|
TAIWAN
21. 5. - 1. 6. 2025
středa 21. května – čtvrtek 22.
května 2025:
Praha - Taipei
Cestu na Taiwan jsem plánoval už delší dobu, ale
několikrát to ztroskotalo – většinou se nesešlo dost
účastníků, a zájezd se musel zrušit. Letos to konečně
vyšlo a Taiwan se stal mojí 113. navštívenou zemí.
Let z Prahy (přímý let) proběhl klidně, a díky tomu, že
jsem měl celou trojsedačku pro sebe, jsem si mohl i
trochu odpočinout. Přistát jsme měli v 05:05 místního
času, ale nakonec jsme dosedli asi o půl hodiny později.
Už při vystupování z letadla nás přivítalo typicky
tropické počasí – vysoká teplota a ještě vyšší vlhkost.
V květnu tu přechází období sucha v období dešťů, takže
jsem měl trochu obavy, že zmokneme hned první den. Zatím
ale nepršelo.
Po příletu následoval přesun z letiště, ubytování v
hotelu a krátký odpočinek. Ve 13:00 jsme už vyrazili na
první seznámení s Tchaj-pejí.
Naší první zastávkou byla Dihua Street, historická
obchodní tepna města. Ulice vznikla v 19. století, a
zatímco jiné čtvrti města prošly kompletní modernizací,
tady se stále zachoval starý duch místa. Nízké domy s
koloniálními i japonskými fasádami, malé krámky s čajem,
sušeným ovocem, léčivkami i tradiční čínskou medicínou.
Člověk má pocit, že se ocitl v jiném století, i když na
dohled už zase začínají mrakodrapy a ruch moderního
města.
Poté jsme navštívili Longshan Temple – jeden z
nejvýznamnějších a nejstarších chrámů v Taipei, založený
už v roce 1738. Chrám vznikl jako místo modliteb pro
čínské přistěhovalce z provincie Fu-ťien, kteří sem
přinesli své božstva i tradice. Dnes je chrám živou
ukázkou toho, jak se v tchajwanském náboženství
prolínají buddhismus, taoismus a lidová víra. Na dvoře
voní kadidlo, lidé přinášejí ovoce a květiny jako
obětiny, modlí se za zdraví, štěstí i úspěchy. Nad
hlavou se tyčí zdobené střechy s dračími ornamenty, a
chrám sám jako by byl ostrovem klidu uprostřed rušného
města.
Chrám má ale i pohnutou historii – v noci z 29. na 30.
května 1945 byl bombardován během náletu amerických sil.
Budova byla těžce poškozena a většina hlavního sálu
zničena. Lidé, kteří se zde před náletem ukrývali,
naštěstí místo krátce před bombardováním opustili. Chrám
byl později znovu postaven díky komunitní sbírce a
dodnes zůstává symbolem duchovní síly i odolnosti.
Z chrámu jsme zamířili do Ximendingu, čtvrti, která
představuje úplně jinou tvář města – barevné neony,
mladí lidé, stánky s jídlem, street art, pop kultura.
Často se přirovnává k tokijskému Harajuku – a podobnost
tu opravdu je. Je to místo, kde Taipei pulsuje
nejrychleji. Zde jsme si dali i typický místní nápoj –
bubble tea, sladký čaj s mlékem a kuličkami tapioky.
Přestože se dnes prodává po celém světě, pochází právě z
Taiwanu a tady chutná rozhodně nejautentičtěji.
Večer jsme zakončili večeří v typické taiwanské
restauraci – kulatý stůl s otočným středem a hromada
jídla uprostřed. Všechno se sdílí, každý si nabírá, co
chce – tedy za předpokladu, že mu to mezitím někdo
neodtočí na druhý konec. Pro některé účastníky to byl
trochu kulturní šok, zvlášť v kombinaci s hůlkami, které
nejsou u všech zrovna oblíbeným nástrojem. Ale jídlo
bylo skvělé – rýže, maso, zelenina, omáčky, všechno
výrazné a autentické. Po dlouhém dni ideální tečka.
FOTOGALERIE
pátek 23. května 2025:
Taipei - Hualien
Dnes jsme opustili rušné Taipei a vydali se podél málo
osídleného východního pobřeží směrem do Hualien. Tato
část Tchaj-wanu je známá svou nespoutanou přírodou a je
domovem jednoho ze sedmi národních parků ostrova –
Taroko.
Východní pobřeží omývá Tichý oceán – Pacifik. Moře je
zde divoké a syrové, s nebezpečnými proudy, které mohou
být zrádné i pro zkušené plavce. Místní lidé se tu téměř
nekoupou, nejen kvůli silnému příboji, ale i kvůli
výskytu žraloků. Pláže tak zůstávají převážně prázdné a
slouží spíše k procházkám, pozorování moře nebo
rybaření.
Naší první plánovanou zastávkou měla být vyhlídka na
útes Qingshui. Bohužel, následky silného zemětřesení z
dubna 2024 jsou tu stále znát – vyhlídka i přístupové
cesty jsou kvůli sesuvům půdy uzavřené. Silnice podél
pobřeží nese stopy nejen zemětřesení, ale i prudkých
dešťů, které oblast zasáhly jen pár dní před naším
příjezdem.
Po cestě jsme projížděli řadou tunelů vytesaných skrz
horské masivy. Východní pobřeží je natolik členité, že
silnice zde vede většinu času právě tunely. Jedním z
nich byl i Hsuehshan Tunnel – Sněžný tunel, nejdelší
silniční tunel na Tchaj-wanu s délkou 12,9 kilometrů.
Propojuje vnitrozemí s východním pobřežím a jeho průjezd
je zážitkem sám o sobě. Vloni o prázdninách jsem
projížděl tunelem pod Mont Blancem, který má necelých 12
kilometrů, a tehdy jsem si říkal, že delším tunelem už
asi nikdy nepojedu. O to větší bylo moje překvapení,
když jsme najednou vjeli do ještě delšího, skrytého
hluboko pod horami v srdci Tchaj-wanu.
Národní park nese jméno po domorodém etniku Truku (někdy
psáno také jako Taroko), které tuto oblast obývá už po
staletí. Truku patří mezi původní austronské národy
Tchaj-wanu, vyznačují se bohatou kulturní tradicí,
včetně tkaní, lovu a tradičního zpěvu. Jejich jméno „Taroko“
znamená v překladu „velkolepý“ nebo „nádherný“, což
dokonale vystihuje hluboké mramorové soutěsky, řeky a
zelené hory, které zdejší krajinu tvoří.
V samotném Národním parku Taroko jsou kvůli poškození
uzavřeny i turistické stezky. Navštívili jsme alespoň
návštěvnické centrum, kde začíná slavná Taroko Gorge
Trail lemující řeku Liwu. Udělali jsme si krátkou
zastávku u ikonické brány do parku, vedle níž se nachází
historický tunel Chingshui – první silniční tunel na
Tchaj-wanu. Tunel byl vybudován v roce 1914 během
japonské koloniální éry, ručně, bez použití moderní
techniky. Byl součástí většího projektu propojit západní
a východní pobřeží a zajišťoval nejen dopravu, ale i
vojenský dohled nad horskou oblastí. Je symbolem
tehdejší technické zdatnosti i tvrdých pracovních
podmínek, v nichž byl postaven.
Další zastávkou byl Qixingtan – oblázková pláž nedaleko
Hualienu. Právě zde se nachází vojenská letecká základna
Chihhang, jedna z klíčových základen tchajwanského
letectva ROCAF – Republic of China Air Force. Základna
slouží jako stanoviště stíhacích letounů F-16, které zde
pravidelně cvičí. Měli jsme štěstí – právě během naší
návštěvy odstartovalo několik F-16, a to přímo nad
našimi hlavami. Skvělý a nečekaně silný zážitek. Na
pláži zároveň probíhala výstava kamenných skulptur –
trollové, postavy, sloupy – a my si užili klidnou
procházku mezi uměním, zatímco z hor se valily temné
dešťové mraky.
Pokračovali jsme do Pine Garden, historického areálu
obklopeného borovicemi, který sloužil během druhé
světové války jako výcvikové středisko pro piloty
kamikadze. Tito mladí muži byli školeni k sebevražedným
misím s cílem zasáhnout nepřátelské lodě. Dnes zde stojí
památník a malý bunkr s dojemnou expozicí – fotografie,
dopisy a poslední vzkazy těch, kteří se vydali na cestu
bez návratu. Místo je silně emotivní a hluboce působivé.
Japonská legenda říká, že duše padlých kamikadze se
vracejí zpět na zem v podobě bílých motýlů, aby chránily
své blízké. Mezi stromy jsme jich několik zahlédli –
jako by v tichosti dohlíželi na každého návštěvníka.
Hualien nás přivítal jako zelené, klidné město s asi 300
000 obyvateli, obklopené horami a oceánem. Své hlavní
sídlo zde má buddhistická organizace Tzu Chi Foundation.
Založena byla v roce 1966 mniškou Čeng Jen jako malá
charitativní skupina žen pomáhajících chudým. Dnes
působí ve více než 60 zemích a věnuje se humanitárním
misím, ekologii, zdravotní péči i vzdělávání. V Hualienu
má své centrum, univerzitu, moderní nemocnici i vlastní
čtvrť postavenou v tradičním čínském duchu se silným
důrazem na harmonii a udržitelnost.
Navštívili jsme také dvě duchovní svatyně. Jian Qingxiu
Temple je elegantní japonský buddhistický chrám založený
během japonské okupace v první polovině 20. století.
Obklopený zelení působí jako oáza ticha. Stavba je
jednoduchá, bez zdobnosti typické pro čínské chrámy, a
vládne zde meditativní klid. Chrám je zasvěcen japonské
zenové škole Rinzai, která je zde stále aktivní.
Gangtian Temple naproti tomu reprezentuje tradiční
taoismus. Barevný, živý, plný lampionů, draků a vůní
vonných tyčinek. Je zasvěcen bohyni moře Mazu,
ochránkyni rybářů a námořníků, kterou uctívají po celém
pobřeží jihovýchodní Asie. Místní lidé se sem chodí
modlit, zapalovat svíčky a ptát se na osud pomocí
věšteckých tyček. Vzhledem k přírodní síle oceánu a
častým tajfunům má zde Mazu své pevné místo v srdcích
obyvatel.
FOTOGALERIE
sobota 24. května 2025:
Hualien - Chihpen
Je příjemné sobotní ráno a my opouštíme Hualien. Místo
přímé cesty vnitrozemím mezi skalními masivy volíme
východopobřežní scénickou silnici. Dobré rozhodnutí – už
po pár kilometrech se krajina otevírá a nabízí výhledy
na hluboké modré moře napravo a zalesněné kopce vlevo.
Dopoledne je jasné a viditelnost výborná, a tak si
užíváme nádherný kontrast mezi oceánem a horami v dálce.
Fotky se tentokrát skoro dělají samy.
Naší první zastávkou je Shitiping, jedno z
nejzajímavějších přírodních míst na pobřeží. Tato oblast
vznikla vulkanickou činností a tektonickým pohybem a
dnes tu mořské vlny pomalu, ale neúnavně modelují
pobřeží do podivuhodných tvarů. Najdete tu jak hladké
vlnící se desky připomínající zkamenělé duny, tak
hluboké pukliny a skalní bazénky, do kterých se při
přílivu nalévá mořská voda. Shitiping je oblíbený i mezi
rybáři a potápěči – voda je tu křišťálově čistá a pod
hladinou žijí hejna barevných ryb. Fouká tak, že nám do
obličeje létá jemný písek, v puse skřípe, ale výhled na
dramatické pobřeží a rozbouřené moře za to rozhodně
stojí. Nad kopci se sice už začínají kupit temné mraky,
ale zatím neprší.
Kolem poledne přejíždíme slavný obratník Raka. Na místě
stojí klasický kamenný monument označující přesnou
hranici mezi mírným a tropickým pásem. Kousek opodál pak
upoutá moderní umělecká instalace – kovová socha nazvaná
Embryo, vytvořená ze starých lan rychlovýtahu z věže
Taipei 101. Silná symbolika zrození a propojení přírody
s technikou.
Zastavujeme i u ikonického mostu Sanxiantai – osm
oblouků připomínajících dračí hřbet nás zavede na
sopečný ostrov, který podle legendy navštívili tři
taoističtí bohové. Udělali jsme si pořádnou procházku –
ostrov jsme obešli celý, včetně výstupu na maják. V tom
tropickém vedru člověk zpocený až na zadku, ale stálo to
za to. Cestou míjíme bizarní, větrem a slanou vodou
vymodelované skály. Vítr tady už opravdu sílí, místy
máme pocit, že nás sfoukne ze stezky. Přesto – jedno z
nejkrásnějších míst dne.
Odpoledne ještě spontánně zastavujeme u přírodní
kuriozity známé jako Water Running Up poblíž Donghe.
Malý kanálek se vine podél cesty a voda v něm jakoby
opravdu stoupá do kopce. Je to optický klam, ale přesto
nás to baví. Další důkaz, že na Tchaj-wanu není nouze o
podivuhodnosti.
Den zakončujeme v geoparku Xiaoyeliu, i když už zavírali
a byli jsme téměř poslední návštěvníci. Tohle místo je
menší a méně známé než slavnější Yeliu na severu
ostrova, ale o to příjemněji překvapí. Pískovcové
formace tu vznikaly tisíce let erozí větru a vody – z
pískovce tu vyhlodal příroda fantastické tvary
připomínající houby, čepice, stoly i zkamenělý karamel.
Povrch je hladký, barevně odstupňovaný od světle béžové
až po oranžovou, a působí jako by ho někdo vyleštil.
Procházka po dřevěných chodníčcích mezi těmito
přírodními sochami má svou poetiku – jsme tu skoro sami,
světlo pomalu měkne a obloha šedne. Ideální tichá tečka
za dnem plným kontrastů a větru ve vlasech.
Dnes nocujeme v Chihpenu, známém lázeňském městečku
uprostřed zelených kopců. Náš hotel má příjemné
překvapení – každý pokoj je vybaven vlastními termálními
lázněmi. Z kohoutku tu neteče obyčejná voda, ale teplá
minerální voda hydrogenuhličitano-sodného typu. Po
celodenním putování v horku a větru je koupel v soukromé
vaně s výhledem do zeleně doslova balzámem na tělo i
duši.
FOTOGALERIE
neděle 25. května 2025:
Chihpen - Kenting
Ráno v Taitungu začalo tak, jak se na východním pobřeží
Tchaj-wanu sluší a patří – mraky visely nízko, vzduch
byl těžký a z nebe padalo jemné mrholení, které
připomínalo spíš mlhu se sklony k pláči. Nasedáme do
autobusu a vyrážíme nejprve na jih podél pobřeží, než se
silnice začne stáčet do vnitrozemí a my se vydáváme na
cestu přes hory, abychom překročili jižní výběžek
ostrova a sjeli dolů na západní pobřeží.
Podél cesty míjíme rozsáhlé rybí farmy – ne klasické
rybníky, ale placaté vodní plochy, kde se chovají hlavně
krevety a kanici. A právě kanicové se stávají nečekaným
hitem dopoledne – dozvídáme se, že tahle nenápadná ryba
dokáže v průběhu života změnit pohlaví. Jak přesně to v
rybím světě funguje, zůstává záhadou, ale i tahle
biologická zvláštnost dotváří obraz Tchaj-wanu jako země
plné překvapení.
Jakmile začneme stoupat do hor, déšť postupně slábne a
po přejezdu hřebene se nám otevírá úplně jiný svět.
Zatímco východ zůstává zahalen v mlžném oparu, západní
pobřeží nás vítá modrou oblohou a ostrým sluncem. V
dálce se zrcadlí Tchajwanský průliv a náš průvodce
ukazuje směrem k obzoru: "Tam někde je Čína, jen 140
kilometrů odsud." Dáváme pozor, kdyby náhodou mávali
zpátky.
V autobuse se rozjíždí debata o vejcích. Ano, přesně
tak. Na Tchaj-wanu patří vejce k důležitým kulinářským
ikonám a rozhodně tu nejde jen o omeletu.
Největší legendou jsou tisíciletá vejce – kachní vejce,
která se několik týdnů (ne let!) fermentují ve směsi
jílu, popela, vápna a rýžových slupek. Výsledkem je
černý, želatinový bílek s jemným sirným odérem a
zelenošedý krémový žloutek s lehce zemitou chutí.
Vypadají děsivě, ale chutí překvapí – pokud člověk ví,
do čeho jde.
Pak tu máme slaná kachní vejce. Tato se nejprve naloží
do solného nálevu nebo obalí do slaného bahna a nechají
několik týdnů zrát. Po uvaření je bílek tuhý a slaný,
zatímco žloutek je sušší, máslový a výrazně aromatický.
Často se používají jako náplň do mooncake koláčků nebo
do tradičních rýžových pokrmů.
Třetím do party jsou tea eggs, tedy "čajová vejce".
Uvařená natvrdo, lehce naklepaná skořápka a pak dlouhá
koupel ve směsi černého čaje, sójové omáčky, anýzu,
skořice a dalších voňavých přísad. Po pár hodinách mají
bílky mramorovaný vzor a chuť, kterou si člověk snadno
oblíbí. Všude voní jako stánek s kořením a často se
prodávají právě na benzinkách.
Dnešní program je volnější, což po náročných dnech na
východním pobřeží vítáme s povděkem. První zastávkou je
městečko Hengchun, které má v rámci Tchaj-wanu docela
výjimečné postavení – je jedním z mála měst, kde se
dochovaly původní hradby z období dynastie Čching. Město
bylo založeno v 70. letech 19. století jako obranný bod
proti častým nájezdům domorodých kmenů i zahraničních
pirátů. Tehdy sem Číňané přivezli nejen vojáky, ale i
zedníky, kteří vystavěli kamenné hradby s čtyřmi
městskými branami. Dnes z nich zůstalo několik úseků a
nejzachovalejší je právě jižní brána (South Gate), u
které se zastavujeme.
Brána je fotogenická a má atmosféru, která připomíná
staré čínské město – akorát bez davů. V okolí se
procházíme, fotíme a obdivujeme, jak elegantně zapadá do
městské zástavby. Mimochodem, název Hengchun znamená
„věčné jaro“ – a vzhledem k místnímu klimatu, které je
po většinu roku teplé a příjemné, se to k městu opravdu
hodí. Není divu, že ho mají místní rádi a že tu končí
spousta výletníků, kteří míří do Kentingu.
Někteří členové výpravy se mezitím nechávají zlákat na
místní domácí zmrzlinu, a i když některé příchutě zní
jako omyl (například sladká fazolová), chutnají
překvapivě dobře.
Pokračujeme ke skále Sail Rock, která trčí z moře jako
kulisa z dobrodružného filmu. Místní jí říkají
„Plachetnice“, ale názory se různí – někdo vidí velrybí
hřbet, jiný nos, další zase kus zřícené pagody.
Každopádně hezký fotopoint.
Hlavní atrakcí dne je park Eluanbi a stejnojmenný maják,
který se tyčí na nejjižnějším výběžku ostrova. Dál už je
jen otevřené moře. Maják si prohlížíme zvenčí – na jeho
vyhlídku se dnes už nesmí, ale okolní park nabízí krásné
výhledy a procházku pobřežní vegetací. Vítr tu fičí jak
splašený, takže se držíme čepic i klobouků, ale i tak
stojí za to chvíli postát a pozorovat nekonečný
horizont.
Eluanbi Lighthouse byl postaven v roce 1883 během vlády
dynastie Čching jako reakce na sérii lodních nehod v
oblasti. Byl jedním z mála obranných majáků na světě –
kvůli častým útokům domorodců měl kolem sebe dokonce
opevnění a střílny. Během 2. světové války byl poškozen
bombardováním a po válce zrekonstruován. Dnes je
považován za nejjižnější bod ostrova a významný
orientační bod pro lodní dopravu v Tchajwanském průlivu.
Ubytováváme se v plážovém resortu, kde má každý možnost
vykoupat se v Tichém oceánu. Moře je příjemně teplé,
vlny skoro žádné – jen vítr se nevzdává a pokračuje ve
své misi rozfoukat všechno, co není přibité. Po všech
těch dnech na cestě je to ale příjemné zakončení dne.
Večer vyrážíme do města na Kenting Night Market –
hlučný, barevný, voňavý a živý. Stánky se táhnou podél
hlavní třídy, všude blikají světla a line se vůně
grilovaného masa, mořských plodů i fermentovaných
zázraků, které mají svou fanouškovskou základnu i
odpůrce. Zkrátka Tchaj-wan se vším všudy.
FOTOGALERIE
pondělí 26. května 2025
Kenting - Kaohsiung
Ráno v Kentingu bylo větrné, ale teplé. Než jsme
vyrazili na cestu, vypravil jsem se ještě k moři – k
Pacifiku, který tady omývá nejjižnější výběžek Taiwanu.
Vlny narážely na pobřeží se silou, vítr zvedal vodní
tříšť a nesl s sebou ostrou slanou vůni. Sundal jsem si
boty a stoupnul si do vody – byla krásně teplá, odhadem
kolem 28 °C. S každou další vlnou člověk cítil, jak ho
ta voda trochu očišťuje, trochu rozptyluje, a hlavně
uklidňuje. Přímo naproti, za mlžným obzorem, by se měla
nacházet pevninská Čína – necelých 140 kilometrů
vzdušnou čarou. Tady na jihu je to k asijskému
kontinentu blíž než do hlavního města. Moře se ale
nedalo, vlny byly divoké a koupání tu není obvyklé – jen
krátké smočení nohou, rozloučení s oceánem a s Kentingem.
Pak už jsme nasedli do autobusu a vydali se směrem na
severozápad, podél západního pobřeží.
Cestou jsme míjeli krajinu plnou plantáží – střídaly se
banánovníky, mangovníky, ananasová pole a štíhlé palmy s
betelovými ořechy. Nechyběly ani obrovské bazény rybích
farem, kde se chovají hlavně tilapie, krevety a další
sladkovodní ryby. Podél silnice se objevovaly stánky s
místními specialitami – obzvláště nápadné byly ty, kde
se prodávaly vodní kaštany. Jde o zvláštně tvarované
plody vodní rostliny, které připomínají netopýra nebo
rohatý černý šroub. Slupka je tmavá a tvrdá, ale uvnitř
se skrývá jedlá dužina s jemnou chutí podobnou kaštanům.
Na Taiwanu se často vaří nebo pečou a prodávají v páře
jako svačina na cestu. Krajinu po obou stranách silnice
navíc zvýrazňovaly žlutě kvetoucí stromy zlatého deště
indického. Jejich převislé hrozny květů se v mírném
větru kývaly nad poli a příkopy.
Naší první zastávkou bylo buddhistické muzeum Fo Guang
Shan, které je hlavním duchovním centrem stejnojmenného
buddhistického řádu. Muzeum bylo slavnostně otevřeno v
roce 2011 po několikaleté výstavbě, za kterou stál
zakladatel řádu, uznávaný mistr Hsing Yun (1927–2023),
známý svou snahou přiblížit buddhismus veřejnosti v
duchu tzv. „humanistického buddhismu“.
Monumentální areál zahrnuje několik svatyní, výstavních
prostor, zahrad, ubytovacích kapacit a hlavně obří sochu
sedícího Buddhy, která měří úctyhodných 108 metrů a je
nejvyšší svého druhu v Asii. K soše vede buď centrální
náměstí, nebo dvě dlouhé zastřešené chodby lemované
sochami a citáty. Celý komplex působí velmi promyšleně a
důstojně. V hlavní hale se nachází Jadeitová svatyně,
kde je uchovávána vzácná relikvie – Buddhův zub. Další
relikvie tohoto druhu se nacházejí v Kandy na Srí Lance
a v Pekingu. Dále jsme prošli Zlatou svatyni a pak sešli
i do části podzemních svatyň.
Těch je v areálu celkem 48 a každá se otevírá jen jednou
za sto let. U jedné z nich visely digitální hodiny s
odpočtem – do otevření zbývá 85 let. Podzemní svatyně
slouží mimo jiné jako úložiště ostatků významných
mnichů, ale i historických artefaktů, posvátných textů a
předmětů buddhistického uctívání. Nechyběla ani svatební
síň, do které jsme nahlédli – prostor působil slavnostně
a moderně, navržený tak, aby spojoval duchovní i
společenský význam místa.
U sochy Buddhy nás oslovila místní buddhistická mniška.
Přátelsky se usmívala a poskytla nám výklad o samotném
místě i o Buddhovi. Mluvila stručně, ale zajímavě, a
ochotně zodpověděla pár našich dotazů. Nakonec navrhla,
že se s námi vyfotí – nejprve společně jako skupina, pak
i s jednotlivci, ale vždy jen ve dvou nebo více lidech,
nikdy ne s jednou osobou samostatně. Setkání s ní dodalo
návštěvě velmi lidský rozměr.
Druhou zastávkou byl Kaohsiung, druhé největší město
Taiwanu. Navštívili jsme Lotosové jezírko, které má
rozlohu 43 akrů – zhruba jako 23 fotbalových hřišť. Je
obklopené svatyněmi a pagodami, z nichž nejznámější jsou
Pagoda Draka a Pagoda Tygra. Vstupuje se drakem, vychází
tygrem – prý to odplavuje hříchy a přináší štěstí.
Nechyběl ani Pavilon jara a podzimu, svatyně Wuliting a
na opačném břehu jezírka impozantní socha božstva
Xuantian.
Xuantian Shangdi, známý také jako Černý nebeský císař,
je významným bohem taoistického panteonu. Jeho původ
sahá do čínské mytologie, kde byl ztotožňován s
ochráncem severu a vodního živlu, ale také s božstvem
válek a spravedlnosti. Často je zobrazován se zbraní,
dlouhým vousem a nahou nohou spočívající na želvě a
hadovi – symboly přemoženého chaosu a zla. Socha v
Kaohsiungu je opravdu impozantní a stojí na ostrůvku
spojeném s břehem lávkou.
Závěr dne jsme věnovali návštěvě umělecké čtvrti Pier 2
Art Center. Tato oblast bývala součástí přístavního
areálu, plného skladišť a překladišť. V roce 2000 však
začala přeměna na kulturní prostor a dnes jde o jedno z
nejživějších míst současného umění na Taiwanu. Najdete
tu galerie, výstavy, umělecké instalace pod širým nebem,
divadla, obchody s designovými produkty, stylové kavárny
i místa pro street art. V některých halách se střídají
výstavy fotografií, digitálního umění nebo
interaktivních expozic. Prostor je příjemně otevřený i
rodinám s dětmi – jezdí tu malý vláček, venku stojí
sochy robotů, dinosaurů nebo děl ze starého železa.
Místo má industriální duši, ale zároveň kreativního
ducha a přívětivou atmosféru.
Den byl pestrý – od duchovní atmosféry buddhistického
komplexu přes klasickou architekturu čínských svatyní až
po kreativní moderní prostor v přístavu. Taiwan znovu
ukázal, jak dokáže v jediném dni nabídnout úplně
rozdílné tváře.
FOTOGALERIE
úterý 27. května 2025
Kaohsiung - Tainan
Ráno jen krátký přejezd z Kaohsiungu do nejstaršího
města Taiwanu – Tainanu, někdejší metropole ostrova a
místo, kde se začala psát moderní historie země. Už v
roce 1624 zde Holanďané založili pevnost Fort Zeelandia
a vytvořili z Tainanu správní centrum své kolonie. Po
třiceti letech, v roce 1662, byli ale z ostrova vyhnáni
čínským vojevůdcem Koxingou (Zheng Chenggong), který
pevnost po devítiměsíčním obléhání dobyl a ukončil tak
éru holandské nadvlády nad jihozápadním pobřežím Taiwanu.
My jsme dnes šli v jejich stopách – ale nejdřív jsme si
zabubnovali.
Navštívili jsme Ten Drum Cultural Village – bývalý
cukrovar Rende Sugar Refinery, který fungoval od 19.
století až do roku 1995, kdy byl kvůli modernizaci
výroby uzavřen. Po letech chátrání se areálu ujala
taiwanská bubenická skupina Ten Drum Art Percussion
Group, která jej v roce 2005 přeměnila na unikátní
kulturní prostor, kde se snoubí industriální historie,
hudba a kreativní přístup k obnově starých míst. Část
budov zůstala zachována v původní podobě s rezavými
ocelovými konstrukcemi, část byla adaptována na
koncertní sály, muzea nebo interaktivní dílny.
Prošli jsme se mezi starými továrními halami, ve kterých
to stále voní po cukru a rzi, nechali se zasvětit do
základů bubenické techniky – nešlo jen o plácání do
bubnu, ale o soustředění, rytmus a práci s energií.
Povozili jsme se stylovým turistickým vláčkem, který
projíždí bývalými kolejemi nákladního cukrovarnického
vlaku. Všude byly informační tabule, které připomínaly
minulost místa a jeho proměnu. Pro děti i odvážné
dospělé byl k dispozici zipline, vysoký tobogán,
horolezecká stěna nebo vyhlídková lávka ve výšce, odkud
je dobře vidět na celý areál i širší okolí.
Vrcholem návštěvy byla zhruba hodinová bubnová show,
která byla opravdu energická, přesná a velmi nakažlivá.
Hudební vystoupení bylo víc než koncert – šlo o napůl
divadlo, napůl fyzický výkon. Kombinace
synchronizovaného pohybu, světelných efektů a basových
úderů, které rezonovaly hluboko v hrudníku, vytvořila
atmosféru, na kterou jen tak nezapomeneme.
