TOPlist

 

BOLÍVIE

6. - 22. 10. 2008

 

 



6. října 2008: pondělí

Odjezd do Prahy
Dnešní den je tím dnem, kdy odjíždím na další z pracovních cest – na průvodcování zájezdu – nyní směrem na západ a taky trochu na jih naší kulaťoučké planety Země – do Bolívie. Země našinci nepříliš známé, snad jen z tisku kvůli událostem nedávným – myslím tím nepokoje v určitých provinciích. Tyto se odehrávaly v minulých dnech a mezi ohniska nepokojů patřily spíše vzdálenější provincie než ty, které máme v plánu navštívit my.

Opět vše začíná odjezdem vlaku z Otrokovic, naštěstí je zde vcelku vhodné spojení v 15:30 hod s příjezdem v 19:00 hod do Prahy. Po hektickém dni v práci, kdy se většina úkolů a problémů nahrnula na dnešek jsem se rozloučil s mou milovanou manželkou Terezkou a vydal se směrem ku Praze. Loučení provázela nepříjemná událost – ztratila se nám medvědice. Abych nezúčastněné uvedl na pravou míru. Jedná se o medvědici z Portugalska, ze Sintry … takovou maličkou s magnetkami v packách. Byla na Terezčině kabelce a pak už tam nebyla. Kdybyste ji někdo viděl, tak jí řekněte prosím, ať se vrátí …

Cesta do Prahy proto ubíhala v ponuré náladě, myslel jsem na Terezku, ztracenou medvědici, doufajíc, že se někde najde, ale bohužel, zatím se nenašla. Až v Olomouci se do kupéčka ve vlaku začala tlačit nějaká ženská, nepoznal jsem ji proti světlu – byla to jedna z účastnic zájezdu s manželem. V jejich společnosti cesta rychle utekla.

V Praze mne čekal opět klasický přesun do hotelu Krystal – metrem s přestupem, pak tramvají. Tady byl malý zádrhel – byl jsem zvyklý, že do Krystalu jezdí tramvaj č. 20 nebo 26. Stojím na zastávce a kolem jede tramvaj č. 8 pak 36, ale nic z těch výše zmíněných. Tak sem se šel kouknout na cedulku a vidím, že 20 a 26 jsou přeškrtnuté. Naštěstí ty nové tramvaje jezdily stejnou trasu, tak jsem se uklidnil a čekal, co přijede. S těžkým kufrem mne čekalo vysoukání se do tramvaje a pak zase ven, jeho přetažení do hotelu apod. Připadalo mi, jako by do něj někdo sypal cihly či co. Při ubytován v hotelu jsem si vyptal objednanou snídani ve formě balíčku – vyfasoval jsem 2 rohlíky (se salámem a sýrem), jabko, tatranku a pití. No prostě víc než bych si dal na normální snídani. Jeden z rohlíků jsem snědl hned večer.

Nejvíce mne potěšilo, že jsem mohl slyšet mou milovanou Terezku. Po skončení Kriminálky Anděl, osprchování sem šel také chrupkat. zítra vstávám brzo. Ještě sem si ověřil rezervaci taxíku – dělal sem ji po internetu, tak jen tak pro sychr.
 

 

 

 

7. října 2008: úterý

Let Praha – Amsterdam – Lima – Santa Cruz
Budík zvoní 3:45 hod, nelze to nazvat jinak než děs běs, taková nekřesťanská hodina! Vstal jsem, posnídal druhý rohlík, sbalil se a šel před hotel. Pršelo, ale taxi tady už čekal. Během cesty na letiště jsem se dozvěděl, že taxikářův synovec je v Bolívii a cestuje Jižní Amerikou už rok. Ejhle, jak je ten svět malý!

Na letiště to trvalo velmi krátko – snad ani ne 10 minut, příště budu muset volit pozdější odjezd taxíku. Na místě vše proběhlo jako obvykle – zjištění odletové přepážky a nachystání stolku. První jedinci se už pomalu začali trousit a celé odbavení bylo v 5:40 hod hotovo. Proto jsem se i já přesunul k přepážkám. Tedy před tím si nechal zabalit kufr – dneska zadarmo, letíme totiž s ČSA.

KLM dneska slaví 75. výročí prvního letu Praha – Paříž. U odbavovacích přepážek stála paní a nabízela šampaňské, zákusky a bagety. Sice říkala, že to je pro ty co letí do Paříže, ale my jsme se tam nějak „vetřeli“ a dali si taky. Nu což, přeci to nevyhodí, ne? V letadle do Amsterodamu jsme dostali krabičku s meruňkovým koláčem a jogurt. Ale na ten tam chyběla nejdůležitější věc – lžička. Pozoroval jsem, jak to řeší lidi okolo. Někteří se jej pokoušeli vypít – nemožné, byl hodně tuhý. Někteří do něj namáčeli koláč – teoreticky to šlo zvládnout. Poslední variantou bylo vylízávání – dost nechutné! Pak nám naštěstí roznesli nové pytlíky s ubrousky, kde byla i lžička.

Ranní let do Amsterdamu měl 45 minut zpoždění, tak nám nezbývalo moc času na přestup, zvládli jsme to akorát i s jednou frontou u přechodu ze Schengenu do jiné části letiště. V Amsterodamu sem se chtěl podívat na nějakého medvídka či medvědici, ale kvůli zpoždění na to nebyl čas.

U nového gatu na nás čekala opětovná kontrola a poté nástup do letadla. Měl jsem v baťohu zapalovač – ten prošel opět bez potíží a pak gel na ruce. Ten jsem si dal z bezpečnostních důvodů do kapsy a tak jsem prošel.

Teď sedíme v letadle – píšu zápisky díky zapůjčenému mininotebooku Asus EEE PC a pomalu se ukrajuje z ohromné vzdálenost 10 530 km nebo také 12:55 hod. Letíme v Boeingu 777-200 ER pro 327 lidí, několik míst je prázdných, ale jinak je letadlo docela plné. Na rozdíl od letu v roce 2003 dnes letíme bez mezipřistání až do Limy. Dostali jsme dobrý oběd – buďto kuře nebo hovězí. Zvolil sem tu druhu variantu a chutnalo to jako thajské, ňam, snad to nebude pálit z druhé strany. Jako svačina byl sendvič – sýrový a šunkový a dezertem byla zmrzlina, uf, uf. Někteří hledali opět lžičku – dřevěná špilka byla naštěstí uvnitř kelímku.

Jak tak píšu na mininotebooku, tak už jsem si zvykl na mini klávesnici, zpočátku jsem mačkal všechny možné i nemožné klávesy okolo, ale už to jakž takž jde. Jen jsem čekal větší výdrž baterie. Vypnul jsem bezdrátovou síť, která tady běžela zbytečně a tím se snad ušetří. V letáku novin byl inzerát na rozšířenější model s velikostí 10“, otázkou je, zda by se mi stejně tak jako tento malý, 7“, vešel do kapsy baťohu.

Dlouhý let jsme přežili, já tedy s otlačeným zadkem, už jsem nevěděl, jak si sednout. Stejně tak přistání v Limě bylo bez problémů. Také jsem měl pocit, že dnešní let byl ve znamení jídla. Oběd, pak svačina a na závěr něco jako večeře – rajská polévka se salátem. No prostě jsme z letadla vysedali, jen jsme funěli.

Na letišti nás čekalo malé kolečko – z letadla ven, směrem na transfer, pak jsme omylem zakufrovali a málem prošli imigračními ven z letiště. Naštěstí se správná cesta našla – opět po schodech nahoru a byli jsme tam, kde jsme vlastně vysedal, jen o pár metrů dál. Před námi hromada času, protože přepážka společnosti TACA byla otevřená až od 7 hodin. Stejně jako ostatní jsem se jal procházet obchody a světe div se! Měli tu medvědici! Sice světlejší, se srdíčkem na prdelce, ale jinak to byla ona! Takže vše zachráněno!

Zkoušel sem se tady také připojit k internetu – letiště je pokryté bezdrátem, ale neúspěšně, navíc mi dochází baterka a nabíječku mám v kufru.

Přepážka TACA nebyla otevřena v 7, ale až v 8, kdy už tady stála spousta nervózních lidí. Slečna také dost zmatená, ale zvládla nápor a všem vystavila palubenky správně. Máme plánované mezipřistání v La Paz, asi 30 a pak pokračujeme do Santa Cruz, kam dorazíme před 3 hodinou ranní. Už ani nebudu vědět, co je za den, jestli je ráno, večer, včera, dneska nebo zítra …

 

 

 

 

8. středa 2008: středa

Santa Cruz
Cestování pokračuje a zdá se, že nebude mít nikdy konce, nebo že by jo? Čekáním na letišti už má každý otlačený zadek, oči od nevyspání zarudlé … Nebudu-li počítat časový posun, tak podle našeho (českého času) už cestujeme více než 24 hodin.

Z Limy jsme vyrazili asi s 25 minutovým zpožděním, ale na to je člověk už zvyklý a ví, že to u letadla vcelku nic neznamená. Každý měl asi obavu z toho, čím poletíme. Letadlo bylo pěkné, nějaký airbus a až do La Paz také plné. V hlavním městě Bolívie bylo plánované mezipřistání – nás nechali sedět v letadle, naštěstí. Venku byl pěkný slejvák a teplo asi také nic moc. Dle předpovědi mělo být v La Paz pouze 2 stupně, brrr!

Asi po 30 minutách, přesně to nevím, protože jsem usnul a probudilo mne stoupání letadla, jsme opět odstartovali a pokračovali do Santa Cruz, největšího města Bolívie. Tady nás přivítalo teploučko – 22 stupňů a čistá obloha. Obávám se, že na to už ale nikdo vzhledem k délce cestování nereagoval. Našim přáním bylo vystoupit, sbalit kufry, přesunout se do hotelu a spát... právě s těmi kufry se to nějak zašmodrchalo! 8 kousků nedorazilo do cíle. Já myslel, že ani můj, ale ten se naštěstí našel – byl postavený bokem od pásu a já si ho nevšiml. Takže dalších asi 30 minut jsme strávili vyplňováním protokolů o ztrátě kufrů, naštěstí to s pomocí průvodce – Ivara, šlo dobře. Ještě jsem zapomněl – před letištěm nás čekal William s Roger, tak aspoň tato část plánu vyšla.

Mezitím, než se vypsaly protokoly o ztrátě William vyřídil ubytovací formality a tak už všichni měli klíče od pokojů a po příjezdu do hotelu se mohli svalit do postelí.

Ještě ke ztraceným zavazadlům – naštěstí to všichni berou s humorem, nikdo nenadává. Jak jsem se dozvěděl po snídani – kufry zůstaly v Limě, což je ta lepší varianta a zítra budou doručeny.

Hotel – Toborochi leží od letitě asi 20 minut a tuto dobu jsem vyplnil základními informacemi (bez mikrofonu), dneska v buse snad už bude. Kufry, které dorazily, se za nám vezli v minivanu a při příjezdu do hotelu, už byly nachystány na roznos. Všichni vzali pokoje útokem! I já a po sprše se svalil do postele.

Ráno na nás vykouklo sluníčko a nebe je také krásně modré. Dobrý bod ke zlepšení nálady, stejně jako chutná snídaně. Já si ovšem vybral neškodné koláčky, jak jinak.

Také jsem v pokoji objevil síťový kabel trčící ze zdi – hned byl vyzkoušen a net funguje, byť pomalu, ale jo. Nevím, jestli je to notebookem nebo netem. Ale lepší jak nic. Hned jsem domů poslal dosavadní zápisek ze včerejší cesty.

Cestou ze snídaně jsem potkal v atriu hotelu Williama a Rogera, tak jsme probrali dnešní a zítřejší program, ukázali mi na mapě, co uvidíme, kam pojedeme atd. Teď máme do 12 volno a pak nás čeká meeting, oběd a prohlídka města.

Během volna jsem se zkoušel spojit s Terezkou, ale nějak jí nešlo dovolat se do hotelu, ověřoval sem proto číslo – bylo stejné, zkoušeli jsme se prozvánět na mobil, také fungovalo. Bylo mi teda záhadou, proč se nešlo dovolat do hotelu. Pak jsme to ještě jednou během skypování zkusili a ejhle, šlo to. Sice bylo na lince malé zpoždění, ale to nebránilo tomu, abychom se konečně slyšeli. Jak se díky technice vzdálenosti zmenšuji.

Na 12:00 hod bylo domluveno setkání se členy výpravy, Williamem, Rogerem a Iverem – našim průvodcem. Díky nedochvilnosti některých účastníků museli ostatní čekat, naštěstí se nakonec dostavili všichni. Během setkání se probrali zavazadla, ubytování, program a další různé otázky týkající se průběhu a organizace zájezdu. Ale i tak si myslím, že se mne budou někteří neustále ptát na to samé dokola … jak už to bývá.

Plánovaný odjezd na 13:00 hod bylo nutno trochu posunout, a tak se směrem do restaurace na oběd vyrazilo trochu se zpožděním. Dneska se toto ještě tolerovalo, zítra už bohužel. Pořádek musí být! Oběd jsme měli v typické místní restauraci a ochutnali jsme opět místní speciality – např. juku (vypadá a chutná jako brambor) nebo rýži se sýrem (vypadající jako rýžová kaše), rýži se sušeným masem, rýži s kousky kachny, kuře a brambory na kari. Od každého trochu, snad to nikoho neprožene, jak bývá někdy zvykem. K jídlu si dal někdo čerstvý džus – snad opět bez následků, anebo pivo. Většina volila tu druhou variantu, stejně jako já. Jelikož ještě neměl nikdo rozměněné peníze, tak se trochu protáhlo placení účtů, ale na závěr vše zdárně zvládli.

Před samotnou prohlídkou města nás čekala zastávka ve směnárně. Kurz bolivianu a dolaru je cca 7. Ke koruně je tato měna 2.5, ale samozřejmě ji zde nikdo neakceptuje, to jen tak na okraj.

Nejdříve jsme se prošli po náměstí 24. září se sochou argentinského poručíka, který bojoval v první válce za nezávislost Bolívie. Okolí náměstí lemují koloniální budovy původních bohatých rodin, které získaly peníze díky zpracování kaučuku a jeho následného exportu do Evropy. Např. současná radnice byla místem, kde se kaučuk skladoval a upravoval pro export.

Náměstí dominuje katedrála Sv. Vavřince nebo chcete-li St. Lorenza. Budova se stavěla v 19. století asi 60 let a účastnili se stavby 3 architekti, kdy každý postavil její část. Stavba probíhala svépomocí místních obyvatel a původně měla sádrovou omítku. Tato ale působením vlhkosti začala plesnivět, a tak se původně bílá budova měnila v šedou. Proto zde proběhla v 90. letech rekonstrukce, během které byla omítka odstraněna a katedrála zůstala tak, jak původně byla – tedy cihlová. Vnitřní výzdoba je eklektická. Iver nás pak vzal na místo, odkud bylo možno si udělat pěknou fotku katedrály a přilehlých budov.

Dalším navštíveným místem byl původní koloniální dům bohaté rodiny. Nyní patří univerzitě a je v něm filmařská fakulta. Mimo tuto fakultu zde mohou návštěvníci vidět muzeum věnující se historii jednotlivých kultur oblasti a poté rozvoji města Santa Cruz.

Nedaleko odsud leží zlatnictví, kde nám ukázali 3 drahé kameny nalézající se pouze v Bolívii. Jeden z nich se jmenuje La Bolivianita a je to kombinace citrinu a ametystu. Ke kameni se váže legenda, kdy krásná princezna Anahi z kmene Ayorea se zamilovala do španělského conquistadora a díky podezření z intrik byla zavražděna svým vlastním kmenem. V okamžiku své smrti předala tento kámen svému milému. Speciální nerozdělitelné pouto mezi citrinem a ametystem činí tento kámen kamenem věčné lásky.

Každého už bolely nožičky, proto jsme nasedli do autobusu a skrze narůstající zácpu se snažili protlačit městem. Šlo to pomaloučku. Projeli jsme okolo několika významných budov, soch a letadla ze 70. let minulého století, které zde přistálo na pokyn armády z důvodu podezření, že něco pašuje. Říká se, že buďto cigarety a whisky, ale mnohem pravděpodobnější verze je, že to byl kokain. Kdo ví.

Po jednotlivých městských okruzích se naše trasa vzdalovala od centra. Další zastávkou bylo městské tržiště. Nutno říct, že jsme tu viděli různé věci – od masa, sýrů, zeleniny, různého ovoce až po koření a sušené lamátka, které slouží jako oběti Pachamamamě neboli matce Země. Určitě to byl velmi zajímavý zážitek! Jen nevím, jestli hotel nakupuje na stejném tržišti? Na to raději nemyslet.

Doba pokročila a my měli před sebou stále několik míst k navštívení. Mezi další z nich patřil písečný břeh řeky protékající městem. Je to místo, kam jezdí místní obyvatelé trávit víkendy – je plné restaurací, barů a klubů. Nejzajímavější je asi cesta vedoucí skrze komplex. Je písečná s vyjetými kolejemi. To byla asi příprava na zítřejší výlet do džungle.

Před večeří jsme zaskočili do tzv. Artecampo, místa kde se prodávají rukodělné výrobky. Myslel jsem si, že to bude nějaké rozsáhlé tržiště, ale ve skutečnosti se jednalo o malý domek s pár věcmi. Alespoň zastávka nebyla dlouhá.

K večeři, v restauraci nedaleko náměstí, byla bramborová kaše, rýže a ryba – pravděpodobně catfish neboli vlkouš. Z restaurace jsme si odskočili na nákup vody do nedalekého obchodu a pak se už taxíky vydali zpátky do hotelu. Původně jsme měli jet busem, ale tento se začal nějak kazit, furt mu zdechával motor, tak taxi bylo spolehlivější přesunovadlo.

Ještě taková zajímavost – jezdí zde auta, které mají volant vlevo, ale budíky na palubovce vpravo. Dneska byla záhada rozluštěna – jedná se o starší auta z Japonska, které sem jsou nelegálně dováženy. Poté se předělá řízení, ale palubovkou se už nikdo nezabývá, ta zůstane tak jak je. Jedná se většinou o taxíky. Pak si představte, že sednete do takového auta a před vámi je tachometr a otáčkoměr! Ještě že pedály jsou také přemístěné.

 

FOTOGALERIE
 

 

9. října 2008: čtvrtek

Amboro National Park
Dnešní den nás uvrhl už do plnohodnotného poznávání Bolívie, tzn. žádné válení na hotelu, ale brzké vstávání a pěkně šupky dupky do pralesa! Ale pěkně popořádku, abych něco nepřeskočil či nezapomněl.

Po včerejší prohlídce města, kdy každý padl do postele vysílením, dneska ráno všichni vypadali čile a svěže, už se pomalu srovnáváme s 6ti hodinovým časovým posunem. Bylo důležité pro dnešní dlouhý den mít dobrou náladu.

Po snídani, ještě před odjezdem, jsem od členů výpravy, kterým nedorazily kufry, vybral klíče a kódy k zámkům a také útržky od zavazadel z letiště. Vše si vzal Roger a na 9. hodinu jel pro kufry. Všichni už se těšili, že se budou moci večer převléknout do čistého oblečení a ne to řešit nějakým kompromisem. Já jsem si jen v duchu říkal, aby byly kufry skutečně všechny a nebyly nějak poškozené či vybrané.

My jsme vyrazili po 7. hodině, trošku se nám odjezd z důvodu organizování záležitosti se ztracenými kufry, protáhl. Čekala nás 3 hod cesta po „dálnici“ a poté ještě stále zpevněné silnici směrem do národního parku Amboro, ležícího asi 100 km od Santa Cruz. Když jsem se zmínil o dálnici, tak je to jediná silnice svého druhu v Bolívii a platí se na ní mýtné. Našinec by ji ale dálnicí nenazýval, vůbec tento druh silnice nepřipomíná. Navíc je v takovém stavu, že se po ní nedá jet vůbec rychle. Ale budiž, nechejme jí toto pojmenování. Abych stav silnice popsal – tak jí dominují díry, pukliny a výmoly mezi kterými musejí řidiči velmi krkolomně kličkovat a snažit se přitom nestrefit se s jiným či protijedoucím autem. Náš řidič to ale zvládá bravurně.

Jen tak na okraj – v Bolívii musí mít každý řidič řidičák, jako u nás, teda oficiálně. Kolik z těch, kteří po silnicích jezdí ho má nebo ne, to už je další otázka. Jak zde řidičák získáte? Jedna cesta stojí cca 30 USD a je tou oficiální – chodíte 2 měsíce do autoškoly, děláte jízdy a testy. Druhá, ne zrovna košer, stojí 90 USD a to dostanete řidičák hned. Nikdo nezkoumá, jak jste na tom s řidičským uměním či se znalostí pravidel. Pak to má na těch silnicích vypadat. Ale je pravdou, že jsme tu zatím neviděli žádný karambol a „dálnice“, na rozdíl od té naší, byla průjezdná.

