NORSKO
19. - 26. 9. 2007
19. září 2007:
středa
Odlet Praha
Severské země mají pro většinu z nás
punc čistoty, neporušené přírody, měst s počtem obyvatel
jako větší vesnice a hustotou osídlení rovnající se
velmi nízkému číslu. Na druhou stranu když se řekne
Skandinávie, vybaví si našinec vysoké ceny, nemožnost
sehnat alkohol a také velmi vysoké daně odváděné státu
ze svých platů. Jaká je realita? Kdo navštívil některou
z těchto zemí, tak odpověď již zná, kdo ne, může ji
zjistit přečtením mého dalšího deníku z cest – tentokrát
do Norska...země zelené, s neporušenou přírodou, fjordy,
houbami jako v pohádce Mrazík, ale také s
nejnepředvídanějším počasím!
Z Otrokovic jsem odjížděl v 11:00 vlakem – Hradišťan,
jedoucí z Luhačovic až do Chebu. Proto jsem se bál, že
zde nebude místo k sezení, ale vlak byl prázdný. Dorazil
s 10 minutovým zpožděním, naštěstí ještě minimálním
oproti EC jedoucímu do Vídně – to mělo hodinu! Do Prahy
jsem dorazil na čas – v 15:00 hod a po obvyklém přesunu
skrze Hlavní nádraží, metro na Dejvickou a autobus č.
119 jsem se dostal na letiště, asi za hodinu. Při
příjezdu na Hlavní nádraží se musí každému vybavit na
mysli, že toto místo není zrovna reprezentativní, když
cizinec přijede vlakem – chátrající budova, bezdomovci,
špína atd. Ale chyba lávky – teda alespoň co se týče
vnitřní haly – zde nyní probíhá rekonstrukce, spousta
míst je zahrazených, oblepených plakáty s fotografiemi,
jak to zde bude vypadat. Naprosto nechápu, jak se jim
podařilo vyhnat bezdomovce! Po rekonstrukci bude nádraží
vypadat jako letištní hala. Snad podobně dojde i na
autobusové nádraží – Florenc.
Ale zpět k cestě na sever. Na letišti jsem byl okolo
16:00 hod, skočil jsem se do informací zeptat, která že
to bude přepážka na odbavení – hlavně ze kterého
terminálu, no a pak se vydal už připravit si svou
„přepážku“ – rozlít „welcome“ drink, seřadit si složky s
letenkami, vyvěsit logo a cirkus může začít! Bylo
zajímavé, že i když jsme měli sraz až v 17:00, tak hned
po otevření přepážky jsem měl odbavených polovinu lidí a
další přicházeli. Úderem 17:00 hod jsem měl vše
vyřízeno, byl jsem překvapený, jaké to byly fofry,
protože někdy se lidičky courají a chodí i pozdě.
Jakmile jsem sbalil propriety, šel jsem si nechat
zabalit kufr do folie, aby neutrpěl při přepravě, už je
to pamětník, tak musí ještě vydržet. Nevím, jak s ním
během cesty zacházejí, ale určitě nijak jemně, musí mít
takových modřin! Po zabalení jsem si vystál frontičku u
přepážky pro palubenku – ani se mne neptali, jestli chci
sedět u okýnka či v uličce, prostě tady to máš a běž, a
po RTG kontrole už byl v „čekacím“ prostoru. Nový
terminál není nijak rozsáhlý, takže najít odletový gate
nebyl problém. Měl jsem ještě více než hodinu času, tak
jsem se prošel okolo restaurací a články v novinách
ohledně cen nelhaly – utopenec 95Kč (asi už tam leží
dlouho), nakládaný hermelín 130Kč, pivo malé 110Kč,
velké 130Kč ... no comment. Přitom ve spodním patře
dostanete kafe s croissantem za 29Kč! Nebo nedaleký
MacDonald drží stále své ceny. Taky stolky před těmito
restauracemi zely prázdnotou, aby tam vůbec někdo seděl,
tak majitelé zde posadily dvě figuríny, ale obávám se,
že to nikoho neinspirovalo! Mimo jiné 0.5l coca coly zde
také stojí 50Kč.
Do letadla nás pustili v plánovaných 18:50 hod a
odlétali jsme také na čas. Dobu letu jsem si krátil
čtením MF Dnes, jelikož jsme letěli s ČSA. Letadlo bylo
úplně plné. Měl jsem sedadlo v 25. řadě a když jsem
pořád šel a šel a nic a nic, tak jsem myslel, že tato
řada zde ani není, ale byla – ta poslední!
V Oslu jsme přistáli v plánovaných 21:30. Po pasové
kontrole jsme prošli dlouhatanááááááánskou chodbou až k
pásům se zavazadly, kde jsme čekali na naše zavazadla
... čekali a čekali a čekali ... trvalo jim hodinu, než
vyjeli ven a my mohli jít dále. Už jsem se bál, aby
člověk, který nás měl čekat, tam vůbec ještě byl.
Nezažil jsem tak dlouhé čekání na kufry, teda jednou ano
– v Bratislavě, to bylo ještě krizovější.
V příletové hale nás naštěstí čekala paní průvodkyně –
teda spíše doprovázetelka – Guro Rugstad Jenssen.
Poznáte ze jména jestli je to muž či žena? No já to také
nepoznal, ale jak jsem psal, byla to paní. Zavolala
autobus, my naložili kufry i sebe a vydali se do hotelu
– Thon Hotel Gardermoen. Mezinárodní letiště leží 50km
severně od Osla a do hotelu jsme to měli z letiště cca
10 minut jízdy autobusem. Tento čas jsme vyplnili
krátkými informacemi, protože na každém už bylo vidět,
že i ty dvě hodiny letu ho zmohly.
V hotelu bylo ubytování velmi rychlé, jen byl trošku
problém pochopit systém číslování pokojů. Hotel má dvě
patra a čísla pokojů začínají 6.., 7.., 8.., ale všichni
vše zdárně našli a mohli se v klidu uložit do postýlek.
Hotel je zjevně nový, vybavený ve stylu Ikea nebo prostě
takovým tím severským způsobem, který do nás Ikea hustí.
Jednoduše a útulně. Nejlepší je vyhřívaná podlaha v
koupelně, to má člověk tendenci se zde uložit a spát
raději než v posteli!
Telefonické spojení s domovem zde také funguje krásně,
jako bychom si telefonovali z pokoje do pokoje, spojení
také hned navázáno – ne jako na Korsice, kdy trvalo
minutu, než mi telefon začal zvonit.
20. září
2007: čtvrtek
Oslo - Lillehammer
- Otta
Dnešní program začíná až v 10:00 hod,
ale měl jsem budík nastavený na 06:30 hod. Jednak abych
stihl napsat obsah minulého dne a taky si trošku
prohlídnout hotel, protože včera při příjezdu mi
připadal, jako jednotlivé budovy, ale není tomu tak.
Nebo částečně je, ale tyto jsou propojeny spojovací
chodbou.
Ptal jsem se včera paní průvodkyně, říkejme jí tak, jaká
je předpověď počasí. Odpovědí mi bylo, že nelze určit,
mění se prý z hodiny na hodinu. Je pravdou, že Norsko je
první na ráně co se týče mraků z moře, takže se buď
rozpustí nebo přeletí. Dneska je venku pod mrakem, ale
neprší. Včera když jsme přistávali, tak bylo vidět, že
je po dešti. Dneska ráno je zde teplota okolo 4 stupňů,
včera když jsme přistávali, tak bylo 6...docela čerstvo!
Na snídani jsem byl asi první z naší skupiny – jinak zde
seděli pouze Japonci a nějací místní. Mimo jiné dobroty
se zde nabízel již známý sladký kozí sýr!
Ještě jsem v brožurce zjistil, že hotel je 7. největším
v Norsku a byl otevřen v listopadu 2006 – čemuž také
odpovídalo vybaveni.
Po snídani jsem se sbalil a v 9:30 hod už šel dolů do
recepce. Jednak, abych si vyměnil nějaké peníze a taky
abych se potkal s průvodcem – nebo jak jsem si do
poslední chvíle myslel – s průvodkyní. Ale vše
popořádku. V recepci už bylo několik lidiček od nás ze
zájezdu, že si také chtěli vyměnit peníze, ale že jim je
nevymění, pouze s vedoucím. Tak jsem se všeho ujal a
peníze nám vyměnili beze slova. Teda ještě několika
dalším lidem, ale pak už neměli místní měnu na výměnu.
Ostatním jsem slíbil, že se domluvíme s průvodcem a
zastavíme někde, kde se dají penízky vyměnit. Pak jsem
se šel podívat před hotel, jestli tam náhodou nestojí
nějaký autobus, označený jménem cestovky. Nějaký zde
stál, ale bez označení. Okolo pobíhal nějaký „strýc“,
tak jsem si říkal, že to asi nebude on, vždyť máme mít
průvodkyni. Když po chvíli přišel k nám a zeptal se,
jestli nejsme náhodou jeho skupina, tak se z toho
vyklubalo, že Helge není ženské, ale chlapské jméno.
Řidič se jmenuje Kurst. Sehnal jsem tedy všechny
účastníky a v 10:00 hod jsme mohli vyrazit. Nejdříve
tedy zpět na letiště, kde jsme udělali rychlou zastávku
na výměnu peněz. Mezi tím jsem našemu průvodci popsal
naše včerejší lapálie s kufry a říkal, že to je naprosto
normální, že když se letiště v roce 1998 otevíralo, tak
se na kufry běžně čekalo 3 – 4 hodiny a to ještě s
velkými problémy! Takže, dá se říct, měli jsme velké
štěstí!
A cestou z letiště již začal náš program poznávání
Norska. Dnešní den neměl žádné velké vzdálenosti – bylo
naplánováno cca 260 km, ve finále jsme ujeli 320 km,
čili o něco více. Jelikož jsme měli dostatek času,
program jsme trošku rozšířili, abychom do Otta nepřijeli
ve 2 hodiny odpoledne a nečučeli zde v hotelu.
První zastávka byla ve městě Eidsvoll, kde byla 17.
května 1814 podepsána norská ústava a skončila tak 400
letá nadvláda Dánů nad Norskem – tito však přešli pro
změnu pod nadvládu Švédů, čili z deště pod okap.Místní
obyvatelé toto místo považují za kolébku Norska a také
toto datum patřičně každý rok oslavují – velkým
festivalem, který se zde koná. A proč Dánové ztratili
nadvládu nad Norskem? Jednoduše řečeno protože v
napoleonských válkách byli na špatné straně, a tak po
porážce Napoleona ztratili své državy. Bohužel Norsko
získalo svou nezávislost až po dalších 90 letech – v
roce 1905. Památník je velmi dobře udržovaný – dům, kde
byla ústava podepsána je původní a pochází z počátku 19.
století. Nedaleko památníku je jedna z mnoha vodních
elektráren – tato s originální kaplanovou turbínou,
která byla vynalezena v Česku. Vodní elektrárny jsou
velmi důležitým a levným zdrojem elektrické energie –
Norsko získává totiž 100% elektřiny pouze z
hydroelektráren. Oproti tomu sousední Švédsko má 50% za
atomových elektráren a zbytek také z hydroelektráren.
Nedaleké Dánsko získává oproti tomu všechnu elektřinu z
elektráren spalujících fosilní paliva.
Z Eidsvoll jsme po malé chvíli dorazili do městečka
Hammer – jednoho z míst, kde se konaly zimní olympijské
hry v roce 1994. Zde stojí hala, kde se odehrávala
rychlobruslařská klání. Hala má tvar vikinské lodi,
avšak obrácené vzhůru nohama. Současné využití je jako
koncertní síň a bruslařská dráha. Před několika lety si
šprýmaři na 1. dubna vystřelili – uspořádali akci, že na
letní měsíce dojde k otočení haly a tato bude plout po
jezeře Mjosa, jako plovoucí koncertní sál!
Už před městečkem Hammer, která má 16 tis. obyvatel,
jsme se přiblížili k největšímu norskému jezeru – Mjosa.
Toto má délku přes 100 km a hloubku 440 m. Po jezeře
jezdí v letních měsících 130 let starý kolesový parník
Skibladner.
Z Hammeru – v překladu „kladivo“ jsme pokračovali do
Lillehammeru (kladívka), cca 50 km - centra olympijských
her. Zde jsme nejdříve navštívili restauraci na oběd.
Náš pan průvodce vše domluvil předem, aby už byl oběd
nachystaný – vše formou švédských stolů za 135NOK
(raději nepřepočítávat). Restaurace byla pěkná, taková
typická skandinávská. Při procházce po pěší zóně jsem
koupil dva pohledy – jeden zimní a druhý letní
Lillehammer.
Po obědě jsme se prošli po pěší zóně v Lillehammeru –
Storgata, měřící 600 m. Okolo této ulice jsou
soustředěny obchody se vším možným a je jediným centrem
městečka s více než 30 tis. obyvateli. Nebýt
olympijských her, pak by Lillehammer byl ospalým městem,
jako byl určitě i před tím. Díky olympiádě, byly do této
oblasti napumpovány obrovské finanční dotace, které
přispěly k rozvoji oblasti a její infrastruktury. Mezi
další zajímavosti města patří skanzen Maihaugen, který
byl založen zubařem a stavitelé skanzenu v Rožnově pod
Radhoštěm si sem jezdili na rady. Asi kilometr od centra
leží olympijský areál – tedy místo se dvěma můstky, kde
byl zahajovací a ukončovací ceremoniál. Odsud je
překrásný výhled na údolí a město samotné. Zajímavostí
je protější svah, na kterém v době pořádání her byly
olympijské kruhy a hlavní kamera snímající skoky na
lyžích.
Od můstků naše další cesta již vedla do cca 100 km
vzdálené vesničky Otta, kde byl naplánován nocleh v
hotelu Norlandia Otta Hotel. Silnice se vine údolím
Gudbransdal jež se táhne v délce 160km až k městu Dombas.
V minulosti toto byla jediná spojnice mezi Oslem a
Trondheimem. Údolí je vtěsnáno mezi horský masiv a také
se mu přezdívá „Královna údolí“. Okolí lemují farmy a
typické severské domečky natřené na rezavou. Důvod, proč
zrovna touto barvou, je nutno hledat v minulosti. Při
těžbě mědi vznikala jako vedlejší produkt, či víceméně
odpad směs, která když se naředila vodou, vytvořila
rezavou barvu. Tato měla vynikající konzervační
vlastnosti a dům po natření zůstal dlouho uchráněn vlivu
drsného podnebí. Aby domy nebyly jen rezavé, tak si
obyvatelé některé části natírají na bílo, vytváří to tak
velmi pěkný kontrast.
Počasí nám dneska vcelku přálo. Nebylo zrovna
nejtepleji, ale nepršelo. Tedy až na posledních cca 15
minut cesty. To nám ale nevadilo, jelikož nás déšť
zastihl v autobuse. Při příjezdu do Otta dokonce i
vykouklo sluníčko, které vydrželo až do večera.
Po ubytování jsem vyrazil do vesničky, projít se a
udělat nějaké fotky, aby bylo zaznamenáno i slunné
Norsko. Stíny se pomalu natahovaly a světlo začalo být
velmi měkkým a krásným. Jakmile však sluníčko zapadlo,
začala být docela zima. Byť jsem byl dobře oblečen, snesl
bych i rukavice. Tyto jsem si bohužel nepřibalil.
V 19:00 hod jsme měli společnou večeři – někteří hladní
účastníci zájezdu se začali scházet už před touto
hodinou, naštěstí v restauraci měli vše už nachystané,
tak se mohli pustit do jídla. Přichystali nám všechny
možné dobroty – od lososa, pstruha až po sobí
karbenátky. Já jsem seděl u stolu s řidičem a průvodcem
a řešili jsme zítřejší předpověď počasí – mělo by být
lépe než dneska, jen větrněji. Dalším důležitým tématem
je zítřejší cesta Trollů, která je jeden den otevřená a
druhý už nemusí být. Dle informací od řidiče by zítra
otevřená měla být, tak doufám, že vše vyjde. Studovali
to ještě s dalším řidičem na internetu – na stránce,
kterou spravuje společnost, která má údržbu cesty Trollů
na starosti.
Po večeři jsem se už těšil, jak budu mluvit s mou
Terezkou. Tentokrát neměla spojení tak komplikované jako
včera v Oslu, kde byla namluvená nějaká zpráva, které
nešlo rozumět. Opět jsme slyšeli perfektně, jako
kdybychom byli spolu!
Zítra máme v 7:30 budíčka a v 9 hodin pokračujeme v našem
putování po Norsku. Čeká nás dalších cca 300 km až do
městečka Aalesund.
FOTOGALERIE
21.
září 2007: pátek
Otta - Aalesund
Dnešní probuzení bylo víc než
optimistické. I když jsem měl přes noc zataženo, tak
ráno mezi závěsy prosvítaly sluneční paprsky! Počasí až
neuvěřitelné krásné na Norsko! Člověk se hned cítí líp
naladěný, když vstává a svítí sluníčko, navíc když dnes
jsme měli v plánu důležitý bod – Trollstigen, neboli
Žebřík trolů! Proto to nadšení.
Vstával jsem dřív, než bylo domluvené buzení, hlavně z
toho důvodu, že včera jsem padl do postele a nijak
neřešil balení kufru, tedy ne že bych se pokaždé
vybaloval, ale aspoň malou reorganizaci, abych našel to,
co potřebuji. Proto jsem dal vše dohromady ještě před
snídaní. Snídaně byla neméně dobrá, jako včerejší
večeře. Opět široký výběr toho na co kdo má chuť – od
marmelád až po kozí sýr a sobí salám.
Z hotelu jsme vyrazili přesně v 9:00 hod, skupinka je
neuvěřitelně ukázněná a vždy se dostaví na místo určení
v čas. Ráno bylo v Otta pěkně chladno, tuším 2 stupně –
taková předzvěst, co nás čeká v horách. Bylo vidět, že
už se každý postupně přioblékl, vytahuje rukavice a
čepice.
Naše dnešní cesta už vedla směrem na západ, do míst, kde
hory jsou vyšší a špičatější, řeky jsou modřejší (díky
ledovcové vodě) a kde v zimě bývá až -25 stupňů.
Jednoduše řečeno, kde život vůbec není jednoduchý. Také
silnice se postupně zužovala, až zcela zmizela
prostřední žlutá dělící čára a v dálce se začali
objevovat zasněžené vrcholky kopců. Dle našeho průvodce
tyto zasněžené vrcholky byly čerstvé, sníh ne víc jak
týden starý. Vzpomenu-li si, jak jsem před dvěma týdny
byl na Korsice, kde se lidičky koupali, tak je to
neuvěřitelný zvrat.
V Norsku nemají jen Žebřík trollů, ale také stěnu trolů
– Trollveggen. Stěna je vysoká 1100m a je nejvyšší
horskou svislou stěnou v Evropě vůbec. Toto místo
přitahuje spousty horolezců, dobrodruhů a turistů. Je
zajímavé, že stěna byla poprvé zdolána až v roce 1967!
Je také oblíbeným místem pro parašutisty-skokany, ale od
roku 1986 jsou zde tyto aktivity zakázány.
Obloha naštěstí neustále byla s několika málo menšími
mráčky a nijak nevypadalo, že by se počasí mělo rapidně
změnit a tím nám zabránit k „výstupu“ na Trollstigen.
Před samotným výjezdem jsme udělali zastávku u poslední
civilizace – v kempu. Nutná návštěva toalet a lehké
občerstvení namísto oběda. Dal jsem si něco jako
palačinku – mírně sladká placka sbalená do ruličky a asi
s tvarohem. Dle řidiče to je norská specialita. Návštěva
restaurace v kempu byla taktéž objednaná dopředu panem
průvodcem, jelikož v této horské oblasti je problém
najít v tomto ročním období nějakou otevřenou
restauraci. Už je po hlavním náporu turistů. S
restaurací sousedil i nedílný obchod se suvenýry, kterým
bylo nutno projít při cestě tam i zpět – chytře
vymyšleno, jako vždy. Já jsem zde koupil několik pohledů
– velké, panoramatické stály 11 NOK a menší, běžné
velikosti 7 NOK.
Nyní nám už nic nebránilo vyrazit vzhůru do tak známou
silnici, která není nikterak dlouhá – měří 6 km, z kempu
až na vrcholek a musíte projet 11 serpentinami s
poloměrem cca 10 m. Každá ze serpentin se otáčí o 180
stupňů. Maximální sklon je 1:12. Není špatné navštívit
toto místo mimo hlavní sezonu, alespoň se zde nepotkáte
s davy turistů a dalšími autobusy šplhajícími nahoru či
dolů. Silnice není nikterak široká, ale je obousměrná.
My jsme zde potkali jen několik osobních aut a jedno
nákladní. Maximální délka autobusu, který zde může
projet je 12 m a 40 cm. Náš Neoplan byl pravda o maličko
delší, ale šikovný řidič vše zvládl na výbornou! Dlouhé
autobusy zde činí největší problém – např. v letošním
létě se zde zašprajcoval německý autobus a nemohl ani
tam, ani zpátky. Trvalo 3 dny, než se ho podařilo
vyprostit. Cesta byla dokončena v roce 1936 a stavba
trvala cca 5 let. Její část vede po bývalé stezce
spojující hory s údolím. Po cestě nahoru jsme se ještě
zastavili pod vodopádem Stigfossen padajícím do údolí z
výšky 180 m. Po vystoupení z autobusu jsme dostali hned
pěknou spršku, jako by venku pršelo.
Nahoře, ve výšce 870 m.n.m. jsme udělali další zastávku
na koulovačku. Tedy snažil jsem se ji rozpoutat, ale
nepodařilo se mi to. Vydali jsme se z parkoviště
autobusů na čuč point, neboli vyhlídku Utsikten s
překrásným výhledem do údolí a na celou silnici. Probíhá
zde výstavba nové kafetérie, která bude mít terasu
mířící dolů. Jak výstavba, tak i následné kafe zde bude
stát pravděpodobně dost peněz. Celou scenérii dokreslují
zasněžené vrcholky dvou nejvyšší hor – Krále a Biskupa.
Po návratu do autobusu jsme už začali postupně klesat
směrem k městu Aalesund, centru této oblasti. Postupně
mizel sníh ze strání, až zůstal pouze na vzdálených
vrcholcích. Sjeli jsme do dalšího údolí, které se
jmenuje Jahodové – ne malinové, jak jsem všem tvrdil,
ale to nevadí. Zde se začali opět objevovat farmy, kde se
mimo jahod pěstuje i ovoce – jablka, hrušky, švestky a
další. To už jsme ale dorazili k jednomu z místních
fjordů Valhalla. Patří však mezi ty menší, tak nikoho
zvlášť neuchvátil. Taktéž jsme zde začali projíždět více
tunely – kratšími či delšími. Celkový počet tunelů v
Norsku je okolo 1000 a nejdelší má skoro 25km! Norové
říkají, že turisté alespoň poznají Norsko i z vnitřní
strany.
Bohužel počasí se začalo rychle měnit – sluníčko
zastínily mraky. Nejdříve bílé a potom tmavé, dešťové.
Helge volal do hotelu, aby bylo vše připraveno na
příjezd a říkali mu, že v Aalesundu celý den prší. A i
nám po sjetí z hor neustále poprchalo.
Pomalu jsme se blížili k městu Aalesund, ve kterém žije
cca 50 tis. obyvatel a je neobvyklým zástupce
architektury art nuovo v Norsku. Důvodem, proč zde jsou
domy postavené v tomto slohu je požár z roku 1904, který
zničil víceméně celý přístav, proto bylo město postaveno
znova za finanční pomoci císaře Viléma II. Sloh, ve
kterém město stojí se jmenuje správně Jugendstil a je to
kombinace norské a evropské architektury. Město bylo
vystavěno velmi rychle – během 3 let po požáru!
Nejdříve jsme vyjeli na vyhlídku nad městem – Aksla, kam
se dá dostat i z města samotného po 418 schodech
vedoucích z parku Lihaugatty. Odsud se vám město otevře
jako na dlani a připadá vám jako by bylo poskládáno z
kostek lega! Naštěstí přestalo na chvíli pršet, tak jsme
mohli vysednout z autobusu a Helge nám vysvětlil, kde je
hotel, kde je centrum atd. Náš hotel stojí nad starým
přístavem - Brosundet, přímo proti centrum města. S
tímto je spojen mostem. Za pěkného počasí je prý odsud
vidět velmi daleko.
Do hotelu jsme dorazili okolo 15:00 hod, dnes dříve jako
včera, aby si mohli všichni v klidu město prohlídnout a
projít se malebným centrem a jeho ulicemi. Po ubytování
jsem se i já rozhodl vyrazit do ulic. Bohužel začalo lít
jako z konve, tak jsem čekal a čekal, jestli přestane.
Najednou vysvitlo na malý okamžik i sluníčko, tak jsem
neváhal a vydal se udělat pár fotek. Pravda, daleko jsem
nedošel a začalo opět lít. Nenechal jsem se odradit, ale
k dešti se přidal ještě silný vítr, tak jsem vzal zavděk
místním nákupním centrem. Jak jsem později zjistil,
nebyl jsem sám, setkali se nás zde několik a také
zvažovali či jít zpět do hotelu a nic nevidět, nebo
oželet déšť a ještě pokračovat. Zvítězila druhá
varianta, které také trochu napomohla skutečnost, že
déšť se zmírnil. No chyba lávky, zmírnil se jen na
chvíli. Udělal jsem ještě několik fotek místních
překrásných budov a pak se pomalu, teda ve skutečnosti
rychle vrátil do hotelu. Narozeninová bunda se
osvědčila, je naprosto nepromokavá i přesto, že z nebe
valily proudy vody. Mít zde deštník je naprostá
zbytečnost, vítr ho totiž hned odfoukne nebo zlomí.
Místní obyvatelé déšť nijak neřeší – maximálně
nepromokavou bundou s kapucí, ale deštník zde nocí pouze
turisti.
Na 19:00 hod máme domluvenou večeři, tak teď jsem
zalezený pod peřinou, topení puštěné naplno, zapisuji
dnešní den a suším mokré oblečení a boty. A prší a prší
a prší ... neustále bez přestávky. Snad se to vyprší a
zítra bude líp!
FOTOGALERIE
22. září
2007: sobota
Aalesund - Bergen
... prší ... prší a pršelo celou noc,
dešťové kapky bubnovaly na okno a dobře se při nich
spalo, ale jestliže má člověk v takovém počasí někam
cestovat a občas i vystoupit z autobusu, pak to nepůsobí
zrovna dvakrát pozitivně. Navíc, když našim dnešním
cílem je Bergen – norské město, kde je statisticky více
než 300 dnů v roce prší! Ale statistika samozřejmě
započítává i přeháňky a nebo déšť v noci. Ale
nepředbíhejme událostem. Jestliže ráno prší, pak to
nemusí znamenat, že má být celičký den ošklivý. A i
kdyby pršelo, tak si člověk musí užít, že je v místech,
kam se jen tak nedostane.
Dneska nás čekaly 4 trajekty – nebo dá se říci
trajektíčky, nebo lépe by to vystihovalo slovo přívozy.
Byly to malé lodě, jen pro pár osobáků a nějaký ten
náklaďák či autobus, něco podobné, co jsme zažili v
Černé Hoře v Boce Kotorské – stejně i tak dlouho všechny
trajekty pluly – ne déle jak 20 minut. Člověk se na nich
nestačil ani pořádně rozkoukat, sem tam něco vyfotil a
už jsme museli zase zpátky do autobusu, protože jsme
připlouvali do přístavu.
Kvůli trajektům jsme ráno vstávali v 6:45 hod a odjížděli
v 8:00 hod, to ještě s deštěm v zádech, nebo lépe řečeno
nad hlavou, i když nad Aalesundským přístavem se v dálce
klubalo sluníčko ... snažilo se snažilo, dvakrát dobře
mu to ovšem nešlo. Vždy na chvíli přestalo a pak v
zápětí přišel pěkný liják, že se člověk tak tak stihl
schovat do autobusu či do útrob lodi.
První jsme překročili menší fjord – Storfjorden – pluli
jsme jsme z přístavu Solavaagen do Festoey. Na tento
trajekt jsme museli čekat asi 10 minut, které všichni
využili i díky dešťové přestávce k focení fjordu,
dramatických tmavých mraků v pozadí, které krásně
nasvěcovalo deroucí se sluníčko. Jak jsem už psal výše,
tak žádný z trajektů neplul déle než 20 minut. Na tomto
prvním šli všichni povinně na WC a poté na horní palubu,
odkud nás postupně vyhnal sílící déšť.
Překrásnou norskou krajinou jsme pokračovali do městečka
Volda – podél stejnojmenného fjordu, opět do přístavu,
kam jsme přijeli díky rychlosti našeho pana řidiče s 20
minutových předstihem – respektive jsme viděli, jak náš
trajekt právě odjíždí. Času bylo tedy více, tak jsme se
všichni rozprchli do nedalekého městečka. Byť bylo okolo
10 hod dopoledne, nebylo tu ani nohy! Obchody zavřené,
což bylo samozřejmě všem divné, ve srovnání s naší
sobotou. Ale asi je to v Norsku normální. Jelikož se do
přístavu začal blížit trajekt, všichni se začali vracet
do autobusu. Nebyl to však náš trajekt, ale jeden z
mnoha, které zde plutu a jsou provozovány společností
Fjord1. Náš trajekt připlul asi až za 10 minut, ale
protože začalo opět pršet, nikdo si nestěžoval, že jsme
všichni zpět v autobuse.
Jakmile jsme sjížděli z lodi, napravo svítilo sluníčko,
nalevo bylo úplně černo. Hádejte, kam jsme jeli?
Samozřejmě do černých mraků! Naštěstí jsme si vše
„vychutnali“ v autobuse, kde nikomu nezmokl ani vlásek!
Tak jsme opět pozorovali nerušeně okolní krajinu –
silnici lemovaly vrcholky zvedající se kolmo cca 1000
metrů vysoko, kde jejich špičky byly samozřejmě pokryté
už čerstvým sněhem. Na mnoha z nich bylo vidět, že sníh
už povážlivě sestupuje dolů. Mimo dnes překračované
fjordy přírodu doplňovala ještě jezera a divoké a pěnící
řeky, které dostatečně zásobují vodou okolní vodopády
padajících dolů mnohdy z velkých výšek. V době tání
sněhu prý připadá na každého Nora 3 vodopády! Je to
těžko představitelné číslo, ale když to člověk vidí, tak
tomu i věří! Stejně tak jsou nepředstavitelné pěnící
řeky plné obrovských ryb! Stačí nahodit prut a už vám
rybka zabírá! V okolních fjordech se také provozují
lososí farmy, které však trošku nezapadají do místního
ekosystému a způsobují problémy – ať co se týče
znečišťování dna fjordu rybími výkaly, aplikací
antibiotik rybám a také dodatečné dobarvovaní masa
lososů do červena potravinovým barvivem. V přírodě totiž
losos baští určitý druh hmyzu způsobující přirozené
zabarvení do červena. Na farmách tomu ovšem tak není,
proto musí člověk pomáhat přírodě. Pamatuji se, že u nás
kvůli tomu byl jednu dobu rozruch, že lososí maso není
zdravé. Obávám se, že při běžné rychlosti výlovu ryb
dojde během 20ti let k situaci, že všechny ryby budou
pocházet z farem.
Před obědovou zastávkou nás čekal ještě jeden trajekt –
z Lote do Anda – tentokráte už po větším fjordu –
Nordfjord. Po vylodění jsme po cca hodině jízdy deštěm,
sluníčkem a krásnou norskou krajinou dojeli do městečka
Skei. Zde dnes probíhala pouť – byly zde kolotoče a
stánky, spousta lidiček, tak na rozdíl od ostatních
vesnic i docela živo. Zastavili jsme u obrovského
obchodu se suvenýry, kde byla i kavárna. Dle včerejšího
rozhovoru s řidičem a průvodcem jsem zjistil, že majitel
je zazobaný Nor, který vlastní ještě několik dalších
obchodů se suvenýry v dalších norských městech. Nikdo by
neuhodl, co zde prodávali – byl tu Christmas Shop s
policí plnou Santů, baněk a všelijakých vánočních
propriet. Nejdříve jsem se zašel nahoru do kavárny
občerstvit – dal jsem si sendvič a kafe, taky na pití
colu – no vše bratru za 83NOK! Ale jíst se musí. Poté
jsem se přesunul také dolů do obchodu a nejdříve chtěl
koupit jen pohledy. Po „bližším ohledání“ jsem se
rozhodl koupit i ještě další věcičky, ale tyto budou
sloužit jako vánoční dárek (když tu bylo tolik santů),
tak to tu nebudu prozrazovat co to bylo. Díky svém
funkci vedoucího zájezdu jsem na vše dostal speciální
cenu a až po zaplacení si uvědomil, jakáže ta sleva
vlastně byla – neuvěřitelná! Naplánovaný odjezd byl na
13:00 hod, tak jsem ještě honem udělal 2-3 fotky a začal
pomalu sbírat lidičky. Každý měl něco nakoupeno, opět
jsme podpořili norskou ekonomiku, tak jsme mohli vyrazit
směr Lavik, kde nás čekal poslední trajekt.
Naplánováno bylo, že pojedeme v 15:00 hod, ale jak jsem
už psal výše, díky šikovnosti našeho řidiče, jsme stihli
trajekt ve 14:30 hod. Také díky tomu, že pan řidič
zavolal do přístavu, aby loď chvilku zdrželi – přijeli
jsme asi s 5 minutovým zpožděním, takže jsme provoz
nezdržovali nijak dlouho. Na druhé straně fjordu jsme
přistáli v městečku Oppdal. Fjord, který jsem nyní
překročili se jmenuje Sognefojrd a je největším v Norsku
– zařezává se do pevniny neuvěřitelných 200 km a jeho
největší hloubka je více jak 1200 m! Mezi tolika vodními
plochami se člověk lehce ztratí – jestli je to jezero
nebo fjord? Je zde jednoduchá pomůcka – jezero má
vegetaci rostoucí až těsně u vody, kdežto fjord ne –
kvůli slané vodě. Fjordy jsou také ředěny sladkou vodou
z přitékajících řek a díky této skutečnosti dochází k
rozvrstvování vodní hladiny – sladká voda je nahoře a
slaná dole. Tato skutečnost slouží námořním expertům při
testování podmořských sonarů pro ponorky.
Z Oppdalu to bylo už co by kamenem dohodil do Bergenu –
teda musel by asi házet velmi silný troll! Zbývalo nám
posledních 100 km. Tyto jsme projížděli hlavně tunely a
tak poznávali Norsko zevnitř. Nejdelší tunel, kterým
jsme dneska jeli měl délku 6km. Člověk až obdivuje um
norských stavitelů, kolik úsilí a financí muselo stát
vybudování všech těch tunelů!
Jelikož jsme měli 30 min náskok, udělali jsme zastávku
nad Oppdal s výhledem na Sognefjord. A hle – vyšlo
sluníčko! Bylo to až neuvěřitelné, po celém dni, kdy
více méně převažoval déšť! Zbylých 100 km do Bergenu
jsme jeli už bez zastávky a počasí se, světe div se,
neustále zlepšovalo! Že bychom nakonec v Bergenu zažili
den bez deště?!
Jelikož toho bylo o Bergenu mnoho na povídání, začal
jsem už dříve, abych vše stihl. Nezacházel jsem nijak do
podrobností, zítra máme místního průvodce, který bude
vědět více než má kniha. Některé informace ještě doplnil
Helge, hlavně při průjezdu městem, toto samozřejmě z
knížky nevyčtu. Ještě před příjezdem do hotelu jsme si
projeli městské centrum, aby se lidičky neztratili –
orientace je tu však jednoduchá – přístav a odtamtud se
dostanete kamkoliv do města. Z hotelu je také cesta
jednoduchá, pár bloků a sejít dolů k přístavu.
Bergen je obklopen 7 pahorky z nichž nejvyšší má 643 m a
jmenuje se Ulrika. Nahoru návštěvníky vyveze lanovka za
150NOK (zpáteční jízdenka). Tento kopec je ale hůře
dostupný zespoda – musí se nejdříve autobusem do stanice
lanovky a pak nahoru. Daleko přístupnější je vrchol
Foley – je sice nižší, ale jezdí na něj také lanovka –
podobná té naší jezdící na Petřín. Cena je poloviční a k
lanovce se lze bez problémů dostat přímo od starého
přístavu. Návštěva tohoto vrcholu je zítra v plánu,
ještě před oficiální prohlídkou města – jen doufám, že
bude pěkné počasí!
Neuvěřitelné se v Bergenu stalo skutečností – neprší, ba
svítí sluníčko! Sice ne stále, ale prosvítá mezi mraky!
Proto jsem hned po ubytování v hotelu sbalil foťák a
pospíchal dolů do přístavu vše nafotit, v Norsku nevíte
ani minuty a může se počasí okamžitě změnit! Prošel jsem
si starý přístav – Vagen, kde kotví velmi pěkné lodičky
a je lemován krásnými restauracemi. U přístavu také
zrovna končil rybí trh, který se zde koná v sobotu. Už
jen rackové hodovali na zbytcích. Nedaleko od přístavu
leží Bryggen – původní hanzovní čtvrť a srdce Bergenu.
Toto je nyní součástí světového dědictví UNESCO. Díky
sluníčku byly domy krásně nasvícené. Jen se člověk diví,
jak je možné že ještě stojí – jeden se kácí vpravo, druhý vlevo
či je jinak vypouknutý! Za návštěvu stojí také nádvoří
mezi domky, které je prkenné! Nyní jsou v domech
restaurace a obchody se suvenýry.
Nedaleko Bryggenu stojí věž Rosekratz, kterou máme v
plánu zítra během prohlídky města. K věži přiléhá hala
krále Hakona, který se zasloužil o založení města.
Dominantu města navíc dokreslují kostely stojící na
vyvýšených místech – např. kostel pany Marie (stojí
nedaleko hanzovních domů) či Johanův kostel vévodící
pahorku naproti přístavu. Za povšimnutí zde také stojí
náměstí Torgalmenningen.
Na závěr dnešní procházky městem jsem si zašel na večeři
k MacDonalds a dal si Big Bacon Tasty Menu za 97NOK. Po
cestě do hotelu jsem se ještě zastavil v supermarketu,
zjistil, že pivo, které jsem včera pil v hotelu stojí
10NOK! Koupil jsem si vodu, abych se „neživil“ pořád
colou, byť light a pak už šel zpět do hotelu.
Zítra nemusí nikdo vstávat na čas, je neděle a i snídaně
v hotelu je na 8:00 hod. Snad nebude pršet a budeme si
moci vychutnat prohlídku Bergenu shora a i „zdola“.
FOTOGALERIE
23. září
2007: neděle
Bergen
Hádejte ... prší nebo poprchá? C je
správně! Co to znamená, že přímo lije! Navíc mi pod
oknem šustí listí stromů, tak to vždy když foukne vítr
vypadá, že je tam dokonalá průtrž mračen, ale to je
naštěstí jen zvuková iluze. Ale na rozdíl od včerejšího
krásného dne ten dnešní spadá naprosto do statistických
čísel. Dle pohledu z okna to ale místní obyvatele nijak
nerozčiluje, chodí po venku i v dešti a navíc nijak
neřeší deštníky nebo pláštěnky.
Jak jsem psal už včera, snídaně dneska byla až na 8:00
hod a asi byli všichni dost hladoví, protože jídelna
byla plná našich i zahraničních obyvatel hotelu. Nabídka
jídla na snídani byla opět bohatá – nechyběl samozřejmě
ani tak známý kozí sýr. I Norové pomalu tloustnou a
vyvalují na odiv světu své pneumatiky či že by to byly
sklady na tričku? Pak nevím, kde by to tričko museli mít
uskladněné! Já jsem dneska vyzkoušel i sladké pečivo.
Celozrnné pojídám každý den a mají ho vynikající! Jako
domácí chleba a jsou v něm zapečené kousky mrkve! Mňam!
Po snídani jsem vykoukl od recepce na ulici a nepršelo,
super, říkal jsem si, ale než jsem vyjel výtahem do 4.
patra, tak už zase pršelo! To je rychlovka ve změně
počasí, že? Každopádně na 10:00 hod byl domluvený sraz
na výlet na jeden z kopců nad Bergenem, tak jsem chvilku
před domluveným časem byl v recepci. Zprvu to vypadalo,
že nikdo nepůjde a najednou nás bylo víc jak 20.
Případný déšť nikoho neodradil, pouze několik jedinců.
Prý je také pěkný výhled z 8. patra hotelu – to jsem
dneska nestihl, musím vyzkoušet zítra. Společně s Helgem
jsme prošli nedělním Bergenem. Dolní stanice lanovky
stojí přímo naproti MacDonalds, kde jsem byl včera na
večeři – nejkrásnější „mekáč“ co existuje – památkáři
nikomu nedovolili změnit ani kousek na fasádě domu, ve
kterém restaurace sídlí, a to je v takovém městě myslím
dobře.
Lanová dráha se jmenuje Floybanen a vede na kopec Floyen,
vysoký 320 m. Plné jízdné je 70 NOK, ale Helge nám
domluvil skupinové za 56NOK, každá ušetřená koruna
dobrá, ne? V překladu jméno znamená „Větrník“ a myslím
si, že situace na hoře odpovídá svému jménu, nebo že by
se chtěl kopeček předvést? Foukalo tam tedy pořádně!
Vítr nevadí, horší by bylo, kdyby pršelo anebo byl kopec
v mraku, jako tomu bylo později odpoledne. To by tento
ranní výlet ztratil zcela smysl a kouzlo. Lanovka jezdí
v 15ti minutových intervalech a tak nikdo nikdy dlouho
nečeká. Je stejné konstrukce jako u nás lanovka na
Petřín, také se jedná o vzájemně propojené vozy, kdy
jeden vytahuje druhý. Cesta nahoru trvá asi 10 minut, s
několika zastávkami. Nebylo by to Norsko, kdyby první
část nevedla tunelem – asi 40 metrů. Poté se už
cestujícím otevře krásný výhled na město. Samozřejmě
nejúchvatnější je ze shora – přístav, rybí trh, Bryggen,
Rosenkratzova věž a nová část města. Nahoře je nedílná
kavárna a obchod se suvenýry. Tady jsem koupil zase
nějaké pohledy do sbírky – slunečný Bergen ze shora!
V 11:00 hod jsme sjeli dolů a už se vydali zpět k
hotelu, odkud začínala naše oficiální prohlídka Bergenu.
Bohužel začalo poprchat a více či méně už propršel celý
den. To ale nebudu předbíhat. U hotelu už čekal bus s
řidičem a náš místní průvodce – Bjorn (v překladu pivo).
Postarší pán, který na první pohled nemohl prohlídku bez
úhony přestát! Ruky se mu klepali, nohy se mu klepali a
sotva mluvil. Hned se mi omlouval, že měl včera „bad
night“, tak nevím, jestli chlastal nebo jestli měl
nějaký zdravotní záchvat či co. Tak jsem doufal, že v
buse to bude ok a venku to nějak rozdýchá a prohlídka
dopadne dobře. Sám Helge mi říkal, že ví o Bergenu mnoho
věcí – také se zde narodil, ale že zde nemůže provázet,
že nemá na Bergen licenci.
Nasedli jsme do autobusu a vyrazili – starý pán povídal
jakž takž dobře, Helge ho občas doplnil. Projeli jsme
místa, která včera asi všichni prošli pěšky, podal jsem
jim v překladu výklad o městě – historii, požárech a
následnému výbuchu německé lodi plné munice 20. dubna
1944 – v den Hitlerových narozenin, což bylo prve
považováno za sabotáž, ale poté i nacisté sami uznali,
že obyvatelé Bergenu by si nezničili velký kus města, že
se jednalo o nehodu. Pokračovali jsme okolo přístavu,
budovy celnice, akvária, parku, komerčního přístavu s
okolní zástavbou z minulých dob – jako naše Malá Strana,
ale vše ve dřevě. Následně jsme se od centra vzdálili a
vydali se i do rezidenčních oblastí města – zde je
Halkonova nemocnice a univerzita, stomatologická
fakulta, královská residence – dříve residence prvního
více premiéra, který se v roce 1905 zasloužil o
nezávislost Norska, Griegovy hudební haly a poté zase
zpět do centra. Doposud vše probíhalo vcelku dobře.
Nyní nás čekala návštěva Rosenkratzovy věže. Jelikož
pršelo, tak nás Kurt (řidič) vysadil co nejblíže a šli
jsme na prohlídku. Zde byl starý pán zmatený jak Goro v
Tokiu, sám přiznal, že se skupinou nikdy dovnitř nešel.
To jsem při jeho slovech znejistěl, ale pořád jsem byl
klidný. Všichni jsme se nahrnuli dovnitř a byla tam už
menší skupinka, které se věnoval průvodce z věže. Helge
mi řekl, že bychom museli asi 30 minut čekat, než
dokončí skupinku před námi, proto že máme jít dolů do
podzemí, že se domluví se starým pánem, že nás tam
provede on. Samozřejmě dědula se ztratil a nebylo ho! My
jsme si zatím prohlídli podzemní část a vrátili se do
místa, kde byla pokladna. Zde nebyl ani starý pán, ani
Helge. Toho jsem našel u autobusu a poprosil, aby nás
provedl on, že dědulu asi brzo klepne pepka, hlavně že
tam nikde není. Když jsem se vrátil k věži, tak už tam
byl a ptal se, jestli jsme si vše prošli. To už mne
vytočil, tak jsem ho postavil k průřezu věže, ať nám o
ní něco řekne. Nebyl schopný nic kloudného říct, pouze
přečíst nápisy na tabuli. Tak jsem rezignoval a vyhnal
ho do schodů, že teda jdeme dovnitř. Uvnitř to bylo
obdobné, ale s pomocí Helgeho, nápisů na stěnách,
informací z průvodce a znalostí z prohlídky hradů plus
trochu vymýšlení jsem to nakonec dal výklad dohromady.
Nosil jsem na zádech celou dobu baťoh a když jsem chtěl
ze střechy vyfotit přístav, tak jsem zjistil, že je
prázdný a foťák leží na sedáku v buse! Položil jsem ho
tam na poslední foto zastávce. Vyfotil jsem přístav
alespoň mobilem, snad půjdou fotky použít. Věž pochází
původně ze 13. století a prošla 3 vlnami přestavby z
původní obranné věže (don jon) v rezidenční. Poslední
přestavbu zde provedl v letech 1560 – 1567 Erik
Rosenkrantz – králův guvernér. Ze střechy je vidět na
přístav, jak jsem se už zmiňoval a také na Hakonovu
halu, která je nyní zrekonstruovaná a slouží pro
oficiální přijímání návštěv. V roce 1944, po výbuchu
německé lodě, zůstaly stát pouze obvodové zdi a zbylá
část musela být postavena znova. Nedaleko ještě leží
pevnost Bergenhus, v hrubém tvaru hvězdice. Dnes tato
pevnost slouží jako park
Součástí prohlídky bylo ještě Bryggenské muzeum věnující
se historii místa a jeho okolí. Starý pán mi po návštěvě
věže sdělil, že už víc provádět nemůže, že vše předává
Helgemu, že to odprovádí za něj. Nechápal jsem jeho
přístup, ale na druhou stranu jsem byl rád, že nás tam
provede Helge, který aspoň něco věděl. Za takového
průvodce nebudu spolupracující CK platit ani cent a budu
za něj chtít vrátit peníze.
Do muzea jsme přejeli autobusem – cesta trvala asi 1
minutu, ale pršelo, tak jsem nechtěl aby lidičky
zbytečně mokli. V muzeu jsou k prohlédnutí nejrůznější
exponáty všeho druhu objevené při archeologických
výzkumech, které zde začali v roce 1955 – návštěvníci
získají kompletní obrázek přístavu a města – díky
domácímu náčiní, rukodělným výrobkům, námořnickým
předmětům. Také zde jsou k vidění základy domů z 1.
století objevené při vykopávkách. Tyto stojí na svém
původním místě a nad nimi bylo postaveno muzeum.
Nedaleko od muzea ještě stojí nejstarší budova ve městě
a kostel z 12. století – Mariakirken – kostel Panny
Marie. Tento je však otevřený pouze 11:00 – 12:30 hod.
Jedná se o románsko-gotický kostel, který patřil v
letech 1406 – 1708 hanzovním kupcům, kteří v něm nechali
udělat okázalý barokní oltář a kazatelnu.
Po muzeu jsme měli ještě navštívit skanzen – malý kousek
města, jak Bergen vypadal v minulosti. Stále však pršelo
a několik lidiček se mne ptalo, jestli by je bus nemohl
pak zavézt do akvária. Proto jsem se s Helgem domluvil,
že namísto skanzenu nás vezme tam a kdo nebude chtít,
tak toho odveze do hotelu. Helge nám ještě domluvil
skupinové vstupné – za 75, namísto 150NOK, pro mne navíc
zdarma! Akvárium leží na konci přístavu na výběžku, kde
je i městský park. Po cestě sem jsme ještě projeli okolo
zadní strany hanzovních domů, kde jsme mohli vidět
jediný dům, ve kterém bylo povoleno topit a vařit – byl
kamenný, zbylé domy – dřevěné, byly bez vytápění! V
současnosti jsou vybaveny požárním zabezpečením –
sprinklery zvenčí i zevnitř. Je tu na každém kroku
zřejmé, jak se obyvatelé bojí požárů! Poslední velký zde
byl v roce 1956.
Akvárium není nijak rozsáhlé – první část je věnována
mořskému životu v okolí Norska, spodní zase tropickým
rybám a poslední krokodýlům a hadům. Celá prohlídka
trvala i s focením cca 1.5 hod. Na závěr jsem měl
štěstí, akorát se krmili tučňáci a tuleni, kteří jsou v
akváriích venku.
A hádejte co? No pořád pršelo, z nebe přímo dolů – občas
rovně, občas zešikma ... Chvíli jsem ještě čekal, jestli
přestane pršet nebo ne, ale bohužel se to k tomu nemělo.
Proto jsem se déšť nedéšť vydal zpátky do hotelu. Chtěl
jsem se zastavit v nějakém marketu si koupit něco na
pití a k jídlu, ale vše bylo zavřené – je neděle.
Zastavil jsem se proto v Burger King, kde bylo však
narváno, tak jsem zvolil opět MacDonalds, kde jsem si
dal za 100NOK nějaký kuřecí menu a k tomu jsem dostal
cheesburger navíc, tak jsem si nacpal pupík! Tentokrát
jsem si vše vzal do hotelu, protože se mi v promočeném
oblečení nechtělo někde sedět.
Zbytek dne jsem strávil koukáním na TV a koukáním z
okna, jestli ještě prší, že bych někam šel. Nemusíte se
ptát – ano, stále pršelo, více či méně. Zítra odjíždíme
v 10:00 hod, tak když by nebyl lijavec, ještě bych
rychle zaběhl ráno něco vyfotit, času na to je dostatek.
Ale nevím, nevím ...
FOTOGALERIE
24. září
2007: pondělí
Bergen - Geilo
Dneska se mi nechtělo vůbec vstávat,
ale budík zvonil naprosto neodbytně, nedal si říct, až
jsem ho vypnul. Večer sem nemohl vůbec usnout, tak jsem
se ještě koukal na TV – na anglickém satelitním kanále
Explorer vysílali něco o gorilách, ale vůbec to nebylo
pozitivní. Na druhou stranu však zajímavé, tak jsem
dokoukal až do konce. Asi to mělo vliv i na mé sny,
které byly jednoduše řečeno divoké. No a pak má to
vstávání vypadat, že?
Snídaně měla být od 7:00, ale když jsem přišel dolů v
7:30 hod, tak tam bylo ticho, ani v recepci opět nikdo
nebyl. Tak jsem si řekl, že je asi snídaně odložena na
8:00 i když mi to bylo divné. Vrátil jsem se do pokoje a
po chvíli koukání z okna si všiml, že lidičky z našeho
zájezdu jdou na snídani do vedlejší budovy – jak jsem
psal včera – hotel je rozdělen na dvě budovy. Tak jsem
se tam vydal také – raději jsem se však nejdříve ujistil
v recepci. Ve druhé budově hotelu, očividně novější či
zrekonstruované byly také 3 počítače s připojením na
internet. Tyto jsem využil po snídani k přečtení mailů a
k poslání sms. Je až obdivuhodné, že v některých zemích
je internet součástí ubytování v hotelu a někde se za
něj platí či je vůbec nedostupný. Mělo by to podle mne
dnes patřit k určitému standardu, stejně jako wi-fi
připojení.
Po vyřízení pošty a sms, jsem se vrátil do pokoje a
nejdříve se vydal na obhlídku terasy v 8. patře, odkud
by měl být také pěkný výhled na město. Toto byla pravda.
Terasa byla naštěstí částečně zastřešená, tak jsem mohl
udělat i několik fotek kostela a okolních budov. Také v
přístavu zrovna přijížděl MEGA trajekt, tak jsem ho
rovněž přibral do záběrů. A najednou hle ... světe div
se ... přestalo pršet! Tak jsem na sebe honem hodil
bundu, foťák strčil pod ni a pospíchal směr přístav a
staré bergenské domečky, které jsem viděl při včerejší
prohlídce města. Propletl jsem se ulicemi od hotelu k
přístavu, kde kotvil výše zmíněný trajekt. Pak jsem
podél přístavu pokračoval směrem, kde jsem včera tyto
malebné domečky viděl. Sice jsem nenašel přesně tu
uličku ze včerejška, ale našel jsem další neméně krásné.
Počasí mi stále přálo – nepršelo, tak jsem fotil o sto
šest. Bohužel rychle blížící se mraky nevěstily nic
dobrého, tak jsem se raději pomalu vydal zpět do hotelu
a stihl jsem to tak tak. Už zase začalo pršet.
Do odjezdu zbývalo ještě skoro hodina, tak jsem se opět
uchýlil k internetu a vyzkoušel na počítači nainstalovat
Skype – a hle, ono to šlo! Komunikace skypem byla daleko
rychlejší a jednodušší než psát sms či maily. Bylo to
jako bych psal z práce (připojil jsem se pod firemním
loginem). Dotyční, kterým jsem psal se lekli, že jsem už
zpátky z Norska, ale to byla pravda jen tak napůl. Díky
internetu se vzdálenosti zkracují na úplné minimum – ať
už se to týče skype nebo telefonování po internetu za
zcela směšné peníze.
Z Bergenu jsme vyjeli v 10:00 hod a Bergen se s námi
rozloučil nejlépe jak mohl – deštěm! Před vyjetím z
města jsme se ještě zastavili na místním Fisktargetu –
neboli rybím tržišti, protože několik lidiček ze zájezdu
si chtělo koupit domů sobí a losí salám. Měli tady
všelijaké potvůrky podivné, ale salámy ne. Proto Helge
zaběhl ještě do nedalekého obchodu zjistit, zda by tyto
potřeby nebyli schopní ukojit tam. A tam salámy měli!
Přejeli jsme autobusem k obchodu, stále totiž pršelo a v
rychlosti nakoupili. Nyní jsme mohli v klidu vyrazit po
naší dnešní trase.
Jeli jsme okolo přístaviště – zde kotvila plachetnice –
válečná kořist z I. světové války, kterou chtějí Němci
po Norech vrátit zpět, ale samozřejmě mají smůlu. Dneska
loď slouží jako výcviková loď pro norské námořníky.
Projeli jsme novou částí Bergenu – okolo nádraží,
knihovny až na výpadovku ven z města a nedílným tunelem
jsme se dostali mimo území Bergenu. Stále pršelo, spíše
déšť ještě sílil a tak jsem si říkal, že to ten den bude
dneska vypadat.
Dnešní cesta se nesla ve znamení vodopádů, a tak první
zastávka byla hned u většího z nich. Tento nebyl nijak
významný, jen padal dolů do malebného údolí, ve kterém
se jak na provázcích vznášely mraky. Také jsme se díky
této zastávce mohli projít po staré silnici, která zde
vedla v 50. letech minulého století. Ještě že tehdy
nebyla doprava tak hustá, jako dnes – silnice byla
skutečně velmi úzká a vedla mimo tunely, muselo být
zážitkem po ní jet. Tento vodopád byl však jen
zmenšeninou toho, který nás čekal – Steindalsfossen!
Zajímavostí pro turisty u tohoto vodopádu je ta
skutečnost, že se dá projít za ním. Až zde člověk pocítí
tu masu vody valící se z hory dolů! Stejný pocit máte i
na silnici, když se koukáte na vodopád. Zde musíte dávat
pozor, aby vás vzduch proudící od vodopádu neodfouknul
pryč, natolik je silný. Není se čemu divit, když při
lavině vzniká vítr o rychlosti 300km/hod! U vodopádu
bylo jedno, jestli prší nebo ne, stejně byl člověk
mokrý.
První z našich dnešních extra zastávek byla návštěva
rodinné ovocné farmy za extra příplatek 50 NOK, který
však stál za to. Zde na nás čekala už paní majitelka –
Heidi a po usazení ke stolům s vonícím koláčem, kávou a
jablečným džusem nás krátce seznámila s farmou. Mají zde
více než 3500 stromů a každý rok produkují více než 60
tun ovoce. Pěstují se zde jablka, hrušky, třešně,
švestky, jahody a maliny. Ovoce neprodávají do
obchodních řetězců, ale sami. Vše je samozřejmě
pěstováno v BIO podmínkách. Sortiment je doplněn
vynikajícím jablečným koláčem a džusem vyráběným bez
konzervantů (skladuje se hluboce mražený). Vše bylo
vynikající! Také jsme si mohli prohlédnout jak vypadá
takový typický norský dům zevnitř, kde dole je velká
hala, kde se schází rodina a nahoře jsou pokoje. Na
závěr návštěvy jsme si mohli koupit ovoce či místní
produkty. Koupil jsem Terezce norský med za 50 NOK (jsem
zvědavý, jak bude chutnat) a pak marmeládu ze zvláštních
mi neznámých bobulí vypadajících jako maliny. Prý se
jedná o rostlinku o vzrůstu ne více jak 10 cm a bobulky
jsou velmi drahé. Jí se u vánočního stolu se šlehačkou.
Určitě to bude dobrota! Lahvička stála 40 NOK
Než jsme pokračovali dále, počasí se umoudřilo! Sice
bylo zataženo, sem tam s modrou trhlinou, ale přestalo
pršet! Okolo Hardangenfjordu jsme pokračovali po
turistické silnici, kde na jedné straně byl fjord a na
druhé straně skála. Cesta se místy dost zužovala, tak
bylo zajímavé, když jsme se museli vyhýbat např. s
náklaďákem, ale náš řidič Kurt to zvládnul na výbornou!
Jelikož jsme navštívili farmu, ujel nám plánovaný
trajekt.
Dle slov Helga, jsme však o nic nepřišli, ba spíše
získali – nemusíme čekat na přípoj trajektu, projeli
jsme a viděli více krajiny a co více – jeli jsme 2.
nejdelším tunelem v Norsku (Granvin) – má 7510 metrů.
Delší je už pouze 25 km nedaleko Osla. Je to zvláštní
pocit jet tak dlouho uvnitř skály! Na trajekt jsme se
nalodili v Brunrarviku. Tady to řádně foukalo a tak bylo
zajímavé pozorovat, jak má občas trajekt problém, aby se
bez potíží přiblížil ke břehu, ale zvládl to i s námi a
ani to moc nefoukalo. Z trajektu byl pěkný výhled na
temné mraky nad fjordem. Celá cesta netrvala déle než 10
minut!
Po vylodění jsme podél Eidjordu pokračovali do městečka
se stejným místem, kde jsme měli druhou extra zastávku –
opět za 50 NOK – v Hardangervidda Natursenter s
přírodopisnou expozicí o stejnojmenné náhorní plošině.
Nejprve jsme zde shlédli film, podobný IMAXu, ale dle
mého názoru ještě lepší. Byl to panoramatický film
nazvaný Hory, vodopády a fjordy. Vše bylo točeno z
helikoptéry, doprovázeno hudbou! Jedním slovem úchvatné!
Bylo zajímavé pozorovat, jak se všichni v kině naklání,
jako by v helikoptéře letěli. Žaludek se občas choval
podobně. Dále jsme si zde prohlédli vycpané zástupce
místní fauny – sobi, losy, vlky, lišky atd. Před tím než
jsme nasedli do autobusu a pokračovali dále, jsme měli
jedinečnou možnost vidět, jak Norové „zastřihávají“
travnaté střechy – jednoduše na ni pošlou kozu či dvě!
Doba již pokročila, ale počasí nám stálo přálo a dokonce
zde bylo i 20 stupňů, což nikdo nechápal! Netrvalo to
ovšem dlouho, protože jsem už začali stoupat na náhorní
plošinu Hardangervidda, kde je nadmořská výška okolo
1000 m. Plošina patří mezi největší v Evropě (rozloha
7500 km2) a krajina připomíná měsíční krajinu díky tomu,
že se vše nachází nad linií, kde rostou stromy. Zde jsou
pouze keře, kameny a lišejníky, které slouží jako
potrava pro početná stáda losů a jelenů.
Před příjezdem do Geila jsme měli ještě dvě zastávky.
Jedna u vodopádu Voringfossen ve Fossli. Tento vodopád
je největší v Norsku – padá do hloubky 182 metru do řeky
Bjoreia. Je to úchvatný pohled! Od vodopádu jsme
pokračovali k nedaleké přehradě jež je zajímavá, že při
stavbě nebyl použit cement – hráz je sypaná z několika
stovek milionů m3 kamene!
V dálce se začali povážlivě shlukovat černé, ale úplně
černé mračna, tak jsme pokračovali po silnici skrze
náhorní plošinu, kde nejvyšší bod je ve výšce 1250 m,
raději dále. Krajina na plošině je skutečně depresivní,
ale jak je vidno, místní obyvatele to neodrazuje. Okolí
lemují chatky sloužící jak lovcům, turistům, tak i
lyžařům. Místo je totiž vyhlášeným lyžařským střediskem,
stejně jako Geilo, kde dneska nocujeme. Oblíbené je
hlavně mezi běžkaři.
Do Geila jsme dorazili okolo 18:00 hod. Městečko svým
vzhledem připomíná městečko z amerického seriálu Twin
Peaks, stejně jako hotel Bardoela. Skvěle zapadá do
místní krajiny! Po bergenském kamrlíku mne překvapilo
místní ubytování – v suitu, kde bych mohl pořádat párty!
Jen škoda, že zde trávíme jen jednu noc, moc málo, aby
si člověk pokoj vychutnal.
Zítra už nás čeká pouze cesta do Osla, vyrážíme v 8:00
hod!
FOTOGALERIE
25. září 2007: úterý
Geilo - Oslo
Dneska je poslední den pobytu v
Norsku, překrásné severské zemi, která učarovala
nejednomu člověku a překvapuje překrásnou přírodou,
čistotou, upřímností lidí a také (pro našince drahostí).
Myslím, že každý z účastníků zájezdu byl překvapen, jak
krásné i deštivé Norsko dokáže být. A určitě na to budou
dlouho vzpomínat ... doufám, že v kladném slova smyslu.
V noci, když jsem se probudil, viděl jsem, že na nebi
svítí hvězdičky a tak mne to potěšilo, protože jsem si
říkal, že se počasí konečně umoudřilo, že by poslední
den mohlo svítit sluníčko a Norsko by mohlo ukázat i
jinou tvář než dešťovou. Ne že by déšť někomu vadil, už
si na něj všichni zvykli a tak když přes den nepršelo,
bylo to nějaké podezřelé. Po snídani se mé očekávání
deště naplnilo. Přišel dobrý liják, ale před osmou při
odjezdu nebylo po dešti ani památky. Nic podivného v
této zemi!
Jak jsem už psal, vyrazili jsme v 8:00 hod a čekal nás
víceméně pouze přesun do Osla. Abychom cestu trošku
zpříjemnili, tak jsem společně s Helgem zorganizoval
zastávku u sloupového kostela v Gol (neznamená to naše
zvolání při fotbale nebo hokeji, ale název městečka).
Kostel, který jsme zde navštívili není originál, ale
věrná kopie kostela. Návštěvníka překvapí nejdříve jedna
věc – byť je to křesťanský kostel, tak na střeše je
kromě kříže i hlava draka – pozůstatek vikinského
vyznávání zvířecích bohů. Kostel je dále zvláštní svou
architekturou, kdy okolo celé budovy vede sloupová
chodba – tato sloužila pro odkládání zbraní a sem mohli
přicházet malomocní během bohoslužeb. Vnitřní výzdoba
kostela je velmi jednoduchá a před reformací v 16.
století v nich nebyly ani lavice. Kostel v Goal byl však
už pro veřejnost uzavřen, vstupné by bylo 40 NOK –
objekt slouží jako muzeum.
Při návratu do autobusu se několik lidiček vrhlo do
vyschlého koryta řeky – je divné, že vyschlé, protože tu
stále prší a řeky jsou plné vody, tak v tom bude
zakopaný pes někde jinde – a začali sbírat kamínky. Helge
nechápal co se děje, tak jsem mu to vysvětlil, že Češi
si z výletů vozí kamínky a také jsem mu nastínil, jak
řidiči ze zájezdu rodičů naložili 20kg šutr do skalky!
Kroutil hlavou a smál se.
Dál jsme pokračovali směrem k Oslu, sjížděli jsme níže a
níže a také se změnil ráz krajiny – přibylo stromů,
kopce byly kulatější a nižší a také se postupně
oteplovalo. Dneska jsme projížděli údolím, kde naměřili
nejvyšší teplotu v Norsku – 37 stupňů! Také zimy zde prý
bývají velmi mrazivé. Další zastávku jsme udělali v
motorestu nad jedním z mnoha místních jezer. Měli tady
vycpaného ledního medvěda. Také Helge říkal, že v
okolních lesích medvědi žijí a také vlci – oba dva jsou
zákonem chránění. Dneska jsme také konečně viděli soba!
Živého, když jsme se blížili k Oslu. Popásal se na
místní ovocné farmě na jablcích. Tak úkol sehnat soba či
losa byl splněn!
Pomalu se blížilo Oslo, tak jsem lidem rozdal dotazníky,
abych je nemusel zatěžovat zítra při brzkém
vstávání ve 4:00 hod ráno či při odjezdu na letiště ve
4:45hod, to by mi tam asi nenapsali moc hezkých věcí.
Také jsem vybral na Helgeho a Kursta finanční odměnu,
kterou vždy předávám při loučení u hotelu.
Oslo se nazývá velkou vesnicí – je to dáno tím, že zde
žije 450tis lidí a včetně okolí o 100 tis více. Leží u
fjordu a tak má přímo přístup k moři. Tento fjord je
však širší a kopce okolo kulatější než fjordy na západě.
Fjord se táhne 100 km do vnitrozemí a není nijak zvlášť
hluboký. Oslo bylo založeno v roce 1086 a tak má bohatou
historii, kdy bylo hlavním městem, poté nebylo, začalo
upadat a po požáru 1624 dánský král Kristián IV. začal s
rozvojem města a opět ho povýšil na hlavní město. Také
ho přejmenoval na Kristiánii, kterou Oslo bylo až do
roku 1924. Samotný název Oslo znamená „Boží louka“.
Původně jsme měli prohlídku Osla začít v 15:00 hod, ale
Helge ráno volal do kanceláře a zajistil, aby průvodkyně
přišla už na 13:00 hod, aby vše proběhlo dříve a
odpoledne mohli lidičky sami do města či na nákupy. Do
Osla jsme dorazili po 12:00 hod a zaparkovali u Radnice.
Je to asi univerzální místo pro parkování, potkávání či
záchody. I rodiče v srpnu se zde zastavovali. Radnice
působí dost rozpačitě – dvouvěžová cihlová budova, ovšem
s překrásnou vnitřní výzdobou. Ve vnitřní obrovské hale
se každoročně 10. prosince uděluje Nobelova cena míru!
Čas čekání jsme si zkrátili jednak prohlídkou radnice a
také ochutnávkou místní speciality – tzv. „lumpe“ – což
je párek zabalený do bramborové placky – trošku se zde
bijí chutě – placka je nasládlá a párek slaný, ale
jinak to chutná vcelku obstojně. Taky jsem si zde ještě
koupil pár pohlednic – doufám, že už posledních, mám
jich plnou obálku.
Paní průvodkyně už nás čekala u radnice. Vypadala mnohem
lépe než člověk, který dělal průvodce v Bergenu, tomu
bych hned za jeho vystoupení sebral licenci a už mu
nikdy nedovolil provázet turisty. Paní průvodkyně
pocházela za Brazílie, ale v Oslu už žije mnoho let,
takže ho dobře zná. Zajímavé bylo, když dostala
objednávku na provádění naší skupiny, měla tam uvedeno,
že mluvíme česky a anglicky a jsme z Brazílie – dobrá
slátanina!
Projeli jsme si starou část města, pocházející ze 17.
století od krále Kristiána IV. – nejstarší budovy, kde
je nyní Ministerstvo obrany, muzeum architektury, umění
a obrany a další. Král Kristián také v Oslu nechal
postavit hrad – pevnost, který je spíše renesanční než
středověký, byl totiž několikrát přestavěn. Pak jsme
pokračovali do novější části města – ke Královskému
paláci, univerzitním budovám, Národnímu divadlu a
nádraží. Tyto už jsou z 18. či 19. století. Oslo působí
velmi kompaktním dojmem a neřekli byste, že má téměř
1000 letou historii. Toto je způsobeno tím, že se
nerozvíjelo jako ostatní evropská města, ale dlouho bylo
v úpadku. Velkou část města vyplňují parky – jak
Královský tak městské.
Prohlídka centra města trvala asi hodinku a pak jsme se
skrze velmi drahou residenční oblast, kde se nacházejí
ambasády, přejeli na poloostrov Bygdoy – do Muzea
vikinských lodí. Mimo toto muzeum na poloostrově leží
Královská farma – nebo také letní královská residence,
muzeum Fram (věnující se Amundsenovi), muzeum Kon-tiki
(toto se věnuje Thoru Hieraldovi a jeho plavbě na
proutěných vorech) a obrovský skanzen s 1500 budovami
převezenými z celého Norska. My jsme navštívili Muzeum
vikinských lodí. Muzeum není nijak velké – zahrnuje 3
vikinské lodě, které byly nalezeny jižně od Osla na
přelomu 19. – 20. století, na farmách zakopané v jílu a
jen díky tomu zůstaly tak zachovány. Lodě nesloužili pro
plavbu, ale jako pohřební. Datum vzniku se datuje na
7.-8. století. Díky lodím bylo pochopeno, že Vikingové
nebyli jen barbarským národem, ale jejich cítění bylo
daleko hlubší. Paní průvodkyně nám zde doplnila vědění o
pohybu Vikingů po světě a cca po hodině jsme pokračovali
v naší prohlídce – nyní nás čekal Vigelland park – jeden
z místních skvostů vytvořený sochařem Vigellandem, který
v Oslu tvořil. Hlavním bodem jeho tvorby je život a
smrt, koloběh života. Když si prohlídnete sochy v parku,
zjistíte, že se velmi bál stáří a smrti. Zároveň je zde
zřejmé, že v rodině nepanovaly s otcem žádné vřelé
vztahy. Park je rozdělen na několik částí, které navrhl
ještě sám Vigelland během života – nejdříve je zde most
s jednou z nejznámějších soch – rozzuřené dítě, které
bylo 3x ukradeno, několikrát nabarveno či jinak
poškozeno. Další částí je fontána s mozaikovým
labyrintem. Fontána je vyzdobena po okrajích sochami –
stromem života, který doplňují lidské postavy v určitém
životním období. Na závěr se dostanete k Monolitu –
jedinému kusu granitu, který je ozdoben velkým počtem
soch dětí, dospělých i mrtvých postav. Okolo Monolitu
jsou ještě další sochy, kde je Vigeland 2x zachycen,
jednou jako 70ti letý se svou třetí 17ti letou ženou. V
parku nám přálo i počasí – vyšlo sluníčko a udělalo se
teploučko – až 20 stupňů! Oproti tomu, když jsme začali
naši prohlídku Osla v autobuse, tak pršelo tak, že
nebylo vidět z okna na budovy, které jsem ukazoval!
Závěrem dnešní prohlídky byl vrchol nad Oslem –
Holmenkollen – o výšce 600 metrů. Na tomto kopci se v
roce 1952 pořádaly zimní olympijské hry v Oslu. Vrchol
také patří mezi oblíbené lyžařské místo obyvatel
hlavního města. První skokanský můstek zde byl postavený
v roce 1892 a v příštím roce se plánuje rekonstrukce
současného můstku, kde je rekord z roku 2006 – 136metrů.
Na novém můstku se má skákat až 190m!!! Z vrcholu kopce
je nádherný výhled na fjord a přilehlé ostrovy a
poloostrovy.
Z Holmenkollu jsme se jeli už ubytovat – do hotelu KNA
Scandic Hotel, který leží cca 10 minut chůze od
Královského paláce, čili dá se říct, že celkem v centru.
Opět jsem vyfasoval pidi pokojík, a tak si můžu nechat
zdát o včerejším „bejváku“! Stejně jako všichni, i já
jsem se po ubytováni vydal na soukromou prohlídku města.
Počasí bylo vcelku obstojné, tak jsem si prošel to, co
jsme ve městě projeli autobusem a i něco navíc –
pevnost, kam jsme se společně nedostali.
Zítra vstáváme brzo, brzičko ... ve 4:00 hod a pak v
7:30 hod odlítáme domů!!!
FOTOGALERIE
|