|
MAROKO
6. - 17. 5. 2019
pondělí 6. května -
úterý 7. května 2019:
Praha - Paříž - Casablanca - Rabat
- Chefchaouen
Maroko jsem prvně
navštívil v počátku své cestovatelské historie, a to již
v roce 2004. Tehdy to ovšem byla pobytovka v přímořském
hotelu v Agadiru. Uspořádali jsme tehdy výlet do
Marakéše a také do vnitrozemí. To bylo ale vše. Až nyní,
v roce 2019, se dostalo na to pravé, ořechové, poznávání
severozápadní africké země. Tentokrát nás čeká 12 dnů
měst, hor, pouště, historie a současnosti. Jestliže Vás
to zajímá, tak čtěte dále … jestliže ne, pak běžte dále
…
Putování do
Casablancy bylo spojeno jednak s neustále se
odsouvajícím odletem z Paříže a také se ztraceným kufrem
jedné z členek výpravy. Kufr již naháníme druhým dnem,
bohužel nikdo nedokáže říct, kde je. Neštěstím je, že
nejsme na jednom místě. A tak i kdyby kufr dorazil,
musím nějak zařídit, aby dorazil co nejblíže naší trasy.
Po nepříliš dlouhé
noci začíná náš okruh Marokem o celkové délce něco více
než 2 000 km. Kdo jste čekal čísla jako v Namibii, toho
musím zklamat. Casablanca patří mezi nejznámější
marocká, možná i světová města, a to hlavně díky
Hollywoodu. Naše poznávání však nemá spojitost s
kasovními trháky, ale spíše s islámem. Hned ráno jedeme
navštívit mešitu Hassana II. Jedná se o 3. největší
mešitu na světě, po Mecce a Medině. Ta místní byla
postavena během 6ti let - 1987 až 1993. Pracovalo se na
ní 24 hod denně, 7 dní v týdnu, ve 3 směnách. Celá
stavba stála více než miliardu amerických dolarů.
Komplex se taktéž může honosit nejvyšším minaretem na
světě - měří 200 metrů a nahoru muezín nechodí pěšky,
ale jezdí výtahem. Dovnitř mešity se vejde 25000
věřících, dalších 80000 se může soustředit na přilehlém
nádvoří. Mešita je vybavena podlahovým topením pro zimu
a také otevírací střechou na léto. Uvnitř je krásná
mramorová podlaha, benátské lustry, vše velmi pečlivě
zpracováno. Zároveň vnější výzdob je velmi krásná. Říká
se, že mešita je jedinou zajímavostí v Casablance. Také
vstupné sem je dost mastné - 120 dirhamů, což je v
přepočtu skoro 12 EUR.
Opouštíme ekonomické
centrum Maroka a vydáváme se do administrativního centra
a oficiálního hlavního města - Rabatu. V překladu název
znamená jednotu či spojenectví. Město samotné je oproti
Casablance zelené, čisté a také se chlubí tím, že patří
mezi nejekologičtější města planety. Protékající řeka
Bou Regreg je spojnicí vlastně dvou měst - Rabatu a Sale.
Celkem zde žije 2 miliony obyvatel. Oproti Casablance, 6
milionů, je to však nízké číslo.
První zastávkou v
Rabatu byly nejkrásnější z marockých rozvalin Chellah,
opuštěné již od 12. století. Jedná se o komplex římského
města a nekropole královské dynastie Merenidů. Najdete
zde několik hrobů členů rodu. Dnes na pozůstatcích
mešity Abou Youssefa hnízdí více než 70 čápů bílých,
kterým zde byla vytvořena rezervace. Víte, jak se v
arabštině jmenuje čáp? Podle zvuku, který dělá zobákem -
Klak Klak … u nás je to klap klap.
Opodál jsme se
zastavili u nedokončené Hassanovy mešity ze 12. století,
která měla ambice být 2. největší mešitou na svět, po
irácké Samaře. Bohužel nikdy nedošlo k jejímu dokončení,
ale nádvoří s nedokončenými minaretem neztratilo na své
půvabnosti. Součástí komplexu je i Mauzoleum Hassana V.,
dědečka současného krále.
Na závěr poznávání
Rabátu jsme nemohli vynechat pevnost tyčící se nad řekou
- Kasba des Oudaias. Pevnost byla místem vlády dynastie
Almohadů, Merenidů a Andalusanů. Dnes představuje
zvláštní čtvrť evokující minulost. V dlážděných uličkách
jakoby se zastavil čas. Modré stěny domů evokují spíše
středomořská městečka, všude se Vám pletou pod nohy
divoce žijící kočky a na závěr se Vám naskytne krásná
vyhlídka na řeku, oceán a část města. Při toulání
uličkami doporučuji navštívít Andaluzskou zahradu, která
bývala součástí chrámové zahrady.
Po obědě jsme
vyrazili na cestu dlouhou 250 km, směrem na sever země,
do města Chefchaouen. Projeli jsme několik větších či
menších městeček a ráz krajiny se neustále měnil. U
Rabátu se rozkládá obrovský les korkových dubů, dále
jsou políčka s pšenicí, zeleninou, cukrovou třtinou.
Jakmile se v pozadí začne objevovat pohoří Rif, tak
okolní krajina spíše připomíná toskánskou nebo
španělskou scenérii. Tomu napovídají i okolní olivovníky
a spousta upoutávek na vynikájící olivový olej!
FOTOGALERIE
středa 8. května
2019:
Chefchaouen - Volubilis - Moulay Idriss - Meknes -
Fes
Když jsem ráno
vykouknul z okna, tedy trošku nuceně, protože namísto
domluveného buzení v 7:30 budili už pro jistotu v 6:20,
tak mne obloha nepřesvědčila o tom, že by mohlo být
krásné počasí, jako včera. Což nebylo příjemné zjištění.
Dopolední návštěva „Modrého města“ sluníčko přímo
vyžadovala. O chvíli později se navíc přidal i mírný
déšť.
Spali jsme ale na
úpatí pohoří Rif, takže i zde se počasí mění velmi
rychle, jako jinde v horách. Už při odjezdu z ubytování
na nás vykukovalo sluníčko a doprovázelo nás dále celý
den. Díky tomu se nám město ukázalo v těch nejlepších
barvách. A to doslova. Z modré nám přecházel až zrak.
Název města znamená v překladu „gazelí roh“ a je
pojmenováno podle hory, na které se rozkládá, respektive
dle jejich dvou vrcholů připomínající rohy zvířete.
Historie zde sahá do 15. století, kdy se zde usadili
židé a muslimové prchající před královnou Isabelou z
Andalusie. A aby si domov co nejvíce připomínali,
stavěli a zdobili své nové místo pobytu stejně jako ve
své původní domovině. Proto jsou stěny ve starém městě,
ve spleti uliček, nabarveny modře, proto výzdoba
připomíná spíše Andalusii než Maroko. Město bylo až do
počátku 20. století návštěvníkům přísně uzavřeno. První
misionář, který sem přišel zde pobyl hodinu a druhého
místní obyvatelé otrávili … Dneska je již město na
turistických mapách, což mu pomalu, ale jistě ukrajuje
na jeho kouzelnosti. Uličky se pomalu zaplňují
vystavenými suvenýry, domy se mění na hostely a
penziony, uličkami se toulají backpackeři jež během
pobytu vyrážejí na treky do okolí. A všem se zde pod
nohama motají desítky volně žijících koček a koťat.
Doporučuji si vychutnat atmosféru místa na náměstíčku.
Dejte si zde kávu či přeslazený mátový čaj a
poslouchejte tlachání místních dědků sedících na
lavičkách kolem a přemýšlejte, zda mluví arabsky nebo
berbersky ….
Zhruba 2.5 hod jízdy
směrem na jih se rozkládají rozvaliny římského města
Volubilis staré 2000 let. Je to nejzazší místo v Africe,
kde se Římané usadili. Město dokonale zapadá do místní
krajiny. Jak jsem už psal včera, cítíte se zde spíše
jako v Toskánsku - všude cypřiše, olivovníky, pšeničná
pole. Mně vždycky vyvstanou na myslí scény z mého
oblíbeného filmu Gladiátor. Římané zde pobývali od 1.
století př. n. l. až do 4. století n. l. Město mělo
vynikající pozici kvůli přítomnosti vody, stavebního
materiálu, horkých pramenů, úrodných polí a také
výhledu. Římané vždycky věděli, kde se usadit. Myslíte
si, že rozvaliny mohou být ještě více zničeny?
Odpověděli byste spíše že ne. Ale opak je pravdou.
Volubilis, či to co z něj zůstalo, bylo zničeno
listopadovým zemětřesením v roce 1755, stejným, které
zničilo Lisabon. Nyní je z areálu přístupný pouze
Jupiterův chrám, Forum, Vítězný oblouk, Bazilika,
několik domů s překrásnými mozaikami a také zakončení
cesty Via Appia, vedoucí až do Říma.
Volubilis je svědkem
dávné historie, ale co by kamenem dohodil či okem
dokouknul se na kopci rozkládá Moulay Idriss,
nejvýznamnější muslimské poutní místo. Založeno bylo v
9. století Moulayem Idrissem, jež přinesl do Maroka
islám, vzal si za manželku dceru berberského náčelníka,
založil zde nezávislý Islámský stát a tím proti sobě
poštval krále vládnoucího z tehdejšího Bagdádu. Král
proti Moulay vytáhl s vojskem, ale nedařilo se mu ho
porazit, proto se uchýlil ke lsti a pravnuka proroka
nechal otrávit. Do nedávné minulosti bylo nevěřícím
zakázáno do města byť jen vstoupit. Nyní sem mohou, ale
mauzoleum Moulaye Idrisse je jim zapovězeno shlédnout.
Další důležité město
- Meknes, hlavní město v 17. století jsme pojali po „americku“,
tzn. pouze z autobusu s krátkou zastávkou u nejkrásnější
brány Bab Mansour. Historie města je spjata s působením
jedné osoby - sultánem Moulayem Ismailem za jehož 55 let
trvající vlády vyrostlo z provinčního města na velkolepé
hlavní město s dvaceti branami, více než padesáti paláci
a cca 45 km hradeb. Právě srdcem hradeb je majestátní
brána pojmenovaná podle architekta, kterým byl jeden z
křesťanských odpadlíků jenž konvertoval k islámu a
zaujal významné místo na sultánově dvoře. Legenda říká,
že když sultán přijel na kontrolu stavby, zeptal se El
Mansoura, jestli by ji nemohl vytvořit ještě lépe. Když
architekt odpověděl, že ano, sultán jej nechal popravit.
Celkově se historicky uvádí, že vláda sultána byla
tyranská. Vedla ale k rozkvětu a sjednocení země.
FOTOGALERIE
čtvrtek 9. května
2019:
Fes
Čtvrtek byl věnován
celodennímu poznávání jednoho z historických hlavních
měst země, Fésu. Říká se o něm, že je nejstarobylejší ze
všech královských měst a místem, které stimuluje všechny
návštěvníkovy smysly zvuky, detaily a nefiltrovanými
pachy. Město bylo založeno v 8. století Moulayem
Idrissem a nebylo tehdy ničím jiným než vesnicí.
Naše první zastávka
byla u jedné z bran královského paláce. Samotný palác
pochází ze 13. století, ale brány byly postaveny v roce
1968. Jsou typickou ukázkou féského řemeslného umu - od
barev, přes vzory až po detaily. Ke královskému paláci
přiléhá původní židovská čtvť, kam prchli židé před
rekonquestou ze Španělska, respektive Andalusie. Stále
jich zde mnoho žije a provozuje své obchůdky.
Fés, to je město
známé svou medinou, kde ve více než 9 000 uličkách žije
až 200 000 lidí, nebo i více. Medinu jsme si měli
možnost prohlédnout od jedné z vojenských strážních
věží. O kousíček dál se rozkládá obrovský muslimský
hřbitov, k němuž přiléhá hrnčířská čvrť, kam vedly naše
další kroky. Zde jsme se seznámili, jak se vyrábějí
místní překrásné mozaiky - zelinj, skládající se z
desítek, stovek či tisíců malých kousíčků. Vše je zde
pečlivá ruční práce, od hnětení jílu až po finální
výrobky.
A teď přichází ten
nejočekávanější bod programu - ponoření se do uzoučkých,
tmavých, smrdutých a spletitých uliček starého města.
Nemít průvodce, tak se zde člověk asi ztratí na týden,
na dva či navěky … našinci totiž připadá, že všechny
uličky jsou stejné. Domy jsou zde uzoučké, s prudkými a
točitými schodišty, mnohdy bez oken, aby si rodiny
chránili soukromí. Stejně jako je venku spleť uliček,
tak je i uspořádán interiér domů - spletité chodbičky
nahoru a dolů, pokoj tam a hned tady … o tom jsme se
několikrát přesvědčili, když jsme do domu vstoupili
buďto na nákup suvenýrů či na oběd. Nikdy nám nebylo
jasné, kam nás schody či chodbička zavede. Venku se mezi
místními a turisty míchají ještě „přepravci“ s vozíky či
oslíky vezoucími zboží. Medina je největším světovým
městem bez aut. Tak jako v ostatních starých městech i
zde jsou čtvrti rozděleny dle profesí - zlatníci,
kovotepci, barvíři a také určitě známý koželuhové. Zde v
kádích starých stovky let se ručně vydělávají a barví
kůže z velbloudů, ovcí a koz. Na spalujícím slunci, v
příšerném smradu a bez ochranných pomůcek je to dost
drsná profese.
Medina jsou ale i
krásně zrekonstruované karavanserai, najdete zde i
muzea, medresy (náboženské školy) - nejznámější je
Karaouine medresa, mauzoleum Moulay Idrisse (muslimský
svatostánek) a nejstarší funkční univerzitu na světě
Karaouine, kde studoval např. Avicena či jiné další
slavné osobnosti světové historie.
Uličky mediny mají tu
výhodu, že sem neproniká tolik horka zvenčí. Jakmile
jsme vyšli opět na ulici, bylo znát, že se zde oproti
Casablance oteplilo. Návštěva starého města byla myslím
zážitkem pro všechny členy výpravy, kteří si opět budou
vážit toho, jak bydlí a jakou mají profesi.
FOTOGALERIE
pátek 10. května
2019:
Fes - Ifrane - Cedrový les - kaňon Ziz - Erfoud -
Rissani - Merzouga
Uf, jen napsat nadpis
dnešního dne mi trvalo snad déle, než celá cesta z Fésu
až na jih, na Saharu. Ne, více než 400 km přejezd trval
se všemi zastávkami 9 hodin.
Opouštíme tedy
historický Fés a směřujeme na jih, přes střední Atlas s
nejvyšší horou Mt. Ayashi (3 300 metrů), ze zelených
kopců do vyprahlé saharské krajiny, až téměř k alžírským
hranicím. První zastávka je v Marockém Švýcarsku, městě
Ifrane. Jakmile do něj vjedete, nic nenapovídá, že jste
v Maroku. Jedná se o typické horské evropské městečko ve
francouzském stylu. I názvy hotelů tomu odpovídají. Leží
ve výšce 1550 metrů a tak je oblíbeno hlavně jako
útočiště během horkého léta, kdy se ulice ve Fesu
rozpalují do vysokých teplot. Nedaleko je také jedno ze
dvou lyžařských středisek, oblíbeno hlavně současným
králem.
Krajina se neustále
mění - korkové duby, pastviny a přichází cedrový les s
nejstarším stromem pojmenovaným podle francouzského
generála. Uvádí se jeho stáří 980 let. Nedávno se však
objevily spekulace, že strom byl již dávno poražen. Kdo
ví, kde je pravda. O kousek dál se členům výpravy
naskýtá vyhlídka na již zmíněnou horu Mt. Ayashi. Poté
nás doporovází hodnou část cesty. Navíc nám dokresluje
panorama oběda. A když už jsem u toho jídla - budete-li
v Maroku, určitě ochutnejte velbloudí tajin! Je
vynikající. Včera ve Fezu jsme zase měli kuskusový
tajin, který se honosí přívlastkem nejlepší na světě.
Po obědě padla na
členy výpravy únava, došlo ke klimbání a padání hlav,
tak bylo třeba je probudit a protáhnout kouskem kaňonu
Ziz, kde se kroutí stejnojmenná řeka zásobující okolní
oázy. Říkají tomu také Marocký Grand Canyon. Erodované
stěny kaňonu jsou skutečně úchvatné, jako následně
přehrada na konci soutěsky a samotné oázy v údolí. Tyto
dělají svými stovkami datlových palem neuvěřitelný
kontrast suchému okolí. Jsou to jako dva rozdílně světy.
Postupně se zde
změnily i stavby v krajině. Poblíž Fesu byly na
pastvinách berberské stany, tady v oázách jsou zase
kasby (opevněné domy) anebo ksary (komunitní vesnice).
Soustavy domů mi spíše připomínaly indiánské puebla.
Domy mají také rovné střechy, aby se na nich daly sušit
datle či jiné plody. Pršet zde příliš neprší a tak se
není nutno obávat, že by jim tam zateklo.
Celá oblast byla v
minulosti mořským dnem, mám na mysli před 500 miliony
let. Díky této skutečnosti se zde nalézá obrovské
množství fosilií, se kterými Vás zde neustále
pronásledují prodejci. Silnici také obklopuje nespočet
fosilních muzeí. V jedom takovém jsme se rovněž
zastavili, dozvěděli se něco více o tvorech, který jsou
kutáni z kamene a členové výpravy mohli také nakoupit
pár dalších suvenýrů, větších či menších.
Přes Erfoud a Rissani
jsme následně dorazili do Merzougy, kde na úpatí dun Erg
Chebbi nocujeme v typické marocké kasbě.
FOTOGALERIE
sobota 11. května
2019:
Rissani - Erg Cherbi
Noc byla více než
teplá … klimatizace v pokoji stávkovala, ještě že se na
stropě vrtěl ventilátor a zvenčí šel jakž takž chládek
saharské noci. Pod postelí sem tam proběhl šváb a zase
někde zmizel ve škvíře ve stěně. Byť jsem neměl v úmyslu
vstávat brzo, horko můj nápad změnilo. Byl jsem v 6
vzhůru. Sluníčko již svými paprsky spalovalo okolní
krajinu, takže ani na východ slunce to nevypadalo.
Vychází zde brzo, hned po páté hodině. No třeba zítra v
pouštním kempu se to podaří.
Po snídani jsem se
vydal ještě směrem k písečným dunám, přes přilehlý kemp,
kolem pospávajícího beduína, který neustále prohlašoval,
že je ramadán a tudíž se ani nehodlá zvedat, natož něco
prodávat ze svého obchodu. Písek na dunách byl ještě
příjemně chladivý a šlapat do něj bez bot bylo velmi
příjemné. Duny zde nejsou zdaleka tak velké jako třeba v
Namibii nebo v Libyi, ale jsou i přesto dokonalou
dominantou krajiny. Kolem je černá kamenitá poušť a
hnědožlutý písek se zvedá hned za nimi do výšky až 120
metrů. V Namibii měli Big Daddyho, tady je Grand Dune.
Čas pokročil a my
vyrazili na společný program. Nejdříve do vesnice kousek
z Merzougou na gnawianské hudební představení. Je to
hudba subsaharských nomádů, kteří sem přišli v minulosti
s karavanami a usadili se zde, v jižním Maroku. Původně
se hudba hrávala pouze o třídenním svátku v červenci
nebo srpnu, kdy se zároveň obětovaly ovce. Také
sloužila, jako taková hudební terapie. Jak hudebníci,
tak posluchači často upadali až do transu. Všeobecně by
se dala hudba nazvat hudbou černé Afriky. Nebylo to
špatné, ale chvílemi dost hlasité.
Vrátili jsme se do
Rissani, kde byl záměr navštívit malou farmu s velbloudy
a zkouknout jejich dojení. Majitel zde ležel ve stínu a
neměl se k tomu, aby nám něco ukázal. Proto se jelo dál,
do jedné z místních komunitních vesnic, ksarů. První
navštívený ksar vypadal docela mrtvě a jako potěmkinova
vesnici. Až později jsme se dozvěděli proč. Původně zde
totiž bydlel bratranec krále, který byl guvernérem celé
oblasti. Ksar byl pro něj uměle vystavěný. Oproti tomu
druhý navštívený ksar už více připomínal život
domorodců, potkávali jsme zde obyvatele a také děti.
Zároveň nebyl tak ustrojený, jako ten první. Zastávka v
nedalekém mauzoleu zakladatele současné vládnoucí
dynastie, Moulaye Ali Cherifa, byla spíše zklamáním.
Samotné královské hroby jsou nepřístupné, mešita také.
Ještě že nás místní průvodce vzal právě do živoucího
ksaru.
Na závěr poznávání
Rissani nás čekala návštěva tržiště, kde někteří členové
výpravy nakoupili krásně vypadající koření a také
ochutnali a zakoupili vynikající datle. Netušil jsem, že
existuje 140 druhů datlí! Místní se nedají s těmi
sušinami, co se vozí k nám ani srovnávat.
Den pokročil a byť se
členové výpravy najedli datlí, nastal čas na oběd. Pravý
beduínský, kterému předcházela výstava a nabídka
koberců. K obědu jsme měli pittu velikosti pizzy plněnou
masem a zeleninou. Bylo to moc dobré. Opět prý místní
specialita.
Odpoledne pro nás k
hotelu přijely jeepy a my se vybaveni s baťůžky na jednu
noc v kempu přesunuli kolem Erg Cherbi na stanoviště
velbloudů. Zde proběhla výměna motorových 4 kolek za
živé a všichni členové výpravy, v řadě za sebou, jako
karavana pokračovali do kempu, kde jsme měli strávit noc
… v 1000 hvězdičkovém hotelu, ale se vším komfortem. I
já sám jsem byl překvapený, co vše se dá v kempu zařídit
- stany měly svou sprchu, toaletu, teplou vodu … prostě
luxus. Kdo by čekal něco takového na dohled Alžírska.
Navíc manažer kempu znal člověka, který zná člověka,
který zná člověka, který nám zajistil do kempu přísun
piva. Když jsme řekli místnímu průvodci, že chceme 72
plechovek piv, tak mu spadla čelist. I místní manažer se
bál, že takový počet neudá. Nakonec byl šťastný, jaký
byznys udělal. A my také. Byl to takový black market za
stanem …
FOTOGALERIE
neděle 12. května
2019:
Erg Cherbi - Todra - Dades
Na Sahaře jsem spal v
roce 2007, v Libyi. To byl ale zcela jiný kemp, pouze
postavené stany, rozdělaný oheň uprostřed, toalety za
dunou, sprchy žádné. A mělo to také své kouzlo. I když
nevím, jak by současní členové výpravy snášeli podobný
komfort. Už tehdy s tím měli někteří problém. Ale i to
mělo své kouzlo. Lidi se tak nějak blíže semknuli,
včetně našich berberských řidičů. Pamatuji si, že když
jsme se tehdy loučili, tak všichni zamačkávali slzu.
Tady to bylo taky fajn, ale jiné … prostě komfortnější.
Jakmile vysvitlo sluníčko, tak bylo ve stanech horko.
Proto jsme se chvíli motali po dunách a pak vyrazili
zpět na místo, kde nás naložil autobus. Vedro venku už
začínalo být spalující. V letních měsících se zde nedá
snad ani vegetovat.
První delší zastávka
byla u starého zavlažovacího systému, z 11. století,
nedaleko Fezny. Voda z hor je sváděna samospádem tunely,
nad kterými jsou vykopány studny. Každou řadu studní
vlastní a má na starosti jeden kmen. Měli jsme možnost
nahlídnou na systém jak zvenčí, tak i odspoda. V
současnosti už zde voda není. Mají nový, hlubší
zavlažovací systém. Toto je spíše tak atrakce pro
turisty. Ti tunelů také využívají jako restaurace.
Průvodce říkal, že tam včera měli skupinu turistů, pro
něž uspořádali v tunelu oběd.
Včera jsme měli
poušť, dneska soutěsky. První soutěska, Todra se nachází
ve východní části pohoří Atlas. Tvoří ji masivní puklina
v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka
Todra. V délce 40 kilometrů se zařezává do skalnatého
území. V nejužším místě soutěsky se stěny kaňonu tyčí až
do výše 300 metrů, a jsou proto oblíbeným místem
horolezců. Zcela vás ohromí její scenérie.
Nejpůsobivější je posledních 600 metrů soutěsky, kde se
kaňon zužuje. Toto místo již není tak nedostupné, jak
tomu bývalo v minulosti. Byla sem vystavěna asfaltová
silnice, vedoucí údolím od Tinerhiru až po soutěsku.
Druhou soutěskou v
dnešním plánu bylo údolí řeky Dades, s palmami a
ovocnými sady a nádhernou přírodou. Toto místo patří k
těm nejkrásnějším v celém Maroku. Vstupní branou do
jedné z nejdelších soutěsek se stalo město Boumalne-du-Dadés.
Širokým údolím sem vede dobrá asfaltová silnice okolo
zelených oáz s berberskými hliněnými vesnicemi. Oázy
jsou v přímém kontrastu k okolním horám se zvětralými
červenými skalami. Tyto rudé skály dostaly příhodný
název „mozek Atlasu“. Turisté zde objeví pevnosti,
typickou marockou architekturu, berberské vesnice,
malebné útesy i magickou krajinu. Údolí Dades je jako
Divoký západ, ale v jiné době. Na jedné straně vidíme
sníh, na druhé polopouště. Řeka Dades pramení na jižních
svazích Vysokého Atlasu. Protéká jako magický elixír,
lemovaná čarovnou línií pšenice, ovoce, mandlí, vlaškých
ořechů a stříbrné břízy, v kontrastu s pozadím
výjimečných a velkolepých skalnatých patvarů. Protéká
stejnojmennou soutěskou mezi Vysokým Atlasem a pohořím
Jebel Sarho.
Po ubytování v hotelu
jsme se několika členy výpravy vydali ještě prozkoumat
městečko Boumalne-du-Dadés. Vzhledem k tomu, že je
ramadán, tak mnoho obyvatel pospíchalo domů, aby se za
celý den konečně najedli. Ale i tak jsme stále potkávali
příjemné a zajímavé lidi, zvláště na místním zaprášeném
tržišti. Řekl bych, že až sem mnoho turistu nedojede,
ale z omylu nás vyvedl místní prodejce, jež když
zjistil, že jsme Češi, tak se jak pokřikovat
„slivovička, slivovička“ …
FOTOGALERIE
pondělí 13. května
2019:
Dades - Kalaa Mgouna - Ouarzazate - Ait Ben Haddou
- Marrakesh
Další ráno při
putování Marokem a hádejte co? Opět modrá obloha, byť to
vypadalo, že přijde déšť. Nad vrcholky Atlasu se
shlukovala večer pěkná mračna. A tak jsme mohli všichni
nerušené, ve stínu, posnídat na terásce s výhledem na
město.
Před odjezdem jsem
ještě stihl hodit pohled do poštoví schránky, tak
doufám, že brzo dorazí. Třeba do Vánoc :o). Naše trasa
se pomalu už začala stáčet zpět, směrem k pobřeží a
cílem v podvečer byla metropole Marrakesh. Celých 300 km
bylo ale stále před námi. Jestliže Vás zajímá, co jsme
zajímavého viděli, čtěte dál, jestliže ne, pak třeba jen
zkoukněte fotky. Třeba Vás namotivují k podobné cestě
nebo se jen pokocháte či zkritizujete.
Silnice, po které
vedla naše trasa se také jmenuje „Silnice 1000 a jedné
kasby“. Skutečně ji jak už včera, tak i dnes doprovázelo
nespočet vesnic a městeček s kasbami v lepším, či horším
stavu. My jsme měli dneska v plánu dvě takové navštívit.
Teda nejdříve byla zastávka v Kalaa Mgouna na produkty z
damašských růží - vodu, parfémy, krémy apod.
Na okraji Ouarzazate
leží jedna z nejpozoruhodnějších historických památek v
Maroku bohatství a moci Taourirt Kasbah, citadela
postavená na pozadí pohoří Atlas. Co se týče opevnění v
Maroku, je toto jedno z nejpůsobivějších svého druhu. S
téměř 300 pokoji a opravdovým bludištěm průchodů, schodů
a dveří se snadno ztratíte v této rozsáhlé stavbě, do
které je přístup přes úzký vstupní vchod.
Taourirt Kasbah byla
původně postavena v 19. století klanem el Glaoui,
rodinou jejíž pevnost stála na jedné z nejvýznamnějších
marockých tras na jihu Afriky. Tato moc a bohatství
učinily z klanu jednu z nejvlivnějších rodin v zemi.
Její nejpozoruhodnější člen byl Thami El Glaoui, také
známý jako Pán Atlas, který byl Pasha Marakesh mezi 1912
a 1956.
Thami El Glaoui byl
zajímavou postavou - bezohledným despotou, který se
chopil všech příležitostí k bohatství a moci, jež se mu
dostaly do cesty. Poté, co se Thami El Glaoui stal
hlavou Glaouiho klanu po smrti svého staršího bratra, je
pravděpodobně nejvíce vzpomínán se svou rolí, kterou
hrál během francouzské koloniální vlády nad Marokem.
Výměnou za úplnou moc nad Vysokým Atlasem a dalšími
jižními oblastmi země, Pán Atlasu pomáhal evropské zemi
v svržení Sultana Mohammeda V. Mnoho Maročanů mu za toto
přisuzuje roli zrádce, ale na druhou stranu, Thami El
Glaoui měl obrovské úspěchy jak vojevůdce a náčelník a
tím získal pověst dobrého muže.
Dnes můžete navštívit
impozantní budovu a ztratit se v bludišti nekonečných
místností, štíhlých chodeb a ostrých schodů. Pavučina
struktur, které tvoří kasbah, vyústila ve víceúrovňové
věže vycházející z malých ksarů a ohromující množství
uliček a schodišť.
V samotném kasbah
objevíte jedinečně tvarované a velké pokoje zdobené
omítkou, mozaikou a malovanými štuky. Téměř 300 pokojů
se liší jeden od druhého, od přijímacích místností, po
harémové pokoje a palácové kuchyně, což vám dává šanci
být svědky toho, jaký se zde žilo silnému marockému
klanu.
V Maroku se říká:
vidět Ouarzazate a zemřít. Přijde Vám to povědomé? No
ano, u nás v Evropě se to říká minimálně o Neapoli a
možná i o dalších městech, ale vězte, že Maročané mají
své důvody. Město s těžce vyslovitelným názvem, jenž je
odvozen z jazyka Tashelhit, tedy z berberského nářečí
místních obyvatel, a v překladu znamená něco jako „místo
bez hluku“, bývá také označováno jako Brána Sahary nebo
marocký Hollywood.
Krajina zde jakoby
vystoupila z nějakého filmu. A nebudeme daleko od
pravdy. V dnes šedesátitisícovém městě Ouarzazate totiž
najdete největší filmová studia na světě - Atlas
Studios, která byla založena už v roce 1983 a k dnešnímu
datu mají na svém kontě několik stovek významných
produkcí, ať už se jedná o historické dokumenty, hrané
filmy od hororů až po komedie a koprodukční velkofilmy,
zejména s historickou tématikou.
Ouarzazate dříve
bývalo jen přestupním bodem na slavné karavanní trase z
mýty opředeného města Timbuktu, (v dnešním Mali - cesta
sem trvla zhruba 52 dnů), v dobách Francouzského
protektorátu (1912-1956) se stalo posádkovým městem se
stálým vojenským garnizonem a zhruba od 80. let 20.
století se proměnilo ve skutečný marocký Hollywood.
Kromě studií Atlas najdete ve městě ještě studia CLA,
založená slavným italským producentem Dino de
Laurentiisem a Kan Zaman Studios. Ročně se tu vystřídá
více než 200 zahraničních produkcí a Brad Pitt je tu
jako doma.
Filmařská tradice má
v Maroku opravdu hluboké kořeny, vždyť zde točil už v
roce 1897 Louis Lumiére, jeden z průkopníků světové
kinematografie. Ve filmu s příznačným názvem Maroko,
zase v roce 1930 zazářili Marléne Dietrich a Gary Cooper.
Marockou stopu zanechal i Orson Welles se svým
velkofilmem Othello (1949) i mistr světového hororu,
Alfred Hitchcock. Většina z nás si jistě vybaví výpravný
historický velkofilm Lawrence z Arábie s blonďatým
Peterem O ́Toolem, kterému zdatně sekundoval
charismatický Omar Shariff, pro tento film režiséra
Davida Leana z roku 1952 byla dokonce přestavěna celá
spodní část slavné kasby Ait Benhaddou, opevněného
hliněného města s berbersko-židovskými tradicemi již ze
13. století, které patří k nejznámějším marockým
památkám zapsaným na listině světového kulturního a
historického dědictví UNESCO.
Kasba Ait Benhaddou
si „zahrála“ i ve filmech Ježíš Nazaretský nebo třeba i
v akční komedii z 80. let Honba za klenotem Nilu, s
Michaelem Douglasem v hlavní roli. Největší slávu však
místu přinesl Ridley Scott a jeho filmový hit Gladiátor
s Russelem Crowem. Režisérovi se totiž římské Koloseum
zdálo těsné a proto se rozhodl právě v nejznámější
berberské kasbě vybudovat jeho věrnou kopii. Stavba
filmového Kolosea, resp. jeho části, trvala 19 týdnů,
natáčení se účastnilo 2000 komparsistů a dalších 33000
diváků, stejně jako zbytek Kolosea, byly dotvořeny
pomocí počítačových triků.
Dnes nás neustále
doprovázelo pohoří Vysoký Atlas a odpoledne následoval
jeho přejezd. Pohoří Vysoký Atlas - se táhne ze západu
na východ a odděluje středomořskou část Maroka od
saharské. Je to nejvyšší horské pásmo severní Afriky
proslulé zejména díky místním možnostem vysokohorské
turistiky. Ve Vysokém Atlasu se nachází několik vrcholů
přesahujících nadmořskou výšku 4 000 m. Nejvyšším z nich
je Jebel Toubkal (4 167 m). Dramaticky rozeklané pohoří
doplňují terasovité srázy, obří kolmé stěny, hluboké
soutěsky a stráně osídlené berberskými vesničany. Ti
žijí v charakteristických hliněných domcích s plochými
střechami. Nejvyšší místo je průsmyk Col u Tichka ve
výšce 2 260 metrů. Celkově byla cesta dost dramatická,
protože tu probíhá rekonstrukce silnice a to moc na
plynulosti provozu nepřidá. Autobus kličkoval mezi
těžkými náklaďáky, které se konstantní rychlostí, se
supěním, sunuli do kopce nebo z kopce. Na jedné straně
skála, na druhé straně sráz několik set metrů dolů ….
Myslím, že všichni členové výpravy byli rádi, když
autobus sjel na planinu, kde se rozkládá Marrakesh.
FOTOGALERIE
úterý 14. května
2019:
Marrakesh
V úterý se nikam
nepřesouváme. Dnešní program je zaměřený pouze na
Marrakesh, marockou metropoli. Situaci nám trošku
komplikuje předpověď počasí - má být 42o. A
to je dost i na místní a také nezvyklé v tomto ročním
období. Vše nasvědčuje tomu, že teploty skutečně poletí
nahoru, už od rána je totiž děsný hic.
Nejdříve se vydáváme
k mešitě Koutoubia, která je orientačním bodem celého
Marrakéše. Aby ne - díky své výšce 77 metrů je viditelná
ze vzdálenosti až 29 kilometrů! A co znamená její jméno?
Mešita knihkupce. Proč? Na nedalekém tržišti (souku) se
už po staletí obchoduje s knihami. Pochází z konce 12.
století a jedná se o nejslavnější sakrální stavbu
Almohádů. Tedy berberské dynastie marockého původu,
vzešlé z reformního islámského hnutí oponujícího
rigidnímu režimu Almorávidů. K mešitě přiléhá příjemná
andaluzská zahrada s pomerančovníky a chladivými
fontánami.
Volíme co nejvíce
stinnou stezku, protože sluníčko skutečně pálí každou
minutu víc a víc. Díky za ty dary, jako je klimatizace v
autobuse! I když přejezdy nejsou dlouhé, tak jsou
nápomocné. Kousek od Saadských hrobů navštívíme ještě
výrobnu kosmetiky z arganového a opunciového oleje, kde
se členové výpravy dozvěděli spoustu informací o
produktech. Zároveň mohli nakoupit i koření. K Saadským
hrobkám jsme se přesunuli kolem židovské čtvrti. Tyto
jsou významnou památkou Saadské dynastie a místo je tak
trochu schované za vysokou zdí, ve které se nalézá kolem
200 překrásně zdobených hrobek šlechtického rodu Saadů
(vládla 1544 -1659). První hrobky zde jsou datovány
kolem roku 1557, všechny hlavní stavby (mauzolea) a
úpravy zde však byly provedeny za zřejmě
nejvýznamnějšího představitele rodu - sultána Ahmeda El
Mansoura (1578 - 1603).
Sultán Moulay Ismail
(1684 - 1727), jež nechal mnoho ze saadských památek
zničit, se hrobkám překvapivě vyhnul, zřejmě z
pověrčivosti, a spokojil se se zazděním přístupové cesty
k nim. Hrobky byly po léta zanedbávány, avšak pohřbívání
prominentních šlechticů zde pokračovalo až do roku 1792,
kdy zde byly uloženy - jako poslední - ostatky
„šíleného“ sultána Moulaye Yazida, jehož zvrácená
krutovláda trvala pouhých 22 měsíců.
Nedaleko jsme ještě
navštívili palác Bahia, který je jediným přístupným
palácovým komplexem v Maroku. Založil jej velký vezír.
Ten se zamiloval do dcery ministra války a vzal si ji
jako svoji čtvrtou manželku. Podle ní je také palác
pojmenován. Prohlídková trasa vede skrze pokoje jeho
manželek, prostorný harém, zahrady a jeho přijímací
pokoj a také soukromé pokoje. Vezír zde míval slepé
hudebníky, aby nemohli pozorovat jeho soukromý život.
Sloužící zde nesměli mluvit nahlas, aby nerušili
rodinnou atmosféru, a tak se naučili domlouvat gesty,
tak jako v Istanbulu v paláci Topkapi.
Před obědem jsme se
vrhli ještě do víru nejslavnější mediny Maroka,
uprostřed které je náměstí Mrtvých, jež inspirovalo
mnohé spisovatele a malíře. Kvůli horku náměstí jen
proběhneme a vracíme se zde až večer. Během dne tu je
pouze trh s několika zaklínači hadů a pár akrobaty.
Nejpůsobivější atmosféru si tu však lze vychutnat za
soumraku, kdy se celé náměstí zaplní lidovými umělci
(akrobaté, kejklíři, zaklínači hadů, žongléři...), a z
otevřených stánků se line vůně čerstvě připravovaného
jídla. Využít lze služeb pouličních zubařů, písařů i
kadeřníků. Své stánky zde mají doktoři-bylinkáři,
prodavači pražených ořechů i CD s místní hudbou. Tucty
hudebníků zde provozují koncerty pod širým nebem a tak
se náměstím nese po celý večer zvuk nejrůznějších
hudebních nástrojů. Ačkoli hrozilo, že náměstí bude
přebudováno na parkoviště a lidé budou trávit večery
spíše u televize, díky vládě se tak nestalo a toto téměř
středověké divadlo bylo zachováno.
FOTOGALERIE
středa 15. května
2019:
Marrakesh - Essaoura
Okruh Marokem
pokračuje z rozpálené Marrakeshe, kde bylo včera asi 45
stupňů ve stínu, směrem na západ. Na západ, do města
Essaoura, ležící na břehu Atlantského oceánu. A to je
příslib přívětivějšího klima. Jsem rád, že všichni
členové výpravy přežili courání po Marrakeshi bez nějaké
úhony. A i dneska ráno o sobě dávalo teplo v Marrakeshi
znát.
Cestu jsme udělali
zastávku v ženském družstvu, které se specializuje na
výrobu arganového oleje a produktů s tím spojených. Jak
samotný olej do kuchyně, tak i olej pro kosmetické
použití. Zde jsme mohli vidět i celý pracovní postup. Na
rozdíl od včerejší návštěvy „laboratoře“, zde mohli
členové výpravy zakoupit i med z arganových olejů nebo
„berberskou“ nutellu. A i přesto, že členové výpravy
nakoupili už včera, i dnes někteří měli plné košíky. S
arganovými stromy souvisí také tzv. koza stromová, jak
jí říkám. Zde totiž kozy vylézají na stromy a pojídají
arganové listí a plody.
Kousek před Essaourou
jsme zastavili na vyhlídce. Jelikož jě město na břehu
Atlantiku, tak nebylo moc vidět, vznášela se nad ním
poklička oparu. To ale členům výpravy nevadilo. Každý se
těšil na chladnější přímořské klima. A to zde bylo!
Ještě před obědem ve vynikající rybářské restauraci jsme
zaskočili na prohlídku šperkařství. Všechny členky
výpravy už jsou ale tuším saturovány, tak se nic moc
nekupovalo.
Essaouru, město
rozkládající se na poloostrově lze poznat nejlépe pěšky.
Kořeny sahají až na počátek 16. století, kdy se zde
usadili Portugalci a postavili pevnost. Město nazvali
Mogador a toto pojmenování si ponechalo až do roku 1956.
Po získání nezávislosti se přejmenovalo na Essaoura.
Také se mu říká Město větrů, protože zde celoročně fouká
vítr, tzv. alizeé. Lze jej najít pod názvem Město koček
(těch je zde asi milion) a rovněž „Město s nejlínějšími
obyvateli v Maroku“. Důvodem, proč je zde tolik koček je
rybářský přístav zaměstnávající 1/10 místních obyvatel.
Trasa prohlídky přes rybářský přístav vedla. Byl to
zážitek sám o sobě. Ještě že jsme už měli obědovou rybu
v sobě.
Přímo k přístavu a
původní portugalské královské pevnosti přiléhá nové
město z 18. století postavené sultánem Mohamedem III.,
jež pozval francouzské architekty. Essaoura je rovněž
místem, kde pospolu žijí muslimové, židé a křesťané. O
tom je důkazem Brána tolerance se symboly všech 3
náboženství. Medina Essaoury není nikterak rozsáhlá a
lze ji bez potíží a strachu ze ztracení se, projít.
Nejdříve jsme ji prošli s místním průvodcem a poté
několikrát sami, tedy ti členové výpravy, kteří se na to
cítili. Velmi zajímavou částí jsou hradby a bývalá
vojenská pevnost, kde se v roce 2012 točila 3. série Hry
o trůny - 4. díl. Místo jsem si obkoukl jak ve dne, tak
i v podvečer, kdy se do města začala vtírat magická mlha
z oceánu. Lidé jsou zde velmi příjemní a přátelští.
Žádný z prodavačů není agresivní, nenabízí Vám nic, o co
byste neměli zájem. Všichni členové výpravy byli s místa
nadšení. Při samostatné prohlídce jsem se snažil dostat
do všech zákoutí mediny, objevit neobjevené … Musím
říct, že zde domy disponují přehršlí velmi krásných
vstupních dveří. A koček je zde více než milion. Díky
neustálému přísunu ryb a odpadu s tím souvisejících se
nemají nikterak špatně. Úzké uličky po setmění získají
také svou magickou krásu, která je dokreslována neustále
houstnoucí mlhou. Chtěl jsem se ještě jednou podívat na
hradby, ale ty byly už bohužel zavřené.
Essaoura je rovněž
známá svou hippie komunitou - v roce 1969 zde pobýval
Jimy Hendrix. Má zde dokonce i svou kavárnu. Také zde
byli Rolling Stones a další zpěváci či kapely.
A co víc? Na rozdíl
od Marrakeshe to tu je večer na bundu! Jestliže sem
někdy zamíříte, tak se nezapomeňte tímto doplňkem
vybavit!
FOTOGALERIE
čtvrtek 16. května
2019:
Essaoura - Safi - Oualidia - El Jadida -
Casablanca
Dopoledne byl ještě
chvilku čas projít si uličky mediny Essaoury. Na rozdíl
od včerejšího podvečera, kdy se do nich pomalu vkrádal
opar z oceánu, byly dneska prozářeny sluníčkem. Naprosto
neuvěřitelný obraz. I už tisíckrát viděný pohled na tu
samou uličku se mi zdál opět jiný a přímo vyzýval k
fotografii. Neodolal jsem … Proto zde najdete některé
fotografie dvojmo - z večera a z rána.
Poté co naše kufry
naložili místní Eco Transporteři na kárky, přeložili do
autobusu, vyrazili jsme na sever, podél pobřeží.
Nejdříve kousek vnitrozemím, ale od města Safi již zcela
podél oceánu. Safí je velmi příjemné městečko. Teda když
pominu na okraji stojící chemičku zpracující fosfáty. Na
druhou stranu, když má Maroko 80% veškerých světových
zásob, pak to musí být vcelku dobrý zaměstnavatel, vedle
přístavu, školy a keramičky. Myslím, že zde místní
nezaměstnaností netrpí. I na děti v Safi myslí - udělali
jsme zastávku na kafe na okraji zábavního parku plného
kolotočů a atrakcí pro nejmenší. Na závěr nás autobus
vyvezl na vyhlídku nad městem, kde je vidět na starý
přístav. Tento je stále využíván velkými loďmi, ale již
se blíže chemičky staví nový. Starý bude sloužit čistě
pro rybáře a turisty.
Po pobřeží
pokračujeme dále až do přímořského letoviska Oualidia,
arabsky maminka. Návštěvníci se zde mohou koupat v
přirozené laguně, kde je voda teplejší a ne tak divoká,
jako je tomu v Atlantiku. Kolem laguny stojí hotely,
apartmány a restaurace. V jedné (jediné otevřené kvůli
ramadánu) jsme si skočili na oběd. Personál byl ale ve
srovnání s včerejší restaurací v Essaouře maximálně
neochotný a ryba také nebylo nikterak chutná.
Posledním navštíveným
místem během marockého okruhu bylo město El Jadida se
starou portugalskou citadelou ze 16. století. Jeho
původní název je Mazagan. Medína se nepodobná ostatním
medínám v arabském světě, spíše se podobá městům v
Karibiku. Místní domy vypadají jako přenesené z doby
zdejších pirátů. Hradby a křivolaké uličky i stará
cisterna v Cité Portugaise lákají návštěvníky k pěkným
procházkám. My jsme rychle proběhli promenádu po
hradbách, protože místní hlídač už zavíral. Asi se těšil
domů na ramadánovou večeři.
Najeli jsme na
dálnici a posledních 100 km z celkových více než 2200
najeli zde. Casablanca nás přivítala typickým
podvečerním ruchem. I zde jsme měli možnost zkouknout
oceán s městskou nekonečnou pláží a dominantu města -
mešitu Hassana II. Vrátili jsme se na místo, kde náš
okruh Marokem začal. Byl plný historie, moderních i
historických měst či vesnic, hor, sněhu, pouště, moře …
prostě dokonalá skládanka z velmi příjemné, nekonfliktní
a bezpečné země!
FOTOGALERIE
|
