TOPlist

 

NAMIBIE

12. - 27. 10. 2018

 

 

 

 

 


 

pátek 12. října - sobota 13. října 2018: Praha - Doha - Windhoek

Pátek … naštěstí ne 13., se vydávám na další poznávání světa, tentokráte spíše dalekého než blízkého. Cílem je Afrika, jež je na mé mapě putování světem téměř nedotčena, když pominu Libyi, Maroko a Egypt. Každopádně je zde třeba pečlivě vybírat, abych členy výpravy nedovezl do nějaké prekérní situace či nebezepečí. Namibie patří mezi bezpečná místa, ať se týče nemocí nebo bezpečnosti. Podobně jako ostatní cesty, tak i tuto jsem se pokoušel zorganizovat již před několika lety. Ale až letos v říjnu na ni uzrál čas. Turismus je zde na vzestupu, proto není na co čekat.

 

Přímý let od nás zde není, proto jsem zvolil leteckou společnost Qatar Airways s přestupem v Doha. Před 7 lety jsem s toutéž společností letěl na Srí Lanku. Letiště v Doha bylo takovým malým, zaostalým, provinčním přestupištěm. Nyní je to obrovský a moderní komplex soupeřící s nedalekou Dubají o pasažéry. Přestup zde byl krátky, ale i tak jsem čučel jak tele na nové vrata.

 

Dopolední Windhoek nás přivítal svou africkou tváří. Nejdříve řada u imigračních úředníků. Tito nijak nereflektovali na skutečnost, že je zde 200 lidí a další letadlo vysedá. Povídali si mezi sebou, jako by se nechumelilo. Já neaplikuji evropské poměry, kde je to spíše ku škodě. Bohužel ne všichni členové výpravy se na danou skutečnost dívají stejným pohledem. Mezi tím nám alespoň přišly kufry, světe div se, všechny. I to je třeba v této končině považovat za malý zázrak. Ještě vyměnit peníze … otázka 3 minut? Chyba lávky. Na člověka asi 15 … ofotit pas, vytisknout deset papírů, podepsat, přepočítat. Vítejte v Africe!

 

Namibie má tu výhodu, že není třeba posunout hodinky. Maličkost řeknete si? Je to velikánské plus, nikdo netrpí jet-lagem. Ale i přesto nebyl dnešní program nijak náročný. Poznat hlavní město Namibie, dát si večeři ve vyhlášeném Joes Beerhouse a šup do postele.

 

Ve městě žije asi 320 000 obyvatel a leží v nadmořské výšce 1656 metrů na náhorní plošině Khomas Highland poblíž horského masivu Auasberg. Ve městě je sídlo katolického arcibiskupství a anglikánského biskupství a univerzita.

 

V polovině 19. století se osady zmocnil náčelník Jan Jonker Afrikaner. Němci území obsadili roku 1885; roku 1891 se Windhoek stal hlavním městem Německé jihozápadní Afriky. Roku 1893 se zde usadili první běloši. Během 1. světové války město obsadila jihoafrická vojska. Ve městě je mnoho budov z doby německé kolonizace. Na vrcholku nad městem stojí Tinten Palace (Inkoustový palác), dnešní sídlo Parlamentu, evangelický kostel, Muzeum nezávislosti. O kousek níže je Zoo Park a k něm přiléhá hlavní ulice - Třída Nezávislosti, dříve Třída Viléma II. To je z centra asi tak vše co se dá vidět. Také tedy ještě staré nádraží s vystavenými lokomotivami a vagony.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 14. října 2018: Windhoek - Hardap Dam

Opouštíme hlavní město a směřujeme na jih, přes Rehoboth a Kalkarand. Cílem je největší namibijská přehrada Hardap Dam ležící na okraji Marientalu.

 

První a jediná zastávka přejezdu je u bývalého nádraží Gideon. Místo je významné tím, že se zde utkala německá a jihoafrická vojska na počátku 20. století. Jihoafričané tak začali vytlačovat německé jednotky na sever. Stejně jako němci, využívali místních domorodců, kterým bylo jedno ke komu se přidají. Nebyla to jejich válka. O bitvě v Gideonu svědčí vojenský hřbitov. Jinak je místo opuštěné a připomene Vám atmosféru z filmu Tenkrát na Západě. Jen čekáte, kdy se objeví muž s harmonikou. Členům výpravy jsem to právě trošku zpestřil a pustil tuto melodii z You Tube.

 

Podél dnesní trasy se rozkládá poušť Kalahari,  zabírající velkou část východní strany Namibie. Díky písečnému složení půdy, nedovoluje dostatečnou absorpci vody do půdy a díky extrémně vysoké evaporaci v této oblasti je místo prohlášeno za poušť. Samotná poušť tvoří jen zlomek kalaharské pánve. Zajímavé je, že písek z Kalahari se díky působení přírody sfouklo do řeky Orange, byl vynesen do pobřežních vod a poté mořským proudem zpět na břeh. Vítr se už postaral o to, aby se mohl písek vrátit na pevninu. Tak vznikla Namibijská poušť, nejstarší poušť na světě. Vcelku zajímavý koloběh.

 

Přehrada Hardap je dobře známa jako rybářský ráj, s pravidelnými každoročními soutěžemi pro rybářské nadšence. Ale jen málokdo ví, že malá Hardap Game Reserve je útočištěm pro černé nosorožce, žirafy, přímorožce, antilopy skákavé, kudu, hartmanské horské zebry, šakaly čabrakové, a že na přehradě a okolí se nachází jedna z nejdůležitějších kolonií pelikána bílého v Namibii. Nabízel jsem členům výpravy se zúčastnit projížďky parkem. Na místě jsme ale zjistili, že místní řidič a průvodce v jedné osobě se necítí dobře, tak se nejelo. Pravda, byla neděle odpoledne a kdo by pracoval, že?

 

V celém okolí přehrady nešel až do večera proud. Také nedaleké velké město Mariental bylo bez šťávy. Důvodem bylo zapojování dvou velkých solárních elektráren do rozvodné sítě. Tyto mají pokrýt spotřebu elektřiny Namibie ze 7%. Nedokážu si představit, že by u nás bylo 20 000 město bez proudu. Ale to je Afrika. I toto někteří členové výpravy nedokázali pochopit. Mohl jsem sebevíc vysvětlovat, že země se návštěvníkovi nepřizpůsobí. Vše se ale v dobré obrátilo a proud začal před setměním jít.

 

Já jsem se ještě po večeři vydal kouknout na hvězdy. Měsíc tady ale svítí tak jasně, že přesvěcoval zář hvězd. Tak populární Jižní kříž se i přesto dalo najít kousek nad obzorem. Také mne překvapilo, jak silně je zde vidět Mars.

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 15. října 2018: Hardap Dam - Fish River Canyon

Nový den nás přivítal slunečnou oblohou, jak jinak zde v Namibii, ale důležité bylo, že se uklidnil i vítr, jež včera cloumal domečky a vháněl do nich neuvěřitelné množství písku a prachu. Cestou na snídani se členové výpravy pozdravili s damany, hlodavci o velikosti králíka. Představte si, že jejich nejbližšími příbuznými jsou sloni!

 

Opustili jsme přehradu Hardap o rozloze 25km2 a obsahu vody 320 milionu m3. Cesta jako když střelí nás vedla na jih, do Fish River Canyon.

Abychom zase přejezd zpestřili, čekala nás 14 km severo-západně od Keetmanshoop na Gariganus farmě návštěva Quiver Tree Forest, husté koncentrace tzv. quiver tree - aloe rozsochaté, kde některé dosahují výšek 7 metrů. Jméno stromu je odvozeno od křovácké praxe vydlabávání větví a používání tvrdého dutého dřeva jakou toulce na ukládání šípů. Stromy, vlastně obří kytky, rostou v Obřím hřišti, bizarní kamenné formaci erodovaných skal, jež vypadají jako by zde byly rozházeny při hře obrů. Formace ve skutečnosti vznikly z důvodu zvětrávání bazaltu a vulkanické lávy.

 

Z asfaltové cesty sjíždíme na šotolinovou a teprve zde poznáváme, co je to jezdit po okresních silnicích v Namibii. Maslostroj nebo tankodrom. Autobus nemůže jet více než 80, tak cesta již neubíhá jak na asfaltu. Čas v autobuse nám alespoň zpestřili kolem se pohýbující přímorožci, antilopy skákavé, žirafy nebo pštrosy.

 

Cílem byl klenot v drsném prostředí, Canyon Lodge. Je to spojení prostředí farmy a přírodní krásy. 30 chat z přírodního kamene se nachází mezi žulovými balvany. Možná Vám to zde může také připomenout obří hřiště. Zde si nestavěli lego, ale hráli kuličky. I v samotných domcích jsou kusy žulové skály vkusně zabudované do interiéru. Je to jako šmoulí městečko, které se vynoří uprostřed ničeho! Závěr dne jsme si zpestřili tzv. sundownerem - drinkem vychutnaným na skále při západu slunce.

 

Večer, když jsem šel kouknout na hvězdy a také chytal signál na mobil mě na paloučku mezi domečky překvapili 3 přímorožci, jež si tady potichoučku ukusovali zelené travičky. Já nadskočil, jak jsem se jich lekl a oni myslím také.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 16. října 2018: Fish River Canyon

Jeden z mála dnů putování, kdy se hned ráno nestěhujeme jinam. To je třeba si vychutnat. Nejlepší by bylo si sednout před domeček a pozorovat krajinu... že ne? No ano, nějaký program musí být i zde, jinak bychom se nekodrcali na samý jih Namibie. A jeho perlou je Fish River Canyon, druhý největší kaňon na světě. Je zasazen do drsné, kamenné planiny a pokryt je pouze suchu odolnými sukulenty a výraznými quiver tree neboli kokeerboom, kaňon reprezentuje spektakulární přírodní fenomén. Trvalo stovky milionů let, než se vyvinul do současné podoby. Celková délka kaňonu je 161 km a nejnádhernější je 56 km pás ležící mezi nejsevernější a nejjižnější vyhlídkou. V kaňonu se můžete setkat s paviány, damany skalními, veverkami, skálolezy skákavými a dalšími zvířaty. Šířka kaňonu je 27 km.

 

Trek kaňonem nebylo z časových a teplotních důvodů možno zorganizovat. Jen sestup dolů z Hikers Point trvá asi 7 hod a celý trek 5 dní. Nyní, je zde léto nebo období sucha, není dovoleno tyto treky pořádat. Proto jsou jedinými návštěvníky kaňonu místní zvířata. Řeka Fish není stálou řekou, koryto se plní pouze v období dešťů. Jinak dole naleznete pouze prameny o kterých svědčí zelené plochy.

 

Úterní program je vcelku volný, byl tedy i čas se zastavit ve Fish Road House. Takovém místní zájezdním hostinci. Mimo obchodu se suvenýry a restaurace je zde kemp a také lodge (ubytování). Kousek odsud, pod stromem, stál přímorožec. Moc se mu ale cvakající fotoaparáty nepozdávaly, tak se spíše stavěl do útočné pozice. Chvíli před odjezdem slyšíme „ahoj, co tady děláte?“. Přidrandila si to skupina motorkářů, mezi nimiž byli 4 češi, z Olomouce. Členové výpravy tak měli zpestřené poznávání Namibie.

 

Odpoledne, jak trošku klesla teplota, vypravili jsme se ještě s menší skupinkou z ubytování na cca 3 hod trek po okolních skalách. Je třeba si vyzkoušet, jak se chodí antilopám po skalách, ne? Ze skály protilehlé našemu ubytování se naskýtal do údolí krásný výhled. Zároveň to byla taková malá lekce o fauně a floře v nejbližším okolí. Každého asi zaujala rostlina s českým názvem Vlčí mléko. Keř střední velikosti, z jehož větví vytéká toxické mléko. Není radno si umazanými rukama sahat na oči či jinde na kůži. Tento keř je toxický i poté, co uschne. Traduje se příběh, kdy před 30ti lety se na severu země pokazil autobus a cestující byli nuceni přenocovat v buši. Neznali tuto rostlinu a nasbírali suché větvičky, aby si rozdělali oheň. Ti co ji sbírali anebo seděli u ohně byli nalezeni ráno mrtví. Pouze několik málo zvířa je schopno rostlinu pozřít. Jsou pak jen „mírně“ zdrogovaní.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 17. října 2018: Fish River Canyon - Luderitz

Dvoudenní pobyt na jednom místě utekl jak voda a naše výprava se posouvá dále, až na západní pobřeží Namibie. Do nejizolovanějšího města – Luderitz. Říká se, že za 20 let je zde vše na svém místě, nic se nezměnilo. Ani se nedivím, když do nejbližší civilizace je to odsud 120 km … sice po asfaltu, ale i tak.

 

Asfalt, jak krásně zní to slovo. Nám ovšem není dáno po něm jet. Nejdříve se pěkně naklepeme na šotolinové silnici se zastávkou na místní farmě, jež se věnuje pěstování hrozna a datlí. Co se z nich vyrábí? No přece alkohol. Takže vzhůru na ochutnávku. Nabízí zde návštěvníkům gin s ďábelským hřebíčkem, pálenku z granátového jablka a něco co připomíná pomeranč (už jsem zapomněl jméno). Nejvíce všem asi chutnal likér z místních datlí. Součástí ochutnávky byly i právě zmíněné místní datle. Musím uznat, že to co se k nám dováží, tak jsou nějaké podřadné datle. Tyto byly jemné a sladké.

 

Po krátkém zpestření, jež některé členy výpravy značně iritovalo a velmi a velmi se nudili během doby, co ostatní ochutnávali, jedeme dál. Stále po šotolině … už jen kousek.

 

Na trase bylo ještě jedno místo, dle mé představy město – Aus. Ve skutečnosti pár domů, kostel, benzinka a hotel Bahnhoff. Život v těchto místech musí být neuvěřitelně těžký a asi i když zde jeden jednou či dvakrát týdně vlak, tak je to velké zpestření, protože místní domorodec nám hned hlásil, že jede vlak. Pán dělal dohled nad bezpečností přejezdu a čistil koleje od písku. Vlak sice měl projíždět kolem šesté večer, ale pán už šel do práce o půl druhé. Navštívili jsme zde kostelík – byl zajímavý – vzhledem protestantský, ale uvnitř byly sošky svatých. Na dotaz paní, co nám jej otevřela, tak prý katolický. Ještě jedna zajímavost, výše zmínění pán říkal, že je mu 43 let a dítě, které se s ním pohybovalo v kostele – Sandro, bylo staré 2.5 roku. Prý je to jeho nejmladší bratr.

 

Pokračujeme západním směrem do města Luderitz. Několik kilometrů za Ausem je napajedlo, kde se volně scházejí divocí koně. Tady děláme krátkou zastávku a máme štěstí, tito slavn ausští divocí koně přicházejí. Existuje řada teorií týkajících se jejich původu; jedním z nich a nejpravděpodobnější je, že jsou potomci koní, kteří zde zůstali, když německý "Schutztruppe" opustil Aus během Jihozápadní africké kampaně v roce 1915. Přibližně 1500 německých vojáků z "Schutztruppe" zde bylo drženo jako vězni. Jejich populace velmi kolísá dle množství potravy. Nyní jich je po 3 letém suchu asi jen 80. Opět některé členy výpravy zastávka iritovala a protestativně se ke koním obraceli zády. Nu což, nebudeme si kazit výpravu, ať si ji kazí oni zmínění. Všichni ostatní už si z nich dělají legraci a poznali, co jsou zač.

 

Již před městem nás přivítal silný vítr. V Luderitzu prý vítr vymysleli. Musejí tady neustále čistit silnice zafoukávané jemným pískem. To samé platí o železnici. Členové výpravy byli z malých dun nadšení. Netušili, co nás ještě čeká v Soussevlei. Větrný Luderitz je malebné přístavní město s řadou historických budov v německém stylu rozkládajících se kolem zálivu, se svými štíty, vířivými schodišti, verandami, věžičkami a okenními zástěnami. To vše dává budovám jedinečný charakter. Nejvýraznější je Goerke House, bývalá magistrátní rezidence postavená v roce 1909. Další dominantou je Skalní kostel na kopečku nad přístavem. Byl bohužel už zavřený, ale klíčovou dírkou byla vidět překrásná vitráž.

 

Luderitz je díky větru také místem, kde se pořádají kite-surfingové závody. Bylo zde dosaženo světového rekordu v rychlosti kitu, a to 112 km/hod. Vítr, který zde vane dosahuje někdy i rychlosti 140 km/hod.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 18. října 2018: Luderitz - Kolmanskop - Duwisib Castle - Naukluft Mountains

Škoda, že si nemůžeme Luderitz více užít. Dá se tady vypravit za tučňáky či jiné výlety. My máme v plánu navštívit bývalé diamantové město, nyní město duchů Kolmanskoppe, přibližně 20 km mimo město. Jakmile se stane ústředním bodem vašeho života diamantová horečka, pak je toto místo, které si nesmíte nechat ujít. Bývalé majestátné domy, jejichž vznešenost vzal vítr, svědčí o jednom z nejživějších období historie Namibie. Diamanty byly objeveny v dubnu 1908, kdy se hordy lovců štěstí vydaly do diamantových polí. Při ukončení těžby se Kolmanskop stal městem duchů, nádherné staré domy se postupně stávají kořistí písečných dun. Já osobně mám podobná místa velmi rád. Když si uvědomíte, že místo bylo elektrifikováno dříve než města v Německu, měli tady bazén, vodu dováželi z Kapského města, pak teprve pochopíte bohatství místa.

 

Pokračujeme v naší cestě dále přes Aus a Helmeringhausen do krásné pouště Namib. Jedna z nejstarších pouští na světě a možná i nejstarší, poušť Namib byla suchá již před 80ti miliony let. Na jihu se táhne do jižní Afriky přes Orange River, zatímco na severu překračuje Kunene do Angoly. Největší část leží ovšem v Namibii, kde zabírá 1500 km atlantického pobřeží. Šířka všeobecně kolísá mezi 80 - 140 km, ale ve vnitrozemí není výjimka až 200 km.

 

Cestou do Zebra River Lodge zajíždíme ke Duwisib Castle - velké pseudo-středověké pevnosti v kopcích polosuchého jižního namibijského regionu, stavitelem byl Baron Captain Hans Heinrich von Wolf. Pevnost leží v jiho-západním Maltahöhe mezi drsnými kopci. Pevnost baron postavil pro svou americkou manželku Jayutu. Stavbu provedl italský kameník z tesaných a lámaných kamenů v roce 1909. Lodě z Německa nepřiváželi stavební materiál a ocelové nosníky, ale také starobylý nábytek a vybavení. Na stavbě pracoval švédský tesař a na práci byla najata armáda místních dělníků. Říká se, že jistý Adrian Esterhuizen putoval dva roky pouští, aby z přístavního města Lüderitz pomocí 20ti volských povozů doručil zboží na hrad.

 

Naše dnešní ubytování Zebra River Lodge je starý původní statek, který se nachází na 12 500 hektarech dramatické scenérie, hluboko v horách Tsaris v jižní Namibii. Není zde signál na mobil, elektřinu mají ze solárních panelů … naprostá odloučenost od civilizace. Krásné místo, bohužel zde strávíme jen několik málo hodin, protože vzhledem ke vzdálenostem nás zítra čeká velmi, velmi dlouhá cesta.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 19. října 2018: Naukluft Mountains - Sossusvlei - Sesriem Canyon - Swakopmund

Vstáváme za tmy, jak by řekl můj syn Jonášek „je noč“. Dneska bych mu s klidnou tváří mohl odpovědět, že ano. Jiná odpověď by ho asi neuspokojila. Členové výprav mají alespoň jedinečnou možnost se konečně podívat na hvězdnou oblohu – na Jižní kříž, Orion nebo Mléčnou dráhu. V tuto noční nebo ranní hodinu už Měsíc nesvítil, tak nepřesvěcoval svit hvězd. Pomalu ale začíná vycházet sluníčko a my vyrážíme na další část dlouhého putování. Opět si připomínám větu, že Afrika není pro slečinky. Doufám, že toho jsou si vědomi i členové výpravy.

 

Jak vychází sluníčko, první paprsky osvěcují krajinu a my se blížíme k Sossusvlei. Cestu jakoby vyznačoval opar, ale je to prach od aut a autobusů mířících tam, kam míříme my. Sossusvlei je zázračné místo plné dun! Zvedají až do výše 300 metrů a jsou obklopeny obrovskou a vysušenou planinou. Duny se rozprostírají kam až oko dohlédne a barevnost se liší od světle meruňkové až po bohatou červenou a oranžovou. Během období dešťů řeka Tsauchab vtéká na planinu a vytváří zde ráj pro vodní ptactvo. I během období sucha zde můžete spatřit oryxe, antilopy skákavé nebo pštrosy, jak spásají travinu kolem pramenů. Od vstupu do parku jedeme ještě 65 km k samotným dunám. Tedy téměř dunám. Pak je třeba místním jeepem ještě urazit 5 km a jsme tady! Hurá! Na chvíli se zbavíme drncavého autobusu. Ale pardon. Od vstupu do parku k dunám je asfaltová silnice. Členové výpravy mají u dun několik možností – jít se projít přes malou dunu do Deathvlei, Údolí smrti, jež je vlastně dnem řeky se suchými stromy trčími jako mementa k oblakům. Nebo se vypravit na střední dunu, vyzkoušet si, jaké to je brodit se pískem. Ti zdatnější mohou pokračovat dále na nejvyšší dunu na světě Big Daddy, do výšky 1200 metrů. Většina členů výpravy, stejně jako já si zvolila střední dunu a návrat mezi stromy. Pro fotografy je toto ráj. Nevíte, kde co dřív vyfotit a poté mazat stovky stejných snímků.

Při vstupu do Sossusvlei leží Sesriem Canyon, kde století erozí vyřezaly úzkou rokli cca 1 km dlouhou. Při vstupu do rokle jsou hluboké nádrže na vodu, jež se během dešťů zcela zaplní. Sesriem získalo jméno dle prvních osadníků, jež používali speciální konstrukci pro čerpání vody. Až na dně kaňonu si uvědomíte, jako sílu musí mít řeka v období dešťů.

 

Po krátké pauza na benzince pokračujeme pouští na sever, skrze Solitair, Gaub a Kuiseb Pass do přístavního města Swakopmund. Jestliže jsme zažili dlouhou a drncavou cestu, tak to byl slabý odvar toho, co nás čekalo dnes. Cesta horší než špatná. Řidič měl plné ruce práce, jak v určitých místech autobus víceméně plaval po šotolině. Jako byste jeli na sněhu.

 

U cedule označující obratník kozoroha jsme se vyfotografovali, protáhli a jeli dál. Světlým bodem byly 3 dny v jednom hotelu a téměř bez autobusu! Všichni s velkým napětím očekávali, až dorazíme do města na západním pobřeží – Swakopmundu. Swakopmund je milován Namibijci jako vítaný únik z vnitrozemského horka. Je také populární mezi turisty, díky svému starobylému šarmu a relaxační atmosféře. Byl založen v roce 1892 během období německého kolonialismu a sloužil po mnoho let jako hlavní přístav teritoria. Byl zde zachován jasný německý koloniální charakter a dnes mnoho starých budov slouží současnému účelu. Např. Woermann House (1905) je nyní sídlem umělecké galerie. Woermann Tower (věž) byla používána dříve jako pozorovatelna připlouvajících lodí. Mezi další zajímavé staré budovy patří „Alte Kaserne“, „Hohenzollern Haus“ a budova nádraží.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 20. října 2018: Swakopmund - Walvis Bay - Living Desert

Víte co? Dneska jedem autobusem jen kousek. Do sousedním Walvis Bay, kde nás čekala plavba lodí po laguně. Byli jsme účastni spouštění lodí na moře, celkové přípravy na plavbu a také asistence lachtana Nika. To jsme ještě netušili, že lachtan po vyplutí bezostyšně vyskočí na palubu  bude se dožadovat ryby. Kolem nového „ostrova“ pro kontejnerové překladiště, nového čerpacího systému pro tankery jsme vyjeli z přístavu. Kapitán ihned zkraje plavby zmerčil delfíny. Tak mohli členové výpravy ihned obdivovat mořský život. Neustále loď doprovázeli lachtani a ze střechy si udělal přistávací plochu pelikán bílý. Zajímavé bylo také obeplouvat ropnou plošinu, která zde byla na opravu z Angoly. Cesta plavby také vedla na Pelican Point, kde byste dle názvu čekali pelikány. Ale chyba, je zde velká kolonie lachtanů, prý jich tady je 60000. Bylo to také řádně cítit. Brrrr. Na závěr plavby jsme si mohli vychutnat místní ústřice, já tedy ne, ale ostatní členové výpravy si jich užívali. Cestou do hotelu jsme se ještě zastavili v laguně, kde mají hnízdiště pelikání. Několik růžových (menších)  a většina šedo-bílých (větších).

 

Ráno moře, odpoledne poušť. Výlet, který se specializuje na to, aby cestovatelům ukázal, že poušť je živá a zároveň přiblížil poušť doslova na dotek! Pobřežní pás dun se může návštěvníkům zdát bez života, ale ve skutečnosti je to živoucí kus planety s tvory, kteří se adaptovali místním nelehkým podmínkám a vystačí si s životadárnou vlhkostí jejíž zdrojem je Atlantik. Zapálená průvodkyně nám nejdříve ukázala hromadné hroby koní, kteří byli utraceni kvůli epidemii vozhřivky. Pak už ale následovali jen živí tvorové. Nejdříve jsme obdivovali průsvitnou namibijskou písečnou ještěrku (Pachydactylus rangei) s nohama jako by měla obuté sněžnice. Následně zmiji růžkatou a malého chameleona, pouštní ferrari – písečnou ještěrku a na závěr chřestýše rohatého. Průvodkyně ještě hledla skorpiona, ale toho už nenašla. Je až s podivem, kolik tvorů na poušti žije. Hlavně hadů … jedovatých. Mimo jiné jsme se dozvěděli o geologii, struktuře a složení pouště.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 21. října 2018: Swakopmund - Skeleton Coast

Dnešní den byl asi očekáván všemi členy výpravy – volné dopoledne a kdo nechtěl na vyhlídkový let, tak vlastně celý den! Já jsem se vydal po okolí hotelu, ale víceméně jsem jen bloumal ulicemi bez cíle. Zaujal mne místní kostel svolávající na nedělní mši zvonem. Nakoukl jsem … celá mše v němčině. Německé kořeny zde jsou skutečně silné.

 

Odpoledne jsme se při vyhlídkovém letu seznámili s dalším namibijským skvostem Skeleton Coast Parkem o rozloze 16 390 km2 se má délku téměř 500 km od řeky Ugab až po nevysychající řeku Kunene na angolské hranici. Návštěvy severní poloviny za řekou Hoanib (divočina plná dun bez silnic nebo jiné infrastruktury) jsou omezena na letecké safari s licencovaným provozovatelem. Jižní část se skládá z oblázkových plání a nízkých kopců, s příležitostnými slanými pláněmi a dunami. Planinu protíná řeka Ghost. Pobřeží získalo své jméno od prorezivělých trupů ztroskotaných lodí. Oceán a poušť jsou zde všudypřítomné a pozorování zvěře je náhodou. Přes velice nepříznivé životní podmínky zde lze spatřit různé druhy zvířat. Park je známý obrovskými koloniemi lachtanů jihoafrických, najdeme zde i slony (dokonce bylo nafilmováno jak "surfují" na písečných dunách). Žije tady vzácná hyena čabraková (hnědá), šakali, lvi, oryx, pštros, nosorožec dvourohý a různé druhy antilop. V pobřežních vodách žije spousta druhů ptáků, občas jsou k vidění velryby a delfíni.

 

Vyhlídkový let startoval z letiště ve Swakopmund a letadlo nejdříve vyrazilo za duny k vyschlému řečišti Kuiseb. Za výzkumnou pouštní stanicí Gobabeb Desert se opět přiblížilo k dunám a k pobřeží u Conception Bay. U vraku lodi „Eduard Bohlen“ jsme se stočili k pobřetí a letěli podél moře. Loď zde ztroskotala v roce 1909. Vrak nyní leží na pevnině, jakoby plul pouští. Následoval vrak rybářské lodi „Shaunee“. Let dále pokračoval nad Sandwich Harbour, velkou slanou lagunu, jež je domovem největšího jihoafrického ptačího hnízdiště. Odsud jsme se  vydali nad slané pláně, Walvis Bay a ke guáno planině, kde hnízdí tisíce mořských ptáků. Jejich trus je pravidelně sbírán jako hnojivo. Nečekaně jsme mohli spatřit i mrtvou velrybu vyvrženou na pláž. Letadlo obkroužilo Swakopmund a cca po hodině a půl přistálo na letišti v poušti.

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 22. října 2018: Swakopmund - Etosha

Na rozdíl od včerejška svítí nad mořem sluníčko, vlny jsou také klidnější. Že by předvzvěst změny počasí?

 

Původně jsme měli pokračovat podél pobřeží do Henties Bay, na sever, po šotolinové silnici a navštívit zde další kolonii lachtana jihoafrického v Cape Cross. Portugalský mořeplavec Diego Cao zde v roce 1486 vztyčil kamenný kříž. Jelikož jsme ale lachtaní kolonii viděli při plavbě lodí z Walvis Bay a také z letadla, domluvili jsme se, že namísto 60 km zajížďky tam a zpět budeme pokračovat rychleji po hlavní asfaltové silnici, abyhom do dnešního cíle dorazily v rozumném čase, ne za tmy jako do Zebra Lodge. I tak nás čekalo 530 km, jež jsme zvládli za skoro přesně 8 hodin. Členové výpravy byli ale nějací unavení. Asi si za 3 noci ve Swakopmundu odvykli na autobus, moc se jim tam ráno nechtělo. Ale nebylo zbytí.

 

Během přejezdu jsme uděli několik zastávek na záchod a nákup či oběd. Jinak vedl malými městečky, pouští a savanou. Jak jsem psal výše o změně počasí, tak dneska foukal východní vítr, který přinesl mraky a také déšť. Kousek od dnešního cíle jsme projížděli velkými koloniemi termitů. Některá hnízda sahala dobře do 3 metrové výšky. A zhruba trojnásobek výšky je ještě pod zemí. Zajímavé také bylo, jak se termiti přilepý na mopany, místní stromy s listy ve tvaru motýla, a pomalu ukusují kůru. Nemusejí chodit na horko a mají obživu zajištěnou. Navíc na těchto termitištích po období dešťů vyroste místní specialita – houba omajowa. Prý dokonalá delikatesa.

 

Naše ubytování , Epacha Game Lodge & Spa, se nachází na vrcholku kopce velké rezervace

Epacha Private Game Reserve (21 000 ha), která hraničí hlavní silnicí s národním parkem Etosha a má svou bránu pouhých 60 km od vchodudo parku. Lodge je známá svou jedinečnou viktoriánskou výzdobou. Když v roce 2001 otevřela své dveře veřejnosti, byla Epacha Game Lodge také průkopníkem v Namibii, který spojil divokou zvěř a wellness zážitek v lázních. I dnes jsme si vyzkoušeli, jak je křehké bytí v divočině – chvíli po příjezdu přestala jít elektřina a trvalo cca hodinu, než opravili generátor.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 23. října 2018: Etosha National Park

Podobně jako Soussesvlei, tak i zde vstáváme brzo ráno. Naštěstí jsme včera dorazili dřív než do Zebra Lodge. Jaké bylo překvapení pro členy výpravy, že netekla voda. Důvodem byl včerejší výpadek proudu. Díky tomu se nenaplnily nádrže nahoře na svahu. Pro některé členy výpravy to byl obrovský problém. Stačilo by jen pochopit, že jsou uprostřed divočiny ...

Brána do NP Etosha se otevírá s rozbřeskem, cca v 7:00. Část členů výpravy přesedla do otevřených aut a část zůstala v autobuse. Ti z nás, kteří jsme jeli v autech na sebe postupně balili jednotlivé vrstvy. Ráno bylo chladno a také to trošku foukalo.

Národní park Etosha o rozloze 22 270 km2 sestává ze slané pouště, savany a lesů. Jedná se o jeden z největších parků v Africe. Nejmarkantnější je zde Etosha Pan, široká a mělká propadlina o rozloze 5 000 km2. Po většinu roku je místo naplněno bezútěšným bílým rozpraskaným bahnem, které vytváří pomocí odlesků různé přeludy. V parku najdete kolem 114 druhů savců, včetně některých jedinečných nebo ohrožených, jako je např. nosorožec dvourohý a impala. Dále v parku žije více než 300 druhů ptáků, z nichž jedna třetina migruje, včetně evropských vlhovitých a bahňáků.

 

Odpoledne jsme všichni pokračovali společně v autobuse a přijde mi, že tento čas byl na zvířata úspěšnější než samotná otevřená auta. Za dnešní den jsme viděli žirafy, slony, zebry, antilopy, nosorožce, geparda, leoparda, lvi, pakoně …. prostě velkou pětku bez buvolů, kteří v Namibii nežijí.

 

Před západem slunce jsme opustíli park východní branou - Von Lindequist Gate, nedaleko Namutoni a přejedeli do La Rochelle Lodge, uprostřed majestátních fíkovníků, svěží zahrady a meandrující pramenů vody, jež jsou jemným doplňkem luxusního a soukromého ubytování. V 10 000 ha rezervaci žije řada původních druhů antilop a ptactva. Zítra nás čeká další den v národním parku Etosha. Zaměříme se na Area 20 a hlavně na slony.

 

Venku prší, ta uvidíme, jaké bude nakonec počasí. Řeky, které jsme během putování překračovali se díky dešťům zavodnily a teď bychom jen těžko přejížděli přes brody nebo i jen přes mosty!

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 24. října 2018: Etosha National Park

Celou noc mi na střechu domečku bubnoval déšť, někdy i docela vyrvalý. Vzhledem k tomu, že jsme měli dneska strávit další den pojížděním po parku Etosha, mě to moc nenadchlo. Ale budem v autobuse, tak nám za krk kapat nebude. Jinou situaci měli ti členové výpravy, jež si na dnešek objednali celodenní safari v otevřeném autě.

 

Déšť se projevil i na našem autobuse. Přes noc tam zateklo. Dle množství vody, které vymetal řidič, tak asi hodně. Každopádně mi přestal fungovat mikrofon. Naštěstí že autobus jede.

 

Díky deštivé noci byla nižší šance na spatření zvířat. Neměli nutnost jít k napajedlu. Celá buš nebo savana byla plná louží. Ale i přesto jsme za dobu strávenou v parku viděli zebry, žirafy, pakoně a na úplný závěr asi 20ti členné stádo slonů. Konktrétně u žiraf jsme pozorovali, jak se pomaličku přibližují k napajedlu, jak jsou opatrné. Trvalo jim to snad hodinu. Ale nakonec rodinka s mladou žirafou dorazila.

 

Vzhledem k dešti jsem přesvědčil „safarující“ členy výpravy, že jim stačí půl dne a tak se všichni mohli vrátit na ubytování dříve než včera, užívat si služeb hotelu a sbírat síly na zítřejší finální cestu zpět do Windhoeku.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 25. října 2018: Etosha National Park - Windhoek

Oproti včerejšku bylo ráno jako vymetené. Obloha azurová, a tak se členové výpravy mohli ještě po snídani projít po areálu ubytování a vychutnat si ranní klid a pohodu. Koukat se na pštrosy a antilopy ve výběhu. Velmi příjemné ráno před poslední 500 km cestou.

 

Vyrazili jsme směrem na město Grootfontein a u udělali zastávku u meteoritu Hoba nalezeného roku 1920 v jihozápadní Africe. Odhalil jej Jacobus Hermanus Brits, a to zcela náhodně při orbě pole. Předpokládá se, že na Zemi dopadl zhruba před 80 000 lety. V době nálezu vážil cca 66 tun, od té doby ale začal rezivět a rozpadat se, takže má nyní „jenom” 60 tun. Dosud nebyl přemístěn z místa dopadu na farmě v Grootfonteinu v Namibii (důvodem jsou především značné rozměry a váha) a tamější vláda ho vyhlásila za národní památku. Navzdory své velikosti patří Hoba do vzácné kategorie meteoritů a je vědecky klasifikován jako ataxit s vysokým obsahem niklu. Ataxity,

obsahující hutný minerální tenit (tuhý roztok meteorického železa), se svými vlastnostmi liší od ostatních meteoritů. Jeho rozměry jsou 2,7×2,7×0,9 metru. Větší meteorit už sotva najdete. Hoba představuje maximální hmotnost, kterou dokáže zemská atmosféra zbrzdit na rychlost volného pádu. Kdyby byl větší, byla by jeho dopadová rychlost mnohem vyšší, meteorit by se po dopadu rozbil a utvořil by kráter.

 

Kolem farem pěstujících kukuřici a obilí jsme pak pokračovali na asfaltovou silnici. Tato část byla velmi scénická. Nikomu nevadila šotolinová silnice nebo nefunkční klimatizace. Ale zase řidič opravil mikrofon.

 

V pozdním odpoledni, upečení, jsem dorazili do Windhoeku. A co s načatým večerem? Rychle se zbrchat a znova do autobusu. Proč? Na rozlučkovou večeři - tzv. African Bush Dinner na typické farmě v buši, ležící několik km od Windhoek – Krumhuk. Celá akce se neodehrávala přímo na farmě, ale v korytě řeky, včetně pozorování východu měsíce a hvězd. Krásné zakončení poznávání Namibie.

 

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert