TOPlist

 

RUMUNSKO

16. - 25. 5. 2018

 

 

 

 

 


 

středa 16. května 2018:

Praha - Bělehrad - Bukurešť - Sinaia

Možná si leckterý čtenář mých stránek položí otázku, proč zrovna Rumunsko? Proč tato vcelku blízká země, kam se jezdilo za totáče? U nás s puncem mafie a „nepřizpůsobivého“ obyvatelstva … Navštívil jsem Albánii a byl jsem zvědavý, zda bližší poznání další balkánské země bude podobné – čili ponese se v duchu překvapení.

 

Seznámení s rumunskou metropolí bylo jen letmé, víceméně z autobusu, s jedinou zastávkou u Parlamentu, prý druhé největší vládní budovy na světě (po americkém Pentagonu). Budova má 6 pater pod zemí a 8 pater nad zemí. Ne nadarmo se Bukurešti přezdívá malá Paříž – najdete zde budovy v podobné architektuře, vítězný oblouk, široké ulice se vzrostlými stromy … škoda jen, že takové je jen centrum. Okrajové části města už tak pozitivně nepůsobí, ale to asi všude, i v oné zmíněné Paříži.

 

Doprava v Bukurešti dosahovala své odpolední maximální hranice, a tak jsme město opustili a pokračovali směrem zpět na sever, k vrcholům Karpat. Našim dnešním cílem je horské městečko Sinaia, jež je mnoha cestovatelům známé také jako lyžařské středisko, už z dob socialistického Rumunska. Dnes je centrum lemované obchody, restauracemi a kavárnami. Na nic jiného jsem zde prozatím nenarazil.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 17. května 2018:

Sinaia - Peles - Brasov - Bran

Dnešní obloha nevěstí nic moc pozitivního, po snídani začíná dokonce pršet, naštěstí jen pár kapek. Teplota venku je horských 8 stupňů, ještě že jsem se vybavil na cestu do Rumunska teplejším oblečením. Není se čemu divit, Sinaia je horské středisko a dle mapy začíná lanovka hned nad hotelem, stoupá dále do 1400 a 2100 metrů, kde začínají samotné sjezdovky. Určitě to musí být super, vyzkoušet místní lyžovačku. I mapa trekových tras vypadá velmi zajímavě. Rumunsko co? Rumunsko opět překvapuje a udivuje.

 

Opět začíná krápat, ale nám to moc nevadí, jsme na cestě do královského paláce Peleš. I samotná prohlídka zde se odehrává uvnitř, takže i v tomto případě déšť neovlivní náš program. Jen pro náladu skupiny, a také pro fotky by mohlo vysvitnout sluníčko. Palác Peleš byl postaven rumunským králem Karlem I., respektive jeho manželkou Alžbětou. Královská rodina neměla do té doby své sídlo. Na stavbě se podílel také český architekt. Stavba probíhala v letech 1875 – 1883, stojí ve velkém parku v anglickém stylu a připomíná spíše bavorské zámky. Palác Peles má 106 pokojů, veřejnosti je přístupné pouze první patro, ostatní dvě patra nikoliv. Místnosti jsou zde vyzdobeny ebenem, perletí, ořechovým dřevem a kůží. V paláci je téměř 800 vitrážových oken. Po královské demisi v roce 1947 byl zámek otevřen veřejnosti, poté byl zabaven Ceausescem a označen za státní palác.

 

U zámku jsem musel hodinu hledat jednoho člena výpravy. Nedostavil se k odjezdu, asi zapomněl, kde parkuje autobus a vydal se zpět do Sinaie do hotelu, odkud naštěstí zavolali průvodci, a tak jsme se všichni zdárně našli. Pán se neobtěžoval nikomu omluvit. Nemluvě o mé osobě, ale spíše ostatním členům výpravy. Ještě se cítil uražený, že nenašel autobus. Nepřísluší mi toto komentovat.

 

Pokračujeme v cestě do pátého největšího města Rumunska Brašova, založeném Sasy pod jménem Kronstadt. Město díky své poloze prosperovalo a Sasové zde tvořili elitní menšinu. V 60. letech 20. století zde proběhla paneláková výstavba a přesídlení obyvatel z Moldávie. Brašov je rozdělen na dvě části – staré město pod kopcem Tampa a panelákové nové město. Na vrchol kopce Tampa, 967 metrů, lze za 18 RONů vyjet lanovku. Já si tuto atrakci nechal ujít a radějí šel ve městě na pivo.

 

Centrem Brašova je Radniční náměstí. Legenda praví, že když Krysař vyvedl děti z německého Hamelinu, vnořil se s nimi do tunelu a vyšel zpět na světlo v transylvánském Brašově. Náměstí obklopují domy kupcí a stará radnice, kde je nyní Historické muzeum. Na náměstí určitě nepřehlédnete Černý kostel, jehož stavba probíhala v letech 1385 – 1477, název odkazuje ke zčernalým zdem, pozůstatku velkého požáru, který založila rakouská armáda, která se v roce 1689 prohnala městem. Interiér kostela je zářivě bílý, projasněný tureckými koberci rozvěšenými na zdech chrámové lodi. Nutno je také zmínit místní synagogu, velmi podobnou té, která stojí v New Yorku.

 

Závěrečným bodem dnešního programu bylo městečko Bran, jež patří asi k nejoblíbenějším turistickým cílům v Rumunsku. Hrad zde pochází ze 14. století a je ve většině průvodců představován jako Drákulův hrad, vzdor faktu, že zde Vlad Tepes nikdy nežil, byl zde pouze dva týdny vězněn. Jeho goticko-pohádkový styl však naprosto odpovídá představám, jaké si čtenář Stokerova Drákuly odnese. Hrad pochází ze 14. století a byl postaven jako strážní. Nyní je hrad otevřen veřejnosti a prezentován jako soukromá rezidence královny Marie, vnučky anglické královny Viktorie, která se v roce 1893 vdala za prince Ferdinanda. Jejímu temperamentu však život v Bukurešti nevyhovoval a brzy se stala vyhlášenou rebelkou. Hrad je plný místností, zákoutí, uliček, schodišť … dokonalé bludiště pro zmatení nájezdníků.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 18. května 2018:

Bran - Piatra Craiului -Prejmer - Poana Brasov - Bran

Ráno budí všechny členy výpravy sluníčko osvěcující okolní překrásné skály, obloha je jak vymetená. Je škoda sedět na pokoji, tak jsem hned před snídaní vyrazil kolem pastvin na průzkum okolí. Jediným doprovodem mi byli zpívající ptáci a krávy, kterým se na krku houpal plechový zvon. Žádný ruch aut, žádný městský spěch …

 

Bylo skvělé, že na dnešní den vyšlo i počasí, protože nás čekalo poznávání místních hor, túra do národního parku Piatra Craiului (Královský kámen), druhého nejstarší parku v Rumunsku. První přírodní rezervace zde byla vyhlášena již v roce 1938, přičemž rozloha byla pouhých 440 ha. Během následujících desetiletí byla chráněná oblast postupně rozšiřována a v roce 1990 byla rumunským ministerstvem zemědělství Piatra Craiului prohlášena národním parkem, což bylo v roce 2000 ještě potvrzeno schválením příslušného zákona. V roce 2003 byla ještě rozhodnutím vlády (týkající se vymezení biosférických rezervací, národních parků a přírodních parků a stanovení jejich správy) potvrzena hranice a plocha parku.

 

Z velkých savců se zde vyskytují např. medvěd hnědý (Ursus arctos), vlk obecný (Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx) nebo kamzík horský (Rupicapra rupicapra). Ze savců zde mimo jiné bylo identifikováno 21 druhů netopýrů. Z ptačí říše zde bylo pozorováno 111 druhů, což lokalitu činí atraktivní pro jejich pozorování. V parku bylo identifikováno 1170 rostlin což zahrnuje cca 30% druhů, které se vyskytují v Rumunsku.

 

My jsme samozřejmě prošli jen malou část parku, malebnou a úchvatnou soutěsku. Pokoušeli jsme se zahlédnout místního kamzíka – černou kozu. Ale asi jsme moc hlučeli. Viděli jsme pouze několik krkavců a tyranovců (ptáci lovící hmyz za letu). Ale příroda a hlavně 150 metrů vysoké okolní skály byly úchvatné!

 

Odpoledne jsme se vrátili zpět k Brašovu a navštívili městečko Prejmer s největším opevněným kostelem v Rumunsku a také v jihovýchodní Evropě. Byl postaven na počátku 13. století teutonskými rytíři. Za 500 let své činnosti bylo místo dobyto pouze 1x v roce 1611, kdy obráncům došla pitná voda. Obléhán byl asi 50x. Kapacita pevnosti byla 1500 osob. Každá rodina z vesnice zde měla místnost se stejným číslem, jako měli dům. Pevnost je také známá svou „smrtelnou zbraní“, což byla obdoba dnešního kulometu. Na vyhloubené desce byly kovové trubky, kterými obránci útočníky ostřelovali. Pevnost mohla odolávát nájezdům po několik týdnů. V případě, že obráncům docházelo jídlo, tak nájezdníkům hodili poslední kus chleba a dobytka, že se mají také najíst, oni prý mají dostatek. A někdy to zabralo …

 

Vracíme se zpět do národního parku a cesta vede přes nám již známý Brašov. Jelikož máme ještě dost času, tak nejdříve vyjedem na vyhlídku nad město, odkud je vidět centrum a Černý kostel, rumunskou čvrť a další navštívená místa. Dokonce lze v dálce vidět opevněný kostel v Prejmeru!

 

Z vyhlídky ještě stoupáme výše do horského střediska Poana Brasov ve výšce cca 1000 metrů. Rumunský lyžařský resort je populární mezi návštěvníky z mnoha evropských států. V roce 2010 zde proběhla modernizace a lyžařská oblast byla rozšířena z 50 ha n 80, délka sjezdovek z 14 km na 24. Většinu sjezdovek zde zasněžují děly. Resort hostoval v roce 2013 akrobatické lyžování a Evropský olympijský festival mládeže.

 

Na závěr dne jsme se vrátili zpět do národního parku a těšili se na pozorování medvěda hnědého. V parku jich žije 30, v celém Rumunsku 6 000. Zde strážci parku přilákají medvěda kukuřicí a sušenkami. Pozorovatelé sedí v boudě (pozorovatelně), asi 300 metrů od místa krmení. Čekali jsme, viděli jsme lišku, krkavce, zase lišku a už jsme to chtěli vzdát, když tu se medvídek dostavil. Nebyl nikterak velký – mladý samec, starý asi 2.5 roku a o váze cca 150 kg. To nám ovšem nevadilo. Myslím, že všichni členové výpravy byli rádi, že jsme se dočkali.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 19. května 2018:

Bran - Rupea - Viscri - Segešvár

Včerejší raní obloha byla o něco pozitivnější než a dnešní. Ležely na ní těžké mraky, které nevypadaly, že by se chtěly zvednou. Tajně jsem doufal, že nebude pršet. Opouštíme totiž údolí v okolí Brašova a jedeme do jiné části Rumunska. Říká se zde, že se mraky stahují právě k Brašovu. A skutečně to byla pravda! Po chvíli jízdy v dešti se oblaka rozestoupila a začlo na nás svítit sluníčko. V místě naší první zastávky, u pevnosti Rupea, už bylo teploučko.

 

Pevnost je jednou z nejstarších archeologických nalezišť v Rumunsku, první známky osídlení se datují zpět do paleolitu a raného neolitu. První doložené záznamy uvádějí, že v roce 1324, kdy se Sasové postavili proti králi Karlu I., ukryli se právě zde. Dle archeologů byla současná citadela postavena na ruinách bývalé dácké ochranné pevnosti dobyté Římany. Jméno pevnosti pochází z latiny a znamená kámen. Od 10. století procházela citadela rozšiřováním a ve 14. století měla strategické postavení – byla hlavní spojnicí mezi Transylvánií, Moldávií a Valašskem. Legenda říká, že dácký král Decebalus zde během druhé dácké války (105-106) spáchal sebevraždu. Tehdy byly pevnost známa pod jménem Ramidava. Současný vzhled pevnost získala díky fondům z Evropské unie. V 90. letech minulého století byla pouhými ruinami.

 

Včera jsme navštívili opevněný kostel v Prejmeru, dneska nás čekal daleko menší, ale také velmi krásný ve vesnici Viscri. Místo je také známé tím, že zde má princ Charles svůj dům – modrý, hned z kraje vesnice. Viscri je původně německou osadu. Domy si zde zachovaly svůj původní ráz. Trošku Vám může připada, že se zde zastavil čas. Opevněný kostel pochází ze 13. století a hradby byly postaveny v 15. století. Doporučuji vystoupat na zvonici. Cesta nahoru je sice dost náročná, ale výhled stojí za to. Projděte si rovněž náves vesnice, určitě to stojí za to!

 

A co bylo závěrem dne? Krátký přejezd do dalšího z německých měst – Segešváru, města v rumunské župě Mureș, v historickém regionu Sedmihradska. V roce 1999 bylo historické centrum města zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Město vzniklo v druhé polovině 12. století, kdy oblast začali kolonizovat Sedmihradští Sasové (založili mimo jiné i města Sibiu či Brašov). Hrálo důležitou obchodní a strategickou roli po několik století a patřilo k nejvýznamnějším městům v Sedmihradsku. Sighișoara byla součástí Uherska až do 1. světové války. Historické centrum si zachovalo charakter středověkého německého města, ve kterém se prolínaly vlivy západního (Německo, Uhersko) a východního (Byzantská říše, Osmanská říše) kulturního prostoru. Mezi nejvýznamnější památky patří 64 metrů vysoká Hodinová věž s orlojem, na kterém defilují alegorické postavy ztvárňující různé hříchy a neřesti.

 

Vzhledem k tomu, že se počasí zase pokazilo a členové výpravy už byli utahaní, poznávání města jsme odložili na zítra. Dneska jsme navštívili jen místní sklep a ochutnali švestkovou, hruškovou a jablečnou pálenku. Následoval volný program a případně individuálně prohlídka starého města.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 20. května 2018:

Segešvár - Červené jezero - Bikazská soutěska - Hura Humora

Dopoledne jsme dokončili poznávání Segešváru. Dokonce jsme zašli i do míst, která jsem já včera neprozkoumal. Nejvíce jsem byl zvědavý na rodný dům Vlada Tepeše, neboli Drakuly – žlutý dům, se symbolem draka, stojí hned naproti zvonici, nyní je v něm ale restaurace. Dostali jsme se i k zadní městské bráně a do dalších uliček. Myslím, že Segešvár je moc pěkné a malebné městečko. Opět i zde je vidět německý vliv.

