|
MAURITIUS
24. 3. - 4. 4. 2014
pondělí 24. března 2014
Kvasice – Mauricius
Výše
uvedený nadpis vypadá docela nesouvisle, když se na něj
tak zběžně podívám. Možná stejně tak může připadat
čtenáři, který je na mých stránkách nový. Ti z Vás,
kteří jste si již několik cestopisu přečetli v tom zase
až tolik zvláštnosti neshledáváte. Prostě tak jako vždy,
začínám v té vesničce střediskové a cíl mé cesty je ve
více či méně exotické destinaci. Tentokrát se jedná o
ostrov v Indickém oceánu, nedaleko obratníku Raka –
Mauricius.
Nebudu zde opět opisovat wikipedii či informace z
internetu o rozloze, poloze, počtu obyvatel atd. Toto
najdete na spoustě jiných stránek. Jako vždy se spíše
zaměřím na osobní poznatky, prožitky, doporučení a také
si dovolím „švestičky ze zahrádky“ v podobě výběru
fotografií. Ty z Vás, kteří čekáte sáhodlouhý cestopis
typu putování po té a té zemi musím ale trošku zklamat.
Mauricius je spíše pobytovka. Ale i tak se Vám budu
snažit popsat to nejzajímavější z mé cesty do 76.
navštívené země!
úterý 25. března 2014
Mauricius
Původně sopečný ostrov nás vítá obláčky vznášejícími se
nad ostrými kopci. I na kameře v letadle bylo vidět, že
místy prší. To ale členům výpravy neubralo nic z dobré
nálady, že už jsou na místě. Jediným okamžikem bylo
relativně tvrdé přistání. Pilot si snad neuvědomil, že
letí s Airbusem A380 a křápnul s námi o zem jak s
plachťákem. Uf, až každý nadskočil.
Už
cesta z letiště do místa ubytování nám přiblížila vzhled
ostrova – políčka s cukrovou třtinou, zelené hory a
moře. Myslím, že spousta z členů výpravy se těší, až
nakoupí místní kvalitní rum!
středa 26. března 2014
Belle Mare (mapa)
Středu jsem členům výpravy ponechal volnou, aby se
trošku zbrchali po dlouhém letu, užili si pláže, moře a
sluníčka. I když to v noci moc nevypadalo, že dnes bude
sluníčko svítit. Bylo neustále slyšet, jak venku bubnují
proudy vody, jak tam fučí vítr ohýbající palmy snad až k
zemi. Ráno naštěstí po obloze plulo jen několik mráčků,
což bylo předzvěstí pěkného dne.
Jelikož jsem si doma zapomněl šiltovku, musel jsem
pořešit tento problém. Naštěstí je kousek od místa
ubytování vesnice Belle Mare, kde je spousta obchodů.
Podle informací měla být vesnice vzdálena 10 minut chůze
po pláži … no asi bych musel mít v zadku zaraženou
vrtuli. Cesta směrem tam, se zastávkami a focením mi
trvala asi hodinu. Cesta zpět, svižnou chůzí, 30 minut.
Uf! Nebyl jsem jediný, kdo se nechal procházkou zlákat.
Jak ve městě, tak i na pláži jsem potkal několik členů
výpravy.
Celá
pláž, nazvaná Crystal Beach, měří asi 10 km a patří na
ostrově mezi nejkrásnější, s malebnýma zátokama, jež
zdobí palmy a černočerné vulkanické kameny. Vše je
dokresleno bílým pískem, blankytným mořem a azurovým
nebem s několika obláčky pro lepší plasticitu. Někdy to
člověku připadá až kýčovité!
Co se
týče vesničky Belle Mare, tak jsou zde převážně obchody
se suvenýry, značkovým oblečením, autopůjčovny atd. Já
zakoupil šiltovku s ptákem dodo neboli blboun nejapný,
mauricijským typickým symbolem a vydal se prozkoumat
uličky. Vesnice je zvláštní směsicí koloniální a slumové
architektury. Bohužel jsem neměl dost času na
dokonalejší prozkoumání, to snad příště. Stihl jsem se
ještě dostat na konec vesnice, kde by podle mapy měla
stát nějaká pevnost či její pozůstatky. Ty jsem nenašel,
ale objevil jsem docela zachovalé ruiny starého mlýna na
zpracování cukrové třtiny. Ty stojí jak jinak než u
malebného a šumícího pole s touto plodinou. Až bude více
času, musím se sem ještě vrátit a místo prozkumat
detailněji.
Cestou zpět mě ještě zaujal pomalu letící ultra-light
hydroplán. „Parkoval“ v další zátoce a tak jsem ještě u
pána zjistil podmínky ohledně vyhlídkového letu a už
šupajdil zpět do hotelu.
FOTOGALERIE
čtvrtek 27. března 2014
centrální vysočina – Curepipe –
Black River Gorge - Chamarel (mapa)
Mauritius není jen hotel, pláž a velmi blízké okolí. I
když někteří členové výpravy se mnou nesouhlasí a za
celou dobu pobytu nevytáhnou paty z místa ubytování.
Mauritius nabízí velké množství krásných míst, velké
množství aktivit a věřte mi, je škoda, když je
nevyužijete! Navíc podnebí je tu velmi příznivé … je
sice teplo, ale ne zase až natolik, abyste museli být
neustále ve stínu nebo v klimatizaci. To určitě ne!
Pro
aktivní členy výpravy jsem na dnešek zorganizoval
celodenní poznávání … když myslím celodenní, tak
CELODENNÍ … ale to ještě nikdo z nás netušil. A i právě
zmínění aktivní členové byli večer rádi, že jsme zpět v
hotelu.
Rajes,
náš místní průvodce dorazil na čas, autobusy s malým
zpožděním. Ale vzhledem k tomu, že jsme nedaleko Afriky,
tak vše funguje naprosto dokonale. Trošku složitější to
bylo dneska na organizaci, protože zájemců bylo hodně a
do vybraných míst nebylo možno jet velkým autobusem.
Chvíli jsem byl v jednom autobuse a poté zase chvíli ve
druhém. Nemyslím si, že by vůči tomu měl někdo z členů
výpravy nějakou stížnost. Ba naopak.
Z
východního pobřeží jsme se nejdříve vydali přes již
známou vesnici Belle Mare na sever. Musím uznat, že
silnice mají na Mauriciu vynikající. Asi i my bychom jim
mohli závidět. V Belle Mare jsem upozornil na ruiny
starého mlýna na zpracování cukrové třtiny. Třeba se sem
někteří členové výpravy vydají nakouknout. Zároveň jsem
ještě všechny seznámil s extra nabídkou výletu do
národního parku – cca 4 hod trek směrem k západnímu
pobřeží. Ale nevypadalo to, že by měl někdo zájem.
Cestou do centra ostrova se nám maličko pokazilo počasí,
přihnaly se odněkud mraky a začalo pršet. Také kopce, ke
kterým jsme směřovali se najednou ukryly v šedivém
závoji. Rajes ovšem zkušeně prohlásil - „Nelíbí-li se
Vám počasí na centrální vysočině, počkejte 5 minut, ono
se změní!“. A skutečně! Za chvíli vysvitlo sluníčko a
obloha zmodrala.
První
zastávka ve městě Floreal byla nakupovací – v obchodě se
suvenýry. Takovou zastávku bych přeci nemohl členům
výpravy odepřít. To by se na mne všichni zlobili. A
kupodivu byli rádi, nakupovali. Stejně tak jako v
nedaleké dílně za výrobu modelů lodí – Le Port. Právě
ony zmíněné modely lodí patří k typickým suvenýrům,
které se zde nakupují. Setkáte se s různými replikami
slavných plavidel – Bounty, Endeavouru, Golden Hind nebo
i Titanicu. S jejich výrobou začal v roce 1968 neznámý
Mauricijec, který si jen tak pro zábavu udělal jeden
model a nevědomky založil celé odvětví. Modely se dělají
z týkového nebo mahagonového dřeva. Zhotovení většího
modelu trvá asi 400 hodin! Zajímavé je, že plachty se
namáčejí do čaje, aby měly patinu a „lanoví“ se
impregnuje včelím voskem pro větší pevnost. Někdy jsou
trupy lodí také potaženy plátky mědi či jinak zdobeny.
Floreal je také jediným místem, kde zůstala zachovaná
textilka – Floreal Knitwear, která je proslulá svými
svetry. Měla dříve více dílen po celém ostrově, ale i
zde došlo k úpadku textilního průmyslu a nyní zbyla jen
jedna jediná. Továrna zásobuje Gap, Next a jiné obchody
světových značek.
Z
Floreal jsme se pomalu již přesunuli do Curepipe,
druhého největšího města na ostrově. Návštěvník horko
těžko pozná, kde začíná a končí Floreal či Curepipe nebo
Quatre Borne. Díváte-li se na tato města z vrchu, tak
Vám připadají jako jedno velké souměstí.
Zvláštní jméno Curepipe pochází od epidemie malárie v
roce 1867, kdy u lidé, prchající z nízko položeného Port
Luis do zdravějšího horského prostředí, kouřili své
dýmky (pipe), aby je „vyléčili“ (cure) od parazitů
způsobujících malárii. Mnohem pravděpodobnější je však
teorie, že se jmenuje po jedné z obcí v jihozápadní
Francii. Curepipe je také nejvýše položeným městem na
vysočině. Díky svým 550 metrům je zde příjemnější klima.
Město však často zahalují mraky a právě toto vhko působí
na místní budovy – chátrají a bývají pokryté plísněmi.
My jsme se vydali navštívit vyhlídku na město od kráteru
spící sopky Trou aux Cerfs. Je hluboký asi 100 metrů a
po obvodu měří asi kilometr. Z kopce je také krásný
výhled na okolní osmistovkové hory a souměstí u úpatí
kopce. Na vrcholku zároveň stojí radarová stanice, odkud
se sledují cyklóny.
Opouštíme ale civilizaci a kolem umělé nádrže na pitnou
vodu Mare aux Vacoax přijíždíme ke Svatému jezeru Grand
Bassin, důležitému hinduistickému posvátnému místu.
Návštěvníky nejdříve uvítá široký chodník v délce snad
kilometru nebo i více a v dálce stojící socha boha Šivy.
Byla zde postavena nedávno a má výšku 108 stop. Proč
zrovna 108? Toto číslo má pro hindy magický význam.
Opodál probíhá čile stavba dalšího sousoší – bude zde
stát Šivova manželka a v pozadí lev. Jestliže jste
věřili, že obětiny uložené na oltář pojídá Bůh, tak
právě zde Vás vyvedou z omylu. Na oltáři sedí makak a
nerušeně pojídá hrozno nebo banány nebo to, co tam kdo
dal.
A
proč má Grand Bassin takový význam? Podle legendy létal
Šiva se svou manželku Párvatí na květinovém koberci nad
zemí, když jim učaroval ostrov ve smaragdovém moři. Šiva,
který tehdy na hlavě nosil indickou řeku Gangu, aby
uchránil svět před povodněmi, se rozhodl na tomto
krásném ostrově přistát. Přitom mu však z hlavy
vystříklo několik kapek vody do kráteru, kde se rázem
vytvořilo jezero. Ganga byla nešťastná, že musí svou
vodu zanechat na neobydleném ostrově. Šiva ji však
utěšil, že v budoucnu se tu usadí lidé, kteří přijdou od
jejich břehů, a každoročně se budou vydávat na pouť, při
níž voda z jezera poslouží jako obětina. Onen kouzelný
ostrov je samozřejmě Mauricius a ono legendární jezero
Grand Bassin nebo také Ganga Talao. Je to slavné poutní
místo, kam každým rokem přichází při oslavách Mahá
Šivarátrí půl milionu ostrovních hinduistů uctít Šivu.
Tento velký svátek se koná vždy tři dny v únoru nebo v
březnu (podle lunárního kalendáře) a je největším
hinduistickým svátkem mimo území Indie. Nejoddanější
věřící putují ze svých domovů k posvátnému jezeru a
nesou anvar, lehký dřevěný rám nebo oblouk zdobený
papírovými květinami. Na místě vykonají obřad púdža, při
kterém zapalují na břehu jezera vonné tyčinky a kafr,
obětují jídlo a květiny.
V
dnešním programu je zastávek spousta a času tak málo.
Proto se zde nezdržujeme a přesouváme se již do
národního parku Black River Gorge. Je to jediný národní
park na Mauriciu a tvoří ho rozlehlé a husté lesy.
Zaujímá rozlohu 3,5% povrchu ostrova a je domovem více
než 300 druhů rostlin a devíti druhů endemických ptáků,
např. růžového holuba. Parkem se dá projet autem a
udělat zastávky na vyhlídkách. Nejlepší je ale se do něj
vydat pešky a vyzkoušet některou z turistických tras. My
jsme se zastavili na jedné z vyhlídek, odkud se otevírá
krásný pohled na západní pobřeží s městem Tamarin v
pozadí a vodopády Riviere Noire na straně druhé. Členové
výpravy zde měli zároveň možnost ochutnat šťávu z
cukrové třtiny. Je to taková zeleno-šedě vyhlížející
tekutina, ale chutná sladce. Kdo chtěl, mohl si také
požvýkat dužinu z této rostliny, rovněž děsně sladkou!
Po
obědě jsem chtěl do programu zahrnout ještě zastávku v
rumové destilerce. Bohužel se vše protáhlo a tak bylo
nutno tento bod přeskočit, naštěstí nebyl oficiálně v
programu. Členy výpravy teď zaujali lidé sbírající něco
ze stromů podél cesty – guavu. Je to ovoce z divoce
rostoucích stromů, malé červené kuličky, jakoby jablka.
Mají trpkou slupku, ale jemnou a velmi chutnou dužinu s
tvrdými semeny. Vše to chutná jako čerstvé jahody.
Nejlepší prý jsou na indický způsob – se solí a chilli.
Na
závěr našeho dnešního putování nás čekal ještě Chamarel
s vodopádem a Sedmibarevnou zemí. Místo patří mezi
nejznámější atrakce Mauricia i když po dlouhé cestě sem,
může okolí vypadat nijak ohromující. Každopádně okolní
krajina v Chamarelu je krásná. Nám to vyšlo tak, že
sluníčko se již blížilo k obzoru, tak vše bylo krásně a
ve správném směru nasvícené. První atrakce – vodopád
leží asi 3 km od hlavní brány. Když jsem se výše
zmiňoval o tom, jak zde mají krásné silnice, tak v
Chamarelu je to pravý opak. Silnice je plná děr a
výmolů. Vodopád padá z výšky asi 100 metrů a doporučuji
vyjít si na výše položenou vyhlídku než se spokojit s
tou u parkoviště. No a o kousek dál je ona zmíněná
Sedmibarevná země. Já osobně jsem byl z místa trošku
zklamaný. Barvy jsou údajně výsledkem nerovnoměrného
ochlazování roztavené skály. Pravdou je spíše to, že
obsahují oxidy železa a hliníku a proto je země zbarvená
od rudé, přes červenou, modrou až fialovou. Opět ale
záleží na tom, jak na místo dopadá sluníčko. Projděte si
určitě celou naučnou stezku a nezapomeňte pozdravit a
podrbat dvě želvy v ohradě. Původně jich bylo na
Mauriciu také více a opět člověk se zasloužil o jejich
téměř vyhubení. Zdejší dva exempláře sem byly dovezeny
ze Seychell.
Sluníčko už pomalu zapadalo a tak i my jsme se pomalu
rozloučili se západní částí Mauricia. V zapadjícím
sluníčku se krásně probarvila místní dominanta –
obrovská skála Le Morne Brabant 556 metrů vysoká.
Poloostrov je úzce spjat s místní kulturou – právě sem
na počátku 19. století uprchla skupina otroků a ukryla
se na vrcholku hory. Netušili ovšem, že krátce po jejich
útěku bylo otroctví zrušeno a není divu, že zpanikařili,
když jednoho dne viděli oddíl vojáků mířící ke skalám.
Domnívali se, že je mají odvést do zajetí a tak raději
zvolili smrt a vrhli se z vrcholku útesu. Tak dostala
skála Le Morne – Zasmušilá, své jméno. O této události
neexistují žádné historické důkazy, ale i přesto je pro
obyvatele ostrova připomínkou krutých dějin.
A
proč jsem výše také zmiňoval, že výlet byl SKUTEČNĚ
celodenní? Cesta zpět trvala neskutečně dlouho a někteří
členové výpravy měli mylný pocit, že s náma řidič už
poněkolikáté objíždí ostrov!
FOTOGALERIE
sobota 29. března 2014
Pirate Cruise (mapa)
Včerejší volný den uplynul pomocí různých organizačních
záležitostí a máme zde další výlet, další poznávání
ostrova Mauricius zasazeného do azurového Indického
oceánu. Tentokrát to bude poznávání podmořského života a
plavba kolem pobřeží, k řece se zvláštním jménem GRSE
(Grand River South East) s vodopády a na závěr se
zastávkou na Jelením ostrově.
Autobusem jsme nejdříve přejli do Trou d´Eau Douce,
místního turistického centra. Jméno této původně
rybářské vesnice znamená „jáma sladké vody“ a je
odvozeno od jezera napájeného podzemním pramenem.
Městečko se rozkládá podél krásného pobřeží a je jen
kousek od Ile aux Cerfs (Ostrova jelenů), kam se o
víkendech vydává mnoho obyvatel Mauritia. Zde na nás v
přístavu čekala jedna z „pirátských lodí“. Ne samozřejmě
skutečná, ale replika. Jestli to byla i replika co se
týče velikosti, to nevím. Ale jestli ano, tak obdivuji
námořníky z doby minulé. To už ale i Kolumbus neměl kdo
ví jak velkou loď.
Čili
co nás dneska čekalo, byl den strávený na lodi. První
zastávka byla jen krátká, u pontonu, kde se dal
vyzkoušet parasailing, ale nikdo z načich členů výpravy
neměl zájem. Jelo se tedy dál až na místo, kde bylo
možno šnorchlovat. Vlastně za celý den jsme se nedostali
na korálový útes a nenajeli jsme ani nijak moc
kilometrů. Neustále jsme byli poblíž výše zmíněného
městečka.
Před
obědem nás přeložili na menší čluny a po řece GRSE
vyvezli až na závěr její splavnosti – kde stékají s
hukotem vodopády. Dle mého líčeno to vypadá, jako by se
jednalo o přinejmenším Iguazu, ale tomu tak není. Ale
měli jsme štěstí, je dostatek vody, tak vyjížďka k
vodopádům nebyla zbytečná. Právě v místě, kde se řeka
vlévá do oceánu jsme se přesvědčili, že i zde může být
voda plná odpadků. Obyvatelé domů kolem řeky si s nimi
asi nedělají nějakou hlavu a vše jde do vody. Jakmile
připlouváte k ústí řeky, tak to nemůžete přehlédnout!
Odpoledne nás čekala poslední zastávka a dle kapitána
lodi perla dnešního dne … o Ostrovu jelenů mluví i
průvodce v superlativech. Mi to silně připomnělo Green
Island u Velkého bariérového útesu v Austrálii. Člověk
očekává liduprázdný ostrov a zde to má k opuštěnosti
daleko. Dá se říct, že ostrov se stal obětí svého
vlastního úspěchu. Kdysi tu žili jeleni, dnes zde
potkáte pouze výletníky a místní, kteří sem o víkendech
vyrážejí na piknik. Velká část ostrova patří
přepychovému hotelu Le Touessrok, který zde provozuje i
18ti jamkové golfové hřiště. My jsme na ostrově strávili
necelé dvě hodiny. Členové výpravy koupáním na jedné
straně pláže nebo na druhé, kde ovšem hrozilo zapíchnutí
bodliny z ježka do nohy a já se vydal podél pláže na
jižní výběžek, na úplný konec, nazvaný Pláž želv. Ne že
bych tam nějaké želvy viděl, cestou spíše vyvrhnuté
velryby (rozuměj rozměrově objemnější turisty), ale
právě toto místo je asi jediným, kde nenatrefíte na
živáčka. Je škoda, že ale právě sem je naplavováno
množství odpadků … přesto je odsud překrásný výhled na
pevninu a tyčící se hory.
FOTOGALERIE
úterý 1. dubna 2014
Port Luise - Pamplemousse (mapa)
Pravidelnému čtenáři se může můj cestopis z Mauricia
pozdávat jako podivný, protože zde nenalézá některé dni.
Důvod je zcela prozaický – v tyto dny se nic světoborné
a zajímavého nestalo. Možná to, že jsem se toulal po
plážina jednu stranu od hotelu a potom na druhou, sem
tam sbíral nějakou mušličku anebo řešil záležitosti se
členy výpravy. Mauricius je jednoduše pobytovka.
Proto
je pro mne každý den, kdy se organizuje nějaký výlet tím
pravým svátkem! Když jsme u těch svátků, tak musím ale
zmínit, že jsme na Mauriciu zažili oslavu hinduistického
nového roku. Jedná se o svátek ougadi a je pohyblivý,
jako naše velikonoce. Letos vycházel na 31. března. Na
každém kroku bylo znát, že se něco děje! Hotel byl plný,
na okolních veřejných plážích místní obyvatelé „rozbili“
své stany, piknikové stolky, sešly se celé rodiny a
skutečně si užívali volna in-natura. Bylo zajímavé
procházet se tímto „kempem“ a pozorovat život. Na
Mauriciu se naštěstí nemusíte bát, že by Vás někdo
obtěžoval. Každý si hledí svého. Maximálně Vás pozdraví
a pozve ke stolu společně s rodinou. A to snad nikomu
neublíží, ne?
Už
jsme poznali západ ostrova, už jsme poznali podmořský
život a Ostrov jelenů. Teď nám chybělo poznat už jen
sever s hlavním městem Port Luise. A musím říci, že
účast byla vcelku početná. Ne každému se asi chtělo
neustále válet u moře, otáčet se a mít jedinou starost –
nespálit se. I poznáváním je člověk živ a potom alespoň
může doma říct, že viděl kus ostrova!
Hlavní město Port Luis je se svými cca 170 tisící
obyvateli i největším městem na ostrově. Na rozdíl od
ostatních hlavních měst, nemá poblíž mezinárodní
letiště. To leží na jihu. Proč? Odpověď je jednoduchá,
na jedné straně moře a na straně druhé hory. Sem by se
letiště určitě nepodařilo napasovat! Port Luis je
typickým městem – rušným s mrakodrapy centru, bankami,
parlamentem apod. Také se říká, že Port Luis je
nejmultikulturnější město – má čtvrti islámské,
hinduistické, křesťanské, čínské a kreolské, a to včetně
mešit, hinduistických chrámů, čínských pagod a
katolických kostelů.
Prvními obyvateli Port Luis byli Holanďané, kteří se tu
usadili v 17. století. Osadu nazvali Noordt Wester Haven.
O proměnu v rušné město se zasloužil až francouzský
guvernér v roce 1736 – nyní stojí jeho socha na Place d´Armes,
což je centrem města. Port Luis je bohužel místem
několika katastrof a také důkazem síly se po těchto
katastrofách vzchopit. V letech 1773 – 1892 zde bylo
několik velkých požárů, epidemie morua tropické bouře. V
roce 1819 město sužovala cholera, která se sem dostala
až z filipínské Manily. Roku 1866 zase udeřila malárie a
právě v té době začalo obyvatelstvo odcházet do
centrální vysočiny, kde je příjemnější a hlavně
zdravější klima.
Naše
prohlídka začala myslím na tom nejlepším místě – na
vyhlídce u pevnosti Fort Adelaide neboli Citadely. Tato
připomíná maurskou pevnost. Byla postavena Brity a
pojmenována dle manželky britského krále Edwarda IV. Je
odsud nádherný výhled na město, přístav, okolní kopce a
také na závodiště Champ de Mars. Toto závodiště bylo
původně vojenským cvičištěm. V roce 1812, kdy byl
založen Mauritius Turf Club se změnilo. Je také druhým
nejstarším závodištěm na světě. V roce 1968 zde byla
vyhlášena nezávislost Mauricia. Dostihová sezóna trvá na
ostrově od května do prosince a závody se většinou
konají v sobotu. Největší událostí je Maiden Cup.
Sjezd
od Citadely byl trošku náročnější, protože zaparkovaná
auta ulice zužovala a zužovala, až jsme museli s
průvodcem a řidičem jednoduše jedno chytit a kousek
posunout! Netušil jsem, jak je Nissan Micra těžké auto.
Ve srovnání s plastovými rally auty to byl macík! Ale
dobré dílo se podařilo a my postupně kolem radnice,
divadla, parlamentu, bank a dalších vládních budov sjeli
na nábřeží Caudan. Je to takové turistické a restaurační
centrum města s pěkně upravnou pěší zónou.
Zde
byl asi zlatý hřeb našeho dnešního programu – Muzeum
Blue Penny, jehož chloubou jsou dvě nejvzácnější
poštovní známky na světě: „červený“ (jedna pence) a
„modrý“ (dvě pence) mauricius – poštovní známky vydané v
roce 1847. Zakoupila je skupina mauricijských
společností jako národní poklad a jsou pravděpodobně
nejcennějšími předměty na celém ostrově! Jak jistě víte,
jedná se vlastně o zmetky! Místo slov „post paid“, tedy
poštovné uhrazeno, na nich stojí „post office“, poštovní
úřad. Jakmile se na chybu přišlo, byly staženy, ale
manželka guvernéra jich mezitím stihla několik desítek
odeslat na pozvánkách na jeden ze svých plesů. Muzeum
dále obsahuje zajímavou sbírku map a kreseb města, kde
můžete srovnávat dnešní a minulou podobu.
Následovala pěší návštěva hlavní tržnice z
viktoriánského období. V roce 2004 prošla rekonstrukcí,
ale mi připadala jakoby původní. Je to ovšem místo, jež
přiblíží každodenní život místních obyvatel. Můžete zde
pozorovat zdejší prodavače při práci a případně si
koupit nějaké suvenýry (předražené). Nejautentičtější je
trh s ovocem a zeleninou, léčivými bylinkami a
afrodiziaky. Je škoda, že někteří členové výpravy tuto
návštěvu nekvitovali s povděkem a raději by nakupovali v
luxusních obchodech.
Během
krátké zastávky v poštovním muzeu nakoupili členové
výpravy známky na pohledy – za celkem směšnou částku 14
rupií. Pak už jsme přešli k Apravashi Ghat – druhému
místu, jež je na Mauriciu zapsáno na seznam světového
dědictví organizace UNESCO. Je to místo, kam bylo mezi
lety 1834 – 1920 přivezeno Brity více než půl milionu
Indů, kteří na ostrově pracovali. Nevím, proč toto má
takový význam, je to jen dlouhý dům … nic zvláštního. To
třeba Le Monte Brabante, na západě ostrova, která také
patří na seznam UNESCO má alespoň přírodní krásu.
Po
obědě na bývalé cukrovém plantáži s výstavkou veteránů,
nás čekala botanická zahrada v Pamplemousses. Celým
jménem Botanická zahrada sira Seewoosagura Ramgoolama,
prvního mauricijského premiéra, nebo se jí také říká
Královská botanická zahrada. Místo je pojmenováno podle
citrusů připomínajících grapefruity, které sem přivezli
Holanďané z Jávy. Botanická zahrada je zajímavým místem
i pro ty z Vás, kteří se o botaniku nijak nezajímají.
Jméno po prvním premiérovi získala, jelikož zde stojí
jeho pohřební plošina, kde byl po své smrti v prosinci
1985 spálen a popel byl následně vsypán do řeky Gangy.
Zahrada byla založena v roce 1735 Mahe de
Labourdonnaisem a původně se zde pěstovala zelenina pro
jeho zámek Mon Plaisir, ale už v roce 1768 se jí ujal
francouzský zahradník Pierre Poivre. Podobně jako
anglické Kew Gardens sehrála zahrada významnou roli v
zahradnické špionáži té doby. Poivre dovážel rostliny z
celého světa, zejména koření, aby Francie přestala být
závislá na koření z Asie. V letech 1810 – 1849 byla
zahrada zanedbávána a na arboretum byla přeměněna až
později. Nejdůležitější částí expozice jsou palmy v
mnoha druzích – lahvovité palmy, královské, stínidlové
(největší palmy na světě, nazývané také talipot, které
kvetou jednou za 60 let a poté uschnou) a další. Velmi
zajímavý je také rybníček s lekníny Victoria amazonica,
z Amazonie, tyto se dokážou rozvinout až do 2 metrů a
udrží na svém povrchu malé dítě. Zahrada má také svou
VIP zónu, kde jsou stromy zasazené důležitými světovými
osobnostmi. Zajímavé je zde i staré sídlo Mon Plaisir,
patřilo rodině Labourdonnaisově. Nyní je zde muzeum, ale
zavřené.
FOTOGALERIE | 
