TOPlist

 

JIŽNÍ ČÍNA

7. - 19. 10. 2019

 

 

 

 

 

 


 

pondělí 7. října – úterý 8. října 2019:

Praha - Dubaj - Peking - Guilin

Čínu jsem navštívil v roce 2007. Od té doby padla mezi známými cestovateli myšlenka na opětovnou cestu do této velké země. Ne stejná trasa, ale jinam, na jih, podívat se spíše na přírodní krásy než na města či historii. Trvalo ale dlouhých 12 let, než se mi podařilo onu výpravu zorganizovat tak, aby vyhovovala všem požadavkům. Ale to můžete posoudit sami z fotek a mého doprovodného cestopisu.

 

Cesta na východ byla dlouhá. Vzhledem k místnímu přeletu z Pekingu trvala skoro dva dny. A věřte mi, byla stejně vyčerpávající ….

 

Na letišti jsem si ještě koupil místní SIM kartu. Nějak jsem si ovšem neuvědomil to, že Čína blokuje google, facebook či whats up. Teď nastalo dilema, jak situaci vyřešit. VPN jsem si doma nenainstaloval, proto jsem hledal způsob, jak ji do telefonu dostat. Vyzkoušel jsem několik VPN. Některé psaly přímo, že v Číně je zakázáno tento systém používat, některé nebyly schopné si přihlásit. Až Express VPN zafungovala. Je přímo vytvořená pro Čínu a neustále updatuje případné blokování. I přes instalaci VPN dochází často k jejímu odstřelení, naštěstí se zpět připojí a můžu fungovat dál …

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 9. října 2019:

Guilin – Dračí hřbet – rýžová políčka v Long Sheng

Už během nočního příjezdu bylo v šeru vidět krasové skály obklopující cca milionové město Gulin. To bylo první, co asi členy výpravy upoutalo a i přes pokročilou hodinu probralo z klimbání v autobuse cestou do hotelu.

 

Ráno se nám okolí a město ukázalo ve své plné kráse. Hned po snídani jsem se vydal na obchůzku jezera před hotelem. Trošku mi to tady připomnělo Vietnam, který jsem 2x navštívil. Kolem jezera vládla nějaká taková ranní pohoda … čínští důchodci zde cvičili a pochodovali, hrála zde příjemná hudba. Řekli byste až kýčovité prostředí. Nějak mi to ale k Číně a mentalitě místních lidí pasuje. Nedokážu si pomoct či říct, že je to nevkusné. Stejně jako hra barev, infantilních obrázků …

 

Dneska jsme vyjeli z Guilinu, cca 2 hod do kopců, směrem na Long Sheng. Vysoko v kopcích se zde třpytí rýžová pole připomínající dračí hřbet. Po mnoho staletí se zde lidé starali o uzounká políčka a paradoxně právě zájem o tuto kulturní krajinu ze strany turistů zapříčinil, že místní těžkou dřinu vyměnili za prodej suvenýrů, průvodcování či obsluhování v restauracích. Políčka tak nezadržitelně mizí, nicméně nic není tak pesimistické. Každému návštěvníkovi prudké terasy pohled do údolí vyráží dech. Místní ženy národnosti Yao se mimochodem chlubí nejdelšími vlasy na světě. Samotná políčka šplhají po okolních svazích až do výšky 1000 metrů. V období od dubna jsou zelená, na konci září či začátkem října už zežloutnou a rýže se poté sklízí. Díky nárůstu turismu zde mizí i původní dřevěné vesnické budovy, všude vedou značené trasy … je fajn, že se zde člověk neztratí, ale místo ztrácí své kouzlo. Navíc všudypřítomní čínští turisté jsou docela hluční … a věřte mi, že jich zde nebylo málo. Vláda se na provozu areálu snaží vydělávat vybíráním vstupného a také se nahoru dostanete buďto svým autem nebo místními minibusy, a stejně i zpět.

 

Navečer u jezera opět zavládla spokojená nálada. Místní obyvatelé a i turisté se zde sešli, hromadně zpívali, tančili či hráli na hudební nástroje. S něčím podobným byste se u nás jen stěží setkali nebo by nebylo pochopeno správně.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 10. října 2019:

Guilin – Li River - Yangshuo

Prší. To není ideální počasí na plavbu po řece spojenou s poznáváním homolovitých kopečků. Naštěstí se počasí cca po hodinové jízdě do přístavu vybralo a jakmile jsme vyrazili na plavbu už nám dokreslovalo okolí. Denně na řeku vyráží několik desítek lodí kategorie 3* či 4*. My jsme vyzkoušeli kvalitnější loď. Myslím, že si její luxus vychutnali všichni členové výpravy. Plavba po řece trvá cca 4 hod a délka trasy je 55 km. Končí ve městě Yangshuo.

 

Řeka Li není nikterak hluboká a klikatí se skrze dramatickou krasovou krajinu, mezi vrcholky, jakoby vyrůstajícími přímo z vodní hladiny. Vrcholky jsou plné svěží vegetace a políček. Trasu kolem řeky lemují vesnice, odpočívající vodní buvoli, krávy či velké množství ptáků. Nejzajímavější část trasy jsou cca první 2/3, poté již kopce začnou mizet. Na závěr je také soubor kopců, jež najdete na zadní straně 20 yuanové bankovky.

 

Odpoledne jsme se vypravili na bližší seznámení s městem. Ne pěšky, ne autobusem, ale na kole. Zažít místní dopravu, poznat město … to bylo něco, na co většina členů výpravy nezapomene. Naštěstí cestu všichni ve zdraví přežili. Místní nás fotili a mávali na nás, jak na největší exoty. Na kole se tady už ani moc nejezdí. Nejvíce využívaným způsobem dopravy jsou elektroskútry. Trošku nebezpečné, protože je neslyšíte. Jen tak tiše bzučí a šustí. Stejně jako na kole, tak na klasickém skútru zde již téměř nikdo nejezdí.

 

Večer nás čekala ještě procházka po veleznámé West street, kde jsou soustředěny bary, restaurace, obchody a další lákadla pro turisty. Ještě teď mi v uších duní rachot z ulice, hudba, vyřvávání lákačů do obchod a barů … Ulice je opět plná barev a světel tolik typických pro místní kulturu.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 11. října 2019:

Yangshuo – Guilin - Kunming

Rušná West street spala, byla ztichlá. Naproti tomu ulice lemující tržiště ožily rušným ranním životem. Farmáři se zde sjeli a prodávali jak ovoce, zeleninu, ryby, maso … zároveň jsem viděl jednoho, který na motorce v kleci přivezl 4 psy. Co s nima poté dělal se neodvažuji říct. Na proplétání se rušným tržištěm nebylo ani moc času a ani se mi nechtěl dýchat smrádek, který se zde vznášel.

 

Dnešní program nebyl nikterak náročný. Přejezd z Yangsuo do Guilinu, nasednout na letadlo a krátkým, o něco málo než hodinovým letem se dostat do hlavního města provincie Yunan, do Kunmingu. Z horkých a vlhkých 30ti stupňů jsme přeletěli do nadmořské výšky 1900 metrů a do nám přijatelnějších teplot kolem 23 stupňů, hlavně s nižší vlhkostí. Kunming je sice největším městem provincie, ale jeho 7,5 milionu obyvatel jej staví ve srovnání s obry jako je Peking či Šanghaj na venkovskou úroveň. Hlavním zdrojem příjmů je tabákový průmysl, pěstování květin a turismus. Na rozdíl od Yangshuo je Kunming moderním městem, které už nemá takovou atmosféru. My se městu nijak nevěnujeme, je takovou naši přestupní stanicí na cestě po Číně. A také aklimatizační zastávkou do vyšších nadmořských výšek.

 

Místo je také známé velkým množstvím hub. Pěstuje se jich zde 32 druhů. Zajímavé je, že některé jsou v provincii endemické a nemají v jiných částech země ani jméno. A v houbovém duchu se odehrávala i místní večeře. Přímo před námi houby vařili v obrovském woku, společně se zeleninou a masem. Vše se následně dochucovalo více či méně ostrými omáčkami z čili nebo neznámých směsí.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 12. října 2019:

Kunming - Dali

Dnes se hlásím z 2100 metrů nad mořem. Z malebného a milého města na západě provincie Yuanan, městečka Dali. Píšu městečka, protože jeho 40 000 obyvatel je na čínské poměry vesnicí. Samozřejmě tam, kam jsme se dostali rychlovlakem žije 600 000 obyvatel, ale to je nové Dali. Rychlovlak, který sem jezdí zvládl cestu cca 400 km za dvě hodiny. Nebyly to takové prdy jak v Uzbekistánu (230 km), ale i tak se jedná o příjemnější cestování než po silnici. Když jsme odjížděli z Kunmingu, tak nebylo počasí nic moc. Naštěstí cestou začalo vykukovat sluníčko a v Dalí už to do nás pralo, co se dalo!

 

Hned z nádraží jsme se vypravili na návštěvu nepřehlédnutelného monumentu - areálu Tři pagod. Byly postaveny na náhorní plošině na úpatí hory Cangshan ve výšce 2 000 metrů před 1 000 lety. Hora samotná má výšku více než 4 200 metrů. Nejvyšší pagoda dosahuje výšky 69 metrů a má 16 stupňů. Je až záhadou, že stavby stojí dodnes - překonaly 30 zemětřesení! Z areálu je krásný výhled na Dali a jezero Erhai (Uchové jezero, dle tvaru). Řekl bych, že nejkrásnější je výhled od Reflection lake. Zde nevidíte 3, ale rovnou 6 pagod.

 

Dneska jsme měli štěstí jednak kvůli počasí, poslední dva dny tu pršelo a také kvůli tomu, že je nízká turistická sezona. Nemusíme se tudíž prodírat davy čínských turistů. Celý areál pagod je velmi rozsáhlý a přiléhá k němu i část s funkčním klášterem, kde je 18 mnichů.

Po ubytování v hotelu jsme se vydali na procházku starým městem Dali, po jeho kostkových ulicích, prohlídku malebných dvorků a zákoutí, se zastávkami v malých řemeslných obchůdcích. Nejzajímavější byla návštěva katolického kostela z roku 1927 v typické architektuře Bai. Řeknete si kostel. Ale toto je budova ve vzhledu pagody, ale s křížem na střeše. To se jen tak nevidí. Vedle kostela je původní církevní škola, dnes střední škola. Na druhé straně je kavárna s vynikající kávou. Na druhé straně jezera, v údolí řeky Mekong se pěstuje vynikající arabika. Také ve městě si turista konečně může dát vynikající kafe. Dali bylo v 80. letech 20. století prvním městem, které se otevřelo zahraničním návštěvníkům. Od té doby zde stále žije několik zahraničních rodin a provozují zde své podniky.

 

Dali je dalším pohodovým místem na naším trase putování jižní Čínou. Asi si říkáte, proč mé zápisky z jednotlivých dnů nejsou delší. Neopisuju zde žádné průvodce, jen mé poznámky a postřehy k danému navštívenému místu. Osobní zkušenost je vždy nad jakékoliv informace uvedené v knize.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 13. října 2019:

Dali – Xizhou – Zhoucheng - Lijiang

Ještě před snídaní jsem se vydal na rychlou prohlídku města. Myslel jsem si, že v neděli ráno bude na ulicích klid a liduprázdno. Opak byl pravdou. Obyvatelé už spěchali do práce, ano, pracuje se tu i v neděli. Já se vypravil podívat ke kostelu, ale mše byla až na 9.30, tak zde nikdo nebyl. Díky ranní procházce se mi ale podařilo krásně vyfotit hory v pozadí města. Bohužel času bylo málo, tak jsem se vydal zpět do hotelu a organizovat další den výpravy po jižní Číně.

 

Společně se členy výpravy jsme vyrazili do nedaleké vesnice Xizhou, svědka starých časů a

významného místa pro setkávání domorodců. Čekala nás procházka starým městem a skrze ranní trh. Ten byl asi nejzajímavějším místem. Hlavně část, kde se prodávala, zabíjela a zpracovávala kuřata. Evropští sluníčkáři by se asi připo … když by viděly místní podmínky. Ještě štěstí, že až sem pařáty podobných vyšinutých lidí nesahají. O kousek dál se členové výpravy seznámili s vyšíváním hedvábí, bourcem morušovým a barvením hedvábných nití. Někdo už to zná, pro někoho určitě zajímavá podívaná. Na závěr nás na náměstí čekala návštěva komplexu muzea jedné z nejbohatších rodin vesnice - Yan. Navštívili jsme jejich dům s typickými nádvoříčky, prošli jednotlivá patra a dostali se až k francouzské vile, kterou si zde rodina nechala postavit, včetně leteckého krytu. Členům výpravy vyhladovělo, proto jsme se vypravili ochutnat místní specialitu Xizhou Baba, placku jako když pizzu. Dělají to tady na sladko s pastou z fazolí a třtinovým cukrem nebo na slano s vepřovým masem a jarní cibulkou. Vcelku hutné jídlo zasytilo všechny členy výpravy.

 

Po chvilce cesty jsme navštívili Zhoucheng - vesnici známou díky svému barvířskému řemeslu. Zastávka v batikové dílně byla také zajímavá. Asi každý z členů výpravy zde ocenil náročnost, s jakou jsou vyráběny batikové látky.

 

Po cca 2 hodinách jízdy po dálnici jsme dorazili do dalšího místa na naší trase – Lijiangu. Tak jako mnozí cizinci obdivují Český Krumlov, návštěvníci obdivují starou část města. Je to neředěný koncentrát staré Číny, vylisovaný za bezmála 800 let národnostní menšinou Naxi, tibetskými kočovníky, mongolskými nájezdníky a malým dílem Hanů (Číňanů). Každý kámen, každý starý opršelý trám, každá taška na střeše ukrývají ducha staré Číny. Nás odpoledne čekalo poznávání starého města, proslaveného svou architekturou, unikátními Dongpa  piktografickými skripty, vynikající tradiční hudbou a životním stylem národa Naxi. Úzké uličky se rozbíhají do všech směrů a vytvářejí rozsáhlé bludiště.

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 14. října 2019:

Lijiang – Gaisha - Yuhu

Stejně jako v Dali, i zde jsem vyrazil ještě ráno na procházku městem. A byl jsem za to odměněn. Výhled na Sněžnou horu byl impozantní. Tajně jsem doufal, že tomu tak i zůstane během dne.

 

Včera jsme měli v plánu původně navštívit Park u jezera černého draka, odkud je nejlepší výhled na zasněžený vrcholek hory Jadeitového draka, neboli Sněžné hory. To už jsme ovšem kvůli pozdními příjezdu nestihli. Myslím, že všichni členové výpravy byli rádi, že se návštěva odložila na dnešek ráno. Krásné počasí nám postupně odhalovalo vršek Sněžné hory, vše se krásně odleskávalo v jezeře a ráno jsme se zde navíc setkávali se skupinkami místních cvičících obyvatel. To jen dokreslovalo návštěvu chrámů a pavilonů. Na závěr jsme si ještě prohlídli kulturní Dongba muzeum s exponáty věnující se etniku Naxi, jeho kultuře a historii.

 

Dalším cílem byla vesnice Gaisha s prastarými nástěnnými malbami - jedná se o fúzi čínského taoismu, tibetského a naxi buddhismu a šamanství dongba. Návštěva paláce s freskami asi členy výpravy moc nezaujala. Další zastávka u Dongba šamana, který před námi tvořil zápisky v Naxi znacích už byla zajímavější, ale třešničkou na dortu se stala hlavní ulice vesnice s překrásným výhledem na Sněžnou horu, obchůdky a kavárnami s vynikající kávou. Příroda je v okolí Lijiangu skutečně nádherná a návštěvníky vytáhne z lůna města a donutí je prozkoumat okolí – vesnice mají autentického ducha a navíc je zde člověk v podhůří Himálaje!

 

Vystoupali jsme ještě výše, do vesnice Yuhu (Vesnice jadeitového jezera), která získala jméno podle blízkého tyrkysového jezera. Navíc je domovem známého botanika Josepha Rocka, který zde žil desetiletí na počátku 20. století. Cca hodinová procházka vesnicí s neustále se ukazující Sněžnou horou byla pro členy výpravy určitě impresivním zážitkem.

 

V Lijiangu nám ze včerejška ještě chybělo navštívit palác Mu, bývalé residence náčelníka klanu Mu, kteří vládli národu Naxi po 400 let. Je to jako malé Zakázané město v Pekingu. Původně pochází ze 14. století. V 18. století bylo místo opuštěno a v roce 1857 vypáleno. Bylo v ruinách až do roku 1997, kdy se díky UNESCO zvedlo z popela a bylo zrekonstruováno. Dnes mohou návštěvníci obdivovat pouhou 1/3 původní velikosti, ale to asi nikomu nevadí. Prohlídka nás zavedla do audienční síně, rodinné části, knihovny a následně do chrámu nad kopcem, odkud se nám naskytl nejlepší výhled na staré město. Srovnával jsem místo se Zakázaným městem a musím říct, že Mu jednohlasně vítězí. Rozsáhlost a vydlážděnost Zakázaného města mě vždycky odrazovala. Zde je vše doplněno vegetací.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 15. října 2019:

Lijiang - Soutěska skákajícího tygra - Shangri-La (Zhongdian)

Dvě noci v jednom hotelu byly příjemné, ale čas běží a my se posouváme dále, do vyšších nadmořských výšek. Cesta pokračuje podél řeky Jang C´Tiang, jež se během více než 6300 km dlouhého toku honosí více jmény. Zde se jí přezdívá Zlatopísečná řeka (Jinshajiang). Cesta podél jejího toku je dokreslována neustálou přítomností Sněžné hory jadeitového draka. Poslední dva dny jsme ji viděli z jedné strany (hlavu draka) a nyní ze strany druhé je k vidění jeho tělo. Řeka samotná zde vypadala ještě klidně, nedokázal jsem odhadnout, co nás čeká o kousek dál. Průvodkyně mluvila o tom, že dříve se na řece dělal raft, a že to zakázali, když se několik posádek utopilo. Tak jsem nějak nechápal. Jednak proč by tu někdo raftoval a také proč se utopili.

 

Po krátké zastávce jsme dorazili ke vjezdu do areálu Soutěsky skákajícího tygra - Qiaotou. Uvítala nás fronta aut a autobusů. Naštěstí se šňůra posouvala a také my vjeli po chvíli do areálu a mohli stoupat k horní části soutěsky. Ještě jsem chtěl uvést na pravou míru – z Lijiangu jsme podél řeky klesly ze 2200 metrů na 1800 metrů. Z parkoviště dolů na dno soutěsky vede cca 600 schodů a to samé i nahoru. Pokud někdo nezvládá, tak se může nechat vynést nosiči, na židličce uvázané jakoby na nosítkách. Nesou vás ale zády dolů, tak si nemyslím, že je to nějak ideální. Na dně soutěsky člověk pochopí sílu vody a také proč zakázali rafting. Nyní jsem si spíše ani nedokázal představit, že by tu někdo s raftem projel. A to bylo málo vody, kdy jsme mohli vidět středový kámen, od kterého se dle legendy odrazil tygr prchající před lovci. V nejužším bodě má soutěska ovšem stále 25 metrů. Délka je 15 kilometrů a je považována za nejhlubší na světě. Některé útesy mají na výšku okolo 2 kilometrů. Během čekání na členy výpravy nahoře na odpočívadle si místní rozbalili instantní nudlové polévky. Na rozdíl od našich krajů je zde mají ve velkých kyblících a součástí je buď sušené maso nebo zelenina či houby. S několika členy výpravy jsme se nechali strhnout a také si ji dali k obědu. Musím říci, že chutná úplně jinak než u nás. Příjemný oběd …

 

Od soutěsky jsme začali už skutečně stoupat a po chvilce se změnil ráz krajiny. Ubylo lesů a přibyly pastviny s dobytkem. Na vyhlídce ve 3100 metrů jsme zastavili, byl tady krásný výhled na druhou sněžnou horu, Haba mountain (5 396 metrů). Také místo bylo současně vesnicí místního etnika Yi. Oblast Shangri-La je takovým předvojem Tibetu, leží na hranicích se skutečnými Tibetem. Ale například do Lhasy je odsud ještě hodně daleko. Ale návštěvník zde nepotřebuje žádné povolení ke vstupu, jako je tomu potřeba do Tibetu.

 

Nevím, co měli ostatní členové výpravy za očekávání od města, já vždycky říkám, že je lepší nic nečekat. Já jsem docela zklamaný. Nejdříve nás přivítalo zaprášené město. Centrum už je hezčí, malé, vcelku malebné. Ovšem okolí chrámů dokreslené čínskými vlaječkami a rudými nápisy vypadá zvláštně. První zastávka byla v tibetském chrámu s největším modlitebním mlýnkem na světě. Roztáčet jej musí několik lidí najednou. Od chrámu je výhled na staré město, kam jsme se vydali následně. V roce 2003 město vyhořelo, ale nyní už je zrekonstruováno a opět slouží turistům. Ještě jsem zapomněl, na náměstí před chrámem byla pěkná socha – mnichové vítají vojáky čínské armády … Procházka městem nebyla nikterak dlouhá, jen ještě musím zmínit návštěvu Tangka galerie, kde se členové výpravy dozvěděli více o typickém tibetském umění detailních obrazů Buddhy nebo manter. Velmi pěkné, ale hodí se spíše sem než domů.

 

Do města jsem se vrátil ještě večer. Jednak navštívit některou místní kavárnu, zkouknout co mají v obchůdcích, ale také si vychutnat skupinový tanec na náměstí. Bylo to neuvěřitelné sledovat několik desítek lidí kroužit v jednom rytmu. Očividně toto znali, protože jakmile se změnila melodie, okamžitě reagovali a tančili něco jiného, naprosto přirozeně, bez předsudků … asi jak říkal průvodce, našli svou Shangri-Lu ve svém srdci, ne jako někteří členové výpravy čekali chrám na obláčku a byli z toho zklamaní … o tom to asi není.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 16. října 2019:

Shangri-La (Zhongdian) - Kunming

Podle předpovědi měl být ráno jen jeden stupeň. Uf, ještěže se dalo klimatizací topit celou noc. Podle toho, jak bylo chladno kolem oken, tak venku bylo skutečně kolem nuly. Naštěstí vycházející sluníčko pomalu zalívalo celou krajinu, tak se i venku udělalo jakž takž teplo. Ale na čepici to bylo.  Někteří členové výpravy vytáhli i rukavice. Dneska ráno jsem se nevydal na obhlídku města. Jednak se mi nechtělo moc do zimy, ale také je staré město trošku vzdálené od našeho ubytování. Včera večer jsem ho ale prošel dobře … náměstí a dvě ulice.

 

Dopoledne nás čekala návštěva rozsáhlého, 300 let starého kláštera Gandän Sumceling. Podobně jako u ostatních čínských památek či atrakcí je nutno z autobusu přesednout na menší minibusy, které návštěvníky převezou na místo samotné. Musí se uznat, že Číňani to mají zorganizované dobře – od vstupní haly, záchody, regulovčíky … Už místo, kde vystoupíte ohromí návštěvníka krásným výhledem na klášter. Jedná se o nejdůležitější tibetský klášter v jihozápadní Číně, který je dnes domovem asi 600 mnichů. Klášter byl stejně jako mnoho klášterů v centrálním Tibetu značně poničen za tibetského povstání v roce 1959, avšak na začátku 80. let prodělal rozsáhlou rekonstrukci. Jedná se o typické seskupení budov podobné pro všechny tibetské kláštery: vedle hlavní shromažďovací síně, budov nejvýznamnějších kolejí  je  také zeď na slavnostní vyvěšování klášterní thangky (obraz na

plátně s výjevy Buddhy a buddhistických světců) nebo budovu kuchyně. Vystoupali jsme na střechu hlavní budovy, stojí to za to úsilí ve 3 000 metrech. Kdo to dá, tak je mu odměnou krásný výhled na areál kláštera a také střechy nedalekých domů. Klášter vypadá trochu jako Potala ve Lhase, ale uvnitř to už tak nezavání historií. Život mnichů je vcelku moderní. Anebo se už tak vše změnilo po 12ti letech od mé poslední návštěvy.

 

Přejeli jsme cca 40 minut na druhou stranu od města a také ještě vystoupali do úctyhodných 3600 metrů, což začínalo být na členech výpravy znát. Před vstupem do parku byl čas na oběd, většina členů výpravy vyzkoušela místní smažené nudle. Za 25 RMB toho byla obrovská porce, tak pro dva či tři strávníky.

 

Opět jsme místními autobusy, zde regulerně velkými, přejeli k jezeru Shudu, překrásnémmu alpskému jezeru s barvitými podzimními scenériemi. Zvolili jsme cestu přes jezero lodí, abychom nemuseli šlapat po stezce tam a zase zpět. Cena vcelku příjemná – 50 RMB, i když projížďka mohla být delší. Kdo chtěl stát na horní palubě, musel si dát vestu, co kdybychom se chtěli náhodou utopit. Loď pluje cca 15-20 minut a jste na druhé straně jezer. Odtud se členové výpravy vydali zpět na parkoviště pěšky. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Do protivky se tllačil dav Číňanů, kteří než na přírodní krásy koukali do mobilů, neurvale se tlačili a plivali kolem sebe. Ale tento dav byl jen slabým odvarem, co nás čekalo v hlavním městě Pekingu. ¨

 

Také neustále nasávali kyslík z plechovek, které dole na parkovišti prodávají za 100 RMB … dobrý byznys. Nevím, jak dlouho to vydrží, ale místní mají menší obsah plic a dříve zadýchají, proto si plechovku rádi koupí. Průvodce, který prodejci dovede skupinu z toho má pak dobrý zisk. Stejně jako z půjčení pláštěnek, ve kterých místní šli.

 

Jakmile jsme sjeli od jezera, čekala nás už jen večeře a volný čas pro návštěvu starého města. Já jen nakouknul na náměstí, kde se zase křepčilo a pak si šel sednout do vyhřáté kavárny. Venku se opět rapidně ochladilo. Následoval přejezd na místní malinké letiště a přelet zpět do Kunmingu. Bylo zřejmé, že mnoho členů výpravy je za návrat do nižších nadmořských výšek rádo. Mi 3000 metrů zase až tak nic nedělalo, ale nebylo tomu tak u všech. Hlavně se člověk musel pohybovat pomalu a hodně pít.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 17. října 2019:

Kunming – Shilin - Peking

Dnešní spánek nebyl nijak dlouhý, vše protáhlo ještě čekání na kufry na letišti. Hotel byl naštěstí 5 min od letiště. Jestli si vzpomínáte na začátek mého zápisku, kde v Guilinu jsem se poprvé setkal s velkým množstvím elektroskútrů, tak zde nás z letiště do hotelu vezl elektrobus. Bylo zvláštní jet a neslyšet hrčet motor.

 

Předpověď počasí nelhala, ráno bylo všude mokro, ale pevně jsem doufal, že se to vybere, protože Kamenný les je vzdálený cca 90 km od Kunmingu. Cesta po dálnici vypadala ovšem jako pravý opak, lilo jako zběsilé. Nu což, i v Číně může pršet. Není možné, aby nás dva týdny doprovázelo jen krásné počasí. A když si členové výpravy s sebou brali deštníky, tak se alespoň využijí. Tak jako využili čepice a rukavice.

 

Kamenný les je soubor mohutných vápencových věží tmavě šedé barvy o rozloze 80 hektarů. Nejvyšší z věží dosahují výšky až 30 m. Celá oblast je protkána chodníčky a schodišti vytesanými mezi skalními věžemi, díky nimž je možno proniknout až do samého nitra kamenného bludiště, či vystoupat na vrcholky některých z věží do vyhlídkových altánků, odkud je rozhled na celý Kamenný les. Les patří mezi nejstarší parky v Číně, bylo založený v roce 1931 a je ohodnocen 5*. Tomu také odpovídalo množství autobusů sem mířících a davy z nich vystupující. Organizace opět dokonalá – regulovčíci, minibusy, zase regulovčíci … následně pohlceni davem směřujícím na „náměstí“ v Kamenném lese a do okolních uliček a stezek. Na náměstí byla ovšem největší kumulace čínských turistů. Čím dále člověk byl, tím více se počet lidí snižoval. Po vyhlídce za pavilonu nad náměstím jsme se přesunuli elektrovozítkem na vzdálenější místo a zde nerušeně mohli pokračovat pěšky. Počasí se jakž takž umoudřilo, jen sem tam spadlo pár kapek. Pěší prohlídka stála za to, otevíraly se nám krásné výhledy, zašli jsme i snad do těch nejužších uliček, kde by se tlustý zašprajcoval. Krásně jsme si užívali klidná místa, až nás cesta zavedla okruhem zase k čínským davům a řvoucím průvodcům. Jak by tam bylo krásně …

 

Po návratu do autobusu začalo zase pršet, tak nám to vyšlo. Jak by to bylo krásné, kdyby cesta probíhala v pořádku … Cca 40 km od Kunmingu jsme vjeli do kolony, která stála a nepohybovala se, kousek od tunelu. Po chvíli začali lidi z aut vysedat, pomalu rozkládat pikniky … stáli jsme 30 minut, hodinu, hodinu a půl. To už začalo jít do tuhého, protože nám v 15:50 letělo letadlo do Pekingu. Průvodce začal obvolávat koho mohl, abychom zjistili co dělat. Letenky by nám samozřejmě propadli, jednalo se o vyšší moc. To znamená zaplatit nové letenky a hlavně jak dostat 30 lidí do nějakého letu. Všechny lety, co jsme zatím absolvovali, byly zcela plné. Nedokázal jsem si představit, jak posílám členy výpravy po malých skupinkách. Po dvou hodinách se kolona dala do pohybu. Řidič jel co mohl, průvodce volal na letiště, aby nám připravili palubenky a počkali na nás. Naštěstí letadlo mělo zpoždění už samo o sobě, což nám pomáhalo. Problém byl ale ten, že nehledě na zpoždění se přepážka na odbavení prostě zavře půl hodiny před původním odletem. Jakmile jsme dorazili na letiště, všichni drapli kufry a nepouštěli mezi nás žádné další turisty, chovali jsme se jako Číňané s ostrými lokty. Pozemní personál nám vyšel vstříc. Odbavil lidi, kufry ne, na to nebyl čas. Ty odletěly dalším letem společně s průvodcem. To ale nevadilo. Ještě poté následoval snad kilometrový běh po letišti, pomalu k té nejvzdálenější přepážce. Běhat ve 2 km výšky není moc ideální. Ale stihli jsme to! A víte co? Letadlo pak hodinu sedělo na ploše kvůli nějaké kontrole. Kufry dorazily skutečně až v noci, přivezli nám je do hotelu.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 18. října 2019:

Peking

Ráno byli všichni členové výpravy nedočkaví kufrů. I já se probudil před šestou hodinou a spěchal pro něj. Bylo fajn, že jsme mohli být v čistém oblečení.

 

Jelikož nás čekalo celodenní poznávání hlavního místa Číny a jeho okolí, bylo třeba zase brzo vstávat. V Pekingu jsem byl před 12ti lety, proto jsem byl zvědavý, jak se město za tu dobu změnilo. Už si nepamatuji, kolik mělo obyvatel tehdy, ale nyní je to ohromujících 25 milionů. Kolem města vede 9 okruhů a adresa se uvádí včetně čísla okruhu, aby dotyčný dokázal odhadnout vzdálenost. Moje zlatá vesnička středisková se 300 obyvateli …

 

Jelikož jsme měli na Peking jen jeden den, vybral jsem ty největší atrakce – první bylo Náměstí Nebeského klidu. S rozlohou 0,44 km2 je největším náměstím v zemi i na světě. Vejde se sem více než milion lidí. Náměstí bylo dějištěm mnoha událostí, z nichž měla většina celonárodní význam. Jeho vznik se datuje na počátek 15. století, kdy byla postavena Brána Nebeského klidu, po níž je náměstí pojmenováno. Náměstí představuje rozsáhlou rovinu, jejíž dokonalost narušuje 38 m vysoký památník lidových hrdinů a monumentální mausoleum legendárního vůdce Mao Ce-tunga. Proudy návštěvníků, které jsme doposud zažili byl slabý odvar proti tomu, co nás čekalo tady! Autobusy neustále chrlily další a další turisty. Víceméně jen přibrzdili a lidi vyskákali, protože za ním už stál další autobus. Opět všude regulovčíci, udělané trasy kudy se může, aby se lidi neušlapali. Před mauzoleem fronta tak na 4 hodiny čekání, ani člověk neviděl její konec. To byl teprve zážitek z té pravé, 1,5 miliardové Číny. I počet turistů na náměstí byl neskutečný. Pamatuji si, že v roce 2007 zde bylo jen pár skupinek. Ale po vzpomínání s ostatními členy výpravy jsme došli k závěru, že zde tehdy bylo nějaké zasedání pohlavárů, proto byl počet turistů omezen. Na konci náměstí je vstup do Zakázaného města, kde při oslavách sedí státní pohlaváři a sledují dění na náměstí. Také zde visí největší obraz Mao Ce-tunga – 3 metry velký. Každý rok je obměňován, před oslavou Národního dne, 1. října. Mají dva obrazy, vždycky ten jeden vybarví, aby ho mohli potom v říjnu vyměnit.

 

Když jsme v Číně, tak se musíme chovat jako Číňani, kteří se fotili na tomto místě. Proto jsem zorganizoval skupinovou fotku. Bohužel ti „nejchytřejší“ členové výpravy s tím měli problém, tak na fotce nejsou. Dobře jim tak, já to beru spíše jako legraci. Jsme tu návštěvníci a se zemí nic neuděláme. Do Tibetské vlajky se zde balit nebudeme. To mohou oni dotyční dělat doma ….

 

Podchodem jsme se s davy přesunuli do Zakázaného města. Pro vstup je denní limit 80 000 návštěvníků, a i tento počet není dostatečný. Je třeba si vstupenky rezervovat dlouho dopředu, nejlépe on-line. Zakázané město, bylo více než 500 let běžným obyvatelům Pekingu zapovězeno. Své brány „obyčejným“ smrtelníkům otevřelo až po pádu císařství v roce 1911. Předtím zde po více než pět staletí žilo a panovalo 24 čínských císařů. Město bylo sídlem panovníků dynastií Ming a Čching a je dodnes považováno za největší kulturní muzeum Číny. Na nevelké ploše, která je dodnes obehnaná vysokou zdí a příkopem, bylo v průběhu staletí vystavěno více než 800 budov. Velká část z nich byla následně zbourána, ale i „zbytky“ někdejšího komplexu vzbuzují v turistech respekt a úctu. I proto bylo Zakázané město v roce 1987 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Jelikož náš čas zde byl omezen, prošli jsme jen ty největší zajímavosti a dozvěděli se jen takové ty pikošky. Jako že nejvyšší budovou je palác císaře, pouze on tam mohl pobývat. Nebo také, že je v zemi 51 vrstev dláždění, aby se nemohl do paláce nikdo prokopat. Stromy zde také nemohly být. Jednak by časem mohly být vyšší než císařův palác a také by mohly sloužit jako úkryt záškodníkům, kteří by chtěli císaři ublížit. Jediné stromy jsou na konci areálu, v císařské zahradě. Řekne-li se zahrada, tak bych si představil klid, relaxaci. To možná bylo před těmi 300 – 400 lety, kdy sem nemohli běžní lidé. I zde proudily davy lidí. Poprvé jsem se tady setkal s regulovčíky i na záchodě.

 

Odpoledne opouštíme Peking. Teda relativně. I místo, kam jedem, vzdálené 2 hod od centra je již považováno za Peking. Čekalo nás poslední místo v itineráři putování, Velká zeď - část Mutianyu, která je méně přelidněná a nabízí úchvatnou scenérii zasazenou do smaragdově zelených kopců, ovocných sadů a okolních vesnic. Pamatuji se kousek zdi navštívený v roce 2007. Ten byl blíž Pekingu, se spoustou turistů, že člověk pomalu zeď neviděl. Proto jsme se raději vypravili na tento, otevřený pro návštěvníky v roce 2008. A stálo to za to. Ke vstupu se opět dostanete místním autobusem. Dále je možnost pokračovat lanovkou za 120 RMB (zpáteční), kdy jedna lanovka nabízí sešup po bobové dráze. Anebo se lze nahoru vydat pěšky, což trvá cca 25 minut, někdy do strmého kopce. Já volil výšlap. Jednak se mi nechtělo dávat 120 RMB za lanovku a také jsem si chtěl cestu vychutnat. Zase to taková hrůza nebyla. Snaha byla odměněna překrásným výhledem na přístupný úsek zdi. I celá zeď vede víceméně pořád do kopce. Člověk si tak odpočine až cestou dolů. Dneska nám i zde přálo počasí, a tak jsme si mohli návštěvu řádně vychutnat, a tak zakončit téměř dvoutýdenní putování po velké zemi.

 

Cesta zpět do Pekingu se kvůli páteční husté dopravě docela protáhla, ale zatím jsme nespěchali na letiště, tak to nebyl takový problém. Jen měla většina členů výpravy hlad … ale dočkali se! Dnešní noc bude také krátká a zítra nás čeká už jen celodenní cesta domů.

 

FOTOGALERIE

 

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 367

Počet zemí: 100

 

 

Profile for Daniel_Linnert