TOPlist

 

PLAVBA NORSKÝMI FJORDY

14. - 21. 8. 2011

    

 

 

 


 

14. srpna 2011: neděle

Vídeň - Hamburk - Kiel

Neděle ráno … nebo noc … v jednu hodinu zvoní budík. Byl takovým vysvobozením z dnešní noci, kdy jsem snad nezamhouřil oko. Neustálé sledování ubíhajícího času a očekávání spánku bylo víc vysilující než můj včerejší výlet na kole po kopečkách Velkých Karlovic. Tak proto to vysvobození.

 

Dnešní cestování je více než složité – autem z Kvasic do Brna, tady přesednou na autobus jedoucí do Vídně. Na letišti se setkat s převážnou částí členů výpravy, kde jedni z nich mi telefonovali už v 5 ráno, kdy autobus opouštěl první zastávku ve Vídni – měli strach, že se ztratí, přitom sraz byl domluven až na 5:15. Na letišti bylo třeba u elektronických odbavovacích budek vyřídit palubenky. Neustále řeším otázku, proč toto zařízení zde je, když stejně musíte s kufrem k přepážce, kde sedí člověk a tento může palubenku vyřídit. Starší generace s tímto způsobem odbavení nemá zkušenost a neví co dělat. Navíc vždy část zařízení nefunguje či jinak stávkuje, u ostatních je fronta nervózních lidí. Nejinak tomu bylo i zde. I já bohužel měl konflikt s jedním rakouským vidlákem, který mi málem odhodil kufr. Sám jsem ho nepochopil, ale krásnou češtinou mu vysvětlil, že německy nerozumím a jestli něco chce, tak ať mluví česky.

 

Letadlo z Vídně do Hamburku letělo na čas, většinu letu jsem kvůli brzkému vstávání prospal – byl to můj 210. let. A hle, už přistáváme v německém Hamburku. Pro mě nové letiště. Čekal bych zde nějaké udusané fotbalové hřiště, ale ono ne. Letiště rozměrů snad Frankfurtu – velké, krásné, moderní. Jen trošku matoucí orientace – šipka východ směřovala jak k terminálu 1, tak k terminálu 2. Já, ostřílený letišťák, jsem se ale nenechal zmást a i když mám někdy s orientací problémy, zamířil ke správnému místu vydávání zavazadel. Zde se nechala strhnout část členů výpravy, protože od lodní společnosti MSC už tady pochodovali zaměstnanci s cedulkou MSC Orchestra – to je naše loď. Části výpravy jsem stihl vysvětlit, že to není pro nás. Zahraniční část, rozuměj slovenská, byla ale rychlejší a už se s nimi chtěli vydat do Kielu, asi jsem je měl nechat J

 

V příletové hale nás čekala paní „průvodkyně“ se zbylými členy výpravy, kteří jeli z Prahy vlakem. Uf, tím mi spadl kámen ze srdce. Jsme všichni, máme doprovod a je možné vyrazit směr přístavní, bývalé východoněmecké, město Kiel ležící cca 100 km od Hamburku – po dálnici necelou hodinu a půl. V neděli ráno byl provoz minimální, tak byl přejezd rychlejší než jsem čekal. Trošku ve mně panovaly obavy z odbavovacího procesu, měl jsem v živé paměti ještě zmatek z loňského Livorna. Kiel není ale Livorno. Přivítal nás krásný, moderní odbavovací terminál, naháněči a pomáhači už vše organizovali od vjezdu autobusu na parkoviště. Uf, tak jsem se zbavil dalšího kamene. Vyložili nám kufry, pojistili jsme je dalšími visačkami s číslem kajuty a šli do terminálu. Předodbavení v přízemí a stejně tak i samotné odbavení ve druhém patře bylo dílem okamžiku. Během chvíle byly všechny formality vyřízeny. Po chvíli čekání vyhlásili náš nástup na loď, následoval průchod rtg rámem jako na letišti a jsme na lodi!

 

Moje kajuta je oproti té loňské vnitřní, ech, taková kobkózní, ale v rámci vnitřních kajut té nejvyšší kvality. Jen se signálem na mobil je zde trošku problém. Nezdržoval jsem se zde a vyrazil se podívat po přístavu v Kielu. Navigace mi zde také ukázala několik kešek, byla by škoda je zde nechat. Ne? Město Kiel bylo během II. světové války vybombardováno. Není zde žádné historické centrum. Dominantou města je evangelický cihlový kostel se zvonicí podobnou té na náměstí Sv. Marka v Benátkách. Okolí přístavu dominovaly cihlové přístavní budovy, různě vedoucí potrubí a velké množství sex shopů, eros shopů, xxx kin a podobných zařízení. Našel sem dvě kešky, začalo pršet, tak sem se vrátil na loď. Někteří členové výpravy teprve vyráželi ven, ale už toho moc neviděli – déšť už nepřestal.

 

Šel jsem se naobědvat do „válcovny plechů“ a skrze velká okna pozoroval šednoucí oblohu a sílící déšť. Musím si oken užít do foroty, v kajutě je nemám. Kolem půl čtvrté vyhlásili cvičný poplach. Cestující vybíhali z kajut ve vestách a zmateně hledali shromaždiště. Naštěstí lodní personál je vždy na podobné chvíle připravený, tak všechny správně nanavigovali kam patří. Chvíli po ukončení cvičení loď zahoukala a pak znova a znova a zvedla kotvy. Strávil jsem chvíli pozorováním ubíhajícího Kielu a pak odešel do kajuty. Zbytek odpoledne jsem strávil vybalením kufru, prohlídkou lodi a v podvečer krátkým úřadováním v recepci. Všichni členové výpravy ale věděli vše, tak se nikdo nedostavil.

 

Večeři máme na lodi naplánovanou na druhou směnu, tzn. ve 20:30. Je to na mě docela pozdě a také jsem byl po včerejším cestování unavený. Zvolil jsem raději variantu „válcovny plechů“ s následným přesunem do postele. Uf, jak se mi asi bude spát v kobce?

 

Během večeře, za hustého deště, jsme podepluli most Oster – Renden, který má délku 9 námořních mil, tzn. cca 15 km. Je to nejdelší most v Evropě a spojuje dva dánské ostrovy – Selandia a Fionia. Připomíná trošku svým vzhledem Golden Gate v San Franciscu.

 

 

15. srpna 2011: pondělí

… na moři ...

Mé včerejší obavy byly naprosto zbytečné, spal jsem jako zabitý a spal bych asi ještě i teď, kdyby mě nevzbudil v 7 hodin nastavený budík. Dneska se nikam nespěchá, jen bych chtěl vědět, jak to vypadá venku … to si budu muset počkat až na snídani.

 

Vystoupal jsem na 13. palubu a zjistili, že už neprší. Na obloze se sice stále převalovaly těžké mraky, ale postupně se začaly trhat a slábnout. Sem tam se dokonce ukázala i modrá obloha. Dneska nás čeká pokračování cca 1 200 km plavby podél norského pobřeží až do Hellesyltu, kam máme doplout zítra v 8 hodin ráno.

 

Celý den na moři mi nepřinesl žádné potěšení. Ba právě naopak. Chvílemi mi v mé kobkózní kajutě připadalo, že se o mne pokouší mořská nemoc či tak něco podobného. Vše jsem si ale asi způsobil sám, když jsem sepisoval upřesňující časy výletů pro členy výpravy. Moc jsem se na to asi soustředil. Pomohlo mi uklidnit rozhoupaný žaludek malou svačinkou a pobytem venku. Právě ten pobyt nebyl zas až tak jednoduchý. Svítilo sice krásně sluníčko, na obloze byl sem tam mráček, ale nesnesitelně foukalo. Bylo vidět na všech cestujících, jak se snaží najít závětrné místečko. A mně se to podařilo – na zádi! Sluníčko se tady opíralo a někteří jedinci si troufli dokonce i do plavek a opalovat se. To jsem je ale obdivoval. Jiní si zase vlezli do prosklené kukaně – sprchy. Tam zaručeně nefoukalo. Vypadali ovšem jako kuřáci na letišti – uzavření ve svých kukaních.

