 

Abychom se lépe seznámili s kulturou a historií, prošli jsme si Muzeum dekorativního a aplikovaného umění Jedno z nejzajímavějších muzeí v zemi s rozsáhlou sbírkou keramiky, dřevořezby, látek, koberců, kovotepectví a dalšími řemeslnými předměty. Odpoledne jsme přejeli do staré, muslimské části města prohlídli si zde první z historických památek - komplex Khast Imam s medresou Barak Khan, mauzoleem Kaffal Shashi, mešitou Tilla Sheikh a posvátným koránem ze 7. století.

 

Vzrůstající únava byla na členech výpravy znát a tak jsme prohlídku města zakončili na Náměstí nezávislosti, dřívějším Náměstí vítězství a zabrouzdali okouknout místní metro, kde každá z 28ti stanic má jedinečnou výzdobu. My jsme přejeli ze stanice Náměstí nezávslosti na stanici Sběračů bavlny.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 7. září 2019:

Taškent - Samarkand

Nejen v Japonskou, Koreji nebo Číně mají rychlovlaky. Zde se rychlovlak jmenuje Afrosiyob a spojuje Taškent, Samarkand a Bucharu. Mezi městy jezdí maximální rychlostí 250 km, respektive je schopný této dosáhnout. My sme jeli rychlostí 230 km za hodinu. Z hotelu to bylo na nádraží kousek a místní "vokzal" (nádraží) je opět honosná stavba v duchu všech důležitých budov v zemi. Je nutno projít několika kontrolami jako na letišti a místní policie Vás neustále poměřuje ostřížím zrakem, jako v dobách minulých. Vlak už stál na peróně, tak i my mohli za chvilku nastupovat. Uvnitř to vypadá jako v našem pendolínu. Ale v ceně jízdenky máte čaj či vodu a malou snídani (dva malé croisanty). Cesta do Samarkandu vedla zajímavou krajinou, v tádžickém podhůří, nakoukli jsme i do vesniček lemujících trať. Do Samarkandu byla jen jedna zastávka a pak už samotný Samarkand.

 

Samarkand je město na Hedvábné stezce, které si dodnes zachovalo kouzlo a magii středoasijské metropole s rušnými bazary a mnoha historickými budovami, kdysi sídlo Tamerlána a jeho vnuka Ulugbeka. Už nemá tak moderního ducha, jako Taškent. Na rozdíl od Taškentu mi zde přišlo i více turistů.

 

Naše první zastávka byla u krásně zrekonstruované mauzoleum Gur Emira s nádhernou tyrkysovou kupolí. Místo je důležitou historickou památkou, kde je uloženo tělo národního hrdiny Timurlana a jeho také jeho synů. V době vlády Timurlana byl Samarkand hlavním městem impéria čítajícího 26 zemí. Sahalo od Turecka po Indii a Čínu. O hrobě Timurlane se říká, tak na sebe přinese jeho kletbu. Na hrobě je také prý napsáno "Zde je pohřbena válka" ... a mnoho historických postav se přesvědčilo, že asi na této kletbě něco bude ...

 

Následovalo slavné náměstí Registan z 15. - 17. stol., kde se nacházelo oficiální centrum Tamerlánovy říše s mnoha medresami - např. Ulugbekova medresa, medresa Sher Dor a Tillya Kari. Je to obrovský komplex budov, kde bývala náboženská škola. Na rozdíl od jiných medres se zde ale nevyučoval pouze islám, ale i běžné vědy.

 

Kousek od medres je mešita Bibi Khanum ze 14. stol. - grandiózní stavba s hlavním portálem vysokým 40 m, která byla postavena za pouhých 5 let. Na rozdíl od jiných mešit, tato není celá krytá, ale s otevřeným nádvořím, kam se vešlo až 12 000 věřících. Říká se, že manželka Timurlane Bibi Khanum kvůli aférce s architektem stavby na závěr spáchala sebevraždu, skočila z jedné z věží minaretu.

 

Abychom se dozvěděli ještě něco i o moderní historii, zavítali jsme navštívit mauzoleum prvního uzbeckého prezidenta Islama Karimova, který zemřel v roce 2016.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 8. září 2019:

Samarkand

Neděli jsme začali jak se patří, nevstávalo se v šest. Asi měli podobný nápad i v hotelu, kde měla být snídaně od 7, ale  půl osmé bylo všude ticho, pusto a prázdno. Až na můj popud, kdy jsem probudil pána na recepci začali kmitat a chystat.

 

Nebe bylo na rozdíl od ostatních dnů zamračené a když jsme odjížděli z hotelu, tak dokonce začalo poprchat. Byť je Uzbekistán pouštní země, tak prší i zde. Na poznávání zbylých památek města to ale bylo ideální počasí.

 

Nedaleko mešity Bibi Khanum se nachází jedna z nejzáhadnějších a jedinečných architektonických památek Samarkandu, komplex Shakhi Zinda. Sestává z řad hrobek v modrých barvách. Jednotlivá mauzolea jsou v harmonické kompozici seskupeny podél úzkých středověkých ulic. Shakhi Zinda sestává z jedenácti mauzoleí postavených ve 14. - 15. století.

 

Shakhi Zinda je pohřebiště královských osob a šlechticů. Zdá se však, že hlavním mauzoleum, od kterého začíná nekropole, je pomyslný hrob bratrance proroka Mohameda Kusama ibna Abbáse. Komplex se jmenoval „Shakhi Zinda“, což v perštině znamená „Živý král“. Kusam byl jedním z těch, kteří zde šířili islám. V souladu s legendou přišel v roce 640 Kusam ibn Abbas kázat v Samarkandu, strávil tam 13 let a během jeho modlitby byl Zoroastrijci popraven.

 

Hrob Kusama ibna Abbáse přitahuje do Samarkanda mnoho věřících už od středověku, protože pouť ke hrobu „Živého krále“ byla přirovnávána k pouti do Mekky hajj. Podle legendy má vodní zdroj v hrobě léčivou sílu.

 

Co by to bylo za návštévu středoasijské země, kdybychom nezavítali do kobercárny a nepodívali se blíže na místní techniky výroby hedvábných koberců. Krásné věci zde vyrábějí, ale jen k čemu by to našinci asi doma bylo ...

 

Po obědě jsme navštívili Ulugbekovu observatoř z 15. stol. - 1. observatoř v Orientu s 30 metrovým sextantem, kterou nechal postavit sám Ulugbek za účelem sestavení exaktního astronomického katalogu. Součástí areálu je i muzeum, které návštěvníkovi pomůže blíže pochopit tehdejší postupy. Z celé observatoře se mnoho nezachovalo, zničili ji místní obyvatelé zaslepení náboženstvím. Až v roce 1908 ruský archeolog Vijatkin. Na základě historických knih se mu podřilo zjistit fakta o observatoři a lokaci místa. Našel zde pozůstatky 63 m dlouhého oblouku používaného pro určování pohyb nebeských těles. Zajímavá technika, kterou jsem moc nepochopil ani já, ani členové výpravy. Nejednalo se o observatoř, na jakou jsme zvyklí, ale na vyhloubenou jámu, kam dopadalo otvorem světlo a tak bylo vše pozorováno. Ulug Beg sepsal během své práce katalog hvězd, kde popisuje 1018 těles a také vytvořil předchůdce dnešního kalendáře.

 

Pod observatoří je jeho památník, velká socha sedící na trůně. Je velmi oblíbená u místních, protože se zde střídalo několik novomanželských párů, kteří se sem přišli jednak vyfotit a také požádat Ulug Bega o požehnání. Zvláštní zvyk v muslimské zemi. Je zde vidět silné provázání se zoroastrismem.