Zpevněná silnice vedla nejdříve Santa Cruz, jeho předměstím a pak jsme pomalu začali vjíždět do divočiny. Domy řídly a přibývalo zelené a stromů. A také důkazů, že člověk je pouhým smítkem v přírodě. Jak to myslím? Silnice je totiž neustále zaplavována nánosy bahna, které obsahují kamení a bere vše, co jí stojí v cestě, domy, stromy a kusy silnice. Když zde ze silnice něco zbude, tak na ni padají zase z okolních pískovcových skal velké balvany a tím se stává užší a užší. Také okolní prales se s člověkem nemaluje – velice snadno se v něm ztratíte. Iver nám vykládal několik případů, kdy v pralese zmizela celá skupina cestovatelů a poté, když je hledala speciálně vycvičená armádní jednotka, tak se ztratili i někteří její členové...jakoby se po nich země slehla.

Samozřejmě jsme dělali zastávky na foto – např. u Inkovy brány, což je oblouk vytvořený v červeném pískovci. Vše dokreslovala blankytně modrá obloha, která nás po celý den doprovázela. Při zastávkách jsem fotil i místní faunu – teda jednoho velkého mravence – měl asi 4 cm a Iver říkal, že kdyby někoho kousnul, tak mu nateče noha tak, že nemůže několik hodin chodit! Poté nás zaujala ještě další, větší zvířata – koně na silnici. V Bolívii platí takové pravidlo – když míjíte na silnici krávu, tak se musíte dívat, kam pohybuje hlavou – kam jde hlava, tam jde tělo. V případě koně je to složitější – u něj nikdy nevíte co udělá. A osel? Ten prostě zůstane stát!

Cesta busem končila ve městečku Samaipata, které je vstupní branou do národního parku Amboro. Je to malebné městečko plné koloniální historie – většina domů pochází z 18. století a nyní mají na sobě novou fasádu. Samaipata je také archeologickým centrem oblasti. V minulosti údolím Yunga vedla incká stezka spojující Atlantik s Pacifikem. V okolí je proto velké množství pozůstatků starých sídlišť. Výzkum tady provádějí němečtí archeologové a jejich rodiny se zde postupně usazují kvůli velmi příjemnému klimatu. Městečko Samaipata leží v nadmořské výšce 1600 m.

Přesedli jsme zde do 3 automobilů – jakoby jeepů a vydali se po silnici, která je v období dešťů nesjízdná, směrem k parku. Oblast musí být během období dešťů naprosto odřezaná od světa, protože půda je zde jílovitá a není možno se po ní jakkoliv pohybovat. Místní obyvatelé musejí počkat, až zcela vyschne. Jeepy jsme jeli asi hodinu, s občasnými zastávkami na focení okolní krajiny, obyvatel a kondorů či supů. Ty se nám ale moc pofotit nepodařilo, protože sotva jsme zastavili, tak se ptáci přesunuli jinam. Asi se jim nechtělo pózovat.

Včera jsem se zmiňoval o autech s přehozeným řízením, tak dneska jsme měli tu čest se jedním z nich svézt. Vypadá to skutečně zvláštně, když má před sebou spolujezdec budíky a řidič do nich občas nakukuje a něco tam přepíná. Ale jinak auto jelo naprosto bez problémů.

Silnice končila v kopci u zátarasy. Tady jsme vysedli a už po svých se vydali pralesem k jednomu z vrcholů, do výšky cca 2500 m, kde nás čekal oběd. Stoupali jsme strmými stezkami a mi opět vytanula na mysli ta skutečnost, že se zde člověk může snadno ztratit. A skutečně, některé stezky se rozdvojovaly a jejich části vedly neznámo kam. Ještě že s námi byli místní průvodci.

Stezku lemovaly různé rostliny. Nejzajímavější však byly obří kapradiny – jakoby z cesty do pravěku. Průvodci se jen nemohli shodnout na jejich stáří. Některý říkal, že jsou staré 50 let, některý 300 let a extrém byl 700 let. Ale kdo ví, tento údaj není zase tak důležitý. Důležitější je, že byly pochoutkou už pro dinosaury před 90 miliony let.

Jedna z členů výpravy se na výšlap necítila a tak se s Williamem vrátila k autům, tady na nás museli celou dobu čekat. Cesta nahoru trvala asi dvě hodinky. Na vrcholu jsme poobědvali sendviče, zeleninu a ovoce – vše nesli naši průvodci v baťozích. Po krátkém odpočinku a společném fotu, jsme se zase vydali dolů. Tento směr byl rychlejší a částečně vedl po jiné stezce a částečně po stejné.

Cestou jsme v pralese uviděli něco červeného. Každý z členů výpravy byl nadšený, že to jsou papoušci, protože jsme neviděli pořádně žádné zvíře či neslyšeli zpívat žádného ptáka. Iver nás bohužel vyvedl z omylu – byly to květy.

Auty jsme sjeli zpět do Samaipaty, rozloučili se s průvodci a šli se ještě podívat na náměstí. Podél hlavní ulice byla zubařská ordinace a jelikož většina členů výpravy jsou zubaři, tak bylo nutno se zde zastavit na exkurzi. Všichni byli touto zastávkou nadšeni, ordinaci prošmejdili seč se dalo, i nějaké rozumy se vyměnili. Prostě spokojenost na obou stranách.

Náměstíčko v Samaipatě bylo velmi malebné, s kostelíkem a centrálním parčíkem. Nás ale nejvíce zajímala restaurace na konci – všichni vyprahnutí po pochodu parkem vzali útokem zásoby piva.

Ze Samaipaty jsme vyrazili zpět po 6 hodině. jelikož jsme kousek od rovníku, byla za chvíli tma a všichni obdivovali řidičovo umění bezpečně prokličkovat tou, ne zrovna v nejlepší kondici, silnicí. Do hotelu jsme dorazili po 9 hodině ještě nás čekala večeře – zelenina, kuře a rýže. Jako desert amarouny – červená želatina se zalitým melounem a hroznem. Nebo že by to samé, co je oblíbeným pokrmem T'Elca (pro nezasvěcené Jaffa z Hvězdné brány)? Každopádně to chutnalo velmi dobře, asi zavedeme tuto pochoutku i doma.

Zítra ráno opouštíme Santa Cruz a z amazonské Bolívie, pokrývající více než 60% území, přelítáme do Sucre. Tady už začíná naše postupné stoupání do vyšších nadmořských výšek.

 

FOTOGALERIE

 

10. října 2008: pátek

Sucre
Poslední ráno v Amazonii a klima začalo ukazovat svou pravou tvář – teplota v noci vystoupala a předpověď na dnešní den byla až 34 stupňů! Ještě že jedeme už do další části země, kde je sušší klima a nižší teploty. Ovšem jak jsem psal včera, jsou zde vyšší nadmořské výšky. Také v Santa Cruz začalo být více vlhko, tak jako tomu má být ve správném pralese.

Před snídaní jsem ještě dobalil kufr, nacpal do něj vše co se válelo kolem a nevím proč, byť jsem nic nepřidal, byl nafouklejší než obvykle. Trošku jsem vše přeorganizoval a ejhle, kufr byl opět zapnutelný. Nachystal jsem ho přede dveře, aby mohl být po dobu snídaně naložen do busu. Když jsme přiletěli, tak se kufry vezly v jiném autě, dneska ráno přijel jiný autobus a kufry se, stejně jako v Libyi, nakládali na střechu. Když to slyšeli účastníci zájezdu, tak se někteří zhrozili. Musel jsem je uklidňovat, že žádný kufr neuletí a že budou na střeše řádně připevněny.

Po naložení zavazadel a lidí, vybrání tipů pro průvodce jsme se vydali na letiště. Autobus byl malý, vešly jsme se do něj jen s obtížemi. Členové výpravy brali naštěstí vše s humorem. Líbilo by se jim, kdybychom jeli busem do Sucre, ale informace o 17ti hodinách je trošku odradila. Alespoň na první pohled. Každý chtěl mít fotku ze Santa Cruz, jak sedí v maličkém busem, nacvaknutí jak v krabičce a já, jelikož sem seděl vepředu, jsem měl úkol vše nafotit – všichni mi podávali foťáky a já to dokumentoval pro každého. Největší srandu z toho měl William, také i jemu jsem fotil české zubaře nacvaknuté v minibusu.

V Santa Cruz jsou dvě letiště – jedno staré, ve městě sloužící pouze pro místní lety a malé letadla. A potom nové, na kterém jsme přistáli i my. Odsud jsme také dneska odlítali. Od centra města nám cesta trvala asi 30 minut. Po příjezdu, poděkování řidiči a průvodci, jsme složily ze střechy kufry, všechny přežili, a šli se odbavit. Bylo to velmi rychlé a jednoduché odbavení – jako skupina vždycky naskládáme kufry do řady, personál letiště je naskládá na pás a je to. William nám vyřídil palubenky, zaplatil za nás odletovou taxu 14 bolivianů, tuto musím večer vybrat, a pak byla chvilka času. Santa Cruz jsem nikde neobjevil pohledy, tak jsem si říkal, že by mohly být snad na letišti, A skutečně sem tady nějaké v trafice objevil. Jsou sice nevalné kvality, ale lepší něco než nic. Pěkně tím doplním fotky v albumu.

Dneska jsme letěli se společnosti AeroSur Boliviana, což je národní bolivijská letecká společnost. Odlet měl být v 10:00, ale do poslední chvilky nehlásili, ze které přepážky nás budou odbavovat. Až přesně 10:00 řekli, že z jedničky. Vypukla davová psychóza, aby snad někomu neuletěli. U přepážky každý vyfasoval apartní kabelečku, ve které byl sendvič a dvě malé sušenky, abychom jako po cestě neumřeli hlady či co. Šli jsme všichni s kabelečkami, jako do práce. Jen jejich rozměr neumožňoval zařadit do výbavy pracujícího termosku s kávou či čajem.

Letadlo bylo plné a dneska to byl Boeing 727-200. Zvenčí vypadalo obstojně, uvnitř už trochu ošumtěle. Ale na rozdíl od ČSA tady měli alespoň pěkné letušky. Když jsme letěli z Prahy, tak byla v letadle taková obstarší, tlustá a dost nerudná ženština, která na každého působila velmi negativně. Dneska s námi letěla skupina nějakých plynařů – měli na sobě firemní trička a zabrali snad polovinu letadla. Tyto jsme potkali později v Sucre na obědě. Let netrval ani 40 minut a stejně jsme vyletěli skoro s hodinovým zpožděním. Během této doby letušky stihly roznést pití a pak tak akorát posbírat odpadky. Jak let, tak i sestup proběhl klidně a z okýnek letadla už nás vítalo Sucre. Díky nadmořské výšce - 2700 a rozličnému tlaku musel pilot více při přistání brzdit, zastavili jsme na místě, kde už skoro končila dráha. Maličko dobrodružné přistání. Po vystoupení z letadla, jsme přešli do příletové „haly“ a čekali na kufry. Tyto se zde nakládají ručně, proto to chvilku trvalo. Všichni se radujte – kufry došly všechny!

Venku už nás čekal řidič – Roy s větším a pohodlnějším busem. Problémem je, že v Sucre si moc busu neužijeme. Je to město, kde se raději chodí pěšky. Z letiště do centra jsme jeli asi 20 minut a všichni obdivovali Royovo umění. Uličky se stále zužovali a zužovali a bylo až s obdivem čím se dá s autobusem projet. Na závěr se před námi vylouplo náměstí 25. května, kde stojí náš hotel – Plaza Hotel. Je umístěný v původním koloniálním domě a tomu odpovídají i pokoje – jsou menší a okna mají do atria. To ale neubírá nic kouzlu ubytování. Můj pokoj nebyl ještě připravený, ale to nevadilo. Poseděl jsem v recepci u koka čaje, zašel s Williamem vybrat restauračku na oběd a pak udělal kolečko po náměstí.

Ve 13:00, po bohatém obědě, začala naše prohlídka města – pěšky samozřejmě, abychom vyběhali získané kalorie. Zopakovali jsme si kolečko po náměstí, kdy nám William pověděl více o historii města – sahá zpět až do 16. století, popsal nejdůležitější budovy v okolí – původní vládní budovu, Katedrálu, Dům nezávislosti a pak nám dal chvilku rozchod na focení. Oproti Santa Cruz se zde lidé nefotí moc rádi, někteří se schovávají, někteří za to chtějí peníze a když jsem fotil jednoho staříka, jak prodává pomerančový džus, tak po mě chrstl kyblík vody … ale netrefil se. Zde jsou obyvatelé více uzavření a pověrčivější.

Jak jsem už psal výše, Sucre leží ve výšce 2700 m a už i zde je to trochu cítit, ne ovšem nijak znatelně. Spíme zde pak ještě jednu noc a tak aklimatizace bude probíhat postupně. Potosí bude horší – 4 100.

Na závěr prohlídky města bylo naplánováno textilní muzeum, protože Sucre je známo mimo stříbro, které zde zpracovávaly Španělé i pro velmi krásné a sofistikované látky. Muzeum leží nedaleko náměstí a tak přesun opět proběhl pěšky. Prohlídka zahrnovala i krátké seznámení s historií – s dobou před Inky – kultura Tiwanaku, incké období a také i moderní. Prošli jsme jednotlivé místnosti, seznámili se se způsoby tkaní, s motivy apod. Nejdůležitější druhy tkaní se jmenují Tarabuco a Hualca. První zachycuje motivy denního života a druhý různá zvířata – stojící, ležící či vzhůru nohama. Tento druhý styl je takový psycho. I William říkal, že člověk, který toto tká si nejdříve šlehne nějaké přírodní halucinogenní látky a pak se rozjede. I mnohé motivy tomu napovídají. Nejzajímavější na všem je, že motivy si nikdy nekreslí, vše mají v hlavě! je až neuvěřitelné, co z toho vznikne.

Po prohlídce muzea byl vyhlášen rozchod. Já se vydal uličkami Sucre udělat ještě nějaké fotky. Přitom jsem zabrousil do kostela Santo Domingo, který byl po cestě do muzea zavřený.

Uličkami proudily davy dětí a studentů, které vypustili ze školy, takže jsem mezi nimi musel kličkovat. Děti se vrhly do obchůdků a k pouličním prodavačům s pečivem a sladkostmi. Nejzajímavější byla paní, která stále před školou a prodávala cukrovou vatu v pytlíkách. Doufám, že fotka vyjde. Také jsem cestou zpět do hotelu objevil obchod s pohledy a doplnil jejich sbírku. Chtěl jsem platit 50 bolivianovou bankovkou, ale paní kroutila hlavou, že nemá nazpět. Naštěstí jsem měl v kapse drobné – 8 bolivianů a to jí stačilo.

Objevil jsem, že v recepci hotelu je v dosahu bezdrátové připojení, ke kterému jsem se bez problémů připojil. Je to super aspoň nemusím nikam běhat do internetové kavárny byť je zde hodina připojení za 2 boliviany, tzn. za 5 Kč!!!

Dnešní večeře byla naplánována na 19:30 hod. Ještě před odchodem z hotelu jsem vybral od účastníků výpravy 14 bolivianů za odletovou taxu a předal Williamovi. Ten si dělal srandu, že teď se může u večeře rozšoupnout a že si bude objednávat jeden drink za druhým. Restaurace byla za rohem, opět nedaleko od hotelu, v krásném, zrekonstruovaném koloniálním domě. Když jsme vešli dovnitř, tak zde bylo nejdřív malé atrium se zahrádkou a barem a uvnitř další místnosti byly pro nás nachystány stoly – vše krásně naaranžované. Menu se skládalo z krémové kukuřičné polévky, hovězí medailonky a jako dezert lívanec přelitý čokoládou. Také došlo k odklonu od piva – několik členů výpravy si řeklo o víno. Já jsem chtěl také vyzkoušet, jak chutná bolivijské červené. Flaška stála 90 bolivianů a na výběr byl Cabernet Sauvignon, Syrah a nějaké Malbeco, které jsem neznal. S Williamem jsme si dali napůl ono zmíněné Malbeco – velmi dobré a silné víno. To je to, co musím přivézt domů na ochutnání. Bolivijské vinice leží na jihu země, nedaleko Argentiny a tak je jasné, že vína zde budou kvalitní.

Na závěr večeře jsme s Williamem udělali krátký výklad ohledně zítřka a pak se už všichni odebrali na náměstí, nasát večerní atmosféru Sucre. I já se sem vydal a udělal několik večerních fotek. Skutečně to tady žilo, lidí že se nedalo pomalu přes náměstí projít! Snad tam nikdo neutrpěl žádnou újmu či nikoho neokradli.

Pokoje v hotel v Sucre je ve srovnání se Santa Cruz maličké. Máme se spolubydlícím jednu postel. Vyptal sem si alespoň prostěradlo a deku navíc, abychom se nemuseli k sobě tulit. Navíc tady mají v hotelu asi problém s elektřinou, protože neustále kolísá intenzita světla v pokoji a z recepce je slyšet pískání záložního zdroje k počítači. Ale snad tu nebude strašit a teplá voda také teče …

 

FOTOGALERIE

 


11. října 2008: sobota

Sucre – Liberty House – Parque Cretacico
Noc na společné posteli byla jako na vodě. Jeden se otočil a rozhoupal toho druhého. Myslel sem, že dostanu mořskou nemoc! Ale naštěstí to dopadlo dobře a dočkali jsme se oba dva rána. Buzení bylo domluveno na 7:30, ale ani nevím, jestli budili nebo ne, protože tou dobou jsem byl už na snídani. Vstával jsem už po 6. hodině, doplnil zápisek ze včerejška a vydal se hledal restauraci.

Snídaně to byla jako na zámku. Nemyslím množstvím, ale prostředím. Je znát, že se jedná o bývalý koloniální dům a i výzdoba je zachována tak, aby připomínala tu původní.

Program dnešního dne začal návštěvou Domu svobody – místa, kde byla podepsána deklarace nezávislosti v roce 1825. Jak jsem už psal včera, dům leží přímo na druhé straně náměstí, takže se nemuselo nikam daleko chodit. Byli jsme tam prvními návštěvníky – oficiální otevírací doba je od 9:15 a to jsme už stepovali ve dveřích. William koupil vstupenky a ještě upozornil na to, že jestliže chce někdo uvnitř fotit, musí si zakoupit za 10 bolivianů „povolenku“. Toto sem si, společně ještě s několika dalšími členy výpravy koupil. Sice sem si nebyl jistý, zda to k něčemu bude, protože už se mi několikrát stalo, že v objektu nebylo zase až tak co fotit, nebo sem stejně fotku vymazal. Ale je to malá částka.

Neprovázel nás zde William, ale místní průvodce – Ivan. Jak jsme během pobytu v Bolívii zjistili, jsou zde v oblibě jména z východní Evropy – tady Ivan, v Amboro parku Boris apod. Celý areál byl původně jezuitským klášterem. Hned při vstupu každého upoutá malé náměstíčko s fontánou a okolními zastřešenými ochozy. Působí to velmi vzdušně. V době, kdy bylo Sucre plnohodnotným hlavním městem zde měl svou kancelář i rezidenci prezident Bolívie.

Prohlídka začala v nejstarší místnosti komplexu. Zde byly soustředěny předměty z počátku koloniální doby – obrazy, šperkovnice, části výzbroje, stará mapa města Sucre apod. Odsud nás Ivan odvedl do Prezidentského sálu. Tento, v době provozu kláštera sloužil jako učebna a zkoušková místnost pro studenty univerzity. Dnes z původního vybavení zůstal pouze strop a kazatelny. Zde byla 9. srpna 1825 podepsána Deklarace o nezávislosti Bolívie. V čele místnosti, pod obrazy maršála Sucre a Simona Bolivara je vystavena její kopie. Originál se vystavuje pouze na výročí podepsání této deklarace.

Vedlejší místnost byla zaměřená na národní bolivijské hrdiny, jak místní, tak z okolních států, kteří pomáhali v bitvě o nezávislost země. Rovněž zde ve vitríně vystavují první bolivijskou vlajku, starou 197 let.

Závěr prohlídky nás zavedl do Prezidentské galerie s portréty prezidentů – ne všech, některé chyběli, ale i tak jich zde bylo požehnaně – celých 65! Nevešli se do jedné místnosti, museli se roztáhnut ještě o poschodí níže. Průvodce Ivan nám zde pověděl hodně zajímavého o politické historii Bolívie, o jméně, o tahanicích mezi politickými soky apod. Na závěr jsme měli ještě sami volno si komplex v klidu projít.

Já jsem volného času – až do 11 hodin, využil k procházce po městě. Šel jsem přes náměstí, když se najednou z rohu, od Katedrály, ozvaly rány. Nevěděl jsem, co se děje, tak sem přidal do kroku, abych to zjistil. Vedle katedrály stálo několik aut ozdobených dekami a plyšáky, převážně medvědy. Nechápal, jsem co to má znamenat, ale když jsem zašel za roh, pochopil jsem. V Katedrále byla svatba a toto vše bylo na jejich oslavu. Už sem však nechytil svatebčany, jen muzikanty a nějaké místňáky.

Vydal jsem se proto dále od náměstí, projít několik okolních uliček – také byly zajímavé s výhledy na okolní kopce. To jsem ale nevěděl, co nás čeká dle programu zájezdu. Po návratu k náměstí se mi podařilo vyfotit kroužící „alegorické“ vozy s plyšáky, kdy řidič měl v dece vystřihnuté pouze malé okýnko kudy se díval ven. Ještě mi zbývalo asi 20 minut do času srazu a nechtělo se mi sedět na náměstí. Vypravil jsem se proto do uliček na druhou stranu. Cestou mi do oka padl obchod s místními rukodělnými výrobky – konkrétně peněženka vyrobená v místním stylu. Tak jsem ji za 15 bolivianů koupil, ale nebyl sem si jistý, jestli bude dost velká. Bohužel není, jak jsem zjistil později večer po návratu do hotelu. Nevejde se tam platební karta v obalu. Budu to muset ještě nějak vykoumat, nebo bude mít někdo pěkný dárek z Bolívie.

Na náměstí, v takovém altánku, měli schůzi malí kluci – místní čističi bot. William nám to poté přeložil v autobuse, že rokovali ohledně nákupu krémů, že je koupí ve velkém, aby ušetřili. Dalším bodem jednání byl fotbalový zápas s jinou unií čističů bot a na závěr rokovali ohledně rodných listů a dokladů – že se jim o to stará nějaká paní a tato jim vše zařídí.

V 11:00 hod byl dohodnutý odjezd směrem na vyhlídku nad městem – toto se jmenovalo La Ricoletta. Původně zde stál klášter, ze kterého zbyl dnes už jen kostel s dominantou města v pozadí – dvojicí kopců připomínající ženská ňadra. Školáci tu hráli fotbal – jak holky, tak kluci. Nepochopil sem, kdo hraje proti komu, ale to asi nebylo důležité. Z ochozu na okraji náměstíčka se nám otevřel překrásný výhled na město a okolní kopce. Vše umocňovala blankytně modrá obloha s pomalu plujícími sněhobílými mráčky. Nedaleko odtud bylo ještě tržiště s domorodci – prodávali šály, čepice apod.

Autobus nás poté převezl na okraj Sucre – toto předměstí působilo značně depresivně. Všude kolem se potulovali špinaví lidé, volně pobíhali psi a mezi nimi děti. Nelze opomenout všudypřítomné odpadky. Na konci ne zrovna kvalitní silnice byla cementárka a za ní důvod naší cesty do těchto končin – Parque Cretacico. Dalo by se říct, jakoby Jurský park. Komplex byl založen na kopci nad cementárkou v roce 1994, kdy na nedaleké stěně byly nalezeny otisky dinosaurů. Místní průvodkyně – Maria Teresa, nás provedla okolo soch jednotlivých zvířat, jejichž kosti se zde našly a seznámila nás více s jejich popisem – jestli je to býložravec nebo predátor, jak se asi choval apod. Stezka okolo soch vedla takovým parčíkem a největší sochou zde je Titanosaurus, největší socha svého druhu na světě – o výšce 36 metrů! Vedle něj stojí socha mláděte ve věku asi 3 měsíců. Matce nesahalo ani po kotníky. Na samém vrcholku parku je vyhlídka odkud se dají pozorovat samotné otisky dinosaurů. Dříve se chodilo až ke stěně, bohužel docházelo k ničení stop návštěvníky, proto toto už není možné. Nyní se n a cca 1.5 km dlouhou stěnu dívají všichni asi z 250 m vzdálenosti.

Opět jsme nasedli do autobusu a vrátili se zpět do města – na náměstí nás Roy, řidič vyložil. Pěšky, za Williamova vedení jsme přešli do restaurace na oběd. Dneska byl snad nejlepší oběd – grilovaný, správně udělaný stejk s hranolkama. Každý si na něm pochutnal. Mělo to jednu nevýhodu – odpoledne byla v plánu ještě prohlídka zbylé části města a s takto plným žaludkem to moc nešlo dohromady. Asi i proto se někteří vydali zpět do hotelu odpočívat. Ani se jim nedivím i když zase přijít o procházku tak pěkným městem, jako Sucre je, byla škoda.

Během chůze nám William ještě řekl více o životě ve městě. Nejzajímavější bylo, že až do roku 1953 měli všichni Indiáni zakázán vstup do centra města typu jako bylo Sucre. Mohli tam pouze bílí a poté ti Indiáni, kteří zde pracovali jako služebnictvo. Ostatní ne. Ve stejné době byla také v Bolívii více než 60% negramotnost, kterou se jim podařilo za 50 let stáhnout na cca 8%. Prošli jsme takovým trhovým centrem, kde někteří nakoupili kokové lístky, pak podél tenisového klubu a nově vyrůstajícího stadionu pro Jihoamerické hry (obdoba Olympiády), které se zde budou odehrávat v příštím roce, až k nádraží a nedalekému blázinci. Odsud, skrze největší park v Sucre – Bolívarův park, jsme pokračovali k Nejvyššímu soudu, divadlu Teatro Gran Mariscal de Ayacucho, přes Pizzarovo náměstí až na křižovatku, kde se mohli unavení rozhodnout, zda se vrátí do hotelu nebo budou s námi pokračovat na městský hřbitov. Všichni se rozhodli pro hřbitov.

Výše zmíněné divadlo už neslouží svému účelu, bylo přestavěno pro účely sepsání nové ústavy, kterou má Bolívie schvalovat. Jak průvodce v Santa Cruz, tak i William se o ní vyjadřoval dost hanlivě. Všichni se bojí, co tato přinese. Sám William říkal, že to může dojít až k občanské válce. Velkým kamenem úrazu je, že v ústavě už je hlavní město jen La Paz. To se nelíbilo místním obyvatelům a proto zde vznikly nepokoje – 3 lidé byli zabiti a policejní stanice vypálena. Okolo této jsme šli a zbyly z ní jen ruiny.

Další zajímavostí jsou uličky kolem Nejvyššího soudu – zde je jedna kancelář právníka vedle druhé. Otázkou je proč tolik? Odpovědí od Williama – že tito se zabývají vyplňováním daňových přiznání a dalších formulářů, kterým běžní obyvatelé nerozumějí. Za vyplnění jednoho formuláře si berou pouhé 3 boliviany!

Závěrem dnešní procházky městem byl hřbitov. Cestou jsme ještě minuli několik nejstarších domů ze 16. století. Oproti novějším, koloniálním z 18. století, jsou tyto jen přízemní a velmi jednoduché, bez jakéhokoliv zdobení.

Městský hřbitov v Sucre je obrovským komplexem a má jednu zvláštnost – jako jediný hřbitov v Bolívii a pravděpodobně i na světě má průvodce! Toto zde zajišťují kluci ve věku asi 12-13 let, kteří návštěvníky provedou po těch nejzajímavějších hrobech. Všichni členové výpravy z toho měli srandu. Náš průvodce byl velmi znalý a u všeho se tvářil velmi, velmi vážně. Nejdříve měl tendenci nás provést po všech hrobech až potom ho William usměrnil a prošli jsme jen pár nejdůležitějších a vše zakončili památníkem k občanské válce z roku 1899, kdy Sucre ztratilo plný statut hlavního města. Památník byl také postaven na připomenutí krvavého zavraždění studentů ze Sucre bojující za zachování statutu hlavního města. Byli poraženi rolníky z La Paz – popravili je, uřezali uši a tyto nosili jako náhrdelník.

Všichni se už těšili do hotelu, nožičky měli ošoupané a byli unavení. Jen nakrátko jsme se zastavili u jednoho z nejstarších kostelů v Jižní Americe – byl postaven v roce 1539, pouhé 4 roky poté, co Španělé přišly do Jižní Ameriky – přes Peru.

Večeře byla v restauraci, kde jsme měli první den v Sucre oběd. Důvodem proč opět zde, byl ten, že v Sucre není moc restaurací vhodných pro turisty. Ale prostředí nebylo úplně stejné, seděli jsme na balkoně s výhledem na náměstí.

Dnes je poslední noc v Sucre, zítra v 8 hod odjíždíme do Potosí, asi 3 hodiny busem.

 

FOTOGALERIE
 


12. října 2008: neděle

Potosi
Dnešní noc byla snad nejhorší za celou dobu cestování v Bolívii. Nejdříve sem nemohl usnout a pak když se mi to podařilo tak mne každé otočení spolubydlícího vzbudilo. Bylo to jako na vodní posteli. Navíc tím, jak byl hotel téměř bez oken, byl pokoj hodně depresivní a vlastně se v něm nedalo ani pořádně vyvětrat, což také asi nepřispělo k dobrému spaní.

Buzení bylo domluveno na 6:30, ale nevím proč všechny budili už v 6 a ještě do telefonu mluvili francouzsky. Stejně sem byl ale před tím chvíli vzhůru, protože mi neustále chodily, i v noci, smsky od jednoho z členů výpravy. Celkem mi jich přišlo snad 20. Takže byly budíčkem tyto. Alespoň bylo víc času na sbalení kufru a snídani. Ještě že jsme na tuto přišli brzo, chvíli po nás se tam nahrnula hromada francouzů a tak nebylo už kde sedět. Já sem ještě před snídaní zaběhl do recepce, abych poslal mé milované Terezce zápisek, protože jí nedorazil. Připojil sem se na bezdrátovou síť jako obvykle, ale když sem pustil internet, tak nic nenaběhlo. Odpojil jsem se, opět připojil, zase nic. Tak sem se sbalil a šel na snídani s tím, že to zkusím později. Bohužel ani druhý pokus nebyl úspěšný. Naštěstí v hotelu byly k dispozici počítače, tak jsem nahrál zápisek na šulibrka (flashku) a poslal to odtamtud na všechny tři mailové adresy, které jsem měl. Je však záhadou, proč mail došel jen na jednu z nich a to na centrum.Ostatní dvě nejsou vůbec freemailové. Nevím, kde je zakopaný pes.

Ze Sucre jsme odjížděli v plánovaných 8 hodin a čekala nás 3-4 hodinová cesta směrem na Potosi. Město, kde budeme spát v největší nadmořské výšce a to skoro 4000 metrů! Cestu jsme s Williamem vyplnili povídáním o nové bolivijské ústavě, o životě v Bolívii, o historii, o Chegevarovi a jeho neúspěšném revolučním tažení v této zemi apod.

Udělali jsme několik zastávek. První u koloniálního mostu ze 16. století, dnes zrekonstruovaného, který leží na staré cestě ze Sucre do Potosí. Následně jen tak uprostřed krajiny, kde fialově kvetly bugenvilie na závěr, asi 40 km od Potosí, ve vesnici Batanzas, kde probíhal nedělní dobytčí trh. Místní na nás koukali jako na zjevení, nechápali kde se tam vzal autobus plný turistů. Prodávali tam samé býky a tak když jsme chodili mezi nimi, tak to nebyl příjemný pocit. Jsou to přeci jen zvířata a nikdy člověk neví, co se jim odehrává v hlavě.

Do Potosí jsme dorazili před dvanáctou hodinou, ubytovali se v malém, ale pěkném hotelu Santa Tereza. Autobus se nedostal až k němu a tak jsme vystoupili na ulici a portýři z hotelu mezitím shromáždili a odnesly kufry. Bylo znát, že jsme téměř ve 4000 metrech, kyslíku se nedostávalo. Po ubytování jsme měli chvilku čas, než byl oběd. Vyzkoušel jsem se připojit k bezdrátu, nebo sem spíše nečekal, že by tu něco mohlo být. Hned jak sem pustil notebook, tak mi síť naběhla. Bohužel se stejným výsledkem jako ráno v Sucre – nelze zobrazit žádnou stránku ba ani skype nefunguje. Hledal jsem proto různé možnosti v nastavení, ale bez výsledku. Nevím, co to ale znamenat, když tatáž síť večer jede a ráno pot už ne. Naštěstí je tu na chodbě také počítač s internetem, alespoň jeden, tak budu moct poslat zápisek z něj.

Ve 14:00 hod nás naložili do minibusu a odvezli do dolu Maria v Cerro Rico (Bohaté hory) ležící ve výšce cca 4200 m, na prohlídku. Vzal jsem to tedy moc hopem. Vystoupali jsme nad město do hornické čtvrti a tady jsme se prošli po jejich tržišti podívali se do obchodu, kde nakupují vybavení a dynamit a ještě v dalším, kde prodávají koku. Tady nám William vysvětlil, že jedinou „radostí“ v životě horníků je tato rostlina – žvýkají ji a také alkohol. Žádná pálenka, ale 96% čistý líh. Také jsme na ulici viděli, jak se pár jedinců motá či spí. Byl to deprimující pohled, stejně jako deprimující byla celá tato čtvrť. Město Potosí, byť patřilo k nejbohatším je nyní tím nejchudším s čím se v Bolívii můžete setkat.

Před vstupem do dolu jsme vyfasovali „montérky“ - takový mundůr, který měl zabránit abychom se umazali od skály. A také jsme udělali společné foto, aby nás měli, v případě ztráty, dle čeho identifikovat. Měl jsem o dole jinou představu, myslel jsem si, že to bude trošku civilizovaná „díra“ do skály. Ale opak byl pravdou – žádné osvětlení, žádné cedulky ukazující východ, prostě nic, jen tma a roura táhnoucí se do ústí štoly (původně zde měli vést stlačený vzduch pro sbíječky, ale projekt zkrachoval tak zůstala jen roura a i nadále těží rudu ručně). Není vůbec těžké se zde ztratit, obdivoval sem Williama že se tady vyzná. My jsme prošli jen část štoly a i tak to bylo velmi působivé, když si člověk představí, že se v takových podmínkách ještě někde pracuje! Prošli jsme asi 200 metrů štoly a potom už začalo být některým lidem špatně, možná z uzavřeného prostoru nebo i z nadmořské výšky. Na závěr nám William ukázal sošku Tia (strýčka), což je místní bůh podzemí a horníků. Tento je také znakem plodnosti a z klína mu trčí asi metrový penis. Vedle něj je další soška – Pachamamamy – Matky země. Společně mají zajišťovat zachování bohatství hory.

Celý kopec je provrtán skrz naskrz, jakoby ementál a napočítali byste v něm více než 500 km chodeb. Těží se zde převážně stříbro a zinek, a to už více než 400 let. Španělé pro těžbu využívali místní indiány, ale nebylo nezvyklé, když jich týdně 3000 umřelo, tak museli začít dovážet otroky z afrického Konga.

I dnes se horníci dožívají velmi nízkého věku – v průměru 30ti let. Když má někdo štěstí, tak max. 45. Umírají na silikózu plic, na otravu organismu a také na nadměrné požívání koky a alkoholu. Průměrný výdělek je cca 10-15 bolivianu za den. Proto se někteří z nich dali na cestu turistického ruchu, kde je výdělek mnohem větší a také bezpečnější.

Dalším zdrojem příjmů pro rodinu jsou děti, které venku prodávaly kousky minerálů – pyrit, železnou rudu, síru, krystal, zinek apod.

Minibusem jsme sjeli zpět do hornické části města, kde William vrátil zapůjčené přilby a svítilny a kdo se cítil fit, mohl odtud pokračovat pěšky. Prošli jsme hornickou část města se starými, až rozpadlými domky pamatující historii příchodu Španělů, okolo Katedrály a hlavního náměstí, překrásné zvonice až do hotelu. Nevím, jestli to bylo nedostatkem vzduchu, ale nikdo nevěděl, kde asi náš hotel leží. Ten se potom jen tak vyloupnul před námi.

Dnešní večeři sem vypustil. Už sem také cítil nadmořskou výšku, začala mě bolet hlava a bylo mi divně od žaludku, začala se mnou třást zimnice. Poprosil sem Williama, zda to dneska vezme za mne a šel se osprchovat a lehnout si. Je tady tak nešikovně udělaná koupelna, že v ní je větrátko, ale toto nejde zavřít, tak sem proudí ledový vzduch, brrrr! Rychle sem se osprchoval a pak zalehl. Ještě sem napsal mé milované Terezce, že mi není dobře, ale než sem to dopsal, tak sem skoro spal.

 

FOTOGALERIE
 


13. října 2008: pondělí

Potosí – Uyuni
V noci sem se několikrát probudil a ještě mě pobolívala hlava, ale teď ráno je to už lepší. Nedělám si iluze, že to vydrží celý den. Nemáme však v plánu moc chození, ani žádné doly apod. Tak by mi mohlo být snad líp. Jsem zvědavý, jak na tom jsou ostatní. Honzovi – spolubydlícímu nebylo také asi nejlíp a teď, brzo ráno se šel projít.

Ještě před tím, než byl obsazen jediný pc s internetem, jsem se ho zmocnil já. Byl jsem skutečně první – byl ještě vypnutý. Když sem ho pustil, tak vydával divné zvuky, jako drhnoucí ventilátor, ale naštěstí se rozběhl. Poslal jsem zápis z Bolívie, opět na všechny tři adresy. Měl sem ho uložený na šulibrkovi a když sem ho strčil do předního USB tak nic, ani ťuk. Lekl sem se, že zase umřel, tak jako se to stalo v Barmě, ale naštěstí zadní zástrčka fungovala.

Následovalo balení kufru. Pomaloučku, polehoučku. Včera sem vše jen tak naházel na hromadu, nebyl sem schopný ničeho víc a tak kufr vypadal jako po výbuchu, teda dá se říct, že celá moje strana pokoje. Ani mi to netrvalo dlouho. Mezitím přišel Honza z procházky, že mu je už líp. Lidičky se pomalu začali trousit na snídani, ale nic tam ještě nebylo. Nevím, na kolik to bylo domluveno, někdo říkal na 8, někdo na 7. Bohužel kvůli včerejší indispozici sem také neměl žádný časový údaj. Postupně ale už nosili housky, máslo, cereálie apod. Někteří členové výpravy se nad tím rozčilovali, ale asi nepochopili, že jsme v Bolívii, kde má čas a spěch jiné místo než tím někomu spílat. Člověk se tím rozčiluje akorát sám a ničeho nedosáhne. Dalším paradoxem bylo, že někteří remcali, že není teplá voda v termosce. Proč ale? Před sebou měl každý minimálně dvě půllitrové flašky, kam si teplou vodu odlil na koka čaj. Pak proč tedy křičí? Proč raději neřeknou přímo kuchyni, že si prosí teplou vodu? Sám tomu nerozumím.

Zjišťoval sem zdravotní stav členů výpravy. Převážně všechny v noci bolela hlava, někteří zvraceli, tekla jim krev z nosu. Klasické příznaky téměř 4000 nadmořské výšky. William ale říkal, že naše skupina je odolná, že mívá skupiny, kde polovina natvrdo odpadne. U nás se to snaží překonat!

Před devátou jsme vystrčili kufry přede dveře pokoje, aby je snesli a později naložili na jeepy ve kterých se dnes vydáme do Uyuni. V pokojích jsme si nechali jen baťohy nebo co kdo chtěl.

Dnes byla naplánovaná návštěva Královské mincovny, ale bohužel byla zavřená – z nepředvídatelného důvodu. William ale zajistil náhradní program – návštěvu muzea Santa Teresy, bývalého kláštera. Muzeum se jmenuje jako hotel, ve kterém jsme spali a také leží kousíček od něj. Vyrazili jsme dle plánu v 9 a i když mělo být muzeum otevřeno od 9, tak tam ještě nikdo nebyl – William říkal, že v 9 bolivijského času, což je 15 minut sem či tam … Vzal nás tedy na procházku opačnou stranu města – do části, kde je tržiště a kde to žilo čilý raním ruchem. Opět zajímavý a nezapomenutelný zážitek. Dneska je pondělí a v tento den děti chodí do školy s vázankou a zpívají národní hymnu – několik jsme jich potkali takto oblečených. Asi v polovině naší procházky jsme se zastavili v kostele Sv. Lorenza. Má krásnou fasádu ve stylu mestic-baroka. Tento styl najdete pouze v Jižní Americe a obnáší prvky původních obyvatel. Konkrétně kostel Sv. Lorenza patří k nejkrásnějším představitelům tohoto stylu v Jižní Americe. Zrovna v něm probíhala mše a nachomýtli jsme se k okamžiku, kdy se podávají ruce a zdraví se se svým bližním. Už jsem to několikrát zažil, ale dnes to byl velmi zvláštní okamžik, kdy se na druhé straně světa zdravíte s člověkem z úplně odlišné kultury … a to se pozdravili se všemi členy výpravy, Nehledě na to, jestli k nim patří nebo ne.

Dnes měli někteří členové výpravy požadavek na výměnu peněz. William nevěděl, jestli je ve městě směnárna, jen banka. Po cestě však jedni směnárnu objevili a během naší návštěvy kostela si peníze vyměnili. Toto pak řekli ostatním, ale až v půlce cesty. Chudák William se tam s nimi musel vrátit. Já sem se zbytkem pokračoval zpět k muzeu.

Muzeum bylo naštěstí otevřené a po chvíli dorazil i William. Koupil lístky, někteří si dokoupili „povolenku“ na focení. Je divné, že focení stojí 10 bolivianů a filmování 25 USD! Počkali jsme na průvodkyni – jmenovala se Lýdia. William nás opustil a šel chystat oběd – balíčky. Muzeum Santa Teresa je bývalým klášterem a to co se zde vystavuje jsou dary bohatých šlechtických rodin, které sem dávali svou druhorozenou dceru – byla zde po zbytek života bez jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem. Klášter je karmelitský a max. počet jeptišek byl 21. V současnosti zde mají, v nové budově, 5 sester. Průvodkyně byla velmi ukecaná a působila spíše jako herečka, všichni její výkon náležitě oceňovali. Prohlídka měla trvat asi hodinu a půl, ale protáhla se téměř na dvě a půl hodiny. Na závěr už pro nás přišel William, kde že jako jsme.

Po rozloučení s průvodkyní jsme pospíchali do hotelu. Původně jsme měli odjíždět v 11 a díky muzeu se vše posunulo až na 12:30. Kufry už byly naloženy, my jsme si vzali akorát vše co zůstalo na pokojích, vyfasovali část oběda – tašku s pitím, banánem, čokoládou a vydali se k autům. Čekali na nás 4 Toyoty – Land Cruisery. Nasedalo se po 5 nebo 6ti lidech. Tady byl zase problém, že ten chtěl jet s tím a ten zase s oním, jako malé děti. Nakonec jsme se nějak pospořádali a vyrazili na více než 5ti hodinový přejezd skrze Andes des Frailes do Uyuni, výchozího bodu 3 denní expedice na Slané pláně.

Silnice mezi Potosi a Uyuni se rekonstruuje. Původně zde byla úzká, stará a rozbitá vozovka. Nyní to vypadá tak na 4 proudou dálnici. Je ale vidět, že stavba jim jde od ruky, ne jako u nás. Vzdálenostně je to okolo 220 km, ale díky probíhající stavbě cesta neubíhá nijak rychle.

Ještě než jsme vyjeli z Potosí sem si smskoval se svou Terezkou, ale těsně za Potosi už signál zmizel a já si myslel, že v Uyuni opět bude. Bohužel opak byl pravdou, ale to jsem ještě nevěděl.

Asi po hodině cesty jsme udělali zastávku na oběd – sendviče se šunkou, sýrem a kečupem či majonézou. Obědvali jsme na takové louce a svépomocí sendviče připravili. Fungovalo to tak, že si několik z nás stouplo do řady a podávalo jednotlivé ingredience a pak jsme se zase vystřídali. Jen některým členům výpravy činilo problém pochopit co je to řada a kterým směrem se ubírá.

Po obědě jsme pokračovali dál a dál a dál … krajina se měnila, přibývalo či ubývalo zeleně, keřů, skal, písku a vše doprovázel velmi jemný prach. Nejhorší bylo, když jsme se míjeli s nějakým náklaďákem, to byla prachová stěna neprostupná a tak řidič – zapomněl sem říct, že se jmenuje Carlos, musel chvíli počkat až prachová stěna opadne. Cestou jsme udělali ještě několik větších či menších zastávek. Jednu ve vesnici Tica Tica. Zastavili jsme hned vedle školy, kde právě probíhalo vyučování. Prošel sem si kousek vesnice a opět na mne padl takový depresivní pocit. Vím, že tito lidé nikdy asi nepoznali či nepoznají nic jiného, ale člověku až běhá mráz po zádech z těch životních podmínek. Tito alespoň žijí ve vesnici, ale po cestě bylo mnoho rozpadlých či polorozpadlých domků a vedle políčko, lamy a pobíhající děti – uprostřed ničeho. Tomu se říká těžký život či spíše přežívání …

Do Uyuni jsme dorazili asi v 6 hodin. Přivítalo nás pole kompletně pokryté plastikovými sáčky a lahvemi. William říkal, že toto je způsobeno větrem, který rozfoukává odpad z městských skládek ven z města. Vypadá to dost nechutně. Uyuni na první pohled působí jako město duchů, i když se v poslední době rozrůstá, protože je základnu pro výpravy na Slané pláně. Většina obyvatel tudíž pracuje v turistickém ruchu. Po krátké chvíli jsme dorazili do hotelu, nebo spíše hostalu Tambor Aymara. Ze přední strany vypadal všelijak, vykukovali z něj nějací domorodci. Později jsem se dozvěděl, že je to rodina správce. Hotel vlastní nějaká Belgičanka. Jen nerozumím pojmenování – hostal. Nevidím tu žádný rozdíl. Snad jen že tu není výtah, TV a telefon. V tom to asi bude. A pokoje tady nemají čísla, ale jména.

Postupně dorazily všechny jeepy – jedni říkali, že se ztratili a museli řidiči ukazovat z programu název hotelu. Sundali jsme kufry ze střechy, byť byly zabalené do plachty, tak se prach dostal všude, a ubytovali se.

Jak sem psal výše, zjistil sem, že tu není signál pro můj mobil. Williamův fungoval. Zkoušel sem poslat z jeho mobilu sms mé Terezce, ale nešlo to. Proto mé první kroky vedly do internetové kavárny – šel jsem s Williamem, abych se neztratil. Stejně tak se tady pro mne i zastavil. Nejprve to vypadalo, že nepošlu ani mailíka či se nepřihlásím na stránky t-zones, ale pak vše naběhlo … rychlostí blesku. Za 25 minut sem poslal dvě sms a tři maily. William se také pokoušel si přečíst maily, ale díky pomalosti to vzdal.

V 19:30 jsme se vypravili přes náměstí a okolo nádraží na večeři – taková jednodušší restaurace, to abychom si prý zvykali na jednoduchost na Slaných pláních. Cestou zpět sem koupil pohledy a vodu. Na pokoji jsem z kufru vyndal, co budu potřebovat na tři dny na Slaných pláních, přeložil do batůžku, jelikož všechna zavazadla zůstávají tady až do čtvrtka, kdy se vrátíme zpět.

Teď tu sedím, poslouchám oblíbeného Cohena a datluji tyto řádky. Myslím na mu Terulenku, se kterou jsem díky mé nemohoucnosti včera nemluvil a dneska se do toho připletly technické potíže s telefony. Snad jí dorazila aspoň zpráva poslaná z netu, aby věděla, že je všechno v pořádku, jen že tu nejde mobil.

Snídaně je zítra naplánována na 8, buzení – ťukáním na dveře na 7:30 a v 9:30 odjezd. Nejdříve na nákup vody a pak směr Slané pláně. Já ještě mezitím chci zaběhnout na internet a poslat opět zprávičku Terezce a také dnešní zápisek.

 

FOTOGALERIE
 


14. října 2008: úterý

Expedice Uyuni Salar
Včera když jsem dopsal zápisek, padl jsem do postele a spal jak zabitý. Na posteli byly mimo klasickou přikrývku ještě další 2 peřiny. Říkal sem si, jestli je tu taková zima, ale spalo se pod nimi velmi příjemně. Honza, spolubydlící, se vyjádřil, že mě pod nimi ráno ani neviděl, že to bylo jako když slípka sedí na vejcích – obrovská kupa peřin. Ale jak říkám, spalo se dobře. Večer jsme si pustil ještě olejový radiátor, který pokoj také vyhříval, ale nijak znatelně.

Po snídani – toastech s marmeládou v šíleně studené jídelně, jsem vyrazil do města. Hlavním účelem bylo najít internet, který bude už tak brzo ráno otevřený, ale také se zde projít a vidět Uyuni za světla. Už sem se zde trochu orientoval, na rozdíl od večerní procházky. S Honzou jsme se prošli okolo „Clock tower“, malého bigbenu, jak to mají značené na mapě, pak přes tržiště, okolo kasáren a nádraží. Tady jsme se zastavili, prozkoumali nástupiště – hlavní vchod byl uzavřený, tak jsme to vzali bokem, okolo nějaké plotu. Naštěstí nás nikdo nevyhnal. Před nádražím stála krásná parní lokomotiva a nedaleko zrestaurovaný vagon s informacemi o nádraží. Snad z toho vyjdou pěkné fotečky. To jsme ale netušili, co uvidíme později!

Na náměstíčku jsem se od Honzy odpojil a šel hledat internet. Bylo jich zde několik, ovšem já potřeboval poslat soubor z flash disku a vím, že na to se netváří každý pozitivně, bojí se zavirování počítače. V prvním net místě mě baba málem vyhnala, že chci flash disk strkat do jejich počítačů. Ve druhém, stejném jako včera, mi chlapík taky řekl, že ne. Tak jsem zkusil poslední – řekl sem si, že nikomu nebudu nic říkat a prostě flash disk vrazím do pc a bude to. Sedl sem si ale k pc, které nemělo přední USB, tak sem musel s pravdou ven. Paní řekla že vedlejší pc má přední USB, ale že mám nejdříve pustit antivir, teda co sem jí pochopil. Je možné, že říkala úplně něco jiného. No nevadí, každopádně se mi podařilo mailík poslat a také několik smstiček mé Terezce, se kterou jsem kvůli neočekávané nefunkčnosti telefonu nemohl mluvit. Zapomněl jsem – ráno mi dva členové výpravy – jeden měl Vodafone a druhý je ze Slovenska, říkali, že jim telefony normálně fungují.

Od internetu sem musel trochu pospíchat, protože čas pokročil a blížila se doba odjezdu. U hotelu už nakládali zavazadla na střechu jeepů a kufry, které zůstávají v hotelu, byly sneseny dole v recepci. Už měli všichni naloženo, jen William chyběl. Carlos, náš řidič, se po něm také ptal, tak sem pokrčil rameny, že nevím, kde je. Šel sem ho hledat. Klepal sem na dveře a nic. Najednou se zjevil na schodech, že měl jednání v cestovce, se kterou je dělána tato část cesty po Bolívii – Uyuni. Původně jsme se měli ve čtvrtek vrátit do samého hotelu, ale že tento je plný. Zjišťovali jsme, kde tedy budem a Carlos říkal, že je to podobný hotel. Naštěstí jde jen asi o 4 hod osprchování a odpočinek, Už jsem to říkal některým členům výpravy a tvářili se v pohodě. Snad na to nebude nikdo nadávat.

Před započetím dnešního putování bylo ještě domluveno, že se zastavíme v obchodě a nakoupíme vodu na cestu. Nedělají to tady jako v Libyi, že řidiči vodu nakoupí a my jim pak podle vypitého počtu toto zaplatíme. Tak jsme se domluvili v autě a vodu koupili dohromady, celkem 4 balíky (po 6ti 2litrovkách), celkem za 96 bolivianů.

Prvním místem, před vjezdem na Slané pláně, byl Hřbitov vlaků – známý z průvodců a všech dokumentů o Bolívii. Místo leží nedaleko od Uyuni, asi 15 minut jízdy, nedaleko železniční trasy vedoucí do Chile a do Argentiny. Původně se jednalo o skladiště lokomotiv, funkčních či ne, které měly být opraveny. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Lokomotivy a vagony se zde „skladují“ od počátku 20. století. Některé jsou anglické, některé americké. Většina vagonů je rozřezána, avšak lokomotivy jsou tvrdší oříšek. Tady to bude ještě chvíli trvat. Je to zajímavý pocit procházet se mezi „mrtvými“ mašinkami, taky trochu smutný. Vzpomněl sem si ihned na Pohádky o mašinkách, kouzelníka Kolbabu a další … kteří by určitě tyto mrtvé či nemocné mašinky vzkřísili a uvedli je do původního stavu. Možná, že i mašinky mají duše …

Opustili jsme hřbitov, opět projeli Uyuni a vyrazili směrem na jihozápad, ke Slaným pláním, které byly takovým zlatým hřebem dnešního putování Bolívii. Proto je dnešním nadpisem Expedice – trvá totiž celé 3 dny a do civilizace se vrátíme až ve čtvrtek. Slané pláně bylo vidět už z dálky, jako nikde nekončící a nikde nezačínající bílou plochu obklopenou vyhaslými vulkány z nichž nejvyšší dosahují téměř 6 000 metrů. Ještě před samotným vjezdem na Solnou pláň jsme se zastavili v jedné z vesnic, kde se obyvatelé živí zpracováním soli a jejím následným prodejem. William vybral jeden dům a tady nám vysvětlil, že se sůl nejdříve suší, aby se z ní vypařily toxické látky – toto sušení je na sluníčku. druhé sušení se provádí na peci už uvnitř. Poté se směs drtí, přidává se do ní jod a balí do cca půl kilových pytlíků. Za každý z nich se platí cca 18 centů a za celý pakl pouhých 9 bolivianů. Rodina musí každý den zpracovat a zabalit 3 tuny soli, aby splnila kontrakt, pracuje se 12 hodin denně, 7 dní v týdnu. Pro turisty ze soli vyrábí malé suvenýry – svícny, kostky, figurky apod. Já i ještě někteří z členů výpravy jsme si koupili pytlík soli. Tomu se říká tvrdý a těžký život, či spíše přežívání, nelze to nazvat životem.

Z vesnice vedla prašná cesta a zničehonic, jako bychom najeli na sníh, rozprostřelo se okolo nás bílo, nic než bílo. Bez slunečních brýlí by se tady nedalo dlouho vegetovat. Vše dokreslovala blankytně modrá obloha. Udělali jsme několik zastávek, na fotky i na povídání. Je zajímavé, že pod slanou krustou proudí řeky, nazvané Slané žíly. Voda sem stéká z okolních hor a poté pod tlakem vytéká na určitých místech obohacená o minerály, hlavně lithium, které je dalším zdrojem příjmů v této oblasti. Voda vyvěrá, jako by byla horká, přímo vybublává. Opak je pravdou. Okolo těchto vývěr se tvoří zvláštní výtvory, tzv. vaječná mušle.

Okraj Slaných plání pomalu, ale jistě, plní hotely postavené ze soli – slaných cihel. Nyní už je zakázáno stavět hotely uprostřed plání, ale ten nejstarší nazvaný Bílá pláž tady stojí. Abychom viděli, jak to vypadá, domluvil jsem s Williamem zastávku a prohlídku – mají zde malé muzeum. Vstupné se platí tak, že si něco koupíte. Skutečně vše zde bylo ze soli – podlaha, zdi, postele, vybavení, židle, stůl apod!

Před polednem se z bílé plochy vynořil ostrov – skutečně ostrov, taky jsem nechápal, když ho William včera nazval ostrovem – je to vrcholek vulkánu čouhající nad okolní krajinu – jmenuje se Inca Huasi, neboli Dům Inků. Důvodem k tomuto pojmenování byla ta skutečnost, že přes Slanou pláň dříve vedly karavany a tyto zde na ostrově odpočívaly. Nejen tím, je ostrov zajímavý. Nejdůležitější a nejvzácnější jsou na něm kaktusy, takové které známe z mexických westernů. Díky sopečnému složení půdy tu tyto dorůstají gigantických výšek a každý rok vyrostou o 1 cm. Nejstarší kaktus zde byl 1203 let starý, bohužel vloni v dubnu uschnul. Mladším kandidátem je teď asi 900 letý kaktus. Po ostrově vede stezka, kroutí se mezi kaktusy, okolo skalních stěn z fosilií korálů až na vrcholek, kde je krásná vyhlídka na celé okolí. Poté se opět sestupuje dolů, okolo výše zmíněných nejstarších kaktusů. Na závěr pobytu na ostrově nás čekal oběd. Dneska už s námi jedou dvě kuchařky. Původně bylo oznámen, že oběd bude studený, ale opak je pravdou. K obědu jsme každý dostali vynikající kotletu! Každý z členů výpravy si nad tím pochutnával.

Po obědě, siestě a procházce po bílé krustě už nás čekal jen přejezd do místa dnešního noclehu – vesničky San Juan. Bílá plocha se pomalu ztratila a opět jsme najeli na prašnou silnici, kdy se prach dostává do auta všemi otvory. Carlos také šlápl na plyn, jel s námi asi Rally Bolivia a tak jsme do San Juanu dorazili ani ne za 2 hodiny.

Místo dnešního noclehu je jednoduchá ubytovna ve vesnici. Je zde několik ložnic – rozdělil jsem chlapi a ženské zvlášť, některé ložnice po více či méně lidech, dva záchody a jedna sprcha. Postele mají matrace, takže budeme spát v měkkém. Členové výpravy vypadali spokojeně, čekali asi nějakou dřevěnou šopku. Naštěstí tato je zděná, tak v ní nebude ani taková zima. Dokonce i elektřinu tady mají – venku stojí solární panel a z něj se nabíjí baterie. Nedaleko stojí obchod, kde ukojili své choutky i pivaři.

Po „ubytování“ a občerstvení ve formě koka čaje a sušenek nás William vzal na nedaleké pohřebiště – Andskou nekropoli. Zvláštní, mystické místo s velkým množstvím hrobů postavených fosilních korálů do tvaru vejce. Uvnitř byly mumie lidí z kultury Tiwanacu a i následující. Některé hroby jsou v dobrém stavu, některé rozbité a vybrané. V některých jsou na ukázku skrčené mumie či alespoň kosti. Mystickou atmosféru dokresloval západ slunce, foukající vítr, který hnal písek přes poušť a když jsme odsud odcházeli, tak na druhé straně začal vycházet měsíc – bylo to jako slunce, obrovská zářící koule! Nezapomenutelný zážitek určitě pro každého člena výpravy.

Den byl zakončen v nedalekém muzeu, kde byly předměty z těchto hrobů, mumie, látky a další předměty vztahující se ke kultuře Tiwanaku a následujícím. Určitě nejzajímavější byla lebka deformovaná do protažené podoby. Vzpomněl jsem si zde na poslední díl Indiana Jonese, který se celý točí okolo podobného předmětu.

Po návratu na ubytování už byla nachystána večeře. Přišli nám zahrát i místní děti. Nejdříve malí kluci, těm to moc nešlo, potom větší holčičky a ty už hrály o poznání lépe.

Teď už se členové výpravy prostřídali u záchodu a koupelny a já už také půjdu pomalu spát. Program na zítra je neméně náročný jako ten dnešní. Vyrážíme v 8:30 dále na jih Bolívie!

 

FOTOGALERIE

 

 

15. října 2008: středa

Vulkány a laguny
Noc v ubytovně proběhla dobře, zima nebyla a Wiliam nechrápal. Akorát se okolo 4 hodiny ranní všichni začali trousit na záchod, znáte to – taková davová psychóza. Toto mě probudilo a taky nějaké tlaky v břiše. Tak sem počkal než to všechno utichne a že půjdu taky. Za svitu baterky jsem se vypravil na méně frekventovanou toaletu, ve vzdálenější chodbě. Tady ovšem nesvítilo světlo, tak jsem šel na ten, kam chodili všichni. Jak jsem tak procházel temnou chodbou, vzpomněl jsem si na skrčence z nedaleké nekropole, snad tu nestraší. Stačilo by někoho potkat nebo kdyby na mě někdo bafl, tak se asi po... než dojdu na záchod.

Dneska je 15. října – dneska má moje milovaná Terezka svátek a je to také den, kdy jsme se seznámili. Kéž bych jí mohl alespoň poslat sms či mailíka s krátkým přáníčkem a vzdušným políbením ...

Ráno nás s Williamem probudil budík nastavený na mobilu, ale nevypadalo to, že by chtěl Willík vstávat. Převaloval se ve spacáku ještě notnou chvíli, když já jsem už balil spacák a pyžamo. Z kuchyně se mezitím linul divný zápach – jako spálený olej či co. Na snídani, byly totiž jako když smaženky. Tu jsem nejedl a uchýlil se k osvědčenému toastu s marmeládou. Když jsem tam přišel, tak to vypadalo, že jsem poslední. Nevím od kdy tam tedy ostatní členové výpravy seděli. Pomohli jsme sklidit ze stolů a pak se už nakládalo do aut. Postupně jsme tam našlapali vody, kuchyňské vybavení, baťohy a spacáky.

Ještě před odjezdem jsme s Williamem udělali malou orientaci, aby bylo jasné, co se bude dít a pak pěšky vyrazili vesnicí, okolo školy, nového hřbitova ke hřbitovu starému. Tento byl zajímavý. Včera jsme navštívili nekropoli a dneska poznávání pohřebních zvyklostí pokračovalo. Je zajímavé, jak původně pohanské svátky byly nahrazeny křesťanskými – ve stejném datu a v podobném významu. Hroby na hřbitově byly zajímavé tím, že na nich stál malý domeček – jakoby zmenšenina skutečného domu a uvnitř s miniaturním nábytkem apod. Jednoduše řečeno, aby měl mrtvý vše potřebné k životu. Další zajímavostí co se týče mrtvých je to, že rodina zesnulého cca po 5-6ti letech na dušičky vytáhne z hrobu, dá mu jídlo, oblíbené předměty, jako by byl na živu a rozpráví s ním, ukazuje mu nové přírůstky do rodin apod. Pak zase kosti vrátí do hrobu a tak se to může opakovat každý rok, než zase zemře další člen rodiny. William říkal, že nedávno byl kvůli tomuto skandál, že vše natočila National Geographic a Bolivijci byli rozčarování, jaktože rodina mohla něco podobného pustit do světa, že se jedná o nadmíru intimní záležitost.

Ve městech tomu tak není – členové rodiny připraví stůl s fotografií zesnulého, jídlem a oblíbenými předměty a každý rok 1. listopadu ve 12:00 hod k nim zesnulý přichází, takto s ním rozpráví až do 12:00 hod druhého dne.

Od hřbitova jsme nasedli do jeepů a vyrazili poznávat vulkány a laguny. Včera jsem fotil sůl a kaktusy, dneska jsou na kartě sopky a laguny s plameňáky. Okolní krajinu lemoval desítky vyhaslých vulkánů – některé s typickým konickým tvarem, některé s více komíny. Bylo zvláštní představit si jak to zde asi vypadalo před mnoha miliony let, kdy tyto byly aktivní. Neméně zajímavé byly lávová pole různých barev a velikostí. Zerodované skály zde připomínaly postavy či zvířata, záleželo jen na fantazii pozorovatele.

Některé laguny byly kvůli období sucha vyschlé a jejich polohu ukazovala pouze bílá, slaná krusta. Některé z nich, menší či větší, vodu měli a v kombinaci s vulkány v pozadí, lamami, modrou oblohou či zelenou trávou vytvářely úplně kýčovité scenérie. Nejdelší a nejdůležitější zastávka byla u „Smrduté“ laguny. Proč takový název? Protože ve vodě je mimo soli rozpuštěna i síra, těžila se také v nedalekém dole. Pro člověka je tato kombinace ve vodě snesitelná max. 15 minut, pak se spálí. Plameňáci, kteří zde byli jsou asi nějací odolní, stáli si ve vodě a nerušeně pojídali plankton a tvory také snášející tyto extrémní podmínky. Díly jim mají také růžovou barvu!

Dnešní oběd jsem z důvodu neustálého tlaku v břiše vynechal, dal jsem si jen suchý chleba. Bavil jsem se o tom s Williamem a ten říkal, že je to nadmořskou výškou. Včera jsme spali ve 3600 dneska se pohybujeme pořád okolo 4500 a spíme ve 4200. Že v takové výšce je pomalejší a nedokonalejší „spalování“ u lidí nezvyklých na tyto výšky.

Před odjezdem od Smrduté laguny jsem ještě členům výpravy na mapě ukázal, kudy pojedeme dnešní odpoledne – okolo Hluboké a Černé laguny (obě natolik kyselé, že zde ani plameňáci nesídlí), pak po poušti, která už je součástí chilské pouště Pedro de Atacama, kolem Kamenného stromu až k Červené laguně, kde je vjezd do národního parku. Bylo úchvatné pozorovat tyto vodní plochy a okolní krajinu. Později odpoledně už začal foukat silný a studený vítr, před kterým každý utíkal do auta, stejně tak i já, navíc mne začala nesnesitelně bolet hlava a těšil jsem se až dorazíme do místa, kde dnes spíme, byť je to více než ve 4tis metrech.

Dneska jsme neviděli jen plameňáky, ale i andskou lišku, u Smrduté laguny. To bylo ale jen náhodou, protože měla poraněnou nohu přišla si pro jídlo. Další zajímavým zvířetem je viskača – hlodavec podobný našemu králíkovi, ale s ocasem jako veverka, patří o čeledi činčil. Samozřejmě nesmím opomenout lamy a vikuně.

Zajímavou rostlinou, mimo Kamenného stromu, jsou tzv. jarety – koule připomínající mozek – sytě zelené s velmi hlubokými kořeny a vysokým obsahem pryskyřice – používá se na topení.

Závěrem dnešního programu byla Barevná nebo taky Červená laguna – Laguna Colorada. Zkoukli jsme ji z vyhlídky nedaleko vjezdu do národního parku. Pěkně nám ji nasvítilo večerní sluníčko, tak skutečně hrála všema barvami. Mimo jiné se jedná o dalšího kandidáta na 7 přírodních divů světa. Národní park je to z toho důvodu, že je tady největší hnízdiště plameňáků v Jižní Americe.

Před 6 hodinou jsme dorazili do vjezdu k národnímu parku, William říkal, že asi budou chtít vidět pasy, tak sem ho poprosil, aby jim vysvětlil, že pasy jsou to posední na co mám náladu. Naštěstí nic nechtěli. Po příjezdu sem si lupnul dva ibubrufeny a hlava mě přestala jakž takž bolet. Dnešní ubytování je ještě spartánštější než včera. Žádná sprcha, jedno umyvadlo a 3 záchody na asi 30 lidí je málo. Členové výpravy se s tím ale smířili, nemají jiné volby. Večeře se servírovala v chodbě – špagety, opět jsem vynechal. Byla tam taková zima, že sem vytáhl rukavice a hned mi bylo líp. V noci tu bude taky dobrá zima. Dneska spíme po 6ti na ložnici, snad nebude nikdo chrápat. Je devět hodin, za půl hoďky se tu vypíná elektřina a zítra vstáváme v 5 a v 6 vyrážíme do kráteru sopky.

 

FOTOGALERIE
 


16. října 2008: čtvrtek

Laguna Verde (Zelená) – vulkán Lincacabur – Uyuni
Noc v ložnici o 6ti lidech mi připomněla vojenská léta. Tam nás bylo teda značně více, ale počet 6ti chlapů mi stačil. Jakmile jsem dopsal zápis, zabalil sem se do spacáku, jako zakuklenec – dneska jsem si namísto trička s krátkým rukávem oblíknul rolák, když už jsem ho s sebou vezl. A dobře sem udělal. Usnul jsem i při rozsvíceném světle – zahrabaný do spacáku. A skutečně ve 21:30 hod utichly generátory a světlo zhaslo. V noci mě probudilo několik věcí – zima – zalezl jsem si ještě pod přikrývku, která byla na posteli, samozřejmě jsem si ji dal na spacák. Chrápání jednoho ze spolunocležníků – mlaskání nepomohlo, tak jsem ho vždycky jemně přetáhl polštářem – a hle, toto zabralo. Poslední bylo houpání žaludku. S tímto jsem bohužel nemohl nic dělat. Je to vliv noclehu ve výšce 4200 m, srdce mi bušilo jako poblázněné, tep bych ani nespočítal. Myslel jsem na svou milovanou manželku, Terezku, kterou nosím v srdíčku i v hlavičce a pak jsem usnul a také žaludek se uklidnil. Přemýšlel bych, že bych Willíka poslal s lidmi samotného, ale ráno jsem byl ok.

Dnešní den je dlouhý, by přímo nekonečný. Ráno bylo buzení na 5 hodin, chodil jeden z řidičů a ťukal na dveře, abychom vstávali. Já měl nastavený budík, ale už chvíli před 5 někomu také pípal. Pomalu sem se tedy vymotal ze svého zakuklení, „prozkoumal“ hlavu a žaludek a všechno se zdálo být ok, což mě potěšilo. Světlo samozřejmě nesvítilo, tak po místnosti i budově se potácely zvláštní postavy s čelovkami či baterkami. Já měl baterku a tak bylo zajímavé s ní jít na záchod, držel jsem ji v zubech a modlil se, aby mi nevypadla -kam by asi spadla? Přímo do záchodové mísy. Jako obvykle sem se praštil do nízkých futer na záchodě a to mě už dokonale probralo.

Po sbalení, či spíše napěchování věcí do baťohu jsem šel na snídani, do vymrzlé chodby. Teda slovo vymrzlé je přehnané, ale nebylo tu více jak 4 stupně, jako venku. Nabídka jídla byla stejná jako den před tím – houska s marmeládou a čaj. Podařilo se mi uchvátit poslední koka čaj, myslím jako poslední. Asi nepočítali s takovým zájmem. Ještě jeden normální čaj sem si schoval do kapsy a nedal žádnému bloudícímu nešťastníkovi, na kterého už vůbec čaj nevyšel. Za celou dobu pobytu v Bolívii jsem měl kafe jen v Santa Cruz, ale jakmile jsme vyrazili do vyšších nadmořských výšek, tak ani jedno. Nemám na něho chuť, stejně jako na pivo či víno.

Ještě před 6 hodinu jsme nasedli do jeepů a vyrazili do kráteru s poetickým jménem „Raní slunce“ s geotermálními průduchy. Cesta trvala asi hodinu a víceméně jsme všichni v autě podřimovali. William nevypadal dvakrát radostně, prý ho taky bolí břicho, ale že to je z večerního kafe. Pomalu sem sledoval výškoměr v autě, který se zvedal výš a výš a na přejezdu před kráterem se zastavil na 5020 m. Říkám si, úctyhodná výška na takovou ranní hodinu. Samotný kráter už byl níže – cca v 4800 m. Vysedli jsme u jednoho výduchu – vyvrtaný v roce 1979 do hloubky 130m a dával o sobě velmi hlasitě vědět. William říkal, že je zde projekt společnosti ENDE (národní elektrárenská společnost) na využití geotermální energie. Tento výduch byl shledán jako slabým a proto ho ponechali turistům. V okolních kopcích je prý nejhlubší vrt do hloubky 1500 metrů a tento patří k nejvydatnějším. Na otázku, kdy zde byla poslední erupce jsem podal uklidňující odpověď, že asi před milionem let. Ovšem na chilské straně došlo vloni ke dvěma erupcím a že zde bývá často zemětřesení – poslední síle 6.8 stupňů. Tak myslím, že hned byli všichni členové výpravy klidnější.

Pěšmo jsme se přesunuli k místu, kde vyvěrali bahenní jezírka a samozřejmě vše doprovázel sirný smrádeček a dým. Tímto jsme společně prošli a pozorovali jezírka a výduchy, některé malé, některé větší, některé skomírající a některé se právě rodící. Jezírka hrála všema barvami – zelenou, červenou, hnědou apod. Bylo to jako procházet se v pekle. Před tím, než jsme vstoupili mezi bublající planetu jsem všechny upozornil, abychom šli v řadě za sebou. Dojal mne dotaz jedné z členek výpravy – proč? Asi milá dotyčná nikdy nešla uprostřed nestabilní půdy, kdy skutečně nevíte, jestli se před vámi neobjeví nový výduch. Ostatní jí to naštěstí vysvětlili. Neměl jsem sílu na takový dotaz reagovat.

Odsud jsme jeepy pokračovali směrem na jih. Projeli jsme okolo termálních pramenů, ale jelikož zde bylo dost aut, zastavili jsme se zde až cestou zpět. Další zastávka s vyhlídku na vulkán Lincacabur s výšku 5900 m byla nejen krásná, ale i zároveň užitečná – jedno z aut píchlo, tak zrovna přehodili kolo. Závěrem dnešní cesty směrem k jihu byla Bílá laguna s obrovským množstvím boraxu okolo a samozřejmě Laguna Verde, neboli Zelená laguna – tato má skutečně zelenou barvu, jako tatranské plesa. Na hladině se nám krásně zrcadlil vulkán Lincacabur, který je dokonalou sopkou s perfektním konickým tvarem, jedním komínem a lagunou na vrcholku. Zde je také observatoř NASA. Provádí zde výzkumy přežití organismů na Marsu – předpokládá, že místní podmínky budou planetě maximálně podobné.

Na druhé straně Bílé laguny už je Chile, je zde vidět hraniční přechod. Stejně tak polovina vulkánu Lincacabur už leží na chilském území. Jestli je to ideální polovina a jestli jde hrance přesně středem vrcholu, to se mě prosím neptejte … stačily podobné dotazy členů výpravy.

Zde se naše cesta stočila zpět s krátkou zastávkou u termálních pramenů, kde je malé koupaliště s vodou o teplotě 38 stupňů. Jak to vím? Teploměr tady nebyl, ale jedna z členek výpravy, byla s námi také v Libyi, má „speciální“ teplotní rybičku, která nám toto řekla. Někteří remcali, že nemají plavky, ale pak se venku značně ochladilo, tak byli klidní. Aby neprskali, dostlali jabko. Opět byl někdo nenažranější, a tak na určité jedince jabko nevyšlo.

V místě ubytování už byl nachystaný oběd – kuře s hranolkama, snědl sem jen trochu. Naložili jsme věci do aut, já ještě před odjezdem vybral odměnu pro řidiče a kuchařky, abych s tím neotravoval po příjezdu do Uyuni a vyrazili jsme. Nejdříve cestou horší – vraceli jsme se jinudy než přes Slané pláně. Tady, na šíleně hrbolaté a úzké cestě, se před námi zjevil zničehonic autobus. Sice v terénní úpravě, ale i Carlos kroutil hlavou, co to je za blázna. Bylo velmi snadné se zde s takovým kolosem převrátit.

Delší zastávku jsme udělali ve Skalním městě – přírodním útvaru vzniklého díky lávě a následné erozi. Skutečně se jednalo jakoby o město – bylo zde náměstí, amfiteátr apod. Pak stačilo jen tak projít a koukat se okolo, pak už fantazie rozehrála své představení.

Silnice se zlepšila a tak už vedla až do Uyuni. Velmi krátká zastávka byla ještě ve městečku San Cristobal, kde jedno z aut dotankovalo a William volal šéfce cestovky, která zajišťovala expedici na Slané pláně, že máme ve skupině jednu členku výpravy, která má dneska narozeniny, tak aby jí nachystali k večeři dort.

Zpět do Uyuni jsme dorazili okolo 18:30 a jeli se přímo ubytovat. Bohužel jsme se nevraceli do toho samého hotelu. Ubytovali nás v hotelu Itani, který je o kategorii níže. Člověk si řekne, že se zde jen osprchuje, převlíkne a nic víc. Ale když v polovině pokojů netekla voda a když tekla, tak studená, kufry nebyly přivezené, tak je to moc silné sousto. Členové výpravy to sice braly s humorem, ale toto chci ještě dořešit s Brisou, která zastřešuje celou cestu po Bolívii.

Večeře byla v hotelu – koprová polívka a taková směs masa co jsem jedl v Sucre. Chuťově a vzhledově nebyla nic moc. Jako dezert se servírovalo něco co připomínalo rozpuštěný jogurt, to jsem z bezpečnostních důvodů odmítl a využil vlastních zásob – Siesta.

Ještě bylo domluveno, že během večeře donesou dotyčné člence výpravy dort, ale nestalo se tak. Ptal sem se Williama, co jako bude. Tak mi řekl, že na to asi zapomněli. Když sem šel na internet, tak sem viděl, že na pultu recepce dort stojí. Teď už si ho ale můžou strčit někam, když není kdo by ho snědl.

Ještě před večeří jsem se sbalil kufr, podařilo se mi do něj nacpat dvě flašky vody, taky nešel zapnout a patřičně ztěžkl. Naštěstí se naloží do vlaku, do nějakého vagonu jen pro kufry, pak se přeloží do busu a na závěr v La Pazu do hotelu. Dal jsem si jen tričko s krátkým rukávem, toto sem po večeři přehodnotil a raději si vzal dlouhý rukáv, aby mi v noci nebyla ve vlaku zima. Stejně sem byl nějaký promrzlý – asi tou studenou sprchou. Ani hlavu sem si nemyl v těchto podmínkách, ani sem se neholil. Do zítřka to musí vydržet.

Po večeři, kdy se ještě nabíjela baterka do notebooku jsem vyrazil do města na internet dát vědět mé Terulence, že jsme všichni zpátky z neobydlených oblastí. Čekal tam na mě od ní také mailík se zprávou co se stalo dneska na pražském výstavišti – že část shořela, tak není jasné, zda bude výstava pokračovat či ne. Doufám, že zítra už bude ve městě normální signál, tak budeme moci spolu komunikovat. Kdyby byla doma, tak si můžeme zavolat.

Po návratu do hotelu jsem si zalezl pod peřinu, ve 22:00 odvezl kufr, aby mohl být naložen a odvezen na nádraží. Teď dopisuju zápisek a čekám na 23:00 kdy odcházíme. Vlak měl odjíždět přesně o půlnoci. Když jsem však před 23:00 vykoukl z pokoje, v recepci hotelu seděl William a nasraně kroutil hlavou. Vlak namísto půlnoci jede až v 1:45 hod, tzn. že tím se komplikuje i zítřejší prohlídka La Paz. Postupně se začali trousit lidičky, tak jsem jim vysvětlil, jak se věci mají a že můžou jít ještě spát. Někdo byl rád, někdo se tvářil méně spokojeněji. I já sem si šel opět lehnout. Chtěl sem jít na záchod, ale netekla voda, tak měli smůlu, prostě sem jim to nespláchl. Holt hotel za všechny peníze.

Nevím, jestli se mi to zdálo, ale jakoby po půlnoci někdo nahlížel k nám do pokoje. Pak bylo slyšet odvážení kufrů. A hned potom mi zvonil budík. Bylo to jakési zašmodrchané vstávání. Navíc sem málem na pokoji nechal notebook. Zůstal zamotaný do peřiny a tak sem ho neviděl.

 

FOTOGALERIE

 

17. října 2008: pátek

Uyuni – Oruro – La Paz
V 1 hodinu jsme se všichni shromáždili v recepci hotelu. Kufry tam už naštěstí nebyly. William měl v ruce lísky na vlak, tak jsme mohli snad nerušeně vyrazit na nádraží. Ještě mi předal balíček soli, který sem koupil ve vesnici u Solných plání a pak zdárně zapomněl v autě. Nádraží oproti mé poslední návštěvě vypadalo daleko živěji. Z toho bylo jasné, že asi něco pojede. A skutečně! Za chviličku se pomalou rychlostí došourala lokomotiva s několika vagony. Udělal sem rychle fotku mobilem, což se nelíbilo přítomnému policistovi.

Náš vagon č. 1564 byl až na konci soupravy. Hned za lokomotivou byl nákladní vagon, pak „dobytčák“, kde bylo plno vyjeveně koukajících místňáků, pak další nákladní vagon a pak my. Průvodčí nás ještě nechtě pustit dovnitř. Až po chvíli a kontrole lístků nás odmávl. Vedle stály nějaké dvě Angličanky a ty se rozčilovaly, že je předbíháme, že už tu stály před námi. Na mou odpověď, že každý máme rezervaci nereflektovaly. Nakonec průvodčí pustil nejdříve nás a je až potom.

Usadil jsem lidičky, samozřejmě na některých místech seděli jiní pasažéři s platnou rezervací, ale to by asi nebylo to správné dobrodružství. Nějak jsme se ve finále popořádali, nebyla totiž všechna místa obsazena. Poté sem šel s Williamem zkontrolovat naložení kufrů. Naše nakládali do prostředního nákladního vagonu. Tady nebyla jen zavazadla, ale i nějaká postarší místní žena – živá a s ní nějaký doprovod. Zvláštní, co se převáží v nákladním prostoru. Aby mohly naložit naše kufry, museli ji nejdříve s nosítky přesunout.

Vlak vyrazil přesně v 1:45. Průvodčí ve vagonu zhasl a roznesl polštáře a deky. Byť se zde dala sedadla sklopit, necestovalo se nijak pohodlně, jako v letadle, po chvíli mě vždycky začala brnět noha nebo bok. Navíc spolucestující se pořád roztahoval.

Probudil jsem se okolo 6 hodiny, jak začalo vycházet sluníčko. Také spolucestující se začal domáhat cesty na záchod, tak sem ho musel pustit. Mezitím průvodčí pustil na TV nějaký film, bohužel ve španělštině a pak začal ve vagonu uklízet – vytírat koberec voňavým mopem a pak zametat. České dráhy by se u Bolivijců mohly učit!

Teď nám zbývá ještě asi 2 hodiny cesty a tak využívám času k dopsání zápisku. Také projíždíme občas místy, kde je konečně signál, tak si můžu konečně psát se svou Terezkou. Vlak občas zastaví v místních vesnicích, někdy se mi zdá, že docela často, jako osobák a tak vykuju ven a místní se mi snaží prodat nějaký sýr (asi z lamy), fazole či mrkvový salát. V každé vesnici je také uvedena nadmořská výška – pořád se pohybujeme okolo 3700m.

Okolo 7:00 hodiny přišel nějaký človíček, patřil také k vlaku a cosi spustil španělsky. Samozřejmě mu nikdo nerozuměl, tak William nám přeložil, že jako za chvilku donese snídani a vybere si „stravenky“, které byly přicvaknuté k jízdence. A skutečně se tomu tak stalo – nejdříve přišel s košíkem a začal rozdávat hrnky – klasické, velké hrnky, žádné plastové kelímky. Před tím než je rozdal, otřel je špinavou a docela smrdutou hadrou. Toto bylo na mne dost silné kafe, ani nebylo ještě v hrnku. Pak obcházel druhé kolo a ptal se, jestli lidičky chtějí kafe či čaj. Vše potom zaléval horkou vodou z termosky, ve které už byl rozpuštěný cukr. Závěrem nás obešel s černým igelitovým pytlem, ze kterého vytahoval takové malé taštičky jako jsme dostávali před odletem do Sucre. V těchto byla ale bulka s volským okem. Takže ze snídaně nebylo nic, vytáhl sem Siestu a tu zapil vodou. Přeci se ještě budem chvíli pohybovat po Bolívii, tak bych rád vše přežil bez nějakých útrap.

Pobyt ve vlaku nám zpestřil nějaký americký film o dvou mladých, kteří jeli do Evropy, do Benátek. Bohužel to bylo španělsky a název sem nepochytil. Pak pustili ještě další program – koncert nějaké indiánské kapely.

A to už jsme se blížili do Orura – opět bych ho nazval městem plastů a odpadů, protože okolní pláně při příjezdu nebyly pokryty ničím jiným. Nádraží zde mají pěkné, docela velké. Za mříží se už tísnil dav, který chtěl nasedat. My jsme museli zvládnout vyzvednutí kufrů a přesun do busu. Kufry naštěstí dorazily všechny. Nejdříve vyložili onu paní na nosítkách, teď už moc živě nevypadala, ale vlak je asi jediný způsob transportu na tuto vzdálenost. Autem je to pravděpodobně nemyslitelné. Pak začali vykládat kufry, do takové, předem připravené, ohrádky. Asi aby jim je lidi nezačali rozebírat. Po jejich vyzvednutí jsme prošli nádražím, před kterým nás už čekal bus. Ještě jsem zapomněl – na nádraží byla nějaká Sylvia, která měla na starosti zajištění busu a pomoc s kufry.

Bus je celkem pohodlný a velký, máme v něm rezervované přední řady sedadel. Od nádraží jsme vyrazili městem, podle rozčilování a troubení okolních aut asi jednosměrkou, ale pravda bus je trošku větší. Po cestě jsem udělali několik zastávek, abychom nabrali další místňáky. Lístek na bus je totiž pokračováním vlakového lístku a když je v buse místo, tak bere i ostatní cestující. Naštěstí lamy tu s námi necestují. Nejzajímavější bylo naložení místňáků v nějaké dědině, kdy nás předjel taxík a za zběsilého troubení nás přinutil zastavit. Ani nevím, kolik z něj vyskákalo lidí, ale do busu jich nastupovalo požehnaně.

Autobus začal nabírat nějak moc místních a i William říkal, že to by neměl. Asi 100 km od La Pazu jsme potkali pochod farmářů táhnoucích na La Paz. Byl to průvod dlouhý několik kilometrů. Auta, náklaďáky i bus se mezi nimi proplétali. Některé vozidla, i náš bus, sjel na pole, a několik stovek metrů míjel průvod tímto způsobem. Nebyl jediným busem volícím tento způsob. Akorát bus, který tak sjížděl před námi si urval kus zadního nárazníku. Ale očividně ho to netrápilo a jel dál. Nevím, zda i nám něco neupadlo, ale žádná rána slyšel nebyla. Byl to sjezd na jeep a ne autobus. Protestující si všichni fotili, mnohdy z nich šel strach a tak William doporučil, abychom jim tleskali. Toto pomohlo. Celý průvod je prý financován vládou, tito farmáři totiž současnou vládu a změny podporují, tak mají uhrazenu dopravu, jídlo apod. Ve skutečnosti se od toho samozřejmě vláda distancuje. Celý průvod by měl do La Paz dorazit v pondělí. Asi 80 km od La Paz průvod odbočil do vesnice, kde pro dnešek končil.

Autobus se rozjel seč mu síly stačily a pravda, někdy předjížděl dost riskantně. Některým členům výpravy se začalo chtít na záchod, ale problém byl v tom, že v buse samozřejmě záchod nebyl a řidič, byť ho William podplatil, tak nechtěl zastavit, že má velké zpoždění. Nakonec William zavolal náš autobus, na který jsme měli přesednout až v La Paz, aby pro nás dojel k mýtné bráně, kde jsme z „vlakového“ busu vysedli. Čekali jsme asi 20 minut, stáli jsme s kufry a baťohy bezprizorně v Bolívii. Byl to pěkný pohled i fotka. Po nasednutí do našeho busu už cesta probíhala naprosto korektně a mohl jsem povídat i o Bolívii a jak jsme se blížili k hlavnímu městu, tak o něm.

Nejdříve tedy o El Alto, neboli horním městě – toto leží nad La Paz ve výšce 4070m a od roku 1983 je samostatné. Také počet jeho obyvatel se od té doby znásobil více než 50x! El Alto patří mezi rezidenční město střední vrstvy. Také se mu přezdívá „ložnice La Pazu“, protože tam lidé jezdívají akorát přespat a pracují v La Paz.

Samotný La Paz se před námi otevřel po chvíli. Myslím, že ten pohled nikdo nečekal a každému vzal dech, nejen kvůli nadmořské výšce 3700 metrů, ale té vyhlídce. Nevím, nakolik fotografie opíše skutečnou podobu. Sám jsem zvědavý. Také když jsem byl v San Francisku, jsem si myslel, že nikde na světě není více podobných kopečků. Ovšem to jsem se zmýlil. Oproti La Paz je San Francisko slabým odvarem. Brzdy i motory zde dostávají zabrat. Motory musejí mít navíc upravený termostat, protože se rychleji přehřívají. A jak říkal William – jestliže někdo tvrdí, že umí řídit, pak ho vemte do La Paz a nechejte popojíždět v koloně nahoru či dolů! Až tady ukáže své umění!

Hotel Plaza leží v samotném centru města, na hlavní ulici. Takže ideální umístění. Jelikož jsme přijeli pozdě, rychle jsme vyřídili ubytovací formality a klíče k trezorům v pokoji, zavezli kufry na pokoj a hned šli na oběd. Většina výpravy ve vlaku nesnídala housku s vajíčkem, proto byla velmi hladová, jako i já.

Ještě před odchodem na oběd jsem jedné člence výpravy, která měla včera narozeniny, předal kytku růží – od spolupracující CK. Na obědě navíc dostala vynikající čokoládový dort, na kterém jsme si všichni pochutnali.

S plnými břuchy jsme se vydali na prohlídku města – nejdříve na vyhlídkový bod, odkud je vidět na téměř celé město dokola. V dálce se začalo blýskat a hřměly hromy. Déšť nás pronásleduje už několik dní, ale až tady se mu nás podařilo chytit. Doběhli jsme tak tak do busu, ale prohlídka města teprve začínala, tak co teď? Proto jsme se přesunuli na čarodějnické tržiště, kde jsou krámky uvnitř a tak během asi 30 minut povídání déšť ustal. Toto tržiště je plné amuletů, bylinek, mastí, sošek apod. Woodoo věci tu ovšem neprodávají.

Někteří členové výpravy projevili zájem o nákup stříbra, a tak jsme šli uličkou dál až k místu, kde bylo několik dílen a prodejen se stříbrem a drahými kameny. Já jsem tady koupil pohledy a pak dvě maličkosti pro mou Terezku, snad se jí budou líbit.

Autobus nás opodál naložil a zavezl do rezidenčních částí města, do nejdražší části města a na závěr k Měsíčnímu údolí. Bohužel už bylo dost pozdě, tak oficiální vstup byl uzavřen, proto jsme si toto místo prohlídli jen zvenčí. I tak bylo impozantní. Podloží La Paz je převážně z jílu, stejně jako toto údolí. Proto je každému jasné, co se stane, když tady zaprší – nezpevněné domy se snadno sesunou. Stejně tak eroduje i Měsíční údolí. Navíc, před tím než bylo vyhlášeno národním parkem z něj velkou část ukouslo golfové hřiště a nová výstavba. Nynější plocha už je jen asi 40% původní rozlohy. Navíc každý rok vertikálně eroduje o 2 cm.

Už padla tma a proto jsme zamířili opět na čarodějnickou uličku kde jsme měli večeři. Ve stylové restauraci. Dnes byl na jídelníčku lamí stejk. Večeře se zúčastnila i Brisa, pro neznalé majitelka CK, se kterou je tato cesta pořádána.

Po večeři jsme se pěšmo, asi 15 minut přesunuli k hotelu a zítra nás čeká celodenní výlet k jezeru Titicaca a městečku Copacabana. William s náma nejede, že mají svého průvodce, tak doufám, že nebude problém.

Na hotelu je u recepce počítač s přístupem na net, ale zkusil jsem také bezdrát a každé patro má svůj vysílač, tak jsem se krásně připojil a můžu všechny zápisky a smsky posílat přímo z pokoje!

 

FOTOGALERIE

 

18. října 2008: sobota

Copacabana – jezero Titicaca
Budík dneska zvonil v nekřesťanskou dobu – měl jsem ho nastavení na 4:50, ještě deset minut před oficiálním buzením. Důvod byl ten, že večer jsem už neměl chuť a ani sílu nějak si nachystat věci či si popořádat kufr. Díky těm deseti minutám jsem to ráno stíhal tak tak. Všechno sbalit a nic nezapomenout a pak ještě dát dohromady trochu kufr, aby to na pokoji nevypadalo jako po výbuchu.

Dle včerejších slov člověka z recepce měla být snídaně už od 4 hodin, ale prý když přišli na snídani v 5, tak ji teprve chystali. Já když jsem tam přišel chvilku před půl, tak nabídka byla chudá, ale oblíbených koláčků tam bylo dost. Ten kdo šel po mase nebo sýru měl smůlu. Rychle jsem vypil koka čaj a džus a šel čekat do recepce, jestli nás autobus vyzvedne včas. Už tam nějaký stál, když jsem se pána zeptal, jestli nečeká na nás, tak na mne vytřeštil oči a jen se usmíval, tak jsem pochopil, že on asi nebude ten pravý, hlavně když mi včera Brisa říkala, že mluví perfektně anglicky. Tento čekal na nějaké šikmooké, kteří s námi snídali. Za chvíli do recepce přiběhl nějaký rozčílený člověk a pochopil jsem, že nemůže vjet k hotelu busem. Za chvilinku přišel jiný a ptal se po nás. Takže super, bus dorazil. Jen jsem měl strach, jak to bude probíhat, že v buse bude plno cizinců a já nebudu moci našim členům výpravy nic říct. Naštěstí opak byl pravdou, byli jsme tam sami. Jen při projíždění El Altem se k nám přidala nějaká ženská.

Náš průvodce se jmenuje Renan a mluví velmi pěkně anglicky, bez přízvuku. Usadili jsme se do první řady a jelikož bylo brzo ráno, tak jsme nikoho nezatěžovali zbytečným řečmi. Zmínili jsme jen El Alto a jaký bude program, kudy pojedeme a co uvidíme. Rozdal všem pěkně zpracované mapy s vyznačením kudy pojedeme, kde přesedneme na loď apod. Taky byly v mapě vyznačeny okolní hory. Chvilku trvalo, než se krajina vyloupla z mraků a pak se před námi objevily celé Královské Andy ve své kráse. Nejzajímavější na nich je, že jsou zasněžené, na rozdíl od ostatních hor v podobných výškách, které byly naprosto holé a suché. Zde je to způsobeno vyšší vlhkostí vzduchu a také, že z druhé strany jsou subtropy – vane sem teplý a vlhký vzduch z Amazonie.

Asi po hodině jízdy se už v dálce objevilo jezero ve své kráse. Tedy jeho menší část. Název jezera pochází z Aymarštiny a znamená šedou pumu, zvíře které v okolí bylo velmi časté, ale bohužel španělé je vyhubili. Jezero má rozlohu 8350km2, nadmořskou výšku 3810 a největší hloubku 270m. Před pěti lety jsem ho viděl z peruánské strany, ale to co jsme viděli a zažili dneska se s tím nedá vůbec srovnat. Tehdy nás v Punu naložili na loďky a tak pluli 4 hodiny, což bylo pro každého únavné.

Oproti tomu je naše dnešní cesta malebnější. Poznáme okolí jezera z busu, z vody, tak i z ostrova. Po fotozastávce u před zasněženými pahorky hory Illampu (6429 m), byla naše další zastávka „čurací“ - v přístavu Chua, kam také navečer připlujeme.

Ve vesnici Tiquina bylo nutno překročit nejužší místo jezera přívozem. Toto míst má asi 800 m a lidi se převážejí v motorových člunech, zatímco autobusy a vozidla prastarým přívozem. Je až k neuvěření že to můžou tyto staré loďky vydržet! Cesta člunem trvá asi 8 minut, přívozu to trvalo asi 25 minut, ale to nikomu nevadilo, protože si prošel místní tržnici neboli spíše „vývařovnu“, pofotili domorodce a počkali na bus. Když jsem se ještě zmiňoval o překročení nejužšího místa – v minulosti zde byl projekt na přemostění úžiny. Bohužel místní obyvatelé se proti tomu vzbouřili, přišli by totiž zdroj svých příjmů.

Během cesty jsme udělali ještě několik foto zastávek. Jedna byla u ostrova, který patří Peru, a nedaleké ostrovy jsou zase bolivijské. Je zde také vesnice, kterou prochází hranice. Nedíval sem se nikdy na mapu, jak vlastně hranice vede, ale podle slov našeho průvodce je to docela zajímavé. Někdy přes kopec, někdy přes vesnici a někdy zase po vodě. Místní mají ale prý volný pohyb.

Opět busem a po pevnině jsme pokračovali do městečka Copacabany. Asi 6tis městečka se známou, zvláštní madonou, vymodelovanou z kaktusového dřeva ve tvaru Matky země. K tomu došlo v polovině 16. století a je to vlastně kombinace původního náboženství a křesťanství. Náměstí před Katedrálou, kde je madona, bylo také velmi zajímavé – probíhalo tady žehnání automobilům. Ano, čtete správně – automobilům. Tyto byly ozdobeny květinami, fáborky apod. Navíc je polévali šampaňským nebo pivem. Nejdříve dali několik kapek matce zemi, trochu autu a pak zbytek sobě. A skutečně se častovali hodně. Jestli v podobném stavu sednou za volant, tak auta skutečně požehnání potřebují.

Kolem byla spousta místních. Nejzajímavější byly místní ženy s typickými aymarskými buřinkami, které jim na hlavě prý drží jen tak, bez nějakých sponek či pinetek. Důvod, proč nosí tyto buřinky je nutno hledat v nedávné historii, kdy buřinky byly oblíbené po Evropě a dorazilo to i do Bolívie. Potom je prý muži odmítali nosit, tak se z nich stal módní doplněk aymarských žen a tyto postavičky jsou velmi fotogenické. Problém je, že se neradi fotí. Věří totiž, že když je někdo vyfotí, tak jim ukradne část duše nebo se může stát, což nám William vysvětlil na čarodějnickém tržišti, že fotografii můžete použít při černé magii a tím jim ublížit.

Cestou z hlavního náměstí do přístaviště jsme procházeli kolem různých restaurací a hotelů, které nesly známky přítomnosti hippie. Renen mi říkal, že Copacabana je plná hippie z celého světa, převážně pak ze států Jižní Ameriky. Taky mi vysvětlil jak pozná např. člověka z Argentiny či Chile. Tito prý mají velmi tvrdý přízvuk. Brazilci jsou jasní – ti mluví portugalsky. Paraguay a Uruguay mají podobný přízvuk jako Bolivijci.

V přístavišti na nás už čekal katamarán a taky autobus. Z něj jsme si museli vzít všechny věci, protože zpět nás poveze jiný. Samotný přístup na přístaviště byl také zvláštní – skrze prostor místního námořnictva. Je zvláštní, že v zemi, která nemá moře mají námořnictvo, ale zde se nesmíte ničemu divit. U nás se také utrácí peníze za hlouposti.

Katamarán je asi pro 80 lidí, ale naštěstí jich tady tolik nebylo. Byl naplněný asi z poloviny a tím byla hodinová plavba příjemnější. Cestu doprovázelo malé občerstvení. Všichni členové výpravy snídali v hotelu, pak jsme měli další občerstvení v Copacabaně, dá se říct, že téměř kompletní snídani a tak bych čekal, že na lodi už nic jíst nebudou, ale opak byl pravou i tady si dali zase nášup.

Po hodině jsme přistáli u Slunečného ostrova a přesedli na rákosovou loď – kopii inckých lodí. Tato byla 11m dlouhá a 4m široká, vážila 2 tuny. Mimo pádlování dvou indiánů ji poháněl samozřejmě motor, jinak bychom zbylých asi 200 metrů nikdy neujeli. Někteří členové výpravy se nechali navlíknout do ponča a místní čepky a vyfotili se, jak pádlují. Přístaviště na ostrově leží na jižní straně a celá tato část je zrekonstruována společností Transturin (vozí sem turisty) do pravděpodobné podoby jak vypadala v době Inků. Nejdříve jsme vystoupali po více než 200 schodech skrze inckou zahradu, okolo terasovitých políček, kde jsme se dozvěděli, že se musejí skládat z 5 vnitřních vrstev – kamení (jako z vnější strany), valouny, písek, jíl a úrodná půda. Jíl zadržuje vlhkost a tím zvyšuje úrodnost půdy. Mají tady projekt, kdy i v této, téměř 4 tisícové výšce, zkoušejí vypěstovat různé druhy rostlin.

Další částí byl lamí výběh – tady jsme poznali rozdíl mezi lamou – ocásek nahoru, dlouhý čumák, alpakou – ocásek dolů, kratší čumák a vikuňou – hnědá, připomínající srnku s velmi jemnou srstí. Posledním druhem byl guareko – tyto lamy ovšem plivou a jejich sliny mají korozivní účinky a dokážou popálit kůži.

O několik schodů výše bylo muzeum a etnografický komplex. Zde nám Renon řekl více o historii ostrova, jeho osídlení, historii místních obyvatel apod. Etnografická část byla zase věnována karnevalům a kostýmům při nich používaných. Tady jsme shlédli krátké video se záznamem karnevalu v Oruro s krásným přehledem všech používaných kostýmů.

Nedílnou součástí kultury místních obyvatel jsou lodě z rákosu. Z tohoto materiálu se nevyrábějí pouze lodě, ale nábytek, suvenýry, ale i obydlí. Místní řemeslník nám předvedl, jak se loď vyrábí a kolik osob se do ní vejde.

Závěrem návštěvy Slunečního ostrova byl malý rituál se šamanem místní vesnice. Už byl na nás připravený a v aymarštině požehnal všem za zdraví štěstí a vyváženou harmonii. Použil při tom obětiny vyrobené z cukru. Podobné nám včera William ukazoval na čarodějnickém trhu. Potom také lístky koky a alkohol. Celou směs potom položil na hořící dřevo a ještě chvíli pokračoval v žehnání. Na konec každému pokropil ruce a hlavu kopretinou namočenou ve svatém prameni. Toto bylo takové symbolické zakončení návštěvy ostrova. Byl to zvláštní pocit pozorovat šamana, byť jsme mu nerozuměli ani slovo a přemýšlet, zda je na tom co dělá něco pravdy či to je jen atrakce pro turisty? Rád bych věřil tomu prvnímu...

Po cestě do přístavu jsme prošli ještě kolem políček s rostlinkami, převážně bylinkami. Už i výše zmíněný rákos má léčivý charakter – jako antiseptikum (rozdrcený a sušený kořen) a stvol obsahuje jód. Stezku lemoval prodejci všeho možného – mám na mysl místní ženy. Je vidět že ostrov se už stal centrem turistů. Děti za fotky chtěj 2 bolivijany nebo čokoládu apod.

Nasedli jsme opět do stejného katamaránu a vydali se na 3 hod plavbu po jezeře Titicaca. Součástí návratu je i oběd. Opět všichni svorně vykládali, jak nebudou jíst, ale hned jak bylo možné, tak se do toho pustili. Pro zkrácení chvíle nám pustili dokument o Jacku Custoauvi, jak prováděl průzkumy na jezeře. Neviděl jsem to celé, protože na mě padala únava a tak sem se potýkal s občasnými výpadky obrazu. Když jsem se podíval okolo, bylo jasné že jsem nebyl jediný. Někteří jedinci odpadli tak tvrdě, že chrápali na celou loď. Do přístavu jsme dorazili asi v 17:30 a přesedli na bus, jiný než ráno. Také s námi jelo několik cizinců. Renan nám rozdal certifikáty, že jsme se zúčastnili rituálu se šamanem na Slunečním ostrově. Certifikát je napsán v aymarštině a dole je malý překlad. Přidám si ho k certifikátům, které mi visí v kanceláři na zdi. Bude se tam hezky vyjímat.

Cesta do La Paz trvala asi 2 hodiny – se zastávkou na toalety. Jedné člence výpravy začalo být špatně, měla křeče v břiše a tak rychle potřebovala „baňo“. Trošku problém v této zemi, ale nakonec Renan objevil veřejné záchodky a tak si bylo kam odskočit. Prý nebyly ani tak strašné. Do hotelu by to asi nevydržela, protože jsme popojížděli ve večerní špičce. I po La Pazu mi připadalo, že jedeme nějak dlouho a také jinudy. No nakonec jsme zdárně vysedli u hotelu.

Na večeři jsme šli v 8 hodin, takže nebylo přebytek času na nějaké převlíknutí apod. Restaurace byla opět nedaleko hotelu a dnešní večer se jí zúčastnila jen asi polovina výpravy. Také bych se nejraději svalil do postele. Docela sem záviděl Williamovi, že měl dneska volný den. Nejen já, ale i všichni členové výpravy by jej potřebovali. Už je na všech znát únava a také že se těší domů. Ještě musejí přežít Tiwanacu, Coroico a prohlídku Limy. Pak už bude následovat dlouhatánský let a návrat domů. Já se těším, až se přitisknu k mé Terezce …

 

FOTOGALERIE

 

19. října 2008: neděle

Tiwanacu & Chacaltaya
Dnes byl konečně den, kdy jsem se já i snad všichni ostatní členové výpravy, po dlouhé době pořádně vyspali. I když bych takových dnů potřeboval asi několik, tak i ono vstávání v 7:30 vcelku bodlo. Jen Honza, spolubydlící, už šuchtal před sedmou hodinou. Já ho možná zase trošku ruším večer, když datluju zápisek nebo telefonuju se svou Terezkou. Proto také chodím telefonovat na záchod. Ani nevím, kdy dneska šel na snídaní, jen jsem tak mlžně slyšel zaklapnout dveře.

Byla ještě hromada času, tak jsem si nachystal baťoh na dnešek, přibalil bundu a čepici, jelikož je v plánu nejvyšší sjezdovka na světě, tak kdyby tam foukalo. Ale lyže jsem nikde nemohl v kufru najít … asi sem je nechal doma. Stačí, že tam mám karimatku a spacák, které zabírají snad polovinu místa. Byl jsem domluvený na 8:15 s Brisou, že přijde také na snídaní, protože vždycky přišla na večeři, která byla společná. Tak jsme mohli v klidu probrat záležitosti ohledně zájezdu, budoucích plánů apod. Dozvěděl jsem se, že končí v Andean Dimensions a bude dělat pro španělskou asociaci, která zastřešuje rozvoj lokální turistiky, ochranu památek apod. Bude jediným koordinátorem pro Bolívii a jejím úkolem budem objíždět méně rozvinutá místa, kam ale jezdí turisti a učit lidi jak vytvořit správnou infrastrukturu a služby. Takže my jsme byli její posední skupina u této společnosti. Prý lámala i Williama, aby jí pomáhal zaškolovat průvodce, ale ten si zakládá svou společnost Highlight Expeditions, takže se k tomu asi nenechá přemluvit.

Všichni odcházejí a mění své pozice a i já o tom uvažuji čím dál tím častěji. Už ze mne pomalu vyprchává ten elán, který byl před 6 lety, když jsem tuto práci začínal. Otázkou je, zda si založit také vlastní společnost nebo úplně změnit obor … to zatím nevím. Každopádně i já na sobě pozoruji, že se někdy k lidem nechovám tak jako dřív, byť se snažím sebevíc.

William mi dneska přinesl všechny bolivijské peníze – platné mince. Měl je doma nové, ještě neochmatané a taky tam přidal desetník a dvacetník, se kterými se už v oběhu nesetkáme. Stejně jako u nás haléře. V Bolívii mají nejmenší jen padesátník.

Ještě před odjezdem mě odchytila jedna členka výpravy, že si byla na nedalekém náměstí fotit památník a že si se tam, po dovolení, vyfotila i lidi. Konkrétně u památníku si fotila nějakého místňáka a že se najednou odněkud objevil tajný „policista“. Ukázal jí prý nějaký odznak s průkazkou a chtěl po ní doklady. Shodou okolností jsem si ráno v průvodci o takových případech četl. Pravidlem v Bolívii je, že policista je uniformovaný, tajní turisty neobtěžují, a že také na ulici policista po nikom nechce doklady, jedině na služebně. Vrcholem všeho bylo, že ji prý začal tlačit do nějakého neoznačeného auta, které hned přistavil jeho „kolega“. Onoho místňáka prý sbalili a dotyčné člence výpravy se podařilo utéct. Doufám, že těch zbylých pár dnů doklepeme bez podobných potíží.

Vyrazili jsme v 9 hodin, ještě před tím jsem všem připomenul, aby si raději vzali teplé oblečení, protože se z Tiwanaku nebudeme vracet do hotelu a pojedeme přímo na sjezdovku. Tím se vše mírně protáhlo, ale i William měl nějaké zdržení, pořád někde běhal, tak to nevadilo.

Prvním bodem dnešního programu bylo zmíněné Tiwanaku. Cesta vedla stejně jako včera k jezeru Titicaca a asi v polovině jsme odbočili. Čas v autobuse sem vyplnil popsáním dnešního dne a poté informacemi o hornících. Tyto sem členům výpravy slíbil už v Potosí, ale jelikož sem tam na večeři nešel, tak bylo nutno tento „dluh“ splatit. Už včera se mne na to někteří členové výpravy ptali. William je zkušený vypravěč, já se to samozřejmě snažím sebelíp překládat, ale asi je to tou nadmořskou výškou, že občas nenalézám ta patřičná slovíčka … jednoduše řečeno – někdy se prostě v překladu něco ztratí.

K archeologickému nalezišti Tiwanaku jsme dorazili asi po 1:30 jízdy. Nejdříve jsme navštívili nové muzeum, které je stále v přípravě. Jsou zde tedy jen toalety a kasa na lístky … teda i něco víc. Specialita pro fanoušky sci-fi seriálu Hvězdná brána – hned u vchodu zde stojí „futra“ z chrámu a tato se jmenují stejně. Procházel jsem jimi a nic, asi je vybité ZPM z DHM modulu (jestli tomu nerozumíte, tak se netrapte, museli byste nejdříve shlédnout 10 sérií Hvězdné brány vč. 3 filmů a pak pokračování Atlantis, a to pěkně popořádku, abyste byli v obraze). Uvnitř místnosti stojí ještě 8 metrový monolit – socha jednoho z vládců kultury Tiwanaku, tato původně stála v Měsíčním chrámu. William nám o ní popovídal – popsal vzhled – korunu, slavnostní masku, postoj kdy v levé ruce drží pohár a v druhé (také levě vypadající) drží oštěp. Tady je pravděpodobná varianta, že oštěp drží jiná postava z níž je zde jen ruka. Ale u všech monolitů je tato ruka levá – i začal jsem ji při výkladu nazývat pravolevá. Nohy monolitu jsou pokryty kolečky, které původně byly zlaté. Ze zadu monolitu bylo zřejmé, že má copánky a na zádech různé motivy a ornamenty. Jednalo se tedy člena královské rodiny. Tito, jak říkal William, byly výšky asi 2 metry, oděni do zlata, s velkou čelenkou, která jejich výšku ještě zvýrazňovala a lebeční deformací (protaženou lebkou). Museli před běžným člověkem o výšce 1.6 m působit impozantně. Důvod proč byli tak vysocí byl ten, že měli dostatek jídla plného živin, které se však běžným jedincům nedostávalo.

Z muzea jsme se přesunuli k vykopávkám. Měli jsme štěstí, že je dneska neděle. Kdybychom zde byli přes týden, tak bychom nemohli fotografovat. Archeologové zde totiž zakazují fotografování. Převážně zde pracují bolivijští, ale dříve jim pomáhali kolegové z USA či Evropy.

Před vstupem k vykopávkám byl model, jak asi město vypadalo v době svého rozkvětu. Kultura existovala cca 3000 let, od 1600 př.n.l. až do 1300 n.l. a vznikla sloučením dvou společností během velkého sucha. Kvůli velkému suchu také zanikla a v návaznosti na to vznikla kultura Inků. Jednalo se o teokratický stát, na velmi rozvinuté úrovni. V Tiwanaku žilo cca 60 tis lidí a celkový počet byl více než 2 miliony. Říše se rozkládala od Ekvádoru, Peru, Amazonii, Bolívii, Chile a Argentinu.

Místo je mystické už svým názvem - „Ti“ znamená všeobecné pojmenování pro boha, a to jak v Americe, tak třeba i v Číně. „Wa“ znamená je a „Naku“ znamená tady. Čili volně přeloženo – Bůh je zde. Další zvláštnost je číslo 7, setkáte se s ním na každém kroku – počet schodů, počet řad kamenů apod.

Celková plocha města byla 60 ha a nyní je odkryto pouze 4%. Když se návštěvník podívá na okolní krajinu, tak hned v ní vidí, že spousta staveb je ukryta pod zemí. Kultura Tiwanaku, v době svého zániku, udělala jednu chytrou věc - všechny své památky zasypala hlínou a jen díky tomu byla velká část zachráněna.

My jsme si prohlídli pyramidu – se sedmi úrovněmi a sedmi schody. Tato je však stále z velké části zasypaná a její celkové odkrytí bude trvat minimálně dalších 10 let. Dále okolní chrámy a pozůstatky zdí. Zajímavým kamenem, který zde používali pro stavbu byl šedý andeanit – je to kámen z okolních hor, který je slabě magnetický. William nám to ukazoval na kompasu, jak se střelka točila úplně nesmyslně. Tento kámen, sopečného původu, je z okolních Královských And a když si představíte, co se děje u kamene o váze asi 1 tuny, tak co potom musejí vytvářet s magnetickým polem okolní hory! Toto zde zkoumal i Erich von Daniken a považoval kameny za přistávací plošinu pro kosmické lodě.

Nejvíce jsme se zdrželi v Měsíčním a Slunečním chrámu, kde nám William vysvětloval více o jednotlivých sloupech a sochách, jaké kdy a kde vrhají stíny a co to znamená. Oba dva chrámy jsou důležitými astronomickými observatoři a je až s podivem, co už tehdejší astronomové pomocí postavení stínů, sloupů určitých velikostí apod. dokázali určit. S těmito jevy se ale člověk setká na více místech na světě. Jen vyvstává na mysli otázka, zda zde není mezi jednotlivými kulturami, byť na různých kontinentech, nějaká spojitost nebo nějaký element, který by tyto zkušenosti přenášel. Asi na mne podobná místa působí dost mysticky a začínám uvažovat nad podobnými věcmi také pod vlivem výše zmíněné sci-fi Hvězdná brána.

Už výše jsem říkal, že kultura Tiwanaku zanikla kvůli suchu. Když jsme se vraceli z vykopávek okolo pyramidy, tak William říkal, že zde byly nalezeny důkazy obětování, aby začalo pršet. Nejdříve lamy, pak kondora, pumu, hada a když ani to nezabralo, tak i lidí. Bylo zde nalezeno asi 40 pozůstatků těl (rozčtvrcených) s důkazy že se jedná o obětování kvůli nedostatku vody – zasypané mušlemi či pozůstatky vodních živočichů.

Zajímavé bylo také to, jak tehdejší obyvatelé přemisťovali obrovské balvany na stavbu chrámů – nejtěžší nalezený váží 120 tun. Lom, odkud tyto kameny přemisťovali leží nedaleko – na dohled. Když archeologové zkoumali trasu z lomu do města zjistili, že jsou zde hluboké stopy s vrstvami jílu. Kameny tedy přemístili klouzáním po navlhčeném jílu. Při výzkumech také zjišťovali, kolik lidí muselo kámen táhnout či tlačit. Zkusili to s tunovým kolosem. 25 mužů s ním pohlo a 40 ho dokázalo táhnout. Zkuste si teda představit, kolik lidí muselo táhnout průměrně těžké kameny. Další zajímavostí je skládání kamenů na sebe a jejich opracování. To bylo tak dokonalé, že i dnes jsou původní kameny na sobě tak těsně, se tam ani špendlík nevleze. Tak dokonale spojit kameny nedokážou restaurátoři ani dnes!

Na závěr pobytu v Tiwanaku nás čekalo ještě jedno muzeum – s keramikou, lebkami (protaženými), mumiemi, předměty denního života, nástroji, chirurgickými nástroji apod. Členové výpravy už byly bohužel unavení a muzeum bylo plné dalších skupinek, tak jsme to vzali v cuku letu. Myslím, že to ale nikomu nevadilo.

Dnes byl naplánován oběd ve formě sendvičů – zase „vařil“ William. Na rozdíl od minula už měl sýr a šunku nachystanou v krabičce. Dneska donesl kozí sýr, vůbec nebyl cítit, a vynikající šunku. Pro oběd vybral nejvyšší místo na trase – 4028 m s krásným výhledem na pohoří Královských And táhnoucích se v délce 200 km. Opět zde zajiskřil svými vědomostmi, kdy u každé hory věděl, mimo názvu, i výšku.

Dneska už je na členech výpravy vidět únava. Někteří už byli zkoleni včera, někteří dneska během cesty. Nevím, jestli to není vajíčky, které si dávali v Copacabaně. Ze včerejší večeře, byly stejky, to ale není, protože dnes bylo zle i lidem, kteří tam nebyli. Jak říkám, asi únava, nadmořská výška a to, že se už těší domů.

Odpoledním bodem programu byla návštěva nejvýše položené sjezdovky na světě, na hoře Chacaltaya ve výšce 5300 m! Jen blázen by asi v takové výšce lyžoval, ale zvědaví a to byli všichni. Cesta vedla kousek zpět na La Paz a poté se odbočilo na El Altu. Projeli jsme tou nejchudší čtvrtí, udělali zastávku na vyfocení La Pazu z druhé strany a pak dále stoupali. Obydlí zmizela, cesta se stala užší a užší a bus se zahříval víc a víc. Při jedné ze zastávek v zatáčce, na fotky, bus zdechl a už nechtěl nastartovat. I na něj bylo těch více než 5000 metrů už asi dost. Naštěstí naskočil, ale museli jsme se rozjet do zatáčku a do prudkého kopce. A to byl problém. Řidič, Stanis, se rozhodl kousek zcouvat a to vyvolalo, zejména u členek výpravy, hysterickou reakci, že chtějí vystoupit. I William říkal Stanisovi, že vystoupíme a on popojede, co jsem pochopil ze Stanisovi odpovědi, tak říkal, že to ještě zkusí a už se rozjel.

Cesta se vinula výš a výš a v určitých místech byla velmi, ale velmi uzoučká. Někteří členové výpravy se raději koukali do uličky a měli také tendenci se tam tlačit. Nahoře na kopci se nejdříve objevila Sluneční a vesmírná stanice – věnuje se zkoumání gama paprsků a za toto dostala ve 40. letech minulého století Nobelovu cenu. O několik desítek metrů dál už stála lyžařská chata, kde jsme na parkovišti zastavili. Už i bus potřeboval odpočinek, posledních několik stovek metrů už kvičel alarm signalizující přehřátí motoru – teplota na budíku byla skutečně nebezpečně vysoko. Není se čemu divit, jeli jsme neustále na jedničku, tak to nebylo schopno uchladit motor.

Lyžařská chata byla velmi jednoduchá. Jako když jsme byli na výšlapu na Chopok. Všichni se vyfotili u cedule s nadmořskou výškou a zdatné jedince William vzal ještě na další výšlap – na úplný vrcholek Chacaltayi tj. do výšky 5400 m. Toho sem se už odmítl zúčastnit a s některými dalšími jsem zůstal v buse. I těch 5300 mi stačilo. Byť si myslím, že jsme si už zvykli, občas sem měl pocit, že dýchám naprázdno. Výšlap naštěstí tito jedinci zvládli a po 17 hod jsme vyrazili zpět. Stanis otočil bus, dolil vypařenou vodu a mohli jsme vyrazit. A kudy? No opět po stejně se klikatící cestě. V polovině jsme potkali osobák a bylo další vzrůšo, jak se vyhnout. Auto kousek zcouvalo, přitom vzalo zadkem o pěkný megašutřík a tak bylo veselo. Nakonec jsme se ale nějak vyhnuli.

Myslím, že se dneska každý těšil do hotelu, až se natáhne. Já také. Na Chacaltayi mě začala bolet šíleně hlava a proto jsem zůstal v hotelu, neúčastním se dnešní večeře se show. I na mě je znát únava a to, že se neúčastním této akce a také neposlouchám neustále se opakující dotazy některých členů výpravy, mi pomůže nasbírat síly na zítra – jedeme zase v 6:30 a na odlet domů!

 

FOTOGALERIE

 

20. října 2008: pondělí

Coroico
Takže dnešek je napsaný, teda alespoň co se událo do doby nasednutí do letadla, zbytek doťukám zítra nebo vlastně už dneska, tj. 22. 10. protože sednutím do letadla jsem si, jako správný cestovatel, posunul hodinky na čas ve finální destinaci. Trošku se tím komplikuje jestli je včera nebo dneska apod. Ale případní čtenáři tyto skoky v čase určitě omluví. Snad tím bude čtení napínavější, jako nějaký americký dobrodružný filmy, ne? Tak dobře, trochu přeháním ....

Nepamatuji si, že bychom během putování v Bolívii vstávali nějak později či nechali členy výpravy pospat. Dnešní den z těchto „zaběhnutých“ kolejí nijak nevybočoval. Prostě 5:30 buzení a 6:30 odjezd. Mezitím klasika – snídaně. Důvodem, proč se odjíždělo tak brzo byly dva faktory – abychom stihli brzo dorazit do Coroica a také ten, že na dnešní den je plánován další a asi finální pochod farmářů na La Paz. Tento má jít bohužel z našeho směru. Proto se dneska vyjíždělo s určitým napětím a očekáváním, zda se něco bude dít. Na případné problémy jsem upozornil všechny členy výpravy. Snad pochopili, že je to něco co nelze ovlivnit. Netušili však ještě jaké dobrodružství jim den přinese.

První částí demonstrace se Stanisovi podařilo projet vcelku bez problémů. Nebylo zde ještě tolik lidí. Postupně se teprve trousili. Willík mě upozornil, že to nemusí být jediná část průvodu. Když jsme projížděli mýtnou bránou, William si šel koupit vodu a najednou se do busu začali tlačit místňáci. Stanis se jim snažil vysvětlit, že jsme turistický, soukromý bus. Ale na to oni neslyšeli. Naštěstí se počet vetřelců ustálil na 3 osobách. Za chvíli dorazil Wiliam a snažil sem se mu vysvětlit, jestli je nemůže vyhodit. Odpověděl, že to bude asi problém. Když nevezmeme alespoň pár místních, tak dozajista neprojedeme demonstrací na horní části cesty. Rezignoval jsem a nechal tedy tyto demonstranty jet s námi. Členové výpravy si dělali legraci, jestli s náma budou jezdit celý den – i na oběd či večeři. Asi po 20ti minutách jízdy jsme dorazili na nejvyšší místo silnice a zde už byla demonstrace skutečně početnější a silnice uzavřená. Díky oněm domorodcům nám „kápo“ demonstrace zajistil volný průjezd.Šel před busem a davy rozháněl.

Když tak nad tím teď přemýšlím, zdá se mi, že William na mýtné bráně zastavil s tímto účelem, protože když jsem ho prosil, aby dotyčné vyhodil, moc se do toho nehnal a vůbec nevypadal, že by to udělal. Prostě musel něco tušit, nevím, snad je to jeho spojení s místními lidmi, byť s demonstranty nesympatizuje.

Za nejvyšším místem silnice se postupně začala měnit okolní krajina. Vjížděli jsme d jiného ekosystému Bolívie – mlžného pralesa. Zde vysoké hory zachycovaly mraky putující z Amazonie. Dělali jsme stále nějaké zastávky, díky brzkému odjezdu jsme měli dost času. Navíc nám vyšlo počasí. Jak říkají Homolkovi „... to jsou panorámata, mámo...“

Za několik kilometrů jízdy po krásné, široké silnici přišel jeden z hřebů dnešního dne – odbočení a 40 km sjezd po Silnici smrti. Jedná se o starou, šotolinovou silnici ze 20. let minulého století, jedinou spojnici Amazonii a La Paz. V době své největší slávy zde stoupal jeden supějící náklaďák za druhým a snažil se vyhnout s protijedoucími, sjíždějícími vozidly. Na této silnici se jezdí obráceně – plné náklaďáky měly pravidlo, že zůstávaly u vnitřního svahu a prázdné, klesající zajížděli co nejvíce ke srázu nebo vycouvávaly zpět nahoru až k rozšířeným místům.

Dnes se jedná o turistickou atrakci oblíbenou zejména mezi cyklisty, kdy se těchto 40 km sjíždí na kole. Zapomněl jsem ještě říct, že převýšení je zde 3500m. Jen pár čísel ze statistiky – každý rok se zde zabije 8 cyklistů, v době provozu se zde ročně beze stopy ztratilo 25 – 30 aut a největší dopravní nehoda busu s kamionem byla v roce 1983 – zahynulo při ní cca 100 lidí. My jsme naštěstí žádné stoupající auto nepotkali. Jen jeden sjíždějící jeep. Nejimpresivnější zastávka byla u spodní části útesu San Juan který patří prý k nejnebezpečnějším. William se se Stanisem fotili a dělali si srandu, že jsou tam poprvé.

Silnice končí v nadmořské výšce 1200 m a do městečka Coroico se zase stoupá 500 m nahoru. Krajina je tady plná vegetace, vlhkosti, kyslíku a příjemné teploty. Coroico je původně inckým městem – Coro Oco – tzn. tam kde je zlato. Později se stalo místem, kam Španělé „převezli“ během 750 km dlouhého pochodu své otroky, samozřejmě v řetězech. Důvodem byla ta skutečnost, že otroci při práci v dolech houfně umírali a Španělé tak přicházeli o svůj majetek. Tak se rozhodli že tady raději využijí otroky pro práci na plantážích – banánovníkových a kávových. Z toho důvodu se zde doposud setkáváme s jejich potomky.

Jakmile jsme přijeli na okraj městečka, nepustili nás s busem dovnitř. Proč? To jsme poznali po krátké chůzi směrem k náměstí. Probíhal zde letošní karneval. Četl jsem tom v průvodci, že tento je 20. října, ale nějak jsem si popletl datumy a myslel, že to je až zítra. Naštěstí ne. Na to, co členové výpravy viděli, jen tak brzo nezapomenou. Náměstí, kostel i přilehlé uličky byly plné členů jednotlivých komunit a souborů, pravda někteří už měli trochu popito, ale to dnes asi nikomu nevadilo. Dalším prvkem byly hudební soubory doprovázející tanečníky. Přeřvával se jeden před druhého, ale i to mělo své kouzlo. Nešlo jinak, než dát na náměstí rozchod.

Dnešní den byl opět plný výšlapů a chození, ale to nikomu nevadilo. První výšlap byl strmou uličku vedoucí na kopec kde je křížová cesta a kostel. Námahu odměnil krásný výhled do okolí a oběd při sestupu. Všichni členové výpravy se shodli, že Coroico je velmi pěkným a milým městečkem, že tady se dá žít. Je vidět, že i obyvatelé zde jsou bohatší … je to asi dáno velkým množstvím kokových políček, ať už legálních či ne.

Na přání členů výpravy nás Willík vzal k obchodu s kávou, protože tato oblast je vyhlášena jako velmi kvalitní pro pěstování kávy. Obchod byl bohužel z důvodu karnevalu, jako většina ostatních, zavřena. Našli jsme ale jiný, méně honosnější, ovšem si myslím, že svůj účel splnil – zase jsme to vykoupili!

Po obědě, abychom neztloustli byl v plánu další výšlap do vedlejší vesnice, asi 5km daleko. Nejednalo se o pouhou nudnou chůzi, ale zavítali jsme i na jedno z kokových políček, abychom si trochu zafarmařili. Willík nám tady řekl víc o koce – že existují 3 druhy z nichž jen ten první se pěstuje legálně – je ve srovnání s těma dvěma sladší a obsahuje méně kokainu. Jinak je koka, jako rostlina, pěkně rozežraná – musí být na sluníčku, nezvládá fotosyntézu a likviduje živiny v půdě. Jakmile keříčky uschnou, je půda nepoužitelná, naprosto vyčerpaná.

Vesničky, kterými jsme procházeli byly docela prázdné. Proč? Všichni byli na oslavě ve městě a tak nás nikdo nerušil, nikdo na nás nekoukal děti za námi neběhali ba ani psi. Na závěr pochodu všichni členové výpravy navštívili vesnický obchod a asi vykoupili všechno pivo.

Cesta zpět vedla přes Coroico, kde stále pokračoval karneval, proto musel Stanis městečko trochu objíždět. Je ale zkušený a protáhl bus i těmi nejužšími uličkami. Do La Pazu jsme pak jeli už po nové silnici a zde jsme skutečně potkávali jeden náklaďák za druhým. Představte si, že na silnici široké ne více než 3 metry potkáváte každých 50 metrů náklaďák a musíte stále couvat. To je potom adrenalin.

V La Pazu jsme byli asi okolo 7 hodiny a na prosbu členů výpravy jsme udělali zastávku v supermarketu na víno, já také a med a pak už pokračovali do hotelu na večeři – ta byla dneska v nejvyšším patře, v restauraci Penthouse. Jen se tak jmenoval, žádné tanečnice tam nebyli … jen nenažraní členové výpravy, kteří dneska byli doma z důvodu žaludeční nevolnosti a na večeři si dávali saláty s majonézou a stejky s majonézou. Na má slova, že by se měli trochu mírnit mi odpověděli, že celý den nic nejedli, tak mají hlad. Rezignoval jsem, je zbytečné cokoliv říkat, když člověk nemá vlastní rozum a cpe do sebe páté před deváté, byť ví, že mu nebylo dobře.

Závěrem dnešního dne bylo velké balení a snaha nacpat všechny věci do kufru. Večer se mi to bohužel nepodařilo, proto jsem sbalil jen to nejnutnější a zbytek nechal na ráno, že to jako třeba sedne nebo si to kufr rozmyslí a ještě více se nafoukne.

 

FOTOGALERIE

 

21. října 2008: úterý

odlet z La Paz – Lima
Sedím v letadle směrem na Amsterodam, nějakých 10tis km nad zemí a mezi jídlem a spánkem, který se mne pokouší bych rád dokončil zápisky z cesty po Bolívii. Mám totiž ještě deficit ze včerejška, kdy už jsem silově, ani časově nezvládl napsat celý den. Pustil jsem si do sluchátek Boba Marleyho … snad mi přinese na mysl všechny mé myšlenky, aby byl zápisek brzo kompletní a taky doufám, že se nerozepíšu tak, aby byl delší než ten z Tiwanaku, kde jsem počítal že nebude vcelku co psát a na konec jsem se rozepsal tak, že toho bylo na hromadu stránek. I tak se koukám, že celý soubor poznámek z Bolívie se blíží 35 stranám textu a to nemám napsaný ještě včerejšek. Teda z toho je jasné, že píšu obráceně. Nejdřív dnešek a pak včerejšek? Proč? No vskutku nevím, jen mne to tak napadlo napsat, že to možná bude zajímavější. Ale možná mi tuto myšlenku vnuknul Bob Marley linoucí se ze sluchátek. Ovšem chronologicky, myslím v postupu dnů, nechávám vše tak jak má být, aby to případný čtenář měl snadnější.

Dnešní den, jako asi ostatně všechny v Bolívii, je dlouhý a nekonečný. Začal ve 4 hodiny ráno zvonícím mobilem. Bylo sice domluveno buzení na 4:15, ale z důvodu nedobaleného kufru jsem vstával o něco dříve. Včera, když jsem se snažil veškeré své věci, do kufru nějako napasovat, seděl jsem před ní a přemýšlel, zda nejde nějak nafouknout (mimochodem už byla rozepnutá „rezerva“). Jednoduše mnou začal prostupovat pocit, že se ty věci prostě do kufru nemůžou, prostě nemůžou vejít! A teď co s tím? Jak to zabalit? Co vzít třeba do ruky? Uvažoval sem, že při nejhorším vezmu do ruky spacák, sice by to bylo nepohodlné, ale asi nejjednodušší řešení. Ale asi to opisuju moc černě nebo do rána ty věci nějak „sedly“ a po doplnění všeho možného jsem kufr ráno, sice s potížemi, ale zapnul. Říkal sem si, že když jsme odjížděli z Uyuni, tak tam nebylo nic moc míň věcí a tehdy to šlo, tak to muselo jít i dneska. Pravda, přidal jsem tam několik kamínků pro moji nejsladší Terezku, víno a jednu lahvičku medu – pro nezasvěcené – také pro manželku, ale i pro její „smečku“ plyšových medvědů, kteří s námi sdílí byt v Kvasicích. Mimo jiné jeden je v kufru sám s lahvičkou medu, tak snad něco zbude …

Po snídaní, opět koláčky a koka čaj (na rozloučenou) jsem členům výpravy rozdal zelené kartičky – tyto William vybral pro účely kopírování pro ubytování v hotelích a pak mi je předal, aby je někdo náhodou neztratil. Dále následovali dotazníky ohledně spokojenosti s průběhem celého putování po Bolívii a na závěr jsem vybral spropitné pro řidiče – Stanise a našeho Willíka. Někteří členové výpravy mi chtěli dávat drobné namísto papírových bankovek, tak jsem jim slušně vysvětlil, ať mi mince nedávají, mnohdy to vypadá dost ostudně, že se naprosto zbavují drobných. Snažil jsem se je přesvědčit, aby mi dali namísto toho dolary. Někdy to fungovalo, někdy ne. Jen si představte, že někomu předáváte obálku, odměnu, a je plná cinkajících mincí. Ale to jen tak na okraj.

Odjezd z hotelu byl určen na 5:00 a vcelku se nám to podařilo dodržet, zdrželi jsme se jen několik málo minut, ani nevím čím. Členové výpravy se už totiž naučili býti poslušní časových pokynů i když na druhou stranu měli problém s jejich zapamatováním. Už dříve jsem zjistil, že když vyhlásím více než 3 časy najednou, tak pak stejně chodí a ptají se dokola, kdy jako je to a kdy je ono.

Cesta na letiště vedla opět nahoru na El Alto. Vždyť i letiště se jmenuje stejně. Jelikož bylo po páté hodině ráno, Stanis si nelámal hlavu s nějakými semafory – jel červená nečervená, toho jsem si všiml už včera při cestě do Coroica. Jsme ale Jižní Americe, kde platí na vše jiná, trošku volnější měřítka. Musím říci, že za celou dobu pobytu v Bolívii jsme neviděli nějaký karambol a to, hlavně v okolí La Pazu byla dopravní situace dost, dost hustá!

S Wilíkem jsme se domluvili, že uděláme hromadné odbavení. Bylo to tak lepší jak pro lidi, nemusejí všichni stát ve frontě, tak i pro zavazadla, kdy některé je určitě těžší než povolený limit. Hlavně to moje se nějak „přežralo“. Hned při příjezdu na letiště přiběhli k busu pikolíci, vyložili kufry z busu a převezli je k přepážce letecké společnosti TACA, neboli Transamerican Airlines, se kterými jsme letěli do Limy. Před přepážkami, stále zavřenými, už čekalo několik lidí a záhy přibyly kufry našich cestovatelů, celkem tři vozíky. Asi po 30 minutách se začali objevovat lidičky od TACA a pak jsme jim s Wilíkem vnutili, že jsme skupina a taky bychom se tak rádi odbavili. Willík se postaral o to, aby byly odbaveny všechny kufry a já mezitím s paní u přepážky řešil palubenky. Bylo zajímavé, že si od každého cestujícího kopírovali pas a zelenou kartu. Toto sem ještě nikde neviděl. Nedokážu si ale představit, jak silné musí být složky se záznamy o každém letu. Nebo jestli to po přistání zlikviduji? Těžko říct, neptal sem se. Jakmile byly všechny palubenky vytištěny – oni to měli vlastně už dopředu nachystané, kromě jedné letenky, která byla dodělána dodatečně jako individuální, jsem je rozdal s pasy zpět členům výpravy a šla se platit odletová taxa – původně bylo uvedeno 26 USD, nyní zlevnili – 24 USD! Jupí, ušetřili dva dolary, můžou si koupit něco na sebe nebo se rozšoupnout v obchodě. Taky mi to tak připadalo, protože se tam všichni vrhli. Ani s Wilíkem se nikdo neloučil. Až sem je sehnal zpátky, tak pochopili jaké faux paux (snad se to tak píše) udělali. Já jsem se s ním patřičně rozloučil, ještě jednou mu připomněl, že je pozvaný od mé milé manželky a že to se neodmítá. No tvářil se nalomeně, ale asi to není vskutku jednoduché získat víza. Nebo se mu nechce putovat takovou dalekou cestu … těžko říci, ale byl bych rád, kdyby nás navštívil, protože se jedná o více než obyčejný vztah zákazník – průvodce, ale o přátelství. Při loučení tuším nejeden člen výpravy zamáčkl slzu dojetí. Ještě před odjezdem mi Willík řekl, že mu stále zbývá několik perníků, že je jí velmi pomalu. Tak jsem mu připomněl, že kdyby přijel na vánoce, tak se jimi může nacpat k prasknutí. Třeba se mi ho podaří přesvědčit a jeho „some day“ se stane skutečností...

Jen tak na okraj – právě přelítáme rovník. Je to zvláštní, ale zpět letíme jinou trasou než jsme letěli dolů. Kdysi jsem se pro někoho snažil zjistit dopředu, kudy letadlo letí, ale ani přímo z letecké společnosti mi toto nebyli schopni říci, spíše se „smáli“, proč to jako potřebuji. Ale otázky členů výpravy jsou někdy nevyzpytatelné.

Zpět ale k dopolednímu putování. Po několikanásobné pasové kontrole, projítí RTG rámem a následném shlédnutí nějakého projevu Evo Moralese v TV jsme se dostali do další místnosti – čekárny. Byl tu obchod, tak jsem ho jen tak ze setrvačnosti prošel, spíše abych zabil čas a ejhle. Objevil sem tady balení 5ti kousků čokolády (bolivijské) s motivy místní krajiny. Hned byl proto vyřešený vánoční dárek pro Terezčiného strýce – Petra.

Po otevření přepážky a běžné poslední kontrole pasu a palubenky jsme přešli do letadla. Vypadalo velmi nově, uvnitř žádné odřeniny či otlučené sedáky. Když se letělo ze Santa Cruz, tak v letadle nebylo, krom letušek, nic pěkného. Jak jsem už psal dříve, místní letiště je nejvýše položeným na světě a letadla zde nepřistávají, ale parkují. Nadmořská výška a jiný tlak je znát. Letadlo, byť to byl Airbus asi pro 120 lidí, se po dráze rozjížděl znatelně déle. Ale pak nemusel tolik stoupat – vždyť je to tu výše než 4 tis m! Otázkou je, co je pro pilota lepší. Let byl doprovázen nádherným výhledem na jezero Titicaca – přeletěl jsme ho po celé délce. Seděl jsem sice vlevo a prý vpravo by krásnější výhled, byl sem spokojený. Vyhlídka zahrnovala i městečko Copacabanu – sám kapitán letadla nás na něj upozornil. Za jezerem už se začali zvedat skály, nejdříve pomaloučku, jakoby nic a poté se zničehonic objevily převysoké štíty. Zároveň s nimi začalo přibývat mraků až se zatáhlo úplně. I přistání se odehrálo celé v mlze, krom několika posledních metrů nad zemí.

Oblačnost a podobné počasí je problémem Limy. Leží u moře a okolní kopce zabraňují mrakům, aby se posunuli dále nad pevninu nebo se vypařili. Tyto se prostě o ně zarazí a je to. Teplo tady také moc nebylo, ale to na prohlídku města nevadilo.

Vystoupení z letadla bylo dneska jednoduché a rychlé. Kufry totiž zůstávaly na letišti. My jsme jen prošli imigrační a celní kontrolou. Na té druhé byla taková zajímavost – brána, kde každý průchozí musel zmáčknout tlačítko a tam se mu rozsvítila zelená či červená, jak náhodná volba. Kdo měl zelenou, mohl jít. Kdo červenu, musel se zavazadlem pod zkoumavé paprsky RTG. To se poštěstilo asi 3 členům výpravy. Žádnou koku apod. u nic nenašli. Bylo to takové zpestření dne.

Venku už nás čekala průvodkyně – Andrea, která chrupem připomínala veverku, ale nemůžeme být všichni dokonalí, že? Krom 4 členů výpravy jsme se my ostatní přesunuli na parkoviště, kde už čekal bus. Řidič se jmenoval Carlos, takový mlaďoch. Zato bus by asi ze všech, se kterými jsme cestovali, nejlepší. Ještě před odjezdem jsem předal průvodkyni obálku s penězi, doplatek za prohlídku Limy s obědem. Výše zmínění členové výpravy se vydali na prohlídku individuálně. Stejně jsme se s nimi potkali ve městě.

Naše prohlídka zahrnovala projížďku moderními čtvrtěmi a pak historickým centrem – hlavní náměstí se sídlem vlády, radnicí a Katedrálou. Těsně před odchodem se před vládním palácem začali srocovat policisté a také zastavili dopravu. Andrea říkala, že se asi budu měnit stráže, také se byla ptát ale nic se nedělo. Proto jsme pokračovali pěšky okolo bývalého hlavního nádraží, odkud dříve jezdily vlaky 1x týdně,, až ke kostelu Sv. Františka z Assisi. Nejdříve jsme tedy navštívili malý park za kostelem s pomníkem Francesca Pizzara a zbytky městských zdí. Tento zde v roce 2003 nebyl, tak to byla pro mne novinka. Další kroky vedly do kostela samotného. Byla v něm zrovna mše, tak byl zážitek dvojnásobný a to jsme nevěděli, co nás ještě čeká na závěr, ale nebudu předbíhat. Součástí prohlídky byl samotný klášter a katakomby, kde se vcelku nic moc nezměnilo, jen se zde dalo asi fotit nebo sem fotil tajně, to už nevím. Jakmile jsme vyšli z kláštera, procesí vynášelo z kostela sochu Sv. Františka, všude bouchaly dělbuchy a létaly barevné papírky. Včera vynášeli v Coroicu panenku Marii a tady dneska Františka. Máme štěstí na podobné akce.

Chviličku jsme počkali před obchodem se suvenýry než nás vyzvedne autobus. Členové výpravy dostali hlad. Proto byl naším cílem park Larco Mar a restaurace s obědem. Zde se také na první pohled za těch 5 let nic nezměnilo. Až později jsem zjistil, že zde byla přistavěna další část s obchody. Na oběd i případné volno bylo asi tak 1:30, ale očividně to všem stačilo, protože v daný čas už byli u busu všichni. Asi se tolik těšili domů … ale nikdo nemá těšítko větší než já!!!

Asi po 40 minutách jízdy jsme dorazili na letiště, rozloučili se s Carlosem, který skvěle zvládnul ne zrovna jednoduchou dopravní situaci v Limě a šli se odbavit. Přepážku právě otevřeli a po chvíli čekání v řadě sem se dostal na řadu. Odbavení se trošku zkomplikovalo tím, že všechna zavazadla byla napsána na mě. Nakonec si s tím kluci u přepážky poradili, tak snad vše zdárně dorazí do Prahy. Palubenky už byly opět nachystány, teda některé a i také dvakrát. Bylo to jakési zmatečné. Nakonec se to zvládlo a všichni členové výpravy sedí v letadle – někdo vedle sebe jak chtěl, někdo ne.

Před odletem jsem navštívil obchůdek Caffé Britt, známý už z Kostariky a původní záměr byl nakoupit jen kávové a čokoládové bonbóny. Pak mě napadlo zároveň zde opět pořídit vánoční dárky ve formě kvalitní kávy pro manželčiny rodiče či poté případně pro někoho jiného. Měli tu zrovna akci – 4 plus 1. Nebyl jsem jediný kdo jí využil.

Z Limy jsme odstartovali téměř na čas a teď už máme za sebou dvě a půl hodiny z celkových 12 … no comment!

Baterka v notebooku je téměř vybitá, letadlo je stále nad Amazonií, do cíle nám zbývá ještě 8:30 hod, nebo že by už jen? Jen bych chtěl říct, že dnešní zastávka v Limě mě přesvědčila o tom že Bolívie je zemí, která mi učarovala daleko více než Peru před 5 lety. A co jsem se bavil se členy výpravy, kteří s námi byli také v Peru, mají podobný názor.

Bolívie je ještě turistiky neprozkoumaná země a to je dobře. Jakmile sem vtrhnou Japonci se svými foťáky, ztratí své kouzlo svou mystiku .... po 16 dnech putování jsem poznal, že když k tomu dojde, už to bude jiná, úplně jiná země …

 

FOTOGALERIE
 


22. října 2008: středa

Amsterodam – Praha
Do příletu do Amsterodamu zbývá už něco málo přes hodinu což znamená tu skutečnost, že nejhorší část cesty máme za sebou. Nebo relativně. Mnohdy horší bývá ta nejkratší – evropské lety nebo následné přesuny autem. Kéž by mě letadélko vyložilo někde blíže, Ale v Brně by asi nepřistál, hihi.

Noc v letadle nebyla ničím výjimečným. Klimatizace funguje velmi dobře a tak bunda zapnutá ke krku a deka až po uši byla nutností. Ještě by mohli rozdávat teplé ponožky nebo se jimi musí člověk vybavit dopředu. U některých leteckých společností tyto rozdávají a já bych je dneska dozajista ocenil. Dokonce se mi přes noc, nebo spánek? Nevím, jak nazvat toto období přesněji, zdály nějaké sny. Asi sem spal i dost tvrdě, abych necítil tuhnoucí svaly. Jen jedenkrát mne vzbudil Honza, spolubydlící a nyní spolusedící, že jde na záchod a pak se procházet, že na něj nemám čekat, hihi. Tak sem u odpověděl, že čekat nebudu.

Přesednutí v Amsterodamu i následný let byl bez problémů a všichni zdárně dorazili domů. Dokonce se tentokrát nikomu ani kufr neztratil!
 

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 346

Počet zemí: 98

 

 

Profile for Daniel_Linnert