 

A co se zbylým časem? Zakoukal jsem se do rozdívaného seriálu Zoufalé manželky, který Terezka doma sleduje. Asi mne chytil podobně jako ji a nedalo se od něj odtrhnout. Málem jsme propásl úřední hodiny v recepci. Přiřítil sem se tam těsně kolem půl sedmé. Byli tam dva členové výpravy, trošku zmatenější manželský pár, a kde že jsou ostatní a co že se jako bude dít. Trošku mi to nedocvaklo. Na vzkaz s časy pro výlety jsem uvedl informaci i o „úředních“ hodinách v recepci. Dvojice to ovšem pochopila tak, že se má dneska do recepce dostavit … Skutečně se nic nedělo a tak jsem jim vysvětlil, že se jedná o dobu, kdy mne zde určitě zastihnou. Spokojeně odešli do divadla. Uprostřed atria, kde je recepce začaly koncertovat na klavír, housle a čelo místní muzikantky, a tak společně s dalšími členy výpravy jsme zde pobyli až do půl osmé. Následně jsme se vydali na večeři – oni až o půl deváté do oficiální restaurace, já ihned do neoficiální „válcovny plechů“ na 13. palubě. Večeře v půl deváté je pro mě pozdě.

 

Po večeři jsem pokračoval v rozkoukaném seriálu. Těsně před spaním mi ještě spočinulo oko na lodním tisku pode dveřmi. Kouknu na první stranu a krve by se ve mne nedořezal. Nejen že zítra se vyloďuje na člunech, ale skoro o hodinu později než bylo původně uvedeno. Bylo už skoro 11 hodin a tak jsem všechno řešení ponechal na ráno. Díky tomuto šoku se mi zase rozhoupal žaludek a tak jsem byl rád, že už jdu spát.

 

 

16. srpna 2011: úterý

Hellesylt/Geiranger

Budík jsem si dneska nastavil už na půl sedmé, abych měl dostatek času řešit nastalou situaci. Vzbudil jsem se už v 6 a dále neležel v posteli. Bylo mi jasné, že loď už stojí, na snídani jsem proto šel s foťákem a udělal jsem dobře. Počasí venku nebylo pravda nijak příznivé, na okolních kopcích lemující 120 km dlouhý Geiranger fjord byly napíchnuté těžké mraky a poprchalo. To ale nebránilo cestujícím, aby se stejně jako já, kochali okolní krajinou. Divil jsem se, proč tu nejsou naši členové výpravy, došlo mi to hned – mají všichni kajuty s balkonem, tak proč by chodili ven, že?

 

Po rychlé snídani jsem se vydal do recepce, abych zjistil, jak se věci mají. Tady mi paní odpověděla, že rezervaci pro skupinu jsem měl udělat včera. Hm, to jsem ani ale nevěděl, že budeme vysedat z lodi na člunech. Nebylo to uvedené ani v informacích k plavbě. Lístky na „přívoz“ se budou rozdávat od 9ti hodin v 6. patře. Tak jsem nelenil a už od 7:45 čekal na určeném místě. Nebylo ani 8:15 a už se začaly scházet davy. Nakonec jsme se Španělem, který přišel po mně vyvolali davovou psychózu a vytvořili řadu. Uf, no žaludek sem měl stažený celou dobu čekání. Netušil sem vůbec, jak velké budou čluny, kolik se do nich vejde lidí atd. Mezitím jsem ještě řešil změnu začátku výletu z původních 10:00 na 11:00. Nemohl jsem se samozřejmě nikomu dovolat. Až v centrále spolupracující cestovky mi pomohli. Teda jak se to vezme. Autobus s průvodcem byli prý už na cestě, tak to nelze změnit … To už se ale začaly rozdávat lístky na přívozy. Pánovi jsem řekl, že chci 19 lístků, rozuměl mi 90, tak se zděsil, postavil mě bokem a začal odpočítávat. U 30. lístku mi došlo, že mi nerozuměl. Když jsem mu řekl, že jich chci jen 19, tak mu očividně spadl kámen ze srdce.

 

Pomalu nastal čas setkání se členy výpravy v recepci. Chtěl jsem jim rozdal lístky, ale jaké bylo moje zděšení, když nebyly v žádné kapse na baťohu! Běžel sem rychle do kajuty, ale ještě u výtahu jsem šáhl do poslední kapsy – vnitřní. Byly tam! Uf. Tak zpět, rozdat je a všem vysvětlit postup. Dle lodních novin byla první zastávka v 7 hodin ráno v Hellesyltu jen technická. Vysedli zde nějací lidé, kteří odsud jeli na výlet. Pak loď pokračovala dál do Geirangeru, kde měla přistát v 10:30 a v 10:45 začít vyloďování. Bylo 9:45 a začali vyhlašovat, že mají nastupovat lidé s lístky č. 1, tzn. my. Tož jak u blbečků na dvorečku! Tak honem do recepce, všechny nahnat na loď a ještě zavolat do kanceláře do Osla, že je zase změna a my už se vyloďujeme! Stresu po ráno až dost, když ani na lodi nedokážou dát přesné informace o vylodění!

 

Lodní přívozy pojmou najednou 120 lidí, což znamená že mé obavy byly zbytečné. Teď už to vím a nebudu se příště tak stresovat. Ještě sem se bál, aby nechtěli při vybírání lístků vidět všech 19 cestujících, také nebylo třeba. Uf. Tímto jsem zase zkušenějším námořníkem. Ale musí platit to, co na lodi nejdříve řeknou … ne to co potom změní a pak zase platí to předchozí. Zítra ale máme vysedat normálně přímo v přístavu. Žádné lístky, žádné fronty …

 

Na břehu minivesničky Geiranger jsem požádal členy výpravy, aby počkali a já šel shánět průvodce a autobus. Minuli jsme se, protože jedna z členek výpravy se pro mne vydala, že už je průvodce tam. Jmenoval se Mirco, byl Němec a neuměl ani slovo norsky … teda možná něco málo. Řidič autobusu byl Švéd s knírem jako za první republiky. S Mircem se domlouvali německy. Uf, opět zvláštní kombinace. Nevadí, hlavně že jsme se našli a můžeme vyrazit na dnešní výlet do okolí Geirangeru, na 3 místní vyhlídkové body.

 

Geiranger má 245 stálých obyvatel, pár domečků, dva hotely, několik kempů a jeden osmiboký kostel s malým hřbitůvkem. Během léta se počet obyvatel zdvojnásobí a když připluje výletní loď, tak i zde dochází k dopravním zácpám a zmatkům. Silnice zde vedoucí je jediná, nejstarší část pochází z konce 19. století, kdy byla považována za technický zázrak. Zbylá část byla dostavěna v 50. letech minulého století. My se nejdříve vydali po té novější části k místu nazvanému Eagles Bend. Silnice se sem klikatí více než 10ti serpentinami. Vyhlídka na Geiranger fjord ale stojí za to. Na jedné straně je vesnice samotná, na druhé straně překrásná přírodní scenérie s vodopádem Sedm sester (sedm vodopádů). Geiranger fjord byl v roce 2005 zařazen na seznam přírodního dědictví organizace UNESCO a v roce 2006 byl zvolen jako číslo jedna mezi přírodními divy magazínem National Geographic. Hloubka fjordu je kolem 360 metrů. Celý fjord je lemován malými vesničkami, farmami a neuvěřitelnými přírodními zákoutími. Jestliže chtějí místní obyvatelé za kulturou nebo do nemocnice, pak musejí do cca 2 hod vzdáleného Alesundu.

 

Geiranger má dlouhou turistickou historii. První výletní loď odsud vyplula už v roce 1869. Od té doby začalo být místo zaplavováno vlnami návštěvníků. Místní farmáři se chopili příležitosti a začali rozvážet turisty z přístavu do okolních hor. Následoval první automobil v roce 1907, první hotel kde přebýval německý císař Vilém a další.

 

Ale zpět k našemu výletu – po krátké zastávce na Eagles Bend a samozřejmě odlovení kešky jsme se po stejné silnici vrátili zpět, skrze vesnici – centra a hlavní třídy, vystoupali kolem osmibokého kostela, hotelu Union na další vyhlídku – Flydalsjuvet, snad nejfotografovanější místo z celé oblasti. Měli jsme relativně štěstí, vždy se na krátko rozestoupili mraky a my mohli vidět naši loď kotvící dole v přístavu. I na tomto místě byla schovaná jedna z krabiček a já ji zde nemohl nechat.

 

Silnice vedoucí dále směrem k Dalsnibbě, další místní dominantě, bývá přes zimu uzavřená. Ne že by se nedala udržovat, ale hrozí zde velké nebezpečí laviny. Pro představu – napadne-li tady pět až sedm metrů sněhu, je to v pohodě. Napadne-li do 12ti metrů, je to stále v pohodě. Napadne-li 15 metrů sněhu, je to problém. Navíc přes zimu sem ani nenakoukne sluníčko – přes strmé vrcholky okolních kopců (cca 500 metrů) se sem nedostane. O lavinách a celé oblasti se toho mohou návštěvníci dozvědět ve Fjord Center. Je zde pěkná expozice věnovaná lavinám. Je asi nepředstavitelné, co padající masa sněhu způsobí v přístavu, mám na myslí obrovskou energii přílivové vlny!

 

Naším posledním vyhlídkovým místem byla Dalsnibba ve výšce 1500 metrů nad mořem. Bohužel vrcholek byl zahalen v mraku, ale i přesto jsme se se členy výpravy domluvili, že se nahoru vydáme. Bylo by škoda propásnout toto místo. Nahoře nás nečekalo nic jiného než neprostupná mlha. Mohli jsme se jen domnívat, co je asi před námi. K tomu nám napomohla prodejna se suvenýry. I já si koupil pohled, abych viděl, jak to asi vypadá.

 

Cestou zpět nám Mirco pustil malou kompilaci norské hudby a tak se mohli členové výpravy kochat výhledem do krajiny a ještě krátkou zastávkou u Hlubokého jezera. Pak už skutečně následoval sjezd serpentinami zpět do vesnice. Na jejím okraji jsme vyložili členy výpravy, kteří chtěli do návštěvnického centra a zbylá část jela do speciálního čokoládového obchodu. Proč speciálního? Už jsem se setkal s čokoládami, kde bylo chilli, pepř či podobné ingredience. Ale měli jste někdy čokoládu s modrým sýrem? S tvrdým sýrem? S olivami? Já také ne. Musím říct, že kombinace hořké čokolády a modrého sýra je přímo úchvatná. Vše se rozplývá na jazyku jako mana nebeská! Jsem zvědavý, jak to bude chutnat mé Terezce.

 

Ve zbylém čase jsem vystoupal nahoru ke kostelu, vyfotil loď z mnoha úhlů a pomalu se vydal zpět k přístavišti, nakoukl sem do několika předražených obchodů a pak sedl na přívoz a nechal se odvézt zpět na loď. Už se ozýval prázdný žaludek.

 

Odjezd lodi byl plánovaný ráno na 17:00, pak vše změnili na 16:00, ale ve skutečnosti loď odplula až v oněch zmíněných 17:00. Teď je před námi několikahodinová plavba celým fjordem až k Alesundu, kde se dostaneme na volné moře a budeme pokračovat k našemu zítřejšímu cíli – Flåmu.

 

FOTOGALERIE

 

 

17. srpna 2011: středa

Flåm (čti Flom)

Otevřu oko a co vidím … že nic nevidím. Ech, to je ten problém vnitřní kajuty – nemá okno. Nevíte, jestli je den nebo noc, pomalu ani nepoznáte, zda loď jede či stojí a signál mobilu je také o ničem. Našel jsem si dobré místečko na klice ode dveří, kde mám položený mobil. Pokud je loď na otevřeném moři, tak má svoji satelitní GSM bublinu a to je potom signál všude. Takže kde jsem to skončil? Jo, u toho nevidícího oka. Nebojte se, neoslepl sem, jen mi chvíli trvalo, než jsem nahmatal vypínač na lampičce. A ejhle, už vidím a dle času na mobilu zjišťuji, že je ráno a tudíž bychom měli už plout Sognefjordem, což je ale více než jasné. Je 6 hodin a my do něj měli vplout ve 2:30.

 

Žádné lelkování v posteli a hybaj nahoru na palubu! A tak jsem i učinil, sám sobě jsem neměl sílu odporovat. Na rozdíl od včerejška jsem se ale vybavil trikem s dlouhým rukávem a ještě jednou bundou. Venku po ránu nebývá žádné teplo. Dvě podlaží jsem vyběhl jako nic, otevřu dveře a co byste řekli? Bylo to tady! Sognefjord! Největší fjord v Norsku a druhý nejdelší na světě, po grónském Scoresby Sound. Sognefjord se zavrtává neuvěřitelných 200 km do pevniny a strmé, lemující kopce se zasněženými vrcholky místy dosahují výšky až 1000 metrů. Tím je celková výška nebo hloubka (jak chcete) fjordu cca 1500 metrů! Můj další pohled spočinul na obloze! A co byste řekli? Bylo to tam! Modrá obloha s bílými krásnými mráčky dotvářející plastičnost scenérie. No prostě to vypadalo, že dneska bude konečně pěkně, i když chladno.

 

Během snídaně loď zakotvila ve Flåmu (čti Flomu), malé vesnici v jihovýchodním Norsku. Vesnice leží na samotném konci Aurlandsfjordu, jednoho z ramen Sognefjordu, na úpatí strmých hor a na dně stejnojmenného údolí. Dnešní společný výlet začíná až v 10:45, tak přeci nebudu sedět a koukat na městečko z paluby lodi! Sbalil jsem foťák, navigaci a honem ven, ještě mezi prvními. Moje kroky vedly k piknikovému tábořišti. Jednak odsud byl krásný výhled na loď a pak zde byla ukryta keška. Odloveno, odfoceno a hurá do „centra“. Tomu vévodí malé náměstíčko s pivovarem, kavárnami, obchody se suvenýry a nádražím. Odsud odjíždí Flåmsbahn, železnice spojující Flåm a Myrdal a dále potom Oslo a Bergen. Má dvě zajímavosti – na 20 km trati je 6 km tunelů, něco jako bylo v Levante (Ligurie) a pak také trať stoupá z nuly (od moře) až do cca 800 metrů. Stavba trvala 20 let a je doposud považována za jeden z divů lidské dovednosti. Byla postavena ve 30. letech minulého století a díky prudkému stoupání se vlak dvakrát spirálovitě otočí. Trasa je jednou z nejpříkřejších na světě a není vybavena ozubnicí. Každý z vagonů má prý 5 na sobě nezávislých sad brzd, které dokážou vlak bezpečně zastavit. Nic jiného, teda ještě kromě přístavu a několika hotelů či penzionů byste zde nenašli. Já pokračoval kolem přístavu dále, na druhou stranu, kde se naskýtal zase jiný pohled na naši kotvící loď. A také nedaleko odsud byla druhá místní keš (zaměřená se 100 metrovou odchylkou). Pak jsem se pomalu vrátil do centra vesnice, připojil se na veřejnou wi-fi a nahrál nafocené snímky na facebook. Před návratem na loď jsem neodolal a nakoukl do suvenýrového obchodu. Tady jsem koupil magnetku na ledničku a malé překvapení pro Terezku.

 

Po shromáždění všech členů výpravy v recepci jsme vystoupili ven a pomalu se vydali k východu. Nedaleko od něj už stála „podezřele“ vyhlížející osoba, naše paní průvodkyně. Jaké bylo mé překvapení, když promluvila česky! Nu což, dneska si to budu užívat jako turista. Kolem nádraží jsme přešli k přístavišti, nastoupili na místní trajektovou linku využívanou turisty jako vyhlídkovou loď a mohli vyrazit z Aurlandsfjordu do Nærøyfjordu, na 2 hodinovou plavbu dokreslenou modrou oblohou, zelenými loučkami, domečky jak z pohádky a dobrou náladou. Nærøyfjord, nejužší fjord v Evropě, je stísněn vysokými skalními stěnami které zabraňují v zimě přístupu slunečních paprsků. Cílem naší plavby byl opuštěný přístav Gudvangen, kde není nic jiného než hotel, tábořiště, přístav a parkoviště pro autobusy.

 

Po téměř hodinové přestávce na oběd či kafe, stejně si ho nikdo nedal, protože tu byla snad miliarda „šikmáčů“ (Číňanů), pro nás přijel autobus a my mohli pokračovat dále skrze Nærøydalské údolí, kolem mnoha vodopádů větších či menších. Zastavili jsme, stejně jako ostatní autobusy u vodopádu s romantickým jménem „Dvojčata“. Místní voda je prý léčivá a zajistí tomu, kdo se napije nekonečné zdraví. A já si říkal, proč se tam tolik Číňanů omývalo.

 

Poslední naše dnešní zastávka před návratem do Flåmu byl hotel Stalheim. Byl postaven na počátku minulého století jako jeden z prvních hotelů v oblasti. Jeho hosty byli angličtí lordi, kteří odsud vyjížděli na lov nebo na výšlapy do okolí. Hotel celkem 3x vyhořel a jeho poslední oprava proběhla v 60. letech 20. století. Pravda, je to trošku znát … I zde byla uložena krabička, geokrabička, ale naše zastávka byla na odlov moc krátká. Mohl sem jí akorát zamávat, když jsme sjížděli dolů po nejpříkřejší silnici v Norsku, se sklonem 18%. Na některých členech výpravy bylo znát, že jsou trošku nervózní. Silnice, donedávna obousměrná, dnes už pouze pro sjezd dolů má délku 1.5km a je nutno zde 13x zatočit. Uf, i řidič byl nějaký zpocený … že by to jel poprvé?

 

A to už je závěr našeho dnešního dne. Do Gudvangenu jsme jeli 2 hodiny lodí. Autobusem je to skrze dva tunely – první 11km a druhý 5km asi 20 minut a jsme zpět v přístavu! Po rozloučení s paní průvodkyní, která byla ráda, že zase mluvila česky, prý v češtině neprovází, šla část členů výpravy na loď (měli hlad) a zbylá do obchodu nakoupit místní speciality, na které nás paní průvodkyně upozornila. I já se vydal do obchodu. Zde mě členové výpravy bombardovali dotazy, zda ta nebo ta věc je dobrá … trošku mi to připomnělo pobyt na Sardinii. Po nákupu jsem šel i já zpět na loď, dal si malý sendvič ke svačině, udělal několik fotek nasvíceného fjordu a pak už se vrátil do kajuty. Zítra nás čeká Stavanger, jen s krátkým asi 2 hodinovým výletem. Tady asi česky mluvící průvodce nebude, tak si zase zapřekládám ...

 

FOTOGALERIE

 

 

18. srpna 2011: čtvrtek

Stavanger

Už si pomalu začínám zvykat na probouzení do tmy. Dá se říci, že v neděli ráno to budu považovat za normální skutečnost. Ale to už bude poslední den na lodi a pak bude následovat probouzení pěkně u mé Terezky. Dneska jsem v kajutě nebyl zase tak úplně potmě. Ne, nenechal jsem svítit, při tom bych neusnul, ale trošku světla vydávala modře svítící dioda nabíječky. V noci jsem se probudil a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to tam svítí.

 

Další den na lodi, další zajímavá zastávka. Už ne sice tolik v přírodě, jako byly předchozí dva fjordy, ale dneska více města. Vlastně Stavanger je na poloostrově Jaeren, na březích Byfjordu, takže stále cestujeme po norských fjordech. Stejně jako včera, šel jsem na snídani už s foťákem a dobře jsem udělal. Náš „parník“ už před sedmou hodinou pomalu připlouval k ústí fjordu. Na březích se začaly opět objevovat typické norské domečky, loď doprovázeli rackové a hádejte. Jo! Svítilo sluníčko a na blankytné obloze poplouvaly bílé mráčky. Snídani jsem do sebe rychle hodil a pospíchal s foťákem na otevřenou palubu. Zde, podobně jako já, ostatní nevěděli jestli mají fotit z pravoboku nebo z levoboku. Bylo toho tolik na koukání a já bych rád vše předal těm, kteří si čtou mé zápisky a dívají se na fotky.  No prostě, snad jsem to stihl nafotit všechno. Byfjord není tak zařezaný do pevniny, ani ho nelemují tak vysoké kopce, ale má velké množství – několik desítek - ostrovů či ostrůvků, obydlených více, méně nebo vůbec. Některé mají rozměr jen pár metrů a vejde se na ně jen tak tak signalizační věžička.

 

Stavanger je 4. největším městem Norska, žije tady více než 120 000 obyvatel a své bohatství získalo díky ropě. Vše je znát na první pohled – okolí během připlouvání lemovaly různé lodě s ještě zvláštnějšími konstrukcemi apod. Své první bohatství město ale získalo z rybolovu – zvláště z lovu sleďů. Bohužel rybolov s sebou nese riziko ve výkyvech množství ryb. Jednou bylo město nahoře, podruhé upadalo apod. Ale i přesto se sem už v 19. století začali stahovat davy bednářů, kovářů a výrobců rybářských sítí. Tito s sebou nepřiváželi jen své rodiny, ale i své domy. Ano! Tam kde bydleli dům rozebrali a ve Stavangeru jej zase postavili. A tak vzniklo, dnes malebné, staré město s typickými norskými dřevěnými domečky – jmenuje se Straen nebo také Gamle Stavanger.

 

Stavanger je také zajímavý tím, že loď kotví přímo v centru města. Ne všude je to takové. Na mnoha místech je přístav vzdálený a musí se z něj jet autobusem. A i naše loď si to se svou majestátností Titaniku přihasila do přístaviště výletních lodí. Jak jinak, než zase o hodinu dříve. Já jsem pozoroval přistávací manévr a přemýšlel, jestli mám stejně jako včera jít na pevninu už dříve a trošku se projít. Na rozdíl od včerejška nebylo tolik času. Ale i tak jsem na chvíli vyběhl na protější vrcholek s věží Valbergtarnet – stará vodárenská věž, která měla i strážní účel, proto zde jsou 3 rezavé kanony. Na rozhlednu se platilo vstupné 4 EUR. I z vrcholku kopečku byla pěkná vyhlídka na loď. Honem uličkami zpět na loď, páni u kontroly se asi divili, že se tak brzo vracím. V recepci jsem „nabral“ členy výpravy a zase ven. Tady už nedaleko čekal náš autobus s průvodkyní – dneska Nina. 2 hodinový výlet po městě a okolí mohl tudíž začít.

 

Nejdříve jsme projeli přístavištěm, kolem Norsk Oljemuseum (Norské ropné muzeum), které je oslavou úspěchů ropného průmyslu. Muzeum se skládá ze 3 částí a poslední je postavena na zbytcích ropné plošiny. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout sbírky věnující se mořské geologii a samozřejmě těžbě ropy. Nedílnou součástí je expozice o katastrofách a neštěstích, které jsou s ropným průmyslem spjaty. Nedaleko od muzea je přístaviště trajektů a lodí Hurtigbat. Naše prohlídka pokračovala dále přes dominantu města – most ze 70. let minulého století spojující jeden z ostrovů s městem. Do doby, než zde byl most postaven, na ostrově žilo 200 osob, kterým stačil na dopravu přívoz. Jakmile otevřeli nový most, počet obyvatel stoupl na 10 000 a ostrov se stal rázem velmi drahou rezidenční čtvrtí. Mimo jiné zde má každý svou jachtu nebo loď, kterou využívá o víkendech. Na nejvyšší věž mostu je každý rok připevněn vánoční stromeček – tato tradice trvá od roku 1978.

 

Vrátili jsme se zpět do města a uličkami Skagenu, čtvrti vystavěné na hrbolatém výčnělku na východní straně přístavu, kde se prolíná nová výstavba s původní. Říká se, že křivolaké uličky jsou dědictvím ještě po starém vikinkském osídlení. Odsud jsme sjeli do centra města, kde je jediná středověká památka – katedrála Domkirke z roku 1125. Původně se jedná o románský kostel, který se během svého trvání musel podrobit mnoha rekonstrukcím. Interiér je jednoduchý, nejzajímavější je dřevěná kazatelna ze 17. století. Zajímavé na katedrále je, že má dřevěnou podlahu a řady se židličkami jsou označeny písmenky. Nedaleko od katedrály, kousek přes městský park je jezero s vodotryskem – Breiavatnet, velmi příjemné místo s hudebním altánkem. Po incidentu, který se stal před měsícem v Oslu se zde sloužila mše za oběti a jezero bylo kompletně pokryto květinami.

 

Kolem vlakového a autobusového nádraží jsme opustili střed města a vystoupali dalšími uličkami do čtvrti Eiganes. Zde si návštěvník připadá spíše jako na venkově. Domy mají své zahrádky, vše lemuje více zeleně apod. Také zde stojí první soukromý cihlový dům ve Stavangeru – Ledaal Manor. Dříve se z cihel stavěly pouze továrny a dílny. Nyní je dům v majetku města a slouží jako královská rezidence. Další krátká zastávka byla v zálivu, kde v roce 872 byla velká vikinská bitva za sjednocení jednotlivých kmenů a království. Prý 15 000 bojovníků připlulo na 50ti obrovských lodích a celý záliv byl zbrocen krví tak, až voda byla rudá … kdo ví, co je na tom pravdy. Potvrzené je místo bitvy, které dnes připomínají 3 bronzové, 10 metrů vysoké, meče. Ještě že zde nemají snědé spoluobčany, kteří by si s podobným památníkem poradili. Silnice nás dále vedla kolem zálivu směrem k letišti Solo. Opět plnému historie a zajímavostí. V roce 1932 sem přiletěl Charles Lindberg a hledal vhodné místo pro přistávání mezikontinentálních letů společnosti PanAm. Stavanger se mu zamlouval a nyní se může pyšnit titulem druhé nejstarší mezinárodní letiště v Evropě. Nedaleko také leží vrtulníková základna, odkud vylétávají transportní vrtulníky k ropným plošinám, jako autobus.

 

A jsme opět v přírodě, dorazili jsme k písečným plážím – kdo by byl řekl, že zde mají 70 km překrásných písečných pláží. Pravda, trošku tu fouká a moře má tak 15 stupňů, ale komu to vadí. Zastávka to byla pěkná. Navíc nedaleko leží luxusní kemp.

 

Čas pokročil, dnešní výlet je plánovaný jen jako 2 hodinový a tak bylo nutné se vrátit zpět do města. Jeli jsme jinou cestou – kolem univerzitního komplexu, kde se věnují většinou studiu ropného inženýrství a prý mají velmi dobré výsledky. Dále kolem nové telekomunikační věže. Ta stará byla zničena spojenci za II. světové války, protože německá armáda odsud velmi dobře kontrolovala dění v celém zálivu. Na závěr jsme projeli nedaleko nové koncertní haly, která bude otevřena v roce 2012, a s autobusem se rozloučili.

 

Paní průvodkyně nás ještě vzala do starého města a doplnila výklad o mnoho zajímavých informací. V době svého vzniku, tato část nevypadala tak malebně jako dneska. Dneska jsou domečky natřené na bílo, mají udržované zahrádky. V minulosti tomu tak nebylo – ulice nebyly dlážděné, v domech bydlelo i 17 lidí a nepronajímaly se pokoje, ale postele. Kdo pracoval ve dne, spal v noci … kdo pracoval v noci, spal ve dne – vše v té samé posteli. Původně čtvrti hrozila v 50. letech minulého století likvidace. Jeden z architektů 5 let bojoval za zachování a podařilo se mu to. Dneska byste zde napočítali více než 170 domů, kdy historie některých z nich je stará více než 300 let.

 

Je zde i Hermetikkmuseet – Muzeum Sardinek. Je umístěno ve staré továrně na výrobu sardinek. Návštěvník se podívá do zákulisí výrobny, ale také do ředitelského pracoviště. Továrna začala pracovat v 90. letech 19. století a výrobu ukončila v roce 1920. Právě díky zpracování ryb se město mohlo vyhnout ekonomickému kolapsu, protože se továrna zaměřila na zpracování dovážených ryb, které bylo hlavním zdrojem příjmů až do roku 1960. Během I. světové války bylo Norsko důležitým dodavatelem sardinek. Celkem bylo ve městě 70 konzerváren a poslední byla zavřena v roce 1983. Muzeum je zajímavé také díly kolekci posbíraných nálepek z krabiček sardinek, kterým se zde říká iddis, na rozdíl od etikett, které se používá ve zbytku Norska. Nálepky se zachovaly hlavně díky dětem, které se sbíráním bavili. Dospělí byli tímto koníčkem pohoršeni a malé sběratele nazývali Zloději etiket a považovali tuto sběratelskou činnost za zpustlou. Jen pro zajímavost – konzervárenství bylo objeveno už během napoleonských válek.

 

Naše společná prohlídka skončila na Torgetu – náměstí, kde se prodávají květiny a ryby. Členové výpravy se vydali na individuální prohlídku a stejně tak i já. Vrátil jsem se zpět do starého města a řádně si jej prošel a nafotil. Samozřejmě zde byla uložena i keška. Jednu jsem našel, ale u muzea sardinek bylo hodně lidí, tak tuto jsem zde nechal. I moje další kroky byly navigovány městem na místa, kde se dá najít krabička, geokrabička. Bohužel některé byly nedostupné kvůli velkému počtu osob a jiné zase nebyly tam, kde by asi měly být. No a některé jsem jednoduše nenašel. Cesta mě zavedla až k jednomu z kostelů nad přístavem, kde je vojenský hřbitov – Hetland. Jak kostel, tak i hřbitov byl ovšem zavřený. Ještě bylo sice málo hodin, ale začaly mě bolet nohy, tak jsem se vydal zpět na loď. Zkoukl jsem rychle suvenýry na náměstí a pak už mě pohltil vracející se dav.

 

V 17:15 jsem byl na setkání ohledně vylodění. Nabízel jsem členům výpravy, že mohou také přijít. Nepřišel nikdo … zítra se jich můžu zeptat, zda ví, jak se mají vyloďovat ...

 

FOTOGALERIE

 

 

19. srpna 2011: pátek

Oslo

Dny plavby utíkají jako námořní míle pod naší lodI. Jaké to asi muselo být plout na Kolumbově nebo Cookově lodi? Dneska člověk ví, v kolik kam loď připluje, má veškeré systémy navigace a komunikace. Ale tehdy? Zamávali si v přístavu a ani jedna strana nevěděla, jestli se vrátí za měsíc, za rok, za dva nebo vůbec ne … Jestli se náhodou na konci světa nezřítí do jámy pekelné, tam kde vody s řevem padají do nekonečné hloubky … Musela to být obrovská odvaha takto vyrazit neznámo kam.

 

Vody Severního moře a ubíhající míle nás dneska zavedly do hlavního města Norska Oslo. Dle včerejší předpovědi nemělo být počasí nic moc. A vskutku, jakmile jsem ráno, po protření oka, vykoukl na palubě ven, myslel sem si, že ho mám asi špatně umyté. Přeci není možné, aby jeden den svítilo ve Stavangeru sluníčko a druhý den bylo počasí nepříliš vzdálené tomu z Geirangerfjordu. Těžké ocelové mraky se převalovaly na obloze a vrcholky kopců lemujících fjord nebylo skrze napíchnutou mlhu vidět. Pevně jsem ale doufal, že se počasí umoudří a vybere. Během brzké ranní plavby byly vidět pouze okolní ostrůvky fjordu a trajekt z německého Kielu. Nejdříve jsme ho předjeli a on následně předjel nás. Asi se mu to moc nelíbilo, že se musí houpat v naší stopě.

 

Po snídani jsem neseděl v mé kobce – kajutě, ale šel nahoru pozorovat přistávací manévr. Vidíte, když se vrátím k mé prvotní úvaze o dřívějších námořnících, ti si mohli o nějaké kajutě s oknem nechat jen zdát – musely jim stačit zavěšené sítě, o které se dle služby dělili s ostatními. Nehledě na vedro nebo zimu, která musela v podpalubí panovat během plavby. Uf, nejsme my rozežraní? Už skoro od ústí fjordu nás doprovázeli racci. Zkoušel jsem je fotit, jakmile mě ale zmerčili, tak zaskřehotali a byli fuč. Pochopil jsem později. Lidem, kteří jim házeli chleba pózovali naprosto krásně. Někdy to vypadalo, že si na ně chtějí sednout. Jedna paní málem vyskočila z kůže, když se k ní dvoumetrový pták přiblížil a požadoval po ní další dávku chleba.

 

Hlavní město Norska leží na konci nejjižnějšího z velkých norských fjordů táhnoucího se zhruba 100 km od průlivu Skagerrak v Baltském moři až téměř k radnici Osla. Celá vodní úžina je poseta drobnými ostrůvky a protkaná trasami plavidel. V některých místech je fjord široký přes 10 km, místy se tísní v úžinách se silnými mořskými proudy a jinde z jeho vod vystupují zmíněné ostrůvky – šéry. V létě zde lze spatřit tucty plachetnic a rybářských bárek brázdící modré vody fjordu. Na březích leží vesnice se zajímavým jménem Drøbak, cíl výletních lodiček. Mně se líbí spíše kvůli názvu. Městečko leží asi 40 km od Osla, v nejužším místě fjordu a jeho přístav byl svědkem jednoho z mála norských vítězství nad nacisty roku 1940, kdy zde byl potopen německý křižník Blucher na své cestě směrem k Oslu.

 

Naše loď připlula opět o něco dříve, a tak mohli členové výpravy klidně fotit a filmovat až do zakotvení. Ne že bych některé potkal, asi vše zvládají z kajuty. Z paluby je to větší sranda, alespoň máte větší rozhled. Zakotvili jsme naproti pevnosti Akerhus. My se kochali pevností, lidé stojící na hradbách se kochali naší lodí. V dálce bylo také vidět radnici – cihlovou budovu s dominantními věžemi z roku 1950. Jen pro zajímavost, stavba trvala 30 let! Zápisek z Osla najdete už na jiném místě mých stránek – v cestopise z roku 2007, proto se nebudu zde opakovat. Od té doby se jen změnil počet obyvatel na skoro 600 tisíc, před měsícem zde jeden blázen povraždil skoro 100 lidí. Jinak vše zůstalo při starém.

 

Ve smluvený čas, tj. 10:15 jsme se potkali v recepci a vyrazili na společný výlet. Zvažoval sem, zda si vzít či nevzít deštník. Jak jsem později poznal, udělal sem chybu, když sem ho nechal v kajutě. Venku jsem chvíli hledal autobus s průvodkyní, ale mezitím si ona našla nás. Tak tedy vzhůru na výlet. Nejdříve na lyžaři oblíbený vrcholek Holmenkollen, který je zároveň velmi příjemnou rezidenční čtvrtí. Na rozdíl od mé návštěvy v roce 2007 zde stojí nový skokanský můstek – v moderním vzdušném stylu, bez podpůrné nohy. Jeho výška je 60 metrů a nahoru jsme se mohli podívat díky zubačkovému výtahu nebo lanovce? Z terasy můstku se naskýtá překrásný výhled na město připomínající amfiteátr, na fjord a okolní kopce. Holmenkollen není jen skokanské centrum. Jsou zde soustředěny všechny lyžařské disciplíny – skok, sjezd, běžky, biatlon apod. Každý rok v březnu se zde pořádá velká lyžařská soutěž. Podle průvodkyně je to velká sláva. Ještě ke skokanskému můstku, splňuje všechny moderní mezinárodní standardy a nejdelší skok, který se z něj podařil byl 139,5 metru. Když jsem stál nahoře, tak jsem si říkal, na co asi myslí skokan, když pod sebou vidí ten sešup a následně „kotlík“, ve kterém brzdí! Uf! Z hlediště mu ve finále tleská 30 tisíc diváků.

 

Součástí komplexu je i lyžařské muzeum. Lyže mají v Norsku dlouhou historii. Nejen posledních 100 let, ale dalo by se říci, že první dřívka připomínající lyže vznikala už více než před 2 000 lety. Od té doby člověk pracoval na jejich zdokonalování a úpravě do dnešního vzhledu. V muzeu je velké množství exponátů – od prastarých lyží, bot, vázání až po oblečení a také expozice věnovaná Amundsenovi a rovněž královské rodině. Kdy první novodobý norský král Hakoon VII. byl původně z Dánska a lyžovat neuměl. Aby mohl být plnohodnotným Norem, tak mu nezbývalo nic jiného než se to naučit. Jeho potomci naproti tomu už byli zdatnými lyžaři.

 

Prohlídka Holmenkollen se trošku protáhla, bylo nutné ještě členy výpravy pustit i do suvenýrového obchodu a mezitím obloha splnila to, co věštila od rána. Začalo pršet. Nejdříve trošku a potom už proudem! Mrzelo mě, že jsem si nevzal ten deštník. To nás čekala prohlídka Vigilandova parku a všech jeho více čí méně úchylných skulptur. Naštěstí sem se schoval k paní průvodkyni pod deštník, jinak bych byl mokrý asi ještě teď. Z důvodu počasí jsme se parku nevěnovali natolik, jako kdyby svítilo sluníčko. Vzpomínám si na rok 2007 kdy tehdejší průvodkyně rozebírala Vigilanda do nejmenších detailů. Dneska mi to ani nevadilo.

 

Na druhé straně parku jsme opět sedli do autobusu a následovala finální projížďka městem kolem univerzity, parlamentu, královské rezidence, opery a banky zpět do přístavu. Malá ochutnávka Osla skončila dle plánu a všichni mohli ve volném, deštivém odpoledni vyrazit kam bylo libo. Ještě před tím, jsem předal členům výpravy informace ohledně nedělního vylodění. Budou se sice ještě mockrát ptát, ale snad si něco zapamatovali už teď.

 

I já jsem se vrátil na chvíli na loď. Vyložit to, co jsem měl v kapsách a hlavně pro deštník. Bez něj už si po Oslu netroufám chodit. Nebral jsem si s sebou ani foťák, vše mám už nafoceno z předchozí návštěvy. Vzal jsem si navigaci a keškopotřeby (tužku a razítko) a vyrazil na lov. Dneska jse byl pravda úspěšný. Sedm nalezených pokladů mluví za vše. Pomohlo mi deštivé odpoledne, kdy nebylo venku tolik lidí a také sem se občas mohl schovat za deštník.

 

Po malém okruhu po městě mě mé kroky zavedly zpět na loď. Vypadalo, že přestává pršet. Opak je ovšem pravdou. Když jsem si byl na kafe nahoře na palubě, pršelo stejně vydatně, jako když jsme opouštěli v neděli Kiel. Zítra by nám mělo na dánskou Kodaň svítit sluníčko. I když nebude, tak pro mne to bude důvod k malému výročí – Dánsko bude další navštívenou zemí na mém dlouhém seznamu!

 

FOTOGALERIE

 

 

20. srpna 2011: sobota

Kodaň

Díky Bohu, že je ráno! Dnešní noc jsem si myslel, že nás loď chce vyklepat z postelí. Původně jsem si říkal, že plavba mezi Norskem a Dánskem bude klidňoučká, vždyť to přeci není až tak otevřené moře. Opak byl pravdou. Ve dvě ráno mě vzbudilo řádné houpání a rachocení, jak loď narážela na vlny. A jak jsem se později dozvěděl, podobný pocit měli i ostatní členové výpravy. Měli by na postele montovat nějaké bezpečnostní pásy. Ale rána se všichni zdárně dočkali.

 

Jako vždy jsem se na snídani vybavil foťákem. Podle itineráře bychom měli připlout do hlavního města Dánska brzo. Na snídani chodím čím dál dříve a říkám si, že zde přeci nikdo nemůže být. Možná podobný pocit mají i ti ostatní cestující, se kterými se potkávám. Jsou to vesměs ti samí. Loď se pomalu blížila k dánskému pobřeží a moře se už zklidnilo. Hrnky nám tedy neběhaly po stole a talířky také neměly tendenci sklouzávat do klína. Jakmile jsem vyšel na otevřenou palubu, jen v jedné bundě, bylo jasné, že ač svítí sluníčko, žádné velké teplo není. Vítr, který rozbouřil moře v noci stále foukal, i když asi o dost míň. Natažené dráty mezi komínem a velínem svištěly jako bychom byli někde na horské chatě – jako Anděl na horách, s tím rozdílem, že nikomu neulítla beranice. Vzduch také zvláštně voněl, jako když se na jaře rozpouští sníh. Skočil jsem si do kajuty pro druhou bundu a dobře jsem udělal. Někteří jedinci byli vybaveni i čepicí a rukavicemi, další oproti tomu běhali po palubě jen v tričku a v kraťasích. V okolí Dánska asi fouká často, protože v přístavu stojí několik větrných elektráren. Jejich vrtule se kroutily, div že se neutrhly! A co teprve té elektřiny, kterou vyrobily! Po schodech jsem vystoupal na nejvrchnější přístupnou palubu – solárium. A zde jsem poznal tu pravou sílu větru. Nevím, jak fučel rychle, ale dost silně na to, abych proti němu nemohl ani jít. Připadal jsem si jako bych kráčel ve vichřici. Podobně nahrbeně a nakloněně zde chodili všichni odvážlivci. Foťák jsem měl naštěstí na krku, ale když jsem fotil něco mobilem, tak velmi opatrně, byl bych nerad, kdyby skončil hluboko pod námi …

 

Musím zde uvést zápich dnešního dne – přišel za mnou jeden člen výpravy a ptá se „Toto je Copenhagen nebo Kodaň?“, odpověděl jsem mu, že Kodaň. Odvětil mi další otázkou „Kde je teda Copenhagen?“ Cukaly mi koutky, ale v klidu jsem mu vysvětlil, že se jedná o český překlad jména Copenhagen. Asi jsem mu měl říct, že jsme v Kadani. Tím bych do úplně dostal ...

 

Při přistávání nám pomáhal malý remorkér. Nevím, jestli to bylo kvůli větru či je to zde běžné. Vypadal, bobek malý, jako by se s námi přetlačoval. My jsme ale nakonec vyhráli a přistáli v Kodani. Nedaleko od nás stály už další 3 výletní lodi – jedna byla Costa, ale další nevím. Má 69. navštívená země, Dánsko, mě přivítala sluncem a větrem. Podle předpovědi mělo být ale dneska teplo, proto jsem bundu nechal v kajutě.

 

V dohodnutý čas jsme se všichni opět setkal v recepci. Dneska zde bylo rušno, protože někteří cestující už v Kodani končili. My ne, my až zítra. Ale možná by z Kodaně bylo lepší letecké spojení a byl bych u mé Terezky už dneska. Co zítra? To už jen připlujem, přejedem a budem čekat. Dnes nás ale čekala ještě prohlídka hlavního města Dánska. Na vylodění si musím počkat do zítra. Venku na nás už čekal průvodce s autobusem. Podle informací co jsem se dozvěděl, tak to byl pán v důchodu, který dělá průvodce 5. rokem, každopádně vědomostí měl dosti a také vládl krásnou angličtinou.

 

První zastávka byla po velmi krátkém přejezdu autobusem – k Malé mořské víle. Socha dívky zírající do moře byla skutečně velmi blízko místu kotvení lodí. Kdybychom měli více času, dalo by se sem dojít i pěšky. Malá mořská víla, opředená mnoha pověstmi, je cílem každého turisty, každý se s ní chce vyfotit. Bohužel se najdou i takoví, kterým je asi trnem v oku a chtějí ji poškodit. Tak se tomu stalo i před nedávnou dobou a socha na svém místě nějaký čas nebyla. Propletli jsme se mezi davy dalších turistů a jali se obdivovat tuto sošku. Patří ke Kodani stejně jako čurající panáček k Bruselu.

 

Ale honem zpět do autobusu. Program je časově omezen a i tak dosti náročný. Propletli jsme se ulicemi Kodaně, na chvíli najeli na dálnici, poté z ní sjeli a projížděli dánským venkovem. Dánsko je zemí zaslíbenou pro cyklisty – všude jsou cyklostezky, dokonce i podél dálnice. Nikde se cyklisti, pokud se chovají slušně, neplantají mezi auty nebo chodci. A co víc, krajina je zde značně plackózní. Jediné dvě „hory“ mají necelých 170 metrů nad mořem. Nebudeme jim ale říkat hory, že? O plackóznost dánské krajiny se zasloužil ledovec, který zde během poslední doby ledové ležel. Jak roztál, tak se pevnina vyzvedla z mořského dna, ale nebylo zde již dalšího působitele na vzhled krajiny. Dánské vesničky jsou dokresleny sněhobílými domky s rákosovými střechami, rybníky, pastvinami, políčky a lesy. Skutečně se bylo na co dívat. Na blankytně modré obloze se převalovaly jen bílé beránky. No radost pohledět. Někteří členové výpravy si asi nepřečetli program a zděšeně se ptali, kam je to jako vezeme. Asi si mysleli, že už jedem do Kielu autobusem!

 

Městečko Frederiksborg, náš dnešní cíl mimo Kodaň, leží asi 30 km severně. Důvodem naší návštěvy byl bývalý královský palác z roku 1628. Bohužel královská rodina jej nepoužívala už od roku 1750. Díky tomu zde mohlo vzniknout muzeum s překrásnou expozicí předmětů používaných šlechtickou rodinou. Ještě bych chtěl připomenout, že dánská královská rodina je nejdéle vládnoucí dynastií na světě. Současná královna Margareta II. nemá ale žádnou politickou moc a je pouze reprezentační osobou. 80% dánských obyvatel ji však respektuje a má v oblibě. Komplex paláce, tedy dnes muzea, se skládá původně z ženského a pánského křídla, kostela a zahrady. Na posledně jmenované místo nám bohužel čas už nezbyl. Viděli jsme ji ovšem z oken paláce a působila velmi velkolepě – ve francouzském stylu, s fontánami a rybníkem, na kterém jezdila lodička. Místnosti už nejsou zařízeny tak, jakoby v nich žila královská rodina, komplex je muzeem a tak exponáty mnohdy nejsou na místech, kde by asi běžně měly být. Ložnice by určitě nebyla v největší místnosti apod. Velmi zajímavý je ochoz kostela – jsou zde plakety s erby jednotlivých státních návštěv, které byly obdarovány Řádem slona, nejvyšším dánským vyznamenáním. Pokud ten který představitel státu neměl svůj erb, pak mu jej heraldici dle určitých informací vytvořili.

 

Po hodinové prohlídce komplexu jsme se pomalu vraceli do autobusu. V kostele byla dneska ve 14:00 svatba a hosté se začali už scházet. To bylo další zpestření dnešního dne. Členové výpravy se samozřejmě vyptávali, jak vypadá taková dánská svatba. Obřad zde je vždy až kolem této hodiny a nepořádá se žádná ustrojená a ustrnulá hostina, spíše následuje párty, kdy se každý baví formálním stylem.

 

Po dálnici jsme se vrátili zpět do města. Sluníčko svítilo na členy výpravy a ti začali usínat, ale malá ochutnávka Kodaně je opět přivedla k životu. Ve městě toho není moc k vidění, či spíše to na mě tak nepůsobilo. Kodaň má 1.7 milionu obyvatel, což je zhruba třetina veškerého obyvatelstva země. Není to zde ale nijakým způsobem znát. Nepočítám-li tedy turisty, kterých zde byly, díky třem lodím, tisíce. Průvodce říkal, že někdy sem přijede 8 výletních lodí najednou. To pak musí být neskutečný hukot, kdy se jedna skupina předhání s druhou. Z autobusu jsme vystoupili v Novém přístavu nebo také přístavu Nyhavn. Toto místo je velmi známé z pohlednic a letáků z Kodaně. Nový přístav není zase tak správné pojmenování, protože je z roku 1750. Ale co už naděláte, mnoho míst na světě se jmenuje nelogicky. Autobus nás zde opustil. Loď dneska nekotvila v centru města, ale asi 2 km od něj, proto se všichni členové výpravy rozhodli zůstat ve městě. Je nesmysl, nechat se zavézt k lodi a pak jít třeba zpátky, nebo trávit tak krásné odpoledne na lodi. Průvodce nás provedl kolem jednoho z Andersonových domů. Záměrně píši „jednoho“, protože žil asi v 17. Dělal domácího učitele a nebyl zrovna jednoduchou osobností. Proto, jakmile rodiny zjistily, co je zač, tak ho hned vylifrovali. Sám Andersen se narodil v Ostende, městě asi 150 km od Kodaně. Sem přišel ve věku 17ti let se svou rodinou. Otec byl švec, ale Andersen chtěl získat slávu v divadle, opeře nebo baletu. Ani jedno se mu nepodařilo. Manažer divadla si jej ale všiml a na 4 roky ho poslal do školy. Andersen se vrací jako vzdělaný muž, umí dánsky a už v té době tvoří a je slavný. Už ve svých 35 letech byl bohatý. To mu ale nestačilo. Chtěl být slavný. Byl přítelem královské rodiny, měl dveře všude otevřené. Zabodoval i svým pohřbem. Když věděl, ve věku 70 let, že umírá (měl rakovinu), zašel za knězem a říká, že by si chtěl užít i svého pohřbu, vidět kdo přišel, jak se tváří apod. Proto přesvědčil kněze, aby do jeho rakve vyvrtal otvor, kterým mohl vše pozorovat …

 

Nyhavn lemují krásně barevné domky, kotvící lodě, restaurace a stovky či tisíce turistů. Uf, nebylo nám líp v liduprázdných fjordech, kde je člověk na dosah čisté přírodě …? Každopádně, Nyhavn patří mezi symboly Kodaně stejně jako Malá mořská víla. Společně s průvodcem jsme prošli kolem kanálu, zastavili se u památníku padlých vojáků z II. světové války – toto symbolizuje kotva. Na dalším náměstí členy výpravy zajímala barevná plastová slůňata různě rozmístěná po městě. Toto je projekt na zafinancování záchranných stanic pro slony. Sochy slůňat, původně bílé, byly předány umělcům a tito si je mohli vyzdobit dle svého vkusu. Finální „výtvory“ jsou následně prodávány na aukci a celý výtěžek jde záchranným sloním stanicím. Nákupní ulicí se naše skupinka prodrala na Church square, neboli Kostelové náměstí. Zde společná prohlídka skončila. Rozloučili jsme se průvodcem a zorientovali kudy tudy. Každý mohl trávit odpoledne dle libosti.

 

Já opět vyrazil na nějaké kešky. V Dánsku nemáme ještě žádné nasbírané. Bohužel kvůli přelidněnosti nebyl jejich „lov“ jednoduchý. I přesto se mi jich 5 podařilo najít. Vybíral jsem si takové, které byly poblíž mé cesty zpět k lodi - u Nyhavnu, Královského divadla, nábřeží a Malé mořské víly. U jedné nastal problém s vrácením krabičky – nedaleko Malé mořské víly. Vyzvedl jsem, zalogoval se, ale kde se vzali tu se vzali svatebčané, kteří se začali scházet a nasedat na přistavenou loď. Jejich průvod neustával! Uf, bylo to náročné.

 

Podobně jako já, vrátili se i ostatní členové výpravy včas na loď. Před chvíli Orchestra zvedla kotvy a míří zpět do východoněmeckého Kielu, kde se zítra vylodíme.

 

FOTOGALERIE

 

 

21. srpna 2011: neděle

Kiel – Hamburk – Vídeň – Home Sweet Home

Včera jsem byl rád, že je ráno kvůli houpání, dneska protože připlouváme zpět do Kielu, odkud loď před týdnem vyplula. Všechno už jsem měl sbalené ze včerejška, kufr jsem dle pokynů lodního personálu vystrčil přede dveře než jsem šel spát. Ráno už jen dobalit pár zbylých věcí, zkontrolovat účet, který mi přinesli přes noc a pak už nezbývalo než vyrazit na snídani. Nebral sem si dneska foťák, jako v jiné dny. Měl jsem, alespoň bych ušetřil kroky po schodech. Nejprve byly na obloze těžké, šedivé mraky a vypadalo že z nich bude každou chvíli pršet. Ale už se asi tak stalo. Loď byla celá mokrá a na obloze vycházelo sluníčko. Něco jsem vyfotil mobilem a pak se vydal zpět do kajuty pro foťák. Stejně už tam byl uklízeč, tak sem vzal vše a kajutu-kobku nadobro opustil.

 

Přistání v Kielu proběhlo opět před určeným časem a cestující se začali shromažďovat na určených místech. Jelikož se mě v půlce plavby ptali, kdy chceme vysedat, považoval jsem to za uzavřené a počítal, že půjdeme jako první. Jaké bylo však mé překvapení, když vyhlašovali jednu barvu za druhou a naše stále nic. V jednu dobu sem měl pocit, že na nás zapomněl. Proto jsem se šel na recepci zeptat, jak to tedy bude? Proč se ptají, když je to stejně ve finále jinak? Paní mi na to nedokázala odpovědět. Za chvíli jsem byl na recepci znova. Jeden z členů výpravy ztratil kartu pro výstup z lodi. Nevypadalo to, že bychom měli hned vystupovat, tak jsme šli vyřídit novou. Naši barvu vyhlásili po 45 minutách od mého požadavku, tzn. autobus s průvodkyní čekal venku hodinu zbytečně. Píši záměrně hodinu, protože ještě chvíli trval celý přechod k zavazadlům a jejich vyzvednutí.

 

Venku mezitím zmizely všechny mráčky a my vyrazili po dálnici do Hamburku. Cestou nám průvodkyně řekla spoustu informací o Kielu, Hamburku, historii atp. Docela to uteklo. Na rozdíl od minulého týdne byla dneska dálnice směrem do Kielu dost zacpaná, jednu chvíli se ani nehýbala. Prohlídka Hamburku byla ztížena cyklistickým závodem, jež vedl víceméně centrem a spousta ulic byla částečně či zcela neprůjezdná. Nejhorší bylo, že některé nešly ani přejít. Nebylo to jednoduché ani pro řidiče, který kličkoval mezi zaparkovanými auty, když mistrně hledal objížďky a také pro průvodkyni, jež musela hodně improvizovat a i přitom ztíženém provozu se snažila předat co nejvíce informací a co nejvíce nám ukázat. Snažila se i o občasnou procházku, na některých členech výpravy bylo vidět, že občas nechápou, proč se tam či onam jde. Každopádně ji obdivuju, jak vše mistrně zvládla. Viděli jsme přístav na Labi, který je cca 100 km vzdálený od moře a i přes tuto vzdálenost zde je rozdíl mezi přílivem a odlivem 3 metry, viděli jsme jezero Alster s centrem v pozadí, různé rezidenční čtvrti, ale také vykřičené čtvrti s červenými lucernami, kde v 60. letech začínali Beatles apod. Cesta také vedla kolem městských parků, kterých je v Hamburku 40%. Hamburk je rozlohu velký jako New York – 750 km2, ale žije zde 1.8 milionu obyvatel. Typické jsou pro město rozlehlé a zelené plochy. Celá projížďka se dvěma zastávkami trvala cca 3 hodiny.

 

Ve 13:00 bylo nutné dle itineráře vyrazit na letiště, které leží velmi blízko centra, na sever od něj. Dorazili jsme sem po necelých 30 minutách a vystoupili přesně na tom místě, kde nás před týdnem čekal autobus.

 

Čekání, to je to správné slovo pro dnešní odpoledne. Všichni členové výpravy se odbavili u automatických kiosků, už téměř sami, některým jsem ale musel pomoci. Jen neporozuměli tlačítku pro přidání spolucestujícího a pak se divili, že nesedí spolu. Hodinu a půl to přežijou … Ale zpět k čekání – letadlo letí až v 19:55 a nástup je plánován na 19:30. To budeme znát všichni letiště dokonale ...

 

FOTOGALERIE

 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 403

Počet zemí: 107


 

Profile for Daniel_Linnert