 

Na závěr dne jsme se ještě seznámili s tím, jak se vyrábí ruční papír z kůry morušových stromů. Myslím postup všem známý z našich Losin, jen tam se používá na výrobu papírové kaše jiný materiál. Z papíru zde vyrábějí peněženky, kabelky a také oblečení … prý vydrží na dešti a praní. Tomu bych moc nevěřil.

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 9. září 2019:

Samarkand - Bukhara

Dneska je krásné datum, všimli jste si … 9. 9. 2019. Možná trochu magické, možná ideální na nasednutí do uzbeckého rychlovlaku Afrosiyob a pokračování v naší cestě, v cestě putování a poznávání středoasijského Uzbekistánu. Dále na západ, do historické Bukhary.

 

V současném hotelu můj pokoj nedisponoval takovým komfortem, jako je okno. Tudíž jsem nevěděl, že venku jsou opět mraky a také prší. Mraky se trošku stáhli i nad naši výpravu, kdy si jedna členka přišla stěžovat, že jí chybí řasenka a někdo se jí přehraboval v kufru. Nakonec se vše jakž takž vyřešilo a my mohli vyrazit na nádraží, nasednout na vlak a vydat se dále. I dneska se rychlost vlaku zastavila na 230 km/hod. Minule jsem rychlost tak nevnímal, ale dneska to bylo více cítit. Možná to bylo ale jen mým momentálním rozpoložením.

 

Při příjezdu do Buchary se už nebe projasnilo a chladné počasí zůstalo za námi v Samarkandu. Předpověď zde byla 27 a vše směřovalo k této hodnotě. Nádraží v Bukhaře je vzdáleno asi 16 km od města, protože při stavbě nechtěl tehdejší emír, aby se Rusové přiblížili náboženskému centru. Bukhara je nejvýznamnější kulturní a náboženské centrum Střední Asie s mnoha architektonickými skvosty, které je rodištěm proslulého vědce a filosofa Aviceny. Město je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. My na seznámení máme dva dny, což si myslím je opět ideální doba.

 

Dopolední či brzké polední poznávání začalo architektonickým komplexem Lyabi-Khauz sestávajícího ze 3 rozsáhlých monumentálních budov. Kukeldash Madrasah na  severu, Khanaka a Nodir Divan-begi na západě a východě. Z jihu bylo náměstí uzavřeno Obchodní ulicí. Ve středu komplexu je vodní nádrž. Jméno Lyabi-Khauz znamená nádrž. Dle staré legendy nemohl Nadir Divan-begi dlouho koupit pozemek pro plánovanou budovu, stál zde dům osamělé ženy. Poté mocný vezír rozkázal postavit vodní kanál vedoucí pod domem ženy. Voda začala  odplavovat části budovy a nešťastná žena musela prodat pozemek. Tajně byl dům nazýván "Dům násilí", což v arabském popise také znamená numerický údaj stavby budovy – 1620. Nedaleko od komplexu leží také židovská synagoga, která byla ovšem zavřená.

 

Odpolední poznávání bylo poznamenáno trošku dalším zádrhelem. Řidič autobusu s námi vyjel od hotelu, ale po cca 5ti minutách jízdy zastavil a začal telefonovat. Prý nemá jízdu potvrzenou od šéfa, že nemůže dál jet. Tak neprofesionální jednání jsem nezažil. Jestli mu někdo nedal příkaz, tak nás neměl naložit nebo jo, odvézt nás a pak to řešit. Ne nechat členy výpravy sedět 20 min v buse. Naštěstí se vše vysvětlilo a my mohli pokračovat do komplexu Poi-Kalian ze 6. - 9. stol. rozkládající se v centru staré Buchary, jehož součástí je mešita  Kalon, medresa Miri Arab, která dodnes slouží jako škola koránu, a tehdejší nejvyšší minaret Orientu o výšce 46 m – Kalon. Dle průvodce (knihy) se dá na minaret za malý poplatek vystoupat. Bohužel toto se nám nepodařilo. Místní pikolík co měl vše na starosti chtěl za osobu 30 USD … totální kravina a pak stejně řekl, že to nejde.

