V
minulém roce, když jsem navštívil Kambodžu, jsem tuším
psal, že se okruh poznávání jihovýchodní Asie uzavírá.
Nebyla to tak docela pravda. Tehdy chybělo k dokončení
okruhu Thajsko. Čili letošní desetidenní putování touto
poslední, mnou nepoznanou zemí JV Asie už doopravdy vše
uzavírá.
Thajsko v našinci vzbuzuje asociace s Bangkokem, ostrovy
plnými Rusů a také sexuální turistikou. Musím ale říct,
že naše cestování touto zemí bude trošku odlišné od tras
či míst, kam jezdí valná část návštěvníků. Mimo Bangkok
se vydáme na sever země do Chang Mai a na závěr, jen na
krátko, na jeden z ostrovů – Ko Chang. Ostrov, který ale
není tak profláknutý. Ostrov, kterému doufejme ještě
všemu nevládne ruština. Ostrov, který je trošku bokem
hlavního zájmu turistů.
Celé
putování opět začíná na letišti v Praze se zastávkou v
Dubaji. Tady není vcelku co vyprávět. Jednoduše letiště,
přesun, najít gate a čekání …
Letecká společnost Emirates nabízí velmi vysokou úroveň
servisu na palubě a také je známá tím, že vlastní
nejpočetnější flotilu největších letadel na světě Airbus
A380. Pražské letiště není přizpůsobeno na každodenní
odbavování podobných obrů, i když zde už také přistál.
Na rozdíl od něj je ale dubajské tím pravým ořechovým.
Proto následný let do Bangkoku byl již zajištěn výše
zmíněným obrem. Obrovským pozitivem tohoto letadla je ta
skutečnost, že je úžasně tiché. Žádné burácení motorů,
ale jen mírné šumění … to se pak člověku lépe spí. Ale
nevím, jestli jsem o tom už nepsal dříve.
Thajská metropole Bangkok nás přivítala velmi teplým, i
když podmračeným počasím – cca 36oC! Uf!
Možná si řeknete, to je blázen! Do Thajska v květnu? Tam
přeci prší a začíná období dešťů. Není pravda. Počátek
května je ještě přelomovým obdobím, kdy je počasí vcelku
stabilní. Pravda, teploty stoupají.
Už
cestou z letiště jsme měli tu čest se seznámit s
bangkokským zmatkem a zácpami. Člověk byl ale po dvou
dnech cestování nějaký malátný, tak mu vše bylo jedno.
Více jsme si zácpy (jako té městské) užili cestou na
večerní plavbu po řece Chao Phraya. Někteří členové
výpravy si mysleli, že do přístavu ani nedojedeme! Opak
byl ale pravdou a navíc jsme měli asi 30 minut k dobru!
Plavba po řece nás seznámila s krásně nasvícenými
památkami Bangkoku – např. Wat Arun, WatPra Kaeo a
dalšími. Ono slovíčko Wat znamená chrám, to jen pro
příště. Na závěr už byla na členech výpravy znát únava a
také potřeba uložit se do postele. Takže dobrou noc
Bangkoku, zítra se na tebe podíváme za dne!
Blahodárný spánek proměnil všechny členy v usmívající se
Thajce … ne, dělám si srandu. Ale dneska ráno už jsme
všichni vypadali lépe než včera večer. A to i přesto, že
se vstávalo brzy, velmi brzy – v 6 hodin. Důvodem byl
nabitý program poznávání hlavního thajského města. Já ho
zatím znal jen z letiště, nikdy jsem jej nenavštívil.
Musím říct, že při včerejším přejezdu mi nijak
neuchvátilo. Považoval jsem ho za obyčejné, šedé,
betonové město. To jsem ale ještě netušil co nás čeká,
vše samozřejmě v dobrém slova smyslu. Nebudu zde
opisovat průvodce a uvádět informace milionkrát všude
uvedené, k tomu mé zápisky neslouží. Současný Bangkok už
ztratil mnoho ze svého siamského lesku. Už je městem
betonu a skla, moderním, pulzujícím a plným lidí,
motorek a automobilů. I přesto si zachoval na úpatí
mrakodrapů ještě trošku původního rozmanitého světa
rušných uliček a tržišť, kde se člověku nabízejí
kulinářské speciality, masáže nebo třeba i erotické
show. A to nesmím opomenout zlatem hýřící chrámy. Co
jsem ale nevěděl, že se Bangkoku dříve říkalo Benátky
východu. Město bylo dříve protkáno bezpočtem kanálů,
nebyly zde klasické silnice. Vše je ovšem již na ústupu.
Vše se mění, kanály jsou zasypávány, na jejich místě
stojí paneláky a dálnice …
Bangkok je také evropské pojmenování. V thajštině se
jmenuje Krunghtep neboli Město andělů. Ale nedá mi to,
abych zde neuvedl celý název města – Krunghtep
Mahanakorn Amornrattanakosin Mahinthara Ajuthája
Mahadilokphob Noparat Radžathání Burirom Udomradžanivet
Mahastan Amornpiman Awatansathit Sakaraja Višnukam
Prasit – je zapsán v Guinessově knize rekordů, jako
nejdelší jméno hlavního města na světě. A přeložit se
vše dá jako „Veliké město andělů, kde jsou uloženy
božské klenoty, velká nepokořená země, slovutná a
vynikající říše, královské a rozkošeplné hlavní město
devíti skvostných drahokamů, nejvyšší královské sídlo a
palác, božské útočiště a živoucí místo reinkarnovaných
duší“. V češtině je to snad ještě delší … Nám známý
název Bangkok znamená v překladu „vesnice planých oliv“.
A co
naše poznávání zahrnovalo? První zastávka byla v chrámu
v Čínském městě – Wat Traimit, kde se nachází největší
zlatý Buddha na světě. Navenek chrám nepůsobí nijak
honosně, ale ukrývá skutečný skvost. Socha Buddhy je
přes 3 metry vysoká a váží 5.5 tuny. Otázka je, zda je
či není dutý. Všichni průvodcové uvádějí, že ne.
Plastika pochází ze 13. století a byla přivezena do
Bangkoku Ramou III. v sádrovém obalu představujícím
budhu, to byl obvyklý krok, jak ukrýt cenné sochy před
zloději. Maskování bylo tak dokonalé, že nikdo netušil,
co se pod vrstvou skrývá až do roku 1955, kdy náhodným
odlomením kousku sádry došlo ke zjištění, že socha je ze
zlata! Odhadovaná cena je cca 14 milionu dolarů!
A
přesouváme se do dalšího chrámu – Wat Po. Nejstarší
chrám v Bangkoku. Je prý dokonce starší než město samo.
Byl založen v 17. století. V roce 1832 zde byla
postavena svatyně odpočívajícího Buddhy a tím bylo místo
přeměněno ve veřejné centrum vzdělanosti. Chrám byl
vlastně první thajskou univerzitou a dosud je centrem
tradiční medicíny, především thajských masáží.
Nejzajímavějším místem v celém komplexu je ale socha
ležícího Buddhy. Je to 45 metrů dlouhá, pozlacená socha
zpodobňující Buddhu při vstupu do nirvány. Sochu není
možné celou vyfotografovat. Do hledáčku se vám vejde
buďto pětimetrový úsměv nebo zbytek sochy … anebo
opačně! Zajímavá jsou ale i Buddhova chodidla vykládaná
perletí a pravými perlami. Je na nich všech 108
posvátných znaků lakšana, podle kterých se pozná
skutečný Buddha. Můžete si zde také zajistit dlouhý
život – když do jedné ze 108 misek vložíte 25 satangů!
Říčním přívozem jsme přejeli přes řeku k dalšímu chrámu
Wat Arun neboli k Chrámu jitřního úsvitu. Před tím jsme
se ale rozloučili se dvěma členy výpravy. Nejdříve s
pánem a poté s jeho manželkou. Pán byl od rána bledý jak
stěna, a proto jsem ho poslal do hotelu. Posléze i jeho
manželku, která o něj měla starost. Co se s nimi dělo
dál se dozvíte později. Poledne se blížilo, teplota
stoupala a tak pokračovala prohlídka chrámu, který patří
mezi nejznámější v Bangkoku a včera jsme jej viděli
večer při projížďce po řece. Historie chrámu je velmi
dlouhá. Stojí zde již od ayutthajské říše, ale až v roce
1768 byl uveden jako královská svatyně. Současná podoba
s věžemi symbolizuje horu Méru, sídlo bohů z khmérské
mytologie. Po výstupu do druhého patra věže se
návštěvníkovi naskytne krásný výhled na řeku a okolí. Je
odsud také možné obdivovat překrásnou výzdobu věže.
Mějte ovšem na paměti, že schody vedoucí nahoru jsou
dosti strmé. A horší je po nich se vracet než šplhat
nahoru!
Následovala projížďka po řece a zbytku bangkokských
kanálů. Jak jsem psal výše, tak tyto jsou nyní postupně
zasypávány a na jejich místě vyrůstají paneláky a
silnice. Nikoho nezajímá, že tím zcela mizí kolorit
města. Někteří členové výpravy Bangkok navštívili již
dříve a jeho dnešní tvář nepoznávali. Vše se změnilo. A
to včetně kanálů a jejich původní zástavby.
Nejzajímavější na lodní projížďce bylo krmení sumců.
Před začátkem plavby naložili na loď velké množství
pytlíků s chlebem, jakoby toustovým. Nikdo tomu
nevěnoval pozornost dokud loď najednou nezastavila a
tyto pytlíky nám byly rozdány. Ale ne za účelem
konzumace chleba námi - návštěvníky, měli jsme za úkol
házet jej do vody. A to byla podívaná! Jakoby voda
začala vřít! Ať člověk hodil do vody větší nebo menší
kousek, sumec jej nacucnul jako malinu!
Odpoledne následovala prohlídka pohádkově krásného a
neuvěřitelně zlatem vyzdobeného Královského paláce s
chrámem smaragdového (či spíše jadeitového) Buddhy – Wat
Prha Kaeo. Toto byl původně osobní chrám královské
rodiny a je součástí Královského paláce, jehož
slavnostní otevření v roce 1785 znamenalo oficiálně
založení nové metropole. Vstoupíte-li do komplexu, tak
máte pocit, jako byste se ocitli mezi kulisami k
nějakému výpravnému filmu. Všude se na Vás blyští zlatá
výzdoba, všude na vás koukají garudové (ptačí muži),
kteří symbolizují boha Indru, jenž spasil svět sesláním
mraku v podobě hada, který spolykal veškerou vodu.
Samotná soška smaragdového Buddhy spočívá uprostřed
svatyně na 9 metrovém podstavci. Na rozdíl od těch
předchozích je maličká – má cca 60 cm. Původně prý
pochází ze Srí Lanky, kde byla objevena v 15. století.
Poté putovala po severním Thajsku, kde konala samé
zázraky. Následně se na 200 let přestěhovala do Laosu a
až v roce 1779 byla převezena zpět do Thajska.
Aby
těch chrámů nebylo málo, na závěr dne jsme ještě
navštívili Mramorový chrám – Wat Benchamabophit. Jedná
se o poslední významný chrám postavený v Bangkoku. Došlo
zde již ke spojení thajské klasiky a evropského designu
19. století. Na jeho výstavbu byl použit mramor z
italské Carrary. Zde jsme potkali mnichy spěchající na
večerní modlitbu – v hábitu, v jedné ruce modlitební
knížku a v ruce druhé iPhone … i sem už dorazila moderní
doba. Zajímavostí chrámu jsou také „velryby“. Ne
skutečné, opět sumci. Ale asi desetinásobně velcí proti
těm v kanále. Asi je zde voda více radioaktivní …
Ještě
dlužím malé vysvětlení k výše zmíněným členům výpravy –
o tom píšu nerad a zatím se mi to nestalo. Pánovi se
udělalo nevolno a tak musel navštívit nemocnici. Dle
popisu bolesti na prsou jej nejdříve vzali na vyšetření
srdce a poté zjistili, že má vnitřní krvácení. Nyní je
na kapačkách v nemocnici a zítra podstoupí další
vyšetření. Pro něj a jeho manželku to znamená, že se s
námi nevydají do severní části Thajska a možná také ani
na Ko Chang. Až po zítřejším vyšetření budu vědět, jak
se situace dále vyvine. Moc nás to všechny mrzí a
věříme, že bude brzy všechno v pořádku!
Bangkok – plovoucí trhy Damnoen Saduak – Chiang Mai (mapa)
Dnešní zápisek bych navázal na ten předchozí … a to ne
příliš potěšující zprávou. Zmíněný člen výpravy na tom
byl dneska ještě hůře než včera a ve finále se zjistilo,
že se jedná o prasklý žaludeční vřed v místě tepny,
který nepravidelně krvácel. Nyní je pán již po
chirurgickém zákroku a snad rekonvalescence proběhne
rychle. Prvotní záměr, že by se k celé výpravě opět
připojil v následující pondělí, tím ale padá. Po uvedení
do stabilizovaného stavu bude jejich jedinou snahou se
co nejdříve dostat domů. Toto vše samozřejmě zanechává
stopy na ostatních členech výpravy. Naštěstí vše dobře
dopadlo a pán není v přímém ohrožení života. Ale i
přesto se toto téma probíralo neustále dokola celé
dopoledne.
Odveďme myšlenky ale k pozitivním věcem a věnujme se
dále poznávání Thajska. Dnes ještě stále okolí Bangkoku,
i když dle nadpisu je jasné, že se dnes s hlavním městem
rozloučíme. Po brzkém, velmi brzkém vstávání, ještě za
tmy vykouknu ven a co to nevidím? Prší, ba přímo leje.
Ale jak znám tyto lijáky, tak velmi brzo přejdou. I když
to co po nich následuje venku není nijak osvěžující, ba
přímo naopak. Do obličeje Vás praští sauna!
Ihned
z rána jsme ukončili ubytování v bangkokském hotelu,
rozloučili se s manželkou nemocného člena výpravy a
zakousli se do ranní dopravní zácpy typické pro každé
velkoměsto. Naším cílem byly plovoucí trhy v Damnoen
Saduak v provincii Ratchaburi, ležící asi 80 km od
Bangkoku.
Cestou jsme udělali dvě zastávky – první na odsolovacích
farmách v provincii Samut Songkhram. Tato oblast je
turisty velmi řídce navštěvovaná. Hlavním zdrojem příjmů
je zde stále pěstování ovoce a kokosových ořechů. Na
jedné z těchto farem jsme se také v krátkosti zastavili,
abychom se blíže seznámili s postupem výroby různých
produktů z palmového cukru. Původní farma již zde vzala
za své a na místě vyrostl kolos pro turisty, kteří se
zde zastavují cestou do Damnoen Saduak.
Nesmím zapomenout zmínit dvě nejznámější postavy z této
oblasti – Siamská dvojčata Eng a Chány. Tato se narodila
v roce 1811 ještě v době, kdy se Thajsku říkalo Siam.
Tělíčka chlapců byla spojena hrudní kostí až po břicho,
ale nesdílela žádné důležité orgány. Nakonec se podařilo
oddělit jejich tkáně tak, že mohli stát téměř bok po
boku a ne tváří k sobě. Roku 1824 byli spatřeni skotským
obchodníkem, který přesvědčil matku, že vezmou dvojčata
na cestu kolem světa. Samozřejmě se domníval, že na nich
zbohatne. Chlapci si brzy získali srdce publika, ne jako
Monstrum, ale jako Osmý div světa. Když jim bylo 21 let,
tak se po sporu s obchodníkem osamostatnili. Při každém
představení byli prohlédnuti doktory. Jednak, aby
vyvrátili podvod a také, že se zajímali o toto
postižení. Právě díky jejich původu byl přijat vědecký
termín siamská dvojčata. Bratři se až do své smrti také
snažili o chirurgické oddělení. Byť k tomu nikdy
nedošlo, bylo jim neustále nabízeno nějaké řešení, a to
mnohdy hrůzostrašné. Roku 1840 se usadili, získali
americké občanství, vzali si za manželky dvě místní
sestry a zplodili s nimi 21 dětí … Jak? To se mne
neptejte! Rodiny prý žili v oddělených domech a striktně
dodržovali harmonogram – 3 dny v každém domě. Roku 1874
Chang podlehl bronchitidě a zemřel. Eng, který mohl
přežít své dvojče po okamžité operaci, zemřel o pár
hodin později, pravděpodobně na šok. Bylo jim 62 let.
Jestliže chce člověk poznat, jak vypadaly trhy v
Bangkoku před tím, než byla většina kanálů zasypána, je
třeba se vypravit brzo ráno na plovoucí trh do městečka
Damnoen Saduak, cca 80 km od Bangkoku. Okolní plantáže a
domy sousedí s úzkými a spletitými kanály, po kterých
plují loďky obtěžkány různým nákladem. Ženy se každé
ráno po šesté hodině vydávají prodat co nejvíce svého
nákladu. Bohužel nyní je toto obrovským lákadlem pro
turisty a tak Vám mohl doporučit toto místo opustit
ještě před devátou hodinou, než dorazí davy z Bangkoku.
Nejvíce krámků je soustředěno kolem hlavního kanálu
Talat Khlong Ton Kem, kde se z mnoha domků staly
prodejny suvenýrů a restaurace pro turisty. Velmi
poutavý je také pohled na kanál z některého ze dvou
mostů.
Zbylá
část dne byla řízena časem. Ve 14:35 nám letělo letadlo
do severothajského Chiang Mai, proto nezbývalo mnoho
času na další zkoumání trhů. Tedy nelelkovat a vzhůru na
sever do druhého největšího města Thajska. Pravda,
Bangkoku s několika miliony, nemůže svými 250 tisíci
obyvateli soupeřit. A to není jediný rozdíl. Lidé zde
jsou dobrosrdečnější a klidnější, není zde takový spěch
a stres. Chrámy zde nejsou turistickými skanzeny, ale
živoucí centra s mnichy … toto vše nás čeká zítra! Po
dnešním brzkém vstávání je nutné se řádně vyspat a
nabrat spoustu sil na další poznávání!
Na
rozdíl od včerejšího dne nebylo dnes potřeba vstávat tak
brzo. Na programu totiž bylo poznávání severothajského
města Chiang Mai. Nepřekonávali jsme žádné velké
vzdálenosti apod. Jak jsem psal už včera, Chiang Mai je
druhé nejdůležitější thajské město. V roce 1296 bylo
vybráno jako náhrada za Chiang Rai, hlavní město
království Lanna. Za vlády krále Tiloka se město stalo
centrem buddhistů a bylo zde vybudováno okolo 300 chrámů
a svatyní, které dnes tvoří působivou atmosféru města.
Dnešní Chiang Mai nejsou jen krásné chrámy, ale také
kvalitní obchody, restaurace, hotely a trhy. Městu se
často říká „Růže severu“. Jeho okolí je podmalováno
krásnou přírodou. Leží 700 km severně od Bangkoku v
nadmořské výšce 300 metrů. Mnoho Thajců považuje toto
město za jakési národní dědictví. Zdejší obyvatelé mají
nejvýraznější kulturu z celého Thajska, ať již jde o
různé zvyky, svátky, architekturu, řemeslnou výrobu nebo
kuchyni. Také četné horské kmeny – Meové, Lisuové, Yaové,
Akhaové, Lawaové a Karenové – tvoří jednu z atrakcí
zdejší oblasti.
Ještě
před tím, než jsme vyrazili na dnešní poznávání města,
jsem si prošel uličky kolem hotelu. Vše bylo ale
zavřené. Jen malý market právě otevíral. Zaskočil jsem
tam, protože mi v pondělí končí týdenní limit na
internet na místní "předplacence" a naštěstí zde
prodávali kupony tohoto operátora. Koupil jsem tedy
nejvyšší kupon za 200 bahtů, tak jak mi říkal pán na
letišti a doufám, že v pondělí 13. května bude vše po
nabití fungovat …
Nadešla ovšem smluvená hodina, přidrandily si to tři
mikrobusy a celá naše skupina cestovatelů se opět vydává
vstříc nekončícímu dusnu a vlhku, vstříc poznávání
Chiang Mai. V roce 1996 (našeho kalendáře – buddhistický
je 543 let před ním), slavilo 700. výročí „Nového města“
neboli jak se Chiang Mai překládá. Bylo založeno na
místě, které označili svou přítomností dva zázrační
jelínkové a bílé myši. A od té doby je nejvýznamnějším
městem severu. V roce 1556 bylo město obsazeno Barmánci.
Thajcům se je podařilo vytlačit po 200 letech, ale
jejich vliv je zde patrný dodnes – v umění, architektuře
a také v kuchyni. Říká se, že místní barmská jídla jsou
lahodnější než v současné Barmě.
Na
rozdíl od ostatních thajských měst zde zůstaly zachovány
pozůstatky městských hradeb a i dnes je zde stále patrný
„čtverec“, kde se rozkládalo staré město. Podobně jako v
Barmě před několika lety, i Thajsko je smrští chrámů.
Jak v Bangkoku, tak i zde. Prvním navštíveným byl Wat
Phra Singh. Nechcete-li spatřit žádný jiný, tak tento
chrám je povinností navštívit! Chrám vyniká jedinečnou
architekturou. Za největší stavbou chrámu,
pestrobarevným moderním vihrnem se slupovím s figurami
nágů, se skrývá dřevěná svatyně z roku 1345 a slouží
jako schránka pro popel krále Kam Fu. Dále stojí za
shlédnutí Viharn Laim Kam – překrásná dřevěná stavba s
typickou stupňovitou střechou a štítem zdobeným
nádhernými dřevořezbami. Uvnitř chrámu se nachází
blaženě se usmívající a velmi uctívaná socha Buddhy Phra
Singh, která pochází z 15. století z období království
Lanna a je jednou ze tří, které se v Thajsku vyskytují.
Určitě nesmíte opomenout nástěnné malby s výjevy ze
života královské rodiny.
Nedaleko odsud stojí další, někdy neprávem opomíjený,
chrám Wat Chedi Luang. Vévodí mu ohromná věž. Ta
dosahovala původně výšky 90 metrů, ale při zemětřesení v
roce 1545 se zřítila nejvyšší část věže, takže je dnes
vysoká jen 60 metrů. Současná podoba věže vyžaduje velké
množství fantazie, abyste si představili, jak asi
vypadala v 15. století. Tehdy prý byla obložena
bronzovými deskami a plátky zlata. V nitru věže byl
uložen Smaragdový Buddha. Pokusy o rekonstrukci se
nesetkaly s ohlasem, a tak byli pouze nahrazeni bílí
sloni na základně, nágové kolem dlouhých schodišť a
Buddhovy sochy ve čtyřech výklencích.
Třetím chrámem byl Květinový chrám Wat Suan Dok, kolem
něhož byly později postaveny hradby jako součást
městského opevnění. Legenda praví, že když byl do Chiang
Mai pozvám mnich Mahathera Sumana, aby zde v roce 1369
založil svou srílanskou théravádovou sektu, přivezl také
zázračnou relikvii. Král si nechal v zahradě postavit
obrovské čedí (obdobu stúpy), ale když chtěli relikvii o
velikosti buráku umístit do nitra věže, rozpadla se na
dvě části: jedna pak byla zazděna v čedí, druhá si po
dalších zázračných událostech nalezla cestu do chrámu
Doi Suthepu. Současné, bělostné čedí, stojí vedle
zahrady a je v nich uložen popel královské rodiny.
Nad
městem se rozkládá hora Doi Suthep. Dominantu tvoří
chrám Wat Phra That Doi Suthep pod vrcholem.
Návštěvníkovi se odsud naskýtá krásný výhled na město,
letiště a lze odtud také poznat čtvercový obrys starého
města. Jedná se také o nejuctívanější svatyni v severním
Thajsku, protože ve zdejší stúpě je uložena vzácná
relikvie, o jejímž zázračném zjevení se tradují celé
legendy. Původní čedí nechal postavit král Ku Na koncem
14. století jako svatyni pro druhou polovinu relikvie z
chámu Wat Suan Dork. Král nechal umístit schránku s
relikvií na bílého slona a sledoval, kam posvátné zvíře
zamíří. Slon se pustil vzhůru na horu Doi Suthep, pod
vrcholem třikrát zatroubil a třikrát se otočil kolem své
osy, poklekl a skonal. Tak poznal král, kde má začít
budovat chrám. K chrámu se lze dostat po 309 schodech se
zábradlím lemovaným těly nágů anebo moderně automatickou
lanovkou, podobnou té, co jezdí na Petřín. Mimo výše
zmíněnou spodní terasu má chrám i terasu horní, kam je
třeba se zout, jako do všech chrámů v zemi. Když sem
vstoupíte, budete ohromeni dokonalou ukázkou thajské
chrámové architektury – kombinace červeného, zeleného a
zlatého dekoru, dřevořezeb a zářícího kovu. To vše
dokresluje jemné cinkání drobounkých zvonečků a
chřestění věšteckých hůlek. Celému prostoru vévodí
hlavní věž. Toto čedí je nástavbou původní stúpy krále
Ku Naa a bylo vybudováno v 16. století. Vršek věže je
prý z ryzího zlata, zbylá část pouze pozlacena.
Odpoledne byla celá prohlídka okolí završena návštěvou
dílen v části Borsang. Dalo by se říct, že se jedná o
jednotlivé vesničky zaměřené vždy na určité řemeslo –
výroba slunečníků, hedvábí, lakovaných výrobku (lacquerware)
a dalších.
A co
členové výpravy, kteří poznávají nemocnici v Bangkoku?
Stav se prý moc nelepší. Pán přesto, že je po operaci
nevypadá dobře a zdá se, že problém bude ještě
závažnější. Uvidím zítra z dalších zpráv.
Chiang Mai – Chiang Rai – Chiang Saen – Zlatý
trojúhelník – Laos – vesnice dlouhých krků (mapa)
Na
rozdíl od předchozích dnů nás čeká okruh, který bych
připodobnil dřívějším akcím poznávání Laosu, Barmy nebo
Vietnamu. Celý den se kodrcáte, natřásáte a ve finále už
Vás bolí všechny kosti v těle. No, zas tak špatné to
dneska nebylo... Na rozdíl od zmíněných zemí mají v
Thajsku velmi dobré silnice. Nezapomenu na nekonečné
přejezdy v Laosu, kdy silnici stavěli doslova před námi
… anebo tam vůbec nebyla a řidič se v duchu modlil,
abychom dojeli do cíle.
I
když náš okruh měřil cca 700 km, tak netrval dva dny,
ale jen jeden. Poslouchejte, tedy spíše počtěte si, jak
vše probíhalo, co jsme viděli a zažili. Tak tedy po
popořádku, ano? Venku tma a zvoní budík, nechápu co se
děje, proč … proč jen musíme vstávat tak brzo. Za chvíli
mi to dojde. O půl sedmé už sedíme v minibusech a
vyjíždíme z Chiang Mai (Nového města) ještě více
severněji, až do oblasti, kde se stýkají hranice Barmy,
Thajska a Laosu.
První, krátká zastávka je asi 40 km od Chiang Rai
(Starého města), v místě kde vyvěrají horké prameny.
Dříve zde stálo jen několik chýší. Později byly prameny
vyvedeny přes silnici a postaveno ohromné parkoviště
včetně kompletní infrastruktury pro turisty. Kousek nad
parkovištěm jsou bazénky, kde si můžete spařit nohy.
Budete-li si je smáčet v sirné vodě, tak skutečně
opatrně. Horních 10 cm vody je velmi vřelých. Spodní
vrstvy už jsou chladnější. Tak, nohy máte uvařené, co si
tak dát něco k snědku? Nemyslím vlastní ovárek, ale
křepelčí nebo slepičí vejce vařené v té samé vodě. Stačí
se vrátit zpět na parkoviště, kde Vám paní ochotně prodá
potřebný počet kousků. Omyti a občerstveni jedeme dál.
Chiang Rai rozložené na jižním břehu řeky Kok žije ve
stínu města Chiang Mai, teda až na třicet let, co bylo
městem královským – od roku 1263 do 1296. Město bylo
založeno králem Mengrai z Nhon Yangu. Ten jednou
pronásledoval uprchlého vzácného slona kolem hory Doi
Tong. Když jej polapil, pokládal tuto událost za šťastné
znamení a založil zde nové město. Místní legendy
vypráví, že Chiang Rai zůstalo po 30 let hlavním městem
severního Thajska, ovšem historikové jsou dnes
přesvědčeni, že Mengai na sklonku 13. století
přestěhoval svůj dvůr z Ngon Yangu do Chiang Rai. Právě
v Chiang Rai sídlily dvě nejposvátnější sochy v Thajsku
– Smaragdový Buddha a Phra Singh Buddha.
My
jsme se vyhnuli klasickým chrámům, kterých už máme
prohlídnutých přehršel a vydali se do relativně nové
svatyně – Wat Ron Khun. Tato pohádkově vyhlížející a
bělostná stavba by se dala připodobnit projektům Dalího
či podobných podivínů. Zde ji má na svědomí Chalermchai
Kositpipat. Tento umělec je v zemi, ale i ve světě velmi
uznáván. Zde dokonce tolik, že se mu klanějí i samotní
mniši. Nejdříve jsme navštívili výstavní síň s jeho
díly. Musím uznat, že kombinace náboženství, vesmíru a
pozemských záležitostí je mnohdy vyjadřována dost
prapodivně. Na některých obrazech jsou vesmírná a
náboženská témata skombinovaná s Usamou bin Ladinem,
bývalým prezidentem Bushem apod. Posléze jsme přešli k
chrámu samotnému. Jeho výstavba neustále probíhá a nikdo
neví, kdy vlastně skončí. Podobně jako kostel Familia
Sagrada v Barceloně. Vnitřní výzdoba návštěvníky také
oněmí – ze stěn na Vás koukají oči různých bohů a do
toho všeho je zakombinovaný Harry Potter, Terminátor,
Kruh, 5. element apod. … Uvažujete, na čem si ten člověk
ujíždí?
O 60
km dále na sever leží další město – Chiang Saen, jehož
název by se dal přeložit jako Město jež nikdo nesměl
spatřit. Region v okolí Chiang Saen, jehož původní název
byl Yonok, je významnou thajskou obchodní křižovatkou
patrně už od 7. století. Značně zidealizované záznamy z
minulosti tvrdí, že Chiang Saen vládlo jako hlavní město
severnímu Thajsku od 12. století, ale většina historiků
se přiklání k názoru, že to byl Ngon Yang. Město, jehož
pozůstatky zde můžeme spatřit, založil kolem roku 1328
následovník slavného krále Mengraje Saen Phu, který se
poté vzdal svého trůnu, aby zde dožil ve stáří. Vzhledem
ke strategické poloze bylo město odpradávna jablkem
sváru mezi barmskými a thajskými panovníky až do roku
1804, kdy ho král Rama I. srovnal se zemí. Nová vesnice
zde byla postavena až v roce 1884.
Zastavili jsme se u Wat Phra Tha Chedi Luang, kdysi
hlavního chrámu ve městě s impozantní osmibokou věží,
kterou dnes zdobí nová věžička, plevel a žlutá stuha. Na
rozdíl od ostatních navštívených míst a chrámů na Vás
toto bude dýchat historií. Ale to už jsme vlastně u
Zlatého trojúhelníku, území na rozmezí Barmy, Laosu a
Thajska, na soutoku řek Ruak a Mekong. Místo je zažité
jako pašerácká stezka. Nečekejte, že zde spatříte
zástupy pašeráků drog, narkomanů či dokonce maková pole.
Nyní jsou zde jen stánky a nápisy Zlatý trojúhelník.
Nebližší kontakt s opiem můžete mít v jeho muzeu – Hall
of Opium. Návštěva stojí za to. V několika expozicích
jsou vystaveny veškeré potřeby pro pěstování a kouření
opia. Poté určitě nevynechejte návštěvu vyhlídky na
soutok obou řek. Kousek nad vyhlídku Vás schody dovedou
k 1200 let starému chrámu Wat Phra That Phu Khao. Na
závěr pobytu v oblasti Zlatého trojúhelníku jsme ještě
nasedli na loď, která nás převezla na druhý břeh řeky
Mekong, do Laosu na tržiště Donsao. Neobjevíte zde nic
světoborného, pouze typické lahve s naloženými hady a
škorpiony v alkoholu. Když jsem toto poprvé pil ve
Vietnamu, tak to nemělo žádnou speciální chuť. Je to
spíše vizuální suvenýr.
Zpáteční cesta vedla přes horské masívy a kroutila se
jako hřbet hada Naga. Důvodem bylo poznat blíže
vnitrozemí, políčka na svazích, ale hlavně navštívit v
oblasti Tha Ton vesnici dlouhokrkých žen. Už jsem měl tu
čest vidět něco podobného v Barmě na jezeře Inle. Zde v
Thajsku jich ale byla celá vesnice. Člověka z podobného
zmrzačování, kdy se kotouči omotanými kolem krku stláčí
klíční kost a prodlužuje se krk, mrazí v zádech. Co musí
následovat po sundání kruhů? Jestli je to možné, tak je
musejí sundávat postupně, aby si svaly zvykly a ženy se
neudusily. Uf.
Prohlídku vesnice utnul monzunový liják, který se na nás
přihnal jako mávnutím proutku. Lítalo zde všechno,
včetně členů výpravy (do aut). Jakmile jsme všichni byli
uvnitř, tak se spustilo pravé peklo, nebylo vidět na
krok, po silnici se valily proudy vody a sem tam bylo
vidět spadený strom. Jak ale déšť přišel, tak odešel a
nad krásně zelenými rýžovými políčky se roztáhly dvě
duhy. Vše jsem musel vyfotit jen očima, protože nebylo
možné zastavit … tak si vše představujte jako já!
Chiang Mai – Mae Tam sloní tábor – hadí farma –
orchidejová farma – dentální klinika (mapa)
Včerejšek byl náročný a únavný. Oproti tomu neděle by
měla být dobou odpočinku a ne úmorných přesunů. Tohoto
hesla jsme si byli všichni vědomi. Stejně tak byl
naplánován i program.
Sloní
tábor Mae Tam leží cca 40 km od Chiang Mai a patří mezi
atrakce, které jsou v Thajsku nutností. Myslím tím
seznámit se více s národním zvířetem – slonem, jeho
historií, podmínkami a současným stavem. K tomu slouží
mnohé sloní tábory zde na severu země. Slon indický, pro
Thajce slon asijský, má hluboký duchovní význam. V mnoha
chrámech po zemi najdete dřevořezby a sochy boha Ganéši,
hindského boha se sloní hlavou. Z praktického hlediska
byla role slonů v Thajsku stejně významná jako jejich
symbolika. Králové využívali slony jako spolehlivé
průvodce, kteří je vedli do bitev proti Barmáncům –
jeden král shromáždil armádu 300 cvičených slonů. I v
mírových dobách se ale sloni stali neocenitelnými
pomocníky – právě oni nosili na svých hřbetech stavební
kameny pro stavbu chrámů a po celá staletí se využívali
pro těžbu dřeva.
Životní cyklus domestikovaného slona začíná jeho
narozením v zajetí. První tři roky slůňata tráví ve
společnosti matek. Pak jsou mladí sloni od matek
odděleni a vychováni ve výcvikových táborech. Od tří let
má každý slon přiděleného svého mahouta – cvičitele,
který s ním zůstane po celou dobu, kdy je slon schopen
práce. Ve třinácti letech je slon schopen porozumět
40-ti různým povelům. Od 16-ti let je připraven k práci
a předpokládá se, že bude pracovat až do svých 50-ti
let. Sloni odcházejí do důchodu v 60-ti, ale pak mohu
žít klidně i dalších 20 let. Ironií osudu se právě těžba
dřeva stala pro tato zvířata osudnou. Po zákazu komerční
těžby dřeva v roce 1989 nacházejí domestikovaní sloni
stále méně uplatnění a oni i jejich mahoutové se stávají
nezaměstnanými. Nyní se situace obrací a sloni jsou
soustředěni ve výcvikových střediscích, kde předvádějí
show pro turisty a poté se nabízejí projížďky a pohled
na svět z jejich hřbetu.
Ve
sloním táboře Mae Tam se nejezdí jen na slonech.
Součástí celé atrakce je sloní show, projížďka na
slonovi, návrat na volském potahu a poté 4 km plavba na
bambusovém voru po místní říčce. Je to program na celé
dopoledne. Nudit se určitě nebudete a zažijete spoustu
legrace. Já sám nemám rád tyto komercializované akce,
ale zde pocit komerce není natolik silný. A právě na
těchto místech poznáte, že sloni jsou osobnosti. Každý
je jiný. Ať už se to týká předvádění nebo i speciality –
malování. Prý ne každý slon se tomu naučí.
Cestou zpět do Chiang Mai jsme se zastavili ještě na
hadí farmě Ma Sa Snake Farm, opět další atrakci pro
turisty. Nyní s hady. V amfiteátru nám místní
„kaskadéři“ předvedli několik kousků s jedovatými
kobrami. Docela jsem je obdivoval, jak sahají na kobry,
líbají se s nimi apod.
Následně se členové výpravy uklidnili na farmě s
orchidejemi - Sai Nam Phung Orchid. Tady nehrozilo žádné
nebezpeční a adrenalin klesal při pohledu na krásné
květinky.
Před
návratem do hotelu byla naplánována profesní zastávka na
dentální klinice Asia Fortune Dental Clinic. To bylo pro
členy výpravy velmi poučné. Dozvěděli se více, jak to
chodí v zubařské profesi zde v Thajsku a nahlédli do
ordinací. Jednu členku výpravy bolí zub, tak měla
jedinečnou možnost si jej nechat ošetřit. Ale nechtěla,
prý se bojí … tak ať trpí! Co na to říct více.
A tak
končí poznávací část celé akce. Ode dneška se budou moci
členové výpravy pár dnů válet u moře, lenošit, nic
nedělat a co navíc? Nikdo je nebude neustále někam
honit. Opouštíme hlavní město severu a odlítáme do
Bangkokou. Odkud nás čeká cca 5ti hodinový přejezd na
ostrov Ko Chang, nebo také Sloní ostrov. Nejdříve po
dálnici autobusem a na závěr minibusy a přívozem. Důvod
přeložení členů výpravy na minibusy je prozaický – na
ostrově by se velký autobus zašprajcoval v první
zatáčce!
Jedná
se o hlavní ostrov soustroví sestávajícího z 52
ostrůvků, které tvoří národní mořský park. Ko Chang je
také druhým největším thajským ostrovem, po ostrově
Phuket. Je pro něj typická centrální, neprostupná část s
nejvyšším vrcholem 740 metrů – Kaho Salak Pet. Na délku
má ostrov cca 35 km, na šířku 8 km.
Dneska pro Vás mnoho informací nemám, ale už zítra se
budu snažit maximálně ostrov poznat a o vše se s Vámi
podělit!
Včera
jsem byl skoupý na slovo, ale nebylo to tím, že bych se
s Vámi nechtěl podělit o své zážitky, ale prostě nebylo
o co se vcelku dělit. Byl to takový nezáživný den
vyplněný přesunem z jednoho místa na druhé … jak říkají
mudrcové v pohádce Lotrando a Zubejda - „samé odborné
pindy“. Ale dneska už tomu bude jinak, nemusíte se bát,
že bych své zápisky utnul a nechal všechny zájemce o
cestování napnuté …
Už od
rána tady byla hrůza … co tím myslím? No vedro na
padnutí a modrá obloha! To je dle místních nejhorší
možná varianta. Byť má nejvyšší vrchol ostrova 740
metrů, tak ani na něm nebyl žádný mráček. Předpověď ale
hlásila bouřkové přeháňky, takže malé zlepšení … jen
malé, protože když tady zaprší, tak je na pár vteřin
fajn, ale následuje znásobená sauna!
Včera
jsem členům výpravy oznámil, že kdyby chtěl vyřídit
někdo nějaký výlet či jakoukoliv akci, tak jsem všem k
dispozici. Ze stejného důvodu jsem nemohl dospat a
pospíchal na snídani. No zase tak horké to nebylo.
Přeháním asi tím celodenním sluníčkem, které mi svítilo
na hlavu. Ale teď vážně. Slíbil jsem, že budu na
snídani, když by někdo něco potřeboval. Členové výpravy
se začali trousit vcelku pozdě. Já byl na snídaní první.
Nevypadalo, že by někdo něco potřeboval, postrádal či
žádal. Jediné potíže byly s trezorem, který se i mně
podařilo úspěšně zamknout a už neodemknout. Čekal jsem
ale záplavy žádostí o výlety. Kam vyrazit? Kdy? S kým?
Jak? Za kolik? Ne, nic … jen trezory … ale ne, vlastně
jedny masáže. Tak nic přátelé. Nechcete-li vidět nic
jiného než pláž, tak Vám v tom nebudu bránit. Vy, co mě
znáte osobně nebo i jen virtuálně, ale víte, že moře a
já jsme přátelé maximálně na fotkách, nebo po kolena a
na pár chvil, pak už se nemusíme. Čili relax na pláži
nic pro mě!
Hlodala mi hlavou myšlenka na půjčení motorky a poznání
různých zákoutí ostrova. Na druhou stranu jsem se bál,
nikdy jsem neměl možnost motorku řídit. Ale uklidňovalo
mě, že se jedná o skútr a ten sám řadí. Stačí přeci jen
točit plynem a brzdit. Tak nebuď strašpytel a vzhůru pro
motorku. A tak bylo rozhodnuto. Jak můžete vidět na
fotce, tak tam stojím se svým ostrovním přesunovadlem.
Zpočátku motorka jela velmi, velmi rychle (či spíše
pomalu), celých 30 km v hodině. Poté jsem ale pochopil,
že na zdejší kopečky se snad 30% a větším stoupáním je
to rychlost naprosto nedostatečná. Mnohokrát se mi
stalo, že ve finále kopce už motorka nezvládala a já se
musel odrážet nohama, abych zbytek kopce vyjel. Nejhorší
to bylo v místě, kde se do kopce dýchavičně škrabal
náklaďák. Tak to bylo maso. Jednu chvíli jsem uvažoval,
že se otočím a pojedu zpět. Kopec ale skončil a bylo jej
možno předjet. Uf, to byl nervák! Motory řvaly, krůpěje
potu vyskakovaly na čele a adrenalin stoupal! Hehe, zase
přeháním.
Mým
cílem byla původní vesnice Bang Bao na jihu ostrova. Po
výše uvedeném, nervy drásajícím, stoupání za náklaďákem
bylo nutné do motorky natankovat na jedné z místní
čerpací stanici. Název zní honosně, ale nemyslete si –
jednalo se o krámek s vystavenými flaškami od alkoholu
nebo coca coly a v nich byl benzín. 40 bátů za flašku.
Ale kde má ta motorka nádrž? Uf, pán u čerpací stanice
byl s obsluhou místních strojů seznámen více než já a
ihned mi pomohl. Dvě flašky zakoupeny, nádrž plná a jede
se dál. Stala se mi nemilá věc, zapomněl jsem v hotelu
mapu, takže jsem jel jen dle mapy v navigaci, do které
bylo možné ovšem nakouknout jen občas. A tak se stalo,
že namísto do vesnice Bang Bao mě klikatící cesta
zavedla na konec cesty, ke Ko Chang Grand Lagoon Resort.
Dle názvu jsem usuzoval, že tam bude nějaká laguna, ale
nic. Takže zpět a najít cestu do Bang Bao. To bylo
vcelku snadné, protože z dálky bylo vidět molo s domečky
a na závěr s majákem. Zbývalo jen najít správnou
odbočku. Jedu, jedu, cesta se zužuje a najednou jedu
mezi lidmi a mezi krámky. Místní tady sice také túrovali
své motorbajky, ale já si zde připadal více než
nemístně. Otočil jsem svého oře, zaparkoval na okraji
mola a dál šel pěšky. Celá vesnice jsou krámky s
pytlovinami, restaurace s dary moře a na konci mola
stojí maják. Průvodce se o místě zmiňuje, jako o
„malebné vesnici“. K malebnosti jí kousek chybí. Určitě
nabízí vynikající čerstvé ryby, určitě se odsud dá
vyrazit loďmo na nějaký výlet, ale že bych sem jel na
jednodenní výlet z jiného místa ostrova? To bych asi
musel psát azbukou … leda těmto turistům může místo
připadat malebné.
Já na
tomto místě uvažoval, jak ten můj mopéd zvládne
vystoupat zpět všechny kopečky, které jsem sjížděl
cestou sem, až jsem z toho byl vyklepaný a dosti
nervózní. Ale co, nějak mě cesta zavedla sem, nějak mě
musí zavést zase zpět, ne? Mám najeto několik málo
kilometrů a tak se ze mě stává zkušený mopédista. Už
jsem pochopil, že do oněch kopců a serpentin se musím
chtě nechtě rozjet, jinak nemám šanci. A ejhle, ono to
šlo. To ale znamenalo na rovince před kopcem vyvinout
neuvěřitelných až 60 km/hod.
Stejně, jako jsem se dostal na jižní cíp ostrova, jsem
se dostal postupně zpět. Další zastávka byla u malého,
místního letiště, kde džungle pohlcuje polorozpadlý
ultralight. Ten není zase až tak zajímavý, jako
elektrické vedení se stovkami pavouků. Někteří byli
malí, ale někteří měli i víc než 10 cm. Uf! Snažil jsem
se dostat co nejblíže, ale síť pavučin byla tak
rozsáhlá, že jsem se bál, abych o nějakou nezavadil a
pár kousků mi neskončilo za krkem.
Nedaleko odsud byla odbočka do vnitrozemí k vodopádu
Klong Plu. Odbočení jsem zvládl na jedničku a už mi
nezbývalo, než kolem sloního tábora vystoupat mírný
kopeček k parkovišti před vodopádem. A ejhle, zde se
platí vstupné. Pro místní to mají ve své hatmatilce,
včetně čísel, takže tomu cizinec nerozumí. Ten musí za
vstup nekompromisně zaplatit 200 bátů. K vodopádu vede
přírodní stezka podél řeky a od parkoviště je to asi 500
metrů. Na závěr Vás ale čeká osvěžení. Jak na duši,
protože že se před vámi otevře překrásný, prý 20
metrový, podle mě spíše 3x tak velký vodopád. A
samozřejmě zde lze využít i fyzické osvěžení – koupání v
říčce.
Vcelku splavený jsem se vrátil na parkoviště, nakopl
svého oře a vydal se po klikatící se cestě více na
sever. Zde už byla jen zástavba, nic zajímavého. Na
nejbližším možném místě jsem se otočil a vydal se zpět.
Teď už jsem byl zkušený účastník silničního provozu, a
tak přesun netrval ani dlouho. Nejdříve jsem si do
hotelu zavezl foťák, pak se vypravil do obchodu. V
místním Tesku mě spařili, že pivo prodávají až od 17:00.
Nu což, zajel jsem kousek dál, kde mi pivo bez řeči
prodali i před pátou. Znova do hotelu, odložit nákup a
vrátit do městečka motorku. Dobře se na ní jezdilo.
Půjčovné 200 bátů za celý den je směšné. Jediným
puntíkem na kráse je, že musíte dát do zástavy pas. To
se nedělá dvakrát nejlépe. Ale bez řeči mi vše vrátili a
já přežil ve zdaru svou premiéru řízení motorky. Abych
pravdu řekl, byl jsem nadšený a odpoledne si jízdu
užíval, jen kdyby nebyl takový hic velebnosti …
Přišel druhý den volna na Ko Changu a s tím otázka … co
s ním? Půjčit si znova motorku? Ech, kam bych se na ní
kodrcal, co bylo v dostupné vzdálenosti, projel jsem
včera. Na druhé straně ostrova to prý není nijak
malebné. Ne že by na té západní bylo, ale občas je tu
nějaká pláž či městečko. Na druhé straně jsou jen prý
skály. Ale to by mohlo být právě zajímavé, ne? Ale to
vedro a kopce … Nene, dneska zůstanu tady. Navíc velká
část členů výpravy se chystala vyrazit k vodopádu Klong
Plu, a tak jsem jim zajišťoval dopravu. Nejdříve odjela
malá část skupiny. Druhá výprava čítala 14 osob a to
bylo maximum na jeden minibus. V duchu jsem doufal, že
nepřijde nikdo další z hotelu a nebude chtít někam
vyrazit. Nakonec se jich do minibusu naskládalo 15 a
vyrazili. Tím pádem hotelový areál osiřel. Jelikož už je
téměř konec sezóny, tak tu mimo naší skupiny je jen pár
cizinců. Prostě taková komorní atmosféra, klídeček.
Já
sem strávil volný den dočítáním časopisů, které jsem si
nakoupil a dříve se k nim moc nedostal. Odpoledne jsem
se vypravil na „main road“, jak tu tomu říkají, zaskočil
si do obchodu a pomalou procházku se vrátil zpět do
hotelu. Začalo trošku pofukovat, a tak bylo snesitelněji
než dopoledne.
Nedaleko mého pokoje jsem dneska pozoroval hada … někdo
by řekl obrovského, já říkám malá, metrová užovka či tak
nějak podobný. Odplazil se do křoví a už jsem ho
neviděl. To nemůžu říct ale o gekonech, trvalých
spolubydlících. Včera mi dokonce jeden seděl na kelímku
s večeří. Lekli jsme se asi oba zároveň. Tito tvorečci
sem ale tak nějak patří, ať chcete nebo ne. Budou bydlet
s vámi. Jsou větší či menší, převážně světle zelení a
patří do rodiny tropických ještěrek. Zpravidla dosahují
délky 4-10 cm. Nejčastěji je vidíte v noci, jak si lezou
po zdi nebo po stropě místnosti, kde chytají hmyz, a to
včetně komárů. Na podlaze je uvidíte minimálně a nejsou
pro Vás nijak nebezpeční. Jen trošku bizardně působí
jejich schopnost překonat jakýkoliv povrch, vesele si
lezou i po hladkém skle. Jako by na ně nijak nepůsobila
gravitace. Dosahují toho díky stovkám pidichloupečků na
spodní ploché straně prstů u nohou. Chloupky se zachytí
i v těch nejnepatrnějších nerovnostech na zdánlivě
rovném povrchu. A díky tomu může gekon stát na jednom
místě, hlavou dolů klidně celé hodiny. Existuje ještě
jeden větší druh – tokay. Jméno je odvozeno od rušivého
a mnohdy nepříjemného zvuku. Tito mohou dorůstat až 35
cm délky a už nevypadají tak mile, jako jejich menší
příbuzní. Ale ani oni Vám neublíží. Naopak jsou velmi
užiteční, protože spořádají velké množství hmyzu i myší.
Thajci považují za příznivé znamení, když se dítě narodí
za „zpěvu“ tokayů.
V
podvečer jsem se ještě prošel po pláži, smočil se v moři
– rozuměj po kotníky, abych vyzkoušel teplé vody
Indického oceánu. Ani doma nemáme na tolik stupňů
nastavenou teplou vodu, jak měl dneska oceán. Místy to
člověka až pálilo! Bohužel zde nejsou žádné mušličky a
ani jiné zajímavosti. Našel jsem ale zvláštní věc –
vypadalo to jako ulomená špička nějaké mušle, kulaté, po
okrajích jakoby nějaké chloupky či nožičky. Zkoumal
jsem, zkoumal, že bych to mohl přivézt domů jako
suvenýr, ale pak se nožičky začaly hýbat, tak jsem
tvorečka vrátil zpět do moře a ponechal ho dále
pohybovat ve vlnách.
Nyní můžete nově pro hledání
fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr
z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás
zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na
jiný kontinent ...