|
MADAGASKAR
18. 9. - 4. 10. 2024
středa - čvrtek 18. - 19. září 2024:
Praha - Istanbul - Antananarivo
Nové destinace pro poznávání se mi vyhledávají už docela
těžko, naštěstí Madagaskar byla jednou z nich. A moji
volbu kvitovala většina pravidelně jezdících
cestovatelů, za což jsem rád. Původní plán navštívit
Madagaskar vznikl už asi před 10ti lety, ale až nyní
uzrála doba na jeho realizaci. S původním itinerářem
jsem trochu pracoval, sem tam něco ubral nebo spíše
přidal, až vznikla tato verze, posuďte sami.
Po příletu cestující musejí vyplnit krátký dotazník,
nechápu proč nám ho nedali během letu, ale až při
vysedání. Jsou zde dotazy i ohledně očkování na Covid
apod. Stejně to nikdo nečte, paní v masce, roušce,
rukavicích a mundůru to hodí do krabice. Pak postupujete
dále – u dalšího okénka zaplatíte 10 EUR poplatek za
přílet, vízum už není třeba. Dostanete do pasu papír a
když si myslíte, že máte vyhráno, tak chyba lávky, další
okénko a papír vám vezmou. Zde sedí dva policajti, jeden
tahá za myš, druhý píše a bere doklad o úhradě. Hotovo?
Kdepak, další okénko, zase dva policajti. Jeden otevře
pas, druhý dá razítko. No sláva! Teprve hotovo.
Zaměstnanost je zde řádná.
Antananarivo, kterému místní říkají "Tana", je drsné,
ale okouzlující město. Žije zde přibližně 2 miliony
obyvatel a je politickým hlavním městem Madagaskaru.
Vzhledem k politické situaci na Madagaskaru zde nikdy
neexistoval plán urbanizace, takže se město rozvíjelo
samo o své vůli. Nás město uvítalo čtvrteční dopravní
špičkou, naštěstí vedoucí ven z města a my mířili naopak
– do města. Cca po hodině popojíždění jsme se dostali k
hotelu, respektive pod hotel. Tento je postaven v úzké
uličce, kam se náš minibus nedostal. Takže pěšky. Ale to
byl konec dnešního trmácení. Už se jen ubytovat a
odpočívat třeba na terase s výhledem na město.
FOTOGALERIE
pátek 20. září 2024:
Antananarivo - Ambatolampy - Antsirabe - Miandrivazo
Madagaskar je 4. největším ostrovem na světě. Bohužel
silniční síť je v žalostném stavu, železnice také,
aerolinky na tom nejsou o moc lépe. Proto, když
navštívíte Madagaskar, počítejte s dlouhými a ještě
delšími přejezdy. Nejde tak ani o vzdálenost, jako o čas
strávený na cestě. Navíc je nyní silniční síť, po
masivních deštích dosti poničená a to co bylo plánováno
na 10 hod přejezdu, tak jsme jeli 14 hod … 390 km.
První zastávka během dnešního programu byla v
Ambatolampy, kde jsme navštívili tradiční dílnu na
tavení recyklovaného hliníku. Výrobní proces se stále
provádí ručně, v dost náročných podmínkách. Základní
nástroje jsou ruce, písek a ocel k manipulaci s
roztaveným materiály, bez jakýchkoliv ochranných
pomůcek. Cestou zpět k autobusu jsme si prošli místní
tržiště, což byl také dost drsný zážitek.
Druhá zastávka je ve městě Antsirabe, založené norskými
osadníky díky svému klimatu a horkým pramenům. Zde nás
původně čekala prohlídka města, bohužel jsme ji museli
kvůli dnešnímu napnutému programu vynechat, přesunout na
den, kdy se budeme přes město vracet.
Opustili jsme oblast Antsirabe a pokračovali na západ do
Miandrivazo. Silnice vedla kolem obilných polí, jež
dokreslují okolní kopce Vysočiny. Projeli jsme malými
vesnicemi a viděli některé každodenní činnosti
vesničanů. Vzhledem k pokročilému času jsme zažili k
krásný západ slunce. Poté se už na krajinu pomalu začala
snášet tma a já si říkal, jak bude po tmě řidič
kličkovat mezi všema dírama. Zvládl to úžasně, i když
posledních 40 km jsme jeli snad 2 hod a já si nevěděl,
jak sednout. Když se v dálce objevilo světýlko,
Miandrivaze, byl každý člen výpravy nesmírně šťastný, že
jsme tam! Toto městečko je jedním z nejteplejších měst v
zemi a oblast je známá také zlatými doly. Oblast je díky
řece Tsiribihina velmi úrodná.
FOTOGALERIE
sobota 21. září 2024:
Miandrivazo - Morondava - Baobab Alley - Kirindy
Po včerejším celodenní sezení v autobuse se mi do něj
vůbec nechtělo. Včera jsem si už nevěděl, jak si
sednout, kam dát nohy, jak se natočit. A to samé mne
čekalo i dneska. Jaké bylo mé potěšení, když průvodce
oznámil, že v poledne přesedeneme do jeepů … hurá,
natáhnu si nohy!
Našim dnešním cílem bylo Kirindy, vzdálené 290 km. Na
mostě přes řeku Tsiribihina jsme udělali první zastávku.
Výhled na řeku, na krajinu, na místní obyvatele peroucí
v řece prádlo byl úchvatný. Také to byla ideální šance,
jak si protáhnout nohy. Místní děti se za náma seběhli a
radostně se nechali fotografovat. Jaké to asi bude za
rok či za dva, až se sem nahrne více turistů. Madagaskar
má stále výhodu své izolovanosti.
Krajina se poté změnila, vystřídal ji křovinatý les z
jojobových rostlin, saturejky a mangovníků. Projeli jsme
malými vesničkami s tradičními domky ze dřeva a trávy.
Poté, asi 10 km před městem Morondava, jsme odbočili na
vedlejší silnici. Prašnou cestou jsme se dostali až k
alejí baobabů, kde na nás čekaly slíbené jeepy. Jak
krásně tato auta zvládala hrbolatou cestu, jak ladně
kličkovala … nebolel mne žádný zadek, nohy natažené.
Díky za ty dary, díky za další 4 dny, které v nich
strávíme.
Alej baobabů je úchvatné uskupení těchto prastarých
stromů tyčících se do nesmírných výšin. Cestou jeepy
jsme se dozvěděli více o těchto stromech, kolik druhů
jich existuje, jak jsou asi staré apod. Udělali jsme 3
zastávky. První na roztlačení jeepu, který nestartoval,
druhou u Zamilovaného baobabu – dvou propletených stromů
a poslední těsně před hotelem u Posvátného baobabu.
Do hotelu jsme dorazili dneska za světla a zažili západ
slunce zde. Nebyl to ale konec dnešního programu. Čekal
nás večerní trek do Kirindy Forest (cca 1 - 2 hod), kde
nás mimořádně dobrý místní průvodce provedl suchým
pralesem. Je to návštěva, na kterou jen tak
nezapomenete. Při sledování kresleného filmu jste
pravděpodobně slyšeli o Fosse. Stvoření, které po
staletí v místních povídačkách nahání strach dětem a je
velkou součástí madagaskarského folklóru. Právě Kirindy
je nejlepším místem, kde Fossu uvidíte – nám se to
podařilo. Mezi noční živočichy patří 3 druhý lemurů –
myší, vidličkový a sportovní. Myší je maličký jak krysa.
Vidličkovitý se jmenuje dle symbolu vidličky na čele a
sportovní podle své aktivity. Měli jsme to štěstí a
viděli všechny tři.
FOTOGALERIE
neděle 22. září 2024:
Kirindy - Bokopaka
Dopoledne jsme opět vyrazili do rezervace Kirindy. Včera
jsme lovili noční živočichy a nyní nás čekalo hledání
lemura hnědého a bílého. Hned po příjezdu ke vstupu
parku se nám podařilo spatřit fosa, největšího
masožravého endemického savce ostrova. Vypadá toto
zvířátko jako kočko-pes nebo taky trochu jako puma. My i
ostatní návštěvníci parku se ho snažili ulovit na foťák,
ale zmatené zvíře pobíhalo mezi keři. Pofotili jsme si
jej a vydali se hledat další zvířata. Hned z kraje parku
jsme měli štěstí na skupinku lemurů hnědých, kteří se
nebojí lidí. Rádi přijdou blíže, nechají se napájet
vodou a pózují vaším objektivům.
Dalším lemurem je lemur bílý. I u něj se nám brzo
podařilo najít rodinku s mládětem a pozorovat, jak
pojídají listí ze stromů. Tento druh lemura nepotřebuje
vodu, veškerou tekutinu získává z listí stromů. Lemurovi
bílému se přezdívá tančící lemur. Pokud sleze na zem,
tak stojí na zadních nohách a vypadá, jako by tančil.
Mimo lemury jsme viděli i ptáky lejskovce
madagaskarského a kukalku velkou (nelétavého ptáka,
vypadá jako náš bažant.
Další perličkou je baobab, říkají mu Mr. Baobab, starý
600 let, o kterém se traduje, že činí lidi plodnými.
Poté jsme opustili Kirindy a vydali se po písečné a
hrbolaté ke slavnému Tsingy Bemaraha. Cestou jsme
zdolali dva trajekty, první přes řeku Tsiribihina.
Nakládání aut na vetchý přívoz bylo vcelku dobrodružné,
ale vše se zvládlo a cca po 30ti minutách jsme se
vylodíli ve vesnici Belo Sur Tsiribihina, poslední velké
vesnici před Bekopakou. Museli jsme čekat na další 3
jeepy a toho jsme využili k procházce po prašné, ospalé,
nedělní vesnici.
Cesta odsud vedla křovinatým a prašným lesem, jeepy
houpaly sem a tam, ale vše se dobře zvládlo. Před
příjezdem do vesnice Bokopaka jsme překonali malým
místním přívozem řeku Manambolo. Na rozdíl od
předchozího přívozu to bylo jen 5 minut. Odsud jsme již
vystoupali do hotelu a veškerého dnešního houpání a
kodrcání byl konec!
FOTOGALERIE
pondělí 23. září 2024:
Bokopaka - Tsingy
Konečně jsme se dostali na místo nějakého celodenního
poznávání, aniž bychom museli strávit půl dne v autě. I
když nás odjezd byl dost brzo, v 6:30, členům výpravy to
nevadilo. Čekal nás 17 km přejezd. Nejdříve jsme projeli
vesnicí Bokopaka, kde jsme nasáli ranní ruch a poté už
pokračovali divočinou, osamělými vesničkami, kolem
malého letiště až na parkoviště u národního parku, cca 1
hod.
Trek Big Tsingy, jedním z nejúžasnějších míst na ostrově
trvá cca 4-5 hod. Lokalita je národním kulturním
světovým dědictvím zařazeným do seznamu UNESCO.
Někteří členové výpravy zvolili raději soft variantu s
výhledem na Tsingy a dobře udělali. Zpočátku cesta vedla
pralesem, kde jsme viděli lemury bílé a také noční
lemury odpočívající ve stromech. Dále začala stezka
stoupat vzhůru po velké skále z vápence. Až zde jsem
pochopil, proč jsme dole na parkovišti vyfasovali úvazy.
Skály jsou ostré jak žiletky, chodník úzký a mnohdy dost
vratký. Nikdy jsem po feratách nešel, až nyní poprvé.
Stezku doplňovaly žebříky a lana. Bez nich bychom se
nahoru, na vyhlídku, nedostali. Zde každému
návštěvníkovi spadne čelist z těch úžasných skal
rozprostírajících se okolo. Dále se pokračuje strmými a
úzkými chodníky, průlezy mezi skálami a takovou
třešničkou je visutý most, spojující dvě sousední skály.
V místě nazvaném Katedrála jsme se zastavili na
odpočinek. Tričko propocené, nohy třesoucí se, člověk
celý zaprášený. Odsud nás ještě čekalo několik průlezů
skálami, po kolenou, úzkou průrvou apod. až jsme se
dostali zpět na pralesní stezku. Zde se nám podařilo
opět potkat rodinku lemurů a na závěr ještěrku se
zvláštním českým názvem – trnorep.
Z parku jsme se vrátili dneska brzo, už kolem druhé
hodiny, tak mohli členové výpravy odpočívat u bazénu a
sbírat síly na zítřejší další putování.
FOTOGALERIE
úterý 24. září 2024:
Bokopaka - Morondava
Opouštíme ubytování nedaleko Tsingy a po krátkém
přejezdu do vesnice se nalodíme na čluny vydlabané z
jednoho kusu dřeva. Pro cizince mají čluny svázané po
dvou, aby vyrovnali naši váhu. Čekala nás plavba
soutěskou Manambolo včetně pozorování místního života,
přírody, ptactva a okolních políček. V řece prý žijí i
krokodýli, kteří jsou příbuzní s krokodýlem nilským.
Žádného jsme však neviděli. Udělali jsme zastávku na
písečném břehu, odkud jsme se vydali dále do hloubi
vápencové skály, do krasové jeskyně. Tato nám připravila
krásný pohled na obrovské krasové útvary, zde volně
přístupné. Na konci jeskyně se ještě plazil stromový
hroznýš. Prý se do jeskyně vypravil lovit žáby. Okolní
jeskyně jsou pro malgaše posvátné, v mnoha najdete
hrobky dávného kmene Vazimbů.
Z lodí jsme se přesunuli zpět na silnici a čekala nás
dlouhá, ale malebná cesta, včetně jednoho přejezdu přes
řeku a několik zastávek v malých. Na místě, kde jsme se
plavili přes řeku velkým přívozem došlo dneska k nehodě.
Jeden z místních mikrobusů se netrefil a skončil utopený
v řece. Nejdříve nám fotku z facebooku ukazoval Lucien,
místní průvodce, a poté jsme auto viděli zapíchlé z
půlky do řeky na vlastní oči. Touto nehodou ovšem
zablokoval místo nalodění/vylodění. Naštěstí jich zde
mají několik.
Cesta nás zavedla opět do slavné aleje baobabů, mezi
majestátné stromy, které nabízejí úchvatný pohled při
západu slunce. Udělali jsme ještě malou zajížďku k
zamilovanému baobabu, jiném než prve. Zde se jedná
skutečně o jeden strom zamotaný do sebe, stáří se prý
odhaduje na 800 let. Zbytek večera jsme strávili čekáním
na západ slunce nad alejí. Je to krásný zážitek, který
nám ale pokazil jeden Ital. Asi generál místní oblasti,
protože neustále vyhazoval lidi, kteří stáli kousek v
jeho záběru. Kdyby popošel o metr, tak by nemusel nic
řešit. Nakonec se konflikt vystupňoval tím, že jsem ho
pozval ke společnému focení se skupinou a zde už začal
být útočný … možná to byla předzvěst toho, co nás mělo
ještě potkat.
Původně jsme měli spát v hotelu Kimoni Resort. Když jsme
sem však přijeli, byla všude tma. Prý měli momentální
výpadek elektřiny, ale že vše funguje ze solárů. OK,
potemnělý hotel, přibržděný personál. Ubytovali jsme se,
ale jaké bylo překvapení, když v pokojích ani netekla
voda. To už bylo hodně. Ve smluvený čas jsme se
dostavili na večeři, všude ticho, žádná známka přípravy
večeře. Mezi tím ještě několikrát proud celkově
vypadnul. To byla poslední kapka. Když jsem se zeptal
recepční, jestli vůbec vařili večeři, tak hleděla a pak
z ní vypadlo, že ne. Naštěstí se nám podařilo najít jiný
hotel ve městě, to ale znamenalo se sbalit a
přestěhovat. Nikomu z členů výpravy to naštěstí
nevadilo, ani to, že jsme večeřeli až po 22. hodině.
Nový hotel, Baobab Caffé, byl zcela jiná liga. Jedinečná
obsluha, krásné pokoje, elektřina a teplá voda.
FOTOGALERIE
středa 25. září 2024:
Morondava - Antsirabe
Z hotelu Baobab Caffe se nikomu nechtělo. Snídani na
břehu kanálu si všichni vychutnávali značně dlouho. Ale
vůbec jsem se nedivil. I já bych zde zůstal klidně ještě
jeden den. Bohužel to nešlo. Itinerář říkal něco jiného
a dnes nás čekal nejdelší přejezd, už poslední. Z
Morondavy jsme vyrazili na dlouhou a malebnou cestu mezi
kopce, které připomínaly skotskou vysočinu. Vše
dokreslovaly domorodé vesnice, jednoduché domy malgašů a
několik zastávek. Nejzajímavější byla asi u řeky, kde
místní obyvatelé získávají zlato rozbíjením žulových
kamenů, drtí je dřevěnou tyčí s kovovým koncem a prášek
poté promývají v klasické zlatokopecké pánvi. Věnují se
tomuto způsobu získávání obživy celé rodiny a celé
vesnice. Někdy si vydělají třeba 3 USD za den a někdy 7.
Příjezd do Antsirabe mi přišel, že se neustále
prodlužuje, i když řidič jel na místní rozbité silnici
jako drak. Zadek mě bolel, nevěděl jsem si jak si
sednout. Tak příjezd do hotelu bylo jako darem z nebes!
Naštěstí tentokrát bez problémů. Navíc venku nebylo
žádné horko, místní nasadili bundy a také někteří ze
členů výpravy. Já si v pokoji pustil radiátor a hned tam
bylo příjemněji.
FOTOGALERIE
čtvrtek 26. září 2024:
Antsirabe - Ranomafana
Po celodenním včerejším putování každý z členů výpravy
ocenil, že nemusíme odjíždět brzo a také, že strávíme
méně času v autobuse.
Po snídani jsme vyrazili na poznávání Antsirabe. Venku
před hotelem nás už čekaly místní kolo-rikši, chladivé
ráno a sluníčko. A samozřejmě desítky prodejců, jež nás
pronásledovali celou cestu. Nasedli jsme a vyrazili
poznávat toto zajímavé městečko. První zastávka byla
nádraží. Bohužel vlaky na Madagaskaru moc lidi
nepřepravují. Kvalita a rychlost tratí je mizerná. Proto
i sem do Antsirabe jezdí osobní vlak tak jednou či
dvakrát za měsíc. Nádraží pochází z počátku 20. století,
ostatně jako všechny koloniální budovy ve městě. Bohužel
podle toho i vypadá. Je to škoda, dalo by se z toho
tolik vytěžit, třeba jako turistický vlak apod. Obrovské
parkoviště s Památníkem nezávislosti právě připravovali
na velkou petangovou soutěž. Všude byly nataženy
provázky a pomalu sem naváželi písek.
Na jedné straně Avenue nezávislosti je nádraží a na
druhé straně Termal Hotel pocházející ze stejného období
jako nádražní budova. V době rozkvětu to zdě muselo mít
své kouzlo. Má i dnes, ale zase jiné. Na avenue je i
Památník 18ti kmenů, na památku všech kmenů na
Madagaskaru, pošta, koloniální budovy a celá ulice je
lemovaná javory. Na konci stojí už zmíněný Termal Hotel,
který stojí na teplém prameni a evropané se sem sjížděli
léčit. Krásná budova pomalu chátrá, nyní je ve
vlastnictví státu. Je koloniální stejně jako
infrastruktura, vybavení a i servis …
Prohlídka města končila na tržišti, má tři sekce – ovoce
a zelenina, průmyslové zboží a jídelní. Prostřední jsme
nenavštívili, ale ty zbylé dvě byl opět plnotučný
zážitek! Já osobně mám návštěvu tržišť velmi v oblibě.
Antsirabe založili v roce 1841 norští misionáři, vybrali
si je pro své klima a rychle se stalo centrem, kam se
sjížděli Evropané. Místní chtěli turistům nabídnout něco
zajímavé, není zde žádný národní park, žádné moře, tak
začali zpracovávat rohy ze zebu, polodrahokamy z
okolních kopců, vyrábět miniatury z plechu a vyšívat.
Vše toto jsme zde i my navštívili a ocenili pečlivost a
přesnost práce.
Vyrazili jsme z města přes vysočinu, krajem kmene Barů,
kteří patří mezi nejpracovitější obyvatele. Změnil se
opět styl architektury domů, jsou úzké a vysoké, z
červené hlíny, vesničky rozmístěné po okolních svazích a
vždy se vstupními dveřmi mířícími na západ, aby jim tam
nefoukalo a měli tam polední slunce.
V Ambositře jsme navštívili ještě místní dílnu, kde
vyřezávali ze dřeva různé předměty nebo se věnovali
intarzii. Cestou ještě členy výpravy zaujaly destilační
přístroje na svazích vesniček. Tyto neslouží pro
destilaci rumu, ale esenciálních olejů. Tyto se zde
vyrábí z eukalyptu, citronové trávy a další bylinek.
Po příjezdu do Ranomafany, už za tmy, jsme se nedříve
vydali večerní návštěvu. Zde, na východním pobřeží, je
to deštný prales, namísto suchého v Kirindy. Při
procházce se nezachází do pralesa, ale ze silnice se
hledají místní živočichové. Viděli jsme makiho
trpasličího, nejmenší z lemurů a několik chameleonů,
úplně maličké, jak dva tři centimetry až po větší.
Dneska spíme na břehu řeky Ranomafany, která zde krásně
šumí …. Mnohdy mám pocit, jako by venku pršelo.
FOTOGALERIE
pátek 27. září 2024:
Ranomafana - Ambalavao
Probudilo mne šumění řeky a švitoření dětí na protějším
břehu, které postupně brodily řeku, aby se mohly dostat
do školy. Mimo školáky taky byli i takoví, kteří k
hotelu přicházeli jen somrovat od cizinců bonbony, vodu
nebo jen prázdné láhve od vody. Zajímavý zážitek byl
také projít se kousek po vesnici, zažít trochu ranního
ruchu….
Po snídani jsme se vydali do deštného pralesa Ranomafana.
Prováděli nás stejní domorodci jako včera, navíc se k
nim přidali dva stopaři. Ranomafana je národním parkem
od roku 1986 a vznikl trochu násilně. Vědci se snažili
vystěhovat z pralesa místní domorodce/zemědělce, kteří
prales likvidovali. Ti nechápali, proč by se měli vzdát
svého území, kde žili po generace. Pak došlo ke
kompromisu, zůstala jim část pralesa a také se pomalu
přemístili z kopců do vesnice a začali se věnovat
turismu.
Stezka neměla být náročná … no ve finále už byli všichni
rádi, že je za námi. Vede po upraveném chodníku, ale
rozumějte někde kameny, někde chodníček, někde zpevněno
větvičkami. Jedná se o deštný prales východního
Madagaskaru, hustý, neprostupný, zelený, stromy plné
listí. Ne jako v Kirindy, kde bylo krásně vidět. Zde
jsme objevili pár lemurů hnědých, lemura sifaku
(tančícího lemura), nějaké ptáky a pak také top pralesa,
lemura bambusového. Jedná se o jediného tvora, který
může pojídat místní bambus obsahující kyanid. Když se
přiotráví, tak to neutralizuje pojídáním hlíny. S částí
skupiny jsme se ještě vydali neprostupnější džunglí za
dalšími lemury, to už byla hardcore cesta mimo stezku,
extrémně náročná. Celá trasa byla zakončena na vyhlídce
nad pralesem odkud jsme se vrátili přes most a řeku zpět
na parkoviště.
Po vyjetí na hlavní silnici jsme objevili rodinku lemurů
hnědých relaxujících ve větvích hned vedle cesty. A my
se tam plahočíme 4 hodiny džunglí … O kousek dál byla
poslední zastávka v této oblasti, krásný a mohutný
vodopád.
Během cesty jsme udělali zastávku ve městě Fianarantsoa
a prohlídli si nádraží, vlak zde jezdí 2x týdně. Nyní
ale prý mají pokaženou lokomotivu, tak nikdo neví, kdy
pojede. Dále Avenue Nezávislosti a staré město "Tanana
Ambony", které vypadá jako dvojče Antananariva a domy
jsou zde pomalovány stejnými barvami jako v roce 1912 -
oranžově. Město je známé jako intelektuální centrum a
žije zde kmen Bara. Rovněž je zde snad největší
koncentrace kostelů. Ve starém městě jich je mimo
krásnou katedrálu dalších 7. Na velmi malém území.
Cesta dále pokračovala na jih, do Ambalavao. Nejdříve
jsme navštívili dílnu, kde se zpracovávají kokony bource
morušového. Jak divokého, který žije na stromech
tapioka, tak šlechtěného z Japonska. Přijeli jsme sem
docela pozdě a vypadalo, že je již zavřeno. Naštěstí náš
průvodce ještě sehnal místní, aby nám proces ukázali.
Poslední zastávka před ubytováním byla v dílně na výrobu
papíru z kůry stromů.
FOTOGALERIE
sobota 28. září 2024:
Ambalavao - Ranohira
Když se ráno probudíme, tak je to vždy překvapení.
Přijíždíme za tmy a ráno nás ohromují překrásná
panoramata, stejně jako tady. Bum, vyšlo slunce a kolem
nás jsou krásné žulové skály, které dále dokreslují
cestu na jih, respektive nejdříve do komunitní rezervace
Anja. Rezervace byla vytvořenou na ochranu lemurů Katta.
Mají ji na starosti okolní vesnice, celkem 11 a i
průvodci pocházejí z těchto vesnic. Lemuři jsou zde
zvyklí na lidi, víceméně je doprovázejí při prohlídce.
Těžko říct, jestli se lemuři přijdou podívat na lidi
nebo lidi na lemury. Možná je to vzájemná symbióza. Ve
srovnání s včerejším deštným pralesem toto bylo naprosto
fantastické. Část členů výpravy šla se mnou se podívat
na jeskyně na úpatí kopce, kde lemuři nocují a také kde
se v minulosti ukrývali Barové, aby nebyli odvlečeni do
otroctví.
Po prohlídce jsme obhlídli čínské auto Maximus,
zhodnotili kvalitu zpracování a vydali se na cestu do
Ranohiry. Za vesnicí Voatavo jsme projeli kolem obrovské
žulové kopule zvané Sacred Bonnet de l'Evêque (Biskupská
mitra). Naprosto úchvatná žulová skála, dominanta
místního kraje. Je to takový předěl mezi jihem a západem
ostrova. První místo, odkud se dala vyfotit bylo plné
somrajících dětí, tak jsme jeli dále. Na druhém, nebylo
široko daleko nikoho, jen v dálce nějaké domorodkyně.
Jak zmerčily, že zde zastavil minibus s cizinci, tak
metly jak zběsilé, jen aby nás stihly.
Později odpoledne jsme vystoupali na největší náhorní
planinu na ostrově, rozloha je větší jak celá Česká
republika, a pomalu se blížili k našemu dnešnímu cíli,
národnímu parku Isalo. Park se rozkládá na pravé straně
silnice a naopak na druhé straně jsou veřejné pozemky
nebo také hotely, stejně jako náš.
V pozdním odpoledni nás čekal ještě krásný západ slunce
z místní vyhlídky, se sklenkou dobrého vína v ruce. To
bylo velmi příjemné zakončení dne uprostřed pískovcových
skal. Dneska je velký rozdíl v tom, že do hotelu
nepřijíždíme za tmy, ale že si můžeme krásně vychutnat
okolí. Toto mi trošku připomíná Namibii, kde jsme
podobně strávili večer. Jen parta byla trošku
pohyblivější než ta současná.
FOTOGALERIE
neděle 29. září 2024:
NP Isalo
V plánu dneska byla návštěva národního parku Isalo. Je
odlišný od těch ostatních, co jsme navštívili. Tam jsme
obdivovali spíše prales, suchý nebo deštný, živé stromy,
lemury, přírodu. Místní národní park je neživý, plný
překrásných kamenných formací, starých či novějších
hrobů kmene Bara a velmi, velmi horký. Jelikož část
členů výpravy na tom není se silami moc dobře, bylo na
výběr několik alternativ tras. První část, byla
společná, krátké stoupání, přes planinu k vyhlídce do
okolí. Odsud se mohla část skupiny vrátit a kdo šel
dále, přidali jsme na tempu. Vše zde připomíná
zmenšeninu Grand Canyonu nebo opět se dostávám k Namibii,
Fish Canyonu. Naprosto famózní. Trasu parkem dokreslují
tapie, stromy na kterých žijí divoce bourci morušoví,
keře se strašilkami nebo zvláštní sukulenty, jako malé
baobaby, pachypodium. Stezka vede kolem jednoho bývalého
hrobu Barů, který byl vykraden, a proto je rakev
trvalého hrobu vytažena z jeskyně ven. Barové mají tzv.
dočasné hroby a trvalé. Dočasný hrob znamená, že je zde
dotyčný uložen, po cca 2-3 roky, hrob je v níže položené
jeskyni. Po této době ho příbuzní exhumují, očistí
kosti, pomažou je tukem ze zebu a poté uloží do menší
rakve a vynesou do výše umístěné jeskyně ve skalách,
odkud jako vážený předek bude zhlížet na své potomky.
Pokračujeme dále, k první oáze s možností koupání se v
blankytné a chladivé vodě, kterou část výpravy využila.
Já si zde pouze svlažil nohy. Ale bylo to fantastické
narazit uprostřed vyprahlé planiny na něco takového.
Po ochlazení nás čekaly 4 km cesty. Nejdříve přes
otevřenou planinu s minimem stromů, jen s travinami.
Poté se začaly před námi opět objevovat tapie, v jejichž
stínu se dalo chvíli relaxovat. Teplota postupně
stoupala, až se mi z toho v baťohu rozpustila pomáda na
rty. Jedna členka výpravy se necítila moc dobře, tak se
trošku cesta zpomalila. Na otevřené planině nebylo
stejně co fotit, to až jsme se přiblížili k sestupu do
kempoviště. To bylo dosti náročné, kamenné schody,
nestejně velké, rozžhavené kameny, horko. Myslím, že
každý ze členů výpravy odpočítával metry do cíle.
Na jednom místě jsme míjeli kolabující turistku, doufal
jsem, že něco podobného se nestane i u nás. K této
turistce šel vzhůru místní průvodce a nesl vodu. Bohužel
jedna členka výpravy se mu vyhýbala a špatně šlápla.
Výsledkem byl podvrtnutý kotník … 200 metrů od cíle. A
chvíli před tím jsem zvažoval, kdo se půjde podívat k
Modrému a Zelenému jezeru ležícímu cca 2 km od
kempoviště. Místní průvodce dotyčnou snesl na zádech
dolů, obhlídl situaci. Kotník sice značně natekl, ale
dalo se hýbat nohou a neobjevila se modřina. To bylo
dobré znamení, že není zlomený.
V kempovišti nás čekal oběd a odpočinek, po kterém se už
ovšem nikomu nechtělo šlapat dva kilometry kaňonem řeky
k dalším jezírkům. Proto raději využili 200 metrů
vzdálené menší koupaliště. Během oběda nás navštívil
lemur kata s mládětem, který somroval ovoce.
Po návratu z koupání začal složitý přesun výše zmíněné
členky výpravy na parkoviště. Cesta, dlouhá asi 1 km,
nebyla nijak jednoduchá. Občas vedla po rovině, občas
přes kameny, občas přes kamenné schody. V některých
místech paní průvodci nesli oba dva, v některých ji nesl
místní průvodce na zádech. Naštěstí jsme zdárně dorazili
na parkoviště, přeložili dotyčnou do autobusu a mohli
vyrazit zpět. Teda ráno průvodce sliboval návštěvu
supermarketu, to jsme se domluvili, že to nebudeme
připomínat, ale členové výpravy si na to vzpomněli. A
tak jsme ještě zavítali tam. Takový maličký obchůdek,
nyní bez elektřiny, s omezenou nabídkou. Členové výpravy
asi čekali Carrefour podobný jako v Antsirabe.
FOTOGALERIE
pondělí 30. září 2024:
Ranohira - Ifaty
Naše cesta už jde pomalu do finále, směrem ke krátkému
relaxu u moře. Opustíme Isalo Rock Lodge, krásné kamenné
formace a pomalu (skutečně) se vydáváme dále na
jihozápad ostrova. Kousek od hotelu se ještě zastavujeme
v NP Isalo a fotíme si skálu, která je na 1 000 ariari
bankovce, říkají jí Královna Madagaskaru. Na bankovce
tato skála vypadá obří, ve skutečnosti je to malá
skalka.
Vyjíždíme z národního parku a krajina se pomalu stává
sušší a sušší. Jediným bohatstvím na dnešní trase je
těžba safírů. Nyní už upadající, největší boom zažívala
v letech 2007 – 2012, kdy každý mohl po dvou třech dnech
najít safír. Tehdy bohužel místní obyvatelé neznali
přesnou cenu kamenů a prodávali je za cenu zlata. Když
se cena zvedla, tak těžba postupně začala klesat. Při
našem přejezdu jsme projeli
městem Ilakaka, které je věhlasné svým safírovým
průmyslem, známým jako madagaskarský farwest. Z dob
rozkvětu tu zůstaly pozůstatky barů, hotelů, diskoték a
také spousta aut, které už dosloužily a místní nemaj na
opravy. Tak fungují jako malé taxi bruce – hromadné
taxíky, v osobáku jede 10-12 lidí, narvaný kufr. Místní
se stále snaží hledat safíry, ale procento úspěšnosti už
je daleko nižší než před 10ti lety. Z dob těžebního
boomu tu zůstal alkohol, drogy a prostitituce. Také
loupeže, kdy velmi často dochází k přepadávání aut mimo
město po setmění.
Cestou jsme míjeli množství nádherných barevných hrobek
kmenů Mahafaly, Masikoro a Antandroy. Tyto kmeny nedbají
na svá obydlí, ale veškeré peníze a úsilí věnují stavbě
honosných hrobek. V domě člověk žije 70 let, ale v
hrobce už napořád, tak si zaslouží honosné sídlo.
Kousek před hlavním městem oblasti, Tuliara, jsme se
zastavili ve vesnici, aby členové výpravy mohli předat
místním nějaký proviant, který nasbírali. Bylo to
dojemné, jak se vesničani seběhli. Místní kápo je
pořádal, aby se o věci neporvali. Na poděkování nám
zazpívali děti písničku. Já potom ani nemohl mluvit do
mikrofonu. Poslal bych sem každého, kdo si ztěžuje, jak
se má doma dobře … nejhorší na tom je, že my to
nevytrhneme a nejhorší je uvažování místních lidí. Žijí
dneškem, vůbec nepřemýšlí nad budoucností …
Po obědě jsme pokračovali dále na Ifaty a navštívili
rezervaci Reniala. Díky svému baobabovému lesu je to
jedno z nejlepších míst k poznávání živočišné říše, jež
tvoří v podstatě endemické druhy ptáků, želvy a plazi.
FOTOGALERIE
úterý 1. října 2024:
Ifaty
Dnešek byl vytouženým dnem pro všechny – volno, žádný
autobus, žádné stěhování, jen klid a moře. Musel jsem
při tom ale myslet na řidiče, který včera večer odjel
zpět do Tana a cesta mu trvá 2,5 dne. Nám to bude zítra
trvat 1,5 hod letadlem. Naštěstí nám posunuli odlet o
dvě hodiny, tak nemusíme brzo vstávat.
FOTOGALERIE
středa 2. října 2024:
Ifaty - Toliara - Antananarivo
Po snídani naložíme kufry, nasedneme do minivanů a
vyrážíme na místní letiště v Toliara. Cesta trvala něco
málo přes hodinu, včetně objížďky ve městě, kde se
zasekl náklaďák. Vjeli jsme totiž do ranního ruchu –
auta, chodci, rikšy, jedna velká směsice chaosu.
Odbavení na letišti je rychlé. I letadlo přiletělo na
čas, tedy dříve a i my odlétáme o 20 minut dříve. Místní
občerstvení zavírá, stejně tak jako suvenýry. Žádný
další let tu už dneska není.
Hlavní město nás opět přivítalo chladnějším vzduchem,
jsme na vysočině, ve výšce 1500 metrů nad mořem, tak je
tu příjemně. Podobně jako v Toliaře, tak i zde vládl
čilý ruch, asi celodenní. Průvodce neočekával tak
zacpané silnice. Dneska prý děti nejdou odpoledne do
školy, ale i přesto jsme popojížděli krokem než jsme se
dostali na odbočku severně od města, vedoucí ke
Královskému paláci Ambohimanga nacházejícím se asi 20 km
od centra města. I když jsme v hlavním městě, tak se
člověku zdá, že je pořád na vesnici. Od hlavního města
máte jiné očekávání. Cestou jsme koukali na každodenní
život hlavního města a vše opět dokreslovaly rýžová
pole.
Královský palác leží na „Modrém“ posvátném kopci je
jedním z dvanácti posvátných vrcholků v okolí
Antananariva a je zařazen na seznam světového dědictví
UNESCO. Jeho bývalý Královský palác ukrývá předměty, jež
vyprávějí příběh dynastie Merina. Místní budovy jsou
příkladem architektury z období monarchie, uspořádání
míst má svůj význam a zvyky se stále dodržují.
Návštěvníkům se odsud naskýtá výhled hlavní město a
ostatní posvátné kopce nabité historií. Na jedné straně
byl krásný výhled na město a na straně druhé zakouřené
kopce od místních požárů, kdy domorodci vypalují trávu,
aby měli čerstvou pastvu pro svá zebu stáda. Když jsme
přistávali na letišti, tak i část jeho plochy byla
spálená.
Z Královského paláce jsme se vypravili už do hotelu.
Dneska máme historický hotel poblíž Prezidentského
paláce, hotel Louvre. Tento sídlí v budově postavené v
roce 1930 projekční kanceláří Gustava Eiffela.
FOTOGALERIE
čtvrtek – pátek 3. – 4. října 2024:
Antananarivo – Istanbul - Praha
Čtvrteční dopoledne jsem nechal volné, k odpočinku před
dlouhým letem. Původně v programu bylo, že můžeme
vyrazit do města, poznávat jeho zajímavosti. Vzhledem k
silné dopravě by toto byl holý nesmysl. Než bychom někam
dojeli, tak bychom mohli jet na letiště. Proto nechávám
členy výpravy odpočívat před dlouhým letem domů.
|
