PLAVBA STŘEDOMOŘÍM

3. - 12. 9. 2010

• 3. září - pátek

• 4. září - sobota - FOTOGALERIE

• 5. září - neděle - FOTOGALERIE

• 6. září - pondělí - FOTOGALERIE

• 7. září - úterý - FOTOGALERIE

• 8. září - středa - FOTOGALERIE

• 9. září - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 10. září - pátek - FOTOGALERIE

• 11. září - sobota

• 12. září - neděle

3. září 2010: pátek
Kvasice - Praha
Dneska slavím narozeniny … ale i přesto že bych je měl slavit s mou Terezkou, odjíždím na další z cest. Tentokráte na týdenní okružní plavbu po Středozemním moři. Vše je složitější v tom, že na loď není možno se dovolat za normální peníze … jediné spojení je přes satelitní telefon. Jak já, tak i Terezka jsme zvyklí na dlouhé večerní povídání a toto zde nebude možné … o to hůř se mi dneska odjíždělo …

Cesta do Prahy vlakem proběhla bez zádrhelů, jen spolucestující v kupé byl nějaký divný … měl totiž 4 nohy a na ty mé dvě mi neustále šlapal. Cestovala se mnou v kupé fenka retrívra, samozřejmě s lidským doprovodem. Ale fenka byla z cesty tak vystresovaná že nevěděla kam se vrtnout. Neustále se na mne dívala a já čekal kdy mne zakousne.

Večer, po ubytování v hotelu sem si objednal na ráno taxi na letiště, chvilku potelefonoval s Terezkou a koukal se na první díl nové řady seriálu Vyprávěj. Na tento jsme nedočkavě čekali, minulá řada se nám moc líbila. Po skončení jsem opět chvilku potelefonoval s Terezkou a šel spát. Zítra vstávám ve 3 hodiny, tak to nebude vůbec příjemné. Navíc mne tentokrát v Krystalu ubytovali v 15. patře, tak zde řádně profukuje, musím si na sebe hodit dvě peřiny. Podle předpovědi počasí by měly být dokonce během týdne přízemní mrazíky … brrrrr!

4. září 2010: sobota
Praha - Bologna - Livorno
Brzké vstávání bylo víc jak krušné. Navíc jak sem vystrčil nohu zpod peřiny, byla mi na ni okamžitě zima. Tak se mi vůbec nechtělo vylézat. Dle zvuku bubnujících kapek venku pršelo. No není to dost důvodů zůstat po peřinou. Být doma, u Terezky, tak nevylézám vůbec. Tady sem musel …

Sbalil sem kufr, posnídal housku, kterou sem dostal včera jako snídaňový balíček a pomalu se přesunul na parkoviště. Tady už čekal taxík na letiště. Příště ho budu objednávat na později. Cesta z hotelu na Ruzyň netrvala snad ani 10 minut. I přes tutu brzkou ranní nebo pozdní noční hodinu, záleží jak se na to díváte, zde už čekalo několik účastníků výpravy. Odbavení začalo tedy dříve než sem myslel a přicházeli další a další. Po půl páté už mi zbývala jen jedna členka výpravy. Počkal sem asi 15 minut a jal se jí telefonovat, kde že se jako nachází, je totiž z Moravy, tak sem se bál, aby se nezasekla někde po cestě. Telefon dlouho nikdo nezvedal, pak ho teda zvedla a dle ticha kolem sem měl neblahé tušení, že je někde doma. Naštěstí nebyla. Na letiště dorazila dříve než ostatní a i přes uvedené místo setkání se vydala hned k přepážce letecké společnosti, kde ji i bez letenky odbavili – dneska už letenku ani nepotřebujete. Stačí jméno a pas. Takže milá členka výpravy už byla uvnitř a čekala u gatu. No alespoň že tak.

Vydal sem se tedy k odbavení. U kufrů bylo milion lidí, fronta tak na 15 minut. Pak mi nešla vystavit palubenka – myslím v těch elektronických kadibudkách. No přede mnou byli další lidi a chlap se s nimi vybavoval jak o pouti. Proto sem šel přímo k přepážce, kde paní o problému s palubenkami věděla a měla ji pro mě už nachystanou. Jelikož bylo do odletu cca 30 minut, dostal sem na palubenku nálepku pro „Fast Track“ a šel přednostním odbavením jako diplomat nebo posádka. Naštěstí sem vše stihl a oné zmíněné člence výpravy mohl předat obálku s propozicemi, letenku a přijímačku se sluchátkama.

Původně byl let do Bologně naplánován s ČSA, ale tyto zrušili naši linku. Proto jediným řešením byl let s Lufthansou a s přestupem ve Frankfurtu. Trošku sem se obával letu z Prahy, aby neměl zpoždění, aby nám letadlo neuletělo. Neměli jsme dost času na nějaké extra záležitosti. Naštěstí letadlo přistálo ve Frankfurtu o 20 minut dříve než mělo, tak se vše krásně stíhalo. Stejně tak i v Bologni. Nevím co se dneska s letadly stalo, ale asi natankovala lepší benzín. Jinak si do nedovedu vysvětlit.

Mou další obavou byly kufry – kdyby se nějaký zatoulal, tak nás asi už nedožene. Těžko by za námi putoval nějakou malou loďkou. Naštěstí dorazily všechny. V Bologni je letiště malé a zároveň s naším letem přistálo snad milion dalších. My jsme na kufry čekali asi 20 minut, ale skupinka letící z Vídně – těm přímý let zůstal, dostala kufry snad po 40 minutách.

Původně domluvený transfer do Livorna byl až na 10:45, ale jaké bylo mé překvapení, když nás u východu už čekala paní (doprovod) s naší cedulkou. No ale stejně bylo nutno počkat na Vídeňáky, než se vybatolí s kuframa.

Z Bologne do Livorna to není daleko, ale i tak jsme měli raději dostatek času na případné zdržení cestou po dálnici. Tento jsme využili na oběd nedaleko Florencie a pak pokračovali dál. Do přístavu v Livornu jsme dorazili asi kolem druhé. Otázkou bylo, co teď, jsme zde dost brzo. Asi budem muset čekat … pozemní pikolíci nahnali autobus až k lodi a odtamtud nás zase poslali k hangáru na odbavení. No trošku zmatek. Ale to byla asi příprava na ten pravý odbavovací zmatek, který měl teprve přijít.

Vždycky sem si říkal, na co jsou v Livornu takové obrovské haly. Teď mi to bylo jasné, vše slouží pro odbavení podobných akcí. Po vysednutí z autobusu nám pikolíci vzali kufry, nalepili na ně nálepku se jménem a číslem kajuty a my šli dovnitř hangáru. Nejdříve k jednomu stolku, kde nám předali znova lodní lístky – já je už měl z mailu vytištěné a také navíc zdravotní formulář. U dalších stolků nás vyfotili do systému, vystavili magnetickou kartu, která slouží jako klíč i jako platební karta na lodi. Další část bylo čekání, než zavolají na odbavení naši řadu – někteří měli 14, 15 a já s dalšíma až 16. Takto vše postupovalo, až nás mašinérie vyplivla u lodi. Zde byla opětovná kontrola zavazadel, jestli asi něco nepašujeme do lodi, hlavně alkohol a už jsme byli uvnitř. Pravda, kolos je to obrovský – 2087 cestujících plus asi 700 členů posádky. Když si představím, že je to skoro dvojnásobek obyvatel naší vesničky střediskové, tak mi z toho běhá mráz po zádech!

V recepci sem se ještě zeptal na výměnu kajuty za apartmán. Bohužel loď je plná, tak nebylo možno nic změnit. Teď se jen ubytovat a počkat na kufr. Shodou okolností ho akorát vezli na vozíku přede mnou. Pikolík dostal dýško a bylo hotovo. Nevím, jestli se to o dýšku rozkřiklo, ale pak na dveře ještě klepal další, ten je hleděl na kufr a nic moc neříkal a druhý byl jako že šéfem uklízečů, tak se přišel představit.

Vybalil sem kufr, převlíkl se a šel se projít po lodi a nasbírat informace, které sem pak v 5 hodin na schůzce předal dále. U bazénu na 12 palubě se už smažily velryby a ostatní tlačili vše možné i nemožné. Najednou mi z toho konzumu bylo jaksi … slušně řečeno .. ouzko. Dal sem si kousek pizzy a jabko a byl po obědě. Něco málo sem i nafotil, ale spíše Livorno. Lodních snímků určitě ještě udělám spoustu. Taky sem moc na nějaké velké focení neměl náladu.

Schůzka v pět byla krátká, protože na 5:30 bylo naplánované záchranné cvičení. Zodpověděl sem dotazy, domluvili se na srazu, na „ordinačních hodinách“ a pak sem všechny členy výpravy poslal do kajut, aby se připravili na cvičení. Každý si musel totiž donést záchrannou vestu. Na magnetické kartě, v kajutě a i na vestě je uvedeno písmeno shromažďovacího místa, tak tam se každý z cestujících musel přesunout. Paní nám ukázala, jak se zapíná, rozepíná vesta, že má píšťalku a světýlko a to bylo všechno. Šli jsme zase zpět.

Já se před večeří ještě osprchoval, prostudoval další informace o lodi, o programu, lodní noviny a už byl čas vyrazit k restauraci. Před večeří jsem ještě jedné člence výpravy slíbil, že jí pomůžu nabít na účet kajuty hotovost. Při odbavení v Livornu měla totiž neembosovanou platební kartu, tak to musela řešit takto. Každý z cestujících je totiž povinen složit kauci nebo si nechat okopírovat kartu, kde pak strhnout daný obnos.

U večeře má každý své místo. Stejně jako u cvičení, tak i zde je na kartě uvedeno číslo stolu a čas stolování. Večeře jsou servírované a buďto si vyberete kompletní regionální menu nebo jednotlivé chody. Já zvolil regionální menu a ještě teď mám plný pupík. Také sem zapomněl zmínit, že u večeří je vyžadován dress code – tzn. co si jako můžete vzít na sebe. Dneska byl volný, čili byly možné i rifle. Dle palubních novin je zítra ten nejvyšší, tak to mám smůlu. Oblek s sebou nemám. Docela nerozumím této podmínce, loď zase nedosahuje takové luxusnosti jako např. jiné 5* a celý prostor restaurace také nijak ve mně neevokuje nutnost mít oblek. Nu což …

Také sem zapomněl zmínit – vypluli jsme z Livorna během večeře. Loď se téměř neznatelně začla více natřásat a vibrovat a pomaličku se dala do pohybu. S rychlostí to určitě nijak nepřehání.

Po večeři sem pospíchal do kajuty ověřit, jestli funguje mobil. Dle informací by fungovat měl. Když sem došel, byl na displeji ITIM a vše šlapalo. Po chvíli se signál ale ztratil a už ne a ne ho naladit. Volám na recepci. Poprvé mi paní buchla telefonem a až podruhé mi celý systém, zase jiná paní, vysvětlila. Doporučila mi jít „chytat“ signál na horní palubu. Tak sem se oblíkl a šel. Bohužel ani tady sem ho nechytil. Až celý zoufalý sem se vracel, tak na displeji najednou naskočila síť a sms odešla. Ale radoval sem se předčasně … já sms nemůžu přijímat... nechápu proč! Ráno však už budem někde poblíž pobřeží, tak snad vše zase bude fungovat normálně. Jinak nevím, co bych si počal bez krásných sms od mé manželky Terezky.

FOTOGALERIE
 

4. září 2010: neděle
Monaco - Monte Carlo – Nice - Eze
Včera ještě před spaním se mi podařilo chytit francouzský signál a tak bylo možno posílat sms normálně a hlavně je přijímat. Spadl mi kámen ze srdce. Když sem se však během něco probudil a díval se na hodiny, tak byl na mobilu opět lodní signál. To ale nevadilo. Ráno už loď stála nedaleko Monaca – z okna bylo vidět na pobřeží. Budu si muset asi na spaní na lodi zvyknout, několikrát za noc mne probudilo různé drnčení, ale pak sem zase usnul. I když je loď docela velká, je cítit mírné pohupování a samozřejmě vibrace od motorů.

Ráno sem ani nevěděl, že mi zvonil budík. Koukal sem vyvaleně na mobil, kolik je jako hodin a byla minuta po nastaveném čase. Asi sem ho v polospánku típnul. No naštěstí sem se probudil. Venku byla totiž ještě tma jak v pytli. Dle lodních novin vychází sluníčko až okolo půl osmé. Ve srovnání s naší domovinou je to pozdě, ale je nutno brát v potaz naši polohu jižněji. Stejně jako včera, ani dneska se mi nechtělo z postele. V kajutě je klimatizace, kterou mám staženou na minimum, ale i přesto spím zachumlaný až po uši. Na chodbách by se dalo říct, že pobíhají tučňáci a kolem Vás občas prosviští lyžař, jaká je tam zima … brrr!

Na lodi jsou dvě snídaně – jedna pro brzo vstávající – na 11. palubě a druhá až od sedmi na palubě 6. Pro nás platila ta první varianta. Mnoho lidí sem zde nepotkal, i členové výpravy se teprve scházeli. Co se týče nabídky jídla, tak musím říct, že nic moc. Já zvolil raději koláčky, těmi nic nepokazím. Káva typicky snídaňová. Vzpomněl sem si na můj boj s presovačem v Madridu a na výsledek mého snažení … vynikající kávu. Místní se s tím nedala srovnat. Těším se domů na dobroučké kafe a zvláště to co sem dostal od mé Terezky k narozeninám! Během snídaně se loď začala točit a najíždět do přístavu, toto sem pozoroval z ochozu ze zádě. Stejně jako na letišti, i zde je „závodčí“ - malý člun naváděl obrovský kolos do přístavu. Obdivoval sem s jakou graciezností loď přistála, bez sebemenšího náznaku zaváhání či něčeho podobného. Asi máme dobrého kapitána. Ten se stejně jako letadla ale určitě může spolehnout na špičkovou techniku, která přistání napomáha.

Sraz byl domluvený v 7:20 u recepce. Ještě nebyl ovšem otevřený východ z lodi a beztak někteří členové výpravy měly zpoždění. Chvilku po půl osmé už jsme vystupovali. Docela mne překvapilo, že nikdo jiný ven nešel. Naše skupinka byla první, která z lodi vystoupila. Dle počtu přistavených autobusů jich mělo být ale určitě více. Nedaleko už čekal Peter, náš průvodce a autobus byl první v řadě. Vzpomínám si, že jsem ho viděl přijíždět ještě když sem pozoroval přistávací manévry po snídani. Při nastupování do autobusu asi každý z členů výpravy trošku koukal – autobus řídila mladá holka – Cynthia, ve věku tak 25 a zvládala to bravurně!

Trošku nás zklamala technika – v buse přestal hned zkraje fungovat mikrofon. Ale co, i na takové případy jsme vybavení. Zavelil sem vytáhnout sluchátka a já mluvil do mého mikrofonu a všichni slyšeli. Jinak nevím, jak bychom to řešili. Peter se ukázal jako velice aktivní průvodce a čas, který byl na výlet vymezen – 4 hodiny jako nedostatečný. Vše bylo bráno trošku v rychlosti. Naštěstí si nikdo nestěžoval, ale bylo na členech výpravy vidět, že pomalejší tempo by neškodilo.

Monako je velmi malým státem – má asi 2 míle čtvereční a žije zde 35 tisíc lidí, ze kterých pouze 5 tisíc má monacké občanství. Zbytek jsem cizinci. Proč by také ne – v Monaku se neplatí daň z příjmu, tak je velmi výhodné zde založit firmu. Vzhledem k nevelké rozloze jsme velice brzo vjeli do Francie a podél pobřeží po silnici nazvané Corniche (rám), se dostali do naší první zastávky Nice. Od Monaka až po Cannes a St. Tropez se táhne Francouzská riviéra – pobřeží lemují původní rybářské vesničky, ze kterých za posledních 150 let vznikly rezidenční oblasti. Stojí zde domy milionářů – z velké části už dnes Rusů a na rozdíl od Monaka je zde zakázáno stavět výškové budovy. Byl jsem překvapený při příjezdu lodi do Monaka, kolik je zde vysokých budov – skoro jako Hong Kong, tam ale s tím člověk trochu počítá, zde ne.

V Nice jsme vysedli z autobusu a asi hodinu se prošli po městě – nejdříve přes tržiště s místními produkty – květinami, olivami, různými mýdli apod., rybami a sladkostmi. U poslední zmíněné kategorie musím zahrnout kandované ovoce – skutečně zde kandují i celá jablka, broskvě apod. Vypadá to velmi chutně. Jak to chutná? To Vám nepovím. Během povídání a rychlé chůze tržištěm sem naštěstí zvládl udělat dost fotografií. Koupit žádnou dobrotu bohužel ne. Snad při dalších zastávkách bude více času. Bočními uličkami a následně kolem Katedrály a Justičního paláce jsme se vrátili do autobusu. Nice má více italský charakter než francouzský. To je díky skutečnosti, že velká část riviéry byla pod nadvládou savojského vévody. Kousek za Nice toto území končilo a dál byla už Francie. Samozřejmě, že francouzští králové se snažili získat Nice a další území a to se jim podařilo. Je to škoda, určitě by riviéra více seděla Itálii. Domy mají typickou janovskou architekturu, ulice zde jsou dvojjazyčné – jeden název ve francouzštině a druhý v místním dialektu – směsice španělštiny a italštiny.

Autubusem jsme ještě projeli hlavní náměstí, Garibaldiho náměstí – tento se zde v roce 1807 narodil, ale po připojení Nice k Francii na rodné město zanevřel, proto jeho socha stojí zády ke starému městu.

Cesta z Nice, jiná než ta, kterou jsme přijeli vede kolem horské, středověké vesnice Eze. Je to typická italská vesnička, jakou můžete vidět například v Toskánsku nebo v Umbrii. Opět další důkaz o přítomnosti Italů. Je maličká, žije zde asi 10 rodin a nelze se do ní dostat autem. V okolí je prý takových vesnic větší množství, některé možná i krásnější. Eze má ale tu výhodu, že leží na silnici mezi Nice a Monakem, kudy všichni projíždějí. Dneska se zde jel nějaký závod – triatlon, který nám trošku komplikoval dopravu. Na foto zastávce nebylo pořádně ani kde zastavit, ale naše řidička vše zvládla a tak bylo možno se pokochat výhledem na panorama vesnice.

Místním typickým produktem v minulosti byly květiny a také pěstování a zpracování oliv. Původní olivy z Nice jsou odlišné od ostatních – mimo to, že jsou černé, což není zase taková odlišnost, jsou menší a více hořké. Proto když se z nich lisuje olej, musí se smíchat s olejem z jiných oliv, aby byl chuťově dobrý. Jen pro zajímavost – obyvatelé zde nepoužívají máslo, ale chleba si mažou olivovým olejem! Jednak je to zdravější a také to má praktický důvod – riviéra je z jedné strany lemována pohořím a z druhé strany mořem. Není zde prostě místo na pastviny. Zdrojem obživy je hlavně moře. Taktéž se zde dá koupit i vynikající kozí sýr. Bohužel nebyl čas …

Po krátkém přejezdu jsme byli zase zpět v Monaku. Městská silnice také slouží jako závodní dráha pro jednu ze soutěží Formule jedna – jezdí se zde v květnu. Až když člověk na vlastní oči vidí silnici vedoucí městem, uvědomí si složitost této etapy. Navíc závodníci krouží městem 78x! Autobus zaparkoval v podzemních parkovištích – jen tak pro zajímavost – poplatek 120 EUR je docela vysoký že? Pěšky jsme z parkoviště vystoupali kolem jedné ze zatáček závodu – označené jako nejtěžší, až k Opeře a náměstí s hotelem Paris a nejznámějším a nejstarším kasínem založeným princem Karlem dle německého vzoru. Do kasína není povolen vstup obyvatelům Monaka, pouze cizinci. Proč by také místní obyvatelé měli utrácet peníze, že? Odevšad jsou zde cíti peníze a život zde je velmi nákladný. Pro představu – jednopokojový byt zde stojí milion EUR. Za každý další pokoj si nachystejte milion navíc! Proto také lidé zaměstnaní v Monaku žijí buď ve Francii nebo v Itálii a denně dojíždějí – cca 30 tisíc lidí. Toto si nedokážu ani představit, protože silnice jsou v Monaku velmi úzké!

Na závěr prohlídky nás čekala třešnička na dortu – pahorek, kde stojí hrad – královské sídlo. My měli to štěstí, že se zde v 11:55 mění stráže – včetně ceremoniálu. Navíc byla možnost dát členům výpravy krátký rozchod. I já toho využil a koupil nějaké pohledy a magnetku na ledničku. Mimo hradu je zde Oceánografické muzeum, jehož manažerem byl po 30 let Jack Custod. Před muzeem stojí obří socha člověka upozorňující na výstavu „Bodies“. Nějakou malou holčičku tam nejvíce zaujal penis této postavy. Koukala na něj vyjeveně a pak ho začala i hladit …

Přístav s naší lodí byl co by kamenem dohodil – vlastně jsme sjeli jen z kopce, kolem vězení s výhledem na moře, a byli u lodi. Myslím, že i přes rychlost se výlet líbil a mimo Monako jsme viděli i kus Francouzské riviéry. Po zbytek dne už je volný program. Loď ve 13:00 vyplula směrem do Valencie. Čeká nás cca 705 km plavby. Mi se podařil „naladit“ pepin a tak je celá trasa krásně zaznamenávána, snad budou stačit volné pozice. Plujeme rychlostí 35 – 38 km/hod, což znamená cca 20 hodin plavby. Zítra bychom měli do Valencie připlout ve 13:00.

Jakmile loď vyplouvala, tak sem pospíchal na horní palubu udělat ještě nějaké fotky. Na moře nás opět doprovodil malý člun s nápisem Pilot. V jednu chvíli to vypadalo, že ho snad přejedem. Loď na rozloučení s přístavem třikrát zahoukala a já cítil, jak mi vibrují vnitřnosti … toto se za chvíli znova opakovalo, naštěstí sem stál už na zádi a tady nebyly vibrace tak intenzivní.

Já sem strávil odpoledne sledováním několika dílů seriálu M.A.S.H., stažením fotek a jejich promazáním. Nesmím zapomenout také na studium Italštiny. Prošel sem si slovíčka a gramatiku ze 4 lekcí. Zítra snad zvládnu další 4 a tak pořád dokola. Zjistil jsem, že si z loňských kurzů moc nepamatuji, je třeba to osvěžit.

Musím se ještě zmínit o obědě. No nevím, zda je možno tuto událost nazývat tak honosným názvem. Závodní stravování hadra. Plná jídelna, fronta až ven, žádné místo k sezení, milion uřvaných italských harantů, ječící rodič a tak pořád dokola. Nejdříve sem si našel místo venku a až později, když sem šel pro dezert, tak se uvolnily i stoly uvnitř. Úplně mi to vzalo chuť k jídlu, kdybych neměl takový hlad, tak odtamtud uteču!

Po čtvrté hodině se podávaly sendviče – tentokrát už nebyla situace tak krizová. Pobyl sem potom ještě chvilku na palubě u bazénu a dal si kafe. Snažil sem se zde studovat italštinu, ale rachot byl tak velký, že sem se raději vrátil do kajuty a v klidu vše dostudoval.

Jak sem zmínil včera, dnešní večeři jsem vynechal – kvůli dress code. Ovšem ne každý z cestujících měl na sobě oblek, někteří šli na večeři nerušeně v riflích. Trošku tomuto dress codu nerozumím. Nikdy se na mne nesmí zlobit, ale ani loď, ani restaurace nedosahuje takové luxusnosti, aby bylo nutno chodit v obleku či smokingu. Já raději strávil čas pozorováním západu sluníčka z horní paluby. I přestože zde foukalo, byl to krásný pohled. Západ slunce byl doplněn neustálým chytáním signálu na mobilu. Občas se zde objevil francouzský operátor, ale sms mi nešla poslat, prý nemám signál. Tak sem nechápal. Při návratu do kajuty se mi naladil nějaký NOR 19, přes který můžu sms i přijímat a to je skvěle!!!!

