|
BRAZÍLIE
2. - 11. 4. 2011
 |
 |
 |
 |
| Rio de Janeiro |
Foz d´Iguazzu |
Amazonie |
Salvador |
(trasa zaznamenána na základě dat z
GPS loggeru
Holux M241)
2.
dubna 2011: sobota
Praha – Lisabon - Rio de Janeiro
Za
okny je slyšet bubnování deště … není to ale lecjaký
déšť nýbrž déšť na jižní polokouli, déšť ve městě
cukrových homolí, donedávna ještě největší sochy
žehnajícího Ježíše a také karnevalu. Kdo hádá, že se
jedná o Rio de Janeiro, tak uhodl správně. Je to
počáteční místo našeho putování po Brazílii. Jak bude
zápisek každým dnem rozšiřován, tak budou přibývat i
další navštívená místa. Která to budou? To zatím
neprozradím, abych všechny čtenáře řádně napnul a
přitáhl ke čtení zápisku.
Jako u
většiny mých cest, tak i nyní se odlétalo z Prahy.
Nejdříve měl být odlet ve 4:40 a týden před tím ho
letecká společnost TAP (Air Portugal) posunula na 3:30.
Noc před odletem byla velmi krátká, spal sem asi dvě a
půl hodiny, ale i to člověka trošku vzpružilo. Večer
před tím jsem si nemohl nechat ujít kešku, která byla
asi 200 metrů od hotelu! Všichni účastníci zájezdu se
dostavili na čas a asi nebýt nás, letadlo by odlétalo do
Lisabonu prázdné. Bylo příjemné se natáhnout na volná
sedadla. Jen kdyby v letadle nebyla taková zima. Ani
jsme nečekali na plánovaný čas odletu. Všichni na
palubě, tak se letí … klidně i o 20 minut dříve. Hlavní
město Portugalska ještě spalo a náš přílet ho určitě ze
sladkého spánku nevytrhl. Na obloze se povalovaly těžké
mraky a rozednívalo se až po 7 hodině. Mezitím
pootvírali už všechny obchody a kavárny na letišti, tak
svět po kávě vypadal hned veseleji. Zaoceánský let byl
oproti tomu předchozímu plnější, i když i zde se našlo
nějaké to volné místečko. 10 hodin strávených v letadle,
kdy si člověk připadal jako v mražáku, bylo nějak
nekonečných.
A již
nás vítá brazilské Rio! Venku 29 stupňů, na obloze sem
tam mráček, ale jinak sluníčko. Přistání bylo hladké.
Okamžitě jsem si pustil mobil, abych se přesvědčil, že
funguje a já budu moci být v kontaktu se svou drahou a
nedílnou polovičkou – Terezkou. Vše naběhlo, jak mělo.
Vítej tedy v 66. navštívené zemi, po 198. letu … Během
současného putování překročím 200. let a přidám ještě
jednu navštívenou zemi – Argentinu. Po asi 15 minutovém
pojíždění letadlo zakotvilo u rukávu a my mohli
vystoupit do teplíčka. Jak příjemné! Pasové odbavení se
táhlo a vypadalo rovněž nekonečně jako celý let. Některé
členy zájezdu asi porovnávali s mezinárodně hledanými,
protože si skenovali několikrát pas a neustále něco v
počítači prohlíželi. Ale nakonec všichni stanuli na
brazilské půdě. Závěrečným krokem letištní anabáze bylo
vyzvednutí kufrů. Nějak se jim nechtělo na pás, snad je
z letadla nosili po jednom či co. Po asi 30 minutách
čekání jsme se dočkali! Hurá vyměnit peníze a snad nás
bude čekat místní průvodce s autobusem. A co byste
řekli? Jo, byl tam!
Cesta
z letiště trvala asi 45 minut, ale autobus byl nový a
komfortní, tak si to všichni užívali. Z mezinárodního
letiště Galeo v severní části jsme přejeli do jižní, kde
najdete světoznámý kus písku – pláž Copacabana. Hotel je
zasazen do okolních budov, není moc velký. Má tedy 18
pater, ale na každém patře jen 6 pokojů, i když
relativně velkých.
Na
20:00 byla rezervována večeře v nedaleké populární
restauraci. Po ubytování všech účastníků zájezdu jsem se
tam zašel podívat a pak se těšil na telefonát s
Terezkou. Díky časovému posunu – je zde o 5 hodin míň
než u nás, je vše složitější, ale vždycky najdeme nějaké
to řešení optimálního času, abychom se přenesli přes cca
10 000 km a mohli být spolu prostřednictvím telefonu.
Zpět k večeři – nevěděl jsem přesně, co si mám přestavit
pod pojmem brazilská restaurace. Teď už to vím. Bohatý
salátový bar, kde si účastníci zájezdu naložili co se
dalo. To ale ještě nevěděli, co bude následovat. Naběhli
pikolíci s masisky napíchnutými na obrovských jehlách a
každému uřezávali na talíř masa co hrdlo ráčilo! Tam
pohodili stejk, tam uřízli jehněčí, tam telecí, tam se
sýrem, tam přírodní. Nutno také zmínit vynikající
grilované banány, které mezitím přistály na stolech a
další hordy jídla. Jedním slovem obžerství! Zítra tam
jdeme zase, tak už se tuším nikdo nebude nacpávat
zeleninou a bude se těšit na maso!
Cestou
z večeře začalo poprchat, tak jsem jen rychle v
nedalekém krámě koupil vodu a spěchal do hotelu. Ještě
jsem se nechal zlákat na vyhlídku z 18. patra, od bazénu
na osvícenu Copacabanu s asi 4 metrovými vlnami, na
nábřeží a v dálce na Ježíše. Škoda, že už pršelo moc a
nedalo se koukat déle … škoda, že se na celou tu krásu
nemůžu dívat s mou Terezkou …
Za
okny je slyšet bubnování deště … ale to už vlastně znáte
… tak si počkejte do zítřka na zápisek z poznávání šesti
milionového města!
3.
dubna 2011: neděle
Rio De Janeiro
Všechen časový posun a včerejší cestování mělo za
následek tvrdý spánek. Ze kterého by mě neprobudil ani
výstřel z děla. Teda asi trošku přeháním, protože mě
probudilo chrápání spolubydlícího. Nacvičená finta z
domova – zabalení hlavy do polštáře proti kočičímu
mňoukání a škrábání osvědčeně fungovala i zde. Po pár
minutách zpestřených ještě doprovodným mlaskáním jsem
opět nevěděl o světě a probudil se až ráno - zde v 5:30,
biologicky ještě ale stále v 10:30. Proto není divu, že
jsem se cítil vyspaný. A také jsem si mohl v klidu
vychutnat snídani.
Počasí
venku nebylo nijak pozitivní. Teda, když pominu že ještě
stále byla tma, tak silnice před hotelem byla mokrá.
Obloha po rozednění také nevěstila nic dobrého. Ale
člověk si říká, je teprve ráno a u moře se počasí mění
každou chvíli, tak proč bychom měli mít deštivý den, ne?
No, opak by pravdou.
Po
snídani jsem si prošel před hotelem začínající farmářský
trh. Mimo známého ovoce a zeleniny zde byly i jiné,
našinci neznámé druhy. V průvodci jsem se dočetl, že
mnoho druhů ovoce nebo zeleniny se do Evropy ani
nevyváží a jsou specifické pouze pro tuto oblast. Z toho
plyne skutečnost, že nemají ani české pojmenování. Mimo
ovoce a zeleniny zde prodejci připravovali ryby a jiné
maso. Jen tak, bez nějakých chladících boxů „a lá
nařízení EU“. Ale křivdil bych jim – ryby byly umístěné
a pultech obsypaných ledem. Ale To je asi tak všechno …
Od
hotelu jsme odjeli dle plánu v 8 hodin. Dneska nás
autobus nemohl naložit tam, kde nás vyložil včera. Díky
farmářskému trhu byla ulice uzavřena. A co že to bylo
dneska vlastně v plánu? No přeci Corcovado … že nevíte
co to je? Dobrá, pak tedy socha Ježíše Krista, donedávna
nejvyšší na světě, ale zařazená na seznam 7 divů světa,
žehnající světu z jednoho z vrcholků kolem Rio de
Janeira. Jméno Corcovado v překladu nezní nijak poeticky
– prostě Hrb. Tak jako kopce u nás. Sem jsme zamířili
jako první. Ale skupiny mají přesně určený čas pro
výjezd zubačkovým vlakem nahoru a náš byl až ve 13:40.
To ale nikomu nevadilo, protože všichni doufali, že se
počasí umoudří a Ježíš a cca 700 metrů vysoký kopec
vystoupí z mraků.
Přesunuli jsme se tedy ke druhé dnešní největší atrakci
– Cukrové homoli. Nejedná se o jediný pahorek z granitu
(žuly), ale vlastně o dvojici. První se jmenuje Orca a
je vysoký 290 metrů. Samotná Cukrová homole stojí
nedaleko a je o něco vyšší – 390 metrů. Návštěvníci se
nahoru dostanou lanovkou, přestoupí a poté pokračují
opět lanovkou. Cesta netrvá nijak dlouho a lanovka je
relativně nová. Poslední rekonstrukce zde byla v roce
2008. Nyní používá švýcarskou technologii. První lanovka
z roku 1912 byla německá, druhá ze 70. let minulého
století italská. Budeme tedy věřit Švýcarům, ne? Nelze
se však spoléhat na počasí. Nevypadalo, že by se chtělo
umoudřit a proto jediný výhled z Cukrové homole byl do
bílého nic … Nesmím ale místnímu počasí křivdit – občas
foukl vítr a v mlze se objevily náznaky toho, co bychom
za běžných podmínek viděli. Dokonce i Ježíš na Corcovadu
na chvíli ukázal svou siluetu.
Na
některých členech výpravy bylo vidět zklamáni a tak jsem
doufal, že je projížďka městem přivede do lepší nálady.
Co jsme viděli nebo navštívili? Krátce jsme se zastavili
u Katedrály Sv. Sebastiana, patrona města. Abych byl
upřímný, ošklivější stavbu jsem už dlouho neviděl. Něco
jako pyramida zvenčí vůbec nepřipomínala katedrálu nebo
cokoliv, co by mohlo být kostelem. Zpětně si uvědomuju,
že zde nebyl ani žádný kříž. Vnitřní vitrážová výzdoba
mé mínění o budově poupravila. Katedrála navíc stojí
zasazena mezi sídla finančních společností, v nové části
centra města. Deset minut u této divnostavby stačilo a
my mohli pokračovat dál – k sambodromu, kde se každý rok
odehrávají během karnevalu přehlídky umění a kostýmů
místních samba škol. V Riu jich je 12 a každý den se zde
představí 4 školy – každá má 5 000 účastníků! Cestou k
laguně, kde se budou odehrávat v roce 2016 během
olympijských her v Riu veslařské závody, jsme viděli
operu, radnici, národní muzeum a národní knihovnu.
Neméně zajímavá byla také královská rezidence, nyní
sídlo guvernéra.
Byť je
dneska neděle, tak se ve městě odehrávají trhy. Jednak
ten zmíněný farmářský u hotelu, tak v centru města tzv.
hippie market. Zde jsme strávili cca hodinu obdivováním
a někteří i nakupováním různých uměleckých nebo
rukodělných předmětů, které již na první pohled nesly
stopy spojitosti s místní hippies komunitou. Já jsem si
tržiště obešel a pak se zašel podívat na nedalekou pláž
Copacabana. Až později jsem zjistil, že jsme asi 300
metrů od hotelu!
Z
dnešního programu už zbývalo pouze Corcovado … stále
zahalené rouškou mraků a ne a ne vykouknout. Naštěstí
nás hustá mračna od návštěvy neodradila. Sem se nejezdí
lanovkou, ale vlakem – zubačkou. Stoupání bych se v
některých místech ani neodvažoval odhadovat! Trať vede
uměle vytvořeným pralesem Tijuca a cesta nahoru trvá asi
20 minut. V několika místech je nutno čekat na
protijedoucí vlak, aby se vagony mohly vyhnout. Kousek
od vrcholku musí nahoru jedoucí vlak zajet na slepou
kolej a po projetí protijedoucí soupravy začne sjíždět
jakoby zpět … ale to jen aby se dostal na správnou
kolej. Po příjezdu nahoru můžete pokračovat po svých
(cca 200 schodů) nebo jet výtahem poté eskalátory až k
podstavci Ježíše. Já zvolil pěší variantu a nelitoval
sem. Z mraků vždy jako mávnutím proutku vykukovaly
jednotlivé části města. Sem tam dokonce i nasvícené
sluníčkem. Někdy, než jsem vybral ten správný záběr, tak
se opět ukryl pod peřinou mraků a já musel čekat několik
minut, než se zase objevil. Z vyhlídkové plošiny
Corcovado je vidět Cukrová homole, kterou jsme
navštívili ráno. Na druhé straně zase jeden z největších
fotbalových stadionů na světě – Maracaná, kam se vejde
200 000 diváků. V 8 metrů vysokém podstavci Ježíše je
kaple, kde dneska probíhal křest malé holčičky. Kaple
byla ovšem plná domácích, tak nebylo možné se do ní
dostat.
Kontrolu jízdenek pro cestu dolů prováděl místní černý
kocour. Seděl panovačně na lavečce a nechal se obdivovat
a fotit turisty, jako by on byl tou největší atrakcí. A
třeba byl, kdo ví … Po cca 20 minutách nás dole čekal
autobus a my se vrátili zpět do hotelu. Cestou jsme
ještě projeli kolem hřbitova Sv. Jana Křtitele –
obrovské nekropole uprostřed města! Na hřbitov byl
nejlepší pohled z vyhlídkové plošiny Corcovado. Tím
dnešní společný program končí následuje pouze večeře. Je
ve stejné restauraci jako včera. Dneska už jsou všichni
poučení, že se nemají nacpat salátem a že je třeba čekat
na flákotu masa ...
FOTOGALERIE
4. dubna 2011: pondělí
Rio De
Janeiro - Iguazzu
Brzo
ráno mne probudil zvonící telefon. Bohužel jsem si
neuvědomil, že je pondělí a někteří nadšenci budou hned
vyvolávat. Však podle časového posunu bylo u nás 8 ráno,
ale v Brazílii se ještě tvrdě spalo … Další zvonění jsem
už tvrdě zaspal a probudil se stejně jako včera. Venku
bylo slyšel kapkání vody. Zatrnulo ve mně, že tam musí
být úplná průtrž, ale nebyla … teda prozatím. Vše mělo
přijít a také přišlo během snídaně. Venku se setmělo
jakoby měla přijít noc, snad se někde rozsvítily i
pouliční lampy … to trošku kecám, ale během snídaně
takové počasí nepůsobilo moc pozitivně.
Ještě
musím zmínit dvě včerejší události, které se ke mně
dostaly až pozdě večer a tudíž jsem je nepopsal a
nezahrnul do včerejšího zápisku. Kterou chcete slyšet
jako první? Nelze vybrat dobrou nebo špatnou, nelze
vybrat ani podle konce. Obě měly naštěstí dobrý konec.
První byl pokus okrást jednu z členek výpravy během
večerní procházky po ulici. Ony šly tedy celkem 4, ale i
tak si na ně troufl malý klučina, který dotyčné strhl z
krku řetízek či spíše řetaz. Dotyčná, pevná to moravská
roba, zachránila řetízek mezi svýmy ňadry krev a mlíko a
také ještě duchapřítomně malého zlodějíčka drapla. Ten
se taky asi lekl a tak nebyl schopný dokončit celou
akci. Dotyčná členka výpravy byla však z celé události
dost rozhozená, no kdo by nebyl, že? Druhá událost se
odehrála na pláži Copacabana, kdy další z členů výpravy
se šli koupat. Bohužel nedbali mého varování, že jsou
zde více než 3 metrové vlny a tudíž vstup do moře není
pozvolený. Také, že není radno si zahrávat s živlem,
jakým Atlantik určitě je. Co čert nechtěl, proud je
odnesl dále od břehu, s manželkou člena výpravy voda
několikrát zatočila a to, že ztratila v tomto okamžiku
brýle (ne určitě levné), bylo to nejmenší co se mohlo
stát. Grazie cielo, jak říkají Itaové neboli díky Bohu
se tento manželský pár dostal zdárně na břeh bez další
úhony.
Ale
pojďme od dramatu k událostem všedního dne, tedy pondělí
4. února! Na dnešní dopoledne byla naplánována prohlídka
centra města a staré části města St. Tereza. Před
smluveným časem jsme snesli do recepce kufry, aby byly
někam uloženy do našeho odpoledního odjezdu. Původně
jsme měli začínat v 9, ale abychom stihli navštívit
odpoledne zlatnictví, posunul jsem odjezd na 8:30. Už
před tímto časem se v recepci objevil človíček od Jeep
Tours, která celou dnešní akci zastřešovala, a jak sem
posléze zjistil, průvodkyně už zde byla. Jmenovala se
Linda. Usadili nás do dvou jeepů, v každém 10 lidí a
mohlo se vyrazit. Trasa začala jak jinak než podél pláže
Copacabana. Nevěděl jsem, že se o povznesení místa
zasloužil Hollywood, respektive kačer Donald, jehož
kamarád – Zakariáš (či tak podobně) odsud pocházel. Paní
průvodkyně nám ukázala obrázky, jak na Copacabeně
postupně během minulého století přibývaly domy. Na
začátku zde byl jen široký pás písku … dnes je vše
zastavěno.
První
zastávka byla u památníku neznámého vojína z 2. světové
války. Odsud bylo krásně vidět na záliv Guanabara,
cukrovou homoli, Ježíše zahaleného do mlhy, novou
(děsnou) katedrály, operu a další části centra města.
Zrovna zde pochodovalo družstvo vojáků a za pokřikování
povelů běhali z jednoho místa památníku na druhé. Po
krátkém přejezdu jsme opět vysedli – tentokrát už v
samotném centru, srdci města – na náměstí 15. listopadu
(na oslavu vyhlášení republiky). Za náměstím se rozkládal
bývalý portugalský přístav, kam lodě přivážely otroky.
Vedle náměstí stojí bývalá královská rezidence a přes
ulici budovy kláštera, kde bydlela králova matka. Náměstí
bývalo svědkem různých událostí, zvratů, převratů a
oslav. Samozřejmě jako každé jiné náměstí, i zde
probíhaly trhy. S tím souvisí nedaleká ulička starého
města, kde měli trhovci, obchodníci a řemeslníci své
dílny, skladiště a také v horních patrech domů bydleli.
Přes tuto obchodnickou uličku nás paní průvodkyně
zavedla do jednoho z místních kostelíků, k typicky
portugalskému domu vyzdobenému modrými kachlemi, jako
mají v Lisabonu – zde také filmaři točili nějaký film
nebo útržek nebo bůhví co, ale také byli zpestřením
dnešního dopoledne.
Úplně
jsem zapomněl na déšť, který nám ráno znepříjemňoval
pohled na Rio. Jak jsme nasedli do jeepů, tak přestalo
pršet, když jsme se pohybovali po městě, tak sem tam
poprchalo, ale nijak výrazně. Opět jsme měli štěstí.
Navíc dnes bychom z Corcovada vůbec nic neviděli.
Prohlídka centra města pokračovala kolem bývalé celnice,
Banco Brazil, do dalšího kostela – Candelaria. Tento byl
postaven, jako poděkování přeživšího námořníka Bohu.
Původně zde stála malá kaple, až později byl vystavěn
honosný kostel, jaký vidíme dneska. Stavěl se ovšem od
16. století až do počátku století minulého. Kostel
připomíná katedrálu, ale v ohledu náboženské důležitosti
nestojí na přední příčce. Naopak je důležitý co se týče
společenského života – odehrávají se zde promoce, svatby
slavných osob a podobně.
Jeepy
nás popovezly dál, k Benediktinskému klášteru s barokním
kostelem. Zvenčí je kostel velmi jednoduchý, ale uvnitř
je překrásně zdobený – vyřezávaný reliéf je zdoben
zlatem! Celé okolí stále funkčního kláštera je také
překrásně upraveno. Řidiči využili přestávku k opravě
druhého jeepu, protože se z něj po příjezdu trošku
kouřilo.
Pomalu
jsme se dostávali dnešnímu vrcholu programu – čtvrti
St. Teresa. Do této čtvrti se odbočuje nedaleko bývalého
akvaduktu ze 17. století. Nyní je tato stavba využívána
pro jedinou tramvajovou linku ve městě. Přejede se pár
metrů a rázem, jako by byl člověk v jiném světě,
naprosto odlišném od toho co jsme zatím viděli. St.
Teresa na první pohled působí jako favela (slum), ale
není tomu tak. Pouze domy jsou zde více pomalované, na
ulicích se válí více odpadků a vše je zde více
zchátralé. Důvod je jednoduchý – kdysi honosná čtvrť
plná velkých domů místních bohatých rodin se začala
postupně vylidňovat a tím mnoho domů ztratilo svého
majitele. Co se s nimi stalo? Jednoduše začaly chátrat.
Až v nedávné době je začali kupovat umělci různých
profesí a vytvořil z ní „braziský Montmartr“. Celou
atmosféru archaičnosti dokresluje žlutá tramvaj, jež zde
má dvě linky a výhybky se přehazují stále ručně. Prý zde
byly snahy o její zrušení, ale místní se postavili za
její zachování. Je to skutečně velkou atrakcí, vidět
jak tramvaj ověšená lidmi šplhá do kopce a následně
tramvaják klackem a ručně přehazuje výhybku.
Musím
také ještě zmínit velmi zajímavé místo – schodiště
jednoho z místních umělců – je celé ozdobené kachlemi.
Původně to by nápad o vyčištění části města a pak se
rozvinul v masovou akci, kdy dotyčnému umělci i lidé z
celého světa posílají domácí kachle určené na výzdobu
schodiště.
Pralesem Tijuaca jsme se vrátili zpět ze Santa Terezy do
města a navštívili ještě klenotnictví. Brazílie je prý
jedním z nejlepších producentů drahých kamenů. Je
pravda, že zde měli velmi krásné kousky. Jen ceny se
pohybovaly v řádech tisíců dolarů...
Odpoledne nás už čekala jen cesta z hotelu na letiště,
odbavení a dvouhodinový let do Iguazzu. Na cestu nám
svítilo sluníčko a na závěr letu bylo krásně vidět na
okolní krajinu – řeky Paraná a Iguazzu. Letiště je zde
maličké, jen jedna budova, jeden pás na zavazadla.
Jelikož nás bylo v letadle pět a půl, vše šlo velmi
rychle. Náš nový pan průvodce – Ortiz nás už čekal i s
autobusem. Cestou do hotelu nám popsal co nás zítra
čeká. No vypadá to dobrodružně, někteří členové výpravy
se neustále dokola vyptávali a nestačilo jim jedno
zopakování.
FOTOGALERIE
5. dubna 2011: úterý
Iguazzu – Argentina – Iguazzu
Obrovská masa vody a nepředstavitelný hukot … tak by se
dal popsat dnešní, velmi zajímavý den strávený u
vodopádů Iguazzu. Nevím, zda je vůbec možné atmosféru
místa popsat, ale slibuju všem, kdo mé zápisky čtete, že
se o to budu maximálně snažit. Vše také dokresluje
několik málo fotografií. Dneska jsme navštívili nejen
světoznámé a také největší vodopády, ale i Argentinu,
tzn. mou 97. zemi. Snad nebude nikdo namítat, že půlden
v Argentině se nepočítá. Já říkám, že počítá a navíc vše
můžu doložit záznamem trasy z GPS trackeru, který nosím
poctivě u sebe a nikdy nezapomínám zapnout.
Včerejší přistání na miniletišti v Iguazzu doprovázelo
krásné počasí a stejně tak i cestu do hotelu svítící
hvězdičky. Proto jsem si říkal, že přeci dneska nemůže
být jinak než krásně. Že už to nepříliš pozitivní počasí
z Ria musí skončit. Po snídani ale tomu venku nic
nenapovídalo! Na město padla šílená, neprostupná a
nepopsatelná mlha. Nebylo vidět na krok. Když jsem vše
šel zkontrolovat ven, málem sem nemohl najít cestu zpět
do hotelu. Až zapnutá signalizační světla a houkající
hotelová siréna mne správně navedla zpět. Nevěříte …
můžete se v hotelu Continental Inn v Iguazzu optat. Vše
Vám zde dosvědčí, ale pozor – pouze v portugalštině.
Každopádně ten bod s mlhou je snad uvěřitelný, ne?
Průvodce Ortiz přišel na čas a ještě chvíli se čekalo na
autobus. Všechny účastníky zájezdu zaujaly Ortizovy
trackové boty. Ne, že by byly nějak veliké, tož až sám
Ortiz říkal, že je má o číslo větší, že menší nebyly a
mu se líbily, ale protože my jsme měli trackové sandále
nebo tenisky. Vše ještě završil informacemi o 45 hadech,
z nichž 39 je jedovatých. To každého myslím uklidnil.
Ale dost povídání o hadech, jedem poznávat vodopády.
Nejdříve z argentinské strany. Na brazilské celnici jsme
byli za chviličku a žádná byrokracie se nekonala. Na
argentinskou se přejelo přes most, kde se také začala
rozpouštět zmíněná mlha. Z mostu nám Ortiz ukazoval, že
v dálce je Paraguay, další ze států hraničících s touto
oblastí. Na argentinské celnici byla situace trošku
komplikovanější. Už i Ortiz upozorňoval, že zde více
dbají na papírování – každý pas musí otevřít a
obumážkovat. I tak jsme mohli asi za 15 minut
pokračovat.
Park
otevírá v 8:00 hod a my stáli u brány ještě před tímto
časem. Trošku mi to připomínalo, když jezdíme na lyže –
vlek ještě nefunguje a my už stojíme u turniketu. Díky
brzkému příjezdu jsme stihli první ekologický vlak v
8:30. Před nasednutím nám ještě Ortiz udělal malý
orientační výklad, co jako uvidíme a jaká dobrodružství
dnes zažijeme. Určitě Vás zarazilo slovíčko „ekologický“
vlak. Takto je to uvedené ve všech materiálech a důvod
je jasný – vlak jezdí na plyn. Proto nijak svou cca 4 km
dlouhou jízdou k Ďáblovu hrdlu neznečišťuje prostředí
parku. Po vysednutí jsme pokračovali za Ortizem po
železné lávce. Cestu lemovaly i pozůstatky staré lávky,
která byla stržena velkou vodou v roce 2007. Ještě
nesmím zapomenout, Ortiz nám ukazoval fotky z roku 2006,
kdy byly vodopády téměř vyschlé. Naproti tomu rok na to
zde bylo tolik vody, že došlo k poškození lávky pro
návštěvníky. V průměru proteče vodopády 1,5 milionu
litrů vody za vteřinu. Dneska byl průtok skoro
dvojnásobný. Však to bylo také znát. Abych toto množství
převedl na reálná čísla, tak prý je to tolik vody, aby
dalo každému člověku na zemi 1 litr tekutiny každých 7
minut! Dokážete si to představit? Já tedy ne!
