PANAMA, KOLUMBIE, ARUBA, CURACAO,
SV. KRYŠTOF A NEVIS, BRITSKÉ PANENSKÉ OSTROVY,
DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA, USA

7. - 21. 2. 2025

• 7. února - pátek

• 8. února - sobota - FOTOGALERIE

• 9. února - neděle - FOTOGALERIE

• 10. února - pondělí - FOTOGALERIE

• 11. února - úterý - FOTOGALERIE

• 12. února - středa - FOTOGALERIE

• 13. února - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 14. února - pátek - FOTOGALERIE

• 15. února - sobota - FOTOGALERIE

• 16. února - neděle - FOTOGALERIE

• 17. února - pondělí - FOTOGALERIE

• 18. února - úterý - FOTOGALERIE

• 19. února - středa - FOTOGALERIE

• 20. února - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 21. února - pátek - FOTOGALERIE

pátek 7. února 2025:

Praha - Amsterodam - Panama City

Panama … co ve Vás vyvolá jméno této země? Dokážete ji správně zařadit? Už jsem se setkal s názorem, že Panama je na Floridě … Tam je město Panama. Možná tím někomu vyčaruji úsměv na tváři, ale skutečně jsem to slyšel. Tak jak jste na tom? Správně, konec střední Ameriky, hned vedle Kolumbie, jejíž byla Panama dříve součástí.

Našinci asi také na mysli vyvstane Panamský průplav, o kterém se učíme (nebo já se alespoň učil) v hodinách zeměpisu a také dějepisu.

A proč právě Panama? I já jsem od základní školy chtěl vidět tento technologický zázrak, jež vzniknul před 100 lety a v současnosti byl rozšířen, aby tudy mohly proplouvat moderní, rozměrné lodě. Zažít ten pocit vzrušení při proplouvání zdymadly … No a druhý důvod proč Panama, že zde nasedáme na výletní loď a vyrážíme na cestu po Karibských ostrovech - nejdříve jihoamerická Kolumbie a pak už ostrovy Aruba, Curacao, Svatý Kryštof a Nevis, Britské Panenské ostrovy, Dominikánská republika a americké Miami.

sobota 8. února 2025:

Panama City - Embera - Gatun - Panamský průplav

Včera, cestou z letiště, jsme viděli blíže panorama Panama City. Jak moderní části s mrakodrapy, tak i starou Panamu na druhé straně. Obě dvě části města vypadala zajímavě, ale my dneska vyrážíme do přírody, do národního parku Soberania.

Nejdříve jedeme po silnici vedoucí vedle Panamského průplavu a obdivujeme plovoucí kolosy - lodě s kontejnery, tankery anebo lodě vezoucí automobily. Je to něco úchvatného vidět tyto kolosy zblízka.

Po příjezdu do národního parku, k jezeru Gatun, přesedáme také na lodě, ale menší a těmi přejíždíme do vesnice indiánského kmene Embera. Již zdálky je slyšet, jak nás vítají hudbou. Seběhne se celá vesnice a doprovodí nás do společenského domu, nebo jak tomu říkají obýváku. Tady nám podnáčelník Marcian udělá přednášku o kultuře, životě, zvycích a oblečení. Poslechneme si něco z jazyka Embera, zatančí nám několik tanců a poté ochutnáme rybu z jezera se smaženým plantanem (zelený banán na vaření). Jídlo bylo vynikající a zážitek také stál za to. Na závěr si projdeme vesnici, předáme dětem přivezené dárečky a podnáčelník dostane trochu slivovice, která mu prý moc chutná. Píšu podnáčelník, protože hlavou vesnice je náčelnice! Kmen Embera je jeden ze 7 indiánských kmenů žijící na území Panamy. Kmeny žijí v ústraní od civilizace a nikterak nemají snahu se asimilovat.

Po návštěvě u indiánů sedáme opět na čluny a vyrážíme na pozorování opic, leguánů a lenochodů na březích jezera. Skutečně se nám podaří tyto tvory objevit. Opic spousty, ty jsou na lodě zvyklé a chodí si sem pro jídlo. Daleko zajímavější ovšem bylo, když jsme pluli částí Panamského průplavu, mezi obřími loďmi. Náš člun byl vedle nich jako smítko ve vodě. Mimo tyto obří lodě zde pluly ještě plachetnice, katamarány a vlečné remorkéry.

Tato fascinující stavba, vybudovaná skrze Panamskou šíji, propojuje Atlantský oceán s Pacifikem. Patří mezi nejvýznamnější vodní cesty na světě. A velké výletní lodě za jeho proplutí (trvající cca 8 hodin)

platí částku až kolem 300 tisíc dolarů! Obchodní lodě až jeden milion dolarů! Panamský průplav (anglicky Panama Canal, španělsky Canal de Panamá) začíná na severu u města Colón a končí na jihu u metropole Ciudad de Panamá. Vedou přes něj silniční mosty Puente de las Américas (právě u panamského hlavního města) s výškou 106 metrů a nedaleký Puente Centenario vysoký dokonce 184 metrů. Průplav byl slavnostně uveden do provozu po 32 letech výstavby 15. srpna 1914. Velkou část kanálu, jehož délka dosahuje skoro 82 kilometrů a šířka 150 až 305 metrů, lemuje trať průplavového vlaku „Panama Canal Railway“, první mezioceánské železnice světa.

Průplav se první snažili postavit Francouzi, ale těm se to nepodařilo. Uvádí se, že při stavbě zahynulo až 20 000 lidí. Druhým pokusem byla stavba Američanů, kteří vše dokončili. Američané měli průplav pod správou až do roku 2000, kdy byl předán Panamě. Jak víte, tak nový americký prezident má opět snahu o získání průplavu zpět.

Když zde Američané spravovali průplav, tak byla celá oblast pro Panamce uzavřená, oplocená. Američané zde měli také svá kasárna, tzv. Jižní komando, kde bylo více než 20 000 vojáků, včetně veškeré techniky a sloužilo zde pro různé akce ve střední nebo jižní Americe.

Poslední dnešní atrakcí byla projížďka lanovkou v korunách stromů a následný výstup na vyhlídkovou věž. Řeknete si lanovka v Panamě? Ano, i zde mají lanovku, za ceny více než evropské. Jsou to spíše takové klece pro 6 osob, které jedou 500 metrů 20 minut. Proč tak dlouho? Každý vozík zastavuje na vysedání a nasedání, takže lano jen popojíždí. No o to více se můžete kochat v okolí. Ze samotné věže je vidět na Panamský průplav, deštný prales, indiánskou vesnici a řeku Chagres, po které se sem dostali Španělé na počátku 16. století.

FOTOGALERIE

neděle 9. února 2025:

Panama City - nalodění

Dopoledne volno a odpoledne nalodění. Stačí? To by tak bylo v souhrnu vše za dnešní den. Co více psát? Naši loď Norwegian Jade jsme potkali už včera při projížďce kanálem, tak jsme si mohli být jistí, že kotví na svém místě. Odbavení bylo velmi rychlé, dobře organizované. Jen na kufry někteří členové výpravy čekali až do 20:00. Naštěstí vše dobře dopadlo a my mohli vyplout.

FOTOGALERIE

pondělí 10. února 2025:

Panamský průplav

O Panamském průplavu jsme se učili už kdysi dávno na základní škole v zeměpisu. No kde by mne tehdy napadlo, že tento technologický div a nejlepší zkratku na cestě, uvidím na vlastní oči. A stalo se … Vstávám v 5 ráno, aby mi neunikl ani kousíček tohoto technického zázraku. Zase takový problém vstávat brzo to není, budím se pravidelně ve 3 hodiny :o). Na horní palubě stojím ještě za tmy, s hrnkem kávy v ruce a vychutnávám si chladivý mořský vítr. Postupně se blížíme k ústí průplavu. Nejprve proplouváme pod Mostem Amerik, jež je vysoký 64 metrů. Vedle už staví nový. Po jeho dokončení bude Most Amerik rozebraný, aby zde mohly proplouvat vyšší lodě.

Celý průjezd kanálem je komentovaný, dostáváme veškeré informace, v rozvážném a pomalém podání … no aspoň tomu člověk rozumí. Nejprve stojím na nejvyšší palubě, kam se dá dostat. Chvíli před připlutím ke zdymadlům Miraflores otevřou ještě prostor na 8. palubě, který slouží jen pro posádku, tak šup tam. No už je zde dost lidí, ale tak nějak se mi podaří dostat k okraji, abych viděl, co se děje venku. Lodě zdymadly proplouvají velmi natěsno. Mají kolem sebe tak 30-40 cm volného místa. Proto k nám připluje ještě před zdymadly remorkér, který loď nasměřuje tak, aby se trefila do komory. Jedná se někdy jen třeba o centimetry. Loď zdymadly neproplouvá, ale je tažena malými, ale výkonnými lokomotivami (zubačkami). Je to dle velikosti lodi. My jsme měli dvě lokomotivy vepředu (na každé straně) a jednu vzadu, také na každé straně. Lokomotivy mají loď uvázánou na lanech a tím si korigují její cestu komorou průplavu.

Panamský průplav byl budován Francouzi v letech 1880 až 1889 a následně Američany v letech 1901 až 1914. Do konce roku 1995 byly samotný průplav a šestimílový pás území na obou jeho březích výsostným územím Spojených států amerických. Myšlenkou propojení Atlantského a Tichého oceánu se začali španělští kolonizátoři zabývat již od samého počátku kolonizace amerického kontinentu. Během 19. století z mnoha variant a nápadů vykrystalizovaly dvě možnosti, které byly dále rozvíjeny - přes území dnešních států Panama a Nikaragua. Na rozdíl od Panamského průplavu však nebyl Nikaragujský průplav doposud realizován.

Na Mezinárodní konferenci Geografické společnosti v Paříži roku 1879 představil Ferdinand Lesseps projekt zbudování průplavu přes tehdejší kolumbijskou provincii v oblasti Panamské šíje. Od roku 1880 začali Francouzi budovat průplav v úrovni moře. Ručně mýtili cestu pro průplav, mapovali a zaměřovali budoucí cestu. Budování bylo obtížnější, než se předpokládalo, práce byla znepříjemňována nemocemi, jako jsou malárie a žlutá zimnice, kterou přenášeli komáři. Dalším problémem byla řeka Chagres a v období dešťů přicházející sesuvy půdy.

Nakonec se naplnila slova Adolpha Godiny de Lepinay a roku 1889 projekt zkrachoval. Do roku 1889 stál průplav 20 000 lidských životů, z toho 19 tisíc černochů. I když se Francouzům nepodařilo celý průplav vybudovat, byla již třetina prací na budoucím průplavu hotova.

Konkrétním plánům na výstavbu průplavu předcházela stavba dopravní cesty, a to železnice, dokončené Spojenými státy roku 1855. V roce 1904 byla uzavřena další smlouva, která spolu s ustanoveními ústavy nového státu Panama zakotvila výlučné postavení USA v oblasti budovaného průplavu (šestimílový pás území na obou jeho březích). Bylo zřízeno Panamské průplavové pásmo jako výsostné území Spojených států a umožněna výstavba dvou amerických vojenských základen v zájmu zajištění bezpečnosti proplouvajících lodí, k čemuž se USA zavázaly. Spojené státy vyplatily Panamě jednorázový poplatek 10 miliónů dolarů a poskytly příslib placení každoročního poplatku za používání průplavu ve výši 250 000 dolarů. V roce 1977 americký prezident James Carter a panamský prezident generál Omar Torrijos podepsali dohodu, která stanovila 31. prosinec 1999 jako den předání Panamského průplavového pásma státu Panama jako neutrální území pod panamskou správou.

První zkušební plavba se konala v říjnu 1913, přičemž zkušební remorkér Gatun otestoval funkčnost průplavu. Slavnostní otevření průplavu se konalo 15. srpna 1914 a parník Ankon přeplul od Atlantského do Tichého oceánu. Do plného provozu byl ovšem průplav uveden až po první světové válce, a to 12. července 1920.

Výstavba průplavu stála Američany 352 000 000 dolarů. Spolu s francouzskou investicí činily celkové náklady 639 000 000 dolarů, což odpovídá 7 miliardám dnešních dolarů. Výstavba si od roku 1904 vyžádala dalších 5 609 lidských životů.

Poplatky za průjezd jedné lodě průplavem jsou stanovovány podle tonáže. Rekordní mýtné ve výši 331 000 dolarů zaplatila loď Disney Magic. Nejmenší poplatek zaplatil údajně Richard Halliburton, když plaveckým stylem „ouško“ proplaval průplavem, stálo ho to 36 centů. V roce 2003 byl za výletní loď Queen Elizabeth II. zaplacen poplatek ve výši 99 000 dolarů. Loď převážející 900 automobilů zaplatí 280 000 dolarů, kontejnerové lodě 50 000 - 250 000 dolarů. Průplav používají početné různě velké výletní lodě (cruise ships), pro které činí poplatky v současnosti cca 80 000 - 300 000 dolarů. Jachty a ostatní malá plavidla platí zhruba 1300 dolarů.

Průplav je dlouhý 81,6 km a široký 150 až 305 m. Před rozšířením měl průplav tři zdymadla, z toho dvě na tichomořské straně v Miraflores (dva stupně) a v Pedro Miguel (jeden stupeň). Na atlantické straně je zdymadlo Gatun se třemi stupni. Voda je do zdymadel napouštěna z Gatunského jezera, přes které průplav také vede. Gatunské jezero leží na řece Chagres, výše proti proudu se nachází další přehradní jezero - Alajuela - ze kterého se odtok během roku reguluje tak, aby byl přítok do Gatunského jezera co nejvíce konstantní. Velká část povodí řeky byla prohlášena za jeden z panamských národních parků, který podle této řeky nese jméno Národní park Chagres. Průplav překonávají tři pevné mosty - Puente de las Américas, Puente Centenario a Puente Atlántico. Ty zajišťují kontinuitu dálnice Panamericana a spojují Severní a Jižní Ameriku.

Od roku 2010 probíhaly práce na podstatném rozšíření průplavu, které zajišťuje proplutí lodí s velkou tonáží. Tyto lodě mají název Post-Panamax ships. Celkové náklady na provedení tohoto projektu byly vyčísleny částkou 5,25 miliardy dolarů. 26. června 2016 byly rozšířené části průplavu s novými obrovskými zdymadly uvedeny do provozu. Jako první proplula rozšířeným průplavem - ve směru od Karibiku k Tichému oceánu - loď čínské společnosti Cosco Shipping široká 48,2 metru a dlouhá 300 metrů, nesoucí 9 000 standardních kontejnerů.

V posledním zdymadle jsme se trefili na výměnu směn, tak jsme stáli v poslední komoře ze tří asi hodinu, těsně před vyplutím do Karibiku. No podaří se. Jakmile se otevřela, hurááááá … už jen Karibik. Ten nás ale přivítal trošku drsně, rozbouřeným mořem. Po jednotlivých palubách rozvěšovali blicí pytlíky a někteří členové výpravy si stěžovali, že se báli, jak to moře houpalo … žádná divočina to nebyla!

FOTOGALERIE

úterý 11. února 2025:

Kolumbie - Cartaghena de Indias

Naše první zastávka v Karibiku je kolumbijské město Carthagena, zapsaná od roku 1984 na seznam organizace UNESCO díky svému historickému významu. Dalo by se říct, že zde došlo k „budování“ jihoamerických dějin.

Carthagenu jsem navštívil již na podzim 2023 a strávili jsme zde 2 noci. I tehdy jsme město prošli, navštívili pevnost Filipa IV. Dneska jsme na pevnosti prošli více tunelů, šli jinými trasami. Pevnosti jsem se bál, aby se tam členové výpravy neupekli, ale naštěstí foukal vítr, tak to šlo.

Během procházky městem jsme navštívili známá místa, já průvodce trošku korigoval, abychom šli do známých a krásných míst. Přidali jsme návštěvu kostela/muzea San Pedro Clavier, který se v 17. století staral o otroky přivážené z Afriky. Carthagena byla největším trhem s otroky v této části světa.

Na závěr dne jsme ještě vystoupali na kopec tyčící se nad městem ve výšce 170 metrů, do bývalého augustiánského kláštera Popa. Nahoru vede Křížová cesta se 14ti zastaveními a je odsud překrásný výhled na Carthagenu. To je také místo, které jsme v roce 2023 nenavštívili.

Ještě musím zmínit malou ZOO, která je v přístavu. Když vysedáte z lodi nebo na ni nasedáte, tak procházíte malým „pralesem“, kde je velké množství papoušků a pávů. Nejsou vůbec plaší a létají zde na volno. Někdy se Vám stane, že Vám papoušek svým nízkým průletem srazí klobouk z hlavy nebo sedne na rameno!

FOTOGALERIE

středa 12. února 2025:

Plavba

Co se dělo dneska? Nic výjimečného. Plujeme směr Aruba.

FOTOGALERIE

čtvrtek 13. února 2025:

Aruba - Oranjestad

Ještě za tmy připlouváme ke karibskému ostrovu Aruba, jednomu z tzv. ABC ostrovů - Aruba, Bonair, Curacao. Je to již má třetí návštěva Aruby. První dvě byly pevninské. Z hotelu jsme vždy ráno viděli připlouvající lodě do nedalekého přístavu. Často s sebou přinášeli déšť. Skutečně, přijela loď a začal tropický liják, který po chvíli ustal. My jsme s sebou dneska žádný liják nepřivezli. Už od rána bylo krásně, modrá obloha.

Co dělat na Arubě? Můžete jít nakupovat do města (prý je to shopping paradise), vyvalit se na některou z krásných pláží nebo vyrazit poznávat vnitrozemí, pobřeží a také nějakou tu pláž. A tuto variantu jsem měl naplánovanou i já - Jeep Safari.

Poté, co jsme se našli s místním průvodcem, nasedáme do připravených jeepů a můžeme vyrazit. Trošku mi upravili domluvený program, ale spíše přidali než ubrali. První navštívené místo byl národní park Arikok, zabírající rozlohu 20% ostrova. Zde jsme navštívili dvě jeskyně. Nejdříve Fontein Cave s krápníky a nástěnnými malbami původních obyvatel, Arawaků. Tito sem přišli z nedaleké Venezuely. Zajímavé nebyly jen skalní malby, jejichž význam nikdo moc nezná, ale i grafity turistů z doby než vznikl národní park. Některé se datují do let 1828 a psané překrásným písmem. I vandalismus se může někdy obdivovat. Při této zastávce se také rozkládala jediná přirozená nádrž se sladkou vodou a v ní rybky, které dělaly turistům zadarmo pedikúru. Toho hned využili některé členky výpravy. Jinde se za to platí velké peníze, tady to měly v ceně.

Podél severního, rozervaného pobřeží přejíždíme ke druhé jeskyni Quadirikiri Cave. Název pochází z jazyka kmene Arawaků. Je známá svýma dvěma komorama, osvícené paprskem slunce procházejícím dírou ve stropě. Ve tmavých koutech jeskyně hnízdí také neškodní netopýři.

Pokračujeme dále kolem pobřeží, míjíme větrné turbíny, generující 20% elektrické energie na ostrově, kolem památníku námořníků - obrovské červené kotvy, jediného vězení na ostrově až na oblíbenou a krásnou pláž Baby Beach, kde nás čeká zastávka na koupání. Pamatuji si tuto pláž z roku 2014, jako prázdnou, s jedním barem, nikde nic. Dnes? Desítky lidí, obrovské parkoviště, slunečníky, lehátka a velká restaurace, kam většina lidí zamířila. Koupání netáhlo, chtěli vyzkoušet místní drink Arubariba. Panorama dokresluje bývalá rafinerie ropy, naštěstí už ne aktivní. V roce 2014 se z ní ještě kouřilo a z komínů hořel plamen.

Z pláže se vracíme opět na severní pobřeží, k ruinám zlatých dolů, Bushiribana. Stál zde mlýn, který drtil rudu vytěženou z podzemí. Vše připomíná rozpadlou pevnost s okny jako střílnami. Důvodem je, že když piráti toto viděli, báli se zde přistát, aby na ně někdo nezaútočil. Veškeré vytěžené zlato bylo odvezeno holandskými loďmi do Evropy. Nyní jsou tato místa už jen turistickou atrakcí.

Nedaleko odsud stával Natural Bridge, největší přírodní kamenný most v Karibiku, z korálového vápence. K jeho zřícení došlo 2. září 2005 Tento oblouk byl pozůstatkem prastaré jeskyně. Nyní mohou návštěvníci obdivovat bouřící oceán, jež se postupně zakusuje dál a dál do pobřeží a také vedlejší Baby Bridge, jež slouží jako taková náhrada.

Posledním navštíveným místem je California Lighthouse (maják), známý u místních jako Faro, stojící na vápencové plošině Hudishibana, poblíž překrásných písečných dun Sasariwichi na nejseverozápadnějším výběžku Aruby. Má titul nejvyšší arubské stavba. Své jméno získal po britském parníku S.S. California, který se zde v roce 1891 potopil. Dal tak podnět ke stavbě majáku v letech 1914-1916, aby se zabránilo podobným tragédiím. V roce 2016 prošel kompletní rekonstrukcí.

Odsud jsme projeli kolem krásných pláži, např. Eagle Beach, a vyložili některé členy výpravy na známé Divi Beach, nedaleko hotelu, kde jsem dvakrát pobýval.

K lodi to odsud bylo cca 3 km chůze, tak jsem se s těmi, kteří byli na pláži od rána, pomalu vydal do přístavu. Ve městě jsem ještě našel obchod s aloe vera produkty, něco pokoupil a vrátil se na loď. Celý den zakončil krásný západ slunce nad Karibikem.

FOTOGALERIE

pátek 14. února 2025:

Curacao - Willemstad

Happy Valentines Day! To se tady dneska rozléhá po lodi z každé strany. Cestující na lodi jsou vesměs Američani, kteří tento svátek prožívají … Navíc mnoho z nich vytáhlo valentýnská trička s různými nápisy, v restauraci všude upečené (asi perníkové) srdíčka. Nikdy si během svého pobytu v USA neuvědomuji, že by to tak řešili. Ale čas běží a vše se mění. Už to bude čtvrt století, co jsem tam působil.

A co dneska? Druhý z ostrovů ABC, Curacao … má 111. navštívená země. Zde jsem ještě nenechal otisk své nohy!

Tak vzhůru poznávat! Už při příjezdu mě na mapě zaujalo okolí hlavního města Willemstadu. Kolem vnitřního přístavu na mapě je zašedlé okolí. Je zde bývalá ropná rafinerie. To co bylo na Arubě je jen slabý odvar, zde je oooooobrovský areál. Založena byla v roce 1925 a fungovala cca do 2022. Nejdříve patřila Shellu, tento z Curacaaa odešel a za dolar přenechal místní vládě. Ta ji prodala Venezuele, ale kvůli politickým problémům v této zemi se provoz ukončil. Byl to zároveň zdroj příjmů č. 1 a také důvod, proč se lidé na ostrově přestali zabývat pěstováním ovoce a zeleniny, byť má Curacao dostatek podzemních vod. Ropná společnost také zaměstnancům postavila dvě vesnice, kde měli vše k dispozici - domy, bazény, školy, školky, obchody, lékaře … Byl to skutečně velký zaměstnavatel. Při uzavření přišlo o místa více než 50 000 lidí (na ostrově žije 160 000 lidí).

Dominantou přístavu jsou barevné domy, jakoby v Holandsku a plovoucí a otočný Emin most vedoucí do jádra města. Pozvednete-li hlavy výše, upoutá Vás Most královny Juliany, spojující dvě části města Punda a Otrobanda. Stavba začala v roce 1962. Bohužel při umístění 23. mostníku 6. listopadu 1967, došlo ke kolapsu mostu. 1600 tun oceli se v obrovském rachotu zřítilo do moře. Zahynulo při tomto neštěstí 15 dělníků. Současný most byl otevřený 30. dubna 1974. Má výšku 57 metrů a výhled z něj zahrnuje celé panorama na části Punda, Otrobanda a Shottegat. Je to nejvyšší stavba na ostrově.

Ostrov Curacao také obývali venezuelští indiáni Arawakové, stejně jako sousední Arubu. Evropani ostrov objevili v roce 1499 Alonsem de Ojedou, který cestoval v Amerigem Vespuccim. Ojeda zde nebyl nováčkem. Již v roce 1493 doprovázel Kolumba na jeho druhé cestě. Španělé prohlásili ostrov „Islas Inutiles“, Nepoužitelný ostrov. Nebylo zde žádné zlato nebo stříbro. Následně převezli obyvatele na nedaleký ostrov Hispaniola, kde pracovali v měděných dolech. Od roku 1634 byl ostrov pod správou Holandska. Mezitím místní Arawakové uprchli zpět do Venezuely, protože s nimi Holanďané stále bojovali a snažili se je využívat na práci na plantážích, což se indiánům nelíbilo. Proto sem byli přivážení otroci z Afriky.

A proč se ostrov jmenuje Curacao? Portugalci, také zde chvíli byli, nazvali ostrov Isla de la Cura, Léčivý ostrov a poté zde bylo nalezeno kakao. Tak vznikl název Curacacao. Holanďané toto nebyli schopni vyslovit, tak název upravili na Curacao. Další teorie je, že pojmenování vychází z arawackého nářečí. Ale to není tak zajímavé.

A co jsme na ostrově viděli? První je taková nutná zastávka v likérce Blue Curacao. Je to světoznámý likér, jež má zde svůj původ. Ve světě se ovšem setkáte jen s jeho náhražkami. Původní a jediné originální Blue Curacao koupíte jen zde. Vyrábí se louhováním šlupek z nejedlých pomerančů v alkoholu. Důvodem modré barvy je louhování v měděné nádobě, díky chemické reakci likér má svou modrou barvu. Nyní se už dobarvuje uměle. Produkce likérky je velmi malá, asi 120 000 lahví ročně.

Z města pomalu vyrážíme do západní, tzv. Ospalé části ostrova. Není zde žádná ekonomika, žádné firmy. 20% zabírá národní park Shete Boca a 20% půdy patří bývalým plantážníkům, kteří zde už nic nepěstují. Prý prostě zlenivěli. Je to škoda, ostrov tak musí vše dovážet. Za vše může již zmíněná rafinérka ropy.

Po chvíli dorazíme ke slanému jezeru a pozorujeme plameňáky, jak se zde procházejí a snaží se imponovat samičkám. Původně toto místo bylo saliniště, těžila se zde sůl. Opět, kvůli rafinérce, tuto činnost opustili. Byly zde 3 taková místa. A tak zůstalo napospas plameňákům. A víte, proč jsou plameňáci růžoví? Rodí se bílí a postupem času, díky potravě - krabi, krevety, plankton, zrůžoví.

Cestou do národního parku Shete Boca jsme se ještě zastavili v muzeu - původní dům otroků, tzv. Kukuřičný dům - Kas Di Pali Mashi. Je nazvaný dle materiálu použitého na stavbu střechy, kukuřičné šuští. Stěny jsou stavěny z korálů, vápence či pískovce (co našli) a spojeny kravským trusem smíchaným s pískem a vodou. V takovém domě žilo cca 20-30 lidí, veškeré zázemí měli okolo. A plot? Z místních kaktusů, které nikdo jen tak nepřekoná.

Národní park Shete Boca (Sedm ústí) nás vítá svou drsnou tváří, podobně jako na Arubě, i zde oceán bičuje pobřeží. Ovšem Aruba mi přišla jako slabý odvar. Místní vlny při nárazu do pobřeží, jakoby explodovaly! Neuvěřitelný zážitek!

Dále se přesouvám na pláž, kde se zájemci ponoří do vody a doprovodem jim jsou podmořské želvy. Tyto jsou naučené, že jim zde rybáři házejí do moře zbytky ulovených ryb. Proč by se za něčím honily, když se můžou v klidu napapkat. A to zjistili turisti!

Celá západní strana ostrova je lemována mancinelou obecnou, neboli divokým jedovatým jablkem. Toto v mnoha případech bylo osudným pirátům, kteří se těšili z úlovku. Mancinela je považována za nejtoxičtější rostlinu Karibiku. Jednak pokud se pod stromem v dešti schováte, vytékající latex vás nepříjemně popálí na kůži. Pokud se Vám dostane do očí, tak hrozí oslepnutí. Od roku 2011 je rostlina zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nenjebezpečnější strom světa. Vzpomínám si, že nás upozorňovali na toto na Martiniku. Stromy jsou označeny červeně, aby se pod nimi nikdo neschovával. Karibští domorodci využívali mancinelu k výrobě šípových jedů a v medicíně již v předkolumbovských dobách. Neblahou zkušenost s touto rostlinou učinili již první španělští dobyvatelé. Jednu z prvních zmínek o její jedovatosti zaznamenal již v roce 1509 Peter Martyr de Anghiera, dvorní zeměpisec královny Isabely, ve svém díle De Orbe Novo. Španělský dobyvatel Juan Ponce de León byl při pokusu o kolonizaci Floridy v roce 1521 raněn do stehna jedovatým šípem, opatřeným jedem z mancinely, a nedlouho poté zemřel. Podle dobových záznamů připravovali domorodci šípový jed z mancinelových plodů a přidávali do něj štíří žihadla a hlavy některých druhů mravenců. V rámci boje proti dobyvatelům používali mancinelu také k otrávení zdrojů vody. Podrobněji strom popisuje Gonzalo Fernández de Oviedo y Valdés v roce 1526. Mimo jiné zmiňuje, že stačí na hodinu pod stromem usnout, aby se člověk vzbudil s bolavou hlavou a napuchlýma očima. Kryštof Kolumbus nazval strom „jablíčko smrti”. Šťáva mancinely obsahuje komplexní směs různých toxinů. Hlavními nositeli alergenního a dráždivého účinku jsou okysličené diterpenické estery dafnanového a tiglianového typu. Jedná se o organické neproteinové sloučeniny, rozpustné ve vodě. U některých z obsažených látek bylo prokázáno, že podporují tvorbu rakovinných nádorů.

I zde nemůže chybět koupačka na jedné z nejkrásnějších pláži ostrova, ale i Karibiku vůbec - Kenepa Beach. Pláž krásná, ale na můj vkus už moc profláklá a dost přeplněná. Právě západní část ostrova je věhlasná svými krásnými plážemi. Na východě jich najdete jen pár.

Po návratu k lodi jsem se ještě s některými členy výpravy vydal do města, okouknout barevné domečky, prozkoumat plovoucí Emin most. Při procházce na Vás dýchne také trochu historie - musíte projít pevností Rif Fort. Nyní jsou zde již restaurace a obchody, ale dříve sloužila k ochraně vjezdu do přístavu. Potom se po nábřeží dostanete k mostu (skutečně pluje a houpe se) a dále pak do jádra města. Zde jsou převážně obchody. Co je zde zajímavého?  Velký nápis CURACAO, dále nedaleký kostel, plovoucí tržiště a to je asi tak vše. Město má také 400 let židovské historie. Cestou zpět jsem zažil, jak se plovoucí most otevírá - přijela loď, začal zvonit a odsunul se na stranu. Po průjezdu lodi se vrátil zpět na své místo.

A to byl náš den na Curacau, opět zakončený západem slunce …

FOTOGALERIE

sobota 15. února 2025:

Plavba

Dnes opět plujeme, směr Svatý Kryštof a Nevis, nebo také St. Kitts and Nevis. Ráno se ozvalo mohutné troubení lodi, tak se lidi zvedli a vyrazili na horní palubu, zjistit co se děje. Nikde nic. Po chvíli kapitán hlásil, že troubí ze 3 důvodů. Buď potřebují upozornit plovoucí loď - žádná tam nebyla. Nebo potřebují vyzkoušet klaksooon, to byl důvod. A také třetí - když jsou na palubě děti, tak ty z toho mají děsnou prču a vzrůůůůšo, tak to byl také důvod.

V době, kdy píšu tyto řádky, jsme 250 mil od Curacaa a 250 mil nám zbývá do zítřejšího cíle. Plujeme konstantní rychlostí 15 uzlů/hod, tzn. asi 27 km/hod. Hloubka moře je 5 km, počasí lepší než dle předpovědi a výška vln 3,5 metru.

FOTOGALERIE

neděle 16. února 2025:

Svatý Kryštof a Nevis (St. Kitts and Nevis) - Basseterre

Stejně jako předvčerejší Curacao, tak Svatý Kryštof a Nevis jsou ještě nenavštívenými ostrovy. Tzn. 112. navštívená země. Když takhle člověk pluje po Karibiku, tak mu těch nových míst rychle přibývá. Ale už i v Karibiku to mám dost „vyzobáno“ a z velkých ostrovů už mnoho nezbývá, maximálně Kajmanské ostrovy a pak menší, méně známé.

Po obvyklém vylodění, setkání se s místním průvodcem se i zde musíme rozdělit do dvou aut. V jednom jede pár členů výpravy, kteří vládnou angličtinou. Mají svůj VIP bus! Spoustu místa a spoustu piva a nealko nápojů jen pro sebe. Zbytek členů výpravy jede se mnou. V buse mají trochu problém s mikrofonem, tak využívám svůj „speaker“, abych nepřišel o hlas. Vyrážíme z hlavního města Bassterre prozkoumávat federaci dvou ostrovů, které získaly nezávislost v roce 1983, ale i tak jsou součástí britského commonwealthu a hlavou země je král Karel 3. Na místě řídí vládu guvernér a na ostrově Nevis zástupce guvernéra. A jelikož zde byli Britové do roku 1983, jezdí se zde vlevo a s místním pasem mohou obyvatelé cestovat bez víz do 150ti zemí světa.

Samotné hlavní město nenabízí turistům nic zajímavého - hlavní ulici, poštu, vězení (konstruované pro 82 vězňů a nyní jich je zde 450), Válečný památník a to je tak vše. Proto pokračujeme směrem na západ a do vnitrozemí.

Původní jméno ostrova bylo Liamigua neboli Úrodná země a bylo takto pojmenováno původním indiánským obyvatelstvem, které zde žilo už 2500 let před Kristem. Naše první zastávka byla u petroglyfů, které vytvořili tito indiáni. V roce 1623, když zde přijeli britští osadníci, náčelník indiánů Tegreman je vítal, bohužel později došlo ke konfliktům a masakru, kdy během bojů zahynulo 2000 indiánů a zbytek se raději přesídlil na Hispaniolu. Proto i sem byly přiváženi otroci a ostrov se stal centrem obchodu s otroky. Otroctví zde bylo zrušeno v roce 1834, ale až do roku 1838 někteří otrokáři odmítali propustit osvobozené a vyplacené otroky.

Po staré silnici Old Road Bay pokračujeme dále, do pozůstatků rumové destilerky z roku 1681. Její základy byly nalezeny docela náhodou, když při silném dešti byly odhaleny základy destilačních nádrží. Při archeologickém výzkumu zde našli několik artefaktů a mezi nimi láhev částečně naplněnou rumem. To je mezi artefakty ten nejvzácnější. Předpokládá se, že rum v lahvi je starý 300 let. Zde, v areálu destlierky, nakoukneme i do deštného pralesa, který ostrovy pokrývá.

Další zastávka je Timothy Hill, kde na jedné straně koukáte na Karibské moře a ostrov Nevis a na straně druhé na Atlantický oceán, opět bičující pobřeží. Je to místo s krásným výhledem, nacházející se už v zužující se části ostrova Sv. Kryštof. Je odsud vidět i nejvyšší vrcholek - spící sopku o výšce 1200 metrů a má stejné jméno jako původně měl ostrov - Liamuiga. Právě proto zde pláže nemají bílý písek, ale černý. Celý původ ostrova je sopečný.

Sjíždíme tunelem dolů k pobřeží, naloďujeme se na water taxi a přejíždíme na sousední ostrov Nevis. Úžina má asi 2 míle. Žádný most zde nevede, byť by obyvatelé chtěli, zjednodušilo by to dopravu mezi oběma místy. Cesta netrvá ani 10 minut. Na druhé straně přesedáme do dalších vozidel a v krátkosti si prohlídneme zajímavá místa na menším z obou ostrovů. Nejdříve ruiny kostela Cottle Church, který stavěli otroci víceméně pro sebe, aby měli kam chodit na mše. Stavitelm byl otrokář, který se snažil o vylepšení životních podmínek otroků. Při archeologických výzkumech bylo v okolí kostela nalezeno velké množství pohřbených otroků ve věku 3 - 69 let. Na jejich upomínku je zde pamětní cedule. Nyní se v kostele konají svatby nebo oslavy narozenin. Je postaven ze sopečného kamene, který sem byl přivážený z nedalekých hor. Každý kvádr musel být opracován a řemeslník mohl denně opracovat 9 kvádrů. Jako pojidlo se používal písek, vápenec a melasa.

Projíždíme přes první město na ostrově Nevis, Jamestown, které bylo zničeno v roce 1601 tsunami, a postupně přijíždíme do hlavního města Charlestown, které projdete za 15 mintu. Cestu lemují pozůstatky budov z roku 1989, kdy na ostrov dorazil hurikán Hugo. Zastávka před pláží byl kostel Sv. Tomáše - anglikánský kostel. Měli jsme štěstí, ještě byl otevřený, tak se dalo nakouknout dovnitř. A pak už následovala vytoužená zastávka u moře, na pláži Pinneys Beach.

Cesta zpět k lodi byla pro všechny trochu stresující, i když jsme měli dostatek času, trošku jsme se zdrželi s nasedáním na water taxi. Stálo původně u jednoho mola, pak přejelo ke druhému, kde nemohlo zakotvit, tak se vrátilo zpět. Zde ještě místní úřednice požadovala uhradit částku za vyplutí 5 USD/osobu. Naštěstí se vše rychle vyřešilo, na St. Kitts jsme přesedli do autobusů a ty uháněly o sto šest do přístavu. Někteří členové výpravy využili zbytek času ještě na nákupy a po jejich nástupu už uzavírali loď. Uf …. Snad některým členům výpravy nepodtrhli mostek pro nástup pod nohama :o). Znáte to, dobíháte autobus a najednou pííííp, pšššš, dveře se zavřou a bus odjíždí …

FOTOGALERIE

pondělí 17. února 2025:

Britské Panenské ostrovy - Tortola, Road Town

Dnešní zastávka je časově omezena, tak musíme nějak maximálně využít dostupného času. Na rozdíl od ostatních zastávek máme na Britské Panenské ostrovy jen čas do 14:00. I z toho důvodu posouvám začátek výletu o půl hodiny. Člověk chce maximálně využít čas na ostrově, ne na něj koukat z lodi. I tak jsem si říkal, že náš výlet začíná dost pozdě, mnoho skupin bylo venku už po sedmé hodině.

Toto je má druhá návštěva Britských Panenských ostrovů, takže si do sbírky zemí nepřidávám další zářez. Poprvé jsem zde byl v lednu 2016. Teď už žádná z dalších zemí nebude mít své unikum. Na druhou stranu se zde alespoň orientuji a vím co kde je.

Britské Panenské ostrovy sestávají z více než 50ti větších nebo menších ostrovů. Spadají stále pod anglickou korunu a představitelem ostrova je guvernér. Od roku 1960 mají ostrovy nezávislost. V roce 1917 odkoupily za 17 milionů dolarů Spojené státy od Dánska ostrovy Sv. Jan, Sv. Tomáš a St. Croix a přejmenovaly je na Americké Panenské ostrovy. Následně Britové přejmenovali ostrovy na Britské Panenské ostrovy.

My jsme přistáli na ostrově Tortola, s hlavním městem Road Town. Zde sídlí guvernér a většina úřadů. Mezinárodní letiště leží na ostrově Beef Island, spojeném s Tortolou mostem. Píšu sice mostem a našinec si představí nějaký vysoký, předlouhý a nádherný most. Ve skutečnosti jsou ostrovy tak blízko u sebe, že je jako lávka přes potok a člověk by neřekl, že se jedná o spojnici dvou ostrovů. Měli jsme to možnost zažít při přejezdu na ostrov Frenchman´s Cove. Most o délce asi dva metry a jste na druhém ostrově, dalo by se na něj přebrodit.

Ekonomika Britských Panenských ostrovů je jednou z nejvíce prosperujících v karibské oblasti. Britské panenské ostrovy jsou velice závislé na příjmech z turistického ruchu. Místní ekonomika je také úzce propojena se sousedními Americkými Panenskými ostrovy, protože od roku 1959 je jejich měnou americký dolar.

Povaha ostrovů je velmi kopcovitá, proto při svém poznávání stoupáme strmě nahoru a pak klesáme dolů. Po návštěvě Madeiry jsem si myslel, že nemůže být nic horšího. Ale zapomněl jsem na toto souostroví. Do zatáček se musí mnohdy najíždět navícekrát. Samozřejmost je použití klaksonu.

Myslím, že ostrovy jsem popsal při své minulé návštěvě. Dneska jsme navštívili skoro stejná místa. Mimo Bomba Shack, který byl smeten při posledním hurikánu. Vyhlídky, rumová destilérka s ochutnávkou, pláže … to vše je téměř stejné.

Závěr poznávání ostrova je na pláži Cane Garden Bay Beach. Moře je zde klidné, žádné kameny na pláži, bary na dosah ruky. Myslím krásný závěr poznávání. Poté už jen vystoupáme a sestoupáme k přístavu. Na rozdíl od včerejška bez nějaké stresu. Vyplutí z Panenských ostrovů lemuje jejich panorama. Ostrovy napravo a nalevo … Krásná tečka poznávání. A už míříme do Dominikánské republiky, Amber Cove.

FOTOGALERIE

úterý 18. února 2025:

Dominikánská republika - Amber Cove

Původně jsme měli v Dominikánské republice zakotvit ve městě Puerto Plata. Z organizačních důvodů nás přesměrovali do nedalekého Amber Cove. Shodou okolností jsem zde již v minulosti byl, a tak pro mne bylo jednodušší se zde orientovat. Nevýhodou místa je, jeho přeci jen nějaká vzdálenost od města a také dlouhá cesta, než vyjdete z přístavu na hlavní ulici, abyste mohli nasednout do autobusu a vyrazit na výlet. Naštěstí je nyní chodník vedoucí ven z přístavu zastřešený fotovoltaickými panely, díky nim jdete v stínu.

Náš čas při této zastávce byl omezený a program našlapaný. I když jsme začátek posunuli o 30 minut, stejně jako na předchozích Britských Panenských ostrovech, tak jsem se bál, že vše nestihneme. Prvně vyrážíme směrem k dominantě Puerta Platy - Mount Isabell. Vrcholek je ve výšce 800 metrů a pahorek leží necelé 3 km od moře. Není to nejvyšší vrchol, ty zde mají 3000 metrů, ale nejvyšší nejblíže moři. Nahoru původně vedla lanovka. Byla to jediná lanovka v Karibiku, postavená v 70. letech 20. století italskou společností. Vloni neprošla revizí a tak se čeká, až lanovku zrekonstruují, snad za dva roky, snad za 4. Čas zde není směrodatný. Délka lanovky je 2 730 metrů. Spodní stanice lanovky ale vypadá, jako by vše fungovalo. Je tu personál, prodávají se zde lístky na vstup do národního parku, který se nahoře rozkládá … ale tam už se nedostanete lanovkou nýbrž buďto svým autem nebo safari náklaďákem. My jsme se rozdělili část do náklaďáku a část pokračovala autobusem. Lanovkou by tam člověk byl za 10-15 minut. Takto se jede skoro 40 minut. Ano, je to scénická cesta - nejdříve projedete přes (prý) lukrativní čtvrť San Marco a pak stoupáte mezi farmami, pasoucími se krávami na zelených loukách, mezi palmami a finální úsek 3 km je masakrální stoupání 52^o! To jsem si myslel, že to ani nevyjedeme. Madeira slabý odvar a včerejší Britské Panenské ostrovy také … Nahoře nás přivítal příjemně chladivý vzduch. Je zde cca o 5^o méně než dole při pobřeží. Bohužel také mraky, takže z města jsme moc neviděli.

Na místě, kde nyní stojí 13 m vysoká socha Ježíše, jako v Brazílii, tam má ale 34 metrů, tak zde byla původně vojenská pevnost plánovaná diktátorem Rafaelem Trujillem a měla sloužit jako obrana proti leteckému útoku na město. Kopule má 6ti úhelníkový tvar, v každém z rohů byly obranná děla. Již od počátku byla ale pevnost nevyužitelná kvůli stálým mrakům. Nebylo odsud vidět, tak jak bylo plánováno. No každopádně, v roce 1961 byl diktátor zabit a místo nejdříve zůstalo bez povšimnutí a později z něj udělali národní park. V botanické zahradě najdete více než 600 druhů rostlin. Pokud jdete nahoru pěšky, trvá to cca 5 hod a můžete se setkat s různými druhy ještěrek, dominikánským papouškem, gekony, žábami a krocaním supem.

Z Mount Isabell sjedeme dolů a pokračujeme do rumové destilerky Macorix. Prohlídka, shlédnutí a ochutnávka je rychlá. Ještě někteří dokoupí rum a pokračujeme šílenou dopravou Puerto Platy přes boulevard Malecon, s výhledem na Atlantický oceán až na Playa Dorada - Dlouhou pláž. Je to opodstatněný název, má délku 11 km. Zde bylo naplánováno koupání. No vzhledem k časovému limitu 30 minut se do vody nikdo nehrnul. Raději jsme si vychutnali luxusní piňa coladu s krásným oceánským výhledem. Někteří členové výpravy se vydali ještě nakupovat - na pláš se jde přes „nákupní zónu“.

Cestou zpět ještě po americku zajedeme do starého města - na náměstí, ke kostelu Sv. Filipa z roku 1503, kolem Deštníkové ulice, Růžové ulice s prvním hotelem ve městě. A pak zase zpět do dopravního mumraje … jednou do nás někdo narazil. Řidič na to jen mávl rukou - „Mám kovové rámy kolem autobusu“. Naštěstí do přístavu jsme dorazili včas a bez stresu, takže mohli ještě všichni navštívit přilehlé obchody.

A to byla má druhá návštěva Amber Cover a Dominikánské republiky. Nikde nemůžu najít v cestopisech, kdy jsem tu byl poprvé, ani fotky … jelikož internet na lodi běží naprosto nepoužitelně, budu muset pohledat až po návratu a přidat si je na web.

FOTOGALERIE

středa 19. února 2025:

Plavba

Loď si to od včerejšího večera hrčí směr Miami, konstantní rychlostí 18 uzlů/hod, což je asi 32 km/hod. Posunul se nám zase čas o hodinu zpět, tzn. oproti domovině máme zase -6 hod rozdíl. Ráno v tom trochu zmatek. V lodní aplikaci to ukazovalo ještě starý čas, na palubním telefonu už správný. Na mém telefonu byl na widgetu správný, ale v rohu displeje špatný. No už se to srovnalo.

Objevil jsem na 7. palubě tzv. Promenádu. Nahoře, na 13. je běžecká dráha. Ale zde se chodí, tak si říkám super, trošku se projdu, dám pár koleček kolem lodi. Nakonec jsem se nechal strhnout všemi těmi, kteří tam chodili. Nejvíc mě dostal americký důchodce, tak 80ti letý - neustále mne předbíhal. Prve jsem si říkal, že pospíchá na záchod. Pak se se mnou ale do řeči a říká, že je to jeho poslední kolečko, 15. … Jedno kolečko má cca 600 metrů. Tak jsem splnil stejný cíl. No ale po 9ti kilometrech bylo nutno doplnit minerály pivem :o). Procházka to byla ale fajná.

FOTOGALERIE

čtvrtek 20. února 2025:

Miami

Do Miami jsme připluli ještě za tmy, ale dlouhou dobu trvalo, než nám dovolili zakotvit. Celkově výstup a následné odbavení proběhlo bez problémů. Na kufry nebylo třeba čekat, vystupovali jsme přímo s nimi. Autobus s průvodcem na místě také čekal, tak nezbývalo nic jiného než naložit kufry a vyrazit na poznávání města.

Americká města nemám osobně moc rád. Není tam velice co dělat, natož udělat program na celý den. Podobný úkol jsem měl i tady v Miami. Minule, když jsem zde byl, tak jsme vyrazili do mokřad Everglades. To bylo úplně o ničem. Dneska jsme se soustředili spíše na město samotné.

Cestou z přístavu jsme projeli kolem Freedom Tower, jež je mezi okolními mrakodrapy jako drobek. A dříve to bývala nejvyšší budova. Pokračovali do čtvrti Wynwood známou svými murálními kresbami. Dříve čtvrť patřila mezi ty, jež se turista raději vyhnul a dneska je to naopak. Přes rezidenční čtvrť Coral Gable s velkým množstvím pávů jsme se přesunuli do Little Havana. Tady se mi líbilo, zde bych klidně zůstal déle. To je místo, které má své kouzlo a ducha. Dát si tu můžete kdejakou kubánskou specialitu, koupit doutník nebo vypít šálek silné kávy.

FOTOGALERIE