TOPlist

 

ALJAŠKA

13. - 22. 8. 2018

 

 

 

 

 


 

pondělí 13. srpna - úterý 14. srpna 2018:

Praha - Seattle

Aljaška je myslím místem, které láká každého cestovatele, ale odrazuje zároveň svou rozlehlostí a komplikovaným cestováním. Vždyť do hlavního města 49. státu americké unie nevede silnice. Dostanete se tam jen lodí nebo letadlem. A do dalších míst sice vede Alcan (Alaska Highway), ale i tak jsou od sebe velmi vzdálená.

 

A co sem lákalo mne? Příroda, ledovce, zlatokopecká historie, chladnější podnebí než je u nás … A také to, že uvidím kousek Aljašky při cestě lodí. Není tedy třeba trávit hodiny v autě či autobuse anebo řešit leteckou přepravu. Ještě může být zajímavá přeprava vlakem, ale také asi nic moc rychlého.

 

Před vyplutím na Aljašku jsme udělali krátkou zastávku v Seattlu, městě n pobřeží Tichého oceánu. Vcelku příjemné město, známé asi nejvíce tím, že se zde vyrábí či spíše montují Boeingy a potom, že odsud pochází Starbucks. Montovnu letadel jsme tentokrát nenavštívili. I vidět haly a zkušební dráhy z dálnice bylo ovšem impozantní. Naproti tomu Starbucks jsme si už ujít nenechali. Pražírna/kavárna v centru města je takovou turistickou atrakcí, ale určitě příjemným místem pro milovníky kávy. Hned u vchodu Vás omámí závan čerstvě upražených bobů a vtáhne dovnitř. Trošku mi to připomínalo palírnu – všude jsou měděné roury a kotle. Ale nebojte, jste správně v pražírně.

 

Centrem jsme se přesunuli k další zastávce v Seattlu – Ballard Locks (zdymadlům) a rybímu žebříku. Zdymadlo vyvažuje hladinu mezi zálivem, jezerem Unie a Washingtonovým jezerem. Jsou zde dva kanály, kudyma mohou lodě proplouvat. Zajímavý je také rybí žebřík, kudyma se lososi dostávají z moře do jezer, kde se vytřou. Poté stejnou cestou se vracejí nově vylíhlí lososi. Místo si vyhlídli i tuleni, jež na mladých rybách hodovali. Až člověk musel zasáhnout a zabránit jim v tom. Areál zdymadel obklopuje také velmi příjemná botanická zahrada.

 

Od zdymadla už to byl jen kousíček k Pier 91, kde nás čekala naše loď - Carnival Legend.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 16. srpna 2018:

Tracy Arm Fjord

Po včerejší celodenní plavbě nás konečně čekalo zpestření a přiblížení aljašské přírody a divočiny. Již od rána byly v dálce vidět sem tam velryby, tuleni či kosatky. A kolem poledne se ve vodě objevily první ledové kry. Menší či větší. Vrcholky okolních kopců byly pod sněhovými či spíše ledovými čepicemi a vše dokreslovala azurová voda fjordu, kam jsme pomalu vplouvali. Tracy Arm Fjord je jeden z mnoha fjordů na Aljašce – úzký, hluboký cca 170 metrů a dlouhý 27 mil. Jméno dostal podle vojenského tajemníka Benjamina Franklina Tracyho.  Byť má naše loď na délku 300 metrů, tak kapitán nás bezpečně dovedl až na konec, kde se blankytně modrý ledovec postupně odlamuje a v tichosti padá do moře. Na rozdíl od nejznámějšího ledovce Mendenhall není tak navštěvován. Výška okolnich skal ja více než 100 metrů. Jednu pětinu rozlohy pokrývá ledovec. A kry, které zde po hladině plují mohou být o velkosti míče nebo až 5ti patrové budovy.

 

Pozorovat plavbu až k finále bylo úchvatné, ale vzhledem k ledovému větru vanoucímu od ledovce hraničilo se zdravím. Několik vrstev navlečených na sobě moc nepomáhalo. Obdivoval jsem okolo stojící jedince, kteří se na příď lodi vypravili jen v žabkách či tričku. Pravda, Američani mají tukovou ochranu, ale i tak museli být zmrzlí. Já jsem roztál následně až pod sprchou. Plavbu zpět na otevřené moře jsem už nepozoroval. Podobně, jako asi i ostatní cestující.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 17. srpna 2018:

Skagway

Vědom si včerejšího větru a zimy jsem se na dnes už psychicky připravil. Bude zima. Do zlatokopeckého městečka Skagway připlouváme dle plánu, tzn. před sedmou hodinou ranní. Navíc se včera posouval ještě čas o hodinu zpět. Oproti domovině je nyní rozdíl neuvěřitelných 10 hod. Kapitán lodi, když změnu oznamoval, sliboval, že budeme spát o hodinu dýl. No kdyby nekecal. Já jsem se probudil už ve 4 ráno a nemohl usnout. A den před tím jsem spal skoro do 6.

 

Jak jsem nastínil výše, venku opět foukal vítr, obloha zatažená. No prostě počasí nic moc. Aljašská města zde na jihovýchodě jsou ale dosti deštivá, i když Skagway patří k těm s nejmenším počtem srážek, na rozdíl od Ketchikanu.

 

Skagway se nachází na konci Lynn Canalu a leží v rámci Klondike Gold Rush National Historical Parku, který zahrnuje centrum Skagwaye, stezku Chlkoot Trail, koridor White Pass Trail a návštěvnické centrum Seattle. Od roku 1897 bylo Skagway a nedaleké město duchů Dyea východištěm pro více než 40 000 zlatokopů, kteří se hnali na Yukon, převážně cestou přes Chilkoot. V roce 1887 zde žili dva obyvatelé. O deset let později tu žilo 20 000 lidí. Zlatá horečka trvala jen několik let, ale byla nejbarvitějším obdobím v historii Aljašky. Ve městě tenkrát nevládl zákon, ale padouch Soapy Smith, kterého nakonec ve střeleckém souboji zabil hrdina města Frank Reid.

 

V době vrcholící zlaté horečky přesvědčil irský podnikatel Heney skupinu investorů, aby postavili železnici přes průsmyk White Pass do Whitehorsu. Říká se, že stavba trvala 2 roky, 2 měsíce a 2 dny … ale pravdou je, že když byla železnice dokončena, tak zlatá horečka již 2 měsíce před tím opadla. V roce 1982 byla trať uzavřena, ale v roce 1988 opět ožila, zvláště k potěšení turistů z výletních lodí a baťůžkářů, kteří zdolávají Chilkoot Trail.

 

Centrem města se táhne hlavní ulice – Broadway, kolem které jsou soustředěny původní domy z 19. a 20. století. Některé sem byly přemístěny z Main Street, když probíhala její rekonstrukce. Hned zkraje stojí jedna ze starých parních lokomotiv a také první sněžná fréza z roku 1899 – připomíná krtka na vrtání tunelů. Mezi zajímavé budovy patří bývalý hampejz Red Onion, kde výzdoba stále připomíná účel budovy, dále Mascot Saloon z roku 1898 s podobným účelem (prý zde bylo 70 saloonů). Musím zmínit i první banku z roku 1916 Wells Fargo, která je již ovšem renovována. Každý návštěvník si zde určitě najde své, je zde spousta zajímavých budov. Ještě jednu musím zmínit – jediná a první budova ve Skagway – bývalá dívčí škola, poté vězení a policejní stanice. Nyní je v přízemí muzeum a nahoře sídlí radnice. Pokud se vydáte na konec městečka k vlakovému depu a následně ještě cca 500 metrů dále, dorazíze na hřbitov z doby zlaté horečky. Jsou zde pochování jak padouch Smith (jeho hrob jsem nenašel), tak také hrdina Reid (ten má velký a nepřehlédnutelný památník). Vydejte se pak ještě kousek vzhůru k Reidovým vodopádům, je to kousek a stojí za to – má cca 100 metrů.

 

Mimo Skagway  jsme se vydali po Yukon Highway, jediné silnici sem vedoucí, směrem ke kanadským hranicím. Krajina na aljašské straně byla krásná, ale co nás čekalo v Britské Kolumbii vzalo určitě každému dech – krajina hor, jezer a jezírek, vše dokreslováno blankytnou oblohou. Je zde také jedno z velkých kanadských jezer – Tutshai, jež se táhne v délce 16 km podél silnice. Nic ráno nenasvědčovalo tomu, že bude tak krásně. Silnici neustále doprovázela železniční trať White Pass Train. Okolní vrcholky ve výšce cca 2000 metrů byly pokryté bílými čepičkami – ledovci. Prý zde ještě před 2 měsíci byl všude sníh. A za pár týdnů zase bude ….

