TOPlist

 

MAROKO

6. - 17. 5. 2019

 

 

 

 

 

 


 

pondělí 6. května - úterý 7. května 2019:

Praha - Paříž - Casablanca - Rabat - Chefchaouen

Maroko jsem prvně navštívil v počátku své cestovatelské historie, a to již v roce 2004. Tehdy to ovšem byla pobytovka v přímořském hotelu v Agadiru. Uspořádali jsme tehdy výlet do Marakéše a také do vnitrozemí. To bylo ale vše. Až nyní, v roce 2019, se dostalo na to pravé, ořechové, poznávání severozápadní africké země. Tentokrát nás čeká 12 dnů měst, hor, pouště, historie a současnosti. Jestliže Vás to zajímá, tak čtěte dále … jestliže ne, pak běžte dále …

 

Putování do Casablancy bylo spojeno jednak s neustále se odsouvajícím odletem z Paříže a také se ztraceným kufrem jedné z členek výpravy. Kufr již naháníme druhým dnem, bohužel nikdo nedokáže říct, kde je. Neštěstím je, že nejsme na jednom místě. A tak i kdyby kufr dorazil, musím nějak zařídit, aby dorazil co nejblíže naší trasy.

 

Po nepříliš dlouhé noci začíná náš okruh Marokem o celkové délce něco více než 2 000 km. Kdo jste čekal čísla jako v Namibii, toho musím zklamat. Casablanca patří mezi nejznámější marocká, možná i světová města, a to hlavně díky Hollywoodu. Naše poznávání však nemá spojitost s kasovními trháky, ale spíše s islámem. Hned ráno jedeme navštívit mešitu Hassana II. Jedná se o 3. největší mešitu na světě, po Mecce a Medině. Ta místní byla postavena během 6ti let - 1987 až 1993. Pracovalo se na ní 24 hod denně, 7 dní v týdnu, ve 3 směnách. Celá stavba stála více než miliardu amerických dolarů. Komplex se taktéž může honosit nejvyšším minaretem na světě - měří 200 metrů a nahoru muezín nechodí pěšky, ale jezdí výtahem. Dovnitř mešity se vejde 25000 věřících, dalších 80000 se může soustředit na přilehlém nádvoří. Mešita je vybavena podlahovým topením pro zimu a také otevírací střechou na léto. Uvnitř je krásná mramorová podlaha, benátské lustry, vše velmi pečlivě zpracováno. Zároveň vnější výzdob je velmi krásná. Říká se, že mešita je jedinou zajímavostí v Casablance. Také vstupné sem je dost mastné - 120 dirhamů, což je v přepočtu skoro 12 EUR.

 

Opouštíme ekonomické centrum Maroka a vydáváme se do administrativního centra a oficiálního hlavního města - Rabatu. V překladu název znamená jednotu či spojenectví. Město samotné je oproti Casablance zelené, čisté a také se chlubí tím, že patří mezi nejekologičtější města planety. Protékající řeka Bou Regreg je spojnicí vlastně dvou měst - Rabatu a Sale. Celkem zde žije 2 miliony obyvatel. Oproti Casablance, 6 milionů, je to však nízké číslo.

 

První zastávkou v Rabatu byly nejkrásnější z marockých rozvalin Chellah, opuštěné již od 12. století. Jedná se o komplex římského města a nekropole královské dynastie Merenidů. Najdete zde několik hrobů členů rodu. Dnes na pozůstatcích mešity Abou Youssefa hnízdí více než 70 čápů bílých, kterým zde byla vytvořena rezervace. Víte, jak se v arabštině jmenuje čáp? Podle zvuku, který dělá zobákem - Klak Klak … u nás je to klap klap.

 

Opodál jsme se zastavili u nedokončené Hassanovy mešity ze 12. století, která měla ambice být 2. největší mešitou na svět, po irácké Samaře. Bohužel nikdy nedošlo k jejímu dokončení, ale nádvoří s nedokončenými minaretem neztratilo na své půvabnosti. Součástí komplexu je i Mauzoleum Hassana V., dědečka současného krále.

 

Na závěr poznávání Rabátu jsme nemohli vynechat pevnost tyčící se nad řekou - Kasba des Oudaias. Pevnost byla místem vlády dynastie Almohadů, Merenidů a Andalusanů. Dnes představuje zvláštní čtvrť evokující minulost. V dlážděných uličkách jakoby se zastavil čas. Modré stěny domů evokují spíše středomořská městečka, všude se Vám pletou pod nohy divoce žijící kočky a na závěr se Vám naskytne krásná vyhlídka na řeku, oceán a část města. Při toulání uličkami doporučuji navštívít Andaluzskou zahradu, která bývala součástí chrámové zahrady.

Po obědě jsme vyrazili na cestu dlouhou 250 km, směrem na sever země, do města Chefchaouen. Projeli jsme několik větších či menších městeček a ráz krajiny se neustále měnil. U Rabátu se rozkládá obrovský les korkových dubů, dále jsou políčka s pšenicí, zeleninou, cukrovou třtinou. Jakmile se v pozadí začne objevovat pohoří Rif, tak okolní krajina spíše připomíná toskánskou nebo španělskou scenérii. Tomu napovídají i okolní olivovníky a spousta upoutávek na vynikájící olivový olej!

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 8. května 2019:

Chefchaouen - Volubilis - Moulay Idriss - Meknes - Fes

Když jsem ráno vykouknul z okna, tedy trošku nuceně, protože namísto domluveného buzení v 7:30 budili už pro jistotu v 6:20, tak mne obloha nepřesvědčila o tom, že by mohlo být krásné počasí, jako včera. Což nebylo příjemné zjištění. Dopolední návštěva „Modrého města“ sluníčko přímo vyžadovala. O chvíli později se navíc přidal i mírný déšť.

 

Spali jsme ale na úpatí pohoří Rif, takže i zde se počasí mění velmi rychle, jako jinde v horách. Už při odjezdu z ubytování na nás vykukovalo sluníčko a doprovázelo nás dále celý den. Díky tomu se nám město ukázalo v těch nejlepších barvách. A to doslova. Z modré nám přecházel až zrak. Název města znamená v překladu „gazelí roh“ a je pojmenováno podle hory, na které se rozkládá, respektive dle jejich dvou vrcholů připomínající rohy zvířete. Historie zde sahá do 15. století, kdy se zde usadili židé a muslimové prchající před královnou Isabelou z Andalusie. A aby si domov co nejvíce připomínali, stavěli a zdobili své nové místo pobytu stejně jako ve své původní domovině. Proto jsou stěny ve starém městě, ve spleti uliček, nabarveny modře, proto výzdoba připomíná spíše Andalusii než Maroko. Město bylo až do počátku 20. století návštěvníkům přísně uzavřeno. První misionář, který sem přišel zde pobyl hodinu a druhého místní obyvatelé otrávili … Dneska je již město na turistických mapách, což mu pomalu, ale jistě ukrajuje na jeho kouzelnosti. Uličky se pomalu zaplňují vystavenými suvenýry, domy se mění na hostely a penziony, uličkami se toulají backpackeři jež během pobytu vyrážejí na treky do okolí. A všem se zde pod nohama motají desítky volně žijících koček a koťat. Doporučuji si vychutnat atmosféru místa na náměstíčku. Dejte si zde kávu či přeslazený mátový čaj a poslouchejte tlachání místních dědků sedících na lavičkách kolem a přemýšlejte, zda mluví arabsky nebo berbersky ….

 

Zhruba 2.5 hod jízdy směrem na jih se rozkládají rozvaliny římského města Volubilis staré 2000 let. Je to nejzazší místo v Africe, kde se Římané usadili. Město dokonale zapadá do místní krajiny. Jak jsem už psal včera, cítíte se zde spíše jako v Toskánsku - všude cypřiše, olivovníky, pšeničná pole. Mně vždycky vyvstanou na myslí scény z mého oblíbeného filmu Gladiátor. Římané zde pobývali od 1. století př. n. l. až do 4. století n. l. Město mělo vynikající pozici kvůli přítomnosti vody, stavebního materiálu, horkých pramenů, úrodných polí a také výhledu. Římané vždycky věděli, kde se usadit. Myslíte si, že rozvaliny mohou být ještě více zničeny? Odpověděli byste spíše že ne. Ale opak je pravdou. Volubilis, či to co z něj zůstalo, bylo zničeno listopadovým zemětřesením v roce 1755, stejným, které zničilo Lisabon. Nyní je z areálu přístupný pouze Jupiterův chrám, Forum, Vítězný oblouk, Bazilika, několik domů s překrásnými mozaikami a také zakončení cesty Via Appia, vedoucí až do Říma.

 

Volubilis je svědkem dávné historie, ale co by kamenem dohodil či okem dokouknul se na kopci rozkládá Moulay Idriss, nejvýznamnější muslimské poutní místo. Založeno bylo v 9. století Moulayem Idrissem, jež přinesl do Maroka islám, vzal si za manželku dceru berberského náčelníka, založil zde nezávislý Islámský stát a tím proti sobě poštval krále vládnoucího z tehdejšího Bagdádu. Král proti Moulay vytáhl s vojskem, ale nedařilo se mu ho porazit, proto se uchýlil ke lsti a pravnuka proroka nechal otrávit. Do nedávné minulosti bylo nevěřícím zakázáno do města byť jen vstoupit. Nyní sem mohou, ale mauzoleum Moulaye Idrisse je jim zapovězeno shlédnout.

 

Další důležité město - Meknes, hlavní město v 17. století jsme pojali po „americku“, tzn. pouze z autobusu s krátkou zastávkou u nejkrásnější brány Bab Mansour. Historie města je spjata s působením jedné osoby - sultánem Moulayem Ismailem za jehož 55 let trvající vlády vyrostlo z provinčního města na velkolepé hlavní město s dvaceti branami, více než padesáti paláci a cca 45 km hradeb. Právě srdcem hradeb je majestátní brána pojmenovaná podle architekta, kterým byl jeden z křesťanských odpadlíků jenž konvertoval k islámu a zaujal významné místo na sultánově dvoře. Legenda říká, že když sultán přijel na kontrolu stavby, zeptal se El Mansoura, jestli by ji nemohl vytvořit ještě lépe. Když architekt odpověděl, že ano, sultán jej nechal popravit. Celkově se historicky uvádí, že vláda sultána byla tyranská. Vedla ale k rozkvětu a sjednocení země. 

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 9. května 2019:

Fes

Čtvrtek byl věnován celodennímu poznávání jednoho z historických hlavních měst země, Fésu. Říká se o něm, že je nejstarobylejší ze všech královských měst a místem, které stimuluje všechny návštěvníkovy smysly zvuky, detaily a nefiltrovanými pachy. Město bylo založeno v 8. století Moulayem Idrissem a nebylo tehdy ničím jiným než vesnicí.

 

Naše první zastávka byla u jedné z bran královského paláce. Samotný palác pochází ze 13. století, ale brány byly postaveny v roce 1968. Jsou typickou ukázkou féského řemeslného umu - od barev, přes vzory až po detaily. Ke královskému paláci přiléhá původní židovská čtvť, kam prchli židé před rekonquestou ze Španělska, respektive Andalusie. Stále jich zde mnoho žije a provozuje své obchůdky.

 

Fés, to je město známé svou medinou, kde ve více než 9 000 uličkách žije až 200 000 lidí, nebo i více. Medinu jsme si měli možnost prohlédnout od jedné z vojenských strážních věží. O kousíček dál se rozkládá obrovský muslimský hřbitov, k němuž přiléhá hrnčířská čvrť, kam vedly naše další kroky. Zde jsme se seznámili, jak se vyrábějí místní překrásné mozaiky - zelinj, skládající se z desítek, stovek či tisíců malých kousíčků. Vše je zde pečlivá ruční práce, od hnětení jílu až po finální výrobky.

