|
PLAVBA NORSKÝMI
FJORDY
14. - 21. 8. 2011
14. srpna 2011:
neděle
Vídeň - Hamburk - Kiel
Neděle ráno … nebo noc … v jednu hodinu zvoní budík. Byl
takovým vysvobozením z dnešní noci, kdy jsem snad
nezamhouřil oko. Neustálé sledování ubíhajícího času a
očekávání spánku bylo víc vysilující než můj včerejší
výlet na kole po kopečkách Velkých Karlovic. Tak proto
to vysvobození.
Dnešní cestování je více než složité – autem z Kvasic do
Brna, tady přesednou na autobus jedoucí do Vídně. Na
letišti se setkat s převážnou částí členů výpravy, kde
jedni z nich mi telefonovali už v 5 ráno, kdy autobus
opouštěl první zastávku ve Vídni – měli strach, že se
ztratí, přitom sraz byl domluven až na 5:15. Na letišti
bylo třeba u elektronických odbavovacích budek vyřídit
palubenky. Neustále řeším otázku, proč toto zařízení zde
je, když stejně musíte s kufrem k přepážce, kde sedí
člověk a tento může palubenku vyřídit. Starší generace s
tímto způsobem odbavení nemá zkušenost a neví co dělat.
Navíc vždy část zařízení nefunguje či jinak stávkuje, u
ostatních je fronta nervózních lidí. Nejinak tomu bylo i
zde. I já bohužel měl konflikt s jedním rakouským
vidlákem, který mi málem odhodil kufr. Sám jsem ho
nepochopil, ale krásnou češtinou mu vysvětlil, že
německy nerozumím a jestli něco chce, tak ať mluví
česky.
Letadlo z Vídně do Hamburku letělo na čas, většinu letu
jsem kvůli brzkému vstávání prospal – byl to můj 210.
let. A hle, už přistáváme v německém Hamburku. Pro mě
nové letiště. Čekal bych zde nějaké udusané fotbalové
hřiště, ale ono ne. Letiště rozměrů snad Frankfurtu –
velké, krásné, moderní. Jen trošku matoucí orientace –
šipka východ směřovala jak k terminálu 1, tak k
terminálu 2. Já, ostřílený letišťák, jsem se ale
nenechal zmást a i když mám někdy s orientací problémy,
zamířil ke správnému místu vydávání zavazadel. Zde se
nechala strhnout část členů výpravy, protože od lodní
společnosti MSC už tady pochodovali zaměstnanci s
cedulkou MSC Orchestra – to je naše loď. Části výpravy
jsem stihl vysvětlit, že to není pro nás. Zahraniční
část, rozuměj slovenská, byla ale rychlejší a už se s
nimi chtěli vydat do Kielu, asi jsem je měl nechat J
V
příletové hale nás čekala paní „průvodkyně“ se zbylými
členy výpravy, kteří jeli z Prahy vlakem. Uf, tím mi
spadl kámen ze srdce. Jsme všichni, máme doprovod a je
možné vyrazit směr přístavní, bývalé východoněmecké,
město Kiel ležící cca 100 km od Hamburku – po dálnici
necelou hodinu a půl. V neděli ráno byl provoz
minimální, tak byl přejezd rychlejší než jsem čekal.
Trošku ve mně panovaly obavy z odbavovacího procesu, měl
jsem v živé paměti ještě zmatek z loňského Livorna. Kiel
není ale Livorno. Přivítal nás krásný, moderní
odbavovací terminál, naháněči a pomáhači už vše
organizovali od vjezdu autobusu na parkoviště. Uf, tak
jsem se zbavil dalšího kamene. Vyložili nám kufry,
pojistili jsme je dalšími visačkami s číslem kajuty a
šli do terminálu. Předodbavení v přízemí a stejně tak i
samotné odbavení ve druhém patře bylo dílem okamžiku.
Během chvíle byly všechny formality vyřízeny. Po chvíli
čekání vyhlásili náš nástup na loď, následoval průchod
rtg rámem jako na letišti a jsme na lodi!
Moje
kajuta je oproti té loňské vnitřní, ech, taková kobkózní,
ale v rámci vnitřních kajut té nejvyšší kvality. Jen se
signálem na mobil je zde trošku problém. Nezdržoval jsem
se zde a vyrazil se podívat po přístavu v Kielu.
Navigace mi zde také ukázala několik kešek, byla by
škoda je zde nechat. Ne? Město Kiel bylo během II.
světové války vybombardováno. Není zde žádné historické
centrum. Dominantou města je evangelický cihlový kostel
se zvonicí podobnou té na náměstí Sv. Marka v Benátkách.
Okolí přístavu dominovaly cihlové přístavní budovy,
různě vedoucí potrubí a velké množství sex shopů, eros
shopů, xxx kin a podobných zařízení. Našel sem dvě kešky,
začalo pršet, tak sem se vrátil na loď. Někteří členové
výpravy teprve vyráželi ven, ale už toho moc neviděli –
déšť už nepřestal.
Šel
jsem se naobědvat do „válcovny plechů“ a skrze velká
okna pozoroval šednoucí oblohu a sílící déšť. Musím si
oken užít do foroty, v kajutě je nemám. Kolem půl čtvrté
vyhlásili cvičný poplach. Cestující vybíhali z kajut ve
vestách a zmateně hledali shromaždiště. Naštěstí lodní
personál je vždy na podobné chvíle připravený, tak
všechny správně nanavigovali kam patří. Chvíli po
ukončení cvičení loď zahoukala a pak znova a znova a
zvedla kotvy. Strávil jsem chvíli pozorováním
ubíhajícího Kielu a pak odešel do kajuty. Zbytek
odpoledne jsem strávil vybalením kufru, prohlídkou lodi
a v podvečer krátkým úřadováním v recepci. Všichni
členové výpravy ale věděli vše, tak se nikdo nedostavil.
Večeři máme na lodi naplánovanou na druhou směnu, tzn.
ve 20:30. Je to na mě docela pozdě a také jsem byl po
včerejším cestování unavený. Zvolil jsem raději variantu
„válcovny plechů“ s následným přesunem do postele. Uf,
jak se mi asi bude spát v kobce?
Během
večeře, za hustého deště, jsme podepluli most Oster –
Renden, který má délku 9 námořních mil, tzn. cca 15 km.
Je to nejdelší most v Evropě a spojuje dva dánské
ostrovy – Selandia a Fionia. Připomíná trošku svým
vzhledem Golden Gate v San Franciscu.
15.
srpna 2011: pondělí
… na
moři ...
Mé
včerejší obavy byly naprosto zbytečné, spal jsem jako
zabitý a spal bych asi ještě i teď, kdyby mě nevzbudil v
7 hodin nastavený budík. Dneska se nikam nespěchá, jen
bych chtěl vědět, jak to vypadá venku … to si budu muset
počkat až na snídani.
Vystoupal jsem na 13. palubu a zjistili, že už neprší.
Na obloze se sice stále převalovaly těžké mraky, ale
postupně se začaly trhat a slábnout. Sem tam se dokonce
ukázala i modrá obloha. Dneska nás čeká pokračování cca
1 200 km plavby podél norského pobřeží až do Hellesyltu,
kam máme doplout zítra v 8 hodin ráno.
Celý
den na moři mi nepřinesl žádné potěšení. Ba právě
naopak. Chvílemi mi v mé kobkózní kajutě připadalo, že
se o mne pokouší mořská nemoc či tak něco podobného. Vše
jsem si ale asi způsobil sám, když jsem sepisoval
upřesňující časy výletů pro členy výpravy. Moc jsem se
na to asi soustředil. Pomohlo mi uklidnit rozhoupaný
žaludek malou svačinkou a pobytem venku. Právě ten pobyt
nebyl zas až tak jednoduchý. Svítilo sice krásně
sluníčko, na obloze byl sem tam mráček, ale nesnesitelně
foukalo. Bylo vidět na všech cestujících, jak se snaží
najít závětrné místečko. A mně se to podařilo – na zádi!
Sluníčko se tady opíralo a někteří jedinci si troufli
dokonce i do plavek a opalovat se. To jsem je ale
obdivoval. Jiní si zase vlezli do prosklené kukaně –
sprchy. Tam zaručeně nefoukalo. Vypadali ovšem jako
kuřáci na letišti – uzavření ve svých kukaních.
A co
se zbylým časem? Zakoukal jsem se do rozdívaného seriálu
Zoufalé manželky, který Terezka doma sleduje. Asi mne
chytil podobně jako ji a nedalo se od něj odtrhnout.
Málem jsme propásl úřední hodiny v recepci. Přiřítil sem
se tam těsně kolem půl sedmé. Byli tam dva členové
výpravy, trošku zmatenější manželský pár, a kde že jsou
ostatní a co že se jako bude dít. Trošku mi to
nedocvaklo. Na vzkaz s časy pro výlety jsem uvedl
informaci i o „úředních“ hodinách v recepci. Dvojice to
ovšem pochopila tak, že se má dneska do recepce dostavit
… Skutečně se nic nedělo a tak jsem jim vysvětlil, že se
jedná o dobu, kdy mne zde určitě zastihnou. Spokojeně
odešli do divadla. Uprostřed atria, kde je recepce
začaly koncertovat na klavír, housle a čelo místní
muzikantky, a tak společně s dalšími členy výpravy jsme
zde pobyli až do půl osmé. Následně jsme se vydali na
večeři – oni až o půl deváté do oficiální restaurace, já
ihned do neoficiální „válcovny plechů“ na 13. palubě.
Večeře v půl deváté je pro mě pozdě.
Po
večeři jsem pokračoval v rozkoukaném seriálu. Těsně před
spaním mi ještě spočinulo oko na lodním tisku pode
dveřmi. Kouknu na první stranu a krve by se ve mne
nedořezal. Nejen že zítra se vyloďuje na člunech, ale
skoro o hodinu později než bylo původně uvedeno. Bylo už
skoro 11 hodin a tak jsem všechno řešení ponechal na
ráno. Díky tomuto šoku se mi zase rozhoupal žaludek a
tak jsem byl rád, že už jdu spát.
16. srpna 2011: úterý
Hellesylt/Geiranger
Budík
jsem si dneska nastavil už na půl sedmé, abych měl
dostatek času řešit nastalou situaci. Vzbudil jsem se už
v 6 a dále neležel v posteli. Bylo mi jasné, že loď už
stojí, na snídani jsem proto šel s foťákem a udělal jsem
dobře. Počasí venku nebylo pravda nijak příznivé, na
okolních kopcích lemující 120 km dlouhý Geiranger fjord
byly napíchnuté těžké mraky a poprchalo. To ale
nebránilo cestujícím, aby se stejně jako já, kochali
okolní krajinou. Divil jsem se, proč tu nejsou naši
členové výpravy, došlo mi to hned – mají všichni kajuty
s balkonem, tak proč by chodili ven, že?
Po
rychlé snídani jsem se vydal do recepce, abych zjistil,
jak se věci mají. Tady mi paní odpověděla, že rezervaci
pro skupinu jsem měl udělat včera. Hm, to jsem ani ale
nevěděl, že budeme vysedat z lodi na člunech. Nebylo to
uvedené ani v informacích k plavbě. Lístky na „přívoz“
se budou rozdávat od 9ti hodin v 6. patře. Tak jsem
nelenil a už od 7:45 čekal na určeném místě. Nebylo ani
8:15 a už se začaly scházet davy. Nakonec jsme se
Španělem, který přišel po mně vyvolali davovou psychózu
a vytvořili řadu. Uf, no žaludek sem měl stažený celou
dobu čekání. Netušil sem vůbec, jak velké budou čluny,
kolik se do nich vejde lidí atd. Mezitím jsem ještě
řešil změnu začátku výletu z původních 10:00 na 11:00.
Nemohl jsem se samozřejmě nikomu dovolat. Až v centrále
spolupracující cestovky mi pomohli. Teda jak se to
vezme. Autobus s průvodcem byli prý už na cestě, tak to
nelze změnit … To už se ale začaly rozdávat lístky na
přívozy. Pánovi jsem řekl, že chci 19 lístků, rozuměl mi
90, tak se zděsil, postavil mě bokem a začal
odpočítávat. U 30. lístku mi došlo, že mi nerozuměl.
Když jsem mu řekl, že jich chci jen 19, tak mu očividně
spadl kámen ze srdce.
Pomalu nastal čas setkání se členy výpravy v recepci.
Chtěl jsem jim rozdal lístky, ale jaké bylo moje
zděšení, když nebyly v žádné kapse na baťohu! Běžel sem
rychle do kajuty, ale ještě u výtahu jsem šáhl do
poslední kapsy – vnitřní. Byly tam! Uf. Tak zpět, rozdat
je a všem vysvětlit postup. Dle lodních novin byla první
zastávka v 7 hodin ráno v Hellesyltu jen technická.
Vysedli zde nějací lidé, kteří odsud jeli na výlet. Pak
loď pokračovala dál do Geirangeru, kde měla přistát v
10:30 a v 10:45 začít vyloďování. Bylo 9:45 a začali
vyhlašovat, že mají nastupovat lidé s lístky č. 1, tzn.
my. Tož jak u blbečků na dvorečku! Tak honem do recepce,
všechny nahnat na loď a ještě zavolat do kanceláře do
Osla, že je zase změna a my už se vyloďujeme! Stresu po
ráno až dost, když ani na lodi nedokážou dát přesné
informace o vylodění!
Lodní
přívozy pojmou najednou 120 lidí, což znamená že mé
obavy byly zbytečné. Teď už to vím a nebudu se příště
tak stresovat. Ještě sem se bál, aby nechtěli při
vybírání lístků vidět všech 19 cestujících, také nebylo
třeba. Uf. Tímto jsem zase zkušenějším námořníkem. Ale
musí platit to, co na lodi nejdříve řeknou … ne to co
potom změní a pak zase platí to předchozí. Zítra ale
máme vysedat normálně přímo v přístavu. Žádné lístky,
žádné fronty …
Na
břehu minivesničky Geiranger jsem požádal členy výpravy,
aby počkali a já šel shánět průvodce a autobus. Minuli
jsme se, protože jedna z členek výpravy se pro mne
vydala, že už je průvodce tam. Jmenoval se Mirco, byl
Němec a neuměl ani slovo norsky … teda možná něco málo.
Řidič autobusu byl Švéd s knírem jako za první
republiky. S Mircem se domlouvali německy. Uf, opět
zvláštní kombinace. Nevadí, hlavně že jsme se našli a
můžeme vyrazit na dnešní výlet do okolí Geirangeru, na 3
místní vyhlídkové body.
Geiranger má 245 stálých obyvatel, pár domečků, dva
hotely, několik kempů a jeden osmiboký kostel s malým
hřbitůvkem. Během léta se počet obyvatel zdvojnásobí a
když připluje výletní loď, tak i zde dochází k dopravním
zácpám a zmatkům. Silnice zde vedoucí je jediná,
nejstarší část pochází z konce 19. století, kdy byla
považována za technický zázrak. Zbylá část byla
dostavěna v 50. letech minulého století. My se nejdříve
vydali po té novější části k místu nazvanému Eagles Bend.
Silnice se sem klikatí více než 10ti serpentinami.
Vyhlídka na Geiranger fjord ale stojí za to. Na jedné
straně je vesnice samotná, na druhé straně překrásná
přírodní scenérie s vodopádem Sedm sester (sedm
vodopádů). Geiranger fjord byl v roce 2005 zařazen na
seznam přírodního dědictví organizace UNESCO a v roce
2006 byl zvolen jako číslo jedna mezi přírodními divy
magazínem National Geographic. Hloubka fjordu je kolem
360 metrů. Celý fjord je lemován malými vesničkami,
farmami a neuvěřitelnými přírodními zákoutími. Jestliže
chtějí místní obyvatelé za kulturou nebo do nemocnice,
pak musejí do cca 2 hod vzdáleného Alesundu.
Geiranger má dlouhou turistickou historii. První výletní
loď odsud vyplula už v roce 1869. Od té doby začalo být
místo zaplavováno vlnami návštěvníků. Místní farmáři se
chopili příležitosti a začali rozvážet turisty z
přístavu do okolních hor. Následoval první automobil v
roce 1907, první hotel kde přebýval německý císař Vilém
a další.
Ale
zpět k našemu výletu – po krátké zastávce na Eagles Bend
a samozřejmě odlovení kešky jsme se po stejné silnici
vrátili zpět, skrze vesnici – centra a hlavní třídy,
vystoupali kolem osmibokého kostela, hotelu Union na
další vyhlídku – Flydalsjuvet, snad nejfotografovanější
místo z celé oblasti. Měli jsme relativně štěstí, vždy
se na krátko rozestoupili mraky a my mohli vidět naši
loď kotvící dole v přístavu. I na tomto místě byla
schovaná jedna z krabiček a já ji zde nemohl nechat.
Silnice vedoucí dále směrem k Dalsnibbě, další místní
dominantě, bývá přes zimu uzavřená. Ne že by se nedala
udržovat, ale hrozí zde velké nebezpečí laviny. Pro
představu – napadne-li tady pět až sedm metrů sněhu, je
to v pohodě. Napadne-li do 12ti metrů, je to stále v
pohodě. Napadne-li 15 metrů sněhu, je to problém. Navíc
přes zimu sem ani nenakoukne sluníčko – přes strmé
vrcholky okolních kopců (cca 500 metrů) se sem
nedostane. O lavinách a celé oblasti se toho mohou
návštěvníci dozvědět ve Fjord Center. Je zde pěkná
expozice věnovaná lavinám. Je asi nepředstavitelné, co
padající masa sněhu způsobí v přístavu, mám na myslí
obrovskou energii přílivové vlny!
Naším
posledním vyhlídkovým místem byla Dalsnibba ve výšce
1500 metrů nad mořem. Bohužel vrcholek byl zahalen v
mraku, ale i přesto jsme se se členy výpravy domluvili,
že se nahoru vydáme. Bylo by škoda propásnout toto
místo. Nahoře nás nečekalo nic jiného než neprostupná
mlha. Mohli jsme se jen domnívat, co je asi před námi. K
tomu nám napomohla prodejna se suvenýry. I já si koupil
pohled, abych viděl, jak to asi vypadá.
Cestou zpět nám Mirco pustil malou kompilaci norské
hudby a tak se mohli členové výpravy kochat výhledem do
krajiny a ještě krátkou zastávkou u Hlubokého jezera.
Pak už skutečně následoval sjezd serpentinami zpět do
vesnice. Na jejím okraji jsme vyložili členy výpravy,
kteří chtěli do návštěvnického centra a zbylá část jela
do speciálního čokoládového obchodu. Proč speciálního?
Už jsem se setkal s čokoládami, kde bylo chilli, pepř či
podobné ingredience. Ale měli jste někdy čokoládu s
modrým sýrem? S tvrdým sýrem? S olivami? Já také ne.
Musím říct, že kombinace hořké čokolády a modrého sýra
je přímo úchvatná. Vše se rozplývá na jazyku jako mana
nebeská! Jsem zvědavý, jak to bude chutnat mé Terezce.
Ve
zbylém čase jsem vystoupal nahoru ke kostelu, vyfotil
loď z mnoha úhlů a pomalu se vydal zpět k přístavišti,
nakoukl sem do několika předražených obchodů a pak sedl
na přívoz a nechal se odvézt zpět na loď. Už se ozýval
prázdný žaludek.
Odjezd lodi byl plánovaný ráno na 17:00, pak vše změnili
na 16:00, ale ve skutečnosti loď odplula až v oněch
zmíněných 17:00. Teď je před námi několikahodinová
plavba celým fjordem až k Alesundu, kde se dostaneme na
volné moře a budeme pokračovat k našemu zítřejšímu cíli
– Flåmu.
FOTOGALERIE
17. srpna 2011: středa
Flåm (čti Flom)
Otevřu oko a co vidím … že nic nevidím. Ech, to je ten
problém vnitřní kajuty – nemá okno. Nevíte, jestli je
den nebo noc, pomalu ani nepoznáte, zda loď jede či
stojí a signál mobilu je také o ničem. Našel jsem si
dobré místečko na klice ode dveří, kde mám položený
mobil. Pokud je loď na otevřeném moři, tak má svoji
satelitní GSM bublinu a to je potom signál všude. Takže
kde jsem to skončil? Jo, u toho nevidícího oka. Nebojte
se, neoslepl sem, jen mi chvíli trvalo, než jsem
nahmatal vypínač na lampičce. A ejhle, už vidím a dle
času na mobilu zjišťuji, že je ráno a tudíž bychom měli
už plout Sognefjordem, což je ale více než jasné. Je 6
hodin a my do něj měli vplout ve 2:30.
Žádné
lelkování v posteli a hybaj nahoru na palubu! A tak jsem
i učinil, sám sobě jsem neměl sílu odporovat. Na rozdíl
od včerejška jsem se ale vybavil trikem s dlouhým
rukávem a ještě jednou bundou. Venku po ránu nebývá
žádné teplo. Dvě podlaží jsem vyběhl jako nic, otevřu
dveře a co byste řekli? Bylo to tady! Sognefjord!
Největší fjord v Norsku a druhý nejdelší na světě, po
grónském Scoresby Sound. Sognefjord se zavrtává
neuvěřitelných 200 km do pevniny a strmé, lemující kopce
se zasněženými vrcholky místy dosahují výšky až 1000
metrů. Tím je celková výška nebo hloubka (jak chcete)
fjordu cca 1500 metrů! Můj další pohled spočinul na
obloze! A co byste řekli? Bylo to tam! Modrá obloha s
bílými krásnými mráčky dotvářející plastičnost scenérie.
No prostě to vypadalo, že dneska bude konečně pěkně, i
když chladno.
Během
snídaně loď zakotvila ve Flåmu (čti Flomu), malé vesnici
v jihovýchodním Norsku. Vesnice leží na samotném konci
Aurlandsfjordu, jednoho z ramen Sognefjordu, na úpatí
strmých hor a na dně stejnojmenného údolí. Dnešní
společný výlet začíná až v 10:45, tak přeci nebudu sedět
a koukat na městečko z paluby lodi! Sbalil jsem foťák,
navigaci a honem ven, ještě mezi prvními. Moje kroky
vedly k piknikovému tábořišti. Jednak odsud byl krásný
výhled na loď a pak zde byla ukryta keška. Odloveno,
odfoceno a hurá do „centra“. Tomu vévodí malé náměstíčko
s pivovarem, kavárnami, obchody se suvenýry a nádražím.
Odsud odjíždí Flåmsbahn, železnice spojující Flåm a
Myrdal a dále potom Oslo a Bergen. Má dvě zajímavosti –
na 20 km trati je 6 km tunelů, něco jako bylo v Levante
(Ligurie) a pak také trať stoupá z nuly (od moře) až do
cca 800 metrů. Stavba trvala 20 let a je doposud
považována za jeden z divů lidské dovednosti. Byla
postavena ve 30. letech minulého století a díky prudkému
stoupání se vlak dvakrát spirálovitě otočí. Trasa je
jednou z nejpříkřejších na světě a není vybavena
ozubnicí. Každý z vagonů má prý 5 na sobě nezávislých
sad brzd, které dokážou vlak bezpečně zastavit. Nic
jiného, teda ještě kromě přístavu a několika hotelů či
penzionů byste zde nenašli. Já pokračoval kolem přístavu
dále, na druhou stranu, kde se naskýtal zase jiný pohled
na naši kotvící loď. A také nedaleko odsud byla druhá
místní keš (zaměřená se 100 metrovou odchylkou). Pak
jsem se pomalu vrátil do centra vesnice, připojil se na
veřejnou wi-fi a nahrál nafocené snímky na facebook.
Před návratem na loď jsem neodolal a nakoukl do
suvenýrového obchodu. Tady jsem koupil magnetku na
ledničku a malé překvapení pro Terezku.
Po
shromáždění všech členů výpravy v recepci jsme
vystoupili ven a pomalu se vydali k východu. Nedaleko od
něj už stála „podezřele“ vyhlížející osoba, naše paní
průvodkyně. Jaké bylo mé překvapení, když promluvila
česky! Nu což, dneska si to budu užívat jako turista.
Kolem nádraží jsme přešli k přístavišti, nastoupili na
místní trajektovou linku využívanou turisty jako
vyhlídkovou loď a mohli vyrazit z Aurlandsfjordu do
Nærøyfjordu, na 2 hodinovou plavbu dokreslenou modrou
oblohou, zelenými loučkami, domečky jak z pohádky a
dobrou náladou. Nærøyfjord, nejužší fjord v Evropě, je
stísněn vysokými skalními stěnami které zabraňují v zimě
přístupu slunečních paprsků. Cílem naší plavby byl
opuštěný přístav Gudvangen, kde není nic jiného než
hotel, tábořiště, přístav a parkoviště pro autobusy.
Po
téměř hodinové přestávce na oběd či kafe, stejně si ho
nikdo nedal, protože tu byla snad miliarda „šikmáčů“
(Číňanů), pro nás přijel autobus a my mohli pokračovat
dále skrze Nærøydalské údolí, kolem mnoha vodopádů
větších či menších. Zastavili jsme, stejně jako ostatní
autobusy u vodopádu s romantickým jménem „Dvojčata“.
Místní voda je prý léčivá a zajistí tomu, kdo se napije
nekonečné zdraví. A já si říkal, proč se tam tolik
Číňanů omývalo.
Poslední naše dnešní zastávka před návratem do Flåmu byl
hotel Stalheim. Byl postaven na počátku minulého století
jako jeden z prvních hotelů v oblasti. Jeho hosty byli
angličtí lordi, kteří odsud vyjížděli na lov nebo na
výšlapy do okolí. Hotel celkem 3x vyhořel a jeho
poslední oprava proběhla v 60. letech 20. století.
Pravda, je to trošku znát … I zde byla uložena krabička,
geokrabička, ale naše zastávka byla na odlov moc krátká.
Mohl sem jí akorát zamávat, když jsme sjížděli dolů po
nejpříkřejší silnici v Norsku, se sklonem 18%.
Na
některých členech výpravy bylo znát, že jsou trošku
nervózní. Silnice, donedávna obousměrná, dnes už pouze
pro sjezd dolů má délku 1.5km a je nutno zde 13x
zatočit. Uf, i řidič byl nějaký zpocený … že by to jel
poprvé?
A to
už je závěr našeho dnešního dne. Do Gudvangenu jsme jeli
2 hodiny lodí. Autobusem je to skrze dva tunely – první
11km a druhý 5km asi 20 minut a jsme zpět v přístavu! Po
rozloučení s paní průvodkyní, která byla ráda, že zase
mluvila česky, prý v češtině neprovází, šla část členů
výpravy na loď (měli hlad) a zbylá do obchodu nakoupit
místní speciality, na které nás paní průvodkyně
upozornila. I já se vydal do obchodu. Zde mě členové
výpravy bombardovali dotazy, zda ta nebo ta věc je dobrá
… trošku mi to připomnělo pobyt na Sardinii. Po nákupu
jsem šel i já zpět na loď, dal si malý sendvič ke
svačině, udělal několik fotek nasvíceného fjordu a pak
už se vrátil do kajuty. Zítra nás čeká Stavanger, jen s
krátkým asi 2 hodinovým výletem. Tady asi česky mluvící
průvodce nebude, tak si zase zapřekládám ...
FOTOGALERIE
18. srpna 2011: čtvrtek
Stavanger
Už si
pomalu začínám zvykat na probouzení do tmy. Dá se říci,
že v neděli ráno to budu považovat za normální
skutečnost. Ale to už bude poslední den na lodi a pak
bude následovat probouzení pěkně u mé Terezky. Dneska
jsem v kajutě nebyl zase tak úplně potmě. Ne, nenechal
jsem svítit, při tom bych neusnul, ale trošku světla
vydávala modře svítící dioda nabíječky. V noci jsem se
probudil a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to tam
svítí.
Další
den na lodi, další zajímavá zastávka. Už ne sice tolik v
přírodě, jako byly předchozí dva fjordy, ale dneska více
města. Vlastně Stavanger je na poloostrově Jaeren, na
březích Byfjordu, takže stále cestujeme po norských
fjordech. Stejně jako včera, šel jsem na snídani už s
foťákem a dobře jsem udělal. Náš „parník“ už před sedmou
hodinou pomalu připlouval k ústí fjordu. Na březích se
začaly opět objevovat typické norské domečky, loď
doprovázeli rackové a hádejte. Jo! Svítilo sluníčko a na
blankytné obloze poplouvaly bílé mráčky. Snídani jsem do
sebe rychle hodil a pospíchal s foťákem na otevřenou
palubu. Zde, podobně jako já, ostatní nevěděli jestli
mají fotit z pravoboku nebo z levoboku. Bylo toho tolik
na koukání a já bych rád vše předal těm, kteří si čtou
mé zápisky a dívají se na fotky. No prostě, snad jsem
to stihl nafotit všechno. Byfjord není tak zařezaný do
pevniny, ani ho nelemují tak vysoké kopce, ale má velké
množství – několik desítek - ostrovů či ostrůvků,
obydlených více, méně nebo vůbec. Některé mají rozměr
jen pár metrů a vejde se na ně jen tak tak signalizační
věžička.
Stavanger je 4. největším městem Norska, žije tady více
než 120 000 obyvatel a své bohatství získalo díky ropě.
Vše je znát na první pohled – okolí během připlouvání
lemovaly různé lodě s ještě zvláštnějšími konstrukcemi
apod. Své první bohatství město ale získalo z rybolovu –
zvláště z lovu sleďů. Bohužel rybolov s sebou nese
riziko ve výkyvech množství ryb. Jednou bylo město
nahoře, podruhé upadalo apod. Ale i přesto se sem už v
19. století začali stahovat davy bednářů, kovářů a
výrobců rybářských sítí. Tito s sebou nepřiváželi jen
své rodiny, ale i své domy. Ano! Tam kde bydleli dům
rozebrali a ve Stavangeru jej zase postavili. A tak
vzniklo, dnes malebné, staré město s typickými norskými
dřevěnými domečky – jmenuje se Straen nebo také Gamle
Stavanger.
Stavanger je také zajímavý tím, že loď kotví přímo v
centru města. Ne všude je to takové. Na mnoha místech je
přístav vzdálený a musí se z něj jet autobusem. A i naše
loď si to se svou majestátností Titaniku přihasila do
přístaviště výletních lodí. Jak jinak, než zase o hodinu
dříve. Já jsem pozoroval přistávací manévr a přemýšlel,
jestli mám stejně jako včera jít na pevninu už dříve a
trošku se projít. Na rozdíl od včerejška nebylo tolik
času. Ale i tak jsem na chvíli vyběhl na protější
vrcholek s věží Valbergtarnet – stará vodárenská věž,
která měla i strážní účel, proto zde jsou 3 rezavé
kanony. Na rozhlednu se platilo vstupné 4 EUR. I z
vrcholku kopečku byla pěkná vyhlídka na loď. Honem
uličkami zpět na loď, páni u kontroly se asi divili, že
se tak brzo vracím. V recepci jsem „nabral“ členy
výpravy a zase ven. Tady už nedaleko čekal náš autobus s
průvodkyní – dneska Nina. 2 hodinový výlet po městě a
okolí mohl tudíž začít.
Nejdříve jsme projeli přístavištěm, kolem Norsk
Oljemuseum (Norské ropné muzeum), které je oslavou
úspěchů ropného průmyslu. Muzeum se skládá ze 3 částí a
poslední je postavena na zbytcích ropné plošiny.
Návštěvníci si zde mohou prohlédnout sbírky věnující se
mořské geologii a samozřejmě těžbě ropy. Nedílnou
součástí je expozice o katastrofách a neštěstích, které
jsou s ropným průmyslem spjaty. Nedaleko od muzea je
přístaviště trajektů a lodí Hurtigbat. Naše prohlídka
pokračovala dále přes dominantu města – most ze 70. let
minulého století spojující jeden z ostrovů s městem. Do
doby, než zde byl most postaven, na ostrově žilo 200
osob, kterým stačil na dopravu přívoz. Jakmile otevřeli
nový most, počet obyvatel stoupl na 10 000 a ostrov se
stal rázem velmi drahou rezidenční čtvrtí. Mimo jiné zde
má každý svou jachtu nebo loď, kterou využívá o
víkendech. Na nejvyšší věž mostu je každý rok připevněn
vánoční stromeček – tato tradice trvá od roku 1978.
Vrátili jsme se zpět do města a uličkami Skagenu, čtvrti
vystavěné na hrbolatém výčnělku na východní straně
přístavu, kde se prolíná nová výstavba s původní. Říká
se, že křivolaké uličky jsou dědictvím ještě po starém
vikinkském osídlení. Odsud jsme sjeli do centra města,
kde je jediná středověká památka – katedrála Domkirke z
roku 1125. Původně se jedná o románský kostel, který se
během svého trvání musel podrobit mnoha rekonstrukcím.
Interiér je jednoduchý, nejzajímavější je dřevěná
kazatelna ze 17. století. Zajímavé na katedrále je, že
má dřevěnou podlahu a řady se židličkami jsou označeny
písmenky. Nedaleko od katedrály, kousek přes městský
park je jezero s vodotryskem – Breiavatnet, velmi
příjemné místo s hudebním altánkem. Po incidentu, který
se stal před měsícem v Oslu se zde sloužila mše za oběti
a jezero bylo kompletně pokryto květinami.
Kolem
vlakového a autobusového nádraží jsme opustili střed
města a vystoupali dalšími uličkami do čtvrti Eiganes.
Zde si návštěvník připadá spíše jako na venkově. Domy
mají své zahrádky, vše lemuje více zeleně apod. Také zde
stojí první soukromý cihlový dům ve Stavangeru – Ledaal
Manor. Dříve se z cihel stavěly pouze továrny a dílny.
Nyní je dům v majetku města a slouží jako královská
rezidence. Další krátká zastávka byla v zálivu, kde v
roce 872 byla velká vikinská bitva za sjednocení
jednotlivých kmenů a království. Prý 15 000 bojovníků
připlulo na 50ti obrovských lodích a celý záliv byl
zbrocen krví tak, až voda byla rudá … kdo ví, co je na
tom pravdy. Potvrzené je místo bitvy, které dnes
připomínají 3 bronzové, 10 metrů vysoké, meče. Ještě že
zde nemají snědé spoluobčany, kteří by si s podobným
památníkem poradili. Silnice nás dále vedla kolem zálivu
směrem k letišti Solo. Opět plnému historie a
zajímavostí. V roce 1932 sem přiletěl Charles Lindberg a
hledal vhodné místo pro přistávání mezikontinentálních
letů společnosti PanAm. Stavanger se mu zamlouval a nyní
se může pyšnit titulem druhé nejstarší mezinárodní
letiště v Evropě. Nedaleko také leží vrtulníková
základna, odkud vylétávají transportní vrtulníky k
ropným plošinám, jako autobus.
A
jsme opět v přírodě, dorazili jsme k písečným plážím –
kdo by byl řekl, že zde mají 70 km překrásných písečných
pláží. Pravda, trošku tu fouká a moře má tak 15 stupňů,
ale komu to vadí. Zastávka to byla pěkná. Navíc nedaleko
leží luxusní kemp.
Čas
pokročil, dnešní výlet je plánovaný jen jako 2 hodinový
a tak bylo nutné se vrátit zpět do města. Jeli jsme
jinou cestou – kolem univerzitního komplexu, kde se
věnují většinou studiu ropného inženýrství a prý mají
velmi dobré výsledky. Dále kolem nové telekomunikační
věže. Ta stará byla zničena spojenci za II. světové
války, protože německá armáda odsud velmi dobře
kontrolovala dění v celém zálivu. Na závěr jsme projeli
nedaleko nové koncertní haly, která bude otevřena v roce
2012, a s autobusem se rozloučili.
Paní
průvodkyně nás ještě vzala do starého města a doplnila
výklad o mnoho zajímavých informací. V době svého
vzniku, tato část nevypadala tak malebně jako dneska.
Dneska jsou domečky natřené na bílo, mají udržované
zahrádky. V minulosti tomu tak nebylo – ulice nebyly
dlážděné, v domech bydlelo i 17 lidí a nepronajímaly se
pokoje, ale postele. Kdo pracoval ve dne, spal v noci …
kdo pracoval v noci, spal ve dne – vše v té samé
posteli. Původně čtvrti hrozila v 50. letech minulého
století likvidace. Jeden z architektů 5 let bojoval za
zachování a podařilo se mu to. Dneska byste zde
napočítali více než 170 domů, kdy historie některých z
nich je stará více než 300 let.
Je
zde i Hermetikkmuseet – Muzeum Sardinek. Je umístěno ve
staré továrně na výrobu sardinek. Návštěvník se podívá
do zákulisí výrobny, ale také do ředitelského
pracoviště. Továrna začala pracovat v 90. letech 19.
století a výrobu ukončila v roce 1920. Právě díky
zpracování ryb se město mohlo vyhnout ekonomickému
kolapsu, protože se továrna zaměřila na zpracování
dovážených ryb, které bylo hlavním zdrojem příjmů až do
roku 1960. Během I. světové války bylo Norsko důležitým
dodavatelem sardinek. Celkem bylo ve městě 70
konzerváren a poslední byla zavřena v roce 1983. Muzeum
je zajímavé také díly kolekci posbíraných nálepek z
krabiček sardinek, kterým se zde říká iddis, na rozdíl
od etikett, které se používá ve zbytku Norska. Nálepky
se zachovaly hlavně díky dětem, které se sbíráním
bavili. Dospělí byli tímto koníčkem pohoršeni a malé
sběratele nazývali Zloději etiket a považovali tuto
sběratelskou činnost za zpustlou. Jen pro zajímavost –
konzervárenství bylo objeveno už během napoleonských
válek.
Naše
společná prohlídka skončila na Torgetu – náměstí, kde se
prodávají květiny a ryby. Členové výpravy se vydali na
individuální prohlídku a stejně tak i já. Vrátil jsem se
zpět do starého města a řádně si jej prošel a nafotil.
Samozřejmě zde byla uložena i keška. Jednu jsem našel,
ale u muzea sardinek bylo hodně lidí, tak tuto jsem zde
nechal. I moje další kroky byly navigovány městem na
místa, kde se dá najít krabička, geokrabička. Bohužel
některé byly nedostupné kvůli velkému počtu osob a jiné
zase nebyly tam, kde by asi měly být. No a některé jsem
jednoduše nenašel. Cesta mě zavedla až k jednomu z
kostelů nad přístavem, kde je vojenský hřbitov – Hetland.
Jak kostel, tak i hřbitov byl ovšem zavřený. Ještě bylo
sice málo hodin, ale začaly mě bolet nohy, tak jsem se
vydal zpět na loď. Zkoukl jsem rychle suvenýry na
náměstí a pak už mě pohltil vracející se dav.
V
17:15 jsem byl na setkání ohledně vylodění. Nabízel jsem
členům výpravy, že mohou také přijít. Nepřišel nikdo …
zítra se jich můžu zeptat, zda ví, jak se mají vyloďovat
...
FOTOGALERIE
19. srpna 2011: pátek
Oslo
Dny
plavby utíkají jako námořní míle pod naší lodI. Jaké to
asi muselo být plout na Kolumbově nebo Cookově lodi?
Dneska člověk ví, v kolik kam loď připluje, má veškeré
systémy navigace a komunikace. Ale tehdy? Zamávali si v
přístavu a ani jedna strana nevěděla, jestli se vrátí za
měsíc, za rok, za dva nebo vůbec ne … Jestli se náhodou
na konci světa nezřítí do jámy pekelné, tam kde vody s
řevem padají do nekonečné hloubky … Musela to být
obrovská odvaha takto vyrazit neznámo kam.
Vody
Severního moře a ubíhající míle nás dneska zavedly do
hlavního města Norska Oslo. Dle včerejší předpovědi
nemělo být počasí nic moc. A vskutku, jakmile jsem ráno,
po protření oka, vykoukl na palubě ven, myslel sem si,
že ho mám asi špatně umyté. Přeci není možné, aby jeden
den svítilo ve Stavangeru sluníčko a druhý den bylo
počasí nepříliš vzdálené tomu z Geirangerfjordu. Těžké
ocelové mraky se převalovaly na obloze a vrcholky kopců
lemujících fjord nebylo skrze napíchnutou mlhu vidět.
Pevně jsem ale doufal, že se počasí umoudří a vybere.
Během brzké ranní plavby byly vidět pouze okolní
ostrůvky fjordu a trajekt z německého Kielu. Nejdříve
jsme ho předjeli a on následně předjel nás. Asi se mu to
moc nelíbilo, že se musí houpat v naší stopě.
Po
snídani jsem neseděl v mé kobce – kajutě, ale šel nahoru
pozorovat přistávací manévr. Vidíte, když se vrátím k mé
prvotní úvaze o dřívějších námořnících, ti si mohli o
nějaké kajutě s oknem nechat jen zdát – musely jim
stačit zavěšené sítě, o které se dle služby dělili s
ostatními. Nehledě na vedro nebo zimu, která musela v
podpalubí panovat během plavby. Uf, nejsme my rozežraní?
Už skoro od ústí fjordu nás doprovázeli racci. Zkoušel
jsem je fotit, jakmile mě ale zmerčili, tak zaskřehotali
a byli fuč. Pochopil jsem později. Lidem, kteří jim
házeli chleba pózovali naprosto krásně. Někdy to
vypadalo, že si na ně chtějí sednout. Jedna paní málem
vyskočila z kůže, když se k ní dvoumetrový pták
přiblížil a požadoval po ní další dávku chleba.
Hlavní město Norska leží na konci nejjižnějšího z
velkých norských fjordů táhnoucího se zhruba 100 km od
průlivu Skagerrak v Baltském moři až téměř k radnici
Osla. Celá vodní úžina je poseta drobnými ostrůvky a
protkaná trasami plavidel. V některých místech je fjord
široký přes 10 km, místy se tísní v úžinách se silnými
mořskými proudy a jinde z jeho vod vystupují zmíněné
ostrůvky – šéry. V létě zde lze spatřit tucty plachetnic
a rybářských bárek brázdící modré vody fjordu. Na
březích leží vesnice se zajímavým jménem Drøbak, cíl
výletních lodiček. Mně se líbí spíše kvůli názvu.
Městečko leží asi 40 km od Osla, v nejužším místě fjordu
a jeho přístav byl svědkem jednoho z mála norských
vítězství nad nacisty roku 1940, kdy zde byl potopen
německý křižník Blucher na své cestě směrem k Oslu.
Naše
loď připlula opět o něco dříve, a tak mohli členové
výpravy klidně fotit a filmovat až do zakotvení. Ne že
bych některé potkal, asi vše zvládají z kajuty. Z paluby
je to větší sranda, alespoň máte větší rozhled.
Zakotvili jsme naproti pevnosti Akerhus. My se kochali
pevností, lidé stojící na hradbách se kochali naší lodí.
V dálce bylo také vidět radnici – cihlovou budovu s
dominantními věžemi z roku 1950. Jen pro zajímavost,
stavba trvala 30 let! Zápisek z Osla najdete už
na jiném místě mých
stránek – v cestopise z roku 2007, proto se nebudu zde
opakovat. Od té doby se jen změnil počet obyvatel na
skoro 600 tisíc, před měsícem zde jeden blázen povraždil
skoro 100 lidí. Jinak vše zůstalo při starém.
Ve
smluvený čas, tj. 10:15 jsme se potkali v recepci a
vyrazili na společný výlet. Zvažoval sem, zda si vzít či
nevzít deštník. Jak jsem později poznal, udělal sem
chybu, když sem ho nechal v kajutě. Venku jsem chvíli
hledal autobus s průvodkyní, ale mezitím si ona našla
nás. Tak tedy vzhůru na výlet. Nejdříve na lyžaři
oblíbený vrcholek Holmenkollen, který je zároveň velmi
příjemnou rezidenční čtvrtí. Na rozdíl od mé návštěvy v
roce 2007 zde stojí nový skokanský můstek – v moderním
vzdušném stylu, bez podpůrné nohy. Jeho výška je 60
metrů a nahoru jsme se mohli podívat díky zubačkovému
výtahu nebo lanovce? Z terasy můstku se naskýtá
překrásný výhled na město připomínající amfiteátr, na
fjord a okolní kopce. Holmenkollen není jen skokanské
centrum. Jsou zde soustředěny všechny lyžařské
disciplíny – skok, sjezd, běžky, biatlon apod. Každý rok
v březnu se zde pořádá velká lyžařská soutěž. Podle
průvodkyně je to velká sláva. Ještě ke skokanskému
můstku, splňuje všechny moderní mezinárodní standardy a
nejdelší skok, který se z něj podařil byl 139,5 metru.
Když jsem stál nahoře, tak jsem si říkal, na co asi
myslí skokan, když pod sebou vidí ten sešup a následně
„kotlík“, ve kterém brzdí! Uf! Z hlediště mu ve finále
tleská 30 tisíc diváků.
Součástí komplexu je i lyžařské muzeum. Lyže mají v
Norsku dlouhou historii. Nejen posledních 100 let, ale
dalo by se říci, že první dřívka připomínající lyže
vznikala už více než před 2 000 lety. Od té doby člověk
pracoval na jejich zdokonalování a úpravě do dnešního
vzhledu. V muzeu je velké množství exponátů – od
prastarých lyží, bot, vázání až po oblečení a také
expozice věnovaná Amundsenovi a rovněž královské rodině.
Kdy první novodobý norský král Hakoon VII. byl původně z
Dánska a lyžovat neuměl. Aby mohl být plnohodnotným
Norem, tak mu nezbývalo nic jiného než se to naučit.
Jeho potomci naproti tomu už byli zdatnými lyžaři.
Prohlídka Holmenkollen se trošku protáhla, bylo nutné
ještě členy výpravy pustit i do suvenýrového obchodu a
mezitím obloha splnila to, co věštila od rána. Začalo
pršet. Nejdříve trošku a potom už proudem! Mrzelo mě, že
jsem si nevzal ten deštník. To nás čekala prohlídka
Vigilandova parku a všech jeho více čí méně úchylných
skulptur. Naštěstí sem se schoval k paní průvodkyni pod
deštník, jinak bych byl mokrý asi ještě teď. Z důvodu
počasí jsme se parku nevěnovali natolik, jako kdyby
svítilo sluníčko. Vzpomínám si na rok 2007 kdy tehdejší
průvodkyně rozebírala Vigilanda do nejmenších detailů.
Dneska mi to ani nevadilo.
Na
druhé straně parku jsme opět sedli do autobusu a
následovala finální projížďka městem kolem univerzity,
parlamentu, královské rezidence, opery a banky zpět do
přístavu. Malá ochutnávka Osla skončila dle plánu a
všichni mohli ve volném, deštivém odpoledni vyrazit kam
bylo libo. Ještě před tím, jsem předal členům výpravy
informace ohledně nedělního vylodění. Budou se sice
ještě mockrát ptát, ale snad si něco zapamatovali už
teď.
I já
jsem se vrátil na chvíli na loď. Vyložit to, co jsem měl
v kapsách a hlavně pro deštník. Bez něj už si po Oslu
netroufám chodit. Nebral jsem si s sebou ani foťák, vše
mám už nafoceno z předchozí návštěvy. Vzal jsem si
navigaci a keškopotřeby (tužku a razítko) a vyrazil na
lov. Dneska jse byl pravda úspěšný. Sedm nalezených
pokladů mluví za vše. Pomohlo mi deštivé odpoledne, kdy
nebylo venku tolik lidí a také sem se občas mohl schovat
za deštník.
Po
malém okruhu po městě mě mé kroky zavedly zpět na loď.
Vypadalo, že přestává pršet. Opak je ovšem pravdou. Když
jsem si byl na kafe nahoře na palubě, pršelo stejně
vydatně, jako když jsme opouštěli v neděli Kiel. Zítra
by nám mělo na dánskou Kodaň svítit sluníčko. I když
nebude, tak pro mne to bude důvod k malému výročí –
Dánsko bude další navštívenou zemí na mém dlouhém
seznamu!
FOTOGALERIE
20. srpna 2011: sobota
Kodaň
Díky
Bohu, že je ráno! Dnešní noc jsem si myslel, že nás loď
chce vyklepat z postelí. Původně jsem si říkal, že
plavba mezi Norskem a Dánskem bude klidňoučká, vždyť to
přeci není až tak otevřené moře. Opak byl pravdou. Ve
dvě ráno mě vzbudilo řádné houpání a rachocení, jak loď
narážela na vlny. A jak jsem se později dozvěděl,
podobný pocit měli i ostatní členové výpravy. Měli by na
postele montovat nějaké bezpečnostní pásy. Ale rána se
všichni zdárně dočkali.
Jako
vždy jsem se na snídani vybavil foťákem. Podle itineráře
bychom měli připlout do hlavního města Dánska brzo. Na
snídani chodím čím dál dříve a říkám si, že zde přeci
nikdo nemůže být. Možná podobný pocit mají i ti ostatní
cestující, se kterými se potkávám. Jsou to vesměs ti
samí. Loď se pomalu blížila k dánskému pobřeží a moře se
už zklidnilo. Hrnky nám tedy neběhaly po stole a talířky
také neměly tendenci sklouzávat do klína. Jakmile jsem
vyšel na otevřenou palubu, jen v jedné bundě, bylo
jasné, že ač svítí sluníčko, žádné velké teplo není.
Vítr, který rozbouřil moře v noci stále foukal, i když
asi o dost míň. Natažené dráty mezi komínem a velínem
svištěly jako bychom byli někde na horské chatě – jako
Anděl na horách, s tím rozdílem, že nikomu neulítla
beranice. Vzduch také zvláštně voněl, jako když se na
jaře rozpouští sníh. Skočil jsem si do kajuty pro druhou
bundu a dobře jsem udělal. Někteří jedinci byli vybaveni
i čepicí a rukavicemi, další oproti tomu běhali po
palubě jen v tričku a v kraťasích. V okolí Dánska asi
fouká často, protože v přístavu stojí několik větrných
elektráren. Jejich vrtule se kroutily, div že se
neutrhly! A co teprve té elektřiny, kterou vyrobily! Po
schodech jsem vystoupal na nejvrchnější přístupnou
palubu – solárium. A zde jsem poznal tu pravou sílu
větru. Nevím, jak fučel rychle, ale dost silně na to,
abych proti němu nemohl ani jít. Připadal jsem si jako
bych kráčel ve vichřici. Podobně nahrbeně a nakloněně
zde chodili všichni odvážlivci. Foťák jsem měl naštěstí
na krku, ale když jsem fotil něco mobilem, tak velmi
opatrně, byl bych nerad, kdyby skončil hluboko pod námi
…
Musím
zde uvést zápich dnešního dne – přišel za mnou jeden
člen výpravy a ptá se „Toto je Copenhagen nebo Kodaň?“,
odpověděl jsem mu, že Kodaň. Odvětil mi další otázkou
„Kde je teda Copenhagen?“ Cukaly mi koutky, ale v klidu
jsem mu vysvětlil, že se jedná o český překlad jména
Copenhagen. Asi jsem mu měl říct, že jsme v Kadani. Tím
bych do úplně dostal ...
Při
přistávání nám pomáhal malý remorkér. Nevím, jestli to
bylo kvůli větru či je to zde běžné. Vypadal, bobek
malý, jako by se s námi přetlačoval. My jsme ale nakonec
vyhráli a přistáli v Kodani. Nedaleko od nás stály už
další 3 výletní lodi – jedna byla Costa, ale další
nevím. Má 69. navštívená země, Dánsko, mě přivítala
sluncem a větrem. Podle předpovědi mělo být ale dneska
teplo, proto jsem bundu nechal v kajutě.
V
dohodnutý čas jsme se všichni opět setkal v recepci.
Dneska zde bylo rušno, protože někteří cestující už v
Kodani končili. My ne, my až zítra. Ale možná by z
Kodaně bylo lepší letecké spojení a byl bych u mé
Terezky už dneska. Co zítra? To už jen připlujem,
přejedem a budem čekat. Dnes nás ale čekala ještě
prohlídka hlavního města Dánska. Na vylodění si musím
počkat do zítra. Venku na nás už čekal průvodce s
autobusem. Podle informací co jsem se dozvěděl, tak to
byl pán v důchodu, který dělá průvodce 5. rokem,
každopádně vědomostí měl dosti a také vládl krásnou
angličtinou.
První
zastávka byla po velmi krátkém přejezdu autobusem – k
Malé mořské víle. Socha dívky zírající do moře byla
skutečně velmi blízko místu kotvení lodí. Kdybychom měli
více času, dalo by se sem dojít i pěšky. Malá mořská
víla, opředená mnoha pověstmi, je cílem každého turisty,
každý se s ní chce vyfotit. Bohužel se najdou i takoví,
kterým je asi trnem v oku a chtějí ji poškodit. Tak se
tomu stalo i před nedávnou dobou a socha na svém místě
nějaký čas nebyla. Propletli jsme se mezi davy dalších
turistů a jali se obdivovat tuto sošku. Patří ke Kodani
stejně jako čurající panáček k Bruselu.
Ale
honem zpět do autobusu. Program je časově omezen a i tak
dosti náročný. Propletli jsme se ulicemi Kodaně, na
chvíli najeli na dálnici, poté z ní sjeli a projížděli
dánským venkovem. Dánsko je zemí zaslíbenou pro cyklisty
– všude jsou cyklostezky, dokonce i podél dálnice. Nikde
se cyklisti, pokud se chovají slušně, neplantají mezi
auty nebo chodci. A co víc, krajina je zde značně
plackózní. Jediné dvě „hory“ mají necelých 170 metrů nad
mořem. Nebudeme jim ale říkat hory, že? O plackóznost
dánské krajiny se zasloužil ledovec, který zde během
poslední doby ledové ležel. Jak roztál, tak se pevnina
vyzvedla z mořského dna, ale nebylo zde již dalšího
působitele na vzhled krajiny. Dánské vesničky jsou
dokresleny sněhobílými domky s rákosovými střechami,
rybníky, pastvinami, políčky a lesy. Skutečně se bylo na
co dívat. Na blankytně modré obloze se převalovaly jen
bílé beránky. No radost pohledět. Někteří členové
výpravy si asi nepřečetli program a zděšeně se ptali,
kam je to jako vezeme. Asi si mysleli, že už jedem do
Kielu autobusem!
Městečko Frederiksborg, náš dnešní cíl mimo Kodaň, leží
asi 30 km severně. Důvodem naší návštěvy byl bývalý
královský palác z roku 1628. Bohužel královská rodina
jej nepoužívala už od roku 1750. Díky tomu zde mohlo
vzniknout muzeum s překrásnou expozicí předmětů
používaných šlechtickou rodinou. Ještě bych chtěl
připomenout, že dánská královská rodina je nejdéle
vládnoucí dynastií na světě. Současná královna Margareta
II. nemá ale žádnou politickou moc a je pouze
reprezentační osobou. 80% dánských obyvatel ji však
respektuje a má v oblibě. Komplex paláce, tedy dnes
muzea, se skládá původně z ženského a pánského křídla,
kostela a zahrady. Na posledně jmenované místo nám
bohužel čas už nezbyl. Viděli jsme ji ovšem z oken
paláce a působila velmi velkolepě – ve francouzském
stylu, s fontánami a rybníkem, na kterém jezdila
lodička. Místnosti už nejsou zařízeny tak, jakoby v nich
žila královská rodina, komplex je muzeem a tak exponáty
mnohdy nejsou na místech, kde by asi běžně měly být.
Ložnice by určitě nebyla v největší místnosti apod.
Velmi zajímavý je ochoz kostela – jsou zde plakety s
erby jednotlivých státních návštěv, které byly
obdarovány Řádem slona, nejvyšším dánským vyznamenáním.
Pokud ten který představitel státu neměl svůj erb, pak
mu jej heraldici dle určitých informací vytvořili.
Po
hodinové prohlídce komplexu jsme se pomalu vraceli do
autobusu. V kostele byla dneska ve 14:00 svatba a hosté
se začali už scházet. To bylo další zpestření dnešního
dne. Členové výpravy se samozřejmě vyptávali, jak vypadá
taková dánská svatba. Obřad zde je vždy až kolem této
hodiny a nepořádá se žádná ustrojená a ustrnulá hostina,
spíše následuje párty, kdy se každý baví formálním
stylem.
Po
dálnici jsme se vrátili zpět do města. Sluníčko svítilo
na členy výpravy a ti začali usínat, ale malá ochutnávka
Kodaně je opět přivedla k životu. Ve městě toho není moc
k vidění, či spíše to na mě tak nepůsobilo. Kodaň má 1.7
milionu obyvatel, což je zhruba třetina veškerého
obyvatelstva země. Není to zde ale nijakým způsobem
znát. Nepočítám-li tedy turisty, kterých zde byly, díky
třem lodím, tisíce. Průvodce říkal, že někdy sem přijede
8 výletních lodí najednou. To pak musí být neskutečný
hukot, kdy se jedna skupina předhání s druhou. Z
autobusu jsme vystoupili v Novém přístavu nebo také
přístavu Nyhavn. Toto místo je velmi známé z pohlednic a
letáků z Kodaně. Nový přístav není zase tak správné
pojmenování, protože je z roku 1750. Ale co už naděláte,
mnoho míst na světě se jmenuje nelogicky. Autobus nás
zde opustil. Loď dneska nekotvila v centru města, ale
asi 2 km od něj, proto se všichni členové výpravy
rozhodli zůstat ve městě. Je nesmysl, nechat se zavézt k
lodi a pak jít třeba zpátky, nebo trávit tak krásné
odpoledne na lodi. Průvodce nás provedl kolem jednoho z
Andersonových domů. Záměrně píši „jednoho“, protože žil
asi v 17. Dělal domácího učitele a nebyl zrovna
jednoduchou osobností. Proto, jakmile rodiny zjistily,
co je zač, tak ho hned vylifrovali. Sám Andersen se
narodil v Ostende, městě asi 150 km od Kodaně. Sem
přišel ve věku 17ti let se svou rodinou. Otec byl švec,
ale Andersen chtěl získat slávu v divadle, opeře nebo
baletu. Ani jedno se mu nepodařilo. Manažer divadla si
jej ale všiml a na 4 roky ho poslal do školy. Andersen
se vrací jako vzdělaný muž, umí dánsky a už v té době
tvoří a je slavný. Už ve svých 35 letech byl bohatý. To
mu ale nestačilo. Chtěl být slavný. Byl přítelem
královské rodiny, měl dveře všude otevřené. Zabodoval i
svým pohřbem. Když věděl, ve věku 70 let, že umírá (měl
rakovinu), zašel za knězem a říká, že by si chtěl užít i
svého pohřbu, vidět kdo přišel, jak se tváří apod. Proto
přesvědčil kněze, aby do jeho rakve vyvrtal otvor,
kterým mohl vše pozorovat …
Nyhavn lemují krásně barevné domky, kotvící lodě,
restaurace a stovky či tisíce turistů. Uf, nebylo nám
líp v liduprázdných fjordech, kde je člověk na dosah
čisté přírodě …? Každopádně, Nyhavn patří mezi symboly
Kodaně stejně jako Malá mořská víla. Společně s
průvodcem jsme prošli kolem kanálu, zastavili se u
památníku padlých vojáků z II. světové války – toto
symbolizuje kotva. Na dalším náměstí členy výpravy
zajímala barevná plastová slůňata různě rozmístěná po
městě. Toto je projekt na zafinancování záchranných
stanic pro slony. Sochy slůňat, původně bílé, byly
předány umělcům a tito si je mohli vyzdobit dle svého
vkusu. Finální „výtvory“ jsou následně prodávány na
aukci a celý výtěžek jde záchranným sloním stanicím.
Nákupní ulicí se naše skupinka prodrala na Church
square, neboli Kostelové náměstí. Zde společná prohlídka
skončila. Rozloučili jsme se průvodcem a zorientovali
kudy tudy. Každý mohl trávit odpoledne dle libosti.
Já
opět vyrazil na nějaké kešky. V Dánsku nemáme ještě
žádné nasbírané. Bohužel kvůli přelidněnosti nebyl
jejich „lov“ jednoduchý. I přesto se mi jich 5 podařilo
najít. Vybíral jsem si takové, které byly poblíž mé
cesty zpět k lodi - u Nyhavnu, Královského divadla,
nábřeží a Malé mořské víly. U jedné nastal problém s
vrácením krabičky – nedaleko Malé mořské víly. Vyzvedl
jsem, zalogoval se, ale kde se vzali tu se vzali
svatebčané, kteří se začali scházet a nasedat na
přistavenou loď. Jejich průvod neustával! Uf, bylo to
náročné.
Podobně jako já, vrátili se i ostatní členové výpravy
včas na loď. Před chvíli Orchestra zvedla kotvy a míří
zpět do východoněmeckého Kielu, kde se zítra vylodíme.
FOTOGALERIE
21. srpna 2011: neděle
Kiel – Hamburk – Vídeň –
Home Sweet Home
Včera
jsem byl rád, že je ráno kvůli houpání, dneska protože
připlouváme zpět do Kielu, odkud loď před týdnem
vyplula. Všechno už jsem měl sbalené ze včerejška, kufr
jsem dle pokynů lodního personálu vystrčil přede dveře
než jsem šel spát. Ráno už jen dobalit pár zbylých věcí,
zkontrolovat účet, který mi přinesli přes noc a pak už
nezbývalo než vyrazit na snídani. Nebral sem si dneska
foťák, jako v jiné dny. Měl jsem, alespoň bych ušetřil
kroky po schodech. Nejprve byly na obloze těžké, šedivé
mraky a vypadalo že z nich bude každou chvíli pršet. Ale
už se asi tak stalo. Loď byla celá mokrá a na obloze
vycházelo sluníčko. Něco jsem vyfotil mobilem a pak se
vydal zpět do kajuty pro foťák. Stejně už tam byl
uklízeč, tak sem vzal vše a kajutu-kobku nadobro
opustil.
Přistání v Kielu proběhlo opět před určeným časem a
cestující se začali shromažďovat na určených místech.
Jelikož se mě v půlce plavby ptali, kdy chceme vysedat,
považoval jsem to za uzavřené a počítal, že půjdeme jako
první. Jaké bylo však mé překvapení, když vyhlašovali
jednu barvu za druhou a naše stále nic. V jednu dobu sem
měl pocit, že na nás zapomněl. Proto jsem se šel na
recepci zeptat, jak to tedy bude? Proč se ptají, když je
to stejně ve finále jinak? Paní mi na to nedokázala
odpovědět. Za chvíli jsem byl na recepci znova. Jeden z
členů výpravy ztratil kartu pro výstup z lodi.
Nevypadalo to, že bychom měli hned vystupovat, tak jsme
šli vyřídit novou. Naši barvu vyhlásili po 45 minutách
od mého požadavku, tzn. autobus s průvodkyní čekal venku
hodinu zbytečně. Píši záměrně hodinu, protože ještě
chvíli trval celý přechod k zavazadlům a jejich
vyzvednutí.
Venku
mezitím zmizely všechny mráčky a my vyrazili po dálnici
do Hamburku. Cestou nám průvodkyně řekla spoustu
informací o Kielu, Hamburku, historii atp. Docela to
uteklo. Na rozdíl od minulého týdne byla dneska dálnice
směrem do Kielu dost zacpaná, jednu chvíli se ani
nehýbala. Prohlídka Hamburku byla ztížena cyklistickým
závodem, jež vedl víceméně centrem a spousta ulic byla
částečně či zcela neprůjezdná. Nejhorší bylo, že některé
nešly ani přejít. Nebylo to jednoduché ani pro řidiče,
který kličkoval mezi zaparkovanými auty, když mistrně
hledal objížďky a také pro průvodkyni, jež musela hodně
improvizovat a i přitom ztíženém provozu se snažila
předat co nejvíce informací a co nejvíce nám ukázat.
Snažila se i o občasnou procházku, na některých členech
výpravy bylo vidět, že občas nechápou, proč se tam či
onam jde. Každopádně ji obdivuju, jak vše mistrně
zvládla. Viděli jsme přístav na Labi, který je cca 100
km vzdálený od moře a i přes tuto vzdálenost zde je
rozdíl mezi přílivem a odlivem 3 metry, viděli jsme
jezero Alster s centrem v pozadí, různé rezidenční
čtvrti, ale také vykřičené čtvrti s červenými lucernami,
kde v 60. letech začínali Beatles apod. Cesta také vedla
kolem městských parků, kterých je v Hamburku 40%.
Hamburk je rozlohu velký jako New York – 750 km2,
ale žije zde 1.8 milionu obyvatel. Typické jsou pro
město rozlehlé a zelené plochy. Celá projížďka se dvěma
zastávkami trvala cca 3 hodiny.
Ve
13:00 bylo nutné dle itineráře vyrazit na letiště, které
leží velmi blízko centra, na sever od něj. Dorazili jsme
sem po necelých 30 minutách a vystoupili přesně na tom
místě, kde nás před týdnem čekal autobus.
Čekání, to je to správné slovo pro dnešní odpoledne.
Všichni členové výpravy se odbavili u automatických
kiosků, už téměř sami, některým jsem ale musel pomoci.
Jen neporozuměli tlačítku pro přidání spolucestujícího a
pak se divili, že nesedí spolu. Hodinu a půl to přežijou
… Ale zpět k čekání – letadlo letí až v 19:55 a nástup
je plánován na 19:30. To budeme znát všichni letiště
dokonale ...
FOTOGALERIE
|
