|
PLAVBA BALTSKÝMI
MĚSTY
10. - 17. 8. 2013
10.
srpna 2013 – sobota
Kvasice – Praha – Hamburg - Kiel
Po
kratší odmlce pomalu začínám opět na své stránky
přispívat novým zápiskem z cest. Hned z kraje ovšem
musím podotknout, že se nejedná o žádnou expedici do
exotické nebo turisty neobjevené krajiny. I přesto zde
někteří z Vás najdou informace zajímavé, či užitečné
anebo se jen tak začtou a prohlídnou fotografie. Toto
ponechávám zcela na Vás. Já jsem rád, za každého čtenáře
či případný dotaz nebo poznámku do knihy návštěv.
Podobně, jako v minulých letech, tak i v letošním
prázdninovém období, jsem vyrazil s výpravou na plavbu
výletní lodí. Tentokrát po Baltském moři, kde budou
jednotlivými zastávkami Kodaň, Stockholm, Tallinn a
Petrohrad. Ještě by tam neměly chybět určitě Helsinki.
Ty ale trasa lodi MSC Poesia nemá ve svém itineráři
plavby. Ty snad někdy příště … Tak se, prosím, pěkně
usaďte a začtěte se do řádek či si jen prohlížejte
fotografie … na rozdíl od dřívějších cestovatelů se díky
moderní technice mohu s Vámi podělit o vše téměř
okamžitě.
Odbavení v německém Kielu je rychlé a propracované,
takže nikdo z členů výpravy si nemohl stěžovat, že by
došlo k zádrhelům či zmatkům. Postupujete od přepážky k
přepážce, vyfotit, odevzdat lodní lístek, vzít lodní
kartu, projít kontrolou a jste na lodi … tady už Vás
personál rychle nasměruje do Vaší kajuty. Prostě šup-rup
a jste vtaženi do víru života na lodi. Můžete se vrátit
klidně na pevninu nebo jít do baru či na odpolední
svačinu či jen tak vyčkávat, až loď vyrazí.
FOTOGALERIE
neděle 11. srpna 2013
Kodaň
(Dánsko)
První
zastávkou na trase plavby je dánské hlavní město Kodaň.
Město znám už z doby před dvěma lety, kdy jsme se zde
zastavovali cestou z plavby po norských fjordech. Jen
tehdy to byla poslední zastávka, ne první …
K
dánské metropoli jsme se přiblížili hned brzy ráno. Už
samotné okolní moře stojí za to sledovat. Nejdříve
uvidíte 8 km most, který spojuje Kodaň se švédským Malmö
a díky němuž se obě aglomerace spojují v jedno velké
město. Dalšími nepřehlédnutelnými prvky jsou větrníky,
tedy větrné elektrárny, postavené v řadách v moři. Není
se tedy čemu divit, že Dánsko získává 25% elektrické
energie z větru. Na rozdíl od doby před dvěma lety se
dánský přístav rozrostl. Probíhá zde vysušování a
zavážení moře, nazval bych to asi „Jak se staví země“,
kde následně vyrůstají přístavní haly či jiné stavby.
Pouze pevnost Tři hvězdy je na svém místě.
Původně jsem se také domníval, že bude naše loď kotvit u
mola, kde před dvěma lety. Ale asi kvůli velikosti, nás
umístili jinam. To mi trošku zkomplikovalo plány, aby se
mohli členové výpravy vrátit na loď podél mořské
promenády po svých. Nu což malá změna, aby nebyl
stereotyp.
Nebudu se opakovat v popisu Kodaně. Množství informací
se dočtete na
jiném místě mých stránek. Ale na rozdíl od
minulé návštěvy, byl program maličko odlišný. Takže jen
tak ve zkratce – Kodaň, neboli dánský název Copenhagen
znamená Přístav obchodníků a první zmínky o něm jsou z
11. století. V 17. století, za vlády Kristiána IV. se
stala Kodaň významným centrem regionu. I Dánsko samotné
tehdy mělo jinou velikost než má dnes.
Naše
první zastávka během poznávání Kodaně byla, jak jinak
než u Malé mořské víly, kde se autobusy točí, jak na
kolotoči a snad není ani možné spočítat, kolik
fotografií víly je každodenně pořízeno. O kousek dál, za
zdí přístaviště, je ovšem jiná zajímavost a to moderní
sousoší nazvané Genově upravený ráj. Připadá Vám ten
název zvláštní? Aby ne. Kdybyste ale viděli toto moderní
dílo, pak by vám už tak zvláštní nepřipadal. Sochy
ukazují lidské bytosti v podání molekul, ve zvláštních
pózách a stavech, např. je zde těhotný muž anebo
invalidní Mořská víla … Já sám jsem při minulé návštěvě
kráčel kolem a podobně jako další tisíce návštěvníků,
ponechal místo bez povšimnutí.
V
neděli v Kodani muzea otevírají v 10:00 a i my pomalu
mířili k Růžovému hradu neboli Rosenborg Slot, což je
perla metropole zasazená do ještě krásnějšího parku.
Nejedná se jen o významnou historickou budovu, ale také
o fascinující muzeum kulturní historie země. Jsou zde
totiž uchovány největší dánské poklady, jako např.
korunovační klenoty či šperky královské rodiny. Proto
sem míří asi 90% turistů.
Zámek
nechal v roce 1605 vystavět za hradbami města král
Kristián IV., který byl milovníkem přepychu a
vznešenosti. Zámek je postavený z cihel ve stylu
holandské renesance a fasáda je dekorována světlým
pískovcem. Zámek byl původně postaven jako letohrádek a
jako královská residence byl využíván až po roce 1710.
Po vyhoření paláce Christianborg v roce 1794 byl hlavním
sídlem královské rodiny. Od roku 1838 byl zpřístupněn
veřejnosti. Nudit se zde určitě nebudete! Každá místnost
je velmi zajímavá a plná exponátů. Jako například
banketní hala ve druhém patře. Jsou zde dva trůny –
jeden královský ze slonoviny, který střeží trojice
stříbrných lvů a druhý pro diplomatické návštěvy. Ten
druhý je zajímavým důkazem, jak i etiketou svázaný dvůr
si může udělat ze svých hostů legraci. Po usednutí do
křesla se nejdříve ozvalo prdnutí, poté z opěradla
křesla začala vytékat voda, která smáčela celý sedák. V
opěradlech byla želízka, která dotyčného připoutala ke
křeslu a následně ještě z nohou křesla začala vytékat
voda, jakoby se dotyčný počural … jakmile se dvůr
pobavil, bylo hostu dovoleno vstát a z křesla se ozvala
závěrečná fanfára! V místnosti ještě doporučuji si
povšimnout rozsáhlé sbírky benátského skla a královského
porcelánu.
V
přízemí je králův a královnin apartmán s údajně prvním
splachovacím záchodem na světě. Tento ústil do vodního
příkopu, kterým byl zámek obehnán. Zde stojí za
povšimnutí zlatá soška přetavená z pohárů, které král
vyhrál na rytířských turnajích. Také si všimněte v
rozích místností dlaždic, které jdou zvednout. Tudy bylo
zajištěno ozvučení místnosti hudebníky, kteří sídlili v
místnosti o patro níže.
A
samozřejmě je nutné zmínit i královskou pokladnici v
podzemí zámku! Kolem zámku je krásná francouzská zahrada
– Královská zahrada, která představuje velmi oblíbenou
oázu klidu ve velkoměstě. Stejně jako zámek, tak i
zahrada pochází z počátku 17. století. Časem se
proměnila v anglický park a veřejnosti je zpřístupněna
od roku 1820. Také se zde nachází kasárna královské
gardy. Odsud kráčí každý den před polednem vojáci k
výměně stráží u zámku Amalienborg. Jejich symbolem jsou
více než 2 kg vážící chlupaté čepice.
Podobně jako garda, tak i my jsme se přesunuli pomalu k
současnému královskému sídlu dánské královny Markéty II.
s rodinou. Skládá se ze čtyř identických paláců. Zámek
je považován za největší palácový komplex staveb v
rokokovém slohu v Dánsku. Na místě se dříve nacházel
zábavní zámeček postavený v letech 1669 – 1673 králem
Frederikem III. Král se dokončení stavby nedožil, ale
jeho manželka zde žila až do své smrti v roce 1685. V
roce 1689 došlo v sousední budově divadla ke tragédii.
Zahynulo zde 171 lidí, především dětí.
Amalienborg je také
považován za nejkrásnější královský palác nejen v
Dánsku, ale i v celé Severní Evropě. Leží v historickém
centrum Kodaně, naproti dánské metropolitní opeře. Místo
mezi paláci Amalienborgu tvoří osmistranné náměstí s
jezdeckou sochou krále Frederika V. z roku 1771. Sám
král ale zemřel 5 let před jejím odhalením.
V
Amalienborgu, v přízemí paláce Kristiána VIII. se
nachází muzeum otevřené v roce 1994. Navazuje na
interiéry zámku Rosenborg. V soukromých pokojích králů a
královen se nacházejí více než 150 let staré historické
předměty. Na rozdíl od Rosenborgu není ale návštěva tak
zajímavá. Možná spíše pro místní obyvatele, než pro
zahraniční turisty.
Zde
společná prohlídka města skončila a členové výpravy se
rozešli za individuálním poznáváním města. I já se
pomalu coural po nábřeží a navštívil ještě vojenskou
pevnost Citadelu ze 17. století a nedaleký anglikánský
kostel. Chvíli jsem také zvažoval, zda se projet lodí po
kodaňských kanálech, ale nakonec jsem město prošel jen
pěšky.
FOTOGALERIE
pondělí 12. srpna 2013
plavba
Od
včerejšího vyplutí z Kodaně pomalu ukrajujeme z
celkových 480ti námořních mil, které dělí Kodaň od
Stockholmu, naší další zastávky. Tam máme naplánované
připlutí zítra ráno kolem osmé hodiny.
Hned
z rána jsem si prošel loď, zažil pořádnou bouřku a
liják, kdy skrze proudy vody nebylo vidět na krok. Proto
jsem raději procházel vnitřní prostory lodi MSC Poesia.
Ale později vyšlo sluníčko a jeho paprsky vysušily
všechnu vodu. Členové výpravy si tak mohou užívat na
palubě a ne se schovávat před deštěm v útrobách lodi.
FOTOGALERIE
úterý 13. srpna 2013
Stockholm (Švédsko)
Po
včerejším dni už alespoň lépe vím, jak se asi cítí
námořníci, kteří jen plují a plují. No na rozdíl ode mě
mají na palubě asi více povinností. Nebo by se ukousali
nudou. Proto jsem se nemohl dočkat dnešní zastávky na
trase plavby, kdy se bude zase něco dít, něco budu dělat
a všichni uvidíme něco zajímavého. Navíc Švédsko bude
další ze seznamu navštívených zemí.
Asi
moje nedočkavost byla tak velká a podvědomá, že mi
nebylo dopřáno dospat zvonění budíku. Probudil jsem se
už chvíli po páté. Co teď, říkal jsem si. „Otevřel“ jsem
okno – já vlastně v kajutě okno nemám - no tak
jsem tedy pustil televizi s kanálem, kde vysílá
webkamera a vytřeštil oči. Už proplouváme fjordem
vedoucím ke Stockholmu! Tak rychle jsem z postele a z
kajuty snad ještě nevystřelil. Jen aby mi neunikl jediný
záběr, jediný ostrůvek z mnoha stovek, jediná vlnka …
Samotný Kolbaba by záviděl! Jaké bylo mé překvapení,
když před námi plula další výletní loď. Mezi ostrůvky o
rozměrech pár desítek metrů působila dosti nemístně. A
podobně určitě i naše loď. Jaké to asi musí být, když
ráno vstáváte, vyjdete před dům, či otevřete okno a
najednou kolem Vás jede panelák … za chvíli druhý anebo
třetí … Ani chvilku jsem brzkého vstávání nelitoval.
Sluníčko teprve vycházelo, tak vše mělo krásné a měkké
barvy. Podle lodního řádu jsme mezi ostrovy proplouvali
necelých 5 hodin. Jednak loď pluje pomaleji a je to
skutečně rozsáhlá plocha.
Hlavní město Švédska Stockholm je také spojnicí
Baltského moře a 120 km dlouhého jezera Mälaren.
Prakticky se rozkládá na 14ti větších či menších
ostrovech. Například nejmenší Stronsborg je tak malý, že
zde stojí pouze jediný dům! První písemná zmínka o městě
pochází z roku 1252, kdy byl Stockholm důležitým tržním
místem se železem pocházejícím z dolů v Bergslagenu.
Jméno města pochází pravděpodobně dle názvů obranného
zařízení z kmenů stromů (švédsky stock) a řady menších
ostrovů (švédsky holme). Z toho vznikl asi Stockholm. Od
roku 1523 je hlavním městem Švédska.
Naše
poznávání začalo v přístavišti výletních lodí
Stadsgarden, neboli Městská zahrada, na největším Jižním
ostrově. Na rozdíl od dánské Kodaně je Stockholm
kopcovité město stojící na podloží ze žuly. A právě díky
jedné z nejznámějších postav – Alfredu Nobelovi, mohlo
město vzniknout do takové podoby, jako dnes. Proč?
Protože Nobel vynalezl dynamit! První zastávka byla na
tzv. Stockholmské terase s vyhlídkou na staré město,
Královský palác a záliv Strommen. Na druhé straně, na
ostrově Djurgarden se rozkládá první skanzen na světě s
rozlohou 30 ha, zábavní park Tivoli a také muzeum Vasa.
Poslední jmenované muzeum bylo dalším místem našeho
programu – jedná se o námořní muzeum, který bylo
otevřeno v roce 1990 a dle statistik patří mezi
nejnavštěvovanější muzea ve Skandinávii. Zde je mimo
jiné uchovaná jediná, téměř plně dochovaná loď ze 17.
století, která kdy byla zachráněna – válečná loď Vasa.
Ta se potopila při své první plavbě 10. srpna 1628. Loď
byla ze zálivu vyzvednuta v 50. letech 20. století a
její vyzvednutí trvalo 5 let. Následně byla loď od roku
1961 do roku 1988 dočasně umístěna v Loděnicích Vasa,
kde byla konzervována polyethylenglykolem, což způsobilo
její nenávratné poškození a zčernání. Původně byla loď
světlé barvy. Jméno dostala po vládnoucí dynastii Vasa a
byla postavena pod vedením holandského stavitele Henrika
Hyertssona. Měřila 69 metrů a vážila 1 200 tun. Bohužel
proporce lodi byly už od začátku špatné a byť byl na to
panovník upozorňován, trval si na svém. Loď byla
jednoduše moc úzká, vysoká a necelý 5-metrový ponor
nedokázal zajistit dostatečnou stabilitu. Proto při své
úvodní plavbě stačil mírný vítr a loď se naklonila
natolik, že začala nabírat vodu otvory pro děla. K
dokonání zkázy už poté došlo rychle. Naštěstí na palubě
nebyla všechny posádka. Zahynulo tehdy „pouze“ 40 osob,
převážně hostů, z nichž bylo 25 žen. Loď se ponořila do
bahna a právě to přispělo k její dokonalé konzervaci.
Zároveň s lodí bylo vytaženo více než 14 000 předmětů, z
čehož bylo 700 soch. Děla byla vyzvednuta již dříve.
Našlo se zde také šest nerozvinutých plachet, které se
staly nejstaršími dochovanými plachtami na světě.
Současná expozice muzea zobrazuje velké množství
předmětů a určitě by stálo za to zde strávit celý den
podrobným zkoumáním všech replik, modelů, prohlížením
lodi nebo blízkým zkoumáním zrekonstruovaných obličejů
námořníků.
My
jsme ale tolik času neměli, a tak to byla jen malá
ochutnávka. Jede se dál! Skrze město se dostáváme na
další ostrov Kungsholmen, na jehož výběžku stojí symbol
Stockholmu – cihlová radnice. Nepřehlédnutelná je hlavně
její 106 metrů vysoká věž. Budova vznikla v letech 1911
– 1923 z 8 milionů cihel za tehdy nepředstavitelných 19
milionů korun. Je postavena okolo dvou čtvercových ploch
– Borgargarden a Modrého sálu. Důležité je podotknout,
že se jedná stále o funkční radnici se 101 člennou
městskou radou. Radnice už zvenčí dokáže přitáhnout
pozornost svým vzhledem a symboliku. Každý návštěvník je
ale zvědavý na Modrý sál, kde se odehrává banket po
předání Nobelových cen. Tyto se předávají ve
Stockholmské koncertní hale. Modrý sál pojme až 1 300
hostů a jeho největší zajímavostí je to, že vlastně není
vůbec modrý. Původně měly být stěny modré, ale když
architekt sál uviděl, ponechal jej cihlový. Pod stropem
jsou jedny z největších varhan v Evropě, které mají 10
200 píšťal. Jak už jsem psal, tak v sále každý rok, 10.
prosince probíhá banket k udílení Nobelových cen. Hosté
se poté přesunou do Zlatého sálu, aby pokračovali v
oslavě. Zlatý sál je pokryt mozaikami z více než 18
milionů kousků a 9 kg zlata. Jsou zde zobrazeny portréty
významných osob z kultury a historie. Dominantou je
ovšem portrét královny Mälareny. I po prohlídce radnice
na Vás venku ještě čeká zajímavost – restaurace, kde si
za necelých 80 EUR můžete vychutnat různá menu
servírovaná při některém z udílení Nobelových cen.
Závěr
prohlídky Stockholmu nás zavedl ke Královskému paláci,
kde právě probíhala výměna stráží. Podobně jako v
Kodani. Vedle Královského paláce stojí Katedrála. Platí
se zde bohužel vstupné, ale největší zajímavost je
zvenčí – aby bylo dostatek místa pro stavbu paláce, byla
kostelu stržena apsida. Za zdí je jen oltář.
Popojdete-li kousek do uliček Starého města, pak se před
Vámi otevře Velké náměstí s Nobelovým muzeem a krásnými
domy. V jedné z uliček, naprosto zastrčeně, je umístěn
další skvost švédské kultury – vikingský runový kámen.
Stejně jako v Itálii nebo v Řecku, tak i zde byly
pohanské kameny používané jako stavební materiál.
Podobně dopadl náhrobní kámen Vikingů. A aby toho nebylo
málo, tak ochranu rohu domu tvoří staré zatavené dělo.
Vrátíte-li se zpět ke Královskému paláci, tak v další
úzké uličce najdete nejmenší sochu ve Stockholmu –
Chlapce dívajícího se na Měsíc. Když mu na hlavu sáhnete
levou rukou a máte tři přání, určitě se Vám vyplní.
Ve
zbylém čase jsem si ještě sám a nerušeně prošel uličky
Starého města. Musím přiznat, že Stockholm má typického
ducha severských měst – je příjemné a čisté.
FOTOGALERIE
středa 14. srpna 2013
Tallinn (Estonsko)
Hlavně si nezapomenout posunout hodinky o hodinu
dopředu. To bylo to, co jsem členům výpravy neustále
připomínal a vtloukal do hlavy! A tak právě kvůli tomu
byla noc o hodinu kratší. Pro některé členy výpravy to
znamenalo vyšší spánkový deficit, protože i tak jsou jim
noci na lodi krátké. Ale předevčírem nasbírali síly, tak
mohou vstávat o něco dříve. Ale počasí bylo jiného
názoru. Tvářilo se spíše, jakože spěte, nevstávejte, je
to zbytečné, dneska bude prostě hnusně … Nad mořem se
převalovaly těžké mraky už z rána. Já jsem byl zvědavý,
jak vypadá Finský záliv, jestli podobně malebně jako ten
včerejší, proto mě probudil budík brzo. „Otevřel“ jsem
okno a vidím, že venku jednak prší a pak záliv není
nijak malebný. Nebyl důvod vstávat tedy extra brzo.
Takže dojem z rána hluboce pod bodem mrazu …
Stejně jako včera, tak i dnes jsme potkávali stejné lodě
– Costu a Princess Cruises. Costa si to dneska
zaparkovala vedle nás, teda mi vedle ní. Abych ještě
doplnil to dnešní počasí – při kotvení se na Tallinn
přihnal takový liják a vichr, že nebylo pořádně vidět na
Staré město. Chudáci cestující z Costy, kteří do toho
vysedali. My měli naštěstí čas. V nitru jsem doufal, že
aspoň nebude pršet.
Estonsko je další zemí, která přibude na seznamu
navštívených lokalit. Podobně na lednici přibude
magnetka z dalšího místa. Jen tak na okraj – Tallinn je
hlavním městem této pobaltské republiky, žije zde cca
412 tisíc obyvatel, což je třetina ze všech obyvatel
Estonska. Současné jméno Tallinnu je poprvé doloženo až
v roce 1536 v podobě Talyna. Většinou se vykládá jako
zkomoleniny z „taani linn“, což znamená „dánský hrad“
nebo „dánské město“. Dalším jménem města je Reval, což
je zkratka z latinského „civitas revaliensins“ čili
město revalské, vyjadřující, že se jednalo o první a
dlouho jediné město v historickém estonské kraji Räala.
Tallinn patří k turisticky nejnavštěvovanějším městům, k
čemuž právě přispívá Horní město a Staré město.
Historické jádro města je od roku 1997 zapsáno na seznam
světového dědictví UNESCO. Naše prohlídka města se
odehrávala téměř kompletně pěšky. Píšu téměř, protože
autobus nás vyvezl alespoň k Hornímu městu – Toompale. A
následně zájemce zase odvezl do přístavu k lodi.
Prohlídku Toompaly jsme začali u jedné z věží městských
zdí – Pikk Hermann (vysoký cca 50 metrů), neboli Vysoký
Hermann na jehož vrcholu se denně vztyčuje estonská
vlajka. Tvoří takový protiklad věži u přístavu – Paks
Margareta, neboli Tlustá Markéta. Ostatní věže jsou prý
jejich dětmi. Toompea žila po staletí jako samostatně
spravované sídlo, na starém městě Tallinnu nezávislé a s
ním i soupeřící. Charakter Toompey jako samostatného
královského a posléze řádového hradu připomíná právě ono
zmíněné opevnění ze 13. - 16. století. Centrem hradního
vrchu je Vaike Linnus, neboli Malý hrad, dnes tvořený
budovou kláštera a hradním zámkem, v němž sídlí estonský
parlament. Naproti hradu stojí překrásná ruská
pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Zrovna zde
probíhala mše, tak byla návštěva hned o něco
zajímavější. Centrem hradního vrchu je gotická katedrála
Panny Marie, jejíž dějiny sahají do roku 1219, kdy na
jejím místě stál jednoduchý dřevěný kostel. Další budovy
hradního vrchu jsou školy, administrativní budovy, Dům
rytířstva ze 17. století, stará pošta … Budete-li tady
procházet, tak určitě zavítejte na vyhlídku na Staré
město a přístav, je kousek za Rytířským domem. Otevře se
Vám tady překrásné panoráma na celé město – jak
historické jádro, tak „moderní“ paneláky z období, kdy
Estonsko bylo jednou ze svazových republik.
Kolem
Panenské věže, s malým nakouknutím do malého parčíku,
kde podle legendy Bůh seslal dánskému králi dánskou
vlajku jsme se dostali k další věži v hradbách. Tato má
prazvláštní jméno Kiek in de Kök – Pohled do kuchyně z
roku 1475. Důvodem k názvu je ta skutečnost, že podle
legendy bylo z věže vidět do kuchyně každého domu.
Návštěvníci si to mohou vyzkoušet. Velmi zajímavá je zde
také prohlídka tunelů bastionu. V Tallinnu byste našli
tři bastiony. Pouze ovšem tento pod věží je zpřístupněn
veřejnosti. Další jsou buďto nevyčištěné nebo obývané
bezdomovci. Bastion, jako obranný systém vznikl na
přelomu 17. - 18. století a hloubka jeho tunelů je od
20ti do 5ti metrů pod povrchem. Délka je cca 500 metrů,
z nichž je 350 m zpřístupněno veřejnosti. Dolů
sestoupáte po příkrých, kamenných, 300 let starých
schodech. Celá expozice je velice pěkně udělaná – když
procházíte jednotlivé části, tak se jakoby pohybujete
zpět v čase. Zkraje 90. léta 20. století – tunely byly
obývány bezdomovci, 80. léta – punkeři, kteří se zde
spíše schovávali před milicí, 70. - 50. léta – sovětská
okupace a období studené války, kdy hrozil další válečný
konflikt, 40. léta – nacistická okupace, místo bylo
protileteckým krytem pro cca 400 osob, které zde mohly
vydržet 2 – 3 dny. Největší nálet zažilo město v březnu
1944, kdy bylo bombardováno Rudou armádou. Následuje
část carského ruska, kdy zde bylo tajné vězení a na
závěr se dostáváte do té nejstarší části, která byla
otevřena nedávno – stěny zde mají původní vzhled. Na
závěr můžete oknem nahlídnout, jak tunely vypadaly před
zpřístupněním – voda, hliněná podlaha a propadlé stropy.
Kolem
Náměstí svobody s monumentálním křížem a dále kolem
kostela Sv. Mikuláše ze 13. století s mohutnou věží jsme
sešli do Starého města a dostali se na Radniční náměstí
s gotickou radnicí ze 14. - 15. století. Na náměstí
probíhal řemeslný trh, což bylo další zpestření
prohlídky, hlavně pro nákupuchtivé členy výpravy.
Vanallin, neboli Staré město je historicky a
architektonicky nejcennější část Tallinnu. Jedná se o
velmi zachovalé středověké hanzovní město – udává se, že
přibližně dvě třetiny budov si zachovaly svůj původní
vzhled vytvořený ve 13. - 17. století. Bylo to dáno také
tím faktem, že kvůli riziku požáru zde byly domy stavěny
z kamene. Staré město se také pyšní nejdéle fungující
lékárnou v Evropě – Raeapteek, neboli Radniční lékárnou,
která je v provozu pravděpodobně již od roku 1415. Další
domy bohatých obchodníků poznáte snadno, mají každý u
vstupu svůj erb nebo znak cechu. Směrem ven z města, k
ulici Viru se nachází středověká restaurace, kde můžete
ochutnat speciality dle receptur platných v minulosti.
Takže dobrou chuť a nezapomeňte zabrousit do té nejmenší
a nejužší uličky, kde určitě objevíte něco neobjevené a
kde se také vyhnete davům turistů zde neustále
proudících! Já zde například objevil Pasáž Sv. Kateřiny
s dominikánským klášterem a překrásnými náhrobními
kameny. Také Vašim zrakům určitě neunikne kostel Sv.
Olafa – Oleviste Kirik ze 13. století, jehož gotická věž
o původní výšce 159 metrů byla svého času asi jednou z
nejvyšších staveb v Evropě a na světě! Nyní už má vinou
zásahu bleskem pouze 123 metrů. A tak bych mohl
pokračovat a líčit další a další místa. Ale víte co?
Nebudu! Prostě se sem vypravte a najděte si své malebné
zapomenuté zákoutí ...
FOTOGALERIE
čtvrtek 15. srpna 2013
Petrohrad (Rusko)
Právě
teď bych asi psal „vyrazili jsme z Petrohradu“ … ovšem
zatím to psát nemůžu, protože byť bychom měli být dvě
hodiny na cestě, tak neustále stojíme v petrohradském
přístavu a čekáme na povolení odplout. Malý vlečný člun
je k nám připoután lanem a jen tak se vznáší na vlnách
už více než hodinu. Chudáka malého to nemůže už bavit. A
co teprve námořníci v něm … ti už musejí být úplně
vyhoupaní. Stál jsem na palubě a koukal z 10. patra dolů
a vidím, že je naše loď stále připoutána. Za chvíli se
tam zjevila požární hlídka a až jeden z nich mi
vysvětlil, že je příliš rozbouřené moře. Je pravda, že
neustále fouká a jsou trochu vlny, ale že by až tak?
Hasič byl ze Samoi nebo Samoa, nevím jestli se to
skloňuje a byl udiven počasím. Když jsem mu odpověděl na
otázku, jaké je to roční období, tak se divil a nevěřil,
že takto může vypadat léto. On zná jiné podnebí,
neustále 27 – 30 stupňů … A pozor, poslední novinka z
„okna“ - vlečný člun zmizel. Tak se buďto odtrhl nebo
nebude třeba. Každopádně jsme stále v Petrohradu … Costa,
loď jež je nám souputníkem, stihla odplout včas.
Ono
špatné počasí nás asi pronásleduje ze včerejšího
Tallinnu, kde jsme mu jakž takž unikali. Ani ráno,
jakmile loď připlouvala k Petrohradu nebylo zřejmé, zda
bude tak škaredě, jak se nakonec ukázalo. A věřte mi, že
Petrohrad asi ukázal, co se týče počasí, tu
nejošklivější tvář. Nepamatuji si jej takový!
Z
dnešního dne jsem měl spíše obavu ohledně vstupu na
pevninu. Jednak do Ruska samozřejmě potřebujete víza.
Tyto všichni členové výpravy měli. Následně mám ještě v
živé paměti návštěvu Tunisu, kde nedovolili do přístavu
vjezd žádným jiným autobusům než těm, se kterými měla
MSC (lodní společnost) nasmlouvanou dopravu při
výletech. Což my nikdy nemáme. Na druhou stranu turisté
neměli dovoleno vyjít z přístavu. Taková trošku Hlava
22. Naštěstí se nic takového nekonalo. I přesto, že si
každý člen výpravy musel vystát řadu u imigračního
úředníka a musel vyplnit tzv. „Landing Card“, tak se nic
prazvláštního nestalo. Ale vlastně ano – jak jsme sedli
do autobusu, tak začalo pršet a pršelo a fučelo s malými
přestávkami celý den!
Malá
odbočka od líčení dne – na boku lodi se opět objevil
vlečný člun. Že bychom konečně po dvou a půl hodinách
zpoždění vyrazili?
V
Petrohradu jsem byl v květnu 2006, na prodlouženém
víkendu. Tehdy jsem ještě ovšem nepsal zápisky z cest. Z
té doby zde najdete pouze
FOTOGRAFIE. Užijte si jich, dnes nebyla možnost
fotografovat. Jen pár snímku na mobil. Do deště se mi
nechtělo vytahovat zrcadlovku. A tehdejší fotografie
jsou krásně slunečné. Dnes mají všichni členové fotky
ocelově šedé, tmavé a smutné.
Loď
přistála v relativně novém turistickém terminálu
nazvaném Marine Fasade, na největším ostrově Vasilevskij.
Je vzdálený cca 20 minut jízdy z centra Petrohradu.
Město je se svými pěti miliony obyvatel druhým největším
městem v Rusku a z měst nad milion obyvatel
nejsevernější ve světě. Rozkládá se při ústí řeky Něvy
do Finského zálivu. Založil ho v roce 1703 Petr Veliký a
v letech 1712 – 1917 bylo hlavním městem Ruska. Původně
na místě města byly močály, které se ruský car rozhodl
za cenu mnoha životů vysušit a vybudovat zde své sídlení
město. Každému asi nejdříve vyvstane na mysli křižník
Aurora, který 7. listopadu nebo 25. října (podle
juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil)
vystřelil slepý náboj směrem na Zimní palác a tím začal
komunistický převrat v Rusku. Ve skutečnosti prý k
výstřelu došlo až dvě hodiny po převzetí Zimního paláce
komunisty. Posádka křižníku byla jednoduše opilá.
Město
se rozkládalo původně na 102 ostrovech, nyní je jich
„pouze“ 40 a jsou spojeny 300 mosty. Pro ruského cara
měl být Petrohrad oknem do Evropy. Dnes je město
protkáno širokými bulváry, parky, kanály a říčkami.
Neustále vyzařuje ducha severského města než ruského.
Mezi nehmatatelné atrakce města patří „bílé noci“, kdy v
důsledku nevelké vzdálenosti od polárního kruhu slunce
sice zapadne za obzor, ale nenastane tma.
Naše
prohlídka začala nejdříve po americku, tzn. z autobusu.
Hlavně kvůli počasí a také kvůli rozlehlosti města. Jen
v krátkosti bych zmínil Petropavlovskou pevnost
zabírající jeden z ostrovů, palác Admirality, jež svou
zlatou věží dominuje městu, Vítězný oblouk oslavující
vítězství nad Napoleonem, žulový monolit – Alexandrův
sloup, zmíněný křižník Aurora a další. Dominantou města
je také více než 4 km dlouhý a vzdušný Něvský prospekt.
Samotná řeka Něva, která má délku 74 km je také
dominantou města. V zimě zamrzá a lze si po ní zkrátit
cestu z jedné strany města na druhou, aniž byste museli
jít po mostě. V době, kdy je řeka rozmrzlá, je třeba si
dávat zase pozor na dobu, kdy se otevírají mosty, abyste
nezůstali na druhé straně. Na řece také mimo Aurory
kotví i první ledoborec Krimski z 20. let minulého
století. Nyní je zde námořní muzeum.
Dost
ale bylo ježdění ulicemi Petrohradu. Nastala doba
vysednout a jít navštívit galerii Ermitáž, která se
nachází v Zimním paláci, nejskvostnější stavbě v
Petrohradu. Zimní palác nechala postavit dcera Petra
Velikého, Alžběta. V roce 1764 byla přistavěna část, kde
již od počátku byla galerie. Kateřina Veliká, milovnice
umění umělecké skvosty nakupovala po celé Evropě. Dnes
má sbírka téměř 3 miliony obrazů. Na návštěvu si
vyhraďte nejlépe půl či celý den. Když byste chtěli
vidět všechna díla, tak zde prý strávíte 9 let! Tomu se
členové výpravy naštěstí vyhnuli.
Po
obědě v jedné z místních restaurací nás čekala projížďka
na lodi po řece Fontánka a následně po Něvě samotné, až
k Auroře a zpět. Jelikož stále pršelo, tak členové
výpravy uvítali posezení uvnitř. Bylo trošku nešikovné,
že lodě kvůli vysoké vodě neměli dovoleno jezdit jinam
než po této trase. Nedalo se tedy vrátit jiným kanálem.
I přesto byl pohled na Petrohrad z vody zajímavý.
Závěr
prohlídky byla návštěva Katedrály Sv. Izáka. Je to mimo
Kostela Sv. Saviora Rozlité krve další dominanta města.
Sloupy v průčelí jsou navíc s autentickým poškozením z
II. světové války. Katedrálu stavělo 440 tisíc dělníků
po dobu 40ti let a je 4. nejvyšší katedrálou na světě –
kopule má výšku 102 metrů. Uvnitř je návštěvník ohromen
překrásnou výzdobou, cítí se spíše jako v přeplácaném
katolickém kostele než v pravoslavném chrámu. Najdete
zde velké množství mozaik, největší vitráž vyrobenou v
Mnichově a nespočet různých druhů a barev mramorů.
Současná stavba je 4. verzí kostela z roku 1858. Kopule
samotná je obložena 100 kg zlata. Během komunistického
režimu byl chrám přeměněn na muzeum ateismu a v letech
1928 – 1990 se v něm nemohly konat bohoslužby.
Poslední zpráva z můstku – stále stojíme v Petrohradě,
už 3 hodiny. Prý je moc větrno a čekáme na povolení k
odplutí. Snad ne do zítřejšího rána … Je 21:45 a konečně
jsme dali Petrohradu vale! K tažné lodičce připlula
další loď. Vypadalo to jakoby jedna nestačila. Ta
připluvší spíše jakoby okouněla kolem té stávající,
jakoby jí do toho kibicovala a hlídala, jestli vše dělá
správně. Nakonec, když vznikl mezi břehem a lodí
prostor, tak tam vplula. Vůbec se nebála, že bychom ji
mohli rozmáčknout, chudinku malinkou!
FOTOGALERIE
pátek 16. srpna 2013
plavba
Tak
včerejší akci s maličkými remorkéry a pozdním odplutím
sledovali asi bedlivě všichni členové výpravy, protože
to bylo na přetřesu dne. Každý obdivoval maličké
lodičky, jak naši obrovitanananskou loď statečně táhli a
neohroženě na ni „doráželi“. Ani jsem nevěděl, že včera
jsme už už odrazili od břehu, ale po chvíli loď opět
přivázali k molu a pozemní personál odešel …
I já
se včera ještě vypravil podívat na moře, protože loď
naskakovala jak nikdy. A byl k tomu důvod – vlny, které
musela rozrážet byly pořádné a k tomu fučel neskutečný
vítr. Jen jsem vystrčil hlavu zpoza stěny, tak mi málem
ulítla! I ramínka ve skříni se třepala … asi strachy!
I
celou dnešní plavbu doprovázel silný vítr. A asi byl i
mlsný! Proč? Vzal jsem si po obědě zákusek, že si ho
sním na horní palubě a budu se kochat rozlehlou
hladinou. S vypětím všech sil otevřu dveře, popojdu
kousek a najednou zavane vítr a bezostyšně si nabídne
můj zákusek. A to nebyl žádný lehoučký! No snad mu
chutnal. S kávou to dopadlo málem podobně. Musel jsem ji
chránit vlastním tělem! Pak už jsem na palubu raději
nevystrčil ani nos!
Loď
letí jak zběsilá a tak vypadá, že vše stihneme na čas.
Navíc celou naši výpravu chtěli dát na výstup až jako
poslední, což nekoresponduje s naším časem odletu.
Naštěstí se mi je podařilo přesvědčit a tak vystupujeme
mezi prvními!
FOTOGALERIE
| 