 

Nakoukli jsme také do středověkých bazarů, které se specializovaly vždy na některý druh zboží - např. Tok-i-Zargaron z roku 1570, kde se prodávaly šperky, Tok-i-Tilpak Furushon, kde se soustředili kloboučníci, Tok-i-Sarrafon, který byl vlastně peněžní burzou, Tim Abdullakhan z roku 1577 - jedna z nejelegantnějších obchodních hal Buchary, kde se prodávalo drahé hedvábí a víno.

 

Členové výpravy už byli unaveni, tak nesměla pro pohodu chybět zastávka v místní kavárně. Není nad to se jen tak posadit a koukat na život na ulici. Nemyslet na nic, nestresovat se, užívat si. No a na závěr jsme navštívili davronskou dílnu věnující se tvorbě miniatur. Po večeři bylo přání všech chvilku pobýt ve starém městě. Abych řekl pravdu, ve dne se mi zde líbilo více.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 10. září 2019:

Bukhara

Z poznávání Buchary nám ještě zbylo několik míst na poznávání. Jedním z nich bylo mauzoleum Ismaila Samanidiho z 9. - 10. století, které je mistrovským architektonickým dílem, na jehož výstavbu bylo poprvé ve střední Asii použito pálených cihel, s jejichž pomocí byly vytvořeny neopakovatelné geometrické obrazce. Když přijíždíte k areálu mauzolea, vypadá to jako byste jeli do zábavního parku. Mauzoleum totiž leží na jeho území. Stavba nebyla zničena Čingischánem, protože ji místní obyvatelé zasypali pískem. Pak byla památka zapomenuta na více než 7 století. Díky písku zůstalo vše zachováno tak, jak to vidíme nyní. Zajímavostí je, že zde najdete prvky zoroastrismu. Místní islám je takovou kombinací obou náboženství. A to myslím i doposud.

 

O kousek dál stojí další zvláštní stavba. Píšu zvláštní, protože její kopule není klasická, ale konická, což je typický vzhled staveb pro styl přinesený sem ze západního Turkmenistánu.  A co že zde je? Jobova studna. Posvátný zdroj vody pro muslimy. Součástí komplexu je mauzoleum s neznámým hrobem a muzeum věnující se zavlažování, rozvodu vody a Aralskému moři.

 

Přes trh jsme přešli k pevnosti Ark - symbolu vznešenosti a moci, sídlu bucharských emírů  z 6. - 10. století, která byla ve středověku celým městem s emírovými domy a domy jeho žen, mešitami, mnoha náměstími, státními institucemi, obchody, vězením a speciálním náměstím určeným pro popravy hříšníků. Nedaleko od pevnosti stojí překrásná a opět odlišná mešita Bolo Khauz -  údajně nejkrásnější mešitu ve městě z roku 1712. Mešitě se také říká Mešita 40 sloupů, byť v jejím průčelí je jich jen 20. Zbylých 20 najdete v odraze ve vodní hladině. Současný vzhled pochází z počátku 20. století od architekta, který postavil také emírovo letní sídlo. Za všimnutí stojí i bývalá vodárenská věž, kde můžete vyjet nahoru výtahem a rozhlédnout se po okolí, za 5 USD.

 

Odpoledne jsme se vypravili do okolí Bukhary - Sitorai Makhi Khosa, populárního a známého letního sídla Emíra. Komplex leží cca 5 km od města a zahrnuje banketní sál, harém, nádrž na vodu a čajovnu. Mno … musím říct, že ji to na rozdíl od mešit značně chátrá a bylo by zde potřeba rekonstrukce, než se celý rozpadne. Návštěva byla spíše zklamáním. Oproti tomu náboženský komplex Bahauddin Naqshband byl zcela v jiném duchu. Jedná seo o jednu z nejdůležitějších muslimských svatyní. Každý sebevědomý muslim zná a vnímá toto jméno. Velký teolog ze 14. století, zakladatel sufijského řádu "Naqshbandia" byl pohřben 12 km od Bukhary v jeho rodné vesnici Kasri Orifon. V minulosti byl na místě současného hrobu pohanský chrám.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 11. září 2019:

Bukhara - Khiva

Ráno vyrážíme na celodenní přejezd přes poušť Kyzyl Kum a podél řeky Amudarja po bývalé karavanní stezce, kopírující Hedvábnou stezku, do pouštní Khivy. Jak by se pohodlně cestovalo rychlovlakem, jako tomu bylo doposud. No ale i ze silnice je třeba poznat zemi. V současnosti se staví železniční trať až do Khivy a má být otevřena někdy v listopadu. Takže třeba příště.

 

O přejezdu pouští toho není moc co napsat, udělali jsme dvě zastávky. Jednu na velké písečné duně, aby si mohli členové výpravy osahat písek, projít se po něm a druhou na vyhlídce u řeky Amudarja. Vlastně byla ještě jedna neplánovaná zastávka, na pomoc turistům z porouchaného autobusu. Byla to německá skupina, se kterou jsme se tak průběžně potkávali. Naštěstí u nás bylo dostatek místa a tak se s námi mohli svézt na nejbližší benzinku, kde pak měli počkat na nový autobus. Ten jejich stávající se ovšem podařilo opravit, tak z benzínky pokračovali zase v něm. Zda se jim nepokazil někde o kus dál už nevím.

 

Do pouštní Khivy jsme dorazili už v podvečer a hned se vypravili na večeři ve starém městě. Každý ze členů výpravy byl myslím uchvácen jeho krásou. Bylo fajn to vidět ve tmě, krásně nasvícené.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 12. září 2019:

Khiva – Urgench - Taškent

Předposlední den v Uzbekistánu a poslední den poznávání jsme měli na programu jen pouštní Khivu a okolí. Nebylo tedy třeba nikam kvaltovat. Zároveň bylo fajn, že si členové výpravy mohli před nočním letem a následným zítřejším brzkým ranním také odpočinout.

 

Vydali jsme se na denní obhlídku pouštního města, jehož historické centrum s mešitami, minarety, středověkými paláci je zapsáno na seznam památek UNESCO. Z fotografií člověk nepozná tu úchvatnost a monumentálnost města, jemuž se říká Ičan-Kala (Vnitřní město). Komplex je vlastně pevností, Kunya Ark, která sloužila jako rozsáhlý chánův palác s administrativními budovami, soudem, mešitami … Na docela malé ploše je zde soustředěno velké množství památek a zajímavostí. Mezi ně patří např. mešita Djuma podpíraná 212 dřevěnými sloupy, mauzoleum Seyid Alaudina zdobené úžasnou barevnou majolikou mauzoleum Pahlavana Mahmúda a mnoho dalšího. Nejlepší je, když člověk jen tak bloumá uličkami a nechá se zavést i do těch nejvzdálenějších zákoutí komplexu. Pokaždé tam objevíte něco zajímavého, co na hlavní ulici nenajdete. Doporučuji vystoupat na minaret mešity Islam Chodža odkud se otevře výhled na město a okolní poušť Karakum. Jen pozor, schody v minaretu jsou vysoké asi půl metru a ulička velmi úzká, tak je to trošku adrenalin vyhýbat se s dalšími turisty.

 

Mimo město leží ještě palác Toza Bog z let 1893-1913, jež je architektonicky směsicí evropského a středoasijského stylu. Zde už mnoho turistů nenajdete, ale určitě i tento palác stojí za prohlídku. Navíc je v docházkové vzdálenosti od města.

 

Po večeři jsme už jen přejeli na letiště v Urgenchi a vydali se do Taškentu s následným pokračováním cesty domů.

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 427

Počet zemí: 109

 

 

Profile for Daniel_Linnert