Musím se také zminit o kajutách na lodi. Původně byly pro tutu akci nabízeny kajuty bez oken, vnitřní. Za okno byl docela mastný příplatek. Na závěr nám však lodní společnost zajistila kajuty s oknem pro všechny i ti co si za to nepřipláceli. Toto není ideální, když si vezmete, že někoho to stálo např. 12 tisíc navíc a někdo za to nedal ani korunu. To už je takové riziko. Když si člověk objedná kajutu např. na trajekt na Korsiku dopředu, tak ho stojí 80 EUR, když si ji koupí na místě, tak ho stojí 25 EUR. No ale abych to dokončil. Čekal sem schválně, jestli za mnou někdo přijde, že neměl kajutu s oknem, jestli se nestala nějaká chyba. Ale Češi sou samozřejmě takoví, že drží hubu a krok. Co kdyby je chtěli vystěhovat nebo to po nich doplatit, že? Ani jeden z těch, kteří dostali upgrade zdarma se za mnou nepřišel ani zeptat, jestli je to tak správně … toto mi bylo jasné už dopředu.

Zítra nás čeká Valencie – prohlídka města. Snad nebude tak hektická jako ta dnešní. Už sem se spojil s průvodkyní, tak snad bude vše v pořádku a potkáme se.

FOTOGALERIE

6. září 2010: pondělí
Valencie
Dneska přes noc sem si nechal odtažené závěsy, tak byly na obloze vidět sem tam hvězdičky. Také se mi tak lépe vstávalo, byl sem vzhůru už po šesté hodině, kdy se na obloze pomalu začal objevovat proužek světla, jak vycházelo sluníčko. Hvězdičky pomalu ustupovaly na druhou stranu. No a v sedm mi začal hrát budík – jen pro jistotu. Chtěl sem být totiž brzo na snídani. V paměti se mi stále vybavovaly scény ze včerejšího oběda a tomu sem se chtěl vyvarovat. Podařilo se. V restauraci na 11. palubě téměř nikdo nebyl. Výběr jídla byl stejný jako včera, beze změny. Dneska sem se rozhodl ale vyzkoušet slaninu, byla dobrá. Díky tomu, že v restauraci nikdo nebyl, bylo možno se posadit kamkoliv. Já zvolil stůl s výhledem na záď, kde už sluneční kotouč vyskočil nad hladinu moře. Byl to krásný pohled … jen tak ho sdílet ve dvou … s mou Terezkou.

Musím se také zmínit o talířích a nádobí, které zde používají pro snídaně, obědy a svačiny. Ne pro večeře, tam jsou klasické talíře. Ale pro prve zmíněné se vše dává na plastové nádobí. Také pití je z plastových hrnků a kelímků. Samozřejmě je v tom praktičnost, nic se nerozbije, ale vypadá to trošku divně. Navíc talíře mají skoro velikost podnosu a proto je mi trošku proti srsti přímo na ně dávat jídlo. Je-li to možné, beru si misku a jídlo si dávám do misek. Velikost talířů je asi také pratická – není třeba chodit víckrát na jídlo. Otrlejší jedinci, a že jich zde je velká většina, si naplácají vše najednou, hlavně že tam toho mají nejvíc …

Později se ke mně na snídani připojili dva členové výpravy, poseděli jsme v restauraci až do deváté hodiny a to už zde byl nával podobný tomu včerejšímu u oběda. Řvoucí děti, italští rodičové, třepající se důchodci … honem pryč odsud! Bylo skvělé včera večer, kdy všichni seděli u večeře nebo v baru a chodby i paluby byly prázdné. Stejně to vypadalo i dneska ráno při mé brzké snídani. Později už ovšem ne …

V kajutě sem vzal foťák a šel pofotit ještě zbylá místa na lodi. Dostal sem se až na příď. Z jedné strany byl vstup zahrazen, ale na druhé straně venku uklízeli, tak mi nikdo nakouknutí a udělání pár fotografií nebránil. Navíc odsud bylo vidět na velitelský můstek – teda přední skla, dovnitř se bohužel nesmí. Někdo odtamtud na mne vykukoval. Jak sem zjistil později, včera bylo setkání s kapitánem, na které sem chtěl jít. Bohužel má děravá paměť tomu zabránila. Někteří členové výpravy zde byli a moc si to pochvalovali.

V baru u bazénu seděli u kávy dvě členky výpravy a já se k nim připojil. Právě ony si pochvalovali výše zmíněné setkání s kapitánem. Navíc jsme se shodli na tom, jak jsou ty davy na lodi hrozné. Naštěstí už se posunul čas, skončila snídaně a masa se sunula k bazénu. Tím se stal bar příjemějším pro trávení volného času a já si mohl v klidu vychutnat capucino. Mezitím mi uklidili kajutu, vždycky jim tu nechávám jedno euro dýško, tak se kluci snaží.

Ke španělskému pobřeží jsme se přiblížili už po 11té hodině a do přístaviště začala loď zacouvávat chvilku po poledni. Nejdříve bylo vidět z okna v dálce přístaviště a najednou zde byly jeřáby. To mi bylo nějaké podezřelé. Vzal sem foťák a šel na horní palubu sledovat opět přistávací manévr. Zároveň další snahou bylo uzmout něco málo na obědě … nepodařilo se. Jeden ital mi šlápl na nohu, třetí mne vzal tácem po noze a třetí mne dorazil … rezignoval jsem a uspokojil své touhy po jídle jablkem.

Přístavní terminál ve Valencii je jako na letišti. K lodi se táhne rukáv vedoucí do odbavovací budovy. Dneska se nevystupovalo z 5. paluby, ale ze 6. To ovšem ještě předbíhám děj událostí. Z pokoje jsem vyrazil dostatečně dopředu, aby mne u recepce nemusel nikdo hledat. Hned na šesté palubě mne zastavila jedna členka výpravy, kde že se jako setkáme. Na podobné dotazy jsem zvyklý a obrněný. Vysvětlil jsem jí, že se setkáme u recepce, ať v žádném případě nechodí sami ven, že tam bychom se nesetkali. Pochopila … ještě se svou spolubydlící se vrátily k recepci. Podle jejího úprku mi bylo ale jasné, že měly už nakročeno ven. Po chvíli čekání u recepce se začali scházet ostatní členové výpravy. Další členka výpravy přišla asi na 10 cm podpadcích. Slušně jsem ji upozornil, že dnešní program je o poznávání města, tudíž spíše chození po dlažbě, jestli nechce zvážit své obutí. Tato se šla přezout, ale za chvíli přišla, že jí nejde otevřít pokoj, že už nikam nejde. Skupinka byla kompletní a tak se šlo. Při výstupu z lodi kontrolují kartičky – vlastně si každého, kdo jde ven odhlásí, aby věděli, kdo se vrací a kdo ne. Z jednoho páru prošla manželka a manžel byl kousek dál. Toho ovšem nechtěli pustit, neměl u sebe magnetickou kartu. Proto další členka výpravy zavolala zpět manželku, jestli náhodou nemá obě karty u sebe. Mezitím se zmíněný manžel odebral do recepce, že mu tam jako vystaví kartičku náhradní. Ale o tom manželka nevěděla. Myslela si, že její muž šel zpět do pokoje a vydala se za ním. Já se zbylými členy výpravy zatím prošel terminálem, potkal se s průvodkyní a čekali jsme. Přišel zmíněný člen výpravy, když sem mu řekl, jestli viděl manželku, tak mi bylo odpovědí, že ne. Hned bylo jasné – minuli se někde. Naštěstí mobilem manželku sehnal a i ona byla za chvíli u autobusu. Hurá! Výlet může začít!

Čtyři hodiny na poznávání třetího největšího města ve Španělsku – Valencie, mi připadaly jako dostatečné. Stejně tak jako v Monaku, i zde se jezdí jedna ze soutěží Formule 1. Trasa vede kolem přístaviště a my měli tu čest po ní opět jet. Vedlejší budovy – novější a i starší ve stylu Art Nuovo slouží během soutěže jako servisní zóny. Mimo závodů Formule 1 zde bývají i závody katamaránů, což je další „snobská“ událost. Kousek od přístavu jsme vystoupili z autobusu a prošli kolem jedné z budov, které zde byly u příležitosti těchto závodů postaveny. Parkem jsme pak pokračovali až k pláži. Valencie nabízí návštěvníkům nekonečné a písčité pláže.

Nejenom plážemi je Valencie ale známa. Hlavně ji lidé znají kvůli moderní architektuře. Sem vedla i naše prohlídka. Opera ve tvaru ryby, Muzeum věd ve tvaru dinosauří kostry a důmyslně ukryté podzemní garáže – to je úchvatná podívaná, kterou jen tak někde neuvidíte. Ještě zajímavější jsou mosty, které ale nějak nevedou přes řeku … tato byla v 60. letech 20. století zregulována a odvedena jižně od města, aby nedocházelo k neustálým záplavám. Původní koryto v délce 11 km je nyní využíváno jako park, sportoviště anebo hřiště pro děti – Guliverův park, kde se děti cítí jako Guliver v zemi obrů. Když se ještě vrátím k moderní architektuře – jejím doplňkem jsou vodní plochy – připomínají tu skutečnost, že zde kdysi vedla řeka … a také se k nim váže žert. Cena všech staveb byla skutečně vysoká a tak architekt stavitelům odvětil – podívejte, zaplatili jste jednu budovu, ale díky odrazu ve vodě máte budovy dvě …

Stejně tak jako v Madridu, i zde mají koridu – býčí arénu ve stylu římského kolosea a nedaleko stojí valencijské nádraží – opět ve stylu Art Nuovo. Abych řekl pravdu, měli počátkem minulého století docela štěstí, že se město tak rozvíjelo a spousta budov zůstala krásně zachovaných případně se rekonstruují. A co dál jsme z Valencie viděli? Pozůstatky měststkých bran, bylo jich původně 12, dneska se zachovaly jen dvě. Z měststkých zdí o délce 5ti kilometrů nezůstalo vůbec nic. V 18. století je zbořili a byl klid, město se mohlo dále rozrůstat. Stejně jako v Madridu, tak i zde mají ulici Gran Via – je postavena na místě kde se táhly právě výše zmíněné městské hradby.

Nejezdili jsme však celou dobu jen autobusem. Návštěva starého města a katedrály se odehrávala pěšmo. Katedrála je dalším ze symbolů města – mimo moderní budovy je symbolem i Oceánografický institut s akváriem, kde se návštěvníci procházejí skleněným tunelem, jakoby po dně oceánu. Délka tulenu je 70 metrů a toto je největší akvárium v Evropě.

Katedrála na Hlavním náměstí je takovým shlukem různých budov. Vše je způsobeno opět délkou její stavby – více než 500 let. Na budově najdete rysy románského slohu, gotiky, baroka a neoklasicismu. Určitě stojí za to si ji obejít. I my to tak udělali. U románské brány je také další zajímavost – nejvyšší místo ve Valencii – 30 metrů nad mořem. Zde také Římané založili první osadu a nedaleko odsud jsou pod skleněnou podlahou, po které proudí voda z fontány, uloženy. Bohužel sklo nebylo nijak čisté, a tak sme neviděli nic. Další vstupní brána, z vedlejšího náměstí, je zase gotická a ta hlavní je barokní. Hlavní vstup je navíc takovým slepencem spojujícím několik částí budovy dohromady. Nesmím zapomenout, že uvnitř katedrály je kaple s uloženým svatým grálem. Nebo tedy pohárem, který se za svatý grál pokládá. Kupodivu je jedním z mála Vatikánem uznaným pohárem, ze kterého pil Ježíš během poslední večeře. I archeologické výzkumy tomu nasvědčují.

V katedrále mají ještě jednu zajímavost – sochu Panny Marie, která ji zobrazuje jako těhotnou. Podobné exempláře existují prý všehovšudy dva. Inkvizice se během svého působení zasloužila o likvidaci těch ostatních.

Po prohlídce následovalo 30 minutové volno, aby mi účastníci výpravy nespílali. I já si koupil pohledy a další magnetku na ledničku. Obešel sem si ještě jednou katedrálu a už byl čas ke srazu. Pokračovali jsme ještě kousek pěšky – kolem zeleninového tržiště k budově fungující dříve jako Hedvábná tržnice – nyní je zapsaná na seznam světového dědictví Unesco. Zde byl už skoro konec prohlídky Valencie, zbývala nám jen cesta kousíčkem města a ještě rychlý „obkuk“ Oceánografického institutu. Ve Valencii je 19 mostů a velkou část jsme přejeli. Nejkrásnější z nich – mimo moderní, je květinový, kde je více než 20 tisíc rostlinek a tyto se mění dle období.

Dneska jsme nemuseli nijak spěchat na loď. Výlet byl časově vyvážený a snad se i líbil. Valencie je velmi čisté, zelené a moderní město. Na mne zanechalo dobrý dojem. Před večeří sem ještě zkoukl jeden díl seriálu, pak šel úřadovat a co čert nechtěl. Přiřítili se ke mně ti dva samí manželé, kteří při výstupu šachovali s kartičkama, že jednu ztratili asi v restauraci. Na recepci tedy zablokovali stávající karty a vydali jim nové. Snad už bude vše v pořádku.

Je po večeři, dopisuji zápisek a koukám na MASH. Na rozdíl od ostatních dní se loď znatelněji pohupuje a venku jsou větší vlny než obvykle. To sem si říkal, že plavba na Ibizu vede spíše uzavřenějším mořem, je to jen 110 námořních mil z Valencie. Ale asi tomu tak není. Předpokládané přistání je v 1 hodinu ráno a zítra nám prohlídka začíná zase velmi brzo. Doufám, že nikomu nebude kvůli houpání špatně. Asi by měli roznášet nějaké bezpečnostní pásy na postel.

FOTOGALERIE

7. září 2010: úterý
Ibiza
Plavba z Valencie na Ibizu byla velmi krátká. V jednu hodinu ráno už parník zakotvil v přístavu a ustalo kolíbání a vibrování. Nevím, jestli hned po zakotvení někteří cestující vyrazili z lodi na poznávání stejnojmenného města, nebo někam do klubu. Vzhledem k tomu, že je úterní brzké ráno a tom pochybuju. Já jen vykoukl z okna, zastavil pepina, který důsledně zapisuje celou trasu lodi a zase zavřel oko. O několik hodin později ovšem začal hrát neúprosný budík … říkám si, proč hraje, vždyť je venku tma jako v pytli, co se děje … a ono už bylo ráno.

Snídaňová restaurace ještě nebyla připravena a někteří členové výpravy z toho byli trošku nervózní. Měl sem až pocit, že jako by jim někdo upíral možnost snídat. Naštěstí vše dobře dopadlo a restauraci otevřeli. Později jsem zjistil jádro celého problému – snídaně totiž měla být, dle lodních novin až od 7. Vše se ale zvládlo a všichni se nasnídali a tak se mohlo vyrazit na poznávání třetího největšího Baleárského ostrova.

Přístaviště na Ibize nic moc. Nejvíce se mi asi líbilo včerejší ve Valencii. Bylo moderní jako celé město. Zde mají jen betonový ponton a to je vše. Výstup z lodi doprovázelo svítání – na obloze byly krásné červánky a za nimi se už prodíralo sluníčko. Připadá mi, že sluníčko vychází čím dál později. Je to asi dáno našim pohybem na jih. Zítra v Tunisku vyjde bůhví kdy, naštěstí tam připlujeme až ve 2 odpoledne. Na parkoviště se nás pokoušeli nahnat do shuttle busu, který má lodní společnost zajištěný na cesty do centra města. Pochopili ale, že mi máme autobus svůj. Zatím zde nestál, dorazil po chvíli. Průvodkyně, Dominika, mi pak říkala, že stáli na druhé straně od lodi, ale já si jich vůbec nevšiml. No nevadí, našli jsme se. Z Ibizy jsem měl největší obavy – na voucheru nebylo ani jméno průvodce, ani jeho/její telefonní číslo. Pouze telefon do kanceláře, ale obávám se, že v 7:30 ráno by zde nikdo nebyl. Na druhou stranu mne uklidňovala skutečnost, že výlet je pořádán s dlouhodobě spolupracující společností a to byla pro mne určitá záruka. Vše vyšlo, bus i průvodkyně byli tady a můžem vyrazit. Nejdříve jsme probrali program a upravili ho od původního. Původně naplánovanou trasu absolvovali všichni ostatní cestující z lodi a mou snahou bylo jim se vyhnout.

První zastávka – Staré město – D´Alt Villa, ale musela být dodržena. Je to asi taková povinnost navštívit hradní pahorek, kde před 2700 lety byla založena první fénická osada a odsud začalo osídlování ostrova. Hrad je nyní v rekonstrukci a až bude dokončena, už nebude hrad, ale hotel. To je trošku škoda, bojím se, že areál uzavřou a návštěvníci budou mít po ptákách. Z vrcholku je krásný výhled na přístaviště s naší lodí, také na nedaleký poloostrov, kde jsou umístěni po dobu 40 dnů cestující z lodí v případě karantény. Na druhou stranu se zase rozprostírají Las Salinas – národní park, hnízdiště migrujícího ptactva. Hned vedle Las Salinas je mezinárodní letiště, což si trošku odporuje s hnízděním ptáků. Od katedrály je zase vidět na přístav s jachtami, zbytek starého města a také na část města nového. Katedrála je zvláštní směsicí maurského, gotického a barokního stylu. Uvnitř není oltář naproti hlavnímu vchodu, ale nalevo od něj, to je další zvláštnost. Hned vedle katedrály je Archeologické muzeum, prý s překrásnými sbírkami věnující se Karthágu a jeho obyvatelům – Punům. Návštěva nebyla na programu, ale zítra v Tunisku Karthágo či pozůstatky navštívíme.

Ibiza, jak už sem psal, je třetím největším Baleárským ostrovem – má délku 41 km a šířku 14 km, žije zde asi 150 tis lidí, z čehož 35 tis žije v hlavním městě – Ibize. Má velmi příjemné klima – v zimě zde jsou teploty kolem 15 stupňů a v létě 26, jen v srpnu vystupují nad 30. Velkým problémem ostrova je nedostatek pitné vody, proto mají dvě velké odsolovací stanice, které zase spotřebují velké množství energie. Jedinou řekou na ostrově, ale i na Baleárském souostroví, je Riu de Santa Eularia. Vlévá se do moře ve stejnojmenné vesnici – naší druhé zastávce.

Santa Eularia je takovým ospalým městečkem na východní straně ostrova. Samozřejmě toto je dáno brzkým příjezdem, ale myslím si, že oproti Ibize samotné to zde moc nežije. Určitě se všem při vyslovení Ibiza vybaví kluby a noční život. To je pravda … nedaleko hlavního města stojí největší noční klub – oficiální počet návštěvníků je 8 tis a vstupné se pohybuje od 30 do 70 EUR. Klub je otevřen pouhé tři měsíce v roce – od června až do srpna. Ale zpět k Santa Eularia. Cesta z Ibizy sem netrvala ani 15 minut a prohlídka zahrnovala přímořskou promenádu, hlavní náměstí s rozkládajícími se trhovci, radnici a malý památník – poděkování jednoho z cestujících ze ztroskotané lodi, kterého místní obyvatelé zachránili. Nic víc zde nebylo k vidění.

Jediný autobus z lodi nás míjel u hradního pahorku v Ibize a to bylo dobře. Průvodkyně skutečně zvolila trasu, kde jsme nezakopávali o další turisty a k vidění byla místa odlišná od těch, které nabízejí všichni. Trošku sem se bál, aby některý z členů výpravy nenadával, ale brali to spíše jako zpestření a to je dobře.

Po vnitrozemské silnici, kolem vinic, avokádových, citrusových a olivových plantáži nás cesta zavedla na severní stranu ostrova do Port de Sant Miguel. Při průjezdu vnitrozemím nám průvodkyně donesla do autobusu hrst lusků karobu neboli také biskupského chlebíčku. Používá se jako náhrada čokolády u diabetiků. Prý velmi chutné. Lusk ovšem smrdí jako kopa hnoje, tak bych to do huby nedal velebnosti … ostatní členové výpravy si nad tím pochutnávali. Otázkou je výsledný odér dechu … Port de Sant Miguel má dvě části – horní vesnici s kostelem/pevností a spodní s přístavištěm. V minulosti tato část ostrova byla pod neustálými nájezdy osmanských pirátů, v přírodních zálivech si svá místa našli i pašeráci. Muselo zde být dříve asi hodně krušně. Spodní část je spíše pro turisty – v zálivu se rozprostírá malá plážička a nedaleko leží ostrov, výběžek do moře s milionářskou rezidencí. Pláž byla také jediným místem, kde jsme si mohli dát 15 minut volno k nákupu pohledů a suvenýrů. Já koupil dva pohledy a opět magnetku na ledničku. Asi je budeme muset dávat i na mrazák, jinak se nám už nikam nevejdou.

Poslední místo vybrané k návštěvě – vnitrozemská vesnice Santa Gertrudis de Fruitera je neoficiálním centrem hippies na ostrově. Opět malá víska s kostelem, náměstím, dvěma ulicemi a 22 restauracemi či bary. Dobrý nepoměr, že? Kostel samotný by bez zvonice vypadal spíše jako škola či něco podobného. Končí u něj však křížová cesta a tak má u vchodu symbol velkého kříže a poté kalvárie – tří malých křížů (ukřižování Ježíše a dvou zlodějů). Nedílnou součástí budovy je také podloubí, kde se po mši lidé setkávali a vyměňovali si zboží, drby, informace a mladí lidé se zde také seznamovali. Ve vesnici jsme navštívili jeden z barů, bohužel majitel nedávno zemřel, ale za svého života výměnou za obrazy dával umělcům zdarma jídlo. V baru jsou 3 takto vyzdobené místnosti. Některé obrazy jsou pěkné, některé méně, ale nápad je to zajímavý.

A teď už zpět do Ibizy, aby nám neujela loď. Zase tak krušné to s časem nebylo. Před zakončením výletu v přístavu nám průvodkyně ukázala ještě moderní část – s luxusním hotelem, přístaviště jachet a nové apartmány v ceně 16 tis EUR za metr. Až poté autobus zamířil do přístavu. Ostatní cestující na lodi měli výlety kratší, jejich autobusy nás už míjeli cestou.

Parník 3x zahoukal, žaludek poskočil div že nevyskočil, já udělal na horní palubě pár fotek panorama města s hradem, blankytně modrým nebem a jelo se. Pomalu přišla také doba oběda. Říkal sem si, jestli jít na oběd teď nebo až později, ale vyhrála to první varianta. V restauraci u bazénu se podávala paella – španělská specialita – rýže se vším možným – s rybami, krevetami, mušlemi, zeleninou apod. V životě sem mušle nejedl, odmítal sem je jíst, ale zde sem jim zkusil – abych řekl pravdu, nic moc zvláštního, tuhý kus masa, jako chobotnice či něco podobného. Oběd sem završil zákuskem a pak se odebral do kajuty.

Plujeme skoro 3 hodiny a ještě dalších 23 plout budeme. Do Tuniska je to to nejdál ze všech míst, skoro 750 km. Přistát bychom zde měli ve 14:00 odpoledne. Co tedy s celým odpolednem? Nejdříve sem si pustil jeden díl seriálu MASH, pak napsal zápisek z výletu po Ibize, stáhl a promazal fotky a zakousl se do dvou lekcí italštiny – opakování gramatiky a slovíček. Začátek kurzu se blíží. Zde na lodi je velký počet Italů, tak se snažím pochytávat o čem mluví. Převážně je to ale jekot na italské řvoucí haranty, čili nic progresivního.

Přes den sem musel jít také „vyvenčit“ pepina – rozuměj GPS lokátor. Mám ho během plavby postavený na okně, kde krásně chytá signál a zapisuje trasu. Odpoledne se však odmítal přihlásit a neustále vyhledával satelity. Už sem si nevěděl rady, tak sem ho vzal ven, aby se naladil. I zde mu to trvalo. Jakmile se na displeji objevila ikona satelitu, honem sem s ním utíkal do kajuty a dal zpět na okno. Ještě že dveře od východu na palubu nejsou nijak daleko. Od té doby zase zapisuje bez přestávky. Nastavil sem do něj ukládání pozic po 10 vteřinách, aby vydržela jeho paměť na celou dobu plavby. Jen si říkám, že raději stáhnu do počítače to, co zatím zaznamenal, kdyby se chtěl zase vymazat, jako nám to udělal na dovolené.

Dress code na večeři byl opět formální, tzn. v obleku. Nejdříve sem zvažoval, že budu večeři opět bojkotovat, ale minule sem viděl ostatní cestující v riflích a v triku. Neřešili to. Proč bych se měl tedy omezovat i já. Vzal sem si na sebe bílé kalhoty jako včera a jinou košili. Kalhoty mi jsou po zhubnutí trošku velké, když si utáhnu opasek tak sem jako přepásaný mravenec. Naštěstí košile toto zakryje. Obávám se však, že i když zde nesním tolik jídla, jako ostatní, asi se mi nějaké to kilo váhy vrátí. Těším se opět na dietní stravu, až budu zpět doma!

U večeře sem ještě obešel všechny členy výpravy a připomněl jim nutnost mít s sebou zítra do Tunisu pas a vyplněnou imigrační kartičku. Bez ní by je nepustili na pevninu. Večeře byla nazvána Gala. V čem se lišila? Nijak zvlášť, jen jídelní lístek byl odlišný a já si vybral krevety. Těšil sem se na plný talíř potvůrek, no ve skutečnosti mi přinesly dvě. Dobré něco. Jakmile přišla chvíle na dezert, tak zhasli a do jídelny nastoupili všichni číšníci s hořícími dorty. Nahoře byl ožehlý sníh, hned sem si vzpomněl na hořák – Microtorch a vnitřní náplň činila zmrzlina. Vše bylo zakončeno sklenkou šampaňského. Na můj vkus hodně suchého. Na růžové šampaňské z Templářských sklepů nemá. A to hlavně v tom směru, že jej pijeme s mou milovanou Terezkou!

FOTOGALERIE

8. září 2010: středa
Tunisko
A už je to tady … co jako? No přeci že po dnešním dni začne náš Titanic plout směrem zpět k domovu! K mé Terezce! Dneska večer obrátí čumáček na Kvasice … v Livornu to neubrzdí a po horských říčkách a všech přítocích se dostane až do Moravy … probourá jez u Bělova a zastaví se o lávku u našeho fotbalového hřiště … Že při tom něco poboří? I to je možné, ale vůbec mne to netrápí. V Moravě není tolik vody, aby se potopil, tak zůstane trčet zaseknutý u břehu. A budou se tam na něj jezdit dívat turisté z celého světa!

Včera večer, když sem ležel v posteli, tak mi utkvěl zrak na lodních novinách – na upozornění, že v Tunisku je o hodinu méně než na lodi. Ajejejejej, to by mohl být problém. Proto byl můj spánek docela neklidný, několikrát za noc sem se vzbudil, kontroloval pepina, jednou ho „přebalil“ - dal novou baterku a taky si všiml, že blikal stejně jak na dovolené a pak se všechny pozice smazaly. Budu ho muset raději stáhnout do počítače, aby se nestalo co dříve. Už kolem šesté bych vstával, ale venku byla stále tma a pak mne budil až budík v 6:45? Proč tak brzo, když to La Goulette/Tunisu připlouváme až odpoledne? Důvody jsou dva. Zaprvé, že musím v recepci ověřit údaj o změně času a poslat zprávu průvodci, aby byl teda v přístavu o hodinu dříve. Druhý důvod je méně prozaičtější – abych se v klidu nasnídal a ne aby kolem mne lítaly řvoucí italští haranti. Vše se podařilo. Nejdříve mi paní v recepci potvrdila mou domněnku, tak sem hned u snídaně napsal průvodci smsku a na snídani se sešlo jen pár ranních ptáčat.

Na mobilu se mi začala postupně objevovat tuniská síť. Sem tam, někdy zmizela a v kajutě ji nešlo naladit. Na zádi lodi bylo ale také dobře. Chvíle mezi psaním sms mi krátil pohled na údržbáře, jak nejdříve odšroubovali, pak sundali, obrousili a nakonec natřeli rám ochozu. Jejich činnost nebyla tak zajímavá, jen mi nešlo do hlavy, proč kvůli pár škrábancům na dřevě zábradlí, toto celé obrušují a natírají. Slaná voda, ale dokáže své, tak to jinak nejde. Párkrát sem se s mobilem pokusil doběhnut do kajuty, ale signál zůstal někde na chodbě. Rezignoval jsem tedy a zůstal u lodního signálu IS08 nebo ON-WAVES.

Po pár dílech seriálu MASH jsem se odebral na horní palubu a sedl si zde do stínu se zbylou částí italštiny. Téměř celé dvě lekce mi zbývaly do konce okopírovaných papírů. Než na palubě začal ruch, tak sem je skoro celé zvládnul. Jen kousek mi zůstal do kajuty. Jednak bylo venku už docela horko a pak přibývalo řvoucích Italů. Nic proti nim, vždyť se přeci učím jejich jazyk, ale mohli být také v klidu, zlehounka našlapovat, aby mne nerušili. Dneska nebylo vidět ani žádné členy výpravy. Jen u oběda, v nekonečné frontě jich pár stálo. A když už je ten oběd – co myslíte, dal sem si jen jabko? Nene, dneska ne! V pravý okamžik sem uzmul tácek, dvě misky a tyto naplnil – nejdříve tuňákovým salátem a druhou trochou těstovin. Jako dezert byla nektarinka! Při kvapném opouštění válcovny plechů, rozuměj jídelny, zde bylo už obvykle narváno. Italští haranti po sobě házeli hranolky, stříkali kečup a majonézu ze sáčku a rodiče seděli opodál a ani si jich nevšímali. Nevím, zda tento extrém je také řešením. Pravda, člověk si neničí nervy, říká si ať si je poničí okolní cestující, ne?

Odpolední připlouvání do La Goulette bylo delší než obvykle. Vše mám samozřejmě zdokumentováno z nejvyšší paluby. V přístavu už stály dvě další výletní lodě – MSC Fantasia a Costa Concordia. Očividně obě o třídu výš a také s pár palubami navíc. Zde by asi tolik řvoucích Italů nebylo … nebo že by ano? Naše loď při vplutí do přístavu pozdravila nejdříve svou MSC kolegyni, tato jí odpověděla, pak následoval pozdrav na Costu. Všichni diváci na palubě tím byli řádně uhoukáni a vnitřnosti promasírovány. Ale bylo to pěkné, jak se lodičky zdraví a odpovídají si. Na MSC, kapitánském můstku, měli ještě skvělé mávadlo. Snad metrovou ruku s nápisem CIAO!, která se pohybovala. Naše loď následně vplula do kryté části přístavu, kde se otočila. Nejdříve Costa a poté i MSC už prohlídku Tunisu ukončily, a daly nám vale. Bylo pěkné je vidět, jak odplouvají. A taky sem byl rád, že nebudeme zakopávat o další tisíce turistů. Po dokončení otáčecího manévru loď zakotvila na stejném místě jako Costa. Venku už se na nás připravili hudebníci, velbloudi a já nevím jací další tahači peněz.

Na smluvený čas sem se přesunul do recepce. Trošku mne ale zarazil ten dav, obrovská fronta, která zde nikdy dříve nebyla. A navíc se zase vystupovalo druhou stranou. Přicházející členy výpravy sem posílal už do fronty a ven, abychom neztráceli čas. Já vystoupil jako poslední. Venku nás navigoval člen posádky a nahnal do imigračního terminálu. A … další fronta, horko, nervozita a tupě se pohupující masa lidí. Najednou se ozval pískot a jásot – to bylo znamení, že úředníci se dostavili a začali pracovat. Razítko mělo čerstvou barvu, že při oštemplování imigračních karet cákala vysoko … úředník si musel občas i čelo utřít. Nebo že by to byl pot? Po každé změně lodi si musí asi hodně dlouho chladit ruku a také rozžhavené razítko. Byla to jen komedie, nic jiného. Nevím, proč nás nenechají normálně vystoupit.

To byl jen jedna z perliček dnešního dne. Druhá měla nadejít. Venku před terminálem samozřejmě nikdo. Tak volám, průvodce to zvedl a dle zvuku bylo jasné, že je na cestě. Prý 5 minut a je tam. OK, je to Arábie, dám jim 15, Karle … Za chvíli zvoní zase telefon a je to majitel cestovky, se kterou spolupracujeme. Že jako to vypadá a tak. Říkám OK, ale bus tu ještě není. Ostatní autobusy odjely my stále čekali a čekali. Šel sem se tedy podívat směrem k východu z přístavu, jestli nás tam nečeká. Zde byli ale akorát otravní taxikáři a policajti. Do přístavu mají vjezd povolen zjevně jen ti, co si to zaplatí. Ostatní musejí čekat venku. Důležitý ouřada – policajt mne zastavil a že kam jako jdu. Říkám na autobus, on že autobusy jsou uvnitř. Tak nic. Mezitím sem to už nevydržel a znova volal průvodci. Tak že už jsou skoro tam. A pravda, za chvíli se objevili. Naskočil sem do busu a u brány začaly první zádrhely. Že autobus nepustí do přístavu. Nakonec teda že ano. Mezitím členy výpravy už z před terminálu vyhodili a ti se vydali směrem k východu z přístavu. Autobus je bohužel nemohl hned nabrat, musel jet na parkoviště. Zde přiskočil aktivní člověk s tričkem přístavu a začal probírat papíry. Že to není oficiální exkurze a že autobus sem nemůže a že i členové výpravy musejí nasednout venku. Stál opřený o bus a bránil všem ve vstupu. Kdybychom se na něj vrhli, tak ho odtlačíme a jedem … ale ouřada je ouřada … Jdeme tedy ven, sláva, nikdo nám nebrání!!! Až když jsou všichni v autobuse, dostaví se další policajt, ten se kterým sem se bavil. Opět stejný problém, není to oficiální exkurze a co to jako je? Už sem ho chtěl poslat někam. Očividně čekal na bakšiš, ale ten nedostal. Nakonec vyměkl a my s hodinovým zpožděním mohli vyrazit na prohlídku Karthága a starého města.

Průvodce hodně věděl a čeština byla taky dobrá. Prý studoval v Ostravě a že má za ženu Češku. Žijí v Tunisu 10 let a má dvě děti. Není z Tunisu, ale ze Sousu na severu, asi 150 km. Že provádí převážně celodenní výlety. Skupinu z lodi ještě nikdy neměl. Cestou z přístavu nám pověděl o městě, zemi a prezidentovi a pak už začal mluvit o Karthágu. Nevím proč, mylně sem se domníval, že ruiny Karthága jsou na jednom místě a v poušti. Skutečnosti je jiná. Ruiny jsou rozmístěny na různých místech a vše je v současném městě Tunisu – víceméně ve stejnojmenné čtvrti. První zastávka byla u tofétu – fénicko/punské svatyně pod otevřeným nebem. Zde z ruin zůstaly jen náhrobní kameny – prý od dětských obětí. Ze svatyně ovšem mimo kousku zdí nic … Asi 500 metrů odsud je původní vojenský punský přístav – těžko rozeznatelný a dál civilní, s umělým ostrovem a vyhlídkou na kopec Bursa a katedrálu. Právě tam byla naše nejdelší zastávka. Cestou jsme minuli prezidentský palác a už jsme na kopci. Katedrála je hezká jen zvenčí. Uvnitř prý nic není, navíc se tam platí extra vstupné. My měli na programu vedle ležící Carthago Museum s římskými ruinami kasáren, soch, sloupů, vyhlídkou na okolí a také muzeem samotným. Uvnitř mají shromážděny menší artefefakty a také mozaiky. Bohužel Tunisko nemá peníze na archeologické výzkumy a tak je spousta památek ještě pod zemí. Po cestě do muzea jsme minuli oplocené areály s malou, odrytou částí a zbytek je stále pod zemí.

