|
RUMUNSKO
16. - 25. 5. 2018
středa
16. května 2018:
Praha - Bělehrad - Bukurešť
- Sinaia
Možná si leckterý čtenář
mých stránek položí otázku, proč zrovna Rumunsko? Proč
tato vcelku blízká země, kam se jezdilo za totáče? U nás
s puncem mafie a „nepřizpůsobivého“ obyvatelstva …
Navštívil jsem Albánii a byl jsem zvědavý, zda bližší
poznání další balkánské země bude podobné – čili ponese
se v duchu překvapení.
Seznámení s rumunskou
metropolí bylo jen letmé, víceméně z autobusu, s jedinou
zastávkou u Parlamentu, prý druhé největší vládní budovy
na světě (po americkém Pentagonu). Budova má 6 pater pod
zemí a 8 pater nad zemí. Ne nadarmo se Bukurešti
přezdívá malá Paříž – najdete zde budovy v podobné
architektuře, vítězný oblouk, široké ulice se vzrostlými
stromy … škoda jen, že takové je jen centrum. Okrajové
části města už tak pozitivně nepůsobí, ale to asi všude,
i v oné zmíněné Paříži.
Doprava v Bukurešti
dosahovala své odpolední maximální hranice, a tak jsme
město opustili a pokračovali směrem zpět na sever, k
vrcholům Karpat. Našim dnešním cílem je horské městečko
Sinaia, jež je mnoha cestovatelům známé také jako
lyžařské středisko, už z dob socialistického Rumunska.
Dnes je centrum lemované obchody, restauracemi a
kavárnami. Na nic jiného jsem zde prozatím nenarazil.
FOTOGALERIE
čtvrtek 17. května 2018:
Sinaia
- Peles - Brasov - Bran
Dnešní obloha nevěstí nic
moc pozitivního, po snídani začíná dokonce pršet,
naštěstí jen pár kapek. Teplota venku je horských 8
stupňů, ještě že jsem se vybavil na cestu do Rumunska
teplejším oblečením. Není se čemu divit, Sinaia je
horské středisko a dle mapy začíná lanovka hned nad
hotelem, stoupá dále do 1400 a 2100 metrů, kde začínají
samotné sjezdovky. Určitě to musí být super, vyzkoušet
místní lyžovačku. I mapa trekových tras vypadá velmi
zajímavě. Rumunsko co? Rumunsko opět překvapuje a
udivuje.
Opět začíná krápat, ale nám
to moc nevadí, jsme na cestě do královského paláce
Peleš. I samotná prohlídka zde se odehrává uvnitř, takže
i v tomto případě déšť neovlivní náš program. Jen pro
náladu skupiny, a také pro fotky by mohlo vysvitnout
sluníčko. Palác Peleš byl postaven rumunským králem
Karlem I., respektive jeho manželkou Alžbětou. Královská
rodina neměla do té doby své sídlo. Na stavbě se podílel
také český architekt. Stavba probíhala v letech 1875 –
1883, stojí ve velkém parku v anglickém stylu a
připomíná spíše bavorské zámky. Palác Peles má 106
pokojů, veřejnosti je přístupné pouze první patro,
ostatní dvě patra nikoliv. Místnosti jsou zde vyzdobeny
ebenem, perletí, ořechovým dřevem a kůží. V paláci je
téměř 800 vitrážových oken. Po královské demisi v roce
1947 byl zámek otevřen veřejnosti, poté byl zabaven
Ceausescem a označen za státní palác.
U zámku jsem musel hodinu
hledat jednoho člena výpravy. Nedostavil se k odjezdu,
asi zapomněl, kde parkuje autobus a vydal se zpět do
Sinaie do hotelu, odkud naštěstí zavolali průvodci, a
tak jsme se všichni zdárně našli. Pán se neobtěžoval
nikomu omluvit. Nemluvě o mé osobě, ale spíše ostatním
členům výpravy. Ještě se cítil uražený, že nenašel
autobus. Nepřísluší mi toto komentovat.
Pokračujeme v cestě do
pátého největšího města Rumunska Brašova, založeném Sasy
pod jménem Kronstadt. Město díky své poloze prosperovalo
a Sasové zde tvořili elitní menšinu. V 60. letech 20.
století zde proběhla paneláková výstavba a přesídlení
obyvatel z Moldávie. Brašov je rozdělen na dvě části –
staré město pod kopcem Tampa a panelákové nové město. Na
vrchol kopce Tampa, 967 metrů, lze za 18 RONů vyjet
lanovku. Já si tuto atrakci nechal ujít a radějí šel ve
městě na pivo.
Centrem Brašova je Radniční
náměstí. Legenda praví, že když Krysař vyvedl děti z
německého Hamelinu, vnořil se s nimi do tunelu a vyšel
zpět na světlo v transylvánském Brašově. Náměstí
obklopují domy kupcí a stará radnice, kde je nyní
Historické muzeum. Na náměstí určitě nepřehlédnete Černý
kostel, jehož stavba probíhala v letech 1385 – 1477,
název odkazuje ke zčernalým zdem, pozůstatku velkého
požáru, který založila rakouská armáda, která se v roce
1689 prohnala městem. Interiér kostela je zářivě bílý,
projasněný tureckými koberci rozvěšenými na zdech
chrámové lodi. Nutno je také zmínit místní synagogu,
velmi podobnou té, která stojí v New Yorku.
Závěrečným bodem dnešního
programu bylo městečko Bran, jež patří asi k
nejoblíbenějším turistickým cílům v Rumunsku. Hrad zde
pochází ze 14. století a je ve většině průvodců
představován jako Drákulův hrad, vzdor faktu, že zde
Vlad Tepes nikdy nežil, byl zde pouze dva týdny vězněn.
Jeho goticko-pohádkový styl však naprosto odpovídá
představám, jaké si čtenář Stokerova Drákuly odnese.
Hrad pochází ze 14. století a byl postaven jako strážní.
Nyní je hrad otevřen veřejnosti a prezentován jako
soukromá rezidence královny Marie, vnučky anglické
královny Viktorie, která se v roce 1893 vdala za prince
Ferdinanda. Jejímu temperamentu však život v Bukurešti
nevyhovoval a brzy se stala vyhlášenou rebelkou. Hrad je
plný místností, zákoutí, uliček, schodišť … dokonalé
bludiště pro zmatení nájezdníků.
FOTOGALERIE
pátek
18. května 2018:
Bran - Piatra Craiului -Prejmer
- Poana Brasov - Bran
Ráno budí všechny členy
výpravy sluníčko osvěcující okolní překrásné skály,
obloha je jak vymetená. Je škoda sedět na pokoji, tak
jsem hned před snídaní vyrazil kolem pastvin na průzkum
okolí. Jediným doprovodem mi byli zpívající ptáci a
krávy, kterým se na krku houpal plechový zvon. Žádný
ruch aut, žádný městský spěch …
Bylo skvělé, že na dnešní
den vyšlo i počasí, protože nás čekalo poznávání
místních hor, túra do národního parku Piatra Craiului
(Královský kámen), druhého nejstarší parku v Rumunsku.
První přírodní rezervace zde byla vyhlášena již v roce
1938, přičemž rozloha byla pouhých 440 ha. Během
následujících desetiletí byla chráněná oblast postupně
rozšiřována a v roce 1990 byla rumunským ministerstvem
zemědělství Piatra Craiului prohlášena národním parkem,
což bylo v roce 2000 ještě potvrzeno schválením
příslušného zákona. V roce 2003 byla ještě rozhodnutím
vlády (týkající se vymezení biosférických rezervací,
národních parků a přírodních parků a stanovení jejich
správy) potvrzena hranice a plocha parku.
Z velkých savců se zde
vyskytují např. medvěd hnědý (Ursus arctos), vlk obecný
(Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx) nebo kamzík
horský (Rupicapra rupicapra). Ze savců zde mimo jiné
bylo identifikováno 21 druhů netopýrů. Z ptačí říše zde
bylo pozorováno 111 druhů, což lokalitu činí atraktivní
pro jejich pozorování. V parku bylo identifikováno 1170
rostlin což zahrnuje cca 30% druhů, které se vyskytují v
Rumunsku.
My jsme samozřejmě prošli
jen malou část parku, malebnou a úchvatnou soutěsku.
Pokoušeli jsme se zahlédnout místního kamzíka – černou
kozu. Ale asi jsme moc hlučeli. Viděli jsme pouze
několik krkavců a tyranovců (ptáci lovící hmyz za letu).
Ale příroda a hlavně 150 metrů vysoké okolní skály byly
úchvatné!
Odpoledne jsme se vrátili
zpět k Brašovu a navštívili městečko Prejmer s největším
opevněným kostelem v Rumunsku a také v jihovýchodní
Evropě. Byl postaven na počátku 13. století teutonskými
rytíři. Za 500 let své činnosti bylo místo dobyto pouze
1x v roce 1611, kdy obráncům došla pitná voda. Obléhán
byl asi 50x. Kapacita pevnosti byla 1500 osob. Každá
rodina z vesnice zde měla místnost se stejným číslem,
jako měli dům. Pevnost je také známá svou „smrtelnou
zbraní“, což byla obdoba dnešního kulometu. Na
vyhloubené desce byly kovové trubky, kterými obránci
útočníky ostřelovali. Pevnost mohla odolávát nájezdům po
několik týdnů. V případě, že obráncům docházelo jídlo,
tak nájezdníkům hodili poslední kus chleba a dobytka, že
se mají také najíst, oni prý mají dostatek. A někdy to
zabralo …
Vracíme se zpět do
národního parku a cesta vede přes nám již známý Brašov.
Jelikož máme ještě dost času, tak nejdříve vyjedem na
vyhlídku nad město, odkud je vidět centrum a Černý
kostel, rumunskou čvrť a další navštívená místa. Dokonce
lze v dálce vidět opevněný kostel v Prejmeru!
Z vyhlídky ještě stoupáme
výše do horského střediska Poana Brasov ve výšce cca
1000 metrů. Rumunský lyžařský resort je populární mezi
návštěvníky z mnoha evropských států. V roce 2010 zde
proběhla modernizace a lyžařská oblast byla rozšířena z
50 ha n 80, délka sjezdovek z 14 km na 24. Většinu
sjezdovek zde zasněžují děly. Resort hostoval v roce
2013 akrobatické lyžování a Evropský olympijský festival
mládeže.
Na závěr dne jsme se
vrátili zpět do národního parku a těšili se na
pozorování medvěda hnědého. V parku jich žije 30, v
celém Rumunsku 6 000. Zde strážci parku přilákají
medvěda kukuřicí a sušenkami. Pozorovatelé sedí v boudě
(pozorovatelně), asi 300 metrů od místa krmení. Čekali
jsme, viděli jsme lišku, krkavce, zase lišku a už jsme
to chtěli vzdát, když tu se medvídek dostavil. Nebyl
nikterak velký – mladý samec, starý asi 2.5 roku a o
váze cca 150 kg. To nám ovšem nevadilo. Myslím, že
všichni členové výpravy byli rádi, že jsme se dočkali.
FOTOGALERIE
sobota
19. května 2018:
Bran - Rupea - Viscri -
Segešvár
Včerejší raní obloha byla o
něco pozitivnější než a dnešní. Ležely na ní těžké
mraky, které nevypadaly, že by se chtěly zvednou. Tajně
jsem doufal, že nebude pršet. Opouštíme totiž údolí v
okolí Brašova a jedeme do jiné části Rumunska. Říká se
zde, že se mraky stahují právě k Brašovu. A skutečně to
byla pravda! Po chvíli jízdy v dešti se oblaka
rozestoupila a začlo na nás svítit sluníčko. V místě
naší první zastávky, u pevnosti Rupea, už bylo
teploučko.
Pevnost je jednou z
nejstarších archeologických nalezišť v Rumunsku, první
známky osídlení se datují zpět do paleolitu a raného
neolitu. První doložené záznamy uvádějí, že v roce 1324,
kdy se Sasové postavili proti králi Karlu I., ukryli se
právě zde. Dle archeologů byla současná citadela
postavena na ruinách bývalé dácké ochranné pevnosti
dobyté Římany. Jméno pevnosti pochází z latiny a znamená
kámen. Od 10. století procházela citadela rozšiřováním a
ve 14. století měla strategické postavení – byla hlavní
spojnicí mezi Transylvánií, Moldávií a Valašskem.
Legenda říká, že dácký král Decebalus zde během druhé
dácké války (105-106) spáchal sebevraždu. Tehdy byly
pevnost známa pod jménem Ramidava. Současný vzhled
pevnost získala díky fondům z Evropské unie. V 90.
letech minulého století byla pouhými ruinami.
Včera jsme navštívili
opevněný kostel v Prejmeru, dneska nás čekal daleko
menší, ale také velmi krásný ve vesnici Viscri. Místo je
také známé tím, že zde má princ Charles svůj dům –
modrý, hned z kraje vesnice. Viscri je původně německou
osadu. Domy si zde zachovaly svůj původní ráz. Trošku
Vám může připada, že se zde zastavil čas. Opevněný
kostel pochází ze 13. století a hradby byly postaveny v
15. století. Doporučuji vystoupat na zvonici. Cesta
nahoru je sice dost náročná, ale výhled stojí za to.
Projděte si rovněž náves vesnice, určitě to stojí za to!
A co bylo závěrem dne?
Krátký přejezd do dalšího z německých měst – Segešváru,
města v rumunské župě Mureș, v historickém regionu
Sedmihradska. V roce 1999 bylo historické centrum města
zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Město vzniklo v druhé polovině 12. století, kdy oblast
začali kolonizovat Sedmihradští Sasové (založili mimo
jiné i města Sibiu či Brašov). Hrálo důležitou obchodní
a strategickou roli po několik století a patřilo k
nejvýznamnějším městům v Sedmihradsku. Sighișoara byla
součástí Uherska až do 1. světové války. Historické
centrum si zachovalo charakter středověkého německého
města, ve kterém se prolínaly vlivy západního (Německo,
Uhersko) a východního (Byzantská říše, Osmanská říše)
kulturního prostoru. Mezi nejvýznamnější památky patří
64 metrů vysoká Hodinová věž s orlojem, na kterém
defilují alegorické postavy ztvárňující různé hříchy a
neřesti.
Vzhledem k tomu, že se
počasí zase pokazilo a členové výpravy už byli utahaní,
poznávání města jsme odložili na zítra. Dneska jsme
navštívili jen místní sklep a ochutnali švestkovou,
hruškovou a jablečnou pálenku. Následoval volný program
a případně individuálně prohlídka starého města.
FOTOGALERIE
neděle
20. května 2018:
Segešvár
- Červené jezero - Bikazská soutěska - Hura Humora
Dopoledne jsme dokončili
poznávání Segešváru. Dokonce jsme zašli i do míst, která
jsem já včera neprozkoumal. Nejvíce jsem byl zvědavý na
rodný dům Vlada Tepeše, neboli Drakuly – žlutý dům, se
symbolem draka, stojí hned naproti zvonici, nyní je v
něm ale restaurace. Dostali jsme se i k zadní městské
bráně a do dalších uliček. Myslím, že Segešvár je moc
pěkné a malebné městečko. Opět i zde je vidět německý
vliv.
Po prohlídce jsme vyrazili
směr severovýchod, abychom překročili Karpaty a míříme
do jednoho z nejznámějších rumunských regionů -
Bukoviny, země zdobených klášterů. Cesta nás zavede do
míst, kde převládá maďarská menšina. Změnil se i rád
domů. Namísto průčelí nám známým z jižních Čech mají
domy překrásné dřevěné zdobené brány, nahoře jsou budky
pro ptáčky, protože místní věří, že ve formě ptáčka se k
nim vrací duše zemřelého člena rodiny.
Delší zastávka nás čekala u
Bikavské přehrady neboli také Červeného jezera. Jezero
Lacu Roşu (Červené jezero) – vzniklo v roce 1838 sesuvem
půdy, která přehradila říčku Bicaz. Tajemnost místa
doplňují z vody vyčnívající kmeny stromů, které byly
strženy při sesuvu půdy. Legenda říká, že jezero dostalo
svůj název podle nešťastné události, která zde postihla
skupinku lidí při pikniku. Ti zrovna seděli pod strání u
jezera, když se na ně okolní svah zřítil a rozmačkal je.
Jejich krev pak obarvila vodu jezera tak, že dodnes nese
jméno Červené jezero. Zde nás zastihl déšť, tak členy
výpravy nejvíce zajímalo, kde se schovat než se kochat
jezerem.
Cesta od jezera se kroutila
kolem kopců a klesala v neuvěřitelných serpentinách.
Proto si myslím, že mnoho členů výpravy bylo rádo, když
jsme se ještě mohli projít Bicazskou soutěskou, jež se
nachází v severovýchodní části země na hranicích žup
Neamţ a Harghita. Tato přírodní zajímavost byla
vytvořena vodami řeky Bicaz, která zde svým tokem
protíná ostré vápencové skalní stěny. V části soutěsky
zvané „Peklo“ (Gâtul Iadului) obepínají skály řeku tak
těsně, že bylo nutné vytesat silnici přímo do skály.
Poté již naše cesta
pokračovala do dnešního cíle, města se zajímavým jménem
- Hura Humora, což v překladu nemá nic společného s
humorem, ale znamená Ústa řeky.
FOTOGALERIE
pondělí 21. května 2018:
Bukovina - zdobené kláštery
Po včerejším dlouhém
přejezdu se většina členů výpravy těšila na krátký čas
dnes strávený v autobuse. Přes noc bylo v horách docela
chladno, tak nám museli na hotelu přitápět, velmi
příjemné to bylo. Počasí ráno nevypadalo zrovna nejlíp,
ale jak už jsme všichni poznali, v horách se to rychle
mění a za chvíli může svítit sluníčko.
Celkem byste našli v
Bukovině několik desítek zdobených klášterů, některé
více, některé méně. Vesměs byly založeny králem Štefanem
Velkým a jeho levobočkem. My jsme měli v plánu navštívit
3 tyto kláštery.
Prvním byl klášter
Moldoviţa (čti Moldovica), založený v roce 1532 vévodou
jménem Petr Rareş, který byl levobočkem Štěpána
Velikého. Nachází se v obci Vatra Moldoviţei v župě
Suceava oblasti zvané Moldova (Nezaměňovat se sousedním
nezávislým státem Moldávií!). tento opevněný pravoslavný
klášter se proslavil díky svým velice zachovalým
nástěnným malbám, které jsou asi nejzachovalejší v celé
Jižní Bukovině.
První zmínka o klášteru
Moldoviţa pochází z roku 1402. V této zmínce však není
přímé souvislosti s tímto architektonickým skvostem. V
tomto dokumentu šlo o původní klášter, který na
protějším břehu řeky Moldoviţa založil Alexandr cel Bun
(Alexandr Dobrý). Tento klášter byl pravděpodobně zničen
při zemětřesení na začátku 16. století. Klášter
Moldoviţa, který známe dnes založil již zmíněný
levoboček Štěpána Velikého, Petru Rareş a kostel
zasvětil Zvěstování Panně Marii. Toto tvrzení dokládá
pamětní nápis na jižní straně kláštera.
Kostel má architektonický
půdorys kříže se třemi apsidami. V samém středu kostela
se tyčí výrazná lucerna se čtyřmi okny. V klášteře je
dobře ukryta pokladnice, která je umístěna nad pohřební
komorou. Celému kostelu však dominuje ohromná předsíň s
obrovským vstupem a velkými okenními otvory. Tato byla
vybudována podle vzoru kláštera Humor.
Kostel Moldoviţa byl
vymalován freskami v roce 1537 a podle různých stylů
(rukopisů) je zřejmé, že se na výzdobě tohoto kláštera
podílelo více moldavských-rumunských umělců. Roku 1607
nechal Biskup Efrem z Rădăuţi nechal klášter obehnat
opevňovácí zdí se třemi věžemi. Nechal též vybudovat
dvoupodlažní budovu a založil klášterní pokladnici. Nyní
se v této stavbě nachází klášterní muzeum, kde jsou k
vidění bohoslužebné předměty, výšivky, ikony, liturgické
knihy a nebo archeologické nálezy. Můžete si zde také
prohlédnout kostelní sedadlo Petra Rareşe.
