|
UZBEKISTÁN
5. - 13. 9. 2019
čtvrtek 5. září - pátek 6. září 2019:
Praha - Moskva - Taškent
100! Co to je? Co to znamená? Pro mnohé možná vcelku nic
důležitého, ale pro mne milník v cestování. Uzbekistán
je totiž mou 100. navštívenou zemí. Pravda, podle
statistiky mi ještě téměř jednou tolik chybí, na druhé
straně jsou místa, která asi nikdy nenavštívím, jako
Pákistán nebo Afghánistán. Ta mi na mapě navštívených
zemí budou chybět. Tak vzhůru poznávat stou zemi,
středoasijský Uzbekistán.
Proč zrovna Uzbekistán? Už si ani nevzpomenu, co bylo
prvním počinem sem zorganizovat výpravu. Jestli mi to
někdo doporučil, nebo jsem něco četl či slyšel. Nebo to
bude tím, že mimo západněji položenou Arménii a Gruzii
je tato mapa pro mne bílá ... skutečně už nevím. Ale
skutečností je, že tato postsovětská republika má
turistovi co nabídnout. Na druhou stranu je výhoda, že
zde turistů není prozatím mnoho.
Země východním směrem si bohužel žádají noční cestování,
tudíž následný den členové výpravy balancují nad
bdělostí a spánkem. Podle toho byl upraven i první den,
poznávání hlavního města Taškentu. Základy města byly
položeny již kolem 5. století př. n. l. Stejně jako v
dobách slávy Hedvábné stezky je i dnes Taškent městem s
otevřenou náručí pro cestovatele ze všech koutů světa.
Město, které několikrát změnilo své jméno, bylo dobito
Čingischánem, zničeno zemětřesením a bylo dlouholetou
součástí Sovětského Svazu, je dodnes místem stále
nepoznamenaným masovým turismem.
Abychom se lépe seznámili s kulturou a historií, prošli
jsme si Muzeum dekorativního a aplikovaného umění Jedno
z nejzajímavějších muzeí v zemi s rozsáhlou sbírkou
keramiky, dřevořezby, látek, koberců, kovotepectví a
dalšími řemeslnými předměty. Odpoledne jsme přejeli do
staré, muslimské části města prohlídli si zde první z
historických památek - komplex Khast Imam s medresou
Barak Khan, mauzoleem Kaffal Shashi, mešitou Tilla
Sheikh a posvátným koránem ze 7. století.
Vzrůstající únava byla na členech výpravy znát a tak
jsme prohlídku města zakončili na Náměstí nezávislosti,
dřívějším Náměstí vítězství a zabrouzdali okouknout
místní metro, kde každá z 28ti stanic má jedinečnou
výzdobu. My jsme přejeli ze stanice Náměstí nezávslosti
na stanici Sběračů bavlny.
FOTOGALERIE
sobota 7. září 2019:
Taškent - Samarkand
Nejen v Japonskou, Koreji nebo Číně mají rychlovlaky.
Zde se rychlovlak jmenuje Afrosiyob a spojuje Taškent,
Samarkand a Bucharu. Mezi městy jezdí maximální
rychlostí 250 km, respektive je schopný této dosáhnout.
My sme jeli rychlostí 230 km za hodinu. Z hotelu to bylo
na nádraží kousek a místní "vokzal" (nádraží) je opět
honosná stavba v duchu všech důležitých budov v zemi. Je
nutno projít několika kontrolami jako na letišti a
místní policie Vás neustále poměřuje ostřížím zrakem,
jako v dobách minulých. Vlak už stál na peróně, tak i my
mohli za chvilku nastupovat. Uvnitř to vypadá jako v
našem pendolínu. Ale v ceně jízdenky máte čaj či vodu a
malou snídani (dva malé croisanty). Cesta do Samarkandu
vedla zajímavou krajinou, v tádžickém podhůří, nakoukli
jsme i do vesniček lemujících trať. Do Samarkandu byla
jen jedna zastávka a pak už samotný Samarkand.
Samarkand je město na Hedvábné stezce, které si dodnes
zachovalo kouzlo a magii středoasijské metropole s
rušnými bazary a mnoha historickými budovami, kdysi
sídlo Tamerlána a jeho vnuka Ulugbeka. Už nemá tak
moderního ducha, jako Taškent. Na rozdíl od Taškentu mi
zde přišlo i více turistů.
