|
ALJAŠKA
13. - 22. 8. 2018
pondělí 13. srpna - úterý 14.
srpna 2018:
Praha - Seattle
Aljaška je myslím místem, které láká každého
cestovatele, ale odrazuje zároveň svou rozlehlostí a
komplikovaným cestováním. Vždyť do hlavního města 49.
státu americké unie nevede silnice. Dostanete se tam jen
lodí nebo letadlem. A do dalších míst sice vede Alcan (Alaska
Highway), ale i tak jsou od sebe velmi vzdálená.
A co
sem lákalo mne? Příroda, ledovce, zlatokopecká historie,
chladnější podnebí než je u nás … A také to, že uvidím
kousek Aljašky při cestě lodí. Není tedy třeba trávit
hodiny v autě či autobuse anebo řešit leteckou přepravu.
Ještě může být zajímavá přeprava vlakem, ale také asi
nic moc rychlého.
Před
vyplutím na Aljašku jsme udělali krátkou zastávku v
Seattlu, městě n pobřeží Tichého oceánu. Vcelku příjemné
město, známé asi nejvíce tím, že se zde vyrábí či spíše
montují Boeingy a potom, že odsud pochází Starbucks.
Montovnu letadel jsme tentokrát nenavštívili. I vidět
haly a zkušební dráhy z dálnice bylo ovšem impozantní.
Naproti tomu Starbucks jsme si už ujít nenechali.
Pražírna/kavárna v centru města je takovou turistickou
atrakcí, ale určitě příjemným místem pro milovníky kávy.
Hned u vchodu Vás omámí závan čerstvě upražených bobů a
vtáhne dovnitř. Trošku mi to připomínalo palírnu – všude
jsou měděné roury a kotle. Ale nebojte, jste správně v
pražírně.
Centrem jsme se přesunuli k další zastávce v Seattlu –
Ballard Locks (zdymadlům) a rybímu žebříku. Zdymadlo
vyvažuje hladinu mezi zálivem, jezerem Unie a
Washingtonovým jezerem. Jsou zde dva kanály, kudyma
mohou lodě proplouvat. Zajímavý je také rybí žebřík,
kudyma se lososi dostávají z moře do jezer, kde se
vytřou. Poté stejnou cestou se vracejí nově vylíhlí
lososi. Místo si vyhlídli i tuleni, jež na mladých
rybách hodovali. Až člověk musel zasáhnout a zabránit
jim v tom. Areál zdymadel obklopuje také velmi příjemná
botanická zahrada.
Od
zdymadla už to byl jen kousíček k Pier 91, kde nás
čekala naše loď - Carnival Legend.
FOTOGALERIE
čtvrtek 16. srpna 2018:
Tracy Arm Fjord
Po
včerejší celodenní plavbě nás konečně čekalo zpestření a
přiblížení aljašské přírody a divočiny. Již od rána byly
v dálce vidět sem tam velryby, tuleni či kosatky. A
kolem poledne se ve vodě objevily první ledové kry.
Menší či větší. Vrcholky okolních kopců byly pod
sněhovými či spíše ledovými čepicemi a vše dokreslovala
azurová voda fjordu, kam jsme pomalu vplouvali. Tracy
Arm Fjord je jeden z mnoha fjordů na Aljašce – úzký,
hluboký cca 170 metrů a dlouhý 27 mil. Jméno dostal
podle vojenského tajemníka Benjamina Franklina Tracyho.
Byť má naše loď na délku 300 metrů, tak kapitán nás
bezpečně dovedl až na konec, kde se blankytně modrý
ledovec postupně odlamuje a v tichosti padá do moře. Na
rozdíl od nejznámějšího ledovce Mendenhall není tak
navštěvován. Výška okolnich skal ja více než 100 metrů.
Jednu pětinu rozlohy pokrývá ledovec. A kry, které zde
po hladině plují mohou být o velkosti míče nebo až 5ti
patrové budovy.
Pozorovat plavbu až k finále bylo úchvatné, ale vzhledem
k ledovému větru vanoucímu od ledovce hraničilo se
zdravím. Několik vrstev navlečených na sobě moc
nepomáhalo. Obdivoval jsem okolo stojící jedince, kteří
se na příď lodi vypravili jen v žabkách či tričku.
Pravda, Američani mají tukovou ochranu, ale i tak museli
být zmrzlí. Já jsem roztál následně až pod sprchou.
Plavbu zpět na otevřené moře jsem už nepozoroval.
Podobně, jako asi i ostatní cestující.
FOTOGALERIE
pátek 17. srpna 2018:
Skagway
Vědom
si včerejšího větru a zimy jsem se na dnes už psychicky
připravil. Bude zima. Do zlatokopeckého městečka Skagway
připlouváme dle plánu, tzn. před sedmou hodinou ranní.
Navíc se včera posouval ještě čas o hodinu zpět. Oproti
domovině je nyní rozdíl neuvěřitelných 10 hod. Kapitán
lodi, když změnu oznamoval, sliboval, že budeme spát o
hodinu dýl. No kdyby nekecal. Já jsem se probudil už ve
4 ráno a nemohl usnout. A den před tím jsem spal skoro
do 6.
Jak
jsem nastínil výše, venku opět foukal vítr, obloha
zatažená. No prostě počasí nic moc. Aljašská města zde
na jihovýchodě jsou ale dosti deštivá, i když Skagway
patří k těm s nejmenším počtem srážek, na rozdíl od
Ketchikanu.
Skagway se nachází na konci
Lynn Canalu a leží v rámci Klondike Gold Rush National
Historical Parku, který zahrnuje centrum Skagwaye,
stezku Chlkoot Trail, koridor White Pass Trail a
návštěvnické centrum Seattle. Od roku 1897 bylo Skagway
a nedaleké město duchů Dyea východištěm pro více než 40
000 zlatokopů, kteří se hnali na Yukon, převážně cestou
přes Chilkoot. V roce 1887 zde žili dva obyvatelé. O
deset let později tu žilo 20 000 lidí. Zlatá horečka
trvala jen několik let, ale byla nejbarvitějším obdobím
v historii Aljašky. Ve městě tenkrát nevládl zákon, ale
padouch Soapy Smith, kterého nakonec ve střeleckém
souboji zabil hrdina města Frank Reid.
V
době vrcholící zlaté horečky přesvědčil irský podnikatel
Heney skupinu investorů, aby postavili železnici přes
průsmyk White Pass do Whitehorsu. Říká se, že stavba
trvala 2 roky, 2 měsíce a 2 dny … ale pravdou je, že
když byla železnice dokončena, tak zlatá horečka již 2
měsíce před tím opadla. V roce 1982 byla trať uzavřena,
ale v roce 1988 opět ožila, zvláště k potěšení turistů z
výletních lodí a baťůžkářů, kteří zdolávají Chilkoot
Trail.
Centrem města se táhne hlavní ulice – Broadway, kolem
které jsou soustředěny původní domy z 19. a 20. století.
Některé sem byly přemístěny z Main Street, když
probíhala její rekonstrukce. Hned zkraje stojí jedna ze
starých parních lokomotiv a také první sněžná fréza z
roku 1899 – připomíná krtka na vrtání tunelů. Mezi
zajímavé budovy patří bývalý hampejz Red Onion, kde
výzdoba stále připomíná účel budovy, dále Mascot Saloon
z roku 1898 s podobným účelem (prý zde bylo 70 saloonů).
Musím zmínit i první banku z roku 1916 Wells Fargo,
která je již ovšem renovována. Každý návštěvník si zde
určitě najde své, je zde spousta zajímavých budov. Ještě
jednu musím zmínit – jediná a první budova ve Skagway –
bývalá dívčí škola, poté vězení a policejní stanice.
Nyní je v přízemí muzeum a nahoře sídlí radnice. Pokud
se vydáte na konec městečka k vlakovému depu a následně
ještě cca 500 metrů dále, dorazíze na hřbitov z doby
zlaté horečky. Jsou zde pochování jak padouch Smith
(jeho hrob jsem nenašel), tak také hrdina Reid (ten má
velký a nepřehlédnutelný památník). Vydejte se pak ještě
kousek vzhůru k Reidovým vodopádům, je to kousek a stojí
za to – má cca 100 metrů.
Mimo
Skagway jsme se vydali po Yukon Highway, jediné silnici
sem vedoucí, směrem ke kanadským hranicím. Krajina na
aljašské straně byla krásná, ale co nás čekalo v Britské
Kolumbii vzalo určitě každému dech – krajina hor, jezer
a jezírek, vše dokreslováno blankytnou oblohou. Je zde
také jedno z velkých kanadských jezer – Tutshai, jež se
táhne v délce 16 km podél silnice. Nic ráno
nenasvědčovalo tomu, že bude tak krásně. Silnici
neustále doprovázela železniční trať White Pass Train.
Okolní vrcholky ve výšce cca 2000 metrů byly pokryté
bílými čepičkami – ledovci. Prý zde ještě před 2 měsíci
byl všude sníh. A za pár týdnů zase bude ….
Abych
nezapomněl, bylo až podivuhodně lehké se dostat z
Aljašky do Kanady. Vše obstaralo kouknutí do pasu. Žádná
kontrola, zda máme vyřízeno elektronické povolení ke
vstupu. A zpět na Aljašku už ani nikdo pasy
nekontroloval. Ve srovnání s anabází na letišti
jednoduché. I když musím říct, že po příletu do Seattlu
byla imigrační kontrola také velmi rychlá a bez
překážek. Na rozdíl od Miami, kde si Vás řádně
proklepnou. Ale zpět k cestě Kanadou. Dojeli jsme ještě
o kus dále, že vedla železniční trať, až na rozhranní
Yukon Territory a Britské Kolumbie. Kanada je mou další
navštívenou zemí.
Aljaška je velmi seizmicky aktivní oblastí, dalo by se
říct, že zde mají zemětřesení každý den, protože
Pacifická zemská deska se zasouvá pod Severoatlantickou.
Je zde také velké množství sopek, samozřejmě aktivních.
Tyto jsou ale více na západě země, hlavně na Aleutských
ostrovech. V okolí Skagway jsou důkazem pohybu země
praskliny v kopcích a také visutý most, který museli za
15 let o metr prodloužit, protože protější strana se
postupně vzdaluje.
Musím
ale říct, že život zde, stejně jako všude na Aljašce,
musí být neuvěřitelně tvrdý. Dlouhá zima s minimem
denního světla, hromady sněhu a ve Skagway i silný
severní vítr. To vše nedělá místo ideálním cílem pro
život. Americké domy jsou všechny dřevostavby, vytápěné
klimatizací, i když zde jsem poprvé viděl u domů dříví
na zimu a komíny.
FOTOGALERIE
sobota 18. srpna 2018:
Juneau
Přátelé, přiznejme si, zdalipak víte, jaké je hlavní
město Aljašky? Jestliže řeknete Anchorage, tak je to
špatně. Moc si z hodin zeměpisu nepamatujete. Správně je
Juneau. Není největší, nemá nejlepší kulturní vyžití ani
nejlepší restaurace, ale je hlavním městem. A naši další
zastávkou na plavbě Aljaškou.
Město
je ohraničeno nikdy nezamrzající vodní cestou a z druhé
strany horami. Ano, nevede sem žádná silnice. Pouze
městem vedem 4 proudá dálnice od moře k horám a zase
zpět, délka 40 mil. Nic víc, nic míň. Jak se sem dostat?
Letadlem nebo lodí. Juneau je hlavním městem od roku
1906. Do té doby tuto pozici zaujímala Sitka, jež byla
ale zničena indiány kvůli sporům s ruskými obchodníky.
Na přelomu 80. let minulého století zde byly snahy o
přestěhování hlavního města do Anchorage nebo Fairbanks.
Naštěstí bylo toto zažehnáno.
K
historii města se váže ještě příběh, kdy v roce 1880 na
naléhání náčelníka Tlingitů (místního kmene) se Joe
Juneau a Dick Harris vydali do Gastineau Channel zkusit
štěstí při hledání zlata. Prdírali se hustým lesem k
otoku Gold Creek a tam našli kousky jako hrášky nebo
fazole. Tato zpráva rozpoutala první vlnu zlaté horečky.
Během roku tu vyrostlo malé město, které dostalo název
Juneau, první město založené na Aljašce po odkoupení od
Rusů. Díky útokům Tlingitů na tehdejší hlavní město
Sitku a také kvůli úpadku obchodu s kožešinami bylo
Juneau zvoleno jako nové hlavní město.
Říká
se, že Juneau je nejkrásnější město Aljašky … no já jsem
jiného názoru. Na můj vkus už je moc velké – 30 000
obyvatel dělá své. Mi se více líbilo histrické Skagway.
Centrum města se rozkádá na úbočí hor Mt. Juneau a Mt.
Roberts. Je to takové bludiště uliček spojené úzkými
schodištěmi. Nejrušnější část je nábřeží – přijíždějí
sem výletní lodě, rybářské lodě a hydroplány. Zde se
táhne Franklin Street, což je renovovaná historická
ulička s budovami z roku 1900. V přístavu si ještě
všimněte sochy fenky Patsy Ann, oficiální vítačky v
Juneau (žila zde ve 30. - 40. letech 20. století) a měla
ve zvyku se řítit do přístavu, když přijížděla nějaká
loď. Je ale záhadou, jak to věděla, protože byla od
narození hluchá. Nad městem se rozkládá ledové pole
Juneau Ice Field táhnucí se 80 mil až ke Skagway. Z
přístavu vede na Mt. Roberts lanovka, cca do poloviny
hory. Zpáteční lístek ale stojí bratru 34 USD, což je
masakrální cena. Pokud máte ale čas, tak nahoru se dá
vyjít po stezce, cca hodinový výšlap. Co je ve městě
dalšího zajímavého? Je zde ruský ortodoxní kostel Sv.
Mikuláše z roku 1893, jedná se o nejstarší originál na
Aljašce. Nedaleko odsud je Kapitol. Byl postavený v
letech 1929-1931 jako teritoriální federální budova.
Průčelí tvoří krásné mramorové sloupy. Uvnitř má
kancelář guvernér a také zákonodárcové, kteří sem
přijíždějí na zimní legislativní období. Před budovou je
socha Williama Sewearda, který se zasloužil o zakoupení
Aljašky od Rusů. Vše se událo v roce 1867 za 7.2 milionu
dolarů. O ulici vedle najdete sídlo guvernéra z roku
1912. Tehdy bylo postaveno ze státního rozpočtu za 44
000 USD.
Juneau bylo postaveno na zlatě, přesněji řečeno z odpadů
zdejších zlatých dolů, které byly schopny zpracovat až 5
000 tun zlatonosné rudy denně. Byly zde dva doly –
Alaska Juneau Mine a Treadwell Mine. První jmenovaný byl
uzavřen v roce 1944, co se zde vytěžilo zlata za více
než 80 milionu. Druhý byl uzavřen v roce 1922 kvůli
závalu a to způsobilo společnosti bankrot.
V
Juneau mají jediný most a ten spojuje pevninu s ostrovem
Douglas, kde býval zlatý důl Treadwell. Nyní je zde
rezidenční oblast a návštěvníci mají možnost vyhlídky na
přístav a Mt. Roberts.
Největší aktrakcí ve městě, či za městem je ledovec
Mendenhall, nejznámější ledovec na Aljašce. Tato ledová
řeka se nachází 20 km od centra města. Teče v délce 21
km od svého zdroje, jež je ledové pole Juneau Ice Field
a čelo je široké půl míle, stále končí v jezeře
Mendenhall, kde se odlamují ledové hory. Odhaduje se, že
se cca během 5 let stáhne na pevninu a během 25 let
zmizí úplně. V okolí je 7 turistických tras – od
nejjednodušší Photo Point až po nejdelší East Glacier.
Neustále Vás zde cedule varují před medvědy. Našinec to
bral trošku s úsměvem, vždyť medvědi jsou přeci v ZOO.
Ale chyba lávky – hned na Photo Trail z křoví vyběhlo
mládě medvěda černého. Okamžitě se objevili rangeři a
vraceli návštěvníky zpět. Tak jsme se vydali po Nugget
Falls vedoucí k úchvatným vodopádům a čelu ledovce.
Cestou zpět bylo vidět kolem stezky zválenou trávu,
takže tu medvědi skutečně jsou. Více jsme se o tom
přesvědčili na Steep Creek Trail, kde se při pozorování
lososů v řece objevili hned 4 kousky medvěda černého.
Pekně se tam promenádovali a hodovali na lososech. Do
vody se jim, ale nechtělo, tak vzali za vděk mrtvými na
břehu. Opět, neuvěřitelné, živý medvěd se promenáduje
cca 2 metry od Vás. Když si vzpomenu na květnové
putování Rumunskem, kde jsme na medvěda čekali hodinu a
byl dál než 600 metrů …
Žijí
tady dva druhy medvědů – medvěd hnědý a černý. Oba dva
mohou být černí či hnědí. Barva je zavádějící. Medvěd
hnědý má chlupatý čumák, je mohutnější a je masožravec.
Medvěd černý má holý čumák, je menšího vzrůstu, má menší
drápy a je býložravec – žere kytky, listí a bobule.
Medvěd hnědý za Váma nepoleze na strom, prostě s ním
zatřepe a vy spadnete. Medvěd černý za Vámi milerád na
strom vyšplhá.
Cestou zpět do Juneau jsme viděli ještě v dálce orla
bělohlavého, jež je státním americkým symbolem. Zajímavé
je, že do věku 5ti let je orel hnědý. Až poté se mu
zbarví hlava do běla a tělo je černé nebo tmavě hnědé.
FOTOGALERIE
neděle 19. srpna 2018:
Ketchikan
Naše
loď Carnival Legend se pomalu vrací na jih. Z
nejsevernější zastávky plavby ve Skagway, kde i talíře
satelitů byly namířeny ne do nebe, ale do země, kvůli
zeměpisné poloze. Z místa, kde přes zimu svítí slunce
jen několik málo hodin denně až nejjižnějšího města
Aljašky, 5. co se týče počtu obyvatel, Ketchikanu.
Ketchikan je jednak nazýván
hlavním a prvním městem výletních plaveb, ale také
hlavním městem chovu lososů a jejich následného
zpracování do konzerv. Žije zde 14 000 obyvatel, která
pracuje jak v konzervárenském průmyslu, tak se živí
rybolovem nebo v turistickém ruchu. A je pravda, že ruch
je zde největší. Ve Skagway kotvila s námi jedna loď,
včera dvě a dnes tři lodě. Jsem zvědavý, jestli jich
bude zítra v kanadské Victorii více nebo ne.
Ketchikan se rozkládá na
úzkém pásu pevniny na ostrově Revillagigedo. Je dlouhý
několik mil, ale široký sotva několik bloků. Je tak
úzký, že i letiště muselo být postaveno na protějším
ostrově. Domy zde stojí buďto na pilotech ve vodě nebo
jsou přilepené do svahu a vede k nim točivé a příkré
schodiště. Asi docela naštve, když jste dole a zjistíte,
že nemáte klíče od auta nebo jste doma něco zapomněli.
V
roce 1883 zde člověk jménem Snow postavil solírnu
lososů. O dva roky později se zde obchodník z Portlandu
rozhodl postavit první „plechovkárnu“ na březích
Ketchikan Creek, podle kterého místo nese jméno. V roce
1900 zde žilo 800 obyvatel. Také zde začala těžba
nerostů a horníci zde zaměstnaní utráceli 2/3 příjmu v
barech či nevěstincích. O Ketchikanu se říká, že jak
lososi, tak místní muži táhli proti proudu se třít.
Těžba zde ovšem doznala svého úpadku, rybářství a
zpracování ryb naštěstí nikoliv. V roce 1954 tady byla
postavena pila a zpracovávalo se zde dříví z ostrova
Prince of Wales, což bylo pro lesníky tzv. ground zero.
Došlo ovšem k vytěžení porostu a nyní zde vzniká
sekundární prales, k jehož šíření přispívá i endemická
létající veverka – v bobkách roznáší semínka stromů. V
roce 1983 byla pila uzavřena, později i celulózka a
mnoho obyvatel ztratilo dobré příjmy.
Ketchikan patří také mezi nejdeštivější místa na
Aljašce, ročně zde spadne 4-5 metrů srážek. Říká se, že
pokud jste v Ketchikanu déle než hodinu, zažijete
několikrát déšť. My jsme měli ale azurovou oblohu bez
jediného mráčku. Místní prý ani nevytahují deštníky a
deštěm se nenechávají rušit. Jinak by Ketchikan nemohl
existovat.
Nedaleko Ketchikanu leží jeden z dalších turistických
cílů – Misty Fjords National Monument a právě sem míří
desítky hydroplánů startující z přístavu v Ketchikanu s
turisty. Před 17 000 lety byla celá oblast pod ledem a
masivní působení ledovců vytvořilo krajinu fjordu s
útesy vysokými až 1000 metrů.
Ketchikan má ještě jednu zajímavost – nejvyšší poštovní
směrovací číslo v USA, a to 99950.
Nejlepší způsob, jak poznat Ketchikan je ale pěšky. A
stejně tak jsme to provedli i my. V přístavu, v
turistické kanceláři jsme si vyzvedli mapu města, kde je
krásně zaznačena procházka kolem největších atrakcí, s
jejich popisem. Navíc se ve městě nemůžete ztratit,
protože k atrakcím vedou neustálé směrovky.
A co
lze ve městě vidět? Určitě první je malebný rybářský
přístav Thomas Basin s hospodou Potlatch ze 30. let
minulého století. Hospoda byla prvním místem, kde se
žízniví rybáři vrhli. Jednak na pití a také na
nabízející se prostitutky. V horním patře byla
provozována tajná herna. Když se vrátím ovšem k
procházce, tak hned od přístavu projdete „branou“, což
je malebný nápis Ketchikan, zde se určitě, jako většina
turistů vyfotíte. Nedaleko je Southeast Alaska Discovery
Center, přírodovědné muzeum. Dále Tongass Historical
Museum, jak je z názvu zřejmé, tak se jedná zase o
muzeum věnující se historii. Procházku městem neustále
doprovázejí všudypřítomné totemy kmene Tlingitů a Hayenů.
Nesmím samozřejmě opomenout věhlasnou Creek Street –
ulici s dřevěnými domy nad Ketchikan Creek. Původně
distrikt červených luceren, kde bylo až 30 nevěstinců.
Dnes zde zůstal jeden Dollys House, provozovnou
nejznámější bordelmamá Dolly Arthur. Dnes je zde muzeum
věnující se dané tématice, vstupné 10 USD, prohlídka asi
15 minut. Nevěstince fungovaly až do roku 1954, kdy se
prostituce stala nelegální. Procházka městem Vás také
zavede k Totem Heritage Centre, což je kopie typického
indiánského kmenového domu. Je zde více než 30 totemů
(originálů) datujících se od 18. do 20. století. Vstupné
6 USD. Kousek před muzeem totemů je ještě původní kostel
Sv. Alžběty. Fungoval mezi lety 1927 – 1962. Poté z něj
byla zřízena městská márnice … současný slogan
„Zákazníci vítání, turisté a návštěvy nikoliv“. Od
totemů přejděte přes Ketchikan Creek a narazíte na Deer
Mountain Tribal Hatchery – sádku lososů, jež jsou poté
vypouštěni do Ketchikan Creek. Ročně se zde vypouští 350
000 lososů. O tomto počtu mluví fakt, že řeka se rybami
jen hemží. Někdy ani nevidíte dno, kolik ryb je na
jednom místě. Přírodní lososi se sem poté vracejí se
vytřít a k tomu používají rybí žebřík, aby nemuseli
zdolávat divokou peřej. Od rybářského žebříku se lze
dostat do města buďto po silnici nebo po jedné z mnoha
dřevěných stezek – Married Man´s Trail, kudy chodili
ženatí muži si užít do Creek Street. Chodníků je zde
samozřejmě mnoho, takže doporučuji i vystoupat po jiném
ke Cape Fox Lodge či se jen tak courat po vámi
zvolených. A jestliže jste neviděli zblízka orla
bělohlavého, tak se vydejte po pobřežní promenádě směrem
k tunelu, zde je krásná socha tohoto státního symbolu …
takového ptáka jste ještě neviděli!
FOTOGALERIE
pondělí 20. srpna 2018:
Victoria, Kanada
Včera
jsme opustili slunečné počasí v Ketchikanu, kde by mělo
spíše pršet a loď se pohybuje rychlostí 23 uzlů směrem
na jih. Skrze kanadské vody a podél ostrova Vancouver,
největšího kanadského ostrova až do svého dnešního cíle
– hlavního města Britské Kolumbie nebo také do hlavního
města zahrad – Victorie. Proč zahrad? Díky klimatu se
zde daří i netypickým rostlinám – palmám, eukalyptům,
banánovníkům apod. Ve městě najdete mnoho zahrad, ale
nejznámější a nejnavštěvovnější jsou asi Butchart
Gardens rozkládající se asi 25 km od města. Původně lom,
nyní překrásné místo s tisíci rostlinami ze všech koutů
světa.
Victorie leží na jihu ostrova Vancouver a je největším a
nejnavštěvovanějším městem. Žije zde asi 300 000
obyvatel a je oblíbeno hlavně důchodci pro své mírné
klima. Victoria byla založena v roce 1843 o čemž mluví i
historické budovy ve městě. Jsou převážně soustředěny
kolem přístavu. Nejznámější je asi Fairmont Empress
Hotel postavený ve staroanglickém stylu. Společně s
nedalekým Parlamentem je dominantou města. Parlament je
viktoriánská budova z roku 1898 a večer je krásně
nasvícený. Historické je taktéž Bastion Square, kde
stávala stará Old Fort Victoria. A jestliže nemáte dost
totemů, tak v parku Thunderbird najdete sloupy kmenů
Haida a Gitxsan. Nesmím opomenout rovněž Craidarroch
Castle, je už dále od přístavu, kanadskou národní
památku z roku 1890. Hrad byl postaven pro uhelného
magnáta Dunsmnira, nejbohatšího člověka v Kanadě své
doby.
Victoria není jen historie – je to také hlavní pivní
město Kanady. Milovníci piva zde najdou 13 pivovarů!
FOTOGALERIE
úterý 21. srpna 2018:
Seattle
Poslední den plavby,
rozloučení se Seattlem a odlet domů. Tak lze do kostky
shrnout dnešní program. Ale je teprve ráno, tak nebudu
předbíhat.
Loď jako vždy připlula před ohlášeným časem. Připadá mi,
že je to pravidlem. Ale nic nám to nemění na
skutečnosti, že autobus dorazí až v 9 hodin. Není tedy
kam spěchat a raději si užívat komfortu a zařízení lodi
než stát venku před přístavn budovou.
První den v Seattlu jsme začali jeho poznávání spíše po
okrajích. Dneska se zaměříme více na centrum. První
zastávka je u symbolu města - věže Space Needle, která
zde byla postavena v roce 1962 u příležitosti Světové
výstavy. Vyhlídková plošina je ve 154 metrech a výtahem
nahoru jedete 54 vteřin - v takové jakoby zlaté kapsli.
Počasí ovšem nebylo nakloněno dalekým výhledům. Či spíše
příroda - město a okolí je zahaleno do oparu/kouře
pocházejícího ze severokalifornských požárů. Nedaleko
věže je ještě velmi zajímavé Muzeum popartu - je od
stejného architekta a ve stejném stylu jako Disney
Concert Hall v Los Angeles. Při pohledu shora připomíná
rozbitou kytaru Jimiho Hendrixe. Cyberpunk náladu zde
dokresluje ještě jednokolejka jezdící odsud do centra
města. Její trasa se proplétá jakoby uvnitř budovy
muzea.
Ze 60. let se přesouváme do hi-tech části města, kde má
sídlo Amazon. Respektive zde postavil několik
prosklených koulí, uvnitř kterých se nalézá botanická
zahrada sloužící jako relaxační zona pro zaměstnance
Amazonu. Firma patří mezi přední zaměstnavatele ve
městě. S Amazonem souvisí také nedaleký obchod, kde
nejsou prodavači, pokladní a ani poklady. Veškerý nákup
probíhá pomocí amazon aplikace a snímání zboží pomocí
NFC kodu. Pro naše poměry až příliš futuristické, ale
zde očividně může fungovat.
Propadáme se o několik století zpět a vystupujeme
uprostřed historické části města - Pioneer Square, kde
stávala původní pevnost prvních osadníků. Poté zde
začaly vyrůstat domy, hrozil zánik místa, ale naštěstí
namísto demolice proběhla rekonstrukce. Nyní je náměstí
příjmným místem pro návštěvu. Každého zaujme památník
věnovaný všem hasičům. Tento zde má připomínat velký
požár, při kterém naštěstí nikdo nezahynul. Mimo kavárny
je zde Glass House Studio. Seattle je známý foukaným
sklem a skleněnými výrobky. A právě Glass House Studio
má vysoké renomé ve městě, ale i okolí. Když jsem se
zmiňoval o historii - nedaleko se nachází muzeum období
zlaté horečky s velmi zajímavou expozicí a je zadarmo.
Jelikož obcházíme celý blok, pak nemůžeme minout původní
městské stáje, nyní hasičskou zbrojnici a nedaleký
Waterfall park, kde stával dům zakladate UPS.
Na závěr navštívíme ještě Pike Place Market. Původně zde
stávalo tržiště pro farmáře. Nyní je místo oblíbené jak
u prodejců, místních umělců a také turistů. Doporučuji
dojít až na konec a sejít po schodech dolů, ke vstupu do
divadla, kde je "slavná" žvýkačková zeď - oblepená
desetitisícem žvýkaček .... fuuuuj!
A to už je ze Seattlu vše. Je zde spousta dalších míst,
jako např. akvárium na pobřeží. Vlastně jedno muzeum
jsme ještě viděli - a to Letecké muzeum. Pokud
nepojedete na letiště celou cestu po dálnici, odbočíte
směrem k Boeingu, budete muzeem jakoby projíždět. Ze
silnice uvidíte Concord, starý AirForce One, Jumbo se
sériovým číslem 0001 anebo akrobatickou stíhačku. A to
je vše přátelé .... najedeme na 7 proudou dálnici a před
námi je letiště!
Málem bych zapomněl - při
letu zpět, někde nad Hudson Bay se objevila na obloze
obrovská a překrásná polární záře! Trvala asi 40 minut!
FOTOGALERIE
|