 

Po prohlídce jsme vyrazili směr severovýchod, abychom překročili Karpaty a míříme do jednoho z nejznámějších rumunských regionů - Bukoviny, země zdobených klášterů. Cesta nás zavede do míst, kde převládá maďarská menšina. Změnil se i rád domů. Namísto průčelí nám známým z jižních Čech mají domy překrásné dřevěné zdobené brány, nahoře jsou budky pro ptáčky, protože místní věří, že ve formě ptáčka se k nim vrací duše zemřelého člena rodiny.

 

Delší zastávka nás čekala u Bikavské přehrady neboli také Červeného jezera. Jezero Lacu Roşu (Červené jezero) – vzniklo v roce 1838 sesuvem půdy, která přehradila říčku Bicaz. Tajemnost místa doplňují z vody vyčnívající kmeny stromů, které byly strženy při sesuvu půdy. Legenda říká, že jezero dostalo svůj název podle nešťastné události, která zde postihla skupinku lidí při pikniku. Ti zrovna seděli pod strání u jezera, když se na ně okolní svah zřítil a rozmačkal je. Jejich krev pak obarvila vodu jezera tak, že dodnes nese jméno Červené jezero. Zde nás zastihl déšť, tak členy výpravy nejvíce zajímalo, kde se schovat než se kochat jezerem.

 

Cesta od jezera se kroutila kolem kopců a klesala v neuvěřitelných serpentinách. Proto si myslím, že mnoho členů výpravy bylo rádo, když jsme se ještě mohli projít Bicazskou soutěskou, jež se nachází v severovýchodní části země na hranicích žup Neamţ a Harghita. Tato přírodní zajímavost byla vytvořena vodami řeky Bicaz, která zde svým tokem protíná ostré vápencové skalní stěny. V části soutěsky zvané „Peklo“ (Gâtul Iadului) obepínají skály řeku tak těsně, že bylo nutné vytesat silnici přímo do skály.

 

Poté již naše cesta pokračovala do dnešního cíle, města se zajímavým jménem - Hura Humora, což v překladu nemá nic společného s humorem, ale znamená Ústa řeky.

 

FOTOGALERIE

 

 

pondělí 21. května 2018:

Bukovina - zdobené kláštery

Po včerejším dlouhém přejezdu se většina členů výpravy těšila na krátký čas dnes strávený v autobuse. Přes noc bylo v horách docela chladno, tak nám museli na hotelu přitápět, velmi příjemné to bylo. Počasí ráno nevypadalo zrovna nejlíp, ale jak už jsme všichni poznali, v horách se to rychle mění a za chvíli může svítit sluníčko.

 

Celkem byste našli v Bukovině několik desítek zdobených klášterů, některé více, některé méně. Vesměs byly založeny králem Štefanem Velkým a jeho levobočkem. My jsme měli v plánu navštívit 3 tyto kláštery.

 

Prvním byl klášter Moldoviţa (čti Moldovica),  založený v roce 1532 vévodou jménem Petr Rareş, který byl levobočkem Štěpána Velikého. Nachází se v obci Vatra Moldoviţei v župě Suceava oblasti zvané Moldova (Nezaměňovat se sousedním nezávislým státem Moldávií!). tento opevněný pravoslavný klášter se proslavil díky svým velice zachovalým nástěnným malbám, které jsou asi nejzachovalejší v celé Jižní Bukovině.

 

První zmínka o klášteru Moldoviţa pochází z roku 1402. V této zmínce však není přímé souvislosti s tímto architektonickým skvostem. V tomto dokumentu šlo o původní klášter, který na protějším břehu řeky Moldoviţa založil Alexandr cel Bun (Alexandr Dobrý). Tento klášter byl pravděpodobně zničen při zemětřesení na začátku 16. století. Klášter Moldoviţa, který známe dnes založil již zmíněný levoboček Štěpána Velikého, Petru Rareş a kostel zasvětil Zvěstování Panně Marii. Toto tvrzení dokládá pamětní nápis na jižní straně kláštera.

 

Kostel má architektonický půdorys kříže se třemi apsidami. V samém středu kostela se tyčí výrazná lucerna se čtyřmi okny. V klášteře je dobře ukryta pokladnice, která je umístěna nad pohřební komorou. Celému kostelu však dominuje ohromná předsíň s obrovským vstupem a velkými okenními otvory. Tato byla vybudována podle vzoru kláštera Humor.

 

Kostel Moldoviţa byl vymalován freskami v roce 1537 a podle různých stylů (rukopisů) je zřejmé, že se na výzdobě tohoto kláštera podílelo více moldavských-rumunských umělců. Roku 1607 nechal Biskup Efrem z Rădăuţi nechal klášter obehnat opevňovácí zdí se třemi věžemi. Nechal též vybudovat dvoupodlažní budovu a založil klášterní pokladnici. Nyní se v této stavbě nachází klášterní muzeum, kde jsou k vidění bohoslužebné předměty, výšivky, ikony, liturgické knihy a nebo archeologické nálezy. Můžete si zde také prohlédnout kostelní sedadlo Petra Rareşe.

 

Klášter Moldovita se proslavil krom svého opevnění proti tureckým nájezdníkům i množstvím dochovalých vnějších nástěnných maleb a fresek. Jižní stěna kláštera zobrazuje dvě oblíbená témata mistrů z tehdejších dob a sice Velebení Panny Marie a Kristův rodokmen. Za nejvíce fascinující a obdivování hodná je považována freska z výjevem „Obléhání Cařihradu“. Při vstupu do kláštera je krásná malba „Posledního soudu“.

 

Abychom dneska nepoznávali jen kláštery, zavítali jsme i do nedalekého Muzea kraslic. Jedním slovem úžasné! Bylo až neuvěřitelné vidět, co člověk na vejce dokáže namalovat. V muzeu je několik tisíc exemplářů kraslic z místní tvorby a také dary z 56 zemí světa. Je zde kraslice z Česka, ale ze Slovenska ne. Proto se slovenští členové výpravy dohodli, že do muzea kraslici pošlou.

 

Klášter Sucevita - klášter Vzkříšení v Sucevitě založili roku 1583 tři bratři z rodu Movilăs jihozápadně od města Radauti. Členové rodu Movilăs byli potomky Petra Rareşe, který v okolí nechal zbudovat desítky opevněných kostelů. Kostel je tedy jediným malovaným kostelem, který nebyl založen z rozhodnutí prince. Docela brzy po dostavbě kláštera se jeden ze zmíněných bratrů Ieremia Movilă stal vládcem Moldávie. Další z bratrů Simion byl králem oblasti zvané Valachie a poslední třetí bratr Jiří se během této doby stal biskupem Rădăuţi.

 

Kostel Vzkříšení byl vyzdoben malbami kolem roku 1595. Tento kostelů byl zřejmě jako jeden z posledních kostelů vyzdoben fasádními freskami z dob éry Štěpána III. Velikého a Petra Rareşe.

 

Sucevitský klášter prošel během své historie několika přestavbami a inovacemi, a to hlavně ve století sedmnáctém. Masivní hradby tohoto kláštera byly zbudovány až po ozdobení freskami z konce 16. století. Tyto mohutné obrané zdi byly zbudovány během panování Ieremia Movilă. Jedna ze stěn je dlouhá téměř 100 metrů, tři metry má na šiřku a sahá do víše více jak šesti metrů a dotváří tak atmosféru středověké tvrze. Stěny jsou zpevněny valy a přistavěny byly i strážní věže. Každá z těchto pěti věží má jiný tvar. U severní stěny hradeb je náměstí, věž a brána se špičatou osmibokou věží, která stojí přímo uprostřed hradební stěny. Vstupní brána má nad obloukem půlkruhový výklenek zdobený obrazem s výjevem Vzkříšení a vyřezávaný erb Moldavie. V této hlavní vstupní věži jsou ještě dvě patra nad vstupní branou. V prvním patře je malá kaplička věnovaná Zvěstování.

 

Centrální část zůstala původní - jsou zde domy jeptišek a nachází se zde i muzeum s výšivkami, rukopisy, náboženských předmětů a ikon.

 

Fresky, které zdobí fasády kláštera Sucevita, jsou velmi pozoruhodné, kontrastní, pestré a výborně zachované. Počet zobrazených výjevů, scén a osobností je vyšší než u kterékoli jiného kostela v oblasti Moldava. Zde jsou ovšem na rozdíl od většiny ostatních klášterů dobře známi umělci, kteří zde malovali. Byli to bratři Ion a Sofronie, kteří zde vyzdobili klášter freskami v letech 1595 – 1596.

 

Po vydatném obědě následovala další zastávka na přerušení linie klášterů v místní keramické dílně ve vesnici Marginea.

 

Poslední klášter Voronet leží asi 2 km od našeho hotelu, tudíž jsme celý kruh poznávání uzavřeli nedaleko ubytování. Voronet je unikátně vymalovaný klášter, který je též nazýván Sixtinskou kaplí východu. Klášter Voronet zanikl v roce 1786, mnišské cely se rozpadly a do dnešního dne se vedle kostela zachovala pouze klášterní zvonice. Dnes zbyl z Voronetu jen malý ženský klášter. I přesto je však klášter Voronet asi nejcennějším klášterem v Rumunsku.

 

Chronologicky podle doby svého vzniku patří tento klášter mezi kláštery Putna a Neamt. Fascinující fresky, které ozdobily klášter v době rozkvětu za metropolity Roscy mezi lety 1547 - 1550 přinesly Voronetu přezdívku "orientální Sixtinská kaple" a "voronetská modř" se tak ocitla v lexikonu umění hned vedle Tizianovy červené a Veronesovy zelené. Modř je vyrobená z lazuritu a nejvýrazněji z maleb září v deštivé dny, těsně před západem slunce.

 

Klášterní kostel byl navržen tak, aby se do něj vstupovalo dveřmi v jižní zdi. Obvykle otevřený vstup byl nahrazen vstupem uzavřeným, čímž se vytvořila nepřerušovaná plocha podél západní zdi, ozdobená jedinečným výjevem Posledního soudu, který je zřejmě nejpůsobivějším samostatným dílem malovaných klášterů.

 

I přesto, že vlivy počasí poničily fresky na celé severní zdi, je stále možno odhalit obrazy Adama a Evy, narození prvního dítěte, objevení ohně, vynález pluhu a vynález písma. Nepřehlédněte ani výjev Adamova smlouva, který ilustruje mýtus, že Adam podepsal smlouvu s ďáblem. Jižní zeď zase pokrývají tři kompozice - na opěrných zdech jsou to scény ze života sv. Mikuláše a sv. Jana, Rodokmen Kristův a zástup svatých a filozofů, mezi nimiž je Platón namalován s rakví plnou kostí. V druhé řadě zdola na levé straně je zobrazen Eliáš v "ohnivém voze", odhodlaný pustit se silami, jimiž ho Bůh obdařil, do vymítání ďáblů. V pravé části pochmurné chrámové předsíně a kněžiště s křížovou klenbou se nachází hrobka poustevníka Danila a fresky Štěpána, jeho ženy Marie Voichity a jejich syna Bogdana v okamžiku, kde převádějí klášter Kristu.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 22. května 2018:

Hura Humora - Kluž

Naše putování po Rumunsku se již začíná pomalu stáčet zpět do hlavního města a tudíž se i blíží jeho závěr. Dovolím si říct, že asi každý z členů výpravy je velmi překvapený, co v Rumunsku vidí. S největší pravděpodobností očekávali středověk, špinavou zemi, ale opak je pravdou. A o tom se přesvědčujeme každičký den putování.

 

Opustili jsme Bukovinu a velmi scénickou cestou se vracíme zpět do Transylvánie. Cestou … mno je to jako dálnice. Opět každého z členů výpravy napadne, jaktože tady mají tak krásnou cestu a u nás jsou všechny rozbité. Navíc v horách, kde bývá tvrdá zima. Co k tomu dodat …. Buďme rádi za ty cesty, které zde mají, alespoň netrvají přejezdy celou věčnost. Průsmykem Borgo, který zmiňuje Bram Stoker ve svém románu Dracula jsme dorazili k hotelu Hrad Dracula. Samozřejmě s Draculou má společné pouze jméno, a že zde autor románu zasadil hrad tohoto hraběte. Hotel stojí na kopci, s výhledem do krajiny, na nedaleký klášter a sjezdovku. Pro turisty tu udělali atrakci, návštěvu Draculovy ložnice, kde leží v rakvi a odpočívá … nebudu prozrazovat více, jen to, že návštěva není vhodná pro lidi se srdeční slabostí. S hrabětem souvisí i nedaleké město Bystrita, kde románový hrdina trávil čas před návštěvou hradu, konkrétně v hotelu Zlatá koruna. My jsme dnes obědvali. Aby nám vytrávilo, udělali jsme si asi půlhodinovou procházku centrem města, k evangelickému kostelu s nejvyšší věží v Transylvánii.

 

Dalším cílem bylo až největší transylvánské město Kluž. Druhé nejlidnatější město Rumunska je význačným kulturním střediskem a centrem vzdělání. Užijete si zde bohémské kavárny, hudební festivaly a bohatý noční život. Projít si můžete také řadu galerií a muzeí, například Národní muzeum transylvánských dějin (Muzeul Național de Istorie a Transilvaniei), kde je k vidění stálá expozice historických a archeologických artefaktů. Za zmínku stojí také Sbírka farmaceutické historie, umístěná v budově La Sfântul Gheorghe, která vás zaujme svou přehlídkou kuriozit, včetně třeba mumie v prášku. Kluž se pyšní druhým největším kostelem v Rumunsku, kostelem svatého Michala (Biserica Sfântul Mihail), postaveném v gotickém stylu v patnáctém století. Nelze také opomenou krásný a stinný Central Park. Jen zde pozor na bláznivě projíždějící cyklisty!

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 23. května 2018:

Kluž - Turda - Alba Iulia - Sibiň

Prozatím jsme poznávali krásy Rumunska nad zemí, dneska nás čeka změna – krásy Rumunska pod zemí. Vypravíme se totiž do slaného dolu v nedaleké Turdě, který snese srovnání s polskou Wieličkou. Možná je krásnější, možná je větší, kdo ví. Doporučuji určitě navštívit oba dva a poté srovnávat. Já je nyní viděl a můžu říct, že … ale to neprozradím … posuďte třeba dle fotek či dle vlastního zážitku.

 

Salina Turda je solný důl nedaleko Kluže, který se otevřel návštěvníkům v roce 1992. Zároveň je největším důlním muzeem na světě a časopis Business Insider ho vyhlásil nejkrásnějším podzemním místem na Zemi.

 

Sůl se zde těžila již za starých Římanů, nicméně dnešní důl je o poznání mladší. První zmínka o něm pochází z roku 1271 a svému účelu sloužil až do roku 1932. Po celou dobu byl jedním z nejdůležitějších dolů v Transylvánii. Těžilo se ve třech částech pojmenovaných Josef, Terezia a Rudolf. Malý důl pojmenovaný Gizela nebyl pro nízkou výnosnost využíván.

 

Do prvního z nich vede několik pater solí pokrytých schodů ze štoly Franze Josefa. Když je sejdete, otevře se před vámi jiný, magický svět. Obrovská, 42 metrů hluboká, 50 metrů široká a 80 metrů dlouhá hala je osvětlena futuristickými svítidly zavěšenými v prostoru. Dolů do hlubin se můžete svézt výtahem, který tvoří masivní železná konstrukce. Za ní je třináct pater dřevěných schodů, přičemž v každém patře je vyryt letopočet, kdy bylo oné hloubky dosaženo. Když sestoupíte až na dno, rozprostře se před vámi zábavní park. Ruské kolo, minigolf, kulečník a stánky se suvenýry jsou asi poslední věci, které by člověk pár desítek metrů pod zemí čekal. Když sejdete ještě dalších 13 pater strmých dřevěných schodů, a nebo sjedete o poznání obyčejnějším výtahem, dostanete se do dolu Terezia. Je téměř celý zatopený a uprostřed jezírka je molo a další stavby připomínající sci-fi filmy. Dokonce si tu můžete půjčit lodičku a v pološeru se projet po hladině osvětlené objekty, které vypadají jako z jiného světa.

 

Salina Turda vás uhrane a budete donekonečna přemýšlet nad tím, proč o tak nádherném a strhujícím místě v podstatě nikdo neví. Alespoň v našich krajích.

 

Další zastávkou je město Alba Iulia, z jehož názvu už napovídá, že se jedná o staré římské město.  Místo bylo osídleno již 5. stol. př. n. l., kdy se město jmenovalo Apulon a bylo centrem celé tehdejší Dácie. Po dobytí Římany (a přejmenování na Apulum) jedno z největších měst celé Dácie. Bylo zde i sídlo jedné z římských legií – Gemina, za císaře Commoda i sídlo římského místodržitele. V 9. stol. město zmiňováno jako Bălgrad. Od 11. stol. biskupství. V letech 1542 – 1690 rezidence sedmihradských knížat a sídlo Transylvánského sněmu. 1. prosince 1918 zde podepsána smlouva o sjednocení mezi Rumunskem (Valašskem) a Transylvánií, od čehož se odvozuje dnešní sjednocené Rumunsko. Silná Maďarská „menšina”.

 

Pahorek nad pravým břehem Mureše na úpatí Appusen byl opevněn již roku 106 Římany (tehdy měla pevnost obdélníkový tvar o rozměrech 500 x 750 m). Bylo odkryto zdivo hlavní (jižní) vstupní brány, zbytky zdiva hradby jsou i součástí zdiva přilehlých budov postavených v linii jižní strany fortifikace.

 

Následné přestavby nejsou úplně jasné, rozhodně si však pevnost zachovávala zhruba čtvercový půdorys. Důležitá byla přestavba sedmihradského vévody Gabriela Bethlena z první čtvrtiny 17. stol., kdy bylo jihovýchodní a jihozápadní nároží posíleno šípovitými bastiony, dodnes částečně dochovanými uvnitř současného opevnění. Vstupy byly již od západu a východu, jak je tomu dnes.

 

Dnešní podoba pevnosti (cca 70 ha) pochází z let 1715-38, kdy byla Transylvánie součástí Rakouska a je dílem italského architekta Viscontiho. Tehdy byla na počest vládnoucího císaře Karla VI Habsburského nazvána Karslburg (Alba Carolina, česky též Karlův Bělehrad). Typická barokní bastionová pevnost na půdorysu mírně nepravidelné sedmicípé hvězdy, tvořící jádro celého města, je s výjimkou západní strany perfektně zachovaná. Bastiony mají ucha, na hrotech jednotlivých bastionů kamenné erby (na každém zdá se jiný). Zejména na východní straně jsou dobře patrné i části vnějšího zemního opevnění (glacis). Na fortifikačním prvku (ravelin??) před třetí bránou velký obelisk na památku popravených vůdců selského povstání v roce 1784. Některé prvky či úseky opevnění, v minulosti poškozené, jsou v současné době postupně rekonstruovány.

 

Nás zde čekal i oběd v jedné z věží pevnosti, kde je středověká restaurace, vyzdobená erby, zbraněmi a brněním. Jelikož jsme byli ve středověké restauraci, tak se jedlo jak? Rukama!