Klášter Moldovita se
proslavil krom svého opevnění proti tureckým nájezdníkům
i množstvím dochovalých vnějších nástěnných maleb a
fresek. Jižní stěna kláštera zobrazuje dvě oblíbená
témata mistrů z tehdejších dob a sice Velebení Panny
Marie a Kristův rodokmen. Za nejvíce fascinující a
obdivování hodná je považována freska z výjevem
„Obléhání Cařihradu“. Při vstupu do kláštera je krásná
malba „Posledního soudu“.
Abychom dneska nepoznávali
jen kláštery, zavítali jsme i do nedalekého Muzea
kraslic. Jedním slovem úžasné! Bylo až neuvěřitelné
vidět, co člověk na vejce dokáže namalovat. V muzeu je
několik tisíc exemplářů kraslic z místní tvorby a také
dary z 56 zemí světa. Je zde kraslice z Česka, ale ze
Slovenska ne. Proto se slovenští členové výpravy
dohodli, že do muzea kraslici pošlou.
Klášter Sucevita - klášter
Vzkříšení v Sucevitě založili roku 1583 tři bratři z
rodu Movilăs jihozápadně od města Radauti. Členové rodu
Movilăs byli potomky Petra Rareşe, který v okolí nechal
zbudovat desítky opevněných kostelů. Kostel je tedy
jediným malovaným kostelem, který nebyl založen z
rozhodnutí prince. Docela brzy po dostavbě kláštera se
jeden ze zmíněných bratrů Ieremia Movilă stal vládcem
Moldávie. Další z bratrů Simion byl králem oblasti zvané
Valachie a poslední třetí bratr Jiří se během této doby
stal biskupem Rădăuţi.
Kostel Vzkříšení byl
vyzdoben malbami kolem roku 1595. Tento kostelů byl
zřejmě jako jeden z posledních kostelů vyzdoben
fasádními freskami z dob éry Štěpána III. Velikého a
Petra Rareşe.
Sucevitský
klášter prošel během své historie několika přestavbami a
inovacemi, a to hlavně ve století sedmnáctém. Masivní
hradby tohoto kláštera byly zbudovány až po ozdobení
freskami z konce 16. století. Tyto mohutné obrané zdi
byly zbudovány během panování Ieremia Movilă. Jedna ze
stěn je dlouhá téměř 100 metrů, tři metry má na šiřku a
sahá do víše více jak šesti metrů a dotváří tak
atmosféru středověké tvrze. Stěny jsou zpevněny valy a
přistavěny byly i strážní věže. Každá z těchto pěti věží
má jiný tvar. U severní stěny hradeb je náměstí, věž a
brána se špičatou osmibokou věží, která stojí přímo
uprostřed hradební stěny. Vstupní brána má nad obloukem
půlkruhový výklenek zdobený obrazem s výjevem Vzkříšení
a vyřezávaný erb Moldavie. V této hlavní vstupní věži
jsou ještě dvě patra nad vstupní branou. V prvním patře
je malá kaplička věnovaná Zvěstování.
Centrální část zůstala
původní - jsou zde domy jeptišek a nachází se zde i
muzeum s výšivkami, rukopisy, náboženských předmětů a
ikon.
Fresky, které zdobí fasády
kláštera Sucevita, jsou velmi pozoruhodné, kontrastní,
pestré a výborně zachované. Počet zobrazených výjevů,
scén a osobností je vyšší než u kterékoli jiného kostela
v oblasti Moldava. Zde jsou ovšem na rozdíl od většiny
ostatních klášterů dobře známi umělci, kteří zde
malovali. Byli to bratři Ion a Sofronie, kteří zde
vyzdobili klášter freskami v letech 1595 – 1596.
Po vydatném obědě
následovala další zastávka na přerušení linie klášterů v
místní keramické dílně ve vesnici Marginea.
Poslední klášter Voronet
leží asi 2 km od našeho hotelu, tudíž jsme celý kruh
poznávání uzavřeli nedaleko ubytování. Voronet je
unikátně vymalovaný klášter, který je též nazýván
Sixtinskou kaplí východu. Klášter Voronet zanikl v roce
1786, mnišské cely se rozpadly a do dnešního dne se
vedle kostela zachovala pouze klášterní zvonice. Dnes
zbyl z Voronetu jen malý ženský klášter. I přesto je
však klášter Voronet asi nejcennějším klášterem v
Rumunsku.
Chronologicky podle doby
svého vzniku patří tento klášter mezi kláštery Putna a
Neamt. Fascinující fresky, které ozdobily klášter v době
rozkvětu za metropolity Roscy mezi lety 1547 - 1550
přinesly Voronetu přezdívku "orientální Sixtinská kaple"
a "voronetská modř" se tak ocitla v lexikonu umění hned
vedle Tizianovy červené a Veronesovy zelené. Modř je
vyrobená z lazuritu a nejvýrazněji z maleb září v
deštivé dny, těsně před západem slunce.
Klášterní kostel byl
navržen tak, aby se do něj vstupovalo dveřmi v jižní
zdi. Obvykle otevřený vstup byl nahrazen vstupem
uzavřeným, čímž se vytvořila nepřerušovaná plocha podél
západní zdi, ozdobená jedinečným výjevem Posledního
soudu, který je zřejmě nejpůsobivějším samostatným dílem
malovaných klášterů.
I přesto, že vlivy počasí
poničily fresky na celé severní zdi, je stále možno
odhalit obrazy Adama a Evy, narození prvního dítěte,
objevení ohně, vynález pluhu a vynález písma.
Nepřehlédněte ani výjev Adamova smlouva, který ilustruje
mýtus, že Adam podepsal smlouvu s ďáblem. Jižní zeď zase
pokrývají tři kompozice - na opěrných zdech jsou to
scény ze života sv. Mikuláše a sv. Jana, Rodokmen
Kristův a zástup svatých a filozofů, mezi nimiž je
Platón namalován s rakví plnou kostí. V druhé řadě zdola
na levé straně je zobrazen Eliáš v "ohnivém voze",
odhodlaný pustit se silami, jimiž ho Bůh obdařil, do
vymítání ďáblů. V pravé části pochmurné chrámové
předsíně a kněžiště s křížovou klenbou se nachází hrobka
poustevníka Danila a fresky Štěpána, jeho ženy Marie
Voichity a jejich syna Bogdana v okamžiku, kde převádějí
klášter Kristu.
FOTOGALERIE
úterý
22. května 2018:
Hura
Humora - Kluž
Naše putování po Rumunsku
se již začíná pomalu stáčet zpět do hlavního města a
tudíž se i blíží jeho závěr. Dovolím si říct, že asi
každý z členů výpravy je velmi překvapený, co v Rumunsku
vidí. S největší pravděpodobností očekávali středověk,
špinavou zemi, ale opak je pravdou. A o tom se
přesvědčujeme každičký den putování.
Opustili jsme Bukovinu a
velmi scénickou cestou se vracíme zpět do Transylvánie.
Cestou … mno je to jako dálnice. Opět každého z členů
výpravy napadne, jaktože tady mají tak krásnou cestu a u
nás jsou všechny rozbité. Navíc v horách, kde bývá tvrdá
zima. Co k tomu dodat …. Buďme rádi za ty cesty, které
zde mají, alespoň netrvají přejezdy celou věčnost.
Průsmykem Borgo, který zmiňuje Bram Stoker ve svém
románu Dracula jsme dorazili k hotelu Hrad Dracula.
Samozřejmě s Draculou má společné pouze jméno, a že zde
autor románu zasadil hrad tohoto hraběte. Hotel stojí na
kopci, s výhledem do krajiny, na nedaleký klášter a
sjezdovku. Pro turisty tu udělali atrakci, návštěvu
Draculovy ložnice, kde leží v rakvi a odpočívá … nebudu
prozrazovat více, jen to, že návštěva není vhodná pro
lidi se srdeční slabostí. S hrabětem souvisí i nedaleké
město Bystrita, kde románový hrdina trávil čas před
návštěvou hradu, konkrétně v hotelu Zlatá koruna. My
jsme dnes obědvali. Aby nám vytrávilo, udělali jsme si
asi půlhodinovou procházku centrem města, k
evangelickému kostelu s nejvyšší věží v Transylvánii.
Dalším cílem bylo až
největší transylvánské město Kluž. Druhé nejlidnatější
město Rumunska je význačným kulturním střediskem a
centrem vzdělání. Užijete si zde bohémské kavárny,
hudební festivaly a bohatý noční život. Projít si můžete
také řadu galerií a muzeí, například Národní muzeum
transylvánských dějin (Muzeul Național de Istorie a
Transilvaniei), kde je k vidění stálá expozice
historických a archeologických artefaktů. Za zmínku
stojí také Sbírka farmaceutické historie, umístěná v
budově La Sfântul Gheorghe, která vás zaujme svou
přehlídkou kuriozit, včetně třeba mumie v prášku. Kluž
se pyšní druhým největším kostelem v Rumunsku, kostelem
svatého Michala (Biserica Sfântul Mihail), postaveném v
gotickém stylu v patnáctém století. Nelze také opomenou
krásný a stinný Central Park. Jen zde pozor na bláznivě
projíždějící cyklisty!
FOTOGALERIE
středa
23. května 2018:
Kluž - Turda - Alba Iulia -
Sibiň
Prozatím jsme poznávali
krásy Rumunska nad zemí, dneska nás čeka změna – krásy
Rumunska pod zemí. Vypravíme se totiž do slaného dolu v
nedaleké Turdě, který snese srovnání s polskou Wieličkou.
Možná je krásnější, možná je větší, kdo ví. Doporučuji
určitě navštívit oba dva a poté srovnávat. Já je nyní
viděl a můžu říct, že … ale to neprozradím … posuďte
třeba dle fotek či dle vlastního zážitku.
Salina Turda je solný důl
nedaleko Kluže, který se otevřel návštěvníkům v roce
1992. Zároveň je největším důlním muzeem na světě a
časopis Business Insider ho vyhlásil nejkrásnějším
podzemním místem na Zemi.
Sůl se zde těžila již za
starých Římanů, nicméně dnešní důl je o poznání mladší.
První zmínka o něm pochází z roku 1271 a svému účelu
sloužil až do roku 1932. Po celou dobu byl jedním z
nejdůležitějších dolů v Transylvánii. Těžilo se ve třech
částech pojmenovaných Josef, Terezia a Rudolf. Malý důl
pojmenovaný Gizela nebyl pro nízkou výnosnost využíván.
Do prvního z nich vede
několik pater solí pokrytých schodů ze štoly Franze
Josefa. Když je sejdete, otevře se před vámi jiný,
magický svět. Obrovská, 42 metrů hluboká, 50 metrů
široká a 80 metrů dlouhá hala je osvětlena
futuristickými svítidly zavěšenými v prostoru. Dolů do
hlubin se můžete svézt výtahem, který tvoří masivní
železná konstrukce. Za ní je třináct pater dřevěných
schodů, přičemž v každém patře je vyryt letopočet, kdy
bylo oné hloubky dosaženo. Když sestoupíte až na dno,
rozprostře se před vámi zábavní park. Ruské kolo,
minigolf, kulečník a stánky se suvenýry jsou asi
poslední věci, které by člověk pár desítek metrů pod
zemí čekal. Když sejdete ještě dalších 13 pater strmých
dřevěných schodů, a nebo sjedete o poznání obyčejnějším
výtahem, dostanete se do dolu Terezia. Je téměř celý
zatopený a uprostřed jezírka je molo a další stavby
připomínající sci-fi filmy. Dokonce si tu můžete půjčit
lodičku a v pološeru se projet po hladině osvětlené
objekty, které vypadají jako z jiného světa.
Salina Turda vás uhrane a
budete donekonečna přemýšlet nad tím, proč o tak
nádherném a strhujícím místě v podstatě nikdo neví.
Alespoň v našich krajích.
Další zastávkou je město
Alba Iulia, z jehož názvu už napovídá, že se jedná o
staré římské město. Místo bylo osídleno již 5. stol.
př. n. l., kdy se město jmenovalo Apulon a bylo centrem
celé tehdejší Dácie. Po dobytí Římany (a přejmenování na
Apulum) jedno z největších měst celé Dácie. Bylo zde i
sídlo jedné z římských legií – Gemina, za císaře Commoda
i sídlo římského místodržitele. V 9. stol. město
zmiňováno jako Bălgrad. Od 11. stol. biskupství. V
letech 1542 – 1690 rezidence sedmihradských knížat a
sídlo Transylvánského sněmu. 1. prosince 1918 zde
podepsána smlouva o sjednocení mezi Rumunskem
(Valašskem) a Transylvánií, od čehož se odvozuje dnešní
sjednocené Rumunsko. Silná Maďarská „menšina”.
Pahorek nad pravým břehem
Mureše na úpatí Appusen byl opevněn již roku 106 Římany
(tehdy měla pevnost obdélníkový tvar o rozměrech 500 x
750 m). Bylo odkryto zdivo hlavní (jižní) vstupní brány,
zbytky zdiva hradby jsou i součástí zdiva přilehlých
budov postavených v linii jižní strany fortifikace.
Následné přestavby nejsou
úplně jasné, rozhodně si však pevnost zachovávala zhruba
čtvercový půdorys. Důležitá byla přestavba
sedmihradského vévody Gabriela Bethlena z první čtvrtiny
17. stol., kdy bylo jihovýchodní a jihozápadní nároží
posíleno šípovitými bastiony, dodnes částečně
dochovanými uvnitř současného opevnění. Vstupy byly již
od západu a východu, jak je tomu dnes.
Dnešní podoba pevnosti (cca
70 ha) pochází z let 1715-38, kdy byla Transylvánie
součástí Rakouska a je dílem italského architekta
Viscontiho. Tehdy byla na počest vládnoucího císaře
Karla VI Habsburského nazvána Karslburg (Alba Carolina,
česky též Karlův Bělehrad). Typická barokní bastionová
pevnost na půdorysu mírně nepravidelné sedmicípé hvězdy,
tvořící jádro celého města, je s výjimkou západní strany
perfektně zachovaná. Bastiony mají ucha, na hrotech
jednotlivých bastionů kamenné erby (na každém zdá se
jiný). Zejména na východní straně jsou dobře patrné i
části vnějšího zemního opevnění (glacis). Na
fortifikačním prvku (ravelin??) před třetí bránou velký
obelisk na památku popravených vůdců selského povstání v
roce 1784. Některé prvky či úseky opevnění, v minulosti
poškozené, jsou v současné době postupně rekonstruovány.
Nás zde čekal i oběd v
jedné z věží pevnosti, kde je středověká restaurace,
vyzdobená erby, zbraněmi a brněním. Jelikož jsme byli ve
středověké restauraci, tak se jedlo jak? Rukama!
Cesta se nám opět
přiblížila k závěru. Nocujeme v Sibini, dalším relativně
velkém transylvánském městě. Sibiu - dříve hlavní město
německé menšiny v Rumunsku zušlechťovali po dlouhá
staletí pracovití obyvatelé, kteří se věnovali především
obchodu mezi Transylvánií a Valašskem. Protože se
neustále báli často nepřátelského okolí, vystavěli v 15.
století důmyslné opevnění se 40 věžemi, jehož zdi se na
mnoha místech zachovaly. V centru si můžete prohlédnout
mj. kupecké domy ze 16. a 17. století, barokní
Brukenthalský palác, Železný (nebo také Lhářův) most,
synagogu a řadu kostelů, včetně evangelické katedrály,
protože Sibiu (německy Hermannstadt) bylo také
vyhlášeným centrem luteránství. V kryptě katedrály je
uloženo tělo Drákulova syna - Mircey Špatného. Centrum
není nikterak rozsáhlé, jsou to víceméně tři náměstí –
Velké, Malé a Huet. Všechna jsou propojena a lze je
příjemně projít, seznámit se tak více s malebnými domy.
Doporučuji navštívit evangelickou katedrálu, kde je
sbírka nejkrásnějších náhrobních kamenů z Transylvánie.
Co by se dalo říct o
jednotlivých náměstích? Velké je centrem života ve
městě, je obklopeno těmi nejdůležitějšími budovami,
např. Bruckenthal National Museum z roku 1817 a je zde
hodnotná sbírka rumusnkého a evropského umění. Vedle
muzea je radnice z roku 1905, je zde i sídlo městské
rady, a to od roku 2007. Na severní straně je katolický
kostel, barokní budova z roku 1733.
Malé náměstí vzniklo při
stavbě druhého městského opevnění. Jednou z
nejdůležitějších budov je radní věž z roku 1588, která
stojí na pozůstatcích věže předchozí. Také zde najdete
Most lhářů, nejslavnější sibiiňský most z roku 1859, je
odsud krásná vyhlídka na město.
Kolem náměstí Huet se
rozprostíralo prvotní opevnění města. Uprostřed stojí
Evangelický kostel postavený mezi 1320 - 1520 a je
nejnavštěvovanější atrakcí ve městě. Dále je zde socha
Daniela Teusche a německá střední škola „Samuel von
Bruckenthal“. Pochází z roku 1380 a jedná se
pravděpodobně o nejstarší saskou školu v Transylvanii.
Na hlavním náměstí se zde
odehrávala inaugurační slavnost při příležitosti
ukončení akademického roku na univerzitě, tak měli
členové výpravy opět poznávání něčím zpestřeno.
FOTOGALERIE
čtvrtek 24. května 2018:
Sibiň - Bukurešť
Jelikož jsme včera zvládli
prohlídku Sibině, měli jsme dneska čas navštívit místní
tržiště. Já neustále tvrdím, že národ poznáš z tramvaje
a z tržiště. V Sibini nebylo ovšem nijak velké, proto
jsem část volného času věnoval ještě rychlé prohlídce
starého města. A našel jsem si i zákoutí, která mi včera
unikla. A co navíc? Byl zde takový ospalý, ranní klid a
do všeho voněly kvetoucí lípy, ale tak intenzivně, až se
mi z toho točila hlava! Tak jak Sibiň při příjezdu
vypadal šedě a nezajímavě, tak můžu říct, že je to velmi
krásné a malebné městečko. Škoda, že ještě dneska nebyl
čas si sednout na náměstí a jen tak pozorovat plynoucí
život.
Přejezd do Bukurešti nevedl
jen po dálnici nebo nezajímavou krajinou. Musím zmínit
údolí 3. nejdelší rumunské řeky Olt (740 km). Jedná se o
téměř 50 km překrásnou soutěsku, kde se řeka vlní a
podél ní se vlní i železnice a silnice. Myslím, že
cestovat zde, byť pomalým, vlakem je také zážitek. Na
konci údolí je klášter Cozia z roku 1386, kde je
pohřbený dědeček Vlada Drakuly a matka Michala Velikého.
Klášter stavbou připomíná spíše bulharské kláštery než
ty, co jsme viděli. Je to dáno cihličkovanou fasádou.
Klášter byl ve středověku
významné kulturní centrum, které si svůj poutní
charakter zachovalo i do současnosti (je navštěvováno
jak velkým množstvím turistů, tak věřících). Zachovalo
se zde velké množství starých ikon, rukopisů, maleb a
dalších předmětů k uctívání, které je možno si
prohlédnout v místním muzeu historického umění. Vedle
toho je možná i návštěva samotného areálu kláštera, kde
stojí za pozornost zejména historické malby – nejstarší
fresky jsou z roku 1390. Klášterní kostel byl mimo jiné
též znázorněn na rumunské známce z roku 1968. V klášteře
doporučuji navštívit místní muzeum a poté projít starou
kuchyní k vyhlídce na řeku Olt. Jezdí zde i lodičky, ale
myslím, že nic světoborného z lodi neuvidíte.
Opodál, v Casa Romanesca
jsme se nabaštili a pokračovali již směr Bukurešť. Část
po místní silnici a část po dálnici. U Bukurešti byla
docela velká zácpa, naštěstí v opačném směru než jsme
jeli mi, a to odradilo většinu členů výpravy se ještě
vypravit do centra města, jak bylo prve domluveno.
Nevadilo, alespoň jsem s nima nemusel courat po městě a
mohli jsme všichni zůstat na hotelu nedaleko letiště.
Zde bylo největší atrakcí pozorovat přistávající
letadla. Kdyby byl hotel o pár metrů dál, tak nám létala
nad hlavou jako na St. Martinu na pláži Maho.
FOTOGALERIE
| 