Prvním
navštíveným místem bylo už zmíněné Ďáblovo hrdlo. Dávalo
o sobě znát už z dálky, odfukujícím sloupcem vodní
sprchy. Až když člověk přišel blíž, pocítil, nebo zde
zatím spíše uviděl tu obrovskou masu valící se vody a s
tím související nepředstavitelné množství energie. Nevím
do jaké hloubky se zde voda valila dolů, odhaduji tak 20
metrů. Skutečně si zde člověk připadal jako na konci
světa, kde se vody mořské valí s hukotem do hlubin
pekla. Nás naštěstí nestáhla, ale pokoušela se o to
vystrkováním svých pařátů – vodní sprchou, která nás
neustále zkrápěla a dorážela nejen na nás, ale i na
všudypřítomnou audio/video techniku. Já nejdříve fotil
voděodolným kompaktem a až potom jsem se osmělil a
vytáhl zrcadlovku z baťohu.
Na
další navštívené místo, tj. horní okruh jsme popojeli
kousek vlakem – jednu stanici. Z horního okruhu je pěkný
výhled na řeku Rio Iguazzu, na níž vodopády leží. Jak se
říká, z argentinské strany máme jedinečný výhled a z
brazilské na tomto výhledu jsme. Myslím tím vyfocení od
turistů na druhé straně. Snad každý z vodopádů má své
jméno, buďto více nebo méně poetické. Na konci prohlídky
horního okruhu byl prodavač s ručně malovanými magnety
na ledničku, tak už mám další koupený. Park nejsou jen
vodopády, ale také zvířata. Už zkraje jsem zmínil hady,
ale jsou tu také různí savci a znakem parku je nosál.
Nedokázal jsem si pod tímto pojmenováním nic představit,
ale jedna rodinka nosálů nám při odchodu z parku šla po
chodníku vstříc. Je to zvířátko podobné mývalovi, patří
také o stejné rodiny. Dalším nejvíce fotografovaným
zvířetem je motýl. V parku jich žije několik desítek
druhů. Neušil jsem, že motýl žije 9 dní a samička 12.
Některé, větší, druhy se však mohou dožít i 30 dnů.
Místní motýli jsou tak oprsklí, že si bez obavy sedají
lidem na hlavu nebo tělo. Keř motýlovník, který máme na
zahrádce a svými květy láká různé druhy motýlů, je pak
slabým odvarem. Pod nohama nám několikrát přeběhl leguán
a také se rád nechal vyfotografovat. U tukana tomu však
bylo jinak. Pořád něco ďobal ve stromě a ani chvilku
nepostál. Lidi mu ale očividně také nevadili. Posledním
zástupcem z říše ptactva byl zvláštní, modro-žlutý,
ptáček – tzv. lady bird.
Mimo
horní okruh jsme navštívili i spodní prohlídkový okruh.
Před tím jsme se však převlékli do plavek či jinak
připravili na to, že budeme mokří. Nikdo ale pořádně
netušil, jak moc mokří budeme. Na spodním okruhu je
velkou atrakcí plošina vedoucí až skoro pod vodopád.
Někteří se tam odvážili jít … mezi nimi i já. Až při
téměř samotném kontaktu s vodní masou si člověk uvědomí
sílu tohoto živlu – na plošině se nedalo pořádně ani
dýchat, jakou měla padající voda sílu! To, že byl člověk
totálně zmáčený, je to nejmenší … s tím na plošinu jde.
Pokračovali jsme po kamenných schodech na místo, kde se
nasedalo na loď. Díky tomu, že jsme zde z argentinské
strany, tak nás loď zavezla jak Ďáblovu hrdlu, tak kolem
ostrova Sv. Martina až ke kaskádám vodopádů na
argentinské straně. Vše, co jsme nepotřebovali zůstalo
na břehu. Myslím, že ani zapůjčené pytle by nezabránily
vodě vniknout do kamer či foťáků. Projížďka lodí trvala
asi 20 minut a několikrát s námi zajeli skoro až pod
vodopád. Adrenalin to byl pěkný! Tím prohlídka
argentinské strany parku skončila a my vyrazili, po
převlečení, směr východ.
Z
argentinské strany je na brazilskou vidět. Dostat se ale
z jedné na druhu není jednoduché. Nejdříve musíte projít
imigračním sítem úředníků a pak ujet 67 km. Kdyby byl na
místě most, pak by vše vyřešilo několik set metrů.
Brazilská strana je odlišná od argentinské. Byť je zde
park 3x větší, tak stezka zde vedoucí má jen 1 200
metrů. Neříkám, že by byla nějak horší, je zde vidět
celá krása z jednoho místa a na závěr si můžete
vychutnat opět přiblížení k padajícím vodám z plošiny …
na vodu si můžete doslova sáhnout! Zpět na místo, kde
nasednete do autobusu vyjedete panoramatickým výtahem.
Veškerá další doprava se odehrává autobusem, zde nemají
žádný ekologický vlak.
Při
odjezdu nám zamávala na rozloučenou rodinka nosálů. Už i
při nasedání do výtahu se zde jeden zjevil a procházel
se, jako by se nechumelilo. Nejsladší byli ale ti v
Argentině, kteří ťapkali proti nám po chodníku.
FOTOGALERIE
6. dubna 2011: středa
Iguazzu – Sao Paolo - Manaus
03:50
… budík zvoní, oko se ani nechce rozlepit a mozek si
říká, že to musí být velký omyl, aby den začínal v tuto
nekřesťanskou hodinu, musí to být moc ošklivý sen … ne,
sen to není, je to skutečnost a přes všechnu snahu je
silnější než já. I proto mi nezbývá nic jiného, než se
vyhrabat z postele a přitom jen lehce zakopnout o včera
sbalený kufr, který mi připomíná, že vše je skutečné. Na
druhou stranu se uklidňuju, že během putování Brazílií
se už takto brzo vstávat nebude a během letu můžu přeci
spát.
Chvilku po čtvrté už jsem v recepci, abych zaplatil účet
a zkontroloval, jestli skutečně připravili snídani, jak
bylo večer domluveno. Super, tady vše funguje, bez
výmluv a zdržování. Na snídani však bylo 15 minut,
někteří členové výpravy ještě míň, např. 15 vteřin …
04:35 už sedíme všichni v autobuse a míříme nočním
Iguazzu na letiště. Do nočních, nebo ranních ulic se
opět pomalu vkrádá mlha, snad hustější než včera. Mlha
naštěstí letadlu ve startu nevadí. Chvilku po páté
hodině jsme všichni odbavení, rozloučení s Ortizem a
čekáme v odletové hale, až nás pustí do letadla. V
Iguazzu je malé letiště, a tak se nejezdí autobusem nebo
nechodí rukávem. Pěkně po letištní ploše, jako za
starých časů.
Můj
200. let! Odlétáme na čas a míříme do Sao Paola,
největšího brazilského města. Uvádí se, že zde žije
(včetně předměstí) 20 milionů lidí! Na další část letu
jsme měli už palubenku a na ní byla vytištěna přepážka,
ale i přesto jsem se po přistání přesvědčil, zda vše
platí. V daný čas se všichni členové výpravy shromáždili
na určeném místě. U přepážky zmateně pobíhaly odbavovací
paní a vykřikovali destinaci předchozího letu. Na
displeji svítilo neustále „last call“, ale lidi beze
spěchu stále chodili, tak nevím … Zároveň na obrazovce
celou dobu svítil náš let do Manausu. Chvíli před tím,
když už se měl objevit, tak prostě zmizel. První jsem
tomu nevěnoval pozornost, ale po chvíli jsem znervózněl
a šel zjišťovat co se děje. Prý letadlo má 2 hodiny
zpoždění. Pán cosi žblekotal o pozdním startu z Manaus.
To je ale nesmysl, to by museli vědět už dopředu a ne až
teď. Rozpustil jsem zájezdníky a šel volat do cestovky,
která zajišťuje služby v Manaus. Mobilní číslo bylo
nefunkční, ale pevná linka zvonila. Slíbili mi, že vše
zařídí. Jelikož se jedná o zpoždění, začal jsem pátrat,
jestli máme nárok na nějaké občerstvení – měl jsem už
hlad … U přepážky, odkud se mělo letět už rozdávali
sendviče a pití. Sehnal jsem proto všechny členy
výpravy, aby si tam zašli.
Na
displeji nejdříve svítil předpokládaný odlet 11:30, pak
se posunul na 12:00. Někteří členové výpravy začali
vyšilovat, že co budeme dělat a kdy poletíme. Neměl sem
slov. Uklidnil jsem je tedy informací, že můžou celý let
zrušit. Naštěstí nezrušili. Před jedenáctou oznámili, že
se máme neprodleně dostavit k přepážce. Tak jsem tam
šel. Tady už zase ty stejné ženské lítaly a vykřikovali
Manaus. Rychle nás nacpali do busu a následně do
letadla. Říkám si, super, to poletíme dřív. Ale chyba
lávky – do oněch 12 jsme seděli na zemi. Já ale většinu
času i letu prospal.
Manaus,
hlavní město Amazonie je se svými 1.7 miliony obyvatel
asi pátým největším městem Brazílie. Přivítal nás
polojasnou oblohou, 100% vlhkostí a horkem. Na letišti
už čekal náš průvodce – Markus. Samozřejmě, že nic o
posunu letových časů nevěděl. Naštěstí si všechno
zjistil sám. Když mluvím o posunu času, tak Manaus je
oproti Rio de Janeiru ještě o hodinu posunutý a od ČR je
zde o 6 hodin míň. Autobus nás zavezl do přístaviště.
Mimo nás zde jeli ještě turisti z Taiwanu. Našinci na ně
koukali, co jako dělají v našem buse. Asi se báli, aby
je nekousli. Po 20 minutách jízdy jsme přesedli na loď a
za dalších 20 minut plavby po Rio Negro už loď
připlouvala do hotelu. Nenazýval bych místo přímo
hotelem – bungalovy zasazené do bujné zeleně jsou pěkně,
ale jednoduše zařízené. Postrádám zde telefon, aby mi
mohla zavolat má Terezka. Mobil tu, uprostřed divočiny,
funguje. Internet teprve chystají …
Po
ubytování byl chvíli rozchod a v 16:45 jsme se sešli v
recepci. Těstě před nastoupením na lodě, začalo pršet –
nebylo to nic jiného než tropický lijavec s bouřkou v
pozadí. Počkali jsme tedy všichni pod střechou a já
doufal v brzký konec. Mezitím se s námi seznámila skoro
celá výprava Asiatů z autobusu – jsou to Taiwanci. Včera
večer do Iguazzu přijela taky skupinka Asiatů, ale
nedokázal jsem je identifikovat. Až po zeptání bylo vše
jasné – Japonci …
Vzhledem ke zpožděnému letu bylo nutné upravit program.
Dneska jsme měli odpoledne jet ještě na opičí ostrov.
Ten ale navštívíme zítra. Dneska se jelo rybařit a
následně hledat ve tmě krokodýly. Jak sem psal výše,
začalo pršet a tak se odjíždělo asi o 15 minut později,
to ale nikomu nevadilo. První bod odpoledního programu
bylo rybaření. Na „plovoucí rybářské stanici“ jsme
vyfasovali bambusové pruty s háčky a návnadou. Zezačátku
se nikomu nedařilo, ale jak se mělo odjíždět, tahali
jsme z vody další a další kousky. Teda nic poživatelného
– piraně a nějaké sumečky, kteří mají ve vousech drogu
podobnou LSD.
Když
padla tma, vyrazili jsme na krokodýly. Pánové na lodi
měli na toto speciální udělátko – na autobaterii
připojenou halogenovku a tak si svítili do okolí.
Aligátor nebo i kajman má v oku jako když blánu, která
má za následek červený odraz světla. Několik podobných
kousků jsme viděli v dálce, ale než bychom k nim
dorazili, tak by uplavali. Objevili jsme hnízdo s asi
měsíčními miminky. Jednoho nám kapitán přinesl ukázat.
Byl to miloučký, neškodný kajman. Markus nám o nich
popovídal, zjistili jsme, že je to sameček a pak už jsme
se pomalu vraceli do hotelu.
I když
bychom žádného krokodýla nenašli, tak plavba noční
džunglí, zvláště když se zhasla lampa a vypnul motor,
byla nezapomenutelná. Nic nevidět a jen poslouchat zvuky
divočiny. V dálce se jemně blýskla obloha a to bylo vše.
Stejně tak jako včera u vodopádu, tak i zde si člověk
uvědomí svoji nicotnost ve srovnání s tímto živlem!
Stačí pár okamžiků a už ho nikdo, nikdy nenajde … jestli
by ho vůbec začal bůhví kdy hledat.
Za
okny znějí zvuky džungle a jen se dohaduji, co který
zvuk vydává jaký tvor … zítra to během procházky určitě
rozluštíme!
FOTOGALERIE
7. dubna 2011: čtvrtek
Amazonie – procházka pralesem – návštěva
u indiánů
02:00
… žádný budík nezvoní, ale venku začíná prazvláštní
syčení, jakoby ucházel papiňák … k tomu se za chvíli
přidá bubnování na střechu bungalovu. Ne, nic nám
neskáče po střeše, to začíná tropický liják. Zažil jsem
jich několik, ale zde byl asi nejintenzivnější. Dával o
sobě vědět až do rána. Počítal jsem, že stejně jako v
Riu nebo Iguazzu bude i zde v 6 hodin ještě tma. Nebyla.
Nedošlo mi hned, že jsme asi 450 km od rovníku a tudíž v
6 zapadne sluníčko a zase v 6 vyjde. Opravuji, mělo by
vyjít. Přes ty dešťové mraky se nějak nemůže prodrat.
Na
snídani jsem se vybavil deštníkem, jinak bych byl už
zrána mokrý až na kost. A to nás dopoledne čekala cca 2
hod procházka pralesem. Bylo mi trošku záhadou jak to
provedeme. Jestli půjdeme s deštníky nebo v pláštěnkách,
kdy je člověk mokrý za chvíli i ze spodní strany. Z mých
úvah mě vytrhl obrovský papoušek Ara, který proletěl
přes jídelnu a usadil se na nedalekém stromě. Jemu
očividně déšť nevadil, vychutnával si ho jako sprchu,
úplně se tak nakrucoval a pročechrával si peří. Po
chvíli, asi už měl dost vody, dostal hlad a přeletěl na
židli k jednomu stolu. Pokukoval po vedle sedícím
pánovi, až mu dal kousek chleba. Papoušek způsobně
stoloval, jako každý jiný strávník. Teda trošku víc
drobil, asi jako Ital, ale jinak byl nejobdivovanějším
tvorem v jídelně.
Sraz
byl naplánován na 8:30 v recepci. Nevěřili byste, ale
přesně v ten okamžik přestalo pršet! Skvělé načasování.
Markus už na nás čekal a zároveň s ním i indiánský
průvodce. Oba vybaveni mačetami. Po krátkém úvodu u mapy
jsme vyrazili za nejposlednější bungalovy hotelu …
porost zde byl čím dál hustší a stezka se klikatila mezi
liánami, palmami s ostny i bez ostnů, přes potoky vody,
spadané stromy … Procházka byla velmi zajímavá. Před pár
lety jsme na Borneu zažili něco podobného, tady ale
stezka vedla po krásném, širokém, dřevěném chodníku. Zde
bylo vše reálnější. Člověk si na džungli mohl sáhnout,
cítit vše na vlastní kůži a nejen koukat jakoby přes
sklo. Indiánský průvodce se v prostředí skvěle
orientoval – cestou jsme objevili i jednoho z místních
jedovatých hadů. Okamžitě ho viděl. Našinec by na něj
šlápnul, jakoby to byla větvička. Žádné jiné zvíře jsme
neviděli. Ale vlastně ano – mravence. Dva druhy jeden se
v překladu jmenoval „kulkový“ mravenec – rozuměj jako
kulka do zbraně, žádná jiná. Proč takové jméno? Jeho
kousnutí bolí jako zásah kulkou. Některé indiánské kmeny
používají tyto mravence pro přijímací rituál mezi
dospělé muže, kdy mladík strčí ruku do rukavice plné
těchto mravenců. Následky kousanců na sebe nenechají
dlouho čekat, začne se svíjet v bolestech, dostane
horečku. Bohužel někteří při rituálu zemřou. Ti co
přežijí si na kousance vytvoří protilátky a v budoucnu,
když je mravenec, štír nebo vosa kousne, tak nic neřeší.
Další mravenci se jmenovali „majští“. Jejich feromon
funguje jako repelent. Zná-li člověk podobné fígle jak
ze světa zvířat, tak ze světa rostlin, dokáže z džungle
využívat vše pro své dobro. Indiáni nepotřebují lékaře,
vystačí si s tím co si předávají z generace na generaci.
Nemyslete si, v džungli nejsou pouze zdravé rostlinky,
ale i jedovaté – např. kořen produkující toxin jako
kurare, který když se rozpustí do vody, tak ochromí ryby
a úspěch lovu je zaručen. Následným tepelným zpracováním
je toxin z ryby uvolněn a dá se jíst. Tak by se dalo
pokračovat, stejně jako pokračovala naše procházka
džunglí. Na závěr bylo jasné, že se brzo spustí déšť.
Zpočátku nám to nevadilo, protože několik pater stromů
kapky nepropustilo. Za pár minut ovšem začal opět
klasický tropický liják. Naštěstí jsme právě vycházeli z
pralesa. Opět skvělé načasování!
Od
tohoto okamžiku pršelo přes oběd až do 3 hodin. Někteří
členové výpravy se ptali, jestli se odpolední návštěva u
indiánů bude konat. Za ten den v Amazonii jsem pochopil,
že zde se déšť neřeší, tak jako v naší zeměpisné šířce.
Je to jen voda a zase se vypaří a zase na Vás spadne a
zase vypaří a tak dokola. Je to místní věčný koloběh.
Stejně se k indiánům jelo hodinu lodí, proto odpolední
program zůstal beze změny. A ejhle, opět přestalo pršet,
jakoby mávnutím proutku. Přes poledne se přes nás
přehnala pěkná tropická bouřka, kdy skrze padající vodu
nebylo vidět na několik metrů před sebe. Dobře se v
takovém počasí odpočívalo. Ne že bych se špatně vyspal,
ale poobědové pohoupání v hamace (houpací síti) bylo
příjemné. Indiáni prý znají 16 poloh milování v hamace!
Já sám teda nevím, jak bych se v něčem podobném mohl
pohodlně vyspat a ne tak milovat …
Cesta
lodí k indiánům byla zpestřena, zaspáním jedné ze
zahraničních turistek, která s námi na lodi jela. Musel
ji z hotelu přivézt rychlý člun. Později jsme zjistili,
že je to Polka. Včera s námi byla i na rybolovu. Nejvíce
zarážející je, že je zde sama. Nevím, mne by samotného
nebavilo cestovat. Vždycky je lepší, když se můžu o vše
podělit se svou Terezkou … i když zde se mnou není,
dělím se o zážitky alespoň smskami nebo zápisky s
fotografiemi …
Asi po
hodině plavby loď zakotvila nedaleko indiánské vesnice a
na břehu na nás už čekaly indiánské děti. Vyfasovali
dávku bonbonů a žvýkaček a dovedly nás na místo, kde nám
náčelník a několik dalších členů kmene Tupako zatančili
několik tanců a následně o kousek dál prodávali korálky,
foukačky a různé rukodělné výrobky z místních dostupných
předmětů. Škoda, že nám neukázali svou vesnici, to by
bylo určitě zajímavější než několik dupáků. Taková
jednoduchá atrakce pro turisty. Zpět do hotelu nás loď
zavezla opět po hodině plavby. Nad přítokem Rio Negro se
obloha zbarvila zapadajícím sluníčkem, na hladině se
zrcadlily okolní stromy a prales se postupně ukládal ke
spánku … či spíše se ze spánku probouzel – nám neznámí
tvorové postupně ladili své nástroje na celonoční
koncert. Tak jako nám doma koncertují při usínání žáby …
Pralesní koncert mi uchvátil natolik, že jsem se ho
cestou z večeře rozhodl natočit na mobil. Zde se mi
stala prazvláštní událost. Nahrávám, nahrávám a jdu a
jdu … najednou zjistím, že jsem úplně někde jinde než
sem chtěl jít. Nechápu, jak jsem se sem dostal, celou
dobu jsem měl pocit, že jdu stejnou cestou, ale nešel
jsem. Naštěstí jsem se brzo „našel“.
FOTOGALERIE
8. dubna 2011: pátek
Amazonie – soutok Rio Negro & Rio Solimoes
V noci
bylo něco divného, něco jakoby z džungle chybělo. Ráno
jsem zjistil co – prostě nepršelo! To bylo dobře,
protože část členů výpravy měla na 6 hodin ráno
domluvenou procházku džunglí v korunách stromů. Já
podobnou atrakci absolvoval na Borneu, tak už jsem se
neúčastnil. Zde má vše na starosti kanadská nadace Green
Heart. Stavba vycházkové konstrukce v délce 300 metrů
trvala 5 let. Do jedné z věží jim prý už stihl praštit
blesk a tím ji složit k zemi. Nyní zde pracují na
rozšíření délky plošiny. Členové výpravy si procházku
užili a měli dokonce přímý kontakt s přírodou – jedna z
opic si je vyhlédla a usadila se člence výpravy na
zádech. A očividně se jí to asi líbilo (opici), protože
když ji chtěli sundat, tak se přitiskla a neměla se k
ničemu. Na dalšího člena výpravy byla prý i zlá. Vše
naštěstí skončilo dobře, nikdo nebyl poškrábaný, ani
pokousaný …
V
obvyklou hodinu, tzn. 8:30, všichni nastoupili na loď a
těšili se na dnešní program – návštěvu místa soutoku
dvou řek – Rio Negro (Černé řeky) a Rio Solimoes
(Amazonky). Vezli jsme se na stejné lodi, jako včera na
návštěvu k indiánům. Přítokem Rio Negro jsme dopluli k
řece samotné. Otevřelo se před námi asi 6 km široké
koryto Rio Negro tekoucí z Kolumbie. Svou barvu řeka
získala díky organismům v ní žijící – rozkládají tuny
listí, které do vody každý den spadnou. Také místo v
Kolumbii, odkud řeka teče, má sopečné podloží. Voda má
barvu jako kofola. Chuťově ovšem nevím, to jsem
nezkoušel. Hloubka řeky v místě přítoku našeho ramene je
prý 120 metrů. Celková délka řeky před splynutím s
Amazonkou je asi 1600 km.
Břehy
ramene lemovaly buďto plovoucí domy nebo stavení na
kůlech. Ty prvně jmenované mají výhodu v období dešťů.
Jednoduše se se stoupající vodou zvednou. Ty druhé by
měly být bezpečné, ale výška hladiny se mění, tak se
stává, že mají vodu v prvním patře. Nikdo se ale
nestěhuje. Jakmile voda opadne, obyvatelé se vrátí do
spodního patra, jakoby se nic nedělo. V místě přítoku
ramene do řeky – Pt. Negro už stojí moderní budovy –
výškové hotely. Před 30ti lety zde ovšem byla jen
neprostupná džungle. Nyní se jedná o předměstí Manausu.
Samotné, 2 milionové město, leží ještě několik desítek
minut plavby odsud. Nejdříve loď proplula pod 6 km
mostem spojujícím dva břehy řeky. Most měl být hotov v
říjnu loňského roku. Poté dokončení odsunuli na
listopad, Nový rok, duben 2011 … ale stále není
dokončen. Jakmile bude otevřen, pak bude překročení řeky
trvat cca 15 minut, namísto hodiny lodí. Bohužel nikdo
neví, kdy se tomu stane.
Město
Manaus bylo založeno v 17. století a největšího rozkvětu
dosáhlo v období rozvoje těžby kaučuku, který zde byl
objeven. Město se začalo rozvíjet na konci 19. století a
do 20. let století 20. zažívalo zlaté časy. Poté došlo k
pádu kaučukového trhu a s ním se propadlo i město
samotné. Z té doby ve městě zůstala budova celnice,
rybího trhu, pivovar, plovoucí přístav a další. Břeh
řeky lemují domečky na kůlech, všudypřítomné lodě
větších či menších rozměrů, plovoucí čerpací stanice a
kouzelný chaos. Od plovoucího přístavu vyrobeného v
Anglii je vidět kopule opery. Nedaleko odsud leží
moderní námořní přístav s obrovským překladištěm
kontejnerů. Amazonka je natolik hluboká, že umožňuje
obchodním lodím vplout 1600 km do vnitrozemí a tak
vyložit či naložit zboží pohodlně v Manausu. Bez toho by
město asi nemohlo vůbec existovat. Jediná silnice sem
vedoucí je z Venezuely – 2 dny cesty. Do všech ostatních
směrů se dostanete pouze letadlem nebo po řece. Do delty
Amazonky u města Belém je to cca 2 hod letadlem nebo 4-6
dnů lodí. Cesta lodí zpět trvá 8-10 dní. Mimo obchodní
lodě se zde pohybují ještě tzv. říční autobusy –
dvoupatrové lodi, které plují po celé délce řeky, tam a
zpět. Na loď si není možno koupit místenku. Je třeba být
s dostatečným, asi 8 hod, časovým předstihem na
„zastávce“ a zavěsit si svou hamaku na nejlepší místo na
horní palubě, kde pofukuje větřík. Pokud přijdete pozdě,
pak je třeba vzít za vděk místem na palubě spodní, kde
sídlí většinou posádka a „řve“ motor lodi.
Soutok
řek je od Manausu vzdálen necelou hodinu plavby. Už
dlouho dopředu se na obzoru objeví zvláštní čára –
předěl mezi těmito dvěma řekami. O co se vlastně jedná?
Rio Soliomes teče z Peru a vodu získává z horských
ledovců. Cestou sbírá velké množství sedimentů a má
bahnivou barvu. Teplota řeky je cca 22oC, rychlost
proudu cca 8-10 km/hod. Oproti tomu Rio Negro teče z
Kolumbie se sopečným podložím, teplota vody je cca 28oC
a rychlost proudu 2-3 km/hod. Rovněž hustota vody je
odlišná. Díky těmto skutečnostem řeky víceméně tečou
souběžně 14-16 km, než dojde k jejich spojení. Délka
závisí na aktuálním množství vody. Je to zvláštní, jak
se „černý čaj“ Rio Negro snaží smísit s bahnitou Rio
Solimoes a nějak to nejde … a odsud se tok už jmenuje
oficiálně Amazonka. V Amazonce žije také více než 2500
druhů ryb, kdežto v Rio Negro pouhých 400.
Kousek
od soutoku loď zakotvila na jednom z místních ostrovů a
my šli navštívit vesnici domorodců. Ne indiánů, ale
míšenců. Po včerejším vydatném dešti bylo „náměstí“
trošku rozbahněné. Vesnice sestávala opět z domečků na
sloupech pro případ vysoké hladiny. Okolní stromy, ale i
budovy nesly stopy po vysoké vodě. Očividně mnohdy vyšší
než podlaha stavení. Náměstí lemovaly jak obytné budovy,
tak nezbytný kostel a škola. Obyvatelé na nás koukali
stejně jako my na ně – jako na exoty. Když se nám
podařilo nakouknout do domku, tak zde bylo vybavení
velmi jednoduché – hamaka a nezbytný televizor. Venku
stála velká satelitní anténa – jelikož jsme skoro na
rovníku, tak mířící kolmo k nebi. My vesnicí prošli na
samý konec, kde už nás v kaučukovníkové aleji čekal
místní pán – Mauricio a ukázal nám, jak se kaučuk těží –
strom se nařeže a do připevněné nádoby se nechá vytékat
latex. Tento se během dne sbírá a další člověk jej na
mírném ohni zahřívá a pak se tuhnoucí hmota namotává na
klacek. Takto vzniká surový kaučuk. Vše se následně
exportovalo do Anglie, kde se pomocí technických
chemikálií vše rozpustilo a zpracovalo na potřebný účel.
Bohužel k zániku kaučukové velmoci v Brazílii přispěli
sami kaučukoví baroni. Jak? Začali sadit stromy v Asii.
Ne už nahodile, jako rostly v Brazílii, ale do
vyrovnaných alejí. Asie byla také dopravně přístupnější.
Tím byla produkce kaučuku z jižní Ameriky odrovnaná.
Země nemohla držet krok s Asií. I přesto byl výklad pro
členy výpravy zajímavý a neméně zajímavý byl následný
nákup suvenýrů. Já si koupil gumový balonek z čistého
latexu … zajímavý suvenýr, ne? K tomu mám ještě několik
semínek kaučukovníku a šupinu z největší ryby v Amazonce
– dorůstá až 2 metrů a váží více než 200 kg. Už si ale
nevzpomenu na jméno – ale začíná na „A“.
Cestou
zpět na loď nám ještě Markus ukázal místní ovoce –
některé nám bylo známé, některé nikoliv. Zvláště všechny
zaujal kailabaš – jakoby by bowlingové koule zelené
barvy rostoucí na stromech. Tyto plody nejsou
poživatelné, používají se pro výrobu misek nebo
suvenýrů. Ještě jsem zapomněl poznamenat, že u místa s
výkladem o kaučuku nám ukázali postup zpracování
manioku. Jsou ho dva druhy – bílý je bez problémů, ale
žlutý obsahuje toxin podobný kyanidu. Aby se dal jíst,
musí se podrtit, naložit na 4 dny do vody a poté upražit
na obrovské pánvi. Nemá bůhví jakou nutriční hodnotu,
ale má vysoký obsah karbohydrátů, čímž rychle a na
dlouho zasytí. Dneska jsem ho měl k večeři, tak doufám,
že byl dobře zpracovaný.
Na
jiném místě ostrova nás čekal oběd v další vesnici.
Cestou z lodi po dřevěném chodníčku mě zaujaly
zeleninové záhonky, zvláště plantážička s okurkami –
stejně jako u nás je pěstují namotané na kůlech! Po
obědě venku čekala místní holčička v náručí nesla malého
lenochoda. Díky fotografiím členů výpravy takto přispěla
do rodinného rozpočtu. Nyní nás čekala už jen cesta
zpět. Obloha se povážlivě zatáhla a v dálce bylo vidět,
že prší. Nás to naštěstí nijak během plavby nezasáhlo.
Jelikož loď plula proti proudu, dle GPS navigace šílenou
rychlostí 12 km/hod, přistáli jsme u hotelového mola až
po půl šesté. Trasu 90 km jsme jeli cca 6 hodin.
FOTOGALERIE
9. dubna 2011: sobota
Amazonie – opičí ostrov – Manaus –
Salvador
Poslední noc a poslední den v Amazonii … Dneska jsem se
snad poprvé za celou dobu putování Brazílií nebudil už
předčasně, jako bych byl doma. Po týdnu jsem se srovnal
s časovým posunem a zítra už letíme domů.
Program posledního dne nebyl nijak nabitý. Dopoledne
víceméně volné, jen si sbalit své propriety a v půl
jedenácté se sejít v recepci hotelu, odkud jsme se
loďkami, stejnýma jako první den, přesunuli do opičí
rezervace. Světe div se, někteří členové výpravy
nepochopili, že na loďky se nasedá odzadu, že se
obsazují sedadla kompletně, ne že si jeden sedne sem a
druhý tam … pak to vypadá jako v mateřské školce, kdy
jeden napláká, že chce sedět vedle toho a ne vedle toho.
Opičí
rezervace, neboli také Opičí ostrov, jak tomu místní
přezdívají není vůbec žádný ostrov, není to ani
rezervace v pravém slova smyslu. Vše sestává z jedné
klece pro nemocné opice, budky služby starající se o
opice a několika konstrukcí pro krmení. A co zde je k
vidění – opičky Uli, v překladu „s velkým bříškem“ a
potom „anglická“ opice s červenou tváří, prý jako když
se angláni opijí. Smečka se krmí 2x denně – v 11 a pak v
16 hodin. Očividně jsou opičky zvyklé na lidi, protože
na příchozí si vylezou a dělají si z ních rozhlednu.
Některým členům výpravy je toto příjemné, některým méně.
Druhá, anglická, opička zase má ve zvyku přebírat
breberky ve vlasech. Z míry ji však vyvedl plešatý
turista. Opička seděla, koukala a potom se otočila zády.
Čím jsou opičky krmeny? Vařeným vajíčkem a samozřejmě
banány. Vždycky si naberou plné dlaně a utečou s jídlem
na stromy odkud potom odhazují kousky vajíčka na kolem
stojící – chutná jim totiž pouze žloutek. S anglickou
opičkou mají secvičeno ještě dolování vajíčka z dlaně
turisty. Divím se, že ještě žádná opice nikoho
nepokousala nebo nepoškrábala.
Před
půl dvanáctou jsme se nalodili na čluny a vydali se do
hotelu. Opět zde byl problém s nastupováním, ale už
nebudu nic komentovat … naštěstí dále jezdíme autobusem.
Na hotelovém molu všichni přesedli na velkou loď, kde už
byly částečně naloženy kufry a čekali jsme, než naloží
zbytek a také na zbytek hotelových hostů, ne z naší
skupiny. Jakmile byli všichni na palubě, mohlo se
vyplout směr Manaus, respektive místo, kde na nás čekal
autobus – toto bylo ještě před Punto Negra. Zbytek cesty
pokračoval autobusem a rovněž odbavení na letišti bylo
rychlé. Jen malá zajímavost – u přepážky jsem paní
říkal, že chci sedadlo do uličky, vše mi odkývala. Kde
sedím? Do uličky, ale směrem na křídlo …
Přistání v Salvadoru je plánováno na 21:28 hod. Neustále
jsem řešil, proč je let tak dlouhý. Zjistili jsme vše až
na letišti – letadlo je takovým sběračem. Letí Manaus –
hlavní město Brasilia – Salvador a Reclife. Ech, dlouhá
to trasa, ale jestli dostaneme 3x najíst, tak mi to
nebude vadit. Při čekání na letišti zde nebylo nic k
zakoupení, jen nevzhledně vypadající sendviče, pak jsem
objevil tuňákovo-olivový, který vypadal ze všech nejlíp,
byl asi nejlevnější a také celkem chuťově dobrý.
Let do
hlavního města Brasilia utekl za pomoci rozdaného
sendviče a piva vcelku rychle. Z podřimování mne
vyrušilo pár turbulencí. Až když jsme se blížili k
letišti, tak nás asi schválně všechny pilot vzbudil
klesáním a následným dvojnásobným zvednutím čumáku
letadla. Nevím, co to jako mělo znamenat, jakoby chtěl
znova stoupat. Odměnou byl ale výhled na osvícené hlavní
město! Je vidět, že se jedná o uměle vybudované sídlo –
ulice jsou rovné jako když střelí. O jeho výstavbu se
zasloužil prezident českého původu – Kubitschek. Jeho
rodiče přišli do Brazílie a on se z chudých poměrů
vybudoval až do pozice prezidenta. Jeho smrt při nehodě
automobilu je ale dosud zahalena tajemstvím.
V
Brasilia část cestujících vystoupila a my, zbylí jsme
počkali v letadle až budeme moci zase pokračovat.
Naložení, vyložení trvalo cca hodinu a už zase
pokračujeme do Salvadoru. Je vidět, že se stejným
pilotem, protože hned po startu naklonil letadlo, jakoby
chtěl zatočit, ale za chvíli si vše rozmyslel a vrátil
stroj zpět. Venkovní turbulence jsou snad skutečné a ne
vyvolané pilotem. Ještě že už do Reclife nepokračujeme!
FOTOGALERIE
10. dubna 2011: neděle
Salvador
Dobré
ráno Salvadore, copak nám to ukazuješ za svou tvář?
Copak nám to ukazuješ za počasí? To se dělá budit nás do
posledního dne tropickým lijákem, kdy není z okna vidět
na palmy vzdálené 20 metrů od okna? To se přeci nedělá …
Ale jakoby si to město uvědomilo, že se nám má ukázat z
té lepší stránky, déšť zeslábl a hle, v dálce se objevil
oceán! V čas odjezdu už se dokonce na obloze objevovalo
sem tam sluníčko.
Jak
bylo dohodnuto včera, namísto půldne pojíždění po
plážích jsme raději zůstali ve městě. Autobus, dnes
poloviční oproti včerejšku, nás nejdříve zavezl k
salvadorskému majáku Farol da Barra – teda spíše pevnosti postavené
Portugalci a majáku postavenému Angličany. Jedná se o
nejstarší dochovaný maják v jižní Americe. Byl odsud
skvělý výhled na celou zátoku, kde byl Salvador v 16.
století založený, tak i na protější ostrovy, respektive
na ten největší, kde žije přes 40 000 lidí. Pevnost jsme
nenavštívili, pouze ji obešli po chodníku okolo. Na
druhé straně, v dálce, podél pobřeží byl vidět dokonce i
náš hotel. Když jsem po snídani vyjel na terasu v 8.
patře, tak jsem si neuvědomil, že v dálce maják vidím.
Ještě jedna zajímavost s 8. patrem, trošku odbočím,
recepce byla v 5. patře, a 8. patro bylo nejvyšší. Hotel
je postavený v kopci, tak se patra počítají spíše dolů.
Už jsem se s podobným systémem setkal a pro některé
členy výpravy je matoucí.
Ale
zpět k prohlídce města – dopoledne, mimo pár zastávek,
jsme vše projížděli autobusem, jednalo se o spodní
město. A co jsme viděli dalšího? Přístav, několik
významných budov z koloniálního období, různá náměstí –
např. Nezávislosti (v Salvadoru byla nezávislost
vyhlášena později než v ostatních částech Brazílie).
Mezi zmíněné zastávky patřil kostel sv. Bonfina. Co to
je? Kdo to je? Je to obdoba Ježíše. Salvador je ale
takovou miskou, kde se mísí africká, portugalská a
indiánská kultura, život a s tím samozřejmě i
náboženství. Ve městě je více než 1200 chrámů afrického
náboženství a kolem 300 křesťanských kostelů. Kostel sv.
Bonfina je ale zvláštní v tom, že je přístupný jak
africkému náboženství, tak i křesťanství. My jsme sem
dorazili v neděli v poledne a zrovna zde probíhala mše.
Byl to velmi impresivní zážitek vidět davy modlících se
lidí stojících před kostelem, linoucí se hudba nebyla
varhanní ale spíše jako folk. Myslím, že to na každého
zanechalo hluboký dojem.
Stejně
jako Rio de Janeiro, má i Salvador svůj karneval. Nemají
zde sambodrom, ale celá akce se dělí do několika
průvodů, s různými místy počátku a různými délkami.
Jeden z nich, ten nejkratší, ale nejdůležitější začíná u
výše zmíněného majáku. Další jde např. kolem pobřeží a
turistického přístavu. My jsme u turistického přístavu
udělali také krátkou zastávku. Původně na fotky, ale
následně na žádost některých členů výpravy bylo třeba
vyhledat toalety. Jedinou možností byla keramická dílna,
kde vyrábí kachle – podobně jako v Lisabonu. Sám bych
neřekl, že v podobném domě může být dílna s tak
zajímavými předměty. Členové výpravy ocenili zastávku
nejen kvůli toaletám, ale i kvůli možnosti nákupu kachlů
jako suvenýrů. Myslím, že i domácí byli rádi za podobnou
zastávku.
Během
přejezdu na Mont Serrat se náš autobus málem proměnil v
ponorku! Díky včerejšímu a dnešnímu dešti zde byla
ulice, kterou jsme projížděli, totálně zaplavená!
Všichni čekali, kdy začne voda proudit dovnitř! Naštěstí
vše dobře dopadlo a my mohli v klidu vystoupit u bývalé
vojenské pevnosti na Mont Serrat. Dnes zde nic není.
Komplex býval muzeem zbraní, ze kterých zbylo pár kousků
kolem budovy. Výhled odsud byl opět impozantní. Vlastně
se dá říct, že i když se po plážích samotných nejezdilo,
hodně jsme jich viděli. V dálce se zvedalo komerční
centrum města se svými mrakodrapy, na nedaleké pláži
odpočívali místní obyvatelé a vůbec se nezdálo, že by
jim mělo vadit, že je voda prý studená – teda dle
průvodkyně by měla mít 27oC. To na můj vkus studeně
nezní. Na této zastávce jsem ještě nabízel členům
výpravy ochutnat vodu z kokosového ořechu, nikdo ale
neměl zájem.
Z
projížďky spodním městem musím ještě zmínit anglickou
část – Viktorinu ulici. I Angličané zde za těch pár let
působnosti zanechali hodně stop. Ulice je kopií typické
londýnské ulice. Jen to vedro tomu až tak neodpovídalo.
Salvador, bývalé hlavní město země, první založená osada
Portugalci, centrum obchodu s otroky, je věrnou kopií
Lisabonu. První osadníci si zde vše chtěli připodobnit
své domovině, protože v 16. století nebyl jisté, zda se
do své vlasti ještě vrátí. Stačí se podívat na osud
prvního guvernéra a biskupa – oba dva byli snězeni
indiány! Když myslím kopií Lisabonu, tak zde nesmí
chybět ani výtah, jaký mají v Lisabonu. Není tak
impozantní, ale stejně jako v portugalské metropoli, tak
i zde spojuje spodní město s horním.
Prohlídka horního města už probíhala pěšky. Autobus nás
vysadil na náměstí lemovaném guvernérovou rezidencí,
stanicí výtahu, současné radnice (moderní, nevkusná
budova) a rezidencí radních. Z vyhlídkové terasy bylo
krásně vidět všechna navštívená místa a také rozpadající
se budovy seshora. Je smutné, jak zde budovy chátrají a
velice málo se z nich v budoucnu zachová. Bylo vidět, že
pouze jediná prochází rekonstrukcí a bude z ní hotel
Hilton.
Horní
město – Pelourinha – bylo během nedělního odpoledne
vylidněné. To nám zase až tak nevadilo, nemuseli jsme se
zde přetahovat s ostatními turisty, strkat apod.
Všeobecně se dá říct, že místo je přehlídkou kostelů, na
jednom náměstí jsou 4! Na kostelech návštěvníka ale
zaujme jedna nesouměrnost – mají pouze 1 věž, druhá je
rozestavěná. Tedy mimo Katedrálu. Důvod je velice
jednoduchý – budova pak není stále dokončena a nebylo
třeba z ní platit daně! Náměstí také lemovaly
zrekonstruované koloniální budovy. Místo je od roku 1985
vyhlášeno organizací UNESCO kulturní památkou a do roku
1993 zde probíhala rekonstrukce. To však s sebou
přineslo i stinnou stránku věci – původní obyvatelé se
museli vystěhovat a po opětovném otevření budov už
nemají peníze na jejich udržování. S místními se zde
setkáte jen v restauracích, obchodech se suvenýry nebo
jako žebráky. Místo je také známé koncentrací
bezprizorních dětí. I průvodkyně nás na to upozorňovala.
Po 45
minutovém volnu naše prohlídka pokračovala návštěvou
františkánského kláštera a kostela. Nebyla zahrnuta v
ceně, proto bylo nutno zaplatit extra vstupné 5 reálů,
ale stálo to za to. Nádvoří kláštera je vyzdobeno
krásnými modrými kachli s motivy z antické mytologie.
Bohužel autor kachlů není známý. Jen se jedná o kopie
výjevů z obrazů vlámských umělců. To nejkrásnější ale
přijde, jakmile vstoupíte do kostela samotného. Je celý
vyřezán z cedru nebo jakarandy a následně pozlacen.
Zajímavé je, že sem mohli i otroci – měli zde vyhrazenu
nevyzdobenou část. A jelikož nemohli vidět na hlavní
oltář, v postranní lodi mají dva černé svaté.
Od
kostela jsme přešli uličkami na náměstí s neuvěřitelným
výhledem na klášter karmelitánek a vedle stojící kostel
postavený osvobozenými otroky. Náměstí je rovněž známé,
jako místo, kde se trestali otroci – převážně věšeli.
Každý z členů výpravy myslím ocenil tuto „třešničku na
dortu“ a do autobusu se všichni vraceli velmi spokojení.
Během
návratu do hotelu jsme se zastavili ještě v supermarketu
na nákup kávy a dalších podobných propriet. I já chtěl
domů něco dovézt. Bohužel u kasy mi platební terminál
nevzal kartu. Nepomohlo přejít ani k jinému místu.
Podobný problém mělo několik členů výpravy. Platím
kartou po celém světě a tady odmítala fungovat. Nu což,
tak sem tam nákup nechal a šel pryč. Bohužel problém s
kartou pokračoval i v hotelu při odjezdu. Nechápu, co to
má znamenat. Navíc zde nechtěli vzít na uhrazení účtu
dolary, tak jsem byl zvědavý, co budou dělat. Jestli si
mě tam nechají vše odpracovat či co. Průvodkyně mi
vyměnila potřebné peníze a já mohl zaplatit a odjet na
letiště. Schválně jsem chtěl vyzkoušet, jestli karta
bude fungovat zde – na jednom místě (s jiným platebním
terminálem) mi to kartu vzalo, jinak bych asi umřel
hlady. V obchodě se ale problém vrátil, zde ale braly
dolary.
FOTOGALERIE
11. dubna 2011: pondělí
Salvador – Lisabon – Praha
Téměř
6 500 km dlouhý let přes oceán jsem více méně prospal.
Paní u přepážky v Salvadoru pochopila, co to znamená
ulička, tak nebylo třeba nikoho přeskakovat. Má to ale
zase tu nevýhodu, když vystrčíte nohy, tak vám je buďto
nešetrně přejedou vozíkem nebo o vás někdo (schválně)
zakopne. Teď zbývá už jen přelet do Prahy. Několik členů
výpravy se vydalo do Lisabonu, jsem zvědavý, jestli se
stihnou vrátit nebo poletí jindy ….
|