Při odjezdu, když sem měl už všechny spočítané, tak začali členové výpravy křičet, že ještě nemůžeme jet. Zatrnulo ve mně, co se stalo. Z nedalekého taxíku vysedala dvojice, která ovšem dnešní výlet neměla objednaný. Tak nás trošku poplašili. Další členka výpravy, o které dnes ještě uslyšíme se hned ptala, co jako vynecháme, když máme hodinu zpoždění a kdo a co bude jako kompenzace … shodou okolností to byla ta, která se první den na letišti neobtěžovala ani přijít na místo srazu a já ji musel pracně shánět.

Od muzea nás autobus odvezl do centra města. Nejdříve na náměstí, jehož jméno si nepamatuju. Prý jako naše Václavské náměsti, ale menší. Vysedli jsme a pěšky pokračovali ulicemi až do starého města – typické arabské mediny s krámky a úzkými uličkami plných zboží. Nabídka jako stejně jinde v Arábii – kožené výrobky, parfémy, koření apod. Průvodce nás protáhl všechny společně k nejstarší mešitě ve městě, kde následoval rozchod. Zde to byl malý kámen úrazu. Lidi se bojí, že se ztratí a tak velice nikam nejdou. Jsou jako stádečko, který se bojí vlka. Ponechal sem je svému osudu a šel se sám projít. Moc času nebylo ale stihl sem nakouknout i do bočních uliček mediny, které jsou vždy zajímavější než ta hlavní. Sraz byl domluven u mešity v 18:00. Dorazily všichni až na dvě členky výpravy. Jednou z nich byla výše zmíněná osoba. Prý je někdo viděl jít medinou zpět. Podobná nezodpovědnost mne jen vytočila. V hloubi duše sem doufal, že skutečně už jsou před námi. Nebyl čas někoho někde hledat. Na náměstí před vstupem do mediny na nás čekaly. Prý už bylo po šesté hodině, když odcházely od mešity. To byl naprostý nesmysl. Ta jedna dotyčná se nafoukla jako balon, div že ne neodletěla. Asi mne nebude mít ráda. Může si za to ale sama, je to maximální míra nezodpovědnosti.

Během návratu do přístavu se pěkně zatáhlo a začalo také poprchat. Vypadalo to, že se přižene nějaká bouřka. Naštěstí zatím nic a snad tomu tak ani nebude. V přístavu nás autobus vyložil zase před vstupní branou, dovnitř ho nepustili. Stejně tak za námi přijeli i další cestující bez oficiální povolené, tedy určitě řádně podplacené exkurze. Odjížděcí procedura už nebyla tak složitá. Policajt u lodi si vybral zbylou část lístku a bylo to. Při nastupování na loď sem zažil zajímavou věc – pán měl v kapsi nůž a tento mu zabavili – teda ne tak úplně, ale dají mu ho až na konci školního roku (plavby). Pokaždé totiž při vstupu na loď musíme procházek RTG, kontrolují nás jak na letišti. Jen rámy nemají nastavené na tak citlivo, nepíská mi opasek. Snad tyto kontroly přežije můj foťák s kinofilmem. Chudák malý, tolika kontrolami snad ještě neprošel.

Po návratu do kajuty sem ještě musel obtelefonovat cestovku na zítřejší Taorminu. Loď připluje do přístavu o 30 minut dřív, tak ať neplýtváme časem. První číslo vzala nějaká paní se řvoucím dítětem a že je to omyl. Druhý pokus nikdo nezvedl, asi to byla opět ona. Poslal sem na uvedené číslo průvodce smsku, ale raději sem si to chtěl potvrdit. Volám do kanceláře do Říma – všechny kanceláře jsou už dneska zavřeny. Tak volám průvodci. Ten je nedostupný a až na druhý pokus mi t vzal. Prý není problém, jen že průvodce bude jiný, ale že to předá. Tak doufám, že vše klapne. Podle lodních novin, loď odjíždí z Catanie až v 19:30 hod, tak máme dost času na pobyt v Taormině. Jen se musím ještě zítra domluvit, zda bude možno tam tak dlouho zůstat. Určitě by si to tam lidi užili. Jen nevím, co tam budu dělat já … Na večeři sem ještě všechny členy výpravy obešel, že je zítra zase změna času. Ona nafouklá členka výpravy neopomněla poznamenat - „ještě že zítra nejdu“. Nijak sem to nekomentoval. Také sem si oddechl, že zítra nejde …

Náš Titanic ukusuje už ani nevím kolikátou z 315 námořních mil k Sicílii a docela to zase pohupuje. Včera v noci, teda brzo ráno, byly vidět na obloze blesky. Že osvětlovaly krásně celou hladinu. Snad bude zítra v Taormině pěkně.

FOTOGALERIE

9. září 2010: čtvrtek
Taormina
Dobré ráno Sicílie! Jak ses vyspala? Já teda moc dobře ne. Nevím, zda je to včerejším házením lodi nebo tím, že se bojím zaspání příjezdu domů. No to druhé asi nehrozí, tak to bude neklidným mořem způsobujícím neklidný spánek. Ale po včerejší neklidné vodě už není ani památky. Vykouknu před sedmou z okna a hele – ono ja tam světlo. To mi ale trošku nejde na rozum. Jak v Monte Carlu, tak v jiných místech bylo před sedmou ještě tma a byli jsme severněji a jen mírně na západ. Nechápu, nerozumím … asi napíšu do 21. století, aby mi to vysvětlili, když jsou tam tak chytří ne?

Podle signálu na mobilu už od rána plujeme podél pobřeží největšího italského i středomořského ostrova Sicílie. Je to super, protože můžu Terezce poslat zápisek a nemusím být naladěný na lodní síť, kde nejdou přijímat smsky. Je to stejně zajímavé. Pluju si na lodi, uprostřed moře, naladím si síť, která je vysílána lodí a je možno se mi dovolat a v případě sítě NOR 19 i poslat smsku. Opět skoro otázka pro časopis 21. století, ne? Nevím, mi to ale připadá strašně složitý systém, že jedno české číslo je přihlášeno do vysílače, který se pohybuje a bůhví co ještě a všechno funguje, jakoby člověk byl vedle ve vesnici … Samozřejmě jsem za tuto techniku rád, můžu tak být v kontaktu s Terezkou, nevím co bych si jinak počal.

Snídaně v obvyklém složení pár ranních ptáčat a na talíři opět koláčky a jogurt. Včera asi vyslyšeli mé volání po syrovém, ne naloženém, ananasu a už byl připraven. Mňam. Potkal sem zde i pár našich členů výpravy. Po ránu, kdy ještě nemám zkřivené ústa od usmívání a hlavu ukývanou od souhlasného pokyvování všechny srdečně zdravím. Až později tato snaha ustává nebo se spíše stává nucenější a nucenější, ale to je otázkou složení výpravy. Ovšem abych dokončil myšlenku. Potkal sem zde i dotyčnou osobu ze včerejška. Její kolegyně mi odpověděla na pozdrav, ona však ne. I přesto sem se na ni usmál a popřál jí hezký den.

Co s načatým dopolednem? Nejdříve sem se začetl do italštiny. Částečně v kajutě a částečně u baru u bazénu. Objednal sem si kafe a vodu a studoval dále. Sem tam jsem prohodil pár slov s procházejícími členy výpravy a zase dál studoval. Dozvěděl sem se, že byli pozváni na osobní setkání s kapitánem. Pravděpodobně protože už jedou na lodi společnosti MSC potřetí. Další členové výpravy jim pak chválili vystoupení v televizi. Abych dostudoval lekci italštiny, musel sem se vrátit do kajuty. Hádejte, koho sem potkal po cestě. Ano, členku výpravy, která neví, kde máme sraz. Opět mi na pozdrav neodpověděla. Nu což. Když sem byl v kajutě, něco hlásili, že je nějaké setkání kvůli výstupu. Považoval sem to za bezpředmětné, protože jsem si toto spojil s výstupem dnes v Catanii a my přeci vysedáme v Livornu. Pak mi další členka výpravy říká, jestli se tam jako nemělo jít. Nu což … asi mělo. Zítra se budu muset v recepci zeptat, co jim tam říkali. Víceméně základ vím, ale jen jestli tam něco nepřidali.

Málem bych zapomněl, ale to bude asi tou utrpěnou ranou do hlavy tácem na jídlo od hladově vypadajícího asi 200 kg Itala ženoucího se na oběd jako lokomotiva … ne, dělám si legraci, ale dneska to byla v jídelně opět hrůza nad hrůzu. Honem sem uchytil 3 kousky mega hnusné, neslané, nemastné, bezchuťové rádoby pizzy a utíkal na horní palubu pozorovat přibližování do přístavu. Loď připlula namísto 13:00 už ve 12:00, ale nijak sem to neřešil. Včera sem přeci mluvil s průvodcem a posunuli jsme začátek exkurze na 14:00. Zase tomu ale tak nebylo … Před návratem do kajuty jsem ještě neodolal dobře vypadajícímu zákusku. Byl hnusný, umělo krémový, blééééé!

Zbývala ještě hodina do výstupu a já zkoušel z pepina stáhnout data do počítače. Nejdříve přes USB. S pepinem se počítač sice spojil, ale když měl začít stahovat, tak to napsalo, že komunikace se nezdařila. Nejdříve bylo využití paměti 66%, napodruhé už jen 25%. Hm, tak to je v p...., říkal sem si, zase půlka dat smazaných. Raději jsem veškeré operace zrušil a pustil pepina. Ha, na displeji se rozsvítilo, že paměť je plná. Nějaká blbost ne? Navíc nereagovaly žádné tlačítka. Naštěstí mám u sebe USB kabel, který je pro připojení pepina vhodný. Zde fungovalo vše bez problémů. Data se začala stahovat a program ukazoval správný počet uložených pozic. Když už mělo být vše staženo, vyhodil program hlášku, že stahuje další data – kapacita paměti pepina je 128kB, program ale ve finále stáhl 209kB. Tak nevím co to jako mělo znamenat. Poslední pozice ovšem vypadá, jako by se do ní všechny předchozí zdvojily. I když bez internetu to v programu neuvidím. Tak musím vydržet. Naštěstí se mi data podařilo snad zachránit všechna.

Sraz pro výstup na pevninu byl domluven ve 13:50. V recepci už čekalo několik členů výpravy a u výstupní kontroly byla trošku fronta. Tak sem opět poslal všechny ven a čekal na zbytek. Ten dorazil s malým zpožděním, ale nevadilo. Stále byl dostatek času. Na parkovišti autobusů opět nikdo nebyl. Tak volám průvodci, se kterým sem včera mluvil. Říkal mi, že přijde někdo jiný, ale že tu budou spolu. A také mi včera odsouhlasil, že dorazí dříve. Nic z toho bohužel nebyla pravda. Během hovoru, kdy jsem ho prd slyšel, ke mně přistoupila nějaká paní a že ona je naše průvodkyně. Tak ok, aspoň někdo tu je. Autobus byl na cestě, že prý o ničem nevěděla … holt asi nejsme od Arábie tak daleko. Je zarážející, že i přes ujištění předchozí průvodce nedodržel slovo. Autobus však dorazil asi za 10 minut. Dnes jsem měl na výlet skoro všechny členy výpravy, mimo onu zmíněnou osobu. Když jsme vysedali, tak provokativně ke mně přišla a že teda jako vysedá, že se hlásí, že vysedá, abych o tom věděl … usmál sem se, poděkoval a nanavigoval ji na taxíky. Zpět ale k výletu – byť bylo nejvíc lidí na výlet, autobus byl nejmenší za celou dobu. Vešli jsme se tam tak akorát.

Taorminu znám ze svého červnového pobytu na Sicílii velmi dobře. Je to super, když už člověk na nějakém místě byl a orientuje se, dokáže odpovědět a zná názvy míst. Z přístavu jsme projeli novou částí města a pak šup na dálnici. Při přistání lodi v přístavu zmizela slunečná obloha a zatáhlo se. Sem tam v dálce hřmělo. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Během přejezdu po dálnici nás ovšem chytila taková průtrž, že i stěrače měly problém pobrat vodu. V dálce, nad Taorminou, ještě svítilo sluníčko. Poslední, co bychom potřebovali, byl déšť. Já deštník měl, ale v kajutě … Na parkovišti pod Taorminou nás přeložili z „velkého“ minibusu na malý minibus a vyvezli k Porta Messina – jedné ze dvou vstupních bran do města – více informací o Taormině se dozvíte na jiném místě mých stránek – v zápisech ze Sicílie - ZDE. U Porta Messiny jsme udělali takovou malou orientaci, kde co jako je, vysvětlili jsme si organizaci, domluvili sraz v 17:40, na tomto místě a přešli na náměstí sv. Kateřiny a ke stejnojmennému kostelu. Zde nám paní průvodkyně podala několik informací o kostele a nedalekém paláci Corvaia, kam jsme nakoukli. V Taormině bylo dneska také dost jiných Čechů a Slováků a ti se sem tam trousili s náma. Od kostela jsme se zájemci přešli k amfiteátru – vstupné 8 EUR nebylo v ceně, tak nás šlo dovnitř jen asi polovina ze všech. Ale i tito si prohlídku užili. Na nebi se sbíhaly dramatické mraky. Kvůli nim nebyla vidět ani Etna, ani Reggio di Calabria, ale nevadilo. Dramatičnost oblohy byla zajímavější. Na závěr prohlídky nás už pronásledovalo poprchání, či spíše taková předzvěst co přijde. Malý deštík zakrátko ustal a my mohli přejít do města. U kostela sv. Kateřiny nás chytila druhá vlna, tak jsme se ukryli pod křídla boží. Zase jen na chvíli. Původní plán byl jít ještě kousek společně, ale pak jsem se rozhodl ho změnit, aby měli všichni čas spíše na kafe a suvenýry. Rozpustil jsem je a doufal, že nikoho nespláchne voda.

Já se vydal po hlavní uličce k nějakému obchodu se suvenýry, abych koupil magnetku na ledničku. Nebyl sem si jistý, jestli ji máme nebo ne, ale kdyžtak budeme mít dvě. Později jsem pochopil, že asi žádnou nemáme, jelikož co zde měli, byly jen takové ty moduritové, nehezké. V dalším obchodě mě zaujala pistáciová pasta, kterou máme doma (teda zbytek) z mé červnové návštěvy na Etnu. Tak šup zakoupil jsem další lahvičku, aby zásoby nevyschly. V tom začal venku pěkný šupec, zatáhlo se jak v 9 hodin večer. Chvíli jsem čekal pod markýzou obchodu a pan majitel mi řekl, ať se jdu schovat dovnitř. Italsky jsme prohodili pár slov o počasí – já dvě on taky dvě a bylo po konverzaci. Když déšť zase ustal, popošel sem na náměstí, dále z náměstí do nějaké průchodu, do dalšího obchodu a pak směrem k divadlu, kde jsem viděl u prodejců pěkné magnetky. Bohužel mi nebylo přáno dojít tam kam jsem chtěl. Z nebe začaly padat kapky jak pětikoruny a já se honem schoval v podloubí muzea. Zapadl sem až dozadu, ale i tak na mne při lijavci prskalo. Italové i zde samozřejmě nemají kanalizaci odvádějící dešťovou vodu a tak se vše valilo po ulicích. Čas běžel, déšť neustával a já litoval, že nemám deštník. Oblaka se ale najednou vypršela a já mohl přejít na shromaždiště u Porta Messina. Pár členů výpravy už tady čekalo. Najednou se objevila průvodkyně, že už jsou lidi v buse. Opět ve mně byla malá dušička, abych zde někoho nenechal. Proto jsem čekal ještě pět minut nad limit a pak šel. Byli jsme všichni, uf! A opět začlo pršet. I při přesedání na mezistanici nám kapky bubnovaly do zad.

Po příjezdu do Catanie nás přivítaly suché ulice. Tady normálně nespadla ani kapka!!! Jak je to možné, když nás déšť po Taormině tak honil! Měli jsme ještě chvilu čas, tak nám paní průvodkyně udělala panoramatickou projížďku po starém městě. Tož pěkné to tady mají. Po nejstarší čtvrti nás čekal už přístav, rozloučení a nástup na loď. Jelikož při nástupu projíždějí zavazadla RTG a já nechtěl, aby mi dobrotu pro Terezku zabavili, strčil sem lahvičku do kapsy. Sice trochu čouhal igelitový pytlík, ale nikdo nic neříkal.

Na večeři sem dneska dorazil jako úplně první. Ostatní se asi trošku více čančali než já. Já si jen přehodil dlouhé kalhoty a šel. Dnešní dress code byl neformální. A co sem si dal? Opět Menu Regionale – dneska sicilské – předkrm carpaccio, pak polívku (blééé, nedobrá – samotný vývar), těstoviny a jako hlavní chod kus mečouna – ten byl vynikající.

Zítra nás čeká poslední výlet – na Vesuv. Snad nebude pršet, protože mám ještě v živé paměti náš výstup na vulkán, kdy při návratu začalo pršet a my následně zaprášení a špinaví jeli do Říma a ubytovali se ve 4* hotelu … Také jsem všechny členy výpravy upozornil na nutnost mít pohodlné boty, uvidíme zda si to vezmou k srdci!
 

FOTOGALERIE

10. září 2010: pátek
Neapol - Vesuv
Poslední zastávka, poslední výlet … konečně je tady pátek! Zítra už se rozejdeme všichni do svých domovů a nastane klid … klid od uřvaných italských harantů, davů lidí na lodi a taky neustále se opakujících dotazů od členů výpravy. Sice sem si zvykl neustále opakovat časy, místa, datumy apod., ale vše se v člověku skládá a pak si někdy připadám jako Vesuv, který jsme dneska navštívili … nahromaděná energie nemá kde ucházet. Pak je mým únikem psaní zápisků z celé cesty, posílání sms mé Terezce a když to jde, tak předlouhatánský a krásný telefonát. Tentokrát je to na lodi ovšem obtížnější. Tady sem rád, když se naladím na pozemního mobilního operátora, abych měl zaručeno, že mi smsky od Terezky dorazí.

Teď je páteční večer, mám sbalený kufr, věci nachystané na zítra. Členům výpravy jsem vysvětlil zítřejší postup, ale i tak se mne neustále ptali dokola a teď se trousí jeden za druhým ke mně a některým musím vše opět vysvětlovat. Jedna členka výpravy – dorazila jako první, asi postup a informace nepochopila. Podle kolébání a výrazu mi připadalo, že k tomu dopomohla nějaká lahvinka či co. Každý jsme dostali do kajuty barevné pásky – jmenovky, které si připevníme na kufr. Samozřejmě tam je nutno napsat jméno, domácí adresu a telefon. Tato dotyčná se přišla zeptat, co jako má na štítek napsat. Vysvětlil sem jí, ať tam napíše domácí adresu. Její odpovědí bylo, že si chce vzít kufr do hotelu do Bologne – mám zde skupinku, která se vrací přes Vídeň a tito odlétají v neděli. Tak opět vysvětluji – kufry se dají přede dveře kajuty, přes noc je posbírají a v Livornu si je v přístavní budově vyzvedneme, přesunem do autobusu, z autobusu si je skupinka letící přes Vídeň přesune do hotelu v Bologni a v neděli se opět s kufry přesune na letiště. Odpovědí mi bylo, že nechce, aby kufr šel do Bratislavy. Tak jsem nechápavě koukal a vysvětluji znova … snad mne dotyčná pochopila, protože se sebrala a nenechala mne dokončit zopakování celého postupu. Už sem zažil podobnou účastnici výpravy – přezdívá se jí Kalamity Jane, je to podobná zmatkařka … Během posledních pěti minut nikdo na dveře neklepal ani mi nezvonil telefon, snad už všichni mají vše vyplněné a další dotazy budou ráno.

Začal sem zápisek opět večerem, ale jak bylo po celý den? Mi osobně se dnešní den líbil nejvíce, níže vysvětlím proč, pěkně postupně. Snídaně nebyla klidná, jako v předchozí dny. Ze dvou důvodů. V Neapoli vystupovalo docela dost lidí a také připlutí bylo hned ráno, kdo chtěl jet na výlet nebo jít ven, tak musel brzo vstávat. Válcovna plechů už byla od rána … nebylo si zde opět kde sednout. Venku totiž poprchalo, tak na terase u baru nikdo neseděl, nebo jen pár jedinců a tito se krčili pod malou stříškou. Měl jsem jít na snídani dřív. Zítra tam budu muset vyrazit hned mezi prvníma. Snad nebudou mít stejnou myšlenku všichni.

Mraky na obloze nijak nenapovídali tomu, že by dnešní den byl bez deště. Dominanta Neapolského zálivu, Vesuv, se ukrýval kompletně za mraky. Nebyl jsem z toho nijak nadšený. Náš výlet začínal sice až v 10:00, tak jsem doufal ve změnu počasí nebo alespoň v to, že nebude pršet. Někteří členové výpravy se mne ráno, při srazu před výletem ptali, zda by bylo možno změnit cíl výletu. Jelikož byl dopředu objednaný autobus, zaplacené vstupné na Vesuv, tak jsem si nebyl jistý. Jediné, co bychom mohli namísto Vesuvu udělat by byla prohlídka Neapole a ta by určitě nebyla na tak dlouho.

V 10:00 už nás čekal před přístavní budovou autobus s průvodcem – Paolo. Řidič byl Pietro. Oba velmi příjemní. Průvodce byl asi v mém věku a velmi znalý. Už od prvního okamžiku povídal o městě, okolí, životě apod. Nejdříve bylo nutno se skrze dopravní zácpu prokousat na dálnici a pak jsme mohli pokračovat do Torre del Greco, kde se sjíždí na Vesuv. Stejně tak jako včera v Taormině, ani dneska nebudu opakovat informace o Vesuvu, tyto se dočtete na jiném místě mých zápisků - ZDE. Nahoře, na parkovišti autobusů, bylo docela chladno a vyfukoval zde ostrý vítr. Na rozdíl od ostatních dní jsem se vybavil deštníkem a bundou. Kdybych pod ní měl ještě jednu vrstvu, tak bych se nezlobil. Od vstupní brány jsme vystoupali asi do třetiny cesty, kde nás čekal horský průvodce – Roberto. Prošli jsme se kolem kráteru a během asi 30ti minut nám povykládal o sopce, erupcích, hrozícím nebezpečí, sledování apod. Trošku se mi nelíbilo, že pro nás nepřišel dolů k hlavní bráně. Potkali jsme jinou českou skupinu, která šla s průvodcem už odtamtud. Paolo bohužel na Vesuvu nemůže provádět, mají to zde pod palcem průvodci jiní. Ve finále nám ale Roberto podal hodně informací a jeho výklad byl zajímavý. Musím zmínit malý trapas při rozloučení – sám řekl, že se nebrání případnému spropitnému, já to takto předal lidem a někteří začali hledal drobné. Roberto dostal 50 centů spropitného … myslel sem, že se do země propadnu. Proto raději u takových krátkých prohlídek toto neřeším. Je to spíše pro trapas než nějaký užitek. Našinec ani není zvyklý spropitné dávat.

Kousek dál jsme se ještě s výpravou zastavili u krámku, kde všichni nakupovali. Já jako jejich vedoucí dostal zdarma magnetku na ledničku. Vesuv tam určitě ještě nemáme. Najednou se objevil mrak a ukryl nás i s vrcholkem hory do mlhy, zimy a mrholení. Nezbývalo nic jiného než se vydat zpátky. Samozřejmě opět po svých i když se někteří členové výpravy ptali, proč nahoru nevede lanovka. Nevím, zda jsou tak zlenivělí či co. Je to asi 20 minut do kopce a návštěvníci jsou nahoře, tak na co lanovka, že? I když v 80. letech minulého století zde lanovka byla, dnes po ní ovšem zbyly jen základy sloupů. Asi je to nevděčná práce zde neustále budovat lanovku, když ji čas od času vulkán ze sebe setřepe. Člověk by si tak ani nevychutnal cestu nahoru autobusem nebo autem, serpentinami a neustálé vyhýbání se s protijedoucími vozidly.

Na začátku jsem říkal, že se mi dnešní výlet líbil asi nejvíc. Důvodem byl skvělý průvodce, plný elánu, menší skupinka, nakonec docela fajn počasí, i když větrné a také extra program. Nad rámec uvedeného jsme se zastavili pod Vesuvem v dílně, kde se zpracovává perleť z mušlí – vyrábí se z ní šperky. Také zde měly krásné kousky z červeného korálu. Díval sem se zde Terezce po náušnicích, když stříbrný Swarovski z Bangoku nebyl zase až tak stříbrný, ale nic vhodného tu neměli. Co se mi líbilo, tak byly moc dlouhé a nějaké pěkné, jemné jsem v nabídce nenašel. Ale mnoha členům výpravy zastávka kápla do noty. Nakupovali jako diví. Z obchodu odcházela velká část členek výpravy ověnčena balíčky. Na večeři je už předváděla na sobě.

I když měl být oficiální závěr výletu ve 14:00 hod, Paolo se sám od sebe nabídl, že vše rád protáhne a ukáže nám navíc ještě kousek Neapole. Nebránil jsem mu. Já sám mám Neapol zafixovanou jako špinavé, škaredé město. Ale při dnešní prohlídce jsem trochu na věc změnil názor. Při návratu do města nás přivítala dopravní zácpa, typická neapolská. Při popojíždění kolem přístavu za mnou přišla jedna členka výpravy, že jako jestli ta prohlídka bude, že ona by raději na loď. Tak sem ji uklidnil, že za chvíli ze zácpy vyjedem a co by jako dělala na lodi. Odpovědí mi bylo, že by plavala a cvičila … nekomentoval jsem a věnoval se dále výkladu. Jak jsem slíbil, tak náš autobus za chvíli opustil zácpu a kolem Nového hradu s nedalekou rozestavěnou stanicí podzemní dráhy, jsme projeli k Národní knihovně a na náměstí Piazza de Plebisctito. Zde stojí na kraji nejstarší divadlo, Královský palác a také velká nákupní galerie ve stylu Art Nuovo. Ještě abych se vrátil ke stanici podzemky – v Neapoli je snaha o postavení podzemní dráhy, aby se ulehčilo dopravní situaci. Obrovský problém je ovšem přítomnost řeckých a římských artefaktů. Dá se říct, že vlastně celá Neapol stojí na základech antických budov nebo tyto byly přestavěny na budovy moderní. Proto je téměř každá stavba ihned zkraje zastavena archeology a musí se počkat, než jsou všechny artefakty přeneseny do muzea. Krátká prohlídka města pokračovala dále po nábřeží s malou zastávkou u Vajíčkového hradu – nejstaršího ve městě. Proč Vajíčkového? Legenda praví, že hrad má ve zdi ukryt vejce. Toto když praskne, tak spadne celý hrad. Kdo ví, jestli je to pravda nebo ne. Nedaleko se rozkládá také malebná marina – přístav jachet. Odsud nás už autobus odvezl zpět do přístaviště k lodi. Do odplutí byla skoro hodina a půl, tak jsem si myslel, že někteří členové výpravy půjdou po svých projít důkladněji, co jsme viděli z autobusu. Opak byl pravdou. Asi šli také plavat a cvičit nebo na ně přišel hlad? Těžko říct. Já si ale tuto krátkou individuální prohlídku města také řádně užil. Konečně jsem mohl udělat spoustu fotek, nerušeně, bez toho aniž bych s sebou tahal grupu dalších dvaceti lidí. Na závěr dne to byl také důvod, proč se mi Neapol tak líbila. Jen jsem litoval, že nemám černobílý foťák. Netušil sem, že se podivám i do města a Vesuv už mám nafocený. Cestou zpět jsem koupil ještě magnetku a také se vrátil na loď.

Části výpravy jsem informace o zítřejším vylodění řekl v autobuse a těm co tam nebyli, jsem se snažil vše předat na lodi. Několik z nich sem potkal a zbytek musel vydržet do večeře. Ještě před odplutím se krásně ukázal Vesuv ve své kráse. Teda zase až tak jako ne – myslím, tím že by chtěl soptit. Jen pěkně vykoukl z mraků.

Teď už mám kufr vystrčený přede dveřmi, žádný z členů výpravy nedorazil s dotazem, nebo nevolal, tak snad vše dobře dopadne. Na mobilu je bohužel opět jen lodní síť, tak nemůžu právě dokončovaný zápisek poslat Terezce. Třeba se ještě ale přiblížíme pevnině a něco „ulovím“, přinejhorším ráno. Asi zkouknu jeden díl seriálu MASH a půjdu spát … zítra, zítra už je konec týdenního putování! Škoda jen, že letadlo do Prahy přiletí až ve 23:20, tak domů dorazím v neděli brzo ráno...
 

FOTOGALERIE

 

11. září 2010: sobota
Livorno – Bologna - Praha
A je tady poslední den! Ani dospat jsem nemohl. Neustále jsem se přes noc budil a poslouchal, jestli skutečně odnesou kufr a jestli pode dveřma bude účet apod. Kolem druhé jsem se vzbudil a schválně šel zkontrolovat, jestli účet přinesli. A co byste řekli? No nebyl tam, samozřejmě. Ale o pár minut později jsem slyšel, jak ho někdo zasouvá pode dveře.

Ráno už nebylo moc času na žádné zdržování. Honem vstát sbalit vše co ještě v kaujtě zbývalo a šupem na snídani. Obával sem se, že zde bude asi milion lidí. Opak byl ovšem pravdou. V restauraci pobývalo jen pár lidiček. Snídaně se nijak nelišila od těch předchozích – jogurt a pár koláčků. Ale vlastně lišila se – svítilo sluníčko a byl krásný východ Slunce. To bylo tak jako asi na rozloučenou, že Středozemní moře umí být i hezké, nejen zakaboněné. Cestou ze snídaně mne zastavili členové výpravy, že nedali přede dveře pokoje kufr, že co jako mají dělat. Napadlo mne jediné, odnést si ho sami. Pro jistotu sem se ale šel zeptat na recepci – prý ho mají nachystat a pikolík ho odnese. To už jsme ale mezitím připlouvali do přístavu a v Livornu loď zakotvila kolem deváté hodiny. Z kajut jsme museli odejít už po osmé a tak se čekalo v Budha baru. Vystupuje se podle barev, kterou jsme dostali na kufry. Někteří členové výpravy měli problém s identifikací světle růžové, asi by měli raději rozdávat jasné barvy a ne odstíny. Chvilku po půl desáté vyhlásili naši barvu, jako první. Tak honem ven. Následovali jsme pána s plácačkou, kde byla napsaná a také zobrazená barva, aby se někdo nezatoulal.

Vítej pevnino! Jak ses bez nás ten týden měla? Asi dobře, že? Tak my si jdeme raději pro kufry do přístavní haly, doufám, že zde budou a pojedeme dál. Uf, kufry zde už čekaly vyrovnané do řady. Proto obava oné členky výpravy ze včerejška, byla neopodstatněná. Kufr ji čekal zde a ne až v Bratislavě … Venku na nás zatím nikdo nečekal, tak sem poslal členy výpravy zpět do haly a šel hledat bus a doprovod. Nejdříve jsem zkoušel telefonovat, hovor ale nikdo nevzal. Na parkovišti za plotem stál autobus stejné společnosti jako nás vezl sem, tak jsem za ním zašel a byl to ten správný. Frída, paní co nás doprovázela, zde ještě nebyla. Řidič mi řekl, abych přivedl lidi a on mezitím zavolá Frídě. Tak zpět do haly, sehnat lidi a naložit do autobusu. Jelikož část lidí vysedá v Bologni, tak tito si dávají kufry na druhou stranu autobusu. Když už jsme všichni naložení, tak se Frída konečně objevuje a můžeme vyrazit.

Přejezd nám zpestřila asi hodinová zácpa kolem Florencie. Měli jsme ale hromadu času, tak nebylo kam spěchat. Po obědové zastávce, asi v polovině cesty, jsme zase pokračovali a do hotelu dorazili po druhé hodině. Ubytování a loučení se slovenskou skupinkou proběhlo rychle a vzhůru na letiště. Byly teprve tři hodiny odpoledne, náš lety byl až v sedm a tak následovalo čekání a čekání a čekání … Když už je člověk odbavený a bez kufru, tak je to lepší. U přepážky už měli připravené palubenky, které jsem rozdal členům výpravy a mohli jsme se přesunout za kontrolu a čekat už přímo u odletové přepážky.

Ještě před odletem jsem zkontaktoval osobu, která měla zítra vyzvednout slovenskou skupinku. SMS došla a odpověď také, tak snad vše klapne. Letadlo z Bologne odlétalo na čas a přestup ve Frankfurtu nebyl nijakým zdržením. I v Praze přistáváme včas. U kufrů byl malý zádrhel – jednomu členovi výpravy kufr nedorazil. Bohužel ještě ztratil i útržek od odbavení, tak to bylo o to veselejší. Naštěstí jsme v Česku, vše si může vyřídit sám. Mi jedna členka výpravy navrhla, že mě zaveze na hlavní nádraží, abych stihl vlak. Po půlnoci tam jedou dva … pak až ve 4:11.


12. září 2010: neděle
Praha - Kvasice
… to mi ovšem ta dotyčná neřekla, že neví, jak se z letiště na hlavní nádraží dostane … večerní projížďka Prahou nebyla také špatná, ale vlak mi kvůli tomu ujel. Jak jeden, tak druhý! Po chvíli bloudění po nádraží mě odtamtud vyhnali, že se budova uzavírá do 3 hodin, kvůli úklidu. Sekuriťák mi doporučil, abych se nezdržoval před nádražím v parku. Že ho mrzí, že musím čekat venku, že tady není nějaká čekárna, kde by normální lidi s lístkem (ne bezdomovci), mohli čekat. Tím mi nepomohl. Nejdříve jsem bloudil ulicemi, ale s kufrem a taškou plnou vysílaček to nebylo moc ideální. Postavil sem se proto pod Muzeum, na světlo a pod kamery a zde pochodování sem a tam strávil asi hodinu a půl.

Po třetí hodině už otevřeli nádraží a také tzv. ČD centrum, kde jsem si koupil lístek. Vlak byl poloprázdný, v kupéčku se mnou nikdo necestoval. Měl jsem strach, abych nezaspal přestup v Olomouci, ale vše dobře dopadlo a v 7:45 jsem vystoupil v Otrokovicích a konečně se mohl přitulit k mé Terezce!

Dnes, tj. 17. září 2010 jsem se dozvěděl velmi smutnou zprávu, že jeden z členů výpravy v úterý 14. září 2010 náhle zemřel. Velmi mne to zaskočilo. Dle slov rodiny umíral ale šťastný, že si splnil svůj životní sen - cestu lodí.