TOPlist

 

SEVERNÍ THAJSKO

6. - 17. 5. 2013

 

 

 


 

6. května 2013: pondělí

Kvasice – Praha – Dubaj

V minulém roce, když jsem navštívil Kambodžu, jsem tuším psal, že se okruh poznávání jihovýchodní Asie uzavírá. Nebyla to tak docela pravda. Tehdy chybělo k dokončení okruhu Thajsko. Čili letošní desetidenní putování touto poslední, mnou nepoznanou zemí JV Asie už doopravdy vše uzavírá.

 

Thajsko v našinci vzbuzuje asociace s Bangkokem, ostrovy plnými Rusů a také sexuální turistikou. Musím ale říct, že naše cestování touto zemí bude trošku odlišné od tras či míst, kam jezdí valná část návštěvníků. Mimo Bangkok se vydáme na sever země do Chang Mai a na závěr, jen na krátko, na jeden z ostrovů – Ko Chang. Ostrov, který ale není tak profláknutý. Ostrov, kterému doufejme ještě všemu nevládne ruština. Ostrov, který je trošku bokem hlavního zájmu turistů.

 

Celé putování opět začíná na letišti v Praze se zastávkou v Dubaji. Tady není vcelku co vyprávět. Jednoduše letiště, přesun, najít gate a čekání …

 

 

7. května 2013: úterý

Dubaj – Bangkok

Letecká společnost Emirates nabízí velmi vysokou úroveň servisu na palubě a také je známá tím, že vlastní nejpočetnější flotilu největších letadel na světě Airbus A380. Pražské letiště není přizpůsobeno na každodenní odbavování podobných obrů, i když zde už také přistál. Na rozdíl od něj je ale dubajské tím pravým ořechovým. Proto následný let do Bangkoku byl již zajištěn výše zmíněným obrem. Obrovským pozitivem tohoto letadla je ta skutečnost, že je úžasně tiché. Žádné burácení motorů, ale jen mírné šumění … to se pak člověku lépe spí. Ale nevím, jestli jsem o tom už nepsal dříve.

 

Thajská metropole Bangkok nás přivítala velmi teplým, i když podmračeným počasím – cca 36oC! Uf! Možná si řeknete, to je blázen! Do Thajska v květnu? Tam přeci prší a začíná období dešťů. Není pravda. Počátek května je ještě přelomovým obdobím, kdy je počasí vcelku stabilní. Pravda, teploty stoupají.

 

Už cestou z letiště jsme měli tu čest se seznámit s bangkokským zmatkem a zácpami. Člověk byl ale po dvou dnech cestování nějaký malátný, tak mu vše bylo jedno. Více jsme si zácpy (jako té městské) užili cestou na večerní plavbu po řece Chao Phraya. Někteří členové výpravy si mysleli, že do přístavu ani nedojedeme! Opak byl ale pravdou a navíc jsme měli asi 30 minut k dobru! Plavba po řece nás seznámila s krásně nasvícenými památkami Bangkoku – např. Wat Arun, WatPra Kaeo a dalšími. Ono slovíčko Wat znamená chrám, to jen pro příště. Na závěr už byla na členech výpravy znát únava a také potřeba uložit se do postele. Takže dobrou noc Bangkoku, zítra se na tebe podíváme za dne!

 

FOTOGALERIE

 

8. května 2013: středa

Bangkok (mapa)

Blahodárný spánek proměnil všechny členy v usmívající se Thajce … ne, dělám si srandu. Ale dneska ráno už jsme všichni vypadali lépe než včera večer. A to i přesto, že se vstávalo brzy, velmi brzy – v 6 hodin. Důvodem byl nabitý program poznávání hlavního thajského města. Já ho zatím znal jen z letiště, nikdy jsem jej nenavštívil. Musím říct, že při včerejším přejezdu mi nijak neuchvátilo. Považoval jsem ho za obyčejné, šedé, betonové město. To jsem ale ještě netušil co nás čeká, vše samozřejmě v dobrém slova smyslu. Nebudu zde opisovat průvodce a uvádět informace milionkrát všude uvedené, k tomu mé zápisky neslouží. Současný Bangkok už ztratil mnoho ze svého siamského lesku. Už je městem betonu a skla, moderním, pulzujícím a plným lidí, motorek a automobilů. I přesto si zachoval na úpatí mrakodrapů ještě trošku původního rozmanitého světa rušných uliček a tržišť, kde se člověku nabízejí kulinářské speciality, masáže nebo třeba i erotické show. A to nesmím opomenout zlatem hýřící chrámy. Co jsem ale nevěděl, že se Bangkoku dříve říkalo Benátky východu. Město bylo dříve protkáno bezpočtem kanálů, nebyly zde klasické silnice. Vše je ovšem již na ústupu. Vše se mění, kanály jsou zasypávány, na jejich místě stojí paneláky a dálnice …

 

Bangkok je také evropské pojmenování. V thajštině se jmenuje Krunghtep neboli Město andělů. Ale  nedá mi to, abych zde neuvedl celý název města – Krunghtep Mahanakorn Amornrattanakosin Mahinthara Ajuthája Mahadilokphob Noparat Radžathání Burirom Udomradžanivet Mahastan Amornpiman Awatansathit Sakaraja Višnukam Prasit – je zapsán v Guinessově knize rekordů, jako nejdelší jméno hlavního města na světě. A přeložit se vše dá jako „Veliké město andělů, kde jsou uloženy božské klenoty, velká nepokořená země, slovutná a vynikající říše, královské a rozkošeplné hlavní město devíti skvostných drahokamů, nejvyšší královské sídlo a palác, božské útočiště a živoucí místo reinkarnovaných duší“. V češtině je to snad ještě delší … Nám známý název Bangkok znamená v překladu „vesnice planých oliv“.

 

A co naše poznávání zahrnovalo? První zastávka byla v chrámu v Čínském městě – Wat Traimit, kde se nachází největší zlatý Buddha na světě. Navenek chrám nepůsobí nijak honosně, ale ukrývá skutečný skvost. Socha Buddhy je přes 3 metry vysoká a váží 5.5 tuny. Otázka je, zda je či není dutý. Všichni průvodcové uvádějí, že ne. Plastika pochází ze 13. století a byla přivezena do Bangkoku Ramou III. v sádrovém obalu představujícím budhu, to byl obvyklý krok, jak ukrýt cenné sochy před zloději. Maskování bylo tak dokonalé, že nikdo netušil, co se pod vrstvou skrývá až do roku 1955, kdy náhodným odlomením kousku sádry došlo ke zjištění, že socha je ze zlata! Odhadovaná cena je cca 14 milionu dolarů!

 

A přesouváme se do dalšího chrámu – Wat Po. Nejstarší chrám v Bangkoku. Je prý dokonce starší než město samo. Byl založen v 17. století. V roce 1832 zde byla postavena svatyně odpočívajícího Buddhy a tím bylo místo přeměněno ve veřejné centrum vzdělanosti. Chrám byl vlastně první thajskou univerzitou a dosud je centrem tradiční medicíny, především thajských masáží.

 

Nejzajímavějším místem v celém komplexu je ale socha ležícího Buddhy. Je to 45 metrů dlouhá, pozlacená socha zpodobňující Buddhu při vstupu do nirvány. Sochu není možné celou vyfotografovat. Do hledáčku se vám vejde buďto pětimetrový úsměv nebo zbytek sochy … anebo opačně! Zajímavá jsou ale i Buddhova chodidla vykládaná perletí a pravými perlami. Je na nich všech 108 posvátných znaků lakšana, podle kterých se pozná skutečný Buddha. Můžete si zde také zajistit dlouhý život – když do jedné ze 108 misek vložíte 25 satangů!

 

Říčním přívozem jsme přejeli přes řeku k dalšímu chrámu Wat Arun neboli k Chrámu jitřního úsvitu. Před tím jsme se ale rozloučili se dvěma členy výpravy. Nejdříve s pánem a poté s jeho manželkou. Pán byl od rána bledý jak stěna, a proto jsem ho poslal do hotelu. Posléze i jeho manželku, která o něj měla starost. Co se s nimi dělo dál se dozvíte později. Poledne se blížilo, teplota stoupala a tak pokračovala prohlídka chrámu, který patří mezi nejznámější v Bangkoku a včera jsme jej viděli večer při projížďce po řece. Historie chrámu je velmi dlouhá. Stojí zde již od ayutthajské říše, ale až v roce 1768 byl uveden jako královská svatyně. Současná podoba s věžemi symbolizuje horu Méru, sídlo bohů z khmérské mytologie. Po výstupu do druhého patra věže se návštěvníkovi naskytne krásný výhled na řeku a okolí. Je odsud také možné obdivovat překrásnou výzdobu věže. Mějte ovšem na paměti, že schody vedoucí nahoru jsou dosti strmé. A horší je po nich se vracet než šplhat nahoru!

 

Následovala projížďka po řece a zbytku bangkokských kanálů. Jak jsem psal výše, tak tyto jsou nyní postupně zasypávány a na jejich místě vyrůstají paneláky a silnice. Nikoho nezajímá, že tím zcela mizí kolorit města. Někteří členové výpravy Bangkok navštívili již dříve a jeho dnešní tvář nepoznávali. Vše se změnilo. A to včetně kanálů a jejich původní zástavby. Nejzajímavější na lodní projížďce bylo krmení sumců. Před začátkem plavby naložili na loď velké množství pytlíků s chlebem, jakoby toustovým. Nikdo tomu nevěnoval pozornost dokud loď najednou nezastavila a tyto pytlíky nám byly rozdány. Ale ne za účelem konzumace chleba námi - návštěvníky, měli jsme za úkol házet jej do vody. A to byla podívaná! Jakoby voda začala vřít! Ať člověk hodil do vody větší nebo menší kousek, sumec jej nacucnul jako malinu!

 

Odpoledne následovala prohlídka pohádkově krásného a neuvěřitelně zlatem vyzdobeného Královského paláce s chrámem smaragdového (či spíše jadeitového) Buddhy – Wat Prha Kaeo. Toto byl původně osobní chrám královské rodiny a je součástí Královského paláce, jehož slavnostní otevření v roce 1785 znamenalo oficiálně založení nové metropole. Vstoupíte-li do komplexu, tak máte pocit, jako byste se ocitli mezi kulisami k nějakému výpravnému filmu. Všude se na Vás blyští zlatá výzdoba, všude na vás koukají garudové (ptačí muži), kteří symbolizují boha Indru, jenž spasil svět sesláním mraku v podobě hada, který spolykal veškerou vodu. Samotná soška smaragdového Buddhy spočívá uprostřed svatyně na 9 metrovém podstavci. Na rozdíl od těch předchozích je maličká – má cca 60 cm. Původně prý pochází ze Srí Lanky, kde byla objevena v 15. století. Poté putovala po severním Thajsku, kde konala samé zázraky. Následně se na 200 let přestěhovala do Laosu a až v roce 1779 byla převezena zpět do Thajska.

 

Aby těch chrámů nebylo málo, na závěr dne jsme ještě navštívili Mramorový chrám – Wat Benchamabophit. Jedná se o poslední významný chrám postavený v Bangkoku. Došlo zde již ke spojení thajské klasiky a evropského designu 19. století. Na jeho výstavbu byl použit mramor z italské Carrary. Zde jsme potkali mnichy spěchající na večerní modlitbu – v hábitu, v jedné ruce modlitební knížku a v ruce druhé iPhone … i sem už dorazila moderní doba. Zajímavostí chrámu jsou také „velryby“. Ne skutečné, opět sumci. Ale asi desetinásobně velcí proti těm v kanále. Asi je zde voda více radioaktivní …

 

Ještě dlužím malé vysvětlení k výše zmíněným členům výpravy – o tom píšu nerad a zatím se mi to nestalo. Pánovi se udělalo nevolno a tak musel navštívit nemocnici. Dle popisu bolesti na prsou jej nejdříve vzali na vyšetření srdce a poté zjistili, že má vnitřní krvácení. Nyní je na kapačkách v nemocnici a zítra podstoupí další vyšetření. Pro něj a jeho manželku to znamená, že se s námi nevydají do severní části Thajska a možná také ani na Ko Chang. Až po zítřejším vyšetření budu vědět, jak se situace dále vyvine. Moc nás to všechny mrzí a věříme, že bude brzy všechno v pořádku!

 

FOTOGALERIE

 

9. května 2013: čtvrtek

Bangkok – plovoucí trhy Damnoen Saduak – Chiang Mai (mapa)

Dnešní zápisek bych navázal na ten předchozí … a to ne příliš potěšující zprávou. Zmíněný člen výpravy na tom byl dneska ještě hůře než včera a ve finále se zjistilo, že se jedná o prasklý žaludeční vřed v místě tepny, který nepravidelně krvácel. Nyní je pán již po chirurgickém zákroku a snad rekonvalescence proběhne rychle. Prvotní záměr, že by se k celé výpravě opět připojil v následující pondělí, tím ale padá. Po uvedení do stabilizovaného stavu bude jejich jedinou snahou se co nejdříve dostat domů. Toto vše samozřejmě zanechává stopy na ostatních členech výpravy. Naštěstí vše dobře dopadlo a pán není v přímém ohrožení života. Ale i přesto se toto téma probíralo neustále dokola celé dopoledne.

 

Odveďme myšlenky ale k pozitivním věcem a věnujme se dále poznávání Thajska. Dnes ještě stále okolí Bangkoku, i když dle nadpisu je jasné, že se dnes s hlavním městem rozloučíme. Po brzkém, velmi brzkém vstávání, ještě za tmy vykouknu ven a co to nevidím? Prší, ba přímo leje. Ale jak znám tyto lijáky, tak velmi brzo přejdou. I když to co po nich následuje venku není nijak osvěžující, ba přímo naopak. Do obličeje Vás praští sauna!

 

Ihned z rána jsme ukončili ubytování v bangkokském hotelu, rozloučili se s manželkou nemocného člena výpravy a zakousli se do ranní dopravní zácpy typické pro každé velkoměsto. Naším cílem byly plovoucí trhy v Damnoen Saduak v provincii Ratchaburi, ležící asi 80 km od Bangkoku.

 

Cestou jsme udělali dvě zastávky – první na odsolovacích farmách v provincii Samut Songkhram. Tato oblast je turisty velmi řídce navštěvovaná. Hlavním zdrojem příjmů je zde stále pěstování ovoce a kokosových ořechů. Na jedné z těchto farem jsme se také v krátkosti zastavili, abychom se blíže seznámili s postupem výroby různých produktů z palmového cukru. Původní farma již zde vzala za své a na místě vyrostl kolos pro turisty, kteří se zde zastavují cestou do Damnoen Saduak.

 

Nesmím zapomenout zmínit dvě nejznámější postavy z této oblasti – Siamská dvojčata Eng a Chány. Tato se narodila v roce 1811 ještě v době, kdy se Thajsku říkalo Siam. Tělíčka chlapců byla spojena hrudní kostí až po břicho, ale nesdílela žádné důležité orgány. Nakonec se podařilo oddělit jejich tkáně tak, že mohli stát téměř bok po boku a ne tváří k sobě. Roku 1824 byli spatřeni skotským obchodníkem, který přesvědčil matku, že vezmou dvojčata na cestu kolem světa. Samozřejmě se domníval, že na nich zbohatne. Chlapci si brzy získali srdce publika, ne jako Monstrum, ale jako Osmý div světa. Když jim bylo 21 let, tak se po sporu s obchodníkem osamostatnili. Při každém představení byli prohlédnuti doktory. Jednak, aby vyvrátili podvod a také, že se zajímali o toto postižení. Právě díky jejich původu byl přijat vědecký termín siamská dvojčata. Bratři se až do své smrti také snažili o chirurgické oddělení. Byť k tomu nikdy nedošlo, bylo jim neustále nabízeno nějaké řešení, a to mnohdy hrůzostrašné. Roku 1840 se usadili, získali americké občanství, vzali si za manželky dvě místní sestry a zplodili s nimi 21 dětí … Jak? To se mne neptejte! Rodiny prý žili v oddělených domech a striktně dodržovali harmonogram – 3 dny v každém domě. Roku 1874 Chang podlehl bronchitidě a zemřel. Eng, který mohl přežít své dvojče po okamžité operaci, zemřel o pár hodin později, pravděpodobně na šok. Bylo jim 62 let.

 

Jestliže chce člověk poznat, jak vypadaly trhy v Bangkoku před tím, než byla většina kanálů zasypána, je třeba se vypravit brzo ráno na plovoucí trh do městečka Damnoen Saduak, cca 80 km od Bangkoku. Okolní plantáže a domy sousedí s úzkými a spletitými kanály, po kterých plují loďky obtěžkány různým nákladem. Ženy se každé ráno po šesté hodině vydávají prodat co nejvíce svého nákladu. Bohužel nyní je toto obrovským lákadlem pro turisty a tak Vám mohl doporučit toto místo opustit ještě před devátou hodinou, než dorazí davy z Bangkoku. Nejvíce krámků je soustředěno kolem hlavního kanálu Talat Khlong Ton Kem, kde se z mnoha domků staly prodejny suvenýrů a restaurace pro turisty. Velmi poutavý je také pohled na kanál z některého ze dvou mostů.

 

Zbylá část dne byla řízena časem. Ve 14:35 nám letělo letadlo do severothajského Chiang Mai, proto nezbývalo mnoho času na další zkoumání trhů. Tedy nelelkovat a vzhůru na sever do druhého největšího města Thajska. Pravda, Bangkoku s několika miliony, nemůže svými 250 tisíci obyvateli soupeřit. A to není jediný rozdíl. Lidé zde jsou dobrosrdečnější a klidnější, není zde takový spěch a stres. Chrámy zde nejsou turistickými skanzeny, ale živoucí centra s mnichy … toto vše nás čeká zítra! Po dnešním brzkém vstávání je nutné se řádně vyspat a nabrat spoustu sil na další poznávání!

 

FOTOGALERIE

 

10. května 2013: pátek

Chiang Mai (mapa)

Na rozdíl od včerejšího dne nebylo dnes potřeba vstávat tak brzo. Na programu totiž bylo poznávání severothajského města Chiang Mai. Nepřekonávali jsme žádné velké vzdálenosti apod. Jak jsem psal už včera, Chiang Mai je druhé nejdůležitější thajské město. V roce 1296 bylo vybráno jako náhrada za Chiang Rai, hlavní město království Lanna. Za vlády krále Tiloka se město stalo centrem buddhistů a bylo zde vybudováno okolo 300 chrámů a svatyní, které dnes tvoří působivou atmosféru města. Dnešní Chiang Mai nejsou jen krásné chrámy, ale také kvalitní obchody, restaurace, hotely a trhy. Městu se často říká „Růže severu“. Jeho okolí je podmalováno krásnou přírodou. Leží 700 km severně od Bangkoku v nadmořské výšce 300 metrů. Mnoho Thajců považuje toto město za jakési národní dědictví. Zdejší obyvatelé mají nejvýraznější kulturu z celého Thajska, ať již jde o různé zvyky, svátky, architekturu, řemeslnou výrobu nebo kuchyni. Také četné horské kmeny – Meové, Lisuové, Yaové, Akhaové, Lawaové a Karenové – tvoří jednu z atrakcí zdejší oblasti.

 

Ještě před tím, než jsme vyrazili na dnešní poznávání města, jsem si prošel uličky kolem hotelu. Vše bylo ale zavřené. Jen malý market právě otevíral. Zaskočil jsem tam, protože mi v pondělí končí týdenní limit na internet na místní "předplacence" a naštěstí zde prodávali kupony tohoto operátora. Koupil jsem tedy nejvyšší kupon za 200 bahtů, tak jak mi říkal pán na letišti a doufám, že v pondělí 13. května bude vše po nabití fungovat …

 

Nadešla ovšem smluvená hodina, přidrandily si to tři mikrobusy a celá naše skupina cestovatelů se opět vydává vstříc nekončícímu dusnu a vlhku, vstříc poznávání Chiang Mai. V roce 1996 (našeho kalendáře – buddhistický je 543 let před ním), slavilo 700. výročí „Nového města“ neboli jak se Chiang Mai překládá. Bylo založeno na místě, které označili svou přítomností dva zázrační jelínkové a bílé myši. A od té doby je nejvýznamnějším městem severu. V roce 1556 bylo město obsazeno Barmánci. Thajcům se je podařilo vytlačit po 200 letech, ale jejich vliv je zde patrný dodnes – v umění, architektuře a také v kuchyni. Říká se, že místní barmská jídla jsou lahodnější než v současné Barmě.

 

Na rozdíl od ostatních thajských měst zde zůstaly zachovány pozůstatky městských hradeb a i dnes je zde stále patrný „čtverec“, kde se rozkládalo staré město. Podobně jako v Barmě před několika lety, i Thajsko je smrští chrámů. Jak v Bangkoku, tak i zde. Prvním navštíveným byl Wat Phra Singh. Nechcete-li spatřit žádný jiný, tak tento chrám je povinností navštívit! Chrám vyniká jedinečnou architekturou. Za největší stavbou chrámu, pestrobarevným moderním vihrnem se slupovím s figurami nágů, se skrývá dřevěná svatyně z roku 1345 a slouží jako schránka pro popel krále Kam Fu. Dále stojí za shlédnutí Viharn Laim Kam – překrásná dřevěná stavba s typickou stupňovitou střechou a štítem zdobeným nádhernými dřevořezbami. Uvnitř chrámu se nachází blaženě se usmívající a velmi uctívaná socha Buddhy Phra Singh, která pochází z 15. století z období království Lanna a je jednou ze tří, které se v Thajsku vyskytují. Určitě nesmíte opomenout nástěnné malby s výjevy ze života královské rodiny.

 

Nedaleko odsud stojí další, někdy neprávem opomíjený, chrám Wat Chedi Luang. Vévodí mu ohromná věž. Ta dosahovala původně výšky 90 metrů, ale při zemětřesení v roce 1545 se zřítila nejvyšší část věže, takže je dnes vysoká jen 60 metrů. Současná podoba věže vyžaduje velké množství fantazie, abyste si představili, jak asi vypadala v 15. století. Tehdy prý byla obložena bronzovými deskami a plátky zlata. V nitru věže byl uložen Smaragdový Buddha. Pokusy o rekonstrukci se nesetkaly s ohlasem, a tak byli pouze nahrazeni bílí sloni na základně, nágové kolem dlouhých schodišť a Buddhovy sochy ve čtyřech výklencích.

 

Třetím chrámem byl Květinový chrám Wat Suan Dok, kolem něhož byly později postaveny hradby jako součást městského opevnění. Legenda praví, že když byl do Chiang Mai pozvám mnich Mahathera Sumana, aby zde v roce 1369 založil svou srílanskou théravádovou sektu, přivezl také zázračnou relikvii. Král si nechal v zahradě postavit obrovské čedí (obdobu stúpy), ale když chtěli relikvii o velikosti buráku umístit do nitra věže, rozpadla se na dvě části: jedna pak byla zazděna v čedí, druhá si po dalších zázračných událostech nalezla cestu do chrámu Doi Suthepu. Současné, bělostné čedí, stojí vedle zahrady a je v nich uložen popel královské rodiny.

 

Nad městem se rozkládá hora Doi Suthep. Dominantu tvoří chrám Wat Phra That Doi Suthep pod vrcholem. Návštěvníkovi se odsud naskýtá krásný výhled na město, letiště a lze odtud také poznat čtvercový obrys starého města. Jedná se také o nejuctívanější svatyni v severním Thajsku, protože ve zdejší stúpě je uložena vzácná relikvie, o jejímž zázračném zjevení se tradují celé legendy. Původní čedí nechal postavit král Ku Na koncem 14. století jako svatyni pro druhou polovinu relikvie z chámu Wat Suan Dork. Král nechal umístit schránku s relikvií na bílého slona a sledoval, kam posvátné zvíře zamíří. Slon se pustil vzhůru na horu Doi Suthep, pod vrcholem třikrát zatroubil a třikrát se otočil kolem své osy, poklekl a skonal. Tak poznal král, kde má začít budovat chrám. K chrámu se lze dostat po 309 schodech se zábradlím lemovaným těly nágů anebo moderně automatickou lanovkou, podobnou té, co jezdí na Petřín. Mimo výše zmíněnou spodní terasu má chrám i terasu horní, kam je třeba se zout, jako do všech chrámů v zemi. Když sem vstoupíte, budete ohromeni dokonalou ukázkou thajské chrámové architektury – kombinace červeného, zeleného a zlatého dekoru, dřevořezeb a zářícího kovu. To vše dokresluje jemné cinkání drobounkých zvonečků a chřestění věšteckých hůlek. Celému prostoru vévodí hlavní věž. Toto čedí je nástavbou původní stúpy krále Ku Naa a bylo vybudováno v 16. století. Vršek věže je prý z ryzího zlata, zbylá část pouze pozlacena.

 

Odpoledne byla celá prohlídka okolí završena návštěvou dílen v části Borsang. Dalo by se říct, že se jedná o jednotlivé vesničky zaměřené vždy na určité řemeslo – výroba slunečníků, hedvábí, lakovaných výrobku (lacquerware) a dalších.

 

A co členové výpravy, kteří poznávají nemocnici v Bangkoku? Stav se prý moc nelepší. Pán přesto, že je po operaci nevypadá dobře a zdá se, že problém bude ještě závažnější. Uvidím zítra z dalších zpráv.

 

FOTOGALERIE

 

11. května 2013: sobota

Chiang Mai – Chiang Rai – Chiang Saen – Zlatý trojúhelník – Laos – vesnice dlouhých krků (mapa)

Na rozdíl od předchozích dnů nás čeká okruh, který bych připodobnil dřívějším akcím poznávání Laosu, Barmy nebo Vietnamu. Celý den se kodrcáte, natřásáte a ve finále už Vás bolí všechny kosti v těle. No, zas tak špatné to dneska nebylo... Na rozdíl od zmíněných zemí mají v Thajsku velmi dobré silnice. Nezapomenu na nekonečné přejezdy v Laosu, kdy silnici stavěli doslova před námi … anebo tam vůbec nebyla a řidič se v duchu modlil, abychom dojeli do cíle.

 

I když náš okruh měřil cca 700 km, tak netrval dva dny, ale jen jeden. Poslouchejte, tedy spíše počtěte si, jak vše probíhalo, co jsme viděli a zažili. Tak tedy po popořádku, ano? Venku tma a zvoní budík, nechápu co se děje, proč … proč jen musíme vstávat tak brzo. Za chvíli mi to dojde. O půl sedmé už sedíme v minibusech a vyjíždíme z Chiang Mai (Nového města) ještě více severněji, až do oblasti, kde se stýkají hranice Barmy, Thajska a Laosu.

 

První, krátká zastávka je asi 40 km od Chiang Rai (Starého města), v místě kde vyvěrají horké prameny. Dříve zde stálo jen několik chýší. Později byly prameny vyvedeny přes silnici a postaveno ohromné parkoviště včetně kompletní infrastruktury pro turisty. Kousek nad parkovištěm jsou bazénky, kde si můžete spařit nohy. Budete-li si je smáčet v sirné vodě, tak skutečně opatrně. Horních 10 cm vody je velmi vřelých. Spodní vrstvy už jsou chladnější. Tak, nohy máte uvařené, co si tak dát něco k snědku? Nemyslím vlastní ovárek, ale křepelčí nebo slepičí vejce vařené v té samé vodě. Stačí se vrátit zpět na parkoviště, kde Vám paní ochotně prodá potřebný počet kousků. Omyti a občerstveni jedeme dál.

 

Chiang Rai rozložené na jižním břehu řeky Kok žije ve stínu města Chiang Mai, teda až na třicet let, co bylo městem královským – od roku 1263 do 1296. Město bylo založeno králem Mengrai z Nhon Yangu. Ten jednou pronásledoval uprchlého vzácného slona kolem hory Doi Tong. Když jej polapil, pokládal tuto událost za šťastné znamení a založil zde nové město. Místní legendy vypráví, že Chiang Rai zůstalo po 30 let hlavním městem severního Thajska, ovšem historikové jsou dnes přesvědčeni, že Mengai na sklonku 13. století přestěhoval svůj dvůr z Ngon Yangu do Chiang Rai. Právě v Chiang Rai sídlily dvě nejposvátnější sochy v Thajsku – Smaragdový Buddha a Phra Singh Buddha.

 

My jsme se vyhnuli klasickým chrámům, kterých už máme prohlídnutých přehršel a vydali se do relativně nové svatyně – Wat Ron Khun. Tato pohádkově vyhlížející a bělostná stavba by se dala připodobnit projektům Dalího či podobných podivínů. Zde ji má na svědomí Chalermchai Kositpipat. Tento umělec je v zemi, ale i ve světě velmi uznáván. Zde dokonce tolik, že se mu klanějí i samotní mniši. Nejdříve jsme navštívili výstavní síň s jeho díly. Musím uznat, že kombinace náboženství, vesmíru a pozemských záležitostí je mnohdy vyjadřována dost prapodivně. Na některých obrazech jsou vesmírná a náboženská témata skombinovaná s Usamou bin Ladinem, bývalým prezidentem Bushem apod. Posléze jsme přešli k chrámu samotnému. Jeho výstavba neustále probíhá a nikdo neví, kdy vlastně skončí. Podobně jako kostel Familia Sagrada v Barceloně. Vnitřní výzdoba návštěvníky také oněmí – ze stěn na Vás koukají oči různých bohů a do toho všeho je zakombinovaný Harry Potter, Terminátor, Kruh, 5. element apod. … Uvažujete, na čem si ten člověk ujíždí?

 

O 60 km dále na sever leží další město – Chiang Saen, jehož název by se dal přeložit jako Město jež nikdo nesměl spatřit. Region v okolí Chiang Saen, jehož původní název byl Yonok, je významnou thajskou obchodní křižovatkou patrně už od 7. století. Značně zidealizované záznamy z minulosti tvrdí, že Chiang Saen vládlo jako hlavní město severnímu Thajsku od 12. století, ale většina historiků se přiklání k názoru, že to byl Ngon Yang. Město, jehož pozůstatky zde můžeme spatřit, založil kolem roku 1328 následovník slavného krále Mengraje Saen Phu, který se poté vzdal svého trůnu, aby zde dožil ve stáří. Vzhledem ke strategické poloze bylo město odpradávna jablkem sváru mezi barmskými a thajskými panovníky až do roku 1804, kdy ho král Rama I. srovnal se zemí. Nová vesnice zde byla postavena až v roce 1884.

 

Zastavili jsme se u Wat Phra Tha Chedi Luang, kdysi hlavního chrámu ve městě s impozantní osmibokou věží, kterou dnes zdobí nová věžička, plevel a žlutá stuha. Na rozdíl od ostatních navštívených míst a chrámů na Vás toto bude dýchat historií. Ale to už jsme vlastně u Zlatého trojúhelníku, území na rozmezí Barmy, Laosu a Thajska, na soutoku řek Ruak a Mekong. Místo je zažité jako pašerácká stezka. Nečekejte, že zde spatříte zástupy pašeráků drog, narkomanů či dokonce maková pole. Nyní jsou zde jen stánky a nápisy Zlatý trojúhelník. Nebližší kontakt s opiem můžete mít v jeho muzeu – Hall of Opium. Návštěva stojí za to. V několika expozicích jsou vystaveny veškeré potřeby pro pěstování a kouření opia. Poté určitě nevynechejte návštěvu vyhlídky na soutok obou řek. Kousek nad vyhlídku Vás schody dovedou k 1200 let starému chrámu Wat Phra That Phu Khao. Na závěr pobytu v oblasti Zlatého trojúhelníku jsme ještě nasedli na loď, která nás převezla na druhý břeh řeky Mekong, do Laosu na tržiště Donsao. Neobjevíte zde nic světoborného, pouze typické lahve s naloženými hady a škorpiony v alkoholu. Když jsem toto poprvé pil ve Vietnamu, tak to nemělo žádnou speciální chuť. Je to spíše vizuální suvenýr.

 

Zpáteční cesta vedla přes horské masívy a kroutila se jako hřbet hada Naga. Důvodem bylo poznat blíže vnitrozemí, políčka na svazích, ale hlavně navštívit v oblasti Tha Ton vesnici dlouhokrkých žen. Už jsem měl tu čest vidět něco podobného v Barmě na jezeře Inle. Zde v Thajsku jich ale byla celá vesnice. Člověka z podobného zmrzačování, kdy se kotouči omotanými kolem krku stláčí klíční kost a prodlužuje se krk, mrazí v zádech. Co musí následovat po sundání kruhů? Jestli je to možné, tak je musejí sundávat postupně, aby si svaly zvykly a ženy se neudusily. Uf.

 

Prohlídku vesnice utnul monzunový liják, který se na nás přihnal jako mávnutím proutku. Lítalo zde všechno, včetně členů výpravy (do aut). Jakmile jsme všichni byli uvnitř, tak se spustilo pravé peklo, nebylo vidět na krok, po silnici se valily proudy vody a sem tam bylo vidět spadený strom. Jak ale déšť přišel, tak odešel a nad krásně zelenými rýžovými políčky se roztáhly dvě duhy. Vše jsem musel vyfotit jen očima, protože nebylo možné zastavit … tak si vše představujte jako já!

 

FOTOGALERIE

 

Než začne monzunový liják

 

 

12. května 2013: neděle

Chiang Mai – Mae Tam sloní tábor – hadí farma – orchidejová farma – dentální klinika (mapa)

Včerejšek byl náročný a únavný. Oproti tomu neděle by měla být dobou odpočinku a ne úmorných přesunů. Tohoto hesla jsme si byli všichni vědomi. Stejně tak byl naplánován i program.

 

Sloní tábor Mae Tam leží cca 40 km od Chiang Mai a patří mezi atrakce, které jsou v Thajsku nutností. Myslím tím seznámit se více s národním zvířetem – slonem, jeho historií, podmínkami a současným stavem. K tomu slouží mnohé sloní tábory zde na severu země. Slon indický, pro Thajce slon asijský, má hluboký duchovní význam. V mnoha chrámech po zemi najdete dřevořezby a sochy boha Ganéši, hindského boha se sloní hlavou. Z praktického hlediska byla role slonů v Thajsku stejně významná jako jejich symbolika. Králové využívali slony jako spolehlivé průvodce, kteří je vedli do bitev proti Barmáncům – jeden král shromáždil armádu 300 cvičených slonů. I v mírových dobách se ale sloni stali neocenitelnými pomocníky – právě oni nosili na svých hřbetech stavební kameny pro stavbu chrámů a po celá staletí se využívali pro těžbu dřeva.

 

Životní cyklus domestikovaného slona začíná jeho narozením v zajetí. První tři roky slůňata tráví ve společnosti matek. Pak jsou mladí sloni od matek odděleni a vychováni ve výcvikových táborech. Od tří let má každý slon přiděleného svého mahouta – cvičitele, který s ním zůstane po celou dobu, kdy je slon schopen práce. Ve třinácti letech je slon schopen porozumět 40-ti různým povelům. Od 16-ti let je připraven k práci a předpokládá se, že bude pracovat až do svých 50-ti let. Sloni odcházejí do důchodu v 60-ti, ale pak mohu žít klidně i dalších 20 let. Ironií osudu se právě těžba dřeva stala pro tato zvířata osudnou. Po zákazu komerční těžby dřeva v roce 1989 nacházejí domestikovaní sloni stále méně uplatnění a oni i jejich mahoutové se stávají nezaměstnanými. Nyní se situace obrací a sloni jsou soustředěni ve výcvikových střediscích, kde předvádějí show pro turisty a poté se nabízejí projížďky a pohled na svět z jejich hřbetu.

 

Ve sloním táboře Mae Tam se nejezdí jen na slonech. Součástí celé atrakce je sloní show, projížďka na slonovi, návrat na volském potahu a poté 4 km plavba na bambusovém voru po místní říčce. Je to program na celé dopoledne. Nudit se určitě nebudete a zažijete spoustu legrace. Já sám nemám rád tyto komercializované akce, ale zde pocit komerce není natolik silný. A právě na těchto místech poznáte, že sloni jsou osobnosti. Každý je jiný. Ať už se to týká předvádění nebo i speciality – malování. Prý ne každý slon se tomu naučí.

 

Cestou zpět do Chiang Mai jsme se zastavili ještě na hadí farmě Ma Sa Snake Farm, opět další atrakci pro turisty. Nyní s hady. V amfiteátru nám místní „kaskadéři“ předvedli několik kousků s jedovatými kobrami. Docela jsem je obdivoval, jak sahají na kobry, líbají se s nimi apod.

 

Následně se členové výpravy uklidnili na farmě s orchidejemi - Sai Nam Phung Orchid. Tady nehrozilo žádné nebezpeční a adrenalin klesal při pohledu na krásné květinky.

 

Před návratem do hotelu byla naplánována profesní zastávka na dentální klinice Asia Fortune Dental Clinic. To bylo pro členy výpravy velmi poučné. Dozvěděli se více, jak to chodí v zubařské profesi zde v Thajsku a nahlédli do ordinací. Jednu členku výpravy bolí zub, tak měla jedinečnou možnost si jej nechat ošetřit. Ale nechtěla, prý se bojí … tak ať trpí! Co na to říct více.

 

FOTOGALERIE

 

13. května 2013: pondělí

Chiang Mai – Bangkok – Ko Chang (mapa)

A tak končí poznávací část celé akce. Ode dneška se budou moci členové výpravy pár dnů válet u moře, lenošit, nic nedělat a co navíc? Nikdo je nebude neustále někam honit. Opouštíme hlavní město severu a odlítáme do Bangkokou. Odkud nás čeká cca 5ti hodinový přejezd na ostrov Ko Chang, nebo také Sloní ostrov. Nejdříve po dálnici autobusem a na závěr minibusy a přívozem. Důvod přeložení členů výpravy na minibusy je prozaický – na ostrově by se velký autobus zašprajcoval v první zatáčce!

 

Jedná se o hlavní ostrov soustroví sestávajícího z 52 ostrůvků, které tvoří národní mořský park. Ko Chang je také druhým největším thajským ostrovem, po ostrově Phuket. Je pro něj typická centrální, neprostupná část s nejvyšším vrcholem 740 metrů – Kaho Salak Pet. Na délku má ostrov cca 35 km, na šířku 8 km.

 

Dneska pro Vás mnoho informací nemám, ale už zítra se budu snažit maximálně ostrov poznat a o vše se s Vámi podělit!

 

FOTOGALERIE

 

14. května 2013: úterý

Ko Chang (mapa)

Včera jsem byl skoupý na slovo, ale nebylo to tím, že bych se s Vámi nechtěl podělit o své zážitky, ale prostě nebylo o co se vcelku dělit. Byl to takový nezáživný den vyplněný přesunem z jednoho místa na druhé … jak říkají mudrcové v pohádce Lotrando a Zubejda - „samé odborné pindy“. Ale dneska už tomu bude jinak, nemusíte se bát, že bych své zápisky utnul a nechal všechny zájemce o cestování napnuté …

 

Už od rána tady byla hrůza … co tím myslím? No vedro na padnutí a modrá obloha! To je dle místních nejhorší možná varianta. Byť má nejvyšší vrchol ostrova 740 metrů, tak ani na něm nebyl žádný mráček. Předpověď ale hlásila bouřkové přeháňky, takže malé zlepšení … jen malé, protože když tady zaprší, tak je na pár vteřin fajn, ale následuje znásobená sauna!

 

Včera jsem členům výpravy oznámil, že kdyby chtěl vyřídit někdo nějaký výlet či jakoukoliv akci, tak jsem všem k dispozici. Ze stejného důvodu jsem nemohl dospat a pospíchal na snídani. No zase tak horké to nebylo. Přeháním asi tím celodenním sluníčkem, které mi svítilo na hlavu. Ale teď vážně. Slíbil jsem, že budu na snídani, když by někdo něco potřeboval. Členové výpravy se začali trousit vcelku pozdě. Já byl na snídaní první. Nevypadalo, že by někdo něco potřeboval, postrádal či žádal. Jediné potíže byly s trezorem, který se i mně podařilo úspěšně zamknout a už neodemknout. Čekal jsem ale záplavy žádostí o výlety. Kam vyrazit? Kdy? S kým? Jak? Za kolik? Ne, nic … jen trezory … ale ne, vlastně jedny masáže. Tak nic přátelé. Nechcete-li vidět nic jiného než pláž, tak Vám v tom nebudu bránit. Vy, co mě znáte osobně nebo i jen virtuálně, ale víte, že moře a já jsme přátelé maximálně na fotkách, nebo po kolena a na pár chvil, pak už se nemusíme. Čili relax na pláži nic pro mě!

 

Hlodala mi hlavou myšlenka na půjčení motorky a poznání různých zákoutí ostrova. Na druhou stranu jsem se bál, nikdy jsem neměl možnost motorku řídit. Ale uklidňovalo mě, že se jedná o skútr a ten sám řadí. Stačí přeci jen točit plynem a brzdit. Tak nebuď strašpytel a vzhůru pro motorku. A tak bylo rozhodnuto. Jak můžete vidět na fotce, tak tam stojím se svým ostrovním přesunovadlem. Zpočátku motorka jela velmi, velmi rychle (či spíše pomalu), celých 30 km v hodině. Poté jsem ale pochopil, že na zdejší kopečky se snad 30% a větším stoupáním je to rychlost naprosto nedostatečná. Mnohokrát se mi stalo, že ve finále kopce už motorka nezvládala a já se musel odrážet nohama, abych zbytek kopce vyjel. Nejhorší to bylo v místě, kde se do kopce dýchavičně škrabal náklaďák. Tak to bylo maso. Jednu chvíli jsem uvažoval, že se otočím a pojedu zpět. Kopec ale skončil a bylo jej možno předjet. Uf, to byl nervák! Motory řvaly, krůpěje potu vyskakovaly na čele a adrenalin stoupal! Hehe, zase přeháním.

 

Mým cílem byla původní vesnice Bang Bao na jihu ostrova. Po výše uvedeném, nervy drásajícím, stoupání za náklaďákem bylo nutné do motorky natankovat na jedné z místní čerpací stanici. Název zní honosně, ale nemyslete si – jednalo se o krámek s vystavenými flaškami od alkoholu nebo coca coly a v nich byl benzín. 40 bátů za flašku. Ale kde má ta motorka nádrž? Uf, pán u čerpací stanice byl s obsluhou místních strojů seznámen více než já a ihned mi pomohl. Dvě flašky zakoupeny, nádrž plná a jede se dál. Stala se mi nemilá věc, zapomněl jsem v hotelu mapu, takže jsem jel jen dle mapy v navigaci, do které bylo možné ovšem nakouknout jen občas. A tak se stalo, že namísto do vesnice Bang Bao mě klikatící cesta zavedla na konec cesty, ke Ko Chang Grand Lagoon Resort. Dle názvu jsem usuzoval, že tam bude nějaká laguna, ale nic. Takže zpět a najít cestu do Bang Bao. To bylo vcelku snadné, protože z dálky bylo vidět molo s domečky a na závěr s majákem. Zbývalo jen najít správnou odbočku. Jedu, jedu, cesta se zužuje a najednou jedu mezi lidmi a mezi krámky. Místní tady sice také túrovali své motorbajky, ale já si zde připadal více než nemístně. Otočil jsem svého oře, zaparkoval na okraji mola a dál šel pěšky. Celá vesnice jsou krámky s pytlovinami, restaurace s dary moře a na konci mola stojí maják. Průvodce se o místě zmiňuje, jako o „malebné vesnici“. K malebnosti jí kousek chybí. Určitě nabízí vynikající čerstvé ryby, určitě se odsud dá vyrazit loďmo na nějaký výlet, ale že bych sem jel na jednodenní výlet z jiného místa ostrova? To bych asi musel psát azbukou … leda těmto turistům může místo připadat malebné.

 

Já na tomto místě uvažoval, jak ten můj mopéd zvládne vystoupat zpět všechny kopečky, které jsem sjížděl cestou sem, až jsem z toho byl vyklepaný a dosti nervózní. Ale co, nějak mě cesta zavedla sem, nějak mě musí zavést zase zpět, ne? Mám najeto několik málo kilometrů a tak se ze mě stává zkušený mopédista. Už jsem pochopil, že do oněch kopců a serpentin se musím chtě nechtě rozjet, jinak nemám šanci. A ejhle, ono to šlo. To ale znamenalo na rovince před kopcem vyvinout neuvěřitelných až 60 km/hod.

 

Stejně, jako jsem se dostal na jižní cíp ostrova, jsem se dostal postupně zpět. Další zastávka byla u malého, místního letiště, kde džungle pohlcuje polorozpadlý ultralight. Ten není zase až tak zajímavý, jako elektrické vedení se stovkami pavouků. Někteří byli malí, ale někteří měli i víc než 10 cm. Uf! Snažil jsem se dostat co nejblíže, ale síť pavučin byla tak rozsáhlá, že jsem se bál, abych o nějakou nezavadil a pár kousků mi neskončilo za krkem.

 

Nedaleko odsud byla odbočka do vnitrozemí k vodopádu Klong Plu. Odbočení jsem zvládl na jedničku a už mi nezbývalo, než kolem sloního tábora vystoupat mírný kopeček k parkovišti před vodopádem. A ejhle, zde se platí vstupné. Pro místní to mají ve své hatmatilce, včetně čísel, takže tomu cizinec nerozumí. Ten musí za vstup nekompromisně zaplatit 200 bátů. K vodopádu vede přírodní stezka podél řeky a od parkoviště je to asi 500 metrů. Na závěr Vás ale čeká osvěžení. Jak na duši, protože že se před vámi otevře překrásný, prý 20 metrový, podle mě spíše 3x tak velký vodopád. A samozřejmě zde lze využít i fyzické osvěžení – koupání v říčce.

 

Vcelku splavený jsem se vrátil na parkoviště, nakopl svého oře a vydal se po klikatící se cestě více na sever. Zde už byla jen zástavba, nic zajímavého. Na nejbližším možném místě jsem se otočil a vydal se zpět. Teď už jsem byl zkušený účastník silničního provozu, a tak přesun netrval ani dlouho. Nejdříve jsem si do hotelu zavezl foťák, pak se vypravil do obchodu. V místním Tesku mě spařili, že pivo prodávají až od 17:00. Nu což, zajel jsem kousek dál, kde mi pivo bez řeči prodali i před pátou. Znova do hotelu, odložit nákup a vrátit do městečka motorku. Dobře se na ní jezdilo. Půjčovné 200 bátů za celý den je směšné. Jediným puntíkem na kráse je, že musíte dát do zástavy pas. To se nedělá dvakrát nejlépe. Ale bez řeči mi vše vrátili a já přežil ve zdaru svou premiéru řízení motorky. Abych pravdu řekl, byl jsem nadšený a odpoledne si jízdu užíval, jen kdyby nebyl takový hic velebnosti …

 

FOTOGALERIE

 

15. května 2013: středa

Ko Chang

Přišel druhý den volna na Ko Changu a s tím otázka … co s ním? Půjčit si znova motorku? Ech, kam bych se na ní kodrcal, co bylo v dostupné vzdálenosti, projel jsem včera. Na druhé straně ostrova to prý není nijak malebné. Ne že by na té západní bylo, ale občas je tu nějaká pláž či městečko. Na druhé straně jsou jen prý skály. Ale to by mohlo být právě zajímavé, ne? Ale to vedro a kopce … Nene, dneska zůstanu tady. Navíc velká část členů výpravy se chystala vyrazit k vodopádu Klong Plu, a tak jsem jim zajišťoval dopravu. Nejdříve odjela malá část skupiny. Druhá výprava čítala 14 osob a to bylo maximum na jeden minibus. V duchu jsem doufal, že nepřijde nikdo další z hotelu a nebude chtít někam vyrazit. Nakonec se jich do minibusu naskládalo 15 a vyrazili. Tím pádem hotelový areál osiřel. Jelikož už je téměř konec sezóny, tak tu mimo naší skupiny je jen pár cizinců. Prostě taková komorní atmosféra, klídeček.

 

Já sem strávil volný den dočítáním časopisů, které jsem si nakoupil a dříve se k nim moc nedostal. Odpoledne jsem se vypravil na „main road“, jak tu tomu říkají, zaskočil si do obchodu a pomalou procházku se vrátil zpět do hotelu. Začalo trošku pofukovat, a tak bylo snesitelněji než dopoledne.

 

Nedaleko mého pokoje jsem dneska pozoroval hada … někdo by řekl obrovského, já říkám malá, metrová užovka či tak nějak podobný. Odplazil se do křoví a už jsem ho neviděl. To nemůžu říct ale o gekonech, trvalých spolubydlících. Včera mi dokonce jeden seděl na kelímku s večeří. Lekli jsme se asi oba zároveň. Tito tvorečci sem ale tak nějak patří, ať chcete nebo ne. Budou bydlet s vámi. Jsou větší či menší, převážně světle zelení a patří do rodiny tropických ještěrek. Zpravidla dosahují délky 4-10 cm. Nejčastěji je vidíte v noci, jak si lezou po zdi nebo po stropě místnosti, kde chytají hmyz, a to včetně komárů. Na podlaze je uvidíte minimálně a nejsou pro Vás nijak nebezpeční. Jen trošku bizardně působí jejich schopnost překonat jakýkoliv povrch, vesele si lezou i po hladkém skle. Jako by na ně nijak nepůsobila gravitace. Dosahují toho díky stovkám pidichloupečků na spodní ploché straně prstů u nohou. Chloupky se zachytí i v těch nejnepatrnějších nerovnostech na zdánlivě rovném povrchu. A díky tomu může gekon stát na jednom místě, hlavou dolů klidně celé hodiny. Existuje ještě jeden větší druh – tokay. Jméno je odvozeno od rušivého a mnohdy nepříjemného zvuku. Tito mohou dorůstat až 35 cm délky a už nevypadají tak mile, jako jejich menší příbuzní. Ale ani oni Vám neublíží. Naopak jsou velmi užiteční, protože spořádají velké množství hmyzu i myší. Thajci považují za příznivé znamení, když se dítě narodí za „zpěvu“ tokayů.

 

V podvečer jsem se ještě prošel po pláži, smočil se v moři – rozuměj po kotníky, abych vyzkoušel teplé vody Indického oceánu. Ani doma nemáme na tolik stupňů nastavenou teplou vodu, jak měl dneska oceán. Místy to člověka až pálilo! Bohužel zde nejsou žádné mušličky a ani jiné zajímavosti. Našel jsem ale zvláštní věc – vypadalo to jako ulomená špička nějaké mušle, kulaté, po okrajích jakoby nějaké chloupky či nožičky. Zkoumal jsem, zkoumal, že bych to mohl přivézt domů jako suvenýr, ale pak se nožičky začaly hýbat, tak jsem tvorečka vrátil zpět do moře a ponechal ho dále pohybovat ve vlnách.

 

FOTOGALERIE

 

FOTOGALERIE 16. KVĚTNA 2013

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert