|
JIŽNÍ ČÍNA
7. - 19. 10. 2019
pondělí 7. října – úterý 8. října 2019:
Praha - Dubaj
- Peking - Guilin
Čínu jsem navštívil v roce 2007. Od té doby padla mezi
známými cestovateli myšlenka na opětovnou cestu do této
velké země. Ne stejná trasa, ale jinam, na jih, podívat
se spíše na přírodní krásy než na města či historii.
Trvalo ale dlouhých 12 let, než se mi podařilo onu
výpravu zorganizovat tak, aby vyhovovala všem
požadavkům. Ale to můžete posoudit sami z fotek a mého
doprovodného cestopisu.
Cesta na východ byla dlouhá. Vzhledem k místnímu přeletu
z Pekingu trvala skoro dva dny. A věřte mi, byla stejně
vyčerpávající ….
Na letišti jsem si ještě koupil místní SIM kartu. Nějak
jsem si ovšem neuvědomil to, že Čína blokuje google,
facebook či whats up. Teď nastalo dilema, jak situaci
vyřešit. VPN jsem si doma nenainstaloval, proto jsem
hledal způsob, jak ji do telefonu dostat. Vyzkoušel jsem
několik VPN. Některé psaly přímo, že v Číně je zakázáno
tento systém používat, některé nebyly schopné si
přihlásit. Až Express VPN zafungovala. Je přímo
vytvořená pro Čínu a neustále updatuje případné
blokování. I přes instalaci VPN dochází často k jejímu
odstřelení, naštěstí se zpět připojí a můžu fungovat dál
…
FOTOGALERIE
středa 9. října 2019:
Guilin – Dračí hřbet – rýžová
políčka v Long Sheng
Už během nočního příjezdu bylo v šeru vidět krasové
skály obklopující cca milionové město Gulin. To bylo
první, co asi členy výpravy upoutalo a i přes pokročilou
hodinu probralo z klimbání v autobuse cestou do hotelu.
Ráno se nám okolí a město ukázalo ve své plné kráse.
Hned po snídani jsem se vydal na obchůzku jezera před
hotelem. Trošku mi to tady připomnělo Vietnam, který
jsem 2x navštívil. Kolem jezera vládla nějaká taková
ranní pohoda … čínští důchodci zde cvičili a
pochodovali, hrála zde příjemná hudba. Řekli byste až
kýčovité prostředí. Nějak mi to ale k Číně a mentalitě
místních lidí pasuje. Nedokážu si pomoct či říct, že je
to nevkusné. Stejně jako hra barev, infantilních obrázků
…
Dneska jsme vyjeli z Guilinu, cca 2 hod do kopců, směrem
na Long Sheng. Vysoko v kopcích se zde třpytí rýžová
pole připomínající dračí hřbet. Po mnoho staletí se zde
lidé starali o uzounká políčka a paradoxně právě zájem o
tuto kulturní krajinu ze strany turistů zapříčinil, že
místní těžkou dřinu vyměnili za prodej suvenýrů,
průvodcování či obsluhování v restauracích. Políčka tak
nezadržitelně mizí, nicméně nic není tak pesimistické.
Každému návštěvníkovi prudké terasy pohled do údolí
vyráží dech. Místní ženy národnosti Yao se mimochodem
chlubí nejdelšími vlasy na světě. Samotná políčka
šplhají po okolních svazích až do výšky 1000 metrů.
V období od dubna jsou zelená, na konci září či začátkem
října už zežloutnou a rýže se poté sklízí. Díky nárůstu
turismu zde mizí i původní dřevěné vesnické budovy,
všude vedou značené trasy … je fajn, že se zde člověk
neztratí, ale místo ztrácí své kouzlo. Navíc
všudypřítomní čínští turisté jsou docela hluční … a
věřte mi, že jich zde nebylo málo. Vláda se na provozu
areálu snaží vydělávat vybíráním vstupného a také se
nahoru dostanete buďto svým autem nebo místními
minibusy, a stejně i zpět.
Navečer u jezera opět zavládla spokojená nálada. Místní
obyvatelé a i turisté se zde sešli, hromadně zpívali,
tančili či hráli na hudební nástroje. S něčím podobným
byste se u nás jen stěží setkali nebo by nebylo
pochopeno správně.
FOTOGALERIE
čtvrtek 10. října 2019:
Guilin – Li River - Yangshuo
Prší. To není ideální počasí na plavbu po řece spojenou
s poznáváním homolovitých kopečků. Naštěstí se počasí
cca po hodinové jízdě do přístavu vybralo a jakmile jsme
vyrazili na plavbu už nám dokreslovalo okolí. Denně na
řeku vyráží několik desítek lodí kategorie 3* či 4*. My
jsme vyzkoušeli kvalitnější loď. Myslím, že si její
luxus vychutnali všichni členové výpravy. Plavba po řece
trvá cca 4 hod a délka trasy je 55 km. Končí ve městě
Yangshuo.
Řeka Li není nikterak hluboká a klikatí se skrze
dramatickou krasovou krajinu, mezi vrcholky, jakoby
vyrůstajícími přímo z vodní hladiny. Vrcholky jsou plné
svěží vegetace a políček. Trasu kolem řeky lemují
vesnice, odpočívající vodní buvoli, krávy či velké
množství ptáků. Nejzajímavější část trasy jsou cca první
2/3, poté již kopce začnou mizet. Na závěr je také
soubor kopců, jež najdete na zadní straně 20 yuanové
bankovky.
Odpoledne jsme se vypravili na bližší seznámení
s městem. Ne pěšky, ne autobusem, ale na kole. Zažít
místní dopravu, poznat město … to bylo něco, na co
většina členů výpravy nezapomene. Naštěstí cestu všichni
ve zdraví přežili. Místní nás fotili a mávali na nás,
jak na největší exoty. Na kole se tady už ani moc
nejezdí. Nejvíce využívaným způsobem dopravy jsou
elektroskútry. Trošku nebezpečné, protože je neslyšíte.
Jen tak tiše bzučí a šustí. Stejně jako na kole, tak na
klasickém skútru zde již téměř nikdo nejezdí.
Večer nás čekala ještě procházka po veleznámé West
street, kde jsou soustředěny bary, restaurace, obchody a
další lákadla pro turisty. Ještě teď mi v uších duní
rachot z ulice, hudba, vyřvávání lákačů do obchod a barů
… Ulice je opět plná barev a světel tolik typických pro
místní kulturu.
FOTOGALERIE
pátek 11. října 2019:
Yangshuo – Guilin - Kunming
Rušná West street spala, byla ztichlá. Naproti tomu
ulice lemující tržiště ožily rušným ranním životem.
Farmáři se zde sjeli a prodávali jak ovoce, zeleninu,
ryby, maso … zároveň jsem viděl jednoho, který na
motorce v kleci přivezl 4 psy. Co s nima poté dělal se
neodvažuji říct. Na proplétání se rušným tržištěm nebylo
ani moc času a ani se mi nechtěl dýchat smrádek, který
se zde vznášel.
Dnešní program nebyl nikterak náročný. Přejezd z Yangsuo
do Guilinu, nasednout na letadlo a krátkým, o něco málo
než hodinovým letem se dostat do hlavního města
provincie Yunan, do Kunmingu. Z horkých a vlhkých 30ti
stupňů jsme přeletěli do nadmořské výšky 1900 metrů a do
nám přijatelnějších teplot kolem 23 stupňů, hlavně
s nižší vlhkostí. Kunming je sice největším městem
provincie, ale jeho 7,5 milionu obyvatel jej staví ve
srovnání s obry jako je Peking či Šanghaj na venkovskou
úroveň. Hlavním zdrojem příjmů je tabákový průmysl,
pěstování květin a turismus. Na rozdíl od Yangshuo je
Kunming moderním městem, které už nemá takovou
atmosféru. My se městu nijak nevěnujeme, je takovou naši
přestupní stanicí na cestě po Číně. A také aklimatizační
zastávkou do vyšších nadmořských výšek.
Místo je také známé velkým množstvím hub. Pěstuje se
jich zde 32 druhů. Zajímavé je, že některé jsou
v provincii endemické a nemají v jiných částech země ani
jméno. A v houbovém duchu se odehrávala i místní večeře.
Přímo před námi houby vařili v obrovském woku, společně
se zeleninou a masem. Vše se následně dochucovalo více
či méně ostrými omáčkami z čili nebo neznámých směsí.
FOTOGALERIE
sobota 12. října 2019:
Kunming - Dali
Dnes se hlásím z 2100 metrů nad mořem. Z malebného a
milého města na západě provincie Yuanan, městečka Dali.
Píšu městečka, protože jeho 40 000 obyvatel je na čínské
poměry vesnicí. Samozřejmě tam, kam jsme se dostali
rychlovlakem žije 600 000 obyvatel, ale to je nové Dali.
Rychlovlak, který sem jezdí zvládl cestu cca 400 km za
dvě hodiny. Nebyly to takové prdy jak v Uzbekistánu (230
km), ale i tak se jedná o příjemnější cestování než po
silnici. Když jsme odjížděli z Kunmingu, tak nebylo
počasí nic moc. Naštěstí cestou začalo vykukovat
sluníčko a v Dalí už to do nás pralo, co se dalo!
Hned z nádraží jsme se vypravili na návštěvu
nepřehlédnutelného monumentu - areálu Tři pagod. Byly
postaveny na náhorní plošině na úpatí hory Cangshan ve
výšce 2 000 metrů před 1 000 lety. Hora samotná má výšku
více než 4 200 metrů. Nejvyšší pagoda dosahuje výšky 69
metrů a má 16 stupňů. Je až záhadou, že stavby stojí
dodnes - překonaly 30 zemětřesení! Z areálu je krásný
výhled na Dali a jezero Erhai (Uchové jezero, dle
tvaru). Řekl bych, že nejkrásnější je výhled od
Reflection lake. Zde nevidíte 3, ale rovnou 6 pagod.
Dneska jsme měli štěstí jednak kvůli počasí, poslední
dva dny tu pršelo a také kvůli tomu, že je nízká
turistická sezona. Nemusíme se tudíž prodírat davy
čínských turistů. Celý areál pagod je velmi rozsáhlý a
přiléhá k němu i část s funkčním klášterem, kde je 18
mnichů.
Po ubytování v hotelu jsme se vydali na procházku starým
městem Dali, po jeho kostkových ulicích, prohlídku
malebných dvorků a zákoutí, se zastávkami v malých
řemeslných obchůdcích. Nejzajímavější byla návštěva
katolického kostela z roku 1927 v typické architektuře
Bai. Řeknete si kostel. Ale toto je budova ve vzhledu
pagody, ale s křížem na střeše. To se jen tak nevidí.
Vedle kostela je původní církevní škola, dnes střední
škola. Na druhé straně je kavárna s vynikající kávou. Na
druhé straně jezera, v údolí řeky Mekong se pěstuje
vynikající arabika. Také ve městě si turista konečně
může dát vynikající kafe. Dali bylo v 80. letech 20.
století prvním městem, které se otevřelo zahraničním
návštěvníkům. Od té doby zde stále žije několik
zahraničních rodin a provozují zde své podniky.
Dali je dalším pohodovým místem na naším trase putování
jižní Čínou. Asi si říkáte, proč mé zápisky
z jednotlivých dnů nejsou delší. Neopisuju zde žádné
průvodce, jen mé poznámky a postřehy k danému
navštívenému místu. Osobní zkušenost je vždy nad
jakékoliv informace uvedené v knize.
FOTOGALERIE
neděle 13. října 2019:
Dali – Xizhou – Zhoucheng -
Lijiang
Ještě před snídaní jsem se vydal na rychlou prohlídku
města. Myslel jsem si, že v neděli ráno bude na ulicích
klid a liduprázdno. Opak byl pravdou. Obyvatelé už
spěchali do práce, ano, pracuje se tu i v neděli. Já se
vypravil podívat ke kostelu, ale mše byla až na 9.30,
tak zde nikdo nebyl. Díky ranní procházce se mi ale
podařilo krásně vyfotit hory v pozadí města. Bohužel
času bylo málo, tak jsem se vydal zpět do hotelu a
organizovat další den výpravy po jižní Číně.
Společně se členy výpravy jsme vyrazili do nedaleké
vesnice Xizhou, svědka starých časů a
významného místa pro setkávání domorodců. Čekala nás
procházka starým městem a skrze ranní trh. Ten byl asi
nejzajímavějším místem. Hlavně část, kde se prodávala,
zabíjela a zpracovávala kuřata. Evropští sluníčkáři by
se asi připo … když by viděly místní podmínky. Ještě
štěstí, že až sem pařáty podobných vyšinutých lidí
nesahají. O kousek dál se členové výpravy seznámili
s vyšíváním hedvábí, bourcem morušovým a barvením
hedvábných nití. Někdo už to zná, pro někoho určitě
zajímavá podívaná. Na závěr nás na náměstí čekala
návštěva komplexu muzea jedné z nejbohatších rodin
vesnice - Yan. Navštívili jsme jejich dům s typickými
nádvoříčky, prošli jednotlivá patra a dostali se až
k francouzské vile, kterou si zde rodina nechala
postavit, včetně leteckého krytu. Členům výpravy
vyhladovělo, proto jsme se vypravili ochutnat místní
specialitu Xizhou Baba, placku jako když pizzu. Dělají
to tady na sladko s pastou z fazolí a třtinovým cukrem
nebo na slano s vepřovým masem a jarní cibulkou. Vcelku
hutné jídlo zasytilo všechny členy výpravy.
Po chvilce cesty jsme navštívili Zhoucheng - vesnici
známou díky svému barvířskému řemeslu. Zastávka
v batikové dílně byla také zajímavá. Asi každý z členů
výpravy zde ocenil náročnost, s jakou jsou vyráběny
batikové látky.
Po cca 2 hodinách jízdy po dálnici jsme dorazili do
dalšího místa na naší trase – Lijiangu. Tak jako mnozí
cizinci obdivují Český Krumlov, návštěvníci obdivují
starou část města. Je to neředěný koncentrát staré Číny,
vylisovaný za bezmála 800 let národnostní menšinou Naxi,
tibetskými kočovníky, mongolskými nájezdníky a malým
dílem Hanů (Číňanů). Každý kámen, každý starý opršelý
trám, každá taška na střeše ukrývají ducha staré Číny.
Nás odpoledne čekalo poznávání starého města,
proslaveného svou architekturou, unikátními Dongpa
piktografickými skripty, vynikající tradiční hudbou a
životním stylem národa Naxi. Úzké uličky se rozbíhají do
všech směrů a vytvářejí rozsáhlé bludiště.
FOTOGALERIE
pondělí 14. října 2019:
Lijiang – Gaisha - Yuhu
Stejně jako v Dali, i zde jsem vyrazil ještě ráno na
procházku městem. A byl jsem za to odměněn. Výhled na
Sněžnou horu byl impozantní. Tajně jsem doufal, že tomu
tak i zůstane během dne.
Včera jsme měli v plánu původně navštívit Park u jezera
černého draka, odkud je nejlepší výhled na zasněžený
vrcholek hory Jadeitového draka, neboli Sněžné hory. To
už jsme ovšem kvůli pozdními příjezdu nestihli. Myslím,
že všichni členové výpravy byli rádi, že se návštěva
odložila na dnešek ráno. Krásné počasí nám postupně
odhalovalo vršek Sněžné hory, vše se krásně odleskávalo
v jezeře a ráno jsme se zde navíc setkávali se
skupinkami místních cvičících obyvatel. To jen
dokreslovalo návštěvu chrámů a pavilonů. Na závěr jsme
si ještě prohlídli kulturní Dongba muzeum s exponáty
věnující se etniku Naxi, jeho kultuře a historii.
Dalším cílem byla vesnice Gaisha s prastarými nástěnnými
malbami - jedná se o fúzi čínského taoismu, tibetského a
naxi buddhismu a šamanství dongba. Návštěva paláce
s freskami asi členy výpravy moc nezaujala. Další
zastávka u Dongba šamana, který před námi tvořil zápisky
v Naxi znacích už byla zajímavější, ale třešničkou na
dortu se stala hlavní ulice vesnice s překrásným
výhledem na Sněžnou horu, obchůdky a kavárnami
s vynikající kávou. Příroda je v okolí Lijiangu skutečně
nádherná a návštěvníky vytáhne z lůna města a donutí je
prozkoumat okolí – vesnice mají autentického ducha a
navíc je zde člověk v podhůří Himálaje!
Vystoupali jsme ještě výše, do vesnice Yuhu (Vesnice
jadeitového jezera), která získala jméno podle blízkého
tyrkysového jezera. Navíc je domovem známého botanika
Josepha Rocka, který zde žil desetiletí na počátku 20.
století. Cca hodinová procházka vesnicí s neustále se
ukazující Sněžnou horou byla pro členy výpravy určitě
impresivním zážitkem.
V Lijiangu nám ze včerejška ještě chybělo navštívit
palác Mu, bývalé residence náčelníka klanu Mu, kteří
vládli národu Naxi po 400 let. Je to jako malé Zakázané
město v Pekingu. Původně pochází ze 14. století. V 18.
století bylo místo opuštěno a v roce 1857 vypáleno. Bylo
v ruinách až do roku 1997, kdy se díky UNESCO zvedlo
z popela a bylo zrekonstruováno. Dnes mohou návštěvníci
obdivovat pouhou 1/3 původní velikosti, ale to asi
nikomu nevadí. Prohlídka nás zavedla do audienční síně,
rodinné části, knihovny a následně do chrámu nad kopcem,
odkud se nám naskytl nejlepší výhled na staré město.
Srovnával jsem místo se Zakázaným městem a musím říct,
že Mu jednohlasně vítězí. Rozsáhlost a vydlážděnost
Zakázaného města mě vždycky odrazovala. Zde je vše
doplněno vegetací.
FOTOGALERIE
úterý 15. října 2019:
Lijiang - Soutěska skákajícího
tygra - Shangri-La (Zhongdian)
Dvě noci v jednom hotelu byly příjemné, ale čas běží a
my se posouváme dále, do vyšších nadmořských výšek.
Cesta pokračuje podél řeky Jang C´Tiang, jež se během
více než 6300 km dlouhého toku honosí více jmény. Zde se
jí přezdívá Zlatopísečná řeka (Jinshajiang). Cesta podél
jejího toku je dokreslována neustálou přítomností Sněžné
hory jadeitového draka. Poslední dva dny jsme ji viděli
z jedné strany (hlavu draka) a nyní ze strany druhé je
k vidění jeho tělo. Řeka samotná zde vypadala ještě
klidně, nedokázal jsem odhadnout, co nás čeká o kousek
dál. Průvodkyně mluvila o tom, že dříve se na řece dělal
raft, a že to zakázali, když se několik posádek utopilo.
Tak jsem nějak nechápal. Jednak proč by tu někdo
raftoval a také proč se utopili.
Po krátké zastávce jsme dorazili ke vjezdu do areálu
Soutěsky skákajícího tygra - Qiaotou. Uvítala nás fronta
aut a autobusů. Naštěstí se šňůra posouvala a také my
vjeli po chvíli do areálu a mohli stoupat k horní části
soutěsky. Ještě jsem chtěl uvést na pravou míru – z Lijiangu
jsme podél řeky klesly ze 2200 metrů na 1800 metrů.
Z parkoviště dolů na dno soutěsky vede cca 600 schodů a
to samé i nahoru. Pokud někdo nezvládá, tak se může
nechat vynést nosiči, na židličce uvázané jakoby na
nosítkách. Nesou vás ale zády dolů, tak si nemyslím, že
je to nějak ideální. Na dně soutěsky člověk pochopí sílu
vody a také proč zakázali rafting. Nyní jsem si spíše
ani nedokázal představit, že by tu někdo s raftem
projel. A to bylo málo vody, kdy jsme mohli vidět
středový kámen, od kterého se dle legendy odrazil tygr
prchající před lovci. V nejužším bodě má soutěska ovšem
stále 25 metrů. Délka je 15 kilometrů a je považována za
nejhlubší na světě. Některé útesy mají na výšku okolo 2
kilometrů. Během čekání na členy výpravy nahoře na
odpočívadle si místní rozbalili instantní nudlové
polévky. Na rozdíl od našich krajů je zde mají ve
velkých kyblících a součástí je buď sušené maso nebo
zelenina či houby. S několika členy výpravy jsme se
nechali strhnout a také si ji dali k obědu. Musím říci,
že chutná úplně jinak než u nás. Příjemný oběd …
Od soutěsky jsme začali už skutečně stoupat a po chvilce
se změnil ráz krajiny. Ubylo lesů a přibyly pastviny
s dobytkem. Na vyhlídce ve 3100 metrů jsme zastavili,
byl tady krásný výhled na druhou sněžnou horu, Haba
mountain (5 396 metrů). Také místo bylo současně vesnicí
místního etnika Yi. Oblast Shangri-La je takovým
předvojem Tibetu, leží na hranicích se skutečnými
Tibetem. Ale například do Lhasy je odsud ještě hodně
daleko. Ale návštěvník zde nepotřebuje žádné povolení ke
vstupu, jako je tomu potřeba do Tibetu.
Nevím, co měli ostatní členové výpravy za očekávání od
města, já vždycky říkám, že je lepší nic nečekat. Já
jsem docela zklamaný. Nejdříve nás přivítalo zaprášené
město. Centrum už je hezčí, malé, vcelku malebné. Ovšem
okolí chrámů dokreslené čínskými vlaječkami a rudými
nápisy vypadá zvláštně. První zastávka byla v tibetském
chrámu s největším modlitebním mlýnkem na světě.
Roztáčet jej musí několik lidí najednou. Od chrámu je
výhled na staré město, kam jsme se vydali následně.
V roce 2003 město vyhořelo, ale nyní už je
zrekonstruováno a opět slouží turistům. Ještě jsem
zapomněl, na náměstí před chrámem byla pěkná socha –
mnichové vítají vojáky čínské armády … Procházka městem
nebyla nikterak dlouhá, jen ještě musím zmínit návštěvu
Tangka galerie, kde se členové výpravy dozvěděli více o
typickém tibetském umění detailních obrazů Buddhy nebo
manter. Velmi pěkné, ale hodí se spíše sem než domů.
Do města jsem se vrátil ještě večer. Jednak navštívit
některou místní kavárnu, zkouknout co mají v obchůdcích,
ale také si vychutnat skupinový tanec na náměstí. Bylo
to neuvěřitelné sledovat několik desítek lidí kroužit
v jednom rytmu. Očividně toto znali, protože jakmile se
změnila melodie, okamžitě reagovali a tančili něco
jiného, naprosto přirozeně, bez předsudků … asi jak
říkal průvodce, našli svou Shangri-Lu ve svém srdci, ne
jako někteří členové výpravy čekali chrám na obláčku a
byli z toho zklamaní … o tom to asi není.
FOTOGALERIE
středa 16. října 2019:
Shangri-La (Zhongdian) - Kunming
Podle předpovědi měl být ráno jen jeden stupeň. Uf,
ještěže se dalo klimatizací topit celou noc. Podle toho,
jak bylo chladno kolem oken, tak venku bylo skutečně
kolem nuly. Naštěstí vycházející sluníčko pomalu
zalívalo celou krajinu, tak se i venku udělalo jakž takž
teplo. Ale na čepici to bylo. Někteří členové výpravy
vytáhli i rukavice. Dneska ráno jsem se nevydal na
obhlídku města. Jednak se mi nechtělo moc do zimy, ale
také je staré město trošku vzdálené od našeho ubytování.
Včera večer jsem ho ale prošel dobře … náměstí a dvě
ulice.
Dopoledne nás čekala návštěva rozsáhlého, 300 let
starého kláštera Gandän Sumceling. Podobně jako u
ostatních čínských památek či atrakcí je nutno
z autobusu přesednout na menší minibusy, které
návštěvníky převezou na místo samotné. Musí se uznat, že
Číňani to mají zorganizované dobře – od vstupní haly,
záchody, regulovčíky … Už místo, kde vystoupíte ohromí
návštěvníka krásným výhledem na klášter. Jedná se o
nejdůležitější tibetský klášter v jihozápadní Číně,
který je dnes domovem asi 600 mnichů. Klášter byl stejně
jako mnoho klášterů v centrálním Tibetu značně poničen
za tibetského povstání v roce 1959, avšak na začátku 80.
let prodělal rozsáhlou rekonstrukci. Jedná se o typické
seskupení budov podobné pro všechny tibetské kláštery:
vedle hlavní shromažďovací síně, budov nejvýznamnějších
kolejí je také zeď na slavnostní vyvěšování klášterní
thangky (obraz na
plátně s výjevy Buddhy a buddhistických světců) nebo
budovu kuchyně. Vystoupali jsme na střechu hlavní
budovy, stojí to za to úsilí ve 3 000 metrech. Kdo to
dá, tak je mu odměnou krásný výhled na areál kláštera a
také střechy nedalekých domů. Klášter vypadá trochu jako
Potala ve Lhase, ale uvnitř to už tak nezavání historií.
Život mnichů je vcelku moderní. Anebo se už tak vše
změnilo po 12ti letech od mé poslední návštěvy.
Přejeli jsme cca 40 minut na druhou stranu od města a
také ještě vystoupali do úctyhodných 3600 metrů, což
začínalo být na členech výpravy znát. Před vstupem do
parku byl čas na oběd, většina členů výpravy vyzkoušela
místní smažené nudle. Za 25 RMB toho byla obrovská
porce, tak pro dva či tři strávníky.
Opět jsme místními autobusy, zde regulerně velkými,
přejeli k jezeru Shudu, překrásnémmu alpskému jezeru s
barvitými podzimními scenériemi. Zvolili jsme cestu přes
jezero lodí, abychom nemuseli šlapat po stezce tam a
zase zpět. Cena vcelku příjemná – 50 RMB, i když
projížďka mohla být delší. Kdo chtěl stát na horní
palubě, musel si dát vestu, co kdybychom se chtěli
náhodou utopit. Loď pluje cca 15-20 minut a jste na
druhé straně jezer. Odtud se členové výpravy vydali zpět
na parkoviště pěšky. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Do
protivky se tllačil dav Číňanů, kteří než na přírodní
krásy koukali do mobilů, neurvale se tlačili a plivali
kolem sebe. Ale tento dav byl jen slabým odvarem, co nás
čekalo v hlavním městě Pekingu. ¨
Také neustále nasávali kyslík z plechovek, které dole na
parkovišti prodávají za 100 RMB … dobrý byznys. Nevím,
jak dlouho to vydrží, ale místní mají menší obsah plic a
dříve zadýchají, proto si plechovku rádi koupí.
Průvodce, který prodejci dovede skupinu z toho má pak
dobrý zisk. Stejně jako z půjčení pláštěnek, ve kterých
místní šli.
Jakmile jsme sjeli od jezera, čekala nás už jen večeře a
volný čas pro návštěvu starého města. Já jen nakouknul
na náměstí, kde se zase křepčilo a pak si šel sednout do
vyhřáté kavárny. Venku se opět rapidně ochladilo.
Následoval přejezd na místní malinké letiště a přelet
zpět do Kunmingu. Bylo zřejmé, že mnoho členů výpravy je
za návrat do nižších nadmořských výšek rádo. Mi 3000
metrů zase až tak nic nedělalo, ale nebylo tomu tak u
všech. Hlavně se člověk musel pohybovat pomalu a hodně
pít.
FOTOGALERIE
čtvrtek 17. října 2019:
Kunming – Shilin - Peking
Dnešní spánek nebyl nijak dlouhý, vše protáhlo ještě
čekání na kufry na letišti. Hotel byl naštěstí 5 min od
letiště. Jestli si vzpomínáte na začátek mého zápisku,
kde v Guilinu jsem se poprvé setkal s velkým množstvím
elektroskútrů, tak zde nás z letiště do hotelu vezl
elektrobus. Bylo zvláštní jet a neslyšet hrčet motor.
Předpověď počasí nelhala, ráno bylo všude mokro, ale
pevně jsem doufal, že se to vybere, protože Kamenný les
je vzdálený cca 90 km od Kunmingu. Cesta po dálnici
vypadala ovšem jako pravý opak, lilo jako zběsilé. Nu
což, i v Číně může pršet. Není možné, aby nás dva týdny
doprovázelo jen krásné počasí. A když si členové výpravy
s sebou brali deštníky, tak se alespoň využijí. Tak jako
využili čepice a rukavice.
Kamenný les je soubor mohutných vápencových věží tmavě
šedé barvy o rozloze 80 hektarů. Nejvyšší z věží
dosahují výšky až 30 m. Celá oblast je protkána
chodníčky a schodišti vytesanými mezi skalními věžemi,
díky nimž je možno proniknout až do samého nitra
kamenného bludiště, či vystoupat na vrcholky některých z
věží do vyhlídkových altánků, odkud je rozhled na celý
Kamenný les. Les patří mezi nejstarší parky v Číně, bylo
založený v roce 1931 a je ohodnocen 5*. Tomu také
odpovídalo množství autobusů sem mířících a davy z nich
vystupující. Organizace opět dokonalá – regulovčíci,
minibusy, zase regulovčíci … následně pohlceni davem
směřujícím na „náměstí“ v Kamenném lese a do okolních
uliček a stezek. Na náměstí byla ovšem největší kumulace
čínských turistů. Čím dále člověk byl, tím více se počet
lidí snižoval. Po vyhlídce za pavilonu nad náměstím jsme
se přesunuli elektrovozítkem na vzdálenější místo a zde
nerušeně mohli pokračovat pěšky. Počasí se jakž takž
umoudřilo, jen sem tam spadlo pár kapek. Pěší prohlídka
stála za to, otevíraly se nám krásné výhledy, zašli jsme
i snad do těch nejužších uliček, kde by se tlustý
zašprajcoval. Krásně jsme si užívali klidná místa, až
nás cesta zavedla okruhem zase k čínským davům a řvoucím
průvodcům. Jak by tam bylo krásně …
Po návratu do autobusu začalo zase pršet, tak nám to
vyšlo. Jak by to bylo krásné, kdyby cesta probíhala
v pořádku … Cca 40 km od Kunmingu jsme vjeli do kolony,
která stála a nepohybovala se, kousek od tunelu. Po
chvíli začali lidi z aut vysedat, pomalu rozkládat
pikniky … stáli jsme 30 minut, hodinu, hodinu a půl. To
už začalo jít do tuhého, protože nám v 15:50 letělo
letadlo do Pekingu. Průvodce začal obvolávat koho mohl,
abychom zjistili co dělat. Letenky by nám samozřejmě
propadli, jednalo se o vyšší moc. To znamená zaplatit
nové letenky a hlavně jak dostat 30 lidí do nějakého
letu. Všechny lety, co jsme zatím absolvovali, byly
zcela plné. Nedokázal jsem si představit, jak posílám
členy výpravy po malých skupinkách. Po dvou hodinách se
kolona dala do pohybu. Řidič jel co mohl, průvodce volal
na letiště, aby nám připravili palubenky a počkali na
nás. Naštěstí letadlo mělo zpoždění už samo o sobě, což
nám pomáhalo. Problém byl ale ten, že nehledě na
zpoždění se přepážka na odbavení prostě zavře půl hodiny
před původním odletem. Jakmile jsme dorazili na letiště,
všichni drapli kufry a nepouštěli mezi nás žádné další
turisty, chovali jsme se jako Číňané s ostrými lokty.
Pozemní personál nám vyšel vstříc. Odbavil lidi, kufry
ne, na to nebyl čas. Ty odletěly dalším letem společně
s průvodcem. To ale nevadilo. Ještě poté následoval snad
kilometrový běh po letišti, pomalu k té nejvzdálenější
přepážce. Běhat ve 2 km výšky není moc ideální. Ale
stihli jsme to! A víte co? Letadlo pak hodinu sedělo na
ploše kvůli nějaké kontrole. Kufry dorazily skutečně až
v noci, přivezli nám je do hotelu.
FOTOGALERIE
pátek 18. října 2019:
Peking
Ráno byli všichni členové výpravy nedočkaví kufrů. I já
se probudil před šestou hodinou a spěchal pro něj. Bylo
fajn, že jsme mohli být v čistém oblečení.
Jelikož nás čekalo celodenní poznávání hlavního místa
Číny a jeho okolí, bylo třeba zase brzo vstávat.
V Pekingu jsem byl před 12ti lety, proto jsem byl
zvědavý, jak se město za tu dobu změnilo. Už si
nepamatuji, kolik mělo obyvatel tehdy, ale nyní je to
ohromujících 25 milionů. Kolem města vede 9 okruhů a
adresa se uvádí včetně čísla okruhu, aby dotyčný dokázal
odhadnout vzdálenost. Moje zlatá vesnička středisková se
300 obyvateli …
Jelikož jsme měli na Peking jen jeden den, vybral jsem
ty největší atrakce – první bylo Náměstí Nebeského
klidu. S rozlohou 0,44 km2 je největším
náměstím v zemi i na světě. Vejde se sem více než milion
lidí. Náměstí bylo dějištěm mnoha událostí, z nichž měla
většina celonárodní význam. Jeho vznik se datuje na
počátek 15. století, kdy byla postavena Brána Nebeského
klidu, po níž je náměstí pojmenováno. Náměstí
představuje rozsáhlou rovinu, jejíž dokonalost narušuje
38 m vysoký památník lidových hrdinů a monumentální
mausoleum legendárního vůdce Mao Ce-tunga. Proudy
návštěvníků, které jsme doposud zažili byl slabý odvar
proti tomu, co nás čekalo tady! Autobusy neustále
chrlily další a další turisty. Víceméně jen přibrzdili a
lidi vyskákali, protože za ním už stál další autobus.
Opět všude regulovčíci, udělané trasy kudy se může, aby
se lidi neušlapali. Před mauzoleem fronta tak na 4
hodiny čekání, ani člověk neviděl její konec. To byl
teprve zážitek z té pravé, 1,5 miliardové Číny. I počet
turistů na náměstí byl neskutečný. Pamatuji si, že
v roce 2007 zde bylo jen pár skupinek. Ale po vzpomínání
s ostatními členy výpravy jsme došli k závěru, že zde
tehdy bylo nějaké zasedání pohlavárů, proto byl počet
turistů omezen. Na konci náměstí je vstup do Zakázaného
města, kde při oslavách sedí státní pohlaváři a sledují
dění na náměstí. Také zde visí největší obraz Mao Ce-tunga
– 3 metry velký. Každý rok je obměňován, před oslavou
Národního dne, 1. října. Mají dva obrazy, vždycky ten
jeden vybarví, aby ho mohli potom v říjnu vyměnit.
Když jsme v Číně, tak se musíme chovat jako Číňani,
kteří se fotili na tomto místě. Proto jsem zorganizoval
skupinovou fotku. Bohužel ti „nejchytřejší“ členové
výpravy s tím měli problém, tak na fotce nejsou. Dobře
jim tak, já to beru spíše jako legraci. Jsme tu
návštěvníci a se zemí nic neuděláme. Do Tibetské vlajky
se zde balit nebudeme. To mohou oni dotyční dělat doma
….
Podchodem jsme se s davy přesunuli do Zakázaného města.
Pro vstup je denní limit 80 000 návštěvníků, a i tento
počet není dostatečný. Je třeba si vstupenky rezervovat
dlouho dopředu, nejlépe on-line. Zakázané město, bylo
více než 500 let běžným obyvatelům Pekingu zapovězeno.
Své brány „obyčejným“ smrtelníkům otevřelo až po pádu
císařství v roce 1911. Předtím zde po více než pět
staletí žilo a panovalo 24 čínských císařů. Město bylo
sídlem panovníků dynastií Ming a Čching a je dodnes
považováno za největší kulturní muzeum Číny. Na nevelké
ploše, která je dodnes obehnaná vysokou zdí a příkopem,
bylo v průběhu staletí vystavěno více než 800 budov.
Velká část z nich byla následně zbourána, ale i „zbytky“
někdejšího komplexu vzbuzují v turistech respekt a úctu.
I proto bylo Zakázané město v roce 1987 zapsáno na
seznam světového dědictví UNESCO. Jelikož náš čas zde
byl omezen, prošli jsme jen ty největší zajímavosti a
dozvěděli se jen takové ty pikošky. Jako že nejvyšší
budovou je palác císaře, pouze on tam mohl pobývat. Nebo
také, že je v zemi 51 vrstev dláždění, aby se nemohl do
paláce nikdo prokopat. Stromy zde také nemohly být.
Jednak by časem mohly být vyšší než císařův palác a také
by mohly sloužit jako úkryt záškodníkům, kteří by chtěli
císaři ublížit. Jediné stromy jsou na konci areálu,
v císařské zahradě. Řekne-li se zahrada, tak bych si
představil klid, relaxaci. To možná bylo před těmi 300 –
400 lety, kdy sem nemohli běžní lidé. I zde proudily
davy lidí. Poprvé jsem se tady setkal s regulovčíky i na
záchodě.
Odpoledne opouštíme Peking. Teda relativně. I místo, kam
jedem, vzdálené 2 hod od centra je již považováno za
Peking. Čekalo nás poslední místo v itineráři putování,
Velká zeď - část Mutianyu, která je méně přelidněná a
nabízí úchvatnou scenérii zasazenou do smaragdově
zelených kopců, ovocných sadů a okolních vesnic.
Pamatuji se kousek zdi navštívený v roce 2007. Ten byl
blíž Pekingu, se spoustou turistů, že člověk pomalu zeď
neviděl. Proto jsme se raději vypravili na tento,
otevřený pro návštěvníky v roce 2008. A stálo to za to.
Ke vstupu se opět dostanete místním autobusem. Dále je
možnost pokračovat lanovkou za 120 RMB (zpáteční), kdy
jedna lanovka nabízí sešup po bobové dráze. Anebo se lze
nahoru vydat pěšky, což trvá cca 25 minut, někdy do
strmého kopce. Já volil výšlap. Jednak se mi nechtělo
dávat 120 RMB za lanovku a také jsem si chtěl cestu
vychutnat. Zase to taková hrůza nebyla. Snaha byla
odměněna překrásným výhledem na přístupný úsek zdi. I
celá zeď vede víceméně pořád do kopce. Člověk si tak
odpočine až cestou dolů. Dneska nám i zde přálo počasí,
a tak jsme si mohli návštěvu řádně vychutnat, a tak
zakončit téměř dvoutýdenní putování po velké zemi.
Cesta zpět do Pekingu se kvůli páteční husté dopravě
docela protáhla, ale zatím jsme nespěchali na letiště,
tak to nebyl takový problém. Jen měla většina členů
výpravy hlad … ale dočkali se! Dnešní noc bude také
krátká a zítra nás čeká už jen celodenní cesta domů.
FOTOGALERIE
|
