|
NAMIBIE
12. - 27. 10. 2018
Fotogalerie z druhé návštěvy Namíbie - leden/únor 2023
pátek
12. října - sobota 13. října 2018:
Praha - Doha -
Windhoek
Pátek … naštěstí ne
13., se vydávám na další poznávání světa, tentokráte
spíše dalekého než blízkého. Cílem je Afrika, jež je na
mé mapě putování světem téměř nedotčena, když pominu
Libyi, Maroko a Egypt. Každopádně je zde třeba pečlivě
vybírat, abych členy výpravy nedovezl do nějaké prekérní
situace či nebezepečí. Namibie patří mezi bezpečná
místa, ať se týče nemocí nebo bezpečnosti. Podobně jako
ostatní cesty, tak i tuto jsem se pokoušel zorganizovat
již před několika lety. Ale až letos v říjnu na ni uzrál
čas. Turismus je zde na vzestupu, proto není na co
čekat.
Přímý let od nás zde
není, proto jsem zvolil leteckou společnost Qatar
Airways s přestupem v Doha. Před 7 lety jsem s toutéž
společností letěl na Srí Lanku. Letiště v Doha bylo
takovým malým, zaostalým, provinčním přestupištěm. Nyní
je to obrovský a moderní komplex soupeřící s nedalekou
Dubají o pasažéry. Přestup zde byl krátky, ale i tak
jsem čučel jak tele na nové vrata.
Dopolední Windhoek
nás přivítal svou africkou tváří. Nejdříve řada u
imigračních úředníků. Tito nijak nereflektovali na
skutečnost, že je zde 200 lidí a další letadlo vysedá.
Povídali si mezi sebou, jako by se nechumelilo. Já
neaplikuji evropské poměry, kde je to spíše ku škodě.
Bohužel ne všichni členové výpravy se na danou
skutečnost dívají stejným pohledem. Mezi tím nám alespoň
přišly kufry, světe div se, všechny. I to je třeba v
této končině považovat za malý zázrak. Ještě vyměnit
peníze … otázka 3 minut? Chyba lávky. Na člověka asi 15
… ofotit pas, vytisknout deset papírů, podepsat,
přepočítat. Vítejte v Africe!
Namibie má tu výhodu,
že není třeba posunout hodinky. Maličkost řeknete si? Je
to velikánské plus, nikdo netrpí jet-lagem. Ale i přesto
nebyl dnešní program nijak náročný. Poznat hlavní město
Namibie, dát si večeři ve vyhlášeném Joes Beerhouse a
šup do postele.
Ve městě žije asi 320
000 obyvatel a leží v nadmořské výšce 1656 metrů na
náhorní plošině Khomas Highland poblíž horského masivu
Auasberg. Ve městě je sídlo katolického arcibiskupství a
anglikánského biskupství a univerzita.
V polovině 19.
století se osady zmocnil náčelník Jan Jonker Afrikaner.
Němci území obsadili roku 1885; roku 1891 se Windhoek
stal hlavním městem Německé jihozápadní Afriky. Roku
1893 se zde usadili první běloši. Během 1. světové války
město obsadila jihoafrická vojska. Ve městě je mnoho
budov z doby německé kolonizace. Na vrcholku nad městem
stojí Tinten Palace (Inkoustový palác), dnešní sídlo
Parlamentu, evangelický kostel, Muzeum nezávislosti. O
kousek níže je Zoo Park a k něm přiléhá hlavní ulice -
Třída Nezávislosti, dříve Třída Viléma II. To je z
centra asi tak vše co se dá vidět. Také tedy ještě staré
nádraží s vystavenými lokomotivami a vagony.
FOTOGALERIE 12.
ŘÍJNA +
13. ŘÍJNA
neděle 14. října 2018:
Windhoek - Hardap Dam
Opouštíme hlavní
město a směřujeme na jih, přes Rehoboth a Kalkarand.
Cílem je největší namibijská přehrada Hardap Dam ležící
na okraji Marientalu.
První a jediná
zastávka přejezdu je u bývalého nádraží Gideon. Místo je
významné tím, že se zde utkala německá a jihoafrická
vojska na počátku 20. století. Jihoafričané tak začali
vytlačovat německé jednotky na sever. Stejně jako němci,
využívali místních domorodců, kterým bylo jedno ke komu
se přidají. Nebyla to jejich válka. O bitvě v Gideonu
svědčí vojenský hřbitov. Jinak je místo opuštěné a
připomene Vám atmosféru z filmu Tenkrát na Západě. Jen
čekáte, kdy se objeví muž s harmonikou. Členům výpravy
jsem to právě trošku zpestřil a pustil tuto melodii z
You Tube.
Podél dnesní trasy se
rozkládá poušť Kalahari, zabírající velkou část
východní strany Namibie. Díky písečnému složení půdy,
nedovoluje dostatečnou absorpci vody do půdy a díky
extrémně vysoké evaporaci v této oblasti je místo
prohlášeno za poušť. Samotná poušť tvoří jen zlomek
kalaharské pánve. Zajímavé je, že písek z Kalahari se
díky působení přírody sfouklo do řeky Orange, byl
vynesen do pobřežních vod a poté mořským proudem zpět na
břeh. Vítr se už postaral o to, aby se mohl písek vrátit
na pevninu. Tak vznikla Namibijská poušť, nejstarší
poušť na světě. Vcelku zajímavý koloběh.
Přehrada Hardap je
dobře známa jako rybářský ráj, s pravidelnými
každoročními soutěžemi pro rybářské nadšence. Ale jen
málokdo ví, že malá Hardap Game Reserve je útočištěm pro
černé nosorožce, žirafy, přímorožce, antilopy skákavé,
kudu, hartmanské horské zebry, šakaly čabrakové, a že na
přehradě a okolí se nachází jedna z nejdůležitějších
kolonií pelikána bílého v Namibii. Nabízel jsem členům
výpravy se zúčastnit projížďky parkem. Na místě jsme ale
zjistili, že místní řidič a průvodce v jedné osobě se
necítí dobře, tak se nejelo. Pravda, byla neděle
odpoledne a kdo by pracoval, že?
V celém okolí
přehrady nešel až do večera proud. Také nedaleké velké
město Mariental bylo bez šťávy. Důvodem bylo zapojování
dvou velkých solárních elektráren do rozvodné sítě. Tyto
mají pokrýt spotřebu elektřiny Namibie ze 7%. Nedokážu
si představit, že by u nás bylo 20 000 město bez proudu.
Ale to je Afrika. I toto někteří členové výpravy
nedokázali pochopit. Mohl jsem sebevíc vysvětlovat, že
země se návštěvníkovi nepřizpůsobí. Vše se ale v dobré
obrátilo a proud začal před setměním jít.
Já jsem se ještě po
večeři vydal kouknout na hvězdy. Měsíc tady ale svítí
tak jasně, že přesvěcoval zář hvězd. Tak populární Jižní
kříž se i přesto dalo najít kousek nad obzorem. Také mne
překvapilo, jak silně je zde vidět Mars.
FOTOGALERIE
pondělí 15. října 2018:
Hardap Dam - Fish River Canyon
Nový den nás přivítal
slunečnou oblohou, jak jinak zde v Namibii, ale důležité
bylo, že se uklidnil i vítr, jež včera cloumal domečky a
vháněl do nich neuvěřitelné množství písku a prachu.
Cestou na snídani se členové výpravy pozdravili s
damany, hlodavci o velikosti králíka. Představte si, že
jejich nejbližšími příbuznými jsou sloni!
Opustili jsme
přehradu Hardap o rozloze 25km2 a obsahu vody 320
milionu m3. Cesta jako když střelí nás vedla na jih, do
Fish River Canyon.
Abychom zase přejezd
zpestřili, čekala nás 14 km severo-západně od
Keetmanshoop na Gariganus farmě návštěva Quiver Tree
Forest, husté koncentrace tzv. quiver tree - aloe
rozsochaté, kde některé dosahují výšek 7 metrů. Jméno
stromu je odvozeno od křovácké praxe vydlabávání větví a
používání tvrdého dutého dřeva jakou toulce na ukládání
šípů. Stromy, vlastně obří kytky, rostou v Obřím hřišti,
bizarní kamenné formaci erodovaných skal, jež vypadají
jako by zde byly rozházeny při hře obrů. Formace ve
skutečnosti vznikly z důvodu zvětrávání bazaltu a
vulkanické lávy.
Z asfaltové cesty
sjíždíme na šotolinovou a teprve zde poznáváme, co je to
jezdit po okresních silnicích v Namibii. Maslostroj nebo
tankodrom. Autobus nemůže jet více než 80, tak cesta již
neubíhá jak na asfaltu. Čas v autobuse nám alespoň
zpestřili kolem se pohýbující přímorožci, antilopy
skákavé, žirafy nebo pštrosy.
Cílem byl klenot v
drsném prostředí, Canyon Lodge. Je to spojení prostředí
farmy a přírodní krásy. 30 chat z přírodního kamene se
nachází mezi žulovými balvany. Možná Vám to zde může
také připomenout obří hřiště. Zde si nestavěli lego, ale
hráli kuličky. I v samotných domcích jsou kusy žulové
skály vkusně zabudované do interiéru. Je to jako šmoulí
městečko, které se vynoří uprostřed ničeho! Závěr dne
jsme si zpestřili tzv. sundownerem - drinkem vychutnaným
na skále při západu slunce.
Večer, když jsem šel
kouknout na hvězdy a také chytal signál na mobil mě na
paloučku mezi domečky překvapili 3 přímorožci, jež si
tady potichoučku ukusovali zelené travičky. Já
nadskočil, jak jsem se jich lekl a oni myslím také.
FOTOGALERIE
úterý
16. října 2018:
Fish River Canyon
Jeden z mála dnů
putování, kdy se hned ráno nestěhujeme jinam. To je
třeba si vychutnat. Nejlepší by bylo si sednout před
domeček a pozorovat krajinu... že ne? No ano, nějaký
program musí být i zde, jinak bychom se nekodrcali na
samý jih Namibie. A jeho perlou je Fish River Canyon,
druhý největší kaňon na světě. Je zasazen do drsné,
kamenné planiny a pokryt je pouze suchu odolnými
sukulenty a výraznými quiver tree neboli kokeerboom,
kaňon reprezentuje spektakulární přírodní fenomén.
Trvalo stovky milionů let, než se vyvinul do současné
podoby. Celková délka kaňonu je 161 km a nejnádhernější
je 56 km pás ležící mezi nejsevernější a nejjižnější
vyhlídkou. V kaňonu se můžete setkat s paviány, damany
skalními, veverkami, skálolezy skákavými a dalšími
zvířaty. Šířka kaňonu je 27 km.
Trek kaňonem nebylo z
časových a teplotních důvodů možno zorganizovat. Jen
sestup dolů z Hikers Point trvá asi 7 hod a celý trek 5
dní. Nyní, je zde léto nebo období sucha, není dovoleno
tyto treky pořádat. Proto jsou jedinými návštěvníky
kaňonu místní zvířata. Řeka Fish není stálou řekou,
koryto se plní pouze v období dešťů. Jinak dole
naleznete pouze prameny o kterých svědčí zelené plochy.
Úterní program je
vcelku volný, byl tedy i čas se zastavit ve Fish Road
House. Takovém místní zájezdním hostinci. Mimo obchodu
se suvenýry a restaurace je zde kemp a také lodge
(ubytování). Kousek odsud, pod stromem, stál přímorožec.
Moc se mu ale cvakající fotoaparáty nepozdávaly, tak se
spíše stavěl do útočné pozice. Chvíli před odjezdem
slyšíme „ahoj, co tady děláte?“. Přidrandila si to
skupina motorkářů, mezi nimiž byli 4 češi, z Olomouce.
Členové výpravy tak měli zpestřené poznávání Namibie.
Odpoledne, jak trošku
klesla teplota, vypravili jsme se ještě s menší
skupinkou z ubytování na cca 3 hod trek po okolních
skalách. Je třeba si vyzkoušet, jak se chodí antilopám
po skalách, ne? Ze skály protilehlé našemu ubytování se
naskýtal do údolí krásný výhled. Zároveň to byla taková
malá lekce o fauně a floře v nejbližším okolí. Každého
asi zaujala rostlina s českým názvem Vlčí mléko. Keř
střední velikosti, z jehož větví vytéká toxické mléko.
Není radno si umazanými rukama sahat na oči či jinde na
kůži. Tento keř je toxický i poté, co uschne. Traduje se
příběh, kdy před 30ti lety se na severu země pokazil
autobus a cestující byli nuceni přenocovat v buši.
Neznali tuto rostlinu a nasbírali suché větvičky, aby si
rozdělali oheň. Ti co ji sbírali anebo seděli u ohně
byli nalezeni ráno mrtví. Pouze několik málo zvířa je
schopno rostlinu pozřít. Jsou pak jen „mírně“ zdrogovaní.
FOTOGALERIE
středa 17. října 2018:
Fish River Canyon - Luderitz
Dvoudenní pobyt na
jednom místě utekl jak voda a naše výprava se posouvá
dále, až na západní pobřeží Namibie. Do
nejizolovanějšího města – Luderitz. Říká se, že za 20
let je zde vše na svém místě, nic se nezměnilo. Ani se
nedivím, když do nejbližší civilizace je to odsud 120 km
… sice po asfaltu, ale i tak.
Asfalt, jak krásně
zní to slovo. Nám ovšem není dáno po něm jet. Nejdříve
se pěkně naklepeme na šotolinové silnici se zastávkou na
místní farmě, jež se věnuje pěstování hrozna a datlí. Co
se z nich vyrábí? No přece alkohol. Takže vzhůru na
ochutnávku. Nabízí zde návštěvníkům gin s ďábelským
hřebíčkem, pálenku z granátového jablka a něco co
připomíná pomeranč (už jsem zapomněl jméno). Nejvíce
všem asi chutnal likér z místních datlí. Součástí
ochutnávky byly i právě zmíněné místní datle. Musím
uznat, že to co se k nám dováží, tak jsou nějaké
podřadné datle. Tyto byly jemné a sladké.
Po krátkém zpestření,
jež některé členy výpravy značně iritovalo a velmi a
velmi se nudili během doby, co ostatní ochutnávali,
jedeme dál. Stále po šotolině … už jen kousek.
Na trase bylo ještě
jedno místo, dle mé představy město – Aus. Ve
skutečnosti pár domů, kostel, benzinka a hotel Bahnhoff.
Život v těchto místech musí být neuvěřitelně těžký a asi
i když zde jeden jednou či dvakrát týdně vlak, tak je to
velké zpestření, protože místní domorodec nám hned
hlásil, že jede vlak. Pán dělal dohled nad bezpečností
přejezdu a čistil koleje od písku. Vlak sice měl
projíždět kolem šesté večer, ale pán už šel do práce o
půl druhé. Navštívili jsme zde kostelík – byl zajímavý –
vzhledem protestantský, ale uvnitř byly sošky svatých.
Na dotaz paní, co nám jej otevřela, tak prý katolický.
Ještě jedna zajímavost, výše zmínění pán říkal, že je mu
43 let a dítě, které se s ním pohybovalo v kostele –
Sandro, bylo staré 2.5 roku. Prý je to jeho nejmladší
bratr.
Pokračujeme západním
směrem do města Luderitz. Několik kilometrů za Ausem je
napajedlo, kde se volně scházejí divocí koně. Tady
děláme krátkou zastávku a máme štěstí, tito slavn ausští
divocí koně přicházejí. Existuje řada teorií týkajících
se jejich původu; jedním z nich a nejpravděpodobnější
je, že jsou potomci koní, kteří zde zůstali, když
německý "Schutztruppe" opustil Aus během Jihozápadní
africké kampaně v roce 1915. Přibližně 1500 německých
vojáků z "Schutztruppe" zde bylo drženo jako vězni.
Jejich populace velmi kolísá dle množství potravy. Nyní
jich je po 3 letém suchu asi jen 80. Opět některé členy
výpravy zastávka iritovala a protestativně se ke koním
obraceli zády. Nu což, nebudeme si kazit výpravu, ať si
ji kazí oni zmínění. Všichni ostatní už si z nich dělají
legraci a poznali, co jsou zač.
Již před městem nás
přivítal silný vítr. V Luderitzu prý vítr vymysleli.
Musejí tady neustále čistit silnice zafoukávané jemným
pískem. To samé platí o železnici. Členové výpravy byli
z malých dun nadšení. Netušili, co nás ještě čeká v
Soussevlei. Větrný Luderitz je malebné přístavní město s
řadou historických budov v německém stylu rozkládajících
se kolem zálivu, se svými štíty, vířivými schodišti,
verandami, věžičkami a okenními zástěnami. To vše dává
budovám jedinečný charakter. Nejvýraznější je Goerke
House, bývalá magistrátní rezidence postavená v roce
1909. Další dominantou je Skalní kostel na kopečku nad
přístavem. Byl bohužel už zavřený, ale klíčovou dírkou
byla vidět překrásná vitráž.
Luderitz je díky
větru také místem, kde se pořádají kite-surfingové
závody. Bylo zde dosaženo světového rekordu v rychlosti
kitu, a to 112 km/hod. Vítr, který zde vane dosahuje
někdy i rychlosti 140 km/hod.
FOTOGALERIE
čtvrtek 18. října 2018:
Luderitz - Kolmanskop - Duwisib
Castle - Naukluft Mountains
Škoda, že si nemůžeme
Luderitz více užít. Dá se tady vypravit za tučňáky či
jiné výlety. My máme v plánu navštívit bývalé diamantové
město, nyní město duchů Kolmanskoppe, přibližně 20 km
mimo město. Jakmile se stane ústředním bodem vašeho
života diamantová horečka, pak je toto místo, které si
nesmíte nechat ujít. Bývalé majestátné domy, jejichž
vznešenost vzal vítr, svědčí o jednom z nejživějších
období historie Namibie. Diamanty byly objeveny v dubnu
1908, kdy se hordy lovců štěstí vydaly do diamantových
polí. Při ukončení těžby se Kolmanskop stal městem
duchů, nádherné staré domy se postupně stávají kořistí
písečných dun. Já osobně mám podobná místa velmi rád.
Když si uvědomíte, že místo bylo elektrifikováno dříve
než města v Německu, měli tady bazén, vodu dováželi z
Kapského města, pak teprve pochopíte bohatství místa.
Pokračujeme v naší
cestě dále přes Aus a Helmeringhausen do krásné pouště
Namib. Jedna z nejstarších pouští na světě a možná i
nejstarší, poušť Namib byla suchá již před 80ti miliony
let. Na jihu se táhne do jižní Afriky přes Orange River,
zatímco na severu překračuje Kunene do Angoly. Největší
část leží ovšem v Namibii, kde zabírá 1500 km
atlantického pobřeží. Šířka všeobecně kolísá mezi 80 -
140 km, ale ve vnitrozemí není výjimka až 200 km.
Cestou do Zebra River
Lodge zajíždíme ke Duwisib Castle - velké pseudo-středověké
pevnosti v kopcích polosuchého jižního namibijského
regionu, stavitelem byl Baron Captain Hans Heinrich von
Wolf. Pevnost leží v jiho-západním Maltahöhe mezi
drsnými kopci. Pevnost baron postavil pro svou americkou
manželku Jayutu. Stavbu provedl italský kameník z
tesaných a lámaných kamenů v roce 1909. Lodě z Německa
nepřiváželi stavební materiál a ocelové nosníky, ale
také starobylý nábytek a vybavení. Na stavbě pracoval
švédský tesař a na práci byla najata armáda místních
dělníků. Říká se, že jistý Adrian Esterhuizen putoval
dva roky pouští, aby z přístavního města Lüderitz pomocí
20ti volských povozů doručil zboží na hrad.
Naše dnešní ubytování
Zebra River Lodge je starý původní statek, který se
nachází na 12 500 hektarech dramatické scenérie, hluboko
v horách Tsaris v jižní Namibii. Není zde signál na
mobil, elektřinu mají ze solárních panelů … naprostá
odloučenost od civilizace. Krásné místo, bohužel zde
strávíme jen několik málo hodin, protože vzhledem ke
vzdálenostem nás zítra čeká velmi, velmi dlouhá cesta.
FOTOGALERIE
pátek
19. října 2018:
Naukluft Mountains - Sossusvlei -
Sesriem Canyon - Swakopmund
Vstáváme za tmy, jak
by řekl můj syn Jonášek „je noč“. Dneska bych mu s
klidnou tváří mohl odpovědět, že ano. Jiná odpověď by ho
asi neuspokojila. Členové výprav mají alespoň jedinečnou
možnost se konečně podívat na hvězdnou oblohu – na Jižní
kříž, Orion nebo Mléčnou dráhu. V tuto noční nebo ranní
hodinu už Měsíc nesvítil, tak nepřesvěcoval svit hvězd.
Pomalu ale začíná vycházet sluníčko a my vyrážíme na
další část dlouhého putování. Opět si připomínám větu,
že Afrika není pro slečinky. Doufám, že toho jsou si
vědomi i členové výpravy.
Jak vychází sluníčko,
první paprsky osvěcují krajinu a my se blížíme k
Sossusvlei. Cestu jakoby vyznačoval opar, ale je to
prach od aut a autobusů mířících tam, kam míříme my.
Sossusvlei je zázračné místo plné dun! Zvedají až do
výše 300 metrů a jsou obklopeny obrovskou a vysušenou
planinou. Duny se rozprostírají kam až oko dohlédne a
barevnost se liší od světle meruňkové až po bohatou
červenou a oranžovou. Během období dešťů řeka Tsauchab
vtéká na planinu a vytváří zde ráj pro vodní ptactvo. I
během období sucha zde můžete spatřit oryxe, antilopy
skákavé nebo pštrosy, jak spásají travinu kolem pramenů.
Od vstupu do parku jedeme ještě 65 km k samotným dunám.
Tedy téměř dunám. Pak je třeba místním jeepem ještě
urazit 5 km a jsme tady! Hurá! Na chvíli se zbavíme
drncavého autobusu. Ale pardon. Od vstupu do parku k
dunám je asfaltová silnice. Členové výpravy mají u dun
několik možností – jít se projít přes malou dunu do
Deathvlei, Údolí smrti, jež je vlastně dnem řeky se
suchými stromy trčími jako mementa k oblakům. Nebo se
vypravit na střední dunu, vyzkoušet si, jaké to je
brodit se pískem. Ti zdatnější mohou pokračovat dále na
nejvyšší dunu na světě Big Daddy, do výšky 1200 metrů.
Většina členů výpravy, stejně jako já si zvolila střední
dunu a návrat mezi stromy. Pro fotografy je toto ráj.
Nevíte, kde co dřív vyfotit a poté mazat stovky stejných
snímků.
Při vstupu do
Sossusvlei leží Sesriem Canyon, kde století erozí
vyřezaly úzkou rokli cca 1 km dlouhou. Při vstupu do
rokle jsou hluboké nádrže na vodu, jež se během dešťů
zcela zaplní. Sesriem získalo jméno dle prvních
osadníků, jež používali speciální konstrukci pro čerpání
vody. Až na dně kaňonu si uvědomíte, jako sílu musí mít
řeka v období dešťů.
Po krátké pauza na
benzince pokračujeme pouští na sever, skrze Solitair,
Gaub a Kuiseb Pass do přístavního města Swakopmund.
Jestliže jsme zažili dlouhou a drncavou cestu, tak to
byl slabý odvar toho, co nás čekalo dnes. Cesta horší
než špatná. Řidič měl plné ruce práce, jak v určitých
místech autobus víceméně plaval po šotolině. Jako byste
jeli na sněhu.
U cedule označující
obratník kozoroha jsme se vyfotografovali, protáhli a
jeli dál. Světlým bodem byly 3 dny v jednom hotelu a
téměř bez autobusu! Všichni s velkým napětím očekávali,
až dorazíme do města na západním pobřeží – Swakopmundu.
Swakopmund je milován Namibijci jako vítaný únik z
vnitrozemského horka. Je také populární mezi turisty,
díky svému starobylému šarmu a relaxační atmosféře. Byl
založen v roce 1892 během období německého kolonialismu
a sloužil po mnoho let jako hlavní přístav teritoria.
Byl zde zachován jasný německý koloniální charakter a
dnes mnoho starých budov slouží současnému účelu. Např.
Woermann House (1905) je nyní sídlem umělecké galerie.
Woermann Tower (věž) byla používána dříve jako
pozorovatelna připlouvajících lodí. Mezi další zajímavé
staré budovy patří „Alte Kaserne“, „Hohenzollern Haus“ a
budova nádraží.
FOTOGALERIE
sobota 20. října 2018:
Swakopmund - Walvis Bay - Living
Desert
Víte co? Dneska jedem
autobusem jen kousek. Do sousedním Walvis Bay, kde nás
čekala plavba lodí po laguně. Byli jsme účastni
spouštění lodí na moře, celkové přípravy na plavbu a
také asistence lachtana Nika. To jsme ještě netušili, že
lachtan po vyplutí bezostyšně vyskočí na palubu bude se
dožadovat ryby. Kolem nového „ostrova“ pro kontejnerové
překladiště, nového čerpacího systému pro tankery jsme
vyjeli z přístavu. Kapitán ihned zkraje plavby zmerčil
delfíny. Tak mohli členové výpravy ihned obdivovat
mořský život. Neustále loď doprovázeli lachtani a ze
střechy si udělal přistávací plochu pelikán bílý.
Zajímavé bylo také obeplouvat ropnou plošinu, která zde
byla na opravu z Angoly. Cesta plavby také vedla na
Pelican Point, kde byste dle názvu čekali pelikány. Ale
chyba, je zde velká kolonie lachtanů, prý jich tady je
60000. Bylo to také řádně cítit. Brrrr. Na závěr plavby
jsme si mohli vychutnat místní ústřice, já tedy ne, ale
ostatní členové výpravy si jich užívali. Cestou do
hotelu jsme se ještě zastavili v laguně, kde mají
hnízdiště pelikání. Několik růžových (menších) a
většina šedo-bílých (větších).
Ráno moře, odpoledne
poušť. Výlet, který se specializuje na to, aby
cestovatelům ukázal, že poušť je živá a zároveň
přiblížil poušť doslova na dotek! Pobřežní pás dun se
může návštěvníkům zdát bez života, ale ve skutečnosti je
to živoucí kus planety s tvory, kteří se adaptovali
místním nelehkým podmínkám a vystačí si s životadárnou
vlhkostí jejíž zdrojem je Atlantik. Zapálená průvodkyně
nám nejdříve ukázala hromadné hroby koní, kteří byli
utraceni kvůli epidemii vozhřivky. Pak už ale
následovali jen živí tvorové. Nejdříve jsme obdivovali
průsvitnou namibijskou písečnou ještěrku (Pachydactylus
rangei) s nohama jako by měla obuté sněžnice. Následně
zmiji růžkatou a malého chameleona, pouštní ferrari –
písečnou ještěrku a na závěr chřestýše rohatého.
Průvodkyně ještě hledla skorpiona, ale toho už nenašla.
Je až s podivem, kolik tvorů na poušti žije. Hlavně hadů
… jedovatých. Mimo jiné jsme se dozvěděli o geologii,
struktuře a složení pouště.
FOTOGALERIE
neděle 21. října 2018:
Swakopmund - Skeleton Coast
Dnešní den byl asi
očekáván všemi členy výpravy – volné dopoledne a kdo
nechtěl na vyhlídkový let, tak vlastně celý den! Já jsem
se vydal po okolí hotelu, ale víceméně jsem jen bloumal
ulicemi bez cíle. Zaujal mne místní kostel svolávající
na nedělní mši zvonem. Nakoukl jsem … celá mše v
němčině. Německé kořeny zde jsou skutečně silné.
Odpoledne jsme se při
vyhlídkovém letu seznámili s dalším namibijským skvostem
Skeleton Coast Parkem o rozloze 16 390 km2 se má délku
téměř 500 km od řeky Ugab až po nevysychající řeku
Kunene na angolské hranici. Návštěvy severní poloviny za
řekou Hoanib (divočina plná dun bez silnic nebo jiné
infrastruktury) jsou omezena na letecké safari s
licencovaným provozovatelem. Jižní část se skládá z
oblázkových plání a nízkých kopců, s příležitostnými
slanými pláněmi a dunami. Planinu protíná řeka Ghost.
Pobřeží získalo své jméno od prorezivělých trupů
ztroskotaných lodí. Oceán a poušť jsou zde všudypřítomné
a pozorování zvěře je náhodou. Přes velice nepříznivé
životní podmínky zde lze spatřit různé druhy zvířat.
Park je známý obrovskými koloniemi lachtanů
jihoafrických, najdeme zde i slony (dokonce bylo
nafilmováno jak "surfují" na písečných dunách). Žije
tady vzácná hyena čabraková (hnědá), šakali, lvi, oryx,
pštros, nosorožec dvourohý a různé druhy antilop. V
pobřežních vodách žije spousta druhů ptáků, občas jsou k
vidění velryby a delfíni.
Vyhlídkový let
startoval z letiště ve Swakopmund a letadlo nejdříve
vyrazilo za duny k vyschlému řečišti Kuiseb. Za
výzkumnou pouštní stanicí Gobabeb Desert se opět
přiblížilo k dunám a k pobřeží u Conception Bay. U vraku
lodi „Eduard Bohlen“ jsme se stočili k pobřetí a letěli
podél moře. Loď zde ztroskotala v roce 1909. Vrak nyní
leží na pevnině, jakoby plul pouští. Následoval vrak
rybářské lodi „Shaunee“. Let dále pokračoval nad
Sandwich Harbour, velkou slanou lagunu, jež je domovem
největšího jihoafrického ptačího hnízdiště. Odsud jsme
se vydali nad slané pláně, Walvis Bay a ke guáno
planině, kde hnízdí tisíce mořských ptáků. Jejich trus
je pravidelně sbírán jako hnojivo. Nečekaně jsme mohli
spatřit i mrtvou velrybu vyvrženou na pláž. Letadlo
obkroužilo Swakopmund a cca po hodině a půl přistálo na
letišti v poušti.
FOTOGALERIE
pondělí 22. října 2018:
Swakopmund - Etosha
Na rozdíl od
včerejška svítí nad mořem sluníčko, vlny jsou také
klidnější. Že by předvzvěst změny počasí?
Původně jsme měli
pokračovat podél pobřeží do Henties Bay, na sever, po
šotolinové silnici a navštívit zde další kolonii
lachtana jihoafrického v Cape Cross. Portugalský
mořeplavec Diego Cao zde v roce 1486 vztyčil kamenný
kříž. Jelikož jsme ale lachtaní kolonii viděli při
plavbě lodí z Walvis Bay a také z letadla, domluvili
jsme se, že namísto 60 km zajížďky tam a zpět budeme
pokračovat rychleji po hlavní asfaltové silnici, abyhom
do dnešního cíle dorazily v rozumném čase, ne za tmy
jako do Zebra Lodge. I tak nás čekalo 530 km, jež jsme
zvládli za skoro přesně 8 hodin. Členové výpravy byli
ale nějací unavení. Asi si za 3 noci ve Swakopmundu
odvykli na autobus, moc se jim tam ráno nechtělo. Ale
nebylo zbytí.
Během přejezdu jsme
uděli několik zastávek na záchod a nákup či oběd. Jinak
vedl malými městečky, pouští a savanou. Jak jsem psal
výše o změně počasí, tak dneska foukal východní vítr,
který přinesl mraky a také déšť. Kousek od dnešního cíle
jsme projížděli velkými koloniemi termitů. Některá
hnízda sahala dobře do 3 metrové výšky. A zhruba
trojnásobek výšky je ještě pod zemí. Zajímavé také bylo,
jak se termiti přilepý na mopany, místní stromy s listy
ve tvaru motýla, a pomalu ukusují kůru. Nemusejí chodit
na horko a mají obživu zajištěnou. Navíc na těchto
termitištích po období dešťů vyroste místní specialita –
houba omajowa. Prý dokonalá delikatesa.
Naše ubytování ,
Epacha Game Lodge & Spa, se nachází na vrcholku kopce
velké rezervace
Epacha Private Game
Reserve (21 000 ha), která hraničí hlavní silnicí s
národním parkem Etosha a má svou bránu pouhých 60 km od
vchodudo parku. Lodge je známá svou jedinečnou
viktoriánskou výzdobou. Když v roce 2001 otevřela své
dveře veřejnosti, byla Epacha Game Lodge také
průkopníkem v Namibii, který spojil divokou zvěř a
wellness zážitek v lázních. I dnes jsme si vyzkoušeli,
jak je křehké bytí v divočině – chvíli po příjezdu
přestala jít elektřina a trvalo cca hodinu, než opravili
generátor.
úterý
23. října 2018:
Etosha National Park
Podobně jako
Soussesvlei, tak i zde vstáváme brzo ráno. Naštěstí jsme
včera dorazili dřív než do Zebra Lodge. Jaké bylo
překvapení pro členy výpravy, že netekla voda. Důvodem
byl včerejší výpadek proudu. Díky tomu se nenaplnily
nádrže nahoře na svahu. Pro některé členy výpravy to byl
obrovský problém. Stačilo by jen pochopit, že jsou
uprostřed divočiny ...
Brána do NP Etosha se
otevírá s rozbřeskem, cca v 7:00. Část členů výpravy
přesedla do otevřených aut a část zůstala v autobuse. Ti
z nás, kteří jsme jeli v autech na sebe postupně balili
jednotlivé vrstvy. Ráno bylo chladno a také to trošku
foukalo.
Národní park Etosha o
rozloze 22 270 km2 sestává ze slané pouště, savany a
lesů. Jedná se o jeden z největších parků v Africe.
Nejmarkantnější je zde Etosha Pan, široká a mělká
propadlina o rozloze 5 000 km2. Po většinu roku je místo
naplněno bezútěšným bílým rozpraskaným bahnem, které
vytváří pomocí odlesků různé přeludy. V parku najdete
kolem 114 druhů savců, včetně některých jedinečných nebo
ohrožených, jako je např. nosorožec dvourohý a impala.
Dále v parku žije více než 300 druhů ptáků, z nichž
jedna třetina migruje, včetně evropských vlhovitých a
bahňáků.
Odpoledne jsme
všichni pokračovali společně v autobuse a přijde mi, že
tento čas byl na zvířata úspěšnější než samotná otevřená
auta. Za dnešní den jsme viděli žirafy, slony, zebry,
antilopy, nosorožce, geparda, leoparda, lvi, pakoně ….
prostě velkou pětku bez buvolů, kteří v Namibii nežijí.
Před západem slunce
jsme opustíli park východní branou - Von Lindequist Gate,
nedaleko Namutoni a přejedeli do La Rochelle Lodge,
uprostřed majestátních fíkovníků, svěží zahrady a
meandrující pramenů vody, jež jsou jemným doplňkem
luxusního a soukromého ubytování. V 10 000 ha rezervaci
žije řada původních druhů antilop a ptactva. Zítra nás
čeká další den v národním parku Etosha. Zaměříme se na
Area 20 a hlavně na slony.
Venku prší, ta
uvidíme, jaké bude nakonec počasí. Řeky, které jsme
během putování překračovali se díky dešťům zavodnily a
teď bychom jen těžko přejížděli přes brody nebo i jen
přes mosty!
FOTOGALERIE
středa 24. října 2018:
Etosha National Park
Celou noc mi na
střechu domečku bubnoval déšť, někdy i docela vyrvalý.
Vzhledem k tomu, že jsme měli dneska strávit další den
pojížděním po parku Etosha, mě to moc nenadchlo. Ale
budem v autobuse, tak nám za krk kapat nebude. Jinou
situaci měli ti členové výpravy, jež si na dnešek
objednali celodenní safari v otevřeném autě.
Déšť se projevil i na
našem autobuse. Přes noc tam zateklo. Dle množství vody,
které vymetal řidič, tak asi hodně. Každopádně mi
přestal fungovat mikrofon. Naštěstí že autobus jede.
Díky deštivé noci
byla nižší šance na spatření zvířat. Neměli nutnost jít
k napajedlu. Celá buš nebo savana byla plná louží. Ale i
přesto jsme za dobu strávenou v parku viděli zebry,
žirafy, pakoně a na úplný závěr asi 20ti členné stádo
slonů. Konktrétně u žiraf jsme pozorovali, jak se
pomaličku přibližují k napajedlu, jak jsou opatrné.
Trvalo jim to snad hodinu. Ale nakonec rodinka s mladou
žirafou dorazila.
Vzhledem k dešti jsem
přesvědčil „safarující“ členy výpravy, že jim stačí půl
dne a tak se všichni mohli vrátit na ubytování dříve než
včera, užívat si služeb hotelu a sbírat síly na zítřejší
finální cestu zpět do Windhoeku.
FOTOGALERIE
čtvrtek 25. října 2018:
Etosha National Park - Windhoek
Oproti včerejšku bylo
ráno jako vymetené. Obloha azurová, a tak se členové
výpravy mohli ještě po snídani projít po areálu
ubytování a vychutnat si ranní klid a pohodu. Koukat se
na pštrosy a antilopy ve výběhu. Velmi příjemné ráno
před poslední 500 km cestou.
Vyrazili jsme směrem
na město Grootfontein a u udělali zastávku u meteoritu
Hoba nalezeného roku 1920 v jihozápadní Africe. Odhalil
jej Jacobus Hermanus Brits, a to zcela náhodně při orbě
pole. Předpokládá se, že na Zemi dopadl zhruba před 80
000 lety. V době nálezu vážil cca 66 tun, od té doby ale
začal rezivět a rozpadat se, takže má nyní „jenom” 60
tun. Dosud nebyl přemístěn z místa dopadu na farmě v
Grootfonteinu v Namibii (důvodem jsou především značné
rozměry a váha) a tamější vláda ho vyhlásila za národní
památku. Navzdory své velikosti patří Hoba do vzácné
kategorie meteoritů a je vědecky klasifikován jako
ataxit s vysokým obsahem niklu. Ataxity,
obsahující hutný
minerální tenit (tuhý roztok meteorického železa), se
svými vlastnostmi liší od ostatních meteoritů. Jeho
rozměry jsou 2,7×2,7×0,9 metru. Větší meteorit už sotva
najdete. Hoba představuje maximální hmotnost, kterou
dokáže zemská atmosféra zbrzdit na rychlost volného
pádu. Kdyby byl větší, byla by jeho dopadová rychlost
mnohem vyšší, meteorit by se po dopadu rozbil a utvořil
by kráter.
Kolem farem
pěstujících kukuřici a obilí jsme pak pokračovali na
asfaltovou silnici. Tato část byla velmi scénická.
Nikomu nevadila šotolinová silnice nebo nefunkční
klimatizace. Ale zase řidič opravil mikrofon.
V pozdním odpoledni,
upečení, jsem dorazili do Windhoeku. A co s načatým
večerem? Rychle se zbrchat a znova do autobusu. Proč? Na
rozlučkovou večeři - tzv. African Bush Dinner na typické
farmě v buši, ležící několik km od Windhoek – Krumhuk.
Celá akce se neodehrávala přímo na farmě, ale v korytě
řeky, včetně pozorování východu měsíce a hvězd. Krásné
zakončení poznávání Namibie.
FOTOGALERIE
FOTOGALERIE 26.
ŘÍJNA
| 