 

Abych nezapomněl, bylo až podivuhodně lehké se dostat z Aljašky do Kanady. Vše obstaralo kouknutí do pasu. Žádná kontrola, zda máme vyřízeno elektronické povolení ke vstupu. A zpět na Aljašku už ani nikdo pasy nekontroloval. Ve srovnání s anabází na letišti jednoduché. I když musím říct, že po příletu do Seattlu byla imigrační kontrola také velmi rychlá a bez překážek. Na rozdíl od Miami, kde si Vás řádně proklepnou. Ale zpět k cestě Kanadou. Dojeli jsme ještě o kus dále, že vedla železniční trať, až na rozhranní Yukon Territory a Britské Kolumbie. Kanada je mou další navštívenou zemí.

 

Aljaška je velmi seizmicky aktivní oblastí, dalo by se říct, že zde mají zemětřesení každý den, protože Pacifická zemská deska se zasouvá pod Severoatlantickou. Je zde také velké množství sopek, samozřejmě aktivních. Tyto jsou ale více na západě země, hlavně na Aleutských ostrovech. V okolí Skagway jsou důkazem pohybu země praskliny v kopcích a také visutý most, který museli za 15 let o metr prodloužit, protože protější strana se postupně vzdaluje.

 

Musím ale říct, že život zde, stejně jako všude na Aljašce, musí být neuvěřitelně tvrdý. Dlouhá zima s minimem denního světla, hromady sněhu a ve Skagway i silný severní vítr. To vše nedělá místo ideálním cílem pro život. Americké domy jsou všechny dřevostavby, vytápěné klimatizací, i když zde jsem poprvé viděl u domů dříví na zimu a komíny.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 18. srpna 2018:

Juneau

Přátelé, přiznejme si, zdalipak víte, jaké je hlavní město Aljašky? Jestliže řeknete Anchorage, tak je to špatně. Moc si z hodin zeměpisu nepamatujete. Správně je Juneau. Není největší, nemá nejlepší kulturní vyžití ani nejlepší restaurace, ale je hlavním městem. A naši další zastávkou na plavbě Aljaškou.

 

Město je ohraničeno nikdy nezamrzající vodní cestou a z druhé strany horami. Ano, nevede sem žádná silnice. Pouze městem vedem 4 proudá dálnice od moře k horám a zase zpět, délka 40 mil. Nic víc, nic míň. Jak se sem dostat? Letadlem nebo lodí. Juneau je hlavním městem od roku 1906. Do té doby tuto pozici zaujímala Sitka, jež byla ale zničena indiány kvůli sporům s ruskými obchodníky. Na přelomu 80. let minulého století zde byly snahy o přestěhování hlavního města do Anchorage nebo Fairbanks. Naštěstí bylo toto zažehnáno.

 

K historii města se váže ještě příběh, kdy v roce 1880 na naléhání náčelníka Tlingitů (místního kmene) se Joe Juneau a Dick Harris vydali do Gastineau Channel zkusit štěstí při hledání zlata. Prdírali se hustým lesem k otoku Gold Creek a tam našli kousky jako hrášky nebo fazole. Tato zpráva rozpoutala první vlnu zlaté horečky. Během roku tu vyrostlo malé město, které dostalo název Juneau, první město založené na Aljašce po odkoupení od Rusů. Díky útokům Tlingitů na tehdejší hlavní město Sitku a také kvůli úpadku obchodu s kožešinami bylo Juneau zvoleno jako nové hlavní město.

 

Říká se, že Juneau je nejkrásnější město Aljašky … no já jsem jiného názoru. Na můj vkus už je moc velké – 30 000 obyvatel dělá své. Mi se více líbilo histrické Skagway. Centrum města se rozkádá na úbočí hor Mt. Juneau a Mt. Roberts. Je to takové bludiště uliček spojené úzkými schodištěmi. Nejrušnější část je nábřeží – přijíždějí sem výletní lodě, rybářské lodě a hydroplány. Zde se táhne Franklin Street, což je renovovaná historická ulička s budovami z roku 1900. V přístavu si ještě všimněte sochy fenky Patsy Ann, oficiální vítačky v Juneau (žila zde ve 30. - 40. letech 20. století) a měla ve zvyku se řítit do přístavu, když přijížděla nějaká loď. Je ale záhadou, jak to věděla, protože byla od narození hluchá. Nad městem se rozkládá ledové pole Juneau Ice Field táhnucí se 80 mil až ke Skagway. Z přístavu vede na Mt. Roberts lanovka, cca do poloviny hory. Zpáteční lístek ale stojí bratru 34 USD, což je masakrální cena. Pokud máte ale čas, tak nahoru se dá vyjít po stezce, cca hodinový výšlap. Co je ve městě dalšího zajímavého? Je zde ruský ortodoxní kostel Sv. Mikuláše z roku 1893, jedná se o nejstarší originál na Aljašce. Nedaleko odsud je Kapitol. Byl postavený v letech 1929-1931 jako teritoriální federální budova. Průčelí tvoří krásné mramorové sloupy. Uvnitř má kancelář guvernér a také zákonodárcové, kteří sem přijíždějí na zimní legislativní období. Před budovou je socha Williama Sewearda, který se zasloužil o zakoupení Aljašky od Rusů. Vše se událo v roce 1867 za 7.2 milionu dolarů. O ulici vedle najdete sídlo guvernéra z roku 1912. Tehdy bylo postaveno ze státního rozpočtu za 44 000 USD.

 

Juneau bylo postaveno na zlatě, přesněji řečeno z odpadů zdejších zlatých dolů, které byly schopny zpracovat až 5 000 tun zlatonosné rudy denně. Byly zde dva doly – Alaska Juneau Mine a Treadwell Mine. První jmenovaný byl uzavřen v roce 1944, co se zde vytěžilo zlata za více než 80 milionu. Druhý byl uzavřen v roce 1922 kvůli závalu a to způsobilo společnosti bankrot.

 

V Juneau mají jediný most a ten spojuje pevninu s ostrovem Douglas, kde býval zlatý důl Treadwell. Nyní je zde rezidenční oblast a návštěvníci mají možnost vyhlídky na přístav a Mt. Roberts.

 

Největší aktrakcí ve městě, či za městem je ledovec Mendenhall, nejznámější ledovec na Aljašce. Tato ledová řeka se nachází 20 km od centra města. Teče v délce 21 km od svého zdroje, jež je ledové pole Juneau Ice Field a čelo je široké půl míle, stále končí v jezeře Mendenhall, kde se odlamují ledové hory. Odhaduje se, že se cca během 5 let stáhne na pevninu a během 25 let zmizí úplně. V okolí je 7 turistických tras – od nejjednodušší Photo Point až po nejdelší East Glacier. Neustále Vás zde cedule varují před medvědy. Našinec to bral trošku s úsměvem, vždyť medvědi jsou přeci v ZOO. Ale chyba lávky – hned na Photo Trail z křoví vyběhlo mládě medvěda černého. Okamžitě se objevili rangeři a vraceli návštěvníky zpět. Tak jsme se vydali po Nugget Falls vedoucí k úchvatným vodopádům a čelu ledovce. Cestou zpět bylo vidět kolem stezky zválenou trávu, takže tu medvědi skutečně jsou. Více jsme se o tom přesvědčili na Steep Creek Trail, kde se při pozorování lososů v řece objevili hned 4 kousky medvěda černého. Pekně se tam promenádovali a hodovali na lososech. Do vody se jim, ale nechtělo, tak vzali za vděk mrtvými na břehu. Opět, neuvěřitelné, živý medvěd se promenáduje cca 2 metry od Vás. Když si vzpomenu na květnové putování Rumunskem, kde jsme na medvěda čekali hodinu a byl dál než 600 metrů …

 

Žijí tady dva druhy medvědů – medvěd hnědý a černý. Oba dva mohou být černí či hnědí. Barva je zavádějící. Medvěd hnědý má chlupatý čumák, je mohutnější a je masožravec. Medvěd černý má holý čumák, je menšího vzrůstu, má menší drápy a je býložravec – žere kytky, listí a bobule. Medvěd hnědý za Váma nepoleze na strom, prostě s ním zatřepe a vy spadnete. Medvěd černý za Vámi milerád na strom vyšplhá.

 

Cestou zpět do Juneau jsme viděli ještě v dálce orla bělohlavého, jež je státním americkým symbolem. Zajímavé je, že do věku 5ti let je orel hnědý. Až poté se mu zbarví hlava do běla a tělo je černé nebo tmavě hnědé.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 19. srpna 2018:

Ketchikan

Naše loď Carnival Legend se pomalu vrací na jih. Z nejsevernější zastávky plavby ve Skagway, kde i talíře satelitů byly namířeny ne do nebe, ale do země, kvůli zeměpisné poloze. Z místa, kde přes zimu svítí slunce jen několik málo hodin denně až nejjižnějšího města Aljašky, 5. co se týče počtu obyvatel, Ketchikanu.

 

Ketchikan je jednak nazýván hlavním a prvním městem výletních plaveb, ale také hlavním městem chovu lososů a jejich následného zpracování do konzerv. Žije zde 14 000 obyvatel, která pracuje jak v konzervárenském průmyslu, tak se živí rybolovem nebo v turistickém ruchu. A je pravda, že ruch je zde největší. Ve Skagway kotvila s námi jedna loď, včera dvě a dnes tři lodě. Jsem zvědavý, jestli jich bude zítra v kanadské Victorii více nebo ne.

 

Ketchikan se rozkládá na úzkém pásu pevniny na ostrově Revillagigedo. Je dlouhý několik mil, ale široký sotva několik bloků. Je tak úzký, že i letiště muselo být postaveno na protějším ostrově. Domy zde stojí buďto na pilotech ve vodě nebo jsou přilepené do svahu a vede k nim točivé a příkré schodiště. Asi docela naštve, když jste dole a zjistíte, že nemáte klíče od auta nebo jste doma něco zapomněli.

 

V roce 1883 zde člověk jménem Snow postavil solírnu lososů. O dva roky později se zde obchodník z Portlandu rozhodl postavit první „plechovkárnu“ na březích Ketchikan Creek, podle kterého místo nese jméno. V roce 1900 zde žilo 800 obyvatel. Také zde začala těžba nerostů a horníci zde zaměstnaní utráceli 2/3 příjmu v barech či nevěstincích. O Ketchikanu se říká, že jak lososi, tak místní muži táhli proti proudu se třít. Těžba zde ovšem doznala svého úpadku, rybářství a zpracování ryb naštěstí nikoliv. V roce 1954 tady byla postavena pila a zpracovávalo se zde dříví z ostrova Prince of Wales, což bylo pro lesníky tzv. ground zero. Došlo ovšem k vytěžení porostu a nyní zde vzniká sekundární prales, k jehož šíření přispívá i endemická létající veverka – v bobkách roznáší semínka stromů. V roce 1983 byla pila uzavřena, později i celulózka a mnoho obyvatel ztratilo dobré příjmy.

 

Ketchikan patří také mezi nejdeštivější místa na Aljašce, ročně zde spadne 4-5 metrů srážek. Říká se, že pokud jste v Ketchikanu déle než hodinu, zažijete několikrát déšť. My jsme měli ale azurovou oblohu bez jediného mráčku. Místní prý ani nevytahují deštníky a deštěm se nenechávají rušit. Jinak by Ketchikan nemohl existovat.

 

Nedaleko Ketchikanu leží jeden z dalších turistických cílů – Misty Fjords National Monument a právě sem míří desítky hydroplánů startující z přístavu v Ketchikanu s turisty. Před 17 000 lety byla celá oblast pod ledem a masivní působení ledovců vytvořilo krajinu fjordu s útesy vysokými až 1000 metrů.

 

Ketchikan má ještě jednu zajímavost – nejvyšší poštovní směrovací číslo v USA, a to 99950.

 

Nejlepší způsob, jak poznat Ketchikan je ale pěšky. A stejně tak jsme to provedli i my. V přístavu, v turistické kanceláři jsme si vyzvedli mapu města, kde je krásně zaznačena procházka kolem největších atrakcí, s jejich popisem. Navíc se ve městě nemůžete ztratit, protože k atrakcím vedou neustálé směrovky.

 

A co lze ve městě vidět? Určitě první je malebný rybářský přístav Thomas Basin s hospodou Potlatch ze 30. let minulého století. Hospoda byla prvním místem, kde se žízniví rybáři vrhli. Jednak na pití a také na nabízející se prostitutky. V horním patře byla provozována tajná herna. Když se vrátím ovšem k procházce, tak hned od přístavu projdete „branou“, což je malebný nápis Ketchikan, zde se určitě, jako většina turistů vyfotíte. Nedaleko je Southeast Alaska Discovery Center, přírodovědné muzeum. Dále Tongass Historical Museum, jak je z názvu zřejmé, tak se jedná zase o muzeum věnující se historii. Procházku městem neustále doprovázejí všudypřítomné totemy kmene Tlingitů a Hayenů. Nesmím samozřejmě opomenout věhlasnou Creek Street – ulici s dřevěnými domy nad Ketchikan Creek. Původně distrikt červených luceren, kde bylo až 30 nevěstinců. Dnes zde zůstal jeden Dollys House, provozovnou nejznámější bordelmamá Dolly Arthur. Dnes je zde muzeum věnující se dané tématice, vstupné 10 USD, prohlídka asi 15 minut. Nevěstince fungovaly až do roku 1954, kdy se prostituce stala nelegální. Procházka městem Vás také zavede k Totem Heritage Centre, což je kopie typického indiánského kmenového domu. Je zde více než 30 totemů (originálů) datujících se od 18. do 20. století. Vstupné 6 USD. Kousek před muzeem totemů je ještě původní kostel Sv. Alžběty. Fungoval mezi lety 1927 – 1962. Poté z něj byla zřízena městská márnice … současný slogan „Zákazníci vítání, turisté a návštěvy nikoliv“. Od totemů přejděte přes Ketchikan Creek a narazíte na Deer Mountain Tribal Hatchery – sádku lososů, jež jsou poté vypouštěni do Ketchikan Creek. Ročně se zde vypouští 350 000 lososů. O tomto počtu mluví fakt, že řeka se rybami jen hemží. Někdy ani nevidíte dno, kolik ryb je na jednom místě. Přírodní lososi se sem poté vracejí se vytřít a k tomu používají rybí žebřík, aby nemuseli zdolávat divokou peřej. Od rybářského žebříku se lze dostat do města buďto po silnici nebo po jedné z mnoha dřevěných stezek – Married Man´s Trail, kudy chodili ženatí muži si užít do Creek Street. Chodníků je zde samozřejmě mnoho, takže doporučuji i vystoupat po jiném ke Cape Fox Lodge či se jen tak courat po vámi zvolených. A jestliže jste neviděli zblízka orla bělohlavého, tak se vydejte po pobřežní promenádě směrem k tunelu, zde je krásná socha tohoto státního symbolu … takového ptáka jste ještě neviděli!

 

FOTOGALERIE

 

 

 

pondělí 20. srpna 2018:

Victoria, Kanada

Včera jsme opustili slunečné počasí v Ketchikanu, kde by mělo spíše pršet a loď se pohybuje rychlostí 23 uzlů směrem na jih. Skrze kanadské vody a podél ostrova Vancouver, největšího kanadského ostrova až do svého dnešního cíle – hlavního města Britské Kolumbie nebo také do hlavního města zahrad – Victorie. Proč zahrad? Díky klimatu se zde daří i netypickým rostlinám – palmám, eukalyptům, banánovníkům apod. Ve městě najdete mnoho zahrad, ale nejznámější a nejnavštěvovnější jsou asi Butchart Gardens rozkládající se asi 25 km od města. Původně lom, nyní překrásné místo s tisíci rostlinami ze všech koutů světa.

 

Victorie leží na jihu ostrova Vancouver a je největším a nejnavštěvovanějším městem. Žije zde asi 300 000 obyvatel a je oblíbeno hlavně důchodci pro své mírné klima. Victoria byla založena v roce 1843 o čemž mluví i historické budovy ve městě. Jsou převážně soustředěny kolem přístavu. Nejznámější je asi Fairmont Empress Hotel postavený ve staroanglickém stylu. Společně s nedalekým Parlamentem je dominantou města. Parlament je viktoriánská budova z roku 1898 a večer je krásně nasvícený. Historické je taktéž Bastion Square, kde stávala stará Old Fort Victoria. A jestliže nemáte dost totemů, tak v parku Thunderbird najdete sloupy kmenů Haida a Gitxsan. Nesmím opomenout rovněž Craidarroch Castle, je už dále od přístavu, kanadskou národní památku z roku 1890. Hrad byl postaven pro uhelného magnáta Dunsmnira, nejbohatšího člověka v Kanadě své doby.

 

Victoria není jen historie – je to také hlavní pivní město Kanady. Milovníci piva zde najdou 13 pivovarů!

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 21. srpna 2018:

Seattle

Poslední den plavby, rozloučení se Seattlem a odlet domů. Tak lze do kostky shrnout dnešní program. Ale je teprve ráno, tak nebudu předbíhat.

Loď jako vždy připlula před ohlášeným časem. Připadá mi, že je to pravidlem. Ale nic nám to nemění na skutečnosti, že autobus dorazí až v 9 hodin. Není tedy kam spěchat a raději si užívat komfortu a zařízení lodi než stát venku před přístavn budovou.

První den v Seattlu jsme začali jeho poznávání spíše po okrajích. Dneska se zaměříme více na centrum. První zastávka je u symbolu města - věže Space Needle, která zde byla postavena v roce 1962 u příležitosti Světové výstavy. Vyhlídková plošina je ve 154 metrech a výtahem nahoru jedete 54 vteřin - v takové jakoby zlaté kapsli. Počasí ovšem nebylo nakloněno dalekým výhledům. Či spíše příroda - město a okolí je zahaleno do oparu/kouře pocházejícího ze severokalifornských požárů. Nedaleko věže je ještě velmi zajímavé Muzeum popartu - je od stejného architekta a ve stejném stylu jako Disney Concert Hall v Los Angeles. Při pohledu shora připomíná rozbitou kytaru Jimiho Hendrixe. Cyberpunk náladu zde dokresluje ještě jednokolejka jezdící odsud do centra města. Její trasa se proplétá jakoby uvnitř budovy muzea.

Ze 60. let se přesouváme do hi-tech části města, kde má sídlo Amazon. Respektive zde postavil několik prosklených koulí, uvnitř kterých se nalézá botanická zahrada sloužící jako relaxační zona pro zaměstnance Amazonu. Firma patří mezi přední zaměstnavatele ve městě. S Amazonem souvisí také nedaleký obchod, kde nejsou prodavači, pokladní a ani poklady. Veškerý nákup probíhá pomocí amazon aplikace a snímání zboží pomocí NFC kodu. Pro naše poměry až příliš futuristické, ale zde očividně může fungovat.

Propadáme se o několik století zpět a vystupujeme uprostřed historické části města - Pioneer Square, kde stávala původní pevnost prvních osadníků. Poté zde začaly vyrůstat domy, hrozil zánik místa, ale naštěstí namísto demolice proběhla rekonstrukce. Nyní je náměstí příjmným místem pro návštěvu. Každého zaujme památník věnovaný všem hasičům. Tento zde má připomínat velký požár, při kterém naštěstí nikdo nezahynul. Mimo kavárny je zde Glass House Studio. Seattle je známý foukaným sklem a skleněnými výrobky. A právě Glass House Studio má vysoké renomé ve městě, ale i okolí. Když jsem se zmiňoval o historii - nedaleko se nachází muzeum období zlaté horečky s velmi zajímavou expozicí a je zadarmo. Jelikož obcházíme celý blok, pak nemůžeme minout původní městské stáje, nyní hasičskou zbrojnici a nedaleký Waterfall park, kde stával dům zakladate UPS.

Na závěr navštívíme ještě Pike Place Market. Původně zde stávalo tržiště pro farmáře. Nyní je místo oblíbené jak u prodejců, místních umělců a také turistů. Doporučuji dojít až na konec a sejít po schodech dolů, ke vstupu do divadla, kde je "slavná" žvýkačková zeď - oblepená desetitisícem žvýkaček .... fuuuuj!

A to už je ze Seattlu vše. Je zde spousta dalších míst, jako např. akvárium na pobřeží. Vlastně jedno muzeum jsme ještě viděli - a to Letecké muzeum. Pokud nepojedete na letiště celou cestu po dálnici, odbočíte směrem k Boeingu, budete muzeem jakoby projíždět. Ze silnice uvidíte Concord, starý AirForce One, Jumbo se sériovým číslem 0001 anebo akrobatickou stíhačku. A to je vše přátelé .... najedeme na 7 proudou dálnici a před námi je letiště!

 

Málem bych zapomněl - při letu zpět, někde nad Hudson Bay se objevila na obloze obrovská a překrásná polární záře! Trvala asi 40 minut!

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert