|
SINGAPUR
& MALAJSIE
21. 11. - 4. 12. 2024
čtvrtek - pátek 21. - 22. listopadu 2024:
Praha - Istanbul - Singapur
Čísla navštívených zemí se pomalu posouvají dále, i když
už ne tak rychle. Ale návštěva Singapuru mne dostává na
žebříček 110. země. Ale málem tomu tak nebylo … ne, že
by se nesehnalo dost zájemců na poznávání Singapuru a
Malajsie. Mohla za to tak nějak vyšší moc. Letadlo
letící z Prahy do Istanbulu mělo totiž hodinu a půl
zpoždění. Vše vypadalo tak, že nestíháme přestup v
Istanbulu a z jednodenního poznávání Singapuru nebude
nic. Zpoždění měl i let z Vídně, kterým letěla část
cestovatelů. Vše způsobila bouřka a silný vítr v
Istanbulu. Pražské zpoždění se na konec o 15 minut
zkrátilo, ale i tak nám to nestačilo na přestup.
Naštěstí jsme nemuseli nocovat v Istanbulu, vše dobře
dopadlo. Jednak nás po výstupu z letadla zase čekal
člověk z pozemního personálu a protáhl nás různými
zkratkami letiště a dost možná i mimo kontroly. Letadlo
do Singapuru kvůli nám asi také o hodinu zdrželi. Let
byl dneska velmi pohodlný - byl jsem sám na prostřední
trojici sedadel, cestoval jsem skoro jako v businessu, v
poloze ležmo. A tak i přes všechno úvodní dobrodružství
jsme mohli vystoupit po více než 10ti hodinovém letu v
Singapuru. Vlastně ne tak hned. I zde nebylo počasí nic
moc a tak jsme kroužili skoro 40 min kolem letiště.
Odbavení bylo celkem v pohodě, členové výpravy už se
naučili zvládat elektronické terminály. Zdržela nás jen
kontrola kufrů jedné dvojice. Kuřáci, kteří měli velkou
zásobu cigaret. Do Singapuru je bohužel přísný zákaz
dovozu cigaret, mimo jedné a otevřené krabičky. Proto
jsme je cca po 15ti minutách čekání opustili a se
zbytkem výpravy jeli do hotelu. Zbylá dvojice se tam
dostala taxíkem. Peníze na letišti jsme také neměnili.
Vzhledem ke krátkému pobytu to nemělo význam. Takže ani
nevím, jak vypadají singapurské dolary.
FOTOGALERIE
sobota 23. listopadu 2024:
Singapur
Tak jsme v Singapuru, dobrý … moje další obavy byly z
počasí. I když jsme včera přistávali, tak pršelo.
Průvodce říkal, že včera lidi z letadla museli čekat
více než hodinu a půl na zavazadla, byla tu šílená
průtrž, nemohli ani vyložit kufry z letadla. Předpověď
na dnešek nebyla také nic moc - v poledne nějaká bouřka
a vydatný déšť.
Ráno ale bylo modré, vymetené nebe. Později se přidalo
pár mráčků. Zaujala mne pozice měsíce, skoro přímo nad
hlavou. Až potom jsem si uvědomil naši polohu, cca 100
km od rovníku.
Singapur je původně bažinatý ostrov, jež je osídlován od
počátku 19. století. Původně sem přišli Angličané a
založili přístav. Současný Singapur je nezávislým státem
od roku 1965, po krátkém členství v Malajsijské
federaci. Má rozlohu 730 km2 a žije zde více než 6
milionu lidí. To z něj činí 3. nejhustěji obydlené místo
na Zemi. Plocha Singapuru se pomaloučku rozrůstá,
vysušuje se moře a zasypává pevninou. V současnosti je
25% z rozlohy takto získané. Singapur je logistickým
hubem - do přístavu připlouvá denně 1 000 lodí,
finančním a lékařským hubem. Zároveň je známý tím, že se
zde jezdí jedna ze soutěží formule 1.
Naše dnešní prohlídka začala v překrásné botanické
zahradě. Rozloha zahrady je obrovská, člověk by
potřeboval snad celý den, aby ji řádně prozkoumal. My
jsme se zaměřili na část věnovanou orchidejím. To je asi
to nejzajímavější, co sem návštěvníky přiláká. A
skutečně to stálo za to. Viděli jsme od miniaturních po
obří orchideje, různých barev a tvarů. Dokonce i voňavé
orchideje, se kterými jsem se ještě nikdy nesetkal. Část
je věnována orchidejím rostoucím ve výškách 1000 - 2000
metrů, tyto jsou vysazeny v klimatizovaném skleníku.
Ze zahrady jsme přejeli na Esplanade, nábřeží, kde
můžete obdivovat jak Victoria Memorial Hall z roku 1901,
postavenou u příležitosti úmrtí královny Viktorie. Právě
před touto budovou vede trať zmíněné formule 1. Dále
pokračuje přes Most Nezávislosti a kolem Marina Bay,
dále po mostě. V Marina Bay návštěvníci obdivují divadlo
ve tvaru obrácené misky, Singapore Flyer (ruské kolo
jako je např. London Eye) a v neposlední řadě trojvěžový
hotel Marina Bay Sands s vyhlídkovou plošinou a
nekonečným bazénem na této plošině. Hotel nabízí hostům
až 2500 pokojů, všechny jsou ve věžích podepírající
zmíněnou plošinu. A také bych zapomněl, je zde symbol
země - malajsijský lev … z půlky lev a z půlky ryba,
chrlící vodu do Marina Bay.
Pokračujeme v prohlídce, směrem do China Town. Nejdříve
projedeme kolem nejstaršího hinduistického chrámu Sri
Miriamman k nejstaršímu a nejdůležitějšímu chrámu
populace Hokkinen (Číňanů) v zemi - Thian Hock Kent.
Delší zastávku jsme udělali u chrámu s pozůstatky
Buddhova zubu. Toto je rozsáhlý komplex a samotný zub je
uložen ve schránce ve 4. patře chrámu. Bohužel na něj
pořádně nevidíte. V China Town jsme si dali i malý
rozchod, aby mohli členové výpravy nasát atmosféru místa
a taky ještě více tepla :o). Někteří se zde rozhodli
zůstat a někteří jeli zpět do hotelu.
Já jsem se odpoledne ještě vydal samostatně přes China
Town. Při společném poznávání města jsme jen projeli
kolem Sri Mariamman, nejstaršího hinduistického chrámu v
Singapuru, odpoledne jsem se tam i nakouknul. Zvenčí
velmi barvitá stavba, uvnitř už ne zase tak zvláštní.
Rohy China Town zbobí dobové fotografie z počátku
minulého století či z dalších časových období se
zajímavými popisy. Odsud jsem pokračoval různými
zákoutími, podél Singapore River zpět do Marina Bay. V
klidu si to zde vše prozkoumal a pak se unavený vrátil
opět pěšky do hotelu.
FOTOGALERIE
neděle 24. listopadu 2024:
Singapur - Malajsie - Malaka
Opouštíme učesaný, organizovaný a do detailu vyladěný
Singapur a autobusem směřujeme k malajským hranicím. K
hranicím země, která už není tak striktní, není tak
upjatá … prostě je v ní větší nepořádek, stejně tak
personál v turismu nepatří mezi „nejostřejší tužky v
penále“. Na druhou stranu má země mnohem více nabídnout
než Singapur, který je vlastně jen město. Určitě se
každý z členů výpravy těší na pralesy, na více zeleně,
na moře …
První procházíme singapurskou celnicí, to jen vysedneme
z autobusu, s pasy projdeme turnikety a zase do autobusu
nasedneme. Projíždíme přes Johorskou úžinu, po mostě
spojujícím obě tyto země. Na druhé straně už je Malajsie
a další kontrola. Zde musíme vysednout a i s kufry
projít přes kontrolu. Na druhé straně budovy nás již
čeká malajská průvodkyně a nový autobus. První snaha o
výměnu peněz hned na hranicích je neúspěšná, směnárna je
zavřená.
Najíždíme na severo-jižní express way, spojující jih a
sever země, měří asi 850 km a vyrážíme směr naše první
zastávka v Malajsii, historické město Malaka. Toto jsem
navštívil už v roce 2012.
Malaka byla založena ve 14. století hinduistickým
princem Paramešváou ze Sumatry. Žádný svatoušek to
rozhodně nebyl. On i jeho družina byli skalní piráti, a
proto nebyli nikde vítání a neustále museli měnit své
působiště. Až v Malace spatřili její potenciál a usadili
se zde. O Paramešvárovi se říkalo, že se jedná o přímého
potomka Alexandra Velikého a že vlastní polokouzelné
předměty pocházející ze Šalamounova pokladu. Důvod proč
se zde usadil vypráví příběh, kdy během lovu zahnal bílý
kančil (zvíře podobné jelenovi, ale menší) jednoho z
princových psů. Prince tato udatnost natolik uchvátila,
že se rozhodl zde usadit. Místo pojmenoval podle stromu,
pod kterým odpočíval - malaky. Je to něco jako náš
angrešt, ale několikanásobně kyselejší. Princ se později
oženil s muslimskou princeznou, čímž otevřel dveře
islámu do země.
Paramešvára v roce 1414 umírá, ale to je již Melaka
mocným obchodním státem, o jehož věhlasu se dozvěděli
Portugalci. Ti sem připlouvají v roce 1509. Samozřejmě
nešlo o nic jiného než o válečné tažení směrem na
východ, aby našli zdroj koření. Melačané pochopili, že
Portugalci jednají „pod záštitou Boha, země a národa“ a
vzepřeli se. Podařilo se jim na chvíli Evropany přemoci,
ale v roce 1511 sem připlouvá další portugalská flotila
vedená kapitánem Alfonsem de Albuquerque, která obsazuje
město a staví pevnost A Famosa.
V roce 1640 se Malaka dostává na 150 let do rukou
Holanďanům, kteří se starají spíše o výdělky než o Boha
a národ. Holanďané měli ovšem svou základnu v Batávii (Jakartě)
a proto se o Melaku nestarali, jak by si zasloužila. V
roce 1795 přicházejí Angličané a bourají portugalskou
pevnost. Nebýt sira Stamforda Rafflese, singapurského
guvernéra, tak by bylo snad zbouráno celé město. V roce
1824 přechází Malaka trvale do rukou Britů. Po
Portugalcích zde zůstal „křesťanský jazyk“, po
Holanďanech radnice a po Britech? Důstojnický klub, jak
jinak.
Nejtypičtější malackou pamětihodností je právě výše
zmiňovaná radnice. Původně bílá budova je nyní červená.
Ať tomu věříte nebo ne, tak prý ji jednoho večera
poplivali místní obyvatelé rozžvýkaným betelem a
červenohnědá barva už nešla nijak očistit. Proto bylo
rozhodnuto o jejím přemalování na červeno. Jedná se
zároveň o guvernérovu rezidenci, kde pozoroval každý den
lodě proplouvající po nedalekém kanále. Budova nese
další nej - nejstarší holandská budova na Východě - byla
postavena v roce 1641. Z podobné doby pochází také
nedaleký kostel - nejdříve presbyteriánský a později
anglikánský. V současnosti je v budově bývalé radnice
etnografické muzeum. Kostel je stále funkční a každou
neděli se v něm konají mše.
Na pahorku nad Town Square s fontánou královny Viktorie
stojí pozůstatky kostela Sv. Pavla. Cestou nahoru se
návštěvníkům ještě naskytne překrásný výhled na melacké
uličky a moře v dálce. Před 500 lety bylo moře těsně u
úpatí pahorku. Nyní je asi 500 metrů daleko. Když byste
se vydali přes Melackou úžinu směrem dále na jih (mimo
jiné - byli jsme na 2. rovnoběžce), dorazíte za 6 hodin
do Indonésie. Nás ale čekal krátký výstup k ruinám
kostela z roku 1521. V průvodci se o místě píše, jako o
„vzdušném svatostánku“. Nepředstavoval jsem si raději
nic, ale jestli tím průvodce myslí bez střechy a
polorozpadlý, tak to souhlasí. Před kostelem stojí socha
Sv. Františka Xaverského, jednoho ze zakladatelů
Tovaryštva Ježíšova, který místo navštěvoval. Bohužel
při své cestě do Číny zemřel a loď, která vezla jeho
tělo zpět byla poškozena a František byl pohřben po 4
měsíce pod podlahou kostela. Poté byl převezen do Goa,
kde je pohřben. Místo jeho hrobu je k nahlédnutí, ale
není to nic zajímavého. Oplocená díra do země. Jediné,
co z kostela dodnes zbylo jsou obvodové zdi a rytinami
zdobené náhrobní kameny holandských šlechticů. Kostel se
přestal používat v roce 1590. Během nadvlády Britů zde
stál maják a budova kostela sloužila jako muniční sklad.
Ve skutečnosti však vše více než 150 let chátralo.
Zajímavá je socha Sv. Františka vyvedená z mramoru a
tiše hledící dolů na město, jako svědek všech událostí.
Soše ale chybí pravá ruka - od zápěstí. Nikdo neví
přesně proč, nebo kde by ruka mohla být. Říká se, že
jelikož je František světec, tak ruka je stále někde,
aby konala zázraky a žehnala. Kdo ví, co je na tom
pravdy.
Pod kostelem stojí malý zbyteček portugalské pevnosti A
Famosa nebo také Porta de Santiago z roku 1511. O
rozboření se zasloužili Holanďané a o zachování tohoto
malého zbytku opět sir Raffles.
Vedro ale začínalo být čím dál horší, tak byla na
členech výpravy znát únava, proto procházka po Jokor
Street v Čínském městě byla trošku urychlena. Nejdříve
jsme prošli kolem mešity Kampung Kling - je to nejstarší
mešita v Malace a architektura není čistě islámská.
Podobá se spíše hinduistickým stavbám z Bali. Je to
typicky raná mešita ze Sumatry.
O kousek dál stojí nejstarší čínský chrám Cheng Hoon
Teng z roku 1646. Ulice k němu vedoucí je tzv. funerální
ulicí. Prodávají se zde pouze předměty, které pozůstalí
posílají zesnulým na onen svět - papírové domy, auta,
falešné peníze apod. Po modlitbě je předmět zapálen a se
stoupajícím dýmem se tak dostává k zesnulému. Pamatuji
si jedu historku, kdy v Česku bylo zabaveno velké
množství "peněz" právě pro funerální obřady. Dovozce je
za pravé ani nevydával, ovšem česká inspekce toto
vyhodnotila jako riziko a peníze byly zlikvidovány.
Nejednalo se ovšem o nic jiného, než právě o funerální
peníze určené pro asijskou komunitu žijící u nás …
Na závěr jsme nasedli na loď a projeli se po malackém
kanále a obdivovali okolní domy z paluby a od hladiny
řeky.
FOTOGALERIE
pondělí 25. listopadu 2024:
Malaka - Kuala Lumpur
Sedím u stolu, koukám na rozsvícené mrakodrapy hlavního
města Malajsie, Kuala Lumpur a snažím se vyplodit popis
dnešního dne. Nějak se mi nesypou myšlenky, nějak nemůžu
chytit nit. Možná je to dané tím, že jsem zde už byl, a
tak si říkám, co bych vlastně měl psát, však už to bylo
jednou popsáno … Ale v roce 2012 jsme se Kuala Lumpur
moc nevěnovali, nebyl na něj čas. Až právě dneska jsme
poznali město blíže.
Kuala Lumpur bylo založeno jako původně hornická osada,
kde se těžil cín. Jako pracovní síla sem byli přivážení
čínští dělníci, za kterými se posléze stěhovaly celé
rodiny. Prvotní osada byla víceméně slamem, chatrče
postavené ze dřeva, střechy z palmového listí. Často
byla osada splavena řekou a také zde často docházelo k
velkým požárům. Až později Britové rozhodli o stavbách z
cihel. Pro transport materiálu byla použita místní řeka.
Prý zde vyrobili a převezli více než 4 miliony cihel.
Podle řeky, respektive soutoku, získalo místo i svůj
název - Bahnitý soutok neboli Kuala Lumpur. Město také
nebylo zamýšleno jako centrum státu. Tyto ambice měla
spíše námi navštívená Malaka. Díky Britům zde ale bylo
sídlo guvernéra a další státní budovy čímž město získalo
na významu.
V současnosti zde žije v průměru cca 2 miliony obyvatel.
Ráno se počet zvyšuje na 8 milionu a večer klesá na 3
miliony. I přesto si zachovává svou duši a svůj půvab. V
roce 2012 mi nepřišlo nikterak zajímavé, na rozdíl ode
dneška. Možná je to tím rozdílem času, dnes mi přišlo
čistší, zelenější, upravenější.
První zastávka byla u Královského paláce. Veřejnosti se
tento otevírá jen 2x ročně, u příležitosti králových
narozenin a po skončení ramadánu. Když mluvím o králi,
tak se jedná o specifickou funkci - Malajsie je
federací, kdy každý ze států má svého krále a tito se ve
funkci krále federace střídají po 5ti letech, takový
rotační systém. U paláce jsme tedy obhlídli jen bránu a
stráže na koních, jež reprezentují jakoby stráže v
Buckinghamu. Následovala zastávka u Válečného památníku
s pamětním sloupem a dále sousoším, jako mají ve
Washingtonu - Imojima. I místní památník byl vytvořen
stejným autorem jako ten americký. Mimo jiné je od
památníku krásný výhled na městské panorama s druhým
nejvyšším mrakodrapem na světě - Merdeka 118 sahající až
do výšky 690 metrů.
Od památníku projíždíme kolem parků a skrze Botanickou
zahradu s 20ti hektarovou ptačí voliérou Taman Tasik
Perdana neboli Jezerní zahrady a zastavujeme u Národní
mešity. Je to druhá nejstarší mešita ve městě, postavená
ve zvláštním architektonickém stylu. Střecha připomíná
pootevřený deštník a minaret zavřený deštník. Od mešity
je opět krásně vidět na mrakodrap Merdeka 118, mimo jiné
není dokončený. Nedaleko stojí dvě britské historické
budovy - hlavní nádraží z roku 1910 a budova železniční
správy z roku 1911. Poté se pomalu dostáváme na Náměstí
Nezávislosti, neboli Dataran Merdeka s nejvyšším sloupem
na pověšení vlajky (sahá do výšky 95 metrů), Sultánovým
palácem Sultan Abdul Samad (původně britskou
administrativní budovou), kriketovým hřištěm, původním
gentlemanským klubem a textilním muzeem. Za sultánovým
palácem je soutok dvou řek Gombak a Klang, které daly
městu své jméno a nad nimi stojí nejstarší mešita
postavená Brity.
Odsud je to kousek na centrální tržiště - Masjid Jamek,
v současnosti turistickou atrakcí - prodávají se zde
suvenýry. Původně zde stál rybí trh, ale tento byl
přesunut jinam a místo samotné chátralo až pro něj našli
toto využití.
Poslední zastávkou je ikona Kuala Lumpur, dvojčata
Petronas Twin Towers. Vznikly na základě požadavku 4.
premiéra, který když cestoval po světě, tak nikdo moc
Malajsii neznal. Rozhodl se tedy vytvořit něco
specifického, co by dostalo zemi do povědomí světa.
Vypsal tedy architektonickou soutěž a první návrhy byly
moc arabsko-muslimské. Až druhý návrh splňoval jeho
představu a byl realizován. Věže se stavěly 1993 - 1998
a každou stavěla jiná společnost - jednu korejský
Samsung a druhou japonská firma, už si nevzpomenu na
jméno. Samotný centrální most byl zvedán na své místo 32
hodin a není pevně připojen. Je postaven tak, aby
vydržel nápor větru 160 km/hod. Kuala Lumpur naštěstí
nikdy nezažilo vítr více než 60 km/hod. Uvnitř věží je
obří nákupní centrum, kino, vzdělávací centrum a
kanceláře. Díky své konstrukci - sklo a nerez, jsou věže
atraktivní jak ve dne, tak i nasvícené v noci. I přesto,
že jsem věže fotil v roce 2012, musel jsem je nafotit i
dnes. Před 12ti lety jsme měli to štěstí, že jsme
bydleli v hotelu jen kousíček od věží.
FOTOGALERIE
úterý 26. listopadu 2024:
Kuala Lumpur - Batu Caves - Taman Negara
Kuala Lumpur necháváme za zády a posouváme se v našem
putování dále, do míst která jsou mi neznámá, do
severnějších částí Malajsie, ven z města do přírody,
tropického pralesa.
První musíme ale dokončit, co jsme v Kuala Lumpur
nestihli. To je návštěva významné hinduistické svatyně,
vlastně 4 svatyní, Batu Caves. Batu znamená v překladu
kámen. Díky tomu, že jsme zde dorazili ráno, ujeli jsme
pronásledujícím Číňanům a tak si mohli vychutnat
prohlídku. Jeskyně samotná je dostupná po 272 barevných
schodech. V dolní části areálu jsou dvě svatyně a dvě až
nahoře. Celou cestu nahoru Vás doprovázejí makakové. V
jeskyni samotné jsou další dvě svatyně. Skalní útvar je
krasový. No ale u nás, když člověk navštíví krasovou
jeskyni, tak je mu zima. Tady ovšem ne. Podobné vedro,
jako venku. Batu Cave je cca 100 metrů vysoká s
propadlým stropem ve druhé části komplexu. Stáří se
odhaduje na 450 milionu let.
Nedaleko odsud máme naplánovanou zastávku v místní
batikovací dílně. Zde se batika vyrábí ale jinak, žádným
svazováním jako u nás nýbrž se na látku tvary kreslí
voskem, poté se do aplikuje barva a vosk se následně
vymyje v teplé vodě. Kde byl vosk, tak jsou poté jen
bílá místa. Takto se dají na látku kreslit různé tvary.
Vypadá to pěkně, ale jen zde … doma si pak řeknete, proč
jsem to vlastně kupoval.
Teď už definitivně opouštíme hlavní město a posouváme se
na severovýchod. Nejdříve po dálnici a poté po úzké a
ještě užší rozhoupané silnici plné zatáček. Okolí
dokreslují plantáže olejových palem. Máme štěstí a
zastavíme i u jejich plodů naložených na vlečce. Každý z
trsů obsahuje 600-1000 jakoby malých kokosových ořechů.
Olej samotný se lisuje ze slupek, ten nejlepší a poté ze
semen. Využitý materiál se spotřebuje jako hnojivo,
třeba kolem palem samotných. U nás nemá bohužel olej z
těchto palem dobré jméno. Není ho dobré tepelně
zpracovávat, ale jako za studena neuvolňuje žádné
nežádoucí látky. Také záležitost s odlesňováním není tak
žhavá, jak nám ji zase v Evropě podsouvají. Navíc prý
krávy, které se pod palmami pasou, tak mají z trávy
šťavnaté maso (obsahuje velké množství oleje).
Kaučukovník je dalším stromem rostoucím podél silnice. I
sem ho přivezli Britové, stejně jako do Singapuru. Prý
měli 11 semínek, ze kterých se ujalo 9.
Plán byl dneska takový, že přijedeme do přístaviště u
řeky Tembeling, přesedneme na lodě a do hotelu přijedeme
po řece. Počasí ovšem dneska bylo střídavě deštivé. Když
jsme měli přesedat na lodě, začlo zase pršet a velká
část členů výpravy z toho byla poplašená, proto na
lodích jich jelo jen pár a zbytek autobusem po silnici.
Řeka Tembeling byla docela rychle tekoucí, a i to asi
některé vyplašilo.
Poslední část cesty z parkoviště ve vesnici Kuala Tahan
jsme museli po svých, do přístaviště a zde kousek z
plovoucího mola lodí. Opět za vydatného deště. Bylo to
trošku dobrodružné … pro někoho možná více než by čekal.
Ale zvládli to všichni.
Po večeři byla naplánována večerní procházka džunglí.
Mam ještě v živé paměti naše pochodování ve tmě, po
silnici v parku Ranomafana. Bál jsem se, aby to nebylo
něco podobného. Naštěstí se šlo po dřevěném chodníku,
asi hodinu. Neviděli jsme toho moc - dvě žáby, stonožku
co když se jí dotknete, tak vás požahá, dva hady a
černého škorpiona. Pokud na tohoto tvora posvítíte UV
světlem, tak krásně ve tmě svítí. Pocit noční džungle
byl umocněné obrovským rachotem z okolí - žáby, cvrčci a
kdo ví co dalšího tak řvalo ze tmy.
FOTOGALERIE
středa 27. listopadu 2024:
Taman Negara - projížďka lodí - vesnice Orang Asli
Při večerní procházce džunglí už nepršelo, jen na nás
krápalo ze stromů. Vypadalo to nádějně, i když předpověď
říkala něco jiného. Nezmýlila se. Asi ve dvě hodiny ráno
mě vzbudil šílený rachot na střechu chatky. Jakoby nade
mnou otevřeli cisternu s vodou a ta lila a lila
hektolitry vody. Pak to ustalo a po nějaké době znova.
Tak to šlo střídavě až do rána … vlastně celé dopoledne
… celý den :o).
Na dopoledne jsme měli naplánovaný výlet loďmi po řece
Tembling, říkají tomu Rapid Shooting. Lodě jedou přes
peřeje, schválně se naklánějí, předhánějí apod. Vypadalo
to ovšem, že se nikam nepojede. Řeka se od včerejška
zvedla, byla divočejší, plavalo v ní mnoho kmenů.
Nakonec jsme se domluvili, že to bude spíše projížďka
než divoká jízda a vše se zkrátí. Někteří členové
výpravy to z obavy raději vzdali, ale špatně udělali.
Celý výlet byl i v dešti a trošku bojových podmínkách
super.
Po chvilce jízdy zastavujeme u břehu a mezi stromy je
vidět několik stavení vesnice Orang Asli. Po velmi,
velmi bahnitém svahu vystoupáme nahoru, někteří členové
výpravy bez bot a otevře se před námi háj s několika
domy z palmového listí, stojících na kůlech. Nedávno
jsem byl v kině na filmu Vandráci na ostrově lidojedů,
od Lišky a Révaie z putování po Papui Nové Guinei. Domy
mi silně připomínaly vesnice, kde se pohybovali i oni. A
důvod? Velmi jednoduchý. Etnikum, které zde žije se
jmenuje Batek a původem jsou právě z Papui Nové Guinei -
žijí zde, v Indonésii, v Austrálii (aboriginci) … A jsou
to co? Lidožrouti! Naštěstí tito už ne. Tito lidé jsou
sběrači (nomádi) a lovci. Sbírají k obživě co najdou v
džungli nebo co tam uloví, převážně opice a veverky. Po
cca 3 - 4 měsících se stěhují z místa na místo. Jen
místní zde žijí trvaleji, protože k nim vozí turisty.
Neposílají děti do školy, jsou mimo systém, pro úřady
neexistují, bez lékařské péče, bez očkování.
Po prvotním seznámení nám ukázali, jak rozdělávají oheň
pomocí tření liány o kus dřeva. Do připraveného otvoru
napadají žhavé uhlíky a ty pak dají na suché palmové
listí, foukáním zažehnou a je hotovo. Rovněž nám
přiblížili způsob lovu - pomocí foukačky a šipek. Vše
opět vyráběno z místních zdrojů. Mohli jsme si vyzkoušet
střílet na terč, není to nic lehkého.
Cesta dolů k lodi byla ještě zajímavější než nahoru,
stále pršelo, chodník byl ještě bahnitější a každý ze
členů výpravy ho uklouzával více a více. Lodníci nás
zavezli ještě kousek dále proti proudu a poté nechali
unášet lodě proudem o kus dál, než stálo naše molo u
hotelu. Kolem ostrova zase zpět a konec výletu. Vše za
stálého přilévání vody … rozuměj za stálo mrholení či
pršení.
Na odpoledne byl naplánován jiný lodní výlet, do jiné
části řeky - Lata Berkoh. Jelikož předpověď na celý den
je a byla deštivá, tak odpolední program byl zrušen.
Doporučil jsem členům výpravy, že se mohou jít projít po
stezce džunglí, kde jsme byli včera večer a případně i
dále do dalších míst. Jinak klid, relax a celoodpolední
klid :o)
FOTOGALERIE
čtvrtek 28. listopadu 2024:
Taman Negara - Cameron Highlands
Prší a prší, na střechu bubnuje déšť celou noc, víc …
chvíli nic a pak zase a znova. Vše se utiší až ráno. Je
to takové zvláštní neslyšet téct vodu. Molo, kde jsme
přijeli je už kvůli vodě nepřístupné, zvedlo se do půlky
schodu k hotelu. Někteří členové výpravy, spíše členky,
prý hlídkovaly celou noc, aby nás řeka nezaplavila. No
mi ostatní jsme mohli klidně spát. Jelikož je původní
molo nepřístupné, nasedáme přes jiné, zaměstnanecké,
které mají upravené pro tyto případy. Ale i na lodníkovi
je vidět, že se mu přes řeku nejede snadno.
Naštěstí jsme vše dobře zvládli, nikdo se neutopil,
žádný kufr se také nerozhodl plout dále po řece, a tak
jsme mohli pokračovat v původním programu do Cameron
Highlands. Místo je známé pěstováním čaje a také tím, že
je zde příjemnější klima. Stoupáme z 90ti metrů nad
mořem do výšky 1600 metrů. Je to hned znát, není takové
vedro, ale moc se to nelíbí autobusu - vypoví nám
klimatizace a také i cirkulace vzduchu. Je v něm
nedýchatelno, navíc řidič zkouší vše, kontroluje, ale
bez výsledku. Závěr cesty jedeme s otevřenými dveřmi,
aby do busu šlo aspoň trochu vzduchu.
Cameron Highlands není jen známou čajovou oblastí
Malajsie, ale také zeleninovým srdcem, odkud se rozváží
zelenina po celé zemi a také exportuje např. do
Singapuru. Místo opět objevili Angličani. Jedna z
největších čajových plantáží je stále ve vlastnictví
pravnučky původního objevitele p. Russela. My se
zastavujeme na jiné plantáži - Cameron Valley a užíváme
si procházky mezi čajovými keři, vychutnáním dobrého
čaje a také nákupů. Náš řidič se mezi tím snažil opravit
klimatizaci, ale bez úspěchu. Po plantáži jsme měli jet
ještě na tržiště, ale kvůli problému s busem naše cesta
vedla do hotelu a řidič jel poté do města Ipaho, kde
doufáme se mu bus podaří opravit.
FOTOGALERIE
pátek 29. listopadu 2024:
Cameron Highlands - Kuala Kangsar - Bukit Merah - Penang
Na rozdíl od minulých ubytování v Cameron Highlands
nebyla ani klimatizace. Spíše by se zde hodilo topení
než chlazení. Spousta členů výpravy ráno hlásila, že
spali v mikině, ponožkách apod. Já si na sebe musel dát
dvě peřiny a taky ponožky. Pak mi bylo teplo. Nadmořská
výška byla znát.
Klimatizaci v autobuse se nepodařilo opravit, prý nějaký
senzor, ale máme autobus nový. Je sice se slabším
motorem, ale aspoň funguje … teda jak se to vezme. Poté,
co jsme navštívili zeleninový trh, tak se řidiči
nedařily zavřít dveře. Neustále to zkoušel, chvíli
vypadalo že to vzdá. No nakonec po nějakém štelování vše
dobře dopadlo, dveře zapadly a my mohli klesat z kopců
dolů.
Cameron Highlands je známé také pěstováním zeleniny, jak
jsem psal včera. Na tržišti jsme mohli vidět různé druhy
batátů, hlavně jahody - zde dokonce i bílé, mi neznámý
druh. Dále kukuřice, řepa, rajčata. Pak zvláštní ovoce -
Ovoce lásky (ne vášní, to tu měli také). Ovoce lásky je
tamarillo, prý se to prodává i u nás a český název je
Lilek rajčenka. Cameron je také medařským centrem, tak
jsem nemohl nekoupit vzorek místního medu na ochutnání.
Snad test dopadne dobře.
Docela rychle jsme sestoupali do výšky 50 metrů a tam už
zase začalo známé horko, bez deště, ale s vlhkem. Cesta
vedla kolem kamenolomu, který totálně nahlodal okolní
krásné kopce. Škoda, že si tak ničí krajinu. Těží se zde
žula a mramor. Nedaleko odsud nás čekala zastávka v
královském městě Kuala Kangsar. Už příjezd do města je
fenomenální - hlavní ulice je zdobena stovkami, tisíci
královských vlaječek. Ani nevím, kde začaly a kde končí.
Asi je těžko spočítat. Celé město působí krásným,
upraveným dojmem. Ulice lemují portréty sultána a
manželky, všude jsou nápisy přející zdraví sultánově
rodině … Upravené byly i stromy, ulice lemovaly zvláštní
patrovité stromy s názvem Bucida. Nikde jinde jsem je
zatím neviděl. Původně pocházejí ze střední Ameriky či
Karibiku. Zastavujeme u majestátní a snad nejkrásnější
mešity v zemi - Ubudiah. Postavena byla v roce 1917.
Sultán, který stavbu zadal se jí bohužel nedožil. Zemřel
rok před jejím dokončením. Co ještě více, jeho sloni po
dokončení stavbu poškodili, a tak finálně byla mešita
dokončena až v roce 1930. Jelikož byl pátek, muslimská
neděle, nedostali jsme se dovnitř. Stavba je ale
úchvatná sama o sobě zvenčí. Také nesmíte bez povšimnutí
minout královské mauzoleum - v budově jsou pohřbeni
sultáni a manželky. Na přilehlém hřbitově další členové
královské rodiny.
Poslední zastávka programu je ve městě Bukit Merah,
známé jako jediná orangutanní záchovná stanice v
pevninské Malajsii. Je to vlastně ostrov vzdálený cca 20
minut jízdy lodí z pevniny. Je tak zajištěno, že
orangutani se nevydají, kam nemají. A turisté jsou zde
ti, kteří jsou v kleci. Orangutani se po ostrově
pohybují volně. Stanice funguje 20 let a podařilo se jim
zachránit už mnoho orangutanů, kteří byli následně
vráceni do své domoviny na Borneu. Zároveň zde vychovali
už 17 mláďat. Někteří orangutani jsou z divočiny už tak
zranění, že se nemohou vrátit zpět a po zbytek života
zůstávají zde. Mají zde dokonce jednoho, jmenuje se
Adam, který byl vrácen na Borneo, ale místní ho
nepřijali, zranili a tak se musel vrátit zpět a zůstává
už v rezervaci. Zde se může dožít až 50ti let, v
divočině by bohužel nepřežil. Měli jsme velké štěstí,
protože po většinu procházky slezli orangutani ze
stromů, pózovali nám a předváděli, co umí. Až na závěr,
cítili že jde déšť, se šli schovat. A vyšlo to jim, tak
nám. Spustil se liják podobný jako v Taman Negara, jako
když někdo otevře kohoutek. I s lodí jsme museli cca 20
minut čekat, že to přejde. Nebylo vidět na druhý břeh,
okolní kopce a než bychom přešli molo 10 metrů (i s
deštníkem), byli bychom mokří jak myši. Pár členů
výpravy před tím největším deštěm přeběhlo na loď a
zůstali tam čekat, zbytek čekal relativně v suchu, na
břehu. Liják i vítr se zklidnil a my se zdárně
přeplavili na pevninu.
Pak už nám zbýval jen přejezd na ostrov Penang. Běžně
bychom to zvládli za hodinu, ale kvůli pokročilému času
se vše protáhlo na 2 hodiny. A opět začalo pršet. Penang
má dvě části, pevninskou, víceméně industriální a další
je samotný ostrov s hlavním městem George Town, kde se v
roce 1786 vylodili Angličani a zabrali Penang pro sebe.
S pevninou je ostrov spojen 2 mosty. První, starší měří
13 km a je více severněji. Druhý, modernější most o
délce 23 km je jižněji. Jmenuje se Most Sultan Abudl
Halim Muadzam Shah a je také známý jako Penang Bridge 2.
Je prvním mostem v Malajsii, který obsahuje vysoce
tlumící přírodní pryžová ložiska, která umožňují odolat
zemětřesení o síle více než 7,5 stupně Richterovy
stupnice, a také využívá seismické kompenzátory pro
snížení hluku. Délka mostu nad mořem je 17 km. Most byl
oficiálně otevřen 1. března 2014.
FOTOGALERIE
sobota 30. listopadu 2024:
Penang
Ostrov Penang je takové specifikum v Malajsii, řekl bych
i docela odlišný od ostatních míst. Asi je to tím, že
zde Britové nechali svůj otisk od 1786 až do 1941. Navíc
je George Town zahrnutý na seznam UNESCO od roku 2008.
Už při včerejším příjezdu nebo když jsem se šel večer
projít, jsem pochopil proč. Tak jak mne zaujal Singapur,
tak mne Penang zcela dostal. Je to opět místo s duší, má
své genius loci a dokáže návštěvníky uchvátit. I já
místu dokonale propadl. Jasně, je to Asie, ruch,
nepořádek, zmatek … ale ten „feeling“ z místa je suprový.
A o tom, že se nemýlím, jsem se přesvědčil i dneska
během prohlídky města.
Od hotelu vyrážíme autobusem a čeká nás přejezd přes
celé město. Je sobota ráno, tak to není taková tragédie,
jako včera odpoledne. Chrám Kek Lok Si je viditelný už z
dálky. Jednak svým pavilonem s čínskou bohyní Kuan Yin,
neboli bohyní milosti a také vedlejší Pagodou tisíce
Buddhů. Celý areál se stavěl v letech 1890 - 1930 a
stále zde probíhá čilý pracovní ruch. Při návštěvě místa
se nemusíte ani nikterak snažit vystoupat na vrchol
kopce. Návštěvníky nahoru střídavě vyveze výtah (jako na
Petřín) a golfové vozítko. Na pagodu samotnou už musíte
ale po svých. Je to ale volba, která je odměněna
překrásným výhledem na areál kláštera a také na město s
přístavem v pozadí. Navíc kolem pagody je velmi krásná
zahrada. No a cestu dolů také zvládnete vozítkem a
výtahem. Dole ještě doporučuji navštívit jezírko se
želvami. Areál je obrovský a lze v něm strávit dost
dlouhou dobu. Nahoře, u bohyně, si můžete koupit ještě
stužku s přáním a pověsit na Strom přání.
Aby těch chrámů nebylo dneska málo, zajeli jsme ještě do
thajského Chrámu ležícího Buddhy - Wat Chayamangkalaram.
Socha patří mezi největší v Malajsii a má délku 32
metrů. Naproti thajského chrámu stojí Barmský
hinduistický chrám - Dhammikarama. Ten se mi líbil více.
Opět byl oproti thajskému takový neuspořádaný, ne tak
ustrojený.
Podél Esplanade (nábřeží), nové a staré radnice jsme se
dostali k pevnosti Corwallis pocházející již z doby
prvního osídlení Brity. První zde stála dřevěná pevnost,
která bylo později postavena z materiálu pocházejícího z
melacké pevnosti. Naproti pevnosti má základnu malajské
námořnictvo.
Členové výpravy už měli hlad, ale před obědem jsme ještě
zavítali na molo - dřevěné, na kůlech, klanu Chew. Je to
jeden z čínský klanů podnikajících v Penangu. Úzké,
dřevěné molo lemují domy na kůlech a na konci je čínský
chrám a krásný výhled na moře, na pevninu v pozadí a
první penangský most. Navíc se k nám blížila dramatická
mračna nevěstící nic jiného. Já bych zde strávil ještě
nějakou dobu, kochal se moře, atmosférou. To mi ale
nebylo přáno a museli jsme se přesunout přes silnici do
velkého food courtu (žrádelny), kde mohli členové
výpravy ukojit své chuťové pohárky. Mezitím se také
přihnal tropický liják. Já měl deštník v autobuse, tak
jsem byl rád za posezení pod střechou.
Naštěstí než jsme vyrazili dále, tak déšť skončil.
Závěrem poznávání města byla tzv. Umělecká ulice neboli
také Arménská ulice. Tuto zdobí mnoho nástěnných maleb a
dekorací, mimo nutné obchodnické domy. Na ulici jsme se
chtěli ještě vrátit, ale po prohlídce domu dalšího
čínského klanu Khoo Kongsi se opět začalo zatahovat,
proto jsme raději sedli do autobusu a jeli do hotelu.
Ještě abych nezapomněl - dům výše zmíněného klanu je
jakoby kombinace chrámu a domu, obrovský, schovaný v
malé uličce, ale s velkým nádvořím. Tak, aby nikdo cizí
nemohl nahlížet do soukromí klanu.
FOTOGALERIE
neděle 1. prosince
2024:
Penang - Langkawi
Dnešní dopoledne bylo ve znamení nic nedělání.
Respektive já díky tomu pomalu doháním resty ještě z
minulých zájezdů. Ale ostatní členové výpravy se mohli
ještě vypravit do města či jen tak relaxovat před
přesunem na vlastně poslední míst našeho putování,
ostrov Langkawi.
V 11 hodin jsme vyrazili na letiště. Naštěstí dostatečně
brzo, protože při odbavení se vyskytl problém a tak nám
přetiskávali komplet všechny palubenky. Ať žije
technika. Přitom odbavení u kiosků bylo rychlé a v
pohodě. Letadlo i tak mělo zpoždění a namísto 13:45 jsme
odlétali až 14:40. Cesta byla směšná, jako dvě zastávky
autobusem. Letěli jsme asi 25 minut ve výšce 700 metrů.
Ani vyčurat se člověk nestihl a už jsme přistávali.
Stejně tak jak krátký byl přelet na Ostrov orlů (tak se
Langkawi jmenuje), tak krátká byla cesta do hotelu.
Ubytoval jsem a rozpustil všechny. Hurá, zítra je den
volna, žádná organizace, žádné překládání.
Později jsem se šel projít do města. Je to tu celé duty
free zóna, tak tomu i odpovídají ceny některých věcí. A
víte co? Nepršelo, voda v moři teplá, sluníčko krásně
zapadlo. Tak snad to tak vydrží i zítra, aby se všichni
mohli okoupat a opálit.
FOTOGALERIE
úterý 3. prosince
2024:
Langkawi – Kuala Lumpur
Včerejší den se nic nedělo. Není to, že by se mi
nechtělo nic psát, ale nebylo o čem. Prostě počasí
dobré, trochu pod mrakem, nepršelo a členové výpravy si
užívali moře.
Stejně tak tomu bylo dnešní dopoledne. Jen s tím
rozdílem, že svítilo sluníčko už od rána. Ale dneska už
opouštíme Langkawi a letíme do hlavního města Kuala
Lumpur. Let je delší než z Penangu, cca hodinu. Letadlo
je plné, jen vedle mne nikdo nesedí, tak jsem se
přesunul k okýnku a mohl se kochat výhledem. Jinak do
Kuala Lumpur je let snad každou hodinu, je to jak
autobus. Po přistání se přesuneme z letiště do hotelu –
přes celé město. Letiště leží asi 60 km od města. No a
zítra nás čeká zase opačná cesta.
Na večer jsme měli objednanou návštěvu Petronas Twin
Towers, nejvyšších dvojčat na světě. Věže se stavěly od
roku 1993 do roku 1999 a v roce 2011 prošly
rekonstrukcí. Výška je 451 metrů, nejvyšší patro je 88.
je 375 metrů vysoko. Vyhlídkový most je ve výšce 170
metrů a poslední vyhlídková plošina v 86 patře 370 metrů
vysoko. Budova má celkem 88 pater, včetně 5ti
podzemních. Zajímavé je, že jednu věž stavěla japonská
firma Hazama a druhou korejský Samsung. Komplex dvojčat
byl nejvyšší budou na světě až do roku 2004, kdy je
předstihla Taipei 101.
Sky Bridge většinu členů výpravy trochu zklamal, skla
byla zamlžená, tak nebylo zas až tak dobře vidět.
Vyhlídková plošina v 86. patře byla lepší, skla už byla
čistější a také zde měli modely této a jiných výškových
budov ve městě.
I když mám věže už mnohokrát vyfocené, nedalo mi to a
stejně jsem si je fotil. Na doporučení místní průvodkyně
jsme se ještě vydali na nedaleký nasvícený most Pintasan
Saloma. Sám o sobě je úchvatný, jak mění večer barvy. A
co teprve ta vyhlídka na dvojici věží … krásné a
důstojné rozloučení s Kuala Lumpur a Malajsií jako
takovou. Zítra už nás čeká jen brzká cesta na letišti a
skoro 12ti hodinový let do Istanbulu a dále ještě 2,5
hodiny do Prahy.
FOTOGALERIE
|