 

Cesta se nám opět přiblížila k závěru. Nocujeme v Sibini, dalším relativně velkém transylvánském městě. Sibiu - dříve hlavní město německé menšiny v Rumunsku zušlechťovali po dlouhá staletí pracovití obyvatelé, kteří se věnovali především obchodu mezi Transylvánií a Valašskem. Protože se neustále báli často nepřátelského okolí, vystavěli v 15. století důmyslné opevnění se 40 věžemi, jehož zdi se na mnoha místech zachovaly. V centru si můžete prohlédnout mj. kupecké domy ze 16. a 17. století, barokní Brukenthalský palác, Železný (nebo také Lhářův) most, synagogu a řadu kostelů, včetně evangelické katedrály, protože Sibiu (německy Hermannstadt) bylo také vyhlášeným centrem luteránství. V kryptě katedrály je uloženo tělo Drákulova syna - Mircey Špatného. Centrum není nikterak rozsáhlé, jsou to víceméně tři náměstí – Velké, Malé a Huet. Všechna jsou propojena a lze je příjemně projít, seznámit se tak více s malebnými domy. Doporučuji navštívit evangelickou katedrálu, kde je sbírka nejkrásnějších náhrobních kamenů z Transylvánie.

 

Co by se dalo říct o jednotlivých náměstích? Velké je centrem života ve městě, je obklopeno těmi nejdůležitějšími budovami, např. Bruckenthal National Museum z roku 1817 a je zde hodnotná sbírka rumusnkého a evropského umění. Vedle muzea je radnice z roku 1905, je zde i sídlo městské rady, a to od roku 2007. Na severní straně je katolický kostel, barokní budova z roku 1733.

 

Malé náměstí vzniklo při stavbě druhého městského opevnění. Jednou z nejdůležitějších budov je radní věž z roku 1588, která stojí na pozůstatcích věže předchozí. Také zde najdete Most lhářů, nejslavnější sibiiňský most z roku 1859, je odsud krásná vyhlídka na město.

 

Kolem náměstí Huet se rozprostíralo prvotní opevnění města. Uprostřed stojí Evangelický kostel postavený mezi 1320 - 1520 a je nejnavštěvovanější atrakcí ve městě. Dále je zde socha Daniela Teusche a německá střední škola „Samuel von Bruckenthal“. Pochází z roku 1380 a jedná se pravděpodobně  o nejstarší saskou školu v Transylvanii.

 

Na hlavním náměstí se zde odehrávala inaugurační slavnost při příležitosti ukončení akademického roku na univerzitě, tak měli členové výpravy opět poznávání něčím zpestřeno.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 24. května 2018:

Sibiň - Bukurešť

Jelikož jsme včera zvládli prohlídku Sibině, měli jsme dneska čas navštívit místní tržiště. Já neustále tvrdím, že národ poznáš z tramvaje a z tržiště. V Sibini nebylo ovšem nijak velké, proto jsem část volného času věnoval ještě rychlé prohlídce starého města. A našel jsem si i zákoutí, která mi včera unikla. A co navíc? Byl zde takový ospalý, ranní klid a do všeho voněly kvetoucí lípy, ale tak intenzivně, až se mi z toho točila hlava! Tak jak Sibiň při příjezdu vypadal šedě a nezajímavě, tak můžu říct, že je to velmi krásné a malebné městečko. Škoda, že ještě dneska nebyl čas si sednout na náměstí a jen tak pozorovat plynoucí život.

 

Přejezd do Bukurešti nevedl jen po dálnici nebo nezajímavou krajinou. Musím zmínit údolí 3. nejdelší rumunské řeky Olt (740 km). Jedná se o téměř 50 km překrásnou soutěsku, kde se řeka vlní a podél ní se vlní i železnice a silnice. Myslím, že cestovat zde, byť pomalým, vlakem je také zážitek. Na konci údolí je klášter Cozia z roku 1386, kde je pohřbený dědeček Vlada Drakuly a matka Michala Velikého. Klášter stavbou připomíná spíše bulharské kláštery než ty, co jsme viděli. Je to dáno cihličkovanou fasádou.

 

Klášter byl ve středověku významné kulturní centrum, které si svůj poutní charakter zachovalo i do současnosti (je navštěvováno jak velkým množstvím turistů, tak věřících). Zachovalo se zde velké množství starých ikon, rukopisů, maleb a dalších předmětů k uctívání, které je možno si prohlédnout v místním muzeu historického umění. Vedle toho je možná i návštěva samotného areálu kláštera, kde stojí za pozornost zejména historické malby – nejstarší fresky jsou z roku 1390. Klášterní kostel byl mimo jiné též znázorněn na rumunské známce z roku 1968. V klášteře doporučuji navštívit místní muzeum a poté projít starou kuchyní k vyhlídce na řeku Olt. Jezdí zde i lodičky, ale myslím, že nic světoborného z lodi neuvidíte.

 

Opodál, v Casa Romanesca jsme se nabaštili a pokračovali již směr Bukurešť. Část po místní silnici a část po dálnici. U Bukurešti byla docela velká zácpa, naštěstí v opačném směru než jsme jeli mi, a to odradilo většinu členů výpravy se ještě vypravit do centra města, jak bylo prve domluveno. Nevadilo, alespoň jsem s nima nemusel courat po městě a mohli jsme všichni zůstat na hotelu nedaleko letiště. Zde bylo největší atrakcí pozorovat přistávající letadla. Kdyby byl hotel o pár metrů dál, tak nám létala nad hlavou jako na St. Martinu na pláži Maho.

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert