GRUZIE

5. - 15. 9. 2017

• 5. září - úterý - FOTOGALERIE

• 6. září - středa - FOTOGALERIE

• 7. září - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 8. září - pátek - FOTOGALERIE

• 9. září - sobota - FOTOGALERIE

• 10. září - neděle - FOTOGALERIE

• 11. září - pondělí - FOTOGALERIE

• 12. září - úterý - FOTOGALERIE

• 13. září - středa - FOTOGALERIE

• 14. září - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 15. září - pátek

čtvrtek 7. září 2017:

Kazbegi

Když se řekne Gruzie, tak si člověk asi vedle „gruzíňáku“ představí Kavkaz … a to Kavkaz v celé své kráse a výšce! Včera jsme se seznámili s hlavním městem a byť bychom zde mohli strávit ještě další den, nemáme tolik času a míříme na sever, k hranicím s Ruskem, k „hranicím“ s jižní Osetií a poznáme blíže starou vojenskou silnici po níž putovala doprava již v 1. století př. n. l., kdy by se nedalo mluvit o cestě, spíše o stezce pro koně. Teprve dřina 800 ruských vojáků ji změnila v roce 1783 do stavu sjízdného kočárem. V roce 1829 po ní projel Puškin a dále další spousta slavných spisovatelů – putování inspirovalo Lermontova, Gorkého, Tolstého a Majakovského. V roce 1846 se vedoucí vzpoury proti Rusku, Šamil, pokusil silnici uzavřít. To se mu ale nepodařilo a ostatní kavkazské kmeny jeho rebelii nepodpořili. Jakmile byla otevřna železnice podél kaspického pobřežív roce 1883, tak trasa ztratila na významu. Zhruba o 100 let později došlo ke stavbě tunelu mezi jižní a sevení Osetií, ale vzhledem k nestabilitě se sem většina dopravců nevrátila. Nyní cesta představuje nejsnazší způsob, jak se dostat z Tbilisi do vysokých hor. Horské svahy jsou bohužel postiženy erozí , kterou zapříčinilo rozšiřování pastvin. Silnice má k dokonalosti daleko, poškozuje ji hlavně sníh a led, přes zimní měsice je mnohdy neprůjezdná.

První zastávka na naší trase směrem do hor byla u kláštera Džvari - gruzínsko-pravoslavného kláštera ze 4. století, v překladu znamená Chrám Kříže. V roce 1996 byl klášter zapsán spolu s jinými památkami v Mcchetě na Seznam světového dědictví UNESCO. Návštěvníkům se odsud nabízí překrásný výhled na soutok řek Mtkvari a Aragvi. Klášter leží na výběžku pohoří Saguramo a představuje jednu z nejkrásnějíších staveb staré gruzínské architektury – prostá a sofistikovaná stavba. Chrám byl v roce 1911 uzavřen a vysvěcen až v roce 1988. Dodnes připomíná zříceninu.

Mccheta je jedno z nejstarších měst v Gruzii, které se nachází nedaleko Tbilisi v místě, kde se vlévá řeka Aragvi do řeky Kura. Ve starověku byla Mccheta hlavním městem Gruzie. Historické památky Mcchety byly v čele s tamější Katedrálou Sveticchoveli v roce 1994 přijaty na Seznam světového dědictví UNESCO. Pozůstatky města v tomto místě jsou starší než 1000 let př. n. l. Mccheta byla hlavním městem Gruzínského Království Kavkazská Iberie od 3. století př. n. l. do 5. století. Byla místem rozvoje raného křesťanství, když křesťanství bylo v provincii Kartli prohlášeno státním náboženstvím roku 337. Mccheta dodnes zůstala hlavním sídlem Gruzínské pravoslavné církve.

Klášter Džvari - gruzínsko-pravoslavný klášter ze 4. století, v překladu znamená Chrám Kříže. V roce 1996 byl klášter zapsán spolu s jinými památkami v Mcchetě na Seznam světového dědictví UNESCO.

Katedrála Sveticchoveli, v překladu Katedrála životodárných sloupů, byla po dobu několika staletí korunovačním a pohřebním místem gruzínkých monarchů a současně hlavním chrámem Gruzínské pravoslavné církve. V současné době je sídlem arcibiskupa Mcchety a Tbilisi, který je současně patriarchou gruzínských katolíků.

Po silnici vedoucí na západ Gruzie jsme pokračovali dále a za chvíli z ní odbočili směrem do hor, cedule ukazovala Vladikavkaz v Rusku … Abychom dali odpočinou funícímu autobusu, zastavili jsme se nejdříve na vyhlídce u přehrady Zhinvali a poté kousek dál v Ananauri v kostele Panny Marie ze 17. století. Ineriér kostela byl v 18. století poničen požárem. Naštěstí zůstaly zachovány vnější reliéfy s vinnou révou. Nad kostelem stojí strážní věž ze 12.století, která je po značném úsilí přístupná. Ananauri se bohužel mnohokrát ocitlo uprostřed válečné vřavy, nejslavnější bitva se zde odehrála v oce 1717, kdy kníže Bardsig, vládce Aragvi, zajal manželku knížete Chanche, vládce Ksani.

Nyní ale začalo to pravé stoupání do hor,  autobus funěl ještě více a pomalu stoupal do hor, vegetace se měnila, měnila, až zcela zmizela a zůstaly holé svahy. Teplota klesala a klesala … Zastávku jsme udělali ještě v lyžařském středisku Gudauri, projeli přes průsmyk Jarvis – 2379 m a pokračovali do městečka Stepancminda, v českém překladu Svatého Štěpána na severu Gruzie v kraji Mccheta-Mtianetie. Leží v nadmořské výšce 1750 m, v údolí řeky Těrek na úpatí ledovce nedaleko hory Kazbek ve Velkém Kavkazu. Oblast byla osídlena již v Antice. Roku 1877 zde byl nalezen poklad ze 4. až 5. století před naším letopočtem obsahující stříbrné poháry, železné džbány, náramky a sošky zvířat a lidí.

Městečko se rozkládá na úpatí hory Kazbegi - vyhaslé sopky, blízko hranic se Severní Osetií, ve východní části Chochského hřbetu, který je součástí bočního hřbetu pohoří Velký Kavkaz. Je to třetí nejvyšší hora Gruzie a sedmá nejvyšší hora Kavkazu. Místní lidé jí nazývají Mkinvari (ledovec nebo ledová hora) kvůli zalednění. Na jednom z ledovců Kazbegu pramení řeka Těrek.

Nad městem se tyčí jako pohádkový hrad Kostel Nejsvětější Trojice (Gergeti). jedná se o komplex gruzínsko-pravoslavných kostelů na malé náhorní plošině. Název pochází ze zaniklé vesnice Gergeti, kde byl kostel ve 14. století postaven. Izolovaná poloha komplexu na vrcholu vysoké hory obklopené mohutností přírody z něj udělala symbol Gruzie.

Ke kostelu se dá dostat pěšky, nejrychlejší borci to prý zvládají za 30 minut. Jinak cesta nahoru trvá cca 2 hodiny po docela strmé stezce. My jsme využili nabídku místních „delicas“, něco jako džípy, které po bahnité, kamenité a klouzavé cestě šplhají neohroženě nahoru ke kostelu. Mnohdy máte pocit, že musejí řidiči urazit kolo či prorazit olejovou vanu, ale není se čeho bát. Je to zážitek lepší než když šlapete nahoru pěšky. A jakmile jste nahoře, pak nelitujete úsilí – buďto fyzického nebo finančního. Výhled do údolí je fantastický a pokud budte mít hezké počasí uvidíte na jeden z nejvyšších vrcholků Kavkazu Kazbeg o výšce 5033 metrů s věčně zasněženým vrcholkem. Nám se ukázal pouze maličko a na chvilku, ale i tak to bylo úchvatné!

Cestou zpět jsme udělali ještě krátkou zastávku u zvláštního geologického útvaru, zmenšenině tureckého Pamukkale. Minerály zde na svahu vytvořily něco jako „sjezdovku“, není ovšem bílá jako sníh nebo jak Pamukkale, ale naoranžovělá. Stavbou tunelů na silnici došlo ovšem k částečnému poškození, což nebylo přijato s poklidem.

Padla tma, byla zima, všichni členové výpravy se už viděli v hotelu … mno, zase tak jednoduché to nebylo. Autobusu došla nafta, tak jsme měli o dobrodružství postarané.

FOTOGALERIE

pátek 8. září 2017:

Kachetie

Včera jsme na severu trošku promrzli, ve Svanetii prý sněžilo, ale to je ještě více v horách, tak se každý asi těšil na sluníčkem prozářený a teplejší kraj vína Kachetii. Jaká byla moje první otázka v autobuse? Jestli má dost nafty. Řidič všechny ujistil, že ano … dnes ovšem nebyl problém s  naftou.

Kachetie je považována za nejčlenitější a nejrozmanitější kraj v Gruzii. Místní krajinu nejvíce utváří povodí řek Alazani a Jori, které se za hranicemi s Ázerbájdžánem vlévají do Mingačevirské přehrady.               V historickém okrese „Vnitřní Kachetie“ se nejvíce pěstuje víno, za jehož domovinu je považována právě Kachetie. Krajina obklopující kraj je také kopcovitá, jen vzhled hor se změnil. Doprovázel nás Malý Kavkaz. V názvu sice malý, ale jinak impozantně se tyčící nad Alazanským údolím.

A právě hory byly dneska kamenem úrazu pro autobus. Nejdříve přestal fungovat mikrofon, potom klimatizace a následně při sjezdech prudké silnice se začalo v autobuse něco pálit, řidič brzdil motorem. Mikrofon se mi po chvilce podařilo zprovoznit. S klimatizací to bylo horší. Řidič potevíral všechny poklopy na střeše, nouzově otevřel přední dveře, aby šel dovnitř vzduch a za šíleného hukotu linoucího se od motoru jsme sjížděli dolů z kopce. A o smradu linoucí se z útrob motoru ani nemluvě. Navíc odněkud ze střechy začaly vypadávat šroubky … co k tomu dodat. Začal jsem řešit náhradní přepravu, protože v něčem podobném členové výpravy samozřejmě odmítli pokračovat.

Údolím jsme dojeli k první zastávce – katedrále Alaverdi. Všichni členové výpravy byli rádi, že mohli pekelný stroj opustit a div že nelíbali zemi. Autobusu nefungovalo také otevírání zadních dveří a řidič prohlásil, že nemůže vypnout motor, protože by už nenastartoval.

Katedrála v Alaverdi – Sv. Jiřího byla založena Josefem, jedním ze syrských otců, pochází z 11. století a řadí se k největším středověkým kostelům v Gruzii. Byla postavena ze širmi – sopečného travertinu a v 15. století byla poškozena Mongoly. I zde se setkáte s vínem – na vnitřním nádvoří si mniši pěstují vinnou révu a poté z ní vyrábějí víno.

Kousek od kostela je vesnice Ikalto, kde ve 12. století byla založena univerzita, kde studoval básník Šota Rustaveli. Studenti zde prý měli pod stolem džbány s vínem, pro případ, že by jim došla inspirace.

Kachetská vína si získávají stále větší uznání a zájem. Milovníky vína láká tato oblast především jako domov tradičnío postupu výroby vína v nádobách qvevri. Mnoho vinařství zde nabízí návštěvu a ochutnávku. Musím říci, že jsou to chaotické akce a dosti předražené. Našinec zvyklý na ochutnávky z našich končin je trošku rozčarovaný. Dostanete ochutnat jeden či dva vzorky a za další si musíte připlatit.

Zajímavější než samotné vinařství, kde z vás tahají jen peníze je park a dům Alexandra Čavčavadzeho, ke kterému vede překrásná cypřišová alej. Dům obklopuje 12 ha park nabízející v letních měsících příjemný stín. Dům není nikterak velký, sloužil jako letní byt, ale je velmi pěkně zařízen, pochází z počátku 19. století. Rezidence sloužila jako místo setkání významných spisovatelů a malířů, které Alexandr do Gruzie zval. Na závěr prohlídky nezapomeňte zavítat do místního baru a ochutnat také jeden vzorek vína. Zde byl velmi příjemný a zúčastněný pán, na rozdíl od předchozího vinařství.

Závěrečným místem programu bylo městečko Signagi – opevněné a rozkládající se vysoko na hřebeni nad údolím řeky Alazani, je odsud překrásný výhled na Kavkaz. Město bylo v 18. století obehnáno 5 km dlouhými hradbami s 28 věžemi. Návštěvníkům může město připomínat spíše Itálii – cypřiše, malebné náměstí s kašnou a sochami. Město prošlo v roce 2007 rekonstrukcí a je to zde znát. Také se mu říká město lásky a zdejší svatební palác nabízel své služby párům z Gruzie i zahraničí.

Závěrečným a světlým bodem programu byla večeře na místní farmě Vakirelebi s ukázkou výroby gruzinského snickers – churkhela, ořechového pásu namáčeného do pasty z hrozna. Díky tomu, že jeden z členů výpravy slavil narozeniny, tak jsme měli oslavu se vším všudy – gruzínským a posléze i českým zpěvem.

FOTOGALERIE

sobota 9. září 2017:

Tbilisi – Uplistsikhe – Gori - Kutaisi

Opouštíme hlavní město a přesunujeme se dále na západ, do dalšího hlavního města. Ano, Kutaisi bylo v minulosti také hlavním městem země, v době, kdy docházelo ke sjednocení království do jednoho. A cesta vede po nám již známé dálnici spojující hlavní město s mořským pobřežím – minuli jsme a zamávali klášteru Džuari na kopci, bývalému hlavnímu městu Mchetě a katedrále Sveticchoveli. Cesta díky výměně autobusu za nový, větší ubíhala mnohem lépe.

První navštívené místo bylo skalní město Uplistsikhe, které je vidět i ze silnice a patří asi k povinným zastávkám každého návštěvníka Gruzie. Jméno znamená Boží hrad a odkazuje na bájného syna rovněž bájného Mccheta. Uplistsikhe mělo také význam díky své poloze, leží na Hedvábné stezce. Nejdříve bylo náboženským centrem a poté i centrem obchodu. Uvádí se, že zde žilo 20 000 obyvatel. Ve 13. století bylo místo zničeno Mongoly. Návštěva vyžaduje trošku kondici, protože zde nejsou žádné oficiální chodníky, jen stezky vyšlapané turisty a také vytvořené erodující vodou. Jednotlivá místa jsou popsána i v angličtině, tak si můžete představit co kde asi bylo. Dominantou je cihlový kostelík. Doporučuji vystoupat až nad něj, kde se otevírá výhled na obě strany a na řeku Mtkvari. Ven z areálu se dostanete tajným evakuačním tunelem.

Přejezd do Gori, kde je nejnavštěvovanějším turistickým místem  Muzeum Josifa Stalina, uprostřed města na Stalinově třídě. V areálu muzea se nachází Stalinův rodný dům - malá dřevěná chatrč, kde se Stalin narodil a strávil rané roky života. Součástí expozice je také Stalinův osobní železniční vagón, který je obrněný a byl použit například u příležitosti konference v Jaltě. Muzeum je takovým mementem v historii, ale lidé, kteří zde pracují stále považují Stalina za dobrého člověka a vychvalují jej. Muzeum bylo otevřeno v roce 1957, rok po odsouzení činů stalina a v roce 1989 bylo zavřeno. Mohly jej navštěvovat ovšem školní výpravy a tak došlo k jeho opětovnému otevření pro turisty. V muzeu nenajdete ovšem žádné zmínky o Stalinových zvěrstvech, gulazích a pogromech … prý chybějí důkazy.

Druhé největší město Kutaisi bylo osídleno už v 17. století před n. l. a bylo poté správním celkem Kolchidy. V 10. - 12. století hlavním městem. V minulosti se zde vyráběly nákladní vozy Kamaz, ale továrna zde zkrachovala a město se stalo metropolí gruzínského organizovaného zločinu. Nyní zase získává na významu, hlavne proto, že je zde budova Parlamentu a nové mezinárodní letiště.

Doporučuji navštívit nedaleký klášter Gelati, krásně zasazený do kopcovité krajiny. Patří mezi nejkrásnější v Gruzii. Dnes zde probíhá rekonstrukce. Kostely jsou zde dva – malý Sv. Jiří z poloviny 13. století a poté velký – katedrála Sv. Panny od Davida Stavitele z 12. století. Návštěvnící mohou vystupat na zvonici ze 13. století, je odsud krásná vyhlídka do okolí. Gelati bylo také centrem vzdělání – do univerzity projdete kolem 700 let starého pozůsatku dubu, ze kterého byla vyrobena rakev. V areálu kostela je pohřben král David, zemřel v roce 1125.

Cestou zpět do Kutaisi jsme navštívili ještě Synagogou, dokonce nás pustili dovnitř. Pán se sice tvářil, jako vrah, ale neměl s tím ve finále problém. Před synagogou sedí na lavičce místní spisovatel a překladatel, který přeložil nejvýzněmnější historický román Rytíř v panteří kůži do hebrejštiny.

Nejvýznamnější památkou ve městě je katedrála Bagrati, na kopci Ukimerioni, odkud je krásný výhled na město. Katedrála stojí na místě bývalé pevnosti a nechal ji postavit Bagrat III. v roce 1003 – záznam letopočtu je první doložený příklad použití arabských číslic v Gruzii. Katedrála byla na konci 17. století zničena Turky. Zůstala bez střechy, ale i tak budila úctu. V roce 2008 proběhla kontroverzní rekonstrukce. Budova byla od roku 1994 zahrnuta na seznam UNESCO. Po rekonstrukci hrozilo její vyškrtnutí a skutečně k tomu došlo v červenci 2017.

FOTOGALERIE

neděle 10. září 2017:

Tskaltubo - Sataplia - Zugdidi - Mestia

Noc v lázeňském městečku byla příjemná a nedělní ráno jakbysmet – sluníčko na obloze předvídalo zase krásné počasí a vysoké teploty. Musím zaklepat, zatím jsme měli s počasím štěstí. Tedy mimo Kazbegi, ale i tam mohlo být vše pod mrakem.

Tskaltubo lázeňský rezort je znám pro své radonové prameny, jejichž teplota je v rozmezí 33–35 °C  což umožňuje použít vodu bez předchozího ohřívání. Resort se zaměřuje na balneoterapii – oběhové, nervové, svalové, gynekologické a kožní problémy. Od 70. let 20. století přidali ještě speleoterapii, kdy je pacient zavřen do bezprašné jeskyně a léčí si zde dýchací potíže. Místo bylo zvláště populární v době Sovětského svazu, kdy se zde léčilo více než 125 000 pacientů a bylo zde 9 lázeňských domů, kdy v jednom z nich se také léčil Stalin. Nyní navštíví lázně ne více než 700 pacientů za rok. Od roku 1993 mnoho domů bylo přestavěno na byty pro uprchlíky z Abcházie.

Kousek od Tskaltuba se rozkládá přírodní rezervace Sataplia se stupněm ochrany Ia podle IUCN (přísná přírodní rezervace). V rezervaci se nachází kráter vyhaslého vulkánu, naleziště pozůstatků člověka doby kamenné a zkamenělé stopy dinosaurů. Největší jeskyně Sataplia byla objevena v roce 1925 a je asi 900 dlouhá. Celé místo je velmi dobře organizováno, postupujete od dinosauřích stop, přes „dinopark“ do jeskyně a na závěr na vyhlídu se skleněnou podlahou ve výšce 250 metrů. Z vyhlídky je krásný výhled na Kutaisi a nový parlament.

Naše cesta ještě stále vedla na západ, směrem k moři, to ale nebylo našim cílem. Zastavili jsme se v Zugdidi - sídelním městě šlechtických rodů z Mingrelie a hlavním městě tehdejšího knížectví Odiši. Město zaznamenalo rozmach v letech 1860 - 1890, když nechal mocný rod Dadiani vybudovat palác s kostelem a botanickou zahradu. Tak jako všechny památky, i tato by potřebovala investice do údržby. Palác je vcelku zachovalý, ale na to, co je v něm umístěno není moc ideální. A vedlejší botanická zahrada … mno, zarostený park by bylo lepší pojmenování. V Zugdidi je spíše zajímavá centrální promenáda ve městě, s parkem a lavičkami. Jen tak se posadit a pozorovat ruch města je mnohem zajímavější.

Odpoledne nás čekal cca 150 km přejezd do Svanetie. Řeknete si 150 km nic není, ale podíváte-li se na mapu, zjistíte, jak silnice stoupá a klesá, jak se kroutí. Celá cesta trvala cca 5 hod. Svanetie je historickou gruzínskou provincií. Celá provincie leží ve vysoké nadmořské výšce a při její severní hranici s Kabardsko-Balkarskem se nachází i hora Šchara, nejvyšší gruzínská hora vůbec. Po celé provincii jsou pozůstatky středověkých vesnic i dalších památek, díky čemuž byla Svanetie v roce 1996 začleněna ke světovému dědictví. Velmi zajímavá zastávka, mimo panoramatických pod skalami je u Ingurské přehradní nádrže, která je součástí vodního díla na řece Inguri v Gruzii. S výškou hráze 272 m se jedná o přehradu s druhou nejvyšší klenutou hrází na světě a současně čtvrtou nejvyšší dostavěnou přehradu na světě (2012).

Do dnešního cíle, města Mestia jsme dorazili již za tmy, po cca 5 hodinách jízdy. Historicky a etnograficky byla Mestia považována za hlavní město historické provincie Horní Svanetie. Dříve bylo známé pod názvem Seti. Ačkoliv poměrně malé, bylo po staletí důležitým centrem gruzínské kultury a zachovalo se zde mnoho středověkých památek, jako kostelů a opevnění zapsaných na seznam světového dědictví UNESCO. Městečku dominují obranné věže, jaké je možné vidět v Ušguli a dalších místech ("Svanetské věže"). Typické svanetské opevněné obydlí sestávalo z věže, sousedního domu (machub) a dalších staveb obklopených obrannou zdí. Unikátní ikony a rukopisy spolu s fotografiemi města přes sto let starými jsou zachovány v historicko-etnograickém muzeu. Mestie je rovněž střediskem horské turistiky a alpinismu. Je zde muzeum v domě významného gruzínského a ruského horolezce Michaila Chergianiho.

FOTOGALERIE

pondělí 11. září 2017:

Mestia - Ushguli

Zachumlaný pode dvěma peřinama mi v noci bylo dobře. Kdybych měl mít na sobě jen jednu tenkou, tak bych asi zmrzl. V pokoji nebylo dvakrát teplo a když jsem se na recepci večer ptal na topení, tak mi řekli, že mají centrální vytápění, a že je ještě brzo … nabídli mi extra deku. Mestia leží v nadmořské výšce cca 1500 metrů, tak se není čemu divit, že je zde chladněji. Asi si začnu s sebou vozit elektrický přímotop.

Ještě před snídaní jsem vyrazil do uliček probouzejícího se horského města. Jakoby skutečně teprve protíralo oči po probdělé noci a nějak se nemohlo do pondělí probudit. Ze dvorků vyháněli na ulici krávy a prasata. Napsal bych na pastvu, ale tady žádná pastva není – zviřata se motala po hlavní silnici. Prý ví večer, kam se vrátit. Já jsem proto raději odbočil do vedlejších uliček a kochal se vycházejícím sluncem a nespočtem strážních věží. V Mestii je také velmi malebné náměstí, je jen škoda, že spousta budov je zde nedokončených nebo dokončených, ale nikdy neotevřených, tak jak tomu bylo třeba v bulharském Bansku.

Dnešní plán byl navštívit 46 km vzdálenou nejvyšší evropskou permanentně obydlenou vesnici Ushguli (2 200 m). Vesnice ovšem ztratila svůj primát. V Kachetii existuje jiná vesnice, kde žile celoročně 1 obyvatel a ta tento titul Ushguli sebrala. Až dotyčný zemře, bude Ushguli opět nejvýše obývanou vesnicí. V Ushguli dnes žije kolem sedmdesáti rodin a je zde zřízená malá škola. Dochovalo se zde velké množství vesnických věží a budov, které byly vystavené tak, aby je bylo možné snadno bránit během případného vpádu nepřátel. Poblíž vesnic byly zbudovány dva středověké hrady (jeden se nachází nad vesnicemi, druhý pod nimi). Oblast, kde se Ushguli nachází, je značně odlehlá a v zimním období takřka nepřístupná, neboť jediná cesta směrem k nejbližšímu sousednímu sídlu Mestia je po tuto dobu zavátá sněhem a uzavřená.  Ushguli je také právem zahrnuto na seznam světového dědictví UNESCO.

Auta nás z Mestie vyvezla nejdříve po betonové cestě, která se posléze změnila na prašnou a blátivou rozježděnou horskou cestu až ke klášteru Lamaria nad  Ushguli. Dříve zde stávala pohanská svatyně, poté zde postavili kostel a od roku 2010 je zde klášter. Od kláštera se naskýtá jedinečný výhled na gruzínskou nejvyšší horu Shkara – 5068 metrů vysokou. Z vrcholku nad vesnicí jsme šlapali zpět dolů pěšky, jen tak poznáte blíže úzké, nedlážděné uličky, věže, polorozpadlé domy a také doporučuji zavítat do některého z muzeí, kde se dozvíte více reálií. Např. o tom, že zde v roce 1987 napadlo 11 metrů sněhu a následovala lavina, která se sesula na nejníže položenou část vesnice.  Ushguli je vlastně souvesí tří osad a právě spodní z nich je velmi poničená. Na závěr pobytu jsme ještě vystoupali na hrad v centrální části, odkud je překrásný výhled na celou  Ushguli. Až se podaří dostavět betonovou silnici, bude to ještě pár let trvat, tak se z toho stane opět masová záležitost. Nyní je zde několik guest housů a barů, přísun turistů je omezen na kapacitní možnosti terénních aut v Mestii.

Z  Ushguli pochází ještě specialita – tzv. svanetská sůl. Je to směs koření a soli, protože v této oblasti byla sůl velmi ceněna, tak ji bylo třeba používat s velkou opatrností. Také odsud prý vychází to, že když někdo zvrhne sůl, tak je to důvod k souboji. Sůl nad zlato …

FOTOGALERIE

úterý 12. září 2017:

Mestia - Hatsvali - Kutaisi

Sluníčko začíná olizovat střechy pokryté jinovatkou … to něvěstí nic jiného než dvě věci – venku byla přes noc kosa, čemuž odpovídala zima i v pokoji a také že nás čeká další den vyplněný slunečními paprsky. Jelikož jsem si Mestii prošel včera ráno, nechvátal jsem nijak se vstáváním. Po snídani jsem se prošel k poštovní schránce, abych poslal pohledy. No konečně jsem tu krabici na rohu ulice našel a byla fakt modrá! Teď ještě doufat, že pohledy dorazí. Při té příležitosti jsem okoukl lanovku na protějším svahu, kam dopoledne bylo naplánováno vyrazit.

Původně jsem zamýšlel, že k lanovce dojdeme pěšky, bylo to tak kilometr. Místní provodkyně mě ovšem vyvedla z míry, že to co vidím je nefunkční část a že lanovka z Hatsvali je asi 6 km daleko. To mi udělalo čáru přes rozpočet. Prošli jsme přes náměstí, řeku, ke kostelu a zde nasedli do autobusu. Cesta by vedla mezi normální dopravou a to by se mnohým členům výpravy asi dvakrát nezamlouvalo. Proto jsme dále pokračovali autobusem. Jen řidič to dneska nelibě nesl, na to, jaký je pohodář si neustále cosix brblal, že jsme měli jet maršrutkou. Nakonec byla ale cesta v pohodě a pod lanovkou velké parkoviště, kde se mohl v pohodě otočit. Lanovka z Hatsvali stojí 5 GEL, což je cena lidová a myslím, že si to každý užil. Jede asi 15 minut … prostě ppppppoooommmaaallllooouuuččččkuuuu, alespoň se dobře nasedá. Lanovka byla otevřena v roce 2011 a jede do výšky 2400 metrů. Z vyhlídkové plošiny u restaurace je překrásně vydět Mt. Ushba a nedaleká Mt. Tetnuldi, během cesty si krásně prohlídnete Mestii z výšky. Z nedalekého letiště startovalo letadýlko a bylo proti okolním masivům titěrné.

Počasí bylo fantastické a výhledy ještě fantastičtější. Zde bych vydržel sedět a koukat na okolní vrcholky celý den! Nahoře jsme vše doplnili vínem či kávou a po krátké procházce na sousední louku se mohli vydat zpět.

Cestou zpět do Mestie začali naše dnešní trable návratu … do protivky, do kopce a na úzké silnici jsme potkali kamion vezoucí nějakou nádrž. Náklaďák před námi se snažil projet … neúspěšně. Za námi, před námi děsná fronta aut se zdejšími nervózními řidiči. Po cca 30 minutách popojíždění se dobrá věc zdařila a my mohli pokračovat ke zdejšímu etnografickému muzeu. Část členů výpravy se vypravila na prohlídku, část na náměstí. Ale jak jsem psal výše, všem trablům při návratu nebylo konec – poté, co jsme sjíždělli z Mestie nás zastavila těžká technika opravující silnici, poté opravující tunel ve skále a na závěr celní kontrola, protože jsme jeli po silnici nedaleko Abcházie. Naštěstí jsme vše zdárně zvládli, přidali prohlídku hráze Engurské přerady a za tmy dorazili do Kutaisi. Uf, dneska už měl asi každý autobusu dost …

FOTOGALERIE

středa 13. září 2017:

Tskaltubo - Prometheova jeskyně - Borjomi - Achalciche

Putování po Gruzii se pomalu začíná uzavírat. Myslím tím, že jedeme po cestě, kde jsme už jeli, spíme v hotelu, kde jsme již spali. S tou cestou je to horší, páč člověk už nemá o čem moc povídat. Stejný hotel je fajn, páč ho členové výpravy znají a není třeba nic sáhodlouze vysvětlovat.

Dopoledne jsme navštívili druhou ze zpřístupněných jeskyní v okolí Kutaisi. Tentokrát Prometheovu jeskyni. Nemá nic společného s mystickou postavou. Asi se to tak hodilo, že ji pojmenovali po něm. Objevena byla v roce 1984, kdy jeden ze speleleogů spadl do největší síně jeskyně a tuto nazval právě Prometeova síň. Jeskyně byla veřejnosti skryta až do roku 2010. Kvůli válce a politickým výkyvům měli jiné starosti než řešit jeskyni. V roce 2012 zde přidali 400 metrovou projížďku na lodi. Celá trasa má cca 1000 metrů a pohybujete se 20 – 80 metrů pod zemí. Jeskyně je mnohem rozsáhlejší než dříve navštívená Sataplia a také mnohem krásnější.

Za 150 km jsme navštívili lázeňské městečko Borjomi, známé svými léčivými prameny. Promenáda a jeden z pramenů se nachází v centrálním parku. V parku je obrovská část věnovaná dětem – lanový parky, atrakce, prolézky, houpačky, kolotoče. Zde se děti určitě vyřádí. Navíc lze vyjet lanovku na vyhlídku nad parkem, kde je také funkční ruské kolo.

Silnice vedoucí do Turecka nás dovedla do finále dnešního dne  Akhaltsikhe (Achalciche), malého města s majestátní pevností Rabati, jednou z mála osmanských staveb v zemi. Název města se dá do češtiny přeložit jako „Nová pevnost“. Pevnost pochází původně z 9. století a byla sídlem místního vládnoucího vévody, poté tureckého paši a poté během turecko-ruské války srovnána se zemí.  Pevnost byla kompletně zrenovována před 6ti lety a je zde zajímavé archeologické muzeum s vyhlídkou do okolí.

FOTOGALERIE

čtvrtek 14. září 2017:

Achalciche - Vardzia - Tbilisi

Poslední den poznávání Gruzie nás vede na jih země, k hranicím s Tureckem a Arménií. Musím uznat, že i tato část Gruzie je velmi malebná. Vše neustále dokresluje řeka Mtkvari, která do krajiny vyřezává úchvatný kaňon.

První zastávka je u pevnosti Khertvisi na kopci nad silnicí, u soutoku řek Mtkvari a Paravani. Pevnost je původní a návštěvníci se mohou procházet kolem stěn a rozvalin. Doporučuji vyjít nahoru do pevnosti a poté překročte visutý most přes řeku. Odtamtud pořídíte překrásné fotky pevnosti.

Odsud už to bylo jen kousek do Vardzie - jeskynního klášterního města vybudovaného na levém břehu řeky Mtkvari v Malém Kavkazu na jihu Gruzie ve 12. století ve stěně hory Erušetu. Stavebníkem byl gruzínský král Giorgi III. Bagration. Město chtěl zřídit jako hraniční pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů. Jeho dcera, královna Tamara Gruzínská, stavbu dokončila a zřídila v ní klášter. Za válečného konfliktu se seldžuckými Turky zde sama žila v letech 1193 až 1195 i se svým dvorem. Vardzia byla vytesána do skalní stěny vyčnívající v délce asi 500 metrů do obloukovitého údolí řeky Kury. Stavitelé přitom využívali skalních výstupků a zákoutí k vyhloubení hlubokých jeskyní, které mezi sebou spojovali tunely, schodišti, terasy a galeriemi. Původně bylo pro obyvatele zřízeno na 3000 bytů v až sedmi patrech, které mohly poskytnout bydlení až pro 50 tisíc lidí. Každý byt sestával ze tří místností. Kromě bytů zde byla i pokladnice, kostel, knihovna, pekárny, stáje a koupací nádrže. Voda byla rozvedena keramickým potrubím. Po zemětřesení je dnes zachováno ještě 750 místností na ploše 900 m². Hlavní turistickou atrakcí je klášterní kostel se sloupovým portálem, velký sál s valenou klenbou, apsidou a nartexem, který je vyzdoben barevnými freskami ztvárňujícími mimo jiné i krále Giorgi III. a královnu Tamaru. Ještě dnes zde žije několik mnichů, kteří fungují jako průvodci návštěvníků.

Nasedáme do autobusu a míříme zpět do Tbilisi a zítra brzo ráno domů … poznávání Gruzie bylo super, je to úchvatná země, která má návštěvníkovi co nabídnout!

FOTOGALERIE