TOPlist

 

MAURITIUS

24. 3. - 4. 4. 2014

 

 

 


 

pondělí 24. března 2014

Kvasice – Mauricius

Výše uvedený nadpis vypadá docela nesouvisle, když se na něj tak zběžně podívám. Možná stejně tak může připadat čtenáři, který je na mých stránkách nový. Ti z Vás, kteří jste si již několik cestopisu přečetli v tom zase až tolik zvláštnosti neshledáváte. Prostě tak jako vždy, začínám v té vesničce střediskové a cíl mé cesty je ve více či méně exotické destinaci. Tentokrát se jedná o ostrov v Indickém oceánu, nedaleko obratníku Raka – Mauricius.

 

Nebudu zde opět opisovat wikipedii či informace z internetu o rozloze, poloze, počtu obyvatel atd. Toto najdete na spoustě jiných stránek. Jako vždy se spíše zaměřím na osobní poznatky, prožitky, doporučení a také si dovolím „švestičky ze zahrádky“ v podobě výběru fotografií. Ty z Vás, kteří čekáte sáhodlouhý cestopis typu putování po té a té zemi musím ale trošku zklamat. Mauricius je spíše pobytovka. Ale i tak se Vám budu snažit popsat to nejzajímavější z mé cesty do 76. navštívené země!

 

 

úterý 25. března 2014

Mauricius

Původně sopečný ostrov nás vítá obláčky vznášejícími se nad ostrými kopci. I na kameře v letadle bylo vidět, že místy prší. To ale členům výpravy neubralo nic z dobré nálady, že už jsou na místě. Jediným okamžikem bylo relativně tvrdé přistání. Pilot si snad neuvědomil, že letí s Airbusem A380 a křápnul s námi o zem jak s plachťákem. Uf, až každý nadskočil.

 

Už cesta z letiště do místa ubytování nám přiblížila vzhled ostrova – políčka s cukrovou třtinou, zelené hory a moře. Myslím, že spousta z členů výpravy se těší, až nakoupí místní kvalitní rum!

 

 

středa 26. března 2014

Belle Mare (mapa)

Středu jsem členům výpravy ponechal volnou, aby se trošku zbrchali po dlouhém letu, užili si pláže, moře a sluníčka. I když to v noci moc nevypadalo, že dnes bude sluníčko svítit. Bylo neustále slyšet, jak venku bubnují proudy vody, jak tam fučí vítr ohýbající palmy snad až k zemi. Ráno naštěstí po obloze plulo jen několik mráčků, což bylo předzvěstí pěkného dne.

 

Jelikož jsem si doma zapomněl šiltovku, musel jsem pořešit tento problém. Naštěstí je kousek od místa ubytování vesnice Belle Mare, kde je spousta obchodů. Podle informací měla být vesnice vzdálena 10 minut chůze po pláži … no asi bych musel mít v zadku zaraženou vrtuli. Cesta směrem tam, se zastávkami a focením mi trvala asi hodinu. Cesta zpět, svižnou chůzí, 30 minut. Uf! Nebyl jsem jediný, kdo se nechal procházkou zlákat. Jak ve městě, tak i na pláži jsem potkal několik členů výpravy.

 

Celá pláž, nazvaná Crystal Beach, měří asi 10 km a patří na ostrově mezi nejkrásnější, s malebnýma zátokama, jež zdobí palmy a černočerné vulkanické kameny. Vše je dokresleno bílým pískem, blankytným mořem a azurovým nebem s několika obláčky pro lepší plasticitu. Někdy to člověku připadá až kýčovité!

 

Co se týče vesničky Belle Mare, tak jsou zde převážně obchody se suvenýry, značkovým oblečením, autopůjčovny atd. Já zakoupil šiltovku s ptákem dodo neboli blboun nejapný, mauricijským typickým symbolem a vydal se prozkoumat uličky. Vesnice je zvláštní směsicí koloniální a slumové architektury. Bohužel jsem neměl dost času na dokonalejší prozkoumání, to snad příště. Stihl jsem se ještě dostat na konec vesnice, kde by podle mapy měla stát nějaká pevnost či její pozůstatky. Ty jsem nenašel, ale objevil jsem docela zachovalé ruiny starého mlýna na zpracování cukrové třtiny. Ty stojí jak jinak než u malebného a šumícího pole s touto plodinou. Až bude více času, musím se sem ještě vrátit a místo prozkumat detailněji.

 

Cestou zpět mě ještě zaujal pomalu letící ultra-light hydroplán. „Parkoval“ v další zátoce a tak jsem ještě u pána zjistil podmínky ohledně vyhlídkového letu a už šupajdil zpět do hotelu.

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 27. března 2014

centrální vysočina – Curepipe – Black River Gorge - Chamarel (mapa)

Mauritius není jen hotel, pláž a velmi blízké okolí. I když někteří členové výpravy se mnou nesouhlasí a za celou dobu pobytu nevytáhnou paty z místa ubytování. Mauritius nabízí velké množství krásných míst, velké množství aktivit a věřte mi, je škoda, když je nevyužijete! Navíc podnebí je tu velmi příznivé … je sice teplo, ale ne zase až natolik, abyste museli být neustále ve stínu nebo v klimatizaci. To určitě ne!

 

Pro aktivní členy výpravy jsem na dnešek zorganizoval celodenní poznávání … když myslím celodenní, tak CELODENNÍ … ale to ještě nikdo z nás netušil. A i právě zmínění aktivní členové byli večer rádi, že jsme zpět v hotelu.

 

Rajes, náš místní průvodce dorazil na čas, autobusy s malým zpožděním. Ale vzhledem k tomu, že jsme nedaleko Afriky, tak vše funguje naprosto dokonale. Trošku složitější to bylo dneska na organizaci, protože zájemců bylo hodně a do vybraných míst nebylo možno jet velkým autobusem. Chvíli jsem byl v jednom autobuse a poté zase chvíli ve druhém. Nemyslím si, že by vůči tomu měl někdo z členů výpravy nějakou stížnost. Ba naopak.

 

Z východního pobřeží jsme se nejdříve vydali přes již známou vesnici Belle Mare na sever. Musím uznat, že silnice mají na Mauriciu vynikající. Asi i my bychom jim mohli závidět. V Belle Mare jsem upozornil na ruiny starého mlýna na zpracování cukrové třtiny. Třeba se sem někteří členové výpravy vydají nakouknout. Zároveň jsem ještě všechny seznámil s extra nabídkou výletu do národního parku – cca 4 hod trek směrem k západnímu pobřeží. Ale nevypadalo to, že by měl někdo zájem.

 

Cestou do centra ostrova se nám maličko pokazilo počasí, přihnaly se odněkud mraky a začalo pršet. Také kopce, ke kterým jsme směřovali se najednou ukryly v šedivém závoji. Rajes ovšem zkušeně prohlásil - „Nelíbí-li se Vám počasí na centrální vysočině, počkejte 5 minut, ono se změní!“. A skutečně! Za chvíli vysvitlo sluníčko a obloha zmodrala.

 

První zastávka ve městě Floreal byla nakupovací – v obchodě se suvenýry. Takovou zastávku bych přeci nemohl členům výpravy odepřít. To by se na mne všichni zlobili. A kupodivu byli rádi, nakupovali. Stejně tak jako v nedaleké dílně za výrobu modelů lodí – Le Port. Právě ony zmíněné modely lodí patří k typickým suvenýrům, které se zde nakupují. Setkáte se s různými replikami slavných plavidel – Bounty, Endeavouru, Golden Hind nebo i Titanicu. S jejich výrobou začal v roce 1968 neznámý Mauricijec, který si jen tak pro zábavu udělal jeden model a nevědomky založil celé odvětví. Modely se dělají z týkového nebo mahagonového dřeva. Zhotovení většího modelu trvá asi 400 hodin! Zajímavé je, že plachty se namáčejí do čaje, aby měly patinu a „lanoví“ se impregnuje včelím voskem pro větší pevnost. Někdy jsou trupy lodí také potaženy plátky mědi či jinak zdobeny.

 

Floreal je také jediným místem, kde zůstala zachovaná textilka – Floreal Knitwear, která je proslulá svými svetry. Měla dříve více dílen po celém ostrově, ale i zde došlo k úpadku textilního průmyslu a nyní zbyla jen jedna jediná. Továrna zásobuje Gap, Next a jiné obchody světových značek.

 

Z Floreal jsme se pomalu již přesunuli do Curepipe, druhého největšího města na ostrově. Návštěvník horko těžko pozná, kde začíná a končí Floreal či Curepipe nebo Quatre Borne. Díváte-li se na tato města z vrchu, tak Vám připadají jako jedno velké souměstí.

 

Zvláštní jméno Curepipe pochází od epidemie malárie v roce 1867, kdy u lidé, prchající z nízko položeného Port Luis do zdravějšího horského prostředí, kouřili své dýmky (pipe), aby je „vyléčili“ (cure) od parazitů způsobujících malárii. Mnohem pravděpodobnější je však teorie, že se jmenuje po jedné z obcí v jihozápadní Francii. Curepipe je také nejvýše položeným městem na vysočině. Díky svým 550 metrům je zde příjemnější klima. Město však často zahalují mraky a právě toto vhko působí na místní budovy – chátrají a bývají pokryté plísněmi. My jsme se vydali navštívit vyhlídku na město od kráteru spící sopky Trou aux Cerfs. Je hluboký asi 100 metrů a po obvodu měří asi kilometr. Z kopce je také krásný výhled na okolní osmistovkové hory a souměstí u úpatí kopce. Na vrcholku zároveň stojí radarová stanice, odkud se sledují cyklóny.

 

Opouštíme ale civilizaci a kolem umělé nádrže na pitnou vodu Mare aux Vacoax přijíždíme ke Svatému jezeru Grand Bassin, důležitému hinduistickému posvátnému místu. Návštěvníky nejdříve uvítá široký chodník v délce snad kilometru nebo i více a v dálce stojící socha boha Šivy. Byla zde postavena nedávno a má výšku 108 stop. Proč zrovna 108? Toto číslo má pro hindy magický význam. Opodál probíhá čile stavba dalšího sousoší – bude zde stát Šivova manželka a v pozadí lev. Jestliže jste věřili, že obětiny uložené na oltář pojídá Bůh, tak právě zde Vás vyvedou z omylu. Na oltáři sedí makak a nerušeně pojídá hrozno nebo banány nebo to, co tam kdo dal.

 

A proč má Grand Bassin takový význam? Podle legendy létal Šiva se svou manželku Párvatí na květinovém koberci nad zemí, když jim učaroval ostrov ve smaragdovém moři. Šiva, který tehdy na hlavě nosil indickou řeku Gangu, aby uchránil svět před povodněmi, se rozhodl na tomto krásném ostrově přistát. Přitom mu však z hlavy vystříklo několik kapek vody do kráteru, kde se rázem vytvořilo jezero. Ganga byla nešťastná, že musí svou vodu zanechat na neobydleném ostrově. Šiva ji však utěšil, že v budoucnu se tu usadí lidé, kteří přijdou od jejich břehů, a každoročně se budou vydávat na pouť, při níž voda z jezera poslouží jako obětina. Onen kouzelný ostrov je samozřejmě Mauricius a ono legendární jezero Grand Bassin nebo také Ganga Talao. Je to slavné poutní místo, kam každým rokem přichází při oslavách Mahá Šivarátrí půl milionu ostrovních hinduistů uctít Šivu. Tento velký svátek se koná vždy tři dny v únoru nebo v březnu (podle lunárního kalendáře) a je největším hinduistickým svátkem mimo území Indie. Nejoddanější věřící putují ze svých domovů k posvátnému jezeru a nesou anvar, lehký dřevěný rám nebo oblouk zdobený papírovými květinami. Na místě vykonají obřad púdža, při kterém zapalují na břehu jezera vonné tyčinky a kafr, obětují jídlo a květiny.

 

V dnešním programu je zastávek spousta a času tak málo. Proto se zde nezdržujeme a přesouváme se již do národního parku Black River Gorge. Je to jediný národní park na Mauriciu a tvoří ho rozlehlé a husté lesy. Zaujímá rozlohu 3,5% povrchu ostrova a je domovem více než 300 druhů rostlin a devíti druhů endemických ptáků, např. růžového holuba. Parkem se dá projet autem a udělat zastávky na vyhlídkách. Nejlepší je ale se do něj vydat pešky a vyzkoušet některou z turistických tras. My jsme se zastavili na jedné z vyhlídek, odkud se otevírá krásný pohled na západní pobřeží s městem Tamarin v pozadí a vodopády Riviere Noire na straně druhé. Členové výpravy zde měli zároveň možnost ochutnat šťávu z cukrové třtiny. Je to taková zeleno-šedě vyhlížející tekutina, ale chutná sladce. Kdo chtěl, mohl si také požvýkat dužinu z této rostliny, rovněž děsně sladkou!

 

Po obědě jsem chtěl do programu zahrnout ještě zastávku v rumové destilerce. Bohužel se vše protáhlo a tak bylo nutno tento bod přeskočit, naštěstí nebyl oficiálně v programu. Členy výpravy teď zaujali lidé sbírající něco ze stromů podél cesty – guavu. Je to ovoce z divoce rostoucích stromů, malé červené kuličky, jakoby jablka. Mají trpkou slupku, ale jemnou a velmi chutnou dužinu s tvrdými semeny. Vše to chutná jako čerstvé jahody. Nejlepší prý jsou na indický způsob – se solí a chilli.

 

Na závěr našeho dnešního putování nás čekal ještě Chamarel s vodopádem a Sedmibarevnou zemí. Místo patří mezi nejznámější atrakce Mauricia i když po dlouhé cestě sem, může okolí vypadat nijak ohromující. Každopádně okolní krajina v Chamarelu je krásná. Nám to vyšlo tak, že sluníčko se již blížilo k obzoru, tak vše bylo krásně a ve správném směru nasvícené. První atrakce – vodopád leží asi 3 km od hlavní brány. Když jsem se výše zmiňoval o tom, jak zde mají krásné silnice, tak v Chamarelu je to pravý opak. Silnice je plná děr a výmolů. Vodopád padá z výšky asi 100 metrů a doporučuji vyjít si na výše položenou vyhlídku než se spokojit s tou u parkoviště. No a o kousek dál je ona zmíněná Sedmibarevná země. Já osobně jsem byl z místa trošku zklamaný. Barvy jsou údajně výsledkem nerovnoměrného ochlazování roztavené skály. Pravdou je spíše to, že obsahují oxidy železa a hliníku a proto je země zbarvená od rudé, přes červenou, modrou až fialovou. Opět ale záleží na tom, jak na místo dopadá sluníčko. Projděte si určitě celou naučnou stezku a nezapomeňte pozdravit a podrbat dvě želvy v ohradě. Původně jich bylo na Mauriciu také více a opět člověk se zasloužil o jejich téměř vyhubení. Zdejší dva exempláře sem byly dovezeny ze Seychell.

 

Sluníčko už pomalu zapadalo a tak i my jsme se pomalu rozloučili se západní částí Mauricia. V zapadjícím sluníčku se krásně probarvila místní dominanta – obrovská skála Le Morne Brabant 556 metrů vysoká. Poloostrov je úzce spjat s místní kulturou – právě sem na počátku 19. století uprchla skupina otroků a ukryla se na vrcholku hory. Netušili ovšem, že krátce po jejich útěku bylo otroctví zrušeno a není divu, že zpanikařili, když jednoho dne viděli oddíl vojáků mířící ke skalám. Domnívali se, že je mají odvést do zajetí a tak raději zvolili smrt a vrhli se z vrcholku útesu. Tak dostala skála Le Morne – Zasmušilá, své jméno. O této události neexistují žádné historické důkazy, ale i přesto je pro obyvatele ostrova připomínkou krutých dějin.

 

A proč jsem výše také zmiňoval, že výlet byl SKUTEČNĚ celodenní? Cesta zpět trvala neskutečně dlouho a někteří členové výpravy měli mylný pocit, že s náma řidič už poněkolikáté objíždí ostrov!

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 29. března 2014

Pirate Cruise (mapa)

Včerejší volný den uplynul pomocí různých organizačních záležitostí a máme zde další výlet, další poznávání ostrova Mauricius zasazeného do azurového Indického oceánu. Tentokrát to bude poznávání podmořského života a plavba kolem pobřeží, k řece se zvláštním jménem GRSE (Grand River South East) s vodopády a na závěr se zastávkou na Jelením ostrově.

 

Autobusem jsme nejdříve přejli do Trou d´Eau Douce, místního turistického centra. Jméno této původně rybářské vesnice znamená „jáma sladké vody“ a je odvozeno od jezera napájeného podzemním pramenem. Městečko se rozkládá podél krásného pobřeží a je jen kousek od Ile aux Cerfs (Ostrova jelenů), kam se o víkendech vydává mnoho obyvatel Mauritia. Zde na nás v přístavu čekala jedna z „pirátských lodí“. Ne samozřejmě skutečná, ale replika. Jestli to byla i replika co se týče velikosti, to nevím. Ale jestli ano, tak obdivuji námořníky z doby minulé. To už ale i Kolumbus neměl kdo ví jak velkou loď.

 

Čili co nás dneska čekalo, byl den strávený na lodi. První zastávka byla jen krátká, u pontonu, kde se dal vyzkoušet parasailing, ale nikdo z načich členů výpravy neměl zájem. Jelo se tedy dál až na místo, kde bylo možno šnorchlovat. Vlastně za celý den jsme se nedostali na korálový útes a nenajeli jsme ani nijak moc kilometrů. Neustále jsme byli poblíž výše zmíněného městečka.

 

Před obědem nás přeložili na menší čluny a po řece GRSE vyvezli až na závěr její splavnosti – kde stékají s hukotem vodopády. Dle mého líčeno to vypadá, jako by se jednalo o přinejmenším Iguazu, ale tomu tak není. Ale měli jsme štěstí, je dostatek vody, tak vyjížďka k vodopádům nebyla zbytečná. Právě v místě, kde se řeka vlévá do oceánu jsme se přesvědčili, že i zde může být voda plná odpadků. Obyvatelé domů kolem řeky si s nimi asi nedělají nějakou hlavu a vše jde do vody. Jakmile připlouváte k ústí řeky, tak to nemůžete přehlédnout!

 

Odpoledne nás čekala poslední zastávka a dle kapitána lodi perla dnešního dne … o Ostrovu jelenů mluví i průvodce v superlativech. Mi to silně připomnělo Green Island u Velkého bariérového útesu v Austrálii. Člověk očekává liduprázdný ostrov a zde to má k opuštěnosti daleko. Dá se říct, že ostrov se stal obětí svého vlastního úspěchu. Kdysi tu žili jeleni, dnes zde potkáte pouze výletníky a místní, kteří sem o víkendech vyrážejí na piknik. Velká část ostrova patří přepychovému hotelu Le Touessrok, který zde provozuje i 18ti jamkové golfové hřiště. My jsme na ostrově strávili necelé dvě hodiny. Členové výpravy koupáním na jedné straně pláže nebo na druhé, kde ovšem hrozilo zapíchnutí bodliny z ježka do nohy a já se vydal podél pláže na jižní výběžek, na úplný konec, nazvaný Pláž želv. Ne že bych tam nějaké želvy viděl, cestou spíše vyvrhnuté velryby (rozuměj rozměrově objemnější turisty), ale právě toto místo je asi jediným, kde nenatrefíte na živáčka. Je škoda, že ale právě sem je naplavováno množství odpadků … přesto je odsud překrásný výhled na pevninu a tyčící se hory.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 1. dubna 2014

Port Luise - Pamplemousse (mapa)

Pravidelnému čtenáři se může můj cestopis z Mauricia pozdávat jako podivný, protože zde nenalézá některé dni. Důvod je zcela prozaický – v tyto dny se nic světoborné a zajímavého nestalo. Možná to, že jsem se toulal po plážina jednu stranu od hotelu a potom na druhou, sem tam sbíral nějakou mušličku anebo řešil záležitosti se členy výpravy. Mauricius je jednoduše pobytovka.

 

Proto je pro mne každý den, kdy se organizuje nějaký výlet tím pravým svátkem! Když jsme u těch svátků, tak musím ale zmínit, že jsme na Mauriciu zažili oslavu hinduistického nového roku. Jedná se o svátek ougadi a je pohyblivý, jako naše velikonoce. Letos vycházel na 31. března. Na každém kroku bylo znát, že se něco děje! Hotel byl plný, na okolních veřejných plážích místní obyvatelé „rozbili“ své stany, piknikové stolky, sešly se celé rodiny a skutečně si užívali volna in-natura. Bylo zajímavé procházet se tímto „kempem“ a pozorovat život. Na Mauriciu se naštěstí nemusíte bát, že by Vás někdo obtěžoval. Každý si hledí svého. Maximálně Vás pozdraví a pozve ke stolu společně s rodinou. A to snad nikomu neublíží, ne?

 

Už jsme poznali západ ostrova, už jsme poznali podmořský život a Ostrov jelenů. Teď nám chybělo poznat už jen sever s hlavním městem Port Luise. A musím říci, že účast byla vcelku početná. Ne každému se asi chtělo neustále válet u moře, otáčet se a mít jedinou starost – nespálit se. I poznáváním je člověk živ a potom alespoň může doma říct, že viděl kus ostrova!

 

Hlavní město Port Luis je se svými cca 170 tisící obyvateli i největším městem na ostrově. Na rozdíl od ostatních hlavních měst, nemá poblíž mezinárodní letiště. To leží na jihu. Proč? Odpověď je jednoduchá, na jedné straně moře a na straně druhé hory. Sem by se letiště určitě nepodařilo napasovat! Port Luis je typickým městem – rušným s mrakodrapy  centru, bankami, parlamentem apod. Také se říká, že Port Luis je nejmultikulturnější město – má čtvrti  islámské, hinduistické, křesťanské, čínské a kreolské, a to včetně mešit, hinduistických chrámů, čínských pagod a katolických kostelů.

 

Prvními obyvateli Port Luis byli Holanďané, kteří se tu usadili v 17. století. Osadu nazvali Noordt Wester Haven. O proměnu v rušné město se zasloužil až francouzský guvernér v roce 1736 – nyní stojí jeho socha na Place d´Armes, což je centrem města. Port Luis je bohužel místem několika katastrof a také důkazem síly se po těchto katastrofách vzchopit. V letech 1773 – 1892 zde bylo několik velkých požárů, epidemie morua tropické bouře. V roce 1819 město sužovala cholera, která se sem dostala až z filipínské Manily. Roku 1866 zase udeřila malárie a právě v té době začalo obyvatelstvo odcházet do centrální vysočiny, kde je příjemnější a hlavně zdravější klima.

 

Naše prohlídka začala myslím na tom nejlepším místě – na vyhlídce u pevnosti Fort Adelaide neboli Citadely. Tato připomíná maurskou pevnost. Byla postavena Brity a pojmenována dle manželky britského krále Edwarda IV. Je odsud nádherný výhled na město, přístav, okolní kopce a také na závodiště Champ de Mars. Toto závodiště bylo původně vojenským cvičištěm. V roce 1812, kdy byl založen Mauritius Turf Club se změnilo. Je také druhým nejstarším závodištěm na světě. V roce 1968 zde byla vyhlášena nezávislost Mauricia. Dostihová sezóna trvá na ostrově od května do prosince a závody se většinou konají v sobotu. Největší událostí je Maiden Cup.

 

Sjezd od Citadely byl trošku náročnější, protože zaparkovaná auta ulice zužovala a zužovala, až jsme museli s průvodcem a řidičem jednoduše jedno chytit a kousek posunout! Netušil jsem, jak je Nissan Micra těžké auto. Ve srovnání s plastovými rally auty to byl macík! Ale dobré dílo se podařilo a my postupně kolem radnice, divadla, parlamentu, bank a dalších vládních budov sjeli na nábřeží Caudan. Je to takové turistické a restaurační centrum města s pěkně upravnou pěší zónou.

 

Zde byl asi zlatý hřeb našeho dnešního programu – Muzeum Blue Penny, jehož chloubou jsou dvě nejvzácnější poštovní známky na světě: „červený“ (jedna pence) a „modrý“ (dvě pence) mauricius – poštovní známky vydané v roce 1847. Zakoupila je skupina mauricijských společností jako národní poklad a jsou pravděpodobně nejcennějšími předměty na celém ostrově! Jak jistě víte, jedná se vlastně o zmetky! Místo slov „post paid“, tedy poštovné uhrazeno, na nich stojí „post office“, poštovní úřad. Jakmile se na chybu přišlo, byly staženy, ale manželka guvernéra jich mezitím stihla několik desítek odeslat na pozvánkách na jeden ze svých plesů. Muzeum dále obsahuje zajímavou sbírku map a kreseb města, kde můžete srovnávat dnešní a minulou podobu.

 

Následovala pěší návštěva hlavní tržnice z viktoriánského období. V roce 2004 prošla rekonstrukcí, ale mi připadala jakoby původní. Je to ovšem místo, jež přiblíží každodenní život místních obyvatel. Můžete zde pozorovat zdejší prodavače při práci a případně si koupit nějaké suvenýry (předražené). Nejautentičtější je trh s ovocem a zeleninou, léčivými bylinkami a afrodiziaky. Je škoda, že někteří členové výpravy tuto návštěvu nekvitovali s povděkem a raději by nakupovali v luxusních obchodech.

 

Během krátké zastávky v poštovním muzeu nakoupili členové výpravy známky na pohledy – za celkem směšnou částku 14 rupií. Pak už jsme přešli k Apravashi Ghat – druhému místu, jež je na Mauriciu zapsáno na seznam světového dědictví organizace UNESCO. Je to místo, kam bylo mezi lety 1834 – 1920 přivezeno Brity více než půl milionu Indů, kteří na ostrově pracovali. Nevím, proč toto má takový význam, je to jen dlouhý dům … nic zvláštního. To třeba Le Monte Brabante, na západě ostrova, která také patří na seznam UNESCO má alespoň přírodní krásu.

 

Po obědě na bývalé cukrovém plantáži s výstavkou veteránů, nás čekala botanická zahrada v Pamplemousses. Celým jménem Botanická zahrada sira Seewoosagura Ramgoolama, prvního mauricijského premiéra, nebo se jí také říká Královská botanická zahrada. Místo je pojmenováno podle citrusů připomínajících grapefruity, které sem přivezli Holanďané z Jávy. Botanická zahrada je zajímavým místem i pro ty z Vás, kteří se o botaniku nijak nezajímají. Jméno po prvním premiérovi získala, jelikož zde stojí jeho pohřební plošina, kde byl po své smrti v prosinci 1985 spálen a popel byl následně vsypán do řeky Gangy.

 

Zahrada byla založena v roce 1735 Mahe de Labourdonnaisem a původně se zde pěstovala zelenina pro jeho zámek Mon Plaisir, ale už v roce 1768 se jí ujal francouzský zahradník Pierre Poivre. Podobně jako anglické Kew Gardens sehrála zahrada významnou roli v zahradnické špionáži té doby. Poivre dovážel rostliny z celého světa, zejména koření, aby Francie přestala být závislá na koření z Asie. V letech 1810 – 1849 byla zahrada zanedbávána a na arboretum byla přeměněna až později. Nejdůležitější částí expozice jsou palmy v mnoha druzích – lahvovité palmy, královské, stínidlové (největší palmy na světě, nazývané také talipot, které kvetou jednou za 60 let a poté uschnou) a další. Velmi zajímavý je také rybníček s lekníny Victoria amazonica, z Amazonie, tyto se dokážou rozvinout až do 2 metrů a udrží na svém povrchu malé dítě. Zahrada má také svou VIP zónu, kde jsou stromy zasazené důležitými světovými osobnostmi. Zajímavé je zde i staré sídlo Mon Plaisir, patřilo rodině Labourdonnaisově. Nyní je zde muzeum, ale zavřené.

 

FOTOGALERIE

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
Popovice 89
768 12 Rataje
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 323

Počet zemí: 91

 

 

Profile for Daniel_Linnert