 

A teď přichází ten nejočekávanější bod programu - ponoření se do uzoučkých, tmavých, smrdutých a spletitých uliček starého města. Nemít průvodce, tak se zde člověk asi ztratí na týden, na dva či navěky … našinci totiž připadá, že všechny uličky jsou stejné. Domy jsou zde uzoučké, s prudkými a točitými schodišty, mnohdy bez oken, aby si rodiny chránili soukromí. Stejně jako je venku spleť uliček, tak je i uspořádán interiér domů - spletité chodbičky nahoru a dolů, pokoj tam a hned tady … o tom jsme se několikrát přesvědčili, když jsme do domu vstoupili buďto na nákup suvenýrů či na oběd. Nikdy nám nebylo jasné, kam nás schody či chodbička zavede. Venku se mezi místními a turisty míchají ještě „přepravci“ s vozíky či oslíky vezoucími zboží. Medina je největším světovým městem bez aut. Tak jako v ostatních starých městech i zde jsou čtvrti rozděleny dle profesí - zlatníci, kovotepci, barvíři a také určitě známý koželuhové. Zde v kádích starých stovky let se ručně vydělávají a barví kůže z velbloudů, ovcí a koz. Na spalujícím slunci, v příšerném smradu a bez ochranných pomůcek je to dost drsná profese.

 

Medina jsou ale i krásně zrekonstruované karavanserai, najdete zde i muzea, medresy (náboženské školy) - nejznámější je Karaouine medresa, mauzoleum Moulay Idrisse (muslimský svatostánek) a nejstarší funkční univerzitu na světě Karaouine, kde studoval např. Avicena či jiné další slavné osobnosti světové historie.

 

Uličky mediny mají tu výhodu, že sem neproniká tolik horka zvenčí. Jakmile jsme vyšli opět na ulici, bylo znát, že se zde oproti Casablance oteplilo. Návštěva starého města byla myslím zážitkem pro všechny členy výpravy, kteří si opět budou vážit toho, jak bydlí a jakou mají profesi.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 10. května 2019:

Fes - Ifrane - Cedrový les - kaňon Ziz - Erfoud - Rissani - Merzouga

Uf, jen napsat nadpis dnešního dne mi trvalo snad déle, než celá cesta z Fésu až na jih, na Saharu. Ne, více než 400 km přejezd trval se všemi zastávkami 9 hodin.

 

Opouštíme tedy historický Fés a směřujeme na jih, přes střední Atlas s nejvyšší horou Mt. Ayashi (3 300 metrů), ze zelených kopců do vyprahlé saharské krajiny, až téměř k alžírským hranicím. První zastávka je v Marockém Švýcarsku, městě Ifrane. Jakmile do něj vjedete, nic nenapovídá, že jste v Maroku. Jedná se o typické horské evropské městečko ve francouzském stylu. I názvy hotelů tomu odpovídají. Leží ve výšce 1550 metrů a tak je oblíbeno hlavně jako útočiště během horkého léta, kdy se ulice ve Fesu rozpalují do vysokých teplot. Nedaleko je také jedno ze dvou lyžařských středisek, oblíbeno hlavně současným králem.

 

Krajina se neustále mění - korkové duby, pastviny a přichází cedrový les s nejstarším stromem pojmenovaným podle francouzského generála. Uvádí se jeho stáří 980 let. Nedávno se však objevily spekulace, že strom byl již dávno poražen. Kdo ví, kde je pravda. O kousek dál se členům výpravy naskýtá vyhlídka na již zmíněnou horu Mt. Ayashi. Poté nás doporovází hodnou část cesty. Navíc nám dokresluje panorama oběda. A když už jsem u toho jídla - budete-li v Maroku, určitě ochutnejte velbloudí tajin! Je vynikající. Včera ve Fezu jsme zase měli kuskusový tajin, který se honosí přívlastkem nejlepší na světě.

 

Po obědě padla na členy výpravy únava, došlo ke klimbání a padání hlav, tak bylo třeba je probudit a protáhnout kouskem kaňonu Ziz, kde se kroutí stejnojmenná řeka zásobující okolní oázy. Říkají tomu také Marocký Grand Canyon. Erodované stěny kaňonu jsou skutečně úchvatné, jako následně přehrada na konci soutěsky a samotné oázy v údolí. Tyto dělají svými stovkami datlových palem neuvěřitelný kontrast suchému okolí. Jsou to jako dva rozdílně světy.

 

Postupně se zde změnily i stavby v krajině. Poblíž Fesu byly na pastvinách berberské stany, tady v oázách jsou zase kasby (opevněné domy) anebo ksary (komunitní vesnice). Soustavy domů mi spíše připomínaly indiánské puebla. Domy mají také rovné střechy, aby se na nich daly sušit datle či jiné plody. Pršet zde příliš neprší a tak se není nutno obávat, že by jim tam zateklo.

 

Celá oblast byla v minulosti mořským dnem, mám na mysli před 500 miliony let. Díky této skutečnosti se zde nalézá obrovské množství fosilií, se kterými Vás zde neustále pronásledují prodejci. Silnici také obklopuje nespočet fosilních muzeí. V jedom takovém jsme se rovněž zastavili, dozvěděli se něco více o tvorech, který jsou kutáni z kamene a členové výpravy mohli také nakoupit pár dalších suvenýrů, větších či menších.

 

Přes Erfoud a Rissani jsme následně dorazili do Merzougy, kde na úpatí dun Erg Chebbi nocujeme v typické marocké kasbě.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 11. května 2019:

Rissani - Erg Cherbi

Noc byla více než teplá … klimatizace v pokoji stávkovala, ještě že se na stropě vrtěl ventilátor a zvenčí šel jakž takž chládek saharské noci. Pod postelí sem tam proběhl šváb a zase někde zmizel ve škvíře ve stěně. Byť jsem neměl v úmyslu vstávat brzo, horko můj nápad změnilo. Byl jsem v 6 vzhůru. Sluníčko již svými paprsky spalovalo okolní krajinu, takže ani na východ slunce to nevypadalo. Vychází zde brzo, hned po páté hodině. No třeba zítra v pouštním kempu se to podaří.

 

Po snídani jsem se vydal ještě směrem k písečným dunám, přes přilehlý kemp, kolem pospávajícího beduína, který neustále prohlašoval, že je ramadán a tudíž se ani nehodlá zvedat, natož něco prodávat ze svého obchodu. Písek na dunách byl ještě příjemně chladivý a šlapat do něj bez bot bylo velmi příjemné. Duny zde nejsou zdaleka tak velké jako třeba v Namibii nebo v Libyi, ale jsou i přesto dokonalou dominantou krajiny. Kolem je černá kamenitá poušť a hnědožlutý písek se zvedá hned za nimi do výšky až 120 metrů. V Namibii měli Big Daddyho, tady je Grand Dune.

 

Čas pokročil a my vyrazili na společný program. Nejdříve do vesnice kousek z Merzougou na gnawianské hudební představení. Je to hudba subsaharských nomádů, kteří sem přišli v minulosti s karavanami a usadili se zde, v jižním Maroku. Původně se hudba hrávala pouze o třídenním svátku v červenci nebo srpnu, kdy se zároveň obětovaly ovce. Také sloužila, jako taková hudební terapie. Jak hudebníci, tak posluchači často upadali až do transu. Všeobecně by se dala hudba nazvat hudbou černé Afriky. Nebylo to špatné, ale chvílemi dost hlasité.

 

Vrátili jsme se do Rissani, kde byl záměr navštívit malou farmu s velbloudy a zkouknout jejich dojení. Majitel zde ležel ve stínu a neměl se k tomu, aby nám něco ukázal. Proto se jelo dál, do jedné z místních komunitních vesnic, ksarů. První navštívený ksar vypadal docela mrtvě a jako potěmkinova vesnici. Až později jsme se dozvěděli proč. Původně zde totiž bydlel bratranec krále, který byl guvernérem celé oblasti. Ksar byl pro něj uměle vystavěný. Oproti tomu druhý navštívený ksar už více připomínal život domorodců, potkávali jsme zde obyvatele a také děti. Zároveň nebyl tak ustrojený, jako ten první. Zastávka v nedalekém mauzoleu zakladatele současné vládnoucí dynastie, Moulaye Ali Cherifa, byla spíše zklamáním. Samotné královské hroby jsou nepřístupné, mešita také. Ještě že nás místní průvodce vzal právě do živoucího ksaru.

 

Na závěr poznávání Rissani nás čekala návštěva tržiště, kde někteří členové výpravy nakoupili krásně vypadající koření a také ochutnali a zakoupili vynikající datle. Netušil jsem, že existuje 140 druhů datlí! Místní se nedají s těmi sušinami, co se vozí k nám ani srovnávat.

 

Den pokročil a byť se členové výpravy najedli datlí, nastal čas na oběd. Pravý beduínský, kterému předcházela výstava a nabídka koberců. K obědu jsme měli pittu velikosti pizzy plněnou masem a zeleninou. Bylo to moc dobré. Opět prý místní specialita.

 

Odpoledne pro nás k hotelu přijely jeepy a my se vybaveni s baťůžky na jednu noc v kempu přesunuli kolem Erg Cherbi na stanoviště velbloudů. Zde proběhla výměna motorových 4 kolek za živé a všichni členové výpravy, v řadě za sebou, jako karavana pokračovali do kempu, kde jsme měli strávit noc … v 1000 hvězdičkovém hotelu, ale se vším komfortem. I já sám jsem byl překvapený, co vše se dá v kempu zařídit - stany měly svou sprchu, toaletu, teplou vodu … prostě luxus. Kdo by čekal něco takového na dohled Alžírska. Navíc manažer kempu znal člověka, který zná člověka, který zná člověka, který nám zajistil do kempu přísun piva. Když jsme řekli místnímu průvodci, že chceme 72 plechovek piv, tak mu spadla čelist. I místní manažer se bál, že takový počet neudá. Nakonec byl šťastný, jaký byznys udělal. A my také. Byl to takový black market za stanem …

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 12. května 2019:

Erg Cherbi - Todra - Dades

Na Sahaře jsem spal v roce 2007, v Libyi. To byl ale zcela jiný kemp, pouze postavené stany, rozdělaný oheň uprostřed, toalety za dunou, sprchy žádné. A mělo to také své kouzlo. I když nevím, jak by současní členové výpravy snášeli podobný komfort. Už tehdy s tím měli někteří problém. Ale i to mělo své kouzlo. Lidi se tak nějak blíže semknuli, včetně našich berberských řidičů. Pamatuji si, že když jsme se tehdy loučili, tak všichni zamačkávali slzu. Tady to bylo taky fajn, ale jiné … prostě komfortnější. Jakmile vysvitlo sluníčko, tak bylo ve stanech horko. Proto jsme se chvíli motali po dunách a pak vyrazili zpět na místo, kde nás naložil autobus. Vedro venku už začínalo být spalující. V letních měsících se zde nedá snad ani vegetovat.

 

První delší zastávka byla u starého zavlažovacího systému, z 11. století, nedaleko Fezny. Voda z hor je sváděna samospádem tunely, nad kterými jsou vykopány studny. Každou řadu studní vlastní a má na starosti jeden kmen. Měli jsme možnost nahlídnou na systém jak zvenčí, tak i odspoda. V současnosti už zde voda není. Mají nový, hlubší zavlažovací systém. Toto je spíše tak atrakce pro turisty. Ti tunelů také využívají jako restaurace. Průvodce říkal, že tam včera měli skupinu turistů, pro něž uspořádali v tunelu oběd.

 

Včera jsme měli poušť, dneska soutěsky. První soutěska, Todra se nachází ve východní části pohoří Atlas. Tvoří ji masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka Todra. V délce 40 kilometrů se zařezává do skalnatého území. V nejužším místě soutěsky se stěny kaňonu tyčí až do výše 300 metrů, a jsou proto oblíbeným místem horolezců. Zcela vás ohromí její scenérie. Nejpůsobivější je posledních 600 metrů soutěsky, kde se kaňon zužuje. Toto místo již není tak nedostupné, jak tomu bývalo v minulosti. Byla sem vystavěna asfaltová silnice, vedoucí údolím od Tinerhiru až po soutěsku.

 

Druhou soutěskou v dnešním plánu bylo údolí řeky Dades, s palmami a ovocnými sady a nádhernou přírodou. Toto místo patří k těm nejkrásnějším v celém Maroku. Vstupní branou do jedné z nejdelších soutěsek se stalo město Boumalne-du-Dadés. Širokým údolím sem vede dobrá asfaltová silnice okolo zelených oáz s berberskými hliněnými vesnicemi. Oázy jsou v přímém kontrastu k okolním horám se zvětralými červenými skalami. Tyto rudé skály dostaly příhodný název „mozek Atlasu“. Turisté zde objeví pevnosti, typickou marockou architekturu, berberské vesnice, malebné útesy i magickou krajinu. Údolí Dades je jako Divoký západ, ale v jiné době. Na jedné straně vidíme sníh, na druhé polopouště. Řeka Dades pramení na jižních svazích Vysokého Atlasu. Protéká jako magický elixír, lemovaná čarovnou línií pšenice, ovoce, mandlí, vlaškých ořechů a stříbrné břízy, v kontrastu s pozadím výjimečných a velkolepých skalnatých patvarů. Protéká stejnojmennou soutěskou mezi Vysokým Atlasem a pohořím Jebel Sarho.

 

Po ubytování v hotelu jsme se několika členy výpravy vydali ještě prozkoumat městečko  Boumalne-du-Dadés. Vzhledem k tomu, že je ramadán, tak mnoho obyvatel pospíchalo domů, aby se za celý den konečně najedli. Ale i tak jsme stále potkávali příjemné a zajímavé lidi, zvláště na místním zaprášeném tržišti. Řekl bych, že až sem mnoho turistu nedojede, ale z omylu nás vyvedl místní prodejce, jež když zjistil, že jsme Češi, tak se jak pokřikovat „slivovička, slivovička“ …

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 13. května 2019:

Dades - Kalaa Mgouna - Ouarzazate - Ait Ben Haddou - Marrakesh

Další ráno při putování Marokem a hádejte co? Opět modrá obloha, byť to vypadalo, že přijde déšť. Nad vrcholky Atlasu se shlukovala večer pěkná mračna. A tak jsme mohli všichni nerušené, ve stínu, posnídat na terásce s výhledem na město.

 

Před odjezdem jsem ještě stihl hodit pohled do poštoví schránky, tak doufám, že brzo dorazí. Třeba do Vánoc :o). Naše trasa se pomalu už začala stáčet zpět, směrem k pobřeží a cílem v podvečer byla metropole Marrakesh. Celých 300 km bylo ale stále před námi. Jestliže Vás zajímá, co jsme zajímavého viděli, čtěte dál, jestliže ne, pak třeba jen zkoukněte fotky. Třeba Vás namotivují k podobné cestě nebo se jen pokocháte či zkritizujete.

 

Silnice, po které vedla naše trasa se také jmenuje „Silnice 1000 a jedné kasby“. Skutečně ji jak už včera, tak i dnes doprovázelo nespočet vesnic a městeček s kasbami v lepším, či horším stavu. My jsme měli dneska v plánu dvě takové navštívit. Teda nejdříve byla zastávka v Kalaa Mgouna na produkty z damašských růží - vodu, parfémy, krémy apod.

 

Na okraji Ouarzazate leží jedna z nejpozoruhodnějších historických památek v Maroku bohatství a moci Taourirt Kasbah, citadela postavená na pozadí pohoří Atlas. Co se týče opevnění v Maroku, je toto jedno z nejpůsobivějších svého druhu. S téměř 300 pokoji a opravdovým bludištěm průchodů, schodů a dveří se snadno ztratíte v této rozsáhlé stavbě, do které je přístup přes úzký vstupní vchod.

 

Taourirt Kasbah byla původně postavena v 19. století klanem el Glaoui, rodinou jejíž pevnost stála na jedné z nejvýznamnějších marockých tras na jihu Afriky. Tato moc a bohatství učinily z klanu jednu z nejvlivnějších rodin v zemi. Její nejpozoruhodnější člen byl Thami El Glaoui, také známý jako Pán Atlas, který byl Pasha Marakesh mezi 1912 a 1956.

 

Thami El Glaoui byl zajímavou postavou - bezohledným despotou, který se chopil všech příležitostí k bohatství a moci, jež se mu dostaly do cesty. Poté, co se Thami El Glaoui stal hlavou Glaouiho klanu po smrti svého staršího bratra, je pravděpodobně nejvíce vzpomínán se svou rolí, kterou hrál během francouzské koloniální vlády nad Marokem. Výměnou za úplnou moc nad Vysokým Atlasem a dalšími jižními oblastmi země, Pán Atlasu pomáhal evropské zemi v svržení Sultana Mohammeda V. Mnoho Maročanů mu za toto přisuzuje roli zrádce, ale na druhou stranu, Thami El Glaoui měl obrovské úspěchy jak vojevůdce a náčelník a tím získal pověst dobrého muže.

 

Dnes můžete navštívit impozantní budovu a ztratit se v bludišti nekonečných místností, štíhlých chodeb a ostrých schodů. Pavučina struktur, které tvoří kasbah, vyústila ve víceúrovňové věže vycházející z malých ksarů a ohromující množství uliček a schodišť.

 

V samotném kasbah objevíte jedinečně tvarované a velké pokoje zdobené omítkou, mozaikou a malovanými štuky. Téměř 300 pokojů se liší jeden od druhého, od přijímacích místností, po harémové pokoje a palácové kuchyně, což vám dává šanci být svědky toho, jaký se zde žilo silnému marockému klanu.

 

V Maroku se říká: vidět Ouarzazate a zemřít. Přijde Vám to povědomé? No ano, u nás v Evropě se to říká minimálně o Neapoli a možná i o dalších městech, ale vězte, že Maročané mají své důvody. Město s těžce vyslovitelným názvem, jenž je odvozen z jazyka Tashelhit, tedy z berberského nářečí místních obyvatel, a v překladu znamená něco jako „místo bez hluku“, bývá také označováno jako Brána Sahary nebo marocký Hollywood.

 

Krajina zde jakoby vystoupila z nějakého filmu. A nebudeme daleko od pravdy. V dnes šedesátitisícovém městě Ouarzazate totiž najdete největší filmová studia na světě - Atlas Studios, která byla založena už v roce 1983 a k dnešnímu datu mají na svém kontě několik stovek významných produkcí, ať už se jedná o historické dokumenty, hrané filmy od hororů až po komedie a koprodukční velkofilmy, zejména s historickou tématikou.

 

Ouarzazate dříve bývalo jen přestupním bodem na slavné karavanní trase z mýty opředeného města Timbuktu, (v dnešním Mali - cesta sem trvla zhruba 52 dnů), v dobách Francouzského protektorátu (1912-1956) se stalo posádkovým městem se stálým vojenským garnizonem a zhruba od 80. let 20. století se proměnilo ve skutečný marocký Hollywood. Kromě studií Atlas najdete ve městě ještě studia CLA, založená slavným italským producentem Dino de Laurentiisem a Kan Zaman Studios. Ročně se tu vystřídá více než 200 zahraničních produkcí a Brad Pitt je tu jako doma.

 

Filmařská tradice má v Maroku opravdu hluboké kořeny, vždyť zde točil už v roce 1897 Louis Lumiére, jeden z průkopníků světové kinematografie. Ve filmu s příznačným názvem Maroko, zase v roce 1930 zazářili Marléne Dietrich a Gary Cooper. Marockou stopu zanechal i Orson Welles se svým velkofilmem Othello (1949) i mistr světového hororu, Alfred Hitchcock. Většina z nás si jistě vybaví výpravný historický velkofilm Lawrence z Arábie s blonďatým Peterem O ́Toolem, kterému zdatně sekundoval charismatický Omar Shariff, pro tento film režiséra Davida Leana z roku 1952 byla dokonce přestavěna celá spodní část slavné kasby Ait Benhaddou, opevněného hliněného města s berbersko-židovskými tradicemi již ze 13. století, které patří k nejznámějším marockým památkám zapsaným na listině světového kulturního a historického dědictví UNESCO.

 

Kasba Ait Benhaddou si „zahrála“ i ve filmech Ježíš Nazaretský nebo třeba i v akční komedii z 80. let Honba za klenotem Nilu, s Michaelem Douglasem v hlavní roli. Největší slávu však místu přinesl Ridley Scott a jeho filmový hit Gladiátor s Russelem Crowem. Režisérovi se totiž římské Koloseum zdálo těsné a proto se rozhodl právě v nejznámější berberské kasbě vybudovat jeho věrnou kopii. Stavba filmového Kolosea, resp. jeho části, trvala 19 týdnů, natáčení se účastnilo 2000 komparsistů a dalších 33000 diváků, stejně jako zbytek Kolosea, byly dotvořeny pomocí počítačových triků.

 

Dnes nás neustále doprovázelo pohoří Vysoký Atlas a odpoledne následoval jeho přejezd. Pohoří Vysoký Atlas - se táhne ze západu na východ a odděluje středomořskou část Maroka od saharské. Je to nejvyšší horské pásmo severní Afriky proslulé zejména díky místním možnostem vysokohorské turistiky. Ve Vysokém Atlasu se nachází několik vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 4 000 m. Nejvyšším z nich je Jebel Toubkal (4 167 m). Dramaticky rozeklané pohoří doplňují terasovité srázy, obří kolmé stěny, hluboké soutěsky a stráně osídlené berberskými vesničany. Ti žijí v charakteristických hliněných domcích s plochými střechami. Nejvyšší místo je průsmyk Col u Tichka ve výšce 2 260 metrů. Celkově byla cesta dost dramatická, protože tu probíhá rekonstrukce silnice a to moc na plynulosti provozu nepřidá. Autobus kličkoval mezi těžkými náklaďáky, které se konstantní rychlostí, se supěním, sunuli do kopce nebo z kopce. Na jedné straně skála, na druhé straně sráz několik set metrů dolů …. Myslím, že všichni členové výpravy byli rádi, když autobus sjel na planinu, kde se rozkládá Marrakesh.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 14. května 2019:

Marrakesh

V úterý se nikam nepřesouváme. Dnešní program je zaměřený pouze na Marrakesh, marockou metropoli. Situaci nám trošku komplikuje předpověď počasí - má být 42o. A to je dost i na místní a také nezvyklé v tomto ročním období. Vše nasvědčuje tomu, že teploty skutečně poletí nahoru, už od rána je totiž děsný hic.

 

Nejdříve se vydáváme k mešitě Koutoubia, která je orientačním bodem celého Marrakéše. Aby ne - díky své výšce 77 metrů je viditelná ze vzdálenosti až 29 kilometrů! A co znamená její jméno? Mešita knihkupce. Proč? Na nedalekém tržišti (souku) se už po staletí obchoduje s knihami. Pochází z konce 12. století a jedná se o nejslavnější sakrální stavbu Almohádů. Tedy berberské dynastie marockého původu, vzešlé z reformního islámského hnutí oponujícího rigidnímu režimu Almorávidů. K mešitě přiléhá příjemná andaluzská zahrada s pomerančovníky a chladivými fontánami.

 

Volíme co nejvíce stinnou stezku, protože sluníčko skutečně pálí každou minutu víc a víc. Díky za ty dary, jako je klimatizace v autobuse! I když přejezdy nejsou dlouhé, tak jsou nápomocné. Kousek od Saadských hrobů navštívíme ještě výrobnu kosmetiky z arganového a opunciového oleje, kde se členové výpravy dozvěděli spoustu informací o produktech. Zároveň mohli nakoupit i koření. K Saadským hrobkám jsme se přesunuli kolem židovské čtvrti. Tyto jsou významnou památkou Saadské dynastie a místo je tak trochu schované za vysokou zdí, ve které se nalézá kolem 200 překrásně zdobených hrobek šlechtického rodu Saadů (vládla 1544 -1659). První hrobky zde jsou datovány kolem roku 1557, všechny hlavní stavby (mauzolea) a úpravy zde však byly provedeny za zřejmě nejvýznamnějšího představitele rodu - sultána Ahmeda El Mansoura (1578 - 1603).

 

Sultán Moulay Ismail (1684 - 1727), jež nechal mnoho ze saadských památek zničit, se hrobkám překvapivě vyhnul, zřejmě z pověrčivosti, a spokojil se se zazděním přístupové cesty k nim. Hrobky byly po léta zanedbávány, avšak pohřbívání prominentních šlechticů zde pokračovalo až do roku 1792, kdy zde byly uloženy - jako poslední - ostatky „šíleného“ sultána Moulaye Yazida, jehož zvrácená krutovláda trvala pouhých 22 měsíců.

 

Nedaleko jsme ještě navštívili palác Bahia, který je jediným přístupným palácovým komplexem v Maroku. Založil jej velký vezír. Ten se zamiloval do dcery ministra války a vzal si ji jako svoji čtvrtou manželku. Podle ní je také palác pojmenován. Prohlídková trasa vede skrze pokoje jeho manželek, prostorný harém, zahrady a jeho přijímací pokoj a také soukromé pokoje. Vezír zde míval slepé hudebníky, aby nemohli pozorovat jeho soukromý život. Sloužící zde nesměli mluvit nahlas, aby nerušili rodinnou atmosféru, a tak se naučili domlouvat gesty, tak jako v Istanbulu v paláci Topkapi.

 

Před obědem jsme se vrhli ještě do víru nejslavnější mediny Maroka, uprostřed které je náměstí Mrtvých, jež inspirovalo mnohé spisovatele a malíře. Kvůli horku náměstí jen proběhneme a vracíme se zde až večer. Během dne tu je pouze trh s několika zaklínači hadů a pár akrobaty. Nejpůsobivější atmosféru si tu však lze vychutnat za soumraku, kdy se celé náměstí zaplní lidovými umělci (akrobaté, kejklíři, zaklínači hadů, žongléři...), a z otevřených stánků se line vůně čerstvě připravovaného jídla. Využít lze služeb pouličních zubařů, písařů i kadeřníků. Své stánky zde mají doktoři-bylinkáři, prodavači pražených ořechů i CD s místní hudbou. Tucty hudebníků zde provozují koncerty pod širým nebem a tak se náměstím nese po celý večer zvuk nejrůznějších hudebních nástrojů. Ačkoli hrozilo, že náměstí bude přebudováno na parkoviště a lidé budou trávit večery spíše u televize, díky vládě se tak nestalo a toto téměř středověké divadlo bylo zachováno.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 15. května 2019:

Marrakesh - Essaoura

Okruh Marokem pokračuje z rozpálené Marrakeshe, kde bylo včera asi 45 stupňů ve stínu, směrem na západ. Na západ, do města Essaoura, ležící na břehu Atlantského oceánu.  A to je příslib přívětivějšího klima. Jsem rád, že všichni členové výpravy přežili courání po Marrakeshi bez nějaké úhony. A i dneska ráno o sobě dávalo teplo v Marrakeshi znát.

 

Cestu jsme udělali zastávku v ženském družstvu, které se specializuje na výrobu arganového oleje a produktů s tím spojených. Jak samotný olej do kuchyně, tak i olej pro kosmetické použití. Zde jsme mohli vidět i celý pracovní postup. Na rozdíl od včerejší návštěvy „laboratoře“, zde mohli členové výpravy zakoupit i med z arganových olejů nebo „berberskou“ nutellu. A i přesto, že členové výpravy nakoupili už včera, i dnes někteří měli plné košíky. S arganovými stromy souvisí také tzv. koza stromová, jak jí říkám. Zde totiž kozy vylézají na stromy a pojídají arganové listí a plody.

 

Kousek před Essaourou jsme zastavili na vyhlídce. Jelikož jě město na břehu Atlantiku, tak nebylo moc vidět, vznášela se nad ním poklička oparu. To ale členům výpravy nevadilo. Každý se těšil na chladnější přímořské klima. A to zde bylo! Ještě před obědem ve vynikající rybářské restauraci jsme zaskočili na prohlídku šperkařství. Všechny členky výpravy už jsou ale tuším saturovány, tak se nic moc nekupovalo.

 

Essaouru, město rozkládající se na poloostrově lze poznat nejlépe pěšky. Kořeny sahají až na počátek 16. století, kdy se zde usadili Portugalci a postavili pevnost. Město nazvali Mogador a toto pojmenování si ponechalo až do roku 1956. Po získání nezávislosti se přejmenovalo na Essaoura. Také se mu říká Město větrů, protože zde celoročně fouká vítr, tzv. alizeé. Lze jej najít pod názvem Město koček (těch je zde asi milion) a rovněž „Město s nejlínějšími obyvateli v Maroku“. Důvodem, proč je zde tolik koček je rybářský přístav zaměstnávající 1/10 místních obyvatel. Trasa prohlídky přes rybářský přístav vedla. Byl to zážitek sám o sobě. Ještě že jsme už měli obědovou rybu v sobě.

 

Přímo k přístavu a původní portugalské královské pevnosti přiléhá nové město z 18. století postavené sultánem Mohamedem III., jež pozval francouzské architekty. Essaoura je rovněž místem, kde pospolu žijí muslimové, židé a křesťané. O tom je důkazem Brána tolerance se symboly všech 3 náboženství. Medina Essaoury není nikterak rozsáhlá a lze ji bez potíží a strachu ze ztracení se, projít. Nejdříve jsme ji prošli s místním průvodcem a poté několikrát sami, tedy ti členové výpravy, kteří se na to cítili. Velmi zajímavou částí jsou hradby a bývalá vojenská pevnost, kde se v roce 2012 točila 3. série Hry o trůny - 4. díl. Místo jsem si obkoukl jak ve dne, tak i v podvečer, kdy se do města začala vtírat magická mlha z oceánu. Lidé jsou zde velmi příjemní a přátelští. Žádný z prodavačů není agresivní, nenabízí Vám nic, o co byste neměli zájem. Všichni členové výpravy byli s místa nadšení. Při samostatné prohlídce jsem se snažil dostat do všech zákoutí mediny, objevit neobjevené … Musím říct, že zde domy disponují přehršlí velmi krásných vstupních dveří. A koček je zde více než milion. Díky neustálému přísunu ryb a odpadu s tím souvisejících se nemají nikterak špatně. Úzké uličky po setmění získají také svou magickou krásu, která je dokreslována neustále houstnoucí mlhou. Chtěl jsem se ještě jednou podívat na hradby, ale ty byly už bohužel zavřené.

 

Essaoura je rovněž známá svou hippie komunitou - v roce 1969 zde pobýval Jimy Hendrix. Má zde dokonce i svou kavárnu. Také zde byli Rolling Stones a další zpěváci či kapely.

 

A co víc? Na rozdíl od Marrakeshe to tu je večer na bundu! Jestliže sem někdy zamíříte, tak se nezapomeňte tímto doplňkem vybavit!

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 16. května 2019:

Essaoura - Safi - Oualidia - El Jadida - Casablanca

Dopoledne byl ještě chvilku čas projít si uličky mediny Essaoury. Na rozdíl od včerejšího podvečera, kdy se do nich pomalu vkrádal opar z oceánu, byly dneska prozářeny sluníčkem. Naprosto neuvěřitelný obraz. I už tisíckrát viděný pohled na tu samou uličku se mi zdál opět jiný a přímo vyzýval k fotografii. Neodolal jsem … Proto zde najdete některé fotografie dvojmo - z večera a z rána.

 

Poté co naše kufry naložili místní Eco Transporteři na kárky, přeložili do autobusu, vyrazili jsme na sever, podél pobřeží. Nejdříve kousek vnitrozemím, ale od města Safi již zcela podél oceánu. Safí je velmi příjemné městečko. Teda když pominu na okraji stojící chemičku zpracující fosfáty. Na druhou stranu, když má Maroko 80% veškerých světových zásob, pak to musí být vcelku dobrý zaměstnavatel, vedle přístavu, školy a keramičky. Myslím, že zde místní nezaměstnaností netrpí. I na děti v Safi myslí - udělali jsme zastávku na kafe na okraji zábavního parku plného kolotočů a atrakcí pro nejmenší. Na závěr nás autobus vyvezl na vyhlídku nad městem, kde je vidět na starý přístav. Tento je stále využíván velkými loďmi, ale již se blíže chemičky staví nový. Starý bude sloužit čistě pro rybáře a turisty.

 

Po pobřeží pokračujeme dále až do přímořského letoviska Oualidia, arabsky maminka. Návštěvníci se zde mohou koupat v přirozené laguně, kde je voda teplejší a ne tak divoká, jako je tomu v Atlantiku. Kolem laguny stojí hotely, apartmány a restaurace. V jedné (jediné otevřené kvůli ramadánu) jsme si skočili na oběd. Personál byl ale ve srovnání s včerejší restaurací v Essaouře maximálně neochotný a ryba také nebylo nikterak chutná.

 

Posledním navštíveným místem během marockého okruhu bylo město El Jadida se starou portugalskou citadelou ze 16. století. Jeho původní název je Mazagan. Medína se nepodobná ostatním medínám v arabském světě, spíše se podobá městům v Karibiku. Místní domy vypadají jako přenesené z doby zdejších pirátů. Hradby a křivolaké uličky i stará cisterna v Cité Portugaise lákají návštěvníky k pěkným procházkám. My jsme rychle proběhli promenádu po hradbách, protože místní hlídač už zavíral. Asi se těšil domů na ramadánovou večeři.

 

Najeli jsme na dálnici a posledních 100 km z celkových více než 2200 najeli zde. Casablanca nás přivítala typickým podvečerním ruchem. I zde jsme měli možnost zkouknout oceán s městskou nekonečnou pláží a dominantu města - mešitu Hassana II. Vrátili jsme se na místo, kde náš okruh Marokem začal. Byl plný historie, moderních i historických měst či vesnic, hor, sněhu, pouště, moře … prostě dokonalá skládanka z velmi příjemné, nekonfliktní a bezpečné země!

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 367

Počet zemí: 100

 

 

Profile for Daniel_Linnert