Naše první zastávka byla u krásně zrekonstruované
mauzoleum Gur Emira s nádhernou tyrkysovou kupolí. Místo
je důležitou historickou památkou, kde je uloženo tělo
národního hrdiny Timurlana a jeho také jeho synů. V době
vlády Timurlana byl Samarkand hlavním městem impéria
čítajícího 26 zemí. Sahalo od Turecka po Indii a Čínu. O
hrobě Timurlane se říká, tak na sebe přinese jeho
kletbu. Na hrobě je také prý napsáno "Zde je pohřbena
válka" ... a mnoho historických postav se přesvědčilo,
že asi na této kletbě něco bude ...
Následovalo slavné náměstí Registan z 15. - 17. stol.,
kde se nacházelo oficiální centrum Tamerlánovy říše s
mnoha medresami - např. Ulugbekova medresa, medresa Sher
Dor a Tillya Kari. Je to obrovský komplex budov, kde
bývala náboženská škola. Na rozdíl od jiných medres se
zde ale nevyučoval pouze islám, ale i běžné vědy.
Kousek od medres je mešita Bibi Khanum ze 14. stol. -
grandiózní stavba s hlavním portálem vysokým 40 m, která
byla postavena za pouhých 5 let. Na rozdíl od jiných
mešit, tato není celá krytá, ale s otevřeným nádvořím,
kam se vešlo až 12 000 věřících. Říká se, že manželka
Timurlane Bibi Khanum kvůli aférce s architektem stavby
na závěr spáchala sebevraždu, skočila z jedné z věží
minaretu.
Abychom se dozvěděli ještě něco i o moderní historii,
zavítali jsme navštívit mauzoleum prvního uzbeckého
prezidenta Islama Karimova, který zemřel v roce 2016.
FOTOGALERIE
neděle 8. září 2019:
Samarkand
Neděli jsme začali jak se patří, nevstávalo se v šest.
Asi měli podobný nápad i v hotelu, kde měla být snídaně
od 7, ale půl osmé bylo všude ticho, pusto a prázdno.
Až na můj popud, kdy jsem probudil pána na recepci
začali kmitat a chystat.
Nebe bylo na rozdíl od ostatních dnů zamračené a když
jsme odjížděli z hotelu, tak dokonce začalo poprchat.
Byť je Uzbekistán pouštní země, tak prší i zde. Na
poznávání zbylých památek města to ale bylo ideální
počasí.
Nedaleko mešity Bibi Khanum se nachází jedna z
nejzáhadnějších a jedinečných architektonických památek
Samarkandu, komplex Shakhi Zinda. Sestává z řad hrobek v
modrých barvách. Jednotlivá mauzolea jsou v harmonické
kompozici seskupeny podél úzkých středověkých ulic.
Shakhi Zinda sestává z jedenácti mauzoleí postavených ve
14. - 15. století.
Shakhi Zinda je pohřebiště královských osob a šlechticů.
Zdá se však, že hlavním mauzoleum, od kterého začíná
nekropole, je pomyslný hrob bratrance proroka Mohameda
Kusama ibna Abbáse. Komplex se jmenoval „Shakhi Zinda“,
což v perštině znamená „Živý král“. Kusam byl jedním z
těch, kteří zde šířili islám. V souladu s legendou
přišel v roce 640 Kusam ibn Abbas kázat v Samarkandu,
strávil tam 13 let a během jeho modlitby byl
Zoroastrijci popraven.
Hrob Kusama ibna Abbáse přitahuje do Samarkanda mnoho
věřících už od středověku, protože pouť ke hrobu „Živého
krále“ byla přirovnávána k pouti do Mekky hajj. Podle
legendy má vodní zdroj v hrobě léčivou sílu.
Co by to bylo za návštévu středoasijské země, kdybychom
nezavítali do kobercárny a nepodívali se blíže na místní
techniky výroby hedvábných koberců. Krásné věci zde
vyrábějí, ale jen k čemu by to našinci asi doma bylo ...
Po obědě jsme navštívili Ulugbekovu observatoř z 15.
stol. - 1. observatoř v Orientu s 30 metrovým sextantem,
kterou nechal postavit sám Ulugbek za účelem sestavení
exaktního astronomického katalogu. Součástí areálu je i
muzeum, které návštěvníkovi pomůže blíže pochopit
tehdejší postupy. Z celé observatoře se mnoho
nezachovalo, zničili ji místní obyvatelé zaslepení
náboženstvím. Až v roce 1908 ruský archeolog Vijatkin.
Na základě historických knih se mu podřilo zjistit fakta
o observatoři a lokaci místa. Našel zde pozůstatky 63 m
dlouhého oblouku používaného pro určování pohyb
nebeských těles. Zajímavá technika, kterou jsem moc
nepochopil ani já, ani členové výpravy. Nejednalo se o
observatoř, na jakou jsme zvyklí, ale na vyhloubenou
jámu, kam dopadalo otvorem světlo a tak bylo vše
pozorováno. Ulug Beg sepsal během své práce katalog
hvězd, kde popisuje 1018 těles a také vytvořil
předchůdce dnešního kalendáře.
Pod observatoří je jeho památník, velká socha sedící na
trůně. Je velmi oblíbená u místních, protože se zde
střídalo několik novomanželských párů, kteří se sem
přišli jednak vyfotit a také požádat Ulug Bega o
požehnání. Zvláštní zvyk v muslimské zemi. Je zde vidět
silné provázání se zoroastrismem.
Na závěr dne jsme se ještě seznámili s tím, jak se
vyrábí ruční papír z kůry morušových stromů. Myslím
postup všem známý z našich Losin, jen tam se používá na
výrobu papírové kaše jiný materiál. Z papíru zde
vyrábějí peněženky, kabelky a také oblečení … prý vydrží
na dešti a praní. Tomu bych moc nevěřil.
FOTOGALERIE
pondělí 9. září 2019:
Samarkand - Bukhara
Dneska je krásné datum, všimli jste si … 9. 9. 2019.
Možná trochu magické, možná ideální na nasednutí do
uzbeckého rychlovlaku Afrosiyob a pokračování v naší
cestě, v cestě putování a poznávání středoasijského
Uzbekistánu. Dále na západ, do historické Bukhary.
V současném hotelu můj pokoj nedisponoval takovým
komfortem, jako je okno. Tudíž jsem nevěděl, že venku
jsou opět mraky a také prší. Mraky se trošku stáhli i
nad naši výpravu, kdy si jedna členka přišla stěžovat,
že jí chybí řasenka a někdo se jí přehraboval v kufru.
Nakonec se vše jakž takž vyřešilo a my mohli vyrazit na
nádraží, nasednout na vlak a vydat se dále. I dneska se
rychlost vlaku zastavila na 230 km/hod. Minule jsem
rychlost tak nevnímal, ale dneska to bylo více cítit.
Možná to bylo ale jen mým momentálním rozpoložením.
Při příjezdu do Buchary se už nebe projasnilo a chladné
počasí zůstalo za námi v Samarkandu. Předpověď zde byla
27 a vše směřovalo k této hodnotě. Nádraží v Bukhaře je
vzdáleno asi 16 km od města, protože při stavbě nechtěl
tehdejší emír, aby se Rusové přiblížili náboženskému
centru. Bukhara je nejvýznamnější kulturní a náboženské
centrum Střední Asie s mnoha architektonickými skvosty,
které je rodištěm proslulého vědce a filosofa Aviceny.
Město je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. My
na seznámení máme dva dny, což si myslím je opět ideální
doba.
Dopolední či brzké polední poznávání začalo
architektonickým komplexem Lyabi-Khauz sestávajícího ze
3 rozsáhlých monumentálních budov. Kukeldash Madrasah
na severu, Khanaka a Nodir Divan-begi na západě a
východě. Z jihu bylo náměstí uzavřeno Obchodní ulicí. Ve
středu komplexu je vodní nádrž. Jméno Lyabi-Khauz
znamená nádrž. Dle staré legendy nemohl Nadir Divan-begi
dlouho koupit pozemek pro plánovanou budovu, stál zde
dům osamělé ženy. Poté mocný vezír rozkázal postavit
vodní kanál vedoucí pod domem ženy. Voda začala
odplavovat části budovy a nešťastná žena musela prodat
pozemek. Tajně byl dům nazýván "Dům násilí", což v
arabském popise také znamená numerický údaj stavby
budovy – 1620. Nedaleko od komplexu leží také židovská
synagoga, která byla ovšem zavřená.
Odpolední poznávání bylo poznamenáno trošku dalším
zádrhelem. Řidič autobusu s námi vyjel od hotelu, ale po
cca 5ti minutách jízdy zastavil a začal telefonovat. Prý
nemá jízdu potvrzenou od šéfa, že nemůže dál jet. Tak
neprofesionální jednání jsem nezažil. Jestli mu někdo
nedal příkaz, tak nás neměl naložit nebo jo, odvézt nás
a pak to řešit. Ne nechat členy výpravy sedět 20 min v
buse. Naštěstí se vše vysvětlilo a my mohli pokračovat
do komplexu Poi-Kalian ze 6. - 9. stol. rozkládající se
v centru staré Buchary, jehož součástí je mešita Kalon,
medresa Miri Arab, která dodnes slouží jako škola
koránu, a tehdejší nejvyšší minaret Orientu o výšce 46 m
– Kalon. Dle průvodce (knihy) se dá na minaret za malý
poplatek vystoupat. Bohužel toto se nám nepodařilo.
Místní pikolík co měl vše na starosti chtěl za osobu 30
USD … totální kravina a pak stejně řekl, že to nejde.
Nakoukli jsme také do středověkých bazarů, které se
specializovaly vždy na některý druh zboží - např. Tok-i-Zargaron
z roku 1570, kde se prodávaly šperky, Tok-i-Tilpak
Furushon, kde se soustředili kloboučníci, Tok-i-Sarrafon,
který byl vlastně peněžní burzou, Tim Abdullakhan z roku
1577 - jedna z nejelegantnějších obchodních hal Buchary,
kde se prodávalo drahé hedvábí a víno.
Členové výpravy už byli unaveni, tak nesměla pro pohodu
chybět zastávka v místní kavárně. Není nad to se jen tak
posadit a koukat na život na ulici. Nemyslet na nic,
nestresovat se, užívat si. No a na závěr jsme navštívili
davronskou dílnu věnující se tvorbě miniatur. Po večeři
bylo přání všech chvilku pobýt ve starém městě. Abych
řekl pravdu, ve dne se mi zde líbilo více.
FOTOGALERIE
úterý 10. září 2019:
Bukhara
Z poznávání Buchary nám ještě zbylo několik míst na
poznávání. Jedním z nich bylo mauzoleum Ismaila
Samanidiho z 9. - 10. století, které je mistrovským
architektonickým dílem, na jehož výstavbu bylo poprvé ve
střední Asii použito pálených cihel, s jejichž pomocí
byly vytvořeny neopakovatelné geometrické obrazce. Když
přijíždíte k areálu mauzolea, vypadá to jako byste jeli
do zábavního parku. Mauzoleum totiž leží na jeho území.
Stavba nebyla zničena Čingischánem, protože ji místní
obyvatelé zasypali pískem. Pak byla památka zapomenuta
na více než 7 století. Díky písku zůstalo vše zachováno
tak, jak to vidíme nyní. Zajímavostí je, že zde najdete
prvky zoroastrismu. Místní islám je takovou kombinací
obou náboženství. A to myslím i doposud.
O kousek dál stojí další zvláštní stavba. Píšu zvláštní,
protože její kopule není klasická, ale konická, což je
typický vzhled staveb pro styl přinesený sem ze
západního Turkmenistánu. A co že zde je? Jobova studna.
Posvátný zdroj vody pro muslimy. Součástí komplexu je
mauzoleum s neznámým hrobem a muzeum věnující se
zavlažování, rozvodu vody a Aralskému moři.
Přes trh jsme přešli k pevnosti Ark - symbolu
vznešenosti a moci, sídlu bucharských emírů z 6. - 10.
století, která byla ve středověku celým městem s
emírovými domy a domy jeho žen, mešitami, mnoha
náměstími, státními institucemi, obchody, vězením a
speciálním náměstím určeným pro popravy hříšníků.
Nedaleko od pevnosti stojí překrásná a opět odlišná
mešita Bolo Khauz - údajně nejkrásnější mešitu ve městě
z roku 1712. Mešitě se také říká Mešita 40 sloupů, byť v
jejím průčelí je jich jen 20. Zbylých 20 najdete v
odraze ve vodní hladině. Současný vzhled pochází z
počátku 20. století od architekta, který postavil také
emírovo letní sídlo. Za všimnutí stojí i bývalá
vodárenská věž, kde můžete vyjet nahoru výtahem a
rozhlédnout se po okolí, za 5 USD.
Odpoledne jsme se vypravili do okolí Bukhary - Sitorai
Makhi Khosa, populárního a známého letního sídla Emíra.
Komplex leží cca 5 km od města a zahrnuje banketní sál,
harém, nádrž na vodu a čajovnu. Mno … musím říct, že ji
to na rozdíl od mešit značně chátrá a bylo by zde
potřeba rekonstrukce, než se celý rozpadne. Návštěva
byla spíše zklamáním. Oproti tomu náboženský komplex
Bahauddin Naqshband byl zcela v jiném duchu. Jedná seo o
jednu z nejdůležitějších muslimských svatyní. Každý
sebevědomý muslim zná a vnímá toto jméno. Velký teolog
ze 14. století, zakladatel sufijského řádu "Naqshbandia"
byl pohřben 12 km od Bukhary v jeho rodné vesnici Kasri
Orifon. V minulosti byl na místě současného hrobu
pohanský chrám.
FOTOGALERIE
středa 11. září 2019:
Bukhara - Khiva
Ráno vyrážíme na celodenní přejezd přes poušť Kyzyl Kum
a podél řeky Amudarja po bývalé karavanní stezce,
kopírující Hedvábnou stezku, do pouštní Khivy. Jak by se
pohodlně cestovalo rychlovlakem, jako tomu bylo doposud.
No ale i ze silnice je třeba poznat zemi. V současnosti
se staví železniční trať až do Khivy a má být otevřena
někdy v listopadu. Takže třeba příště.
O přejezdu pouští toho není moc co napsat, udělali jsme
dvě zastávky. Jednu na velké písečné duně, aby si mohli
členové výpravy osahat písek, projít se po něm a druhou
na vyhlídce u řeky Amudarja. Vlastně byla ještě jedna
neplánovaná zastávka, na pomoc turistům z porouchaného
autobusu. Byla to německá skupina, se kterou jsme se tak
průběžně potkávali. Naštěstí u nás bylo dostatek místa a
tak se s námi mohli svézt na nejbližší benzinku, kde pak
měli počkat na nový autobus. Ten jejich stávající se
ovšem podařilo opravit, tak z benzínky pokračovali zase
v něm. Zda se jim nepokazil někde o kus dál už nevím.
Do pouštní Khivy jsme dorazili už v podvečer a hned se
vypravili na večeři ve starém městě. Každý ze členů
výpravy byl myslím uchvácen jeho krásou. Bylo fajn to
vidět ve tmě, krásně nasvícené.
FOTOGALERIE
čtvrtek 12. září 2019:
Khiva – Urgench -
Taškent
Předposlední den v Uzbekistánu a poslední den poznávání
jsme měli na programu jen pouštní Khivu a okolí. Nebylo
tedy třeba nikam kvaltovat. Zároveň bylo fajn, že si
členové výpravy mohli před nočním letem a následným
zítřejším brzkým ranním také odpočinout.
Vydali jsme se na denní obhlídku pouštního města, jehož
historické centrum s mešitami, minarety, středověkými
paláci je zapsáno na seznam památek UNESCO. Z fotografií
člověk nepozná tu úchvatnost a monumentálnost města,
jemuž se říká Ičan-Kala (Vnitřní město). Komplex je
vlastně pevností, Kunya Ark, která sloužila jako
rozsáhlý chánův palác s administrativními budovami,
soudem, mešitami … Na docela malé ploše je zde
soustředěno velké množství památek a zajímavostí. Mezi
ně patří např. mešita Djuma podpíraná 212 dřevěnými
sloupy, mauzoleum Seyid Alaudina zdobené úžasnou
barevnou majolikou mauzoleum Pahlavana Mahmúda a mnoho
dalšího. Nejlepší je, když člověk jen tak bloumá
uličkami a nechá se zavést i do těch nejvzdálenějších
zákoutí komplexu. Pokaždé tam objevíte něco zajímavého,
co na hlavní ulici nenajdete. Doporučuji vystoupat na
minaret mešity Islam Chodža odkud se otevře výhled na
město a okolní poušť Karakum. Jen pozor, schody
v minaretu jsou vysoké asi půl metru a ulička velmi
úzká, tak je to trošku adrenalin vyhýbat se s dalšími
turisty.
Mimo město leží ještě palác Toza Bog z let 1893-1913,
jež je architektonicky směsicí evropského a
středoasijského stylu. Zde už mnoho turistů nenajdete,
ale určitě i tento palác stojí za prohlídku. Navíc je
v docházkové vzdálenosti od města.
Po večeři jsme už jen přejeli na letiště v Urgenchi a
vydali se do Taškentu s následným pokračováním cesty
domů.
FOTOGALERIE
| 