Odsud jsme se přesunuli k pozůstatkům někdejší holandské
pevnosti – Anping Fort. Původně Fort Zeelandia, byla
postavena z cihel a drcených mušlí dovezených z Jávy a
stála na tehdejším pobřeží – moře od té doby ustoupilo o
několik kilometrů. Vstoupili jsme do muzea, kde byly
vystaveny historické artefakty, mapy námořních cest i
dioramata připomínající dramatické chvíle obléhání. Poté
jsme vystoupali na vyhlídkovou věž, z níž je hezký
výhled na přístav a okolní čtvrť. Následně jsme vyšli
jiným východem a rázem se ocitli v rušné Anping Old
Street – typické taiwanské tržnici plné stánků, vůní a
místních specialit. Sušené ovoce, slisované plátky
vepřového masa připomínající jerky, sladké i slané
pečivo, krevetové placky, bubble tea... nechybělo nic.
Zvláštním zážitkem bylo setkání v jednom z krámků, kde
se prodávaly dřevěné hračky a různé suvenýry z Česka.
Majitelem byl pán – Čech, který už nějakou dobu na
Taiwanu žije. Vedl poněkud zmatené řeči, které těžko
dávaly smysl, ale i to k cestování patří – člověk nikdy
neví, koho potká.
Den jsme zakončili návštěvou nejstaršího Konfuciova
chrámu v Tainanu. Pochází už z roku 1665, kdy ho založil
právě Zheng Jing, syn slavného Koxingy, a stal se prvním
oficiálním vzdělávacím centrem na ostrově. Chrám není
jen náboženskou památkou, ale i symbolem vzdělanosti –
právě zde byla zřízena první oficiální akademie pro
studium konfuciánských textů. Komplex působí klidně a
vyrovnaně, s jednoduchou architekturou, červenými sloupy
a dřevěnými trámy. V přilehlém parku rostly mohutné
stromy banyan tree s typickými visícími „vousy“ a
překvapením byly i vystavené makety japonských raket –
připomínka druhé světové války a bombardování, které
zasáhlo i tuto část města.
Po návratu do hotelu následoval zasloužený odpočinek a
večer pak společná večeře. Opět na otočném stole –
spousta menších talířků, ze kterých si člověk může
nabrat podle chuti. Nejvíc bodovala rýže polévaná
škvarkovým výpekem, voňavý vepřový bůček a hutná nudlová
polévka. K tomu nám naservírovali studený bylinkový čaj,
který voněl jako bolavá noha a chutnal podobně – zapít
to taiwanským pivem byla nejen úleva, ale i nutnost.
FOTOGALERIE
středa 28. května 2025
Tainan – Sun Moon Lake
Opouštíme rozpálený Tainan a míříme do vnitrozemí.
Cesta ubíhá překvapivě svižně – taiwanské silnice jsou
naprosto dokonalé. Žádné výmoly, objížďky, uzávěry,
zbytečné kolony. Jen hladký asfalt, solidní serpentiny a
celkem málo aut. I naše klimatizované vozidlo si to šine
pohodlně vzhůru do hor jako by nic.
Ještě, než dorazíme k hlavnímu cíli dne, Sun Moon Lake,
zastavujeme na neplánované, ale o to působivější
zastávce. Před námi se zjevuje taoistický chrám Wuchang.
V popředí se skví nový, bohatě zdobený chrám, který
vypadá jako čerstvě dokončený – červené sloupy, zlatí
draci, řezbované trámy. Ale opravdové překvapení na nás
čeká vzadu. Tam stojí torzo starého chrámu, zříceného
během zemětřesení 21. září 1999, které zasáhlo střední
Taiwan o síle 7,6 stupně Richterovy škály. Při
katastrofě tehdy zemřelo přes 2 400 lidí a chrám Wuchang
se stal jedním ze symbolů té tragédie. A přesto – sochy
božstev v interiéru zůstaly nepoškozené, jako by je
chránila vyšší moc. Mnohé z nich mají černou tvář,
zčernalou kouřem z desetiletí pálených vonných tyčinek,
které tu věřící obětovali při modlitbách.
Navíc jsme se tu poprvé setkali se dvěma z devíti
mýtických synů draka, kteří se v taoistické architektuře
objevují pravidelně. Bixi, nejstarší syn draka, má hlavu
draka a tělo želvy a jeho posláním je nosit na zádech
těžké kamenné stély – pamětní sloupy s nápisy.
Symbolizuje sílu, vytrvalost a paměť. Hned vedle stojí i
jeho bratr Suanni, pátý syn draka, který miluje oheň a
vůni, a proto bývá vyobrazen na nádobách k pálení
vonných tyčinek. Dva bratři – jeden nese minulost, druhý
si libuje v přítomném okamžiku.
S touto silnou a poetickou připomínkou pokračujeme dál.
Krajina se dál vlní a konečně se před námi otevírá
panorama Sun Moon Lake – největšího sladkovodního jezera
na Taiwanu, které se rozprostírá v nadmořské výšce 750
metrů. Název získalo podle tvaru: východní část
připomíná slunce, západní měsíc. Rozloha zhruba 8 km²,
tedy něco jako pět Máchových jezer s přilehlým kempem
navrch.
Jezero ale neslouží jen jako turistická atrakce – je
zároveň součástí přečerpávací vodní elektrárny, která
zásobuje elektřinou široké okolí. Během noci, kdy je
spotřeba nízká, se voda čerpá do vyšších poloh, a přes
den, když poptávka stoupne, se zase pouští zpět dolů
přes turbíny. Ideální využití přírodní geografie pro
moderní energetiku.
Kromě toho je jezero dějištěm jednoho z největších
plaveckých závodů v Asii – každý rok se sem sjede kolem
25 000 plavců. Zajímavostí je, že účastníci nemusejí
umět plavat – většinou se drží různých plovacích
pomůcek, raftíků nebo se nechávají tlačit kamarády. Voda
je jinak sladká, ale jak nám s nadhledem sdělil místní
průvodce – „v ten den se stane slanou… pot a moč udělají
své.“ Naštěstí my měli v plánu úplně jinou tekutinu.
Zastavujeme na návštěvu čajové plantáže Hugosum Tea,
která leží v kopcích nad jezerem. Zde se nevyrábí
populární oolongy z vysokohorských oblastí, ale pravý
taiwanský černý čaj, na který jsou místní patřičně hrdí.
Dostáváme podrobný výklad o sběru, zavadnutí, oxidaci,
rolování a sušení čajových lístků – proces, který má ke
každodennímu zalití pytlíku v hrnku opravdu daleko. Na
závěr jsme ochutnali tři druhy černého čaje – lehký,
jemně medový, pak silnější s plným tělem a nakonec
robustní, tmavý, skoro až „ražený“, ideální pro náročná
rána. I zatvrzelí kafaři přikyvovali uznale.
Za mírného poprchávání navštěvujeme chrám Wenwu, který
se majestátně vypíná na svahu nad severním břehem
jezera. Jeho umístění není náhodné – původní dvě menší
svatyně byly zatopeny, když byla hladina jezera v roce
1930 uměle zvýšena kvůli hydroelektrárně. Chrám Wenwu
byl tehdy vystavěn jako náhrada – a ne ledajaká. Spojuje
v sobě hned tři hlavní pilíře čínské filozofie a víry.
Chrám je věnován Konfuciovi, učenci a filozofovi, který
zde reprezentuje vzdělání, morálku a moudrost. Dále Guan
Gongovi, bohu války, který symbolizuje věrnost a čest, a
nakonec Yue Feimu, legendárnímu generálovi dynastie
Song. Tato trojice vytváří neobvyklou kombinaci duchovní
moudrosti a vojenské síly – něco jako knihovna s
kasárnami v jednom. V architektuře chrámu se odráží
prvky tradičních čínských paláců: mohutné schodiště,
červené sloupy, draci, lvi, bronzové nádoby a staletí
staré symboly.
Vydáváme se na krátkou procházku po vesnici Itathao,
kdysi sídle původního domorodého etnika Thao. Dnes už má
spíš podobu turistického centra s hotely, stánky a
restauracemi, ale na některých domech je možné
zahlédnout tradiční motivy a vyřezávané sochy
připomínající původní obyvatele. Thao jsou jedním z
nejmenších z 16 oficiálně uznaných původních národů
Taiwanu – podle posledního sčítání jich je jen něco přes
800. Věřili v duchy přírody, uctívali jezero jako
posvátné místo a jejich jazyk patří do skupiny
austronéských jazyků, podobně jako domorodé jazyky na
Filipínách, Borneu nebo Polynésii. I když dnes žije
většina z nich moderním způsobem života, své kulturní
dědictví si stále připomínají tanci, písněmi i
slavnostmi.
Všude voní grilované sladké brambory a pražené kaštany –
a i přes turistický charakter místa zůstává ve vzduchu
cosi starobylého.
Pak nastupujeme na plavbu po jezeře – a právě v tu
chvíli se řádně rozprší. Déšť bubnuje na střechu lodi,
jezero se zahaluje do mlžného oparu a vše získává až
tajemně pohádkovou atmosféru. Míjíme bývalou rezidenci
Čankajška, která stojí na svahu s výhledem na vodní
hladinu – dnes je však veřejnosti nepřístupná. Kousek
odtud stojí nenápadná betonová střílna ve tvaru altánu,
která na první pohled vypadá jako obyčejný přístřešek,
ale když se člověk podívá blíž, zjistí, že v jejích
základech jsou skryté střílny. Připomínka toho, že
Taiwan byl – a stále je – připraven bránit se.
Vidíme také malý ostrov Lalu, který je posvátný pro
etnikum Thao a veřejnost na něj nesmí vstupovat.
Na závěr dne vyrážíme k buddhistickému klášteru Xuanzang,
pojmenovanému po legendárním čínském mnichovi, který v
7. století putoval pěšky z Číny do Indie, aby přivezl
originální buddhistické spisy. Cesta mu trvala 18 let a
jeho životní osud inspiroval slavný čínský román
Putování na západ. V chrámu je uložena mimořádně cenná
relikvie – část Xuanzangovy lebky, která byla kdysi
odvezena Japonci do Japonska. Po konci války v roce 1945
požádala čínská vláda o její vrácení, ale trvalo to až
do roku 1955, než byla skutečně předána zpět. Dnes
spočívá v čestné schránce jako duchovní poklad a
připomínka odhodlání, víry a kulturní výměny.
Klášter působí klidně, harmonicky, obklopený zelení a
mlhou. I déšť, který nás dnes doprovází, se tu na chvíli
ztišil – jako by i on cítil duchovní sílu místa.
Ubytováváme se v hotelu přímo na břehu jezera. Večeře s
výhledem na klidnou hladinu byla opět skvělá – usedli
jsme ke kulatému stolu s otočnou deskou a nechali se
rozmazlovat talíři plnými sladkovodních ryb, krevet,
zeleniny a rýže. Kombinace chutí byla pestrá, vše
čerstvé a dobře ochucené, a jak už bývá u těchto stolů
zvykem, chvíli trvalo, než si každý vysledoval ideální
taktiku otáčení. Zkrátka důstojná tečka za dnešním dnem
u jezera, které má tvar slunce i měsíce – a opravdu
mnoho tváří.
FOTOGALERIE
čtvrtek 29. května 2025
Sun Moon Lake - Taipei
Celou noc vydatně pršelo a ani ráno to nevypadá o
moc veseleji. Nad jezerem Sun Moon Lake se vznášejí
dešťové mraky, mlha se líně plazí mezi kopci a voda pod
nimi září mysticky zeleným odstínem. Je to pohled, který
člověk nevymyslí – musí ho zažít. Opouštíme tuto mlžnou
krajinu a míříme zpět na sever, do hlavního města
Taipeie, kde naše cesta začala. Déšť nás provází i po
cestě, ale náladu si nekazíme – dnešní den má co
nabídnout.
Projíždíme městem Puli, které se považuje za geografický
střed ostrova. Ačkoli to může znít jako pouhá zeměpisná
zajímavost, místní na to rádi upozorňují – být
„uprostřed všeho“ zní přece jen dobře. První zastávku
máme v Ichihuku, což je cukrárna s výbornou reputací. V
nabídce jsou nadýchané koláčky s ananasovou či
citronovou náplní a tradiční mochi – všechno měkoučké,
sladké a dokonale se to rozplývá na jazyku. Připravená
byla bohatá ochutnávka, doplněná šálkem čaje, a tak asi
nikoho nepřekvapí, že se z původně „jenom ochutnáme“
rychle stalo „pořádně se najíme“. Klasický český reflex
– jídlo zdarma je přece nejlepší jídlo. Některé kousky
mizí v batůžcích jako suvenýr, jiné rovnou v žaludku.
Japonci by řekli „umai“, my říkáme „beru ještě jeden“.
Kousek za městem se zastavujeme na čajové farmě Taipou,
kde se zpracovává slavný oolong – taiwanský čajový
poklad, který roste vysoko v horách od 1500 metrů nad
mořem. Hlavní pěstírny a výroba jsou právě tam, tady nám
ukazují alespoň sušičku plnou voňavého čaje – zřejmě
hlavně pro turisty, ale i tak to příjemně navnadí
smysly. Následuje zábavná přednáška s ochutnávkou dvou
čajů – práškového zeleného a oolongu. Letos sklizený
oolong je světlejší a trochu trpčí, zatímco starší čaj
má tmavší barvu a chuťově je mnohem jemnější. Zelený
práškový čaj je prezentován jako malý zázrak přírody –
údajně snižuje krevní tlak, pomáhá hubnout a pročistí
střeva tak důkladně, že by mohl konkurovat i některým
detoxikačním kúram.
Oba čaje obsahují katechiny – přírodní antioxidanty ze
skupiny flavonoidů, které bojují s volnými radikály a
mají protizánětlivé účinky. Vědci je rádi zkoumají a
výrobci doplňků stravy ještě raději zmiňují. K tomu se
podávají křupavé bambusové sušenky a paní manažerka
servíruje i slovní doprovod – svižně, vtipně a přitom
plný informací. Dozvídáme se, co čaj obsahuje, jak se
mění jeho chuť v čase a proč by člověk neměl pít
pytlíkový čaj, když může mít něco takového. A i kdyby
nás ty slavné katechiny nakonec nespasily, tenhle
zážitek určitě stál za to.
Cestou míjíme rýžová pole – zatím se ještě nesklízí, ale
rostliny už začínají místy lehce žloutnout, což značí,
že do sklizně nezbývá dlouho. Na Taiwanu se sklízí
dvakrát ročně, což díky vlhkému klimatu a úrodné půdě
není žádné sci-fi. Objevují se i políčka s lufami – ano,
těmi, co se u nás prodávají jako přírodní houbičky do
sprchy. Tady je pěstují jako běžnou zeleninu, i když
představa dušené lufy na smetaně stále trochu drhne.
Dálnice směrem na sever jsou kapitola sama pro sebe.
Široké, pětiproudé, táhnou se horami i přes údolí. Ve
městě Taichung nás překvapují vícepodlažní dálniční
křižovatky, které vypadají jako obří tobogány z betonu.
Každá úroveň vede jiným směrem a řidičům nezbývá než
doufat, že si vybrali správný pruh.
Zastavujeme se také ve Science Park Exploration Museum
ve městě Hsinchu, zhruba 80 kilometrů jihozápadně od
Taipeie. Je to moderní vědecké muzeum zaměřené na
technologie, polovodiče a výzkum. Právě tady sídlí
slavná společnost TSMC – Taiwan Semiconductor
Manufacturing Company, která vyrábí většinu
nejpokročilejších čipů na světě. Hsinchu si díky tomu
vysloužilo přezdívku „Taiwanské Silicon Valley“. Tady se
netěží zlato ani uhlí, ale informace.
Míjíme i zábavní park Window on China, který nabízí
zmenšené modely slavných staveb z celého světa. Je to
taková encyklopedie architektury pro děti i dospělé –
Eiffelovka, Zakázané město, Tádž Mahal, všechno na
jednom místě a ve zmenšeném měřítku. My ale pokračujeme
dál.
Vjíždíme do města Yingge a míříme rovnou na proslulou „old
street“, kde je soustředěna většina keramických obchodů.
Ne pár, ne desítky – ale stovky. Možná i tisíce předmětů
z keramiky – od tradičních čajových konviček a mističek
až po sošky, vázy, zvonečky, náušnice, ptáčky, kočičky a
pár věcí, jejichž účel zůstává záhadou i po bližším
prozkoumání. Člověku z toho jde hlava kolem. Když se
chvíli nehýbete, hrozí, že vás omylem vystaví ve výloze
jako „českou vázu ve stylu roku 2024“. Město nese jméno
podle slavíka – prý zdejší skály připomínaly zpívajícího
ptáka, což dalo vzniknout názvu Yingge – tedy „Slavíčí
zpěv“. Dnes už tu sice slavíky neuvidíte, ale keramika
tu zpívá za ně.
Taiwanskou zajímavostí je i to, že na SPZ a ve výtazích
často chybí číslo čtyři. Důvod je jednoduchý –
výslovnost čísla čtyři ("sì") je téměř totožná se slovem
„smrt“ ("sǐ"), a tak se mu místní raději vyhýbají.
Tchajwanci věří, že smrt není něco, co by se mělo
zbytečně provolávat.
Příjezd do Taipeie je trochu šok. Po klidu jihu a
mlžných hor nás vítá pořádný provoz, houkající skútry,
přechody plné lidí a ruch města, které nikdy nespí.
Zítra je státní svátek – slaví se Den dračích lodí.
FOTOGALERIE
pátek 30. května 2025
Taipei – Yehliu – Jiufen - Shifen
Z hlavního města Taipei vyrážíme na severovýchod –
opouštíme městské bulváry a míříme vstříc přírodě. První
zastávka: slavný geopark Yehliu, který se nachází na
úzkém skalnatém výběžku vybíhajícím 1,7 km do moře. Ten
vznikl v důsledku pohybu tektonických desek a eroze
pískovce způsobené větrem, deštěm a vlnami Tichého
oceánu. Celá oblast je dnes rozdělena do tří zón – podle
přístupnosti a množství zachovaných útvarů.
Příroda si tu opravdu vyhrála. K vidění jsou desítky
bizarních skalních útvarů: houby, svíce, rakve,
sarkofágy nebo třeba slavná Královnina hlava, která se
stala ikonou celého parku i Taiwanu. Tato úzká
pískovcová věž připomínající profil egyptské královny
vznikala přes 4 000 let a dnes je pod neustálým dohledem
– každé tři měsíce se měří míra eroze, aby se předešlo
jejímu zřícení.
U Královniny hlavy je však potřeba pevné nervy – na
fotku se čeká ve frontě ohraničené páskami, dnes zhruba
40 minut. Organizovaně a přísně, žádné předbíhání.
Zbytek areálu je ale volně přístupný, a tak se
proplétáme mezi skalami dál a dál – až na samý konec
výběžku, kde čeká překvapení.
Tam upoutá pozornost vrak nákladní lodi JIN HUA, která
tu ztroskotala 14. března 2024. Loď plula pod čínskou
vlajkou a vezla dva obří stavební jeřáby, když během
silného větru a vysokých vln selhal motor. Ztratila
manévrovatelnost a narazila na skalnaté pobřeží přímo v
rámci parku. Všech 17 členů posádky bylo zachráněno
vrtulníkem, loď však zůstala zaklíněná mezi útesy. Na
první pohled nevypadá jako klasický vrak – trup je
zachovalý, bez známek výrazné koroze, s výložníky jeřábů
připomínajícími ropnou plošinu. Taiwanské úřady zatím
váhají, co dál – odtáhnout, rozebrat, nebo ponechat jako
nevšední atrakci?
Pokračujeme dál do Jiufenu – ikonického městečka
vystavěného na strmém svahu hor. Jméno Jiufen (九份)
doslova znamená „devět částí“ či „devět porcí“ – podle
legendy tu původně žilo devět rodin, a vše se přinášelo
v devíti kusech, aby se dostalo na každého. Později tu
Japonci objevili zlato a Jiufen se proměnil ve
zlatokopecké město.
Dnes už se tu zlato netěží, zato se tu těží turisté.
Procházíme slavnou Old Street, úzkou uličku plnou
restaurací, čajoven, stánků se sladkostmi, suvenýry a
podivnými dobrotami – včetně nechvalně proslulého stinky
tofu. Vůně připomíná opuštěnou kanalizační šachtu, ale
chuťově to vlastně není tak zlé, jak nos napovídá.
A opět – milion lidí. V úzkých uličkách se sotva hýbeme,
zábradlí už spíš slouží jako opěrka pro turisty v
bezvědomí. Ale atmosféra je silná – červené lucerny,
výhledy do údolí, pára z kuchyní a vůně jídla. Tohle
místo má duši. Ať už ho znáte z Instagramu, animovaného
filmu „Cesta do fantazie“ nebo jen z průvodce, ve
skutečnosti působí ještě kouzelněji – jen o něco
hlučněji.
Z města sestupujeme po dlouhých schodech na parkoviště,
ale narazíme na problém – náš autobus tu není, a všechny
autobusy jsou plné. Po chvíli čekání se dělíme do
taxíků, které nás odvážejí zpět k autobusu.
Odpoledne nás čeká přírodní perla – vodopád Shifen,
často označovaný jako „niagarský vodopád Tchaj-wanu“. K
vodopádu vede visutý most přes řeku, a poté sestupujeme
k místu, odkud se naskýtá dechberoucí výhled na proudy
vody. A jako bonus – duha, která se vykreslila v jemné
mlze. Celý vodopád si obejdeme kolem dokola, včetně
sestupu až k jeho úpatí.
Naše poslední zastávka dne – městečko Shifen, známé
tradičním pouštěním lampionů přání. Píšeme své vzkazy
černým inkoustem na čtyři barevné strany lampionu a
pozorujeme, jak pomalu stoupá k nebi. A ať už je přání
jakékoliv, vždycky se do něj vkrade alespoň špetka
vděčnosti za tenhle den.
Večer míříme zpět do Taipei – ale klidné zakončení dne
přeruší nečekaná komplikace: jedna členka naší výpravy
náhle přestává vidět na jedno oko. Jenže dnes je státní
svátek a většina klinik má zavřeno. Průvodce vytrvale
telefonuje, až se mu daří najít funkční oční kliniku,
kam nás veze taiwanský elektromobil značky Luxgen.
Ačkoliv běžně elektroautům nefandím, musím uznat – jede
hladce a tiše. Klinika sama je spíš běžná než moderní,
ale vyšetření proběhne a další testy si paní udělá doma
v Česku.
Den plný kontrastů – zvětralé skály, smradlavé tofu,
duhové vodopády a tichý strach o zdraví. Taiwan je
divoký, krásný a pokaždé něčím překvapí.
FOTOGALERIE
sobota 31. května 2025
Taipei - odlet
Loučení s Taiwanem jsme pojali stylově – žádné
lelkování po hotelu, ale napěchovaný program. Na
rozloučenou s ostrovem jsme si nechali to nejlepší z
hlavního města. Navíc nám přálo počasí – konečně modrá
obloha a příjemných 28 °C, ideální den na festival
dračích lodí.
Festival dračích lodí připadá každý rok na 5. den 5.
lunárního měsíce – letos tedy právě na dnešek. Tradičně
se pádluje na dlouhých člunech ve tvaru draků a
připomíná se památka básníka a úředníka Qu Yuana, který
ve 3. století př. n. l. skočil ze zoufalství do řeky.
Místní ho chtěli zachránit – nebo aspoň ochránit jeho
tělo před rybami – a tak bubnovali, házeli do vody
rýžové knedlíky zongzi a vznikla z toho tradice, kterou
dnes zná celý svět.
My jsme zahájili den návštěvou Palácového muzea –
obrovského komplexu s více než 600 000 exponáty z čínské
historie. Jsou tu kaligrafie, nefritové šperky,
porcelán, obrazy i svitky, některé staré i 3 000 let.
Sbírku na Taiwan přivezl Čankajšek při útěku před
komunisty – a Čína ji chce dodnes zpátky. Taiwan ale
vzkazuje stručně: „Nedáme.“ A že je o co stát. Jeden sál
nestačí – klidně tu člověk stráví celý den, a stejně
uvidí jen zlomek.
Cestou jsme míjeli sídla námořnictva, letectva a také
Ministerstva obrany – pečlivě střežené komplexy za ploty
a ostnatým drátem, připomínka, že Taiwan je ostrov nejen
krásný, ale i strategicky citlivý. Ne náhodou se v
Taipei soustředí hlavní velení ozbrojených sil – a v
posledních letech tu přibylo i pár betonových zátarasů a
kamer navíc. Kolemjedoucím civilům nezbývá než se tvářit
nenápadně a nefotit.
Následovala zastávka u Martyrs' Shrine, památníku
padlých vojáků. Každou hodinu zde probíhá výměna čestné
stráže – synchronizovaná choreografie, precizní do
posledního pohybu podrážky. Úžasné je, jak vojáci během
pochodu mávají puškami s bajonety, otáčejí je nad
hlavami a přehazují z ruky do ruky s takovou jistotou,
že by je klidně mohli vzít na olympiádu v moderním
baletu. Po výměně přichází správce, který jim kontroluje
uniformy, přehne lem, vypne blůzu a dotáhne popruhy.
Vojáci pak opět stojí jako vytesaní – celou hodinu, bez
mrknutí oka.
Zajímavým detailem je tmavá stopa na světlém náměstí,
kudy při každé směně stráže pochodují – otisk podrážek
se tu časem vyšlapal tak přesně, že je jasné, kudy se
chodí – a hlavně rovně. Praktické. Když máte stát celý
den v pozoru, aspoň víte, jak na to.
Na oběd jsme zamířili do legendární dim sum restaurace,
kde vařil i Tom Cruise (nevíme kdy, ale zní to dobře).
Knedlíčky xiaolongbao tu mají světový věhlas – tenké
těsto, uvnitř masová směs a horký vývar. Restaurace je
neustále plná, bez rezervace čekáte klidně hodinu. Ale
zábava je i samotný provoz – hosty ke stolům vodí roboti
a roboti také přivážejí jídlo. Lidstvo už možná čeká
zkáza, ale dim sum máme vychytané.
Po jídle jsme se vypravili na vyhlídku z Taipei 101 –
donedávna nejvyšší budovy světa (508 metrů, prvenství
držela do roku 2010). Do 89. patra nás vystřelil výtah,
který jede rychlostí 1010 metrů za minutu. Nahoře se nám
z toho skoro hýbaly vnitřnosti, ale výhled za to stál –
panorama města, hory v dálce a pocit, že Taipei máte
jako na dlani.
Součástí zážitku z Taipei 101 je i návštěva větrného
tlumiče, tzv. tuned mass damper (TMD) – technického
zázraku, který doslova udržuje celou věž ve vzpřímené
poloze. Tlumič má podobu zlaté ocelové koule o průměru
5,5 metru a váží neuvěřitelných 660 tun. Zavěšen je mezi
87. a 92. patrem, a když se věž začne kývat větrem nebo
při zemětřesení, koule se začne hýbat v opačném směru.
Tím účinně snižuje výkyvy a stabilizuje celou
konstrukci.
Celý systém drží osm silných ocelových lan a pod kouli
se umisťují hydraulické tlumiče, které pohlcují pohyb.
Funguje to na podobném principu jako kyvadlo – jen místo
tikotu slyšíte vítr o rychlosti 200 km/h, který by jinak
hýbal 101 jako třtinou ve větru.
Unikátem je, že tento TMD je přístupný veřejnosti. U
žádného jiného mrakodrapu na světě se návštěvník
nedostane tak blízko ke stabilizačnímu systému – a už
vůbec ne ke kouli, která připomíná rekvizitu ze sci-fi
filmu. A ano – koule se skutečně hýbe. Při silném větru
ji můžete vidět pohupovat se – ne moc, jen pár
centimetrů, ale o to působivější je vědomí, že právě
tahle koule drží celou věž na svém místě.
Na úplném vrcholu je i otevřená terasa – ale ta moc
nenadchne. Výhled trochu kazí vysoký plot, člověk si
připadá jako na střeše věznice. Řidič autobusu nám po
cestě od Taipei 101 zastavil poblíž taipeiské radnice,
abychom si mohli věž vyfotit z odstupu – a neměli ji jen
zespoda jako turisté z e-shopu.
Naše poslední zastávka byla důstojná – CKS Memorial Hall,
památník Čankajška. Monumentální bílá budova s modrou
střechou, 89 schodů (tolik mu bylo, když zemřel), uvnitř
socha generála na křesle jako z Leninova mauzolea.
Strážci, kteří tu dříve stáli v pozoru, už zmizeli –
stejně jako část lesku samotného Čankajška. Současná
vláda jeho odkaz spíše tlumí, ale názory veřejnosti jsou
rozdělené – asi 60 % ho vnímá jako významnou postavu
historie, 30 % ho kritizuje a 10 % to nechává chladnými.
Památník se postupně mění v neutrální památkový prostor,
ale stále působí monumentálně. K areálu přiléhají dva
kulturní paláce – koncertní síň a opera, celý komplex
uzavírá monumentální brána.
Byla to krásná rozlučka s Taiwanem. Tolik zážitků,
barev, chutí a kontrastů na tak malém ostrově! A dnes,
jako na objednávku, i ideální počasí. Teď už jen sbalit
kufry, naposledy si dát bubble tea – a pak hurá na
letiště.
Taiwane, díky! Nezapomeneme.
FOTOGALERIE |
